Odpovídá Jiří Brabec
(23. 11. 2011)Při příležitosti obnovení vydávání Díla Jaroslava Seiferta v pražském nakladatelství Akropolis, jehož další svazek vyšel na začátku podzimu (Publicistika 1933–1938, ed. Michal Topor), přinášíme úryvek z dosud nepublikovaného rozhovoru, který byl před delším časem veden s hlavním redaktorem Díla J. S., literárním historikem, kritikem a editorem Jiřím Brabcem. Během své literárněhistorické práce se Jiří Brabec podílel či inicioval vydávání Vybraných spisů A. Sovy, Výboru z díla K. Teiga, Básnického díla F. Hrubína, Díla F. Halase, Díla K. Šiktance i rozsáhlých, dosud vycházejících Spisů T. G. Masaryka. Mimo tyto celky připravil k vydání knihy nebo výbory z děl autorů, jako jsou L. Fikar, J. Frič, F. Götz, Z. Havlíček, K. Hlaváček, Z. Kalandra, S. K. Neumann, B. Polan či J. Vrchlický. Rozsáhlá Brabcova ediční činnost byla vždy úzce spojena nejen s jeho literárněhistorickým bádáním, ale i s jeho psaním literárně kritickým. Na tuto spojitost je dnes, v době úvah o nevědeckém charakteru ediční práce, třeba opakovaně poukazovat.
Vedle psaní o literatuře, ať už to byly práce literárněhistorické či například literární kritiky, jste se po celý život věnoval ediční přípravě literárních textů. Co vás na této práci lákalo?
Asi jako mnozí literární historici jsem kazil knížky – zejména básní –, když jsem si do „definitivního“ textu vpisoval různočtení z předcházejících otisků (časopisů, dřívějších vydání). To vyplývá z pojetí literární historie. Samozřejmě badatele zajímá geneze textu, ale ještě podstatnější je vidět jeho rozdílné podoby v různých kontextech. Abych uvedl křiklavý případ, připomenu Seifertovy edice Na vlnách TSF z roku 1925 a tutéž sbírku pod názvem Svatební cesta z roku 1938. Dávno se domnívám, že díla všech významnějších spisovatelů 19. a 20. století by měla mít kritické vydání, zachycující všechny zjistitelné proměny textu. A když jsem si podomácku kutil a zaznamenával jsem si různočtení, pochopitelně jsem se snažil něco realizovat. V té praxi jsem se hodně naučil od své tehdejší ženy Ziny Trochové, která byla zkušená editorka ze Skřečkovy školy. Ale vadilo mi to normotvorné úsilí. Třeba dávat čárku tam, kde ji autor nedal. Stýkal jsem se s řadou básníků a vím, jak byl pro některé důležitý intuitivní postoj, pro jiné ležérnost, pro další významová naléhavost vybočit z normy. Nikdy jsem se ovšem nechtěl pouštět do teoretických sporů. Prostě minimálně zásahů a neargumentovat, že nám jde o čtenáře a my mu vycházíme vstříc. Sám jsem se uchyloval ke kompromisu, ale fandil jsem všem kritikům dodnes trvajícího schématu.
Co vám setkání s texty vydávaných autorů dalo?
Ediční práce nebyla pro mě nikdy řemeslo, ale rozhovor s autorem. Touha objevovat ho v podobách méně známých nebo neznámých. Začalo to se Sovou. Myslil jsem hned na koncepčně, kriticky uchopený celek díla. Melantrišské vydání, které řídil Arne Novák, již nevyhovovalo. Sovovo dílo jsem dobře znal, v pacovském archivu jsem se mohl důkladně seznámit s rukopisy. A nebylo těžké poznat, že varianty jsou pro poznání Sovy klíčové. Ve spolupráci s A. M. Píšou se podařilo vydat čtyři svazky. Do této edice jsem připravil Z mého kraje, Soucit i vzdor a Ještě jednou se vrátíme. Rozpracovánu jsem měl Lyriku lásky a života. Bohužel kniha už nevyšla.
