Č — Květy 37, 1915, s. 4–26, 146–183, 366–389 a 513–534.

OSUD A MILOST.

ROMÁN.

I.

Dům, tichý bez tak celý den, tichnul k večeru ještě více, jakoby tušil, že v tu chvíli touží zdřímnouti suché vyhublé tělo staré paní, bolestmi vysílené a utrpením usmýkané. Nebylo slyšeti nic než sborové švíření vrabců, monotonně narůstající jakousi hluchou vlnou na ráz a pak přeryté, kterým oživovala vždy před slunce západem stará zahrada kolem domu, nyní v předjaří ještě pustá, prázdná a zpřísnělá vysokými kmeny starých černých stromů. Ležela zde tak ochočená dlouhým stykem s člověkem a zlidštělá jím, že vyvolávala v toběpřímo dojem prázdného jeviště před počátkem představení, toužícího již, aby bylo zalidněno herci.

V tu chvíli vycházela vždy z ložnice matčiny vysoká štíhlá dívka o krásném melodickém čele a rozpuklých, života dychtivých rtech, ale poněkud bázlivých, ačkoliv rozzářených zraků, které jakoby v těkavém nepokoji uhýbaly se střelám světla a života; a napomenuvši v předsíni služku, aby chovala se co nejklidněji a ihned ji zavolala, bude-li třeba, sestupovala tiše a ve svém volném rouše skoro slavnostně do zahrady. Zde teprve vydychla volněji z hrudi tísněné celý den zoufalým vzduchem pokoje, v němž bez naděje ve vítězství bila se smrtí již třetí měsíc její matka, a očím uštvaným hrůzami a zlými předtuchami dávala píti nový klid a novou naději z posledních leskavých krůpějí červánkového západu, jak zachytily se v černé síti stromových korun. Zde v hodinové procházce sbírala Cornelie své síly, tak bědně poražené a rozprášené často za den její služby u drahé trpitelky opětovanými útoky nemoci vítězně postupující; zde zbrojila se novou trpělivostí a věrou, zde učila se vylhávat úsměv na poděšenou znervosnělou a přepiatou tvář; odtud vracela se k loži nemocné matky jako voják na bojiště, statečná i v zoufalství.

Cornelie s matkou nebydlila dlouho v tomto starém empirovém rodinném domě malostranském; teprve před rokem zakoupila jej stará paní, jihočeská velkostatkářka, které zemřel po dlouhé strastné chorobě vášnivě milovaný muž, a jíž tím jakoby na ráz uvolnilo se pouto vížící ji, jak se až posud zdálo, co nejpevněji k jejímu domovu, k pokojnému a zadumanému rodnému kraji.

„Hleď, Nelly,“ říkávala k dceři, rozhlížejíc se po pustých pokojích jednopatrového zámečku a propukajíc při tom ihned v lítostné štkaní, „co zde? Všecko mně spustlo jeho smrtí. Starat se o hospodářství nyní? K čemu a nač? A ani sil již na to není. Přestěhujeme se do města, snad se tam ztratíme spíše svému hoři.“ Nelly pokládala nepokoj matčin zpočátku za rozmar, který pomine sám sebou; ale když se stupňoval a časem přecházel až v úpornou, zoufalou melancholii, pochopila, že stojí před jakousi duševní nervosou, která zřídka zachvacuje stáří, ale zachvátí-li je jednou, neustupuje snadno. A poněvadž měla k matce poměr dosti chladný a vnějškový a poněvadž bylo jí obtížno, bojovati s jejím zoufalstvím a vyvraceti je novými a novými důvody, nebo rozptylovati je novými nápady a myšlenkami, povolila tím spíše její vrtošivé touze, čím více samo srdce její z nudy a stesku, jaké trávívají a kruší mládí v samotě, přenášelo se ve svých podvědomých snech do velkoměsta. A tak prodaly statek, majetek bořkovský, vlastnictví rodu matčina déle než sto let, do něhož se před více než třicíti roky přiženil otec Corneliin, a přestěhovaly se kteréhosi kalného podzimního dne do Prahy.

Život Beaty Nikodymové nebyl snadný; naopak: jakýsi těžký olověný mrak stál nad ním a odbarvoval jej ze vší samozřejmé bezpečnosti a radosti. Jakoby v ní vývojová linie jejího rodu, posud vzestupná v síle a víře životní, náhle se přelomila a sestupovala, tak působil již její plachý, křehký a teskný zjev v galerii jejích robustních, zdravím a silou kypících předků. Byla celá jakési měsíčné krásy, cizí výbojnému rázu jejího rodu, která se nad to rozvinula v ní, zdálo se, na úkor zdraví; a bylo třeba bolestného nebo vášnivého vzrušení, aby ožila její dřímotná bytost přítokem síly, kdežto její předkové i sourozenci byli jí svlažováni neustále stejnoměrně v pokojné bezpečnosti. A z hlavní vlastnosti svého rodu, z radosti životní, z pocitu jistoty a samozřejmé hotovosti a nerozpačitosti, z touhy po činnosti a záliby v ní, neměla skoro nic. Důvěřovali-li ostatní Pětvaldští a Pětvaldské Prozřetelnosti a svým silám a vrhali-li se do života s důvěrou a s radostí jako dobří plavci, jimž zápas s proudem jest ostruhou nevybavených posud sil, stávala Beata dlouho a rozpačitě na břehu, než skočila do vln, a pak plovala ne s vášní, ale jen z nutnosti a povinnosti, aby neutonula. Život nebyl jí bojem, ale hořem a trudem; nebyl jí údělem, který se přijímá v pokoře a s trpělivostí a koření v šťastných svátečních chvílích duše podnikavou výbojností, nýbrž trestem, na nějž se odpovídá s počátku reptáním a později opovážlivou lhostejností.

Beata žila život ne stejnoměrně vytrvalý, nýbrž jaksi přerývaný, plný odskoků a vnitřních pomlk a zámlk; zmocnila-li se kdy životního opojení, bylo to jen na chvíli, úskokem, v jakémsi horečném napětí celé bytosti, v exaltaci krátce trvající, z níž padala záhy do střízlivosti tím patrnější a bolestnější, čím jasněji si uvědomovala, že vedrala se neprávem, lstí a podvodem a jaksi proti svému určení a své přírodě na vteřinu do ráje. Měla charakteristickým způsobem jediný opravdový zájem životní, a to byla láska k jejímu muži, Albertovi, někdejšímu důstojníku, který se vzdal vojenské dráhy, aby hospodařil na statku ženině; ale ani tato láska neskytala jí pocitu životní radosti a bezpečnosti, nestupňovala jejích sil a smyslové plnosti, nýbrž přinášela jí jen po celý život zvláštní napětí a roztěkaný nepokoj. Bylo-li v ní pro Beatu štěstí, bylo to štěstí ne jako denní sílivý pokrm a nápoj nás prostých smrtelníků, vypěstovaný na zemských polích, zahradách a vinicích, nýbrž jako rozblouzněné chvilkové zapomenutí sebe i světa, bezkřídlé tíhy vlastní bytosti i celého plazivého života, jako svatokrádežně uloupená krůpěj z nebeského poháru nektarového, určeného nesmrtelným Olympanům, štěstí hašišové a opiové, jež vysiluje, a po němž návrat do skutečnosti bývá dvakráte trapný, bolestný a pokořující.

Muž Beatin byl sobecký krasavec, od přírody těkavý, který nebyl jí věrný; Beata dovedla jej sice na chvíli k sobě přilákat, ale nedovedla ho trvale upoutat; a tak vybojovala si ho sice několikrát na sokyních, ale nezískala ho nikdy na vždy. Tím jakýsi romantický, skoro dívčí neklid byl vnesen do jejího života a vřel v něm a kvasil v něm až do pozdních let; tím stalo se, že štěstí, které bylo jiným ženám pokojným statkem, bylo jí předmětem touhy, boje, naděje i bázně a jitřilo její duši tam, kde duše jiných žen sytilo a uklidňovalo.

Jako všecky ženy zamilované po milenecku do svých mužů nebyla ani Beata horlivá a vášnivá matka; v dětech viděla nevítané hosty, které jí odcizují manžela, někoho, kdo ohrožuje její krásu a činí ji méně žádoucnou jejímu muži. A z dětí byli jí bližší dva synové než dcera, snad proto, že v dceři postřehla záhy poslední tajné příbuzenství se svou nedůvěřivou a rozkolísanou duší; alespoň hoši, výbojní zvláštní plápolavou nervovou horečkou, třeštící za životem a ženoucí se do něho slepě jako moli do plamene a sežehnutí jím také záhy, zajímali ji nekonečně víc než zamlklá přísná Cornelie, tak se uzavírající do sebe, jako oni se vydávali, a chránící se pro jakýsi temný příští osud tak žárlivě, jako oni marnotratně rozptylovali se v každém náhodném větru; byli jako nádherné skvělé hračky, jako zábavný rozmar, kde Cornelie byla sám těžký nesdílný zákon a příkrá neúchylná nutnost. Již jako dítě vymáhala Cornelie od každého přísný, vážný a čestný poměr a snášela těžce, žertoval-li s ní někdo nebo podvedl-li ji dokonce, byť v dobrém úmyslu; neodpouštěla nikomu narážek a dvojsmyslných řečí a stávala se tím vším záhy nepohodlná svému okolí.

Byla dítě záhy probuzené a čilého a jemného smyslového života, přístupné všem svodům životní sladkosti, potřebné lásky a něhy a žíznící po nich; ale podivný, hluboko zakořeněný stud a nepřemožitelná cudnost držely rovnováhu těmto sklonům a byly tak mocné, že je překonávaly a vítězily nad zvědavostí velmi živou v tomto dítěti silného, prudce se vyvíjejícího intelektu. Kdysi nabídla ani ne čtyřleté Nelly služebná cukroví, a ačkoliv touha po něm byla v dívence od přírody smyslné tím mocnější, čím řídčeji naskýtala se jí taková příležitost, dítě odolalo a odmítlo pamlsky přímo vnucované, tak silný a nepřekonatelný byl její ostych z dospělé podřízené osoby, na jejíž nízkou úroveň, zdálo se jí, poklesla by ihned, kdyby přijala jejího zakázaného daru.

A tento stud byl přehradou nejen mezi její touhou a jejím naplněním, ale i mezi jejím nitrem a vším vnějším světem; on bránil jí, aby neprojevovala ani toho vnitřního hnutí, které ji pudilo k osobám nejbližším. Kolikrát toužila vrhnouti se matce k nohám a obviniti se ze svého vnitřního osamocení jako ze zločinu, ale v poslední chvíli nikdy toho nedovedla. Tehdy pocítila vždycky, že tento zločin jest sám temný, záhadný střed její bytosti, a že, kdyby jej vydala své matce, oloupila by o něj celou budoucnost a připravila by se takto navzájem i ona o ni; že dopustila by se zrady na čemsi, čemu není jména, pro co neměla ani představy ani tuchy vyjma tuto všeobecnou pověrčivou hrůzu; že snad jen v plamenech nesmírné lásky mužovy bude moci zjihnouti a rozplynouti se, jako na jaře jihne loňský sníh a led. Jen v novém vnitřním světě, pod zákony nového nebe, nového slunce a nových hvězd, cítila, mohlo by jí býti vykoupení z tohoto zvláštního zajetí vlastního trudu a hoře, vnitřní zimy a nedůvěry, duševního prázdna a pusté neplodnosti. Ale tento nový vnitřní kosmos a jeho nový gravitační řád odvažovala se posud sotva hádat svou nejmlžnější a nejbojácnější touhou. Posud žila pod starým tvrdým zákonem bijíc hlavou o nízký zatuchlý strop, zklenutý tvrdou osudovou pěstí všech jejích běhů životních určených již před narozením, pod zákonem nedůvěry v život i v sebe, pod temným zákonem zapírané lásky a podezírané čestnosti boží, pod zákonem malodušné střízlivosti, s níž přistupovala ke všem životním jevům, říkajíc sama sobě: Vydrž, vyčkej, neukvap se! Nevzdávej se, nedůvěřuj! Kromě chladného zdrželivého já, které soudí a měří, není jiné jistoty; z dýmu, páry, oblak, klamu zbudován jest svět a zboří se pod patou tvého rozumu. Was heute Speise war, wird morgen Kot!

Cornelii byla již dvacet dvě léta, ale nebylo posud muže v jejím životě. Stýkala se ovšem s mladými muži společensky, dvořila se jí již řada lidí, jež přilákala buď její přísná, temná, uzavřená krása, nebo její jmění, nebo posléze obojí, ale srdci Corneliinu nebyli ničím než předmětem lhostejnosti a odporu nebo tajné bázně a nenávisti. Hnusili se jí všichni sentimentální lyrikové, kteří po troubadoursku před ní se plazili a zapírajíce svou mužnost, pokrytecky vylhávali tóny, které nebyly jejich a jimiž nezvučelo jejich nitro; a od několika opravdových mužů, hrdých a sebevědomých, s nimiž se posud setkala, byla odpuzována jejich panovačností a tvrdostí nebo prostě jejich klidnou sebevědomou převahou, proti nimž ihned zbrojil se a bouřil se odboj její hrdé čisté dívčí duše, tolik žárlivé na svou vnitřní samostatnost a svéprávnost. Jakoby tušila, že muž bude kdysi rozhodovat o jejím vnitřním bytí nebo nebytí, a jakoby chtěla tuto osudnou chvíli oddálit co nejvíce, tak šla posud životem, vmísená úmyslně do davu, vhalená v monotonní šedý prach dlouhé pochodové řady jako plachý provinilec, toužící nepozorovaně proklouznouti osudnou branou z města: na vnějšek tichá a uvnitř odbojná, zjitřená pod chladným krunýřem společenské konvence a podivně pokořená ve své hrdosti tímto vnitřním nepokojem, kterého nemohla si zatajiti, stejně jako ho nemohla překonati.

Nebylo posud muže v jejím životě. Nebyl jím zejména Vít Ješuta, syn sousedního statkáře, mladý doktor filosofie, historik, který se nedávno vrátil z německých universit, vysoký, útlý, úzkoramenný blondýn, jenž methodičností a korektností maskoval nedostatek osobnostní plnosti a jadrnosti. Zajímal ji jako předmět, jako exemplář lidského přírodopisu, ale nedovedl ani na vteřinu rozbušiti její srdce, zároveň pokojné i napiaté jako struna čekající vítězného vpádu smyčce mistrova. Dovedl jí vyložiti filosofický problem nebo načrtnouti několika rysy osobnost některého myslitele, ale odborná kniha dovedla by toho stejně dobře.

Okamžitě stával se však bezradným a bezpomocným, byl-li vyzdvihnut a vynesen ze svého theoretického živlu; pak byla podívaná na něho stejně trapná jako na rybu zmítající sebou v blátě, když opadla voda. Člověk, který vystupoval jako vládce abstraktních říší, jako někdo, jemuž byly dány klíče od všech věží a hradů myšlenkových, stával se ihned ve světě formy, tvorby a činu malým školáčkem, oloupeným k dovršení bídy o všecku naivnost, nevinnost a učelivost; scvrklým stařeckým trpaslíkem přírodou bědně podvedeným a zrazeným; homunkulem, který může žíti jen umělý život ve vzduchoprázdné prostoře.

Ješuta byl obětí své methodické jednostrannosti: celý svět byl mu dovršený a hotový, jeho osnova byla mu dána jednou pro vždy, a stačilo podle něho již jen mechanicky vyplňovati ji daným vzorkem. Žíti život bylo mu meditativné a poklidné zaměstnání podobné řemeslům nejvíce mírumilovným, podobné dílu vyšívačky a krajkářky nebo pletaře košíků; píle, pozornost, vytrvalost stačily k tomu podle něho úplně. Ale každá závažná chvíle životní znova a znova usvědčovala tohoto rozumáře ze lži a posmívala se tomuto dokonalostníku divoce zkřiveným výsměškem: taková chvíle přiskočila k němu jako žena-svůdkyně, ošlehujíc jej zároveň rozpoutanou hřivou svých vlasů i plamenným dechem svých úst jako Sfinga o lidožravých, smilných očích a mstivém chladném drápu, která klade svou hádanku a vymáhá jejího okamžitého řešení ze své horké, bezodkladné, hrůzněsladké naléhavosti: intuicí, polibkem, objetím, činem, inspirací, vzletem, úsměvem, gracií. A přičinlivý korektní Vít stál již nejednou před ní bezradný, zrazený a těžkopádný, zahanbený jako žebrák, od něhož žádal někdo daru, nebo jako chromec, jehož vyzvala rozpustilá a rozmarná dívka k tanci.

Kteréhosi časného jitra šli spolu, Cornelie a Vít, letní krajinou. Rosa neoschla posud ve trávě a krápala chvílemi tiše z temně zlaté uzrálé pšenice, jejíž převislé klasy zavíraly se za nimi jaksi plně a melodicky jako vlna za lodí. Smrkový les, jímž neprostoupilo posud jitřní slunce, stál na stráni slavnostně, tiše, s pozorností až hudební, jakoby věznil ještě a chtěl nejdéle zajmouti v sobě část noci, nevyplašenou posud zvukem a nevylíbanou posud světlem; a řeka, která plynula odtud ve vzdálenosti asi sto kroků, chvěla se posud prochladem, jakoby nesla ještě sněžný mráz hvězd, roztříštěných v noci v její hladině.

Ješuta vykládal jí mythus s počátku sedmé knihy Platonovy „Politeie“, mythus o lidech od narození uvězněných v temné podsvětní jeskyni a tak ukovaných na lýtkách i krku, že nemohli sebou ani pohnout a musili patřit vždy jen rovno před sebe; a oheň, který hoří nahoře v dálce, vrhá na ně světlo ze zadu a působí a strojí tak bezděky všecky jejich klamy a zdaje.

Cornelie neposlouchala již dalších výkladů o Platonově užití tohoto podobenství; to všecko netýkalo se jí již a neslo se prázdným zvukem mimo její pozornost. Ale pod dechem obrazu samého zachvěla se tichým mrazem. Ano, takový člověk, uvězněný od narození v temné jeskyni, to byla ona; a jak dychtila po tom, vyjíti z ní nebo pobořiti její nízké klenby a spatřiti slunce a hvězdy, byť za cenu oslepnutí!

Ano, ano, cítí to, jest vězněna, neví v čem, ale jistě vězněna. Vězněna ve vlastní vnitřní prázdnotě a pustotě, ve vlastním hořkém nepokoji? Zamrzlá ve vlastní lhostejnosti? Zazděná do osudu?

Ó jistě, musí to cítiti tento muž, který jde vedle ní. Musí věděti o tom on, který ví všecko; a poznání to musí se dníti v tu chvíli v jeho zraku.

Pohlédla mu náhle do očí s rozhodností a smělostí, jíž se sama zalekla a která vehnala jí nach do tváře. Vtrhla útokem svých zraků do zraků tohoto člověka, aby změřila jednou pro vždy nitro jeho olovnicí své touhy a vášně.

Přerušil se ve svém výkladě a vznesl k ní svůj bledě modrý krátkozraký pohled a jaksi loudavě jej na ní zastavil. V tu chvíli objevily se jí jeho oči a zůstaly jí již po celý život mělké jako střepinka rozbité sklenice a střízlivé jako vyschlý písek.

Zastyděla se za něho i za sebe, za své pošetilé touhy a naděje, za svou slabost, že hledala pomoci mimo sebe, a v rozpačitosti sklopila zrak.

Ale on, jako vždycky, pozdě chápal a špatně četl a rozuměl; teprve nyní jejím reflexem rozsvítil se jeho zrak a pobledla jeho tvář, a teprve nyní, když, pohasla již touha její, zažehla se jeho vášeň po této ženě, neboť toužil po ní skrytě již dávno, ale, a to bylo karakteristické pro něho, tento oheň, silný a mučivý o samotě, bázlivěl a bledl okamžitě ve styku s ní.

A zatím co ji zaléval stud smíšený s odporem, pokoušel se Ješuta nejapně uloviti její ruku a napověděti své vyznání.

„Slečno…promiňte…ale neodvážil jsem se říci vám…“

„Pro Boha, mlčte alespoň,“ vzkřikla, a hněvivé slzy zachrastily jí v hrdle; a její krásná tvář pokryla se naráz černým mrakem, který ji až znetvořil nahrnutým stínem. Dovedla by ho v tu chvíli zabít, tolik pokoření nalehlo na ni z celé mučivé scény a vydráždilo ji k obraně div ne hmotné.

Ale po chvíli mlčení, když vznesla znova zrak k Ješutovi a vyčetla z jeho tváře tolik dětsky bezradného a proto ponižujícího smutku, pocítila lítost ze své příkrosti a překonavši se, podala mu chladně ruku a řekla podivně provinile a umdleně zároveň:

„Buďme přáteli.“

Ale on rozuměl zase špatně, a nový pohled na něho řekl jí, že čerpá novou erotickou naději z projevu a slov, které chtěly mu ji navždy zdvořile odejmout.

Tu noc v hořkých slzách na lůžku myslila na tuto mučivou scénu a vracela se k ní později často ještě ve vzpomínkách, jakož vůbec trapné děje posedaly často její duši; měla v malé míře vzácný dar zapomínání, tak důležitý pro zdraví duševní, a velmi mnoho vlohy k sebemučení.

A pokaždé vracel se jí týž obraz, v nějž slilo se jako v hořkou průhlednou krůpěj celé její hoře, jakási horečná vise, která zachvacovala zároveň její srdce i její nervy.

Pokaždé viděla v duchu jeho bleděmodré oči, mělké a střízlivé jako střep rozbité sklenice. A pokaždé slyšela hučet v polosvitu temným opojným šumem, který sám již bolel její srdce a mučil je sladkou umdlévavou hrůzou, veletok Života, řeku životního tajemství, nezbadatelnější než mléčná dráha, rozklenutá nad jejím temenem. A pokaždé stanula před jejím srdcem a protla je svým zlotřilým výsměchem tato otázka: Jak ti donese v tomto mělkém střípku vody z té nesmírné tajemné řeky životní, jejíž šum již teče přes tvé srdce jako dravý proud, hned ohnivý a hned ledový? Co ti z ní může donésti pro tvé horečné suché rty? Nanejvýš drobnou zvětralou krůpěj – chudou zvětralou a zteplelou krůpěj z toho moře hrůzy, rozkoše, tmy a krve, do něhož chodí pít hvězdy, a které koupe celý vesmír.

– – – – – – – – – – – – – –

Dvě léta uplynula již od tohoto děje a nebledla posud v její mysli. Stala se jí jakousi nápovědí, jakýmsi životním symbolem, významným akkordem zvláštní barvy, který doprovázel odtud, i když mlčel, celý její život a zavíral v sobě, věřila, věštbu její budoucnosti: cosi, co se vrátí, třebas v jiném tvaru a složení.

I dnes, když sestupovala do zahrady, zalehl jí do duše – odkud a proč? Nevěděla toho, ale snažila se setřásti jej ihned, zardousiti jej v zárodku.

Studený chlad večerní ji prochvěl: vhalila se těsněji v šál a zrychlila krok, jakoby čemusi utíkala.

Ale neuběhla daleko, stanula a zdánlivě jsouc zabrána nalitými smolnými pupeny kaštanovými, zahloubala se unavenou hlavou v jakousi mučivou tmu, která ji celou zalehla od nemoci matčiny.

„Hle, to jest tedy život,“ pravila k sobě snad již po tisícáté za tyto tři měsíce. „A po takovém životě taková smrt; po tolikerém utrpení a pokoření mravním utrpení poslední, slepé, surové, hmotné, neustávající, stále se opakující a stupňující až do posledního šílenství, které jest i posledním utrpením.“

Teprve této poslední, konečné, smrtelné nemoci byl určen podivný úkol: sblížiti poprvé a naposledy v životě matku a dceru, které žily posud vedle sebe ve zdvořilém chladu a odcizení, ačkoliv těžko jest mluviti o odcizení, kde nebylo před tím důvěrnosti a spříznění.

Nyní poprvé zahleděla se dcera pozorně na život matčin a nemohla nezaplakati nad ním, jakobys nemohl nezaplakati nad ničím životem, i cizím, kdybys jej mohl rozestříti před sebou. A nemoc vzala zde na sebe tento úkol a plnila jej s děsivou svědomitostí, s vědeckou skoro akribií; záhyb za záhybem rozvíjela minulý život matčin a rovnala jej před užaslým zrakem dceřiným v jakýsi vlys nebo pás, vyplněný rytmicky mučivými skupinami bolestných dějů.

Jak postupovala tato brutálně neúchylná a spolehlivá nemoc – rakovina žaludeční – tak zmenšovala stupňovanými bolestmi zájem nemocné o přítomnost a tak zatlačovala její duševní život do hlubších a starších vrstev; a tak stalo se, že poslední dobu žila stará paní skoro úplně vzpomínkami ve svých mladých dívčích létech, prožívala znova se vší vášnivosti děje dávno uplynulé a dohrané a hovořila o osobách dávno zemřelých jako o živých.

Tak poznala nebo utušila dcera leccos, čeho posud neznala, a nadána jsouc obrazností, vcítila se v celý tento život, v sám jeho bolestný, vášnivě rozrytý a zpřetrhaný rytmus, v samu jeho zmučenou a zjitřenou, tisíckrát zjizvenou tkáň! Tak vžila se v tento život stále pokořovaný a urážený, zmítaný strachem o lásku nestálého marnivého muže, závislý na ní a proto neustále uděšený; vnitřně podrytý a odmocněný a na vnějšek horečný a zmítaný; život ženy, jíž bylo mateřství utrpením, s něž nebyla; život přetížený i jinak břemenem, život odříkaný a neradostný, bez síly a sebedůvěry, spíše usmýkaný a uvláčený než prožitý; a spíše protrpěný v šedém němém vzdoru jako prokletí než probojovaný v hrdém zápase.

Zatím co vnořena jsouc cele do sebe přemítala Cornelie takto prach lidské bídy, zaskřípěl za ní písek, a sotva se otočila a vzhlédla tím směrem, docházeli k ní již dva mladí muži; jeden z nich byl Vít, který ji i zde, v městě, občas navštěvoval, druh jeho byl jí cizí.

Již z prvního pohledu na ně byl patrný každému lepšímu pozorovateli zásadní rozdíl jejich bytostí: jak byl Vít rozpačitý, rozkolísaný a odvislý od vnějších nálad i náhod, tak byl cizinec uzavřený a pružný, bezpečný a jistý sám sebou, světem i životem. První, bylo patrno, koná všecko napětím celé bytosti; druhý ani do největšího napětí nevkládá všech sil: vždy má cosi v záloze nezužitého a nespotřebovaného. Chůze Vítova a celé držení jeho byly korektní, ale suché a střízlivé, bez vnitřního zvlnění; cizinec kráčel snad poněkud nedbale, ale při tom podivně měkce a melodicky, jak kráčí vnitřní síla nezcela procitlá a uvědomělá posud.

Červánek, který visel na západě a překládal svým svitem těžkou, obnaženou a mrtvou posud hmotu zahradní ve vyšší vzdušnější polohu, skanul nyní v tvář cizincovu, která celá pod ním jaksi změkla a proteplila se, ale zároveň i zduchovněla; každým způsobem jakoby čekala tohoto doplňku, aby řekla své poslední slovo.

A před Nelly stál cizí mladý muž tak jistě a pevně a zároveň vzdušně, že, zdálo se jí, měla na něm stejný podíl půda zemská jako říše podnebeská; a při vší jeho vnější zdrželivosti a jakési vnitřní zasněnosti bylo v celém jeho zjevu tolik naléhavosti a nutkavosti, že ji až zabolela bolestí skoro nervovou, zvláště když na ni upřel svůj podivně pokojný zrak.

Jeho velké, zvláštně kulaté oči v čisté plavé pleti pod víčky poněkud těžkými – velké oči mladého dobyvatele nebo objevitele cizích pevnin – přezíraly ji několik vteřin, jak byly roztříštěné světlem, ale pak objaly ji rychle teplem skoro živočišným jako hmotný dotyk. V prudkosti, s níž se na ni snesly, bylo cosi až nenasytně dychtivého a přitahovalo a zároveň odpuzovalo Cornelii, zvyklou na duševní pološero.

Cosi živočišného, zvířecího leželo v těchto očích; byly teplé, měkké, rozhodné, spolehlivé, cele nesené instinktem; nebylo v nich vypočítavosti ani záludy, ale ovšem také ne moudrosti a sebevlády; byly to oči schopné každé pošetilosti i každého šílenství, nejlepšího i nejhoršího; každého entusiasmu, každé výšiny i každé nížiny.

A zatím co tyto oči stanuly na tváři Corneliině s jakýmsi naivním, čistě předmětným klidem a vybuřovaly tak v ní bezděky s odporem i všecko zdánlivě uspané v její duši, slyšela hlas Vítův, který představoval cizince: inženýr Frank Lamberk.

Vzpomněla si, že před časem požádala Ješutu, aby ji seznámil s tímto mladým pověstným mužem, jehož některé skladby hudební znala a o kterém slýchala tolik zajímavého a udivujícího od mladého filosofa, jím cele uneseného, ale zamrzela se nyní bezděky na sebe pro své přání.

A zatím co Vít tázal se po zdravotním stavu staré paní, a zatím co Cornelie odpovídala k jeho otázkám, duše její půl rozhořívala se a půl stydla pod pokojnou bdělostí pohledu Frankova, který jakoby byl cele zaujat jejím pozorováním, a když se odvrátil posléze od ní, jakoby v sobě radostně odrazil a pak již podržel cosi z tichého vnitřního uspokojení, ne zcela prostého samolibosti, jaké patrně cítíval vždycky z díla dobře vykonaného.

Snažila se odemstíti se mu ihned a neposlouchati ho, když se rozhovořil, ale nedařilo se jí to k jejímu vnitřnímu rozmrzení: tak nutkavým byl nejen způsob jeho přednesu, ale sám duševní jeho zor, jakým pojímal a osvojoval si každou látku. Co mluvil, bylo ku podivu nesúčastněné a neosobní a mohlo se zdáti chvílemi i příkré; byl v tom jakýsi chlad k přítomné chvíli, jakýsi vědomý odklon od ní, jenž by jistě byl rozladil, kdyby neplál v něm oheň všeobecné myšlenkové síly a její výbojná vášeň, která se uměla sdělit.

Nemoc matky Corneliiny byla východiskem Lamberkovy paraboly mezi způsobem, jakým přijímají smrt lidé na východě a lidé na západě. Lamberk pobyl několik let v Japaně a Zadní Indii a přinesl si od tamtud, jak pravil, dojmy rozhodující pro život. Nemohl ani vypověděti své okouzlení ze zemí smyslné nevinnosti a čistých barev, z lidí neodcizených prvotní klidné radosti existenční, kteří dovedli se dosud usmívat a nejen tváří, nýbrž milostností celého rostlinně krásného těla – tam, kde my se již jen šklebíme jakousi křečí nebo posunčinou – a v jichž kožních záhybech jakoby uvízlo a lpělo posud něco z prvotní sladké vůně rajské nebo z oné tmy koupavší a omývavší kdysi celý svět. Život neztuhl tam prý posud v tvrdé hrany a stěny, v něž se zahradili jednotlivci a o něž se zraňují nyní jako ptáci o mřížové pruty svých klecí: ne, život byl tam posud jedna jediná hladina teplého a zasněného úsměvu božího, čeřená jen občas slabounkým vzdechem touhy, který unikal stejně rychle, jako se budil. Nikde nebylo nic násilného, křečovitého, rozervaného a rozedraného, nic svatokrádežně, úsilím a lstí vyrvaného a vyloupeného z klína svatého tajemství; nikde ne šíleného soustředění se na určitý předmět a potměšilého a sebevražedného modlaření s ním. Mají-li prý u nás lidé snahu odlišovat se a oddělovat se od druhých, tam mají teplou touhu družnosti, chtějí splývati spolu a přetékat a přelévat se v sebe; nikdo nemaří času pošetilým a pustým kritisováním svého bližního, každý žije prý kladně, vpíjeje se všemi orgány v dřímotné opojení životního bytí. Mezi snem a skutečností není prý zpřetrhána posud šňůra pupečná, a nebe sestupuje prý neustále ještě na zemi, která si nechce zvyknout na své osamocení; člověk (to, čemu my zde u nás říkáme člověk!) nevklínil se prý tam posud svatokrádežně mezi boha a zvíře, a tak bozi prý chodí tam posud po zemi a člověk žije v kráse a smyslné plnosti a bezpečnosti jako ryba ve vodě a pták ve vzduchu. Tam lidé cítí prý individualitu a kult svého já jako lupičství a podvod na celku a vzdávají prý se rádi tohoto pracného klamu; tam prý pravá klidná objektivnost dává a přeje posud každému, což jeho jest, kdežto u nás násilnický subjektivism a pouhý předmětný realism drtí prý zároveň i předmět své lásky i sebe v témže vražedném i sebevražedném objetí.

Jejich umění jest prý jen jakýsi stupňovaný úsměv, jakási lázeň teplejší než běžná životní koupel a sytí a oblažuje především svého tvůrce; u nás naproti tomu umělec rve prý se svým tvůrčím gestem i svůj život ze sebe a stojí zde po tvůrčím aktu vychudlý a zpustošený jako po nemoci; naše umění skládá prý násilné kontrasty v cosi monstrósního a proto snad na chvíli úspěšného. ale brzy propadajícího zapomenutí. U nás hudba prýští prý ze samého zmučeného a zraněného jádra věcí – a v tom jest ostatně právě její vůdčí síla a karakteristická význačnost pro naši moderní dobu – a tam jest ještě jen rozezvučený, rozlechtaný a rozlaskaný vzduch. Celý Orient zachoval si prý posud životní krásu, lehkost, úsměv a taneční rytmus; neobtížil se důležitostnou účelností, která ochromuje nás, západníky, a vysušuje všecku inspiraci, tryskající prý jen z milostné plnosti nepředvídané a požehnané chvíle; tam ještě jest prý život hrou a divadlem, a smrt nemá prý proto pro orientálce té hrůzy jako pro nás.

A uváděl jako příklad toho, co řekl, hromadnou popravu japonskou, jíž byl prý přede dvěma roky přítomen, kdy všichni delikventi chovali prý se klidně a slavnostně jako při obřadě; s tváří jejich nehasl prý naivní dětský úsměv, ani když meč katův svištěl již vzduchem; a z povolivších zubů jedné sťaté hlavy vypadlo prý dokonce sousto ovocné – odsouzenec požíval svou obvyklou stravu, zatím co kat sousedům jeho srážel již hlavy! Abys mohl změřit a ocenit plně tuto výsostnou kulturu duševní, dokončoval Lamberk, musil bys býti přítomen některé popravě naší, kdy odsouzenec vzpírá se vší šílenou silou svého zoufalství katovi i jeho holomkům, rve je a kouše je a musí býti často dovlečen spoutaný jako běsnící dravec na popraviště…

Cornelie chtěla několikráte přerušiti námitkami Lamberka, ale ten jako by toho nepozoroval; a jak byl opravdu ponořený do svého výkladu a cele jím zaujatý, pokračoval ve svých vývodech. Nyní, kdy domluvil, byla dívka příliš rozrušena, aby mohla ihned seřaditi všecky své námitky v úspěšný útočný šik; a zbledla náhle na konci řeči Lamberkovy, jako by celá tato oslava Orientu a jeho klidu a životní jistoty byla nepřímou její urážkou: tak pocítila v tu chvíli vší svou intuicí, že setkala se s někým, kdo byl sice její protinožec, ale právě tím také její doplnitel a docelitel; s někým tak v nitru zdravým, jako ona byla rozpoltěná a churavá; s kýmsi, kdo kotvil pevně v hlubinách týchž vod, jejichž povrchem ona byla zmítána.

„A přece nemají ani Aischyla, ani Shakespearea,“ namítnul po delší pause Ješuta.

„Ano, totéž chtěla jsem odpověděti vedle jiných námitek ještě,“ vzpamatovala se Cornelie, ale dříve než mohla dokončiti, a než velebitel Orientu mohl oběma ripostovati, přispěchala služka volající dceru k matce.

Tentokráte zarděla se dívka plachým nachem a podavši oběma mužům ruku a omluvivši se, pustila se úprkem k domovu.

„Jak sebou opovrhuji,“ kárala se cestou, „pru se o vzdálené abstraktní teorie a zapomínám na nemocnou matku. Jak jsem hnusna; a jak bídný jest celý život!“ a zachvěla se ošklivostí ze všeho, co v tu chvíli sáhalo po ní studenou strašidelnou rukou. A sedíc již v hlavách lože matčina a podávajíc trpitelce léku, probírala se z tohoto všeobecného trudu v nenávist k cizímu muži, který ji dovedl na ráz tolik zaujmouti. „Proč přišel,“ sténala celým svým vzbouřeným bolestným nitrem jako nenávistnou obžalobu. „Jistě jen pro mou muku, jen pro nové, větší mé hoře. Rozdvojit ještě víc mne, beztak již rozdvojenou.“ A v tu vteřinu nahmatala jakýmsi bezejmenným orgánem své bytosti ve tmě napovězené a nevytvořené posud celé své příští utrpení. Cítila v tu chvíli se zvláštní jasnovidností, že osud nečiní nic, než že surově klidným právem přírody dobíjí churavé, podrývá nahlodané, poráží slabé; že dopovídá jen nahlas, co uvnitř jest již napovězeno; že dovršuje jen rychleji, co by samo dříve nebo později dorostlo. Jest jen slovo, strašidlo a fantom slova, myslila skoro nahlas, a přece nejstrašnější skutečnost.

„Hle, proč přišel právě nyní, kdy jsem vysílena bděním a seslabena starostmi a hořem? Ano, proč právě nyní, kdy jest ve mně nejméně síly k odporu?“

„A proč pobyl shodou okolností jen tolik, aby otřásl mou obrazností a uvedl ji v pohyb, aby ji vybouřil a neukojil; proč vynořil se ze tmy a zapadl hned zase do ní? Kdyby si sám směl vybrati podmínky k mému okouzlení, nemohl by zvoliti si příznivějších pro sebe, nepříznivějších pro mne.“

Jakési hluché hoře stáhlo jí hrdlo; chtěla plakati a nemohla. Jen vzpoura proti životu dmula se v ní dusnou žlučovou vlnou a kameněla v ní jako každá nevybitá nenávist, nevyřknutá kletba, nevyvržený jed a nevyžitá láska.

II.

Poboční dvířka domovní zapadla za oběma přáteli, kteří octli se tak v tiché, dlouhé, postranní opuštěné ulici, tvořené po jedné straně oprýskanými zdmi zahradními, s tím zvláštním významným pocitem, jakoby opustili uzavřený svět, jeviště jakési závažné účelné tvorby osudové. Architektonická krása domu s přísným monumentálným portikem i výmluvný ráz zahrady, ustrojené k novým jarním dějům, nemoc staré paní i tichá štíhlá dívka, z bolestných služeb vyrušená, to všecko jímalo je nyní jako slavnostní hudba, utajená pro nezasvěcence v uzavřeném osvětleném sále, z níž úryvek zaslechli náhodou skoro svatokrádežnou.

V ulici rozžíhali právě svítilny, a jejich tiché bělavé plameny protkávaly slabě posud přísvit hasnoucího dne. Nebe, v tu chvíli jaksi vyvýšené a slavnostní, nezastřené oblaky, ale i nerozhovořené ještě hvězdami, jakoby nutilo duši, aby odpověděla bezednému snovému kalichu nadzemskému celou rozlehlostí své ztišené a zdůvěrnělé hladiny.

Kráčeli chvíli vedle sebe tiše, naslouchajíce duševní tepně, která v nich bila.

Ješuta, slabší svého druha, zvyklý více úlevnému nepokoji slova, zrušil první mlčení.

„A věříš své chvále Východu?“ řekl po chvíli, jaksi z rozpaků: vlastní zájem jeho, bylo lze tušiti, byl jinde. „Ty, muž práce, podmanitel hmoty, technik? Věříš této idylle, tomuto primitivismu, této snové zadřímlosti, a mluvme přímo, lenošnosti? Marnotratnictví a neužitečnosti? Ceníš opravdu Východ a jeho způsob životní nad Západ?“

Lamberk zastavil na něm svůj pokojný pohled a trvalo chvíli, než jej s něho sňal. Bylo třeba ještě několika otázek Ješutových, aby odpověděl: ale pak, stržen jsa touhou, formulovati si pochyby, které jej mátly poslední dobu, a tím vzíti jim osten, rozhovořil se v jakousi půl zpověď, půl úvahu.

Spíše hasnoucímu přísvitu dne, který, cítil to, vnesl nový živel v jeho vnitřní život, spíš vzpomínce na tichou přísnou Ifigenii, již právě opustil, než příteli, který kráčel jemu po boku, šeptal ztlumeně, často se přerývaje a zastavuje a pátraje upiatě po přesném výraze, mravní zmatek své duše, která uběhla větší životní dráhu než duše jeho vrstevníků a přece znechutila si cíl, sotva ho dosáhla.

Ano, věří tomu, co pravil; věří tomu od chvíle, kdy spatřil Ameriku, kdy shlédl vlastním zrakem ztělesněný ideál modernosti: největší úspornost; věří od chvíle, kdy poznal a zažil poslední důsledky, k nimž vede hmotná civilisace – zhnusil si ji v nich. Zde pochopil, že snaha, vytěžiti co nejvíce energie slunečné, chodí ruku v ruce s tmou duševní; že vůle, přeměniti svět v nejdokonalejší a nejhladší mechanism, poškozuje lidskou osobnost, již zjednostraňuje a která tím zakrsává. Nikoliv: úspornost není, nemůže býti nejvyšší ideál kulturní, a ujařmiti více přírody, než kolik jest jí třeba pro oprávněné potřeby, jest surové a mstí se. Modernost zná prý jediný všelék, jedinou mravnost, jediné opilství, jedinou fantastiku: práci, a neví, že práce, která není radostí duši, – a radostí jest jen práce tvůrčí, budiž sebe nepatrnější a třebas i všední – jest jí jedem; žádná zmechanisovaná práce nemůže prý býti dílem, neboť dílo jest jen tam, kde jest napětí a nejistota výsledku až do konce.

Ješuta musil by prý projít americkými velkozávody průmyslovými, aby pocítil lidské pokoření dělníkovo, jenž jest zde snížen jen na jakýsi druh nižšího stroje, sloužícího stroji vyššímu, stroji ze železa a z ocele: ten zde prý tvoří, dělník jen přisluhuje. Musil by prý spatřiti Pittsburské železárny, tovární města míle a míle dlouhá, zahalená stále v dýmná oblaka, nepropouštějící skoro slunce; a uvnitř v úmorném žáru musil by prý viděti dělníky podobnější kostlivcům než lidem, zmučené mátohy a stíny pracující bez oddechu v jedovatém vzduchu, otráveném věčnými výbuchy ohně a vody spolu válčících. Musil by prý navštíviti tavírny kovů v Omaze na březích řeky Missouri, tento obrovský tyglík, v němž dobývají vzácných kovů z rud, vrhaných sem severními státy; toto podsvětí ovládané tmou, ohněm a zmarem, kde rozžhavené pece chrlí neustále proudy tekutého kovu do připravených vozíků, které zaviňují tak snadno jeho výbuchy vražedné pro přisluhující dělníky: stačí krůpěj vody ve sběrači, aby vylila se žhavá láva kovová po nich a sežehla je. Musil by prý býti svědkem toho, jak umírají otravou arsenikovou lidé, určení k tomu, aby vysýpali obsah zvláštních pytlů, do nichž zachycuje se kouř komínový, obsahující jakýsi procentový zlomek zlata a stříbra, které by jinak vyprchalo. Musil by prý prožít, co prožil on, Lamberk, když mu v kterési důlní těžbě nedovolili, aby pokusil se ihned vyprostiti zasutého dělníka, poněvadž zastaviti stroje pro jedno číslo – a dělník v americkém průmyslu jest jen číslem – není tam zvykem; a tak přispěla pomoc jeho již jen mrtvému.

