F. X. Šalda: Loutky i dělníci boží

varianty – různočtení

A4 — Praha, Melantrich, Dílo F. X. Šaldy, sv. 6, 1935, 424 s.


František Xaver Šalda: Loutky i dělníci boží, 1935

LOUTKY I DĚLNÍCI BOŽÍ

ROMÁN MILOSTNÝ

SLOVO ÚVODNÍ.

Není to nic příjemného psát úvodní slova; popuzuje to obyčejně proti autorovi, jako by to byl projev osobivosti, jako by sám chtěl dekretovat přítomnosti nebo budoucnosti soud o svém díle. Ale už Shaw pověděl, že se má obtěžovat autor tam, kde se neobtěžuje kritik, a že je lépe obtěžuje-li se autor, než neobtěžuje-li se vůbec nikdo. Povědět něco ke genesi díla je myslím dobré právo básníkovo, to není ještě vytváření a vnucování vlastního soudu o díle.

Přehlížím-li nyní, když uplynulo více než dvacet let od koncepce tohoto díla, do něhož jsem uzavřel a v němž jsem básnicky ztypisoval své mužství, tehdejší situaci krásné prózy české, vidím beze všeho chvastounství, jak hodně jsem v něm předjal z příštího vývoje beletrie a ne jen beletrie naší. Tak na př. je tu soustavně prováděna zásada vnitřního monologu, pokus zachytit a formulovat první tak těžko formulovatelné náběhy k myšlence a k vůli; je tu místy předjato pojetí času psychického, kolem něhož jest vázáno a srovnáno dějství, ne kolem času mechanického; je tu vědomě opouštěn princip psychologické pravděpodobnosti a nahražován principem stavebné básnické strukturálnosti a účelového symbolismu.

Každý znatel rozvoje moderní prózy evropské ví, jak v téže skoro době podobně si vedli různí směrotvorní beletristé západní, ať Proust, ať Joyce, ať Aldous Huxley. Tím nepravím, že můj cíl a jejich cíl byl totožný; vím velmi dobře, že jsem směřoval a směřuji jinam než oni – a řeknu i, že v tom vidím svou pýchu. Prošlapával jsem si svou stezku, aniž jsem o nich věděl, bez předchůdců, bolestně a namáhavě; nebylo by divu, kdybych byl někdy zbloudil – tak nový a velký byl básnický úkol, který jsem si tu položil. Mnohem víc než soudobá próza románová dala mi veliká hudba česká i cizí – ta často ve chvílích nejtěžších brala mne za ruku a vedla bezpečně jako dobrý genius zásekami nebo na pokraji strží. Učil jsem se u takového Smetany, takového Debussyho, takového Janáčka – ti dali mně mnohem víc, než všichni literáti dohromady; to zjistí a na to ukáží příští. Já za sebe bych mlčení o tom pokládal za nevděk; proto se o tom zmiňuji.

Tehdejší kritika literární, pokud nepřistupovala k dílu přímo s osobním předpojetím a s osobním nepřátelstvím, podléhala většinou naturalistickým předsudkům, a jejím nejsilnějším argumentem proti mně byla jí psychologická nepravděpodobnost, nebo jak také říkala, nemotivovanost některých činů. Toto vulgární nedorozumění šlo tak daleko, že mi jeden výtečník vytýkal, že není přece pravděpodobné, aby Frank svedl jeden den dvě dívky, Šimonku a Kornelii… Ubožák! Je přece z vyššího básnického hlediska docela lhostejné, minuly-li mezi erotickou scénou se Šimonkou a onou s Kornelií jedna, dvě, tři hodiny, nebo jeden, dva, tři dni, nebo posléze jeden, dva, tři týdny. Jediné, na čem záleží, je, aby básník vyhmátl a zpřítomnil čtenáři typické obžerného mládí Frankova, jeho typický postoj k životu, a čím intensivněji to dokáže, tím lépe pro něho. Proto má právo potlačovat bezvýznamné děje a události a syntetisovat v momentálné obrysy a postoje, co je rozptýleno v mlhavých nápovědích po rozměrných, ale hluchých plochách. Jiný skribent zase chytil věc, chudák, jak se domníval, za vědecký konec a snažil se v potu tváře v historické studii dokázat, že nebyla politicko historická situace pobělohorská taková, jak si ji představuje ve Vídni Šimonka, nebo tázal se důmyslně, byl-li Komenský opravdu takový, jak jej ona vidí. Kdybych napsal historický román nebo historické drama o Komenském, mělo by to do jakési míry svou oprávněnost – ale takto? Nad takovými podučitelskými barbary, třeba to byli graduovaní doktoři a profesoři, je možno se jen usmát.

Kdo však neselhal a kdo mi porozuměl, byli ku podivu čtenáři, a právě čtenáři zcela prostí, čtenáři z venkova. Dostal jsem od nich nejeden list svědčící o pochopení a proniknutí zcela výjimečném. Kvitovat je zde je mi povinností, která mne plní radostí. Potvrdili mi mou starou víru, že citová noblesa a porozumění básnické není u městských polovzdělanců nebo nedovzdělanců, kteří nebývají ve věcech poesie velmi často nikým jiným než civilisovanými barbary, že je naopak v lidu, budiž jím zemědělec nebo dělník průmyslový. Jejich vážný a opravdový poměr k práci rukodělné je patrně klíč, který otvírá a zpřístupňuje tajemství tvorby básnické. Každá práce, budiž zdánlivě sebe prostší a všednější, je-li jen konána s celou duší a radostí, jest dílem jako tvorba básnická nebo umělecká; a sdružuje celou svou obec v jedinou církev zasvěcenců…

Toto čtvrté vydání je místy dosti hluboce přepracované. Řekl jsem již jinde zásadu, kterou se v tomto směru řídím. Pokavad tě znepokojuje tvá práce, pokavad jsi nespokojen, pokavad toužíš po větší výrazivosti, je tvé dílo nedotvořeno, a máš nejen právo, ale i povinnost jít za dokonalostí větší: je v něm pro tebe kvas a osten, který potlačovat bylo by zločinné. Tehdy jsem v lecčems uvízl v půli cesty; usiloval jsem o ledacos, nač jsem nebyl ještě dost silný. Tu dojít, tu dotvořit, bylo dnes mou ctižádostí. Slyším dnes některou větu jinak, než tehdy, a stavím také místy jinak, než tehdy. Podat zpřesnění a zkrystálnění výrazu, kde k tomu byly tenkrát náběhy, o to jsem usiloval v této nové versi, která se ovšemnedotkla v ničem básnické tektoniky.

V Praze v únoru 1935.

PRVNÍ DÍL

I. All service ranks the same with God –
With God whose puppets, best and worst
Are we: there is no last nor first.
Robert Browning: Pippa passes.

(Každá služba má stejný pořad u Boha –
u Boha, jehož jsme loutky, nejlepší i nejhorší:
není posledního ni prvního.
Robert Browning: Pippa jde mimo.)

II. Kdo zná sílu kola tanečného, bydlí v Bohu,

neboť ví, jak láska usmrcuje.

Dželaleddin Rúmí.

III. Milost boží k nám projevila se v tom, že nechal stvoření svého nedokončeného a povolal nás k němu jako dělníky, spolupracovníky, spolutvůrce, ponechávaje nám možnost účasti v něm; a není snad opovážlivé domýšleti se, že s přáním a touhou, abychom jí užili.

Ze zápisků autorových.

1

Dům, tichý beztak celý den, tichl k večeru ještě víc, jako by tušil, že v tu chvíli touží zdřímnout suché vyhublé tělo staré paní, bolestmi vysílené a utrpením usmýkané. Nebylo slyšet nic než sborové švíření vrabců, monotonně narůstající jakousi hluchou vlnou a pak naráz přeryté, kterým oživovala vždy před slunce západem stará zahrada kolem domu, nyní v předjaří ještě pustá, prázdná a zpřísnělá vysokými kmeny starých černých stromů. Ležela zde tak ochočená dlouhým stykem s člověkem a zlidštělá jím, že vyvolávala v tobě přímo dojem prázdného jeviště před počátkem představení, toužícího již, aby bylo zalidněno herci.

V tu chvíli vycházela vždy z ložnice matčiny vysoká štíhlá dívka melodického čela a rozpuklých, života dychtivých rtů, ale poněkud bázlivých, byť i rozzářených zraků, které jako by se v těkavém nepokoji uhýbaly střelám světla a života; a napomenuvši v předsíni služku, aby se chovala co nejklidněji a ihned ji zavolala, bude-li třeba, sestupovala tiše a ve svém volném rouše skoro slavnostně do zahrady. Zde teprve vydychla volněji z hrudi tísněné celý den zoufalým vzduchem pokoje, v němž se bez naděje ve vítězství bila se smrtí již třetí měsíc její matka, a očím uštvaným hrůzami a zlými předtuchami dávala píti nový klid a novou naději z posledních laskavých krůpějí červánkového západu, jak se zachytily v černé síti stromových korun. Zde v hodinové procházce sbírala Kornelie své síly, tak poražené a rozprášené často za den její služby u drahé trpitelky opětovanými útoky nemoci vítězně postupující; zde se zbrojila novou trpělivostí a věrou, zde se učila vylhávat úsměv na poděšenou a znervosnělou tvář; odtud se vracela k loži nemocné jako voják na bojiště, statečná i v zoufalství.

Kornelie s matkou nebydlila dlouho v tomto starém rodinném domě malostranském; teprve před rokem koupila jej stará paní, jihočeská statkářka, jíž zemřel po dlouhé strastné chorobě milovaný muž a jíž tím jako by naráz se uvolnilo pouto vížící ji, jak se až posud zdálo, co nejpevněji k jejímu domovu, k pokojnému a zadumanému rodnému kraji.

„Hleď, Nelly,“ říkávala dceři, rozhlížejíc se po pustých pokojích jednopatrového zámečku a propukajíc při tom ihned v lítostné štkání, „co zde? Všecko mně zpustlo jeho smrtí. Starat se o hospodářství nyní? K čemu a nač? A ani sil již na to není. Přestěhujeme se do města, snad se tam ztratíme spíš svému hoři.“ Nelly pokládala nepokoj matčin s počátku za rozmar, který pomine sám sebou; ale když se stupňoval a časem přecházel až v úpornou melancholii, pochopila, že stojí před jakousi nervosou, která zřídka zachvacuje stáří, ale zachvátí-li je jednou, neustupuje snadno. A poněvadž měla k matce poměr dosti chladný a vnějškový a poněvadž jí bylo obtížno, bojovat s jejím zoufalstvím a vyvracet je novými a novými důvody, nebo rozptylovat je novými nápady a myšlenkami, povolila tím spíš její vrtošivé touze, čím víc se samo srdce její z nudy a stesku, jaké krušívají mládí v samotě, přenášelo ve svých snech do velkoměsta. A tak prodaly statek, majetek bořkovský, vlastnictví rodu matčina déle než sto let, do něhož se před více než třicíti roky přiženil otec Korneliin, a přestěhovaly se jednoho kalného podzimního dne do Prahy.

Život Beaty Nikodymové nebyl snadný; naopak: jakýsi olověný mrak stál nad ním a odbarvoval jej ze vší samozřejmé bezpečnosti a radosti. Jako by se v ní vývojová linie jejího rodu, posud vzestupná v síle a víře životní, náhle přelomila a sestupovala, tak působil již její křehký a teskný zjev v galerii jejích robustních, zdravím a silou kypících předků. Byla celá jakési měsíčné krásy, cizí výbojnému rázu jejího rodu, která se nadto rozvinula v ní, zdálo se, na úkor zdraví; a bylo třeba vášnivého vzrušení, aby ožila její dřímotná bytost přítokem síly, kdežto její předkové i sourozenci byli jí svlažováni neustále stejnoměrně v pokojné bezpečnosti. A z hlavní vlastnosti svého rodu, z radosti životní, z pocitu jistoty a samozřejmé nerozpačitosti, z touhy po činnosti a záliby v ní, neměla skoro nic. Důvěřovali-li ostatní Pětvaldští a Pětvaldské Prozřetelnosti a svým silám a vrhali-li se do života s důvěrou a s radostí jako dobří plavci, jimž zápas s proudem jest ostruhou sil posud nevybavených, stávala Beata dlouho na břehu, než skočila do vody, a plovala pak ne s vášní, ale jen z nutnosti, aby neutonula. Život jí nebyl bojem, ale hořem; nebyl jí údělem, který se přijímá v pokoře a s trpělivostí a koření se v šťastných svátečných chvílích duše podnikavou výbojností, nýbrž trestem, na nějž se odpovídá s počátku reptáním a později lhostejností.

