Napsal Ludwig Winder
(16. 4. 2025)Ludwig Winder (1889 Šafov – 1946 Baldock) byl německy píšící československý literát a žurnalista, nositel československé státní ceny za literaturu (1934) a od roku 1914 až do jeho zániku na konci roku 1938 fejetonista a kulturní redaktor tradičního pražského deníku Deutsche Zeitung Bohemia (DZB). Blízkost k Československu – v jeho vícejazyčném, středoevropském rozměru – si zachoval i ve válečných letech, která strávil v exilu ve Velké Británii. Tam napsal odbojový román z heydrichiády Die Pflicht (Povinnost, č. 2007), tam se ještě naposled literárně vrátil k příběhu svého otce Maxe Windera, vzbouřence proti ortodoxní židovské výchově, česky píšícího básníka a nakonec učitele v židovské škole v Holešově, tam napsal román z bombardování Londýna, sledující perspektivu středoevropských, především českých postav Novemberwolke (Listopadový mrak). Ještě v roce 1945 Winder v britském exilovém tisku uvažuje o tom, za jakých podmínek bude po válce fungovat soužití Němců a Čechů v novém Československu.
Ve svých nejznámějších románech Die jüdische Orgel (Židovské varhany), Die nachgeholten Freuden (Opožděné slasti) nebo Der Thronfolger (Následník trůnu), stejně jako v mnoha jiných literárních i žurnalistických textech, se Winder zabývá otázkou moci a ovládání člověka člověkem, otázkou podřízení a možnostech vyvázání se z něho. Například v románu Opožděné slasti si venkovský, konzervativní, svým způsobem upřímný, ale také zcela nemilosrdný obchodník a spekulant Dupič doslova zotročí celé jedno severočeské maloměsto, a to za přispění drtivé většiny jeho obyvatel. Windera lákají fascinující, neprůhledné až hrozivé osobnosti, a má schopnost uchopit je v jejich paradoxnosti jako ovládající a současně ovládané.
I proto je pozoruhodné jeho líčení osoby Tomáše G. Masaryka, které vyšlo v DZB při příležitosti Masarykových 70. narozenin dne 7. 3. 1920. Jubileum je hlavní náplní celého vydání. Prezident je zde – kriticky, ale přece – oslavován už v editorialu na úvodní straně, na třetí straně je pak otištěna zdravice pražské německé univerzity. Na téže straně najdeme Winderův fejeton nadepsaný jednoduše „Masaryk“, charakterizující prezidenta se směsicí fascinace z velké osobnosti a pochopení její bezmoci, ba tragiky.
Winderův Masaryk je člověk silný a akceschopný, avšak také neproniknutelný, a především svázaný svou veřejnou personou. Fejeton konfrontuje dvě situace, v nichž Winder Masaryka zažil osobně: jako člověka svým projevem zcela ovládnuvšího studentskou demonstraci ve Vídni v roce 1908 a okamžitě se zase stáhnuvšího do své anonymity, a jako prezidenta republiky v den jeho návratu do Prahy v prosinci 1918. Už v tomto zdánlivě triumfálním momentu Winder pociťuje, jak je Masaryk spoután svou veřejnou rolí, pro kterou tolik udělal a obětoval: „Tento muž, ze srdce nakloněný pravdě, upřímnosti a čestnosti, nebyl nikdy tak nesvobodný jako v této chvíli, když vkročil na půdu státu, který sám vybudoval.“ Představu nesvobody prezidenta v „jeho“ státě Winder logicky nasvěcuje optikou československých Němců, zklamaných i vděčných zároveň. Winderův fejeton je tak výstižnou připomínkou toho, jak nekonvenčně vnímavý mohl být pohled představitele demokratického žurnalismu z německé československé menšiny: pohled zevnitř i zvenčí zároveň.
jb
Masaryk
Dosud jsem viděl pana prezidenta dvakrát. Poprvé to bylo ve Vídni, před dvanácti nebo třinácti lety. Před branou vysoké školy veterinární se srotilo několik desítek studentů, kteří chtěli stávkovat, protože jejich škola byla pod diktaturou c. a k. ministerstva války; pedel byl šikovatel, sluhové byli šikovatelé a člověk nemusel být nějaký obzvláště dobrý pozorovatel, aby postřehl, že opravdovými pány zde jsou sluhové. A to studenti nehodlali nadále trpět; proto se před budovou školy konalo shromáždění a přítomní se usnesli, že vstoupí do stávky. Bylo na nich ale vidět, že to s tou stávkou nebude tak horké; pouze se opájeli bouřlivostí svých projevů a celou tou inscenací, která pro ně byla zábavou. Mnozí se netrpělivě ošívali a volali, aby se už skončilo, protože nebe bylo modré a na ulicích se procházela děvčata. Tu se najednou mezi studenty objevil nějaký muž a začal mluvit. Pravil, že člověk musí věci dotáhnout do konce, když už něco dělá, poloviční skutek že je celou porážkou. Rozvinul před posluchači polní válečný plán proti ministerstvu války vypracovaný do nejmenšího detailu. Každé jedno slovo bylo k věci a sledovalo jasný cíl. Autoři bouřlivých řečí již dávno umlkli, všichni naslouchali neznámému muži, který nikdy k těmto studentům nenáležel, a přesto mluvil tak, jako by všechny jejich strasti zažil na vlastní kůži. Hovořil jako někdo, jehož místo je tam, kde se bude formovat vůle mas. Tak se tenkrát zachoval, dosáhl svého cíle a odešel anonymně, vytratil se stejně nenápadně, jako byl přišel. Tím mužem byl profesor Masaryk.
