Doma

Počet verzí: 4
• • • • • Obsah
XEdiční poznámka

Ediční poznámka

I. O sbírce

Básnická sbírka Richarda Weinera Rozcestí s podtitulem Básně poprvé vyšla na jaře roku 1918 v Praze v nakladatelství Františka Borového. Podruhé a naposledy byla sbírka jako celek zveřejněna v rámci souborné edice Básní, vydané jako druhý svazek Spisů Richarda Weinera, který k vydání připravila Zina Trochová a vydalo v roce 1997 v Praze nakladatelství Torst (text sbírky na s. 151–214).

Jednotlivá čísla sbírky vznikala v letech 1914–1916, první část v první polovině roku 1914 (jejich vznik tedy bezprostředně navazuje na básně sbírky Usměvavé odříkání) a druhá část v letech 1915–1916, tedy v období, kdy byl Weiner po nervovém zhroucení v lednu 1915 propuštěn z armády, v níž sloužil na srbské frontě. Po návratu domů napsal při rekonvalescenci mimo jiné báseň Doma. Souběžně s texty sbírky také vznikal soubor povídek Lítice, který byl inspirován válečnými zážitky a který byl vydán taktéž roku 1918. Před prvním vydáním sbírky bylo časopisecky otištěno těchto deset básní (řazeno podle pořadí ve sbírce):

Cesta Květy 37, 1915/1916, č. 3, s. 432 [s titulem Váhavé přibližování];

Břímě života Květy 37, 1915/1916, č. 5, s. 674;

Pokora před radostí Lumír 44, 1916, č. 1, 7. 1., s. 36–37;

Mládí Lumír 44, 1916, č. 4, 31. 3., s. 145–146;

Tehdy I a III Pokroková revue 10, 1913/1914, č. 8, květen 1914, s. 385–386 [společné označení Básně a s titulem Stín a Jaro];

Zřícení dne Květy 36, 1914, č. 4, s. 459–461;

Qui vive? Květy 36, 1914, č. 5, s. 590;

Doma Lumír 43, 1915, č. 10, 15. 10., s. 433–436;

Ulice Otavan 1 (36), 1916–1917, č. 1, 28. 3. 1916, s. 3 [s titulem Ulice v domově].

Vydání sbírky vyvolalo následující ohlas v tisku:

Hora, Josef: Richard Weiner: Rozcestí Právo lidu 28, 1919, č. 83, 6. 4., s. 9, sig. J. H.;

Götz, František: R. Weiner: Rozcestí Lípa 2, 1918–1919, č. 8, 28. 11. 1918, s. 127–128;

Jež, Štěpán: Richard Weiner: Rozcestí Červen 1, 1918–1919, s. 197–198;

Novák, Arne: Tři knihy lyriky reflexivní Lumír 46, 1917–1918, č. 11, 23. 10. 1918, s. 511–518;

Polan, Bohumil: Z nové české poezie Nové Čechy 1, 1918, č. 5, květen 1918, s. 239–241;

Rutte, Miroslav: Dvě nové knihy básní Národ 2, 1918, č. 27, 11. 7., s. 339–341;

Toman, Karel: Snad všichni bereme do rukou novou knihu básní… Česká revue 11, 1917–1918, č. 10, červenec 1918, s. 633–635;

Vodák, Jindřich: Roztomilý básník Lidové noviny 26, 1918, č. 188, 12. 7., s. 1–2, sig. jv.;

[?]: Co týden dal Národní listy 58, 1918, č. 99, 1. 5., s. 1–2.

V excerpované dobové recepci z období od května 1918 až do dubna 1919 se většina recenzentů shodla na několika faktech: první a druhý oddíl sbírky vnímali v návaznosti na její titul jako obsahově, formálně a geneticky nesourodé části: první, která se svou poetikou hlásí k předchozí Weinerově poezii (optimistická a radostná), druhá, přinášející texty jiného ražení, vyznívá mj. tragicky a pochmurně. I hodnocení obou částí je však protichůdné, např. jako celek je sice vyzdvihována první část, nicméně druhý oddíl podle recenzentů obsahuje jednotlivé básně, jež hodnotou či tvárným úsilím převyšují básně z oddílu prvního: Vodák vyzdvihuje báseň Ulice, Hora básně Rozhovor, Bloud a Pohoda, a naopak Novák Rozhovor, Modlitbu, Čtyři básně milostné, Zemi a Doma.

Z opakujících se společných rysů vytčených v recenzích zmiňme (přílišnou) abstraktnost, analytičnost a případně až jakousi „intelektuálskou“ nesrozumitelnost, zaviněnou nevyhraněnou informovaností a odrážející se mimo jiné též v suchosti témat, studenosti, způsobené vypočítavým skládáním veršů moderní veršovou technikou, a v odlidštění veršů. Předmětem kritiky je Weinerovo (opět zřejmě přílišné) zaujetí sebou samým (nejvýrazněji Vodák). Arne Novák také považuje básně v druhém oddílu za nedotvořené a nedobásněné, protože pro proměnu poetiky nemá Weiner dobrý básnický výraz, a z básní se tak stávají suché, zlomkovité analýzy.

Název Rozcestí je dále spojován nejčastěji se svárem citu a rozumu. Opakovaně je Weinerova sbírka, jehož básnickou tvorbu mj. konfrontují recenzenti i s jeho vysoce hodnocenou prací prozaickou a publicistickou, porovnávána s tvorbou S. K. Neumanna (především však proto, že Neumannova sbírka Nové zpěvy vyšla ve stejné době), například Josef Hora v Právu lidu poznamenává, že Weiner je „suchý, namnoze rozumářský experimentátor verše“, zatímco Neumann je „smyslný, barvitý a pudově vybavující“; pozoruhodné je však také například srovnání Weinerovy poezie s dosavadním básnickým dílem Otokara Fischera, které se objevuje v recenzi J. Hory. Recenzent Práva lidu postřehl, že klíčovým prvkem Weinerovy básnické metody je smysl zrakový (přístup výtvarnický), zatímco u klasicizujícího Fischera převládá smysl sluchový (hudební).

V důsledku časové vzdálenosti jednotlivých ohlasů a odlišného chápání sbírky je v recenzích Weiner přiřazován k různým literárním směrům, například A. Novák v Lumíru zařazuje Weinera k senzualistům, F. Götz v Lípě k impresionismu a s největším časovým odstupem J. Hora v Právu lidu řadí autora k expresionismu.

I přes některé výhrady je společně kladně hodnocena autorova osobitá řeč obohacená o novotvary a modernost obrazů, v Polanově recenzi se dokonce objevuje hodnocení Weinera jakožto jednoho „z nejradikálnějších průkopníků nové umělecké formy“.

II. K edici

Přítomná elektronická edice zpřístupňuje všechny verze básní ze sbírky Rozcestí, a to 1.) v obrazové podobě, 2.) v diplomatickém přepisu u otisků a v transkripci u rukopisů, současně tato edice přináší 3.) nové kritické vydání sbírky doprovozené příslušným kritickým a vysvětlivkovým aparátem.

Při přípravě edice a výběru výchozího textu jsme pracovali s třemi druhy pramenů – rukopis, první knižní vydání sbírky a v případě několika básní časopisecké otisky (viz výše).

Rukopis sbírky Rozcestí je uložen v Literárním archivu Památníku národního písemnictví v Praze na Strahově v pozůstalosti Richarda Weinera. Manuskript je zachován v úplnosti (obsahuje znění všech 21 básní sbírky) a v dobrém stavu. Text je psán čitelně perem. Jak nasvědčuje autorovou rukou připojená poznámka na přední straně rukopisu, prošla kompozice sbírky proměnou, kterou naznačuje paginace manuskriptu. Ve fázi po pročíslování rukopisu sbírky (č. 1–48) byly vyjmuty strany 24–25 mezi básněmi Rozhovor a Kdož nepřivítal by den..., obsahující dnes neidentifikovaný text, dále byly mezi s. 28 a 29, tj. mezi básně Kdož nepřivítal by den... a Čtyři písně milostné vloženy nepaginované tři dvojstrany a jedna jednostrana s básní Barbarské potpourri pod čakanem. I další znaky rukopisu prostředkují informace k historii textu. Jen některé básně rukopisu jsou zapsány čistopisně, většina vykazuje přinejmenším drobné korekce či mají až podobu náčrtů obsahujících i několik vrstev autorských zásahů. (V rukopise jsou též občasné pokyny typografické povahy pro značení odražení veršů či oddělení strof.)

Rukopisné znění se zpravidla shoduje se zněním knižního vydání, je však – i vzhledem k nečistopisné podobě celého rukopisu – sporné, zda se jedná o definitivní verzi určenou pro sazbu knižního vydání. Mezi rukopisným zněním a prvním knižním vydáním došlo dále u některých básní sbírky k úpravám, které nemáme v pramenech zachyceny. Z jejich povahy však alespoň u některých usuzujeme na autorský původ. Knižní vydání považujeme tedy za tzv. text poslední ruky, jenž také volíme za text výchozí.

Na sporných místech přihlížíme k rukopisu a opravujeme taková místa podle jeho znění. Přihlížíme také ke znění časopiseckých otisků a naše řešení dále konfrontujeme s předcházejícím kritickým vydáním sbírky ve Spisech Richarda Weinera (1997).

Na základě srovnání s rukopisem a případně časopiseckým zněním opravujeme v následujících případech strofické členění:

U básně Qui vive? rozdělujeme 22. verš na 22. a 23. V básni Barbarské potpourri pod čakanem oddělujeme předposlední strofu II. části za 42. veršem. V básni Modlitba nerespektujeme rozdělení závěrečné strofy a uvádíme ji jako sedmiverší. V básni Doma dělíme dvanáctiveršovou strofu na osmiveršovou a čtyřverší začínající 61. veršem.

S přihlédnutím k rukopisnému znění opravujeme následující místa v textu:

...jsem toho dne, jenž sám a úsměvný m. ...jsem toho dne, jenž sám a usměvný (Zřícení dne, v. 43.)

...hučí tvojí tmou, m. ...hučí tvojí tmou. (Barbarské potpourri pod čakanem, v. 100.)

...touhy znova m. ...touhy znovu (Barbarské potpourri pod čakanem, v. 146.)

Léčkou je nedosažitelný květ, m. Lečkou je nedosažitelný květ, (Barbarské potpourri pod čakanem, v. 121.)

...krajkovím oblak lemované m. ...krajkovím oklak lemované (Země, v. 37.)

...skloubeny kosti m. zhloubeny kosti (Doma, v. 3.)

...polední vzkypění a nocí modrý klid m. ...polední vzkypěni a nocí modrý klid (Ulice, v. 39.)

Tam všude šťastni jdou, již vědí, kam je jíti. m. Tam všude šťastni jdouc již vědí, kam je jíti. (Ulice v. 44.)

...na líci, úsměvné k radosti dětí, čtu bolest, jež nezná míry, m. ...na líci, úsměvnou k radosti dětí, čtu bolest, jež nezná míry, (Země, v. 45.)

