Napsal Arne Novák
(10. 10. 2012)Pro čtrnáctideník Literární svět, který vycházel v Topičově nakladatelství od října 1927 do června 1928, připravili redaktoři František Götz (do č. 9) a Jiří Ježek množství pozoruhodných rozhovorů. Zpovědi českých básníků a kritiků zahájil F. X. Šalda (č. 1 a 2), následovali Antonín Sova (č. 3), Viktor Dyk (č. 4), Arne Novák (č. 6/7) a Jaroslav Hilbert (č. 9); v jediném ročníku Literárního světa najdeme i další rozhovory (již bez speciálního nadpisu): s Leošem Janáčkem a Josefem Kodíčkem (č. 12), s Karlem Poláčkem o humoru (č. 13/14), s Milošem Weingartem o slavistice (č. 16), s Julesem Sauerweinem a E. E. Kischem o žurnalismu (č. 18). Odpovědi na otázky, jež dostal literární historik, kritik a esejista Arne Novák (1880–1939), vyšly 15. 12. 1927. Připomínáme vedle nich i to, že Soupis vědecké a kritické činnosti Arne Nováka (vydaný Pražským lingvistickým kroužkem v roce 1940) lze najít vedle dalších užitečných bibliografií na adrese http://www.comenius-bibl.wz.cz/ a že Ústřední knihovna FF Masarykovy univerzity potěšitelně rozšiřuje Digitální knihovnu Arna Nováka (k ní srov. též echo J. Flaišmana z 8. 3. 2011). Novákovy soudy (k problémovým otázkám Poměr kritiky a literární historie. – 2. Kritičtí učitelé cizí a domácí. – 3. Funkce kritiky v generačním vývoji — 4. Tradice a „sestup do podsvětí“. – 5. Nespokojenost s českou kritikou současnou. – 6. Přísnost k mladé české poezii a poměr k ní. – 7. Nejbližší plány kritické) publikujeme v mírně zkrácené podobě.
Svádíte mne v řadě českých básníků a kritiků k nediskrétnosti, jakou jest každá zpověď, a cítím, jak se oba dopouštíme zavrženíhodné nepravosti. Zpověď, ať náboženská nebo lyrická, nabývá oprávnění a ceny teprve tehdy, přinese-li po vyznání také rozhřešení, očistu a mravní posilu; opravdoví věřící i skuteční básníci vymezili již mnohokráte právě v tomto smyslu milost aktu zpovědního. Ale konfese, k níž mne chcete způsobem lefèvrovského interviewu pohnouti, slibuje sice Vám a čtenářům Literárního světa ukojení zvědavosti, mně však jen zahanbení, že jsem svolil k něčemu, co se mně příčí: sám jako kritik odedávna hledám odpovědi na otázky po osobnosti i názorech spisovatelů v jejich dílech a nikoliv v jejich přímých programních svědectvích, která často bývají založena na sebeklamu a na velmi podjaté znalosti vlastního já. Opakuji: dobře vím, že nepodnikám věc správnou, a ježto jest zároveň nediskrétní, ostýchám se poněkud, omlouvaje Vás a zčásti i sebe ušlechtilou, ale přece jenom loyolovskou snahou Literárního světa vynutiti zvýšení zájmu o literaturu u nás všemi prostředky.
1. Vzájemný poměr mé dvojí činnosti, kritické a literárněhistorické, kterou přináší i moje dvojí povolání, na katedře a v literatuře, nejeví se mně samému tak dramaticky napjatým, do té míry založeným na řadě konfliktů dvojí různé polarity duševní, jak Vy soudíte. Naprosto nedovedl bych tvrditi, že svou literárněhistorickou práci cítím jako cosi studeně neosobního, kritické pak tvoření jako obrodu smyslů, osvěžující styk s životem, omlazení čerstvým dechem přítomnosti… tento dualismus jest mně nadobro cizí a patrně by mne stále uváděl z rovnováhy. Nacházím tu spíše dva způsoby prožívání literatury, které se navzájem organicky doplňují. Ježto literární dějepis není jenom výkladem o vývoji jevů, nýbrž i hodnot, a protože osobnosti a díla netoliko vysvětluje a zařazuje, ale také soudí, neobejde se bez účasti kritické, a naopak kritika, i když rozlišuje, třídí a soudí spisovatele a knihy, jak je den a chvíle přinášejí, nevykonala svého úkolu úplně, dokud si pro své soudy nezjednala historické či vývojové perspektivy, ano, dokud nevytkla, čím noví autoři rozvinuli, prohloubili, doplnili tradici. Mně samému se zdá, že se mně v mých vlastních literárněhistorických dílech nejlépe podařily ony stránky, kdy dějepisci národní slovesnosti přispěl kritik uměleckých hodnot; vice versa, doplnil jsem si ve svých posudcích a charakteristikách přítomné literatury rozbor a soud nejednou s úspěchem vytčením spojitostí vývojových, ba též anticipací hledisek historických. Slovem: neshledávám zde dvojí, různorodou funkci, nýbrž spíše dvojí rozličný projev téže duševní činnosti, jež ve svých obou stránkách jest mně stejně nutna.