Beata žila život ne stejnoměrný, nýbrž jaksi přerývaný, plný odskoků a vnitřních pomlk a zámlk; zmocnila-li se kdy životného opojení, bylo to jen na chvíli, úskokem, v jakémsi napětí celé bytosti, v exaltaci krátce trvající, z níž upadala záhy do střízlivosti tím patrnější a bolestnější, čím jasněji si uvědomovala, že se vedrala neprávem, lstí a podvodem a jaksi proti svému určení a své přirozenosti na vteřinu ráje. Měla jediný opravdový zájem životní, a to byla láska k jejímu muži, Albertovi, někdejšímu důstojníkovi, který se vzdal vojenské dráhy, aby hospodařil na statku ženině; ale ani tato láska neskýtala jí pocitu životné radosti a bezpečnosti, nestupňovala jejích sil do smyslové plnosti, nýbrž přinášela jí celý život jen zvláštní napětí a roztěkaný nepokoj. Bylo-li v ní pro Beatu štěstí, bylo to štěstí ne jako denní sílivý pokrm a nápoj nás prostých smrtelníků, vypěstovaný na zemských polích, zahradách a vinicích, nýbrž jako rozblouzněné chvilkové zapomenutí sebe i světa, bezkřídlé tíhy vlastní bytosti i celého plazivého života, jako krůpěj svatokrádežně uloupená z nebeského poháru nektarového, určeného nesmrtelným Olympanům, štěstí hašišové a opiové, jež vysiluje a po němž návrat do skutečnosti bývá dvakráte trapný a bolestný.

Muž Beatin byl sobecký krasavec, od přírody těkavý, a nebyl jí věrný; Beata dovedla ho sice na chvíli k sobě přilákat, ale nedovedla ho trvale upoutat; a tak si ho sice vybojovala několikrát na sokyních, ale nezískala ho nikdy navždy. Tím byl vnesen jakýsi romantický, skoro dívčí neklid do jejího života a vřel v něm a kvasil v něm až do pozdních let; tím se stalo, že štěstí, které bylo jiným ženám pokojným statkem, bylo jí předmětem touhy, zápasu, naděje i bázně a jitřilo její duši tam, kde duše jiných žen sytilo a uklidňovalo.

Jako všecky ženy zamilované po milenecku do svých mužů nebyla ani Beata vášnivá matka; v dětech viděla nevítané hosty, kteří jí odcizují manžela, někoho, kdo ohrožuje její krásu a činí ji méně žádoucnou jejímu muži. A z dětí byli jí bližší dva synové než dcera, snad proto, že v dceři postřehla záhy poslední tajné zpříznění se svou nedůvěřivou rozkolísanou duší; alespoň hoši, výbojní zvláštní plápolavou nervovou horečkou, třeštící za životem a ženoucí se do něho slepě jako moli do plamene a sežehnutí jím také záhy, zajímali ji mnohem víc než zamlklá přísná Kornelie, tak se uzavírající do sebe, jako oni se vydávali, a chránící se pro jakýsi temný příští osud tak žárlivě, jako se oni marnotratně rozptylovali v každém náhodném větru. Byli jako nádherné skvělé hračky, jako zábavný rozmar, kde Kornelie byla sám těžký nesdílný zákon a příkrá nutnost. Již jako dítě vymáhala si Kornelie od každého přísného a vážného poměru a snášela těžce, žertoval-li s ní někdo nebo podvedl-li ji dokonce, byť v dobrém úmyslu; později neodpouštěla nikomu narážek a tím méně dvojsmyslných řečí a stávala se tím vším nepohodlnou svému okolí.

Byla dítě záhy probuzené a čilého a jemného života smyslového, přístupné všem svodům životní sladkosti, potřebné lásky a něhy a žíznící po nich; ale podivný, hluboko zakořeněný stud a nepřemožitelná cudnost držely rovnováhu těmto sklonům a byly tak mocné, že je překonávaly a vítězily i nad zvídavostí velmi živou v tomto dítěti silného, rychle se vyvíjejícího intelektu. Kdysi nabídla ani ne čtyřleté Nelly služebná cukroví, a ačkoliv touha po něm byla v dívence od přírody smyslné tím mocnější, čím řídčeji se jí naskýtala taková příležitost, dítě odolalo a odmítlo pamlsky přímo mu vnucované – tak silný a nepřekonatelný byl její ostych z dospělé podřízené osoby, na jejíž nízkou úroveň, zdálo se jí, ihned by poklesla, kdyby přijala jejího daru.

A tento stud byl přehradou nejen mezi její touhou a jejím naplněním, nýbrž i mezi jejím nitrem a světem vnějším; on bránil jí, aby neprojevovala ani toho hnutí, které ji pudilo k osobám nejbližším. Kolikrát toužila vrhnout se matce k nohám a obvinit se ze svého osamocení jako ze zločinu, ale v poslední chvíli nikdy toho nedovedla. Tehdy pocítila vždycky, že tento zločin jest sám záhadný střed její bytosti, a že, kdyby jej vydala své matce, oloupila by o něj celou svou budoucnost; že by se dopustila zrady na čemsi, čemu není jména, pro co neměla ani představy vyjma tuto všeobecnou pověrčivou hrůzu; že snad jen v plamenech nesmírné lásky mužovy bude moci jednou zjihnout a se rozplynout, jako na jaře jihne loňský sníh a led. Jen v novém vnitřním světě, pod zákony nového nebe, nového slunce a nových hvězd, cítila, mohlo jí být vykoupení z tohoto zvláštního zajetí vlastního hoře, vnitřní zimy a nedůvěry, duševního prázdna a neplodnosti. Ale tento nový vnitřní kosmos a jeho nový gravitační řád odvažovala se posud sotva hádat svou nejbojácnější touhou. Posud žila pod starým tvrdým zákonem, bijíc hlavou o nízký zatuchlý strop, zklenutý tvrdou pěstí všech jejích běhů životních, určených již před narozením, pod zákonem nedůvěry v život i v sebe, pod temným zákonem zapírané lásky a podezírané čestnosti boží, pod zákonem malodušné střízlivosti, s níž přistupovala ke všem životním jevům, říkajíc sama sobě: Vydrž, vyčkej, neukvap se! Nevzdávej se, nedůvěřuj! Kromě chladné zdrželivosti, která soudí a měří, není bezpečnosti; z dýmu, páry, oblak, klamu zbudován jest svět a zboří se pod patou tvého rozumu. Was heute Speise war, wird morgen Kot!

Kornelii byla již dvacet dvě léta, ale nebylo posud muže v jejím životě. Stýkala se ovšem s mladými muži společensky, dvořila se jí již řada lidí, jež přilákala buď její přísná, temná, uzavřená krása, nebo její jmění, ale srdci Korneliinu nebyli ničím než předmětem lhostejnosti a odporu nebo tajné bázně a nenávisti. Hnusili se jí všichni sentimentální lyrikové, kteří se po troubadoursku před ní plazili a zapírajíce svou mužnost, vylhávali tóny, které nebyly jejich a jimiž nezvučelo jejich nitro; a od několika opravdových mužů, hrdých a sebevědomých, s nimiž se posud setkala, byla odpuzována jejich panovačností a tvrdostí nebo jejich sebevědomou převahou, proti nimž ihned se zbrojil a bouřil odboj její hrdé duše dívčí, tolik žárlivé na svou samostatnost a svéprávnost. Jako by tušila, že muž bude jednou rozhodovat o jejím bytí nebo nebytí, a jako by chtěla tuto osudnou chvíli oddálit co nejvíce, tak šla posud životem, vmíšená úmyslně do davu, vhalená v šedý prach dlouhé pochodové řady jako plachý provinilec, toužící nepozorovaně proklouznout úzkou branou z města: na vnějšek tichá a uvnitř odbojná, zjitřená pod chladným krunýřem společenské konvence a podivně pokořená ve své hrdosti tímto vnitřním nepokojem, kterého si nemohla zatajovat, stejně jako ho nemohla překonat.

Nebylo posud muže v jejím životě. Nebyl jím zejména Vít Ješuta, syn sousedního statkáře, mladý doktor filosofie, historik, který se nedávno vrátil z německých universit, vysoký, útlý, úzkoramený blondýn, jenž metodičností a korektností maskoval nedostatek osobnostní jadrnosti. Zajímal ji jako předmět, jako exemplář lidského přírodopisu, ale nedovedl ani na vteřinu rozbušit její srdce, zároveň pokojné i napiaté jako struna čekající vpádu smyčce mistrova. Dovedl jí vyložiti filosofický problém nebo načrtnout několika rysy osobnost některého myslitele, ale odborná kniha dovedla by to stejně dobře.

Okamžitě se však stával bezradným a bezpomocným, byl-li vyzdvižen ze svého teoretického živlu; pak byla podívaná na něj stejně trapná jako na rybu zmítající se v blátě, když opadla voda. Člověk, který vystupoval jako vládce abstraktních říší, jako někdo, jemuž byly dány klíče od všech věží a hradů myšlenkových, stával se ihned ve světě formy, tvorby a činu školáčkem, oloupeným k dovršení bídy o všecku naivnost, nevinnost a učelivost; scvrklým stařeckým trpaslíkem přírodou bědně podvedeným a zrazeným; homunkulem, který může žít jen umělý život ve vzduchoprázdné prostoře.

Ješutovi byl celý svět dovršený a hotový; jeho osnova byla mu dána jednou provždy, a stačilo ji již jen mechanicky vyplňovat jedním jediným vzorkem také daným a určeným jednou provždy. Žíti život bylo mu meditativné a poklidné zaměstnání podobné řemeslům nejvíce mírumilovným, podobné práci vyšívačky a krajkářky nebo pletače košíků; píle, pozornost, vytrvalost stačily k tomu podle něho úplně. Ale každá závažná chvíle životní znova a znova usvědčovala tohoto rozumáře ze lži a posmívala se tomuto dokonalostníku výsměškem divoce zkřiveným: taková chvíle přiskočila k němu jako žena-svůdkyně, ošlehujíc jej rozpoutanou hřívou svých vlasů i plamenným dechem svých úst jako Sfinga lidožravých, smilných očí a mstivého drápu, která klade svou hádanku a vymáhá jejího okamžitého řešení ze své horké naléhavosti: intuicí, polibkem, objetím, činem, inspirací, vzletem, úsměvem, gracií. A přičinlivý korektní Vít stál již nejednou před ní bezradný, zrazený a zahanbený jako žebrák, od něhož by žádal někdo daru, nebo jako chromec, kterého vyzvala rozpustilá a rozmarná dívka k tanci.

Jednoho časného jitra šli spolu, Kornelie a Vít, letní krajinou. Rosa neoschla posud v trávě a krápala chvílemi z temně zlaté uzrálé pšenice, jejíž převislé klasy zavíraly se za nimi melodicky jako vlna za lodí. Smrkový les, jímž neprostoupilo posud jitřní slunce, stál na stráni slavnostně, tiše, s pozorností až hudební, jako by věznil ještě a chtěl nejdéle zajmout v sobě část noci, nevyplašenou posud zvukem a nevylíbanou posud světlem; a řeka, která plynula odtud ve vzdálenosti asi sta kroků, chvěla se posud prochladem, jako by nesla ještě sněžný mráz hvězd, roztříštěných v noci v její hladině.

Ješuta vykládal jí mythus s počátku sedmé knihy Platonovy „Politeie“, mythus o lidech od narození uvězněných v temné podsvětní jeskyni a tak ukovaných na lýtkách i krku, že nemohli sebou ani pohnout a musili patřit vždy jen rovno před sebe; a oheň, který hoří nahoře v dálce, vrhá na ně světlo zezadu a působí a strojí tak bezděky všecky jejich klamy a zdaje.

