Napsali o Saudkově Vědecké grafologii

(29. 5. 2025)

V lednu 1925 Jarmila Hašková (nar. 1887 jako Mayerová, v r. 1910 se provdala za literáta Jaroslava Haška) publikovala v Českém slově skicu Bon pana Krapáčka. Hned v úvodu tu „pan Vomáčka“ zčistajasna chytí číšníka za knoflík a vykládá mu: „Jest to jediné studium, které nese přímý užitek. Poznáte takřka okamžitě, s kým máte čest. Grafologie dá vám jistotu o jednání s lidmi, prozáří váš život teplou radostí, že můžete rozeznávat plevel od semene, že zjistíte okamžitě faleš, přetvářku, lichotnost, ješitnost a lež. Grafologie jest klíčem, který vám otevře duši vašich bližních, ženy, dětí, milenek a přátel. Grafologie je štěstím…“ A pan Vomáčka pokračuje, i když už se mu mezitím zpocený číšník svedl vymanit (knoflík zůstal panu Vomáčkovi v prstech)… Téhož roku na podzim Robert Saudek (více k němu např. zde) vynesl – nákladem Orbisu – na světlo boží svou Vědeckou grafologii, paralelně vydanou také anglicky, německy a holandsky. Ačkoli to v české knize – s londýnskou předmluvou z července 1925 – nebylo uvedeno, ze Saudkovy korespondence s Arne Laurinem (LA PNP, f. A. Laurin) vyplývá, že zdejší znění je de facto překladem textu německého, který pořídila Laurinova žena Olga, sám Laurin koordinoval komunikaci s pražským nakladatelstvím, manželčin překlad navíc i četl jako korektor.

Laurin také neváhal moderovat referování o knize, viz jeho bilanci: „Teď, když s hrůzou vzpomínám na tuto obrovskou práci Vaši, začínám míti také respekt před svou ženou, která den co den vymýšlela vhodné výrazy pro Vaše mnohoznačné termíny. Nevím sám, jak jste s prací spokojen, já si jsem vědom toho, že ženina práce byla ovládána opravdovou snahou přeložiti věc tak, aby se dala čísti jako skutečný originál, a zdá se mi, že se tomuto ideálu hodně přiblížila. Ostatně sejde samozřejmě více na Vašem než na mém mínění. / Partie o Masarykovi je velmi krásná, byl to s ní však perná práce, protože je to z nejtěžších kapitol Vaší knihy. […] mám velmi silný dojem, že tu jde o knihu mimořádného významu a mimořádné důležitosti. Uvidíme, jak se k ní postaví p. t. česká veřejnost. / Kritiky, které by o knize mohli psáti, bych spočítal na prstech. To bude snad především docent Foerster, k jehož oboru to trochu patří, snad někdo z mladších psychiatrů – připomeňte, až přijedete do Prahy, nakladatelství, aby soupis recenzních exemplářů dělali v dohodě se mnou. Já bych chtěl také stylizovati dopis, který by se měl jednotlivým pánům poslati –. Jsem samozřejmě proti tomu, aby se kniha posílala po redakcích. Znám žurnalisty příliš dobře a vím, že mezi českými není ani jednoho snad (těch pár výjimek: Stern, Kodíček, Peroutka, Klíma, atd., nepadá vůbec na váhu), a vím, že by se kniha octla nerozřezaná v některé soukromé knihovně a do listu by se o tom nenapsalo ani řádek. Ostatně, o tom si pohovoříme, až přijedete do Prahy“ (4. 9. 1925). Následující sestava fixuje jednak právě rozpravu nad českým vydáním, jednak také navazující reflexe dalšího Saudkova odborně grafologického počínání.

E. R.: Vědecká grafologie

[Wissenschaftliche Graphologie, Prager Presse 5, 1925, č. 311, 13. 11., s. 6–7]

Robert Saudek vydal zajímavou knihu, která vyšla v několika jazycích a nepochybně si najde mnoho čtenářů. Autor se pokouší vysvětlit srozumitelným jazykem principy grafologie, kterou považuje za nejvážnější odvětví aplikované psychologie, a protestuje proti tomu, aby učenci touto vědou opovrhovali. Jejich nezájem si vysvětluje jednak nedostatkem příslušné literatury o tomto fenoménu, ale také tím, že kritici neznají samotnou podstatu. Podle Saudka je rukopis každého jednotlivce specifický a vůlí ho lze ovládat jen do určité míry; proto je možné formulovat obecné grafologické zákony, pomocí nichž lze z rozličných vlastností rukopisu usuzovat na charakter pisatele. Podle těchto znaků může grafolog „rozeznat […] s devadesátiprocentní jistotou identičnost dvou pro laika zdánlivě naprosto rozdílných rukopisů“; řídí se přitom vztahem mezi velkými a malými písmeny, sklonem a zaoblením písma, tím, jak jsou jednotlivá písmena spojována či v rámci slova rozdělována, tím, zvětšují-li či zmenšují-li se písmena směrem ke konci slova či řádku.

Po pasáži, v níž se Saudek podrobně zabývá dějinami grafologie (hodně pozornosti věnuje především německému grafologovi L. Klagesovi), člení Saudek svoji vědu na fyziologii a psychologii a zaobírá se jednotlivými znaky písma, které považuje za důležité, přičemž se odkazuje na velkou řadu rukopisů, které jsou reprodukovány v příloze publikace. Setkáváme se zde na jedné straně s rukopisnými předlohami, které jsou v anglických a amerických školách užívány jako pomůcky při výuce, a na druhé straně s dlouhou řadou ukázek rukopisů známých mužů (např. Darwin, Emerson, Shelley, Thomas Mann, A. Henderson, J. R. Macdonald, Ed. Beneš, T. G. Masaryk aj.). Písmo každého z nich je do nejmenších detailů analyzováno a pak popsán charakter dotyčné osoby. Tak se dočteme např. o Johnu Galsworthym, že je „silně umělecky založeným mužem s živou představivostí a výjimečnou citlivostí“ atd. Ed. Beneš je „mužem vysoké inteligence, jasného ducha, neobvyklé energie, neúnavné píle a velké tělesné síly“ atd. Newton je ve světle svého písma „géniem, v němž se v naprosté harmonii setkává duše a duch, tak jak se s tím setkáme snad jen jednou či dvakrát za století“.

Jak jsme již zmínili, je publikace hojně čtena a najde si určitě i mnoho českých čtenářů, kteří se budou chtít řídit pokyny, které obsahuje, a budou podle této metody zkoušet číst rukopisy. Beze sporu je na těchto pozorováních mnoho správného, např. tvrzení, že se v písmu odráží pisatelův charakter, že lze podle určitých znaků usuzovat na některé jeho povahové rysy. Nepochybně je také správné, že takto pojímaná grafologie může být založena na zkušenostech. Recenzent vyčetl a naučil se z knihy mnoho zajímavého a nemá v žádném případě v úmyslu snižovat pozitivní obsah autorových vývodů a jeho zásluhy; nelze ovšem neuvést několik principiálních pochybností. Nechme otevřenu otázku, do jaké míry lze nazývat grafologii vědou (k opravdové vědě patří termíny jako např. elektřina, embryonální vývoj, buňka, impulz atp. a dále též objektivní předmět zájmu, takže např. biologie zkoumá život, astronomie hvězdné nebe; představuje ovšem písmo takovýto objekt sám o sobě?). Recenzent by rád zmínil dvě následující pochybnosti: za prvé, že rukopisy pocházejí od známých, slavných osobností. Teprve tehdy, kdyby se ukázky písma analyzovaly bez vztahu k těmto všeobecně známým osobnostem, mohli bychom hovořit o důkazu, že lze na základě těchto ukázek vytvořit něco jako charakterologii; nejde přeci o to, po velké námaze ex post uhádnout z Newtonova rukopisu, že byl geniálním člověkem, nýbrž má jít o to umět usoudit z rukopisu nějakého žáčka, zdali se vyplatí ho poslat na studia. Tato praktická stránka věci (nemusí se jednat pouze o praktičnost v úzkém slova smyslu) není v publikaci dostatečně respektována, ačkoliv by její zdůraznění celé věci propagačně prospělo. Proč se těší praktické úspěchy grafologie, např. u soudu, tak malému uznání? Nedávno jsme se dočetli v novinách, že dva písmoznalci byli soudem odmítnuti jako zcela nespolehliví, protože vynesli o témže rukopisu dvakrát po sobě opačné soudy. Jakou objektivní záruku nám může Saudek dát, že se jeho metoda v rukou průměrného odborníka (a o to v praxi nakonec jde) osvědčí?

