Píše Luboš Merhaut
(E*forum, 23. 3. 2022)Literární kritik a dějepisec, kulturní publicista, esejista, editor, zároveň básník, prozaik, překladatel a vysokoškolský pedagog Jan Blahoslav Čapek (1903–1982) bývá obvykle (takříkajíc příručkově) nahlížen hlavně jako filozofující literární historik různorodého a širokého záběru (od středověku po svou současnost), soustředěný s pozitivistickým východiskem zejména na tradicionalisticky ideové i etické, až moralizující rysy literárních jevů (s distinktivním důrazem na duchovní hodnoty českobratrské evangelické konfese) – od individuálností osobnostních a tvarových přes literární a kulturní směry a epochy k otázkám metodologickým a úvahám obecného charakteru o významu umění pro společnost a její dějiny. Čapkovo usilování o komplexnost dokládají mj. knihy Československá literatura toleranční 1781–1861 (1933), Duch české literatury předbřeznové a předmájové (1938), Z kulturních dějin českých 17. a 18. století (1940) či Profil české poezie a prózy od r. 1918 (1947). V posledních desetiletích byl J. B. Čapek edičně představován hlavně jako komeniolog studií Na cestě z Labyrintu. Komenský a východní Čechy (ed. Dagmar Čapková, Brandýs nad Orlicí / Ústí nad Orlicí, 1992) a souborem Několik pohledů na Komenského (ed. D. Čapková, Praha, 2004), dále monografií z pozůstalosti Antropismus. O nové lidství (ed. Martin Kučera, Praha, 2014). K dispozici jsou rovněž stejnojmenné jubilejní sborníky Jan Blahoslav Čapek (Brandýs nad Orlicí / Ústí nad Orlicí, 1992; ed. Jan Štěpán, Brno, 2004).
Současný obraz Čapkovy tvorby podstatně doplňuje a vyrovnává publikace Literární studie (Praha: ÚČL AV ČR, 2021), kterou svědomitě připravil Lukáš Holeček. Jeho výbor v dnešní situaci i v návaznosti na jediný dosavadní, Čapkův autorský výbor Záření ducha a slova s podtitulem Literární stati a studie československé (Praha, 1948) logicky a příhodně ponechal stranou látky české starší literatury i literatury 19. století a zaměřil se na témata novější. Zahrnuje čtyřicítku prací – nejen studie, ale i články a recenze – z let 1924 až 1980, knižně zde většinou publikovaných poprvé (včetně několika textů „zasutých“, resp. stěží dostupných, původně otištěných v zahraničí či v samizdatu). Soubor tedy usiluje „přehledně představit specifika Čapkova přístupu k literárním dílům, s důrazem na kontext moderní české literatury první poloviny 20. století, [...] klíčová témata Čapkova publicistického, kritického a literárněvědného díla“ (s. 7).
Kniha má čtyři tematické části (vždy řazené chronologicky). První a nejrozsáhlejší (bez nadpisu) přináší bilanční a programové „filozoficky a metodologicky zaměřené studie a publicistiku“. Druhý oddíl (Díla a osobnosti) obsahuje kritické reflexe a interpretace poezie Jiřího Wolkera, Josefa Hory a Jana Nerudy, Viktora Dyka, Otokara Březiny, Samuela Vernera a Marie Rafajové, próz Vladislava Vančury a Jana Karafiáta a díla Karla Čapka, výklady o protagonistech moderní české literární historie a kritiky (Jan Jakubec, Miloš Marten, Albert Pražák, Gustav Jaroš-Gamma a F. X. Šalda); vyzdvihnout tu lze mj. rozsáhlý článek nadepsaný Šaldův boj o osobnost (K otázce kritikova individualismu a personalismu), otištěný dosud pouze v roce 1977 v neapolském časopisu Annali, zrcadlící příznačnou snahu o harmonizující portrét F. X. Šaldy prostřednictvím teze o osobnostní „jednotě stálé intencionality trialistické“, tj. o „jeho třech bytostných vztazích – ke kritickému myšlení, k umění a k náboženství“, o trialismu vedoucímu k „stálému překonávání stereotypů a objevování nových pevnin“(s. 303–304). Třetí oddíl zahrnuje čtyři texty z dobové, konfesionálně založené diskuse nad románem Bloudění Jaroslava Durycha, vztahující se k otázce o tzv. smyslu českých dějin; čtvrtý pětici z autorových četných prací o T. G. Masarykovi, mj. s pozoruhodným postižením podstaty jeho názoru na umění: „Umění bylo Masarykovi podstatnou součástí duchového i reálného světa, který má být přestavěn a znovu vybudován. [...] U Masaryka však nejde jen o chápání uměleckého díla jako dokumentu. [...] vysoko Masaryk stavěl umělecké dílo jako funkci poznání, a to poznání životního, reálného i duchového“ (Dílo – činitel, 1935, s. 342 a 345). Součástí edičního aparátu jsou poznámky a přiléhavé vysvětlivky k jednotlivým zařazeným textům.
