Zřícení dne

Ediční poznámka

I. O sbírce

Básnická sbírka Richarda Weinera Rozcestí s podtitulem Básně poprvé vyšla na jaře roku 1918 v Praze v nakladatelství Františka Borového. Podruhé a naposledy byla sbírka jako celek zveřejněna v rámci souborné edice Básní, vydané jako druhý svazek Spisů Richarda Weinera, který k vydání připravila Zina Trochová a vydalo v roce 1997 v Praze nakladatelství Torst (text sbírky na s. 151–214).

Jednotlivá čísla sbírky vznikala v letech 1914–1916, první část v první polovině roku 1914 (jejich vznik tedy bezprostředně navazuje na básně sbírky Usměvavé odříkání) a druhá část v letech 1915–1916, tedy v období, kdy byl Weiner po nervovém zhroucení v lednu 1915 propuštěn z armády, v níž sloužil na srbské frontě. Po návratu domů napsal při rekonvalescenci mimo jiné báseň Doma. Souběžně s texty sbírky také vznikal soubor povídek Lítice, který byl inspirován válečnými zážitky a který byl vydán taktéž roku 1918. Před prvním vydáním sbírky bylo časopisecky otištěno těchto deset básní (řazeno podle pořadí ve sbírce):

Cesta Květy 37, 1915/1916, č. 3, s. 432 [s titulem Váhavé přibližování];

Břímě života Květy 37, 1915/1916, č. 5, s. 674;

Pokora před radostí Lumír 44, 1916, č. 1, 7. 1., s. 36–37;

Mládí Lumír 44, 1916, č. 4, 31. 3., s. 145–146;

Tehdy I a III Pokroková revue 10, 1913/1914, č. 8, květen 1914, s. 385–386 [společné označení Básně a s titulem Stín a Jaro];

Zřícení dne Květy 36, 1914, č. 4, s. 459–461;

Qui vive? Květy 36, 1914, č. 5, s. 590;

Doma Lumír 43, 1915, č. 10, 15. 10., s. 433–436;

Ulice Otavan 1 (36), 1916–1917, č. 1, 28. 3. 1916, s. 3 [s titulem Ulice v domově].

Vydání sbírky vyvolalo následující ohlas v tisku:

Hora, Josef: Richard Weiner: Rozcestí Právo lidu 28, 1919, č. 83, 6. 4., s. 9, sig. J. H.;

Götz, František: R. Weiner: Rozcestí Lípa 2, 1918–1919, č. 8, 28. 11. 1918, s. 127–128;

Jež, Štěpán: Richard Weiner: Rozcestí Červen 1, 1918–1919, s. 197–198;

Novák, Arne: Tři knihy lyriky reflexivní Lumír 46, 1917–1918, č. 11, 23. 10. 1918, s. 511–518;

Polan, Bohumil: Z nové české poezie Nové Čechy 1, 1918, č. 5, květen 1918, s. 239–241;

Rutte, Miroslav: Dvě nové knihy básní Národ 2, 1918, č. 27, 11. 7., s. 339–341;

Toman, Karel: Snad všichni bereme do rukou novou knihu básní… Česká revue 11, 1917–1918, č. 10, červenec 1918, s. 633–635;

Vodák, Jindřich: Roztomilý básník Lidové noviny 26, 1918, č. 188, 12. 7., s. 1–2, sig. jv.;

[?]: Co týden dal Národní listy 58, 1918, č. 99, 1. 5., s. 1–2.

V excerpované dobové recepci z období od května 1918 až do dubna 1919 se většina recenzentů shodla na několika faktech: první a druhý oddíl sbírky vnímali v návaznosti na její titul jako obsahově, formálně a geneticky nesourodé části: první, která se svou poetikou hlásí k předchozí Weinerově poezii (optimistická a radostná), druhá, přinášející texty jiného ražení, vyznívá mj. tragicky a pochmurně. I hodnocení obou částí je však protichůdné, např. jako celek je sice vyzdvihována první část, nicméně druhý oddíl podle recenzentů obsahuje jednotlivé básně, jež hodnotou či tvárným úsilím převyšují básně z oddílu prvního: Vodák vyzdvihuje báseň Ulice, Hora básně Rozhovor, Bloud a Pohoda, a naopak Novák Rozhovor, Modlitbu, Čtyři básně milostné, Zemi a Doma.