A k čemu prý to všecko? K čemu miliony lidí obětovaných bídnému živoření a předčasné strašné smrti? Aby několik tisíc bohatců žilo životem tupého přesycení nebo neplodné nervové horečky v stálé marné honbě za novými a novými sensacemi? Aby se mařily miliardy v pustém hýření bez krásy a síly? Kdyby byly na válku vynaloženy, lépe, tisíckrát lépe prý by bylo: padly by obětí slávě a cti a rozpoutaly by vichr, který by prometl zatuchlé morové díry hmotařského požitkářství a prochvěl je zase jednou tuchou čehosi jako polnice podnebeského světla slunečného. Není prý trapnějšího divadla na světě než pohled na malodušného člověka, který cítí se v bezpečí; jeho malá duše vyleze prý z něho jako dešťovka ze země po teplém lijáku a obejme slizkým objetím celou jeho hmotu tělesnou, kterou zbožní a k jejíž službě chce přinutiti všecko na zemi; jen hrozba, že jest kdesi jakási poesie v podobě moru, války, požáru, katastrofy a že může co chvíli vtrhnouti v jeho brloh jako anděl s mečem ohnivým, učí prý jej strachu a tím sebepoznání.

V Americe pochopil prý teprvé, jak pouhý rozum, pouhá užitkovost, úvaha a přezvěd, obrácené k cíli nejbližšímu a cele hmotnému, brutalisují duši lidskou: mění prý ji ve stroj na výrobu největšího množství požitku, na procítění největšího množství rozkoše, buďtež požitek ten a rozkoš ta hrubě smyslné nebo zjemněle nervové a dojmové. Není prý nic strašnějšího na světě, než zvrhne-li se duše lidská, jíž jest žíti, aby byla zdravá, v bázni a naději a v tužbě velikých činů, a dá-li se v porobu rozkoše: vyčerpá-li se v této službě tělo, duše nestráví se prý v ní, žel, nikdy a otroctví jejího nebude prý konce, jako jinak nebylo by konce jejímu vladaření; i z muk pekelných, které mohly by ji snad očistiti a vytříbiti, dovede si vyssáti kus rozkoše a zkaziti se jí znova.

„Věříš-li,“ končil Lamberk, „že zde zprotivělo se mně sloužiti užitku lidskému a rozumu lidskému, který se zapřáhl do jeho jha, neboť pracovati a nesloužiti tam jest nemožné? Věříš-li, že zde rozlámal jsem kteréhosi dne na padrť model svého vynálezu, poněvadž jsem pochopil, že byl by ujařmil o několik tisíc lidí více a získal o několik statisíc více zbytečného bohatství a tím dal příležitost vzklíčiti nízkostem, neřestem a monstrositám, které by jinak nevzešly v duších lidských?“

„Zde poprvé zatoužil jsem býti někdo, koho dnešní společnost nezařazuje a netřídí; pro něhož nemá jména, poněvadž nemá pro něho povolání. Byl bych sešílel v tomto prostředí o vysokém tlaku, kdyby nebylo hudby: ona vyvedla mne z pouště k živým vodám rajským, ona vrátila mne tajemství mého já, ona vyhloubila ve mně studny, odkud jest viděti i ve dne hvězdy. Ona byla jako rozševelené listí svatého stromu Igdrassilu, a já, hlavu maje opřenu o jeho peň, zíral jsem v úžasu, po létech a létech zase, jak stře se jeho koruna do všech hloubek, šířek a výšek kosmických a jak zachytává v sebe jako v síť světy nejvzdálenější. Tvořil jsem, třebas ne mocně a třebas v úzkých mezích, ale tvořil jsem přece; a tím jediné jsem se zachránil a obrodil, tím jediné přenesl jsem se přes chladnou sestárlou tíhu svého stínového položivota.“

A po malé přestávce s nasupenou tváří a tiše, jakoby mluvil již jen k sobě:

„To všecko vyhlíží ohyzdně, vím to: jako sentimentálnost a papírová romantika; ale není to sentimentálnost, ač to tak vyhlíží – v tom právě jest neslušnost situace, do níž jsem se dostal. Nejsem ani mentem sentimentální, naopak: sentimentalita se mně hnusí, jest mně odporná; nikdo není a nebyl v naší rodině sentimentální; rodina byla a jest výbojná, činná, tvořivá: statkáře, kněze a vojáky, dobyvatele, tvůrce, množitele života byť v malém, rodila a odchovávala posud. Můj otec jest první, kdo vystoupil z tradice: první inženýr v ní, první dobrodruh a konquistador, podnikatel smělých staveb mostních. Jest možno mluviti o romantice v jeho životě? V životě muže, který vybíjel svůj vnitřní nepokoj v návrzích a provádění odvážných konstrukcí nad vodami exotických jmen v cizích zeměpásech? Všichni přede mnou, i on ještě, pili přímo ze zřídla životního; neblížili se mu oklikou, nezachycovali jeho vzdáleného šumu nebo mlžného odlesku refleksí nebo kritikou. Proč já a právě já ztrácím toto životní štěstí? Proč mně prvnímu kalí se přímý poměr k životu? Nechci býti odsouzen ani k vzbouřenectví, ani k snílkování, ani ke kritikářství a reformátorství životnímu – protiví se mně všechny tyto formy, jsou mně odvozené a seslabené. A já miluji jen sílu, nic než sílu a celost její – proč vniká do mne cosi, co mně chce rozpoltiti? Jak to pokořuje, hádati o sobě, že jsi nahlodán čímsi, čemu není jména, co snad jest kvas k básníkovi nebo k jinému umělci, ale možná také jen nervosa pozdního dědice stárnoucího rodu? Možná také jen únava vyčerpané krve rodinné, neosvěžené dlouho již přítokem pravého zdraví ženského, nebo dokonce první návštěva zakukleného šílenství, jež posedalo mého děda a jemuž unikl jen tím, že svlékl předčasně uniformu vysokého štábního důstojníka a vrátil se domů, na rodný statek pošumavský, rýt zahradu a roubovat stromy a počítat večer brázdy na poli, vlastní rukou vyorané za den, s pohledem šťastně tupého obmezence? A přece: což jest možno nekritisovati, nepříti se, nežalovati? Nebo jest nutné a zdravé, příznakem zdraví, jíti předepsanou drahou a neviděti a neslyšeti, nechtíti viděti a slyšeti a dovésti neviděti a neslyšeti a opíjeti se prací a prací a prací; stavěti továrny a zlepšovati patenty, dopočítávati se klasických řešení problémů a kupiti peníze a peníze a v prázdných chvílích třebas i komponovati, jako jiní hrají v nich v karty? Jak odporné jest to všecko! A jak v jádře malicherné, jak pokořující! A nejhůře: cit nudy roste ve hrudi a otupuje se tvůj někdejší odpor k němu. Člověk zvyká si bezděky hře a diváctví: přihlíží k vlastní hře, v níž jde o jeho kůži, jako ke hře cizí: rozdvojuje se v herce a diváka, ale divák převažuje zvolna: baví více přihlížeti než hráti. A v tu chvíli jsi již ztracen: ve chvíli, kdy si zvykneš býti divákem vlastní bídy. Naplít na to, jaká ohyzdnost všecko,“ dopověděl hlasitěji, jakoby na omluvu a podával mlčky již ruku svému průvodci.

Setmělo se zatím úplně a oba přátelé došli k obydlí otce Lamberkova, k starému palácovému domu klidných linií a přísného profilu v široké, ale nehlučné ulici novoměstské. Měkké přitlumené světlo lilo se z několika oken prvního patra do zamženého jarního vzduchu a vřelo v něm tichou tesknou důvěrností. A zatím co mladý Lamberk stoupal poněkud unaveně po širokých schodech staré monumentální budovy, ne dost rozhlaholené a prohřáté dnešním úzkým šedým životem a proto působící ponuře a nepřístupně, představil si celou silou své mladé vášnivé mysli přísnou štíhlou dívku v tiché malostranské zahradě.

„Dovede mne sjednotit? Dovedla by mně vrátiti ztracenou celost? Jest z těch řídkých žen, které posvátným, světlým a širokým kruhem kladou kolem sebe záři svého melodického čela a v jejichž ifigenijské blízkosti usíná šílenství, uléhá zloba a ustupuje nemoc? Nebo z těch četných, jež rozpoutávají v muži všecky vášně sebeničivé nebo ulechtávají jej v tupou dřímotu?“

„Ne, nedávej mně jí,“ řekl po chvíli rozhodně, jakoby obracel se k někomu, k bohu nebo osudu. „Nedávej mně nic, po čem toužím. A nedej mně ani jí, a právě jí ne, poněvadž po ní toužím. Ne, není mně přáno spočinouti ještě, a příliš mnoho dravčích pudů vře ještě v těchto žilách. Pokavad se nevylijí a nevybijí, nebude pokoje; a snad nebude ho ani, pokavad nezabijí buď mne nebo –“ nedořekl ani v duchu, zachvěl se a vběhl prudce do pokoje, jakoby utíkal od své nedomyšlené myšlenky.

Otec očekával jej již k obvyklé večerní partii šachové. Ruce maje složeny za zády, což bývalo u něho výrazem zadumání nebo rozpaků, málo nad průměr, s hlavou suchou o čele lehce šikmém, povolivším již z prvního soustředění, o tváři hladce holené, zatížené čelistí mocněji vyvinutou, než bylo úměrno, o kulaté výbojné bradě, přecházel pokojem krokem poněkud rychlým a tvrdým, krokem, jímž chodívá vždycky první generace, krokem, který příliš spěchá, neboť neujistil se ještě vším, čeho dobyl.

Pohleděl na syna zrakem, jenž přicházel z větší dálky než jindy, zrakem proti obyčeji poněkud roztržitým a méně zpytavým než jindy.

Pozdravili se stručně a potřásli si rukama. Teprve, když sedali k hracímu, stolku, objevilo se z jakéhosi spěchu, nepřiměřeného situaci, že jest mezi nimi napětí, ale že překonávají je jako opravdoví gentlemeni.

Usedli a hráli mlčky; ale zatím co jeden odvažoval tah, druhý snažil se proniknouti bytost druhovu, vmysliti se v ni a vcítiti se v ni úpornou vůlí.

– Hle, můj otec sedí přede mnou, pravil si syn; tyto žilnaté stařecké ruce které se již chvějí, zdvihajíce figuru, jsou ruce muže, z něhož jsem vznikl a jehož bytost, byť přeměněnou, dovedu snad o několik let nebo desítiletí dále, za práh jeho smrti a zániku. Co vím o něm? Jak jej chápu a jak mu rozumím? Neznám nic skoro z života jeho před čtyřicátým rokem, kdy vyhledal si ve svém rodném kraji velkostatkářskou dcerku, o osmnácte let mladší jeho, která byla mou matkou a zemřela úplně jím podmaněná, jak se zdá, a jemu připodobněná při porodu druhého dítěte, v jedenáctém roce svého manželství. Co žil před svou ženitbou? Práci, svou práci, výboj své práce, není pochyby, ne víc: vášeň svého života a díla. Byl on a jest on posud Někdo; někdo, kdo nepřijímal svého osudu z vnějška, někdo, kdo vytvářel si jej někdy bojem s životní látkou, jindy spoluprací s ní. Prorazil on první tradici starého zámožného statkářského rodu, jehož členové žili generaci po generaci aristokraticky uzavření, věrní starým řádům a setrvační v starých věrách, vzdělávajíce půdu svých otců a občas ji i střídmě přimnožujíce; volíce výjimečně i povolání vojáků nebo kněží, ale i tu tradičníci, netvořící nových ideálů a hodnot životních, nýbrž sloužící odvěkým příkazům kázně a poslušnosti, přizpůsobující bez nesnází a pochyb své životy zděděným představám cti. On první vybočil z drah rodných, on první vyrazil vášnivě v před, nashromáždiv v sobě, nevím jak, více ohně, více energie, více touhy po činnosti, více vášně a více důvěry v život než jeho předkové; nebo byl to snad jen marný neklid, prázdný nepokoj, byla to snad jen pustá dobrodružnost, cosi pathologického, maskovaný úpadek síly rodové? Ne, nikoli: byla to opravdová síla; kladná síla; nic víc a nic méně než síla. Síla, které bylo překonati nejrůznější překážky, síla, která milovala i těžký život za nesnadných podmínek vděčně jako předurčené jeviště svého působení, síla, která měla i tvůrčí obraznost, ne ovšem samoúčelnou obraznost vidin, nýbrž obraznost skutečnosti, vědomí přeměn, které dřímaly v hmotě a jimž ona pomáhala, aby se zrodily a vykuklily. Vnesl v technickou práci svého odboru a své doby cosi jako zárodek nové metody a nového stylu, zvláštní způsob, jak nazírati a řešiti její problémy, jak odpovídati na otázky, které klade svým pracovníkům. Tedy síla, opravdová síla, snad tápavá ještě a brutální ještě, ne zcela osvobozená a vykvašená, ale přes to síla: ne romantika, ne dobrodružnost, ne hazardnictví; nic literárního, nic odvozeného; nic, več by se byl vemluvil a vesnil; nic, čím by se byl nemohoucně dráždil nebo slabošsky pokoušel. Bylo v něm jakési opravdové plus síly nad sílu jeho předků: a toto plus vedlo jej přirozeně k tomu, že stal se dobyvatelem hmoty, kde dědové jeho byli jen jejími strážci a vzdělavateli.

Vidí to i z poměru, který zaujal k němu, Frankovi, svému synovi, hned od chvíle, kdy mu vstoupila na mysl možnost jeho bytí. Ženil se ne z lásky, nýbrž účelně: chtěl míti dědice, chtěl založiti dynastii; důkaz, že energie rodová vzala v něm nový směr, směr, který cítil hluboce a uvědoměle nejen jako oprávněný, nýbrž jako dosti silný, aby směl pokládati jej za trvalý a přesahující jeho osobnost. A věren jsa své myšlence, choval se důsledně k Frankovi již od dětství jako k jakéhosi druhu korunnímu princi nadosobním sebepřemáhavým způsobem: viděl v něm dědice, pokračovatele dynastie, ne syna, ale osobnost. Nehrál si s ním, nelaškoval s ním, vyhýbal se záhy všem důvěrnostem i vší citovosti: obcoval s ním skoro výlučně mediem rozumu a vůle; vštěpoval v něj záhy vědomí poslání; snažil se vypěstovati jeho vnímavost pro účelnou krásu přesných a přísných řešení matematicko-fysických nebo směle výbojných konstrukcí technických a odvrátiti jej tak od vší krásy sentimentálné a smyslové; záhy burcoval také jeho ctižádost a záhy nabízel se mu za soupeře a závodníka v úkolech naukových a vědeckých.

Jakýsi stín padl tím na mládí hochovo a zmrazil jeho lásku k otci, kterou se k němu pnul v časném dětství. Ale později, když mladý muž, jedinečně uzpůsobený vším, vědomostmi, kázní své povahy, k úkolům moderního těžitele z přírody, plnil i nejobtížnější požadavky, které kladlo na něho povolání otecké, kdy myslil a tvořil i v jakémsi smyslu v tvrdé odbojné hmotě, kdy pocítil první opojení ze svých úspěchů, ceněných odborníky, poklonil se v duchu způsobu výchovy otcovy jako promyšlenému uměleckému dílu: pocítil jej jako cosi krásného v jeho střízlivosti, jako něco čestného a cudného a cítil tak až do chvíle, kdy znechutil si své povolání jako netvořivé ve vyšším smyslu slova; jako opakující a prodlužující vládu hmoty nad duchem, přes to, že se tváří, jakoby přemáhalo jím přírodu. „O jaké krásy, jichž se nikdy nedomyslím a nedohádám,“ říkal si nesčíslněkrát v poslední době, „podvedla mne tato ne výchova, nýbrž dressura! Jaké prameny podvědomé krásy a síly, vlastního tajemného a svatého zdraví celé bytosti zasypala ve mně na vždy, ano na vždy, neboť dokopám-li se jich snad i kdysi, nebudou to již ony, nýbrž jiné vody, z nichž byly vyplašeny všecky najady, zřídla umělá, odsvěcená nešetrným násilím rozumu a hlukem jeho díla ze své milostné léčivosti.“

A přece i dnes, zahleděv se na caesarskou hlavu svého otce, pomátl se v duši a rozkolísal se a tázal se znova, po několikráte již v posledních dnech, nemá-li pravdu přece on, otec, a není-li syn úpadkem vedle něho; nehovoří-li z něho jen zakuklená slabost, zapíraná barevná a zajímavá nemoc, pestře vystrojená smrt. Dovede opravdu tvořiti ve vyšším smyslu a ve vyšším stupni než on; žíti zmocněněji jiný a vyšší typ životní, než jaký žil on?

A zatím co hlavou synovou šly tyto myšlenky, otec zabodával v pausách často zpytavý hled na jeho schýlenou lebku a hovořil sám k sobě:

– Hle, můj syn, kost z kostí mých a krev z krve mé, a dnes poprvé ho nepoznávám. K dědictví svému jsem jej vychovával, a on jím dnes povrhl; a tváří se, jakoby netušil, že pohrdl tím celým mým životem, tím, co v něm bylo nejlepšího a nejcennějšího. Sepial jsem své mužství kázní, o níž nemá snad zdání; svody přistupovaly ke mně, ale myšlenka na něho zapuzovala je. Mé mládí bylo temné a bouřlivé a hrozilo roztříštiti mou osobu jako var nádobu o stěnách příliš křehkých; a já stvořil jsem si syna jako soudce nad sebou, kterému chtěl jsem jednoho dne složiti účty ze všeho konání svého: toho dne, kdy by vykonal čin, jímž by mne zastínil. Jako soupeři a vítězi chtěl jsem vzdáti se mu: a domníval jsem se, že vítězství jeho a vykoupení moje jsou již zcela blízké. Všichni v našem rodě měli nebezpečné mládí, mládí nenasytné jako oheň a mučivé jako úpal; a všichni v našem rodě v mužství a stáří odpykávají si jeho viny a vykupují se z jeho svárů; a všichni užívají jeho hříchů jako schodů, po nichž stoupají k obzíravému a klidnému kmetství. Zlá, dravčí jest síla Lamberků a tryská ráda nejprvé vášnivým, kalným a přerytým proudem zločinu a viny, aby teprve později učistila se a uklidnila v souvislý stejnoměrný tok dělné činnosti; tak bylo s dědem mým, tak s otcem, tak se mnou. Děd neustal v mládí, pokud nezničil svého soka v lásce, který jej urazil, a v stáří pomáhal tajně vdově a dětem svého nepřítele; můj otec prohýřil v pětadvacátém a šestadvacátém roce skoro třetinu statku, ale mně odevzdal jej větším, než jej přijal od děda; a já? Dvě ženské mrtvoly střeží práh mého mužství, předěl mého jinošství a mého věku dospělého; dvě mrtvoly utracené pro mne hříšně a marně; ano, žel, třikrát žel; ale mužství mé jest čestné, vyplněné dílem a starostí o rodinu a o výchovu synovu, prosté každé příhany, malé i velké, čisté od skvrn, jimiž potřísnili se více méně všichni mí soudruzi, jak je znám; a stáří mé, jasné, přemítavé a dalekozraké, touží usednouti na prahu domu synova, kde vane dech od úst spících dětí a ženy i čeledi, opříti šedou zvrácenou hlavu o veřeje a pohroužiti zrak do věčných hvězd, které rozrojila nade mnou noc, zatím co údy moje proniká zvolna ledový chlad, tak lahodný po dni tak znojném, a ony stydnou a kamení jako má připravená deska náhrobní, na niž smrt píše mé jméno do jinovatky.

A hle, on boří dílo mého života. Proč? Z rozmaru? Z nutnosti? Nevím toho. Mýlil jsem se snad v něm? Není snad z té jadrné látky, z níž musí býti dědic, aby donesl myšlenku otcem předanou o lidský věk dále? Nemá mocných plecí Atlantových nebo nemá jeho trpělivé duše, neboť myšlenka otcova tíží mnohem více než myšlenka vlastní a promrzí se a znudí se mnohem dříve než myšlenka vlastní, a muž odkládá ji rád jako žena dítě nemanželské? Nebo procitla v něm snad a ožila v něm snad kletba rodová, kletba lamberkovská: jest mu nutno dopustiti se viny v mládí, aby ji odpykával životem? Musí ustrojiti si v mládí mračna, tmu a bouřku, aby bojoval s nimi celý život a aby teprve v stáří rozplynuly se jejich poslední šmouhy a cáry v nesmírném vysokém křišťálném poháru vroucích světelných nebes západních? Jest mu třeba zločinu, aby mohl dožít se vykoupení a dobojovat se smíru? Ale proč vybírá si předmět své viny právě ve mně? Proč chce dopustiti se jí na mně? Proč ne jinde, mimo mne? Osud jest mně dlužen klidné stáří věnčené pokojem; proč vztahuje on ruku právě po tomto nejchudším a nejprostším vínku? Proč? Co láká jej na něm? Nic než to, že chtěl jsem jej vplésti do svých šedin. –

Dohráli, a starý Lamberk proti obyčeji vstal prudce od stolku, odstrčiv jej lehce od sebe nervosním pohybem a rozchodil se po pokoji chůzí zřejmě obtíženou smyslem a záměrem. Suchá rozhodnost zanítila se v jeho zapadlých očích a tvář pobledla; byl z energického rodu dobyvatelů, vojáků a vládců, muž vůle a činu, z těch, jimž krev v rozhodných chvílích hrne se k srdci a odbarvuje líc.

Stanul náhle těsně před synem, který instinktivně povstal, a řekl hlasem úmyslně přidušeným:

„Jest třeba rozhodnouti se, Franku; není možno váhati déle. Přijmeš nabídku firmy Laneovy? A odjedeš pozítří do Skotska?“

„Řekl jsem ti již, otče, nemohu: jest to neodvolatelné. Mám své dílo a nemohu je dokonati než zde, v tomto starém městě, které jest mně i blízké i vzdálené zároveň, hovoří ke mně ve svých chvílích přátelsky a laskavě jako děd a odmlčuje se ve svých chvílích významnými zámlkami jako milenka, jež nemůže se překonati a sní o zradě i v tvé přítomnosti. Tvořím symfonii, nemohu pracovati ve tvých závodech a podnicích: vystřebaly by ze mne všecko, co mám ještě ze síly a duševního zdraví.“

Tvář otcova zkřivila se v ledový odmítavý pošklebek, který urazil syna víc, než chtěl a zamýšlel.

„Víš, co ničíš touto chlapeckou svéhlavostí? Dílo, jehož rozměrů netušíš, plán, jenž ti uniká velkolepostí své skladby. Myslil jsem ve velkých liniích, nově a silně, zcela jinak, než jak myslelo se posud v našem rodě; předjal a předzvěděl jsem dílo příštích generací, a v dalekém budoucnu zakotvil jsem své srdce na kotvu nejtajnější šílené naděje. Tys měl býti, ne, ty musíš býti mostem, po němž půjde má myšlenka zasnoubit se s mým snem. Ano, snem, nesměj se; jen tento sen jest hoden toho jména; sen tvůj, a vůbec sen váš, vás mladých, jest jen prázdné a pusté snílkování. Vyvinul jsem v sobě a zorganisoval jsem v sobě nové energie; přetvořil jsem v sobě a zocelil jsem v sobě nejisté a rozkolísané síly rodové; dal jsem staré životní vůli naší nový směr a ráz; vykoupil jsem ji z jejích rozporů a protikladů: chtěj jen uvésti se se svými záměry v soulad s ní, a přenese tě přes život jako křídlo ptáka přes propast. Hlavní a největší překážky překonal jsem svou osobou a ve své osobě za budoucí: pro tebe jest dráha již upravena; proč nechceš jíti jí?“

„Snad právě proto, že jest upravena. Má pýcha nenávidí upravených cest. Nemohu sloužiti tvé myšlence: mám svoji.“

Jakýsi vnitřní mráz dotknul se mžikově otce a prochvěl jeho kořeny. Pochopil ne rozumem, ale pudem, že vývody jeho vybouřily bezděky všecku pýchu synovu, pýchu Lamberkovskou, na jejíž temné dýmné opilství mladého třeštivého vína upomenula jej závrať této chvíle. Lamberk proti Lamberkovi: cítil, jakoby se sám rozpoltil ve dvě půle, a ze synovy tváře, znetvořené vnitřním napětím a předrážděním, zadychlo na něho v tu vteřinu jako z výhně pekelné celé jeho obžerné mládí, rozběsnělé ve všem rouhačství a ve vší svatokrádeži. Třeštil chvíli zrak na syna jako na přízrak.

„Nevěř jí,“ dobyl posléze ze sebe po dlouhém mlčení jako parný ústupek rozumu. „Jest jen jedna myšlenka hodná dnešního muže, a tu máme společnou, v ní a jí jsme bratři: podrobiti hmotu, ovládnouti zemi, uvolniti a urychliti oběh všech jejích sil, zapřáhnouti je před vůz své hrdosti a uraziti tak za hodinu více, než urazili předkové naši za tři dny.“

A syn, také po pause, v níž jakoby slezl tři schodové spirály jakési bábelové věže, zdaleka a nepřítomně:

„Ne, vozil bych tak na bleskovém voze jen svou bídu, nudu a smrt.“

Stud, že marně pokořil se před synem, rozlil nach po zbledlé suché tváři starcově.

„A kdybych ti poručil,“ vybuchl, třesa se na všech údech a zdvihaje pravici jakoby k ráně.

Frank přistoupil těsně k otci a ožehuje jej svým temným, nyní až zdivočelým zrakem. „Opovaž se,“ rozdrtil mezi zuby. Ale v tu chvíli rozstoupli se již oba muži, zahanbení před mladou dívkou, která jedva slyšitelně vstoupila do pokoje. Byla to Michaela Lamberková, druhé dítě starcovo. Útlá a blouznivá, štíhlá jako prut, o velikých modrých očích, zvětšených ještě vlhkou teplou září, jež jakoby tížila svou přílišností její úzkou podélnou tvář, přecházela tichým starým domem jako stín a prochvívala jej jako světelný akkord. Žila duchovým životem, plachá, hrdá a uzavřená před světem, který zahlédla posud jen z daleka jako mučivý mrak dýmné hrůzy a ošklivosti; ale pohled ten stačil, aby ji zmrazil odmítavým odporem. Žila zasvěcena jakémusi řádu, kterému nebylo jména a jehož řeholi sama si vytvořila: hudba, poesie, meditace, nepojmenovatelné rozkoše a úzkosti zmítaného srdce, plesy, vzněty i trudy duše příliš sebou zabrané a opojené vyplňovaly její život, a setkané s díly básnickými nebo mystickými a náboženskými určovaly jeho směr jako u jiných lidí setkané s živými osobami. Ta nebo ona sloka Keatsova a Swinburneova nebo Baudelairova a Verlainova byla jí velikým citovým dobrodružstvím; a ta nebo ona passáž z Bruknera nebo Mahlera, ta nebo ona píseň Wolfova byla jí zasvěcením skoro nervovým a přinášela jí zjevení, které chránila v sobě jako závazný slib osudu. Otec, tvrdý a přísný k synovi, býval k ní vždycky něžný a obklopoval ji s jakousi přílišnou, jakoby provinilou ochotou vším přepychem; její přání byla mu rozkazem, její rozmary zákonem; ale ona milovala jediné bratra podivnou zbožňující láskou k obětem ochotnou, ano dychtící po nich, čistou a vášnivou zároveň. Cítila k bratrovi churavě hrdou lásku jako k poslednímu představiteli svého rodu, který jí byl jedinečný, oddělený nepřestupnou propastí od ostatního lidství, pyšnou lásku knížecí výlučnosti, jíž milovali své bratry některé princezny starořecké; a vedle toho i osobnostně jako jedinou skutečnost, která dovedla přistoupiti k jejímu citlivkovému srdci a nezraniti ho. Tato láska byla jediné, co v ní přesáhlo sen, aniž dotklo se života; a tak slila v sobě světlou duchovou vroucnost s jakousi temnou krůpějí slastně mučivé touhy, jež nepřestala býti vzdálenou tuchou a nejasným podobenstvím. Nerozrazila její uzavřenosti ke světu a životu, naopak: utužila ji a sevřela ji výlučností až churavou; neprohřála zvláštního řídkého, čistého a cudně chladného vzduchu, v jehož vysokém pásmu žila a jehož mediem obcovala s fantomy velikých mrtvých duší, ale rozsvítila duhu zrádné přeludné krásy na temném pozadí její melancholie.

„Otče, Franku, jaká hrůza,“ zaplakala Michaela a rozeštkala se dlouhým, mučivým nervovým záchvatem.

– – – – – – – – – – – – – –

Za půl hodiny seděl otec Lamberk podlomený v hlubokém křesle své pracovny, maje tupý pohled zarytý do země jako pokořený vinník: v ústech měl chuť blínu, a co třeštilo mu hlavou, bylo zoufalství nahé jako mráz a temné jako smrt.

„Nemám dětí,“ opakoval si temně, „nemám dětí: do jednoho z nich vložil jsem všecky sny své síly a pýchy, na druhé snesl jsem všecku svou lásku, něhu i slabost, a povrhly mnou obě. Osud svých snů, svých choulostivých zimomřivých snů stařeckých, které potřebují tolikeré pozornosti a šetrnosti, vložil jsem do jejich rukou, a hle, ony hrají jimi v míč.“

A zatím v dívčím pokoji Michaelině konejšil Frank svou sestru, ležící na pohovce s tváří zarytou do polštáře a s ramínky potrhujícími sebou v bouři již doznívající, tím, že improvisoval na klavíru vášnivou skladbu, zdlouha z temna se prodírající, plnou odskoků, jakoby chtěla ztratiti se sama sobě, a propadající se chvilkami do záhadných a neurčitých pomlk.

Michaela poslouchala dlouho mlčky a zdvihla na konec svou tvář, která měla v tu chvíli něco z polovědomí květinového kalichu, zvítězivšího nad dlouhou urážkou deštivého dne, a jejíž úsměv, odpoutaný od žalu, napojil se již první krůpějí snové krásy a volnosti tvůrčí.

„Franku, jaká hrůzná věc jest život,“ promluvila slabě ze stísněné hrudi po několika vteřinách, v nichž hledala sebe celým úsilím své vůle. „Kde jest hudba Orfeova, která spoutá všecko temné šílenství našich dravčích pudů? Kde tóny, v nichž zjihne všecka naše hrdost, v kterou jsme vkováni? Slyším řetězy, které mne objímají, slyším, jak řinčí a zvoní. Nalezni magické slovo, zaklínadlo, v němž se roztaví a jímž spadnou s mých údů; a nalezni melodii, kterou se rozplynou a odtekou, jako odplývá na jaře led, věznitel řek dlouhé a dlouhé měsíce.“

„Ne, Michaelo, já zpívám posud zvrácenou rozkoš našeho srdce, jen zdánlivě tak něžného, rozkoš srdce libujícího si v kontrastech a opíjejícího se jimi tajně. Temná řeka silné vůle prostupuje posud naši bytost a podemílá její břehy a rve ji ve svůj mučivě horoucí vír; a jediné utišení, v něž chci doufat, jest posud jen utišení půlnoční, kdy ustydne pod ledovou tříští světel nebeských, jež ponese na své hladině. Jest nám souzen kdy jiný mír než toto chladné zkonejšení půlnoční? Nevím; vím jen, že v slabých chvílích touží po něm naše srdce, ale že přijdou vždycky chvíle silné, jež zastydí se za své měkké sestry a zradí a zaprou je.“

– – – – – – – – – – – – – –

Trvalo několik dní, než starý Lamberk sebral své síly a připravil se k odjezdu, ale odjel přece konečně kteréhosi mrazivého jitra do Skotska ke svým velkým podnikům stavebním, vzpřímený, zdánlivě nezkrušený a hrdý. Avšak pohled jeho na peroně nádražním přenesl se přes syna a dceru, kteří jej formálně vyprovázeli, a stanul dlouho u starého sluhy v pozadí, tetelícího se jitřním chladem a rozmrazeného jím až do starých vystydlých kostí, jemuž nedávno zastřelil se jediný syn po životě marně utraceném, a objal jej dlouhým bratrským objetím.

III.

Přepadl mne tenkrát jako dravec,“ opakovala si dnes již po kolikáté skoro nevědomky Cornelie, seštíhlená ještě novým smutečným rouchem, zachvívajíc se zimou v břeskném jarním slunci, jež vpadalo do pokojů zpustlých smrtí matčinou. Teprve dnes, v tomto slunci, prosvitnuvším z mraků a chmur několikatýdenních, rozstoupil se byt ve zvláštní, podivně teskné prázdno, jakoby ho byl naplnil paprsek světelný dálkou své nekonečné pusté pouti.

Bylo to slunce pobledlé ještě a při vší výbojnosti jaksi duchové, slunce, jež tvoří fantomy spíše než měsíčná noc a dotýká se víc než ona brány zmučeného srdce a rozezvučuje ji, zakuklené v útočící vlnu snů a vzpomínek, s nimiž dovede se tak snadno spojiti. Přesladké sváteční ticho, uvědomující se samo sobě slabým cvrlikáním ptačím, leželo nad uzavřenou zahradou i celým prázdným okolím a nalévalo se chvílemi jakoby mocným příbojem, až zdvihalo dům a unášelo jej jako loď i s Cornelií daleko od lidí na bezestopé moře. Ticho a světlo, slité v jedno, vřely a šuměly chvílemi jako pobouřený roj včelí v horkém červnovém dni v mysli nedávné mladé ošetřovatelky, bděním předrážděné a utrpením zmučené a tupě zahleděné nyní do proudů slunečných.

Cornelie žila od setkané s Frankem Lamberkem rozdvojený život: stále ležel na ní skoro jako ruka jeho klidný a živočišně teplý pohled a vlastnil si ji vlastnictvím, jehož nebylo možno setřásti. Konala všecky své povinnosti k nemocné matce přesně, spolehlivě a věrně do posledních sil, až klesala únavou, ale to všecko, ku podivu, i věrnost i spolehlivost, ano i láska a bolest její, zdálo se jí do značné míry automatické a jen z půle pravým vlastnictvím její duše: druhou, a jak se jí zdálo, závažnější půli věznil onen neodpustitelně a nestoudně pokojný a sebevědomý pohled. Marně klečela před ním, marně spínala ruce k němu, marně plakala pokořující slzy: byl zde a neopouštěl jí; stál nad ní a ovládal jí.

A byl zde i nyní, dnes, v tuto chvíli s určitostí a naléhavostí větší, než kdyby byl přítomen hmotně. Ano, stál nyní za ní, srdce jeho bilo a tvořilo život, a jeho oči, velké dobyvatelské oči, oči poloboha nebo objevitele nových pevnin, spočívaly na ní; věděla i ve snu, že stačí ohlédnouti se a že jej spatří v pokojném proudu jeho teplého pohledu jako hvězdu koupanou a nesenou vlastní září. A cítila v bezejmenné hrůze v tu chvíli, že bude tak již pro vždy: že kdosi přeložil pramen jejího života, že tryská nyní z cizího srdce a z cizí hrudi, a že bude žíti jen potud, pokud dovolí jí napájeti se z něho. Ne, slunce není již zdrojem života, bylo-li jím kdy; slunce, které sem nyní vtéká, jest jen osvětlením jevištním, přísvitem, který volá a láká mrtvé stíny a dává pohybovati se jim a tančiti jim pitvorný menuett. Ne, slunce není než obrovská lhostejná lampa, která polévá stejnou výsměšnou září živé i mrtvé, včera zsinalou, křečí strhanou tvář matčinu, dnes rozžhavenou líc dcery, odpadlé od slibů, jež dala své umírající rodičce; ano: lampa, stíny, osvětlení, klam a mam, smrt, sen a zrada. Ale život, opravdový život, opravdová skutečnost lije se jen a živí se jen z teplého, pokojného pramene jeho zraku: kdyby vyschl, pohasl by život a setlela by jeho záře.

Jakási bezpomoc, bezradnost a závislost padla na ni v tu chvíli tak přesvědčivě, že cítila, jako by ji podemílala lehká závrať. Zvuky nepravděpodobné, z nesmírné dálky hluše přicházející, vrátily ji životu a naplnily ji zároveň odporem k němu. Vznesla příkře hlavu, odtrhnuvši ji skoro násilně od svých mučivě slastných vidin; a lehký výkřik vydral se jí z hrdla, když uzřela před sebou plavého mladého muže, jakoby větrem sem zaneseného. Trvalo několik vteřin, než pochopila prostou skutečnost, že zapomněla zavříti dvéře bytové za služkou, a že Ješuta, pozvaný jí na dnešní odpoledne, vešel neohlášen a bez překážky a překvapil ji v jejím snovém bacchanale. Podala mu rychle ruku, ale provinilý nach vystřelil jí přes to bezpříčinně do tváří a zmátl i návštěvníka; a trvalo chvíli, než nalezl svůj obvyklý klid i monotonní spád hlasový, jímž hovoříval s mladou přítelkyní o nadějích i trudech svého povolání, o své práci z dějin české protireformace, o jiném svém plánu k dějinám pražského baroku, o směrech a sporech mezi historiky, o hypotesách a metodách vědeckých, o svém pojetí určitých dob, o logice a filosofii dějinné, o všem, co zajímalo sice její intelekt, ale co klouzalo hluše jako stín mimo její duši; co zdálo se jejímu nitru mátožnější a lhostejnější než mlhy loňského podzimu, a co přece, k jejímu podivu, rozehřálo občas jejího hostě a vdechlo slabý churavý růměnec v jeho bledou líc.

Ješuta navštěvoval mnoho a pravidelně poslední dobu Cornelii, a dívka, otupělá bolestí, přijímala jej s trpností, kterou si vykládal křivě jako zájem; a občasná jiskra, rozdoutnavší jeho bledý mělký zrak, tryskala z pošetilých nadějí, jež vytrvale rozdmychovala jeho oddaná, slabošská a pokorná touha. Ještě týž večer, kdy seznámil Cornelii s Lamberkem, vrátiv se domů a dříve než se ponořil do obvyklého studia, předjal jakousi bleskovou předtuchou dosah svého činu a zalitoval ho pokořeným tísnivým studem, k němuž přidružila se slabošská, podryvná a mdlobná nenávist k mladému inženýru, nezpůsobilá, aby vydala plamen mužného otevřeného odboje, nýbrž stravující sebe samu v plíživém dýmu závistné zloby.

Ješuta ustanovil se hned tehdy, že napraví, pokud možno, svůj nepředložený skutek, že nepřipomene Cornelii nikdy ani jména Lamberkova, na případné její dotazy po něm že odpoví vyhýbavě a neurčitě a sám že zabaví ze všech sil mladou dívku, opřede ji svou pozorností, upoutá svými hovory; a poněvadž Cornelie opravdu nikdy ani zdaleka nenarazila na jeho soupeře, uspala se podezíravost Vítova a zadřímla v jakýsi pokojný sen, který blížil se chvílemi při vegetativné povaze tohoto člověka až štěstí. Ale stačilo mu, potkati kdysi náhodou na ulici Franka, aby zrozpačitěl před ním jako před někým, kdo zná tvůj tajný hřích. „Proč jsem jen takový prokletý slaboch,“ lál si, odcházeje od něho; „a proč nedovedu čeliti mu vzdorem a chladem, položiti svůj tvrdý pohled mezi nás jako příkop pevnostní?“

„Není na světě jiné viny než slabost,“ mumlal po chvíli polohlasně jako trapně nahou sentenci, která pokořuje svou mrazivou jasností; sebemrskač, jakým již byl, neodolal a přešlehl se jí jako důtkami. A ne již tucha, ale jistota, že ti dva, Kornelie a Frank, jsou si předurčeni a že on rozlučuje je od sebe a těží z jejich odloučení, prošla mu myslí. „Ano, touží po něm, nyje po něm, celou svou bytostí, vší její polaritou jej volá a vábí a láká. Ale neláká tím k sobě své záhuby?“ Zadumal se na chvíli: „Nemá-liž Frank Lamberk pohledu, který mámí ženy a klade se pokojně a bezpečně jako teplá ruka pánova na ně a vlastní si je ve vlastnictví, z něhož není úniku? Nemá-liž tvrdé duše vladařské, která jde jen za výbojem a jíž vláda jest totéž jako rozkoš; a která nezná spočinouti, pokud mihotá se v ní poslední jiskra síly a života? A nemám-liž já práva, ano vlastně povinnosti, oddalovati ji od jejího neštěstí? Stavěti se překážkou mezi ni a její zhoubu?“

„Pokrytecký moralisto,“ zasmál se za chvilku skřípavě sám sobě. „Jesuito, jesuito! Víš sám nejlépe, jak prázdné jsou představy a jak pustá jsou slova jako štěstí a neštěstí, prospěch a škoda! Víš sám, že jen jeden pojem rozechvívá a rozehrává tvou mrtvolnou, zatuchlou duši, že jen jedno slovo zní tvému sluchu plným přízvukem kladiva, dopadajícího na kovadlinu a krušícícího všecko, co jest mezi ním a ní: Osud. Nevěříš jinému než jeho smyslně hrůzné nutnosti, ty, nevolníče churavých nervů, příliš pozdní syne otce příliš starého! Jsi celý vyplněn touto věrou slabochů, český maloměšťáčku, špatně přebarvený v modernistu! Nevolníče z nevolného národa! Več jiného možno ti věřiti než v osud? Desetkrát a dvanáctkrát přenesl se v posledním půl třetím stu let přes malomocné porobené lebky tvých maloměstských dědů kopyty koňskými i palaši jezdeckými, a tobě, tobě vrodil se již v duši při jejím početí, jako ona vtělila se v tvé slabé ubohé tělo, nejhorší jeho nemoc a nejzbytečnější jeho neřest.“

A na ráz stanuli před jeho duševním zrakem jako utopenci z vod vyplynulí jeho děd a praděd, jak znal je oba ze svých dětských let, skoupé, sobecké, vysoké a suché starce, zaujaté cele množením statku, otroky hroudy a syny strachu, neznající velikých vášní, oddané jen malému tajnému, zatuchlému hříchu; a vyvstal i otec, který odtrhl se první od půdy a rozpadl se, první svého rodu, se svým lidem a ztratil tím poslední špetku síly a velkosti, která vrhala chvílemi ještě hasnoucí pablesky na jeho předky, byť pošlapané a ponížené; člověk zcela již změšťáčtělý, porušený velkoměstem, jímž prošel ne beztrestně, a načpělý jeho zatuchlou chytrostí; svědomí rozeklané, snoubenec, jenž přestoupil ze zištnosti z protestantství ke katolictví, aby oženil se s bledou, churavou a obstarožnou dívkou z místní měšťanské šlechty; nedůstojný manžel, jenž zrazoval pak svou povadlou choť s tmavou animální služkou cikánského typu a který vystavěl pro ni a své dva levobočky domek na třešňové stráni nad mlýnem, aby napodobil takto sousedního šlechtice, odměňujícího podobně své milostnice; rozlomený sedlák bez pýchy stavovské a rodové, jemuž bylo potřebou vynášeti se nad své okolí, a který nedovedl toho jinak než tím, že zvával si na dlouhé kvasy a pitky městské úředníky a chlubíval se pak jejich přátelstvím, zrozeným z opilství a pracně udržovaným dary a nesplatnými půjčkami; a posléze slabošský hypochondr duše a těla, jenž postonával sobecky s piplavou důležitostností, jako malodušný a zbázlivělý utíkal se nyní sobecky ke knězi jako k pojišťovateli proti hrozivé a nejisté budoucnosti.

Proč nejsem z lidu, proč jsem z polopanstva? Proč prvotné, ostré a spolehlivé instinkty mého rodu byly otupeny a uspány tímto nesmyslným sňatkem vyvráceného sedláka s bezkrevnou odumírající poloprinceznou, polojeptiškou, za níž rozumní rodiče byli by zavřeli vrata klášterní, ale před níž jen šílenec mohl otevříti dvéře ložnice manželské? Proč mne nenaučili v mládí užívati rukou a nohou a pěstí a nehtů, proč mne učili choditi po chůdách, proč mně oblékali rukavice, proč mně halili krk v shawl, proč mne zněžnili a seslabili? Proč mne nenechali buďto zahynouti nebo ozdravěti venku, v tahu větrném, ve rvačkách a bitkách s jinými hochy vesnickými? Proč proti mně, slabému od narození a churavícímu celé dětství, obrátila se ta trocha energie matčiny, aby mne věznila doma, aby mne ničila za záminkou, že chce mne ochrániti od možného úrazu nebo tušeného nastuzení? Proč já právě musil se státi obětí její modlářské vášně, oblékati a strojiti čistotně a zdobně svaté loutky, kterou proslula již ve svém mládí? Proč mne postavila na mrtvolný oltář své opičí lásky tato nemateřská bytost se zvrácenými instinkty; proč ona, která nesnesla vedle sebe samostatného života, silné druhé bytosti, obklopovala se stále mnou a neustala, pokud mne neumrtvila v zdobnou a čistotnou a trpnou loutku, která se bránila stejně málo jejím neustálým převlekům jako jejím plánům a snům životního určení?

