Píše Marie Škarpová
(15. 8. 2025)Knihu Lenky Řezníkové nazvanou Historiam videre s upřesňujícím podtitulem Zrak, svědectví a zkušenost v dějepisectví Jednoty bratrské (1600–1660), kterou v loňském roce vydalo nakladatelství Scriptorium, je možné číst i jako volné pokračování její knihy předchozí Ad majorem evidentiam. Literární reprezentace „zřejmého“ v textech J. A. Komenského (2018). V centru pozornosti je totiž v obou případech vztah vizuality a slova, resp. vizuální aspekty textuality v raném novověku a sledování počátků novodobého evropského okularcentrismu, procesu, který upřednostnil zrak jako základní a nejdůležitější lidský smysl, na nějž se Evropan začal nejvíce spoléhat a jemuž začal ve své rostoucí vstřícnosti k vizuálním praxím a optické imaginaci nejvíce důvěřovat, takže rovněž slovo stále více upřednostňoval v jeho literami zaznamenané podobě. Opět je také v tomto případě velký prostor věnován Komenskému, jakkoli je nyní autorčin záběr rozšířen i na další literáty (nejen) z řad jednoty bratrské – a to nejen z časového období uvedeného v podtitulu knihy – a jakkoli se tentokrát záměrně soustředila na jediný textový či žánrový útvar: historiografii.
V neposlední řadě spojuje oba uvedené knižní tituly to, že i v tomto případě jde o knihu promyšleně, přemýšlivě a zároveň čtivě napsanou, jež je založena na autorčině důkladné znalosti množství historiografických pramenů (nejen) bratrské provenience, ale především na její výborné orientaci v recentní odborné diskusi v oblasti intelektuálních dějin, dějin vědy, dějin historického myšlení a raně novověkých studií vůbec, s fundovanými – a funkčními – přesahy do dalších humanitních disciplín. Tento přehled jí pomáhá v úsilí pokoušet se číst zdánlivě známé texty v nových, dosud opomíjených či přehlížených kontextech. Bratrské dějepisectví raného novověku bylo totiž tradičně považováno za typický příklad konfesijně vyhraněného, a tedy výrazně apologeticky a polemicky koncipovaného písemnictví, jehož vznik byl primárně podnícen sebezáchovnými cíli malého, takřka všemi pronásledovaného církevního společenství, což jej v očích představitelů novodobé profesionální historické vědy výrazně deklasovalo. Lenka Řezníková je oproti tomu ve své poslední knize velmi přesvědčivě interpretuje jako integrální součást dobové celoevropské historiografie: disciplíny, jež se v průběhu 16. a 17. století ve snaze dostát novým metodologickým nárokům profilovala pomocí propracovaného souboru textových, epistemologických a grafických praxí jako přímo modelový empirický, a tedy – jak se tehdy začalo všeobecně věřit – ten nejspolehlivější možný postup produkce a reprezentace lidského vědění.
Cílem knihy podle její autorky nebylo podat vyčerpávající popis bratrských historiografických praxí 17. století, nýbrž poukázat na některá jejich specifika založená na všeobecně sdíleném přesvědčení o vizuální percepci jako základním předpokladu (nejen) historického poznání. Konkrétně kniha nabízí analýzu tří vzájemně propojených epistemologických principů, které v bratrském dějepisectví 17. století zaujaly významné místo: princip vidění (jako praxe textové i praxe grafické), princip (očitého) svědectví a princip (empirické) zkušenosti. Všemi třemi se Lenka Řezníková v knize postupně podrobně zabývá a přesvědčivě je představuje jako důležitou součást dobového epistemologického instrumentária, jež navíc v tehdejším učeneckém diskursu získala univerzální povahu. Autorka připomíná i to, jak zcela protikladně byly právě tyto epistemologické principy posuzovány v oblastech zkoumání přírody a dějin poté, co se obě vědní sféry od sebe oddělily: „Zatímco v přírodních vědách byla aplikace pozorování, autopsie a svědectví pochopena jako metodologická inovace, jež umožnila vypořádat se s nedostatky a omyly klasické přírodní filosofie, na historiografii vrhla problematický stín zaujatosti a stranickosti“ (s. 51). A k podobně paradoxnímu rozštěpení dospěla též moderní teorie poznání: „Zatímco v epistemologickém smyslu získala autopsie status neutrálního, na mimetickém principu založeného nástroje umožňujícího popsat svět takový, jaký je, ve fenomenologickém smyslu se stala kvintesencí zatíženosti, stranickosti a subjektivity“ (s. 178).
