Píše Gertraude Zand
(15. 5. 2024)Spisovatelka Jana Krejcarová (1928–1981, známá též pod přezdívkou Honza a druhým manželským jménem Černá) po sobě nezanechala souvislé básnické dílo jako někteří její mužští kolegové. Psala jen v některých etapách svého života, a ještě navíc v souvislosti s různými situacemi, což lze ovšem považovat za přednost její tvorby. Za texty Krejcarové vždy stojí silný fyzický, citový či duchovní podnět nebo hluboká osobní životní zkušenost, což jim dodnes dodává velkou svěžest a naléhavost. Výběr z jejího díla je nyní v německém překladu Martiny Lisa k dispozici pod názvem Totale Sehnsucht. Liebesbrief – Gedichte – Clarissa – Gefängnis (podtitul na obálce zní Básně – Próza – Milostný dopis). Publikace neobsahuje prozaické tituly oficiálně vydané za autorčina života (Hrdinství je povinné, 1964; Nebyly to moje děti, 1966), ani vzpomínky na matku Adresát Milena Jesenská (1969), které vyšly německy pod názvem Milena Jesenská (1985).
Kromě samotných textů Krejcarové obsahuje publikace předmluvu, doslov, seznam bibliografie a filmografie; připojeny jsou také tři ilustrace Daniela Czocka. Martině Lisé posloužil jako předloha pro její překlady svazek Tohle je skutečnost. Básně, prózy, dopisy (2016), v němž biografka Krejcarové Anna Militzová edičně připravila a poznámkami opatřila spisovatelčino kompletní dosud známé dílo (s výjimkou knihy Adresát Milena Jesenská). Překladatelka vybrala pět titulů v chronologickém pořadí: první dochovaná básnická sbírka V zahrádce otce mého obsahující šest erotických básní z roku 1948, kterou tehdy velmi mladý Egon Bondy (v té době byl partnerem Krejcarové) zařadil do undergroundové Edice Půlnoc; dále surrealistické básně Krejcarové z nepublikované antologie Židovská jména, kterou sestavila spolu s Bondym na konci čtyřicátých let 20. století s použitím židovsky znějících pseudonymů (její vlastní pseudonym Sarah Silberstein je bohužel vynechán); dále experimentální krátká próza Clarissa z roku 1951, ohlášená v Edici Půlnoc jako „intimní novela“; a také reportáže z vězení s názvem Otisky duší, které v roce 1968 vyšly v časopise Divoké víno. Všemu předchází zřejmě nejpřístupnější a nejpůsobivější text autorky, dlouhý dopis Egonu Bondymu z roku 1962, který lze podle překladatelčiny předmluvy chápat jako vhodný úvod do „myšlenkového světa“ autorky a „životních souvislostí“ (s. 13) díla. Tento výbor uzavírá báseň-nekrolog, kterou Bondy napsal v den úmrtí Krejcarové. Kniha bohužel nemá obsah, proto je obtížné si předem udělat přehled.
Pro posouzení překladů se velmi hodí básně, protože jsou otištěny v obou jazycích. Martina Lisa překládala z rodné češtiny do němčiny, která je jejím druhým jazykem, což se odráží na některých jazykových jemnostech. Němčina například ráda tvoří kompozita, ale výrazy jako „im Trauermarschrhythmus“ („v rytmu smutečního pochodu“, s. 62/63) nebo „Pflichtbanalität“ („povinná banalita“, s. 70/71) znějí v daném kontextu zvláštně. Užívání určitého či neurčitého členu (což často není snadné ani pro rodilé mluvčí) také není vždy přesvědčivé; v kontextu celkového překladatelského počinu, jenž je pozoruhodný, se však jedná o detaily.
Nakladatelství Kētos, které založil Ondřej Cikán v roce 2018, již vydalo řadu titulů z české literatury v překladech do němčiny (většinu z nich realizoval sám Cikán a za překlady obdržel v roce 2023 Rakouskou státní cenu za literární překlad). Po knize Totale Sehnsucht vydal Cikán také dvojjazyčný výbor vlastních překladů z básní raných souputníků Krejcarové: Egon Bondy In Straßenbahnen a Ivo Vodseďálek Am Esstisch (obě 2023). Kromě toho vyšly (rovněž v roce 2023) v berlínském nakladatelství Guggolz Bondyho memoáry Prvních deset let v překladu Evy Profousové (Die ersten zehn Jahre), v nichž autor shrnuje svůj intenzivní vztah s Krejcarovou a jejich divoké společné období kolem roku 1950; příloha obsahuje také výbor z Bondyho prvních básnických sbírek v překladu Jana Faktora a Annette Simon. Tímto počinem je tak v němčině k dispozici několik klíčových textů českého literárního undergroundu. Jsou vhodné jako srovnávací četba ke sbírce Totale Sehnsucht Krejcarové, která patří k nejprodávanějším titulům nakladatelství Kētos – k čemuž jistě přispěla i nadšená recenze Michaela Stavariče v rakouském deníku Der Standard (29. října 2022).
