Píše Kateřina Smyčková
(27. 11. 2024)Nedokážu si představit, že by dnes tři čtvrtiny obyvatel České republiky změnily během několika let genderovou identitu. Nebo byly přinuceny ji změnit. Tato absurdní představa zahrnuje obrazy totálně vykořeněné společnosti, nejhlubší krize identity a rozpadu všech hodnot na mnoho generací dopředu. Tento sci-fi příměr je zcela nevhodný pro úvod k recenzi solidní historické knihy. Můžeme však nalézt roli, která by měla pro sebeidentifikaci dnešního člověka srovnatelný význam, jaký měla drastická změna konfesijní příslušnosti pro člověka 17. století? Uvážíme-li, jaký důraz byl v raném novověku kladen na pravověrnost a na příslušnost ke konkrétní konfesi, nemohla být změna náboženství pouhým formálním aktem. Náboženství nebylo jen záležitostí osobního vyznání, ale zakotvovalo každého jednotlivce do společnosti, bylo nedílnou součástí dobové kultury, stejně nezbytné a takřka stejně neviditelně všudypřítomné jako vzduch k dýchání. Zbavit člověka jeho vyznání a vnutit mu vyznání nové znamenalo v raném novověku téměř úplné přepsání jeho identity.
Nebo jsou dnešní představy o tehdejším kolektivním traumatu nadhodnocené? Čteme raněnovověké polemické spisky, učíme se o náboženských válkách, zkoumáme trestní postihy jinověrců, násilné a nenásilné rekatolizační prostředky i oficiální dokumenty. Před pobělohorskou rekatolizací žilo v Čechách 10 až 15 procent katolíků, na Moravě kolem třiceti procent. Do exilu pak odešla přibližně pětina obyvatelstva, ostatní nekatolíci přestoupili ke katolictví. Po vydání Tolerančního patentu, o 160 let později, se k povoleným nekatolickým vyznáním přihlásila necelá dvě procenta populace. Byla tedy nucená změna vyznání opravdu tak traumatizující, zasáhla identitu každého jednotlivce tak hluboko, jak dnes soudíme? Přes známá čísla, dobovou legislativu a vyprávění o dragonádách se málokdy dostaneme právě k individuálnímu prožívání konverze, k jejímu vlivu na změnu sebepojetí konkrétních osob. Primárním problémem je samozřejmě nedostatek pramenů či jejich malá výpovědní hodnota, nemalou potíží je ale též jejich zobecnění – jak ukazuje kniha Radmily Prchal Pavlíčkové Odpadlíci, noví křesťané a obyvatelé zpapeženělí. Náboženská konverze a její narativní ztvárnění je velkým tématem západní historiografie přibližně v posledních dvou desetiletích (s. 12), nutno ovšem přiznat, že zahraniční historikové mají k dispozici obsáhlejší a obsažnější pramennou základnu, než jaká se dochovala v českých zemích.
Nepočítáme-li řadu studií, téma náboženské konverze řešila Pavlíčková především v kolektivní monografii Vytváření konvertity (2021); v ní se můžeme dočíst spíše o oficiálním obrazu konverze a konvertitů. Individuální, těžko zobecnitelnou zkušenost se změnou vyznání pak reflektuje její nová kniha o „odpadlících“ – útlá publikace nahlížející na konverzi prostřednictvím pamětních zápisků. Třemi hlavními prameny knihy jsou záznamy Jana Jiřího Haranta z Polžic a Bezdružic, mladoboleslavská městská kronika Jiřího Kezelia Bydžovského a zápisky Pavla Mikšovice; poslední kapitola je vystavěna na řadě dalších textů, často pouze stručných glos (např. vpisků do Veleslavínova kalendáře). Harant víru nezměnil a odešel do exilu, Kezelius se z exilu vrátil a byl donucen ke konverzi, Mikšovic změnil náboženské vyznání velmi brzy a zřejmě bez velkého nátlaku. Také ostatní prameny jsou velmi různorodé, a jak Pavlíčková píše, jejich vyprávění o změně konfese lze jen těžko zobecnit (s. 115). Pisatelé nadto jen málokdy připojovali hodnotící komentáře, většinou se soustředili na konstatování suchých fakt – jak bylo ostatně pro raněnovověké paměťové zápisky obvyklé. I tak ale tyto záznamy představují nejlepší možný vhled do individuálního pojetí konverze. A společně vypovídají přinejmenším o jednom: podle toho, kolik pozornosti konverzím věnují, můžeme soudit, že se jednalo o jedno z nejdůležitějších témat jejich doby.
V knize Pavlíčkové je otázka konverze a metod jejího zodpovězení pojata historicky, s minimálním akcentem na literární stránku paměťových záznamů. Přesto se dále budu snažit vyzdvihnout naznačené možnosti, jak pracovat s vyprávěním o konverzi jako s literárním textem. Pouze k výběru pramenů si neodpustím jeden historický komentář: tři texty zvolené k podrobnější analýze mi přijdou jako slabá pramenná základna pro zobecnění. Vzhledem k různorodosti těchto pramenů, odlišné stavovské příslušnosti pisatelů i rozdílnému (ne)přijetí konverze sice nahlížíme na rekatolizaci z nejrůznějších hledisek, těžko však můžeme rozpoznat neobvyklost či naopak typičnost individuálního prožívání změny náboženství. Úzkou pramennou základnu nedokáže doplnit ani poslední kapitola knihy, která sice zahrnuje značné množství dobových textů, nicméně těží z nich velmi spoře. Závažnost problematiky by spíše vyžadovala podrobnou textovou analýzu, možná více literárněhistorické než historické metodologie: hlubší ponor do textů a také rozsáhlejší korpus zkoumaného materiálu. Se stručnými vpisky do kalendáře ani literární historik mnoho nezmůže, ale skutečně se nedochovalo větší množství rozsáhlejších pamětních zápisků? Sama Pavlíčková např. několikrát zmiňuje paměti Mikuláše Dačického.