Jak záviděl vždycky instinktivně, hned od dětství, svým chudým, ale zdravým a křepkým polobratrům, bastardům svého otce, tuženým záhy ve vší nepohodě životní, již jakoby osobní statečností chtěli dobýti si cti, které odepíral jim zatuchlý domov a jeho mstný řád právní a společenský! Jak tušil v nich hned od počátku příští pány a vladaře životní, kteří budou dobývati a množiti, kde on bude ztráceti! Lačné barbary vedle unaveného resignujícího dědice čehosi, co nachýlilo se k pádu! A dnes opravdu tvoří život oni, podnikatelé a průmysloví dobrodruzi velkého stylu na Východě mezi mladými národy, zatím co on s odporem těžko a špatně překonávaným rozsekává a pitvá historické mrtvoly. Dnes opíjejí se oni životem, zatím co on stojí před ním rozpačitý z neznalosti, nezralý a nehotový a nevyzkoušený, odmítající jej s theatrálním gestem vylhané stoické ušlechtilosti, zároveň i toužící po něm i zhnusený jím.

Matka chtěla jej míti knězem, on opravil na tolik její tužby, že stal se historikem; ale jest tu odklon tak významný, aby dalo se souditi z něho na silnou vůli? A proč vyvolil si toto melancholické řemeslo? Nevěděl toho určitě; patrně jeho chudokrevnost, jeho soumračnost, jeho plachá duše, odvracející se od příkrého světla všedního dne a jeho hluku, zahnala jej mezi pavouky do archivů a posadila jej před sežloutlé folianty. Žil tedy na hřbitově, neboť pravdu měl Taine, když nazval dějiny hřbitovem lidstva, a množil jej nad to ještě. Množil jej čistě vypreparovanými kostrami, očištěnými všemi moderními kritickými chemikaliemi ze starých legendárních fantastičností. Byl kritický historik; ale měl chvíle, kdy vzdychal po historicích-básnících, jako byl Carlyle, kteří vyvolávali apokalypticky veliké soudné dny lidstva a opíjeli se zvichřeným slovem jakoby odrážejícím sirné odlesky minulých katastrofálných blesků; nebo po historicích-prorocích a věštcích, kteří jako Michelet měli vášnivou víru lidu, z něhož byli vzešli, bojovali pro demokratický pokrok a byli přesvědčeni o nástrojích spravedlnosti a filosoficky mravním dosahu a smyslu dějů, cítili zároveň dramaticky i politicky, a v koutech jejichž setmělých, romanticky kontrastovaných obrazů žilo to chvílemi tajemně světélkujícím a strašidelným životem jako ve stínech Rembrandtových; a měl dny, kdy záviděl zvláště historikům-moralistům a zákonodárcům, kteří jako Palacký vyvolávali očištěný obraz dějin minulých, aby nejen byly jejich národu poučením i výstrahou, nýbrž především a hlavně aby dali mu jakési ospravedlnění a oprávnění do nového života, aby rozkřesali jimi svatou jiskru mravní hrdosti a odvahy v mladé hrudi: ti přede všemi zdáli se mu dělníky lidství, formujícími sám mladý kyprý hromadný život lidských rodů, vonící ještě jarní prstí, mnoucími jej ve svých rukou skoro božsky tvůrčích a sdělujícími mu něco ze své nadějemi nebo hrůzami trávené horečnosti.

Vedle nich jevil se sám sobě ve chvílích tísnivého sebepoznání jen úředníkem nebo častěji ještě přesně fungujícím odosobeným vědeckým strojem, stejně jemným jako křehkým; byl pouhý mikrolog, pracoval lupou tam, kde oni básnili ohnivým rydlem nebo rytířským mečem roztínali navalené tmy nebo mlhy. Jeho drobné práce jsou kritické, ano, až příliš kritické, dodal s pošklebnou ironií, takže nezbude budoucnosti ani nic kritisovati na nich a ztratí tak na nich i poslední špetku zájmu; jejich jsou vědecky zastaralé nebo, jak zní zdvořilejší termin, vědecky překonané, ale žijí a žijí pitvornou a zlobnou ironií zvláště intensivně od doby, kdy byly prohlášeny vědecky nedostačujícími nebo nevyhovujícími: žijí jako díla krásné prósy, jako vysoká a ušlechtilá belletrie, báseň nebo essay, jako díla mohutného výrazu a vášnivě naléhavé formy, jako zhmotnělé stopy spanilého tvůrčího ducha, který porobil si ve vlastnictví kus světa a přerodil jej ve vyšší, celý a zákonný útvar, jemuž nic nemůžeš přidat a z něhož nic nemůžeš ubrati jako z uzavřeného prstenu božsky slunné melodie, aniž jej tím rozrušíš a roztříštíš celý.

Jak titěrnými zdáli se mu vedle nich i proslulí cizí učitelé universitní, vědečtí neurasthenikové, jichž všecka síla byla cosi úplně záporného a vynakládala se celá jen na to, jak vyvarovati se bludů a nesprávností nebo nehorázností, takže nezbylo již z čeho tvořiti nové skutečnosti síly a kladu, které by nítily život kolem sebe. Kriticism těchto lidí zvrhal se již v indiferentnost a prázdnou vrtošivost: nevěděli ani již, je-li stěna bílá, a nejraději byli by řekli, že jest bílá s výhradou všech černých teček, které se na ní naleznou a jež úplně a spolehlivě spočítati pokládali za úkol důstojný svého semináře. Jejich ideál byl studený jako ropucha a nesl na svém tupém, pílí opruzeném čele v obroušených hieroglyfech štít všeho kleštěnectví: nekonečnou korektnost a nekonečnou piplavost. „Afterwissenschaft“ napadlo mu jako slovo, jímž mladý Rohde, zastávaje se přítele Nietzsche, odpověděl jako pěstí sbalenou v posměšné fíkové gesto obhájci tehdejší úřední filologie, Wilamowitzovi. Afterwissenschaft chechtalo se v něm chvíli celé nitro, skládajíc si tuto představu – a zdálo se mu, že opravdu vidí tento děj – v jakési nesmírné faunské dudy, ústící v pištivou píšťalu a čpící kozlovinou; jak by se zahrálo na ně, napadlo mu, k hexensabbatu tenkonohým vrávoravým stařečkům, mrskajícím občas ještě rouhačsky své vyschlé boky pro vyhaslý chtíč pseudotvůrčí, zmrhaný na vždy v oficiálním soužití s chladnou vědeckou chotí! Kde jsou blahoslavené nohy polobohů, z pod jichž mladých melodických pat tryskají prameny jako z proražené na jaře kory ledové? Zpod těchto vrátkých eunušských tlap stříká jen bláto s lhostejností opravdu blátivou na ně i na jejich odpůrce!

Ale náhle ustrnula jeho tvář v posměchu, jakoby před ní vyvstala příšera. Nekreslíš to svou podobu? Svůj obraz? Tvář své bezbudoucné budoucnosti? Nebudeš také jedna z těchto opeslých, oplzle lysých opic, vyslintávajících každým slovem svou impotenci? Nejsi jí již, kandidátku oficiální vědy, spolehlivý a učelivý žáčku svých učitelů? Jest možné vyváznouti ještě? Žíti, opravdově žíti z kořenů svého čistého lidství, v melodii jeho koruny božstvím rozšumělé? Ale jest možné žíti, v plném smyslu slova žíti a netvořiti nějak? Neočišťovati se, neposvěcovati se večer zpětným pohledem na brázdu vyoranou pluhem zapadlého dne?

Rozhlédl se plaše po pokoji, jakoby byl vězením, z něhož váží možnosti úniku; a pudově přistoupil k oknu a rozrazil jeho polopřivřené rámy prudkým úderem, až jej v dlani zabolelo.

Byla již popůlnoc. Řeka hučela z dálky zmocněným šumem, přikrytým ve dne hlukem rozbouřeného veleměsta, a její hovorná tma, zdálo se, jakoby se kdesi v dálce pojila s mlčelivou tmou ustydlého nebe. Medvědi stočili se již k západu, a mnoho času, zdálo se, odteklo již po obloze: vyplavilo hvězdy jako řeka lesklý šupinatý písek.

Co to jest čas, prošlo mu náhle hlavou. Čím se měří, ne-li posouváním hmoty, přestavováním jejím, novou kombinací jejích složek a částic, novou konstellací těles nebeských? Kus pohybu nebo snad práce bylo vykonáno – jest to smysl této krátké věty, zároveň tak prosté i tak závažné: uplynulo tolik a tolik času? Uplynul věk stromu, neboť zatím sestaral a vydal stokrát na podzim ovoce, ano, tomu rozumí. Ale uplynul i čas člověku, který nezrál a neuzrál, jenž žil jen tím, že jej počítal?

Ano, celý vesmír jest jen stroj na počítání času. Vykonává pohyb a čas plyne, alespoň pro ty, kdož žijí pod tímto pohybem. A kdyby byl někdo nad ním? napadlo jej náhle; tam by času nebylo?

Zachvěl se; nedostupnost pravé vlastní skutečnosti lidské mysli zatměla se před ním jako nesmírný bouřný vír mořský a zacloumala jím jako první zatřeštění závrati. Trvalo chvíli, než ji setřásl nervosním škubem celých ramen a než se zasmál suchým smíchem odemsty. „Stroj, stroj… celý vesmír jen stroj… všecko nic než nesmírný stroj a tím právě všecko. Ale jinak stroj, než jak si jej představovali pošetilí a pohodlní materialisté před revolucí francouzskou; zlý stroj, který drtí slabé, který rozemne každého, kdo přiblíží se k němu neopatrně a dá se jím strhnouti. Stroj, jehož chodu a sil a složek bude se snad možno jednou dopočísti, ale jichž nebude možno nikdy ovládnouti, nikdy pozměniti. Stroj snad se strůjcem, snad bez strůjce… všecko jedno, a se strůjcem-li, ještě hůře, neboť pak musí býti tento strůjce strašlivý… ano, strašlivě podlý. Složil z bídy a slabosti a nemohoucnosti cizí, nejpitvornější a nejúlisnější hru… sobě: cítím nyní, v tomto mrazení, které běží po mně, jak jej rozčiluje a lechtá tato strašlivě zábavná hra, jíž říkají lidé svůj život nebo svůj osud.“

Cítil, jak dmula se mu hruď a jak srdce bušilo mu v ňadrech.

„Utiš se,“ řekl si po chvíli hořce. „Vzdor jest zbytečný a víc než zbytečný: škodlivý! Ruší pozornost, a té jest třeba nad všecko. Střízlivosti měli by nás učiti ve školách; střízlivosti, jak vyhnouti se kolečkám, která nepouštějí toho, co polapila; entusiasm škodí, protože vhání rovnou pod stroj. A všecka moudrost měla by zníti: jdi oslí stezkou, drž se oslích stop; tak nespadneš do propasti. Není jiné moudrosti než tato záporná; alespoň pro mne není jiné,“ dodal po přestávce.

Ale v tom rozsvítily se před ním ve tmě dvě božsky jasné zornice a stanuly na něm, pronikajíce jej až do posledního temného jádra jedinou otázkou: Opravdu není? Není mně temna, mluvil tento zrak; prchají stíny přede mnou a zbabělost taje v mém požáru jako sníh ve svitu slunečném.

Ulekl se strašně v tuto chvíli a zaváhal. „Byla by spása v ní?“ Ale sotva domyslil této otázky, když již zalkalo v něm něco hlubšího než uvědomění, cosi, čím zasténal sám rozpolcený kořen jeho stromu životního: Proč necítil jsem nikdy v sobě práva na štěstí tou jasnou a bezespornou jistotou jako právo na jídlo, když máš hlad? Proč jsem vešel stín mezi stíny a usedl v jejich popelavém kole, zatím co venku hřálo slunce, voněla zahrada a zpíval pták? A vzpomínka na ortel Dantův, na místo z jedenáctého zpěvu jeho „Pekla“, které nedávno četl a jež již tehdy zařeřavělo mu ve zraku, prošla nyní věštebně duší jeho a sklíčila ji; vzpomínka na verše, v nichž do jednoho z kruhů zatracenských umísťuje i toho, „kdo plakal tam, kde dovoleno jest radovati se“, „e piange là dove esser dee giocondo“.

V tom pootevřely se dvéře a bez zaklepání, s plachostí více strojenou než opravdovou vklouzla do pokoje v bílých nedbalkách mladá žena, bytná Ješutova, s vrkočem žitně plavých nebohatých vlasů na hlavě poměrně malé, posazené na štíhlém, ale i statném těle, jež jakoby čekalo ještě posledního rozpuku v kyprou rubensovskou zralost. Cosi nepokojného, až těkavého bodalo ze sivých nevelkých očí, zapadlých pod řídkým bledým obočím, které snižovalo celou hlavu, skropenou i několika pihami, v oblast plebejské nevýraznosti a hmotnosti.

„Proč bdíte tak dlouho? Šla jsem mimo a nemohla jsem nevejíti; mám starosti o vás.“

A když Vít mlčel, stlumivši hlas v mazlivou starostlivost:

„Co jest ti?“

A zatím co zabodávala svůj měkký, střízlivě slídný zrak do jeho tmavého, nepřítomného ještě pohledu, projela drobnou tučnou rukou jeho kadeří posunem, který mu byl dnes dvakráte odporný.

„Na koho mám žárlit? Na kterou ženu myslíš to tolik v poslední době? Jako by tě byla obloudila některá; jseš celý zmámený, všecek nesvůj.“

Krev vehnala se mladému muži do tváří. Poslední fantomy, které hloubily mu ještě zrak, unikaly z jeho zbabělé, nestálé duše bolestným chvatem všech překvapených a zaskočených. Aby zastřel své rozpaky, objal svou zvykově lenivou a zbabělou lásku, chvěje se v nitru odporem, se zuby skoro zaťatými. Chvíli uhýbal se ještě polibku: zdálo se mu, že musí lpěti na jeho rtech posud jméno Corneliino. Ale za několik vteřin, jakoby si byl uvědomil, že marně touží po této dívce, a jakoby chtěl pokořiti její představu v sobě, uraziti ji a odemstíti se jí za její nepřístupnost, ve vzdoru vssál se do rudých rtů Katušiných, vlhce rozchlípených nad drobnými, kulatými perlovými zuby, s vášní tak zoufalou a divoce odbojnou, že vybouřil i tuto smyslně lenivou bytost k novým pokořujícím dohadům a tuchám.

„Šílíš? Co jest ti, pro Ježíše?“ vykřikla opravdu zděšena.

„Nic… mlč… k ďasu s tebou… nic,“ zařval jí vztekle v odpověď, vleka ji k pohovce a ucpávaje jí ústa dlaněmi, které byly hotové, sbaliti se při prvním odporu v pěsti a bušiti slepě do jejích dráždivě sytých a spokojených tváří.

– – – – – – – – – – – – – –

– – – – – – – – – – – – – –

Několik dní po té červánková záplava rozhořívala se nad Petřínem, když Cornelie spěchala po mostě vltavském do divadla, kde hráli dnes „Libuši“. Průsvitný soumrak zaléhal zvolna celé město, houstna nejprve v úzkých ulicích; ve vlahém vzduchu tála vůně šeříků, nezcela rozkvetlých posud, a stíny byly teplé a žily tajemným vlhkým šerem, které půl lákalo, půl děsilo naivní mladé smysly. Život dlouho poutaný nepohodou, prodlužovanou tentokráte hluboko do jara, jakoby na ráz roztál a rozšuměl se jako řeka z břehů vystouplá; vlna jeho vystřikla co chvíli rozpustilým výkřikem dětským nebo bujným výbuchem smíchu dvojice milenecké, které nemohla neviděti a neslyšeti tmavá přísná poustevnice lásky, upiatá stejně na těle jako na duši.

I ostnité věže, které trčely nedávno tvrdě a ponuře do jarních mrazův a plískanic, jakoby dnes zjihly ve svém starém a studeném kamení, a báně chrámové, zdálo se, omládly v tomto nesmírném sladkém polibku vzdušném, kterým hrozilo odplaviti nebe rozjásanou zemi. Statisíce hrudí dmulo se dnes mocněji než jindy, aby vpilo v sebe všechen příliv zdraví a síly, který tušily kdesi zcela blízko vedle sebe nebo zcela těsně nad sebou; desettisíce větví a rukou vzpínalo se po světle nebo po štěstí a proplétalo se navzájem, jakoby jim takto mohla méně snadno uniknouti; nesčíslně úst a poupat i pupenců otevíralo se lačně a chtivě po prameni tepla a rozkoše a statisíce mladých bytostí nabízelo se ve vzrušeném napětí nevědomky mučednictví lásky a třeštilo bázní, že oběť jejich nebude přijata. Temná horečka opíjela všecko a zachvívala i starými stromy i starými lidmi jako stoupající povodeň uschlými třtinami, a míza v stromech i lidech vřela, šuměla a tryskala, jakoby chtěla protrhnouti hráz jedinečných bytostí a davů, dostřiknouti z nich hvězd a vnésti i mezi ně výboj svého šílenství.

Cornelie šla ovlhlými ulicemi a zřela, ačkoliv odvracela zrak a chtěla neviděti, jak žravě leskly se bílé jako lakem natřené zuby, ve smíchu odhalované mezi krvavou pletí rozchlípených rtů, a vnímala přímo hmotně, nervovým dotykem na své pleti, jak sirné jiskry přeskakovaly ze zraku do zraku a zažehovaly v tělech bolestně mučivé požáry. Zcitlivělá dlouhou klausurou, nevycházející skoro ze svého domu a ze své zahrady, vnímala toto magnetické fluidum, přelévající se z bytostí do bytostí, jako mučivou bolest drážděného přepětí nervového, a jediná touha rostla v ní instinktivně, touha uzavříti se ještě těsněji do své kukly, ještě neprodyšněji do svého nitra: moci býti Dafne, vrostlou svými údy do kory stromové! Jakási hrůzná závrať z tohoto divokého a strašného děje živočišného sáhla na ni, neuvědomělou posud, a vyvolala jí na ráz v mysli dětský dojem dávno zapomenutého odporu a děsu, který pocítila kdysi jako dívenka zcela útlá nad krvavě strakatým obrázkem červené Karkulky, k níž neodbytně přitírá se vlk: i dnes pocítila totéž, co tehdy, horký morový dech z výhně otevřené dravčí tlamy, sytící se jen syrovým masem. A jako tehdy zavřela i dnes pudově zrak před touto sežehující skutečností; a upiavši se těsněji ve svůj plášť, přidala do kroku.

Skoro byla povděčna, když octla se na mostě a uzřela pod sebou utišující hladinu řeky, valící ode věků s krásnou spolehlivou dělností své vlny, a před sebou a kolem sebe části pevného kamenného města, rozloženého po určitých, vytrvale vytvářených záměrech a řádech.

Žila poslední dobu cele ve světě Smetanově a měla blaživý dojem jako nikdy posud, že žije v boží dlani, jejíž teplo pije všemi orgány zároveň; přehrávala si na klavíru výtahy z jeho oper a nedávno slyšela, cele a pokorně vzdaná mu jako louka slunci nebo jarnímu dešti, jeho symfonické arcidílo „Vlast“. Rzivě zlatý odlesk její hýřivé mythické krásy ležel jí dlouho na duši; žila z něho skoro do slova a nechtělo se jí první dny nejen mnoho se pohybovati, nejen nic čísti, nejen jiným dojmům se otevírati, ale skoro ani potravy přijímati, aby co nejdéle nerozrušila tohoto božího požehnání, jež sneslo se na ni. „Tak musí býti,“ pravila si několikráte, „zemi, když cítí na sobě zlatou vlnu obilnou, tak révě, když s celou něhou a úzkostí sleduje na sobě rostoucí tíhu zrajících hroznů.“ „Ejhle velikost,“ zamyslila se jindy, „ale ne velikost, která drtí nebo rozrušuje, nýbrž velikost, která povznáší k sobě, šíří a klidní ti hruď, dává ti mocněji a více žíti. Je-li jaké víno srdcí, hle, to jest On, náš světec a mučedník. Jest teplý jako poledne a zároveň mythicky velký a slavný jako půlnoc, v níž spí naši první předkové; jest dobrý jako půda, která ti dává za ránu rydla nebo pluhu chleba, a při tom tajemný jako ona, neboť jest jen přeměněný popel všech našich mrtvých otců, od prvního do posledního, kolik jich kdy bylo. Jest jako prastará lípa u našeho někdejšího jihočeského statku: listí její šelestí ti nad hlavou písní, v niž rozechvěje ji nejslabší větřík, ale kořeny vsáhá do tmy a obcuje jimi s hlubinami země; bohatýři pod ní mřeli a děti hrají si dnes v jejím stínu.“

A zatím, co kráčela takto po mostě a zřela před sebou starou věrnou českou řeku, nemohla nezaposlouchati se do jejího šumu zvýšenou pozorností. „Ano, teče v Gdur,“ řekla po chvíli, zdvihnuvši hlavu, „On jí dal tak téci, a proto tak teče.“ A pohlédnuvši směrem ke skalám vyšehradským, pravila uspokojeně: „Ano, stojí tam, neboť On je tam postavil harfovými akordy na počátku své první básně.“ A mimochodem vzpomněla si na větu, kterou nedávno četla, nevěděla již jasně kde, ale jejímuž smyslu porozuměla teprve nyní: Ano, krásně jest na světě, příroda nemá nic na práci, než přisluhovati velkým duším a plniti jejich přání. Krásně jest na světě: nemůžeš vyřknouti velikého tvůrčího slova, aby nestalo se ihned skutkem!

A všecka tíha na ráz jakoby s ní spadla. Cítila se náhle podivně bezpečnou v Jeho blízkosti. Jde přece k Němu – což může se jí něco zlého přihoditi?

Veběhla spěšně do divadla a sotva usedla, oslepena jeho září, první mocné fanfary rozšířily jí duši; a hned potom vepřádala již úžasně důsledná motivická práce této veliké symfonické básně sesílenou a jako novými orgány nadanou mysl dívčinu ve svůj zákonně krásný tok: sledovala motiv Libušin, tak pohádkově snivý a přece hrdě určitý a tak statečně si vykračující, slyšela vznikati motiv Přemyslův pod motivem Libušiným a později teprve odštěpovati se od něho v motiv samostatně rozkošatělé krásy – celá tato hudba, silná i něžná zároveň, vynášela ji přímo pod mythické slunce a upíjela ji jeho pokojnou slávou. A viděla již všecko, jak přál si veliký mistr, královský kouzelník Prospero, aby bylo viděno: zřela tvář země krásnou čistou krásou předpotopní, než zbrázdil ji všední den a malý trpasličí rod svou mělkou kolejí a stopou; vnímala čistou ryzí linii velikých bohatýrských lidí, krásných i ve sváru; mimo ni, na dosah ruky, tekl pokojný tok mythického času a nesl rok a jeho dílo, mrtvé i živé, svár i lásku, minulost, přítomnost i budoucnost, trojí ovoce jednoho odvěkého stromu.

Když prázdnilo se divadlo, vyšla Cornelie se zrakem nepřítomným a přezírajícím nejbližší jevovou skutečnost; a zachvěla se, jakoby byla vytržena z magnetického spánku, když mladý muž položil na ni svůj pohled silnější teplé ruky a zápasil chvíli, aby překonal moc velkého mrtvého magnetiséra, který ji posud věznil. Přistoupil posléze blíže, promluvil, a dívka div nezavrávorala: byl to Frank Lamberk.

Poklonil se a řekl jí klidně se svým talentem, ovládati lidi i situace:

„Spatřili jsme vás z lóže, slečno, a má sestra zatoužila mocně, poznati vás; nejen proto, že jsem jí mnoho o vás vypravoval, ale i proto, že jste ji upoutala příliš svým zjevem,“ dodal po krátké pause, pronášeje ta slova tak, že ztrácela vší lichotivosti a zdála se jen obřadná.

Měl vůbec vlastnost, které vypozorovala Cornelie, až když jí byla dávno již okouzlena: oddalovati věci blízké a přibližovati věci vzdálené; líti ukrutná poselství do jakési chladné nutné zákonnosti a bráti jim tím hrot osobně mučivý nebo pokořující a sdělení lahodná nebo příjemná obestírati čímsi, co bylo jako neuvědomění si jejich přízvuku: souznělo v něm vždycky mnoho věcí zároveň, více, mnohem více než v lidech jiných; i mnoho chvil vzdálených a nepřítomných jakoby vstupovalo v duši jeho zároveň s přítomností.

Popošli několik kročejů ke skupině, která se rozstoupila.

„Michaelo,“ pronesl Frank tišeji než pravidlem, uváděje Cornelii, jíž se uklonil, „má krásná, žel, nikoli přítelkyně, nýbrž posud jen, dvakráte žel, známá, neboť nesmíme užíti pro náš styk posud jiného slova než toho zde, zcela šedého a neutrálního; slečna Cornelie Nikodymová, o níž jsem ti tolik vypravoval z okouzlení po jediné setkané. Uprav mně, prosím, sestřičko, cestu k její přízni, tím, že získáš jejího přátelství; a uvedeš pak i mne v ně.“

Dívka, lehce opojená těmito slovy, obrátila k Michaele svůj pohled ne zcela vrácený posud hmotnému světu a pohlédla dlouze v její měsíčnou úzkou tvář s vyčnělým mladým chrupem královsky dravčím, jakoby chtěla vpíti se v ni; a zatím, co potřásaly si již rukama, pronesla polohlasitě s nezvyklou u ní pokorou:

„Obrátila jsem k vám tvář svou, tuším, pro vždy; má tvář miluje hleděti do světla, nenuťte mne, prosím, nikdy, abych ji musila odvrátiti.“

Podivná tucha z osudnosti této chvíle sáhla na bytost Michaeliinu a div jí nerozslzela. „Odkud znám tento hlas?“ prošlo jí srdcem jako udivující otázka; a jen srdce odpovědělo v ní touto významnou nelogičností, na niž byl by se nezmohl nikdy rozum: „Odtud jej znáš, že zvěstuje ti jednoho dne v budoucnosti veliké a důrazné poselství.“

Vzpamatovala se a řekla, chýlíc se ke Cornelii:

„Jak jste dobrá, slečno; jak milá a dobrá! Nezapomenu vám nikdy této oblažující chvíle. Vím, kolik stojí takové slovo nás, samotářky; z nitra nitra svého je vynášíme, a je-li nepochopeno nebo znectěno, nikdo ho již nenahradí naší oloupené duši.“

A obě dívky chtěly se již rozhovořiti důvěrněji a odlučovaly se bezděky od ostatní společnosti, když Frank ukázal na mladého muže, asi třicátníka, do pozadí poodstouplého, jenž nyní přikročil s lehkým úklonem suché, latinské, skoro prokonsulské hlavy, poněkud větší, než bylo úměrno k tělu ani vysokému, ani silnému.

Olivová pleť, těžká víčka oční jakoby umdlelá nad velkými hnědými duhovkami, zasazenými ostře odlišně v bělmu, se zornicemi o suché jiskře plovoucí v celkovém tmavém, sametovém a skoro zvířecím smutku oka, mocný skobovitý nos o nozdrách podivně jemně skrojených a rty lehce vzduté kladly na tuto hlavu jakousi jižní smyslnou melancholii, ale i jižní rozhodnost a výbojnost, cosi zároveň žhavého i chladného, násilného i rozmyslného: masku stratega na obličej smyslného a unaveného arbitera elegantiarum. Tato dvojí polarita učila v této hlavě, kterou smolně černé, nehusté a přihlazené vlasy, v půli rozčísnuté, vykrojovaly jakoby pro minci caesarskou, i muže méně pozorné rozlišovati různé vrstvy a čísti různé záměry a přijímati ji vůbec s jakousi nedůvěrou, kdežto ženy podivně lákala a fascinovala snad svým spojením charakternosti a bezcharakternosti. Byl ženatý, ale jsa úplně člověk konvencí, oženil se jen z důvodů hospodářských a žil, jakoby byl svobodný, bera ženu do společnosti jen zřídka a jen při příležitostech officiálních.

„Ejhle, můj přítel i nepřítel v jedné osobě, básník Alexandr Pirkan,“ představil Frank mladého muže, „partner nekonečných debat, neboť tak jsme již klesli, ó nesmrtelní, že nic nepracujeme a neustále se přeme o všem možném i nemožném.“

„Ubližuješ mně a snižuješ mne: jenom nepřítel, vzácné dámy,“ pronesl s lehkým úsměvem mladý básník, „nepřítel, který nezradí nikdy svého nepřátelství k tobě, poněvadž by zradil sebe, neboť žije z nepřátelství k celému světu.“

„Není to trochu drahý olej na životní plamen?“ otázala se se smíchem Michaela.

„Nikterak, krásná slečno; nestojí mne mnoho, opatřuji si ho velmi levně a nedochází mně nikdy. Jeden nebo dva letmé pohledy na zvlášť hloupou tvář lidskou, kterou uvidím ráno na cestě do kanceláře, právě čerstvě vyspalou, umytou a učesanou do své nejnevinnější podlosti, nebo, je-li nouze, pohled na ospalou, lysou lebku svého šéfa, dvorního rady – a tento pramen nevysychá nikdy a neselže nikdy – stačí mně, abych zásobil se na několik dní. A přejí-li mně bozi a potkám-li někdy svého masitého obrýleného professorského kritika, Aristarcha a Zoila v jedné osobě, Pirkanomastixe, jenž vyhlíží jako nějaký nesmírný krtek čerstvě z kože stažený, není mně třeba již celý měsíc jiného podnětu a já prýštím opovržením a hnusem k lidstvu jako accacia vera v Nubii a Kordofáně gumou arabskou.“

Tato tiráda, přednesená s nejvážnější tváří, bez pohnutí jediného svalu lícního, s pravým uměním jižní mimické komiky, rozesmála celou společnost, zvláště dívky, jež ukázaly bezděky v tu chvíli, že byly nedávno ještě dětmi.

„Je-li tomu tak,“ řekl, přistupuje na žert Frank, „a je-li ti Pirkanomastix takovým vzněcovadlem, abych užil tohoto spanilého moderně českého slova – Bůh zachovej nám ještě dlouho jeho vynálezce! – měl by národ vybaviti tvého Thersita za živa jakousi vedlejší pensí a po smrti tvojí a ovšem i jeho postaviti jeho kostru dokonale vypreparovanou do tvého interieuru.“

„Za živa bylo by mně to rozhodně milejší,“ odtušil Pirkan, „ale pokud se týče pense pro mého bezděčného dobrodince, souhlasím úplně: položme k ní ihned skrovný zárodek,“ a smekl klobouk, jakoby chtěl do něho sbírati měďáky na svého kritického odpůrce, s gestem tak neodolatelným, že nová salva smíchu byla mu odměnou.

„Dosti již, jsme pošetilí jako malé děti; jsme již zde sami a budíme pozornost,“ řekl kárně Frank a dal tím hovoru na ráz jiný směr. „Ostatně chtěl jsem s tebou porozprávěti o věcech zcela jiných,“ dokončil, skláněje se k literátovi.

Dívky vyšly první, vráceny byvše střízlivým slovem Frankovým své dospělosti a tíze situace, do vlahé noci předletní, jež ležela před nimi jako rozlitý chobot mělkého průhledného moře; a sta světel jí žehlo a klidnilo duši, zpřízvučňujíc bezpečnost života a světa; a přece v mysli Michaelině bouřil svár otázek a dohadů: Miluje ji? Nebo ona jeho? Hle, o bratra tvého jde, kterého milovala jsi posud nad všecky a jímž byla jsi milována nad všecky! Mohla by vklíniti se mezi tebe a něj třetí osoba, žena cizí, a rozrušiti tento vztah, na němž pracovala jsi vášnivěji než pták na svém hnízdě a včela na své plástvi medné?

A nedůvěra vstávala a klesala střídavě v její zneklidnělé mysli, jak kráčela vedle cizí dívky přísné krásy a tichých, uzavřených a ušlechtilých způsobů a hovořila s ní o jejím životě na venkově s matkou nyní mrtvou a o sirobě v cizím velkoměstě ve společnosti jediné tety, sestry matčiny, která přestěhovala se k jejím naléhavým prosbám do její domácnosti. Odhadovala každý pohyb Corneliin a obracela několikráte a vážila několikráte na vážkách nejjemnějších každé slovo její; a pocit, ničím logickým nezdůvodněný, nijak neplynoucí z toho, co vypozorovala, přesvědčení, že v osobě této dívky přiblížilo se k ní poprvé opravdové nebezpečí životní nebo alespoň cosi neznámého a záludného, rostlo v ní bezděky.

„Jest opravdová,“ cítila, „tím hůře! Jest čestná, tím hůře! Jest samotářka, na vnějšek chladná a tichá, ale uvnitř jistě žhavá a vášnivá. Tím hůře, tím hůře!“

Zvláštní kalný cit, jehož nepoznala posud, řevnivost nebo žárlivost, které nebylo pro ni posud, jíž neobírala se posud ani v obraznosti, mátl ji náhle. Rostlo v ní cosi, cítila jasně, co hrozilo jí přeměnou celé její osoby; vešlo v její bytost dnes cosi, co zanechá v ní již stopy a co nevyjde až v poslední hodinu s duší její. Kdosi jí ukřivdil, kdosi rozrušil na vždy svatý ráj její nevinnosti a naivnosti; s rachotem zapadla za ní v tu chvíli jeho brána. A bída její byla v tom, že nedovedla ani tohoto kohosi jmenovati; že na otázku po něm musila jen odpověděti: náhoda nebo život.

Slzy draly se jí do očí, a úsměv, který velela si na rty, cítila to, tuhnul v jakousi trapnou a rozpačitou mimiku, jež ji pokořovala – pokořovala dnes poprvé v životě.

Toužila domů: ó moci vyplakati se v nejtmavším koutě, není-li již hrudi mateřské, z tohoto zmatku! Ó moci dovzlykati se zapomenutí!

Ale jako z učarování navrhl Frank, aby doprovodili Cornelii, která pak odeslala napřed domů svou průvodkyni, vyslanou za ní před divadlo. A šly nyní zvolna po mostě čtyřstupem, zastavujíce se každou chvíli, neboť Frank zapředl s literátem jeden z nekonečných sporů, tentokráte o moderní hudbu francouzskou. Pirkan slyšel nedávno v Paříži Clauda Debussyho operu „Pelléas a Mélisanda“ a byl jí očarován; hájil tohoto Francouze jako mistra budoucnosti proti Wagnerovi. Ano, on jest hudební Racine, přiostřoval básník svůj panegyrik, nejčistší božská harmonie světelná, a vy jste barbaři, kterým unikají a budou unikati tyto nehmotné skoro, nezvažitelné kvality francouzského ducha. Ó vy teutoburští medvědi i s vaším Beethovenem, i s vaším Wagnerem! Takové hudby, jakou píše Debussy, jest mně třeba: zdá se mi, že jest tvořena z hlubšího ticha, než kterého dovedete se vy vůbec doposlouchati. Wagnerova symfonická tkáň jest nešlechtěná zdivočilá houšť anglického parku, všecko z jednoho kusu, osnova nerozlučitelných prostupujících se frází, cosi slitého a hutného, co mne dusí, v čem nemohu dýchati, co mne znásilňuje. A Debussy jest vedle něho klassická architekturná Le Notrova zahrada francouzská, sám řád, sám vzduch, samo světlo, sám průhled a výhled! Jest to klassik, při vší nervosnosti a těkavosti, při všem svém smyslném kouzlu klassik, delikátní, klidný, slunný impressionista! Podává samé vteřiny duše, prchavé a odstíněné, a oheň chvěje se v každé z nich slunečnou jiskrou a hasne, aby se zanítil o vteřinu dále novým bezdýmným žárem; maluje malými zářnými dotyky, které klade vedle sebe. Není znásilňující tyranie v jeho opeře, není leit-motivů, které vážou drama od počátku do konce, není houžví themat, které chtějí v hudbě podati trvalé osobnosti a karaktery; jest jen milostné opojení chvíle, život, který se mění neustále a neustále rodí se znova sám ze sebe. Jeho harmonie jest opravdu harmonická, má svůj základ i svůj cíl v sobě samé. Vypíjí celé kouzlo vteřiny a nestará se o nic jiného; neobtěžuje se karakteristikou, bylo by to břemeno příliš těžké pro její útlý květinný stonek; nedbá o pravdu, protože hledá krásu a trhá ji tam, kde kvete: v zahradě očištěných zjemnělých smyslů, bez wagnerovského křečovitého dusna, bez jeho metafysické eskamotáže. Má smyslnou volnost své rasy, její božskou lahodu a pohodu; jest to moderní Mozart, po dlouhé tyranii barbarů zase jednou hudba člověka opravdu kulturního, který nechce od jahodníku jablek, jenž žádá si od hudby hudby a nic jiného, zejména ne schopenhauerovského traktátu o popírání vůle k životu. A té duchové lehkosti! Orchestr dobrovolně zúžený, rozdělený, plný jemností dobře ukrytých, neboť nejsou pro každého; není zde hromadných effektů, slitých barev zvukových, každá žije pro sebe jako ve svém čistém duhovém vidmu, zasnoubena jsouc s jinými, ale nezmětena s nimi!“

„Až potud a nic dál,“ vykřikl s pathosem Lamberk, „zadrž, nešťastníče: ty jsi již skoro Hanslick neblahé paměti redivivus, Tys nevyléčitelný dekadent a neurasthenik, který nechce nic od hudby než lechtadlo nervů nebo intelektu, ornamentální krajku pro sluch! Ty nevíš, že nám jest hudba cosi tak vážného a opravdového jako život a smrt, že nám jest vášní a utrpením, smrtí a novým narozením, kdežto tobě a tobě rovným jest požitkem, po-žit-kem,“ slabikoval s důrazným opovržením Frank. „Chápeš celou bahnitou nízkost té představy a toho slova?“

„A víš,“ pokračoval ihned, nedovoliv odpůrci, aby se vzpamatoval a jej přerušil, „víš ty, že jediný veliký skladatel nové mladé Francie sluje Berlioz a jest již mrtev čtyřiatřicet roků; a že neznámý a nepochopený nebo špatně chápaný dnes vrátí se zítra, poněvadž není možno ani jej obejíti ani přes něj přejíti? K němu jdi pro poučení, co jest to hudba, co jest to její genius i démon v jedné osobě; co jest to býti posedlý hudbou jako ďáblem a přeměniti se celý v jediný nástroj, v ohromnou píšťalu, do níž ona neustále duje, a neplakati již svůj pláč a nesmáti se již svým smíchem a nedýchati již ani svým dechem, ale plakat ji, smáti se jí, dýchati posléze již jen jí! A víš, že měl jsi na něho mysliti právě dnes při Smetanově „Libuši“, poněvadž nebylo dvou duchů bližších si než Berlioz a Smetana? Ale ty a všichni tobě podobní v tomto národě a vlastně celý národ dávno již nevíte, co jest síla.“

A poněvadž vztáhnul ruku směrem ke kabátu Pirkanovu, jakoby jej chtěl zadržeti a k sobě přitáhnouti, zvolal literát se svou osvědčenou převahou mimického klidu:

„Hleďte, slečny, on chce přesvědčovati patrně knoflíky mého kabátu o své síle; děkuji pěkně za ně.“

Dívky se rozesmály, a Pirkan dodal se stejnou vážností jakousi důstojnou reservaci:

„Ty jsi stoupenec násilí a ne síly, a násilníci jsou všichni tví Beethovenové, Berliozové a Wagnerové. Barbaři, plebejci! Ale my jsme lidé vkusu a konvence, nezapomínejte na to, prosím, pane Lamberku!“

„Nezapomínám, pane Pirkane, nemohu zapomenouti, poněvadž mně to vnucujete za každým krokem. Jste všichni zde více méně dekadenti, zatuchlá mrtvolná plíseň, rez, usazená na starém nádherném meči; proto deklamujete neustále o vkusu a konvenci, poněvadž pro sílu nemáte již smyslu: ostří vaše jest otupeno a uhlodáno; přijímáte již jen, opakujete již jen, ale netvoříte! Není směšnějšího národa na světě nad tento, vy víte to, nesmrtelní; národ prý demokratický a mladý, sám lid, a nemá nic na práci než otravovati se kde kterým starým aristokratickým jedem západní Evropy! A až zítra obrodí se snad národové osmanští, vy proti nim budete hájiti všecku dekadenci, již oni setřásli! Chcete býti vždycky papežštější než papež, royalističtější než král! Měli byste klečeti před velikými plebejci, jako jsou Beethoven a Berlioz, před výtrysky nových mladých sil ze staré hrudi zemské a napájeti se z nich, a vy zatím učíte se s námahou a pracně omdlévati vkusně ve vůni vyčpělých voňavek. Měli byste žíti v nejsilnějším tahu větru kosmického, aby plně rozdmychal vaši pohaslou jiskru životní, a vy uzavíráte se do zatuchlých trosek a milkujete se s trouchnivícím hnilobným dřevem z historických rakví! Vy nevíte, že Beethoven a Berlioz jsou lidé obrozeného světa a omlazeného lidství; vám nepraví nic, že stvořili hudbu mladých demokracií, lidových hromad, které vztáhly svou učazenou kyklopickou ruku po zlatém vínku caesarském a ukázaly první, že sluší stejně dobře a snad lépe jejich osmahlé divoké hlavě o tvrdých, černých, vzpurných kučerách, než unavené, popelavé, olysalé lbi imperátorské! Dovedete vy, umělci národa kdysi nejvíce a nejdříve revolučního mezi všemi, pocítiti omamnou rozkoš mladého Berlioza, píšícího v červenci roku 1830 svou kantátu pro římskou cenu „za suchého a mdlého bzukotu zabloudilých kulí, které opisovaly parabolu nad střechami a rozpleskávaly se na zdi u jeho oken, a vycházejícího, když byl dopsal, uličníkovat v Paříži se svatou luzou, v ruce maje pistoli“? Nevane z těchto řádků něco jako vůně mladého vína rozlitého po ulicích a stoupajícího do hlavy chodcům?“

A po malém oddechu:

„Nemohu čísti zejména jedné episody z jeho Pamětí s klidným srdcem a se suchým okem. Dirigoval v Pešti svůj pochod Rakoczyho, tuto hudbu těhotnou revolucí jako bouřka blesky, a všecko posluchačstvo rozechvělo se, jakoby prach začpěl ve vzduchu. A náhle dotře se k němu ošuntělý chuďas o tváři podivně vznícené, vrhne se k němu jako šílenec, obejme jej a nejbědnější pod sluncem francouzštinou blekotá několik úryvkovitých vět obdivu: „Ano, ano, veliká bitva… [cenzurní zásah] Není-liž pochopení z těchto úst, chvíle ekstaze darovaná této ubohé, věrné a čestné duši, naděje rozdmychaná na chvíli v jejím popelu větší odměna umělci než chvála všech sytých, dobře trávících znatelů a odborníků, jejichž ospalou znuděnou požívačnost vzrušil jsi novým rafinovaným soustem?“

A po malé přestávce, když mlčeli, předběhnuv je všecky, zcela již k sobě: „A pomysliti si, že byl před nemnoha léty mladý český malíř, který také cítil takto Pochod Rakoczyho jako jarní bouři, ples smyslů a hod srdcí, že chtěl a mohl to namalovati, a že všecko zůstalo přece jen troskou!… Věru, těžko jest zde nesestárnouti nebo nezkysnouti předčasně: sám na sobě cítím, jak stydnu v této sychravé mlze všeobecné skepse a lhostejnosti, jak dusím se v tomto čpavém dýmu všeobecné zloby a vzájemného záští. Ano, veliká škola zbabělosti jest zde, jedinečná snad na celém světě: nevím, rodí-li se zde již zpotvořené eksistence, ale jistě vychovávají se zde ve vzácnou dokonalost… A nejmoudřejší jsou snad konečně ti, kdož jako Pirkan uzavřeli se v sebe, utekli se před všeobecnou povodní banálnosti na slonovou věž svého artismu a slouží, jak dovedou, svému samotářskému bohu nebo bůžku, byť měl tvář orientálního draka a byť bylo třeba živiti jej lidskou krví; ale zapomínají při tom všeho z národa, z něhož vyšli, i jazyka jeho, neboť k poctě svého božstva musili ukouti si zvláštní řeč, jiným skoro nesrozumitelnou; a vrátí-li se jednou do života, jsou jako němí a musejí dorozumívati se posuňky.“

Trhl sebou, jakoby se čehosi zhrozil, a obrátil se k společnosti, spěchaje omluviti se jí: „Odpusťte, prosím, všichni, jsem nezdvořilý. Navykl jsem si v Čechách nezpůsobu, kterého neznal jsem v cizině: hovořiti k sobě nahlas. Nejen že mnoho a zbytečně tlachám, dokonce i samomluvy vedu, jako v starých romantických dramatech vyšlých z kursu. Hle, jaký úpadek, pane Franku Lamberku; počíná se tuším váš pád, sire… I ty, Pirkane, a zvláště ty, odpusť, prosím. Těžko žije se v Čechách a dvakrát těžko člověku, jenž touží tvořiti: jest dvakrát bezbranný, neboť země jest zákeřná a lid její urputný právě k takovým. A tvůj pyrhonism, tvá skepse a lhostejnost k některým otázkám životním jest snad ochranný krunýř, který musil jsi si ukouti a připnouti k hrudi, tísniž a bol to sebe více: jinak bys byl neprošel nezraněn ulicí záští a nenávisti, jíž jest zde veřejný život.“

„Věděl jsem, že odvoláš záhy,“ pronesl s podivnou, klidně posměšnou jiskrou v oku i v hlase Pirkan, „zde netrvá žádná revolta dlouho. Není zde klimatu pro ně; lámou se všecky předčasně, hasnou v dýmu a čmoudu. I moje rakety sprchnou záhy, dříve než jinde, ulité mlhou a deštěm. Jest zde vlhko na všecky ohňostroje, ducha i srdce,“ dodal po chvíli, upínaje se ve svůj svrchník zvláštním nakrčením trupu a ramen, tak zimomřivě nervosním, že přeneslo se bezmála na všecky ostatní.