Volba způsobu edičního zpracování Weinerovy sbírky Rozcestí zohledňuje na straně jedné dosavadní vydavatelské postupy při vydávání Weinerových textů (analyzovali jsme ediční zásady všech dodnes vydaných knižních výborů, reedic a souborů), současně jsme při hledání naší ediční koncepce přihlédli ke kritice Josefa Hrdličky Vydávání Richarda Weinera (Souvislosti 8, 1997, č. 2, s. 220–232) a reakci Miroslava Červenky Dvě otázky a dvě teze k textologické diskusi (Česká literatura 46, 1998, č. 4, s. 439–443, též in M. Červenka: Textologické studie, Praha, ÚČL AV 2009, s. 241–246).

Hrdlička upozorňuje na autorovo zvláštní zacházení s jazykem, jež je třeba respektovat a nesnažit se jej potřít příliš progresivními úpravami pravopisu. Hrdličkovo stanovisko v zásadě sdílíme. Tento postoj má však svá úskalí, která uvádí ve svém článku Červenka. Rezignujeme-li na úpravy zcela, bude text působit archaicky a sugerovat autorskou intenci i v místech, kde nebyla; ponechají-li se bez úprav pouze místa, kterým přisoudíme uměleckou záměrnost, a zbytek textu důsledně opravíme, vznikne kontaminované znění. Oba zmíněné způsoby zacházení s textem dílo podle Červenky nutně izolují a znemožní jeho srovnání s díly jinými.

S vědomím výše uvedeného volíme z našeho pohledu kompromisní řešení, jež se snaží mít v nejvyšším stupni na zřeteli autorskou intenci, zároveň odstraňujeme nefunkční zastaralost pravopisu.

Výchozí text podrobujeme jazykové úpravě, při níž se řídíme Pravidly českého pravopisu z roku 1993 s přihlédnutím k jejich Dodatku. V maximální míře respektujeme specifičnost autorova stylu a rovinu zvukové realizace.

Nejzřetelněji se naše úpravy projevují v oblasti pravopisu. Z grafických jevů, jež nemají žádný vliv na zvukovou vrstvu jazyka, důsledně odstraňujeme psaní apostrofu (např. čet, krad, nemůž, říc, vrýp, vzhléd, zřek m. čet’, krad’, nemůž’, říc’, vrýp’, vzhléd’, zřek’).

Normalizujeme psaní zdvojených hlásek (sutinách, sál m. ssutinách, ssál). Slovo spiati upravujeme dle pravopisné normy na podobu spjati, obětí na objetí.

U psaní velkých písmen se řídíme současnými Pravidly (Velkonoce m. velkonoce). Respektujeme kolísání bůh/Bůh. Velikost písmen po interpunkčních znaménkách ponecháváme bez úpravy s ohledem na intonační linii věty a individuální styl autora (např. …a měl jsi rád a nenaléhal a nenaléhal jsi: kéž vím! / I řeknu: To dobře vím.; Daleký obzor? – ó, dobré je útočiště:).

Při psaní spřežek opravujeme dnes již nenoremní tvary (např. dopředu, kamže, naplano, navzdory, shůry m. do předu, kam že, na plano, na vzdory, s hůry). Jsou-li původní nespřažené tvary povoleny, ponecháváme je.

Interpunkci chápeme jako svébytnou složku autorova básnického jazyka, doplňujeme ji pouze na místech syntakticky nutných, vedlejší věty oddělujeme čárkami. Nezasahujeme tam, kde je více možných řešení nebo kdy by mohlo dojít ke změně významu. Čárky ponecháváme před slučovacími spojkami a nedoplňujeme je u odporovacího poměru. Čárky nerušíme. Kolísání v oddělování vokativů, apozicí a interjekce ó nesjednocujeme.

Hláskovou kvalitu upravujeme podle současné normy u cizích slov (askeze, delikvent m. askese, delinkvent). Mezi dubletními tvary volíme ty, které jsou charakterizovány jako „stylově neutrální“ či „základní“. Původní psaní zachováváme výjimečně v případě slova boulevardy s ohledem na autorův vztah k francouzskému prostředí.

Ponecháváme zakončení na -t u feminin (pamět, obět, pout).

Ponecháváme psaní předložky s a se v genitivu (např. se všech stran, s nich, s obuvi, s půdy, s rozcestí). Upravujeme však psaní předpony s (např. nezhasíš, zestaral, zpíjím, zřícení m. neshasíš, sestaral, spíjím, sřícení).

Kolísání kvality nesjednocujeme.

Kvantitu hlásek upravujeme podle současné normy pouze u cizích slov (fúrií m. furií). Dlouhou samohlásku ponecháváme např. ve slovech putímská, šírém, šíroširé, vypráhlých a krátkou např. ve slovech pakami, stihá, zapijím. Kolísání kvantity nesjednocujeme.

Tvaroslovnou a syntaktickou podobu textu důsledně zachováváme.

*

Závěrem je naší milou povinností poděkovat všem, kteří pomohli s realizací přítomné edice. Naše díky patří Tereze Řádkové, Zině Trochové, Josefu Hrdličkovi, Borisu Lehečkovi, Honzovi Petruželovi.

XRůznočtení
N Doma. Č
N Doma R, A

 
01 Rozloha ramen mých je změřena podle tohoto kraje, Č, R, A
 
02 myslím se květem, jenž by právě byl z prsti té vzpučel. Č, R, A
 
03 Přesně zkloubeny kosti a věrně svalstvo mé hraje Č, R
 
03 Přesně zhloubeny kosti a věrně svalstvo mé hraje A
 
04 dle rytmu povrchu země. Mám silný pocit, že sám v sobě jsem účel. Č, R, A

 
05 Ne na plano napnou se šlachy, když zde se napínají, Č
 
05 Ne na plano napnou se šlachy, když zde se napínají R, A
 
06 a pěst se v prázdnu nezavřela, trčíli v tomto ovzduší, Č
 
06 a pěst se v prázdnu nezavřela, trčí-li v tomto ovzduší, R, A
 
07 plicím je dobře, když tohoto vzduchu zálibně nassávají, Č
 
07 plícím je dobře, když tohoto vzduchu zálibně nassávají, R, A
 
08 hlavě je jasně, když pošedlým vzpomínkám kraj svojí jistotou odtuší. Č, R, A

 
09 Tajemným souručenstvím jsem s touto strukturou svázán a v ní všechnu svobodu třímám, Č
 
09 Tajemným souručenstvím jsem s touto strukturou svázán, a v ní, všechnu svobodu třímám, R, A
 
10 volný. z těsné závislosti čerpám kovovou jistotu sebe, Č
 
10 volný, z těsné závislosti čerpám kovovou jistotu sebe, R
 
10 volný z těsné závislosti čerpám kovovou jistotu sebe, A
 
11 smysly jsou drsně vkořeněny; celost těla hmatem vnímám, Č, R, A
 
12 želanou záruku plodnosti bytost moje žíznivě z půdy té střebe. Č, R, A

 
13 Uhaduji žízeň po činu podle lenosti, která se rozlezla Č, R, A
 
14 až do morku, syrová, a je kvasinkou, kterou do tvorby dusně kvasím. Č, R, A
 
15 Jako požehnaná chlebová díže jsem bezpečně postaven kromě zla, Č, R, A
 
16 zmatek těsta hotovícího se v parném ovzduší otčiny trpělivě snáším. Č, R, A

 
17 A že tedy bezpečně sídlím, směji se obsáhle. Smích ten místo mi vrýp Č
 
17 A že tedy bezpečně sídlím, směji se obsáhle. Smích ten místo mi vrýp’ R, A
 
18 do země mojí, kam vrůstám. Zákon jedná. Podrobil jsem se, přišed. Č, R, A
 
19 Jsem volný jak kámen, jenž padne kam padá, jsem svobodný jak ten, jenž dal slib, Č, R, A
 
20 mohu se dívat všude kam vidět chci, mohu naslouchat všemu co chci slyšet. Č
 
20 mohu se dívat všude, kam vidět chci, mohu naslouchat všemu, co chci slyšet. Ra
 
20 mohu se dívat všude kam vidět chci, mohu naslouchat všemu, co chci slyšet. Rb
 
20 mohu se dívat všude, kam vidět chci, mohu naslouchat všemu, co chci slyšet. A

 
21 Bohatnu do nadbytku. Ostří blaha mě v půle dvě rozťala, Č, R, A
 
22 právo své každa střeží, celé celosti každá má vědomí pevné, R
 
22 právo své každá střeží, celé celosti každá má vědomí pevné, Č, A
 
23 klíčím jak semeno staré, když v živině nové nová plodnost je pojala Č, R, A
 
24 a pocit šlechtictví mám jako ten, kdo se s půdy své nikdy nehne. Č, R, A

 
25 Jinde se kořím v bázni. Zde pokora moje má kořenné vědomí práva, Č, R, A
 
26 jsem částí tvorby této, vzdávám jí čest jako Bohu a též jako Bohu jí tykám. Č, R, A
 
27 Poslušnosti, kterou jsem slíbil, země ta pyšně se vzdává, Č, R, A
 
28 já jí svobodně otročím, pánu, a netoužím nikam. Č, R, A

M * Č, R, A

 
29 Marně roztéci se snažíš, kraji, křeč tvou věž putímská shladí, tkví na rovině, nízká. Č
 
29 Marně roztéci se snažíš, kraji, křeč tvou věž putímská shladí, R, A
 
30 → tkví na rovině, nízká. R, A
 
31 Čížovský vršek i kostelík, odkud jdou bouře i krásný čas, jsou osudem tvým. Č
 
31 Čížovský vršek i kostelík, odkud jdou bouře i krásný čas, R, A
 
32 → jsou osudem tvým. R, A
 
33 A byť výryvem budějovické silnice do světa vláčen byls, Č, R, A
 
34 z Vyhlídek vidím šumavský řetěz, jenž tě poutá k tobě samu. Č, R, A

 
35 Ozvěno Skalek, i dnes ještě chápeš se hlasů Č, R, A
 
36 našeho dětství, tmelíš je jaří, činíš z ních klenbu, postřenou blouznivými kmity, Č
 
36 našeho dětství, R
 
36 → našeho dětství, A
 
37 tmelíš je jaří, činíš z nich klenbu, postřenou blouznivými kmity, R, A
 
38 já pod ní jsem a cítím, že hrdinská to skrýš, Č, R, A
 
39 jsou průrvy tu, nebe je jimi vidět, z něho se line půvab. Č, Ra
 
39 jsou průrvy tu, nebe je jimi vidět, z něho line půvab. Rb, A

 
40 Marně roztéci se snažíš, kraji, i mysl i hlas můj tě jímá, Č, R, A
 
41 ocelové sevření svědčí ti, zmužňuje libou tvou tvářnost, Č, R, A
 
42 krásný se jevíš a tvrdý náhle, to že chápu: Č, R
 
42 krásným se jevíš a tvrdým náhle, to že chápu: A
 
43 tu je nástroj můj, tu můj cíl, tu můj konec. Č, R, A

 
44 Od Hradiště-ježka dolů, rovinkou, pod starým mostem, Č, R, A
 
45 mezi hubenými domky plavě se neseš, Otavo, k letnímu Martínku, Č, R, A
 
46 kde koupel svěží a švižná – a svěží a švižná jdou přede mnou tam léta Č, R, A
 
47 uprostřed hlaholů, podivuhodně jímavých dnes. Č, R, A

 
48 Vlníte, vlníte se lesy, posunkem dětinským jaksi schytáváte Č
 
48 Vlníte, vlníte se lesy, posunkem, dětinským jaksi, schytáváte R, A
 
49 větrné prameny kraje jak rozhozenou přízi, rázem ji snujete v ovzduší pravé, jehož nedýchám již, Č
 