Návrh na vydání třísvazkového výboru z díla Karla Teiga jste vytvořili spolu s Vratislavem Effenbergrem?
Nevím už, kdy jsem dal nakladatelství návrh na Teigovy spisy, tuším pětisvazkové. Asi ve stejné době, nebo o něco později, podal návrh i Vratislav Effenberger. Tehdejší ředitel Československého spisovatele Pilař navrhl, abychom se dohodli na společném návrhu. Vratislav mě měl zprvu za nějakého Pilařova důvěrníka. Sešli jsme se a Teige, kterého jsem měl zpracovaného bibliograficky a téměř všechna jeho díla jsem měl v knihovně, nás dost rychle sblížil. To, že se z pracovního vztahu vyvinulo přátelství, považuji za jeden z největších darů, který jsem dostal. Vratislav byl člověk naprosto principiální, jeden z nejvzácnějších charakterů, s kterým se člověk mohl setkat. Lišili jsme se v názorech, ale rozpravy nikdy nevyústily – jako tomu bylo v debatách Effenbergera a Kalivody – do nějakých příkrých konfrontací. Jeho postoj k historikovi, který nevidí svět kolem sebe, je patrný na koláži, kterou mi věnoval k narozeninám. Krásná byla spolupráce na komentářích k Teigovi. Vratislav chtěl původně text poznámkovat, já chtěl vybrané texty rozšiřovat o další. Velmi rychle jsme se shodli. První svazek Teiga vyšel v roce 1966, druhý z roku 1969 byl hozen do stoupy, třetí jsem dodělával v sedmdesátých letech. Vyšel až po Vratislavově smrti, až v roce 1994.
A kdo přišel s rozvrhem Halasova Díla? A proč jste chtěl vydávat zrovna Halase?
Effenberger měl k Halasovi mírně řečeno odstup. Východiskem moderní tvorby mu byl poetismus, surrealismus. Samozřejmě jak o tom svědčí jeho stále nedoceněné dílo, měl k těmto tradicím kritický vztah. Já jsem Halase miloval od prvního setkání (Torzo naděje), ale teprve, když jsem si přečetl sbírku Kohout plaší smrt, jsem vstoupil do jeho hájemství. Podobně jako u Teiga také u Halase se sešly dva návrhy na spisy. Ludvík Kundera s Františkem X. Halasem, oba důvěrně sžití s básníkovým dílem, podali podrobný návrh, který se posléze realizoval. Od počátku bylo samozřejmé, že půjde o zpřístupnění celého díla, všech dostupných textů. Dělal jsem první svazek – Krásné neštěstí. Na druhém svazku jsem začal pracovat, ale musel ho dodělávat, bylo to po roce 1968, Jan Halas. Když se Jan Halas pokusil v 90. letech vymezit naši spolupráci, zdálo se mi, že můj podíl navýšil. Ale práce to byla krásná. Těch rukopisů, objevů, nových tváří básníka. Zjevily se i do té doby neznámé Halasovy začátky. Ale tu radost nesdíleli všichni. Potkal jsem tehdy Jiřího Koláře, který se nepodíval do tiráže, a povídá: „Kterej zloduch dělal tuhle knihu. Halas přece není žádný proletářský básník, a když napsal nějaký blbosti, tak to nemá nikdo vědět!“ Tak jsem se rozesmál a poděkoval mu. A po letech, kdy se rozčiloval nad edicí Ortenových deníků, jsem si řekl, jak literární historici musejí jít některým básníkům dost na nervy. Pro mě je naopak vzrušující sledovat, jak se Halas dokázal v mládí zbavovat dvou dobově dominantních poetik a nalézt v Sépii sám sebe.
Za jakých okolností vznikla myšlenka na vydání Hrubínova souboru?
