Píše Jan Klaus
(E*forum, 15. 10. 2024)23. září 2024 vydavatelství Host slavnostně uvedlo knihu Florence Noiville Milan Kundera – Psát, jak směšný nápad. Příznačně se tak stalo v prostorech Moravské zemské knihovny. Dílo bylo tou dobou již několik týdnů dostupné na pultech českých knihkupectví a čtenář francouzský, pro kterého bylo primárně určeno, se k němu mohl dostat dokonce již vloni v červnu (Paříž: Éditions Gallimard), tedy necelý měsíc před Kunderovou smrtí.
Není to zdaleka jen doba vydání originálu, která tento další příspěvek do rozsáhlého kunderologického diskurzu staví do zvláštní pozice. Čtenář se z úvodních stran dozví, že redaktorka deníku Le Monde a spisovatelka Florence Noiville byla dlouholetou přítelkyní manželů Kunderových, a s tímto vědomím musí ke knize přistupovat – není třeba zdůvodňovat, že objektivní odstup je již předem vyloučen. Na druhou stranu právě to představuje v nahlížení na literáta, který „se snažil mít co nejméně viditelný osobní život“ (s. 9), svým způsobem pozoruhodné novum.
Noiville se naštěstí nedopouští té chyby, že by se svou třísetstránkovou publikaci – v červené obálce s Kunderovou vlastnoruční kresbou – snažila prezentovat jako odbornou monografii. V knize není obsah, natož rejstříky, poznámky pod čarou téměř vždy odkazují jen na stránky citovaných beletristických textů Milana Kundery a jiných autorů. Odbornějšího rázu jsou spíše poznámky překladatelky Nely Obrtelové, která českému čtenáři např. poskytuje stručné medailonky citovaných francouzských osobností, informuje jej o inscenacích Kunderových her apod.
Krátké kapitolky, jen zřídka přesahující rozsah jedné normostrany, obvykle nesou poetické názvy, někdy doplněné letopočtem (např. „2020. Dny prchají, on zůstává“, s. 63). Noiville se skutečně snaží život svého přítele vyprávět jako v pravém slova smyslu příběh. Jeho základní osu tvoří zásadní události Kunderova života a tvorby, jejichž chronologickou prezentaci narušují pozastavení u klíčových témat všech kunderovských monografií (např. Brno, láska k hudbě, role a vzájemný vztah komična a tragiky, neudělená Nobelova cena atp.), která se vztahují k rozsáhlejším časovým úsekům. Posbíraný materiál autorka rámuje obrazem zasloužilého génia, „muže na konci své životní existence, který už ani neví, čím se zabýval on sám“ (s. 12), který naštěstí nesklouzává k bulvárním tendencím a mnohem spíše navozuje poetickou melancholii.
Volba žánru se přirozeně projevuje též ve volbě výrazových prostředků. Autorka takřka neužívá odborných termínů, nepotřebuje je. Zato tu najdeme exklamace (např. když glosuje text na Ludvíkově pohlednici z Žertu zvoláním „Katastrofa!“, s. 71), nebo naopak neukončené výpovědi (např. „Rodí se nová vlna českého filmu – Formanův Černý Petr jde do kin v roce 1964… Když Milan Kundera o rok později dokončí Žert, má obavy…“, s. 88).