Podruhé jsem jej spatřil v prosinci roku 1918, v den jeho návratu do Prahy. Prostovlasý stál v hale Wilsonova nádraží a přihlížel, jak se před ním střídají řečníci, kteří ho ve svých slavnostních proslovech nazývali národním hrdinou a zachráncem vlasti. Tentokrát už měl za sebou více zásluh než tenkrát před budovou veterinární vysoké školy, dokázal toho více, musel toho ale i více obětovat. Tentokrát se nemohl po všem jen tak utéct zpět do své anonymity. Ceremoniář rozhodoval o tom, jak dlouho bude muset stát bez pokrývky hlavy v hale nádraží, jakou rychlostí pojede jeho automobil směrem na Hrad a s jak velkým odstupem mu bude moct lid projevovat své nadšení. A tentokrát také nesměl – jak bývalo jinak jeho zvykem – být věcný, když otevřel ústa, aby mluvil. Naopak se od něj nyní očekávalo, že ovládá umění mluvit hodně, aniž by toho mnoho pověděl; tento muž, ze srdce nakloněný pravdě, upřímnosti a čestnosti, nebyl nikdy tak nesvobodný jako v této chvíli, když vkročil na půdu státu, který sám vybudoval. Kdyby Masaryk nebyl víc než šikovný diplomat korunovaný úspěchem, mohl tenkrát triumfovat a s lehkým, bezstarostným srdcem vzít na sebe břemeno, které – jak by se snad člověk mohl domnívat – nevyžaduje ani tak muže, jako státníka. Takto ale v něm pocit triumfu ustoupil za mohutnou zeď, kterou vystavěla realita. Neboť tento muž, jenž byl po desetiletí politickým vůdcem strany realistů, muž, jenž svou střídmou reálpolitikou dosáhl svého cíle a věděl, jak dobře vyjít s francouzským jemnocitem, ale i s americkým obchodním duchem – tento muž byl vždy ještě něčím víc než střídmým zastáncem tzv. reálpolitiky. Humanita pro něj nikdy nebyla lukrativním sloganem, slovo lidství nikdy dobře znějící frází, kterou vypouští z úst se záhadným vševědoucím úsměvem. Jeho filozofie vždy vycházela z práva člověka na sebeurčení; byl mužem, který nesleví ze svých hodnot. A tento muž musel nyní svým jménem, nimbem své osobnosti ručit za dílo, které sice přivedl k životu, jehož otěže ale drží lidé, kteří mu jsou lidsky a duchovně cizí. Musel schvalovat to, co se mu vnitřně určitě příčilo, zastával úřad, v němž se musel podřizovat mentalitě, která byla té jeho protivná, která jej tu a tam dokonce nutila, aby zapomněl na svou minulost. To vše si musel prezident Masaryk uvědomovat, když vstupoval na půdu republiky jako její přední představitel, a slza, která se mu zaleskla v oku při uvítání na Wilsonově nádraží, dozajista nebyla pouze slzou dojetí, nýbrž také slzou loučení. Masaryk se v ten moment loučil se svou minulostí.
Jak těžká zmíněná oběť musela být, dnes pociťuje každý Němec v tomto státě. Žádný český politik v této republice nepožívá u Němců tak velké důvěry jako on, který němectví zasadil nejednu ostrou ránu. Mnozí intuitivně stále věří, že jsou jeho úmysly čisté a že je jeho slovo vyslovováno bez záští, mnozí intuitivně stále věří, že v něm lze spatřovat přímluvce všech, kdo jsou nuceni prát se o svá lidská práva. S těmito pocity se účastní také Němci v této republice oslav sedmdesátých narozenin prezidenta republiky s respektem k jeho osobnosti, která se určitě nehodlá vzdát touhy po lepší budoucnosti. Němci mají pocit, že by prezidenta Masaryka potěšilo, kdyby se mohl podílet na podobném zlepšení poměrů. To není zajisté mnoho – ale je to právě tolik, kolik prostě lze požadovat v časech, které ovládají instinkty dravců a v nichž lze pouze s námahou začít pracovat na tom, aby opět pomalu, krok za krokem, našel člověk cestu k druhému člověku.
Přeložil Lukáš Motyčka
