Napsal Felix Vodička
(30. 10. 2024)Jiřímu Brabcovi k narozeninám
Před šedesáti lety publikoval Jiří Brabec monografii nadepsanou Poezie na předělu doby s podtitulem Vývojové tendence české poezie koncem let osmdesátých a na počátku let devadesátých XIX. století. Vyšla nákladem ČSAV, jako „vědecký redaktor“ byl v knize uveden Felix Vodička, coby recenzent František Buriánek. J. Brabcovi bylo tehdy sotva pětatřicet let, byl zaměstnancem akademického Ústavu pro českou literaturu, dva roky předtím na základě dané práce dosáhl hodností kandidáta věd a doktora filozofie. Právě F. Vodička byl poté i jedním z těch, kdo se ke knize vyjádřili v rámci širší rozpravy (jako první o ní referoval v půli června 1964 v Nových knihách Zdeněk Pešat, kompletní výčet tehdejších reflexí lze najít v právě aktualizované Bibliografii Jiřího Brabce zde). 12. září téhož roku Vodička uveřejnil v Literárních novinách stať Poezie na výši epochy, kterou níže reprodukujeme, jako cennou upomínku na tehdejší – takříkajíc diskurzivní – proměnu literárněhistorického vztahu k literatuře (konce) 19. století, avšak také jako ozvuk podstatného osobního protnutí. To později došlo nenápadného, jakoby bezděčného ztvárnění ve dvou profilujících reflexích, jež naopak F. Vodičkovi věnoval J. Brabec: nejprve v dubnu 1969 v Listech, ve stati Osobnost. Felix Vodička šedesátiletý, a poté v textu Literární historik v proudu dějin, otištěném v roce 1994 v Kritickém sborníku (později rovněž in Panství ideologie a moc kultury. Studie, kritiky, portréty /1991–2008/, eds. J. Flaišman a M. Kosák. Praha: Akropolis, 2008, s. 6–10). Ve špetkách lze v tomto dvojím pokusu – totiž: co nejtrefněji, jaksi objektivně, určit specifickou Vodičkovu inspirativnost – zahlédnout právě i stopy přímého stýkání. Platí to třeba pro pasáž (ze staršího z profilů), v níž se zračí pisatelova sympatie pro Vodičkovo neakademické kladení „základních otázek, souvisejících s duchovní aktivitou člověka“ jakož i pro jeho zřetel „sociální a politický“, současně však pro noblesu, již si ve vztahu k přítomnosti „mohou vytvořit jen ti, kteří vidí současnost i sebe sama v dimenzích dějin“, oscilujíce „mezi angažovaností a odstupem, mezi vášní spolutvůrce a stále přítomnou racionální a citovou korekturou“. Je docela možné, že nynější jubilant nad laciným zrcadlením pobaveně mávne rukou, ale odkazoval-li svého času oslavně ke zkušenosti „žáků a kolegů vědců“ jakož i „mnoha umělců, kritiků a publicistů, kteří s ním [tedy F. Vodičkou] na nejrůznějších úsecích spolupracují“, trváme vděčně a opovážlivě na tom, že je to horizont, jemuž dávno bohatě dostál a dostává i on sám.
mt
Poezie na výši epochy
Jiřího Brabce znají čtenáři kulturních časopisů především jako kritického vykladače současné poezie. Postupný růst od kritických komentářů tvůrčí cesty jednotlivých autorů k pochopení vývojového dialektického napětí obsaženého v tvorbě moderní poezie je u Brabce provázen stále hlubší analýzou literárněhistorickou, které umožňuje korigovat i zároveň rozvíjet jeho činnost kritickou. Ve svých literárněhistorických analýzách projevuje Brabec tendenci jít do minulosti, uvědomovat si růst současného v minulém, překonávat statičnost pohledu na jednotlivé tvary a osobnosti dynamikou vývojového procesu v celé jeho historické šíři a hloubce. V knize Poezie na předělu doby (Nakladatelství ČSAV) se vrátil nyní až k „vývojovým tendencím české poezie koncem osmdesátých a na počátku devadesátých lot“.
Tyto návraty mají svou cenu již tím, že pomáhají ujasnit prameny vzniku moderní české poezie. Je známo, že Fučík v Sovových uměleckých reakcích na společenskou skutečnost spatřoval zárodečné podhoubí vzniku socialistické poezie. Brabec, jenž již svou učednickou knihu* věnoval Sovovi, ověřuje si tuto myšlenku neustále s vědomím, že umělecké kvality socialistické kultury nelze vykládat jen jako výsledek pouhého ideového uvědomění, že musely vyrůstat z podstaty tvořivého procesu, v němž básníci na podkladě společenské zkušenosti začínají negovat hodnoty vládnoucí společnosti a vytvářejí takto základy pro novou estetiku. Takovou zlomovou situaci představuje v české poezii sklonek let osmdesátých a počátek let devadesátých.