Kornelie neposlouchala již dalších výkladů o Platonově užití tohoto podobenství; to všecko netýkalo se jí již a neslo se prázdným zvukem mimo její pozornost. Ale pod dechem obrazu samého zachvěla se tichým mrazem. Ano, takový člověk, od narození uvězněný v temné jeskyni, to je ona; a jak dlouho již dychtila po tom, vyrvat se z ní nebo pobořit její nízké klenby a spatřit slunce a hvězdy, byť za cenu oslepnutí!

Ano, ano, cítí to, jest vězněna, neví v čem, ale jistě vězněna. Vězněna ve vlastní vnitřní prázdnotě a pustotě, ve vlastním hořkém nepokoji? Zamrzlá ve vlastní lhostejnosti? Zazděná do osudu?

Ó jistě, musí to cítit tento muž, který jde vedle ní. Musí vědět o tom on, který ví všecko; a poznání to musí se dnít v tu chvíli v jeho zraku.

Pohlédla mu náhle do očí s rozhodností a smělostí, které se sama zalekla a která div jí nevehnala nach do tváře. Vtrhla útokem svých zraků do zraků tohoto člověka, aby změřila jednou pro vždy jeho nitro olovnicí své touhy.

Přerušil se v svém výkladě a vznesl k ní svůj vybledlý krátkozraký pohled a jaksi loudavě jej na ní zastavil. V tu chvíli objevily se jí jeho oči a zůstaly jí již po celý život mělké jako střepinka rozbité sklenice a střízlivé jako vyschlý písek.

Zastyděla se za něho i za sebe, za své pošetilé touhy a naděje, za svou slabost, že hledala pomoci mimo sebe, a v rozpačitosti sklopila zrak.

Ale on, jako vždycky, pozdě chápal a špatně četl a rozuměl; teprve nyní jejím reflexem rozsvítil se jeho zrak a pobledla jeho tvář, a teprve nyní, když pohasla již touha její, zažehla se jeho vášeň k této ženě, neboť toužil po ní skrytě již dávno, ale, a to bylo karakteristické pro něho, tento oheň, silný a chvílemi až mučivý o samotě, bázlivěl a bledl okamžitě ve styku s ní.

A zatím co ji zaléval stud smíšený s odporem, pokoušel se Ješuta nejapně ulovit její ruku a napovědět své vyznání.

„Slečno… promiňte… ale neodvážil jsem se říci vám…“

„Pro Boha, mlčte alespoň,“ vzkřikla, a hněvivé slzy zachrastily jí v hrdle; a její krásná tvář pokryla se naráz černým mrakem, který ji až znetvořil nahrnutým stínem. Dovedla by ho v tu chvíli zabít, tolik pokoření nalehlo na ni z celé té scény a vydráždilo ji k obraně div ne hmotné.

Ale po chvíli mlčení, když vznesla znova zrak k Ješutovi a vyčtla z jeho tváře tolik dětsky bezradného a proto ponižujícího smutku, pocítila lítost ze své příkrosti a překonavši se, podala mu chladně ruku a řekla podivně provinile a umdleně zároveň:

„Buďme přáteli.“

Ale on rozuměl zase špatně, a nový pohled na něho řekl jí, že čerpá novou erotickou naději z projevu a slov, které chtěly mu ji navždy zdvořile odejmout.

Tu noc v hořkých slzách na lůžku vyvolávala si tuto mučivou scénu a vracela se k ní později často ve vzpomínkách, jakož vůbec trapné děje posedaly často její duši; měla v malé míře vzácný dar zapomínání a velmi mnoho vlohy k sebemučení.

A po každé vracel se jí týž obraz, v nějž se slilo jako v drobnou hořkou krůpěj celé její hoře, jakási halucinace, která zachvacovala zároveň její srdce i její nervy.

Po každé bloudili spolu v nějaké krajině zprahlé letním žárem, poseté jakýmisi balvany tváře skoro výsměšně lidské; po každé žízeň svírala jí hrdlo a podlamovala jí kroky; po každé vznesla v úzkostech k němu zrak a po každé odpověděly jí jako by pokrčením ramen jeho vybledlé modré oči, mělké a střízlivé jako střep rozbité sklenice. A po každé slyšela hučet v polotemnu opojným šumem, který mívá jen neznámá voda tekoucí ve tmách a který sám již bolel její srdce a mučil je umdlévavou hrůzou, nějakou řeku, kterou spíš tušila než viděla za nimi. Jaká to byla řeka? Odkud se tu vzala? Nevěděla toho. Všecko co věděla bylo jen, že se z ní musí napít, nemá-li zajít žízní. A po každé stanula před jejím srdcem a protkla je zlotřilým výsměchem otázka: Jak ti donese v tom mělkém střípku svých ubohých vybledlých a unavených očí vody z té nesmírné tajemné řeky, jejíž šum teče přes tvé srdce jako dravý proud, hned ohnivý a hned ledový, a přikrývá je jakýmsi ztrnutím? Co ti z ní může donést pro tvé suché rty? Nanejvýš jednu jedinkou drobounkou zvětralou krůpěj – zvětralou a zteplelou krůpějku z toho moře hrůzy, tmy a rozkoše, do něhož chodí pít hvězdy, které koupe celý vesmír a které tušíš blízko, zcela blízko, tak blízko až tě z toho srdce bolí. A její žízeň neslábla, naopak rostla, čím víc ten tajemný mučivý šum vodní vnímala – vnímala ne sluchem, nýbrž celou svou bytostí jakoby vytřeštěnou v jedinou úzkost: aby se ho dost naposlouchala, aby jí ani jeden jediný prášek zvukový neunikl. Slyšet, slyšet, víc slyšet, třebas tě to umučilo a třebas tvá žízeň vzrostla až do horečky, která zabíjí. A jednou, když byla nakonec zetřásla ze sebe tu můru, jela si dlaní po rtech, aby se přesvědčila, jak jsou vnitřním ohněm popraskané…

Dvě léta uplynula již od tohoto děje a nebledl posud v její mysli. Stal se jí jakousi nápovědí, jakýmsi životním symbolem, významným akordem zvláštní barvy, který doprovázel odtud, i když mlčel, celý její život a zavíral v sobě, věřila, věštbu její budoucnosti: cosi, co se vrátí, byť v jiném tvaru a složení.

I dnes, když sestupovala do zahrady, zalehl jí do mysli – odkud a proč? Nevěděla toho, ale snažila se setřást jej ihned, zardousit jej v zárodku.

Studený chlad večerní ji prochvěl: vhalila se těsněji v šál a zrychlila krok, jako by čemusi utíkala.

Ale neuběhla daleko, stanula a zdánlivě jsouc zabrána nalitými smolnými pupeny kaštanovými, zahloubala se unavenou hlavou v mučivou tmu, která ji celou zalehla od nemoci matčiny.

„Hle, to jest tedy život,“ pravila k sobě snad již po tisícáté za tyto tři měsíce. „A po takovém životě taková smrt; po tolikerém utrpení a pokořování mravním utrpení poslední, slepé, surové, hmotné, neustávající, stále se opakující a stupňující až do posledního šílenství, které jest i posledním utrpením.“

Teprve této poslední, smrtelné nemoci byl určen podivný úkol: sblížit po prvé a naposled v životě matku a dceru, které žily posud vedle sebe v zdvořilém odcizení, ačkoliv těžko jest mluvit o odcizení, kde nebylo před tím důvěrnosti a spříznění.

Nyní po prvé zahleděla se dcera pozorně na život matčin a nemohla nezaplakat nad ním, jako bys nemohl nezaplakat nad ničím životem, i cizím, kdybys jej mohl rozestřít před sebou. A nemoc vzala zde na sebe tento úkol a plnila jej s děsivou svědomitostí, s vědeckou skoro akribií: záhyb za záhybem skoro rytmicky rozvíjela minulý život matčin a rovnala jej před užaslým zrakem dceřiným v jakýsi vlys nebo pás, vyplněný mučivými skupinami bolestných osob a dějů.

Jak postupovala tato neúchylná a brutálně spolehlivá nemoc – rakovina žaludeční – tak zmenšovala stupňovanými bolestmi zájem nemocné o přítomnost a tak zatlačovala její duševní život do hlubších a starších vrstev; a tak se stalo, že poslední dobu žila stará paní skoro úplně vzpomínkami ve svých mladých dívčích letech, prožívala znova se vší vášnivostí děje dávno uplynulé a dohrané a hovořila o osobách dávno zemřelých jako o živých.

Tak poznala nebo utušila dcera leccos, čeho posud neznala, a, nadána obrazností, vcítila se v celý tento život, v sám jeho bolestný, vášnivě rozrytý a zpřetrhaný rytmus, v samu jeho zmučenou a zjitřenou, tisíckrát zjizvenou tkáň. Tak vžila se v tento život stále pokořovaný a urážený, zmítaný strachem o lásku nestálého marnivého muže, závislý na ní a proto neustále uděšený; vnitřně podrytý a odmocněný a na vnějšek horečný a zmítaný. V život ženy, jíž bylo mateřství utrpením, s něž nebyla; život přetížený i jinak břemenem, život odříkavý a neradostný, bez síly a sebedůvěry, spíše usmýkaný a uvláčený než prožitý; a spíše protrpěný v šedém němém vzdoru jako prokletí než probojovaný v hrdém zápase.

Zatím co vnořena cele do sebe, přemítala Kornelie takto prach lidské bídy, zaskřípěl za ní písek, a sotva se otočila a vzhlédla tím směrem, docházeli k ní již dva mladí muži. Jeden z nich byl Vít, který ji i zde, v městě, občas navštěvoval, druh jeho byl jí cizí.

Již z prvého pohledu na ně byl patrný každému lepšímu pozorovateli zásadní rozdíl jejich bytostí: jak byl Vít rozpačitý, rozkolísaný a závislý na náladách i náhodách, tak byl cizinec uzavřený a pružný, bezpečný a jistý sám sebou, světem i životem. První, bylo patrno, koná všecko s napětím celé bytosti; druhý ani do největšího napětí nevkládá všech svých sil: vždycky má v záloze něco nezužitého a nespotřebovaného. Chůze Vítova a celé držení jeho byly korektní, ale suché a střízlivé, bez vnitřního zvlnění; cizinec kráčel snad poněkud nedbale, ale při tom podivně měkce a melodicky, jak kráčí vnitřní síla nezcela procitlá a uvědomělá posud.

Červánek, který visel na západě a překládal svým svitem těžkou, obnaženou a mrtvou posud hmotu zahradní ve vyšší vzdušnější polohu, skanul nyní cizinci do tváře, která celá pod ním jaksi změkla a se proteplila, ale zároveň i zduchověla; bylo to, jakoby čekala tohoto doplňku, aby řekla své poslední slovo.

A před Nelly stál cizí mladý muž tak jistě a zároveň vzdušně, že, zdálo se jí, měla na něm stejný podíl půda zemská jako říše podnebeská; a při vší jeho zdrželivosti a jakési vnitřní zasněnosti bylo v celém jeho zjevu tolik naléhavosti a nutkavosti, že ji až zabolela bolestí skoro nervovou, zvláště když na ni upřel svůj podivně pokojný zrak.

Jeho velké kulaté oči v čisté plavé pleti pod víčky poněkud těžkými – velké oči mladého dobyvatele – přezíraly ji několik vteřin, jak byly roztříštěné světlem, ale pak objaly ji rychle teplem skoro živočišným jako hmotný dotyk. V prudkosti, s níž se na ni snesly, bylo cosi až nenasytného a přitahovalo a zároveň odpuzovalo Kornelii, zvyklou na duševní pološero.

Cosi až zvířecího bylo v těchto očích; byly teplé, měkké, spolehlivé, cele nesené instinktem. Nebylo v nich vypočítavosti ani záludy, ale ovšem také ne moudrosti a sebevlády; byly to oči schopné každé pošetilosti i každého šílenství, nejlepšího i nejhoršího; každého entusiasmu, každé výšiny i každé nížiny.