Autorčiným záměrem však jistě nebylo jen vyprávět poutavý příběh, v němž by dokonce realita možná mohla být místy přikrášlena, ale v prvé řadě jím zůstává informování a poučení čtenáře. Proto musela sama pro sebe zavést „kontrolní mechanismy“, jimiž mohla svá tvrzení verifikovat, resp. dokládat. Objektivitu jejím soudům má patrně dodávat včlenění četných hovorů s Milanem a Věrou Kunderovými, ale přirozeně jen do určité míry. Mýtus Kundery úzkostlivě kontrolujícího svůj obraz je známý a jisté autostylizace se koneckonců dopouští každý, vyprávění vlastních prožitků a zážitků nevyjímaje. Lze jen spekulovat, nakolik věrně autorka rozhovory zachytila či interpretovala, a zda se jí v nich dostalo vždy pravdivých informací. Přesto považuji za mimořádné, že Kundera, který údajně toužil zmizet za svým dílem a naposledy veřejně vystoupil v roce 1984, ještě před napsáním Nesmrtelnosti a čtveřice románů ve francouzštině, autorce plán na knihu nerozporoval. A Věra Kunderová († 14. září 2024) Noiville dokonce mnohokrát z vlastní iniciativy poskytla konzultace. Mám za to, že se vzácné důvěře ze strany manželů Kunderových – jak ji např. získala na poli překladu Anna Kareninová – mohla těšit jen a pouze díky bezvýhradnému přijetí Kunderovy mantry, že vše najdeme v jeho knihách, že „jeho život se rozpustil na stránkách jeho knih“ (s. 11).
Na druhé straně určitou míru objektivity autorčiným soudům dodávají rozhovory s dalšími osobnostmi a poznatky z jejích cest po Čechách a Moravě i potřeba ověřovat fakta. Historik Pierre Rigoulot jí např. potvrdil, že Kundera „na pozici, kde se nacházel, neměl přístup k pravdě o gulagu“ a čeští intelektuálové o nich v roce 1948 obecně věděli „velmi málo a to, co věděli, interpretovali tak, aby nenarazili“ (s. 68). Pátrala také v Ústavu pro studium totalitních režimů a Archivu bezpečnostních složek a na základě tam získaných údajů upozorňuje na zesílený dohled, jemuž byl Kundera jako „objekt Elitář-I“ od roku 1974 vystaven. Jako doklad přikládá nejen fotografie a přepisy několika zpráv ze sledování, ale také špionážní snímky Kunderových s profesorem literatury Georgem Gibianem (s. 120). Dále v knize cituje ze svých rozhovorů např. s muzikologem Milošem Štědroněm, režisérem Miloslavem Šmídmajerem, ředitelem Moravské zemské knihovny Tomášem Kubíčkem, šéfredaktorem nakladatelství Host Miroslavem Balaštíkem, Annou Kareninovou nebo Sylvií Richterovou.
Na první pohled se tak může zdát, že autorka učinila, co bylo v jejích silách, aby se mohla lépe zorientovat v českém turbulentním společensko-politickém a literárním dění za Kunderova života, a mohla tak francouzskému čtenáři jeho příběh vyprávět v souřadnicích potřebných souvislostí. Nelze si však nevšimnout, že žádný z respondentů v citovaných odpovědích neprojevuje ani náznak kritického náhledu na Kunderovo působení či jeho dílo. Nejenže autorka sama svého přítele opakovaně líčí výhradně za použití pozitivních přívlastků (např. „pravý humanista“, s. 54), rozhovory navíc vede jen s osobnostmi, které mu jsou příznivě nakloněny. Příznačné je i to, že jakkoli je většina dotazovaných českého původu, otázky, které mohly vést k nejkontroverznějším odpovědím, dostal pouze historik z Paříže. Údajné udání Miroslava Dvořáčka je v nejstručnější možné zkratce zmíněno až dlouho po popisu Kunderova sledování Státní bezpečností, rozsáhlá biografie Jana Nováka stejně tak (s. 155).
Základem autorčina postupu, její „metody“ je úporná snaha držet se již zmíněného Kunderova tvrzení, že jeho život najdeme na stránkách jeho knih. Noiville proto pečlivě pročítá nejen jeho beletrii, ale také esejistiku nebo dávné rozhovory a upozorňuje na pasáže obsahující zjevnou shodu s vyprávěními, která od Kunderových o jejich životě osobně slyšela. Jeden příklad za všechny – Kunderovi po cestě do Francie, kde měli původně strávit dva roky, 20. července 1975 zastavili v Alpách. Tutéž zastávku si při cestě na Západ udělali i Tamina a její manžel v Knize smíchu a zapomnění (s. 185). Takovéto shody jistě budou připadat Kunderovým oddaným čtenářům jako pozoruhodné, ale zdá se mi jich být příliš málo na to, aby je šlo považovat za více než střípky zajímavostí.