Druhou námitku chce recenzent vysvětlit na příkladu: Dejme tomu, že čtenář obdrží nějaký dopis od neznámého pisatele, v němž stojí, že pisatel dopisu adresátovi okamžitě posílá 1 000 korun, aby příjemce dopisu příjemně překvapil. V tomto případě by bylo pro našeho čtenáře zajisté velmi zajímavé zjistit, že neznámý odesílatel dopisu je mužem šlechetného smýšlení, altruistických citů a praktického přístupu ke světu, tím nejdůležitějším by ale přesto zůstal obsah dopisu. Forma projevu, uzpůsobení písma či různých gest má bezpochyby vypovídací hodnotu; to vše ale nakonec stejně je pouhým prostředkem k vyjádření obsahu a v tomto ohledu lze tentýž obsah formulovat různými způsoby. Saudkův spis se tedy řadí k moderním publikacím (psychoanalýza, charakterologie, pragmatismus), které ve prospěch nahodilých, přirozených úkazů obětují duchovní obsahy usilující o pravdu.

Přel. Lukáš Motyčka

Josef Kodíček: Vědecká grafologie

[Tribuna 7, 1925, č. 266, 15. 11., s. 3; šifra -jk-]

Před několika lety vydal Robert Saudek rozsáhlý politický román z doby válečné Diplomati, o němž jsme tu obšírněji psali. Již v tomto díle, při němž překvapovala psychologická bystrost a kombinační chytrost autorova, měla významnou úlohu psychologie písma, z níž autor ve svém namnoze klíčovém románu vyvozoval obsáhlé povahopisy postav, které měly vliv na děje světové války. Postava Masarykova byla jednou ze stěžejních. Tyto grafopsychologické rozbory románové nebyly jen romanopisnou náhodou, nýbrž výsledky dlouholetého Saudkova studia. Nyní vydává Saudek (v několika řečech, česky v nakladatelství Orbisu) rozsáhlou, vědecky uspořádanou Grafologii, jež jest u nás prvním pokusem o systematický výklad psychologie písma. Saudek není z těch, kdož spoléhají se při svých analýzách na instinkty a nezachytitelné telepatické schopnosti, jimiž například podivuhodný Raphael Schermann učinil ve střední Evropě z grafologie velkou psychologickou módu; Saudek jest duch analytický, racionální, tíhnoucí ke skepsi a systematičnosti. Jeho přednes je co nejsušší, avšak jasný a nesený tónem veselé učenosti. Dobrý vliv anglosaského prostředí, v němž Saudek nyní žije, je tu patrný.

Stavba knihy je rozdělena na sedm kapitol. V prvé dovozuje možnost vědeckého zbudování grafologie jako praktické psychologie. Ve druhé hodnotí nejvýznačnější zjevy vědecké grafologie, zejména J. H. Michona a Crépieux Jamina z francouzské, Preyera, Meyera a zejména Ludvíka Klagesa ze školy německé. Řada kritických postřehů a doplňků ukazuje, že Saudek dochází v několika bodech názorů samostatných. Kapitola třetí a čtvrtá pojednává o nejdůležitějších složkách: o fyziologii psaní a souvislosti grafologie s povahopisem. Důležitý jest důraz, který klade pisatel na různý způsob psaní v různých dobách a zemích a velikou řadu standardizovaných značek, jež jsou pro grafologa důležity. (Dominanty a dominanty rozporu, rozdělení plochy, rozpětí a šířka písma, horní a spodní délky písmene, formy spojování, úhly, směr řádek atd.) Šestá kapitola jest praktickým návrhem, v němž pisatel zejména varuje před diletantní empirií a povrchním, nevědeckým používáním grafologických zákonů. Závěr knihy, k níž jest přiložena příručka charakteristických rukopisů, uvádí příklady analýz, z nichž některé (jako analýza Shawa, Kerra, Beneše, Masaryka, MacDonalda) jsou ukázkou, s jakým pozorovacím talentem a kombinačním důmyslem umí přechytrá hlava autorova užíti svých teoretických znalostí prakticky.

Nemíním a nemám také kvalifikace, abych se zabýval velezajímavou knihou kriticky. Přiznávám teoretickou možnost vědecké grafologie, ale popírám přes všechnu bystrost Saudkových důkazů, že by exaktní grafologická věda byla v dohledné době možná. Již proto, že zcela věřím (u člověka zvyklého psát) v úzkou souvislost písma s pohnutkami povahovými a osobním charakterem, již proto nevěřím v možnost exaktního systému. Jeť duše lidská tak mnohostranná a její pohnutky tak složité a měnivé, že by musilo býti tolik zákonů, kolik je lidských bytosti. Situace je krajně podobna pokusům o fyziognomiku. Každá lidská tvář má zákony, k jichž přibližnému rozřešení je zapotřebí obraznosti více než básnické. Přesto však, jakkoliv odmítáme možnost systematické fyziognomiky, podléháme jí všichni každým krokem při setkání se s lidmi. Podobně bude snad jednou i při psychologii písma, až se naučíme tušiti aspoň několik hlavních jejích zákonů a naučíme se v písmu čísti. Konečným psychologickým řešením však nebude v dohledných desetiletích ani grafologie, ani fyziognomika.

S těmito výhradami vítám knihu Saudkovu jako cenné obohacení a otiskuji jednu z nejduchaplnějších a nejodvážnějších analýz knihy: rozbor písma velkého anglického dramatika.

[Následuje rozbor písma G. B. Shawa. – Pozn. ed.]

is.: Prvá česká grafologie

[Právo lidu 34, 1925, č. 268, 18. 11., s. 1–2]

Když r. 1921 se objevili na knižním trhu Diplomati, bylo o knihu dosti zájmu, a to proto, že osnovou románu je grafologie, prostřednictvím které ostře jsou kritizovány čelné osobnosti, zúčastněné na světové válce. Nyní v nakladatelství Orbisu vydal autor Diplomatů spis čistě grafologický, věnovaný psychologií písma. Je to vážný podnik – ne tak vzhledem k cizině, poněvadž v každé zemi je dosti grafologických pracovníků s cíli vědeckými, ač grafologie sama za vědu není uznávána – ale v Čechách, kde je pokoutních písmozpytců dost a dost, je tento první odborný spis něco docela nového. […]

Od r. 1897 do r. 1908 vycházely v Mnichově Berichte der Graphologischen Gesellschaft (později změněné na Graphologischen Monatshefte, za redakce H. H. Busseho a dra L. Klagesa. jenž r. 1910 popřel, že by písmem byla zachycena gestikulace, a vypočítal i vysvětlil skutečné příčiny změny písma v článku Probleme der Graphologie. Než i Klagesova nauka je založena na omylu; domnívá se totiž, že prvotním písmem bylo písmo ležaté, ač toto bylo až do 16. století naprosto neznámo. Všichni tito grafologové však vycházeli ve svých studiích od předloh svých národností; proti tomu Robert Saudek založil svou práci na znalosti mezinárodní.

