Napsali o Pierru Louÿsovi
(E*forum, 25. 6. 2025)6. června 1925, tedy víceméně před sto lety, zemřel v Paříži Pierre Louÿs. V souvislosti s tímto jubileem prostředkujeme dvojici textů, jimiž se k jeho zjevu v Lidových novinách, právě v souvislosti s faktem úmrtí, vyslovili nejprve Arne Novák, o několik dní později Richard Weiner.
mt
Arne Novák: Pierre Louÿs v české literatuře
[Lidové noviny 33, 1925, č. 281, 6. 6., s. 7; šifra A. N.]
Zpráva o předčasné smrti francouzského romanopisce Pierra Louÿse, kterou jsme včera zaznamenali, přejde sotva bez ohlasu v české inteligenci, pokud byla vzdělána literaturou let devadesátých, ji byl básník Písní Bilitiných a Afrodity učitelem zvláště milým а vlivným. Sotva vyšla jeho slavná mystifikace s písněmi básnické kurtizány helénské, připlavila mocné vlna obdivu pro všecku novou poezii francouzskou známost jeho jména k nám a hned po vydání Afrodity přinesly Pelclovy Rozhledy rozbor tohoto románu z pera F. V. Krejčího a zároveň překlad programní předmluvy jeho i některých ukázek. Byl v tom kus programu a zároveň protestu a v tomto smyslu přijímala česká básnická mládež Louÿsovo dílo i evangelium v něm obsažené, nikoliv snad jenom jako novou etapu helénismu po Lecontu de Lisle a po Anatolu Franceovi, jejichž cítění i nazírání u nás propagoval Jaroslav Vrchlický. Louÿsovo ohnivá a nepokrytá smyslnost jevila se ozdravujícím lékem proti churavé duchovosti školy úpadkové a v jeho robustním helénismu vítána protiváha zženštilé gotičnosti, která namnoze ovládala mládež – přirozený instinkt kypivého jinošství, toužícího po ženě a radosti, hlásil se z této knihy nahoty, rozkoše a veselí. Tak Pierre Louÿs, jehož podobiznou od Vallotona se hned v začátcích vyzdobil Nový kult, působil mocně na vývoj mladistvého S. K. Neumanna, oslnil tehdejšího chlapeckého Ottu Gulona, jenž teprve dorůstal na Otakara Theera, ba nezůstal bez vlivu ani na Jiřího Karáska ze Lvovic, jenž pod dojmem jeho helénismu, ale nezapíraje starších složek dekadentních, básnil svou „knihu pohanskou“ Sexus necans. Teprve později byla Afrodite, žel, s úmysly spíše pornografickými, přeložena, v Moderní bibliotéce následovaly Písně Bilitiny, v Knihách dobrých autorů drobné prózy, pak měla Žena a tahací panák jak ve Vilímkově knihovně, tak ve scénickém zpracování na Král. Vinohradech znamenitý úspěch, ale zvláštní přitažlivé kouzlo bylo z P. Louÿse sňato. Byl to již jen skvěle stylizující spisovatel, ne však již mistr a inspirátor mladých básníků a jejich čtenářstva.
*
Richard Weiner: Pierre Louÿs
[Lidové noviny 33, 1925, č. 286, 9. 6., s. 7; šifra R. W.]
„Pište v ústraní, podepište, ustupte znovu. Slovo samo a jediné je pánem.“ Tak se vyjádřil Pierre Louÿs r. 1917 ve své poetice, a ctí jeho života jest a bude, že podle této maximy žil. Dlouholetá nemoc skličovala poslední léta básníkova života a přinucovala ho žíti v ústraní literárního ruchu, ale už v dobách zdraví a tvorby liboval si Louÿs v hrdém samotaření a sotva bylo spisovatele, jenž by byl literárnímu kamarádění povinován částkou menší než on. Odtud ono mrtvé ticho, jež se nad jeho jménem navrstvilo, když choroba jeho péru nakázala, aby se zastavilo, Louÿs nemohl, tak jako mnozí jiní, žíti z minulosti a klípků. Zemřel lidské paměti tou chvílí, kdy přestal psáti.
Nebyl člověkem dneška, nebyl ani člověkem včerejška; přišel přímo z řecké antiky, jejímž byl synem a samotářským obnovitelem, ale osvobodil se z moderního života vskutku do té míry, jak se domníval? Nikoliv! Vyznavač a velebitel smyslnosti „tajuplné, ale nezbytné a tvůrčí podmínky intelektuálního vývoje“ (předmluva Afrodity) zapřel moderní dobu teprve tehdy, když se byl bezděčné podrobil její rafinované anarchii. A tak se stalo, že i v nejčistší evokaci starověku, Afrodité, čteme nikoliv milostnou hymnu milenců spojených, nýbrž žalozpěv, aťsi diskrétní, milenců, již se nemohou dosíci.
Řecko Louÿsovo není Řeckem heroickým, nýbrž, jak Henri Bidou trefně poznamenává, Řeckem gracilních sošek z Tanagry. Louÿs byl do té míry prosáknut milostnou atmosférou Řecka a poznatky učeného archeologa, jež byl asimiloval tak dokonale, že jeho Písně Bilitiny, uveřejněné jako překlad, byly za překlad vskutku považovány. Ale stěžejním Louÿsovým dílem, jehož úspěch umělecký byl – vzácná výjimka – úměrný úspěchu čtenářskému, jest román Afrodita, dílo v moderní literatuře osamocené a zároveň jeden z nehynoucích pomníků francouzské řeči a stylu. Tento román kurtizány, která se na rozdíl od ostatních kurtizán z přelomu věku (pohanského a křesťanského) neobrátí a „neočistí“, jest opojným a opojeným chvalozpěvem řeckého světa zároveň líbezného, grandiózního a tragického, psaný řečí úměrnou, totiž svůdnou a hudební a strhující, s níž ve francouzské próze snesou srovnání jedině některé místa ve Flaubertovi či Théofilu de Gauthier.
Je-li Afrodita kladným přiznáním se k Louÿsově hlavní, v jeho nepříliš rozsáhlém díle ve všech možných variantách se opakující a moralisty za rouhačskou prohlašované myšlenky, že totiž smyslnost je tvůrčím prvkem intelektuality, je román Žena a panák, později zdramatizovaný, demonstrací zápornou: Mateo jest jen proto v rukou Conchiných pouhou loutkou, protože, příliš jsa zbabělý, nedovede, nemůže svůj smyslný žár zintelektualizovati. Vášeň je otroctvím – titul Afrodity zněl původně Otroctví – ale smyslnost, kontrolovatelná inteligencí, tvůrčímu duchu svobody nebere.
Příhody krále Pausola líčí. v tomto smyslu právě, triumf spirituálního Giglia nad puritánským Taxisem, velebí sprostnou rozkoš, zavrhující i závoj sebetenčí, bylo by klamem míti za to, jako by Louÿs byl býval heroldem hrubé erotičnosti; jeho smyslnost honosí se úsměvem bystré inteligence a hluboký kult krásna ji provází ustavičně.
Chtěli-li bychom jej za každou cenu zařaditi do některé literární školy, bylo by jeho místo mezi parnasisty, po boku Leconta de Lisle a Heredie. Ale co bylo u parnasistů odvozenou nostalgií, bylo u l.ouyse urozením a téměř atavismem; jeho starověk má se k starověku jejich jako skvělý květ umělý ke květu zčerstva utrženému.