49 větrné prameny kraje jak rozhozenou přízi, R, A
 
50 rázem ji snujete v ovzduší pravé, jehož nedýchám již, R
 
50 rázem jí snujete v ovzduší pravé, jehož nedýchám již, A
 
51 ale jím – jako chléb, jako chléb: požehnána budiž chuti Č, R, A
 
52 plynoucí, planoucí, drahocenná! konáš, že slzím. Č
 
52 plynoucí, planoucí, drahocenná! Konáš, že slzím. R, A

 
53 Chutnám jí luka, lesy, rybníky i tekuté vody, hřmot věcí, zvířat a lidí, Č
 
53 Chutnám jí luka, lesy, rybníky i tekuté vody, R, A
 
54 hřmot věcí, zvířat a lidí, R, A
 
55 a z prahor rodného kraje vyrůstá mi kvačivá bázeň před touto zemí, ona je tak nesmírně blízká, Č
 
55 a z prahor rodného kraje vyrůstá mi kvačivá bázeň před touto zemí, R, A
 
56 ona je tak nesmírně blízká, R, A
 
57 že v trhlince každé i brouka zřím, jenž se tam skryl, i klíčky bylinek, travin, co sotva ještě troufají si žít, Č
 
57 že v trhlince každé i brouka zřím, jenž se tam skryl, R, A
 
58 i klíčky bylinek, travin, co sotva ještě troufají si žít, R, A
 
59 a je mi, že zároveň pákami jsou mého srdce, a táži se: nezmeškals, dokud byl svatý čas? Č
 
59 a je mi, že zároveň pakami jsou mého srdce, R, A
 
60 a táži se: nezmeškals, dokud byl svatý čas? R, A
 
61 // Stydno pojednou bědné, že jsem tu jak nahodilý chodec, Č, R
 
61 / Stydno pojednou bědné, že jsem tu jak nahodilý chodec, A
 
62 bázlivě z posměchu, z pomsty všech těchto životů útlých, Č, R, A
 
63 které mě jistě znají z lepších dob, kdy jsem, chlapec, Č, R, A
 
64 zaslíbil se a sliboval. Č, R, A

 
65 Což je-li posměch jejich a jejich msta, Č, R, A
 
66 že slyším jak slyším ty zvuky, že vidím jak vidím tu zem? Č, R, A
 
67 Což mě-li, cizince, jenž s pokorou přišel a s tím, co zve láskou, Č, R, A
 
68 propast od hory dělí, která tak blízkou se zdá? Č, R, A

 
69 Příliš známou tvářností světa poděšen, rozhlížím se, Č, R, A
 
70 zkusmo rvu pakou, zrezivěla děsně v svém loži, Č
 
70 zkusmo rvu pako, zrezivěla děsně v svém loži, R
 
70 zkusmo rvu pakou, zrezivěla děsně v svém loži, A
 
71 výsměchem skřípe, nevzdává se, rvavá – leč teď Č, R, A
 
72 sesmykla se rázem v mou stranu, umdlelá nedočkavostí. Č, R, A

 
73 Hyb vešel v okruh a vznos a kolotání, Č, R, A
 
74 rytmus nějaký, prudká rozpomínka, od věci k věci jde, Č, R, A
 
75 povědomý nyní u mě se staví a já – ne, není to klam – Č, R, A
 
76 zapadám v rej a zbožňuji tajemné taktovky zdvih. Č, R, A

 
77 Společný požitek smyslů všech – a tedy já! Č, R, A
 
78 Novou sílu čerpám, vy sílíte slabostí mojí. Č, R, A
 
79 Umučené kořeny staré splachuje vědomí síly, Č, R, A
 
80 bojím se ho a jásám a vím, že to návrat. Č, R, A

M * Č, R, A

 
81 Okolo rodných hor a rybníků plochobřehých, Č, R, A
 
82 které jsem zůstavil, aniž mě dosti znaly, Č, R, A
 
83 bludné vzpomínky polétaly. Č, R, A

 
84 Daleko bydliště. Chudo po nenávisti a lásce Č, R, A
 
85 musilo býti přece, neboť jsem vzpomínal, Č
 
85 mu bylo as přece, neboť kolik jsem vzpomínal Ra
 
85 bylo as přece, neboť kolik jsem vzpomínal Rb
 
85 bylo as přece, neboť kolik jsem vzpomínal, A
 
86 vzpomínal, tesknil, ale nebledl, nerděl se hněvem. Č, R, A

 
87 Měňavá pestrost neznala jednotvárného hukotu svátek, Č, R, A
 
88 jímž stejně od tisíce let hučely rodné lesy Č, R, A
 
89 bratřím, sestrám slast mučivou na věky vytrvat. Č
 
89 bratřím a sestrám slast mučivou na věky vytrvat. R, A

 
90 Neznala rybníky naše, zrcadla luzných květnů, Č
 
90 Neznala rybníků našich, zrcadel luzných květnů, R, A
 
91 jež mluvily řečí lidu, jarou a tvrdou za dne, Č, R, A
 
92 a noční jichž šepot dá rozplývat blahem se těm, kdo tu jdou. Č, R, A

 
93 Lenivým šperkem byla, ne nástrojem dne již řeč rodná, Č, R, A
 
94 radostí odpočatou příliš mžily se rodné lány, Č, R, A
 
95 srovnání planá, zlá tlupa, stékala pevno moje. Č
 
95 srovnání planá, zlá tlupa, ztékala pevno moje. R, A

 
96 Mraky, mraky přišly. Záblesk, pak blesky, hrůza Č, R, A
 
97 zjařmila dřív než zahřměl hrom. – Tu stojím. Č, R, A
 
98 Daleký obzor? – ó, dobré je útočiště: Č, R, A
 
99 přilíplý k chalupě stojím, nad hlavou doškový kryt. Č, R, A

 
100 Ve všem děsu však jest, jak pod tímto krytem dlím, Č, R, A
 
101 jak by v svírání po blínu zamihla se dávná zkrušená sladkost, Č, R, A
 
102 vzkaz lesů vyzněl z ní: vytrvat, vytrvat – Č, R, A
 
103 nyvá ta oka tůní s lekníny u plochých břehů, Č, R, A
 
104 ta pole s úrodou naší už, ta blata nenebezpečná, Č, R, A
 
105 to pokolení mladé, jež boso jde po cestě-mlatu a mluví Č, R, A
 
106 tou tvrdou a jasnou řečí, brunátnou úsilím, Č, R, A
 
107 pevný, v práci zabraný muž, jenž říká ano, ne. Č, R, A

 
108 U chudého stolu mi dobře, ač nejsem želaný host, Č, R, A
 
109 a skývu svoji si chutě sříznu – však jest moje. Č
 
109 a skývu svoji si chutě s Ra
 
109 a skývu svoji si chutě zkrojím – však jest moje. Rb
 
109 a skývu svoji si chutě skrojím – však jest moje. A
 
110 Ó, já zde budu míti právo domova – to vím. Č, R, A
 
111 → Nezradím pochybností. Č, R, A

 
112 Ze široka chtěl bych rozložit lokty na stole, to: jsem doma. Č, R, A
 
113 Oči mé, hleďte skromně v tvář stolovníků, to: jsem bázlivou láskou zkrušen. Č, R, A
 
114 Ó, rozkochaná nedočkavost frenetického národu, jak chceš už falstafovskému kvasu! Č
 
114 Ó rozkochaná nedočkavosti frenetického národu, jak chceš už falstafskému kvasu! R, A
 
115 O, Nový příchozí, služebníku, tys nezapomněl tisíců očí, jež zbůhdarma nikdy neuvidí – Č
 
115 Ó nový příchozí, služebníku, tys nezapomněl tisíců očí, jež zbhdarma nikdy neuvidí – Ra
 
115 Ó nový příchozí, služebníku, tys nezapomněl tisíců očí, jež zbůhdarma nikdy neuvidí – Rb, A

 
116 Je zoráno, je zaseto, na ta pole hleďme, Č, R, A
 
117 hleďme sobě do očí, na svět, jenž rodí. Č, R, A
 
118 Nechť řičí, neslyším – větrné zámky pravdivějí v kámen, Č, R, A
 
119 → zítřejší milost se plní. Č, R, A

M * Č, R, A

 
120 Kráčím. V domácí těžkou prsť se boří můj krok. Č, R, A
 
121 Jíti – toť všechna má mysl. S vámi – má touha jediná. Č, R, A
 
122 Všecky svazky pro tebe, Neznámá, neznámý zpřetíná. Č, R, A
 
123 → Přijmeš mě. Č, R, A
 
124 Fascinován tebou odpírám drahým hlasům a řežavé touze naschvál nehovím, země. Č
 
124 Fascinován tebou odpírám drahým hlasům a řežavé touze naschvál nehovím, země, Ra
 
124 Fascinován tebou odpírám drahým hlasům a řežavé touze naschvál nehovím, země! Rb, A
 
125 → Příč tmou proudí jasno ke mně, Č, R, A
 
126 že kráčím od zítřku, jenž je, k dnešku, jenž již není. Č, R, A
 
127 → V té víře mé nové zaslíbení. Č, R, A
 
128 Tou, země, jsem tobě práv. – Č
 
128 Tou, země, jsem tobě práv. R, A
XVerze
DomaDoma.
01
Rozloha ramen mých je změřena podle tohoto kraje,
02
myslím se květem, jenž by právě byl z prsti té vzpučel.
03
Přesně zkloubeny kosti a věrně svalstvo mé hrajePřesně zhloubeny kosti a věrně svalstvo mé hrajePřesně skloubeny kosti a věrně svalstvo mé hraje
04
dle rytmu povrchu země. Mám silný pocit, že sám v sobě jsem účel.

05
Ne na plano napnou se šlachy, když zde se napínajíNe naplano napnou se šlachy, když zde se napínajíNe na plano napnou se šlachy, když zde se napínají,
06
a pěst se v prázdnu nezavřela, trčí-li v tomto ovzduší,a pěst se v prázdnu nezavřela, trčíli v tomto ovzduší,
07
plícím je dobře, když tohoto vzduchu zálibně nassávají,plícím je dobře, když tohoto vzduchu zálibně nasávají,plicím je dobře, když tohoto vzduchu zálibně nassávají,
08
hlavě je jasně, když pošedlým vzpomínkám kraj svojí jistotou odtuší.

09
Tajemným souručenstvím jsem s touto strukturou svázán, a v ní, všechnu svobodu třímám,Tajemným souručenstvím jsem s touto strukturou svázán a v ní všechnu svobodu třímám,
10
volný, z těsné závislosti čerpám kovovou jistotu sebe,volný z těsné závislosti čerpám kovovou jistotu sebe,volný. z těsné závislosti čerpám kovovou jistotu sebe,
11
smysly jsou drsně vkořeněny; celost těla hmatem vnímám,
12
želanou záruku plodnosti bytost moje žíznivě z půdy té střebe.