2. Ptáte se mne po mých kritických učitelích a jmenujete bezmála všecky velké mistry evropské kritiky v století XVIII. a XIX. Nemám práva nazývati se žákem a následovníkem všech těchto statečných hrdin slova a soudu; někteří z nich, jako osvícený magister osvobozující a bouřlivé polemiky Lessing nebo junácký kritický žurnalista Bělinskij nebo příkrý kritický věštec Carlyle, působili na mne daleko více svým mravním příkladem než metodou. Vyrůstal jsem ještě za dozvuků pozitivismu a biologického determinismu, a proto přirozeně jsem se učil především od Taina a jeho pokračovatelů Brandesa a Vil. Scherera a v neposlední řadě – byl bych nevděčen, kdybych naň zapomenul – nešťastného, nervózního, pronikavého a subtilního Emila Hennequina, který v Čechách ostrou a skvělou ocelí své promyšlené metody vyoral, tuším, hlubší brázdu než doma ve Francii. Když jsem se u nich – a ovšem i jinde – vzdělal v duchu evoluční biologie literární, nezbylo mně než přeučovati se ukritických mistrů idealistické obnovy, která položila v literatuře důraz na autonomii básnického prožitku a uměleckého tvůrčího činu, přesně odlišila estetické hodnoty od znaků kulturních, vyložila formu díla z osobnosti; vzpomínám s vděčností na linii, vedoucí od Diltheye ke Crocemu. Uprostřed těchto velkých jmen, – a vedle nich nebo spíše nad ně musím postaviti tři vůdčí iniciátory kritické myšlenky v celé západní Evropě, Goetha, Heina a Nietzscheho, k nimž se nepřestávám vraceti – může působiti poněkud groteskně osobnost dosahu snad jen časového, ne-li dokonce místního: berlínský kritik Alfréd Kerr, ostatně virtuos onoho oboru, který jest mně z literatury nejvzdálenější, dramatu proměněného v divadlo. Ale není toho málo, čemu mne naučil tento řízný, posměšný a koketní pán: v analýze úzkostlivé pozornosti na detail a motiv, v kritické podobizně charakterizující zkratce, ve slohu úspornosti oxymorického epiteta. Jeho Nové drama čítám vždy znovu a pokaždé získávám v něm některé další fermentum cognitionis.
Vedle cizích mistrů – či snad spravedlivě řečeno: před nimi – učil jsem se u kritiků domácích; pověděl jsem již kdesi, že velmi časně a vydatně na mne působil kultivovaný, barvitý, jiskřivý diletantismus literárních studií Jar. Vrchlického. Také u mne na dlouhou dobu zastínil všecky české kritické spisovatele F. X. Šalda, v jehož duševní blízkosti jsem málem dvacet let žil, učil se, vyvíjel, onen skvělý, pohotový, výbojný Šalda z Literárních listů, Volných směrů a z Bojů o zítřek, jenž byl básníkem v každém, i nespravedlivém tahu svého nevypočitatelného kritického pera. Byly časy, kdy jsem jeho nádherný esej Kritika patosem a inspirací, tuto vítěznou marseillaisu každého pravého kriticismu, znal skoro nazpaměť a sám sobě stále citoval nejen slovy, ale i srdcem. Přišly však doby, kdy jsem přímo osobně trpěl, že se Šalda odcizuje svému nejlepšímu poznání a své nejvyšší „víře kulturní“, jak to sám nazýval; ale tu bych se dal Vašimi dotazy skutečně svésti k indiskrétnostem, jichž bych sám brzy litoval. Dosti o tom! […]
