Napsal J. L. Fischer
(13. 9. 2017)K osmdesátinám Tomáše Garrigua Masaryka (7. 3. 1850 – 14. 9. 1937) publikoval filozof a sociolog, analytik a syntetik kultury, kritik, esejista a publicista Josef Ludvík Fischer (1894–1973) metaforickou glosu Osamělý balvan (Čin 1, 1929/30, č. 19, 6. 3. 1930, s. 448–449), v níž zdůraznil Masarykovu výlučnost znamenající obtíž pro následovníky. Masarykovi věnoval Fischer i další svébytné úvahy, např. črtu Česká otázka (in: Kultura a regionalismus, Brno 1930), zvažující mj. působnost masarykovské „destruktivní tradice“ v realitě první republiky, a stať Masaryk jako myslitel (Slavische Rundschau 9, 1937, č. 6, 30. 10., s. 366–371), v níž pojednal Masaryka jako antropocentristu, jako „individualistického bohohledače“ usilujícího o rovnováhu mezi vědou a náboženstvím, subjektem a světem. Následující text (stejně jako další dva výše uvedené) je součástí Čtení o T. G. Masarykovi, s podtitulem Literatura – člověk – svět (1910–1938), 10. svazku edice Antologie, kterou právě vydal IPSL.
lm
Josef Ludvík Fischer:
Osamělý balvan
Tak někdy za soumraku rýsuje se ostře na obzoru, vysoko se týče nad své okolí a jakoby zaléhaje svým stínem.
Stejně Masaryk.
Promyslil a pokusil se formulovat poslání svého národa.
Promyslil a pokusil se formulovat poslání státu, o jehož znovuzrození se zasloužil nade všechny ostatní.
Promyslil – jedním slovem, – pokusil se formulovat a uvádět v čin náš národní program po všech jeho stránkách.
A nikdo po něm.
Proto zde ční dnes jako balvan, který se neubrání mnohdy smutku své samoty.
Snad všechny jeho formulace lze uvést v pochybnost; snad proti všem vésti kritiku; snad proti všem stavěti nové.
Více ještě:
Povinná (či samozřejmá spíš) úcta k jeho dílu žádala, aby o toto vše byl učiněn alespoň pokus: cizí práci nikdy nelze přijmout, přijmout trpně a pohodlně a bez kritiky. Odkaz sebevzácnější nelze nikdy přijmout a přejmout beze změny: čím větší odkaz, k tím větší práci zavazuje.
Nás nezavázal.
(A odtud i smutek, který z tohoto balvanu padá i na jiné.)
Velké osobnosti jsou dary národům a na národech jest, aby si je zasloužily. Aby se alespoň pokusily o to.
I národy mají povinnosti vůči svým velkým osobnostem.
Pouhá vděčnost není ještě celou povinností. Spíše samozřejmostí, o níž se stydíme nahlas a veřejně mluvit. A činíme-li tak přece, pak prostě, co nejprostěji.
Než pouhá vděčnost – ještě jednou – není celou povinností. Ani vůči Masarykovi.
Jest jí teprve práce, hodná toho, kdo zavázal, zavazuje k ní.
Tuto svou povinnost, povinnost vůči Masarykovi, jsme doposud téměř opomenuli plnit.
Spokojili jsme se tím, že ponechali jsme jej velkým a přísným balvanem v našem národním životě, osamělým a smutným balvanem, vysoko se týčícím nad svým okolím a jako by je zaléhajícím svým stínem.