Překladatelčina předmluva přináší informace o autorce a prostředí, v němž se pohybovala, a kontextualizuje její texty v českých literárních dějinách, přičemž hlavní roli hrají avantgarda, underground, totální realismus a tzv. trapná poezie; spojení s civilismem (ani ve smyslu civilizačního pokroku, ani v souvislosti se Skupinou 42) se ovšem nezdá být velmi vhodné. Také popis Krejcarové jako „východní bohémky“ (s. 10) není příliš šťastný, protože socializace Krejcarové v prostředí první republiky i v jejím literárním světě byla velmi západně orientovaná. Iritující je rovněž označení Krejcarové jako „rané feministky“ (s. 12), neboť se tato autorka za zrovnoprávnění žen ve společnosti neangažovala teoreticky ani prakticky. Poté, co Lisa stručně zmíní jednotlivé texty, ukončuje svoji předmluvu slovy Bohumila Hrabala, který komentoval nešťastnou smrt Krejcarové lapidárním výrokem: „frajerský život, frajerská smrt“ (v překladu jako „stürmisches Leben, stürmischer Tod“, s. 16).
Rozsáhlý doslov Mattea Colombiho, který působí jako slavista a komparatista na univerzitě v Lipsku, je – jak již bývá zvykem u knih nakladatelství Kētos – velmi osobní. Colombi popisuje své první setkání s Krejcarovou: na počátku byl malý italský svazek v jednom boloňském knihkupectví se skandálním názvem In culo oggi no. Tato antologie, pojmenovaná podle básně „Do řitě dneska ne“, je jen jedním z příkladů obrovského mezinárodního zájmu o českou undergroundovou literaturu padesátých let a undergroundovou kulturu let sedmdesátých a osmdesátých. Mezi četnými tituly sekundární literatury, na které Colombi ve svém doslovu odkazuje, je řada prací z oblasti zahraniční bohemistiky; dosud jediná vědecká konference o Krejcarové se konala v roce 2016 ve Vídni a příspěvky byly publikovány v časopise Slovo a Smysl (roč. 14, 2017, sv. 28). Colombi tuto konferenci nejen spolupořádal, ale v legendární vídeňské hospodě Nachtasyl také uvedl hru pro jednu osobu In den Arsch heute nicht. Jeho zaujetí pro Krejcarovou jako osobu a autorku se odráží v podrobných úvahách pod názvem „Jana Černás Lebenswissen“ [Životní moudro Jany Černé]. Tímto termínem se Colombi hlásí k literárněvědnému přístupu, který považuje životní zkušenost za ústřední moment literární tvorby a recepce. Colombi spatřuje život a dílo Krejcarové „mezi celistvostí a střepy“ a za základní literární motivaci označuje „touhu po celistvosti“, kterou zároveň označuje jako „totální“ touhu (s. 140) – což vysvětluje název svazku. Nakonec Colombi interpretuje jednotlivé svazky básnických a prozaických textů, uvádí přitom více citací, než je nutné, neboť tyto literární texty publikace stejně přináší.
Colombi rozděluje tvorbu Krejcarové do dvou tvůrčích fází, zlomovým bodem mezi oběma je podle něj dopis Bondymu. Tvrdí, že cézura v tvorbě byla způsobena především estetickými a psychologickými důvody, ale také změnou kulturní a politické situace v 60. letech, která Krejcarové umožnila oficiální publikování. Dopis však nebyl psán jako projev „nové ochoty“, ani jako poslední pokus získat Bondyho zpět (s. 161), ale již s vědomím konce milostného vztahu a s vědomím o Bondyho nové životní partnerce Julii Novákové (ve svazku Tohle je skutečnost je tento dopis adresován oběma). Zajímavý je odkaz k existencialismu, o němž hovoří Colombi v případě sbírky Seelenabdrücke, když zmiňuje „téměř fenomenologické názvy od úžasu až k naději“ (s. 165): Krejcarová ve svých začátcích existencialismus sice výslovně odmítala jako „sartrovskou bravuru nesmyslného nicnedělání“ (s. 81), přesto se ve všech svých textech přinejmenším latentně zabývá i základními otázkami lidské existence.
Pro své autentické zážitky a psaní, bezprostřednost svého sdělení a rozchodu s měšťáckými a literárními konvencemi je Krejcarová aktuální autorkou, a to nejen pro „příznivce undergroundové kultury z dob studené války“ (s. 138). Témata jako zneužívání a incest, masturbace a anální styk, homosexualita, užívání drog, zanedbávání péče o děti nebo věznění stále ještě dokáží provokovat. Krejcarová je ovšem hlavně příkladem radikálního a za jejího života ojedinělého sebeprosazení, který dodnes nemá obdoby. V tomto smyslu se Colombi trefil do černého, když pro popis autorky použil adjektivum „potentní“ (s. 137).
Jana Černá = Honza Krejcarová: Totale Sehnsucht. Liebesbrief – Gedichte – Clarissa – Gefängnis, ausgewählt und übersetzt von Martina Lisa, mit einem Nachwort von Matteo Colombi. Wien und Prag: Kētos, 2022, 176 s.