3. Přiznávám, že mne Vaše důmyslná otázka po funkci kritiky v generačním vývoji uvádí poněkud v rozpaky; neuvědomil jsem si jí posud, ba, myslím, že pro mne vůbec neexistuje. Ne snad proto, že jsme se my, narození kolem r. 1880, kdož jsme za vedení Hladíkova vstoupili do obnoveného Lumíra, necítili přese všecek svůj rozkladný individualismus generací – náleželi jsme k sobě a nedrželi jsme skoro nikdy pohromadě. Ale nedovedu seupamatovati, že by bylo mne toto povědomí generační kdy v kritice inspirovalo a jestliže přece, jevilo se to spíše negativně. Cítil jsem, kterak lyrika Theerova a Dykova – méně již Tomanova, – kterak románová próza Sezimova a Olbrachtova – méně již Šrámkova – temení z duševních a uměleckých vrstev mně velice příbuzných, a snad tento pocit přidal mým rozborům jejich děl tepla i záře. Při tom však působil na mne každý z těch drahých spisovatelů především jako individualita, nikoliv jako člen generace, jejíž společné zásady, dogmata, snahy a zájmy by bylo třeba propagovati a hájiti. V tom jsme byli ještě rozhodnějšími individualisty než pokolení let devadesátých, a teprve generační vrstvy, které přišly po nás, projevily vydatnou soudržnost. Zmínil jsem se o jakémsi působení spíše negativním. Tím chci říci, že mne nejednou kriticky podnítilo poznání rozdílu mezi mnou a generací předchozí, vůči níž jsem snad doopravdy nereagoval jenom z plnosti své individuálnosti, nýbrž i v duchu a jakoby pod praporem svého pokolení – tak si vysvětluji sám militantní tón svých projevů o dílech Macharových, Šimáčkových, B. Kunětické, Mrštíkových, Laichtrových a jiných představitelů českého realismu. Hledal-li a také nacházel-li jsem v tvorbě mladších slovesných druhů, např. Karla Čapka a Františka Langra, Petra Křičky a Rudolfa Medka příbuzné tóny, zněly vždycky blízko mně a ne mé generaci, a jenom historik, nikoliv kritik zařazoval je v mých rozborech do generační řady. Ale, promiňte: nejsem si jist, zda si navzájem dobře rozumíme.
4. Po mém zdůrazňování tradice se poptáváte s jakýmsi podivem, ne-li s výtkou: na to jsem ostatně zvyklý. V jiných literaturách znalost a studium tradice a kritický zřetel k ní jsou prostě samozřejmostí; francouzská literatura stala se velkým národním organismem právě tím, že byla a jest proniknuta idejí tradiční jednoty a souvislosti i tam, kde se tomu vzpírá a proti tradici reaguje – v ničem by nám Francouzi neměli býti spíše vzorem než v této věci. Znalost, ale nikoliv školsky nauková a mechanická, nýbrž organicky živá a stále přítomná znalost velkých zjevů národního umění rozumí se pro vzdělance nejen receptivního, ale především tvořivého sama sebou: nese ho, pomáhá mu, sílí ho v rozpacích. Jest otázkou umělcova mravního rozhodování a upřímnosti k sobě samému, zda se k této tradici přimkne, či zda se proti ní obrátí. Obojí jest stejně čestné; jenom ignorovati ji pokládám za pošetilé a odsuzuji přísně. Nejsou, jak známo, výjimkou případy, že z popěrače tradice vyroste nakonec tradicionalista značně rozhodný, někdy vědomě a programově – případ Nerudův –, jindy podvědomými cestami hlubšího spříznění – Tomanova a Šrámkova lyrika poslední doby ozřejmí znalci, co míním. Pronikavé a důkladné studium cizích kultur, bez něhož by ovšem naše vzdělanost zůstala produktem provinciálním, může snad v hudbě, ve výtvarném umění, ve filosofii nahraditi znalost domácí tradice, nikoliv však v literatuře. Slovesný umělec musí znáti technické pokroky, jichž dosáhl jeho nástroj a zároveň jeho materiál, kterým jest právě jeho rodná řeč básnická. Co prospějí českému lyrikovi vědomosti o volném verši francouzském, co znalost vývoje baladické formy v Německu, co diskuse o poměru prózy a verše v Americe, nezná-li, jak tyto problémy byly prakticky řešeny doma, jak rytmickou otázku prožil Theer, kolik z Erbenových a Nerudových možností vytěžil Wolker, kterak whitmanovské popudy zčeštil S. K. Neumann atd. Obávám se však, že opakuji truismy; byl bych vlastně rád, kdyby tomu tak bylo.