Řeka tekla hluše dole a vřela v páře jako nesmírná otevřená sirá rána; cosi pokořeného a nevykoupeného leželo ve věcech a mučilo Cornelii. Zřela dnes poprvé svého boha, muže, který jí byl rozeným vítězem nad všemi a nad vším, rozrušeného, zmítaného, trpícího. „Hle, on trpí,“ stanulo jí nejprve jako veliký údiv před duší, „jak jest to možné, že on trpí? Polobůh, a trpí jako nemocný, slabý, rozlomený člověk! Zápasí o cosi, co mu uniká; jest mu třeba přispění, snad i mého přispění; jen nepokořím-li ho jím? Jak pomoci mu, jak posilniti jej, aby toho neviděl a nepoznal?“

Byla všecka jeden jediný pudový posun, schýliti se k němu v něze, podepříti jej, povznésti jej; a čím vnitřně přetékala, projevilo se v tu chvíli i na vnějšek. Bezděky vyloučila se z hloučku ostatních; a zatoužila tak naléhavě po rozhovoru s ním o samotě, mezi čtyřma očima, že přenesla i na něho nepokoj, a že i on oddělil se od skupiny.

„Pane Lamberku, smím vás prosit na chvíli,“ zašeptla, ale již v tu vteřinu zalekla se svého počínání a rozkolísala se v trapnou rozpačitost. Avšak mladý muž zaslechl již její slova a přikročil k ní, tázaje se, čeho si žádá od něho; a vzhlédl při tom zpytavě na její tvář, která byla v tu chvíli tak bolestná a křečovitá svým vnitřním poděšením a svou bezradností, že se až ulekl:

„Probůh, co jest vám, slečno?“

„Nic, promiňte mi,“ vzpamatovala se Cornelie s rychlostí, která ji udivila později, v novou sebevládu a stejně snadně, sobě samé k úžasu, maskovala svůj ústup poslední vteřinu otázkou, o jejíž závažnosti nesnilo se jí ani před minutou.

„Pravil jste, nemýlím-li se, před chvílí, že není Smetanovi umělce bližšího nad Berlioze; neznám s dostatek tohoto mistra. Nevysvětlil byste mně laskavě, v čem vidíte tuto příbuznost mezi nimi?“

A zatím co Frank hovořil o životné programovosti obojího díla, Berliozova i Smetanova, o jednotě života a tvorby u obou jedinečné v této celosti; zatím co vykládal malířský postřeh Berliozův a ukazoval na jeho Fantastické symfonii, kterou poněkud znala Cornelie, kde a jak pojímal a hodnotil zrakově; zatím co vypočítával pochody, průvody a reje v jeho díle a karakterisoval je a odlišoval je od průvodů a pochodů jeho předchůdců; zatím co řadil k sobě výtvarnicky viděné a rozvedené momenty v díle Smetanově, od královského pochodu v Daliborovi a slavnostních průvodů v „Libuši“ až k podloudnické výpravě v „Hubičce“ a k rejům vil ve Vltaviných vlnách měsícem posněžených; zatím co obšírně karakterisoval jí ideálně obřadné pojetí tance u Smetany a vykládal jeho vyšší duchový ráz z mistrovy inspirace zrakové a zatím co shledával obdobu k němu v „Romeu a Julii“ francouzského blížence – dívka šla vedle něho mlčící a pobledlá, s hlavou schýlenou jako někdo, kdo těžce prohřešil se na sobě a svém určení; jako někdo, kdo zradil sebe a selhal sobě v rozhodnou chvíli.

Cítila se nízkou, zbabělou a podlou jako posud nikdy v životě. Poslední chvíli zradila své veliké čisté instinktivní hnutí, podtrhla posun své duše, poslední chvíli nenalezla odvahy, vyjíti ze své malicherné opatrnické reservy, rozraziti žalář své bídné usmýkané, nudné a ošuntělé existence, zeptati se přímo, z nitra nitra svého, muže svého srdce a své volby: Ty trpíš? A čím? Mohu ti pomoci? Neodmítej mne, mohu-li to!

Šla mlčky, pokosená, duchem nepřítomná, utonulá v popele své poplenělé bytosti; a bylo jí, jakoby zabila v sobě cosi nejlepšího, cosi světějšího než nenarozené dítě: jakoby setla sám vrchol a květ své duše a pošlapala jej v bezejmenném zbabělém cynismu.

Snažila se poslouchati hlas Frankův, snažila se zaujmouti se o něho, ale nedovedla toho již; jakási vnitřní ošklivost nakazila jí všecko.

Došli k domu jejímu a smlouvali s ní novou schůzku.

Odpovídala jim zmateně, slibovala cosi bez zájmu.

A za dvířky zahradními, když byla poodešla poněkud po pěšině, stanula a naslouchala do tmy dlouho vzdalujícím se krokům svých mladých přátel. „Ach Bože, jak pustá je ulice, jak duní v ní jejich chůze.“

Několikráte zazdálo se jí, že by měla přivolati je, a s nimi vteřinu, která nikdy se již nevrátí; ale ústa její byla semknutá, rty zkamenělé, ruce bezvládné.

A také tato chvíle vtekla svým tenkým praménkem ve rmutný a hořký proud bídy a mdloby, který prorýval se jí nitrem; bylo jí, jakoby slyšela, jak zakvílela hluše o jeho hladinu, když do ní vpadla.

Slzy dusily se jí v hrdle.

A veběhnuvši do ložnice, vrhla se neodstrojená hlavou do podušek.

Několik prostých erotických dějů, jak viděla je nebo slyšela o nich bezděky na jejich někdejším venkovském statku, prošlo jí náhle myslí. Zarděla se. Viděla prosté posuny oddanosti venkovských děvčat z lidu, s jakými braly na sebe břemeno lásky a její sudby; a právě v této prostotě bylo cosi velebného a velkého, co až děsilo. Nalézaly neomylně živočišným pudem pravé slovo, pravý posun v pravý čas a činily všecko s takovou dokonalostí a jasností, jakoby byly na jevišti a jakoby účastnily se v krásné hře, v níž šlo o něco jiného a důležitějšího než byly jejich soukromé osoby, jejich zájem a prospěch.

„Jak jsi zbabělá,“ sténal její bezúlevný pláč, „jak jsi zbabělá! Věru od poslední děvky v kravíně tvého někdejšího statku měla bys učiti se, jak milovati! Toužíš po štěstí, ale nedovedeš vztáhnouti rukou po něm. Nedovedeš prostě utrhnouti jablko se stromu života, jísti a pak trpěti! Všecko prosté ti uniká; co není hádanka, mate tě. Stud? Je-li to stud, kletba mu; není pak nic než jiné jméno pro zbabělost a sobectví. Chceš štěstí a nedovedeš vybojovati si ho! Příživnice snu, příživnice snu! Pij věčně z jeho stínů, objímej jeho přeludy! Nenaučili tě žíti, nenaučili tě žíti!“

IV.

„Jste ženat, pane Pirkane?“ zeptala se náhle s velikým klidem v železničním kupé Cornelie básníka, který se jí počínal dvořiti, jako se dvořil snad každé mladé, krásné ženě, s níž jej svedla náhoda: ze zvyku nebo z nudy; nemohl prostě nedvořiti se.

Čelo mladého muže protkla při této otázce kolmá vráska, a rozpačitý škleb zhyzdil na chvíli jeho zralou rozkošnickou tvář, než se vládl v obvyklou ironií.

„Pst, slečno; o mrtvých nic než dobré! Mají na to právo.“

„A proč nebéřete s sebou do společnosti nikdy své ženy?“ pokračovala Cornelie týmž vážným, jakoby vědecky zvídavým tónem, nepřistupujíc ani v nejmenším na jeho blagu. Její klidná přísná duchová tvář zdála se Pirkanovi v tu chvíli ironičtější než japonská maska zkřivená nejďábelštějším výsměchem.

„Ticho, slečno. Jedeme s mrtvolou. Znáte přece slavnou báseň Ibsenovu? ‚Tu z důli slovo znělo zádumčivé; o stožár opřen zaslechnul jsem zjevně. Kdos vykřiknul, snad chorým stižen snem, či v prsou dušen můry přízrakem: Že plujem s mrtvolou, já věřím pevně‘. Až budete starší, budete také voziti všude s sebou svou mrtvolu, to jest někoho, koho jste nepohřbila. Jest to bezplatné zavazadlo, třebas převyšuje normální váhu. Každý člověk má něco takového s sebou, co páchne umrčinou, proto neplatí se z toho ani clo,“ pokusil se znovu o sarkastický tón.

„Ne, pane Pirkane. Já nebudu nikdy voziti ani nositi s sebou mrtvoly; jsem snad příliš čistotná na to. Já na vašem místě bych ji přece pohřbila.“

„Moralisto! Katédrový člověče! Jak vy neznáte ještě života, ba ani ne smrti, ba ani ne mrtvol. Pořádná mrtvola brání se pohřbení, má zlatá. C’est ça. Ano, pořádnou mrtvolu, vědomou si své cti a své důstojnosti, poznáte právě po tom, že se brání tomuto aktu právnicky tak příliš jasnému a bezespornému. Protestuje; dokazuje a dokáže vám, že naopak jsou to živí, kdož mají dáti se pohřbívati mrtvolami. Jest celá nauka o tomto choulostivém předmětě, a říká se jí morálka čili veřejná mravouka. Učí nás jí od dětství, ve škole i v kostele, i není divu, že jí člověk na konec uvěří, jako všemu, co opakuje se příliš často a jest při tom doprovázeno ranami pěstí do hlavy.“

„Nu, u vás se tyto osvědčené prostředky minuly přece asi cílem; vy jste tuším posud neuvěřil této pochybné nauce? Snad že postrádá pro vás vědeckého podkladu?“

Jest v ní učitelka, pravil si v duchu Pirkan a pokrčil nad ní rameny. Učitelka byla mu v určitých případech výrazem nejvyššího opovržení; nebylo tam ženy, byly tam samé učitelky, řekl kdysi, když se byl vrátil z kteréhosi ženského spolku. Ne, té nezávidím Frankovi!

Ale nahlas:

„Žel, slečno, bojím se, že jsem podlehl morálce více než tušíte. Určuje mne již. Jakmile člověk platí veřejně za amoralistu, jakmile nalepili na tebe tuto etiketu, jsi již jakoby ve spolku na ochranu opuštěné dívčí mládeže. Máš již cejch; nejsi již volný; a bezděky zařizuješ se tak, abys vyvracel toto tak zvané veřejné mínění. Není dnes volné země, drahá slečno; svoboda, volnost jsou dnes slova, pouhý dech. Namítáte Ameriku? Chyba lávky: Amerika jest samo moralistické násilnictví, usoustavněná pruderie, pravý protestantský cant; nemáte-li oddacího listu, nepřijmou vás po případě s vaší dámou ani do hotelu aniž pod jinou střechu. Bývala jediná opravdu svobodná půda na světě: Řím, pokud tam seděl jako světský suverén na svém trůně Pontifex Maximus, Jeho Svatost. Ale dnes není již Říma; co jest psáno na mapách, co vám ukazují v Římě, jest město zcela nové, americké, které má s Římem minulosti nedopatřením jen společné jméno. Dnes náleží jako celá moderní Italie jakési zcela nové rase, vlastencům, podnikatelům staveb a abstinentním hokynářům. Tam bývala vlast všech libertinů ducha, srdce i smyslů; země věčných saturnalií; duchové město všech Galianů, Rivarolů, Stendhalů, Heinů a Nietzschů; všeho, co umělo vypíjeti ze života poslední sladkost, co umělo nepohoršovati se a neupadati v rozbředlý kazatelský pathos; všeho, co mělo smysl pro ironii životní a dorozumívalo se epigramem nebo bonmotem. Ale, opakuji vám, dnes není Říma; [cenzurní zásah] Žijeme, milá slečno, soumrak vší krásy a renaissanci vší nudy, ošklivosti a střízlivosti. Kalvine, tys zvítězil!“

Dívka, která se dlouho usmívala, zachmuřila se naposledy a řekla s úmyslným vyhrocením:

„Nevím, pokud máte pravdu s ostatními, ale Nietzsche vyjímám si sama z řady vašich velekněží životní frivolnosti. Nietzsche byl přísný duch, pane Pirkane, a chtěl velikost; měl pathos až kazatelský, byl to moderní Luther, ne nadarmo Sas rodem jako tento reformátor. Smál-li se, smál se, jako se smějí vědoucí; ano přes to, že nenáviděl Sokrata, smál se po sokratovsku; ze stejného rodu byl jeho smích.“

Slova Corneliina vyvolala spor, ale dříve než mohli jej skoncovati, vlak stanul na čistotné staničce, vonící korou stromů lesních jako syrová ještě hračka z Černého lesa, a oběma bylo vystoupiti. Staromódní kočárek, tažený selským koníkem o rousnatých nohách, vyslaný pro ně Lamberkem, očekával je: byli dnes hosty Frankovými a Michaelinými na jejich letním bytě.

Nesmírné letní nebe, pohnuté teprve vysoko nad oblačnem, vypíjející všechen pevný tvar zemský jako ssavý vír, rvoucí a hltající všecko ve své tvrdé světlo, objalo je jako ohromný tok protržených vod. Cornelie, jejíž zrak byl slabý, musila přicloniti si oči. Kočárek zachřestil starou rzivou kostřičkou, koník rozklusal se ne bez úsilí a námahy; ale záhy sjel s okresní silnice na cestu polní a uvolnil svůj slavnostní klus v široký pracovní krok všedního dne.

„Víte, kdo bude také hostem v Křižníkách?“ zeptal se náhle básník, jakoby se vytrhl násilím z lehkého opojení.

Utkvěla na něm tázavým pohledem.

„Také Pražanka a slavná. Psal mně o tom již Lamberk. Malířka Šimonka Vintířová. Slyšela jste o ní jistě? Jsou sousedy na vsi a navštěvují se. Jest to nevšední bytost.“

A nečekaje vyzvání Corneliina, jejíž srdce sevřelo se mučivou předtuchou, vypravoval o neznámé s ohněm neobvyklým, jak se zdálo dívce, a zcela výjimečným u tohoto skeptika ze řemesla. Několikráte mohla prý se výhodně provdati, ale nedbá, zdá se, o to; naposledy byla prý zasnoubena za bohatého továrníka Zachara, s nímž rozešla se těsně před svatbou, poněvadž zapochyboval o bezeskvrnnosti její minulosti; jest prý zcela jiná než jiné dívky, volná, hrdá, čestná, sama sobě soudcem, nesnášející, aby ji někdo měřil jinak než její mírou. Nyní sblížila prý se velmi s mladými Lamberky; není prý jen talentovaná malířka, ale i dobrá pěvkyně písní, a Frank slýchá prý rád, když pěje jeho písně k jeho doprovodu; i s Michaelou, tak uzavřenou a těžce přístupnou, dovedla prý se spřáteliti: pro její slunnou, silnou, hrdou a radostnou bytost zamilovala prý si ji mladší plachá družka netýkavka, žijící posud jakoby v klausuře. Není prý zcela nic marniva a své umění, které by prý jí mohlo při rozumné politice vynésti i slávu i denáry, tají prý spíše, než by na ně upozorňovala; nezná koncessí nikomu a opovrhuje prý každou líbivostí: pozná-li u sebe něco, co by se jí blížilo, zavraždí to okamžitě v zárodku. Maluje prý jen pro sebe a zpívá prý také jen sobě a nejvýše několika přátelům, je-li vzrušena a překypuje-li; ale to bývá prý zřídka, neboť jest prý uzavřená a málo sdílná a vládne prý si silnou kázní. Jen to, čemu říkává „bratrství touhy“, sdružuje ji prý občas vášnivě s lidmi a nejčastěji s lidmi zcela prostými a naivními. Její otec, po němž záhy osiřela, byl prý muž na svou dobu vynikající; mladý, hrdý a odvážný politik, odrážející se prý příkře od své tichošlápské doby a generace; po něm, jednom z prvních sociálních politiků českých, má prý své „bratrství touhy“. Své umění ráda prý by dala při tom, jak říká, do služeb života: touží kořeniti jím bídě a ubohosti lidské nestravitelnost dní a nocí, viny a utrpení. V Praze a na jejích předměstích sestupuje prý mezi nejbědnější spodinu společenskou s otevřeným zrakem i měšcem, pozorujíc, jak se rodí, bydlí, miluje, nenávidí, jak žije i umírá; i studie sociální, nepodepsané ovšem svým jménem, uveřejnila prý ze svých zkušeností.

„Nesmíte však představovati si,“ dokončil Pirkan, který nerad obcházel se bez ironických point, „nějakou šedivou sestru nebo protestantskou diakonisku. Není to ani nudící se slečna z dobré pražské rodiny, která ochotničí v dobročinnosti; slova filanthropie vůbec nenávidí a tropí si posměch ze všeho, co rozumí se u nás tímto terminem. Jest mnohem spíše společenská visionářka a buřička než ošetřovatelka nebo lékařka a nejméně jest již z těch, které mají ve své ubohé zbrojnici na rozšklebené rány jen paliativy olejů nebo ještě levnější náplasti křesťanské pokory, trpělivosti a odříkání; nejraději by pracovala radikálně, nožem a ohněm. Ale ve společnosti nemluví o tom vůbec; jest jí to jakýmsi temným náboženstvím, které určuje ne její slovo, ale její jednání. Ve společnosti bývá nejčastěji jen dokonalou dámou, která miluje konvenci, činící tě bezejmenným, ukrývající všecko osobní, znemožňující důvěrnost a zpověď. Nejsem jí přítelem: vy víte, že jsem ve všem všudy ancien régime a že nemiluji u žen ani silné vůle, ani velkého intellektu; ale ona jediná umí neurážeti jimi a dovede přikrýti je jednou konvencí a jindy docela gracií.“

Cornelie byla tak vnitřně vzrušena tím, co slyšela, že nepoznala ani, jak posledními slovy básník pokáral ji za její prostořekost ve vagoně, za to, co nazýval v nitru mentorováním a čeho neodpouštěl nikomu a nejméně již mladým ženám, k nimž pojal důvěru a s nimiž měl určité záměry.

Odkvétající lípy zavoněly jim nad hlavou a některá z nižších větví jejich přešlehla jim tvář; a brzy stanul vozík před chudým rokokovým zámečkem žlutě natřeným. Z oken linula se Wolfova píseň, tak cele niterná a dobrovolně poddaná slovu básníkovu, že, zdálo se, váží jen z něho svou duchovou krásu jako křišťálnou vodu okov, přímo spouštěný za ní do studně. „Lass, o Welt, o lass mich sein, locket nicht mit Liebesgaben, lasst dies Herz alleine haben seine Wonne, seine Pein.“ Hlas, jenž zpíval tuto píseň ke klavíru, byl podivně silný a teplý, a přece zduchovnělý, jakoby přicházel z druhého břehu; všecky sladké čestné dary životní tísnily se v něm a pryskaly z něho jako ovoce na podzim z přetížených větví stromových; a stíny tály v něm jako v poledním slunci letním.

Na ráz zmlkl zpěv i jeho doprovod; hlasy nahoře se rozšuměly, a již sbíhala Michaela uvítat hosti, které záhy uváděla po malé květinové zahrádce do svého letního bytu.

Cornelie vstoupila se srdcem v hrdle do pokoje; a bezpříčinný nach polil její tvář a znejistil její chování, když smědá tvář zpěvaččina, neobyčejně citlivá a poněkud zhubenělá a snad i trochu mužná pro její štíhlé tělo v raménkách úzké, hned od počátku přitáhla k sobě její pohled a zajala jej. S pozorností nechtěnou sledovala Cornelie, jak tato tvář, před chvílí ještě cele vybouřená a účastná až do bolesti v ději tvůrčím, zavírá se nyní pod melancholický stín krásy poněkud unavené jako pod list okvětný. Bylo to jakoby plamen, šlehavší ještě před chvílí z této tváře, nad níž vzdorně černé vlasy prostě svinuté vystřelovaly sem tam v jakýsi trn, propadal se nyní, a jakoby tuhl nad ním úsměv, půl unavený a půl bolestný tím, že musí vězniti cosi jako možnost lásky a pomoci lidem.

Frank představil navzájem obě dívky, které potřásly si rukama. Michaela dala donésti záhy mléka v lehounkých sklínkách, a pilo se věru sladce a přikusoval se věru chutně k němu sivý chléb selský, zde v chladném prostorném pokoji panském o starodávném dědovském nábytku řídce rozestaveném, kde vonělo kmínem lučním, zatím co v zeleném tichu blízkých strání, ležících v okenních tabulích, bzučelo několik much svou dřímotnou píseň.

Mladá společnost byla v té šťastné pohodě, skoro živočišně lahodné, v níž z podnětů nejmenších zapaluje se a vybuchá stále smích.

První povstal básník, vyprosiv si do parku doprovod Michaelin; miloval nade všecko zahrady a vůbec všecku vegetaci a toužil viděti první, před ostatními, domácí sad.

„Neboť kdo jiný,“ dodal s úsměvem, „ne-li my, perversní scholastikové a profesionálové poesie, zná dnes obcovati ještě s přírodou? Obcovati, pravím, a to žádá společenský takt a mrav. Profesor ji lisuje, popisuje a utřiďuje, estetik ji spásá, my jediní ještě umíme k ní voněti a to jest dvořiti se jí.“

Dívka vyhověla mu jako rozmarnému dítěti.

Sotva odběhli, nálada pozůstalých jaksi zpřísněla.

Šimonka a Cornelie rozhovořily se důvěrněji, než se to zdálo ještě před chvílí oběma možným, ale tak, že byla od prvního posunu a od prvního záchvěvu hlasového patrna převaha Šimončina; všecko v tomto hovoru, jinak všedním a příležitostném, určovala malířka bezpečností a jistotou svého nitra, jak ihned vycítila její partnerka, podivně celého, nic nerozpoltěného. Její bytost, zdálo se záhy každému, jest méně zaujata starostmi osobními, méně zatížena hořem a trudem sobeckým než bytosti druhých; a jakoby byla nejen úplně jista si svým určením, nýbrž i jakoby je byla vzala na sebe s radostnou vděčností a ochotou a nyní starala se jen již o podružnou otázku, jak nejlépe a nejsvědomitěji je naplniti, takovým dojmem vylévala se na pozornějšího pozorovatele její klidná harmonická sebevláda. Působila chvílemi jako přírodní živel, jemuž jest radostno svěřiti se.

„Ne, nikdy neplačte, milá slečno,“ pronesla v hovoru ke Cornelii, když se osiřelá dívka byla podřekla trochu o trudech a tíze svého soumračného života. „Bůh nenávidí pláče nejvíce ze všeho. A ne-li jemu, alespoň své lidské hrdosti jsme dlužni něco jiného než slzy zoufalství a beznaděje: zápas, němý zápas se semknutýma rtoma do posledního dechu a třebas i odboj i kletbu; jen ne slzy. Pláčem seslabuje se člověk. I vzdor i odboj jest Bohu milejší než trpné zoufalství; snad jej i náš odboj doplňuje, snad jej i prohlubuje; buď tomu tak, buď onak: jest mu třeba naší spolupráce, ne našeho zoufalství. I kletbu, již vrhnete za ním, může snad obrátit v požehnání nebo v jiný klad; jest v ní přece iniciativa, přece energie. Ale pláč jest jen bezmoc sama, a slzy jsou neplodnější než voda mořská a poušť písečná. Ne, nechci nikdy plakat, nechci nikdy skládati ruce v klín! Ne, nechci zmrhané lásky, a požadavek každé oběti mne uráží. Máme nejprvé jeden cíl, zcela blízký a nesporný: sesíliti, vyrůsti, vypracovati se v nejvyšší možnou dokonalost a harmonii. Jen pak můžeme prospěti druhým, když jsme se byli tomuto nesnadnému umění vyučili nejprvé na sobě samých. A ostatně: jak prospívati druhým? Což jest to možné jinak než tak, že dáš příklad, jak počínati si, aby vybavila se jejich spoutaná nebo uspaná síla?“

„All right,“ zvolal Frank, jenž byl pozorně naslouchal této invektivě, „proti smutku jest třeba bojovati vášnivěji a soustavněji než proti infekčním nemocem; dnes však, žel, obchoduje se jím, a jsou v literatuře a v umění lidé, kteří nestydí se kupovati si úspěch jen tím, že prostředkují jeho nákazu. Jaké žalostné umění! Jak čiře záporné! Popisují se obšírně a s patrnou zálibou zjevy, které nemají práva na život a přes něž sluší se přecházeti jediné mlčky. S kým nechtěl bys stýkati se v životě, toho nemáš práva uváděti do umění nebo do poesie, taková měla by býti samozřejmá devisa zdraví a síly. Epigoni jako všude i zde pokazili a zvrhli úmysly a záměry mistrů; co jim bylo pouhým východiskem a předpokladem, to vzali malí vnukové za cíl a konec své snahy. Hrůza, kterou dědové chtěli vybouřiti a roztřásti zahluchlé a zatuchlé svědomí svých vrstevníků, obrátili malí potomkové v lechtadlo ospalých, lenošných, nudících se nervů moderního člověka, stále lačného po nových a nových sensacích, byť dobíjely poslední zbytky vůle a rozumu.“

„Jaké prokleté řemeslo jest umění,“ řekl se sarkastickým pošklebkem Pirkan, který vešel před chvílí do pokoje a přistoupil k hovořící skupině, „není nic pod sluncem hůře placeného a více se všech stran šikanovaného než ono. Proč ke všem všudy dělati stále z básníka nebo z umělce proroka, učitele nebo lékaře; vždyť to jsou přece funkce zcela jiné a musí se čistotně odlišovati. Hleďte na něho jen jako na lepšího řemeslníka, i tak budete mu spíše právi, než budete-li klásti na něho moralistické, metafysické, sociální a bůhví jaké požadavky. Myslím, že staří velcí mistři, ať básničtí, ať výtvarní, nechtěli býti mnohem více než dokonalými řemeslníky, a přece zanechali nám díla, jež jsou požehnáním života! Život jest již více méně hoře, trud, únava, bolest, a nedá se zatím nic na tom změniti; a umělec nebo básník dává vám píti nepenthesu; opatřuje vám na chvíli zapomenutí; podává vám hašiše nebo opia, které vás vyjímá na chvíli z této zoufalé, pusté skutečnosti a přenáší vás na chvíli do říše snové volnosti; otroky mění na chvíli ve vladaře.“

„Abychom za chvíli, až vystřízlivíme, v kocovině cítili skutečnost dvakrát tíže a třikráte zoufaleji. Ne, děkuji; stejnou službu prokázala by mně i kořalka! Ne, děkuji; jsem příliš hrda, abych chtěla zapomenouti svého utrpení, kdybych jím byla stižena; bolest se léčí, bolest se neuspává na chvíli; se zlem se bojuje, zlo se překonává, s ním neuzavírá se zbabělé příměří, které jest jen doznaná porážka. Utíkati se k opojení a k chvilkovému zapomenutí, jež přináší, jest dvojí otroctví za otroctví jedno. Lamberk má pravdu: takovéto umění jest škůdce lidstva a překážka jeho nápravy. Vykořisťuje vší bídy a slabosti a neštěstí životního a žije z nich; má eksistenční zájem na tom, aby byl prodlužován dnešní žalostný stav.“ Tvář Šimončina ožila a žhavěla vnitřním ohněm, jak pokračovala; látka, o níž se hovořilo, souvisela patrně příliš bolestně s jejím duševním životem a jeho přesvědčeními, aby dovedla zachovati klid a zdrželivost.

„A k tomu dojde se vždycky a všude tam, kde se umění specialisuje, kde stává se řemeslem, stavem, povoláním, výsadou určité učené třídy. Přála bych si, aby psalo se nekonečně méně knih, než se píše, a malovalo se nekonečně méně obrazů, než se maluje; a síla, která se vynakládala posud na ně, aby obracela se přímo na život; bylo by záhy lépe! Dáte mně jistě za pravdu, řeknu-li, že jest snazší napsati moralistický traktát než žíti jen týden dokonale, krásně, silně a ryze, bez poskvrny a úhony srdce a duše; a snazší jest i napsati denně po krásné básni, než býti den opravdovým básníkem vším svým konáním, myšlením, cítěním; básníkem, to jest rytířem srdce a taktu v obcování s dětmi, žebráky, chudáky, vyvrženci a vyděděnci, nemocnými a mrzáky, zvířaty, stromečky a travičkami – se vším pokořeným, něžným a bezmocným v životě i v přírodě. Že píší se knihy veršů a knihy filosofické, že malují se obrazy a skládají se symfonie, jest jen následek toho, že život není, čím by měl býti, že není celý a dokonalý, že není ani hudbou, ani krásou, ani moudrostí, ani silou a velkostí; že jest, jaký nemá býti: zmrzačený, ochuzený, odmocněný a zrazený. Ale co mělo by býti cítěno jako provisorium, pojímá se jako cosi konečného a trvalého; co mělo by býti prostředkem k nápravě, ostruhou a bičem, větrem, který dmychá do žároviště touhy lidské, béře se za cíl, za podušku, na níž možno složiti hlavu a kde lze dopíti se dřímoty a snu.“

A po krátkém oddechu, všecka již zardělá:

„Soudím, že stav dokonalosti byl by, kdyby každý sám sobě byl i básníkem, i umělcem i knězem; aby dovedl opatřiti si všech potřeb duchových jako obstarává si sám všeho, čeho jest třeba jeho bytosti hmotné; aby dovedl složiti si píseň nebo modlitbu z tísně nebo naděje chvíle, aby dovedl sám proraziti žalář svého osamocení a své úzkosti, spojiti se sám s duší světovou – neboť v pravdě nemůže toho učiniti nikdo za něho. Aby dovedl sroubiti si krov nad hlavou a ozdobiti své obydlí, svůj oděv, své nástroje; aby nemodlil se cizími slovy a nelil své duše v cizí melodie! Teprve pak bude v pravdě celým člověkem, bytostí, která dorostla života a jest jeho orgánem! Dělba práce pokročila dnes příšerně a podrývá již kořeny duše lidské, ohrožuje již její zdraví! Divoch byl bytost opravdu kulturní vedle dnešního civilisovaného barbara, vedle moderního člověka. Tvořil neustále organicky ze sebe, vynalézal; jeho duše činem odpovídala na každou otázku, na každý požadavek, jimiž k ní přistupoval život; kdežto duše moderního člověka jest nízký mechanismus, opakuje jen, čemu naučili ji v mládí, vyrábějíc stále tutéž kladku, tutéž páku, týž šroub. Duše primitivní vřela neustále a zkoušela se neustále na všem; udivovala sebe samu svými tvůrčími možnostmi, rostla každým svým činem; duše dnešního civilisovance jest suchá a neplodná, žije na úvěr, z cizího, a selhává ve všech velkých chvílích životních.“

Dívka zmlkla náhle, příkře a pokusila se za chvíli o jakýsi provinilý úsměv. Bylo patrné, že přemohlo ji cosi silnějšího, cosi mimo ni, čemu se vzdala, a že nyní, kdy entusiasm, jenž ji nesl, opadl, zahleděla se na sebe kriticky a zakolísala se pod mrazivým pohledem rozčarování. Její tvář pohubla jaksi ještě a jakoby obrátila se do nitra, stín položil se na ni a odcizil ji přítomným; a nevmísila se již do sporu o těchto otázkách.

Všichni mlčeli chvíli, Lamberk seděl s tváří zachmuřenou, s rýhou vyrytou mezi obočím: bylo patrné, že zaměstnává se úsilně čímsi ve svém nitru; a Cornelie, pobledlá a odcizená sama sobě, přistihovala se neustále při myšlence, která ji pokořovala a za niž se znova a znova marně kárala: Zastiňuje mne; blednu vedle ní; ztrhuje jej, oh, jistě jej ztrhuje; mámí jej, omámila jej již!

Ticho přerušil Pirkan, který vyskočil se sedadla a rozchodil se po pokoji, jak míval ve zvyku, byl-li vzrušen.

„Utopie, utopie! Neznáme duše divochovy, a slečna, myslím, ji idealisuje; slečna jest vůbec tajná rousseauistka. Ostatně, co činit? Společenského řádu přece nezvrátíš? Jest tomu již tak, že život odlišil se do nejjemnějších odstínů, že společnost provedla snad do krajnosti dělbu práce, takže každý musí opírati se o všecky- nebo alespoň o mnoho jiných. Co tu činit? Básník nese tento stav nejtíže; nemůže doufati v resonanci, v ohlas; musil uzavříti se do věže ze sloni.“

„A poškodil se tím sám nejvíce,“ vpadl mu do řeči Lamberk, stále zasmušilý. „Tam vyvinul svůj subjektivism, svou sensitivnost v cosi monstrosního; nic objektivného není mu tam protiváhou. Vnucuje odtud stále čtenářstvu své soukromé já; ale básník byl silný jen tenkráte, když mluvil za mnohé, za davy, za národ, za dobu; když byl jejich organem, píšťalou, v niž duly.“

„Nic více? To řekni raději již novinářským echem všedního dne!“

„Naprosto ne! Mluvím o době, ne o dni a nejméně již o všedním dni. Doba, to jest každý z desettisíců a statisíců dní, a proto žádný. Doba uvědomuje se sobě teprve v básníku, v mysliteli, v umělci, v tvůrci; necelá byla by bez něho a víc: snad nebylo by jí vůbec bez něho. Němá stála by před věčností, zahanbená před sestrami svými. Obého jest třeba k vyššímu životu: básníka, jenž nalezl svůj věk, věku, jenž nalezl svého básníka. A dnešní rozluka jejich jest to nejžalnější, co dá se mysliti.“

„Jak pošetilé, příti se o těchto dalekých abstraktních věcech,“ zvolala Michaela, která těžce snášela sporů, byť ideových, „zatím co venku svítí slunce, vlní se ve větru tráva, jiskří se sterý hmyz, směje se potok! Kdož ví, jak dlouho ještě bude nám toho všeho dopřáno?“

„Nedávno ležela jsem zcela tiše jako mrtvá na pokraji boru; nahou ruku odšinula jsem od trupu co nejdále a zaryla jsem se jí do mechu a pila jsem jí jeho vlhko, jeho chlad, celou jeho prostou eksistenci; a něco z jeho pokorného, poníženého života, zdálo se mně, přechází do mne. Cítila jsem se v tu chvíli spřízněna s jeho vegetativnou dřímotou a byla jsem tímto pocitem blažená jako velkým dobrodružstvím, v němž účastnily se i mé smysly i mé srdce. Padne-li mně na procházce na šíji brouk, sveze-li se mně na prst housenka, vzruší mne to více než všecky vaše theorie, idee a these. V nejprostším pocitu jest pro mne více života než ve všech vašich spekulacích! Nenávidím jich! Chtěla bych žíti jen nervy a ničím jiným než nervy. Jsou svaté; není v nich zla, není ve smyslech vůbec zla, pokud jich neposedají a neznásilňují fantomy. Nenávidím všech těch bezkrevných příšer, které živíte svou krví. A vůbec“ – dupla vzdorně nohou – „jak málo žijeme! Stále maříme čas. Jest mně, zatím co jste hovořili a přeli se o stíny, jakobychom zmeškali krásnou příležitost, která se již nevrátí; čekala snad na nás několik vteřin, ale pak prchla, neboť každá krása jest netrpělivá; a čekati na těžkopádné papírové lidi, oh, to zmrzí. Ty, Franku, v poslední době strašně šedivíš. Theorie, theorie, samá theorie!“

„Mea culpa,“ zvolal oslovený, česaje si rusý medový vous instinktivním pohybem své bílé malé ruky. „Snad stáří se již hlásí? Nebo jest to působení klimatu? V Čechách ode dávna nekonečně se debatovalo. Jsme v zemi všech kacířstev, a země tato ode dávna byla rozumářská.“

„Konečně slovo, princezno,“ křičel básník; „souhlasím s vámi do písmene. Čtu na příklad Schopenhauera, jsem jím přesvědčen o všem, co praví, o nicotnosti tohoto světa, jehož kdyby nebylo, lépe by bylo; a stačí paprsek jarního slunce, které vpadne mně jásavě do pokoje, a všecky důkazy jako když smete! Mé srdce chvěje se vděčně, jakoby bylo svlaženo ve svém posledním kořeni, a celá má bytost přitakává životu. Jsem zmámen a jsem podroben. Jediným důkazem na světě bylo mně vždycky jen opojení; co mne nedovedlo opojiti, toho pro mne nebylo, to nemělo u mne nikdy pravdy. To jest celá má filosofie, panstvo; zde jsem, jaký jsem! A nyní vaše rámě, princezno, a hurá, do parku! Tento den nám patří a věru že jest to věčnost svého druhu! Šlápla jste, princezno, svým tanečním krokem na nejodpornějšího slizkého hada pod sluncem i pod lunou! Ostatně,“ dodal, chýle se k dívce a tlumě hlas, „podobáte se opravdu nejkrásnější, to jest nejkřehčí a nejmilostnější madonně, kterou znám; řezal ji do dřeva Alonso Cano.“

„Pokoj, prosím, s výtvarným uměním! Hlavně o něm nic! Hnusí se mně dnes dvojnásob všecko, co vyšlo z rukou lidských. A v ostatním, co jste pravil, také s vámi nesouhlasím.“

A zavěsivši se v básníka, vyběhla rychlým, mozartovsky rozmarným útěkem z pokoje; a brzy rozhlaholila ponurou chodbu a široké schodiště staré budovy graciesním smíchem, tryskajícím z jejího bílého hrdla v rozpustilých výbuších, skoro rytmicky zodstavcovaných a hrajících po zašlých malbách nástěnných jako přelety pršky slunečné po mrtvém zimním lese.

Nebylo možno nenásledovati jich.

Frank sešel, po levici maje Cornelii, zamlklou a zřejmě trpící utrpením skoro dětským ještě, jež prozrazovalo tak bezděky její rannou mladost, bezradnou ještě v tísních a útiscích životních a neschopnou posud masky, a po pravici Šimonku, zase již klidnou, která pronesla nyní s tichým, poněkud unaveným úsměvem, jímž jakoby děkovala za všecko, co viděla a slyšela: „Vaše sestra, Lamberku, má pravdu: kromě radosti není pravdy. A prostota jest to jediné, čemu nepřijdeš na dno.“

A za chvíli těkala již mladá společnost po starém zpustlém parku, po jehož pěšinách rozrostla se lopucha, a v němž celé části byly obráceny v ovocný sad, ale kde přece zbyly kouty pod vysokými staletými jilmy, rozsazenými s výpočtem architekturního účinu, chránící vlhkými stíny neužitečné a teskné kouzlo mrtvé přepychové doby; a smích zažehal se každou chvíli na vonných svěžích rtech mladých lidí jako jiskra slunečná na tisícerých listech a stvolech travných, rozčeřených lehkým tahem větrným.

Náhle stanula Michaela a obracejíc k slunci svou tvář, dnes nezvykle oživenou, až zjitřenou, a vztahujíc k němu zvolna, obřadně skoro obě paže:

„Nevím proč, ale, vidím-li tě, Věčné, musím mysliti neustále na ty, jimž jsi svítilo kdysi a nesvítíš již; na ty, kteří jsou stíny a mlhami na asfodelové louce a kteří – stojí to tak v Homerovi, že ano, pane Pirkane? – druhdy králové a knížata, byli by rádi nyní pod tebou i jen pastuchy a oráči… I oni byli, i oni procházeli se po těchto stezkách, i oni usedali ve stínu těchto stromů; i oni rostli a zemřeli pod tebou.“

A po pause, podivně zamyšlená:

„Co z toho plyne, Franku? Ty říkáš: Carpe diem, což jest, tuším, užij dne a raduj se z chvíle! Ale jak jest možno radovati se z něčeho, co nemá věčnosti? Co nemá věčnosti, jest již mrtvé, jest jakoby nikdy nebylo.“

A znovu, zahleděvši se k slunci:

„Dej, ó Věčné, dej našemu mládí radost, která má věčnost; radost, které není zániku a smrti; radost, která, zhasne-li i na chvíli, vždy znovu se rozsvítí. Proč dalo jsi zemi, čeho odepíráš nám? Zemi, které vracíš stále s novými a novými jary a léty starou radost, staré mládí, stejnou starou krásu?“

„Mně naopak, madonno,“ namítl Pirkan, „radost jest tak drahá, že nemá zítřku. Uvědomuji si ji tím více, vypíjím z ní všecko do poslední krůpěje, a to právě proto, že není jí návratu, že není jí budoucnosti, že stopa, která zbude po ní, jest nutně hořká jako rozčarování samo. Jest na pohled jako polibek, ale zbývá jízva po ní jako po ráně… Ano, Frank má pravdu, princezno! Plyne-li z toho nějaké naučení, jak říkali staří bajkáři a didaktikové, jest to jen to zde: Žij radosti, pokud ti slunce svítí; uvědom si je a děkuj mu! Mohl bych vám o tom citovati tucet velkých básníků, řeckých, římských i moderních, ale bojím se, že bych vás jimi znudil a že bych upadl u vás v nemilost.“

Ale Michaela pohnula jen odmítavě hlavou:

„Ne… má drahá Šimonka má pravdu. Vy básníci, všichni, staří i noví, jste jen připravovatelé opojného nápoje, který slibuje, že naučí zapomínati, že odnaučí na chvíli mysliti; štěstí, které nám podáváte, není opravdu utrženo s vysokých větví a jest opravdu málo hrdé. Jste příliš spokojeni sebou, vesmírem, osudem lidským, ustrojením životním. Vám stačí chvíle – nám zítra nepostačí snad již ani věčnost, viďte, drahá Šimonko? Tak rychle letí naše touha! Čím to, že vy básníci tak se za ní pozdíte? Vy, kteří byste měli ji okřidlovati?“

„Blahoslavená skutečnost, která předběhla sen,“ odpověděl básník, ukláněje se před oběma dívkami. A opravdu, nitro jeho bylo jediný údiv: „Měl jsi na očích šupiny,“ tázal se sám sebe, „že jsi jí neviděl? Jest jediná vlna rozkoše od temene hlavy až do stuhy svých střevíčků; strhuje mne a rve mne a nese mne jako vzkypělá řeka ulomenou rezivou sněť! Jest jako nová pevná tetiva luku, samo napětí a jeho svatá, nepoznaná, neuvědomělá, dřímající síla; a tisíce a desetitisíce šípů jí již čeká a ždá nedočkavě, aby jí bylo vymrštěno ke svému cíli, jenž jest usmrcení. Jest princezna, ale jest snad i víc: kněžka, vestálka. Jest v ní znepokojivý protiklad, který mne dráždí až k šílenství: její rty kypí a vrou a přitakávají životu a rozkoši již pouhým svým bytím, kdežto její oči bývají nepřítomné, melancholické, odvrácené od tohoto světa, jakoby střežily sám sen duše a kladly se před něj jako oheň strážný před tábor. Žila posud úplně uzavřena, ano, v tom to jest: není otřelá světem a životem; ano, jest to kněžka, vestálka, střežila posud svatý oheň Vestin; u nich,“ dodal, mysle na Lamberkovy, „jest rodina posud náboženstvím; jinde jest již jen výhodným způsobem společenství, v němž se dá laciněji a pohodlněji bydliti a levněji a vydatněji stravovati se než jinak.“

Pak pomyšlení na Franka, jehož byl přítelem, prošlo mu hlavou a znepokojilo jej chvilkovými rozpaky. Snažil se uniknouti z nich, přehlušiti neodmluvné pochyby. „A což on,“ řekl si posléze, „myslíš, že by ti obětoval on svou rozkoš? Víš dobře, že ani vteřinu z ní. Popatř jen pozorně na něho: obě ženy, které jej provázejí, milují ho: čteš to z každého slova, z každého posunu, a čte to i on. Jedna mučí se pro domněnku, že si jí nevšímá, že mu není ničím, a utrpení její z toho jest tak silné, že se ti zdá, jakoby strádala fysicky, těžkou bolestnou nemocí; druhá se usmívá, ale úsměv její skrývá touhu jako kalich květný zbloudilou opilou včelu. Obě jej milují, obě touží po něm; a on ví to a tváří se nevědomým, aby prodloužil jak možno nejdéle tuto hodinu svého vítězství, sálavé poledne svého mužství. Bude je míti jistě obě, ne-li zároveň, alespoň jednu po druhé. Myslíš, že by ti postoupil jednu z nich, byť jen na vteřinu, a byť jsi zmíral žízní po jejím polibku? Tobě, nebo komukoliv jinému? Obě jsou siroty; ale myslíš, že by jich nechránil jako své kořisti proti jejich rodičům nebo bratrům? Homo homini lupus; jsme muži, jsme vlci, jsme lovci; a lov žádá si volnosti, takový jest zákon džungle, první a poslední, jediný a neporušitelný zákon moderního člověka-lovce. Oba, on i já, jsme „volní lidé“; oba nemáme a neznáme ani Boha ani zákona, kromě toho jediného, čiře záporného, který praví: lov žádá si volnosti; a kořist jest toho, kdo uchvátí a pozře“.

