Píše Bára Činčurová
(3. 7. 2024)Věnováno památce Jana Rusa.
Titul knihy Arona Gureviče Kultura a společnost středověké Evropy očima současníků, která v originále vyšla roku 1989 a předloni také v češtině, je velmi výmluvný. Monografie se jím hlásí k problémově orientované historiografii a chce přinést vhled do mentalit středověké společnosti. Titulem vymezená oblast se ovšem zdá být bezbřehou a jednotlivcem nezmapovatelnou, dokud neobrátíme pozornost také k podtitulu knihy Exempla 13. století. Gurevič si pro své bádání zvolil specifický pramen a s přihlédnutím k vývoji zkoumaného žánru se rozhodl zaměřit rovněž na jedno konkrétní století. Jeho kniha tedy není přílišně ambiciózním příslibem nesplnitelného, nýbrž pečlivě vymezenou a detailně zpracovanou sondou.
Exemplum je podle Gureviče pro studium středověké kultury a mentalit velice výhodným pramenem, protože v sobě spojuje lidový element s církevním učením. Tento slovesný útvar, jenž byl typicky součástí kázání a představoval styčný bod mezi laiky a kazateli, se i v mnoha dalších ohledech vyznačuje určitou ambivalencí, jednotou protikladů. Syntéza anekdoty z každodenního života, jež měla upoutat pozornost posluchačů, a morality, předkládající ponaučení z anekdoty vyplývající, může na dnešního čtenáře působit až groteskně nesourodým dojmem. Především je však dokladem toho, že ve světě, jak jej kazatel ze 13. století prezentuje svým posluchačům, „neexistovala tak banální a vulgární situace, která by se […] netýkala věčné spásy duše“ (s. 23).
První kapitola knihy nese příznačný název Exempla: literární žánr a styl myšlení. Podle autora odráží modus exempel modus dobového myšlení – každý drobný příběh ze života jednotlivce nabývá v dějinách spásy kolosálního významu. Středověkého člověka navíc k integraci obsahu anekdot do jeho subjektivní reality a osobního duchovního života vedl také pro exempla typický dojem pravdivosti, podpořený časoprostorovým ukotvením jednotlivých příběhů.
Zmíněná ambivalence a splývání kontrastů jsou v exemplech přítomny i v mnoha dalších podobách a vyvolávají rozmanité efekty, jak ukazují postupně jednotlivé kapitoly knihy. Například na oboustranném propojení světa živých se světem mrtvých Gurevič ilustruje, jak mohla exempla přispívat k „ohýbání“kategorie času v mysli dobového člověka. Této problematice je věnována myšlenkově asi nejpronikavější kapitola knihy, která sice na první pohled od exempel odbíhá k výtvarnému umění, ovšem její relevance pro výzkum exempel je zásadní. Gurevič se v ní pokouší rekonstruovat, jak vlastně člověk ve 13. století exempla recipoval. Aby si mohl vyslechnout kázání, musel navštívit chrám a interagovat s jeho vizuální výzdobou. Cokoliv se dozvěděl o zásvětí od kazatele, následně nejspíš konfrontoval s vyobrazeními zásvětí v interiéru a exteriéru chrámu. A protože ve vizuálním médiu jsou výjevy, ať už se mají odehrávat v jakékoliv posloupnosti, vždy umístěny paralelně, „[…] pozorujeme ambivalenci, tentokrát vyjádřenou svérázným spojením vizuálních a sluchových vjemů, které dovolují spojit do jednoho krajně rozporuplného celku synchronii a diachronii, okamžik a věčnost“ (s. 110).
Gurevič tvrdí, že právě ve 13. století se postupně začíná Poslední soud z konce všeho času přesouvat v myslích věřících do okamžiku smrti jednotlivce. Sahá zde po formulaci, s níž se několikrát setkáváme například i v jeho práci věnované nedostatku pramenů o lidové kultuře středověku Nebe, peklo, svět (přel. Jaroslav Kolár, Praha: H&H, 1996, 524 s.), a sice, že „[b]iografie zde jakoby vítězí nad dějinami“ (s. 107). To je v mnohém formulace sice působivá, ovšem zároveň poněkud nicneříkající a zavádějící. Avšak ani to neubírá kapitole na objevnosti.
Následující kapitoly knihy jsou věnované postavení žen či roli rodiny ve společnosti 13. století, pronikání soudního myšlení do exempel i církevního učení, vzniku koncepce očistce, přístupu k jinověrcům a heretikům či úvaze, zda posluchači kázání rozuměli metaforice exempel, nebo zda metaforičnost nebyla místo uměleckého prostředku spíše reflexí toho, jak dobový člověk o některých konceptech skutečně přemýšlel. Na svěží interpretace a objevné závěry jsou nicméně bohatší úvodní a závěrečné kapitoly knihy. Torzo monografie je tvořeno spíše rozsáhlým výčtem synopsí a přehlídkou obsáhlého materiálu, s nímž se Gurevič seznámil.
Nejednou se při tomto svém exkurzu setkal se skutečností, že se táž anekdota opakuje či objevuje v jen nepatrně pozměněné podobě, a to občas i v rámci jednoho souboru exempel. Drže se své metody však autor podotýká, že „[p]ři studiu mentality, jež dominuje ve sledovaném žánru středolatinského písemnictví, […] nejsou tak podstatné jeho zdroje a jeho geneze, nýbrž logika autora a jeho posluchačů“ (s. 129). Tato logika tkví, jak už několikrát zaznělo, v tom, že vnitřní život Evropana 13. století je syntézou protikladů. Tak to alespoň zachycují zapisovatelé exempel z řad duchovenstva, ovšem Gurevič připomíná, že ani zde není geneze jasná a nemůžeme určit, do jaké míry toto myšlení laická veřejnost cele přijímala od církve, a do jaké míry se sama podílela na jeho integraci do oficiálního církevního narativu. Přesto nelze zapomínat, že blízkost exempel každodennímu životu a zájem o nízkou, nepřikrášlenou všednost nejsou samoúčelné, nýbrž že se jedná o efektivní způsob, jak posluchačům vštěpovat pravdu o spáse. Gurevič varuje, že bychom neměli exempla považovat za předznamenání literárního realismu, neboť ač je ukotveno v dobové realitě, exemplum se odehrává ve zvláštní rovině bytí – v rovině zázraku.
Již jsme zmínili, že závěrečná moralita, která má posluchače učit, jak slibované spásy dosáhnout, často působí vedle dynamického příběhu nebránícího se např. ani smíchu či násilí velmi monotónně. Může se opakovat, být ve stejné podobě uplatněna na širokou množinu rozmanitých příběhů a čím kontrastnější a překvapivější její vztah s anekdotou je, tím lépe se posluchačům nejspíš vštěpovala do paměti. Tedy nejen dobové smýšlení, ale i samo působení exempel v praxi bylo jakousi rozporuplnou syntézou. Totéž lze vlastně tvrdit o badatelské práci historika – kulturu 13. století může medievista i nad takto výmluvnými prameny, jakými jsou exempla, vnímat jen v jakési rozporuplné syntéze zahrnující také jeho vlastní časoprostorové a společenskokulturní určení, které mu brání do dob minulých plně proniknout. Na to nás ostatně Gurevič nezapomíná mnohokráte upamatovat.
Aron Jakovlevič Gurevič: Kultura a společnost středověké Evropy očima současníků. Exempla 13. století. Přel. Jitka Komendová. Praha: Argo (Každodenní život, Historické myšlení), 2022, 306 s.