Za střípky lze kvůli jejich stručnosti považovat i jednotlivé kapitolky knihy. Doplněna o četné rozhovory a množství fotografií, stává se tak kniha svého druhu mozaikou. Autorka sama používá pojem „skládačka“, když označuje i Kunderovu první manželku Olgu Haasovou Kunderovou za její chybějící dílek (s. 45). Další představuje např. přesný důvod Kunderova vyloučení z filozofické fakulty. Příliš podrobně se však autorka nevěnuje ani Kunderovu životu po této události, na rozdíl třeba od Jeana-Dominiqua Brierra v knize Milan Kundera. Život spisovatele (Praha: Argo, 2020). I v tom však lze spatřovat autorčino pojetí ověřitelnosti. Vzhledem ke své metodě se totiž musela spokojit s odmítnutím manželů na otázku odpovědět, zatímco Brierre neměl důvod, proč by pro zajímavost neuveřejnil „legendu“ o Kunderově životě na ubytovně s ostravskými horníky.
Srovnání s Brierrovou monografií se tak přímo nabízí a ukazuje se, že Brierre i přes zacílení na Kunderův život klade mnohem větší důraz na interpretaci Kunderových děl. Noiville obecně nepůsobí na poli české literární historie úplně jistě, např. když označuje Jaroslava Seiferta za čelného surrealistu (s. 31). Místo prezentace vlastního způsobu čtení Kunderových románů autorka často jen rekapituluje jejich děj. V případě Žertu tak činí dokonce opakovaně, aniž by přitom zmínila alespoň zmnožení perspektiv a relativizaci pravdy střídáním vypravěčů. Pasáž, v níž se autorka pro jednou interpretovat rozhodne, je ovšem založena na velmi pozorném postřehu opakující se imaginace nahého ženského těla jako kusu masa za výlohou řeznictví v Knize smíchu a zapomnění a Nevědění (s. 160, 168). K opuštění „bezpečných vod“ pouhého převypravování děje však dochází s jasným cílem, a to vyvrátit narativ o „misogynu Kunderovi“. Autorka jej dokáže důvtipně dekonstruovat, zejména když píše, že „záblesk lidskosti kunderovským hrdinou vždy náhle pronikne díky ženě“ (s. 164). Připomíná také výrok filozofa Alana Finkielkrauta, že „nejdojemnějšími, nejsympatičtějšími a nejkladnějšími postavami Kunderových románů jsou ženy“ (s. 171).
Noiville se snaží prokázat jako nepravdivé i další mýty, které Kunderu obestírají, a mám dojem, že v takových pasážích přeci jen myslela na českého čtenáře přinejmenším tolik jako na francouzského. I tuto snahu totiž zjevně zakládá záměr představit svého přítele v nejlepším možném světle a pomoci formovat jeho obraz. Nebojí se citovat velmi silný výrok nejmenované zaměstnankyně Francouzského institutu, že Češi „Kunderu nenávidí“ (s. 153). Zmiňuje se např. o nemožnosti předčítání ze Slavnosti bezvýznamnosti na Noci literatury v roce 2021 (s. 155) nebo o úspěšném protestu Sdružení učitelů francouzštiny proti přejmenování francouzského lycea v Praze na Kunderovu počest (s. 246). Parafrázuje také článek Proč?, v němž Sylvie Richterová hledala kořeny tohoto odporu (s. 157–159). Snaha doložit lichost shromážděných důvodů působí jako jedna ze zásadních tendencí celé biografie. Autorka přitom povětšinou parafrázuje již mnohokrát uvedené argumenty na Kunderovu obranu (např. že si Kunderovi nikdy nemysleli, že do Francie odjíždějí navždy, nebo že nemůžeme charakterové vlastnosti vypravěče či postavy připisovat psychofyzickému autorovi).