Tento autorčin sympatický přístup, založený na důkladné znalosti předmětu, který se nebojí kritické revize základních východisek a premis moderní (historické) vědy, by bylo možné ještě v dílčích interpretacích „dotahovat“. Například při čtení nejedné pasáže knihy je zřetelná autorčina velká nedůvěra k hagiografii, která je pro ni zjevně žánrem, jehož blízkost dějepisectví nutně diskredituje. Striktní oddělení historiografie a hagiografie jako dvou pokud možno samostatných typů textové produkce je nicméně teprve výsledkem osvícenského úsilí o definitivní vymanění historiografie z náboženského referenčního rámce, s cílem učinit z ní vědu zcela profánní, pojednávající výhradně o dění na tomto světě, které tak veškerou hagiografickou produkci deklasovalo na neověřitelné, často dokonce naprosto smyšlené báchorky, jež jsou navíc škodlivé svou podporou lidské náchylnosti k pověrčivosti a senzacechtivosti a jež lze rehabilitovat snad jen jako beletristickou fikci, budou-li v ní ovšem shledány dostatečné estetické kvality.
Přitom by zohlednění procesu intenzivního sbližování historiografie a hagiografie, jež započaly generace renesančních humanistů, jak je studován již několik posledních desetiletí (viz např. práce Simona Ditchfielda), mohlo pro interpretaci pojednávaných bratrských textů nabídnout další užitečné kontexty. Jestliže Lenka Řezníková např. invenčně interpretuje bratrskou Historii o těžkých protivenstvích církve české v kontextu dobově preferovaných vizualizačních textově strukturačních a infografických historiografických praxí jako komentovaný katalog, v němž je shromážděna v graficky přehledném seriálním uspořádání řada stručných vyprávění o perzekuci těch, kdož po Bílé hoře odmítli konvertovat ke katolictví, nabízí se tuto její interpretaci dále propracovávat i v kontextu jednoho ze základních křesťanských hagiografických žánrů: kalendária, tj. soupisu světců uspořádaného na principu kalendářního roku. Právě kalendárium získávalo od druhé poloviny 16. století, mj. v souvislosti s revizí tzv. Římského martyrologia, iniciovanou tridentským koncilem, na oblibě (viz též dobovou zálibu v žánru historického kalendáře, který bohužel v knize Lenky Řezníkové zůstal stranou pozornosti, byť na rostoucí význam kalendáře – jako nástroje vizuálně zpřítomňujícího kategorii časovosti – ve sledované době upozorňuje). Nicméně reformačně profilovaná martyrologie (Crespin, Flacius Illyricus, Rabus, Foxe ad.), jejíž počátky lze sledovat prakticky ve stejné době, začala preferovat jiný kompoziční princip. Jestliže kalendárium a další hagiografické soubory římskokatolické provenience volbou tradičního uspořádání na principu kalendářního roku sugerují jako základní vlastnost církve princip semper eadem, neboť se v nich u téhož dne v roce vedle sebe běžně ocitají světci žijící ve zcela rozdílných dobách, pak reformačně profilovaná martyrologie upřednostnila řazení chronologicky lineární. Její základní cíl totiž byl, jak sama Řezníková připomíná, odlišný: ukázat, že osobnosti usilující o reformu církve, církevní vrchností vesměs pronásledované a obviňované z kacířství, nejsou zdaleka záležitostí pouze současnosti, tj. prezentovat církev jako semper reformanda.
Tento princip reformační martyrologie je zřetelný také v Historii o těžkých protivenstvích církve české. Akcent je v ní ovšem položen na současnost, prezentovanou jako apokalypticky vrcholící proces odvěké perzekuce věrných českých křesťanů, jež však nyní zasahuje už úplně celou českou společnost, všechny společenské stavy od nejvyšších až po nejnižší, jak na to poukazuje zvolený klasifikační princip této části spisu (připomeňme, že apokalyptický diskurs v křesťanství již od novozákonních dob fungoval jako osvědčený exegetický rámec pro zkušenost nábožensky motivovaného pronásledování jakéhokoli typu). Jestliže se katolické kalendárium mohlo případně omezit na pouhý výčet jmen světců, neboť jejich legitimita byla autorizována institutem kanonizace (jež byla právě ve sledované době detailně právně propracovávána a procházela procesem úplné centralizace do rukou papeže a institucionalizace v podobě nově ustavené římské kongregace obřadů), bratrští historiografové, kteří pochopitelně institut kanonizace neuznávali, avšak žádným podobným autentifikačním nástrojem nedisponovali, nejen že nechtěli, ale ani nemohli zůstat u „holého“ katalogového výčtu jmen, nýbrž byli nuceni k nim připojit alespoň stručný argumentační aparát.