A zatím co tyto oči stanuly na tváři Korneliině s jakýmsi naivním, ryze předmětným klidem a vybuřovaly tak v ní bezděky s odporem i všecko zdánlivě uspané v její duši, uslyšela hlas Vítův, který představoval cizince: inženýr Frank Lamberk.

Vzpomněla si, že před časem požádala Ješutu, aby ji seznámil s tímto pověstným mladým mužem, jehož některé hudební skladby znala a o kterém slýchala tolik zajímavého a udivujícího od mladého historika, jím celé uneseného, ale zamrzela se nyní na sebe pro své tehdejší přání.

A zatím co se Vít tázal po stavu staré nemocné paní, a zatím co Kornelie odpovídala k jeho otázkám, duše její půl se rozhořívala půl stydla pod pokojnou bdělostí pohledu Frankova, který jako by byl cele zaujat jejím pozorováním; a když se posléze od ní odvrátil, jako by v sobě radostně odrazil a pak již podržel cosi z tichého vnitřního uspokojení, ne zcela prostého samolibosti, jaké patrně cítíval vždycky z díla dobře vykonaného.

Snažila se odemstít se mu ihned a neposlouchat ho, když se rozhovořil, ale nedařilo se jí to k jejímu vnitřnímu rozmrzení: tak nutkavý byl nejen způsob jeho přednesu, ale i sám duševní jeho zor, jakým pojímal a osvojoval si každou látku. Co mluvil, bylo na podiv nezúčastněné a neosobní a mohlo se zdát i příkré; byl v tom jakýsi chlad k přítomné chvíli, jakýsi vědomý odklon od ní, jenž by jistě byl rozladil, kdyby neplál v něm oheň myšlenkové síly a její výbojná vášeň, která přecházela i na poslouchajícího.

Nemoc matky Korneliiny byla východiskem Lamberkovy paralely mezi způsobem, jakým přijímají smrt lidé na východě a jakým lidé na západě. Lamberk pobyl bezmála rok v Japaně a Zadní Indii a přinesl si odtamtud, jak pravil, dojmy rozhodující pro život. Nemohl ani vypovědět své okouzlení ze zemí smyslné nevinnosti a čistých barev, z lidí neodcizených prvotné klidné radosti existenční, kteří se dovedli dosud usmívat, a nejen tváří, nýbrž milostností celého rostlinně krásného těla – tam, kde my se již jen šklebíme jakousi křečí nebo posunčinou – a v jejichž kožních záhybech jako by uvízlo a lpělo posud něco z prvotné vůně rajské nebo z oné laskavé tmy, v níž se koupal kdysi celý svět. Život neztuhl tam prý posud v tvrdé hrany a stěny, jimiž se zahradili jednotlivci a o něž se zraňují nyní jako ptáci o mřežové pruty svých klecí: ne, život byl tam prý posud jediná hladina teplého a zasněného úsměvu božího, čeřená jen občas slabounkým vzdechem touhy, který zanikal stejně rychle, jako se budil. Nikde nebylo nic násilného, křečovitého, rozervaného a rozedraného, nic svatokrádežně, úsilím a lstí vyrvaného a vyloupeného z klína svatého tajemství; nikde ne šíleného soustředění se na určitý hmotný předmět a potměšilého a sebevražedného modlaření s ním. Mají-li prý u nás lidé snahu odlišovat se a oddělovat se od druhých, tam prý mají touhu družnosti, chtějí splývat spolu a přetékat a přelévat se v sebe; nikdo nemaří prý času pošetilým kritisováním svého bližního, každý žije prý kladně, vpíjeje se všemi orgány v dřímotné opojení životního bytí. Mezi snem a skutečností není prý zpřetrhána posud šňůra pupečná, a nebe sestupuje prý neustále ještě na zemi, která si nechce zvyknout na své osamocení; člověk (to, čemu my zde u nás říkáme člověk!) nevklínil se prý tam posud svatokrádežně mezi boha a zvíře, a tak bozi prý chodí tam posud po zemi a člověk žije v kráse a smyslné plnosti a bezpečnosti jako ryba ve vodě a pták ve vzduchu. Tam lidé cítí prý individualitu a kult svého já jako lupičství a podvod na celku a vzdávají prý se rádi tohoto pracného sebeklamu; tam prý pravá klidná objektivnost dává a přeje posud každému, což jeho jest, kdežto u nás násilnický subjektivism a pouhý předmětný realism drtí prý zároveň i předmět své lásky i sebe v témže vražedném i sebevražedném objetí.

Jejich umění jest prý jen jakýsi stupňovaný úsměv, jakási lázeň teplejší než obyčejná koupel a sytí a oblažuje především svého tvůrce; u nás naproti tomu umělec rve prý se svým tvůrčím gestem i svůj život ze sebe a stojí zde po tvůrčím aktu zchudlý a zpustošený jako po nemoci. Naše umění skládá prý násilné protivy v cosi monstrósního a proto snad na chvíli úspěšného, ale brzy propadajícího zapomenutí. U nás hudba prýští prý ze samého zmučeného a zraněného jádra věcí – a v tom jest ostatně právě její vůdčí postavení v naší moderní době – a tam jest ještě jen rozezvučený, rozlehtaný a rozlaskaný vzduch. Celý Orient zachoval si prý posud životnou krásu, lehkost, úsměv a taneční rytmus; neobtížil se důležitostnou praktičností a účelností, která ochromuje nás, západníky, a vysušuje všecku inspiraci, tryskající prý jen z milostné plnosti nepředvídané a požehnané chvíle; tam ještě jest prý život hrou a divadlem, a smrt nemá prý proto pro orientálce té hrůzy jako pro nás.

A uváděl jako příklad toho, co řekl, hromadnou popravu japonskou, jíž byl prý před dvěma roky přítomen, kdy všichni delinkventi chovali se prý klidně a slavnostně jako při obřadě; se rtů jejich nescházel prý naivní dětský úsměv, ani když meč katův svištěl již vzduchem; a z povolivších zubů jedné sťaté hlavy vypadlo prý dokonce sousto ovocné – odsouzenec požíval svou obvyklou stravu, zatím co kat sousedům jeho srážel již hlavy… Jak krásně dohrál prý ten člověk svou úlohu v dramatě životném, která mu byla neznámo kým a neznámo proč přidělena – ale přijal ji a nezradil jí prý. Abys mohl změřit a plně ocenit tuto výsostnost duševní, dokazoval Lamberk, musil bys prý být přítomen některé popravě naší, kdy se odsouzenec vzpírá vší šílenou silou svého zoufalství katovi i jeho holomkům, rve je a kouše je a musí být často dovlečen spoutaný jako běsnící dravec na popraviště…

Kornelie chtěla několikráte přerušit námitkami Lamberka, ale ten jako by toho nepozoroval; a jak byl opravdu ponořený do svého výkladu a cele jím zaujatý, pokračoval ve svých vývodech. Nyní, kdy domluvil, byla dívka příliš vzrušena, aby mohla ihned seřadit všecky své námitky v úspěšný útočný šik; a zbledla jen na konci řeči Lamberkovy, jako by celá ta oslava Orientu a jeho klidu a životní jistoty byla její nepřímou urážkou: tak uhádla v tu chvíli, že se setkala s někým, kdo byl sice její protinožec, ale právě tím také její doplnitel a docelitel; s někým tak v nitru zdravým, jako ona byla rozpolcená a churavá; s kýmsi, kdo kotvil pevně v hlubinách týchž vod, jejichž povrchem ona byla zmítána.

„A přece nemají ani Aischyla, ani Shakespeara,“ namítl po delší pause Ješuta.

„Ano, totéž jsem chtěla říci vedle jiného ještě,“ vzpamatovala se Kornelie, ale dříve než mohla dokončit a než velebitel Orientu mohl oběma čelit, přispěchala služka volající dceru k matce.

Tentokráte se zarděla dívka plachým nachem a podavši oběma mužům ruku a omluvivši se, pustila se úprkem k domovu.

„Jak sebou opovrhuji,“ kárala se cestou, „pru se o vzdálené a zbytečné věci a zapomínám na nemocnou matku. Jak jsem hnusná; a vůbec: jak bídný jest celý život!“ a zachvěla se ošklivostí ze všeho, co v tu chvíli sáhalo po ní studenou strašidelnou rukou. A sedíc již v hlavách lože matčina a podávajíc trpitelce léku, probírala se z tohoto pocitu obecné ošklivosti v nenávist k cizímu muži, který ji dovedl naráz tolik zaujmout. „Proč přišel?“ sténala celým svým vzbouřeným bolestným nitrem nenávistnou obžalobu. „Jistě jen pro mou muku, jen pro nové, větší mé hoře.“ A v tu vteřinu nahmatala jakýmsi bezejmenným orgánem své bytosti, vteřinovým bleskovým osvětlením tmy celé své příští utrpení posud nevytvořené. Cítila v tu chvíli se zvláštní jasnovidností, že osud nečiní nic než že surově klidným právem přírody dobíjí churavé, podrývá nahlodané, poráží slabé; že dopovídá jen, co uvnitř jest již napověděno; že dovršuje jen, co je dlouho v skrytosti věky a věky naskládáno. Jest jen slovo, strašidlo a fantom slova, myslila skoro nahlas, a přece nejstrašnější skutečnost.

„Hle, proč přišel právě nyní, kdy jsem vysílena bděním a zeslabena starostmi? Ano, proč právě nyní, kdy jest ve mně nejméně síly k odporu?“

„A proč pobyl shodou okolností jen tolik, aby otřásl mou obrazností a rozechvěl ji, aby ji vybouřil, ale neukojil; proč vynořil se ze tmy a zapadl hned zase do ní? Kdyby si sám měl vybrat podmínky k mému okouzlení, nemohl by si zvolit příznivějších pro sebe, nepříznivějších pro mne.“

Jakési hluché hoře stáhlo jí hrdlo; chtěla plakat a nemohla. Jen vzpoura proti životu dmula se v ní dusnou žlučovou vlnou a kameněla v ní jako každá nevybitá nenávist, nevyřknutá kletba a nevyvržený jed.

2

Boční dvířka domovní zapadla za oběma přáteli, kteří se tak octli v dlouhé, postranní opuštěné ulici, tvořené po jedné straně oprýskanými zdmi zahradními, s tím zvláštním významným pocitem, jako by opustili uzavřený svět, jeviště jakéhosi závažného dějství životného. Architektonická krása domu s přísným monumentálným portikem i výmluvný ráz zahrady, jakoby ustrojené a přichystané k jarní obrodě, nemoc staré paní i tichá štíhlá dívka, z bolestných služeb vyrušená, to všecko je nyní jímalo jako jakási vznešená hudba slavnostní, ukrytá pro nepozvané v nějakém odlehlém uzavřeném sále, slavnostní hudba, z níž však přece zaslechli úryvek náhodou skoro svatokrádežnou. Jako by se byli nechtíce něčím provinili… zvláštní stín takového pocitu, o němž přece věděli že je klamný, je na chvilku zastudil.

V ulici rozžíhali právě svítilny a jejich bělavé plameny protkávaly cínově slabě přísvit hasnoucího dne. Nebe, v tu chvíli jaksi vyvýšené a nezastřené oblaky, ale i nerozhovořené ještě hvězdami, jakoby nutilo duši, aby odpověděla bezednému snovému kalichu nadzemskému celou rozlehlostí svého ztišení a zvroucnění.

Kráčeli chvíli podle sebe tiše, naslouchajíce jen duševní tepně, která v nich bila.

Ješuta, slabší svého druha, zvyklý víc úlevnému nepokoji slova, zrušil první mlčení.

„A věříš své chvále Východu?“ řekl po chvíli, jaksi z rozpaků: vlastní zájem jeho, bylo lze tušit, byl jinde. „Ty, muž práce, podmanitel hmoty, technik? Věříš té idyle, tomuto primitivismu, této snové zadřímlosti, a mluvme přímo, lenošnosti? Marnotratnictví a neužitečnosti? Ceníš opravdu Východ a jeho způsob životní nad Západ?“

Lamberk zastavil na něm svůj pokojný pohled a trvalo chvíli, než jej s něho sňal. Bylo třeba ještě několika otázek Ješutových, aby odpověděl: ale pak, stržen touhou, formulovat si pochyby, které jej mátly poslední dobu, a tím vzít jim osten, rozhovořil se v jakousi půl zpověď, půl úvahu.

