Píše Luboš Merhaut
(Echa, 25. 1. 2012)Víření titulů, typické pro nakladatelský konec roku, přineslo monografii Jindřicha Tomana Příběh jednoho moderního projektu. Pražský lingvistický kroužek, 1926–1948 (Karolinum 2011). Poprvé vyšla již v roce 1995 s názvem Magic of a Common Language: Jakobson, Mathesius, Trubetzkoy, and the Prague Linguistic Circle (Massachusetts Institute of Technology). Její český překlad – opatřený obecnějším i výmluvnějším nadpisem a v částečně upraveném znění – pořídil Vladimír Petkevič, doplněn je o bilanční i aktualizující Post scriptum 2010 (neboli Autor pořádá interview sám se sebou), za nímž následuje funkční dodatek výběrové bibliografie prací o Pražském lingvistickém kroužku za léta 1995–2010. Původní titul amerického vydání vyznačuje východisko a sjednocující linku výkladu, důraz na lingvistiku samozřejmě vyplývá z autorova odborného zájmu a především z povahy předmětu, strukturní jazykověda (před)určovala rozvoj strukturalismu vůbec, i v estetice a literární vědě. Český titul zase akcentuje institucionální, kontextové hledisko a lépe vystihuje téma knihy: Pražský lingvistický kroužek jako uskupení jedinečných osobností a jejich společné úsilí jako množinu možností a souvislostí uměleckých, vědeckých a společensko-politických.
Toman, inspirován rovněž svým americkým setkáním s Romanem Jakobsonem, ukazuje s oporou v bohaté dokumentaci (korespondence a vzpomínky, časopisecké texty, kolektivní projevy, konference, přednášky, schůzky, diskuse) místo Pražského lingvistického kroužku v dobovém českém a evropském vědeckém poli, zachycuje jeho dějiny, rozkvět ve 20. a 30. letech, důsledky válečných událostí až k zániku v poúnorovém režimu i dozvukům v zahraničí. Představuje strukturalismus jako souhrn intelektuálních aktivit a výkonů, jež byly podle příznačného programového klíče sjednocovány v představě „sdílených“ témat a postupů, „ideálu kolektivní práce“. Jde o život instituce mezinárodního utváření v různorodých vztazích k dobovému kontextu: „základní linie zůstávala celkem jasná – nový příběh se neměl zabývat jenom vnitřním vývojem pražské lingvistiky. Jinak řečeno, čtenář tu nenajde úvod do strukturní lingvistiky či strukturní estetiky“ (s. 9). (Slovo „příběh“ zde i v titulu knihy je zřejmým znamením konceptualizace i snahy o živé podání, nicméně dnes je už dosti zprofanované, z hledání a psaní „příběhů“ se stalo dočista klišé.) Autor postupně a s různými akcenty vykládá nebo alespoň obkružuje počátky a rané představy Romana Jakobsona, Viléma Mathesia a N. S. Trubeckého, v průhledech charakterizuje další účastníky projektu (Karcevskij, Bogatyrjov, Čyževskyj, Trnka, Havránek, Mukařovský, Weingart aj.) i sympatizanty či souputníky, tematizuje OPOJAZ a Moskevský lingvistický kroužek, nastiňuje stav české jazykovědy v prvních desetiletích 20. století, antipozitivistické tendence i tradici Masarykova realismu, multikulturní aspekty vědeckého života v první republice, sebevymezující podněty a činy představitelů kroužku a jeho vztahy k meziválečné avantgardě, dotýká se fenoménů revoluce a emigrace, rétoriky modernity i problému nezávislosti vědy a umění. Svým záběrem ojedinělá kniha podtrhuje inspirativnost výjimečného úsilí sdružení vzdělanců a jeho dobový i nadčasový energetický potenciál, přitahující svou systémovostí, vírou v dosažení kýžené „vědeckosti“ (metody „objektivní“, integrované, nehodnotící, oproštěné od subjektivních i kontextových vlivů), jejímž hledáním se humanitní obory intenzivně zabývaly od svých moderních, svébytných počátků v druhé polovině 19. století (a tato diskuse stále pokračuje). Ve zmíněném dovětku k českému vydání také čteme: „Já jsem tu vlastně napsal jakousi historii objevů a inovací jak ve smyslu koncepčním, tak ve smyslu institučním, a tento pokus by neměl nijak rozbřednout. Byli tu lidé, kteří chtěli něco změnit. To je sice heslo, se kterým se chodí do voleb, nicméně je přece jen nutné zabývat se okamžiky, kdy se prostě nejedná o ‚běžný provoz‘“ (s. 318).
Historii české a ruské jazykovědy a meziválečnému modernímu umění, resp. avantgardismu v širším mezioborovém záběru se Jindřich Toman (* 1944), profesor slavistiky a české kultury na Michiganské univerzitě, věnuje soustavně. Přehled jeho dosavadní badatelské a ediční činnosti (viz biogram s odkazem na soupis publikací) zahrnuje – vedle germanistických lingvistických prací a kulturních židovských studií (viz rozhovor s Alicí Marxovou Život mezi světy) – množství titulů v rámci vydavatelské organizace Michigan Slavic Publications (Ann Arbor), již při Katedře slovanských jazyků a literatur založil Ladislav Matějka, kde Toman též řídí knižnici Czech Translations (pro niž např. přeložil a vydal s M. S. Witkovskym Nezvalovu Abecedu / Alphabet, 2001). Jako historik literatury a výtvarného umění je autorem monografií Kniha v českém kubismu – Czech Cubism and the Book a Foto/montáž tiskem – Photo/Montage in Print (Kant 2004 a 2009). S Matthewem S. Witkovskym, ředitelem fotografického oddělení Art Institutu v Chicagu, se podílel i na kolektivní publikaci Avant-Garde Art in Everyday Life: Early Twentieth-Century European Modernism (Yale University Press 2011) a nejnověji připravil katalog k první zahraniční reprezentativní retrospektivě fotografií svého strýce – Jindřich Heisler: Surrealism under Pressure, 1938–1953 (Art Institut of Chicago 2012), která bude otevřena od 31. března do 1. července tohoto roku.