13
Uhaduji žízeň po činu podle lenosti, která se rozlezla
14
až do morku, syrová, a je kvasinkou, kterou do tvorby dusně kvasím.
15
Jako požehnaná chlebová díže jsem bezpečně postaven kromě zla,
16
zmatek těsta hotovícího se v parném ovzduší otčiny trpělivě snáším.

17
A že tedy bezpečně sídlím, směji se obsáhle. Smích ten místo mi vrýp’A že tedy bezpečně sídlím, směji se obsáhle. Smích ten místo mi vrýp
18
do země mojí, kam vrůstám. Zákon jedná. Podrobil jsem se, přišed.
19
Jsem volný jak kámen, jenž padne kam padá, jsem svobodný jak ten, jenž dal slib,Jsem volný jak kámen, jenž padne, kam padá, jsem svobodný jak ten, jenž dal slib,
20
mohu se dívat všude, kam vidět chci, mohu naslouchat všemu, co chci slyšet.

mohu se dívat všude, kam vidět chci, mohu naslouchat všemu, co chci slyšet.

mohu se dívat všude kam vidět chci, mohu naslouchat všemu co chci slyšet.

21
Bohatnu do nadbytku. Ostří blaha mě v půle dvě rozťala,
22
právo své každa střeží, celé celosti každá má vědomí pevné,právo své každá střeží, celé celosti každá má vědomí pevné,
23
klíčím jak semeno staré, když v živině nové nová plodnost je pojalaklíčím jak semeno staré, když v živině nové nová plodnost je pojala,
24
a pocit šlechtictví mám jako ten, kdo se s půdy své nikdy nehne.

25
Jinde se kořím v bázni. Zde pokora moje má kořenné vědomí práva,
26
jsem částí tvorby této, vzdávám jí čest jako Bohu a též jako Bohu jí tykám.
27
Poslušnosti, kterou jsem slíbil, země ta pyšně se vzdává,
28
já jí svobodně otročím, pánu, a netoužím nikam.

*
29
Marně roztéci se snažíš, kraji, křeč tvou věž putímská shladí,Marně roztéci se snažíš, kraji, křeč tvou věž putímská shladí, tkví na rovině, nízká.
30
tkví na rovině, nízká.
31
Čížovský vršek i kostelík, odkud jdou bouře i krásný čas,Čížovský vršek i kostelíkg
Čížovský vršek i kostelík − jihočeská obec Čížová, jejíž dominantou je kostel sv. Jakuba stojící na návrší nad vsí. Čížová se nachází nedaleko města Písek, v němž se Weiner narodil a vystudoval reálku s maturitou.
, odkud jdou bouře i krásný čas,Čížovský vršek i kostelík, odkud jdou bouře i krásný čas, jsou osudem tvým.
32
jsou osudem tvým.
33
A byť výryvem budějovické silnice do světa vláčen byls,
34
z Vyhlídek vidím šumavský řetěz, jenž tě poutá k tobě samu.

z Vyhlídek vidím šumavský řetězg
A byť výryvem budějovické silnice […] z Vyhlídek vidím šumavský řetěz − Vyhlídky − osada, část obce Horní Stropnice v okrese České Budějovice
, jenž tě poutá k tobě samu.

35
Ozvěno Skalek, i dnes ještě chápeš se hlasůOzvěno Skalekg
Ozvěno Skalek − Skalky − hora na Šumavě
, i dnes ještě chápeš se hlasů
36
našeho dětství,našeho dětství,našeho dětství, tmelíš je jaří, činíš z ních klenbu, postřenou blouznivými kmity,
37
tmelíš je jaří, činíš z nich klenbu, postřenou blouznivými kmity,
38
já pod ní jsem a cítím, že hrdinská to skrýš,
39
jsou průrvy tu, nebe je jimi vidět, z něho se line půvab.

jsou průrvy tu, nebe je jimi vidět, z něho line půvab.

jsou průrvy tu, nebe je jimi vidět, z něho se line půvab.

40
Marně roztéci se snažíš, kraji, i mysl i hlas můj tě jímá,
41
ocelové sevření svědčí ti, zmužňuje libou tvou tvářnost,
42
krásný se jevíš a tvrdý náhle, to že chápu:krásným se jevíš a tvrdým náhle, to že chápu:
43
tu je nástroj můj, tu můj cíl, tu můj konec.

44
Od Hradiště-ježka dolů, rovinkou, pod starým mostem,Od Hradiště-ježkag
Od Hradiště-ježka − vrch ležící západně od Písku, Weinerova rodného města, nad řekou Otavou
 dolů, rovinkou, pod starým mostem,
45
mezi hubenými domky plavě se neseš, Otavo, k letnímu Martínku,
46
kde koupel svěží a švižná – a svěží a švižná jdou přede mnou tam léta
47
uprostřed hlaholů, podivuhodně jímavých dnes.

48
Vlníte, vlníte se lesy, posunkem, dětinským jaksi, schytáváteVlníte, vlníte se lesy, posunkem dětinským jaksi schytáváte
49
větrné prameny kraje jak rozhozenou přízi,větrné prameny kraje jak rozhozenou přízi, rázem ji snujete v ovzduší pravé, jehož nedýchám již,
50
rázem ji snujete v ovzduší pravé, jehož nedýchám již,rázem jí snujete v ovzduší pravé, jehož nedýchám již,
51
ale jím – jako chléb, jako chléb: požehnána budiž chuti
52
plynoucí, planoucí, drahocenná! Konáš, že slzím.

plynoucí, planoucí, drahocenná, konáš, že slzím.

53
Chutnám jí luka, lesy, rybníky i tekuté vody,Chutnám jí luka, lesy, rybníky i tekuté vody, hřmot věcí, zvířat a lidí,
54
hřmot věcí, zvířat a lidí,
55
a z prahor rodného kraje vyrůstá mi kvačivá bázeň před touto zemí,a z prahor rodného kraje vyrůstá mi kvačivá bázeň před touto zemí, ona je tak nesmírně blízká,
56
ona je tak nesmírně blízká,
57
že v trhlince každé i brouka zřím, jenž se tam skryl,že v trhlince každé i brouka zřím, jenž se tam skryl, i klíčky bylinek, travin, co sotva ještě troufají si žít,
58
i klíčky bylinek, travin, co sotva ještě troufají si žít,
59
a je mi, že zároveň pakami jsou mého srdce,a je mi, že zároveň pákami jsou mého srdce, a táži se: nezmeškals, dokud byl svatý čas?

60
a táži se: nezmeškals, dokud byl svatý čas?

a táži se: nezmeškals, dokud byl svatý čas?
61
Stydno pojednou bědné, že jsem tu jak nahodilý chodec,
62
bázlivě z posměchu, z pomsty všech těchto životů útlých,
63
které mě jistě znají z lepších dob, kdy jsem, chlapec,
64
zaslíbil se a sliboval.

65
Což je-li posměch jejich a jejich msta,
66
že slyším jak slyším ty zvuky, že vidím jak vidím tu zem?že slyším, jak slyším ty zvuky, že vidím, jak vidím tu zem?
67
Což mě-li, cizince, jenž s pokorou přišel a s tím, co zve láskou,
68
propast od hory dělí, která tak blízkou se zdá?

69
Příliš známou tvářností světa poděšen, rozhlížím se,
70
zkusmo rvu pako, zrezivěla děsně v svém loži,zkusmo rvu pakou, zrezivěla děsně v svém loži,
71
výsměchem skřípe, nevzdává se, rvavá – leč teď
72
sesmykla se rázem v mou stranu, umdlelá nedočkavostí.

73
Hyb vešel v okruh a vznos a kolotání,
74
rytmus nějaký, prudká rozpomínka, od věci k věci jde,
75
povědomý nyní u mě se staví a já – ne, není to klam –
76
zapadám v rej a zbožňuji tajemné taktovky zdvih.

77
Společný požitek smyslů všech – a tedy já!
78
Novou sílu čerpám, vy sílíte slabostí mojí.
79
Umučené kořeny staré splachuje vědomí síly,
80
bojím se ho a jásám a vím, že to návrat.

*
81
Okolo rodných hor a rybníků plochobřehých,
82
které jsem zůstavil, aniž mě dosti znaly,
83
bludné vzpomínky polétaly.

84
Daleko bydliště. Chudo po nenávisti a lásce
85
mu bylo as přece, neboť kolik jsem vzpomínal,bylo as přece, neboť kolik jsem vzpomínal,musilo býti přece, neboť jsem vzpomínal,
86
vzpomínal, tesknil, ale nebledl, nerděl se hněvem.

87
Měňavá pestrost neznala jednotvárného hukotu svátek,
88
jímž stejně od tisíce let hučely rodné lesy
89
bratřím a sestrám slast mučivou na věky vytrvat.

bratřím, sestrám slast mučivou na věky vytrvat.

90
Neznala rybníků našich, zrcadel luzných květnů,Neznala rybníky naše, zrcadla luzných květnů,
91
jež mluvily řečí lidu, jarou a tvrdou za dne,
92
a noční jichž šepot dá rozplývat blahem se těm, kdo tu jdou.

93
Lenivým šperkem byla, ne nástrojem dne již řeč rodná,
94
radostí odpočatou příliš mžily se rodné lány,
95
srovnání planá, zlá tlupa, stékala pevno moje.

srovnání planá, zlá tlupa, ztékala pevno moje.

96
Mraky, mraky přišly. Záblesk, pak blesky, hrůza
97
zjařmila dřív než zahřměl hrom. – Tu stojím.zjařmila dřív, než zahřměl hrom. – Tu stojím.
98
Daleký obzor? – ó, dobré je útočiště:
99
přilíplý k chalupě stojím, nad hlavou doškový kryt.

100
Ve všem děsu však jest, jak pod tímto krytem dlím,
101
jak by v svírání po blínu zamihla se dávná zkrušená sladkost,
102
vzkaz lesů vyzněl z ní: vytrvat, vytrvat –
103
nyvá ta oka tůní s lekníny u plochých břehů,
104
ta pole s úrodou naší už, ta blata nenebezpečná,
105
to pokolení mladé, jež boso jde po cestě-mlatu a mluví
106
tou tvrdou a jasnou řečí, brunátnou úsilím,
107
pevný, v práci zabraný muž, jenž říká ano, ne.

108
U chudého stolu mi dobře, ač nejsem želaný host,
109
a skývu svoji si chutě szkrojím – však jest moje.a skývu svoji si chutě skrojím – však jest moje.a skývu svoji si chutě sříznu – však jest moje.
110
Ó, já zde budu míti právo domova – to vím.
111
Nezradím pochybností.

112
Ze široka chtěl bych rozložit lokty na stole, to: jsem doma.
113
Oči mé, hleďte skromně v tvář stolovníků, to: jsem bázlivou láskou zkrušen.
114
Ó rozkochaná nedočkavosti frenetického národu, jak chceš už falstafskému kvasu!Ó rozkochaná nedočkavosti frenetického národu, jak chceš už falstaffskému kvasug
falstafskému kvasu − falstaffovský – Falstaff je postava z her Jindřich IV. (1597) a Veselé paničky windsorské (1601) Williama Shakespeara. Jde o postavu na první pohled hloupou, komickou, avšak se skrývanou vlastností šibala a kritika společenských poměrů.
!Ó, rozkochaná nedočkavost frenetického národu, jak chceš už falstafovskému kvasu!
115
Ó nový příchozí, služebníku, tys nezapomněl tisíců očí, jež zbůhdarma nikdy neuvidí –

Ó nový příchozí, služebníku, tys nezapomněl tisíců očí, jež zbůhdarma nikdy neuvidí –

O, Nový příchozí, služebníku, tys nezapomněl tisíců očí, jež zbůhdarma nikdy neuvidí –

116
Je zoráno, je zaseto, na ta pole hleďme,
117
hleďme sobě do očí, na svět, jenž rodí.
118
Nechť řičí, neslyším – větrné zámky pravdivějí v kámen,
119
zítřejší milost se plní.

