Píše Milan Hlavačka
(12. 3. 2025)Kdo dnes píše dějiny Němců v českých zemích?
Odpověď na tuto otázku je zdánlivě jednoduchá: přece především kolegové z mnichovského Collegia Carolina (například Robert Luft, Martin Schulze-Wessel, Martina Niedhammer či zesnulý Peter Heumos), solitérní zahraniční badatelé, například Gary B. Cohen z Minneapolis (Němci v Praze 1861–1914, Praha, 2000) a Piotr M. Majewski z Varšavy (Sudetští Němci 1848–1948. Dějiny jednoho nacionalismu, Brno, 2014), a u nás už jen ti historici, kteří umí ještě německy a nebojí se svůj čas věnovat luštění kurentu a švabachu. Je jich čím dál tím méně, ale najdeme je například na ústecké Filozofické fakultě Univerzity Jana E. Purkyně (Kristina Kaiserová) a i mezi žadateli o grantové projekty. Například na stránkách Grantové agentury České republiky najdeme pod titulem Politika a podoby kolektivní identity Němců v Čechách (1848–1914 ambiciózní projekt, jehož výsledky mají na konci tohoto roku předložit veřejnosti brněnští historici z Historického ústavu AV ČR Milan Řepa a Pavel Cibulka. U jména Pavla Cibulky vzpomeňme ještě na jeho v roce 2012 vydanou a doposud málo doceněnou publikaci Německé politické strany na Moravě (1890–1918): Ideje – Programy – Osobnosti. Na FF UK byla v roce 2020 úspěšně obhájena disertace Jany Mezerové Identita českých Němců ve vlastivědách horního Ponisí. (Digitální depozitář UK, viz https://dspace.cuni.cz/handle/20.500.11956/117106) A tím tento výčet v podstatě končí, odhlédneme-li od trilogie o česko-německých vztazích Jana Křena a Václava Kurala z devadesátých let 20. století.
Co mají autoři anotovaného díla za sebou?
Editoři a zároveň autoři díla prof. Eduard Kubů a doc. Jiří Šouša a i PhDr. Barbora Štolleová se problematice politických a ekonomických vztahů mezi Němci a Čechy věnují dlouhodobě a systematicky, o čemž svědčí namátkový výběr z jejich poslední historické produkce. Jejich zájmu se těší především téma geneze agrarismu, hospodářských krizí, bankovního kapitálu a také arizace židovského majetku v českých zemích za druhé světové války. [Dvojice Eduard Kubů a Jiří Šouša napsala spolu, popřípadě ještě se svými studenty a studentkami i z FF UK: Venkov, rolník a válka v českých zemích a na Slovensku v moderní době, Praha, 2019, T. G. Masaryk a jeho c. k. protivníci. Československá zahraniční akce ženevského období v zápase s rakousko-uherskou diplomacií, zpravodajskými službami a propagandou (1915–1916), Praha 2015; Rozmluvy s Antonínem Švehlou a o Švehlovi: Vzpomínky agrárního diplomata Karla Mečíře, Praha, 2018; Die Živnostenská banka (Gewerbebank) zwischen Prag und Wien, in: Lukáš Fasora / Miroslava Květová / Richard Lein / Ondřej Matějka (edd.), Demokratische Monarchie, undemokratische Republik? Kontinuitäten und Brücke zwischen Monarchie und Republik in Mitteleuropa, Schriftenreihe der Ständigen Konferenz österreichischer und tschechischer Historiker zum gemeinsamen kulturellen Erbe, Bd. 5, Wien, 2022, s. 191–201; Podnikání ve službách politické strany. Tiskařské a vydavatelské družstvo českých agrárníků Novina (1897–1938), in: Hospodářské dějiny 35, 2020, s. 141–183; Živnostenská banka mezi Prahou a Vídní, in: Lukáš Fasora / Miroslava Květoná / Richard Lein / Ondřej Matějka (edd.), Demokratická monarchie, nedemokratická republika? Kontinuity a zlomy mezi monarchií a republikou ve střední Evropě, Praha, 2020, s. 163–180; Agrární osvěta, její pole, prostředky, cesty transferu. Metodologická úvaha orientovaná ke střední Evropě a zvláště pak českým zemím, in: Prameny a studie 65, Praha, 2019, s. 11–34; Arizace a arizátoři, Praha, 2005; Eduard Kubů / Jiří Šouša / Barbora Štolleová, Český Honza. Symbol rustikální moudrosti v mentálním obrazu české společnosti 19. a 20. století, in: Milan Hlavačka / Jakub Raška a kol., Symboly doby: historické eseje, Praha, 2019, s. 335–354; Finanční elity v českých zemích (Československu) 19. a 20. století, Praha, 2012). Jiří Šouša se zcela programově a dlouhodobě zabývá dějinami zemědělství, Švehlovou agrární stranou a Agrární bankou a každoročně vymýšlí pro Zemědělské muzeum v Praze témata jeho oborových historických konferencí (Jiří Šouša: Banka ve znamení zeleného čtyřlístku. Agrární banka 1911 – 1938, Praha, 1996; Mezi brázdou a bankovním úvěrem, Praha, 2013; Český a německý sedlák v zrcadle krásné literatury 1848 -1948, Praha, 2014; Antonín Švehla: český sedlák, politik a státník, Praha, 2023.] Jejich bývalá doktorandka Barbora Štolleová obhájila v roce 2014 disertaci na téma protektorátního zemědělství (Pod kuratelou Německé říše, Zemědělství Protektorátu Čechy a Morava, Praha, 2014).