Písmo každého jednotlivce stojí pod vlivem školní předlohy a tato předloha je v každé zemi jiná. Nejradikálněji zbavují písmo individuality školy americké, jež vyloučily např. tlak, ježto jim jde o zvýšení výkonnosti, tlakem zdržované; potom anglické školy; nejméně drezírované jest písmo české, které kromě toho prý vždycky má některé znaky společné: buď touhu po kráse či opozičnost, a velký počet rukopisů českých intelektuálů prý má ráz učenecký. Novum, které autor Vědecké grafologie přináší, je, že konstatuje vztah slova mluveného a psaného; tak prý tomu, kdo nachází zalíbení v prázdných společenských řečech, se nelíbí písmo úzké, kdežto naopak toho, jenž na danou otázku rád odpovídá stručně, při pohledu na široké písmo se zmocňuje odpor. Širokosti a štíhlosti písma však není příčinou toliko rozvláčnost nebo stručnost mluvy, rozhoduje rychlost.

Při rozboru rukopisů je dbáti dvou momentů: 1. fyziologického (rozvrh písma, tlak, velkost, úzké a široké písmo, proměnlivost, obohacování či zjednodušování, vazba, úhel; jakost papíru, inkoustu, pára a jeho držení); 2. psychologického (odhad charakteru, rozbor různých odchylek od pravidel, přirozenost písma, originalita atd.). Fyziologický rozbor písma jest nutný i pro dobrého psychologa, neboť bez něho ustrne v diletantismu, jako básník E. A. Poe, jenž se pokoušel podle písma nakresliti portrét pisatelův; Goethe grafologickou zálibu snad převzal od Lavatera. také Baudelaire a jiní usuzovali především z dojmu, jakým na ně rukopis působil. Vedle těchto nadaných amatérů vyskytují se pak jedinci rázu Schermannova, pronikající hluboko do psychologických podrobností písma, aniž by je dovedli zdůvodniti.

Kniha Roberta Saudka by se dala nejspíše zařaditi pod psychoanalýzu; jest zajímavá, čtenář si z četby dosti odnese, a i když se nestane ihned vyznavačem grafologie, přece v tiché půtce s autorem tam, kde se jeho zkušenosti se zkušenostmi čtenářovými nekryjí, ozřejmí st leccos z psychologie. Dvě věci lze studii vytknouti: za prvé, že autor probírá se výhradně rukopisy osob jemu dobře známých a kreslí jejich zevrubnou charakteristiku (T. G. Masaryka, Ed. Beneše, F. X. Šaldy, B. Shawa aj.); za druhé, že sice na třech místech použil Freudovy nauky o potlačených sexuálních pudech, ale opomenul (snad úmyslně?) zmíniti se o dřívější teorii italského psychiatra Lombrosa.

Vědecká grafologie Saudkova vychází zároveň v Anglii, Spojených státech, Holandsku, Německu a pro začátek roku chystá se vydání francouzské, dánské a švédské, tedy v zemích, kde se rozborem rukopisů zaměstnávají daleko soustavněji a s větším vědeckým úsilím než v Čechách; tím zajímavější bude sledovati posudky zahraničních listů o práci českého badatele.

Jindřich Vodák: Grafologie vědou?

[České slovo 17, 1925, č. 272, 20. 11., s. 5; nepodepsáno]

Kniha Roberta Saudka o grafologii je tak bohata obsahem a tak poutavě napsána, že se přečte se stoupající dychtivostí. Mohla zároveň s českým vydáním vyjít ve zpracování anglickém, holandském, německém, poněvadž si jistě všude dovede získat touž všeobecnou, hojnou pozornost jako u nás. Kdo se rád nepoučí o něčem, co vypadá jako vnikání do zvláštních, hluboko skrytých tajů? V rozsáhlé knize jsou zevrubné dějiny grafologie, jména, díla a názory jejích teoretiků, krasopisné záliby a zvyky různých národů, podrobné návody k fyziologickému i psychologickému poznání písma. Rozdíly mezi písmem ležatým a stojatým, úzkým a širokým, zjednodušeným a zbohaceným, význam spojování arkádového proti girlandovému a vláskovému, rozvrh plochy, úhel písma, stoupání nebo klesání řádek, větší či menší přitlačení na tazích, různá velikost, to vše a jiné je vymezeno, vyloženo, ukázáno s důkladností, která nepřipustí žádné sebenepatrnější mezerky. Kdo výklady přečte a prohlédne vždy ke každému příslušné písmo na přiložených tabulkách, bude posléze na vlas vědět, co si má myslit o svém vlastním písmě, má-li být na ně hrd či stydět se za ně a čeho musí dbát, aby příště činilo příznivější dojem.

Že se v písmě zračí duše pisatelova jako ve všem, co z ní vychází, a že je užitečno vycvičit se v zkoumání písma, co lze z něho vysoudit o každé lidské povaze, to jistě není třeba ani dokazovat, bylo by hloupé, o tom pochybovat. Ve Světové revoluci vypravuje Masaryk, jak prostudoval kdysi záhy Lavaterovo dílo o lidské fyziognomii, jak se pak stále učil rozumět lidské tváři a jak mu to prospělo ve všech jeho životních stycích. Ty, mezi kterými žijeme a s nimiž nás denní záležitosti svádějí, je nutno pokud možno dobře znát a písmo je k tomu jedním z prostředků, k němuž máme často spíš přístup než k bedlivému propátrání obličeje. Jen určité, znalecky vypěstěné metody je třeba a tu nám tedy podává teď Saudek dle nejlepších pramenů, anglických, francouzských, německých, nejen jako pouhý sběratel dosavadních zkušeností, nejen jako bystrý kritický analytik otázek, jež věc v sobě zahrnuje, nýbrž i jako člověk básnické vnímavosti, jenž má pro duševní dění vřelý a jemný smysl. Hledá sám „teplou krev“, hledá „živého, zápasícího, trpícího člověka“, a snaží se tedy vnuknout nastřádaným pravidlům ducha, odstranit každou mechaničnost, objevit jiné a jiné znaky nebo odstíny, jichž nesmí všímavost pominout, aby píšícímu člověku lépe porozuměla.

Ale přesto přece neodejde se od knihy Saudkovy s naprostou jistotou a důvěrou ve vědecký ráz a pravou úspěšnost grafologie v této podobě. Chyba je snad ta, že Saudek musil brát své příklady velkou většinou daleko od nás, z Anglie, Francie, Ameriky, a to od lidí, jejichž bytost je jinak už dostatečně známa nebo o nichž si také bez písma už můžeme utvořit všechen potřebný pojem. Co nám grafologický rozbor může povědět o Šaldovi, Shawovi, Galsworthym, Hendersonovi, Asquithovi, MacDonaldovi, abychom toho nevěděli spolehlivěji a úplněji už před rozborem? Naopak, grafologický rozbor v těch případech vypadá nezbytně tak, jako by uměle byl přizpůsobován charakteristice předběžně stanovené a jako by byla toliko vpravována do pozorování provedeného na písmu. Mimo to výsledek grafologického rozboru je mnohdy tak skrovný a chudý, že námaha na něj vynaložená není k němu v žádném poměru. O našem skvělém dru. Benešovi dochází např. Saudek po dlouhém probádání písma k tomuto úhrnnému závěru: „Muž vysoké inteligence, jasného ducha, neobyčejné ráznosti, neúnavné píle a silné tělesné zdatnosti; jakákoli póza je mu cizí, má jen zájmy střízlivě věcné a je ovládán vysloveným idealismem. Proti tomuto silnému popudu jeví se jisté překážky –“ a těmi překážkami jsou prý deprese jednak ze skepse, jednak z obavy, že ho lidé nepochopí. Stálo tohle opravdu za všechnu složitou grafologickou práci? Nějaký Duhamel, který se na dra. Beneše jen podíval a chvilku s ním pohovořil, rozpoznal to vše také a více, nehledíc k tomu, že mnohých podstatných vlastností Benešových rozbor se ani nedotkl.