Poutavě napsaný je i poučený exkurs Lenky Řezníkové do dějin instituce (očitého) svědectví včetně analýzy zdrojů jeho tradičně vysokého stupně kredibility v evropské společnosti. K prohloubení interpretace nejednoho textu by nicméně mohlo napomoci zohlednění specifického svědeckého statusu mučedníka-svědka pravé víry (řec. martys – svědek). Tomu je v knize bohužel věnována jen stručná zmínka (viz s. 160–161), ačkoli se v dobovém obecně křesťanském diskursu stále těšil mezi svědeckými evidenciálními praxemi mimořádně vysokému stupni kredibility a zůstával i v 17. století, v době zjevné destability, množství konfliktů různého typu, výrazných změn a z nich plynoucí značné nejistoty a zpochybnění řady tradičních autorit, legitimizační figurou s nesporným autorizačním potenciálem. Tak např. již zmiňovaná Historia o těžkých protivenstvích církve české je nápadná svým velkoryse širokým pojetím mučednictví, jež neváhá rozšiřovat i na ty formy nábožensky, přesněji řečeno konfesijně motivovaného násilí, které nebyly bezprostřední příčinou úmrtí.
Závěrečnou část své knihy Lenka Řezníková věnovala fenoménu (historické) zkušenosti. Jak sama konstatuje, výrazným impulsem, který posílil vazby mezi zkušeností, autoptickým poznáním, očitým svědectvím a historiografickými praxemi se v českém prostředí sledovaného období stala porážka stavovského povstání a prožitky s ní spojené. Jí vybrané texty – jež usilují pomocí heroického nebo martyrologického diskursu dokázat politickou nevinu popravených předáků povstání – ukazují, že se zdůrazňovaná autopsie v podobě figury očitého svědka či tematizování přímé participace na události používala jako persvazivní prostředek s cílem diskreditovat kredibilitu interpretace, jež byla v dané společnosti mocensky prosazena politickou autoritou, a nabídnout naopak zcela opačné hodnocení líčené události. Osvědčeným prostředkem takové persvaze subverzivně postulující hodnotové přepólování byl přitom v evropské kultuře velmi dlouho martyrologický diskurs. V té souvislosti lze jen litovat, že se v knize u analyzovaných textů užitá martyrologická topoi a vůbec martyrologický diskurs převážně zneviditelňují. Přitom např. charakteristika autorského stylu Petra z Mladoňovic v jeho relaci o upálení Jana Husa jako historiograficky věcného – s argumentací, že Mladoňovic „utrpení, které znamenala hranice, redukoval na minimum a exponoval naopak Husovu odvahu a stálost ve víře. V popisu exekuce si neliboval a nehledal v něm nástroj pro agitaci ve jménu trpícího a Husův konec shrnul do lakonického odstavce“ (s. 200) – martyrologický charakter Mladoňovicova textu nijak nepopírá, právě naopak; primárním rysem martyrologického křesťanského diskursu totiž není sadistická záliba v líčení krutosti a páchaného násilí, nýbrž cíl přesvědčit o nevině hlavního hrdiny a prezentovat jeho ctnosti. Za pozornost by stála také reflexe proměn čtenářské zkušenosti v nejširším smyslu tohoto slova, např. to, v jakých textových kontextech a pod jakými názvy se Mladoňovicův text převážně šířil v českém prostředí raného novověku (pašije) a v 19. a 20. století (zpráva).
Při četbě knihy Lenky Řezníkové o historiografii doby, v níž se v evropské kultuře v důsledku nových objevů a vynálezů posouvaly hranice viditelného světa a měnily se způsoby jeho vnímání, se opakovaně vtírá neodbytná myšlenka na nejednu analogii s dobou současnou: šlo též o dobu, kdy s nástupem nového komunikačního média (knihtisku) postupně docházelo v evropské kultuře k velké proměně komunikačních návyků s dalekosáhlými důsledky v každodenním životě jedince i společnosti; o dobu, kdy se v evropské společnosti objevoval strach z přemíry a nesourodosti obrovského množství nově se objevivších poznatků hrozících zcela zahltit lidskou mysl, jenž vyvolal až úzkostnou snahu po hledání nových efektivních způsobů organizace a systemizace vědění a jeho syntetizujícího či nejlépe celostního uchopení, a současně také až panický strach cokoli z tohoto vědění podrobit selekci; o dobu, s níž sdílíme víru v mimořádně účinnou kognitivní funkci vizualizací všeho typu i oddanou důvěru ve vizuálně organizované systémy atd. atd. Téměř by se tedy chtělo při čtení pasáží svědčících o oné tak úzkostně existenciálně prožívané epistemologické krizi evropského intelektuála 17. století úlevně konstatovat: nihil novi sub sole. Skoro se tak zdá, jako by – navzdory modernímu opuštění paradigmatického pojetí dějin i bujícímu ahistorismu – byla historia stále magistra vitae.
Lenka Řezníková: Historiam videre. Zrak, svědectví a zkušenost v dějepisectví Jednoty bratrské (1600–1660). Dolní Břežany: Scriptorium, 2024. 264 s.