Brabcova studie tím, že sleduje v rozmezí několika málo let vnitřní proměny poezie v jejích reakcích na širší společenské dění, zařazuje se k literárněvědnému proudu, který spatřuje těžiště marxistické literární analýzy v studiu konkrétní historické situace. Tento proud si u nás vvpracovával své metody teprve postupně a v konkurenci s obecně hodnotícím postupem, který vyvozoval závěry z obecných principů, z ideovosti, z lidovosti nebo z realismu. Tyto principy také rozhodly o tom, že v první polovině padesátých let byla podceněna a zkreslena vývojová úloha poezie tzv. generace let devadesátých, že nebyl zhodnocen revoltující individualismus jejích nejvýraznějších představitelů. Proti ní byla stavěna díla starší generace, díla tzv. demokratická literatury, díla překonávající obecnou ideovou výzvou, přáním, alegorií, historickým obrazem a vzorovým příkladem rozpornost nová společenské situace. Sv. Čech, Jirásek, autoři přihlašující se k obecným idejím buržoazních revolucí, byli stavěni nad autory, kteří – vycházejíce ze svého osobního pocitu – negovali buržoazní společnost, aniž se však stali přímými mluvčími revoluční třídy (Machar, Sova, Březina, Hlaváček).
K této hodnotící hierarchii se nedospělo historickou analýzou, ale zdůrazňováním obecných principů, apriorním popřením tvořivé úlohy individualismu, dekadence, symbolismu. Brabcova studie je naproti tomu důsledná historická. Vychází z krize buržoazní společnosti, z krize české buržoazní politiky v polovině osmdesátých let a klade si otázku. Jak se tato krize obráží ve vývojovém procesu české poezie. Mohlo by se zdát, že takto vymezená otázka nepřihlíží sdostatek k podstatě umělecké tvorby, že ji zužuje na oblast, kterou poezie není schopna postihnout, že ilustruje společenské dějiny dějinami poezie. Brabec však unikl nástrahám tohoto zúžení jednak tím, že otázku krize nevidí jen politicky, ale v celé šíři lidských vztahů, perspektiv a idejí, a že i umění, a zvláště poezii postihuje v mnohosti jejich funkcí a v plnosti specifického uměleckého osvojování.
Česká poezie let osmdesátých nebyla schopna umělecky vyjádřit podstatu a šíři pocitů člověka dané epochy. Byla spjata s politickým zápasem, především národním, často jej dokonce při slabosti buržoazní politiky suplovala, vyjadřovala jeho ideje, teze a výzvy. Příčiny krize soudobé společnosti byly však tak hluboké a všestranné, že byly v poezii postižitelné a vyjádřitelné jen tehdy, jestliže básníci nebyli jen mluvčími dané poetické linie, ale jestliže dovedli sami vyjadřovat a hodnotit svou životní zkušenost a vyvozovat z ní závěry ve vztahu k soudobé společenské realitě.
Patří k přednostem knihy, že dovedla ihned v první kapitole analyzovat krizovou situaci soudobé politické poezie. Na příkladu Nerudových Zpěvů pátečních odhalil Brabec dilema mezi kritickým a pozitivním aspektem, rozpor, před nímž stáli básníci, kteří chtěli vycházet ze svého pravdivého cítění doby a uchovat svému dílu politickou působnost. Brabec přesvědčivě dokazuje, to Zpěvy páteční zůstaly torzem a nebyly vydány za Nerudova života, poněvadž jejich tragická koncepce nemohla být vyvážena ničím, co by opravňovalo k optimistickému závěru. S velkým smyslem pro odstíněnost vnitřní dialektiky literární struktury analyzuje Brabec rozličné formy politické poezie, sklon k patriarchálnosti (Heyduk, Krásnohorská), poetizaci národních ideálů provázenou heroizací nebo kazatelstvím (Čech, Sládek, Vrchlický), dělnickou poezií a zabývá se speciálním postavením ohromného společenského ohlasu Písní otroka. Přes zjevné úspěchy a demokratické tendence nemohla se však tato poezie ve vztahu k době vyvíjet dál, neboť zůstávala toliko v oblasti ideových postulátů. Obecnost idejí, výzev a přání vyvolávala sice živé emoce, ale ty toliko vnějšně překlenovaly nebo zakrývaly rozpory a neumožňovaly umělecké pochopení nového světa.
Přesné rozbory vzájemného vztahu literatury a politiky umožnily Brabcovi sledovat v druhé a třetí kapitole nejrozličnější formy nástupu nových uměleckých směrů, překračujících funkční jednostrannost dosavadní politické poezie. Jednou cestou, jak odpoutat poezii od idealizace ideových hodnot, bylo její zpředmětnění. Široký proud realismu bylo možno v poezii sledovat v několika odstínech a pokusech. Ačkoliv se realistická teze mohla opřít o řadu zásadních projevů teoretických (i těm věnuje Brabec svou pozornost), ačkoli přispěla k formování mladé generace, přece jen zůstal český realismus v poezii většinou na úrovni soudobého společenského ideálu, vykresloval obvykle s jistou dávkou sentimentality soudobou skutečnost v její jevové autentičnosti, ale bez takového kritického postoje, který by daný společenský systém odhaloval a tím i narušoval v jeho podstatě. V konkrétní české podobě se realismus se svou pasivní reprodukcí skutečnosti stával průvodním jevem širšího politického úsilí, jež, často též pod jménem realismu, stavělo společenskou obrodu proti společenské revoluci.