Jiný nedostatek knihy a metody Saudkovy je ten, že předpokládá k písmu toliko schopnost a činnost ruky, ne očí. Praví sice při Saudek při psychologickém vyšetřování písmové šířky, že „nedůležitější závadou ve výkonu písma jest kontrolující oko pisatelovo“, ale oči nejsou při psaní jen kontrolou, oči jsou při něm podmínkou, na nichž jednotlivé znaky písma závisí aspoň tolik jako na ruce. V kapitolce o rozvrhu plochy tvrdí Saudek: „Teprve tam, kde se vyskytá spletenost a nepravidelnost řádek, splývání jich a zároveň trhání slov, tam, kde jsou roztrhávána slova a jiná v témž rukopise nelogicky stahována, nebo kde dokonce jsou v krajních případech zlomky jednoho slova stahovány se zlomky druhého slova, lze o pisateli předpokládati, že je vysloveným zmatencem.“ Je věru na první pohled zřejmo, že tu spletenost a nepravidelnost řádek, to stahování a roztrhávání slov může způsobovat i krátkozrakost, v níž není ani dost málo duševní zmatenosti. Jsou oči, které vidí lépe, a oči, které vidí hůře, oči, jež vidí sotva z největší blízkosti, a oči, jež vyžadují největší vzdálenosti od papíru, oči, z nichž každé je jiné, takže, se nikdy nedívají pospolu a stejně. Rozhoduje-li o psychologických vývodech grafologových síla a velkost písma, poměr písmene k písmeni, spojování, kladení znamének, směr řádek, vyplňování plochy, pak musí být dříve zcela jasno, jaký podíl mají v tom všem vady a schopnosti zrakové. Kdo před dvacíti, třicíti léty psal písmem uznaně drobným, píše možná dnes písmem dvakrát tak velkým, ne ze vznešenosti, z patetičnosti, z chlubnosti, nýbrž prostě z potřeby, aby po sobě mohl své písmo číst. A kdo strká čárky, tečky, háčky dále vpravo nebo vlevo nad písmeny, nehlásí k tomu mít jiné příčiny nežli nestejné vidění svých dvou očí. Pravda, vady oční napravují se vhodnými skly, ale nenasazují všichni rádi skel a skla jsou v písmě také zase činitelem pro sebe. Záleželo by tedy na tom, až pokud povaha je určována očima a jak co z toho přechází do písma.

Saudek nebrání námitkám: „Počet otázek sem spadajících je neobyčejně velký. Ačkoli mnohé z nich byly v dnešní době úplně rozřešeny, přece jich zbývá řešit ještě právě tolik, ne-li více. Musíme zatím těžit ze zkušeností…“ Hlavní námitka byla by ovšem ta, dozrála-li grafologie skutečně už tak, aby mohla být nesporně nazývána vědou. Přísná, trpělivá a důsledná vědecká metoda, kterou v grafologii pěstují Saudek a jeho němečtí předchůdci, nečiní hned ještě z grafologie vědu, umění může také postupovat vědecky a zůstane přece uměním. Věda Saudkova hledá toliko soubor zákonů a pravidel pro grafologické pozorování a grafologickou praxi, ale Saudek sám v zadní části knihy několikrát napovídá, že zákony a pravidla nestačí, že musí k nim být intuice, správný pud, velká znalost života a lidí. Rozbory grafologické mohou jen doplňovat a snad podpírat, co se o původci toho kterého rukopisu už ví jiným způsobem, – soudit někoho zhola jen dle písma vedlo by k těžkým křivdám, za něž by vědeckost grafologie Saudkovy nechtěla odpovídat. A bude grafologie něčím horším, bude-li pokládána za umění místo za vědu?

Václav Tille: Grafologie

[Venkov 20, 1925, č. 273, 24. 11., s. 1]

Pan Robert Saudek vydal nedávno nákladem Orbisu objemnou knihu, kterou nazval Vědecká grafologie, s podtitulkem „psychologie písma“. Kniha našla taká amerického, anglického, holandského a německého nakladatele, – dovedla tedy vzbudit zájem v celém západním světě, jak svým předmětem, tak jménem autora.

Pan Saudek v předmluvě vydání českého stěžuje si, že u nás vědecká grafologie je neznáma, ačkoliv celý kulturní svět ji pokládá za vážnou vědu, odvětví užité psychologie. Vykládá proto po česku obšírněji než v jiných vydáních, jak výklad písma může být úkon vědecký, a oznamuje, v čem jeho kniha přispěje k zdokonalení této vědy. Dělí dosavadní studium na dvě skupiny: evropští psychologové písma mají nedostatečné předběžné vzdělání fyziologické, angličtí a američtí fyziologové opět neznají psychologie písma. Pan Saudek praví, že se mu podařilo spojiti americkou fyziologii s evropskou psychologií a dojít tím nových poznatků. Jeho kniha dle jeho slov „poprvé poznává – a nemýlím-li se, i dokazuje – nerozlučitelný vztah mezi individuálnou řečí a individuálným způsobem písma, mezi mateřskou řečí a národní abecedou, mezi individuálnou adaptací forem cizích abeced a psychologicky souběžnou a soudobou adaptací prvků cizích kultur.“ V závěru předmluvy, psané v červenci letošního roku, praví autor, že jeho nový systém není sice ještě ideálně dokonalý, ale poskytuje jednak poučení o pravém významu vědecké grafologie, jednak praktický návod těm, kteří chtějí konat rozbory písem.

Přiznávám se, že mne grafologie nikdy příliš nelákala. Dějiny písma, vznik jednotlivých druhů, charakter různých abeced, listinné studium, jak je provádí pomocná věda historická, to vše ovšem je pro každého literárního historika studium nezbytné, metodou přesné vědecké a i o sobě velmi zajímavé. Ale grafologie, tak jak lze ji sledovat povrchně při soudních přích, kde na rozhodnutí znalce závisí čest lidí, neb tak, jak měli jsme ji příležitost poznat v rukopisných sporech, kdy šlo o usvědčení z padělku, nevzbuzovala ve mně nikdy mnoho důvěry. Pochopil jsem nyní, když jsem četl spis páně Saudkův, proč: tak jak grafologie byla u nás pěstována, neměla opravdu toho přesného vědeckého charakteru. Z dějin grafologie, jež jsou v Saudkově knize velmi přehledně a soustavně podány, vyplývá také, že teprve poslední léta a poslední práce dodávají rozboru písma oné přesné vědecké metody, která je podstatou skutečné vědy.

Pan Saudek je opravdovým a nadšeným apoštolem této vědy. Byl jím již ve svém románu Diplomati, a je jím tím spíše v této knize, která přes svoji úzkostně vědeckou formu je spisem propagačním a obranným, jenž chce se státi podkladem příští soustavně vědecké práce a vymýtit všechny pochybnosti a všechno zneužívání. Autor vyvrací obšírně obvyklé námitky proti grafologii uváděné: namítá se, že charakter písma je závislý jen na svalstvu ruky, ne na pisatelově povaze; proti tomu zdůrazňuje autor, že píšeme mozkem, mechanika psaní nemá tedy na charakter písma vlivu. Psací potřeby prý rozhodují o písmu víc než povaha a nálada pisatelova: i to je chybný názor – odborný grafolog ovšem zjišťuje předem ty zevní okolnosti psaní. Tvrdívá se také, že písmo jednotlivce má převážně charakter určený školní předlohou, vyučováním, neb že lidé téhož povolání píší stejným písmem, bez ohledu na svoji povahu. Autor nesouhlasí s těmito námitkami. Namítá se také, že písmo nemůže jevit povahu člověkovu proto, že se mění dobou, náladou atd., neb že lze přímo i úmyslně rukopis měniti. Proti tomu namítá autor, že v písmu lze rozeznat vliv povahy od vlivu nálady ap. a že padělané neb úmyslně měněné písmo lze usvědčiti.