Prolétl v mysli s bleskovou rychlostí všecky tyto důvody, všecky tyto zásady, na nichž vystavěl svůj život, jako jej na nich vystavěli miliony a miliony moderních lidí; a shledal je pevnými a spolehlivými; nikdo, ani sám Bůh, nemůže a nesmí pohnouti jimi. Neboť Bůh dal zákon síly a byl se silnými vždycky a všude! Není výjimky z tohoto řádu! A musil býti s nimi, stát-li měla pevně země, stát-li měl pevně On sám!

A zahleděv se znova dlouze v její temně fialkový zrak, hořící klidným, čistým svatým plamenem vnitřního snu, duševní oddanosti čemusi velkému a krásnému, v co věříš celou svou bytostí, řekl si v duchu již po kolikáté: Jak sladké bylo by zhasiti tento oheň a pod přemoženými sklopenými víčky rozžehnouti na ráz jiný, vytřeštěný poznáním a plenící celou bytost jako dobyté město!

– – – – – – – – – – – – – –

Společnost rozptýlila se tím, že Šimonka a Cornelie zašly do bosketů hledat alpských fial, které tu rostly nyní volně, přežitek minulé slávy starého parku. Básník osaměl s Michaelou na vinuté pěšině, uzavřené s obojí strany stěnou smrkovou; a v horkém tichu, v němž tála její vůně, slyšel tepati krev ve svých skráních. Opojení, jakého dávno již nepoznal, mámilo jej; a horký plamen vzdušný, který, poháněn jsa chvílemi větrem, přeskakoval po vrcholcích mladých jehličných stromků, žehl mu mučivě tváře a oslepoval jej velkými rudými kruhy, které vyvolával v jeho zraku.

Šli chvíli mlčky podle sebe; Michaela byla dnes vzrušena; mučil ji bratr svým zájmem o obě dívky, zájmem, kterého dobře vytušila, třebas byl skrývaný, kterému nerozuměla a jehož se přece děsila jako čehosi neblahého a hříšného. Její citlivou čistou duši znepokojil více pouhý stín, pouhá nápověď a předtucha, než duše jiné, zahluchlé úder skutečnosti.

„Vím, že patříte na mne s předsudky,“ pronesl posléze Pirkan s podivnou pokorou v hlase, kterou odrazil i jeho zrak, „jako na šaška, jako na fraškáře; ale křivdíte mně.“ A poněvadž Michaela vzhlédla k němu, jako by chtěla protestovati: „Ne, nebraňte se, prosím; nemůže tomu snad ani jinak býti. Vaše dívčí duše nezná posud složitosti životní… a proto nezná ani jeho poslední hrůzné prostoty. Nemůžete snad posud hleděti jinak.“

A po pause, která tísnila jako dusno před blížící se bouřkou:

„Tedy ano, vězte to: nosím masku a miluji masku, ale ne jako podvodník nebo někdo, kdo chce klamati. Trpěl jsem mnoho životem, více, než můžete tušiti, více, než dovedete snad kdy pochopiti; a chci se uchovati čistým od soucitu… ne: prostě již od účasti lidské. Ó těch zraků, špinících všecko, čeho se dotknou! Trávy neroste tam, kam se upřely; poušť na věky neplodnou vypalují kolem sebe. Blahoslavená jest má maska a s citem vděčnosti snímám ji večer s tváře. Zachovává mně můj vnitřní, můj pravý život. Svatá množitelko života! Pod tebou žiji dvojnásobně a trojnásobně! Opatřuješ mně anonymitu; a co přikrýváš, jsou prameny mladého zpívajícího života! Ano, kdykoli žijeme něco celého a velkého, kdykoli žijeme do opravdy, v plném smyslu slova, jsme vždycky bezejmenní… bez jména, bez stavu, bez věku, bez povolání, bez rodiny… Jsme jen svůj ryzí nadosobní typ lidský, to jest: naplňujeme své nejvyšší skryté možnosti, jichž jsme sotva v sobě tušili. Odhalujeme se sobě samým ve své původní božské síle a výsostnosti.“

„Jak to?“ otázala se s jakýmsi děsem ve hlase dívka; „nerozumím vám úplně.“

„A přece jest to tak prosté. Naše já, náš pevný, stálý karakter, naše jméno jest cosi, co nám brání žíti plně a cele; klade se mezi nás a život a jest jako cizí předmět vsunutý mezi naše rty a pramen, z něhož chceme píti. Musíš dovésti odvrhnouti je v rozhodnou chvíli jako obtížnou kovovou zbroj, jako těsný šat: musíš dovésti ponořiti se nahý v životní tok a proud. Ve chvíli veliké lásky, víry, oběti, smrti, oddání se nejsi již pan Alexandr Pirkan, narozený 16. května 1873 ve Vídni, místodržitelský úředník osmé diétní třídy, přidělený tomu a tomu departementu, manžel Ritty, rozené Sternekové, ba ani ne básník, jenž napsal ty a ony knížky, tak nebo onak pokřtěné a tištěné v té nebo oné tiskárně… to všecko jest mrtvý kornatý, zaprášený oděv; pustá přítěž, kterou odvrhuješ daleko od sebe nyní, a stojíš pokorný a bezejmenný před životem nebo před smrtí, pouhý jich nástroj, pouhý jich orgán, toužící vší žízní po tom, ztotožniti se s nimi na chvíli: nic víc. Jen ten, kdo není schopen této hrůzně krásné obrody, jest mrtvý; jemu vrostl jeho oděv, jeho náhodné já v jeho bytost, vežralo se mu v duši, udusilo ji. Uschlý strom, raněný snětí, mrtvá skřípající kostra trčí do jarního vzduchu a říká se mu pevný, spolehlivý karakter…“

Stanul před ní; hruď jeho se dmula, a jeho zraky, žehnoucí jako v horečce, vetkly se v její pohled. Tuhnul v něm úžas z toho, co rozednívalo se v její mysli.

„Pak padají masky,“ pokračoval po chvíli přitlumeným vášnivým šeptem, a jakýsi opilý úsměv vstával mu při tom v duši a sedal bezděky i na rtech. „A maskou, ničím víc jest celé naše já. Já: hastroš, strašidlo, mátoha, pára a dým… slovo… konvence uměle vytvořená a uměle udržovaná a živená z prospěchu, ze zbabělosti, ze slabosti, z pruderie, ze slušnosti, z policejních důvodů, což vím, z čeho všeho,“ zasmál se suchými hrdlem.

„Život, který byl a jehož již není; stopa, kterou prošel, ale v niž se již nikdy nevrátí. Kalný, rozbředlý, ve sklepě uměle zachovávaný kousek loňského ledu, zatím co jarní řeka života šumí a hučí a bouří plesně mezi podemletými, trhajícími se břehy a hltá denně několikeré já. Jen tehdy, vrhne-li se do ní střemhlav, dorůstá člověk své nejvyšší možnosti; zde ukáže se teprvé, co v něm jest; zde může udiviti sebe i Boha… Jest občansky bezejmenný v tuto svatou chvíli, ale kdyby měl jméno, mohlo by to býti jen Láska, Síla, Velikost, Požár, Mocnost, Nesmrtelnost a jména všech kůrů serafinských a archandělských. Ale jen silným a odvážným otevírá se toto nebe. Zbabělci a slaboši hryztež plesnivé kůrky loňského chleba, živořtež v odříkání a postu, ve lži, smrti a karakteru…“

Michaela zbledla, zornice její ztrnuly, pláč zaškubal jejíma rtoma.

„Dosti,“ zaúpěla téměř s napětím všech sil, „dosti těch hrůz! Což není nic stálého v duši? Jen proud, jen tok, jen změna, která hltá sebe sama a plodí sebe samu, znova a znova, z věků do věků? Což býti věrný myšlence jest tolik jako obětovati se fantomu a žíti jest rovno zrazovati?“

Odmlčela se, těžce dýchajíc. Zazdálo se jí, že by měla přicloniti si zrak, tak strašné bylo, co jí postavil před něj Pirkan.

„A proč právě nyní, proč právě dnes? Proč právě dnes otevřel jste přede mnou tyto propasti? Utušil jste, uhádl jste nebo víte přímo, že právě dnes bych mohla snadno zatoužiti po nich a vrhnouti se do nich? Máte vševědoucnost boha nebo lstný čenich ďábla, že jste přistoupil právě dnes ke mně a rozestíráte právě dnes přede mnou všecko království světa a jeho krásu jako rozvinutý koberec? Že budíte a pokoušíte závrať mého srdce právě dnes, kdy zakolísala se pod ním půda, o níž věřilo, že jest nejpevnější a nejspolehlivější?“

A přistupujíc těsně k němu a žehnouc jej svým zrakem i svým dechem:

„Proč právě dnes sňal jste s tváře svou masku přede mnou? Nestála jsem o pohled, který mně podala! Proč právě dnes složil jste břemeno své bytosti na má slabá bedra?“ A jakoby hotovila se, zacloumati jím, kdyby mlčel, vykřikla tvrdě, dupnuvši o zem: „Mluvte!“

Mladý muž shroutil se jí k nohám.

„Protože vás k smrti miluji nebo… k smrti nenávidím. Nevím ještě; jsem zmatený, neznám se, poprvé v životě neznám se, já, jasnovidec nitra svého i všech niter cizích. Poprvé v životě zajíkám se a blekotám, já, mistr slova, který mluví jako jiní dýchají. Proto vám, vám jediné nedovedu lháti; proto před vámi, před vámi jedinou nedovedu se tajiti. Proto vylil jsem před vás celou svou bytost, já, který jsem spořil každou její krůpějí, který věznil jsem její obsah v trojím neprodyšném obalu samoty, vzdoru a tvorby. Rozneste ji nyní na podpatcích svých střevíčků, poplvejte ji, smějte se, jásejte! Vzdal jsem se vám, vám jediné, celý, a zasluhuji všeho, co přijde.“

Dívka vztáhla bezděky ruce k srdci.

„Jaká rána, jaká strašná rána! Jak to hoří! Musil jste mně ji způsobiti?“

Ale nevyčkavši odpovědi, obrátila se zmateně a prchala k zámecké budově.

Básník běžel za ní, volal za ní.

„Ne… ne… Pro Boha, nepřibližujte se ke mně! Nechte mne samotnou! Sešílím, nebudu-li moci býti nyní sama. Slitujte se!“ sténala úzkostně, zmítána nervovou křečí, lámána nervovým přepětím.

Všecko v ní, od horečného sípavého suchého hlasu, od ostrých, náhle jakoby sešpičatělých rukou až do bolestné, nyní jakoby proborcené plochy hubených prchajících zádíček, děsilo se ho a odmítalo jej.

A mladý muž nedovedl neposlechnouti; stanul jako přemožený v pokoření a v rozpacích, jakých nezažil posud, tím trapnějších, že za sebou zaslechl hlahol veselých hlasů druhé skupiny, blížící se po stezce, bratra Michaelina a jeho dvou průvodkyň.

„Eccolo,“ zvolal Lamberk, zočiv básníka. „Kde vězíš u všech všudy? Hledáme tě a v tobě Itala; ale jeden z vás dvou patrně neslyší. Tleskáme, hvízdáme, voláme již čtvrt hodiny.“

Pirkan se ohlédl a spatřil přítele, jakým jej posud neznal. Byl celý proměněný, jakoby nesvůj. Opilá jiskra hrála v jeho zraku, a bylo patrné, že byla zažehnuta a rozdmychována přítomností dvou mladých krásných žen. Obvyklá přitrpklá melancholie, jíž se rád drapiroval, jakoby spadla s něho dnes jako studená mlha pod útokem tohoto všemocného, samovládného slunce, které nestrpělo nic než svůj odraz ve všem, na zemi, ve vzduchu, na vodách, na travách i stromech, ve zvěři i v lidech. Mužská pýcha napínala jeho postavu v ocelovou pružnost a vylévala se z ní každým pohledem, každým slovem jako zvuk z nástroje dobře zladěného. Zapomínal na všecko; žil jen přítomné chvíli, a její tichý opojený tanec vířil mu před zmámeným zrakem. „Jak sladké jest žíti, jak dobré jest žíti,“ volalo v něm všecko, „a jsou chvíle, jimž bys rád řekl, opravuje Fausta: Ó prodli, neprchej! A ta zde jest z nich; jest z těch, které jsou těsně položeny před naplnění: než jsi se napil, kdy chýlíš již tvář svou nad rozšuměný pramen a chřípí tvé předbíhá rty tvé a pije před nimi vlhkou vůni vod. Tato chvíle před opojením mámí jemné smysly víc než opojení samo, a prodlužovati ji jest okrádati Boha nebo bohy o jejich nektar a ambrosii.

Lamberk vyložil básníkovi, že hledají jej za rozhodčího v literárním sporu. Zná-li ďAnnunziovo ‚Mrtvé město‘? Ovšem že, četl je asi před týdnem. Tím lépe; ostatně věděli to: jest přece Latiník a formalista! Jest do něho vložena pověst o Inachovi a dceři jeho Io?

„Abyste se snáze rozpomněl,“ vpadla Šimonka do otázek Lamberkových, „vypravuje ji slepá vědma Anna – hraje ji Duse – chůvě v třetím aktě. Nemohu zapomenout jejího stříbrného smíchu, když na konci tohoto vypravování přeruší se slovy: Ty spíš, chůvo?“

Pirkana stálo mnoho námahy, aby si zpřítomnil báseň ďAnnunziovu; ale dovedl toho posléze přispěním Šimončiným a rozpomněl se opravdu na sporné místo. Ano, byl tam ten mytus, na počátku třetího aktu! Šimonka tleskala v dlaně jako malé dítě; „vyhrála jsem,“ jásala, „a jste mně dlužen první exemplář svých písní, který vyjde z tiskařského lisu, a dedikaci na něj, kterou si nadiktuji sama!“

‚Lamberku, co jest dnes s vámi,‘ pravil sám k sobě mladý muž, ‚jste poražen a smějete se!‘

Společnost rozhovořila se obšírně o ďAnnunziovi, o Duseové, o italském umění a klimatě, o italské duši. Šimonce nelíbil se ďAnnunzio, jak dalo se očekávati, ale byl jí jeden z největších a nejnebezpečnějších kejklířů velkého stylu, a rozuměla, jak může někoho zmámiti a očarovati: jak on lidi, tak asi had fascinuje ptáky; uspí tě ve bdění. Ale milovala Duseovou, již viděla náhodou v kterémsi italském městě v této hře, její tichou bolestnou noblesu, která sálala z její bytosti jako plamen obětní a očišťovala všecko, co míjela, i miasmatický vzduch jevištní, a nade vše její jedinečnou intuici hudebně tvůrčí, s jakou mluvila? – ne: nalézala samy životní kořeny básnického slova a dávala jejich šťavám vyrašiti v nové květy. Umění zpěvákovo bylo vedle tohoto umění slovné meliky pouhým prý školáctvím, neboť zpěvák zpívá předepsanou notu, kdežto Duseová musí stvořiti si prý úplně celou melodii. A mladá umělkyně vypravovala, co kdesi četla: jak prý při prvním představení „Mrtvého města“ právě při vypravování pověsti o Io velká herečka náhle zpozorovala s hrůzou, že distonuje, že nenalezla hned na počátku pravého tempa a pravého spádu slovného a větného; a s jedinečným klidem vrátila se k prvnímu verši a udeřila tentokrát správnou intonaci.

Tento námět zaujal a vzrušil básníka tak, že vyrval se ze svých tísnivých muk; znal tuto vnitřní melodii básnického slova, položenou do hudebního transcendentna, slídíval sám po ní jako po nehmotné stopě královny Mab a rozuměl úplně, fysicky skoro, muce veliké herečky. A tak stalo se, že povznesl zrak a pohleděl na přítele, s jehož tváře bál se vyčísti otázku: Kde jest má sestra? Co jsi s ní učinil? Ale nejletmější pohled, jímž zavadil o Lamberka, poučil jej, že nic není tomuto člověku nyní vzdálenějšího než tato starost; tak cele byl omotán svou mužskou ješitností. Bavil se s oběma dívkami se sebevědomím větším než jindy, ale i s jakousi roztržitostí: zrak jeho byl zadumaně upřen v jeden bod, jakoby chtěl ustáliti v sobě všecko, co se stále rozbíhalo a rozpadalo, a úsměv, který mu seděl na rtech a sesmyslňoval je pod rusým teplým vousem, byl úsměv zapomenutí a jeho živočišné pohody. Teprve polední Pozdravení andělské, které se rozsypalo v trhaných a rozryvných kovových stonech po návsi a zapadlo až sem, do odlehlé tišiny parkové, vyrušilo jej ze snění; rozpomněl se na povinnosti hostitelské a povstal, aby odešel do zámečku, poptat se po zdaru kuchyně.

„Apropos, Pirkane,“ zvolal, poodešed již kousek po stezce a otočiv se nedbale po příteli, „kde jest Michaela?“

„Asi ve svém pokoji; bylo jí nevolno, snad z přílišného slunce.“

„Ach, těch ženských nemocí,“ odmítl odcházející na polo lenivě levicí.

Ničemný jsi ty bratr, ničemný zvláště takové sestře, pomyslil si Pirkan; a ničemní bratři bývají omluvou ničemnějších milenců a mužů, dodal po vteřině s vychovanou sarkastickou tvrdostí, která nestrpěla o světě a životě illusí nikomu, a nejméně sobě.

Brzy zavolala služka pány k obědu.

Pirkan vešel stísněný a plachý. Ale Michaela vítala všecky jako jindy, pobledlejší jen, pokoušející se o úsměv, který připomněl Pirkanovi dobrou vůli rekonvalescentů a roztruchlil jej více než přímé odmítnutí, a omlouvající se hostům ze své nevolnosti. Přes to vycítily obě cizí dívky, že stalo se s Michaelou cosi závažného, a bezděky tlumily hlas a obracely na ni, když jich nepozorovala, zkoumavý pohled; jen Lamberk, jakoby neviděl utrpení sestřina, nechal se unášeti, lehce opojený, zmocněnou tepnou svého sobeckého životního pocitu.

Po obědě omluvil se na chvíli slečnám a přistoupiv k Pirkanovi, děl k němu tiše: „Pojď, prosím, se mnou do mého pokoje, na chvíli, na několik slov, jen co doutník vykouříš.“

Nuže, nyní promluví, ulekl se bezděky básník a sbíral všecky síly duševní, jak čeliti výtce nebo urážce.

Vešli do pokoje mladého inženýra, a Lamberk pokynul Pirkanovi do křesla a sám usadil se proti němu; a nabízeje mu doutník a obraceje svůj mezi prsty a vypouštěje z úst první kotouče modrého dýmu, udivil svého hostě vyznáním, jehož upřímnosti sám později nechápal, ale která nyní, v tuto chvíli, byla mu hlubokou vnitřní nutností.

„Poslyš, Pirkane, jsem ti dlužen dostiučinění. Často jsme se přeli o vášních, jejich síle a vládě nad bytostí lidskou a zvláště mužskou. Tvrdíval jsi, že jsou vášně, jimž není možno odolati, a tvrdíval jsi zvláště, že pro muže silného a opravdu mužně založeného jsou takovými vášněmi ty, které probouzejí jeho vladařskost, zakládajíce jeho moc nad bytostmi druhými. Spojí-li se, mínil jsi, smyslnost nějak s takovým pocitem, na příklad s ukrutností, s vědomím, že mučíš a snad i zabíjíš svou vášní ženu, že jsi jí bohem i ďáblem v jedné osobě, dárcem štěstí i utrpení nerozlučně spojených, pak, pravil jsi, není snad možno vůbec ji vykořeniti, ba snad ne ani ovládnouti.“

Odmlčel se, jakoby zaváhal na chvíli, pokračovat-li nebo zmlknout.

„Nuže, dnes myslím, že jsi měl pravdu. Nevěřil jsem tehdy tobě, ale dnes jsem nucen věřiti sobě. Hleď, dvě ženy jsou přede mnou, a nechce, za celý svět nechce se mně upustiti od žádné z nich; chce, ano šíleně chce se mně vládnouti oběma, býti osudem, bohem i ďáblem, tvůrcem i vrahem každé z nich. Dnes vidím, že jsem se tvářil opravdu před tebou lepším, než jsem; třebas bezděky, klamal jsem tě. Jako bych dnes teprve procitl k plnému uvědomění svého mužství a jeho vladařství, jakobych dnes napil se nápoje, jemuž již neodvyknu, jakobych dnes poznal a nebudu moci již nikdy zapomenouti: tak mně jest. Poznal jsem dnes, že jsem z dravčího rodu a že mne posud živili stravou, která mně nepřináležela; a hlásím se ke svému rodnému dědictví síly a vlády, rozkoše a pýchy. Okusil jsem dnes lidského života a zachutnal mně: óóh, jak mně zachutnal, ponětí nemáš o tom! Slyš: kdyby stálo zde přede mnou ne deset, ale sto žen a já mohl vzíti jim životy jejich – životy, které dal jim a nikomu jinému Bůh nebo příroda nebo cokoliv, zvi to, jak chceš – a svésti je v život svůj jako řeka svádí ve své břehy vody potoků a jiných svých přítoků a živí se z nich: všecky bych vyssál, vypil, vstřebal v sebe; sterým a tisícerým životem bych rád žil, tisícerá ústa bych rád měl a jimi všemi pil, čeho se nedopiji již do smrti! A jaké štěstí, státi takto nad životem jako vladař, klásti se na něj jako forma, tísniti jej a pronikati jej a hnísti jej jako hlínu, lisovati jej jako hrozen, až vydá všecek svůj obsah krve a slzí, hrůzy i bláznovství; a spájeti, co rozdělila příroda: bolest a rozkoš, muku a štěstí; hnáti jej a bičovati jej na nové dráhy, smýšleti mu nové cíle, bodati jej novými hlubšími ostruhami, napínati mu svaly i nervy do rozměrů a poloh, kterých nepoznal posud! Šířiti jej, násobiti jej, množiti jej a vládnouti mu v rozkoši a ukrutenství. Snad jsem v tom jen z téhož těsta jako jiní muži, že vycházím od ženy, ale ona jest rovnomocnina života. Nestydím se za toto poznání snad primitivní, snad triviální: nestydím se dnes za nic! Jest mně dobře v tomto obecném lidství, jest mně dobře v jeho průměru… Někdo řekne snad: jak hrubé! Ale hrubé a vznešené jsou jen slova, prázdný zvuk a hluchá rolnička: jen děti jsou blázny slov, muži jsou vladaři skutečnosti a proměnitelé její. Hrubost, vznešenost… tlach a nic než tlach; ale pocit životní rozkoše, vladařské její ukrutnosti jest skutečnost nad skutečnosti, poslední nejstrašnější, nejšílenější skutečnost, která nese svět a život. Bůh ji musí znát a uvědomovat se v ní sám sobě: jinak musil by býti tento svět jinaký, než jest.“

Jakýsi šum a, jak se zdálo, i slabounký vzdech ozval se od tenkých, špatně přilehlých dveří, které ústily na chodbu. Lamberk s nedokouřeným doutníkem v ruce vstal a vyšel z pokoje; a když otevřel dvéře, zazdálo se mu, že viděl mihnouti se na konci chodby bílý obláček zjevu Michaelina a vklouznouti do kuchyně. Ale nenalezl náhle odvahy přesvědčiti se o tom, byla-li to opravdu ona; postál chvíli na chodbě, jakoby sbíral sil k rozhodnutí, kam zajít. Pohlédl směrem ke dveřím svého pokoje, ale zavrtěl hlavou: a rázem bylo mu nemožné, vrátiti se do něho a pokračovati v tomto hovoru. Myšlenka, že se rouhal, prošla mu hlavou, než zapudil ji ihned jako směšnou; ale přece jaksi rozmrzelý a vystřízlivělý sestoupil do parku a procházeje se zadumán v odpoledním slunci podél skleníku, klidnil se nějakou dobu marně tím, že připínal úponky vinné révy k jejich dřevěné kostře.

Pirkan očekával jej chvíli, civě vyjeveně na svůj vyhaslý doutník. Pak náhle jakousi vnitřní jistotou pochopil, že se Lamberk nevrátí. Zvolna, jakoby mu zmrzlá ramena roztávala, sáhal do náprsní kapsy pro svůj zápisník a naleznuv i tužku, písmem méně jistým než jindy vepsal do něho slova Lamberkova, pokud se na ně rozpomněl.

Připsal datum a místo, a zavíraje sešit, řekl si: „Den mého ospravedlnění.“ Pak vstal, oprášil se pečlivě z popele doutníkového a objav celý pokoj na šíř i na výš svým pohledem, jakoby si jej chtěl v mysl vrýti, vyšel k dámám do jídelny.

Pirkan hovořil asi hodinu s mladými dívkami, Kornelií a Šimonkou – Michaela omluvila se za chvíli společnosti únavou – když zaskřípěl před okny zámeckými písek pod koly přijíždějícího lehkého kočáru, taženého párem mladých ušlechtilých brun.

„Hle, pan Malovec,“ zvolala, přiskočivši k oknu, Šimonka. „Pospíšil si; nečekala jsem jej nyní ještě.“ Kývla na pozdrav hlavou. Pak obrátivši se k básníkovi:

„Není mně dvakráte příjemná tato předčasná návštěva; jest napětí mezi Lamberkem a Malovcem a jitřívá se někdy ledabylým neopatrným slovem.“

A vyložila stručně mladému muži, kdo jest nový příchozí: ředitel cukrovaru dobšínského, Karel Malovec, jeden z nejznamenitějších odborníků; přítel otce Lamberkova a poněkud i zvěčnělého otce jejího. Dívka jest prý nyní hostem u jeho bratrance, a ředitel, který měl dnes jakési řízení na této straně, slíbil, že zastaví se pro ni odpoledne a odveze ji s sebou domů. Ředitel Malovec nemiluje prý dnešní mládeže, jak již jest do krajnosti hrdý na svou generaci a dílo její; kritisuje prý velmi ostře mladé pokolení: nečeká od něho nic; pravá mužnost vymře prý s nimi, míní tím sebe, otce Lamberkova a několik druhů, vesměs konservativních mužů, kteří dobyli si v domácím průmyslu nebo obchodě vynikajícího postavení; dnešní mladí muži jsou mu nemužní, zženštilí, epigonští, bez soustředěné vůle, ochablí, zmatení světovým kolotáním; dědicové, kteří špatně hospodaří majetkem otcovským; poživatelé, kde otcové byli dobyvateli; ryzí dekadenti, jak říkává se zvláštním suchým pošklebkem svých vyholených úzkých rtů. Dochází prý proto k potyčkám slovním a k trpkostem mezi starým pánem a inženýrem Lamberkem, jemuž neodpouští prý ředitel Malovec jeho uměleckých tužeb; rád by prý viděl jej dědicem otcovým, pokračovatelem v jeho díle: stavitelem budujícím z kamene a železa a ne z oblak a papíru, jak prý říká s úšklebkem vlastním mu, kdykoli musí hovořiti o něčem neskutečném: musí hovořiti, dodala Šimonka, neboť nejraději prý se takovým předmětům vyhýbá.

Pirkan vzpomněl si, že slyšel o tomto muži z hovorův o politických dějinách let osmdesátých a devadesátých jako o konservativci velmi tuhém a zároveň národovci velmi horlivém.

Ale v tom zaslechli již, jak vchází host, uváděný Lamberkem, který postřehl v zahradě jeho příjezd a vyšel mu v ústrety.

A do pokoje vkročil statný šedesátník, odívající se s vybraným vkusem, narudlé tváře, prošedivělých licousů a vlasů, dosud hustých a kartáčovitě střižených; jeho oči byly jiskrné posud a byly by jiskrnější ještě, nebýt ocelového chladu jeho zraku, vlastnosti duševní, získané zřejmě v boji životním. Síla úspěchem nejednou osvědčená a tvrdé sebevědomí z ní rostoucí svírala celou osobnost v obrys nejen pevný a zdrželivý, ale i pružný a útočný. Výrazné krásou skoro mravní byly malé ruce tohoto muže: jakoby říkaly každému, kdo zahleděl se pozorněji na ně: ano, jsme zvyklé držeti nesčíslné otěže a vlásti jimi klidně, energicky a vytrvale, nic nematouce, nic nepřevracejíce; jsme spolehliví klidní umělci a řídíme bezpečně svou quadrigu k vítězství!

Lamberk představil oba muže; a Pirkan poznal okamžitě jemnou tuchou, kterou měl v těchto věcech, ze způsobu, jakým se mu lehynce uklonil starý pán, že zná jeho jméno, ale že nemá u něho dobrého zvuku.

„Jakých zpráv máte od otce?“ obrátil se ředitel k mladému inženýru.

„Žádných; dva měsíce již žádných.“

Starý pán zaťal suché rty v úzkou a trpkou pohrdu a rozhlédl se pokojem, jakoby hledal místo, kam složit své rozhořčení.

„Stará česká historie: v této zemi předchůdci jsou stále zrazováni nástupci. Není tradice v této zemi, jest jen věčné znovazačínání, věčná improvisace. Zmáháme se obyčejně jen na druhou generaci a často ani té nedosahujeme; ani druhá generace nebývá již věrna výbojům generace první; jsme rádi, zachová-li jen, čeho první získala. Třetí pokolení, které se drží ještě v sedle, jest již zázrakem. Proto drobí se všecko; všude rozběh a po něm stagnace. Jinde podávají si generace ruce jako dělníci na stavbě, sepiaté v jeden řetěz uvědomělého výboje; zde vyráží vždycky mladší pokolení pokolení staršímu z rukou dílo, jakoby to byl lup na něm spáchaný, a ne kořist poctivě vyrvaná sterému nebezpečí. Tento národ neví a nezví nikdy, co jest to organisace; organisace začíná od rodiny a její kázně, a kdo nenaučí se jí v rodině, nenaučí se jí již nikde. Tři nebo čtyři generace v téže rodině po sobě následující, pracující se stejnou vroucností a silou stejným směrem na témže podniku průmyslovém nebo obchodním, jsou mně cennější a mají pro národní zdraví větší význam než sta spolků nebo časopisů. Ne, jsem si tím jist, žádný národ nesnese trvale takového přerušování; zahyne na desorganisaci, zahyne na anarchii, na roztříštění sil.“

„Náš český lev má kachní žaludek,“ vmísil se do hovoru svou obvyklou blagou Pirkan, „takovou nebo podobnou písničku četl jsem ve svém mládí. Doufejme, že tedy stráví i to, jako strávil, tuším, již leccos a nezcepeněl posud.“

Starý pán zastavil na všetečném řečníku svůj pohled jakoby udivený tím, že zde sedí i on; pak obrátiv se k Šimonce, pronesl pološeptem jako nedbalou glossu:

„Vás, zdá se, stráví opravdu bez zvláštních obtíží, ačkoliv, pokud vím, jen čert lapá v nouzi mouchy, a ne lev.“

Básník zrudl, ale dříve než mohl vybuchnouti, ozvaly se na chodbě chvatné kroky a do pokoje vběhla, zřejmě uměle rozradována, tleskajíc dlaní o dlaň, Michaela a vrhla se s jásotem k řediteli. Ve vzrušení jejím byla patrna jakási násilnost a úmyslnost, cosi, co až poděsilo bratra jejího i Pirkana.

„Jak jsem šťastna, že vás zase vidím, pane řediteli,“ vřela podávajíc ruku starému pánu, který ji dvorně poceloval. „Vítejte; bez vás jest zde smutno jako v hrobě; jen vy dovedete rozesmát tuto chladnou spoustu kamení, lépe věru než červnové slunce. Zdá se mně vždycky, že, až umřete – dej nebe, aby to bylo co nejpozději – pochovají s vámi všecku radost a země spustne a bude všade jen věčný popelec. My mladí neumíme se již radovat a, Bůh nás suď, snad neumíme již ani milovati: jakýsi zlý čaroděj otrávil nám tento obojí svatý pramen životní. Víte, co jste mně naposledy slíbil? Že mně budete vypravovati, jak jste milovali vy, staří rytíři s kordem v ruce a s loutnou na zelené stuze přes plece zavěšenou. Věřím, že tehdy byl i svět mladší, že hořel v nových barvách, že i slunce svítilo jinak, mocněji, žhavěji než dnes. Zhořknul mně jaksi, zprotivil se mně dnešní život a svět: jest to střízlivina tak rozbředlá, že není jí snad příkladu v celém Kosmu. Střízlivý, budiž, leč pak silný; ale slabý a střízlivý, vypočítavý ve vášni, ne, této mélanže nesnesu; zde odmítá ne již můj duch nebo mé srdce, ale prostě můj žaludek. Nu, Bůh se mnou, spílám životu, ačkoliv vím, že mne vypeskujete za to, pane řediteli, a že mne vhodíte v jednu šachtu se svými dekadenty, a to jest u vás tolik, jako zemřít a klusat rovnou do pekla všem čertům do tlamy. A snad jest to opravdu dnes hřích láti životu,“ pokračovala s horečným spěchem, jakoby se bála, aby jí nikdo nepřerušil, „dnes, kdy slunce po dlouhých deštivých dnech jest milostivé a opíjí svým ohněm jako jedinečným vínem zapomenutí; kdy není místa pro stín a chlad, a kdy prostupuje i člověkem, jakoby byl mělká lesní studánka, a ukazuje nitro jeho stejně bezobsažným jako její dno: trochu písku a několik oblázků a mezi tím něco loňského spadlého listí, které jest záhadné jen potud, pokud jest ve vodě a v ní pouze mihotá duhovými barvami za příznivého osvětlení, ale vyjmeš-li je z ní, držíš v ruce jen trochu konservované hniloby; a to všecko zarámováno trsem ostřice a hořkých trav… Což jest všecko. Pak… mají snad pravdu oni, kdož tvrdí, že chvíle jest všecko a že jest třeba dovést opíti se jí. [cenzurní zásah] To jest trochu dlouhý prolog,“ zasmála se poněkud stísněně, „a snad i zbytečný k vlastní hře, která bude velmi chudá. Míním prostě, abychom šli do parku a opustili tento chladný, šerý pokoj. Dám tam donést i svačinu, a pobesedujeme pod starými lipami: kdo je sázel, toho hlava již nebolí. Vaše rámě, rytíři! provedu vás parkem jako nejlepší cicerone; vnikneme do bosketů, kde chrání se vůně jemnější nad koření ze zemí královny Sábské; přerušíme války brouků, zvrátíme jejich přirozené a pravděpodobné výsledky a zanecháme v jejich dějinách záhady, jež bude ujasňovat a řešit dvacet generací obrejlených střevličích professorů, a na něž bude se habilitovat ještě jednou tolik hrobaříkovitých docentů. Hurá, svět jest náš… alespoň dnes ještě. Nezapadlo ještě dnešní slunce: pojďte, vypijeme je do poslední krůpěje. A vy splatíte mně pak starý dluh! Ale musíte mluvit pravdu pravdoucí: hledám pravdu, která by byla krásnější než lež – již proto nesmíte mne přelstít!“

„Princezno, rozumí se samo sebou a není nikterak nutné, zvláště si to vymiňovati,“ ukláněl se starý pán jako nevolník, přistupující ochotně na všecky rozmary své paní. „Kdo by vám mohl lháti? Vážím si v dnešní mladé generaci jen vás, dívek a žen; národ, který má takové dívky,“ a při tom uklonil se přítomným třem slečnám; „není ještě ztracen. A že jsme my starší dovedli milovati lépe než dnešní mladí dekadenti, tomu věřte, prosím, do slova a do písmene; a ostatně, kdo ví, snad vám to ještě dokážeme! Dnešní chlapi jsou vedle nás plesnivina a červotočina,“ dořekl ve dveřích, chýle se k smějící se dívce.

A v parku hýřila dnes Michaela jako mladistvá maenada, připuštěná po prvé k mysteriím; jakoby mlhavá kukle s ní spadla, jakoby roztál mráz, který ji posud poutal, cosi zcela mladého a smělého, až zoufalého v křečovitosti prvního záchvatu, z ní šlehalo. Bylo jí všude plno; a život dávno minulý, odehravší se zde snad před věky, jakoby všude procital, odpovídal ozvěnou na její smích a doprovázel ji jako vzpomínkový stín přítomnou a zhmotněnou radost. Tančila obřadně, tichounce jako včela si pobzučívajíc, po slunné mýtině travné, a Watteauova Iris a celý dětský křehký a orosený svět prvního rokoka vstávaly v mysli básníkově; prchala před hadem, zakmitnuvším se v křoví, a bylo to v krásně uděšeném posunu Poussinovy Eurydiky, a něco z eurytmické krásy tohoto mrtvého světa zachvělo srdcem Pirkanovým. Prolézala lesíčky a prodírala se křovinami, pátrajíc po květinách jen sobě známých; a když rozedrala si nahý bílý loket trním hluboce až do krve, ukazovala krůpěje z rány se řinoucí a řekla, svítíc tvrdě očima: „Hle, konečně život; bolí, ale jest to život: Sláva mu, vítán buď. Ať zhyne skleník a celá jeho zimomřivá kultura! Sláva a čest úpalu slunečnému, biči dešťovému, poutu mraznému!“ A ssála krev, a její rty měnily se jakoby v tvrdou horečnou ránu, kterou kdoví zlý a ukrutný zažehl v pokojné kráse tohoto obličeje, dnes ráno ještě proserpinského.

Její štíhlé, prutovité tělo neslo se jako živý plamen mezi jiskrami slunečními a chvílemi shrnovalo je na sebe. „Než zapadne,“ pravila s tajemným úsměvem k Šimonce, „než dnes zapadne, jak ráda bych nabrala ho plné náručí a uschovala si ho doma pro stáří… až bude zima… Proč se směješ, Šimonko, budeme přece také babičkami, nezabijí-li nás předčasně naši milenci nebo muži pro nevěru.“

Frankovi byla nepříjemna tato neznámá mu bouřlivá divokost Michaelina; naléhala na něho temnou výčitkou a překážela mu nyní, aby nevzdal se tomu, k čemu vábila jej jeho nová, nade všecko silná a mocná zvůle, zrodivší se v něm dnes a rostoucí hodinu od hodiny nezadržitelně, jako roste požár nebo povodeň.

Byla jako neodbytný vnější hluk, který vzbudil se v nevčas a brání mu, že nemohl vpíti se cele, jak si přál, v toto vnitřní divadlo, jehož se bál a po němž zároveň prahl. I jeho krev vřela a šuměla jako snad krev Michaelina, avšak – a o to byl Frank nižší své sestry – rozum jeho nezdřímnul při této písni; bděl, neomámen jí; pracoval vytrvale jako nepokojný mlýn na mocném přítoku vodním. Počítal, hádal a snul plán po pláně o tom, jak nasytiti tuto velikou, tvrdě nádhernou, rouhavě dravčí lačnost, která v něm náhle vstala a již pocítil ihned jako smysl svého života, v ní právě rozkvetlého a vyvrcholeného,

Kráčel podle Šimonky, podivně nějak zkrotlé až do pokoje, jak se mu zdálo, a netoužil po ničem více než po tom, aby mohl s ní nepozorovaně osamotněti. V záhybu pěšinném, když ostatní společnost byla je předešla, podařilo se mu to konečně. Beze slova přiskočil k dívce, objal ji náhlým tvrdým posunem v pase, strhl ji k sobě a políbil ji ožehujícím polibkem na bolestný rozpuk tesklivých rtů.

Její zrak vytřeštil se nejprvé v zmučený úžas; rty zaškubalo cosi jako lítost z urážky, ale když Frank, tiskna ji znova vášnivě k sobě, vydechl: ‚Nemohu jinak, zalknul bych se touhou po vás‘, přešlo její nervové přepětí ve zvláštní zaštkání bezradně blouznivé, které dotklo se na vteřinu srdce mladého muže šílenou závratí štěstí posud nepoznaného: jakoby zakolísalo se na vteřinu vysoké nebe, snížilo se k zemi a prochvělo jej na mžik svým vysokým plamenným zajásáním.

Ale v tutéž chvíli, zároveň skoro, pochopil, že nemá práva na ně, poněvadž se ho zmocnil klamem a lstí; a první stud i první uvědomění, žel podvedl sám sebe a oloupil se o cosi, co jest pro něho již nenahraditelně a na vždy ztraceno, sáhly po něm svým mrazivým smrtným dotykem; zachvěl se, jako by se byl rouhal a jakoby byl poznamenán proto k trestům, z nichž není vykoupení. Byl zmaten, a proto pohnula se v něm první chvíli jakoby vděčnost, když Michaela stanula náhle jako ze země vyrostlá před ním a pronesla s výčitkou: ‚Volám tě, neslyšíš?‘ Bylo třeba vteřiny, než se rozrušil otázkou, neviděla-li objetí, v němž sevřel Šimonku.

Za půlhodinku přinášeli již svačinu pod odkvétající staleté lípy, jichž koruny vřely hudební prací neumořitelných včel. Jakási zamlklost padla na společnost; muži kouřili doutníky se zádumčivou důležitostností, odpovídajíce co nejstručněji, většinou jednoslovně na otázky; pouze Michaela, zcela dnes proměněná, jakoby vystouplá ze stínu vlastní bytosti, v němž se jindy chránila, dráždila vytrvale ředitele Malovce, nechtíc věřiti mu, že střílel se dvakráte za svou lásku na zasněžené pláni u mlýna právě jako Oněgin s Lenským v básni Puškinově a že psal špatné verše podle Hálka na svou nebožku ženu. Ale její veselí nenakazilo nikoho; nedružnost jakoby byla trestem jeho divokosti a vzpurnosti: bylo patrné, že tento smích chce a má cosi přehlušiti, a odcizoval si všecky a zaklínal je do rozladných dum a temných dohadů. A proto cítili všichni jako úlevu, když starý pán, pohlédnuv na hodinky, prohlásil, že jest nutno dáti zapřáhnouti. Frank zdržoval jej sice chvíli z formální zdvořilosti, ale v nitru radoval se z toho, že ředitel odolal jeho umělému naléhání.