U Hrubínova šestisvazkového Básnického díla to bylo zcela jiné. Při jednom setkání mi Hrubín řekl: „Chci vydat několik svých sbírek, nechtěl by ses toho ujmout?“ Řekl jsem mu: „Když už tohle budeš dělat, udělej si rovnou spisy!“ Samozřejmě že by žijícímu básníkovi nikdo střízlivý nenavrhl, aby souhlasil s kritickým vydáním. I když… Mohl jsem sledovat, jak vznikala od prvních náčrtů až po konečný tvar Romance pro křídlovku, a editoři se na tuto budoucí edici mohou jen těšit, protože všechny ty proměny podávají klíč k básníkovi. V Básnickém díle si Hrubín přál ustálit podobu některých sbírek a vydat souborně překlady. Jak už to bývá, dlouho jsem odkládal svazek s Jobovou nocí, až už jsem neměl možnost ho dodělat (editoval ho pak Miloš Pohorský). Svazek je důležitý mj. proto, že lze poukázat na různé verze a „skládání“ výsledného textu. S Hrubínem jsem se seznámil, když mě požádal, abych napsal pár slov k prvnímu otisku Proměny. Byl to navýsost křehký člověk, bezelstný, bezbranný. Vnitřně velmi komplikovaný. Myslím, že žil ne se strachem, ale ve strachu, nemotivovaném ničím vnějším. Ty nárazy způsobovaly jen různou intenzitu strachu. Snadno se spřátelil s nejrůznějšími lidmi, byl naprosto otevřený. Stačí si přečíst několik dopisů, aby bylo každému zřejmé, že se vydával všanc. Všechno na sebe řekl. Ale jen proto, že přátelům bezmezně důvěřoval. Že byl až přecitlivělý, svědčí například jeho polemika s Kunderou o lyrismu jako neodpovědném vztahu ke světu. Kundera měl na mysli zcela někoho jiného, ale Hrubín vztáhl jeho text na sebe.
Byl to asi opět Effenberger, kdo vás přivedl k dílu Záviše Kalandry. Nebo ne?
Ne. Bylo to ještě před tím, než jsem Effenebergera potkal, někdy v druhé polovině 50. let, když jsem se setkal s Ladislavem Novomeským. Na Strahově jsem ho viděl na nádvoří, jak táhne těžkou bednu do výstavní síně… Pro mě byl jedním z největších meziválečných básníků. Jeden semestr jsem studoval v Bratislavě a tam mě do slovenské literatury zasvěcoval student Milan Hamada. Dnes má za sebou literárně kritické a vědecké dílo, které má dosah evropský. Tehdy jsem si uvědomil jedinečnost slovenské literatury, a tak nebylo obtížné pokračovat v objevech, které mě fascinovaly. Od Kraska jsem se dostal k Romboidu a Otvoreným oknám. Nějaký stud mi bránil, abych se k Novomeskému přihlásil, docela jsem se mu vyhýbal. Ale jednou jsem se s ním srazil na schodech. Omlouval jsem se a on povídá: „Vy ste súdruh Brabec?“ A já. „Ano“. „Já se za váma chystám, Seifert mi řekl, abych vás vyhledal…“ Sedávali jsme v jeho kumbále, vyprávěl mi o zákulisních událostech předválečné komunistické strany, o vězení, o básnících. S velkým obdivem mluvil o člověku, o němž jsem snad slyšel poprvé – Gustávu Husákovi. Tehdy ještě za Novomeským tolik lidí nechodilo a tak byl větší prostor pro nejrůznější témata. Měl krásný vztah k Závišovi Kalandrovi. Já o něm věděl jen, že byl trockista a že napsal knihu České pohanství. Novomeský chtěl Kalandru po únoru 1948 dostat do Slovenské akademie věd. Ale Kalandra trval na tom, že po knížce Zvon svobody, kterou Novomeský přeložil do slovenštiny, napíše práci Skutečnost snu. Tu už ovšem nedopsal. Také jsem se dozvěděl řadu pseudonymů a šifer, které Kalandra používal. Jen tak jsem mohl sestavit Kalandrovu bibliografii. A Novomeský mě také poslal za panem Ungárem, Kalandrovým přítelem. V bádání pomohl také Jindřich Chalupecký, který s Kalandrou pracoval ve Světozoru. Od něho mám také jednu netištěnou Kalandrovu studii. Když jsem dokončil výbor z Kalandry, bylo to někdy v roce 1967, přinesl jsem ho Novomeskému, který už nebyl v Praze, ukázat. Byl jsem překvapený, s jakou rozhodností byl Novomeský proti tomu, aby byly do knihy zařazeny Kalandrovy politické články. Chtěl, aby vyšel jen soubor statí o literatuře a filozofii a divadelních kritik atp.