Způsob, kterým se rozeznává písmo padělané od pravého neb úmyslně měněný rukopis od obvyklého, je velmi zajímavý. Zakládá se na tom, že padělatel zpravidla mění jen bezvýznamné znaky, ale mimoděk – mění-li písmo svoje – podržuje neznámé mu příznaky vlastního písma, nebo nezachycuje – padělá-li cizí rukopis – jeho podstatné znaky. Jisté zvláštnosti běžného písma vyskytují se totiž vždy zdvojeny i ztrojeny a to padělateli uniká – i kdyby to vystihl, nedovedl by dlouho padělat tím způsobem, jemuž právě nelze se mechanicky naučit. A tak tedy ty opakované skupiny znaků, ne znaky samy, usvědčují padělatele s takovou jistotou, že lze mluvit jen o velice vzácných výjimkách od tohoto pravidla, které je jen potvrzují.

Nemůžeme tu ovšem sledovat autora ani v jeho podrobném výkladu, jak se mění diletantské hádání z rukopisu během doby ve vědecké studium, aniž rozbírat jeho základy metody vědecké, založené jednak na fyziologii, jednak na psychologii psaní. Autor, když vyložil tak metodický postup práce, věnuje zvláštní kapitolu praktickému užití grafologie. Nezabývá se soudními případy, kde je potřebí k důkazu padělku i fotografie a chemie, ale vybírá si případy literární, kdy grafologie dovedla určit autora neb zjistit podvržený rukopis. Anglický admirál Nelson ztratil pravou ruku a psal pak levou. Jeho rukopisy psané levičkou byly po sto let považovány za cizí písmo. Autor pomocí pravidel v hlavní části své knihy vyložených dokazuje, že toto dvojí písmo, pro laika naprosto navzájem odchylné, je psáno sice různýma rukama, ale týmž mozkem – důkaz čte se opravdu pěkně. Podruhé ukazuje na dvou rukopisech neobyčejně sobě podobných, z nichž jeden je nepochybně rukopis anglického spisovatele Thackeraye a druhý – padělek – prokázaný jiným způsobem, jak lze grafologicky dosvědčit, že druhý rukopis je padělán: že totiž je psán sice napohled touž rukou, ale přesto jiným mozkem. Autorovi vyplývá z těchto zkoumání, že lze vysoudit z písma i povahu člověkovu, že v případě písma Thackerayova lze rozeznat na originálu písmo úrovně duševní vysoké, na padělku úroveň nízkou.

Kapitola věnovaná praktickému návodu ke grafologickým rozborům pohne mnohého čtenáře, by činil prakt. pokusy na písmech známých i neznámých. A nutno říci, že ten, kdo by chtěl kriticky rozhodovat o hodnotě páně Saudkovy knihy, musil by vskutku sám předem se prakticky věnovat těmto pokusům a zkusit vlastní prací, jak dalece se mu popisovaná a zdůvodněná metoda osvědčí. Že při tom bude ovšem rozhodovat i vlastní nadání toho, kdo pokusy koná, i jeho vlastní charakter, rozumí se samo sebou. Nikdy nebude možno sestrojit mechanický návod, kterým by se písmo dalo rozbírat jako statistické cifry, podle jistých tabulek. A ostatně dnes již víme, že i statistika, nejstřízlivější věda, závisí na výběru, který koná statistik, na výběru materiálu, cifer, i na metodě, kterou se výběr děje a kterou se postihují vzájemné soubory různých vztahů. Pokud jako laik mohu posoudit, tedy myslím, že rozbory písem metodicky blíží se novým pokusům metodickým v statistických pracích, v nichž individualita odborníka je velmi důležitou složkou.

Praktické pokusy rozborů písem vynikajících mužů, mezi nimi i písma Masarykova, mne v tom jen utvrzují. Analytik, jenž z písma vysuzuje povahu lidí, podává tím mimoděk i soud o sobě samém: a z otištěných rozborů možno říci, že autor ne snad jen svojí pevnou věrou v přesnost svých metod, ale poctivostí, opravdovostí a rozvahou, již v praktickém provádění projevuje, získává u laika pro svoji vědu opravdové sympatie.

Hans Carl Broeßler: Grafologie a věda

[Graphologie und Wissenschaft, Prager Tagblatt 50, 1925, č. 280, 2. 12., s. 3]

Titul tohoto spisu zdaleka neodpovídá všem požadavkům logiky, grafologie je přeci sama vědou a neměla by proto být coby ilustrativní příklad stavěna do protikladu k vědeckému zkoumání. Proto je třeba se proti názvu jinak vynikající publikace R. Saudka Wissenschaftliche Graphologie (Vědecká grafologie), která právě vyšla v Mnichově, ohradit, nevědecká grafologie je totiž asi stejně tak myslitelná jako nevědecká psychologie či logika. Není nutné se podrobně zabývat tím, že vynikající grafolog Saudek nejspíše chtěl volbou titulu oddělit striktně vědeckou metodu od laického, a tak často nezodpovědného zacházení s touto problematikou. Saudkovo dílo se jasně a hojně opírá o výjimečně cenné dílo dr. Ludwiga Klagese Handschrift und Charakter (Rukopis a charakter) a co do vědeckého záběru ho Saudek ani podstatně nepřekračuje. Přese všechny okolnosti, které dále zmíníme, máme v rukou prvotřídní vědecké dílo, práci, kterou je třeba obzvlášť radostně uvítat i proto, že na poli grafologického výzkumu se od dob Klagese mnoho důležitého neudálo. Učenec Saudkova formátu ovšem neměl jen tak ignorovat nejnovější publikace německé školy, zvláště pokud jde o práci vynikající německé empiričky Magdaleny Thumm-Kinzelové, jejíž geometricko-fyzikální objasnění mnohých pohybů při psaní přineslo do oboru řadu nových a pokaždé zajímavých informací. Při svém rozhodném odklonu od francouzské školy, která téměř výhradně pracuje s životními zkušenostmi či pravdami, Saudek dále zapomíná, že grafologická věda přese všechny přínosné práce posledních let stále ještě vězí v plenkách a ještě dlouho nebude moci postrádat opory ze strany empirie.