Lukáš Holeček připojil portrétní studii Dílo a osobnost Jana Blahoslava Čapka, v níž znovu zdůraznil kritéria svého výběru textů, především „snahu připomenout J. B. Čapka jako významnou osobnost české literární vědy“ prostřednictvím typických projevů jeho myšlení o literatuře. „Jedná se zejména o analyticky a metodologicky zaměřené studie (generační problematika, metakritika, historiografie, tradice, humanismus – baroko – protireformace, vztah umění a náboženství, literární antropologie, psychologie tvůrčí osobnosti, personalismus a nový humanismus) publikované zejména v Naší době, tak i další stati ilustrující Čapkovu pozici v kontextu meziválečné literární kritiky.“ Konstatoval rovněž, že „vzhledem k tomu, že bibliografie J. B. Čapka obsahuje několik stovek položek s rozličnými tématy, publikovaných v desítkách periodik a sborníků, lze na tomto místě podat pouze obecnější charakteristiku do této edice nezařazených příspěvků“ (s. 420–422). Byť editor zároveň eviduje i další Čapkovy práce na dané téma v komentářích k příslušným položkám, přece jen lze absenci alespoň nějakého širšího bibliografického soupisu a přehledu o celku autorova díla považovat za deficit.
Již v Úvodním slovu Holeček označil Čapka za představitele „duchovědně a sociologicky orientovaných metodologických přístupů, které zůstaly ve stínu strukturalismu a později marxismu“ (s. 7). V závěrečné studii v zásadě rozvinul (i obohatil) již tradiční (výše naznačené) hodnocení Čapkova pojetí literatury a jejích dějin. Podal Čapkovu biografii, popis jeho tvorby a aktivit, charakterizoval jej postupně a výstižně jako literárního kritika masarykovsko-tradicionalistické orientace, pojednal jeho vztah k moderním uměleckým směrům, kritický k avantgardním experimentům a hledající duchovní podněty a jistoty v generačních úvahách a diskusích, jeho literárněhistorické, literárněteoretické a kulturně-politické působení v měsíčníku Naše doba v třicátých a čtyřicátých letech 20. století, poválečné úsilí ve znamení „nového humanismu“ i poúnorovým režimem omezované možnosti veřejného působení. Podtrhl Čapkovo „vytrvalé úsilí vracet se prostřednictvím literatury k základním otázkám po smyslu života – stále znovu je vnášet do horizontu čtenářské i vědecké zkušenosti, a to právě v situacích, kdy jsou tyto hodnoty otřeseny v základech“ (s. 419). Čapkův odkaz shrnul právě jako „hledání smyslu života“ – „‚Celostní hledisko‘ pro Čapka znamenalo posuzovat literární dílo vzhledem k etickým a náboženským hodnotám v něm obsaženým“ (s. 418). V tom lze ovšem spatřovat jak sílu, tak i úskalí...
Jan Blahoslav Čapek nesporně patří k význačným osobnostem dějin české literární historie a kritiky, které by neměly zůstávat stranou pozornosti a jejichž dílo, význam, jedinečnost i inspirativnost je zapotřebí připomínat. Již proto je třeba knihu Literární studie ocenit – jako dobrou, reprezentativní práci a výzvu zároveň, jež přirozeně stvrzuje editorovo „přesvědčení, že Čapkovo dílo může být významnou inspirací pro současné zkoumání základních otázek literatury a historie. Jaký je význam literatury pro život jedince a společnosti? Jaký je vzájemný vztah mezi spisovatelem a jeho dílem? Můžeme v literárním díle hledat ideje a charakteristiky společnosti určité doby? Na jakém metodologickém podkladu? Mají dějiny určitý smysl, lze v nich postřehnout nějaký teleologický vývoj, jednotné směřování? Jak vůbec psát o minulosti a co se s historií děje, chopí-li se jí spisovatel? Jaký je vztah mezi uměním a náboženstvím?“ (s. 387–388).
Jan Blahoslav Čapek: Literární studie. Edičně připravil, poznámkami opatřil a průvodní studii napsal Lukáš Holeček. Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR, 2021, 440 s.
