Píše Michal Topor
(5. 6. 2024)Kniha Kafkas Familie. Ein Fotoalbum (Berlin: Verlag Klaus Wagenbach, 2024) je komplementem stejnojmenné výstavy, jež je stále (prodloužena do 7. července) k vidění v prostoru starší z budov berlínské Staatsbibliothek (se vchodem z třídy Unter den Linden), v zákoutí nazvaném Stabi Kulturwerk, nově – počínaje dnešní vernisáží – pak také v pražském Goethe-Institutu. Drobnou předmluvu knize předeslal Hans-Gerd Koch, známý zejména jako jeden z klíčových spolupořadatelů kritického vydání Kafkova díla, případně kupříkladu také jako sestavitel cenné antologie „Als Kafka mir entgegenkam…“ Erinnerungen an Franz Kafka (1995, č. Setkání s Franzem Kafkou / Vzpomínky současníků, přel. Jana Zoubková, 2004).
Rámcová, snad i lehce (ostatně neadresně) polemická teze, od níž se výstava i knižní fotoalbum odvíjí, zní: Kafkova vazba (Bindung) k rodině „byla silnější“, než se jeví v jeho textech, jimiž se „sám sebe a nás“ snažil „přesvědčit“ o něčem jiném; v protitahu vypichuje mj. Kafkův vztah k sestrám, hlavně k Ottle, starost o správnou výchovu neteří a synovců. Je tu tedy prý na jedné straně obraz, který Kafka utvořil, na straně druhé pak cosi jako skutečnost, přinejmenším komplikovanější. Nejproslulejší stopu první možnosti představuje jistě Dopis otci (v nedávno zveřejněném herním triptychu Play Kafka tvoří ostatně prostřední položku /či můstek/ mezi Procesem a Zámkem), H.-G. Koch užívá pro vstupní ilustraci této možnosti úryvek z dopisu Carlu Bauerovi (z konce srpna 1913): „Žiji ve své rodině, mezi nejmilejšími lidmi, cizeji než cizinec. Za posledních několik let jsem s matkou nepromluvil v průměru ani dvacet slov denně a s otcem jsem sotvakdy prohodil víc než slova na pozdrav. Se svými vdanými sestrami a švagry nemluvím vůbec, aniž bych s nimi byl nějak na kordy. Chybí mi jakýkoli smysl pro rodinný život“ (přel. M. T.). Konstatuje poté: „Čtete-li jednotlivé Kafkovy výroky o jeho nejbližších příbuzných a postoji k rodině, můžete uvěřit, že nahlížíte vztah narušený nebo rozbitý. Sledujete-li však jeho vyjádření v celku až do předčasné smrti, je zjevné, jak mylný [falsch] je tento dojem a že jste opět podlehli Kafkově hře na metodu a pravdu“ (s. 7). Tuto hru Koch vybavuje určitou psychologickou logikou: jako by to, co je příliš (naléhavě) blízké, bylo třeba oddálit řečí distance a skepse.
V rámci nynější knihy H.-G. Koch nerozprostírá nějaký robustní korpus vyjádření, jež by snad odpovídala nadějnějšímu obrazu rodinných poměrů (nejde přitom jen o Kafkovy postoje, ale také o gesta druhých), spíše vybízí k odstíněnější četbě: „Obrazu vzájemné nelásky, který si [Kafka] pěstoval, bychom mohli věřit, kdyby jeho deníky a dopisy neobsahovaly pasáže, které za fasádou svědčí o náklonnosti a blízkosti“ (s. 8; zvýraznil M. T.). Namísto nějakého důkazního, totiž citačního a argumentačně-interpretačního závrtu a defilé – a vytloukání jednoho obrazu (ne-li klišé) jiným – nechává pomyslný prostor účinku prostoupit fragmenty: úryvky a obrazy, portréty, momentkami, jejichž celku nicméně přičítá moc „dokumentovat“ sociální vzestup jedné židovské rodiny, doslova o něm „vyprávět“. Vzniklé trsy člení do oddílů opatřených menšími, povýtce faktografickými, rodopisnými uvedeními, jež přehledně ozřejmují strukturu té části rodinného univerza, k níž se fotografie v daném oddílu primárně vztahují, resp. ji ukazují. Vedle fotografií docela známých, ba proslulých mohl pořadatel výstavy i knihy pracovat s řadou výjevů dosud neviděných, k nim patrně patří také zvláštně (snad záměrně, jak napovídá přilehlý Kafkův komentář z deníku /3. 7. 1912/, je tu řeč o „rande“) perspektivizovaná fotografie zachycující Kafku ve vzdáleném bodě ubíhající zahradní cesty (jde o areál výmarského Goethehausu): zdrobněnou, lehce rozostřenou postavu sedící na lavičce, prý spolu s Margarete Kirchner, dcerou „správce domu [Hausmeister]“ (s. 165). I v takovém rozmarně stylizovaném záblesku lze ovšem zahlédnout stín rodiny neuskutečněné.
Kafkas Familie. Ein Fotoalbum, ed. Hans-Gerd Koch. Berlin: Verlag Klaus Wagenbach, 2024, 208 s.