Vzpomínáte si s vlídnou pozorností mého předválečného projevu o „sestupu do podsvětí“, který brzy zapadl přes polemickou přestřelku, kterou tenkráte vznítil. Byla to první, a proto jenom prozatímní formulace mého tradicionalismu, a ač správná v zásadě, obsahovala omyly v důsledcích. Žádal jsem tehdy, aby generace, než nastoupí pochod za rozhodným činem uměleckým, konzultovaly své předky a předchůdce i aby z jejich rad čerpaly sílu; nevylučoval jsem možnosti, že i v jejich omylech najdou užitečnou direktivu. Nepřihlédl jsem však tenkráte dostatečně k zákonu života, že si otcové a děti zpravidla nerozumějí a nejenom nechtí, nýbrž ani nemohou rozuměti; ani rada živého ani mrtvého otce nepomáhá zpravidla mnoho synovi. Zdravý tradicionalismus musí se klidně vyrovnat s touto skutečností a necítiti se jí odzbrojen. […]
Vidím-li, kterak umělecký odkaz Alšův a Myslbekův, trvale a stále obnovován, žije v našem výtvarnictví, táži se, proč jsou v literatuře docela mrtvy tradice našich velkých lumírovců, s nimi současných a rovnocenných, a to především Zeyera a Sládka, jejichž úlohy nejsou bohdá dohrány. A divím se také tomu, proč vedle literárních historiků konečně nezačnou mladí básníci kutati v nepřeberných šachtách toho rozvětveného krušného pohoří, které se jmenuje Jaroslav Vrchlický. Jistě by jim tam mimo očekávání brzy zasvítil mezi hluchým kamením do očí couk ryzího stříbra. Či se to stane teprve, až se mladí Francouzi začnou zabývati Victorem Hugem?
Ale, pardon, to jest jenom mé osobní mínění, a třebaže mne k tomu vyzýváte, nejsem dosti pošetilý, abych mladým doporoučel určitou tradici. Musí a může si ji najíti sama po zákoně vnitřního souznění a bytostného příbuzenství, což vše jest, bohudíky, nevypočitatelné a skoro iracionální. Možností jest mnoho, neboť v naší slovesnosti XIX. věku se vyvíjí, stýká a kříží tradice několikerá, jak jsem se loni pokusil vyložiti v Peroutkově Přítomnosti. Ale kdo by chtěl radou a vytčením žádoucích zjevů regulovati vývoj, byl by nemenším pošetilcem než ten, kdo by se dal na prorokování budoucnosti.
5. Ve svém dotazu přisuzujete mně sami nespokojenost s českou kritikou; jistě však neočekáváte, že snížím práci svých druhů v povolání, abych vynesl sebe sama. Souvisí to jistě se skrovnou funkcí, kterou poválečná a demokratická společnost ponechává ve veřejném životě literatuře vůbec, jestliže pro kritiku vyhrazeno místečko tak podružné. Chtěj nechtěj, sloužíme my kritikové nyní kdekomu: novinám a informaci jejich p. t. čtenářstva, v nakladatelských časopisech obratně maskovaným záměrům podnikatelským, sociálně politickým formacím určitých skupin, ideovým, ale běda, také kamarádským zájmům škol, ba i Vámi svrchu zmíněná „funkce kritiky v generačním vývoji“ jest vlastně výzvou k nové služebnosti, která se dnes zdá nejen samozřejmou, nýbrž povinnou a zároveň čestnou. Právě autonomie kritiky jest u nás žalostně málo; vždyť po léta nemáme ani kritické revue vyššího slohu, o soustavně vedené kritické knihovně ani nemluvě, a bílou vranou jest u nás rozsáhlý rozbor význačného díla, úhrnná studie o velkém slovesném zjevu, tematický výklad zásadních otázek o básnické tvorbě a jejích vztazích k životu.
Netvrdím, že není u nás – a zvláště také v mládeži, kde, pane Götzi, vedle Vás a po Vás podali vizitky a již více než vizitky A. M. Píša, Josef Knap, Pavel Fraenkl – nadaných a vzdělaných kritiků, ale jsou to skutečně jenom zevní okolnosti, které způsobují, že se skoro nikdy nepovznášíte nad formu kritického referátu, že z těchto referátů skládáte knihy a že si tak zřídka popřejete času zastavit se nad knihou, rozpřísti její problémy, vracet se k nim, zapnout je do životní souvislosti? Čítám naše mladé a nejmladší kritiky rád a nezatajím, že se i od nich učím; zdá se mně někdy, že mladá bezprostřednost pohledu vyváží kritickou empirii. Vadívá mně opětovně, že Vám a Vašim mladým druhům uniká jedinečnost, svéprávnost, samozákonnost básnického díla, které by mu neměl upírati ani ten, kdo ví, jak mnohonásobně jest determinováno. Vidíte v něm zpravidla nejprve projev generace, pak symptom společenského stavu, projev dobových tendencí a jiné podobné věci, které jsou přece jen druhotné a nepodstatné. Nejen zarytý individualista, ale i esteticky cítící člověk se vemně bouří a zlomyslně si občas říkám: Snad již dorůstá kdesi v kolébce nebo na gymnáziu mladý kritik, který znovu prohlásí estetiku formalistickou a sestoupí do podsvětí pro radu a požehnání k samému starému Josefu Durdíkovi. Nepřekvapil by mne.