Spíše hasnoucímu přísvitu dne, který, cítil to, vnesl nový živel v jeho vnitřní život, spíš vzpomínce na tichou přísnou Ifigenii, již právě opustil, než příteli, který mu kráčel po boku, šeptal ztlumeně, často se přerývaje a zastavuje a pátraje upiatě po přesném výraze, mravní zmatek své duše, která uběhla větší dráhu životní než duše jeho vrstevníků a přece znechutila si cíl, sotva ho dosáhla.

Ano, věří tomu, co pravil; věří tomu od chvíle, kdy spatřil Ameriku, kdy shlédl vlastním zrakem ztělesněný ideál modernosti: největší úspornost; věří od chvíle, kdy poznal a zažil poslední důsledky, k nimž vede hmotná civilisace – zhnusil si ji v nich. Zde pochopil, že snaha vytěžit co nejvíc energie slunečné, chodívá ruku v ruce s tmou duševní; že vůle, přeměnit svět v nejdokonalejší a nejhladší mechanism, poškozuje lidskou osobnost, již zjednostraňuje a zaviňuje tak její krsání. Nikoliv: úspornost není, nemůže být nejvyšší ideál kulturní, a ujařmit víc přírody, než kolik jest jí třeba pro oprávněné potřeby, jest surové a mstí se. Modernost zná prý jediný všelék, jedinou mravnost, jediné opilství, jedinou fantastiku: práci, a neví, že práce, která není radostí duši, – a radostí jest jen práce tvůrčí, budiž sebe nepatrnější a třebas i všední – jest jí jedem; žádná zmechanisovaná práce nemůže prý být dílem, neboť dílo jest jen tam, kde jest napětí a nejistota výsledku až do konce.

Ješuta musil by prý projít americkými velkozávody průmyslovými, aby pocítil lidské pokoření dělníkovo, ten jest zde snížen jen na jakýsi druh nižšího stroje, sloužícího stroji vyššímu, stroji ze železa a z ocele: stroj zde prý tvoří, dělník jen přisluhuje. Té zvrhlosti, té zpotvořilosti, která prý snižuje útvar od přírody vyšší pro něco nižšího! Musil by prý spatřit Pittsburské železárny, tovární města míle a míle dlouhá, zahalená stále v dýmná oblaka, nepropouštějící skoro slunce; a uvnitř v úmorném žáru musil by prý vidět dělníky podobnější kostlivcům než lidem, zmučené mátohy a stíny pracující bez oddechu v jedovatém vzduchu, otráveném věčnými výbuchy ohně a vody spolu válčících. Musil by prý navštívit tavírny kovů v Omaze na březích řeky Missouri, tento obrovský tyglík, v němž dobývají vzácných kovů z rud, vrhaných sem severními státy; toto podsvětí ovládané tmou, ohněm a zmarem, kde rozžhavené pece chrlí neustále proudy tekutého kovu do připravených vozíků, které zaviňují tak snadno jeho výbuchy, vražedné pro přisluhující dělníky: stačí krůpěj vody ve sběrači, aby se vylila žhavá láva kovová po nich a sežehla je. Musil by prý být svědkem toho, jak umírají otravou arsenikovou lidé, určení k tomu, aby vysýpali obsah zvláštních pytlů, do nichž se zachycuje kouř komínový, obsahující jakýsi nepatrňoučký procentový zlomek zlata a stříbra, které by jinak vyprchalo. Musil by prožít, co prožil on, Lamberk, když mu v jedné důlní těžbě nedovolili, aby se pokusil ihned vyprostit zasutého dělníka, poněvadž zastavit stroje pro jedno číslo – a dělník v americkém průmyslu jest jen číslem – není tam zvykem; a tak přišla pomoc jeho již jen mrtvému.

A k čemu prý to všecko? K čemu miliony lidí obětovaných bídnému živoření a strašné předčasné smrti? Aby několik tisíc bohatců žilo životem tupého přesycení nebo neplodné nervové horečky v stálé honbě za novými a novými sensacemi? Aby se mařily miliardy v pustém hýření bez krásy a síly, ano prostě i bez vkusu? Kdyby byly na válku vynaloženy, lépe, tisíckrát lépe prý by bylo: padly by na něco mnohem užitečnějšího a méně rouhačského, neboť by rozpoutaly bouři, která by prometla zatuchlé morové díry hmotářského požitkářství a prochvěla je zase jednou tuchou velkosti a hrůzy, bleskem obnaženého meče trestajícího anděla božího. Není prý trapnější podívané na světě než pohled na malodušného člověka, který se cítí v bezpečí; jeho oplzlá duše vyleze prý z něho jako dešťovka ze země po teplém lijáku a obejme slizkým objetím celou jeho hmotu tělesnou, kterou zbožní a k jejíž službě chce přinutit všecko na zemi; jen hrozba prý, že jest kdesi jakási velkost v podobě moru, války, požáru, katastrofy a že může co chvíli vtrhnout do jeho brlohu jako soudkyně a mstitelka, může prý jej naučit strachu a tím sebepoznání.

V Americe pochopil prý teprve, jak pouhý rozum, pouhá užitkovost, úvaha a přezvěd, obrácené k cíli nejbližšímu a cele hmotnému, brutalisují duši: mění prý ji ve stroj na výrobu největšího množství požitku, na procítění největšího množství rozkoše, buďtež požitek ten a rozkoš ta hrubě smyslné nebo zjemněle nervové. Není prý nic strašnějšího na světě, než zvrhne-li se duše lidská, jíž jest žít, aby byla zdravá, v bázni a naději a v službě velikých činů, tak, že se dá v porobu rozkoše: vyčerpá-li se v této službě tělo, duše nestráví se prý v ní, žel, nikdy a otroctví jejího nebude prý konce, jako by nebylo jinak konce jejímu vladaření; i z muk pekelných, které mohly by ji snad očistit a vytříbit, dovede si prý ještě vyssát kus rozkoše a zkazit se jí znova.

„Věříš-li,“ končil Lamberk, „že tam se mi zprotivilo jednou pro vždy, sloužit užitku lidskému a rozumu lidskému, který se zapřáhl do jeho jha, neboť pracovat a nesloužit jest tam nemožné? Věříš-li, že tam rozlámal jsem jednoho dne na padrť model svého vynálezu, poněvadž jsem pochopil, že by byl ujařmil o několik tisíc lidí víc a získal o několik milionů víc zbytečného bohatství a tím dal příležitost vzklíčit nízkostem, neřestem a monstrositám, které by jinak nevzešly v duších lidských?“

„Zde po prvé zatoužil jsem býti někdo, koho dnešní společnost nezařaďuje a netřídí; pro nějž nemá jména, poněvadž nemá pro něj povolání. Byl bych zešílel v tom prostředí s vysokým tlakem, nebýt hudby: ona mne vyvedla z pouště k živým vodám, ona vrátila mi tajemství mého já, ona vyhloubila ve mně studny, odkud jest vidět i ve dne hvězdy. Ona byla jako rozševelené listí nějakého svatého stromu legendárního, a já, hlavu opřenu o jeho peň, zíral jsem v úžase, po letech a letech zase, jak se stře jeho koruna do všech hloubek, šířek a výšek kosmických a jak zachytává v sebe jako v síť hvězdy. Tvořil jsem, třebas ne mocně a třebas jen v úzkých mezích, ale tvořil jsem přece; a tím pouze jsem se zachránil, tím jediné jsem se přenesl přes chladnou zestárlou mdlobu svého stínového položivota.“

A po malé přestávce s nasupenou tváří a tiše, v přestávkách, jako by mluvil již jen k sobě:

„To všecko vypadá ohyzdně, vím to: jako sentimentálnost a papírová romantika; ale není to sentimentálnost, ač to tak vypadá – v tom právě je neslušnost situace, do níž jsem se dostal. Nejsem ani mentem sentimentální, naopak: sentimentalita se mně hnusí, je mně odporná; nikdo není a nebyl v naší rodině sentimentální; rodina byla a jest výbojná, činná, tvořivá: sedláky, kněze a vojáky, dobyvatele, tvůrce, množitele života, upevňovatele jeho řádu, byť v malém, rodila a odchovávala posud. Můj otec jest první, kdo vystoupil z tradice: první inženýr v ní, první dobrodruh a konquistador, první podnikatel staveb mostních. Jest možno mluvit o romantice v jeho životě? V životě muže, který vybíjel svůj vnitřní nepokoj v návrzích a v provádění odvážných konstrukcí nad vodami exotických jmen v cizích zeměpásech? Všichni přede mnou, i on ještě, pili přímo ze zřídla životního; neblížili se mu oklikou, nezachycovali jeho vzdáleného šumu nebo mživého odlesku refleksí nebo kritikou. Proč já, a právě já, ztrácím toto štěstí životní? Proč se mně prvnímu kalí přímý poměr k životu? Nechci být odsouzen ani k nespokojenectví, ani k vzbouřenectví, ani k snílkování, ani ke kritikaření životnímu – protiví se mně všecky tyhle formy, jsou mně odvozené a zeslabené. Miluji pouze sílu, nic než sílu a jinou sílu, s níž se střetá a soupeří, – proč vniká do mne cosi jako nákaza, co mne chce podrýt? Jak to pokořuje, hádat o sobě, že jsi nahlodán čímsi, čemu není jména; co snad jest kvas k básníkovi nebo k jinému umělci, ale možná také jen nervosa pozdního dědice stárnoucího rodu? Možná také jen únava vyčerpané krve, neosvěžené dlouho již přítokem pravého zdraví ženského, nebo dokonce první návštěva zakukleného šílenství, jež posedalo mého strýce Kašpara a jemuž unikl jen tím, že svlékl předčasně uniformu vysokého štábního důstojníka a vrátil se domů, na rodný statek, rýt zahradu a roubovat stromy a počítat večer brázdy na poli, vlastní rukou za den vyorané, s pohledem tvora příliš lacino šťastného? A přece: což jest možno nekritisovat, nepřít se, nežalovat? Nebo je nutné a proto zdravé, je to příznakem zdraví, jít předepsanou drahou a nevidět a neslyšet, nechtít vidět a slyšet a dovést nevidět a neslyšet a opíjeti se prací a prací a zas prací? Stavět továrny a zlepšovat patenty, dopočítávat se klasických řešení problémů a kupit peníze a peníze a – dodal po pause se sebemrskačským pošklebkem – v prázdných chvílích třebas i komponovat, jako jiní hrají v nich v karty? Jak odporné jest to všecko! A jak malicherné, jak pokořující! A nejhůř: cit nudy roste tím vším v tvé hrudi a otupuje se tvůj někdejší odpor k němu. Člověk zvyká si bezděky hře a diváctví: přihlíží k vlastní hře, v níž jde o jeho kůži, jako ke hře cizí: rozdvojuje se v herce a diváka, ale divák převažuje zvolna: baví více přihlížet než hrát! A v tu chvíli jsi již ztracen: ve chvíli, kdy si zvykneš být divákem vlastní bídy. Naplít na to, jaká ohyzdnost všecko,“ dopověděl po chvíli hlasitěji, jako by na omluvu, a podával mlčky již svému průvodci ruku na rozloučenou.

Setmělo se zatím úplně a oba přátelé došli k obydlí otce Lamberkova, k starému palácovému domu klidných linií a přísného profilu v široké, ale nehlučné ulici novoměstské. Měkké přitlumené světlo lilo se z několika oken prvního patra do zamženého vzduchu jarního a vřelo v něm tichou tesknou důvěrností. A zatím co mladý Lamberk stoupal poněkud nedbale po širokých schodech staré monumentálné budovy, ne dost rozhlaholené a prohřáté dnešním úzkým šedým životem a proto působící ponuře a nepřístupně, představil si celou silou své mladé vášnivé mysli přísnou štíhlou dívku v tiché malostranské zahradě. Zrozpačitěl jaksi a do prázdna zavíral i otvíral pěsti.