*
120
Kráčím. V domácí těžkou prsť se boří můj krok.
121
Jíti – toť všechna má mysl. S vámi – má touha jediná.
122
Všecky svazky pro tebe, Neznámá, neznámý zpřetíná.
123
Přijmeš mě.
124
Fascinován tebou odpírám drahým hlasům a řežavé touze naschvál nehovím, země, !Fascinován tebou odpírám drahým hlasům a řežavé touze naschvál nehovím, země!Fascinován tebou odpírám drahým hlasům a řežavé touze naschvál nehovím, země.
125
Příč tmou proudí jasno ke mně,
126
že kráčím od zítřku, jenž je, k dnešku, jenž již není.
127
V té víře mé nové zaslíbení.
128
Tou, země, jsem tobě práv.

Tou, země, jsem tobě práv. –

1914‒15.
XVerze
DomaDoma.
01
Rozloha ramen mých je změřena podle tohoto kraje,
02
myslím se květem, jenž by právě byl z prsti té vzpučel.
03
Přesně zkloubeny kosti a věrně svalstvo mé hrajePřesně zhloubeny kosti a věrně svalstvo mé hrajePřesně skloubeny kosti a věrně svalstvo mé hraje
04
dle rytmu povrchu země. Mám silný pocit, že sám v sobě jsem účel.

05
Ne na plano napnou se šlachy, když zde se napínajíNe naplano napnou se šlachy, když zde se napínajíNe na plano napnou se šlachy, když zde se napínají,
06
a pěst se v prázdnu nezavřela, trčí-li v tomto ovzduší,a pěst se v prázdnu nezavřela, trčíli v tomto ovzduší,
07
plícím je dobře, když tohoto vzduchu zálibně nassávají,plícím je dobře, když tohoto vzduchu zálibně nasávají,plicím je dobře, když tohoto vzduchu zálibně nassávají,
08
hlavě je jasně, když pošedlým vzpomínkám kraj svojí jistotou odtuší.

09
Tajemným souručenstvím jsem s touto strukturou svázán, a v ní, všechnu svobodu třímám,Tajemným souručenstvím jsem s touto strukturou svázán a v ní všechnu svobodu třímám,
10
volný, z těsné závislosti čerpám kovovou jistotu sebe,volný z těsné závislosti čerpám kovovou jistotu sebe,volný. z těsné závislosti čerpám kovovou jistotu sebe,
11
smysly jsou drsně vkořeněny; celost těla hmatem vnímám,
12
želanou záruku plodnosti bytost moje žíznivě z půdy té střebe.

13
Uhaduji žízeň po činu podle lenosti, která se rozlezla
14
až do morku, syrová, a je kvasinkou, kterou do tvorby dusně kvasím.
15
Jako požehnaná chlebová díže jsem bezpečně postaven kromě zla,
16
zmatek těsta hotovícího se v parném ovzduší otčiny trpělivě snáším.

17
A že tedy bezpečně sídlím, směji se obsáhle. Smích ten místo mi vrýp’A že tedy bezpečně sídlím, směji se obsáhle. Smích ten místo mi vrýp
18
do země mojí, kam vrůstám. Zákon jedná. Podrobil jsem se, přišed.
19
Jsem volný jak kámen, jenž padne kam padá, jsem svobodný jak ten, jenž dal slib,Jsem volný jak kámen, jenž padne, kam padá, jsem svobodný jak ten, jenž dal slib,
20
mohu se dívat všude, kam vidět chci, mohu naslouchat všemu, co chci slyšet.

mohu se dívat všude, kam vidět chci, mohu naslouchat všemu, co chci slyšet.

mohu se dívat všude kam vidět chci, mohu naslouchat všemu co chci slyšet.

21
Bohatnu do nadbytku. Ostří blaha mě v půle dvě rozťala,
22
právo své každa střeží, celé celosti každá má vědomí pevné,právo své každá střeží, celé celosti každá má vědomí pevné,
23
klíčím jak semeno staré, když v živině nové nová plodnost je pojalaklíčím jak semeno staré, když v živině nové nová plodnost je pojala,
24
a pocit šlechtictví mám jako ten, kdo se s půdy své nikdy nehne.

25
Jinde se kořím v bázni. Zde pokora moje má kořenné vědomí práva,
26
jsem částí tvorby této, vzdávám jí čest jako Bohu a též jako Bohu jí tykám.
27
Poslušnosti, kterou jsem slíbil, země ta pyšně se vzdává,
28
já jí svobodně otročím, pánu, a netoužím nikam.

*
29
Marně roztéci se snažíš, kraji, křeč tvou věž putímská shladí,Marně roztéci se snažíš, kraji, křeč tvou věž putímská shladí, tkví na rovině, nízká.
30
tkví na rovině, nízká.
31
Čížovský vršek i kostelík, odkud jdou bouře i krásný čas,Čížovský vršek i kostelíkg
Čížovský vršek i kostelík − jihočeská obec Čížová, jejíž dominantou je kostel sv. Jakuba stojící na návrší nad vsí. Čížová se nachází nedaleko města Písek, v němž se Weiner narodil a vystudoval reálku s maturitou.
, odkud jdou bouře i krásný čas,Čížovský vršek i kostelík, odkud jdou bouře i krásný čas, jsou osudem tvým.
32
jsou osudem tvým.
33
A byť výryvem budějovické silnice do světa vláčen byls,
34
z Vyhlídek vidím šumavský řetěz, jenž tě poutá k tobě samu.

z Vyhlídek vidím šumavský řetězg
A byť výryvem budějovické silnice […] z Vyhlídek vidím šumavský řetěz − Vyhlídky − osada, část obce Horní Stropnice v okrese České Budějovice
, jenž tě poutá k tobě samu.

35
Ozvěno Skalek, i dnes ještě chápeš se hlasůOzvěno Skalekg
Ozvěno Skalek − Skalky − hora na Šumavě
, i dnes ještě chápeš se hlasů
36
našeho dětství,našeho dětství,našeho dětství, tmelíš je jaří, činíš z ních klenbu, postřenou blouznivými kmity,
37
tmelíš je jaří, činíš z nich klenbu, postřenou blouznivými kmity,
38
já pod ní jsem a cítím, že hrdinská to skrýš,
39
jsou průrvy tu, nebe je jimi vidět, z něho se line půvab.

jsou průrvy tu, nebe je jimi vidět, z něho line půvab.

jsou průrvy tu, nebe je jimi vidět, z něho se line půvab.

40
Marně roztéci se snažíš, kraji, i mysl i hlas můj tě jímá,
41
ocelové sevření svědčí ti, zmužňuje libou tvou tvářnost,
42
krásný se jevíš a tvrdý náhle, to že chápu:krásným se jevíš a tvrdým náhle, to že chápu:
43
tu je nástroj můj, tu můj cíl, tu můj konec.

44
Od Hradiště-ježka dolů, rovinkou, pod starým mostem,Od Hradiště-ježkag
Od Hradiště-ježka − vrch ležící západně od Písku, Weinerova rodného města, nad řekou Otavou
 dolů, rovinkou, pod starým mostem,
45
mezi hubenými domky plavě se neseš, Otavo, k letnímu Martínku,
46
kde koupel svěží a švižná – a svěží a švižná jdou přede mnou tam léta
47
uprostřed hlaholů, podivuhodně jímavých dnes.

48
Vlníte, vlníte se lesy, posunkem, dětinským jaksi, schytáváteVlníte, vlníte se lesy, posunkem dětinským jaksi schytáváte
49
větrné prameny kraje jak rozhozenou přízi,větrné prameny kraje jak rozhozenou přízi, rázem ji snujete v ovzduší pravé, jehož nedýchám již,
50
rázem ji snujete v ovzduší pravé, jehož nedýchám již,rázem jí snujete v ovzduší pravé, jehož nedýchám již,
51
ale jím – jako chléb, jako chléb: požehnána budiž chuti
52
plynoucí, planoucí, drahocenná! Konáš, že slzím.

plynoucí, planoucí, drahocenná, konáš, že slzím.

53
Chutnám jí luka, lesy, rybníky i tekuté vody,Chutnám jí luka, lesy, rybníky i tekuté vody, hřmot věcí, zvířat a lidí,
54
hřmot věcí, zvířat a lidí,
55
a z prahor rodného kraje vyrůstá mi kvačivá bázeň před touto zemí,a z prahor rodného kraje vyrůstá mi kvačivá bázeň před touto zemí, ona je tak nesmírně blízká,
56
ona je tak nesmírně blízká,
57
že v trhlince každé i brouka zřím, jenž se tam skryl,že v trhlince každé i brouka zřím, jenž se tam skryl, i klíčky bylinek, travin, co sotva ještě troufají si žít,
58
i klíčky bylinek, travin, co sotva ještě troufají si žít,
59
a je mi, že zároveň pakami jsou mého srdce,a je mi, že zároveň pákami jsou mého srdce, a táži se: nezmeškals, dokud byl svatý čas?

60
a táži se: nezmeškals, dokud byl svatý čas?

a táži se: nezmeškals, dokud byl svatý čas?
61
Stydno pojednou bědné, že jsem tu jak nahodilý chodec,
62
bázlivě z posměchu, z pomsty všech těchto životů útlých,
63
které mě jistě znají z lepších dob, kdy jsem, chlapec,
64
zaslíbil se a sliboval.

65
Což je-li posměch jejich a jejich msta,
66
že slyším jak slyším ty zvuky, že vidím jak vidím tu zem?že slyším, jak slyším ty zvuky, že vidím, jak vidím tu zem?
67
Což mě-li, cizince, jenž s pokorou přišel a s tím, co zve láskou,
68
propast od hory dělí, která tak blízkou se zdá?

69
Příliš známou tvářností světa poděšen, rozhlížím se,
70
zkusmo rvu pako, zrezivěla děsně v svém loži,zkusmo rvu pakou, zrezivěla děsně v svém loži,
71
výsměchem skřípe, nevzdává se, rvavá – leč teď
72
sesmykla se rázem v mou stranu, umdlelá nedočkavostí.

73
Hyb vešel v okruh a vznos a kolotání,
74
rytmus nějaký, prudká rozpomínka, od věci k věci jde,
75
povědomý nyní u mě se staví a já – ne, není to klam –
76
zapadám v rej a zbožňuji tajemné taktovky zdvih.

77
Společný požitek smyslů všech – a tedy já!
78
Novou sílu čerpám, vy sílíte slabostí mojí.
79
Umučené kořeny staré splachuje vědomí síly,
80
bojím se ho a jásám a vím, že to návrat.