Effenberger Kalandru ovšem znal. O Kalandrovi napsal výbornou práci pro Orientaci. A debaty s Vratislavem se odrazily také v mé studii o Kalandrovi, která byla původně doslovem k připravené knize. Na poslední chvíli se mi ji podařilo uveřejnit v Orientaci v roce 1969.
Normalizace pak znamenala úplné přerušení vaší ediční činnosti…
Ne tak docela. Nemohu být dost vděčný Miladě Chlíbcové, která mě pozvala k edici Neumannových spisů a zcela mi svěřila svazek kritik Františka Götze Literatura mezi dvěma válkami. Kniha vyšla v roce 1984. Dost mě naštvalo, že Milan Blahynka neměl tehdy nic jiného na práci než mě prásknout v recenzi. A Milada měla z toho samozřejmě potíže.
A co vás přivedlo k osobnosti a dílu T. G. Masaryka?
Když se mě lidé ptali, jak jsem se dostal k Masarykovi, měl jsem s odpovědí potíže. Jak mám vysvětlit, že jsem četl dříve polemiky Dyka, Horkého a Nejedlého s Masarykem než Masaryka samotného? Myslím, že tenhle příklad leccos vysvětluje. V mládí jsem nebyl nikým veden k systematickému studiu. A také jsem neměl v hlavě naučenou hierarchii hodnot. Spíš zmatek z náhodných setkání. Na této nejisté půdě samozřejmě jste ohrožený více než jiní ideologií, která vás zdánlivě zbavuje rozpaků, protože autoritativně říká „jak to bylo“. Dílčí poznání se tomu brání, ale touha vnést do chaosu pořádek vše přenáší. Masarykovo dílo jsem začal studovat až v šedesátých letech. Systematicky, tj. s bibliografickou „úplností“, jsem se s Masarykovými texty, nejen knižními, ale i časopisecky tištěnými, začal zabývat v 70. letech. S Ivanem Wernischem jsme tehdy chodili po sběrnách papíru, kde nám dobré duše dávaly stranou knihy, určené ke zničení. V antikvariátech je nesměli vykupovat. Tak se záhy rozrostla knihovna o více než sto svazků masarykian. Díky Jiřímu Fraňkovi se začalo v polovině osmdesátých let diskutovat o přípravě nového souboru Masarykových spisů. Ustavila se redakční rada, která se však nikdy v úplném počtu nesešla. Pokud si vzpomínám, šlo o Jaroslava Opata, Milana Machovce, Petra Pitharta, Ladislava Hejdánka, Miloše Pojara, Jana Sokola a Brabce. Vyhotovil jsem tehdy jakýsi plán spisů, který polemizoval s posledním projektem, který vypracoval Masarykův ústav po roce 1945. Proti členění na tématické celky, jako například historie, filozofie, pedagogika atd., jsem plédoval pro řadu chronologicky seřazených textů, která by se bezprostředně vázala na rozsáhlejší spisy, které připravil do tisku sám Masaryk. Diskuse se po roce 1989 přesunula do Masarykova ústavu. V roce 1993 vyšel svazek Juvenilií. Celkový rozvrh je 40 svazků. Snad se nám podaří celý projekt realizovat.
(Úryvek z rozhovoru pořízeného v roce 2004. Připravili JF a MK.)