„Dovede mne sjednotit? Dovedla by mně vrátit ztracenou celost? Jest z těch řídkých žen, které světlým širokým kruhem kladou kolem sebe záři svého melodického čela a v jejichž ifigenijské blízkosti usíná šílenství, uléhá zloba, ustupuje nemoc? Nebo je z těch příliš četných, které rozpoutávají v muži všecky vášně sebeničivé nebo ulehtávají jej v tupou dřímotu?“

„Ne, nedávej mně jí,“ řekl po chvíli rozhodně, jakoby se obracel k někomu, k bohu nebo k osudu, ke tmě nebo k světlu, sám toho nevěděl. „Nedávej mně nic, po čem toužím. A nedej mně ani jí, a právě jí ne, poněvadž po ní toužím. Ne, není mně přáno spočinout ještě, a příliš mnoho dravčích pudů vře ještě v těchto žilách. Pokavad se nevylijí a nevybijí, nebude pokoje, a snad nebude ho ani, pokavad nezabijí buď mne nebo –“ nedořekl ani v duchu, svraštil obočí, zaklel a vběhl prudce do pokoje, jakoby utíkal od své nedomyšlené myšlenky, nedotušené tuchy.

Otec očekával jej již k obvyklé večerní partii šachové. Ruce složeny za zády, což bývalo u něho výrazem zadumání nebo rozpaků, málo nad průměr, s hlavou suchou, s čelem lehce šikmým, povolivším již z prvního soustředění, s tváří hladce holenou, zatíženou čelistí mocněji vyvinutou, než bylo úměrno, s kulatou do předu značně vyběhlou bradou, přecházel pokojem krokem poněkud rychlým a tvrdým, krokem, jímž chodívá vždycky první generace, krokem, který příliš spěchá, neboť neujistil se ještě vším, čeho dobyl.

Pohleděl na syna zrakem, jenž přicházel z větší dálky než jindy, zrakem proti obyčeji poněkud roztržitým a méně zpytavým než jindy.

Pozdravili se stručně a potřásli si rukama. Teprve když usedali k hracímu stolku, objevilo se z jakéhosi spěchu, nepřiměřeného situaci, že jest mezi nimi napětí, ale že je překonávají jako opravdoví gentlemeni.

Usedli a hráli mlčky; ale zatím co jeden odvažoval tah, druhý snažil se proniknout bytost druhovu, vmyslit se v ni a vcítit se v ni úpornou vůlí.

– Hle, můj otec sedí přede mnou, pravil si syn; tyto žilnaté stařecké ruce, které se ještě nechvějí, zdvihajíce figuru, jsou ruce muže, z něhož jsem vznikl a jehož pokračováním jsem; jehož bytost, byť velmi přeměněnou a přetvořenou, donesu snad o několik let nebo desítiletí dále, za práh jeho smrti a zániku. Co vím o něm? Jak jej chápu a jak mu rozumím? Neznám skoro nic z života jeho před čtyřicátým rokem, kdy si vyhledal v svém rodném kraji velkostatkářskou dcerku, o osmnáct let mladší jeho, která byla mou matkou a zemřela, úplně jím podmaněná, jak se zdá, a jemu připodobněná, při porodu druhého dítěte, v jedenáctém roce svého manželství. Co žil před svou ženitbou? Práci, svou práci, výboj své práce, není pochyby; a ne, víc: vášeň svého života a díla. Byl on a jest on posud Někdo; někdo, kdo nepřijímal svého osudu z vnějška, někdo, kdo si jej vytvářel někdy bojem s životní látkou, jindy spoluprací s ní. Prorazil on první tradici starého zámožného statkářského rodu, jehož členové žili generaci po generaci skoro aristokraticky odloučení od světa, věrní starým řádům a setrvační v starých věrách, vzdělávajíce půdu svých otců a občas ji i střídmě přimnožujíce; volíce výjimečně i povolání vojáků nebo kněží, ale i tu tradičníci, netvořící nových směrů nebo hodnot životních, nýbrž sloužící odvěkým příkazům kázně a poslušnosti, přizpůsobující bez nesnází a pochyb své životy zděděným představám cti. On první vybočil z drah rodinných, on první vyrazil vášnivě vpřed, nashromáždiv v sobě, nevím jak, víc ohně, víc energie, víc touhy po činnosti, víc vášně a víc důvěry v život než jeho předkové; nebo byl to snad jen marný neklid, prázdný nepokoj, byla to snad jen pustá dobrodružnost, cosi patologického, maskovaný úpadek síly rodové? Ne, nikoli: byla to opravdová síla; kladná síla; nic víc a nic míň než síla. Síla, které bylo překonati nejrůznější překážky, síla, která milovala i těžký život za nesnadných podmínek vděčně jako nezasloužený dar darovaný jí neznámým dárcem; síla, která měla i tvůrčí obraznost, ne ovšem samoúčelnou obraznost vidin, nýbrž obraznost skutečnosti, vědomí přeměn, které dřímaly v hmotě a jimž ona pomáhala, aby se vykuklily a zrodily. Vnesl do technické práce svého oboru a své doby cosi jako zárodek nové metody a nového pojímání věcí; dovedl se na své úkoly podívat novým a svým zrakem; nalezl zvláštní způsob, jak nazírat a řešit problémy, jak odpovídat na otázky, které kladou svým řešitelům. Tedy síla, opravdová síla, snad tápavá ještě a brutálná ještě, ne zcela osvobozená a vykvašená, ale přes to, síla: ne romantika, ne dobrodružnost, ne hazardnictví; nic literárního, nic odvozeného; nic, več by se byl vemluvil a vesnil; nic, čím by se byl nemohoucně dráždil nebo slabošsky pokoušel. Bylo v něm jakési opravdové plus síly nad sílu jeho předků: a toto plus vedlo jej přirozeně k tomu, že se stal dobyvatelem hmoty, kde dědové jeho byli jen jejími strážci a vzdělavateli.

Vidí to i z poměru, který zaujal k němu, k Frankovi, svému synovi, hned od chvíle, kdy mu vstoupila na mysl možnost jeho bytí. Ženil se ne z lásky, nýbrž záměrně, pro zachování a vzestup rodu; chtěl mít dědice, chtěl založit dynastii – důkaz, že se v něm energie rodová dala novým směrem, směrem, který cítil nejen jako oprávněný, nýbrž i jako dost silný, aby směl jej pokládat za trvalý a přesáhající jeho osobnost. A věren své myšlence, choval se důsledně k Frankovi již od dětství jako k jakéhosi druhu korunnímu princi nadosobním obřadným způsobem: viděl v něm dědice, pokračovatele dynastie, ne dítě, nýbrž osobnost. Nehrál si s ním, nelaškoval s ním, neměl v poměru k němu nezávazných rozmarů, vyhýbal se záhy všem důvěrnostem i vší citovosti: obcoval s ním skoro výlučně mediem rozumu a vůle. Vštěpoval v něj záhy vědomí poslání; snažil se vypěstovat jeho smysl pro účelnou krásu přesných a přísných řešení matematicko-fysických nebo směle výbojných konstrukcí technických a odvracet jej tak od vší krásy sentimentálné a smyslové. Záhy burcoval také jeho ctižádost, nabízel se mu za soutěžníka a závodníka v úkolech naukových a vědeckých.

Jakýsi stín padl tím na mládí hochovo a zmrazil jeho lásku k otci, kterou se k němu pial v časném dětství. Ale později, když mladý muž, znamenitě uzpůsobený vším, vědomostmi i kázní své povahy, k úkolům moderního těžitele z přírody, plnil i nejobtížnější požadavky, které kladlo na něj povolání otcovské, kdy myslil a uskutečňoval i své myšlenky v tvrdé odbojné hmotě, kdy pocítil první opojení ze svých úspěchů, ceněných odborníky, poklonil se v duchu způsobu výchovy otcovy jako promyšlenému uměleckému dílu: pocítil jej jako něco krásného v jeho střízlivosti, jako něco čestného a cudného a cítil tak až do chvíle, kdy si znechutil své povolání jako netvořivé ve vyšším smyslu slova; jako opakující a prodlužující vládu hmoty nad duchem, přes to, že se tváří, jakoby přemáhalo jím přírodu. „O jaké krásy, jichž se nikdy nedomyslím a nedohádám,“ říkal si nesčíslněkrát v poslední době, „podvedla mne tato ne výchova, nýbrž dresura! Jaké prameny podvědomé krásy a síly, vlastního tajemného a svatého zdraví celé bytosti zasypala ve mně navždy, ano navždy, neboť dokopám-li se jich snad i kdysi, nebudou to již ony, nýbrž jiné vody, z nichž byly vyplašeny všecky najady, zřídla umělá, odsvěcená nešetrným násilím rozumu a hlukem jeho díla ze své milostné léčivosti.“

A přece i dnes, zahleděv se na caesarskou hlavu svého otce, pomátl se v duši a rozkolísal se a tázal se znova, po několikráte již v posledních dnech, nemá-li pravdu přece on, otec, a není-li syn úpadkem vedle něho; nehovoří-li z něho jen zakuklená slabost, zapíraná barevná a zajímavá nemoc, pestře vystrojená smrt. Dovede opravdu tvořit ve vyšším smyslu a ve vyšším stupni než on; žít jiný a vyšší typ životní, než jaký žil on?

A zatím co hlavou synovou šly tyto myšlenky, otec zabodával v pausách často zpytavý hled na jeho schýlenou lebku a hovořil sám k sobě:

– Hle, můj syn, kost z kostí mých a krev z krve mé, a dnes po prvé ho nepoznávám. K dědictví svému jsem jej vychoval, a on jím dnes povrhl; a tváří se, jako by netušil, že pohrdl tím celým mým životem, tím, co v něm bylo nejlepšího a nejcennějšího. Sepial jsem své mužství kázní, o níž nemá snad zdání; svody přistupovaly ke mně, ale myšlenka na něho zapuzovala je. Mé mládí bylo temné a bouřlivé a hrozilo roztříštit mou osobu jako var nádobu o stěnách příliš křehkých; a já stvořil jsem si syna jako soudce nad sebou, a chtěl jsem mu jednoho dne složit účty ze všeho konání svého: toho dne, kdy by vykonal čin, jímž by mne zastínil. Jako soupeři a vítězi chtěl jsem se mu vzdát a domníval jsem se, že vítězství jeho a vykoupení moje jsou již zcela blízké. Všichni v našem rodě měli nebezpečné mládí, mládí nenasytné jako oheň a mučivé jako úpal; a všichni v našem rodě v mužství a v stáří odpykávají si jeho viny a vykupují se z jeho svárů; a všichni užívají jeho hříchů jako schodů, po nichž stoupají k obzíravému a klidnému kmetství. Zlá, dravčí jest síla Lamberků a tryská ráda nejprve vášnivým, kalným a přerytým proudem zločinu a viny, aby se teprve později učistila a uklidnila v souvislý stejnoměrný tok dělné činnosti; tak bylo s dědem mým, tak s otcem, tak se mnou. Děd neustal v mládí, pokud nezničil svého soka v lásce, který jej urazil, a v stáří pomáhal tajně jeho vdově a jeho dětem; můj otec prohýřil v pětadvacátém a šestadvacátém roce třetinu statku, ale mně odevzdal jej větším, než jej přijal od děda. A já? Dvě ženské mrtvoly střehou práh mého mužství; dvě mrtvoly utracené pro mne hříšně a marně. Ano, žel, třikrát žel. Ale mužství mé jest čestné, vyplněné dílem a starostí o rodinu a o výchovu synovu, prosté každé příhany, malé i velké, čisté od skvrn, jimiž se potřísnili více méně všichni moji soudruzi, jak je znám; a stáří mé, přemítavé a dalekozraké, touží usednout na prahu domu synova, v němž vane dech od úst jeho spících dětí i jeho ženy, opříti zvrácenou hlavu o veřeje a pohroužit zrak do věčných světel, které rozrojila nade mnou noc, zatím co údy moje proniká zvolna chlad, tak lahodný po dni tak znojném, a ony stydnou v led a kamení jako má připravená deska náhrobní, na niž smrt píše mé jméno do jinovatky…

A hle, on boří dílo mého života. Proč? Z rozmaru? Z nutnosti? Nevím toho. Mýlil jsem se snad v něm? Není snad z té jadrné látky, z níž musí být dědic, aby donesl myšlenku otcem mu odevzdanou o lidský věk dále? Nemá mocných plecí Atlantových nebo nemá jeho trpělivé duše, neboť myšlenka otcova tíží mnohem víc než myšlenka vlastní a promrzí se a znudí se mnohem dříve než myšlenka vlastní, a muž odkládá ji rád jako žena dítě nemanželské? Nebo procitla v něm snad a ožila v něm snad kletba rodová, kletba lamberkovská: jest mu nutno dopustit se viny v mládí, aby ji odpykával životem? Musí ustrojit si v mládí mračna, tmu a bouřku, aby bojoval s nimi celý život a aby se teprve v stáří rozplynuly jejich poslední šmouhy a cáry v nesmírném křišťálném poháru vroucích světelných nebes západních? Jest mu třeba zločinu, aby se mohl dožít vykoupení a dobojovat se smíru? Ale proč si vybírá předmět své viny právě ve mně? Proč chce se jí dopustit na mně? Proč ne jinde, mimo mne? Osud jest mně dlužen klidné stáří věnčené pokojem; proč vztahuje ruku právě po tomto nejchudším a nejprostším vínku? Proč? Co láká jej na něm? Nic než to, že chtěl jsem jej vplést do svých šedin.