Z opakujících se společných rysů vytčených v recenzích zmiňme (přílišnou) abstraktnost, analytičnost a případně až jakousi „intelektuálskou“ nesrozumitelnost, zaviněnou nevyhraněnou informovaností a odrážející se mimo jiné též v suchosti témat, studenosti, způsobené vypočítavým skládáním veršů moderní veršovou technikou, a v odlidštění veršů. Předmětem kritiky je Weinerovo (opět zřejmě přílišné) zaujetí sebou samým (nejvýrazněji Vodák). Arne Novák také považuje básně v druhém oddílu za nedotvořené a nedobásněné, protože pro proměnu poetiky nemá Weiner dobrý básnický výraz, a z básní se tak stávají suché, zlomkovité analýzy.

Název Rozcestí je dále spojován nejčastěji se svárem citu a rozumu. Opakovaně je Weinerova sbírka, jehož básnickou tvorbu mj. konfrontují recenzenti i s jeho vysoce hodnocenou prací prozaickou a publicistickou, porovnávána s tvorbou S. K. Neumanna (především však proto, že Neumannova sbírka Nové zpěvy vyšla ve stejné době), například Josef Hora v Právu lidu poznamenává, že Weiner je „suchý, namnoze rozumářský experimentátor verše“, zatímco Neumann je „smyslný, barvitý a pudově vybavující“; pozoruhodné je však také například srovnání Weinerovy poezie s dosavadním básnickým dílem Otokara Fischera, které se objevuje v recenzi J. Hory. Recenzent Práva lidu postřehl, že klíčovým prvkem Weinerovy básnické metody je smysl zrakový (přístup výtvarnický), zatímco u klasicizujícího Fischera převládá smysl sluchový (hudební).

V důsledku časové vzdálenosti jednotlivých ohlasů a odlišného chápání sbírky je v recenzích Weiner přiřazován k různým literárním směrům, například A. Novák v Lumíru zařazuje Weinera k senzualistům, F. Götz v Lípě k impresionismu a s největším časovým odstupem J. Hora v Právu lidu řadí autora k expresionismu.

I přes některé výhrady je společně kladně hodnocena autorova osobitá řeč obohacená o novotvary a modernost obrazů, v Polanově recenzi se dokonce objevuje hodnocení Weinera jakožto jednoho „z nejradikálnějších průkopníků nové umělecké formy“.

II. K edici

Přítomná elektronická edice zpřístupňuje všechny verze básní ze sbírky Rozcestí, a to 1.) v obrazové podobě, 2.) v diplomatickém přepisu u otisků a v transkripci u rukopisů, současně tato edice přináší 3.) nové kritické vydání sbírky doprovozené příslušným kritickým a vysvětlivkovým aparátem.

Při přípravě edice a výběru výchozího textu jsme pracovali s třemi druhy pramenů – rukopis, první knižní vydání sbírky a v případě několika básní časopisecké otisky (viz výše).

Rukopis sbírky Rozcestí je uložen v Literárním archivu Památníku národního písemnictví v Praze na Strahově v pozůstalosti Richarda Weinera. Manuskript je zachován v úplnosti (obsahuje znění všech 21 básní sbírky) a v dobrém stavu. Text je psán čitelně perem. Jak nasvědčuje autorovou rukou připojená poznámka na přední straně rukopisu, prošla kompozice sbírky proměnou, kterou naznačuje paginace manuskriptu. Ve fázi po pročíslování rukopisu sbírky (č. 1–48) byly vyjmuty strany 24–25 mezi básněmi Rozhovor a Kdož nepřivítal by den..., obsahující dnes neidentifikovaný text, dále byly mezi s. 28 a 29, tj. mezi básně Kdož nepřivítal by den... a Čtyři písně milostné vloženy nepaginované tři dvojstrany a jedna jednostrana s básní Barbarské potpourri pod čakanem. I další znaky rukopisu prostředkují informace k historii textu. Jen některé básně rukopisu jsou zapsány čistopisně, většina vykazuje přinejmenším drobné korekce či mají až podobu náčrtů obsahujících i několik vrstev autorských zásahů. (V rukopise jsou též občasné pokyny typografické povahy pro značení odražení veršů či oddělení strof.)