6. Nevím sám, jsem-li opravdu tak přísný k mladé české poezii, jak mně naznačujete. Necítil bych toho ostatně jako výtku, nýbrž spíše jako pochvalu. Mládeži se u nás lichotí – a nejen v literatuře – tak nesnesitelně a s takovým nedostatkem smyslu proodpovědnost, že ses tím může měřiti leda obecné pochlebování lidu, jež platí za československé východisko demokratismu (bohužel: piscis a capite!). Vážní a čestní mladí spisovatelé se však přece neprosí o lichocení, nýbrž čekají na soud, na rozbor, na zhodnocení, ať sebe přísnější; jenom to jim pomůže kupředu, jenom to podnítí jejich vlastní autokritiku. Myslím, že k mládeži – a právě dnes – nelze býti dosti přísným. Čím hlubší talent, tím si této přísnosti zaslouží větší míru, a břídily bez nadání, ale s tím větším sebevědomím dlužno vždycky rozdupati bez milosrdí. Dnes jako včera.
Nebyl jsem nikdy zásadním odpůrcem lyriky poetistické a ani tehdy ne, když se měnila v básnické rokoko. Pociťoval jsem od začátku, že její líbezná hravost,smysl pro křehký půvab, smyslné požitkářství, rozmarné veselí, erotická dvornost, oxymorické kejklířství plynou z prazdrojů básnictví, které vždy po čase vyrazí na povrch a osvěží racionalistický úhor; vždyť máme svou dobrou poetistickou tradici, k níž náleží nejlepší Hálek, Vrchlický třicátník a Theer, dokud býval ještě Ottou Gulonem. Ve své době přišel poetismus jako reakce zdravá a nutná, jako mladé a slunné jitro po těžké můře nadobro sterilní proletářské tendenčnosti, která nepřestala býti v zásadě nebásnickou a protibásnickou, i když se za ni s celou opravdovostí ušlechtilé své duše postavil básník tak ryzí, jako byl Jiří Wolker. Ve sporech, jež jsem měl s Wolkrem o tendenčnost a čisté umělectví v lyrice, dal vznik a rozvoj poetismu za pravdu mně a nikoliv mému odpůrci, kterého jsem si literárně vážil a jejž jsem lidsky upřímně miloval. Kde by asi dnes stál tento nejčistší duch mladého pokolení?
Ovšem, poetismus, vítaný jako reakce a půvabný jako jedna z možností lyriky, nemůže a nesmí býti pojímán a prohlašován za naplnění veškerých životních potřeb našeho básnictví. Na to je příliš uzounký, křehoučký, hračkářský, chybí mu osudové pozadí, citové posvěcení, a především: jakýkoliv ideový obsah, bez něhož není velké a živné poezie. Jestliže se skutečně, jak mně píšete ve svém dotaze, „poetismus prolidšťuje osudovostí a idejí“, nemohu než pozdraviti toto úsilí mladých básníků, jako jsem uvítal jinou protipoetistickou reakci, prozatím zúženou poněkud regionalisticky, která jde ode květu ke kořenům, a to ke kořenům v hlubších vrstvách kraje, kmene a tradice; víte, že míním snahu mladých spisovatelů shromážděných kolem Knapova Severu a Východu. […]to ke kořenům vSeveru a . […
7. Mé kritické plány pro nejbližší dobu? Nenazval bych je plány, nýbrž spíše jen plněním slibů a povinností. Sestavuji pro tisk malý soubor tradicionalistických statí literárních Nosiči pochodní, který má vyjíti v Besedách Kruhu; slíbil jsem pro Zlatoroh knížečku o Dobrovském (ne filologickou, nýbrž psychologickou, hodně stručnou, ale přece se syntetickým zhodnocením osvícenství u nás). A především: třetí, závěrečný díl mého Svatopluka Čecha také musí jednou vyjíti. Vím, že nikdo nečeká na dokončení knihy o básníku, jehož děl nikdo nečte, a že také třetí svazek monografie zapadne skoro bez ohlasu jako její první dvě části. Ale já sám čekám na to, abych splnil slib, který jsem učinil v době, kdy jsme se všichni cítili povinnými poznáním a láskou těm, kdož připravovali lepší zítřky. Zítřky přišly, a na staré bláhové idealisty se zapomnělo.