*
81
Okolo rodných hor a rybníků plochobřehých,
82
které jsem zůstavil, aniž mě dosti znaly,
83
bludné vzpomínky polétaly.

84
Daleko bydliště. Chudo po nenávisti a lásce
85
mu bylo as přece, neboť kolik jsem vzpomínal,bylo as přece, neboť kolik jsem vzpomínal,musilo býti přece, neboť jsem vzpomínal,
86
vzpomínal, tesknil, ale nebledl, nerděl se hněvem.

87
Měňavá pestrost neznala jednotvárného hukotu svátek,
88
jímž stejně od tisíce let hučely rodné lesy
89
bratřím a sestrám slast mučivou na věky vytrvat.

bratřím, sestrám slast mučivou na věky vytrvat.

90
Neznala rybníků našich, zrcadel luzných květnů,Neznala rybníky naše, zrcadla luzných květnů,
91
jež mluvily řečí lidu, jarou a tvrdou za dne,
92
a noční jichž šepot dá rozplývat blahem se těm, kdo tu jdou.

93
Lenivým šperkem byla, ne nástrojem dne již řeč rodná,
94
radostí odpočatou příliš mžily se rodné lány,
95
srovnání planá, zlá tlupa, stékala pevno moje.

srovnání planá, zlá tlupa, ztékala pevno moje.

96
Mraky, mraky přišly. Záblesk, pak blesky, hrůza
97
zjařmila dřív než zahřměl hrom. – Tu stojím.zjařmila dřív, než zahřměl hrom. – Tu stojím.
98
Daleký obzor? – ó, dobré je útočiště:
99
přilíplý k chalupě stojím, nad hlavou doškový kryt.

100
Ve všem děsu však jest, jak pod tímto krytem dlím,
101
jak by v svírání po blínu zamihla se dávná zkrušená sladkost,
102
vzkaz lesů vyzněl z ní: vytrvat, vytrvat –
103
nyvá ta oka tůní s lekníny u plochých břehů,
104
ta pole s úrodou naší už, ta blata nenebezpečná,
105
to pokolení mladé, jež boso jde po cestě-mlatu a mluví
106
tou tvrdou a jasnou řečí, brunátnou úsilím,
107
pevný, v práci zabraný muž, jenž říká ano, ne.

108
U chudého stolu mi dobře, ač nejsem želaný host,
109
a skývu svoji si chutě szkrojím – však jest moje.a skývu svoji si chutě skrojím – však jest moje.a skývu svoji si chutě sříznu – však jest moje.
110
Ó, já zde budu míti právo domova – to vím.
111
Nezradím pochybností.

112
Ze široka chtěl bych rozložit lokty na stole, to: jsem doma.
113
Oči mé, hleďte skromně v tvář stolovníků, to: jsem bázlivou láskou zkrušen.
114
Ó rozkochaná nedočkavosti frenetického národu, jak chceš už falstafskému kvasu!Ó rozkochaná nedočkavosti frenetického národu, jak chceš už falstaffskému kvasug
falstafskému kvasu − falstaffovský – Falstaff je postava z her Jindřich IV. (1597) a Veselé paničky windsorské (1601) Williama Shakespeara. Jde o postavu na první pohled hloupou, komickou, avšak se skrývanou vlastností šibala a kritika společenských poměrů.
!Ó, rozkochaná nedočkavost frenetického národu, jak chceš už falstafovskému kvasu!
115
Ó nový příchozí, služebníku, tys nezapomněl tisíců očí, jež zbůhdarma nikdy neuvidí –

Ó nový příchozí, služebníku, tys nezapomněl tisíců očí, jež zbůhdarma nikdy neuvidí –

O, Nový příchozí, služebníku, tys nezapomněl tisíců očí, jež zbůhdarma nikdy neuvidí –

116
Je zoráno, je zaseto, na ta pole hleďme,
117
hleďme sobě do očí, na svět, jenž rodí.
118
Nechť řičí, neslyším – větrné zámky pravdivějí v kámen,
119
zítřejší milost se plní.

*
120
Kráčím. V domácí těžkou prsť se boří můj krok.
121
Jíti – toť všechna má mysl. S vámi – má touha jediná.
122
Všecky svazky pro tebe, Neznámá, neznámý zpřetíná.
123
Přijmeš mě.
124
Fascinován tebou odpírám drahým hlasům a řežavé touze naschvál nehovím, země, !Fascinován tebou odpírám drahým hlasům a řežavé touze naschvál nehovím, země!Fascinován tebou odpírám drahým hlasům a řežavé touze naschvál nehovím, země.
125
Příč tmou proudí jasno ke mně,
126
že kráčím od zítřku, jenž je, k dnešku, jenž již není.
127
V té víře mé nové zaslíbení.
128
Tou, země, jsem tobě práv.

Tou, země, jsem tobě práv. –

1914‒15.
XVerze
DomaDoma.
01
Rozloha ramen mých je změřena podle tohoto kraje,
02
myslím se květem, jenž by právě byl z prsti té vzpučel.
03
Přesně zkloubeny kosti a věrně svalstvo mé hrajePřesně zhloubeny kosti a věrně svalstvo mé hrajePřesně skloubeny kosti a věrně svalstvo mé hraje
04
dle rytmu povrchu země. Mám silný pocit, že sám v sobě jsem účel.

05
Ne na plano napnou se šlachy, když zde se napínajíNe naplano napnou se šlachy, když zde se napínajíNe na plano napnou se šlachy, když zde se napínají,
06
a pěst se v prázdnu nezavřela, trčí-li v tomto ovzduší,a pěst se v prázdnu nezavřela, trčíli v tomto ovzduší,
07
plícím je dobře, když tohoto vzduchu zálibně nassávají,plícím je dobře, když tohoto vzduchu zálibně nasávají,plicím je dobře, když tohoto vzduchu zálibně nassávají,
08
hlavě je jasně, když pošedlým vzpomínkám kraj svojí jistotou odtuší.

09
Tajemným souručenstvím jsem s touto strukturou svázán, a v ní, všechnu svobodu třímám,Tajemným souručenstvím jsem s touto strukturou svázán a v ní všechnu svobodu třímám,
10
volný, z těsné závislosti čerpám kovovou jistotu sebe,volný z těsné závislosti čerpám kovovou jistotu sebe,volný. z těsné závislosti čerpám kovovou jistotu sebe,
11
smysly jsou drsně vkořeněny; celost těla hmatem vnímám,
12
želanou záruku plodnosti bytost moje žíznivě z půdy té střebe.

13
Uhaduji žízeň po činu podle lenosti, která se rozlezla
14
až do morku, syrová, a je kvasinkou, kterou do tvorby dusně kvasím.
15
Jako požehnaná chlebová díže jsem bezpečně postaven kromě zla,
16
zmatek těsta hotovícího se v parném ovzduší otčiny trpělivě snáším.

17
A že tedy bezpečně sídlím, směji se obsáhle. Smích ten místo mi vrýp’A že tedy bezpečně sídlím, směji se obsáhle. Smích ten místo mi vrýp
18
do země mojí, kam vrůstám. Zákon jedná. Podrobil jsem se, přišed.
19
Jsem volný jak kámen, jenž padne kam padá, jsem svobodný jak ten, jenž dal slib,Jsem volný jak kámen, jenž padne, kam padá, jsem svobodný jak ten, jenž dal slib,
20
mohu se dívat všude, kam vidět chci, mohu naslouchat všemu, co chci slyšet.

mohu se dívat všude, kam vidět chci, mohu naslouchat všemu, co chci slyšet.

mohu se dívat všude kam vidět chci, mohu naslouchat všemu co chci slyšet.

21
Bohatnu do nadbytku. Ostří blaha mě v půle dvě rozťala,
22
právo své každa střeží, celé celosti každá má vědomí pevné,právo své každá střeží, celé celosti každá má vědomí pevné,
23
klíčím jak semeno staré, když v živině nové nová plodnost je pojalaklíčím jak semeno staré, když v živině nové nová plodnost je pojala,
24
a pocit šlechtictví mám jako ten, kdo se s půdy své nikdy nehne.

25
Jinde se kořím v bázni. Zde pokora moje má kořenné vědomí práva,
26
jsem částí tvorby této, vzdávám jí čest jako Bohu a též jako Bohu jí tykám.
27
Poslušnosti, kterou jsem slíbil, země ta pyšně se vzdává,
28
já jí svobodně otročím, pánu, a netoužím nikam.

*
29
Marně roztéci se snažíš, kraji, křeč tvou věž putímská shladí,Marně roztéci se snažíš, kraji, křeč tvou věž putímská shladí, tkví na rovině, nízká.
30
tkví na rovině, nízká.
31
Čížovský vršek i kostelík, odkud jdou bouře i krásný čas,Čížovský vršek i kostelíkg
Čížovský vršek i kostelík − jihočeská obec Čížová, jejíž dominantou je kostel sv. Jakuba stojící na návrší nad vsí. Čížová se nachází nedaleko města Písek, v němž se Weiner narodil a vystudoval reálku s maturitou.
, odkud jdou bouře i krásný čas,Čížovský vršek i kostelík, odkud jdou bouře i krásný čas, jsou osudem tvým.
32
jsou osudem tvým.
33
A byť výryvem budějovické silnice do světa vláčen byls,
34
z Vyhlídek vidím šumavský řetěz, jenž tě poutá k tobě samu.

z Vyhlídek vidím šumavský řetězg
A byť výryvem budějovické silnice […] z Vyhlídek vidím šumavský řetěz − Vyhlídky − osada, část obce Horní Stropnice v okrese České Budějovice
, jenž tě poutá k tobě samu.

35
Ozvěno Skalek, i dnes ještě chápeš se hlasůOzvěno Skalekg
Ozvěno Skalek − Skalky − hora na Šumavě
, i dnes ještě chápeš se hlasů
36
našeho dětství,našeho dětství,našeho dětství, tmelíš je jaří, činíš z ních klenbu, postřenou blouznivými kmity,
37
tmelíš je jaří, činíš z nich klenbu, postřenou blouznivými kmity,
38
já pod ní jsem a cítím, že hrdinská to skrýš,
39
jsou průrvy tu, nebe je jimi vidět, z něho se line půvab.

jsou průrvy tu, nebe je jimi vidět, z něho line půvab.

jsou průrvy tu, nebe je jimi vidět, z něho se line půvab.

40
Marně roztéci se snažíš, kraji, i mysl i hlas můj tě jímá,
41
ocelové sevření svědčí ti, zmužňuje libou tvou tvářnost,
42
krásný se jevíš a tvrdý náhle, to že chápu:krásným se jevíš a tvrdým náhle, to že chápu:
43
tu je nástroj můj, tu můj cíl, tu můj konec.

44
Od Hradiště-ježka dolů, rovinkou, pod starým mostem,Od Hradiště-ježkag
Od Hradiště-ježka − vrch ležící západně od Písku, Weinerova rodného města, nad řekou Otavou
 dolů, rovinkou, pod starým mostem,
45
mezi hubenými domky plavě se neseš, Otavo, k letnímu Martínku,
46
kde koupel svěží a švižná – a svěží a švižná jdou přede mnou tam léta
47
uprostřed hlaholů, podivuhodně jímavých dnes.