Rukopisné znění se zpravidla shoduje se zněním knižního vydání, je však – i vzhledem k nečistopisné podobě celého rukopisu – sporné, zda se jedná o definitivní verzi určenou pro sazbu knižního vydání. Mezi rukopisným zněním a prvním knižním vydáním došlo dále u některých básní sbírky k úpravám, které nemáme v pramenech zachyceny. Z jejich povahy však alespoň u některých usuzujeme na autorský původ. Knižní vydání považujeme tedy za tzv. text poslední ruky, jenž také volíme za text výchozí.

Na sporných místech přihlížíme k rukopisu a opravujeme taková místa podle jeho znění. Přihlížíme také ke znění časopiseckých otisků a naše řešení dále konfrontujeme s předcházejícím kritickým vydáním sbírky ve Spisech Richarda Weinera (1997).

Na základě srovnání s rukopisem a případně časopiseckým zněním opravujeme v následujících případech strofické členění:

U básně Qui vive? rozdělujeme 22. verš na 22. a 23. V básni Barbarské potpourri pod čakanem oddělujeme předposlední strofu II. části za 42. veršem. V básni Modlitba nerespektujeme rozdělení závěrečné strofy a uvádíme ji jako sedmiverší. V básni Doma dělíme dvanáctiveršovou strofu na osmiveršovou a čtyřverší začínající 61. veršem.

S přihlédnutím k rukopisnému znění opravujeme následující místa v textu:

...jsem toho dne, jenž sám a úsměvný m. ...jsem toho dne, jenž sám a usměvný (Zřícení dne, v. 43.)

...hučí tvojí tmou, m. ...hučí tvojí tmou. (Barbarské potpourri pod čakanem, v. 100.)

...touhy znova m. ...touhy znovu (Barbarské potpourri pod čakanem, v. 146.)

Léčkou je nedosažitelný květ, m. Lečkou je nedosažitelný květ, (Barbarské potpourri pod čakanem, v. 121.)

...krajkovím oblak lemované m. ...krajkovím oklak lemované (Země, v. 37.)

...skloubeny kosti m. zhloubeny kosti (Doma, v. 3.)

...polední vzkypění a nocí modrý klid m. ...polední vzkypěni a nocí modrý klid (Ulice, v. 39.)

Tam všude šťastni jdou, již vědí, kam je jíti. m. Tam všude šťastni jdouc již vědí, kam je jíti. (Ulice v. 44.)

...na líci, úsměvné k radosti dětí, čtu bolest, jež nezná míry, m. ...na líci, úsměvnou k radosti dětí, čtu bolest, jež nezná míry, (Země, v. 45.)

Volba způsobu edičního zpracování Weinerovy sbírky Rozcestí zohledňuje na straně jedné dosavadní vydavatelské postupy při vydávání Weinerových textů (analyzovali jsme ediční zásady všech dodnes vydaných knižních výborů, reedic a souborů), současně jsme při hledání naší ediční koncepce přihlédli ke kritice Josefa Hrdličky Vydávání Richarda Weinera (Souvislosti 8, 1997, č. 2, s. 220–232) a reakci Miroslava Červenky Dvě otázky a dvě teze k textologické diskusi (Česká literatura 46, 1998, č. 4, s. 439–443, též in M. Červenka: Textologické studie, Praha, ÚČL AV 2009, s. 241–246).

Hrdlička upozorňuje na autorovo zvláštní zacházení s jazykem, jež je třeba respektovat a nesnažit se jej potřít příliš progresivními úpravami pravopisu. Hrdličkovo stanovisko v zásadě sdílíme. Tento postoj má však svá úskalí, která uvádí ve svém článku Červenka. Rezignujeme-li na úpravy zcela, bude text působit archaicky a sugerovat autorskou intenci i v místech, kde nebyla; ponechají-li se bez úprav pouze místa, kterým přisoudíme uměleckou záměrnost, a zbytek textu důsledně opravíme, vznikne kontaminované znění. Oba zmíněné způsoby zacházení s textem dílo podle Červenky nutně izolují a znemožní jeho srovnání s díly jinými.