Pro laika je ovšem vše zmíněné málo srozumitelné a ve skutečnosti není nic těžšího než jak čtenářům populárně představit mladé vědecké odvětví, které veskrze vychází z materiálu zkušeností. Možná posloužíme potřebě lidového zpřístupnění nejlépe tím, když charakterizujeme význam francouzské školy, z jejíhož lůna grafologická věda vůbec povstala. Tato škola kladla až do konce hlavní důraz na určení takzvaných grafologických znaků, šlo především o části písmen, jejichž stále se opakující tvary byly dávány do souvislosti s jednotlivými charakterovými vlastnostmi. Při vytváření obrazu charakteru pak často šablonovitě docházelo k pokusům všechny různé duševní znaky spolu kombinovat; byly konstruovány takzvané rezultanty a dominanty, které snad k popisu prostých charakterů postačují, naprosto ale selhávají při vylíčení komplikovanějších duševních jevů. Klages jako jeden z prvních rozvalil tuto narůstající stěnu grafologických znaků a rezultantů a vůbec systematiky „výkladu znaků“, svou vynikající pozornost zaměřil na ornamenty v písmu, jeho rozdělení v prostoru a nakonec i duševní úroveň pisatele a tím i jeho písma. Bohužel je jeho výklad nezřídka potemnělý, hádankovitý a tím nesrozumitelný. Proto je zřejmé, že kongeniální učenec jako Saudek, který je navíc ještě stylistickým talentem první třídy, v oněch jednotlivostech působí rovněž jako zvěstovatel. I když lze usuzovat, že vědecký impuls vzešel od Klagese, jeho výklad byl naprosto neprůhledný, a tak mohl být pochopen a dopracován pouze mistrem, jakým je Saudek. Saudek jde mnohem dál než jeho učitel především ve věci významu „národní abecedy“, věnuje se podrobně mnoha národním podobám písma. Vrcholem jeho díla je technicky skvělá analýza rukopisu prezidenta Masaryka, která v grafologické literatuře nemá obdoby. Bohužel právě tato skutečnost svedla naši pozornost na jednu okolnost, kterou musíme s ohledem na veškerou naši teoretickou a praktickou zkušenost označit za kardinální chybu celého díla. Že si Saudek za příklady k analýze vybírá především anglické ukázky, můžeme přičíst jeho profesní činnosti a také možná jeho osobním zálibám. Ale on navíc analyzuje výhradně písmo známých osobností a příliš často rukopisy velikých osobností světového významu. Proti výsledkům nelze ve většině případů nic namítat: rozbory jsou provedeny brilantně a stejně dobře je vše zkombinováno. Saudek ale jednak zanedbává emoční rozměr charakteru, tedy jeho pocitovou stránku, a to zcela nápadně, a zde by se byl mohl inspirovat výsledky francouzské školy, především spisy Thumm-Kinzelové, o to víc snad, že se právě zde zdráhá rozhodně se přihlásit ke svému mistru Klagesovi. Na druhou stranu se nám zdá – a to je pro nás asi to nejpodstatnější –, že jsou charakterové portréty u jeho příkladů již pevně utvořeny a předjímány vzhledem k historickým událostem a jejich veřejnému vnímání – pevně a trvale, i když ne vždy zcela správně. Nemůžeme samozřejmě vyčítat analýze a analytikovi, že se výsledky jeho vědy shodují s oním obrazem, který si vytvořila historie, ať již se jedná o obraz literární, či politický. Ale tyto obrazy mají na posuzovatele v každém případě neuvědomovaný, ovšem téměř neodolatelný vliv, kterému v důsledku ještě stále fragilní a mnohem méně (než si analytik sám myslí) vyvinuté vědecké metodologie podléhá. Před očima nám vytane obraz cyklisty, který ještě ne zcela pevně sedí v sedle, nebo lyžaře, který – ať chce, nebo ne – míří vstříc nějaké překážce, kameni, stromu. V takovém případě jsou ve hře nevědomé síly. Je to tatáž moc, která žene můru ke světlu: „Žádná dálka mu cestu neztíží,“ jak praví největší ze všech psychologů a znalců citů. Grafologická věda dnes ještě nestojí na tak pevných základech, že by se například uměla ubránit neuvědomovaným silám, které sálají ze jména Masarykova. Není ještě tak daleko, že by si uměla odmyslet všechny představy o lidské a umělecké velikosti, které veřejně obklopují jména jako Shaw nebo Glasworthy. Semper aliquid haeret: v každém případě něco z představ ulpí na dně duše a z čistě duševních důvodů musí v daném okamžiku být nadhodnoceno. Požadavek, aby vědecký grafolog směl analyzovat výhradně neznámé osoby, by byl samozřejmě přehnaný. Ale i Saudkovým v podstatě správným závěrům hrozí nebezpečí, že jim čtenář prostě nebude věřit, bude-li se jednat o rozbor písma neznámé osoby. Čtenáře a studenta je totiž třeba zaujmout a přesvědčit silou vědeckého rozboru, a naše přesvědčení je a bude, že jen malá část vědeckých děl Saudkova formátu by měla být věnována analýze ukázek z historických rukopisů.

Přel. Lukáš Motyčka

Mirko Očadlík: Pokus o vytvoření grafologické metody

[Národní osvobození 3, 1926, č. 93, 3. 4., s. 3]

Povýšiti grafologické hádání na úroveň pomocné vědy psychologické bylo odedávna přáním všech grafologů. Než dodnes se toto přání nevyplnilo vinou grafologů samých. Nedovedli totiž konstruovati systém grafologického postupu na základě statistiky grafických prvků jako jediného možného a spolehlivého materiálu. Vždy a všude se opakovalo aplikování jistých psychických vlastností známé osoby na jisté grafické tvary, které pak byly generalizováním povýšeny na funkce toho kterého psychického stavu a byly pak tradovány jako neměnitelné znaky. Celkem všechny dřívější postupy byly aplikovány na tzv. znalectví písma a po dlouhé praxi a při znalosti primérních zákonů psychologických podařilo se často grafologům uhodnouti některé vlastnosti pisatelovy. Byla-li metoda, měla pouze hodnoty pro toho, kdo ji užíval. Proto se vyskytuje tolik „systémů“, které užity jinou osobou než autorem, musí nutně selhati.

Saudkova velmi obšírná práce pokouší se o vytvoření systému všeobecně platného, který by na základě podrobné analýzy grafické a při užití již vyzkoušených způsobů mohl sloužiti ke zkonstatování povahy pisatelovy. Široce založená a velmi vážně pojímaná práce bohužel selhává v několika bodech a z různých příčin. Je sice svou svědomitostí a pečlivostí nejlepší z grafologických prací českých, v mnohém předčí i nejlepší práce francouzské a německé, ale není jí možno přiznati hodnotu, kterou jí autor určil už samým názvem. Saudek totiž opomenul řadu velmi důležitých okolností, které je především nutno experimentálně a statisticky zjistiti, protože ty jsou primérními znaky písemného projevu povahy lidské psýchy.

Nespornou předností Saudkovy práce je poukaz na řadu způsobů a zjevů, kterým bylo dosud věnováno jen velmi málo pozornosti. Tak především je to zdůraznění významu různých abeced, spojovacích forem, upozornění na různé vyučovací systémy psaní, na národní povahy aj., což vše je obsaženo v kapitole o fyziologii písma (bylo by snad bývalo lépe užití termínu „mechanika“). Velmi důležitým upozorněním je zmínka o mozkovém písmu, tj. že celý způsob psaní určité osoby není závislý pouze na údu, kterým se píše, ale že se symptomy určitého typu opakují i při psaní např. ústy nebo nohou (je-li ovšem dosaženo určitého cviku), stejně jako u písma rukou. Bohužel, Saudek neodůvodnil blíže tuto svou do značné míry správnou představu. Při podrobnějším uvažování by byl došel k výslednici, že celý způsob písemného vyjadřování je podmíněn dynamikou krevního oběhu a tím by se byl postavil na stanovisko pravé fyziologie, z níž by odvodil mnohé dedukce, které jsou základní podmínkou každého vědeckého postupu v grafologii. On však se spokojil pouze s nepřesným konstatováním mozku jako hlavního činitele, aniž by uvedl sebemenší anatomický doklad. (Výklad písma Nelsonova nestačí.)

Jako vadu je především nutno vytknouti nepřesné volení a užívání pojmů, což je u Saudka působeno ne dosti bezpečným ovládáním psychologických a logických představ. Tak hned např. pojem fyziologie a psychologie psaní je zde užit tak, že neaplikuje se na běžné a vžité funkční projevy těchto pojmů, ale že tvoří novou doktrínu. Je to ovšem znejasnění celého postupu, který potom, když je nutno obrátiti se přímo na fyziologii nebo psychologii (případ psaní mozkem), selhává. Přesto, že Saudek vyčerpává techniku psaní do velkých podrobností, přece přehlíží některé velmi důležité zjevy. Tak v kapitole o úhlu písma téměř opomíjí individuelní úhel písmen a jeho vzájemný vztah k celkovému úhlovému směru. A právě zde tkví základ postřehů o divergentnosti pisatelových sklonů, které bude snad jednou možno přesně konstatovati na základě teorie poměrného zastoupení grafických vztahů. Ovšem, takovou teorii bude teprve nutno jednou přesně vybudovat a zformovat. Ona jediná může vytvořiti přesnost grafické gnóze, na jejíž základ se bude moci aplikovati teorie psychofyzického paralelismu, kterým se zase dojde ke grafologickým výsledkům.