48
Vlníte, vlníte se lesy, posunkem, dětinským jaksi, schytáváteVlníte, vlníte se lesy, posunkem dětinským jaksi schytáváte
49
větrné prameny kraje jak rozhozenou přízi,větrné prameny kraje jak rozhozenou přízi, rázem ji snujete v ovzduší pravé, jehož nedýchám již,
50
rázem ji snujete v ovzduší pravé, jehož nedýchám již,rázem jí snujete v ovzduší pravé, jehož nedýchám již,
51
ale jím – jako chléb, jako chléb: požehnána budiž chuti
52
plynoucí, planoucí, drahocenná! Konáš, že slzím.

plynoucí, planoucí, drahocenná, konáš, že slzím.

53
Chutnám jí luka, lesy, rybníky i tekuté vody,Chutnám jí luka, lesy, rybníky i tekuté vody, hřmot věcí, zvířat a lidí,
54
hřmot věcí, zvířat a lidí,
55
a z prahor rodného kraje vyrůstá mi kvačivá bázeň před touto zemí,a z prahor rodného kraje vyrůstá mi kvačivá bázeň před touto zemí, ona je tak nesmírně blízká,
56
ona je tak nesmírně blízká,
57
že v trhlince každé i brouka zřím, jenž se tam skryl,že v trhlince každé i brouka zřím, jenž se tam skryl, i klíčky bylinek, travin, co sotva ještě troufají si žít,
58
i klíčky bylinek, travin, co sotva ještě troufají si žít,
59
a je mi, že zároveň pakami jsou mého srdce,a je mi, že zároveň pákami jsou mého srdce, a táži se: nezmeškals, dokud byl svatý čas?

60
a táži se: nezmeškals, dokud byl svatý čas?

a táži se: nezmeškals, dokud byl svatý čas?
61
Stydno pojednou bědné, že jsem tu jak nahodilý chodec,
62
bázlivě z posměchu, z pomsty všech těchto životů útlých,
63
které mě jistě znají z lepších dob, kdy jsem, chlapec,
64
zaslíbil se a sliboval.

65
Což je-li posměch jejich a jejich msta,
66
že slyším jak slyším ty zvuky, že vidím jak vidím tu zem?že slyším, jak slyším ty zvuky, že vidím, jak vidím tu zem?
67
Což mě-li, cizince, jenž s pokorou přišel a s tím, co zve láskou,
68
propast od hory dělí, která tak blízkou se zdá?

69
Příliš známou tvářností světa poděšen, rozhlížím se,
70
zkusmo rvu pako, zrezivěla děsně v svém loži,zkusmo rvu pakou, zrezivěla děsně v svém loži,
71
výsměchem skřípe, nevzdává se, rvavá – leč teď
72
sesmykla se rázem v mou stranu, umdlelá nedočkavostí.

73
Hyb vešel v okruh a vznos a kolotání,
74
rytmus nějaký, prudká rozpomínka, od věci k věci jde,
75
povědomý nyní u mě se staví a já – ne, není to klam –
76
zapadám v rej a zbožňuji tajemné taktovky zdvih.

77
Společný požitek smyslů všech – a tedy já!
78
Novou sílu čerpám, vy sílíte slabostí mojí.
79
Umučené kořeny staré splachuje vědomí síly,
80
bojím se ho a jásám a vím, že to návrat.

*
81
Okolo rodných hor a rybníků plochobřehých,
82
které jsem zůstavil, aniž mě dosti znaly,
83
bludné vzpomínky polétaly.

84
Daleko bydliště. Chudo po nenávisti a lásce
85
mu bylo as přece, neboť kolik jsem vzpomínal,bylo as přece, neboť kolik jsem vzpomínal,musilo býti přece, neboť jsem vzpomínal,
86
vzpomínal, tesknil, ale nebledl, nerděl se hněvem.

87
Měňavá pestrost neznala jednotvárného hukotu svátek,
88
jímž stejně od tisíce let hučely rodné lesy
89
bratřím a sestrám slast mučivou na věky vytrvat.

bratřím, sestrám slast mučivou na věky vytrvat.

90
Neznala rybníků našich, zrcadel luzných květnů,Neznala rybníky naše, zrcadla luzných květnů,
91
jež mluvily řečí lidu, jarou a tvrdou za dne,
92
a noční jichž šepot dá rozplývat blahem se těm, kdo tu jdou.

93
Lenivým šperkem byla, ne nástrojem dne již řeč rodná,
94
radostí odpočatou příliš mžily se rodné lány,
95
srovnání planá, zlá tlupa, stékala pevno moje.

srovnání planá, zlá tlupa, ztékala pevno moje.

96
Mraky, mraky přišly. Záblesk, pak blesky, hrůza
97
zjařmila dřív než zahřměl hrom. – Tu stojím.zjařmila dřív, než zahřměl hrom. – Tu stojím.
98
Daleký obzor? – ó, dobré je útočiště:
99
přilíplý k chalupě stojím, nad hlavou doškový kryt.

100
Ve všem děsu však jest, jak pod tímto krytem dlím,
101
jak by v svírání po blínu zamihla se dávná zkrušená sladkost,
102
vzkaz lesů vyzněl z ní: vytrvat, vytrvat –
103
nyvá ta oka tůní s lekníny u plochých břehů,
104
ta pole s úrodou naší už, ta blata nenebezpečná,
105
to pokolení mladé, jež boso jde po cestě-mlatu a mluví
106
tou tvrdou a jasnou řečí, brunátnou úsilím,
107
pevný, v práci zabraný muž, jenž říká ano, ne.

108
U chudého stolu mi dobře, ač nejsem želaný host,
109
a skývu svoji si chutě szkrojím – však jest moje.a skývu svoji si chutě skrojím – však jest moje.a skývu svoji si chutě sříznu – však jest moje.
110
Ó, já zde budu míti právo domova – to vím.
111
Nezradím pochybností.

112
Ze široka chtěl bych rozložit lokty na stole, to: jsem doma.
113
Oči mé, hleďte skromně v tvář stolovníků, to: jsem bázlivou láskou zkrušen.
114
Ó rozkochaná nedočkavosti frenetického národu, jak chceš už falstafskému kvasu!Ó rozkochaná nedočkavosti frenetického národu, jak chceš už falstaffskému kvasug
falstafskému kvasu − falstaffovský – Falstaff je postava z her Jindřich IV. (1597) a Veselé paničky windsorské (1601) Williama Shakespeara. Jde o postavu na první pohled hloupou, komickou, avšak se skrývanou vlastností šibala a kritika společenských poměrů.
!Ó, rozkochaná nedočkavost frenetického národu, jak chceš už falstafovskému kvasu!
115
Ó nový příchozí, služebníku, tys nezapomněl tisíců očí, jež zbůhdarma nikdy neuvidí –

Ó nový příchozí, služebníku, tys nezapomněl tisíců očí, jež zbůhdarma nikdy neuvidí –

O, Nový příchozí, služebníku, tys nezapomněl tisíců očí, jež zbůhdarma nikdy neuvidí –

116
Je zoráno, je zaseto, na ta pole hleďme,
117
hleďme sobě do očí, na svět, jenž rodí.
118
Nechť řičí, neslyším – větrné zámky pravdivějí v kámen,
119
zítřejší milost se plní.

*
120
Kráčím. V domácí těžkou prsť se boří můj krok.
121
Jíti – toť všechna má mysl. S vámi – má touha jediná.
122
Všecky svazky pro tebe, Neznámá, neznámý zpřetíná.
123
Přijmeš mě.
124
Fascinován tebou odpírám drahým hlasům a řežavé touze naschvál nehovím, země, !Fascinován tebou odpírám drahým hlasům a řežavé touze naschvál nehovím, země!Fascinován tebou odpírám drahým hlasům a řežavé touze naschvál nehovím, země.
125
Příč tmou proudí jasno ke mně,
126
že kráčím od zítřku, jenž je, k dnešku, jenž již není.
127
V té víře mé nové zaslíbení.
128
Tou, země, jsem tobě práv.

Tou, země, jsem tobě práv. –

1914‒15.
XVerze
DomaDoma.
01
Rozloha ramen mých je změřena podle tohoto kraje,
02
myslím se květem, jenž by právě byl z prsti té vzpučel.
03
Přesně zkloubeny kosti a věrně svalstvo mé hrajePřesně zhloubeny kosti a věrně svalstvo mé hrajePřesně skloubeny kosti a věrně svalstvo mé hraje
04
dle rytmu povrchu země. Mám silný pocit, že sám v sobě jsem účel.

05
Ne na plano napnou se šlachy, když zde se napínajíNe naplano napnou se šlachy, když zde se napínajíNe na plano napnou se šlachy, když zde se napínají,
06
a pěst se v prázdnu nezavřela, trčí-li v tomto ovzduší,a pěst se v prázdnu nezavřela, trčíli v tomto ovzduší,
07
plícím je dobře, když tohoto vzduchu zálibně nassávají,plícím je dobře, když tohoto vzduchu zálibně nasávají,plicím je dobře, když tohoto vzduchu zálibně nassávají,
08
hlavě je jasně, když pošedlým vzpomínkám kraj svojí jistotou odtuší.

09
Tajemným souručenstvím jsem s touto strukturou svázán, a v ní, všechnu svobodu třímám,Tajemným souručenstvím jsem s touto strukturou svázán a v ní všechnu svobodu třímám,
10
volný, z těsné závislosti čerpám kovovou jistotu sebe,volný z těsné závislosti čerpám kovovou jistotu sebe,volný. z těsné závislosti čerpám kovovou jistotu sebe,
11
smysly jsou drsně vkořeněny; celost těla hmatem vnímám,
12
želanou záruku plodnosti bytost moje žíznivě z půdy té střebe.

13
Uhaduji žízeň po činu podle lenosti, která se rozlezla
14
až do morku, syrová, a je kvasinkou, kterou do tvorby dusně kvasím.
15
Jako požehnaná chlebová díže jsem bezpečně postaven kromě zla,
16
zmatek těsta hotovícího se v parném ovzduší otčiny trpělivě snáším.

17
A že tedy bezpečně sídlím, směji se obsáhle. Smích ten místo mi vrýp’A že tedy bezpečně sídlím, směji se obsáhle. Smích ten místo mi vrýp
18
do země mojí, kam vrůstám. Zákon jedná. Podrobil jsem se, přišed.
19
Jsem volný jak kámen, jenž padne kam padá, jsem svobodný jak ten, jenž dal slib,Jsem volný jak kámen, jenž padne, kam padá, jsem svobodný jak ten, jenž dal slib,
20
mohu se dívat všude, kam vidět chci, mohu naslouchat všemu, co chci slyšet.

mohu se dívat všude, kam vidět chci, mohu naslouchat všemu, co chci slyšet.

mohu se dívat všude kam vidět chci, mohu naslouchat všemu co chci slyšet.

21
Bohatnu do nadbytku. Ostří blaha mě v půle dvě rozťala,
22
právo své každa střeží, celé celosti každá má vědomí pevné,právo své každá střeží, celé celosti každá má vědomí pevné,
23
klíčím jak semeno staré, když v živině nové nová plodnost je pojalaklíčím jak semeno staré, když v živině nové nová plodnost je pojala,
24
a pocit šlechtictví mám jako ten, kdo se s půdy své nikdy nehne.