Dohráli, a starý Lamberk vstal proti obyčeji prudce od stolku, odstrčiv jej lehce od sebe nervosním pohybem a rozchodil se po pokoji chůzí zřejmě obtíženou záměrem. Suchá rozhodnost zanítila se v jeho zapadlých očích a tvář pobledla; byl z energického rodu dobyvatelů, vojáků a vládců, muž vůle a činu; ještě nyní krev v rozhodných chvílích hrnula se mu k srdci a odbarvovala líc.

Stanul náhle těsně před synem, který instinktivně povstal, a řekl hlasem úmyslně přidušeným:

„Jest třeba se rozhodnout, Franku; není možno váhati déle. Přijmeš nabídku firmy Laneovy? A odjedeš pozítří do Skotska?“

„Řekl jsem ti již, otče, nemohu: jest to neodvolatelné. Mám své dílo a nemohu je dokončit než zde, v tomto starém městě, které jest mně zároveň blízké i vzdálené, hovoří ke mně ve svých chvílích přátelsky a laskavě jako děd a odmlčuje se ve svých chvílích významnými zámlkami jako věrolomná milenka, která se nemůže překonat a sní o zradě i v tvé přítomnosti. Pracuji na symfonii, nemohu robotovat v tvých závodech a podnicích: vystřebaly by ze mne poslední zbytek síly a duševního zdraví.“

Tvář otcova se zkřivila v odmítavý ledový pošklebek, který urazil syna víc, než chtěl a zamýšlel.

„Víš, co ničíš touto chlapeckou svéhlavostí? Dílo, jehož rozměrů netušíš, plán, jenž ti uniká svou velkostí. Myslil jsem vždycky v smělých liniích, nově a silně, zcela jinak, než jak se myslilo předtím v našem rodě; připravoval jsem vždycky dílo příštích generací, myslil jsem mnoho na ně v úzkostech a nejvíce na tebe; do budoucna promítl jsem svou víru a v budoucnu zakotvil jsem své srdce na nejtajnější naději. Tys měl být, ne, ty musíš být mostem, po němž půjde má myšlenka. Vyvinul jsem v sobě a zorganisoval jsem v sobě nové energie; přetvořil jsem v sobě a zocelil jsem v sobě nejisté a rozkolísané síly rodové; dal jsem staré životní vůli naší nový směr a ráz; vykoupil jsem ji z jejích rozporů a protikladů: chtěj jen uvést se se svými záměry v soulad s ní, a přenese tě přes život jako nese křídlo ptáka přes propast. Hlavní a největší překážky jsem překonal svou osobou a ve své osobě za budoucí: pro tebe jest dráha již upravena; proč nechceš jít po ní?“

„Snad právě proto, že jest upravena. Jsem snad příliš hrdý, nenávidím upravených cest. Nemohu sloužit tvé myšlence: mám svoji.“

Jakýsi vnitřní mráz dotkl se mžikově otce a prochvěl jeho kořeny. Pochopil nějakou temnou tuchou, že vývody jeho vybouřily bezděky všecku pýchu synovu, pýchu lamberkovskou, na jejíž dýmné opilství mladého buřňáku upomenula jej závrať této chvíle. Lamberk proti Lamberkovi: cítil, jakoby se sám rozpoltil ve dvě půle, a ze synovy tváře, znetvořené vnitřním napětím a předrážděním, zadychlo na něho v tu vteřinu jako z praskající pece celé jeho obžerné mládí, rozběsnělé do rouhačství a do svatokrádeže. Třeštil vteřinu zrak na syna jako na přízrak.

„Nevěř jí,“ dobyl posléze ze sebe po dlouhém mlčení jako parný ústupek rozumu. „Jest jen jedna myšlenka hodná dnešního muže, a tu máme společnou, v ní a jí jsme bratři: podrobit hmotu, ovládnout zemi, uvolnit a urychlit oběh všech jejích sil a statků, zapřáhnout je před vůz své hrdosti a urazit tak za hodinu více, než urazili naši předkové za měsíc.“

A syn, také po pause, v níž jakoby slezl tři schodové spirály jakési bábelové věže, zdaleka a nepřítomně:

„Ne, vozil bych tak na bleskovém voze jen svou bídu a nudu.“

Stud, že se marně pokořil před synem, uzardil trochu zbledlou tvář starcovu.

„A kdybych ti poručil,“ vybuchl, třesa se na všech údech a zdvihaje pravici jakoby k ráně.

Frank přistoupil k němu těsně a ožehuje jej svým temným, nyní až zdivočelým zrakem, „opovaž se“ rozdrtil mezi zuby.

Ale v tu chvíli rozstoupli se již oba muži, zahanbení, před mladou dívkou, která jedva slyšitelně vstoupila do pokoje. Byla to Michaela Lamberková, druhé dítě starcovo. Útlá a blouznivá, štíhlá jako prut, o velikých modrých očích, zvětšených ještě vlhkou teplou září, jež jakoby tížila svou přílišností její úzkou podélnou tvář, přecházela tichým starým domem jako stín a prochvívala jej jako světelný akord. Žila snovým životem, plachá, hrdá a uzavřená před světem, který zahlédla posud jen z daleka jako mučivý mrak hrůzy a ošklivosti; ale pohled ten stačil, aby ji zmrazil odmítavým odporem. Žila zasvěcena jakémusi řádu, kterému nebylo jména a jehož řeholi sama si vytvořila: hudba, poesie, meditace, nepojmenovatelné rozkoše a úzkosti zmítaného srdce, plesy, vzněty i trudy duše příliš sebou opojené vyplňovaly její život a setkaná s díly básnickými nebo náboženskými určovala jeho směr jako u jiných lidí setkání s živými osobami. Ta neb ona sloka Keatsova a Shelleyova, Baudelairova, nebo Verlainova byla jí velikým citovým dobrodružstvím; a ta neb ona pasáž z Bruknera nebo Mahlera, ta nebo ona píseň Wolfova nebo Debussyho byla jí zasvěcením skoro nervovým a přinášela jí zjevení, které chránila v sobě jako závazný slib osudu. Otec, tvrdý a přísný k synovi, býval k ní vždycky něžný a obklopoval ji s jakousi přílišnou, jakoby provinilou ochotou vším přepychem; její přání byla mu rozkazem, její rozmary zákonem; ale ona milovala pouze bratra podivnou zbožňující láskou k obětem ochotnou, ano dychtící po nich, čistou a vášnivou zároveň. Cítila k bratrovi churavě hrdou lásku jako k poslednímu představiteli svého rodu, který jí byl jedinečný, oddělený nepřestupnou propastí od ostatního lidství, pyšnou lásku knížecí výlučnosti, jíž milovali své bratry některé princezny starořecké; a vedle toho i osobnostně jako jedinou skutečnost, která dovedla přistoupit k jejímu citlivkovému srdci a nezranit ho. Tato láska byla to jediné, co v ní přesáhlo sen, aniž se dotklo života; a tak slila v sobě světlou duchovou vroucnost s jakousi temnou krůpějí slastně mučivé touhy, která nepřestala být vzdálenou tuchou a nejasným podobenstvím. Nerozrazila její uzavřenosti před světem a životem, naopak: utužila ji a sevřela ji výlučností až churavou; neprohřála zvláštního řídkého vzduchu, v jehož vysokém pásmu žila a jehož mediem obcovala s velikými mrtvými, ale rozsvítila duhu zrádné přeludné krásy na temném pozadí její melancholie.

„Otče, Franku, jaká hrůza,“ zaplakala Michaela a rozeštkala se dlouhým, mučivým nervovým záchvatem.

Za půl hodiny seděl otec Lamberk podlomen v hlubokém křesle své pracovny, s tupým pohledem zarytým do země jako pokořený vinník: v ústech měl chuť blínu, a co třeštilo mu hlavou, bylo zoufalství nahé jako mráz.

„Nemám dětí,“ opakoval si temně, „nemám dětí: do jednoho z nich vložil jsem všecky sny své síly a pýchy, na druhé snesl jsem všecku svou lásku i slabost, a povrhly mnou obě. Osud svých snů, svých choulostivých zimomřivých snů stařeckých, které potřebují tolikeré pozornosti a šetrnosti, vložil jsem do jejich rukou; a hle, ony hrají jimi v míč.“

A zatím v dívčím pokoji Michaelině konejšil Frank svou sestru, ležící na pohovce s tváří zarytou do polštáře, s ramínky potrhujícími sebou v bouři již doznívající, tím, že improvisoval na klavíru vášnivou skladbu, zdlouha z temna se prodírající, plnou odskoků, jakoby chtěla ztratit se sama sobě, a propadající se chvilkami do záhadných pomlk.

Michaela poslouchala dlouho mlčky, aby zdvihla na konec svou tvář. Měla v tu chvíli něco z polovědomí květinového kalichu, který zvítězil nad dlouhou urážkou deště; a její úsměv napil se již první krůpějí krásy a volnosti tvůrčí.

„Franku, jaká hrůzná věc je život,“ vybavila ze stísněné hrudi po několika vteřinách, v nichž se hledala úsilím své vůle. „Kde jest hudba Orfeova, která dovede spoutat šílenství našich dravčích pudů? Kde tóny, aby zjihla naše hrdost a zloba, do nichž jsme vkováni? Slyším řetězy, které mne poutají; jak řinčí a zvoní! Nalezni, Franku, magické slovo, zaklínadlo, v němž se roztaví a jímž spadnou s mých údů! A nalezni melodii, v níž se rozplynou a odtekou, jako odplývá na jaře led.“

„Ne, Michaelo, nedovedu ještě nic takového. Zpívám posud zvrácenou rozkoš našeho srdce, jen zdánlivě něžného, rozkoš srdce libujícího si v nervových bouřích a opíjejícího se jimi. Temná řeka silné vůle prostupuje posud naši bytost, podemílá její břehy a rve ji ve svůj mučivý vír; a jediné utišení, v něž mohu doufat, jest posud jen utišení půlnoční, kdy ustydne pod ledovou tříští únavy a lhostejnosti. Jest nám souzen kdy jiný mír než toto jalové zkonejšení půlnoční? Kdo mně na to odpoví? Nevím; vím jen, že v slabých chvílích touží po něm naše srdce, ale že přijdou vždycky chvíle silné, které se zastydí za své měkké sestry a zaprou je.“

Trvalo několik dní, než sebral starý Lamberk své síly a připravil se k odjezdu; ale odjel přece jednoho mrazivého jitra do Skotska k svým velkým podnikům technickým, vzpřímený a zdánlivě nezkrušený. Avšak jeho pohled na peróně nádražním přenesl se přes syna a dceru, kteří jej formálně vyprovázeli, a stanul dlouho u starého sluhy v pozadí, tetelícího se jitřním chladem a rozmrazeného jím až do svých starých kostí, jemuž se nedávno zastřelil jediný syn po životě zmrhaném, aby jej objal dlouhým bratrským objetím.