Jinou cestu představují ty tendence v poezii, které popřením platných hodnot a ideálů společnosti devatenáctého století přiváděly poezii na výši nové situace. Básníci začali projevovat společenskou sílu tím, že odmítali přijmout za svou realitu i morálku buržoazního světa. Svou nekonvenčností, osobní upřímností odmítali iluze (Machar), svým vnitřním životem obohacovali a násobili prožitek vnější skutečnosti (Sovovy Květy intimních nálad). Brabec ukazuje toliko počátky tohoto nástupu revoltujícího individualismu, vlastní analýza historické úlohy básníků devadesátých let zůstala stranou. Šlo mu jen o vývojovou dialektiku, z níž vzešla tato nová, buržoazní svět negující kvalita. To je také vysvětlení, proč se ústředním bodem této analýzy stal Vrchlický, na něhož nová subjektivistická poezie nutně navazovala, jehož však zároveň popírala. Brabec se zcela nově vyrovnal s otázkou jednoty a rozporů Vrchlického básnického díla. Ukázal, jak dílo Vrchlického registruje základní rysy epochy. Střídání životního nadšení s pesimistickými poklesy a rezignacemi nelze vykládat jen úzce autobiograficky nebo jako protiklad oficiálního nebo historicky společenského stanoviska na jedné straně a intimní zkušenosti na druhé straně. Vrchlický obráží v bezprostřední reakcí na soudobou skutečnost jak velikost rozvoje sugerovaného celým 19. stoletím, tak pocit katastrofy a chmurné perspektivy, který se v tomto rozvoji pro člověka skrývá. Vrchlický je však svou podstatou ještě tak spjat s uměleckou idealizací, že v protiváze k depresím hledá a zpravidla i nachází rovnováhu v mobilizaci harmonizujících prvků, jimiž kompenzuje rozkladné pocity. Jeho poezie byla svým způsobem dál než poezie sledující národní politickou krizi, signalizuje evropskou krizi. Navíc pak Vrchlický objevuje autonomní hodnotu poezie, je pro něho metafyzicky daným prostředkem útěšné harmonizace Proto také všechny nové tendence vycházejí z Vrchlického, jednak rozvíjejí některé složky jeho díla, aniž uchovaly jeho rovnováhu (epigoni Vrchlického), jednak popírají to, čím Vrchlický ve jménu své harmonizace svou dobu zachraňoval (Machar, Sova).
Brabcova kniha je, jak vidno, přísně historická, poezie není něčím, co leží mimo historický čas člověka a společnosti. Její jedinečnost není dána jen jejími specifickými funkcemi, ale plyne především z tvůrčí srážky subjektu a objektu, subjektivní vůle, touhy a představy s objektivní realitou. Na osobním a umělecky tvůrčím zvládnutí této polarity je závislý výsledek, míra plnosti, rozpornosti i progresivity v uměleckém vyslovení i pochopení člověka v dané epoše. Ačkoliv se Brabec zabývá především historickou logikou tvůrčího procesu, ačkoliv se nevěnuje tomu, co bychom nazvali trvalou nebo živou hodnotou staršího básnického díla, ačkoliv zůstává jen v rámci české poezie bez širšího zřetele ke kontextu světové literatury, který by umožnil prověřovat specifičnost zjevů české literatury, přece jen nevznikla kniha, která je mimo okruh dnešní problematiky. Brabec právem odmítá laciné aktualizace. Přitom však všichni víme, jak při vší rozdílnosti v konkrétní náplni vznikají v dějinách analogické situace. Prošli jsme nedávno krizí, vyplývající z toho, že vztah básníka a nové epochy byl zužován na politickou poezii pojatou jako deklarace nebo ilustrace dané ideovosti, jako její básnické rozvedení na všechny oblasti života. Analogicky k polovině osmdesátých let bylo možno znovu mluvit o neorganické převaze normující funkce literatury. Jako tehdy je i nyní nutno k tomu, aby byl realizován adekvátní vztah člověka a jeho doby, nastoupit v poezii cesty, které rozšiřují její funkce a nahrazují pasivní aplikaci silou (ale také rizikem) osobního hledání a poznání. Můžeme s jakýmkoli oprávněním hovořit o věčné problematice člověka v poezii, avšak ani ona se nerealizuje a nemůže realizovat mimo vztah básníka a jeho doby, ani ona se nemůže projevit jinak než tím, že básník usiluje být na výši epochy, i ona se uplatňuje v tvorbě, jež je součástí živého, historicky podmíněného literárního procesu. A právě jemu a jeho vnitřní logice věnoval Brabec svou knihu.
* Josef Zika – Jiří Brabec: Antonín Sova. Praha: Československý spisovatel, 1953.