25
Jinde se kořím v bázni. Zde pokora moje má kořenné vědomí práva,
26
jsem částí tvorby této, vzdávám jí čest jako Bohu a též jako Bohu jí tykám.
27
Poslušnosti, kterou jsem slíbil, země ta pyšně se vzdává,
28
já jí svobodně otročím, pánu, a netoužím nikam.

*
29
Marně roztéci se snažíš, kraji, křeč tvou věž putímská shladí,Marně roztéci se snažíš, kraji, křeč tvou věž putímská shladí, tkví na rovině, nízká.
30
tkví na rovině, nízká.
31
Čížovský vršek i kostelík, odkud jdou bouře i krásný čas,Čížovský vršek i kostelíkg
Čížovský vršek i kostelík − jihočeská obec Čížová, jejíž dominantou je kostel sv. Jakuba stojící na návrší nad vsí. Čížová se nachází nedaleko města Písek, v němž se Weiner narodil a vystudoval reálku s maturitou.
, odkud jdou bouře i krásný čas,Čížovský vršek i kostelík, odkud jdou bouře i krásný čas, jsou osudem tvým.
32
jsou osudem tvým.
33
A byť výryvem budějovické silnice do světa vláčen byls,
34
z Vyhlídek vidím šumavský řetěz, jenž tě poutá k tobě samu.

z Vyhlídek vidím šumavský řetězg
A byť výryvem budějovické silnice […] z Vyhlídek vidím šumavský řetěz − Vyhlídky − osada, část obce Horní Stropnice v okrese České Budějovice
, jenž tě poutá k tobě samu.

35
Ozvěno Skalek, i dnes ještě chápeš se hlasůOzvěno Skalekg
Ozvěno Skalek − Skalky − hora na Šumavě
, i dnes ještě chápeš se hlasů
36
našeho dětství,našeho dětství,našeho dětství, tmelíš je jaří, činíš z ních klenbu, postřenou blouznivými kmity,
37
tmelíš je jaří, činíš z nich klenbu, postřenou blouznivými kmity,
38
já pod ní jsem a cítím, že hrdinská to skrýš,
39
jsou průrvy tu, nebe je jimi vidět, z něho se line půvab.

jsou průrvy tu, nebe je jimi vidět, z něho line půvab.

jsou průrvy tu, nebe je jimi vidět, z něho se line půvab.

40
Marně roztéci se snažíš, kraji, i mysl i hlas můj tě jímá,
41
ocelové sevření svědčí ti, zmužňuje libou tvou tvářnost,
42
krásný se jevíš a tvrdý náhle, to že chápu:krásným se jevíš a tvrdým náhle, to že chápu:
43
tu je nástroj můj, tu můj cíl, tu můj konec.

44
Od Hradiště-ježka dolů, rovinkou, pod starým mostem,Od Hradiště-ježkag
Od Hradiště-ježka − vrch ležící západně od Písku, Weinerova rodného města, nad řekou Otavou
 dolů, rovinkou, pod starým mostem,
45
mezi hubenými domky plavě se neseš, Otavo, k letnímu Martínku,
46
kde koupel svěží a švižná – a svěží a švižná jdou přede mnou tam léta
47
uprostřed hlaholů, podivuhodně jímavých dnes.

48
Vlníte, vlníte se lesy, posunkem, dětinským jaksi, schytáváteVlníte, vlníte se lesy, posunkem dětinským jaksi schytáváte
49
větrné prameny kraje jak rozhozenou přízi,větrné prameny kraje jak rozhozenou přízi, rázem ji snujete v ovzduší pravé, jehož nedýchám již,
50
rázem ji snujete v ovzduší pravé, jehož nedýchám již,rázem jí snujete v ovzduší pravé, jehož nedýchám již,
51
ale jím – jako chléb, jako chléb: požehnána budiž chuti
52
plynoucí, planoucí, drahocenná! Konáš, že slzím.

plynoucí, planoucí, drahocenná, konáš, že slzím.

53
Chutnám jí luka, lesy, rybníky i tekuté vody,Chutnám jí luka, lesy, rybníky i tekuté vody, hřmot věcí, zvířat a lidí,
54
hřmot věcí, zvířat a lidí,
55
a z prahor rodného kraje vyrůstá mi kvačivá bázeň před touto zemí,a z prahor rodného kraje vyrůstá mi kvačivá bázeň před touto zemí, ona je tak nesmírně blízká,
56
ona je tak nesmírně blízká,
57
že v trhlince každé i brouka zřím, jenž se tam skryl,že v trhlince každé i brouka zřím, jenž se tam skryl, i klíčky bylinek, travin, co sotva ještě troufají si žít,
58
i klíčky bylinek, travin, co sotva ještě troufají si žít,
59
a je mi, že zároveň pakami jsou mého srdce,a je mi, že zároveň pákami jsou mého srdce, a táži se: nezmeškals, dokud byl svatý čas?

60
a táži se: nezmeškals, dokud byl svatý čas?

a táži se: nezmeškals, dokud byl svatý čas?
61
Stydno pojednou bědné, že jsem tu jak nahodilý chodec,
62
bázlivě z posměchu, z pomsty všech těchto životů útlých,
63
které mě jistě znají z lepších dob, kdy jsem, chlapec,
64
zaslíbil se a sliboval.

65
Což je-li posměch jejich a jejich msta,
66
že slyším jak slyším ty zvuky, že vidím jak vidím tu zem?že slyším, jak slyším ty zvuky, že vidím, jak vidím tu zem?
67
Což mě-li, cizince, jenž s pokorou přišel a s tím, co zve láskou,
68
propast od hory dělí, která tak blízkou se zdá?

69
Příliš známou tvářností světa poděšen, rozhlížím se,
70
zkusmo rvu pako, zrezivěla děsně v svém loži,zkusmo rvu pakou, zrezivěla děsně v svém loži,
71
výsměchem skřípe, nevzdává se, rvavá – leč teď
72
sesmykla se rázem v mou stranu, umdlelá nedočkavostí.

73
Hyb vešel v okruh a vznos a kolotání,
74
rytmus nějaký, prudká rozpomínka, od věci k věci jde,
75
povědomý nyní u mě se staví a já – ne, není to klam –
76
zapadám v rej a zbožňuji tajemné taktovky zdvih.

77
Společný požitek smyslů všech – a tedy já!
78
Novou sílu čerpám, vy sílíte slabostí mojí.
79
Umučené kořeny staré splachuje vědomí síly,
80
bojím se ho a jásám a vím, že to návrat.

*
81
Okolo rodných hor a rybníků plochobřehých,
82
které jsem zůstavil, aniž mě dosti znaly,
83
bludné vzpomínky polétaly.

84
Daleko bydliště. Chudo po nenávisti a lásce
85
mu bylo as přece, neboť kolik jsem vzpomínal,bylo as přece, neboť kolik jsem vzpomínal,musilo býti přece, neboť jsem vzpomínal,
86
vzpomínal, tesknil, ale nebledl, nerděl se hněvem.

87
Měňavá pestrost neznala jednotvárného hukotu svátek,
88
jímž stejně od tisíce let hučely rodné lesy
89
bratřím a sestrám slast mučivou na věky vytrvat.

bratřím, sestrám slast mučivou na věky vytrvat.

90
Neznala rybníků našich, zrcadel luzných květnů,Neznala rybníky naše, zrcadla luzných květnů,
91
jež mluvily řečí lidu, jarou a tvrdou za dne,
92
a noční jichž šepot dá rozplývat blahem se těm, kdo tu jdou.

93
Lenivým šperkem byla, ne nástrojem dne již řeč rodná,
94
radostí odpočatou příliš mžily se rodné lány,
95
srovnání planá, zlá tlupa, stékala pevno moje.

srovnání planá, zlá tlupa, ztékala pevno moje.

96
Mraky, mraky přišly. Záblesk, pak blesky, hrůza
97
zjařmila dřív než zahřměl hrom. – Tu stojím.zjařmila dřív, než zahřměl hrom. – Tu stojím.
98
Daleký obzor? – ó, dobré je útočiště:
99
přilíplý k chalupě stojím, nad hlavou doškový kryt.

100
Ve všem děsu však jest, jak pod tímto krytem dlím,
101
jak by v svírání po blínu zamihla se dávná zkrušená sladkost,
102
vzkaz lesů vyzněl z ní: vytrvat, vytrvat –
103
nyvá ta oka tůní s lekníny u plochých břehů,
104
ta pole s úrodou naší už, ta blata nenebezpečná,
105
to pokolení mladé, jež boso jde po cestě-mlatu a mluví
106
tou tvrdou a jasnou řečí, brunátnou úsilím,
107
pevný, v práci zabraný muž, jenž říká ano, ne.

108
U chudého stolu mi dobře, ač nejsem želaný host,
109
a skývu svoji si chutě szkrojím – však jest moje.a skývu svoji si chutě skrojím – však jest moje.a skývu svoji si chutě sříznu – však jest moje.
110
Ó, já zde budu míti právo domova – to vím.
111
Nezradím pochybností.

112
Ze široka chtěl bych rozložit lokty na stole, to: jsem doma.
113
Oči mé, hleďte skromně v tvář stolovníků, to: jsem bázlivou láskou zkrušen.
114
Ó rozkochaná nedočkavosti frenetického národu, jak chceš už falstafskému kvasu!Ó rozkochaná nedočkavosti frenetického národu, jak chceš už falstaffskému kvasug
falstafskému kvasu − falstaffovský – Falstaff je postava z her Jindřich IV. (1597) a Veselé paničky windsorské (1601) Williama Shakespeara. Jde o postavu na první pohled hloupou, komickou, avšak se skrývanou vlastností šibala a kritika společenských poměrů.
!Ó, rozkochaná nedočkavost frenetického národu, jak chceš už falstafovskému kvasu!
115
Ó nový příchozí, služebníku, tys nezapomněl tisíců očí, jež zbůhdarma nikdy neuvidí –

Ó nový příchozí, služebníku, tys nezapomněl tisíců očí, jež zbůhdarma nikdy neuvidí –

O, Nový příchozí, služebníku, tys nezapomněl tisíců očí, jež zbůhdarma nikdy neuvidí –

116
Je zoráno, je zaseto, na ta pole hleďme,
117
hleďme sobě do očí, na svět, jenž rodí.
118
Nechť řičí, neslyším – větrné zámky pravdivějí v kámen,
119
zítřejší milost se plní.

*
120
Kráčím. V domácí těžkou prsť se boří můj krok.
121
Jíti – toť všechna má mysl. S vámi – má touha jediná.
122
Všecky svazky pro tebe, Neznámá, neznámý zpřetíná.
123
Přijmeš mě.
124
Fascinován tebou odpírám drahým hlasům a řežavé touze naschvál nehovím, země, !Fascinován tebou odpírám drahým hlasům a řežavé touze naschvál nehovím, země!Fascinován tebou odpírám drahým hlasům a řežavé touze naschvál nehovím, země.
125
Příč tmou proudí jasno ke mně,
126
že kráčím od zítřku, jenž je, k dnešku, jenž již není.
127
V té víře mé nové zaslíbení.
128
Tou, země, jsem tobě práv.

Tou, země, jsem tobě práv. –

1914‒15.

Prohlížeč obrázkůX