Kromě toho jedna celá oblast pramenů, jež umožňuje zkoumat individuální prožívání konverze, zůstala upozaděna, a sice korespondence. V souhrnné kapitole sice autorka sporadicky využívá i několika dopisů (např. s. 110, 112), v teoretické koncepci knihy však jako by s nimi vůbec nepočítala. Rozšíření okruhu pramenů by mohlo být obohacující i z jiného hlediska: byla by to možnost promítnout do konfesijní problematiky i ženský pohled, zhodnotit genderové aspekty rekatolizace (příklady viz třeba v diplomové práci Markéty Zítkové Obraz raněnovověké společnosti v ego-dokumentech českých šlechtičen 17. století, FF UK 2010, online). Sepětí konverze s genderovou tematikou není přitom nejdůležitější pro pobělohorskou rekatolizaci, ale daleko spíše pro předchozí multikonfesijní společnost. Přestup k jinému náboženství kvůli sňatku nebyl nijak neobvyklý, jak koneckonců ukazuje i příklad Harantovy dcery (s. 32). Kromě sňatkové politiky šlechtických rodů docházelo ke konverzím v době před plošnou rekatolizací i z řady dalších důvodů; pomineme-li opravdu nezištnou, niternou změnu náboženského přesvědčení, byla nejčastějším motivem kariéra. Srovnání těchto dobrovolných (nejen předbělohorských) a více či méně vynucených (pobělohorských) konverzí by také bylo jistě zajímavým obohacením zkoumané problematiky, přičemž o prameny by v tomto případě nebyla nouze.
Ale vraťme se zpět od recenzentského nešvaru „jak, proč a o čem by bylo možné ještě napsat“ k individuálním textovým reflexím konverze, které Radmila Prchal Pavlíčková analyzuje. Z literárněhistorického hlediska je asi nejzajímavější používání tradičních narativních schémat pro vyjádření autorova postoje k rekatolizaci i k jednotlivým konvertitům. Např. Bydžovský pojímá svou kroniku Mladé Boleslavi jako vyprávění o „zlatém věku“ předbělohorské multikonfesijní společnosti, který je vystřídán obdobím úpadku mravů a společenského řádu. V popisovaném osudu konvertitů se dále odráží dobový akcent na „dobrou smrt“; ten, kdo zapřel a změnil svou víru, musí nutně ze světa sejít hroznou a potupnou smrtí, jako např. těžkou nemocí, završenou z úst vylézající „škrkavkou velikou divných barev a mnoho noh mající“, nebo smrtí zvěstovanou krkavcem kroužícím nad domem, výjimkou nejsou ani revenanti, tedy mrtví, kteří se za trest zjevují po své smrti (s. 110–111).
Odhlédneme-li od vyšších rovin textové analýzy, poměrně často si Pavlíčková všímá také použitých výrazových prostředků. Výhrady vůči jinému náboženství jsou textualizovány spíše implicitně, typickým a topickým příkladem je argumentace starobylostí: oproti starému „pravému“ náboženství jsou zaváděny „novoty“, konvertité jsou „noví“, tj. od pravé víry „od-padlí“ křesťané – pojetí celé této problematiky vystihuje název knihy v geniální zkratce. Jak Pavlíčková uvádí, „doboví aktéři v období konfesionalizace [?] nepoužívali pro náboženský přestup neutrální pojmy (s. 106),“ z její knihy však zároveň vyplývá, že nejostřeji vyhraněný slovník užívají autoři, když mluví o cizích konverzích; o změně náboženství u své či blízké osoby (Harant v případě svých dětí) raději mlčí či o ní pojednávají jen stručně a volí opatrné výrazy.
O konverzi tak nejvýmluvněji referuje právě – mlčení. Mlčení, které v sobě nese těžkou příchuť hanby, smíření se s povrchností a zároveň naděje, že povrchní konverze nemůže člověka zcela oddělit od původního, pravého náboženství (s. 103). Nedobrovolní konvertité považují sami sebe za „exulanty“ (Bydžovský se tak výslovně označuje ještě dvě desetiletí po svém návratu do Čech, s. 74), uchylují se do vnitřního exilu – Pavlíčková píše doslova u Bydžovského o „vnitřním disentu“ (s. 120). Třebaže se mi v případě Bydžovského nejeví užití tohoto termínu jako zcela přiléhavé, umožňuje vést pozoruhodně funkční paralelu k éře normalizace. Pojem re-katolizace znamená znovu-katolizaci, návrat ke katolickému náboženství, k „normálním“ poměrům před reformací. Touto optikou jsou jako „nová“ v negativním slova smyslu chápána protestantská vyznání. Ti, kdo se s „normalizovanými“, rekatolizovanými poměry nesrovnávají, buď odcházejí do exilu a ve svých textech nešetří břitkými odsudky konvertitů, nebo nakonec podléhají nátlaku, zahanbeně mlčí a jen občas uleví své hořkosti v bezzubých jinotajích.
Radmila Prchal Pavlíčková: Odpadlíci, noví křesťané a obyvatelé zpapeženělí. Náboženská proměna v pobělohorském období očima současníků. Praha: NLN, 2024 (Knižnice Dějin a současnosti), 184 s.
