Píše Libuše Heczková
(E*forum, 19. 6. 2024)Storie di una cultura plurale
Před časem vyšla v milánském nakladatelství Umberto Hoepli knížka Storie di Praga. Un percorso nella cultura ceca (Příběhy Prahy. Na cestu za českou kulturou), která si v Itálii v záplavě knih pravděpodobně nehledá své čtenáře snadno, i když jde o příběhy města, do kterého se vypravují každoročně záplavy turistů včetně těch italských. Knížka je sice primárně určena italským čtenářům a čtenářkám, avšak má neobvyklé kvality i pro čtenáře české, byť je zatím většině z nich nedostupná.
Praha neleží u moře a nemůže ani lákat na neukončenou pohyblivou historii „velké nádhery“ jako Řím. Moře naši zemi neobklopuje dlouhým pobřežím, netečou u nás velké řeky ani se netyčí dravá závratná pohoří. Česká krajina je rozmanitě pokojná, její historie je a byla však často náladová, nepokojná, krutá i nesnesitelná. Přesto mají obě země některé společné příběhy a jejich vypravěči byli často neobyčejnými osobnostmi. Jednou z nich byl Angelo Maria Ripellino, od jehož narození minulý rok uplynulo 100 let, který věnoval Praze jedinečnou knihu Magická Praha a také řadu literárních překladů a studií. V našich myslích i díky němu bloudíme magickou Prahou – literárním městem mnohých vůní a mnohých divných koutů, kde se neočekávaně setkáváme s básníky všech věků, básníky mnoha jazyků, postavami skutečnými i smyšlenými, vystupujícími z barokních oltářů a ze zákoutí knihoven, z listů papíru či z tramvají. Storie di Praga Annalisy Cosentino začínají připomínkou tohoto velkého vypravěče. Ale kniha pak jde jinou cestou. Obraz Prahy je v ní možná méně exotický a tajemný, je však stejně přesvědčivý a lákavý.
Profesorka římské univerzity Sapienza Annalisa Cosentino – slavící právě dnes životní jubileum – se na svoji cestu Prahou vypravila s mimořádně hlubokou znalostí české literatury a kultury, a také se zdrženlivou láskou, která krotí imaginaci, jež si většinou chce přivlastnit místo, kam se vypravujeme, o němž píšeme a o němž sníme. Do samého středu svého pojetí české kultury autorka položila tezi o polysémii a polyglotii našeho prostoru, kde se po tisíciletí střetávaly různé jazyky, náboženství, kultury a různé skupiny obyvatelstva se tu začasté spíše spořily, než aby spolutvořily. Téměř nedávná doba přinesla nanedlouho jednotu, ta však byla násilná a nepříliš žádaná. Minulost v mnohosti, jak přesně popisuje v úvodu knihy Annalisa Cosentino, se nám dnes stala představou, imaginovaným obrazem: „Podvojnost, multiplicita, polysémantičnost mohou vyvolat pocit nekompletnosti, druh nostalgie za něčím ztraceným, unikajícím, ale mohou vyvolat očekávání a přání poznávat a najít zaslíbenou zemi.“
Storie di Praga jsou svého druhu bedekrem pro cestování v čase, lákají na výpravu do „imaginární a zaslíbené“ a přitom velmi reálné země. Annalisa Cosentino vysílá své čtenáře na cestu a nemyslí přitom na ně jako na turisty, nýbrž spíše jako na budoucí milovníky a zamilované. Základní dělení této knihy svádění je v podstatě jednoduché: dvě kapitoly, dvě různá klubka příběhů, stručně nadepsaná „V minulých stoletích“ a „Ve dvacátém století“. V nich se vypráví literární a historické příběhy, které se vrství, prostupují, zaplétají, aby se zase na jiném místě rozpletly, někdy se i odpuzují a protiřečí si. Pro svůj atraktivní způsob vyprávění autorka využívá své rozsáhlé znalosti české kultury, její vědecká akribie jí umožňuje propojovat různorodé i nestejnorodé příběhy, počínajíc sv. Anežkou Českou a sv. Klárou z Assisi až po revoluci roku 1989. Od ženské mystiky, od boží moudrosti ke křehkosti moderních svědků apokalyps, v jejichž poezii lze najít aspoň malinký kousek spásy, jak ji nabízí autorka prostřednictvím deníků Jana Zábrany. Neobvyklým didaktickým experimentem je to, že se o textech jen nepíše, nejsou jen představovány. Fragmenty textů autorů různých proveniencí, různých dob mluví zároveň jakoby samy za sebe, jako by to byli svědkové. Ale jen jakoby, vypravěčka příběhů, která drží ochrannou ruku nad světem minulosti, tím, jak vybírá, své teze neilustruje, ale znovu a znovu násobí polysémii historie kultury, k níž se přibližuje svojí zdrženlivou láskou:
„Důvěra v ‚očité svědky‘, kterou postřehujeme v literárním diskurzu 20. století, je znamením naděje k obnovení kontaktů s minulostí, která by mohla být znovu nalezena ve svých autentických vazbách a konotacích. Současní historikové a literární historikové zkoušejí tuto minulost nalézat a rekonstruovat, mezitím se přidávají nové hlasy k těm, které měly být zapomenuty.“
Těmito slovy Annalisa Cosentino zakončuje vyprávění svých pražských příběhů. Její kniha nabízí všem skeptickým čtenářům svedení – zavedení – uvedení do „malé“ české kultury, jež bývala mnohohlasá a silná právě svojí mnohostí. Dědictví zjednodušování nás ochudilo o zázraky. Je tedy čas hledat vlastní literaturu a kulturu jako „zaslíbenou zemi“.
Annalisa Cosentino: Storie di Praga. Un percorso nella cultura ceca. Milano: Hoepli, 2021, 213 s.