Nyní, kdy ulehčilo se Frankovi, roztruchlila se na ráz náhlým přelomem Michaela: z divokého veselí jakoby převážila se v temný rozryvný smutek; a když hosté usedli již v kočár, vrhla se s nervosním churavým zaštkáním k Šimonce, hladíc ji po lících a rukou, celujíc ji a opakujíc stále: „Ubohá beruško, ubohá beruško, odsouzená… jako ostatně my všecky. Ale ne,.. posečkej ještě chvilku, ať tě pokřižuji… zdá se mně, že odjíždíš daleko, a nevím, uzříme-li se ještě.“ Hysterický pláč mladé dívky přenesl se i na starší družku její, zacloumal jí a vrhl ji v objetí Michaelino. Kočár byl se již dávno rozjel a zmizel v oblacích prachu silničního, když jedna družka stála posud před zámečkem, zahleděna za odjíždějícími zahloubaným nepřítomným zrakem, zacloněným chvějící se dlaní od bodavého západního slunce, zatím co druhá němě tišila své štkání pod tvrdým ironickými pohledem starého pána, jenž nerozuměl nic z těchto dějů a odsuzoval je rozladěným opovržením.

„Podivní lidé, podivná doba,“ drtil mezi zuby, svírajícími těžký doutník; „přisám bůh, nerozumím z vás všech ani jotě a snad s Tatary bych se spíše dorozuměl než s vámi, dnešní churavou nervosní, hysterickou mládeží. Ale Karla lituji,“ dodal, vzpomínaje svého vzdáleného starého přítele, „ne: těchto dětí mu opravdu nezávidím. Abys jim rozuměl, k tomu bylo by snad třeba, abys dal se zapsat na stará kolena na filosofickou fakultu a studoval čtyři léta vyšší psychologii.“

Pozůstalá čtyřčlenná společnost mladých lidí zatoužila mučivě po rozchodu a každý člen její po samotě; půldruhé hodiny, které scházelo do odjezdu pražských přátel, zdálo se náhle všem utrpením k nepřečkání. Michaelu odvolala do kuchyně mladá bezradná služka, připravující večeři; Pirkan poprosil, aby mu byl vykázán pokojíček s pohovkou nebo s divanem, na němž mohl by, jak pravil, uložiti svou bolest hlavy, v poslední době tak často jej přepadající a tolik jej mučící, a nelhal: dnešní den, který přinesl mu několikeré pokoření, a jedno větší a bolestnější nad všecka posavadní, nalehl olověnou tíhou na jeho nervy; pouze Kornelie požádala Franka, aby ji doprovodil do parku, ale i ona poprosila jej pak, aby ji opustil; i ona, samotářka nezvyklá společnosti a jejím dojmům, touží prý po chvíli oddechu.

Frank usadil ji na nízkou lavičku, na niž střásaly přečisté vysoké břízy, panenské kněžky celého sadu, nyní teprve, když stydly již všecky ostatní nižší stromy a keře, ve vrcholcích jak náleží sluncem rozdoutnalé, svůj ševelivý penízkový stín, a pokloniv se němě, odcházel již, když událo se mu maně ohlédnouti se ještě a zachytiti bolestný posun, jakým kladla si na své krásné unavené plaché krátkozraké oči, nezvyklé tolikerému světlu volného letního dne, krajkový šáteček.

Zachvěl se: střída zimy a horka proběhla mu rychle žilami. Jindy byl by jej pohled na bolest dívčinu naladil lítostně, soucitně, bratrsky, ale dnes vzbouřil v něm jen jeho novou tvrdou vladařskou smyslnost. Dnes poprvé hleděl na ni jen zvídavě jako na přípověď rozkoše, na slib přemožení, a slídně stihal ji jako nápověď slabosti, jako stopu prozrazující raněnou zvěř a dráždící k lovu na ni.

„Má smyslnost jest ukrutná,“ blýsklo mu myslí, „a ukrutnost jest slabošství,“ zastyděl se na vteřinu sám před sebou. Ale rozkoš, která se v něm vzňala, vyvrátila mu to ihned tvrdou mučivou řečí svého plamene, z něhož nebylo odvolání: pokud žehl, potud i mámil svým kalným temným dýmem, těžkým jako opojení.

Bylo tomu již tak: toto bolestné gesto objevilo mu tuto dívku jedinečně žádoucí. Tento posun jakoby na ráz odkryl skladbu tohoto těla a víc: celé této bytosti; subtilní a mistrnou stavbu tohoto kouzelného, křehkého a složitého nástroje, ždajícího, jak se mu zdálo v tu chvíli, dávno již svého hráče, vladaře, mistra i mučitele. Naráz uhodl tuto celou kouzelně tesknou osobnost, plachou i dychtivou zároveň, toužící i zdráhající se, nyvou i cudnou, strženou ve dvojí potírající se vír, vybudovanou z mučivých kontrastů: předurčenou k mučednictví erotickému. A divoká touha, vládnouti jí, vybouřiti všecky její skryté rozpory, býti zde osudem, který dopovídá poslední slovo, zachvátila jej: cítil sucho v hrdle, a ke spánkům lísal se mu omamný tvrdý žár. Proběhl dvakráte elipsu pěšinnou a ačkoliv ustanovil si, že ji obejde třikráte, nesvedl toho: nedočkavý, chvěje se bázní, aby nezmeškal příhodné chvíle, seběhl s ní skoro tryskem; a beze slova přiskočil k dívce tvrdým skokem a strhl ji k sobě mocným objetím v pase.

A opakovalo se všecko jako před chvílí, ale již bez jeho mučivých rozpaků. A ku podivu, náhle mu scházely právě ony; a uvědomění si toho a stesk po nich obraly tuto chvíli o její tajemnou sladkost. Zase vytřeštil se k němu zrak bolestný v muce urážky a hrůze úděsu; a on zase vydechl vášnivou přísahu šílené lásky a zmučil rozpuklé rty polibky tvrdšími, než by byly zasazené rány; a zase zlomil posléze hněvné vzepření této čisté bytosti v blažené, nyvě smyslné zaštkání blouznivé pokory. Hle, všecko stejné, prošlo mu nyní myslí; stejné nebo lépe: skoro stejné. Neboť opravdu, jen druhá vztáhla k obraně své křehké ruce proti němu a dala jim pak klesnouti s bezradností tak odevzdanou, že opojila jeho smyslnou pýchu. A měl náhle podivný, půl rozkošný, půl odpudivý pocit z poznání, že všecko bylo skoro stejné; že bylo možno nyní již pozorovati, srovnávati, studovati; že otevřel si nový zdroj, nevěděl ještě určitě zda radosti nebo nudy, života nebo smrti.

Cítil svůj rozum volný: jakoby byl náhle vyňat z mučivého opojení životního, jakoby z něho spadly všecky okovy životní, tak mu bylo. Pohyboval se poprvé v životě zcela svobodně, jako jeho pán a ne poddaný: pocítil život poprvé jako hru a zazajímal se poprvé o ni tuto chvíli celou svou uvolněnou inteligencí. Byl opojen ještě, ale bylo to již jen opojení nervové a smyslové. Hovořil k dívce, zmatené a rozechvělé, odpovídající jednoslabičně, s vášnivou naléhavostí, ale vášnivě naléhaly v něm již jen smysly: duše byla klidna jako vladařka, která přemítá a sleduje své daleké záměry a vyhledává a nalézá cest k nim a lidských nástrojů ke svému dílu.

Nevěděl ani, jak dlouho mluvil, když zaslechl náhle za sebou v nedalekém křoví šustot, jakoby kdosi, ukrytý posud a naslouchající, odkrádal se a prozradil se tím, že otřel se oděvem o větve. Oba vyskočili zmateni s lávky, a Frank zašed několik kroků do trávy, zapátral ve směru, odkud před chvílí byl zašelestil zvuk; ale šustot opakoval se na vteřinu, slaběji ještě, ve větší dálce, aby zamlkl pak úplně; a za chvíli volala již služka Michaelou vyslaná pány do zámečku.

Prostá večeře jakoby se byla tentokráte proměnila v ponurý obřad; nikdo skoro nepromluvil. Pirkan zdvihl se první a vyprosil si chvilku samoty, jak pravil, pro svou zmučenou starou leb; vyšel vykouřit si cigaretu do sadu. Přecházel po pěšině podél neobydleného postranního křídla zámeckého, o něž opíralo se zapadající slunce. „Hle, celý kraj již stydne,“ pozoroval, „a tato zeď schytává poslední teplo, aby vyzářila je, laskavá, za několik hodin v noc a zimu, až v ně oslepne a ustydne teplé posud nebe.“

Zachvěl se zimomřivě: smyslnému, jaký již byl, vtíraly se blížící se tma a chlad steskem skoro živočišným. Sesmutněl: přemítal a zřel náhle celý svůj život zmařený jako utroušený a rozdupaný klas obilný, jejž zahlédl několik kroků od sebe. Únava nervová mučila jej poslední dobu častěji a častěji a ulévala všecku radost životní jako mlha jiskru barevnou; svět a život pustly mu a stydly.

Náhle tiché, vzdušné skoro kroky snesly se po postranních schodech a proběhly postranním východem; a sotva stačil ohlédnouti se, stanula již před ním, ovanuvši jej jakousi horečnou aurou, Michaela.

Dotkla se jeho ruky konečky ledových prstů.

„Přišla jsem odprosit vás,“ zahovořila s nervovou překotností, jakoby byla štvána bázní, aby jí nedošlo dechu nebo odvahy, „jste čestný, nekonečně čestnější, než jsem myslila ještě dopoledne; nekonečně čestnější, než jak maloval mně vás… kdosi. Soudila jsem vás a křivdila jsem vám: promiňte mně toho! Nejste pokrytec, nejste lstivec a vypočítavec! Ne: jste lepší, nekonečně lepší než mnohý sudič, než mnohý… obílený hrob. To jsem vám přišla říci; to musila jsem vám říci ještě před vaším odjezdem. Pouhá a prostá spravedlnost byla vám to dlužna, i kdyby ne… láska.“

Zajikla se a zachvěla se, div nezakolísala; mladý muž zachytil ji a přivinul ji na vteřinu k sobě, s hlavou třeštící, se spánky rozbušenými. Vyrvala se mu násilně a prchala, neohlédnuvši se, do vedlejších dveří zámeckých.

Za chvíli přijel pro pražské hosty týž rousnatý selský koník, který je sem ráno dovezl. Němě, schouleni v koutech chřestivého rezivého kočárku, zachvívajíce se střídavě horečkou a zimnicí a přece předouce nevědomky na téže snové níti, odjeli Kornelie a Pirkan setmělým krajem k domovu. I v kupé wagonovém mlčeli oba v jiném koutě, jakoby dva nepřátele překlenula zlovolná náhoda jednou nízkou a úzkou střechou; a přece zrak obou, doutnající stejnou vášnivou jiskrou, usvědčoval je, že stále bez umdlení snují totéž pásmo touhy a muk.

Před půlnocí dojeli do Prahy, pusté a mlčící; a na ráz pocítili ji oba, aniž by mohli říci proč, jako nepřítelkyni. Stiskli si mlčky ruce, a oba nyní již o samotě v kočárech, unášejících je různým směrem, pracovali v mysli vší silou své vzrušené obraznosti na témže šíleném pásmě, všemi barvami duhovými hrajícím, které se občas sice přetrhlo, ale jež navazovali vždy znova a znova, až hluboko do jitřních snů.

V.

Šimonka seděla za vsí před malířským stojanem o napiatém nerozměrném plátně, na něž stékala z jejího štětce jakási barevná melodická pára, týčila se v oblačné hrady a plachty, pokrývajíc řídce a tápavě plochu: cítil jsi, hledě na ni, a cítila to i dívka v onom zvláštním stavu zvýšené jasnosti i zároveň opojeného zamžení své bytosti, v němž byla nyní, že hýbe se zde poprvé cosi, co bylo posud zajato v tučné tmě jako larva, že skládá bolestně k sobě síly a zkouší je, že zdvíhá zde poprvé těžkou, těžkou hlavu ke slunci: skládá poprvé z bolestných zaškubání tkáň pohybu a života. A také barevné plachty, které vzdouvaly obraz, měly cosi z prvních bolestných pohybů všeho života zemského, něco podobného obtíženému pohybu červůa plazů, cosi, co připomínalo, že první formou ptačí byl had, a vlna že jest první vzlet touhy bez křídel.

Bylo na počátku září, ale louky, zahrady a lesy, díky nepřetržitým skoro dešťům červencovým a srpnovým, byly nepravděpodobně zelené, jakoby bylo teprve rané léto; a letní bylo také parné slunce, které vyráželo občas s břesknou útočností z bouřně našedlých oblak. Homolovitě kladly se na sebe kopce před zrakem dívčiným, a nebe ležící na nich kalilo ještě více dusným přísvitem jejich žlutohnědou půdu.

Všecko bylo patetické a nepravděpodobné v tomto ovzduší a osvětlení, nečasové a výjimečné; a snovost všeho, co leželo mimo ni, tísnila dnes dvakráte dívku. Celá krajina před ní byla jakoby jen zhuštěný dým, a půda jakoby slibovala rozplynouti se pod nohou, která na ni vkročí; všecko, i hmota zdánlivě nejhutnější a nejpevnější, volalo to kolem ní, jest jen znehybnělá myšlenka, naše nebo cizí, a ty sama vplyneš v ni dříve či později, poněvadž není pevné meze mezi vámi. Nevědouc jak, vzpomněla si náhle na Shakespearovo slovo a zachvěla se pod ním jako pod zásvětným pozdravem duchovým. „Ti naši herci byli, jak jsem vám pravil, samí duchové a roztáli se ve vzduch.“ „Jsme látka, z jaké utvořeny sny, a naše malé žití kol a kol jest obklopeno spánkem.“

Přísně, až se střízlivou tvrdostí byla vychována Šimonka po časné smrti otcově u své tety, Moniky, která jakoby nebála se pro ni ničeho více než jiskry z požáru, planuvšího v jejím bratru a zavinivšího po jejím přesvědčení jeho rannou smrt, po dráze krátké sice, ale bohaté sklamáními z nesdíleného nebo zrazovaného entusiasmu; a tak ulévala soustavně ve své neteři každou blouznivost a všecko, co se jí jen trochu podobalo, a sváděla promyšleně všecky síly její duše v řečiště rozumu přesně vymezeného a účelně pracujícího.

Podivný byl poměr obou sourozenců, tety Moniky a otce Šimončina, Bernarda, jediných dětí staré patricijské rodiny pražské, jejíž dvě odnože žily ve Vídni starorakousky klidně, až zatuchle, ve vysokých bureaukratických funkcích, a která v řadě generací dodávala posud spolehlivě církvi kněze a státu úředníky, až v Bernardovi náhle jakoby odcizila se svému poslání a zabočila na dráhy, nevídané posud v této zemičce. Sestra jakoby měla duši mužskou, tak byla jasného rozumu a rozhodné vůle, nikdy nerozkolísaná, vždycky v sebe uzavřená, a na bratra jakoby přešla všecka vznětlivost a citlivost, která minula sestru. A mužské bylo i, že Monika, ačkoliv zavrhovala bouřlivácký radikalism bratrův, v rozhodných chvílích zaštitovala vždycky tohoto muže, stále podobného jinochovi o krásném hnědém oku skoro dívčím a o jemné skladbě tělesné, jehož jsi si snáze představil v saloně nebo na katédře v posluchárně universitní než na barikádách; a toto ochranářství přenesla i na jeho dítě, když byl zemřel nedlouho po svém návratu z vyhnanství doma, opuštěn někdejšími druhy, a plnila je jako stoik svou povinnost s chladnou neústupnou vášní, blížící se v stáří více a více pedantismu.

A stejným směrem vychovávala se později i Šimonka sama; zapovídala si všecko snění, všecku roztěkanost, všecky hry a rozmary obraznosti, všecku naději bezmála, jakoby tušila v nich své nejhorší nepřátele. Toužila přede vším po tom, aby viděla vždycky jasně do sebe i kolem sebe a poznávala věci života a světa přesně a správně v jejich skladbě a hodnotě, po stupnici jejich skutečnostnosti; kolik nesou, kolik stínu vrhají, kolik resistence mají, čím a jak naléhají na člověka, kde jej tísní a proč a pokud jej ovládají.

Smysl zvláštní ušlechtilé čistotnosti a vnitřní poctivosti byl jí vrozený. Nenáviděla míšení oblastí a děsila se sebeklamu; vychovávala se tak, aby na ni působily jen přímé účiny, získané čistými jasnými prostředky, nástroji, processy. Před mystikou, která chtěla jen polechtati smysly nebo přinésti spánek čivům zmučeným a klid předrážděným, křižovala se jako před ďáblem; a záhy naučila se lišiti mezi citem a záludami obraznosti i úskoky rozumu a pochopila, kolik bídy a malosti, muky a podvodu, banálnosti a hrubosti plaví se pod jeho vzácnou vlajkou a kuklí se v jeho duhový arielovský šlojíř. Byla hrda na svou vnitřní svobodu, které dobyla si v dlouhých bojích a již upevňovala léta a léta, a nechtěla vzdáti své země než opravdové lásce. Milovala cit a obraznost, ale na jejich místě a v jejich říši, až tam, kde přestával rozum a kam nesahaly jeho síla a účin, a nade všecko příčilo se jí jako zvrhlost duševní, vyřizovati jimi jeho záležitosti; znesvěceny a poskvrněny byly by jí tím cit a obraznost, tyto slavnostní a vladařské vlastnosti lidské bytosti. A soudila i přísně svého otce, který, jak říkala, improvisoval revoluci, kdežto bylo třeba prý připravovati ji léta a léta a nezačínati ji dříve, pokud jsi se nedopočetl pro její zdar největší pravděpodobnosti – to ukládaly jí právě její veliká k ní láska a veliká v ni víra.

Měla ráda francouzské přísloví ‚Qui trop embrasse, mal étreint‘ a překládala je po svém ‚Kdo mnoho zabírá, špatně svírá‘. Působit, působit! volalo v ní všecko; vydati všechen užitek, který jest v tvé možnosti, a neseslabiti se nemožnostmi! Ničeho neděsila se více než neštěstí, že by vyšuměla na plano a zvětrala; a proto svírala se do těsných mezí, v pevné formy, neboť ty zaručovaly, zdálo se jí, největší účinnost jejím silám. A milovala přezvěd a logiku jako sliby a závazky, jež jest nucen plniti čas, ať bližší, ať vzdálenější.

Poněvadž pak hudba lákala ji k sobě jednu dobu zlým a tvrdým kouzlem, tuhým jako poroba, a mámila ji jako třeštivé víno, snažila se zlomiti její moc malbou a zamilovala si ji na konec více snad než hudbu; ctila ji nejprvé jako osvoboditelku od temného očarování a brzy vžila se úplně v její vlastní kouzlo: opíjela se jasným přísným duchovým opojením zraku z tvarů, obrysů, objemů, světel, barev, září a stínů, které jakoby vážil v jejich bytnosti, jak vtěloval je v obrazovou melodiku na plátně.

A přece – Přece byly chvíle, kdy bez příčiny bledla a bez příčiny se rděla, kdy ji roztruchlil dlouhým steskem stín oblaku, přenesšího se náhle přes slunce a zhasivšího úsměv jarní louky nebo letního lánu obilného, nebo kdy jí mateřsky úzkostný tikot ptáka, kroužícího neústupně nad ohroženým hnízdem, zrosil zrak náhlou vláhou, za niž se ihned zarděla jako za hřích; a jiné, kdy obraz její štíhlé, poněkud chlapecky tvrdé postavy, připravené večer do koncertu nebo do divadla, odrážený v zrcadle, zamžil se před ní v mdlé nahotě hrdla a ramen jako vyčítavý přelud něhy marně utrácené, kdy naivní předmětné dotyky velkých dětských očí plnily ji zmatkem a určité věty hudební nebo básnické vstupovaly v její nitro bezohledně jako nože a trýznily ji jako osobní urážky; chvíle, kdy chápala v pokořujícím úžasu, že očekává čehosi, co nezáviselo na ní, čemu nebylo ani jména ani znaku v jejích představách, co smálo se zpupně všemu jejímu rozumu, každé její vůli; vteřiny, kdy bála se domysliti a docíliti hrůzy, že mine ji její ženský osud.

Bylo jí nyní dvacet pět roků a bylo v ní i něco staršího nad tento věk i něco mladšího než tato léta. Měla uměleckou obraznost, která dávala jí znalost života dříve, než jej žila, a kladla jí na tvář lehynkou hořkou únavu ze zkušeností úplně fiktivných a platonických; ale smysly její byly zcela ranné a dětsky nevinné a měly krásnou výsadu, nezvyklou u žen jejího věku, že rozechvívaly se více než dobrodružstvími erotickými líbeznou a sladkou hrou pocitů nejprimitivnějších, průhledných jako voda v lesní studánce horské, tichých jako duhová skvrna vážky, nehybně nad ní zavěšené.

Setkala se v životě s několika muži, v nichž, nepřičiňujíc se nijak o to, zažehla vášeň, ale dříve než odrazila se její jiskra v jejich divočícím zraku, uprchla vždycky v hrůze jako před strašidlem; a jakoby, co v ní bylo uraženo, bylo víc než dívčí stud, zavírala se na dlouhé měsíce v nejpřísnější samotu, ve svět ryze ideový, mezi knihy a díla umělecká, a nevycházela skoro mezi lidi. V ty chvíle jakoby si uvědomovala, ona, milující tolik život jako dílo, uložené člověku ať bohem, ať osudem, že duší své duše není z tohoto světa. „Jsem rozená jeptiška, poustevnice, člověk meditativný; odkud béře se ve mně touha milovati a býti k užitku lidskému rodu?“ řekla si nejednou, kdy stanula nad svým nitrem jako nad hádankou. „Kde jest řád pro nás,“ volala jindy, „pro nás lidi nevěřící dogmaticky a církevnicky, aby bylo možné žíti bez obřadů svému vnitřnímu bohu a pracovati na nekonečném díle Penelopině – neboť duše naše jest vdova, není pochyby o tom: odešel její král a nevrací se, a sprostá čeládka nabízí se nám zatím za ženichy.“

Poslední muž, který se jí dvořil, továrník Zachar, upoutal ji na nějaký čas svým ušlechtilým klidem, svým povýšeným rozumem, kryjícím výbojný intellekt. Milovala lidi jeho rázu, lidi chladné na povrchu a zažehlé uvnitř, revolucionáře v rukavičkách, jak se smávala sama sobě, kteří kladou podkopy beze všech divadelních gest a frází, jako jiní hrají v šachy, nerozčilujíce ani sebe ani jiných. Láska k tomuto čistotnému modernímu typu oklamala ji tak, že, domnívala se, miluje jednotlivce, kdežto jí byl prostě sympatický jen rod; a teprve těsně před sňatkem procitla ze své střízlivé můry, a skutečnost, že by podala bez lásky ruku muži jen proto, že mají poněkud příbuzný program sociální a blízkou methodu životní, udeřila ji do tváře jako zahanbující políček. Aby vyvázla z oka, v něž vešla z jakési nepřítomnosti srdce a duše a z jakési střízlivé horečky rozumářské, snažila se vzbuditi v muži žárlivost na svou minulost; a když sedl na tuto vějičku a trpěl a urážel ji, rozvázala zásnuby ne bez pocitu ošklivosti a nudy ze hry, již musila sehráti.

Vyšla z tohoto dobrodružství tak málo dobrodružného pokořena: zapochybovala o své životní síle a čestnosti. Ošklivost k sobě samé ji dusila: zdála se sama sobě tvor k životu špatně organisovaný, bez vnitřní rovnováhy, podrytý a nespolehlivý, jenž nemá na světě opravdového účelu, poněvadž jinak by dávno již nalezl svou kolej, svou službu, svého pána, své utrpení a své štěstí.

„Svatý instinkte,“ lkala, „nezasloužený dare nebes, proč jsi odstoupil ode mne? Není života, není síly, není krásy, kde tys byl porušen a znesvěcen. Ty jediný nehřešíš nikdy, ty jediný nemýlíš se nikdy; jsi svatá nutnost sama a čistý a nevinný jsi před životem i před smrtí jako novorozeně. Jsi sváteční dítě života a všecka moudrost byla ti dána darmo; a pošetilí jsou vedle tebe všichni starci, pošetilé všechny stařeny: rozum a úvaha, záměr a cíl. Kde oni klopýtají ve světle denním, ty jistě nalézáš svou stezku tmou noci. Ty, vlastní genius lidského rodu, za ruku béřeš člověka, a teplá a určitá jest tvá dlaň; a vedeš jej bezpečně přes bystřiny, úskalí, srázy; okřidluješ patu jeho a nohu jeho sázíš pokojně jako nohu kamzičí na okraj propasti. Není bez tebe života, není bez tebe ani smrti; žíti, milovati, umírati velce a čistě dovede jen ten, kdo umí naslouchati tvé půl dětské půl pastýřské šalmaji o několika prostých odvěkých souzvucích a tančiti k ní.“

Teprve ve chvíli, kdy zmocnil se jí přepadem Frank Lamberk, kdy zachvěla se v jeho objetí jako nalomená útokem hrůzy a rozkoše, pochopila, že instinkt v ní nezemřel, nýbrž bděl a čekal, svatý strážce posledního prahu její bytosti. Nitro její, cítila v jásavém zaštkání, bylo celé a nerozpoltěné a doneslo neotupenou v sobě až k této veliké rozhodné zkoušce svou schopnost polarisační: přitakali v ní v tu chvíli šíleným plesem všichni její mrtví i všichni její nenarození. Slzy vděčného štěstí draly se jí v zrak při myšlence, že není vyloučena ze života, že není nemilá duchu světovému, že bůh života shlédl milostně na ni a vyvolil ji ke své službě. Alespoň chvíli moci tě nésti, modlilo se v ní všecko, a klesnouti pak a býti odhozena pak mezi mrtvoly do márnice!

Vzdávala se Frankovi, jakoby bůh v těle smrtelníkově ucházel se o ni, a lítostnila se neustále připomínkami, že nemá více, čeho by obětovala, že nenastřádala více pokladů, které by vmetla nyní na hranici. Zjihnouti celá v jeho pohledu ždála si, jako den taje v soumraku večerním; a vracejíc se z dostaveníčka s ním s hlavou opilou polibky, se zrakem přicloněným a v nitro zvráceným, jakoby hledal zde úkrytu před rozptylujícím světlem denním, zamlklá jako po zločinu kráčívala se snovým mechanismem náměsíčnic, duchem nepřítomná, s jakousi zoufalou bludností vraku v celé své bytosti. Cosi utonulého bylo v jejím zjevu s tváří odcizenou popelavým chladem své pleti teplému jitru nebo večeru, v její postavě, brodící se po zamlžených lukách a srážející lemem nezdviženého roucha studenou rosu se stébel travných; a jakési znamení jakoby pableskovalo po této hlavě, při vší lehkosti nějak rozhodné, ano až urputné, cele zahalené v tenké závoje, a prozrazovalo bystrému pozorovateli úděl této bytosti, dříve než jej sama tušila.

Kteréhosi časného jitra střetl se s ní, vracející se od dostaveníčka s mladým Lamberkem po dlouhém toku lučním, jakoby zmrzlém ve svém zeleněšedém dýmu, ředitel Malovec. Vyšel si náhodou dnes dříve na procházku než jindy a zašel dále než jindy, jak promýšlel jakýsi důležitý obchodní plán. S polozhaslým doutníkem v ústech kráčel zabrán jsa do svých výpočtů a dohadů, nevšímaje si ničeho kolem sebe; lhostejně brodil se zeleným tichem, jež jakoby napršelo přes noc s oblohy nebeské a slilo se místy hustěji než jinde v jakási stínově modrá jezírka, rozrušuje jeho tajemný život, jak sledoval v tupém zamyšlení jen drobný, hodinkově chvatný tep pracujícího intelektu v sobě.

Vynořila se před ním z mlhy, přísná jako kněžka, opilá jako maenada; její hlava jakoby zůstávala za ostatním tělem, otáčejíc se za čímsi, co zapadlo ve směru, odkud se brala. Byl by ji snad minul, nezpozorovav jí, kdyby si ho byla nezastavila tato opožděná zatoulaná hlava, těžká jako uzrálý modrý hrozen, z něhož prýští již vinná šťáva, se rty rozpuklými a žíznícími po krůpějích, ztrávených příliš rychle jejich horečkou.

„Odkud, smím-li zvědět, krásná slečno, tak záhy po ránu? Z ranní mše nebo z walpurgisnacht? Od studnice lásky pozemské nebo nebeské?“ oslovil ji půl káravě, půl frivolně, vzpamatovav se z úžasu.

Koktala jakési vysvětlení toho smyslu, že hledá zvláštního jitřního záchvěvu světelného, jehož jest prý jí třeba pro obraz určité koncepce. Faunský úsměv zkřivil rty starého erotika a rozložil se odtud po jeho ruměnné tváři; ale ztrnul přece, když uražená dívka, nepozdravivši již ředitele a nerozloučivši se s ním, jakoby zapředená ještě úžeji ve své závoje, prchala k domovu.

Starý vdovec patřil dlouho za ní; smyslné vlhko zalilo jeho zrak, rozechvělo jeho chřípí. Jakoby roztřepený plamen krásné ztravující vášně ožehl jej z její plápolavé postavy, tak bylo mu nyní, kdy hleděl za ní, jak vpíjelo ji zvolna v sebe siré, zamžené jitro. Nemyslil již na své rozpočty; odplavila je úplně horká vlna, jež proběhla mu v tu chvíli horečnými žilami. Mlunné ovzduší této hodiny nalehlo na jeho smysly a probudilo zlou stařeckou smyslnost, dřímající v těle posud pružném a statném. Ale v tutéž vteřinu myšlenka na mladého Lamberka prošla myslí starého muže; pochopil, že jest jeho šťastným sokem a zanenáviděl jej urputnou temnou nenávistí. A vášni jeho k Šimonce, právě procitlé, jakoby bylo třeba tohoto doplňku, jakoby přímo na něj čekala: zmohutněla v něm ještě více, upevnila se v něm tímto sdruženým citem nenávisti na celý život, nevývratná a nezlomná. Ale i zášť jeho k Frankovi jakoby vzrostla odrazem této ponuré silné vášně k mladé dívce; i ona opřela se o tento cit, zaklesla se v něj, a oba vzpříčily se o sebe, pevné a nepřemožitelné, dva kovy, stavené v jedinou slitinu bleskem jedné osudné vteřiny.

Otočiv se zvolna ze směru, v němž zmizela již před hodnou chvílí pružná postava Šimončina, dal se ředitel Karel Malovec drahou původně zvolenou v bystrý pochod, kterým jakoby vzkypěl ještě všechen var jeho smyslů. Krev hnala se mu ke hlavě, obraznost pracovala. ‚Nebude-li mne milovati, zničím ji,‘ mumlal k sobě; ‚dovedu toho ještě, jsem silný a mladý… mladší než on, přes svůj věk; dekadent jest to, mladý stařec, jako předčasní starci jsou všichni z jeho generace. Ne, nebude-li mne milovati,‘ dodával po pause, ‚zničím je oba; i na to stačím.‘ A s rozkoší uvědomoval si své železné zdraví, svůj pružný krok, své ocelové svaly, trainované denními cvičeními tělesnými, svou ruměnou tvář, svůj pevný trup, široký v ramenou, i jasnou útočnou hlavu, pevně mezi nimi posazenou, rojící se stále záměry a jíž nebylo nikdy nouze o myšlenku a plán, celou svou pružnou svalovitou postavu posléze, akkumulátora síly věky a věky hromaděné již v jeho předcích a předané jí jimi, která vjela často na odborných schůzích a poradách, jak říkali o ní jeho kolegové, jako puma do sálu, tříštíc všecko, co stavělo se jí v cestu.

‚Dobrý nástroj k boji,‘ rozdrtil s uspokojením mezi zuby, klouznuv dříve po sobě kriticky zkoumavým pohledem. ‚V našem rodě umírají všichni až po osmdesátce,‘ rozpomínal se s tichým zadostiučiněním; ‚jak dlouho do smrti ještě! I obojí Indie bylo by možno dobýti v té době… A mohu za to, ne že se cítím, nýbrž že opravdu jsem mladší než dnešní mládež?… A oni, kluci, chtějí nás přezírati, chtějí nás odstaviti, chtějí nás uložit mezi rez! On, kluk, nás přehlíží; on opovrhuje svým otcem! Ubohý Karel! Nejsem i za něho dlužen odplatu…? Ale, ne, pánové, ještě jsme někdo a ještě stojíme vztýčeni!‘

Za chvíli, jakoby chtěl vyvinouti mozek z dýmu těchto fantomů, potřepal slabě hlavou; i zastyděti se za ně pokusil se na vteřinu, ale marně: posedaly jej již úplně. Jeden okamžik ustanovil se, vrátiti se domů velikou oklikou a unaviti se chůzí, ale docílil pravého opaku: rozjařil se v jakousi hrdou útočnou smyslnost. Touhy, zadřímnuvší v něm již léta a, jak se zdálo i jemu, odumřelé v něm již, náhle procitly.

Odtud pronásledoval již Šimonku bez přestání, stihaje každý její krok, slídě po každém jejím pohybu, dokresluje si každý její posun a hádaje z něho; obtěžoval ji jednou dvornými návrhy a jindy zažehoval bezohledně svůj zkoumavý zrak na její postavě; jeho ruce, jindy tak vladařsky klidné, chvěly se nyní vzrušením, podávaly-li jí nahodilý předmět.

„Příteli, přestanu si vás takto vážiti,“ bránila se mu dívka, vyděšená tímto divadlem urážejícím ji a pokořujícím ji, jakoby je úmyslně byla vyvolala.

Ale starý vášnivec odpovídal s cynickým smíchem:

„Nestojím o vaši úctu, nejsem ani váš učitel, ani váš katecheta; chci vaši lásku, a nemůžete-li mně ji dáti, chci alespoň vaši nenávist; i ta bude lepší než vaše dnešní lhostejnost.“

Zjevoval se před ní, kdy toho nejméně čekala, vyrůstaje jakoby ze země; a den ze dne byl vtíravější a útočnější, narážeje bezohledně na její poměr ke Frankovi, špině její vzpomínky, trhaje její sny, nalézaje a hledaje slova bezohledná jako žhavé železo chirurgovo a ponižující při tom jako cejch katův. Marně snažila se mu uniknouti, marně jím opovrhovala, marně odháněla jej od sebe, marně ucpávala si uši před jeho řečmi; její původní opovržení přecházelo bezděky v děs z tohoto šílenství, podobajícího se nevyléčitelné nemoci, jež jakoby promyšleným postupem pustošila tohoto muže, jindy tak vyrovnaného a spolehlivého, a v děs tento mísilo se bezděky i poněkud úcty k nesmlouvavé absolutnosti této pozdní beznadějné vášně.

Aniž jasně věděla proč, imponovali jí vždycky lidé tvrdošijní, milující život všemu na vzdory ve chvíli ještě, kdy již obracel se proti nim, zhrdající ve své vitálné vnitřní síle a vůli tak zvanou skutečností a jejími překážkami; lidé neumořitelní, kráčející o nohách přeražených, hořící na ledě, tančící nad hrobem, milující ve chvíli, kdy již rozpadali se v hnilobu a tlení. Snad proto byla jí mila tato životná houževnatost, že cítila, jak jest při vší své theoretické lásce k životu a dílům jeho vzdálena této pravé osudové a kořenné vášně životní, jež sídlí ne v hlavě, ale v živočišnosti bytosti lidské a dědí se jako genius nebo nemoc, bez zásluh a bez přičinění. Zamilovaní starci ve veselohrách udivovali ji spíše, než ji ponoukali k posměchu. „Jaká síla životní,“ říkala si, „věřiti v tomto věku v lásku erotickou a její illuse; jaká víra v sebe, jaké zdraví duševní, jaká neporušenost pochybovačstvím, skepsí, kritikou!“ Drahá byla jí životní nevinnost, jí, která jí neměla mnoho; a milý byl jí každý tvor, jenž šel oddaně za svou vnitřní nutností, plně zákon, unikající mu a převyšující jej, a vzdával se své vášni, povolný nástroj krásného odosobení. Heina zamilovala si teprve úplně, když četla o jeho poslední veliké lásce doslova již na okraji hrobu k paní Kamille Soldenové, o lásce, jejíž první vyznání bylo zároveň posledním rozloučením. Lhostejné bylo jí, kdo byla tato Soldenová; a třebas jen dobrodružka, již přivedla k loži umírajícího hysterická žízeň nových, nezažitých posud dojmů a citů – vše jedno: svatá a krásná byla inspirace, která stála za ní a našeptávala jí tuto úlohu! Ale on, on udivoval ji jako rek a polobůh, jako světec nové nepojmenované církve životní lásky quand-même, všemu na vzdory a všemu na úkor – i všem konvencím a pósám na úkor! On, mrtvola již se rozkládající, měl ještě sílu věřiti v sdílenou lásku mladé krásné graciesní ženy, štíhlé a křehké, plné života duševního i nervového, vroucí vtipem a rozmarem! On, zasnoubený již smrti, byl přesvědčen, že vznítil lásku v mladé vášnivé ženě! Hle velikost lidskou, soudila, opravdovou velikost, jíž není možné poklonit se dosti hluboce. Zde, zde jest opravdový heroism a jinak cudný a velký než fanfaronství, prováděná na poli válečném mladými zdravými lidmi, než všecka zasmušilá stoická theatralistika. Zde jest oheň a žár, jehož vody neulily, ledy nezhasily! On, básník, který žil desetiletí ve vlhké zatuchlé jámě nejstrašnější mučírny, vydán v plen katovi otrlejšímu a urputnějšímu nad všecky katany lidské, nebyl tím vším zlomen, mohl-li věřiti, več uvěřil; jeho životní kořen nebyl rozdrcen, hnal a pučel neustále; a všecko, čeho dokázal jeho všemohoucí kat, bylo jen, stínati jeho pruty a odnože. Zde, zdálo se jí, jest naplněn sen Epikurův, zde stělesnila se jeho touha, hledající všude štěstí, štěstí, štěstí a nalézající je i v dlouhé mučivé nemoci. Jakže zněl list jeho psaný Hermarchovi na loži smrtelném? Šimonka nemohla jednu dobu pomysliti na něj bez slzí. „Když jsem ti psal toto, trávil jsem den šťastný, který jest zároveň posledním dnem mého žití. Takové bolesti zmocnily se mne, že nic nemohlo již zvětšiti jich. Ale uprostřed všech těchto bolestí tělesných na mysli mi tanuly radosti duševní, jež pocházely ze vzpomínky mých vynálezů.“ To zde bylo přece však jen štěstí akademické a abstraktní, u Heina proti tomu štěstí byla sama životní víra, sama životní láska – jeho štěstí bylo největší skutečností, vyvzdorovanou již zmaru a jeho nicotě.

Všecky tyto vzpomínky a zážitky ze života zcela raného a nejpozdnějšího, myšlenky a sny, úzkosti a naděje, soudy i tuchy tryskaly nyní náhle, nečekané a překotné, z její paměti jako pěnné bubliny z vody prudce tekoucí a rozprýskaly se ihned v prázdno jako ony, nezůstavujíce jiných stop po sobě, než jakousi dřímotnou mdlobu a snovou hořkost. Bolelo ji srdce, jak seděla zde u stojanu před touto krajinou, tak nepravděpodobnou, až fantomatickou v tomto osvětlení, propadlá přeludům, stínům a dohadům, nerozeznávajíc obrysů skutečnosti; a bylo jí chvílemi, jakoby hmatem měla se přesvědčiti o své hmotné existenci.

Slabý chladnější průtah větrný rozševelil listí na nedalekém javoru k otázce, tak zdálo se jí, zcela osobní a vehnal jí v oči bezpříčinné slzy.

Ani dnes nedošel list Frankem slíbený. Pátý den byl již mimo Křižníky, aniž dal jí zprávy o sobě. Pravda, odjížděl poslední dobu častěji do Prahy; nejprvé na den, pak na dva dny, později i více; ale posud neprodloužil takto své nepřítomnosti a posud nikdy nenechal ji bez listu.

Vracíval se dráždivější a dráždivější; a jednou ztrácel se jí v chladné ironii, jako jindy unikal v tajemství, jež marně snažila se proniknouti. Před měsícem poprvé po takovém návratu pocítila, že jest duchem nepřítomný; jeho zrak byl chladně ocelový, odpovědi úsečné; a ledový stín odosobňoval jeho vzdálenou tvář v jakousi duchovou masku, v níž žila jen hořká vráska kolem úst půl únavou, půl pohrdáním.

„Co jest dnes s tebou?“ upialy se na něho její vyděšené oči, stydnoucí v bolestném úžasu. „Kdo mně tě odcizil?“

„Ach, žena, žena, stále žena… jest vně tvé bytosti, i když ji vineš k sobě co nejtěsněji. Muž jest vždycky osamocený, a tvořící muž dvakráte. Jak hmota jest lačna ducha, jak ráda jej vězní, aniž jej dovede nasytiti!.,. Pracuji, tvořím a nemohu hráti si s tebou; vleku břemeno, a ty žádáš ode mne, abych laškoval. Kde jest žena, která nesla by v nitru nitra svého životní myšlenku svého muže, strážkyně a kněžka jejího tichého ohně? Věrnější jí než může býti on? Není jí, jest jen fikcí mythologií a poesií.“

Ne, nežádala, Bůh ví, nic; a nejméně chtěla již, aby se namáhal a vylhával veselí tam, kde vzpíral břemena s napětím všech sil a kde trpěl. Slzy zachřestily jí v hrdle, ale překonala se. Ne, raději zemřít, než propustiti z duše stonu nebo slzy. Statečná chce býti a statečná nejprvé proti sobě; a přemýšleti chce o tom, co řekl, přemýšleti jako o úkolu, který musí býti rozřešen, ač nemají-li oba zahynouti. On to řekl, a tedy jistě jest v tom smysl a život, třebas ji zranily na ponejprv. Ostatně, kdo myslil by na sebe? On trpí, a ona musí sejmouti s něho toto utrpení. Jakási veliká touha, zapomenouti na sebe a dílo své i štěstí své, býti pokorná a sloužiti, sloužiti, sloužiti, přepadla ji a opíjela ji; přivírala zrak chvílemi, jakoby stála před propastí, do níž bylo jí vrhnouti se a již bylo jí vyplniti svou obětí. Ne, nechce milovati jej krátkozrace, jako milují jiné ženy tím tupě lačným způsobem, jenž není než forma sebelásky a veliký podvod, ne-li větší sebeklam; ne, nesmí jí býti ani vteřinu hračkou a kratochvílí, ale vždycky a stále úkolem a dílem; chce odosobiti se zcela, přenésti osud svůj v osud jeho, žíti pod jeho hvězdou, dáti ztráviti se zcela jeho plamenem, vystupňovati jej v požár: jejt buď temné bolestné dílo v kořenech – jeho rozložený výtrysk koruny, plovoucí oblačný košík květů, listí a hudby. Chtěla by i jméno své odložiti, jako odkládají je, dutý zvuk a přece ještě řetěz, jenž poutá ke světu, řádové sestry v řeholní službě: touží po přísném černém stejnokroji práce, díla, působení, ne po odměně a pověsti a jejich duhové pěně; chce hřáti a ne třpytiti se. Ó býti bezejmenná, ó moci přeměniti se zcela v děj a v účin, ó moci vplynouti v ně beze zlomků!

Šla podle něho ztichlá, rozvířená jeho slovem až do spodin své bytosti; a zatím co duší hnala se tísnivá blýskavice těchto citů a snů, bledá tvář její sivěla pod jejich odrazem jako pod vrženým fialovým stínem; její poloobnažená hruď zachvívala se dlouhou zmírající vlnou, jak byla bouřena tísněným srdcem; a když posléze slzy dlouho zapírané vytryskly jí z očí, neulevily, nýbrž odplavily jen štkavě a přerývaně několik slov, jež musila mu odpověděti, rozsekaných bolestí v drobné skleněné korálky, chřestící v hrdle nejinak než ony skutečné, navlečené na šňůrku a zavěšené na hubený krček chudého pokořeného dítěte vesnického.