Jaké je toto dílo po formální stránce?
Kolektivní monografie sedmičlenného autorského kolektivu Za německou hroudu a zrno splňuje všechny náležitosti odborné publikace. Vzhledem k počtu autorů (celkem zde figuruje sedm jmen a kromě editorů, kteří odvedli největší díl práce, německé družstevnictví mapoval Jan Slavíček a Torsten Lorenz, německé spolky na venkově Jana Balcarová a Martin Minařík) je třeba vysoce ocenit pečlivou editorskou a redakční práci, díky níž působí publikace po stylistické i obsahové stránce naprosto jednotně a propojeně. Ocenění si zaslouží jmenný a místní rejstřík a hlavně obsáhlá biografická příloha Reprezentanti německého agrárního hnutí Předlitavska. Medailonky v této biografické příloze jsou skvělým a hlavně nenásilným doplněním předchozího výkladu. Zcela důsledně a bezchybně je zde dodržena dvojjazyčnost geografických jmen v českých zemích a názvů všech institucí, které byly spojeny s německým agrárním hnutím. Obsáhlý seznam archivních pramenů, dokumentů, memoárů a literatury je zcela příkladný a vyčerpávající.
Jaké je toto dílo po obsahové a koncepční stránce?
Kniha se zabývá vývojem agrárního hnutí Němců žijících v českých zemích, ale i vybraných alpských zemí v průběhu sedmdesáti let. Zaměřuje se tedy na dobu od zrušení poddanství v roce 1848 až do konce první světové války s důrazem na proces politizace venkova a postupného vytváření institucionální základny pro politickou participaci zejména na českém zemském sněmu a v poslanecké sněmovně vídeňské říšské rady. Eduard Kubů a Jiří Šouša stanovili pro svůj tým jasnou koncepci a promysleli strukturu knihy. Hlavním cílem tohoto náročného textu bylo, jak ho samotní editoři definovali, zachytit proces emancipace německých zemědělců, přičemž agrární dějiny vnímají jako vytváření „obrazu života venkovského člověka v sociálních, kulturních, politických a i ekonomických souvislostech“. Konkrétně pak se ale soustředili především na německou agrární reprezentaci a mapování její role ve veřejném životě v českých zemích a Předlitavsku. Klíčovými pojmy byly pak spolek, strana a družstvo, což znamenalo nejdříve tyto pojmy terminologicky vyjasnit.
Postihnout proces politické emancipace německých zemědělců v Čechách a potažmo v českých zemích a v také v alpských zemích znamenalo propojit několik náročných a doposud oddělených badatelských záměrů. Podstata tohoto procesu totiž spočívala v proměně stereotypů, myšlení a jednání venkovského člověka v důsledku vstupu kapitalistických vztahů do života vesnice. Proto musel metodologický postupspojovat několik doposud oddělených historicko-politologických výzkumů. Jednalo se tak 1. o politickou kulturu a politické stranictvíjako neustálé manévrováníve veřejném prostoru, 2. o fenomén agrarismu a nacionalismu jako určujících idejí doby a i 3. o fenomén družstevnictví, který se vyprofiloval jako efektivní nástroj pro sdružený odbyt zemědělských produktů.
Tato témata obohatila kromě tradičního politologického zkoumání „nitra těchto stran“ především o manévrování těchto stran ve veřejném prostoru. Politická strana není pro ně pouze elitní skupina, ale socioekonomický a také kulturní fenomén, který je nutno zkoumat v širších souvislostech. Tímto rozšířeným pohledem je analýza participace členů strany na tvorbě moci a legislativy především v českém zemském sněmu a v poslanecké sněmovně říšské rady.