Značnou vadou Saudkovy práce je rovněž malý rozsah materiálu. Saudkovi šlo především o užití rukopisů psaných normálním neuvědomělým písmem. Takové stanovisko zaujímali dosud všichni grafologičtí badatelé. Než při vědeckém postupu musí experimentátora zaujmout fakt, že i při písmu vědomě měněném se vyskytují jisté symptomy, které poukazují na znaky primérního písma pisatelova. Chtěl-li Saudek zkonstruovati vědecký systém, nesměl tento fakt opomenouti, poněvadž při dnešním stavu grafologického diletantismu může býti grafologický experiment statisticky zjištěný jedinou oporou každému, kdo v grafologii pracuje. Stejně Saudek opomíjí důkaz totožnosti rukopisu, který právě v patologických případech zločinnosti je zvláště důležitým pramenem grafologického badání. (Případ falza Thackerayova dopisu je nejcennějším pramenným dokladem celé knihy.) Jistě použil Saudek při konstrukci svého systému ohromného množství rukopisů, ale ve své knize uvádí takové případy, se kterými lze nesouhlasiti. V rozborech na konci knihy uvedených podal několik dokonalých analýz, ale zdá se, že grafologická analýza v některých případech následovala teprve po analýze psýchy pisatelovy, provedené na docela jiných základech. – Největší vadou knihy je aplikace na dřívější způsoby grafologického bádání povah podle rukopisu. Užití těchto způsobů sice vyzkoušených, ale přece formovaných jen náhodně, snad i telepatickým způsobem, naprosto odporuje vědecké metodě a vylučuje vědeckost Saudkova systému. Lze shrnouti: ve své Vědecké grafologii Saudek se pokouší o vytvoření grafologického systému na základě empirie svých předchůdců a své vlastní, bez dostatečného a bezpečného psychologického zjištění grafických prvků. Konstruuje bez nich vyšší pojmy, což se mu podařilo pouze spekulativní cestou. Jeho Vědecká grafologie je sice jednou z nejlepších prací svého druhu, avšak vědecky bezpečná není a nemůže být pro nepřesnosti, které byly výše vytčeny.

Karel Čapek: Psychologie písma

[Lidové noviny 34, 1926, č. 171, 3. 4., s. 9]

Nechci se příti, je-li nárok, který činí nejen Saudkova, ale i Klagesova, Mayerova a jiných grafologie na titul vědy, správný nebo ne; míním jenom, že je zbytečný. Věda již dávno svou vlastní kritikou přišla na to, v jak úzkých mezích může garantovat objektivní platnost toho, co právě vědeckou metodou stanoví; je si hlavně velmi vědoma svých hypotetických základů. Skutečně vědecká grafologie by se neodvážila pronést ani jedno z tvrzení, jimiž grafologické příručky oplývají; pracovala by snad s tisícerými statistickými čísly, aby stanovila percentuální pravděpodobnost, s níž dejme tomu pastózní písmo dovoluje soudit na silně smyslový typ pisatele. Myslím, že by grafologie skutečnými vědeckými metodami daleko nedošla; díla, která se objevují s titulem vědeckých grafologií, jsou zpola „hrubá“, totiž málo zpracovaná a nesoustavná empirie, zpola intuitivní umění číst z písma lidí jejich duši, jako ji někdo dovede čísi z jejich nosu nebo z jejich chování. Není to psychologie písma ve smyslu, jakým rozumíme soustavné psychologii; spíše je to část oné okrajové oblasti psychologie, které se říkává psychognosis. Grafologii by prospělo, kdyby si hlouběji uvědomila svůj metodický charakter intuitivního umění, než kdyby se zatěžovala marným úsilím o něco podobného vědecké metodice. To platí i o knize Saudkově. Vědecky trochu školený čtenář se stěží bez jisté netrpělivosti prokouše partiemi, které se snaží formulovat grafologické poznatky, jako by plynuly z vědecké soustavy; dráždí ho hiátus mezi analyzovaným materiálem a konkrétními závěry, mezi primitivními poučkami grafologie a jejich diferencovaným výtěžkem. Robert Soudek, cítě patrně velmi dobře tuto mezeru, zavedl na rozdíl od jiných grafologů „dominantu rozporu“; což je jen poněkud šroubovaný prostředek, jak překonati rozpor mezi výtěžkem analýzy a celkovým, v jádře neanalyzovatelným a jen intuitivně přístupným charakterem písma. Daleko lépe můžeme autora sledovati tam, kde se, abych tak řekl, orientuje grafologickým číslem; jeho analýzy jsou poutavé a svěží, i když si ukládají jistou skromnost. Čtenář dozví se tu mnoho praktického z oboru grafologie; velmi vzdělaný autor důkladněji než jiní ukazuje například rozdíly písma u různých národů. Je to dobrý úvod do grafologie, i když nás nevyvádí z přesvědčení, že grafologie je praktická znalost, jež se dá stěží kdy naukově zpracovat. Kniha je tím zajímavější, že předvádí své rozbory na osobnostech tak duchovně bohatých a poutavých, jako je prezident Masaryk, Ed. Beneš, G. B. Shaw, Ramsay MacDonald a mnoho jiných.

Eduard Bass: Detektiv písma

[Lidové noviny 34, 1926, č. 560, 7. 11., s. 7; šifra B.]

Všechny věci mají ratolesti a kořen, naučili se křesťanští misionáři z odvěké moudrosti Číňanů. Robert Soudek, který několik dní po své přednášce před londýnskou společnosti pro psychoanalýzu mluvil v pátek k obecenstvu pražskému, je z těch, kteří nevidí jen ratolesti, ale jdou věcem na kořen. Možná, že na jeho přednášku přišlo dost lidi, kteří čekali nějaké senzace schermannovského jasnozření; nebylo nic takového. Byl jen bystrý výklad o podstatě lidského rukopisu, ale bylo to poutavější, než když Sherlock Holmes ukazuje své příznaky a konkluze. Cíle Roberta Saudka jsou arci vyšší, dokazuje svými vývody, že věc, kterou tak nadšeně apoštoluje, je už hotová exaktní věda, v níž dohad a kombinace nehrají větší role než v diagnóze lékařů. Budiž mu přiznáno, že se mu tento důkaz daří, neboť jde ve svých rozborech právě tak na kořen věci, že námitky samy padají. Ale budiž dovoleno při této nejmladší vědě užíti přirovnání k modernímu typu detektiva, který více odpovídá také typu Saudkovu. Jeho hlava mi tvářnost ptáka marabu se vší zděděnou zkušeností staré rasy, ale jeho oči jsou zneklidněny každým problémem. Rozkládá fakta na skryté atomy, a nacházeje atomy, hledá síly, jež určují jejich skupení. Není pokoje v tomto věčném hledání a nalézání, mozkový motor rotuje bez přestávky; ukáže vám 400 velkých M a rozloží vám znaky rychlého písma v jedenáct skupin plus a jedenáct mínus, vyhledá bezrukého anglického malíře miniatur, který psal nohou i ústy, a vypátrá v Britském muzeu rukopisy admirála Nelsona předtím, než mu ustřelili pravici, i o deset let pozdější – ale zrovna jako vám nahromadí takovéto do očí bijící důkazy, může vás zahrnouti plány svého románu nebo zkušenostmi mezinárodního žurnalisty nebo znalostmi západoevropské špionáže. Jeho hlava myslí v pěti evropských jazycích, rychle, přesně a věcně. Jeho tečky nad i jistě předbíhají, jeho n jsou dojista z girland, o „tečkování“ nemá potuchy; ale jeho písmo se ani nezmenšuje, nestoupá, nekrátí; dedukce…

…pardon, kupte si jeho román a knihu!