Frank zahleděl se tehdy užaslým pohledem na toto vychudlé rozbolestněné tělo, zachvívající se poprvé před ním mukou, ustrojenou jeho zvůlí a rozmarem, jež byl uvykl vídati posud jen lámané vášní k sobě; a zasažený tímto novým divadlem zablekotal několik chlácholivých slov omluvy i prosby o utišení. Ale nešla ze srdce, byla jen výrazem rozpaků, v nichž zmítal se před dvojklanností tohoto položení: všecko, co zbylo v něm posud z mužnosti a její přímé čestnosti, bouřilo se v něm a trestalo jej pokořujícím studem, ale vedle toho i rozkošník posledních měsíců procitl, napial se a pil rozšířenými dravčími nozdrami omamnou vůni bolesti, strašící nad touto chvílí, nejvzácnější nápoj své marnivosti, dým drahého kadidla, zapáleného jeho ukrutnému božství.

Pobledl tímto rozporem a tvář jeho zkřivila se pod ním v utrpení tak veliké, že neušlo dívce; ačkoliv nemohla mu rozuměti, její milující srdce utušilo cosi strašného a zalitovalo jej pro vždy lítostí, jež vtělila se v samu duši duše její a zůstala již navždy její součástkou.

„Jest rozdvojený,“ sténalo to v ní, „ano rozčísnutý jako strom a trpí hůře než on. A ty, pošetilá, myslila’s, že jest polobůh a že žije ve vyšší oblasti radosti a zdraví, než my druzí lidé; ale on jest trpitel, a ty, zaslepená sobectvím, neviděla jsi toho.“

S tohoto stanoviska sesterské lásky, účastné a laskavě pozorné, všímala si jej nyní, snažíc se vmysliti se v něj a vcítiti se v něj, jakoby byl umělecké dílo nebo mrtvá historická osobnost; a láska její k němu byla tak silná, že přetrvala utrpení, jež jí toto nucené oddálení s počátku působilo. ‚Musím jej ztratiti nejprvé, abych jej nalezla později tím bezpečněji, tím hlouběji – již k neztrátě,‘ pomyslila si, nabádajíc se ke statečnosti.

A zahleděvši se na něho tímto vzdálenějším pohledem duchovým, postřehovala věci, které jí posud unikaly; užasla, kolik nepokoje jej horečnilo, kolik hoře a utrpení zrývalo jej neustále. Záhy upevnilo se v ní přesvědčení, že trpí životem nebo jeho skutečnostmi: jen ve chvílích, kdy tvář jeho byla vzdálená a nepřítomná, v jiný svět vytržená, oteplila se jakýmsi blaženým zapomenutím – v těchto chvílích dovedla býti i sjednocená a pokojná jako tvář hrajícího si dítěte.

Ale toužila ze všech sil po tom, dojíti jistoty stůj co stůj.

Kteréhosi větrného dne, kdy tah oblačný přerýval neustále slunce a co chvíli zhášel, nítil a znova zhášel plamen rozehraný po topolech, olších a jívách, usedli do vysokých trav na pokraji listnatého lesa větrem pleněného.

Nedaleko nich na keři sýkorka jako člunek na stavu tkalcovském prostřelovala hustou spletí trnitého větvoví, pudíc bezděky i v pozorovatelích myšlenky, tuchy a dohady k většímu spěchu.

Frank byl zamlklý; mechanicky vrýval ruku do vřesoviště, snaže se zajmouti co nejvíce trsů do své dlaně.

Náhle, nepozdvihnuvši k němu zraku, otázala se jej Šimonka, trpí-li tvorbou, je-li mu bolestná; soudí prý, že blažené mythické doby radostných a harmonických osobností, jako Mozart a Goethe, byly-li kdy, minuly na vždy, a že tvořiti jest dnes tolik, jako trpěti.

Povznesl zvolna hlavu a zastaviv na ní chvíli své podivně pokojné veliké oči, kterým říkala přezíravé, sklopil je a zahloubal se jimi před sebe. Přesýpal zvolna zrnka písečná z dlaně do dlaně.

„Radostný a naivní Mozart a harmonický a šťastný Goethe jsou nejapné legendy, vymyšlené pošetilými školomety, kteří zvykli vídati jen duhu, vrženou na ubrus sklenicí vody, a zkoumati moře v křivuli; nedovedou pochopiti, že každá harmonie jest zklenuta na dissonancích, ani že duha jest květ mračen a bouřek. I Mozart i Goethe trpěli a byli zmítáni obrazností všech zločinů, bičováni všemi daemony smyslů, nervů, rozumu, zvědavosti, vůle i obraznosti; i oni hnali se ve svém umění za pochybným a sporným, i oni vrhali neustále v sázku celou svou minulost i celou svou budoucnost. Tvorba jejich neliší se ničím podstatným od tvorby nejmodernějších, pokud jsou opravdovými básníky-tvůrci. Ale trpěli tvorbou? Který opravdový umělec může jí trpěti? Trpí se jen tím, co jí předchází, tím, z čeho vychází a co vykupuje: myslím, že se tomu říká Život,“ dodal s matným úsměvem.

„Viděla jsem dobře tedy,“ odpověděla tiše; a pak náhle vzepiavši se jako mladá lvice ke skoku, jejž dlouho vypočítávala: „Trpíš tedy mnou! Buď upřímný a řekni to otevřeně. Zavěsila jsem se na tebe a tísním tě. Odpověz, budu statečná, snesu ránu mlčky – neboj se sceny, nenávidím jich jako ty.“

Mlčel chvíli, pak z rozpaků pokusil se o žert.

Ale její pohled, divoce teskný, mluvil příliš opravdově, a jak hleděl na ni, lítost s ní, podvedenou, zachvěla mu hrudí; a dusná krása chvíle podmanila si jej nejprvé jako umělce a zachvátila posléze i člověka, vášnivíc jej k veliké rozhodné upřímnosti: málo chybělo a byl by pověděl všecko, obžaloval se dokonce, řekl pravdu celou a prostou.

„Ne, netrpím tebou, ale trpím představou, že dám ti jednou trpěti více, než uneseš. Trpím tím, že musím tvořiti z života zmučeného a rozrytého; trpím kletbou, že dobírám se svých harmonií z dissonancí, které roztrhávám a rozervávám až v jícen smrti. Stavím své dílo, avšak základy jeho kladu ne do země, nýbrž do tebe, do tvého života, do tvého těla; siji rány do tebe, dávám ti smrt, a ty vracíš mně za ně život. Jsem vrah, ale ne z těch, kdož usmrcují nožem, nýbrž polibkem; z rodu zbabělých.“

„Není to nic jiného, než to?“ zvolala dusíc slzy skoro radostné. „Náležím ti celá. Beř! Stav! Zužívej! Nič! Polož mne jako mrtvolu do základů své budovy nebo vetkni svůj strom do mého těla, vštěp jej do mých ran, živ a zalévej jej mou krví. Vždyť vím, vždyť pochopila jsem již, že musím se dříve rozplynout a ztratit, abys nalezl mne znova a neztratil mne pak již nikdy!“

Překonala jej úplně svou velikou duší, unesla svým krásným heroismem; a zapomněl v tuto chvíli poprvé úplně vzpomínkové druhé, která vždycky posud mísila se svým stínem do přítomnosti první a kalila ji, jako přítomná druhá trpěla a chořila vždycky vzpomínkovou první. Chvíle přítomnosti byla nyní poprvé celá a vykoupená; osten zlomkovosti a neúplnosti, který bodal vždycky, poprvé nyní ztupěl, třebas nezlomený posud.

Strhl ji k sobě a s jejích rtů dopíjel temnou bouřkovou vůni jejích slov, zaslíbení ztráty a smrti a nového nalezení a nového života po něm.

Měl chvíli skutečnosti tak blažené a výsostné, že by jí nebyl před vteřinou ani nejlehčím křídlem představy dospěl, když tu myšlenka, že nebyl zcela upřímný, že neřekl, co bylo jediné říci v tomto položení, že znova maskoval a stvořil novou fikci, srazila jej bleskem s nebe na zem.

Ramena, jimiž ji objímal, poklesla, a stál zde zase bezpomocný a rozpoltěný, a zlo světa mělo znova přístup k němu. Ani Šimonce neušlo jeho nové zakolísání, ale ku podivu, nezmalomyslněla jím. Bylo jí v tu chvíli, jakoby se byli zasnoubili zasnoubením záhrobním, jež nemůže býti ničím zrušeno, a tichá radost splývala odkudsi v její bytost a zvonila v ní jako pramen čerstvě zrozený. Jen hrůza, vyschne-li, a co potom, prošla jí na vteřinu myslí, ale i tu zapudila. Jsem si dlužna radost, znělo v ní neustále, a jemu sílu, sílu, sílu: sílu nésti, sílu mlčeti, sílu sloužiti, a nade všecko sílu rozplynouti se a zmizeti mu zcela, aby nalezl mne znova a neztratil mne pak již nikdy. A radost tato a síla tato tvořily divy: přešly i na Franka, alespoň potud, pokud byl se Šimonkou, a tak vraceli se domů, jako dávno již ne, skoro šťastní a pokojní.

Později umdlená přemírou dojmů, opřela se o něho a usmála se zmateně, když současně skoro unavená, zbloudilá včela snesla se jí na rameno.

„Ne, ne, nech ji,“ prosila milence, jenž chtěl ji sejmouti.

Až když bylo jim rozloučiti se, opustila ji zmužilost a zaštkala tiše.

Přišla domů se srdcem těžkým, a teprve pohled na unavenou zbloudilou včelu, zapomenuvší v tvůrčí vášni úplně svého sobectví, ano i pudu sebezachování, vrátil jí odvahu: jest třeba býti silný až do konce… vytrvati až do konce; a poslední-li vteřinu ztratíš, ztraceno jest všecko, jakobys ustoupila nebo podlehla ve vteřinu první.

Nahleděvši se dosti na ušlechtilý hmyz, ustlala mu tiše v květinové kytici za tabulí okenní; a ráno po nepokojných přerývaných snech, v nichž opakoval se jí stále v mučivě pitvorných parodiích úmysl, vytrvati až do konce, vracejíc jej jeho slunečnému dílu, nalezla bezděky slovo, které podávalo její včerejší tajemnou úmluvu s osudem:

Štěstí není dáno lidem chlebem, nýbrž kořením života; blah, kdo pochopí to zavčas, kdo předejme toto poznání zkušenosti.

Musíš nalézti v sobě sílu, musíš dovésti odpoutati se v čas, rozloučiti se, zmizeti a ztratiti se tomu, po kom nejvíce toužíš, ač chceš-li býti znova nalezena a tentokrát snad již k neztrátě.

Dopoledne téhož dne poslal k ní Frank Lamberk posla s dopisem, v němž vysvětloval, proč nepřijde pozejtří na umluvené dostaveníčko: jakási důležitá umělecká záležitost volá prý jej neodvolatelně do Prahy, napíše však odtamtud, kdy se vrátí a kdy se setkají.

Ačkoliv byla důvěřivá a ačkoliv právě nyní mysl její byla vyplněna statečnými předsevzetími, zamrazily ji přece tyto věty, ničím nelišící se od jiných, které nalézal nejednou pro podobná položení; a tento pocit, podpíraný ještě mučivým studem, že mohla mu propadnouti nyní a bez všech patrných důvodů, posedal ji celý den a stupňoval se dny příští.

Aby jej ovládla neb zapudila, vrhla se do práce s rozhodností věci nepřiměřenou. Ale i tato těšitelka selhávala; nedala jí alespoň, čeho očekávala od ní a čeho chtěla dopracovati se stůj co stůj: klidu srdce a duševního jasu. Místo aby vyjasnila její zachmuřené nitro, zaváděla ji hloub a hloub do mlhy a nejistoty; a zvláště poslední dva dny, kdy marně čekala slíbený dopis, jak slábla její ruka, tak zalévalo její bytost bezpředmětné a vydrážděné snění, jakoby obraznost pohltila hráze soudnosti a útočila na ni nyní svými roztěkanými a rozplývavými fantomy, dvakrát mučivými pro její pevnou čestnou rozhodnou vůli.

I nyní, páté dopoledne, po nedlouhé práci složila ruce v klín, zahleděla se upřeně do fantastické skladby krajinné, kupící a vrstvící se před ní, a nechala hnáti si hlavou stinnou jízdu vzpomínek, tuch a polovičných halucinací, podrážděných a útočných, jak bývají jen v horečce, kladouc jim odpor slabší a slabší. Obrácena cele do sebe přeslechla i kroky kohosi, kdo přistoupil k ní těsně ze zadu; teprve pozdrav, pronesený známým hlubokým, poněkud rezavým hlasem, vrátil ji vnější skutečnosti.

Vzhlédla poděšeně a poznala ředitele Malovce.

Prvním pohledem poznala, že jest čímsi vzrušen a že s námahou dusí své pohnutí, které hrozí překypěti každou chvíli. Jeho oči, jindy dvě velké studené bodavé jehly ocelové, potemněly v tu chvíli a žehly jako dva uhlíky; a koutky ústními škubalo cosi jako pocit potlačované vítězoslávy nebo zadržované ukrutnosti.

„Práce se nám dnes nedaří jaksi,“ prosykl jako šípem chvíli mlčení. „Jsme jaksi roztržiti, že ano? Není ostatně divu, pátý den již a posud ani řádky, že ano? Poněkud hloupá situace… pro milující srdce, jak se čte v románech.“

Dívka zbledla, aby na ráz se zarděla.

„Odkud víte? Či klesl jste ve své slepé vášni snad až na špeha?“

„Ve své slepé vášni – jest opravdu dobré. Také jedno takové epitheton, které rodí se dnes s podstatným jménem jako hrb s velbloudem. Slepá vášeň, výborně! Jenže má-li již ředitel Malovec vášeň, drahá slečno, není nikdy slepá, jako u jiných. U nás, míním u mužů mé generace, jest i vášeň vidoucí, vzácná slečno; tím liší se na příklad hned od vášně vaší, která jest u vás opravdu slepá, neboť vám zastírá zornici, takže nevidíte, co zří každý jiný normální zrak; na příklad to, že pan Frank Lamberk miliskuje se v Praze již pátý den se slečnou Cornelií Nikodymovou, klamaje pravděpodobně ji jako vás, neboť pochybuji přece ještě, že byste obě při vší své slepotě klesly tak hluboko, abyste chtěly žíti s ním v bigamii.“

Všecka krev shrnula se v tu chvíli dívce k srdci; vyskočila se stoličky s tváří posivělou a odduševnělou v jakýsi vzdorný kamenný balvan, chvějíc se na celém těle; a mžikem udeřila ředitele rukou do tváře. I on cítil, že jest jí tento posun nutností jako prostý zvratný pohyb; ač-li nechtěla klesnouti sama k zemi podťata mdlobou nebo zasažena mrtvicí, musila udeřiti.

„Zde máte svou mzdu, podlý špehu a na cti utrhači,“ sjelo jí až za chvíli s třesoucích se pobledlých rtů.

Nach zalil tvář starého muže; žíla na jeho čele naběhla, dolejší čelist zaškubala sebou jako v ticu. Horko a mráz proběhly rychle jeho tělem a vystřídaly se několikráte.

Prošlo několik vteřin delších několika hodin.

Konečně pronesl ředitel několik vět; byly s počátku rozervané v jednotlivá slova, teprve později vázaly se v celky.

„Udeřila jste starce, ale stařec ten jest muž, jest rytíř a gentleman a nevrací ženám ran a nevymáhá od nich hmotného dostiučinění. Ale dostiučinění mravní jste mně dlužna; to byla byste dlužna i někomu, kdo dotkl by se cti vaší matky, kdyby mohl dokázati své nařčení… natož příteli svého otce, jenž obvinil vašeho milence. Přesvědčím vás o pravdě svých slov, a musíte dáti se přesvědčiti, to bude mé dostiučinění. Jste povinna dáti mně příležitost, abych mohl smýti potupu vašeho políčku.“

Stála zde posud bledá a chvějící se na celém těle. Před očima kroužila jí červená kola, v uších jí hučelo, tmavý mráz svíral srdce, ale rozum její vnímal přece s nemilosrdnou přesností a spolehlivostí příšerný smysl tichých vět ředitelových.

„Slibuji,“ vypravila posléze ze sebe s nadlidskou námahou, a úplně jsouc zmatena a vyčerpána, učinila dokonce náběh, jakoby chtěla slib svůj podepříti podáním ruky, když tu pochopila, že ředitel nemůže přijmouti dlaně, jež jej před chvílí udeřila, a podťala posun v zárodku.

Ředitel poklonil se mlčky a odcházel.

S pozorností, které se podivila, sledovala slábnoucí ohlas jeho kroků na písčité cestě.

Teprve když zmlkly docela, padla jako podťata na zem; tvář vtiskla do drsného trsu rozkvetlých zvonků vřesových, dlaně zaryly se bezděky do chladivé půdy lesní; a její úzká ramena zmítala sebou pak dlouho poraněným rytmem bezúlevného štkání.

VI.

V týž den a v touž skoro hodinu seděl ve svém pražském nábřežním bytě Frank Lamberk o tváři potemnělé, o rtech zkřivených kosým pošklebkem, čelo proťaté mlčící kolmou rýhou, skráně rozbušené třeštivým suchým kladivem krve, vrhané znova a znova překotným útokem do hlavy jako vojsko na pole bitevní: při díle.

Ob čas vytrhnul se z příze, do níž se zapřádal tak úsilně, a přistupoval k oknu, k Praze, ležící pod ním, posud letně polopusté, nezaplavené a nerozhlaholené ještě přílivem mládeže školní, cenící na něho – tak cítil a viděl to nyní v tomto opožděném parném osvětlení – vybělené mastodontí kosti svých kamenných staveb historických, tyčících se mrtvě nad opadlou řekou. A pokaždé odvrátil se rychle a s odporem: k ďasu s tebou, sestárlá nevěstko; jak rád bych ucpal čich svého ducha před celou tvou páchnoucí minulostí, rozkládající se a světélkující jako hniloba; ale ne, opravil se za chvíli, ne, postůj ještě! jest mně tebe třeba ještě jako krocanu červeného šátku, abych jitřil na tobě svůj hněv a své záští. –

Mladý inženýr rozpůlil poslední dobu mezi Křižníky a Prahu nejen svou lásku, ale i své dílo. Přejížděl mezi obojím místem a milkoval se i pracoval tu i tam: tu i tam ležely na stole kusy rozepsaných papírů notových. Bylo mu, jakoby stupňoval tím své vladařství v obojí říši; jakoby vznášel se závratným letem kyvadlovým nad prázdnem; a jakoby rozšklebené dissonance, na nichž budoval svou hudební stavbu, prožíval co nejmučivěji touto prostorovou závratí, buzenou rychlostí přemetů s místa na místo.

Psal ve své symfonické básni nyní věty veselí šíleně zpupného, páchnoucího pravou řeckou kozlovinou, radosti bezbožné a rouhavé, z nichž jakoby duněla kopyta celých stád faunů a satyrů, střečkujících v divokém úprku, obletovaném mrakem nejútočnějších a nejfrivolněji dorážejících mušek i much, pálících a bodajících již jiskrou svých divokých barev.

Nynějšímu nitru jeho odpovídal tento experiment, zatančený na ostří nože, plný nehorázných schválností a násilností, plenící staré důstojné klassické reminiscence a zneužívající jich k travestovaným šklebům a pitvorám. V náladě obrazoborecké rozpomínal se na všecka svá minulá hudební božstva, na všecky oltáře a sochy světců, před nimiž druhdy klekával v zbožném zanícení, aby nyní vrhal se na ně se sekyrou v ruce, tříštil je na sta kusů a tančil mezi nimi divoký kankán; chvílemi zdálo se, jakoby sbíjel z nich jakousi ohromnou chraptivou řehtačku řezavého posměchu a točil jí jako pitvorným modlitebním mlýnkem zpersiflované klassické mystiky.

Jakási neuhasitelná žízeň po novém a zcela novém a opovržení vším starým, vším minulým, vším již jen včerejším hořela v něm poslední dobu jako rána.

Rozešel se předevčírem s Kornelií skoro brutálně, a včera i dnes bylo mu, jakoby nesměl ohlédnouti se za sebe, ač nechtěl-li zkameněti. V před, v před, v před v umění i v životě! A smrt minulosti, smrt včerejšku, ač nechceš-li propadnouti smrti ty, tak štvala v něm vlastní smečka svého provinilého Aktaeona. Starý svět, namlouval si, sesouvá se všude v rumy; i za tebou bortí se a praská; prchej, abys nebyl pohřben pod ním.

Avšak nechť ohlušoval se sebe více, nechť znásilňoval se svým fantomem, časem povznášel přece z rukopisů svou hlavu dýmem oblouzenou a přivíral hypnotisovaný zrak: a tu vyplynula mu pokaždé nad tento divoký chaos násilně zapíraná tvář ssinalé měsíčné krásy, bledá bledostí mladé přelomené břízy, mokvající svým němým žalobným nářkem do sirých mlh záříjového jitra – pokaždé vynořil se v něm zároveň tento dojem časného dětství, na který nemohl dlouho zapomenouti, aby posléze zapadl sám sebou v nepaměť. „V noci bude sama se svým bohem a bude žalovati mu na svého vraha,“ řekla mu tehdy večer, ukládajíc jej znepokojeného na dětské lože, jeho tichá pokořená, blouznivá matka, i ona umlčená a zlomená ve svém nejvlastnějším nitru svým brutálně výbojným, útočným mužem. A také tato druhá, trpitelská tvář vykuklila se nyní sama sebou z nepaměti a stanula vedle tváře Korneliiny, dvojí teskná hvězda tajemně spřízněná společenstvím jednoho osudu, nad bouřlivou tmou jeho vědomí.

Byl již soumrak, když před duchovým zrakem Frankovým rozemžil se zase tento fantom, tentokráte s určitostí až hmotnou. Zachvěl se nyní a odsunul své papíry pohybem půl nenávistným, půl úlevným; povstal pak a rozchodil se po pokoji, ale záhy usedl na pohovku, ukrytou nyní v nejhlubším stínu. Dlouho seděl bez hnutí, nedýchaje skoro, naslouchaje, jak spouští se celý dům do ticha hlubšího a hlubšího; pak pohnuv hlavou, uvědomil si, že měsíc položil oblak svého hudebního poprašku na psací stůl, a jak ledově ztrnula pod ním běl jeho rukopisů. Zachytiti hudebně tento zvučící dotyk dvojí duchovosti! prošlo mu lebkou; nalézti pro ni obojí jedno hudební vidmo!

Ale vrácený tím již svému dílu, nedávno opuštěnému, zachvěl se odporem.

Jest souzeno tímto mrazným tichem, řekl si, ano, souzeno: ono, hlučné, hřmotné, plné trhlin a odskoků, rozjívené a rozšklebené v neusmířené propasti! Ale cosi vzepřelo se v něm ihned: Ubožáku, žena tě oslabila, a blábolíš nesmysly; jdeš nutnou strmou cestou výboje a síly, a jest tak dobře! Všichni šli touto cestou, ale bez zachvění, neohlížejíce se za sebe, bez závrati: i Mozart, i Monteverde, i Frescobaldi, i Couperin… ti všichni, kdož jsou dnešku sama harmonie a logika, byli své době nejpochybnější divošství a podezřelá manýra a pustá krkolomná honba za originálností za každou cenu… Slabochu, který neumíš dožít, nevěrče, který neumíš domyslit a neumíš nezachvět se závratí nad propastí!

Ale pochyby zbyly, a Frank zmítal sebou marně, aby jich setřásl.

„Není-li ti to tam“ řekl posléze, roztínaje je mečem, „nutností, čím ti to jest pak? Co tam zbývá?“ dodal, hledě na popsaný papír. „Trochu hmoty a trochu zmařené práce. Zkažená nudná hračka velkého dítěte. Sestup odtud pak, s této mansardy, a zardi se do krve, až potkáš posledního dělníka, přikladače na stavbě nebo čističe stoky. Jsi pod ním pak, k nezměření hluboko pod ním!“

A po pause, v níž zvážil své nitro a prozkoumal své ledví, s hlavou klidně vztýčenou: Ne, není třeba rdíti se mně za nic! Nehraji frivolní hry; nezabíjím času, ale vykupuji ho – a na tom jediné záleží. Dorůstám něčeho, vzpínám se po něčem, snad po rameni nějakého neznámého boha, usednuvšího na chvíli u zdroje nejhlubší a nejhudebnější tmy, po rameni, které cítím nad sebou jako nejdráždivější větev. Biji se o svou novou a silnější budoucnost!

Uklidněný již, rozchodil se znova; pak zachtělo se mu náhle usednouti ke klavíru a dáti vypíti se celý, slitý i se všemi svými sny a trudy v malou černou skvrnku, průtrží nebeského světla, vírem nesmírné ssavé oblohy podétherné, čímsi cele zralým a sladkým, vyváženým a vykoupeným. Ve tmě, bezděky, nevolána, nehledána, sechvěla se k němu jako úlisně bolestný plamen Monteverdova Poppea, kterou transkriboval si kdysi v Italii sám pro klavír a kterou přehrával asi před měsícem Kornelii. Zamiloval si tohoto starého Itala nádherného zrna, který jakoby byl smísil ve svém kratéru něco z proradné prchavé rozkoše Leonarda da Vinci s temnou hořkostí Michelangelovou, pro vášeň zasnoubenou zde poprvé takto s utrpením, pro rozkoš, zpívající zde poprvé s druhého břehu melancholie, pro něhu, jež mučí jako vzdání se celé bytosti. Miloval zvláště rozloučení této bolestné milenky, a jak pronásledoval bojácnými prsty na klávesnici stín její melodie, bylo mu, jakoby smetal popel věky a věky na ni navátý, až ucítil její žhavou jiskru, posud nedodoutnalou, a slzy tryskly mu v zrak z bolestivosti jejího žáru.

V tutéž chvíli přirazil víko klavíru jako uštknutý: Poppea splynula mu v tu chvíli příliš určitě s Kornelií.

Vyskočil pobouřený a chvíli tišil se marně, pobíhaje po pokoji; poloodstrojený vrhl se posléze na lože. Ó moci spáti beze snů, znavený dílem mrtvého dne, s pěstmi zaťatými, jako spává mladý dělník, jenž ztratil mnoho sil a chce nahraditi si je v noci: všecko štěstí světa, zdálo se mu v tu chvíli, bylo v tom a jen v tom!

Ale ráno stála před ním Nelly znova s naléhavostí stupňovanou, přítomnější ještě i tělesnější, a myšlenky jeho byly zase úplně u jejich rozchodu před třemi dny: získávaly v mladém muži více a více půdy, poněvadž výboje jejich v noci, v jeho snech, byly prudší a úspěšnější než jeho obrana od nich za bdění ve dne.

Kornelie nebyla ovšem nikterak milenka zábavná. Ženy jejího rázu, ostatně na výsost vzácného, vzdávají se lásce tak naprosto a výlučně, že nenechávají si nic v záloze, nic zejména z těch drobných lstí a klamů, jimiž jiné ženy dráždí a snaží se zaujmouti zvědavost mužovu, když došel jim nepatrný obsah vnitřní, a vylhávají mu klad a hodnotu, kde jest jen prázdno.

Její přísná krása zpřísněla nyní ještě více: přemíra vnitřního života ji až znetvořovala; časté byly chvíle, kdy o suchém planoucím oku, horečném žíznivém hrdle, ve vyčerpaném postoji unavené poutnice, zhroucená jaksi do sebe, zavitá cele v závoje, jakoby vtištěná a zhuštěná ve své linie zcela vnitřní, odvrácená od světa, zhrdající zákony jeho povrchové expansivnosti a vrůstající do své bytostné tmy, spíše děsila než lákala.

Byla nyní méně než kdy jindy hračka a rozmar a více než kdy jindy plnící se zákon, utrpení, řád, osud. A nad to více: osud, který cítila nad sebou a v sobě, byl jí cosi tak závažného a plnil ji tak naprosto, že nemívala chvílemi ani mnoho smyslu pro svého partnera. Láska její neměla ani stínu sentimentality, ano měla v sobě i velmi málo lidství, jak alespoň rozumí se obyčejně tomuto pojmu: chtěla se ve své lásce mnohem spíše stráviti než děliti se o ni. V lásce její nebylo nic sesterského, nic mateřského, ano skoro nic manželského a nejednou velmi málo milostného: byla skoro cele extase, hrůza, křeč, horečka. Při vší vnější tichosti a krotkosti byla Kornelie duševní maenada, bacchantka, věštkyně, kněžka, řeholnice, posedlá svým bohem a vzdaná mu tak cele, že milenec bezděky klesal až na místo druhé. Ano, byly i chvíle, kdy jí milenec překážel, kdy jeho slova nebo tužby zdály se jí nevčasné – tak vytrhovaly ji z její ztrnulosti vnitřní, z její hypnosy; a měla i vteřiny, kdy patřila na něho udiveně a cize jako na rušitele tajemství, jež odehrávalo se v jejím nitru.

Milencem jejím měl býti muž stejně ekstatický a bezelstný jako ona, stejně nevinný, stejně pius, stejně pokorně pohroužený v tajemství světového dění, stejně jako ona uctívající svatá zřídla životní a opíjející se jako ona jejich tichou hudbou, sotva postižitelnou sluchu nezasvěcenému; ale právě z tohoto rodu nebyl Frank, a nic nebylo mu více cizí než tento postoj, zejména nyní, kdy vstalo v něm a týčilo se v něm jeho rouhavé dračí obžerství, věčně nedosycené, jemuž nic nestačilo, ani žena, ani svět, ani bůh, ani víra, ani krása, a které kosilo a hltalo všecko kolem sebe, nač obrátil se a kam padl jeho smilný sirný zrak – jindy duchový nástroj poznání, dnes sám temný žravý pud a chtíč, bezděčný dělník zmaru a zničení.

Frank nedovedl dobrati se v Kornelii se svého dnešního zvrhlého hlediska ničeho než křivého výkladu pathologií, nervosou, hysterií, smyslností; a poněvadž brána jejího nitra nerozzvučela se odpovědí na údery této tóniny, rostl v něm hněv, příliš ochotný viniti ji ihned z přetvářky a z pokrytectví, aniž po klidnější úvaze mohl uvěřiti svým podezřením – tak působila přes všecko bezděky i na něho výsostná krása dívčina.

Dráždilo jej netupnoucím ostnem právě toto cosi, co, tušil, kryje se v ní nebo za ní a co, hádal, chce mu snad v ní uniknouti na vždy. Žárlil na cosi nebo na kohosi, čemu nebo komu nebylo ani tvaru ani důvodu ani jména. Čím více ona vzdávala se svému božství, čím více znepřítomňovala se v jeho přítomnosti, čím více duchověla ve světě smyslů a hmoty, tím sobečtější, vtíravější, pohrdavější, cyničtější, frivolnější, rouhavější byl on: jakoby cítil, že musí ji zavaliti živočišností, rozdrtiti ji v jejím objetí, ač má-li se jí zmocniti, ač má-li ji opanovati a zlomiti sílu a zničiti moc onoho neznámého záhadného vladaře. Jeho pohledy svlékaly ji poslední dobou do naha a byly by rády prodraly se i pod její pleť do jejího těla, zobracely je a přeryly je jako pluh pole, aby zrušily každý úkryt, aby nebylo v její bytosti místa nepřístupného, tabu, ani jeskyně zasvěcené hrám a tancům víl, ani uzavřené a odloučené svatyně, vyhrazené nepojmenovatelné hrůze Jehovy.

Před třemi dny k večeru navštívil Frank Kornelii.

Pobouřila jej prvním svým pohledem, nepřítomným, v nitro obráceným, uniklým, jak se mu zdálo. Jakoby kdosi skrývající se a prchající před ním šlehl po něm z tohoto zraku němým, výhrůžným výsměchem, mžikově zplanuvším a mžikově pohaslým, tak odhadla situaci jeho podrážděná obraznost, oblibující si poslední dobou, kdykoli šlo o Kornelii, větřiti všude záměr, schválnost a urážku a vymýšleti msty za ně.

„Koho nebo co skrýváte přede mnou?“ otázal se jí se sarkastickým pošklebkem její návštěvník. „Koho milujete, aniž vím o tom? Rozkoš z jeho přítomnosti hoří ještě ve vašem zraku, nezapírejte toho, vidím příliš bystře a umím čísti v něm příliš dobře.“

A po pause, když neodpovídala, s triviálním smíchem: „Navštěvuje vás snad plivník? Nebyl zde snad přede mnou, nepřekvapil jsem jej snad u vás a nepřerušil jsem snad tak vaši důvěrnou besedu?“

Neznala ani tohoto slova, ani představy, která se vázala k němu.

Vysvětlil jí je, chechtaje se posupněji a posupněji.

Vytřeštila zrak, nemohla uvěřiti této chvíli a hrůze, kterou přinesla.

Krev hnala se jí k hlavě. S takovým cynismem mluvil k ní tedy muž, který měl jí býti vším na světě; jenž měl jí nahraditi otce sotva poznaného i odcizenou matku, s kterou nesblížila se ani v hodině smrti její pro něho, neboť již tenkráte stál mezi ní a vším ostatním životem a světem jako plamenný kruh nepřekročitelný a již tenkráte svíral ji jako nepřítel pevnost, kterou oblehl! Pro tohoto muže tedy zmrhala své tajemství, zpronevěřila se mlčení, vrátila se do života, z něhož již napolo vykročila. To byl tedy on, s nímž a vedle něhož chtěla sloužiti svému bohu, ve kterého uvěřila teprve nedávno jako v tvůrce a dárce lásky, ne abstraktné a povšechné lásky nějaké, jak vykládá o ní katechism, nýbrž lásky určité, právě této její lásky, a prostřednictvím jejím i všeho života časného i věčného v celé jeho hrůzné milostnosti. A tento muž serval dnes, co mělo je pojiti, zrušil, co mělo je vázati; rouhal se, kde ona se modlila a vzývala; klnul, kde ona dobrořečila; chechtal se, kde ona štkala a sténala! Všechen temný žár, všechno horečné napětí jejího nitra nebylo mu ničím, leda příležitostí k oplzlé grimasse; a uzavřený jednotný kruh svaté cudnosti, který narýsovala polovědomě kolem ní jako magické znamení spásy její zbožná duše, který směl, ano musil býti rozšířen, až by objal je oba, ale nesměl býti rozražen nebo roztříštěn, prvním nahodilým plotem, který se přeskakuje a boří kdykoli z rozmaru zpupné chvíle.

A co nedořekla ústa, dočetla ke svému zděšení z očí tohoto strašného člověka, z jeho vladařského pohledu, který lpěl na ní s předmětností jedinečně pokořující: ó toho proklatě pokojného věcného zraku, jenž se jí dotýkal jako vědecký vyšetřující nástroj, chodil po ní, stanul na vteřinu, přemítaje a dohaduje se, a zase se rozchodil a znova stanul, aby ji sondoval s ocelovou střízlivostí nejinak než jednu jedinou obrovskou ránu.

Zaštkala poraněným stonem.

Muž pochopil, že trpí více než jindy, a zrak jeho na ráz se proměnil. Jako pokaždé i tentokráte její utrpení dotklo se jeho smyslnosti a vybouřilo ji; ovládal se již stěží, jeho zrak zažehnul se ohněm nikterak ne dvojsmyslným; temné, smilné, ukrutné obžerství stoupalo mu k srdci, olizovalo je svým dýmným, sirným, dračím jazykem, mámilo je jako třeštivý rulíkový jed.

Vrhl se na dívku s bezohledností jako na věc svého vlastnictví, hotový jímati, vládnouti, zužívati, pleniti jako dobyvatel v cizí zemi.

Vzchopila se s napětím všech sil ke skoku, k smrti poraněná, a udeřila jej do tváře.

„Pryč odtud, okamžitě, nemám-li zemříti hanbou,“ vydralo se jí zmíravě z hrudi, rozžhavené suchou spálenou bolestí.

Ale ku podivu: nezastyděl se, neurazil se, neustoupil, nezakolísal se; jen oči jeho vytřeštily se na vteřinu úžasem jako z něčeho zcela absurdného, nečekaného, s čím nebyl počítal ani ve snu, z holého zázraku. Ano – a v tom bylo poslední nejhlubší pokoření pro ni, děsnější všeho předchozího – její urážka nepokořila ho, podráždila jej jen a navnadila jej pouze: zachutnala mu, bylo příliš patrné z jeho zraku znova živočišně vlhkého a temného, jako slib nové, nepoznané posud, vzácnější rozkoše – tak byl cele zajatý ve svém smilném obžerství, tak hypnotisovaný jím, že ani úder nedovedl ho vytrhnouti z něho, že ani ranou neprozřel, že všecko, všecko, i políček, utvrzovalo jej jen v ní.

„Hle, jsi zajímavější než jiné,“ mluvily tyto živočišně vlhké a velké oči a procházely se jí znova, zvolna, se stupňovanou pozorností po těle a znova, a tentokráte ještě obezřetněji a znalečtěji, je svlékaly. „Zde jest cosi, co se mně posud nepřihodilo; někdo, s kým jsem se posud nesetkal. Jaká pak asi jsi? Jak asi chutnáš? Jiná než jiné? Tím lépe! Polechtáš a podráždíš mne jinak než jiné! Ale ano, nejsem ani dost málo malicherný: nejsem uražen, dětino. Ocením tě spravedlivě. Ó ano, odhadnu tě výše. Opravdu výše – vyšší místo bezesporně ti náleží na žebříku lidských lahůdek, lidských rozkoší, lidských narkotik, snad i lidských neřestí. Jsi jakási rarita mezi ženami. Tím lépe, tím lépe: jsem amateur, jsem amateur; jsem volný duch, opravdu volný duch, a nic není mně vzdálenějšího než předsudek jakéhokoli druhu a jména.“

Zaštkala zmučeným nervovým zaštkáním z neústupné můry této hrozné chvíle a shroutila se na pohovku.

V tutéž chvíli, jakoby přivolána jakousi tuchou, vkročila do pokoje teta, která žila s Kornelií po smrti matčině, a vidouc ji omdlelou, pobouřila celý dům naléhavým voláním o pomoc.

Frankovi nezbylo než vytratiti se ve zmatku.

Po noci, prozmítané v polospánku polobdění, proryté divokými znetvořenými představami, vybujelými z jeho styků se ztracenou milenkou, s mozkem olověným pokoušel se Frank ráno pokračovati ve svém díle tam, kde přestal včera večer. Dařilo se mu to špatně. Několikráte měl již chuť, odsunouti od sebe tuto spoustu svitků papírových, dnes cizejších mu ještě než včera, a vyjíti na ulici zalitou sluncem, které jakoby nechtělo pohasnouti letos. Ale pokaždé jakoby mu v tom cosi zabránilo, nějaká nejistota nebo rozpaky, poutající jej poslední tři dny v mučivé otroctví, jež snášel o zaťatých rtech jako největší, napolo jen přiznané pokoření své duše; a tak omezil se na to, že vstával často od práce a přistupoval k oknu, zahloubávaje se těžkomyslně v panorama města, kde svit slunečný, spojený s lehkým ranním větříkem, vyorával z řeky tisíce brázd a rýh světlem sršících a zažehal v korunách stromů a na prutech křovin v obdélníkovém sádku před oknem, v noci krátkým deštíkem skropených, sta vteřinových pablesků hasnoucích, sotva se znítily.

Náhle vzrušilo jej zaklepání na dvéře z temné polotupé dumy.

Byl s naprostou jistotou přesvědčen o tom, že jest to Kornelie, přitažená sem magnetismem jeho neustálého přemýšlení o ní, a skokem octnul se u dveří; a když je otevřel a spatřil před sebou Šimonku v šedých cestovních šatech s koženou brašničkou přes plece přepiatou, o tváři půl rozpačité půl provinilé, ztrnul přimrazený jejím zjevením, a trvalo několik vteřin, než sebral síly a vylhal jakýsi vnějškový klid – několik vteřin, v nichž dívka-návštěvnice vyčetla všecko z jeho zděšeného úžasu; zbledla před tím jako před poselstvím smrti; srdce cítila v hrdle, když z něho přece první po pause vyrazila několik omluvných a vysvětlujících vět.

„Odpusť, Franku, přicházím-li ti nevhod nebo ruším-li tě nějak. Ale nepsal jsi proti svému slibu a zvyku šest dní, a dnes v noci jala mne nevýslovná úzkost při myšlence, že jsem tě ztratila, že bych tě mohla ztratiti, a vrhla mne sem jako neživou věc, jako prak vrhá kámen nebo jiný předmět vložený v jeho kuši. Vyskočila jsem v noci z lože jako náměsíčná a odjela jsem prvním předjitřním vlakem. Odpusť mně! Jseš živ a zdráv, jak vidím, a na tom jediném vlastně záleží – všecko ostatní jest vedlejší. Viděla jsem tě a mohu jíti; budu nyní již klidnější. Nechci tě rušiti z práce, odcházím,“ a obracela se opravdu ke dveřím, aby z nich vyšla.

„Pošetilosti,“ zmohl se posléze Frank na slovo a nasupiv obočí a zdrsniv hlas, aby maskoval své vnitřní rozpaky, pokračoval uspěchaně: „Přišla jsi již, vyrušila jsi mne již a tedy se laskavě posadíš; semhle,“ a přisunul k ní židli. „Bože, jací podivní tvorové jste vy ženy. Samé nervy, přepiatosti, tuchy, hysterie. Nepsal jsem ti a nevracel jsem se do Křižník, poněvadž mne lapl do drápů hudební ďábel a nepouštěl a nepouštěl. Měl jsem snad na něho zavolat policii,“ dodal po pause se skřivenými rty, „nebo exorcistu? Nu, zatančili jsme si spolu nerušeně řádnou skočnou,“ dodal, ukazuje zrakem i sklonem hlavy na notové papíry, rozmetané po psacím stole, „hezky od podlahy, až mu podkovy na kopytech svítily.“

„Ne, jistě ne; jednal jsi správně, jak jsi jednal, a já nepřišla jsem, Bůh ví, nic ti vyčítat,“ odpovídala dívka v plachém provinilém zmatku, který ji nyní zachvacoval, a jejž marně snažila se potlačiti. „Prosím tě nyní o jedno: dovol mně odejíti,“ pokračovala po přestávce, zdvíhajíc se se sedadla, kam se byla před minutou posadila na posun mladého muže. „Cítím, jak jsem svou nedočkavostí a netrpělivostí octla se v křivém světle, a rdím se za ně: vypadám jako slídička a vyzvědačka, já, jíž neprotiví se nic více než každá lest a každý úskok v lásce a které není nic vzdálenějšího.“

V tom bylo znova zaklepáno na dvéře, a když Frank dovolil vejíti, domovnice, zrozpačená, že setkává se zde s mladou dámou, hlásila mu pološeptem, že přeje si s ním pohovořiti jakási slečna v závoji, která chtěla býti jí uvedena k pánovi a ohlášena mu. A na pokyn Frankův opravdu spíše vpadla než vešla – tolik zlomené trpnosti a tolik automatičnosti bylo v této lidské osobnosti – do pokoje Kornelie. První pohled na ni zmrazil mladého muže; pochopil jím na ráz, že má před sebou lidský vrak, člověka těžce nemocného, snad šíleného, vyrvaného ze svých kořenů a vláčeného snad již jen mechanismem sil přírodních, loutku, kterou potrhuje již jen kdosi nebo cosi z vnějška. „Plove ještě, nebo nese ji již proud času jako mrtvolu?“ proťalo tuhnoucí mozek.

Když se byla po odchodu Frankově onoho večera probrala z ran, které jí zasadil, rozeštkala se Kornelie rozryvným štkáním, které jí cloumalo jako zimní severák přelomenou větví, skřípavě, tvrdě, bezúlevně. Za dvě hodiny na to nervová horečka složila ji na lože, na němž prozmítala se čtyři dny a noci a z něhož povstala, hluboce proměněná, novým člověkem, vyhořelým, stráveným, odosobeným a odživotnělým, cele zmechanisovaným, který na tebe působil dojmem zraněné zvěře, nesoucí si svou smrt v těle se svou kulí a dobíhající již jen automaticky místa svého skonu.

