Píše Josef Kroutvor ml.
(12. 1. 2023)Dne 3. ledna 2023 uplynulo 100 let od nanebevzetí Jaroslava Haška, největšího spisovatele českého – romanopisce, jenž nedokončil jediný román, poety, jehož nejlepšími básněmi jsou narozeninová vinšování a pozvánky na mariáš, humoristy, jemuž vždy v patách kráčela tragika, mystifikátora, který až příliš dobře viděl a popsal pravdu.
Jde o výročí natolik významné pro českou literaturu, že bylo nemyslitelné neoslavit jej alespoň tím nejjednodušším způsobem – totiž blahopřáním samotnému oslavenci do dalších let. Zamířil jsem tedy 3. ledna 2023 do kavárny Montmartre, místa navýsost spojeného s Haškovým společenským životem, místa, kde se odehrávaly jeho kabaretní jednoaktovky, poloimprovizovaná představení, pijatyky, hádky… Kde jinde také Haška v Praze hledat? Za jeden ze stolků, kde svého času sedávala česká i německá umělecká bohéma, jsem usedl i já a nad rozpitým půllitrem počal vést osamělý rozhovor s jubilantem. O tom, co mezi námi padlo, netřeba se šířit. Snad jen, že Mistr Hašek si svou smrt představoval docela jinak, než jakou ji později potkal. Prý by mu bývalo milejší umřít v té Oděse při rvačce s opilými námořníky, jak to o něm onehdy napsal jistý horlivý autor předčasného nekrologu, než dožívat neschopen chůze na promrzlé vysočinské Lipnici… Ještě že tam byl ten Bondy, dobrý Vítězslav Bondy – hostinský, vinopalník, přítel. Neměl jsem to srdce říci Mistru Haškovi, že ten Bondy, kterému napsal tak krásnou básnickou gratulaci, přípitek k 58. narozeninám, o dvacet let později zahynul v koncentračním táboře. Neměl jsem to srdce, a pak – myslím, že by to Hašek ani nepochopil. Nebo snad viděl až tak hluboko do lidské duše?
Omluvil jsem se dále Mistrovi za veškerou českou literárněvědnou a jinou kulturní produkci, jež se v posledních sto letech zabývala jeho dílem. Za co? Za to, že ho (až na čestné výjimky Maxe Broda, Ivana Olbrachta a Karla Čapka) dokonale dezinterpretovala, překroutila, učinila z něj buďto obětního kozla naloženého českými hříchy, nebo zoufalce a oportunistu, který nevěděl, co se životem (a proto pil a psal), a hlavně – zapomněla, že Jaroslav Hašek není jen největší český spisovatel, ale také největší český humanista. Toto tvrzení milý Hašek se smíchem přijal. Popřál jsem mu tedy k tomuto výročí mnoho dalších let na věčnosti, jež se za ním tady na zemi rozhodně nezavřela, a také dostatek námětů na povídky, kterých se po smrti asi už moc nenajde… A protože do Montmartru už se hrnuly davy dalších gratulantů a přátel, jež si chtěli s Haškem připít (snad mezi nimi někde byl i Vítězslav Bondy a přinášel láhev svého proslulého Trčkova likéru), rychle jsem Mistrovi potřásl baculatou rukou a vykročil z podniku ven.
Dojel jsem tramvají na setmělý večerní Žižkov a ze zastávky Lipanská seběhl po schodech dolů a dále Chlumovou ulicí na Prokopovo náměstí, kde jak známo stojí Haškův pomník. Vytáhl jsem z batohu svíčku, zapálil, a jakou radost jsem měl, když jsem tam na kamenném soklu už jednu hořící svíci našel. Někdo tu byl přede mnou. Je to dobré, národ český ještě zná svého největšího spisovatele.