Této analýze stranického chování je věnován v knize největší prostor. Autorem těchto analýz je Eduard Kubů. Hlavním objektem zkoumání je pak Deutsche Agrarpartei in Böhmen, založená v roce 1896. Pozornost je věnována také politizaci venkova na Moravě (zde bohužel nebyly využity nedávno vydané paměti Egberta Belcrediho /Die Tagebücher des Grafen Egbert Belcredi 1850–1894, nach editorischen Vorarbeiten von Antonín Okáč, Lothar Höbelt, Johannes Kalwoda, Jiří Malíř (Hrsg.), Wien – Köln – Weimar, 2016/), ve Slezsku a v některých alpských zemích. Tato charakteristika jádra knihy zní velmi jednoduše a bezproblémově, ale mnohdy se předpoklady k analýze činnosti poltické strany podobají heuristické detektivce, kde hraje vynalézavost zásadní roli. A pokud chcete představit politickou stranu opravdu jako složitou strukturu s ideologickým, organizačním a sociálním ukotvením, nelze se vyhnout důkladnému studiu denního tisku a memoárové literatury, a mnohdy i sociologickému přístupu, který hledá vznik agrární identity i v psychologii, jež pracuje s charakterovými vlastnostmi poslanců a s jejich mentálně nacionálními stereotypy. To vše je v této publikaci tematizováno, ale hlavně jsou zde předloženyzásadní informace, které nám doposud s ohledem na vývoj agrárních spolků a politických stran zcela chyběly. K tomu jsou zde ještě představeny podpůrné infrastrukturní organizace německého agrárního hnutí, kam patřily banka (Deutsche Agrarbank für Österreich), družstevní centrála (Zentralverband der deutschen landwirtschaftlichen Genossenschaften Böhmens) a vydavatelský podnik s tiskárnou (Deutsche agrarisme Druckerei). Toto dílo je završeno hutným závěrem z pera Eduarda Kubů a Jiřího Šouši o agrárním hnutí jako formativní komponentě politického a mentálního vývoje německé společnosti v českých zemích, kde nechybí ani kritické postřehy k vnitřním stranickým zápasům a k netransparentnímu financování (německé) agrární strany. Tradiční zdánlivě „ostrý“ obraz minulosti se tak v detailech „rozostří“, ale ukáže „složitost a rozporuplnost věcí v jejich každodennosti“ (s. 644) a někdy i překvapivá fakta, například že náboženská otázka stála zcela mimo programové principy německého agrárního hnutí.
Co mi zde chybí?
Velkolepé dílo netřeba malicherně kritizovat. K jeho věhlasu by ale jistě také přispělo, kdyby zde alespoň letmo byl naznačen poměr německých agrárníků k tzv. Kriegsleistungsgesetz, tedy k zákonu o válečných výkonech z roku 1912, který pak po vypuknutí války dal do rukou vojenské byrokratické mašinérie téměř neomezenou moc. Rovněž vliv válečného hladovění ve městech byl určující nejen pro proměnu loajality k válčícímu státu, ale také, což se málokdy verbalizuje, na finanční zhojení vesnického obyvatelstva nejen v Čechách. Tenkrát česká i německá vesnice splatila všechny své staré dluhy, protože finance a drahé kovy se přesunuly z města na vesnici výměnou za nedostatkové potraviny.
Vztah německého rolnictva k válečným půjčkám by mohl také přinést zajímavé výsledky. Zde by mohl být demonstrován zřejmě zásadní rozdíl v přístupu k válce mezi českými a německými rolníky. Sázka na vítězství, které se nakonec nekonalo, přinesla pak frustraci jenom německé straně. A nakonec by mne zajímala reakce německého venkovského (katolického) obyvatelstva na masové snímání kostelních zvonů, jejichž zvonovina byla použita na odlévání dělových hlavní, a tedy k rozsévání smrti, a po jejichž odvozu česká krajina poprvé naprosto oněměla. Nejsou to otázky přímo vztahující se k vytyčenému meritu věci, ale někdy zkoumání takovýchto okrajových jevů odhalí pravou tvář žité reality daleko precizněji, neboť pronikne do hloubky skryté mysli, než analýza stranických programů a prohlášení stranických sekretariátů.
A co říci na závěr?
S německým agrárním hnutím v Čechách je to podle mne tak jako s životem statkáře, politika a poslance Franze Křepka (narozen v roce 1855 v Nieder Nösel/Dolní Nezly, zemřel tragicky v roce 1936 v Rörsdorf/Svor). Jako kdyby Franz Křepek ztělesňoval sílu, slabiny a i rychlý zánik německého agrarismu. I on hledal dlouho a postupně svoje místo na politické mapě Čech a Předlitavska a prošel několika stranami a poslaneckými kluby, a když konečně své místo v tomto politickém labyrintu našel v Deutsche Agrarpartei in Böhmen, jeho dosavadní státoprávní svět se v důsledku výsledků první světové války totálně rozpadl a on musel hledat dál v československých republikánských politických vodách a opět, když svoje místo i zde našel (byl poslancem Národního shromáždění, starostou Litoměřic a přátelil se Tomášem G. Masarykem), byl svými zradikalizovanými krajany s největší pravděpodobností při osamělém lovu u zříceniny hradu Milštejna vlastní zbraní zlikvidován za to, že Bund der Landwirte nechtěl převést pod Heinleinův prapor. Němečtí rolníci nejen v Čechách tak ztratili důvěryhodnou politickou oporu a posléze i svoji budoucnost.
P. S. Na publikaci přispěli potomci tradičních českých rolnických a mlynářských rodů Šoušů a Chvojových. Tak to jsem tedy o svých kolezích ze studií a i z branže nevěděl, že jejich předkové byli sedláci. Pochlubili se veřejně ale až teď.
Eduard Kubů / Jiří Šouša / Barbora Štolleová a kol.: Za německou hroudu a zrno. Agrární hnutí Němců v českých zemích období habsburské monarchie. Od hospodářských společností, odborných i politických spolků a exkluzivních politických reprezentací k agrárnímu stranictví (1848–1918). Pelhřimov / Praha: Nová tiskárna Pelhřimov, 2023, 791 s.