Za největší oporu snah o vylepšení Kunderova obrazu považuji odpověď Anny Kareninové v rozhovoru s autorkou, kterou zajímal další chybějící dílek „skládačky“, tedy proč se Kunderovi po pádu komunismu nevrátili: „Byla to kulturní úroveň, živý a inspirující vzduch, který mu Paříž poskytovala, to by jako spisovatel v České republice nikdy nenašel. Ve Francii se jeho dílo mohlo opravdu rozvinout, doma by byl usmýkán ustavičnými útoky a odsudky. Ty velké romány, které napsal na Západě, by asi doma nikdy nenapsal“ (s. 266). V tomto ohledu lze navázat dalším citátem z autorčiných debat, tentokrát s Miroslavem Balaštíkem o překladu posledních čtyř románů: „Ironie dějin. Tolik mu záleželo na tom, aby Češi rozuměli jeho textům, až Češi přestali rozumět tomu, proč své romány nechce vydávat. A místo toho, aby jako autor zmizel za svým dílem, jak si nejvíc přál, z něj právě tady v Česku začal vystupovat v podobě různých dohadů o tom, že něco ze své minulosti tají a že nás nemá rád. Autor může být pánem textu, ale nikoliv kontextu“ (s. 245). Zejména závěr výroku Kareninové je samozřejmě spekulativní, ale není důvod jej apriorně odmítat...
Za největší slabinu knihy považuji autorčinu snahu definovat její hlavní intenci. Myslím, že by celek publikace paradoxně působil mnohem soudržněji bez těchto pasáží. V úvodu Noiville tvrdí, že se snaží „vzbudit ve čtenářích chuť (znovu)objevit jednoho z největších umělců dvacátého století, […] (m)istra ironie a deziluze“ (s. 11). Jejím pravým cílem je skutečně formování pozitivního obrazu Kundery. Jeho obraz, byť ne čistě pozitivní, však již existuje, a není tedy třeba Kunderu jako autora „(znovu)objevovat“, což implikuje snahu představit (polo)zapomenutého spisovatele, kterým není. Vždyť vydání Díla edicí Pléiade v roce 2011 mu v souladu s titulem stejnojmenného románu dopřálo nesmrtelnost i v jeho druhé domovině a Nesnesitelná lehkost bytí i další díla stále ožívají novými způsoby čtení mladou generací nejen u nás. Ještě o poznání hůře působí, když v závěru knihy (s. 280–283) autorka přináší prostřednictvím jedenácti původně přípravných bodů „o čem bude tato kniha“ rekapitulaci spíše svých záměrů než zjištění. Nejen umístění, ale samotné zařazení této kapitoly se jeví zcela nepochopitelně. Celek knihy lze považovat za soudržný a přehledný – ale vinou tohoto seznamu se zdá, jako by si těmito jejími vlastnostmi nebyla jista sama autorka a nestála si za svým výtvorem.
Závěrem zůstává zásadní otázka, zda si dílo Florence Noiville dovede svou existenci na přesyceném poli kunderologické literatury obhájit. Navzdory veškerým zmíněným slabinám věřím, že ano, neboť – jak zaznělo – představuje nečekané novum. Autorka jako rodinná přítelkyně Kunderových využila zcela unikátní možnost literárně zpracovat jejich vyprávění z posledních tří dekád a pokusila se ověřit tezi o „Kunderově životě rozpuštěném v díle“ srovnáním s jeho romány a esejemi; sympaticky působí její úsilí důstojným způsobem představit Milana Kunderu jako člověka z masa a kostí. Přináší rovněž množství fotografií z rodinného alba, a českým čtenářům prostřednictvím Nory Obrtelové dokonce pasáže z dosud nepřeložených francouzských esejí (v těchto překladech spatřuji největší přínos). S vědomím specifik, možností i jednostranného zaměření knihy Milan Kundera – Psát, jak směšný nápad věřím, že shromáždění výroků, které se snaží doložit, že se Kundera „neotočil k rodné zemi zády“, jak mu bývá vytýkáno, by mohlo v našem prostředí třeba i podnítit novou rozpravu o jeho odkazu.
Florence Noiville: Milan Kundera – Psát, jak směšný nápad. Přel. Nora Obrtelová. Brno: Host, 2024, 310 s.