Vrávorajíc povstala pátého jitra a jala se oblékati se pod vlivem představy, která ji posedla za poslední čtyři strastné dny a noci a pudila a hnala ji nyní jako natažené péro strojek hodinový. Spoutána jsouc cele suggescí této myšlenky toužila spatřiti ještě jednou Franka stůj co stůj – ne aby se s ním dohodla nebo smířila, ne aby jí vysvětlil svůj čin, ne aby ji odprosil – nikoliv, nýbrž jediné a pouze pro to, aby jej viděla, pohleděla v jeho temnou vražednou tvář, bez rozumového důvodu a bez každého účelu nebo záměru. Hnalo ji to za ním zcela automaticky, a marné byly všecky námitky její staré tety bránící jí, aby dnes ještě nevycházela. „Musím na vzduch, jen tam bude mně lépe, a musím býti o samotě,“ opakovala tvrdošíjně, odmítajíc každý průvod. Tak duch zavražděného krouží snad kolem místa vraždy nebo kolem osoby vrahovy: automaticky, jako někdo přitahovaný silou, která ho přesáhá, jež mu uniká, a jíž nerozumí.

Zrak Korneliin, jakmile vstoupila, roztěkal se nesoustředěně, plaše ne po předmětech, ale nad nimi, nedotýkaje se jich a neuvědomuje si jich.

Několik slov, jakoby kýmsi jiným, třetím, cizím, naučených a nacvičených, vysypalo se jí drsně, skoro chraptivě z hrdla; v přízvuku, s nímž byly proneseny, bylo jakési spříznění s tónem, jakým odříkávají děti lekce nad svou chápavost, jejichž smyslu ne zcela rozumějí.

„Franku, musila jsem k tobě, neměla-li jsem sešíleti. Nechci ještě sešíleti. Chci pohleděti ještě jednou v tvoji tvář, ve tvůj zrak.“

Netykala mu posud nikdy, ani on netykal jí; a toto ‚tobě‘ a ‚tvoji‘ a ‚tvůj‘ v tuto chvíli zařízlo se do duše mladého muže, jako vdírá se ostrá střepina nějakého vzácného rozbitého skla, památky jedinečné ceny, do ruky provinilého vlastníka, když sbírá její střepy prsty v rozrušení se třesoucími po zemi. Kuklila se v nich nemoc, snad šílenství, snad smrt, a mladý muž pochopil.

Náhle stanul roztěkaný pohled Korneliin na Šimonce, přimrazené posud na témže místě, a vytřeštil se v hrůzu a děs.

„Hleď, kdo jest to tam? Ach, bojím se jí. A že jsem jí tam neviděla před chvílí ještě! Ne, neznám jí, nechci ji znáti, bojím se jí. Chraň mne od ní! Ona hned první chvíli tehdy v Křižnikách mne otrávila! hned mne mentorovala, hned napomínala, hned metlou trestala. Ne, nechci jí znát, bojím se jí. Chraň mne od ní! A nenechej ji mluvit, pro Boha, jen mluvit ji nenechej. Ona hned trestá slovy, jakoby metlou bil. Bojím se jí! Ale ty nemůžeš, ty nesmíš. Já na to zapomněla. Vždyť ty jsi se s ní miloval jako se mnou. Ó ano, jak by byla jinak zde? Já na to nevzpomněla. Ne, nechci ji znát. Bojím se jí, ó jak se jí bojím!“

A bleskurychle se zděšeným spěchem vyrazila dvéře a sbíhala po schodech.

Šimonka, na smrt bledá, první vzchopila se na nohy, hrůzou pod ní povolující, a spěchala za nemocnou, ku podivu rychle k domovu ubíhající, ohlížející se jen občas za sebe ve strachu, nepronásleduje-li jí nikdo.

Pod Frankem chvěla se kolena; klesl na židli bez myšlenky, bez citu skoro, s nitrem popleněným a pustým. Dlouho trvalo, než nalezl první vycházkový kabát a vhodil jej na sebe, a o klobouku nedbale nasazeném a nákrčníku polo rozvázaném hnal se k bytu Korneliinu.

Zazvonil.

Stanul před starou paní v starodávném černém čepečku o přísné vrásčité tváři, o vyčítavě pohrdavém zraku, před tetou dívčinou.

„Co zde hledáte, pane? Odejděte, prosím, a nevracejte se již. Do tohoto domu není pro vás po jisté události již přístupu. Ostatně lékař jest u nemocné Nelly a nařizuje co nejpřísněji naprostý klid, samotu, ticho, nerozrušování. Nebo chcete ji snad dobíti?“

A s lehkou úklonou zavřela před ním dvéře.

Nevěda jak octnul se mladý muž na ulici.

Obloha plála, slunce vázalo nebe se zemí tisícerou neviditelnou rozechvělou nití, vzduch líbal se se stromy a travami, pokojný vlhký oddech nesl se z vod; všude vřel, tryskal, kypěl mladý život zvukem, vůní, jiskrou, smíchem, hrou i prací. Jen na srdci Frankově ležel mráz; nitro jeho byla jediná nedohledná propast zoufání, a tma její studila stále touž neplodnou půlnoční hrůzou hřbitova nebo márnice: Zabil jsi, jsi vrah! A nezabil-li jsi ještě, zabiješ zítra, dobiješ zítra; nezáleželo od tebe, nenastala-li smrt posud!

Chodil po ulicích mechanicky, nevida, neslyše. O moci dochoditi se únavy, klidu, spánku, zapomenutí, smrti třeba – vše jedno: jen moci zabíti nějak v sobě onu neplodnou hrůzu, tak zcela osamělou, tak úplně osamocující v životě, ve světě, ve vesmíru, tak strašně z nich vylučující: onu psanecky neplodnou, ledovou hrůzu vrahovskou! Odpoledne donesly jej nohy za město, do pustých smutných polí s továrními komíny na obzoru; k večeru klesl únavou na svém prahu, a přece noc nepřinesla mu spánku.

Ráno opakoval svůj pokus proniknouti k nemocné a zase marně.

Třetí den pokusil se poslati list a květiny, obojí bylo mu vráceno.

Čtvrtý den ve svém zoufalství vzpomněl si na Šimonku, doufaje, že u ní dojde úlevy, vyzná-li se jí ze všeho, vypíše-li všecko, jak jen dovede, co nejpřesněji a nejsprávněji, neměně nic, nezalhávaje nic, nezkresluje nic, nezkrášluje nic. Ó moci jen uniknouti ze světa můry a mátoh do světa skutečností, ze sféry řídkých studených beztvarých mrazivých mlh, stále dráždících a stále unikajících a stále mučících, na zem sebe tvrdší, sebe břitší, sebe více mstící a trestající, ale posléze v něco, co má souvislost a hutnost, co jest společenství a má společenství se vším ostatním tvorstvem a stvořením!

Jal se psáti dopis, v němž nešetřil sebe, v němž obžalovával se výrazy nejtvrdšími, a ulevilo se mu poněkud, když dopsal, a ještě více, když dopis odeslal. Již to, že mučivé fantomy svého nitra musil zaklíti ve slova a pojmy, že musil je vyjádřiti, objektivisovati, vepnouti v logiku dějů vnějškových, vkresliti je v jejich síť, sdružiti je a spojiti je se společenstvím jiných skutečností, dějů, tvarů – již to jej uklidnilo poněkud.

Ale brzy navalily se na něho nové zmatky a větší ještě a těžší.

Zodpovědnost za jeho těžký prohřešek na Kornelii hlodala na něm ovšem neustále, a stále toužil po odčinění křivdy, po odpuštění, smíru, restituci; pokusil se tedy ještě jednou, po třetí, devátého dne po katastrofě, proniknouti k ní, spatřiti ji, odprositi ji, pokořiti se před ní, káti se, dostiučiniti, pokud jen možno.

A právě nyní nadešla chvíle, kdy bylo mu dáno pochopiti, že ke všemu tomu pudí a žene jej ne láska k dívce, nýbrž nanejvýše jen soucit s ní, ale především a hlavně cit mnohem chladnější a abstraktnější, cit pro spravedlnost, čest, právo.

Vešel do domu Korneliina a chtěl stoupati po schodech, když za ním vyběhla domovnice, patrně poučená o pravděpodobnosti jeho návštěvy, a zvěstovala mu, že stará paní se slečnou, poněkud již zotavenou, odjela na radu lékařovu na venek k strýci statkáři v úplnou samotu na kratší čas a odtud že asi odjedou obě paní do některých lázní k delší léčbě; o adresu jejich s mladým inženýrem sděliti prý se nesměla – bylo jí to prý oběma dámami přímo a důtklivě zakázáno.

„Oběma dámami“ bylo řečeno úmyslně a s výpočtem, a Frank pochopil.

A přece nitro mladého muže zplanulo z této zprávy šílenou radostí zcela nedělenou a nepoltěnou; a ani stín stesku z odloučení jeho od Kornelie, z odloučení, které se utvářelo v rozluku naprostou a trvalou, na vždy, nepadal do ní. Vniterné rozjásání Frankovo mělo ovšem příčinou zprávu o polepšeném zdraví Korneliině: plesal z toho, že není tolik zodpověděn, kolik zdálo se mu s počátku, že neprovinil se tak těžce, jak původně myslil, že nezabil, že není zde neodčinitelnosti, že může snáze dostiučiniti a snáze snad dojíti smíru – ale ve všecky tyto naděje vezněl k úžasu mladého muže i jakýsi spodní tón: radost z toho, že přerušuje nebo uvolňuje se tím také vztah jeho ke Kornelii, že, až odpyká svou vinu, bude jí prost úplně a na čisto, že bude pak již pro něho ne živou, teplou, vonnou bytostí ženskou, ale jen přetrpěnou zkouškou a získanou zkušeností a očistou jeho duše.

Nyní teprve, v tomto sepětí dějů a sdružení citů, uvědomil si, že láska tohoto rázu, láska Korneliina, ekstatická a mystická, byla mu čímsi cizím, čeho nechápal a co jej v jádře duše odpuzovalo, břemenem a trudem, poněvadž neodpovídala jeho typu duševnímu; a víc: z tohoto pozdnějšího poznání počal si bezděky omlouvati poněkud i dřívější svou brutálnost jako hrubou sice a nízkou, ale přece přirozenou a logickou reakci jeho životního podvědomí na spiritualistické násilí, jímž jej nevědomky násilnila Kornelie.

Zakřikl sice ihned s odporem toto nové pojetí svého případu jako sofistiku a neslušnou lstivost, ale poznání, které je umožnilo a přineslo, bylo zde a nedalo se jím pohnouti; nedalo se ani odplakati ani odklíti ani odesmáti ani oddisputovati; trvalo a bylo jako získaný statek a klad duše, jako zkušenost, jíž se duše dožila, a která žila nyní v ní, podstatná její součást. Lhostejné bylo, že odkrývalo Frankovi jako nic posud surovost a dravost řádu světového a životního, a že se ho děsil, asi jako malé dítě bojí se pohledu do teleskopu nebo mikroskopu – i jemu sprostředkovala hrůza něco, co zůstalo, když ona opadla a odtekla.

„Musil jsi ji nejprvé bezmála zabíti, abys pochopil, že ji nemůžeš milovati – krásná cesta k poznání: přes mrtvolu bližního. Prosím důrazně, abys po druhé snažil se poznávati méně nákladně, s menší režií, kdyžtě jí sám neneseš.“

Vracel se v těchto pokořujících úvahách a dumách do svého bytu, když před vraty domovními potkal listonoše, hledajícího jej, aby mu doručil dopis, jeho vlastní dopis, zaslaný před několika dny Šimonce a vrácený jí nyní, úmyslně neotevřený, nečtený.

Jakoby nyní teprve, kdy odbavil si svou čestnou veřejnou úřední záležitost, jíž byla Kornelie, vrácený sám sobě, směl býti člověkem-soukromníkem a směl žíti velké životní děje a události své duše, hrůza, že zradil Šimonku, že ji urazil, že se před ním skrývá, že mu uniká, že ji ztratil nebo ztratí, zacloumala jeho nitrem živelně.

Stud i lítost, hrůza i láska, jinak niterná, jinak šílená, jinak horoucí než před nedávnem, jím zmítaly; a on vzdával se jim prostě jako zmučené pobité zvíře svým ranám, uvědoměle i podvědomě, pokorně i vzdorně zároveň.

„Sténej, sténej,“ pravil si, „máš proč; bloude, který jsi zmarnil celou svou budoucnost stejně blbě, jakobys ji prohrál v herně v kartách… ne, blběji: neboť hráč jest posedlý vášní a puzen v tomto smyslu nutností, kdežto ty’s byl pouze oblouzený nudou z nepráce, ze zahálky a míčem ve spárech ďábla marnivosti, nejhnusnějšího, nejsprostšího skřeta-podomka pekelného, jímž ostatní ďáblové hrají v kopanou. Tam – “pomyslil na Kornelii„ – jsi vraždil; zde – “mínil Šimonku„ – jsi vraždil a sebevraždil zároveň. Zde nedosténáš se odpuštění, smíru, pokoje – zabil jsi i je.“

První myšlenkou jeho, když vybředl poněkud z tohoto zoufalství, bylo, jeti za Šimonkou do Dobšína. Nevedla ho při tom úvaha rozumová, nýbrž jen pud: jeho životný stesk, jeho touha, jeho žízeň; neměl potuchy o tom, co jí řekne; nepřemítal o tom, odpustí-li mu; neměl vůbec jiného plánu a účelu než spatřiti ji. Pomyšlení na to, že se mu skrývá, chce skrývati a bude skrývati, že jí již nenalezne, že pohasla na vždy pro něho její hlava, krásná zbrojnou krásou Palladinou, na níž i občasný zamyšlený nebo zadumaný stín, vrhaný jakoby vysokou neviditelnou přílbou, svítil mu větším světlem než záře rozlitá po každé tváři jiné – pouhá představa toho byla mu nesnesitelná a štvala jej v šílenství.

Rychle, ne zcela dostrojený, spěchal na nádraží, neuvědomiv si ani, kdy odjíždí nejbližší vlak; a tak prochodil – usednouti bylo mu nesnesitelné již v představě – v horečné netrpělivé nudě dvě hodiny po chodbách, než mohl nastoupiti.

V coupé setkal se se svým sousedem z Křižník a od něho za hovoru zvěděl, že Šimonka odjela předevčírem s ředitelem Malovcem do Vídně, a jaký rozruch způsobila po kraji tato společná cesta; mluví prý se všeobecně o brzké svatbě vdovcově se slečnou, dodal Frankův spolucestující po pause uměle ustrojené a vrhl při tom kosý postranní pohled po mladém muži. Bylo mu, jakoby byl dostal ránu pažbou do hlavy; před očima měl mžitky, v hrdle cítil řezavé sucho; a když vystoupil na stanici z vlaku, první pohyby jeho byly dřevěné a bezradně tápavé jako pohyby někoho, kdo probral se právě z mrákot.

Ztupělý, zmechanisovaný, jakoby nesený cizíma nohama – ne svýma, nýbrž snad otcovýma, snad dědovýma – šel o přivřeném zraku loudavě a mátožně starou lipovou alejí ke Křižníkům; hlavu nesl při tom ku předu vychýlenou, jakoby ji nastavoval bezděky nové ráně kyjem nebo sekerou.

A přece cítil, že jest mu chůze úlevou, a že nejhorší mukou bylo by mu, seděti nyní v uzavřené klidné prostoře. Hltati prostor, hltati čas, v tom jest nyní jediné spása, hovořil jasně jeho instinkt; je-li kde vykoupení pro tebe, jest jen v daleké, daleké budoucnosti, a není možno, dosíci ho jinak, než doběhneš-li ho šíleným honem; jako v některých pohádkách ohlédnouti se přináší bohatýru zmar a smrt, tak tobě nyní stanouti.

Pokojnou spolehlivou jiskrou jako vždycky doutnala rudá střecha starého rokokového zámečku; dým snul se z komína řídkou nespěšnou nití; v parčíku před vchodem chmuřila se skupina jedlí, poodstoupivších stranou od několika bříz a klenů, a zapřádala se v předčasné temno; a voda z pramene, hovorný stín země, pryskala bublinami, jak propadávala se mezi balvany tichým mátožným stonem.

Všecky tyto věci, jindy němé, které minul stokráte bez zvláštní pozornosti, zahovořily nyní na ráz k němu řečí tak naléhavou, že úsilně zatoužil, dohádati se jejího smyslu, jak vystupoval v dumách po širokém kamenném schodišti, nějak zvláštně dnes chladném.

V prvním patře vkročil do bytu; byl prázdný, ale prázdnota ta nesáhla dlouhou chvíli po něm, jak únavou zmořený klesl jakoby podťat s kloboukem na hlavě, v rozepiatém svrchním kabátě, o zraku k zemi upřeném, na pohovku, naslouchaje příboji nedávných událostí a dějů, pronásledujícímu jej až sem. Teprve služka, která náhle vešla a udivila se z přítomnosti pánovy, připomněla mu ji. Vznesl k ní svůj užaslý pohled a zastavil jej tázavě na ní.

I ona, zmatena, jakoby se teprve rozpomínala na svou povinnost, vyřizovala mu vzkaz toho smyslu, že slečna Mihaša odejela s velikými zavazadly před dvěma dny a zanechala zde pro něho dopis.

Trvalo chvíli, než pochopil a než roztrhl obálku chvějícími se prsty.

„Franku,“ stálo tam, „jakmile dokončím tento list, odjedu k Pirkanovi do Prahy a s ním do Italie. Zavazadla jsou již nakupena kolem mne a čekají, ta na zemi, ta na židlích; nenáležím již sobě, nýbrž cestě.

Nenávidím zavazadel, ale snáším je, poněvadž není vyhnutí; a tak také snesu zpověď tobě, o zaťatých rtech snad, ale přece, zpověď, jež jest mně k smrti odporna, ne proto, že tobě, nýbrž proto, že prostě zpověď. Víš, jak nenáviděla jsem jí jako obřadu náboženského; již tak bouřila ve mně všecku krev. Zpovídati se bylo mně vždycky, vpouštěti do svatyně svého nitra (vidím, že píši pleonasm: což jest jiná svatyně na světě než naše nitro?) cizí pohled, znesvěcovati ji, olupovati se o jediný opravdový statek, který má člověk v životě; a nenáviděla jsem a nenávidím těch, kdož ji vymyslili a ustanovili, jako jediných opravdových svatokrádců, kteří vztáhli lupičskou ruku po nejsvětějším a nejcennějším.

Já, jíž radostí jest jediné jednání ze tmy do tmy, stírám tím pel s prvního svého většího činu, ale není zbytí v situaci, do níž jsi mne zavlekl; jak ti toho odpustiti?

Jak ji již nenávidím, odsunula jsem tedy svou zpověď na poslední chvíli, zcela těsně před svůj odjezd; má to i tu výhodu, že, vynucena jsouc jím, bude i nejpravdivější, i nejstručnější. Herectví jako všecko umění jest loudavý krám; ale jaké hraní divadla, když jde především o to, aby ti neujel rychlík?

Věz tedy nejprvé, že vím, že zvěděla jsem ihned skoro všecko z tvého života eroticko-vladařského, jak vyvinul se na Křižníkách; že viděla jsem tvé první objetí Šimonky i Kornelie, že slyšela jsem tvou zpověď Pirkanovi ve tvém pokoji po obědě; a že uhodla jsem, čeho jsem nevypozorovala přímo. A věz, že píši ti hlavně proto, abys věděl, že vím a že upírám ti práva, býti mým soudcem.

Tážeš se asi, jak jsem hleděla, jak hledím na tyto tvé činy. Nezlomila jsem nad tebou hole, nesoudila jsem tě a nesoudím tě vůbec pro ně, poněvadž nebudu souditi a nechci souditi nikoho v životě než toho, koho miluji, a kdo, tvrdí, miluje i mne. Jen tomu a jen pro toho vyhradila jsem svůj soud jako nejvzácnější právo, jako nejcennější dar a milost, neboť souditi jeho ušlechtilým duším znamená do slova a do písmene totéž jako souditi sebe a trestati jeho totéž jako trestati sebe; a nikdo jiný na celém světě nestojí jim za to, aby pro něho plýtvaly tím, co jest dražší nad světlo vlastní zřítelnice. Nesoudím tedy tebe, ale žádám i od tebe, abys nesoudil ani mne. Jest možné, ano pravděpodobné, že padnu v podniku, který podnikám; pak, prosím, umyj tvář mou z krve a pohřbi mne tiše, nenechávaje mne sesměšňovati routinou starých prázdných obřadů; a snaž se zapomenouti na mne co nejdříve. Život živým a smrt mrtvým – tuto čistotnou jasnou prostotu milovala jsem vždycky; a nebylo mně nikdy nic trapnějšího, než mísili-li se i po smrti ještě mrtví příliš v záležitosti živých.

Nerada bych také, abys činil si nějaké tzv. výčitky svědomí, že jsi mne snad, jak říkají, „svedl“ svým příkladem; vím, že nyní jsi dosti silný, abys odmítl tyto pošetilosti, ale snad seslábneš později, k stáru, a stáří zkreslí ti pak dnešní děje a zmrzačí ti jejich smysl; pak rozpomeň se na to, co ti zde pravím. Nebyla jsem ani zemákem, ani jablkem, abych mohla se „nakaziti“ kýmkoli. Byla jsem a jsem nevím jest-li právě drahokam, ale jistě kámen velmi tvrdý, který nepřijímá vlivů vnějších. Ne: jednám spontanně, ze tmy nitra svého, ze sama středu jeho, a cítím, hmatám v sobě přímo vzpruhu činů svých. Jest tak vniterná, že jest již skoro hmotná.

Přemýšlím-li o tom chvilku, jsem ti vlastně povinna díkem. Po Pirkanovi ty jsi mne uvolnil, byť bezděky a nepřímo. Má lamberkovská hrdost svírala mne trojí obručí, jako trojím příkopem oddělovala mne od světa a života; a byla by mne jistě roztříštila, mně i jiným k zhoubě, kdybyste jich byli nerozrazili, nejprvé a přímo Pirkan a nepřímo a bezděky ty. Nyní, kdy minulo mne již toto nebezpečí, mohu teprve jak náleží změřiti jeho velikost a hrůzu; a nyní vidím teprve, že jsem nemilovala tolik tebe, jako žárlila na tebe, a že domnívajíc se milovati tebe, milovala jsem sebe a sebe a jen sebe již až do zločinnosti – já, somnambulka pýchy, vylákaná jí až na sám sráz viny.

Dnes jsem z rodu lamberkovského jako ty a v témže smyslu jako ty; jako tvoje i moje touha po životě jest dračí; všecko silné v něm mne dráždí: chce se mně zkusiti se v zápase s ním. Pamatuješ se, jak jste mně vykládali kdysi, ty a otec, v čem že jest cena vědy, a jak nemohla jsem toho pochopiti a jak jsem se vám vysmála? Otec řekl: v tom, že ušetřuje člověka zkušeností. Do Afriky nebo do Australie, pokračoval, nemusíš dnes jíti právě jako ne na pól; zeměpis ti poví lépe, než bys sama kdy zvěděla, jak a co tam jest: vyšetřil a zjistil celou řadu věcí jednou pro vždy a přezkoušívati je, jest zdržovati se. Abys věděla, jaké jsou neštovice, nemusíš si jich dnes získati; v knihách lékařských nalezneš všecko popsáno, jak bys ty nikdy svůj případ popsati nedovedla; a tak od celé řady zkušeností, a zkušeností nejmučivějších a nejtrudnějších, jsi, díky jí, osvobozena. Pamatuješ se, jak jsem se smála? Ale já nechci býti ušetřena ničím! odpovídala jsem stále. Mnohem spíše nepřítel než přítel jest mně ten, kdo chce prokázati mně tyto velmi pochybné služby. Neboť já jsem z těch, kdož nevědí opravdově než to, co prožili, a ani toho nevědí na dlouho, poněvadž i toho asi brzy zapomínají – vědí a znají doslova snad jen to, co prožívají: tak cele jsou přítomnost a jen přítomnost a její skutečnost. Žijeme stále oheň poslední vteřiny a s ním a v něm obrozujeme se, nejbližší svatému středu životnímu; co přenecháváme ostatním, jest již popel, mrtvola, dým, stín, hřbitov. Běda nám však ve vteřinu, která předběhne naši životní žízeň: padáme hned troud mezi troud, mrtví mezi mrtvé.

Pomni toho a buď s bohem.“

Frank dočetl list a složil jej pečlivě s pokorou a úctou.

„Ona jest muž a ne ty,“ řekl pak k sobě; „ona korunní princ rodu, hodný údělu nejvznešenějšího, a ne ty. Jaký žal, jaký bědný osud, jak špatně ustrojený svět, že nemohu jí sloužiti, že nebudu moci nikdy ničím jí přispěti, nikdy ji varovati – nepřijímá nic od nikoho než od sebe. Opravdu, vím to již bezespornou jistotou, že všecko, čím jí budu moci kdy posloužiti, bude jen, že omyji z krve a bláta nebo prachu její vznešenou královskou tvář, tvář vozataje slunečného, sřítivšího se střemhlav s temene nebeského, když splašilo se jeho spřežení.“

Příští dni jeho byly pusté pustotou, jíž posud nepoznal.

Cosi pudilo jej k místům, kde procházíval se se Šimonkou, cosi odpuzovalo jej od nich: ničeho nebála se jeho duše, mužná a činná ve svém jádře, tolik, jako prázdného rozlítostňování se nad nenávratným a truchlení nad neodčinitelným.

Hudebních svých prací nemohl dotknouti se ani představou: bylo mu jasné nyní, jak příliš důvěrně souvisely s jeho životem, a zprotivil si je proto. Způsob, jakým smísil v nich život s uměním, odpuzoval jej nyní: nevykupoval v nich svého života ve vyšší nadosobní útvar, nýbrž rozdíral jej programově v disonance hlubší a hlubší, aby napájel z nich a živil z nich přímo umění. Tento poměr plnil jej nyní odporem. Se zahanbenou touhou vzpomínal starých Nizozemců a Bacha, jejich umění opravdu mystického, jímž dovedli proměňovati všední den tónů ve zvučící hod boží, posvěcovati jej a povznášeti jej až v praskutečnost. Co bylo podkladem fantastických, nádherně větvených mší nizozemských, zvučících slavnostně jako rozevírající se kovové brány v nadzemskost a nadsmyslnost, dštících blesky jako gotická monstrance? Známé světské písničky, pouliční nápěvy. A z čeho vyváděl své tragedie vniterné hrůzy, vnitřní světy úžasu a němého oddání Bach? Z jednoduchého basu, z prostých chorálů. Nic jim nebylo všední, nic nízké; jediný duch velikosti a síly prostupoval všecko, prodíral se vším, živil a napájel všecko, obrážel se ve všem. Bylo třeba těmto tvůrcům dramaticky pohnutého života? Naprosto nikoliv; naopak: byl by jim překážkou; a ničemu nevyhýbali se více než vnitřnímu nepokoji takto vyvolanému. Z celosti a jednoty své pokojné, oddané, věřící bytosti tvořili díla nadosobní, která žila a žijí jako hvězdy v slavnostním mediu čistého etheru, prostého všech miasmat lidských i živočišných, vší sentimentality, vší zajímavosti i dojímavosti: čistý výraz vůle napiaté k nejvyššímu a nejsvětějšímu. Není v nich psychologických rebusů a šarád; nejsou dokladem k životopisu tvůrcovu, ani jeho glossou; pohrdají takovým laciným kořením a netouží po ničem méně, než takto drážditi chuť posluchačstva. Hluboko, hluboko pod nimi leží všecko utrpení, všechna tužba, všechna strázeň pozemská; jsou sám život, ale v tom, co má absolutného: čistý bezdýmný plamen žáru věčně ve výš tryskajícího, neboť jest zažehnut na oltáři obětném, před nímž člověk složil prve všecku svou osobní malost, trud, hoře a k němuž přistupuje již nadosobně jako kněz celého rodu.

Ani vteřinu nebylo mu pochyby o tom, že není možno opakovati nic z tohoto umění, leda mrtvou slupku a mrtvý obal; ale stvořiti nové k jeho podobě a obdobě, umění nadosobné překonáním naší časovosti a naší subjektivnosti a dojmovosti: jaká naléhavá potřeba pro moderního člověka, k níž cítil se, žel, neschopný, nepovolaný, nevyvolený.

Nová doba se rodila, věděl to a viděl to všude; a žádala si nových orgánů, nových funkcí, nových lidí; nabídnul se jí do služeb, ale chyba jeho byla a omyl jeho byl, že chtěl býti hned pějícím listem v její koruně, kdežto údělem jeho pravděpodobně bylo, býti jednou z nepatrných neviditelných buněk v kořenech a zpracovávati zhruba a povšechně jen první výživu stromu; býti ne slavnostním tvůrcem, nýbrž prostým černým bezejmenným dělníkem. Jest to ostatně méně čestné? Přemýšlel o tom chvíli a musil to popříti. Všechna ješitnost jest směšná, není-li cosi horšího; a všecka opravdová velikost jest bezejmenná, touží vplynouti úplně ve funkci a zajíti v ní; chce sloužiti a prospívati a ne býti jmenovánu.

A tak smířil se znova s myšlenkou, že vstoupí jako inženýr do některého pražského podniku. Bude plniti prostou funkci beze vší problematičnosti, jasnou, určitou, užitečnou a tím uklidňující, nehloubaje dále o svém určení, než kam sáhá jeho úzký úděl. Poražení nesmějí býti choulostiví a vyběrační, a on pokládal se za poraženého na své první rytířské jízdě. Přijde-li mu později povolání k něčemu nad to, budiž – neuzavírá se mu; a že bude musiti odplaviti nejprve silné překážky vnitřní i vnější, překážky denní práce, úřadu, nedůvěry, to právě jest dobré: musí takto dokázati svou životnost a opravdovost, než se jím bude vážně obírati.

A nepřijde-li, také dobrá; ano, ještě lépe.

Kteréhosi větrného dopoledne na počátku října chtěl Frank zajeti do Prahy, aby vstoupil do některého velkozávodu, a šel již na nádraží, když tu, několik minut cesty za Křižníky, posel poštovní doručil mu telegram a dopis. Dopis byl tištěné oznámení oddavek Šimončiných s ředitelem Malovcem, včera v Praze vykonaných, a adresa jeho napsána byla rukou ředitelovou; a telegram ohlašoval synovi náhlou smrt otce jeho, Karla Lamberka, v cizině. „Váš pan otec,“ stálo v něm, „skonal dnes v noci náhle, raněn byv mrtvicí. Přijeďte, prosím, ihned do Berlína. Budu vás očekávati v Podmoklí, kde přisednu do vašeho vlaku. Jan Bezzemek.“

Kolena povolovala pod mladým mužem. S vytřeštěným zrakem zíral na úřední blanket, šelestící suchým šelestem v jeho prstech; a jakoby všecka nepochopitelná hrůza chvíle slila se v neznámé jméno podepisatelovo, vydechl ze sebe, slabikuje je: Jan Bezzemek; teprve pak nalezl několik slzí, řídkých a palčivých, které ulevily mu jen zdánlivě a pouze na několik vteřin – po té stupňovaly ještě jeho podrážděnou zmučenost.

Sedě v rychlíku, supajícím s ním na sever, pochopil teprve v bleskovém osvětlení paměti, že Jan Bezzemek jest pravděpodobně jméno sluhy, doprovázevšího v ono kalné rozmrazené jitro únorové na nádraží jeho otce, kdy odjížděl ke svým podnikům do Skotska; stařec, kterému zastřelil se nedávno před tím syn po životě marně utraceném, a jemuž brzy po svém odjezdu dopsal otec, aby následoval jej do Skotska: bylť mu patrně příliš přivykl a těžko žilo se mu bez něho v cizině.

A vystoupiv v Podmoklí z vagonu, nalezl skutečně na peroně čekajícího pokorného plachého starce, choulícího se před zimou v plášť, který jakoby mlhou byl nyní splihlejší ještě než jindy, starce roztřeseného zimou bezmála stejně jako na pražském nádraží před třemi čtvrtmi roku, a s pláčem vrhl se mu v objetí, hnán týmž pocitem sbratření, který pudil k němu tehdy jeho nebožtíka otce: bylo mu v tu chvíli, jakoby tento věchet lidský, který, zdálo se, může odnésti první náraz silnějšího větru, byl všecko, co zbylo mu po něm.

A v kupé vlaku, pádícího k Drážďanům a odtud písečnými pláněmi Marky k Berlínu, v rachot kol, třískot dvířek, ston brzd mezi cizími hlavami, lhostejnými nebo surovými, jevícími starost jediné o zažívání nebo přežvykujícími ve svých mozcích obchodní plány, vypravoval šeptem sluha-důvěrník otcův, zachvívaje se ob čas, jakoby byl sám provinilcem na zvěčnělém pánovi, synovi příběh posledních pokořených měsíců života Karla Lamberka i jeho žalostný skon.

Z bouřlivé scény pražské, která se odehrála mezi otcem a synem, nevzpamatoval se již starý pán; odnesl si z ní ránu, která se nikdy nezacelila. Marně hledal jí léku v horečně stupňované práci; přistihoval se častěji a častěji, jak mu nedostačuje, ano jak se mu přímo zprotivuje. K čemu? nač? tázal se sám sebe hustěji a hustěji; a shon a chvat, úsilí a napětí, které těšily jej ještě včera, když byly podnikány s myšlenkou na dědice, když byly prologem k větším ještě rozběhům, ošklivily se mu náhle a hluchly mu náhle, když byly přijímány a cítěny jako epilog, jako finale jeho činnosti osobní. Posupný výsměch bušila jeho sluchu kladiva strojů, sténaly jejich písty, svištěly jejich transmisse: zmlkneme konečně také jednou, jen co zmlkneš ty! A na to nebude nám již dlouho čekati. Pospěš si, hahoj, pospěš si: nezbývá ti již mnoho času!

Tak stalo se, že Karel Lamberk, když byl dokončil nejnutnější práce, v něž se uvázal, prodal podnik svému compagnonovi a prodal jej pod cenu, jen aby zbavil se celoživotního zaměstnání, které se mu náhle k smrti zprotivilo.

Během života stal se z něho maniak počtářský, maniak problémů řešených určitou metodou; co však s touto chladnou vášní nyní, kdy nebylo čeho řešiti a kdy nebylo čeho se dopočítávati?

A tak stál zde náhle nedalek sedmdesátky, ale tělesně nad svá léta statný a svěží, na prahu stařectví osiřelý, zhořklý, bez dětí, bez dědice, bez díla, bez úkolů, bez víry v kohokoli a cokoli, bez důvěry v sebe, rozkolísaný pochybami, které se přece bezděky hlásily a mučily, jednal-li dobře, oloupený životem o všecko, i o chudobu, která, zneuznaná dobroditelka, udržuje nejčastěji lidi hrdé a vzpřímené na rovné cestě až do hrobu.

Věřil o své bytosti, že jest snad úplně zintelektualisována nebo dokonce zmechanisována a odosobena, a hle, klamal se: náhle, přes noc skoro procitla v něm krev, zachvěly se nervy, rozehrála se obraznost. Jakoby stroj stanul a organism na místě jeho se rozešel – takovým skoro dojmem působila jeho přeměna na pozorovatele.

Kdybys byl získal v životě lásku a kult umění, zastudilo jej lítostně v hodinu tohoto poznání, jak dobře bylo by ti dnes! Jaké nalezl bys v něm dnes ohniště, při němž bylo by možno ohřáti si stařecké ruce i srdce. Jaké útočiště od trudův a ústrků životních! Jakého nápoje zapomenutí, nepenthesu i achólonu!

A tak stalo se Karlu Lamberkovi, co děje se často letitým lidem jeho rázu, vyšinutým s posavadní koleje životní a snažícím se nalézti si nebo lépe vybudovati si kolej novou: desorientovaní, znepokojení, seslabení, vyčerpaní, rozkolísaní nebo otupělí podléhají nebezpečím stejně snadno jako jinoch na přechodu ve věk mužný.

Nezaměstnanec poznal na kterési cestě z Londýna do Paříže velkosvětskou dobrodružku nebo lépe cocottu velkého stylu, míšenkyni francouzsko-německou, která „pracovala“, jak se vyjadřovala s řemeslným cynismem, „výlučně v slušných starých pánech“, „les vieux bien propres“ a v určitých revírech, položených na velkých světových tratích. V statném zasmušilém a zamlklém starci smědého dobyvatelského typu, caesarské hlavy o černém oku posud jiskrném, vybraných způsobů vycítila ihned svým poučeným čichem bohatou kořist a dala si záležeti, aby ji ulovila. Rafinovanými útoky, na jiných mužích již vyzkoušenými a úspěšnými, vybouřila jeho smysly a zajala jej jimi, ovládajíc jej pak takto již až do jeho smrti; na počátku jejich poměru uprchla před ním na oko dvakráte, skryla se před ním licoměrně na několik dní, aby byl přinucen hledati ji a uprošovati ji, a aby takto vyzkoušela nosnost jeho poroby a ujistila se jí.

Byl jí omámen a záhy nemohl žíti bez ní; dětství, k němuž se vracel jakoby druhou branou životní, od západu, když byl obeplul východním směrem svůj kruhový úděl pozemský, posedlo jej již úplně a žádalo si s neústupnou tvrdošíjností své nebezpečné hračky, svého smrtonosného nabroušeného nože.

Byla ženou jiného živého muže, a Lamberk nemohl vejíti s ní ve sňatek ke své veliké lítosti, neboť oblouzenec pošetile doufal, že by ji takto připoutal k sobě na vždycky; ale zařídil jí i sobě společnou domácnost v Berlíně v Tiergarten, v krásném domě, který jí po jejím přání koupil, a převedl na ni částečně dary, částečně posledním pořízením většinu svého jmění, vyhradiv dětem jen něco málo nad díl povinný.

„V jasných dnech,“ doložil sluha, který v pozdnějších zoufalých chvílích pánových stal se jeho smutným důvěrníkem, „litoval toho nebožtík pan otec, ale neměl již síly nebo příležitosti, změniti to.“

A uvelebivši se a ohřávši se v teplém doupěti, z něhož nemohla býti vypuzena, ukázala šelma teprve jak náleží zuby; zrazovala starce beze studu kde s kým, bez dekoru, kydajíc hanbu na jeho bílou caesarskou hlavu, měníc dům, Lamberkem jí darovaný, v hampejz, kam volně vcházeli a odkud volně vycházeli četní její milenci rázu nejpodezřelejšího. Její drobný ptačí mozek jakoby nedovedl snésti tohoto náhlého štěstí z úlovku tak bohatého, který převyšoval všecku posavadní její kořist, a jakoby nárazem na tento nečekaný zdar ztratil rovnováhu: rozhazovala peníze plnýma rukama, pleníc divošsky, bez starosti o zítřek, jmění starcovo; odložila nejen všechen vylhaný stud, ale i poslední zbytky vkusu, rozumu, opatrnosti, chytrosti a stála zde na ráz nahá a sprostá, pijíc rozšířenýma vilnýma nozdrama vlhký zápach své pravé močálové nebo loužové přirozenosti a noříc se s rozkoší, dlouho zapíranou a odpíranou sobě, jako husa nebo kachna ve svůj vlastní živel.

Spor sledoval nyní spor, hádka hádku, urážka urážku a spílání spílání v berlínském domě Lamberkově; ale marně a neplodně, neboť starý muž, jak byl již oblouzen a zotročen, nedovedl vzchopiti se k činu; dovedl jen lomozně potřásati řetězy, v něž vkula jej jeho pozdní smyslnost, nedovedl rozlomiti jich; občasnými objetími, jichž mu dopřávala v určitých dnech a hodinách po promyšleném pláně, lámala Fanchetta Meierová poslední trosky jeho síly, vůle, karakteru; a stařec vyvrávoral z nich vždycky jako zoufalý trosečník z herny, odraný o poslední zbytky energie a sebeúcty, a uhoříval takto rychle, dobíjený hanbou a sebeopovržením, lámán hněvem i rozkoší, záštím i smyslností, jako svíce zároveň na obojím konci rozžehnutá, v pustém zdivočilém plápolu.

„Starý pán, chuděrka, v poslední době velmi rychle scházel,“ mínil Jan Bezzemek do rachotu rychlíkových kol, supějících chladnou písčitou plání braniborskou, z níž vyšlehla sem tam nevysokou vlnou chudá břízka nebo nízká borovičná kleč.

A v takovém důvěrném tête-à-tête, neznámo, zda milostném nebo svárném, ranila včera o jedenácté v noci Karla Lamberka mrtvice mozková; a za hodinu, nenabyv již vědomí, skonal.

Vlak vjel do obvodu berlínského, ve sféru civilisace náhle, bez přechodu skoro z pusté krajiny, na níž ležela syrová samota až předhistorická, v níž jakoby včera ještě hunští nebo skytští nomadové napájeli svá stáda. Třesk břeskných světel s vysokých semaforů udeřil ve zrak Frankův, který odcizil se poslední dobu příkrostem velkoměstským, a za několik minut po té sklíčil jej již Berlín, prostorný bez pravé velkosti, mohutný bez pravé síly, mučivou strázní nervovou.

Schoulil se v kočáře vedle starého sluhy a žalného druha otcova, jehož stará vystydlá kostra, zdálo se mu, zachrastila, jak přisedl k němu, a myšlenky jeho třeštily mrazem a tmou zoufalství.

Do tupých dum jeho mlaskala kopyta koňova, odrážející se od asfaltové dlažby, a zvuk tento zněl mu nevýslovně prázdně a mrtvě. Na chodnících šeravé stíny prostitutek rozplývaly se v umoklé mlze; ve vyhublé protáhlosti jedněch bylo cosi oběšeneckého, v zduřelosti druhých cosi utopeneckého, jak mokvaly v mrholivém přísvitu lamp – ve všech cosi mrtvolného a automatického: posunovaly se jako veliké loutky, jakoby byly strojem nataženy. A když vůz zahýbal za roh, zazdálo se Frankovi, jakoby skrčena v střapatých hadrech číhala tam loupež nebo vražda nebo jiný zákeřný zločin.

Všecko, lidé, zvířata, věci, nebe, domy i půda, mělo vzhled fantomatický a neskutečný. A já, stín mezi stíny, prošlo nitrem Frankovým, studený a mrtvolný jako všecko zde, sunu se pohřbít stín otcův – ano stín, neboť opravdový a skutečný Karel Lamberk zemřel již dříve.

Hle, peklo, řekl si náhle, jakoby mučivé dojmy, které sahaly po něm, zaklel v pevný tvar. Jací pošetilci, kdož smyslili si posmrtné peklo! Proč ještě posmrtného pekla? Hle, zde se vraždí; zde se podvádí; zde se kuplíří a smilní; zde se krade, zde se násilní a rdousí a všecko ve formě zákonné, čistotné před církví i před státem. A církev říká k tomu epilogem své amen a stát vybírá z toho svou daň.

Hle, jaký prolhaný, neskutečný, z klamu a podvodu zbudovaný jest celý svět a život.

Já, potřísněný blátem a hůře, tisíckráte hůře než blátem: zločinem, já, jenž poskvrnil jsem se sám, – já jedu pohřbít otce, na jehož caesarskou hlavu, když sestárla, umdlela a znepozorněla, uvrhl kdosi kalu. Kde vezmu slzí, abych omyl ji z bláta a prachu?

A myšlenka na Michaelu prošla mu v této souvislosti hlavou.

Kde asi jest nyní? Co se s ní děje? Hle, i ona, druhé dítě Karla Lamberka, potřísněna prachem, poskvrněna blátem. Ale sotva to domyslil, již se opravil: Ne, ne; nikoliv; ona jediná nikoliv! Ona jediná bez viny, bez lsti, bez klamu a šalby, celá, nerozpoltěná, nerozdvojená, neztřísněná, skvoucí vozataj ženoucí se na slunečném voze za vínkem krásy a smrti; ona jediná skutečnost a pravda její, kde ostatní stíny, mátohy, lži, klamy. Ona jediná měla by právo, smýti bláto, které potřísnilo poslední chvíli suchou caesarskou hlavu; ona jediná směla by učiniti to vodou, kde on nedovede toho ani slzami.

Vůz stanul před hotelem, pod jehož střechou bylo Frankovi stráviti bezesnou noc.

Teprve těsně před polednem druhého dne podařilo se mu po dlouhých pochůzkách nalézti v pusté holé kapli, studící svou nahostí, mrtvolu otcovu, která byla prošla již pitevnou pathologickou. Přepadlá tvář její, propadlá již ve stíny, vymlčívala ještě výčitku lidem a především svým dětem, proč že nechali zneuctíti její neviditelný vínek caesarský.

Frank pochopil ji z prvního pohledu pochopením, které zadrhlo mu hrdlo a vrhlo jej na kolena před ní na drsné studené dlaždice.

© 2016 Institut pro studium literatury | Design by Jiří Císler | Code by Honza Petružela