Mirko Očadlík: Cesta k vědecké grafologu (Poznámky k přednášce R. Saudka)

[Národní osvobození 3, 1926, č. 305, 7. 11., s. 5]

Svého času dotkl jsem se na tomto místě v referátu o Saudkově Vědecké grafologii několika problémů, které tak, jak byly v knize řešeny, nepřinášely potřebných znaků, z nichž by mohlo vyjít grafologické poznáni. Nejasné a neúplné řešení těchto problémů bylo příčinou, že jsem celkově označil Saudkovu knižní práci za vědecky nespolehlivou.

V pátek konala se přednáška autora Vědecké grafologie a je možno s radostí přiznati, že přinesla řadu nových teoretických poznatků, které nejenže upevní některé hypotézy (tzv. mozkového písma např.), ale dokonce přivedou na nové a nové objevy. Tak zvláště důležitý poznatek z přednášky vzešel z uvedení písma anglického malíře Alexandra z Edinburku. (Dosud byl tento případ publikován jen anglicky a neúplně.) Nedávno zemřelý malíř byl | již od narození bezruký a maloval levou nohou. Byl zručným malířem miniatur a podle svědectví jeho sestry podepsal se kdysi na jednu miniaturovou kresbičku ústy. Zatím existuje tento jeden doklad jeho písma ústy, které však nasvědčuje již značnému cviku v psaní tímto způsobem. Grafická analýza nade vše jasně dokazuje identitu jak nohopisu. tak i ústopisu Alexandrova. Bohužel diapozitiv, na němž obě písma byla nanesena, byl poškozen, takže jasnost pozorování nebyla největší. Přesto však znamená písmo Alexandrovo veliký a významný poznatek pro grafologii. Dosud byl totiž znám dvojí rukopis admirála Nelsona (jeden psaný pravou, druhý levou rukou.) Mimořádná individualita a inteligence Nelsonova zde však bránila generalizaci nebo aplikaci získaného vědomí na obecné principy. Proto Saudkův objev dvojího typu Alexandrova písma má pro grafologii význam daleko větší a důležitější.

Druhý důležitý poznatek, který přinesla přednáška Saudkova, se týkal okolností čistě grafických. Poukázal totiž na pokus Crépieux-Jaminův, určující naprostou odlišnost tvarových hodnot písma, což bylo demonstrováno předvedením 400 druhů písmene velkého M a několika rukopisů, od nichž bylo úvodní velké písmeno odděleno. Potom, na základě pozorování grafických tvarových vztahů se dalo lehce poznati, kterému z rukopisů patří to které oddělené písmeno. Tento způsob je vlastně druhem znalectví písma, avšak je nezbytným předpokladem pro jakýkoliv grafologický postup. Kdyby byl Saudek užil takových případů ve své knize, byl by ji postavil na mnohem vyšší úroveň, než tomu vskutku je. Ovšem, je nutno upozorniti, že prvý srovnávací experiment má jednu nevýhodu: je vzato prvé písmeno z obálky dopisu, tedy ze slova Monsieur. Proto lze vyložiti některé varianty tohoto písmene jako tvary kresebné, což má své grafologické nevýhody. Vzpomínám zde na zajímavý detail z praxe. V rukopisných památkách po Bedřichu Smetanovi je drobný lístek z doby göteborské, popsaný a pomalovaný tvary písmene B s konečnou poznámkou Smetanovou: „Ich weiss kein B mehr zu erfinden.“ Podrobil jsem svého času tento lístek důkladné prohlídce grafické, ale seznal jsem, že pro kresebnost většiny tvarů nelze tohoto případu využíti pro grafologický experiment. Z toho soudím, že užití prvého srovnávacího způsobu, tak jak jej Saudek předvedl, také nebude nejbezpečnějším postupem v experimentálním zjišťování grafických vztahů, z nichž musí vědecká grafologie vyjít. Avšak zde stojí Saudek u kořene věci samé a při jeho praxi a píli se mu jistě podaří dokonalá konstrukce systému.

Třetím kladem Saudkova výkladu bylo uvedení nutnosti spolupráce grafologie s psychoanalýzou. Bohužel, pro pokročilý čas nezdržel se u tohoto důležitého momentu tolik, kolik by bylo nutno pro seznání alespoň nejhrubších rysů celého pracovního systému.

Ke konci své dvouhodinné přednášky podal Saudek stručný návod k běžnému grafologicky bádavému způsobu. Konferenciér je velmi živý a neúnavný. Přednáška byla poutavá a živá, stejně jako zájem o ni. Snad tento prvý český slušný grafologický večer bude mít i řadu následujících. Bylo by toho zapotřebí, protože to je jediná cesta, kterou je možno dostati se k cíli: k spolehlivému, věcnému a zdůvodněnému poznání člověka z jeho písemného projevu.

Arne Novák: Grafolog Robert Saudek v Brně

[Lidové noviny 34, 1926, č. 563, 9. 11., s. 4; šifra A. N.]

Dnes mluvil Robert Saudek, český grafolog žijící v Londýně a spisovatel knihy Vědecká grafologie, v brněnském Besedním domě o svém předmětu a doprovázel svou přednášku řadou projekcí. Kdežto první část jeho temperamentních výkladů byla šťastným pokusem o soustavnou teorii grafologické nauky a jejích principů, měl druhý oddíl ráz povýtce praktický a učil s účinnou sugescí veřejné pedagogiky obecenstvo grafologicky pozorovati, kombinovati, přemýšleti; vhodně vybral si R. Saudek zvláště přístupnou partii grafologického poznání o znacích rychlého písma, aby na ní názorně vyložil, jak četných a hojných závěrů možno se pečlivou grafologickou analýzou dobrati. Robert Saudek sám zdůrazňuje, že grafologie, pokud možno ji pokládati za něco více než za společenskou zábavu a rozmarnou hříčku, jest naukou velice mladičkou a že teprve, dorůstá toho, aby se stala skutečnou užitou vědou i aby za ni byla uznána. A všecky rysy mladičké vědy má pravé Saudkova grafologie a mezi nimi v neposlední řadě zélotické nadšení svého pěstitele, který by všemi prostředky rád obhájil její exaktnost, zabezpečil její postup co nejmetodičtější, postavil ji jako vydatnou pomocnici do služeb věd jiných, např. psychologie a její rovněž mladé a v lecčems sporné sestry psychoanalýzy. Co při Saudkových názorných, živých, zanícených výkladech nejvíce poutá, je prudkost jeho temperamentu, který přese všechny horlivé úmysly naprosto nemá naukového karakteru. To stojí, či lépe to chodí, gestikuluje před námi spisovatel silné psychologické zvědavosti a obsáhlé znalosti, dobrý pozorovatel a rychle kombinující kreslič povah, bystrý dušezpytný Symptomatik, pro nějž Nelson neb Meyerbeer jsou něco více než nahodilí dodavatelé rukopisů jednou psaných levou rukou a podruhé načrtaných ve chvatu. Před posluchačem se rodí nová věda o lidech, jejímiž metodami se hýbou osobnosti a osudy.

[* Během brněnského pobytu oSaudek poskytoval v hotelu Plzeňský dvůr „grafologické konzultace“, v jasně vymezených, v tisku anoncovaných termínech. – Pozn. ed.]

zpět | stáhnout PDF