S vědomím výše uvedeného volíme z našeho pohledu kompromisní řešení, jež se snaží mít v nejvyšším stupni na zřeteli autorskou intenci, zároveň odstraňujeme nefunkční zastaralost pravopisu.

Výchozí text podrobujeme jazykové úpravě, při níž se řídíme Pravidly českého pravopisu z roku 1993 s přihlédnutím k jejich Dodatku. V maximální míře respektujeme specifičnost autorova stylu a rovinu zvukové realizace.

Nejzřetelněji se naše úpravy projevují v oblasti pravopisu. Z grafických jevů, jež nemají žádný vliv na zvukovou vrstvu jazyka, důsledně odstraňujeme psaní apostrofu (např. čet, krad, nemůž, říc, vrýp, vzhléd, zřek m. čet’, krad’, nemůž’, říc’, vrýp’, vzhléd’, zřek’).

Normalizujeme psaní zdvojených hlásek (sutinách, sál m. ssutinách, ssál). Slovo spiati upravujeme dle pravopisné normy na podobu spjati, obětí na objetí.

U psaní velkých písmen se řídíme současnými Pravidly (Velkonoce m. velkonoce). Respektujeme kolísání bůh/Bůh. Velikost písmen po interpunkčních znaménkách ponecháváme bez úpravy s ohledem na intonační linii věty a individuální styl autora (např. …a měl jsi rád a nenaléhal a nenaléhal jsi: kéž vím! / I řeknu: To dobře vím.; Daleký obzor? – ó, dobré je útočiště:).

Při psaní spřežek opravujeme dnes již nenoremní tvary (např. dopředu, kamže, naplano, navzdory, shůry m. do předu, kam že, na plano, na vzdory, s hůry). Jsou-li původní nespřažené tvary povoleny, ponecháváme je.

Interpunkci chápeme jako svébytnou složku autorova básnického jazyka, doplňujeme ji pouze na místech syntakticky nutných, vedlejší věty oddělujeme čárkami. Nezasahujeme tam, kde je více možných řešení nebo kdy by mohlo dojít ke změně významu. Čárky ponecháváme před slučovacími spojkami a nedoplňujeme je u odporovacího poměru. Čárky nerušíme. Kolísání v oddělování vokativů, apozicí a interjekce ó nesjednocujeme.

Hláskovou kvalitu upravujeme podle současné normy u cizích slov (askeze, delikvent m. askese, delinkvent). Mezi dubletními tvary volíme ty, které jsou charakterizovány jako „stylově neutrální“ či „základní“. Původní psaní zachováváme výjimečně v případě slova boulevardy s ohledem na autorův vztah k francouzskému prostředí.

Ponecháváme zakončení na -t u feminin (pamět, obět, pout).

Ponecháváme psaní předložky s a se v genitivu (např. se všech stran, s nich, s obuvi, s půdy, s rozcestí). Upravujeme však psaní předpony s (např. nezhasíš, zestaral, zpíjím, zřícení m. neshasíš, sestaral, spíjím, sřícení).

Kolísání kvality nesjednocujeme.

Kvantitu hlásek upravujeme podle současné normy pouze u cizích slov (fúrií m. furií). Dlouhou samohlásku ponecháváme např. ve slovech putímská, šírém, šíroširé, vypráhlých a krátkou např. ve slovech pakami, stihá, zapijím. Kolísání kvantity nesjednocujeme.

Tvaroslovnou a syntaktickou podobu textu důsledně zachováváme.

*

Závěrem je naší milou povinností poděkovat všem, kteří pomohli s realizací přítomné edice. Naše díky patří Tereze Řádkové, Zině Trochové, Josefu Hrdličkovi, Borisu Lehečkovi, Honzovi Petruželovi.