3

„Přepadl mne tenkrát,“ opakovala si dnes již po kolikáté Kornelie, zachvívajíc se zimou v břeskném jarním slunci, vpadajícím do pokojů zpustlých smrtí matčinou. Teprve dnes, v tomto slunci, prosvitnuvším z mraků a chmur několikatýdenních, rozstoupil se byt do zvláštního, podivně teskného prázdna, jako by ho byl naplnil paprsek světelný dálkou své dlouhé siré pouti.

Bylo to slunce ještě pobledlé a při vší výbojnosti nějak duchové, slunce, jež tvoří fantomy spíše než měsíčná noc a dotýká se víc než ona brány zmučeného srdce a rozezvučuje je, zakuklené v příboj snů a vzpomínek, s nimiž se dovede tak snadno spojit. Přesladké ticho, uvědomující se samo sobě slabým cvrlikáním ptačím, leželo nad uzavřenou zahradou i celým prázdným okolím a nalévalo se chvílemi v nějakou vlnu, až zdvihalo dům a unášelo jej jako loď i s Kornelií… daleko od lidí, na bezestopé moře. Ticho a světlo, slité v jedno, vřely chvílemi jako pobouřený roj včelí v mysli nedávné ošetřovatelky matčiny, bděním předrážděné, tupě zahleděné nyní do proudů slunečných.

Kornelie žila od setkané s Frankem Lamberkem život rozdvojený: stále ležel na ní jako ruka jeho klidný živočišně teplý pohled a vlastnil si ji vlastnictvím, jehož nebylo možno ze sebe zetřást. Konala všecky povinnosti k nemocné matce spolehlivě do posledních sil, až klesala únavou; ale to všecko, ku podivu, i věrnost a spolehlivost, ano i láska k matce a bolest zdálo se jí nějak automatické a jen z půle pravým vlastnictvím její duše: druhou, a jak se jí zdálo, závažnější půli věznil onen nestoudně pokojný sebevědomý pohled. Marně klečela před ním, marně spínala k němu ruce, marně plakala pokořující slzy: byl zde a nepouštěl jí; stál nad ní a ovládal ji.

A byl zde i nyní, dnes, v tuto chvíli s naléhavostí větší, než kdyby byl přítomný hmotně. Ano, stál nyní za ní, srdce jeho bilo a plodilo život, a jeho oči, velké dobyvatelské oči, spočívaly na ní; věděla i ve snu, že se stačí ohlédnout a že jej spatří v pokojném proudu jeho teplého pohledu jako hvězdu koupanou ve vlastní záři. A cítila v bezejmenné hrůze v tu chvíli, že tomu bude tak již vždycky: že někdo přeložil pramen jejího života, že tryská nyní z cizího srdce a z cizí hrudi a že bude žít jen potud, pokud jí dovolí, napájet se z něho. Ne, slunce není již zdrojem života, bylo-li jím kdy; slunce, které sem nyní vtéká, jest jen osvětlení jevištní, přísvit, který volá a láká mrtvé stíny a dává se jim pohybovati a tančit pitvorný menuet. Ne, slunce není než obrovská lampa, která polévá stejnou výsměšnou září živé i mrtvé, včera ssínalou, křečí strhanou tvář matčinu, dnes rozžhavenou líc dcery, odpadlé od slibů, jež dala sama sobě při mrtvole své rodičky. Ano: lampa, stíny, osvětlení, klam a mam, smrt, sen, zrada. Ale život, opravdový život, opravdová skutečnost lije se jen a živí se jen z teplého, pokojného pramene jeho zraku: kdyby vyschl, pohasl by život a zetlela by jeho záře.

Jakási bezpomoc padla na ni v tu chvíli tak přesvědčivě, že cítila, jako by ji podemílala lehká závrať. Zvuky nepravděpodobné, z nesmírné dálky hluše přicházející, vrátily ji životu a naplnily ji zároveň odporem k němu. Vznesla příkře hlavu, odtrhnuvši ji skoro násilně od svých vidin; a lehounký výkřik vydral se jí z hrdla, když uzřela před sebou plavého mladého muže, jakoby větrem sem zaneseného. Trvalo několik vteřin, než pochopila prostou skutečnost, že zapomněla zavřít dvéře bytové za služkou, a že Ješuta, pozvaný jí na dnešní odpoledne, vešel neohlášen a bez překážky a překvapil ji v jejím snovém bacchanale.

Podala mu rychle ruku, ale provinilý nach vystřelil jí přes to do tváří a zmátl na vteřinu i jejího návštěvníka. Pak teprve rozhovořil se k ní pokojně a nějak umdleně, jak vždycky hovoříval, o nadějích i trudech svého povolání, o své práci z dějin české protireformace, o jiném svém plánu k dějinám pražského baroku, o směrech a sporech mezi historiky, o hypotesách a metodách vědeckých, o svém pojetí určitých dob, o filosofii dějinné, o všem, co zajímalo sice její intelekt, ale co klouzalo hluše mimo její duši; co se jevilo jejímu nitru mátožnější a lhostejnější než mlhy loňského podzimu a co přece, k jejímu podivu, rozehřálo občas jejího hosta a vdechlo mu do tváře slabounký ruměnec.

Ješuta navštěvoval mnoho a pravidelně poslední dobu Kornelii, a dívka, otupělá bolestí, přijímala jej s trpností, kterou si vykládal křivě jako zájem; a občasná jiskra, rozdoutnavší jeho bledý zrak, tryskala z pošetilých nadějí, jež vytrvale živila jeho oddaná, slabošská touha. Ještě týž večer, kdy uvedl ke Kornelii Lamberka, vrátiv se domů a dříve než se ponořil do obvyklého studia, předjal bleskovou předtuchou dosah svého činu a zalitoval ho tísnivým studem, k němuž se přidružila podryvná a mdlobná nenávist k mladému inženýru, nezpůsobilá, aby vydala plamen mužného otevřeného odboje, nýbrž stravovala se jen v závistné zlobě.

Ješuta se ustanovil hned tehdy, že napraví, pokud možno, svůj nepředložený skutek, že nepřipomene Kornelii nikdy jména Lamberkova, na její případné dotazy po něm že odpoví vyhýbavě a sám že zabaví ze všech sil mladou dívku, opřede ji svou pozorností, upoutá svými hovory; a poněvadž Kornelie opravdu nikdy ani zdaleka nenarazila na jeho soupeře, uspala se podezíravost Vítova a zadřímla v jakýsi pokojný sen, který se blížil chvílemi při jeho vegetativné povaze až štěstí. Ale stačilo mu, potkat náhodou na ulici Franka, aby zrozpačitěl před ním jako před někým, kdo zná tvůj tajný hřích. „Proč jsem jen takový prokletý slaboch,“ lál si, odcházeje od něho; „a proč nedovedu čelit mu vzdorem a chladem, položit tvrdý pohled mezi nás?“

„Není na světě jiné viny než slabost,“ zamumlal po chvíli jako trapně bosou kantorskou sentenci, která pokořuje svou bezduchou samozřejmostí; sebemrskač, jakým již byl, neodolal a přešlehl se jí jako důtkami. A ne již tucha, ale jistota, že ti dva, Kornelie a Frank, jsou si předurčeni a že on rozlučuje je od sebe a těží z jejich odloučení, prošla mu myslí. „Ano, touží po něm, nyje po něm, celou svou žíznivou bytostí jej volá a láká. Ale nevolá tím na sebe svou záhubu?“ Zadumal se na chvíli: „Nemá-liž Frank Lamberk pohledu, který mámí ženy, klade se na ně bezpečně jako teplá ruka pánova a vlastní si je ve vlastnictví, z něhož není úniku? Nemá-liž tvrdé duše vladařské, která jde jen za výbojem a která nezná spočinutí, pokud v ní kmitá poslední jiskra života? A nemám-liž já práva, ano vlastně povinnost, oddalovat ji od jejího neštěstí? Stavět se překážkou mezi ni a její zhoubu?“

„Pokrytecký moralisto,“ zasmál se za chvilku skřípavě sám sobě. „Jezuito, jezuito! Víš sám nejlépe, jak prázdné jsou představy a jak pustá jsou slova jako štěstí a neštěstí, prospěch a škoda! Víš sám, že jen jeden pojem rozechvívá tvou mrtvolnou duši, že jen jedno slovo zní tvému sluchu přízvukem kladiva, dopadajícího na kovadlinu a krušícího všecko, co jest mezi ním a ní: osud. Nevěříš ničemu jinému než jeho hrůzné nutnosti, ty, nevolníče churavých nervů, příliš pozdní syne otce příliš starého! Jsi celý vyplněn touto věrou slabochů, český maloměšťáčku, špatně přebarvený v modernistu! Nevolníče z nevolného národa! Več jiného možno ti věřit než v osud? Desetkrát a dvacetkrát přenesl se v posledním půl třetím stu let přes malomocné porobené lebky tvých maloměstských dědů kopyty koňskými i palaši jezdeckými, vlnou ohně i vlnou moru, a tobě, tobě se vrodil již v duši při jejím početí, jako ona se vtělila v tvé slabé tělo, nejhorší jeho nemoc a nejzbytečnější jeho neřest.“

A na ráz stanuli před jeho duševním zrakem jako utopenci z vod vyplynulí jeho děd a praděd, jak znal je oba ze svých dětských let, skoupé, vysoké, suché starce, zaujaté jen množením statku, otroky hroudy a syny strachu, neznající velkých vášní, oddané jen tajnému, zatuchlému hříchu; a vyvstal i otec, jenž se odtrhl první od půdy a rozpadl se, první svého rodu, se svým lidem a ztratil tím poslední špetku síly, která aspoň chvílemi plála ještě v předcích, byť pošlapaných a ponížených; člověk zcela již změšťáčtělý, porušený velkoměstem, jímž prošel ne beztrestně, a načpělý jeho potměšilou chytrostí; svědomí vyvrácené, snoubenec, jenž přestoupil ze zištnosti z protestantství ke katolictví, aby se oženil s churavou a obstarožnou dívkou z místní měšťanské šlechty; nedůstojný manžel, jenž zrazoval pak svou povadlou choť s tmavou animální služkou cikánského typu a který vystavěl pro ni a své dva levobočky domek na třešňové stráni nad mlýnem, aby napodobil takto sousedního šlechtice, odměňujícího podobně své milostnice. Rozlomený sedlák bez pýchy stavovské a rodové, jemuž bylo potřebou, vynášet se nad své okolí, a který nedovedl toho jinak než tím, že si zvával na dlouhé kvasy a pitky městské úředníky a chlubíval se pak jejich přátelstvím, zrozeným z opilství, a pracně udržovaným dary a nesplatnými půjčkami; a posléze slabošský hypochondr duše a těla, jenž postonával sobecky s vypiplanou důležitostí a, malodušný a zbázlivělý, utíkal se nyní ke knězi jako k pojišťovacímu agentovi proti hrozivé nejisté budoucnosti.

Proč nejsem z lidu, proč jsem z polopanstva? Proč prvotné, ostré a spolehlivé instinkty mého rodu byly otupeny a uspány tímto nesmyslným sňatkem vyvráceného sedláka s bezkrevnou odumírající poloprinceznou, polojeptiškou, za níž by byli rozumní rodiče zavřeli vrata klášterní, ale před níž jen šílenec mohl otevřít dveře ložnice manželské? Proč mne nenaučili v mládí užívat rukou a nohou a pěstí a nehtů, proč mne učili chodit po chůdách, proč mně oblékali rukavice, proč mně halili krk do šály, proč mne rozněžnili a zeslabili? Proč mne nenechali buďto zahynout nebo ozdravět venku, v tahu větrném, ve rvačkách a bitkách s jinými hochy v mrazech i vedrech, ve vodě, ve sněhu a na ledě? Proč právě proti mně, slabému od narození a churavějícímu celé dětství, obrátila se ta trocha energie matčiny, aby mne věznila doma, aby mne ničila za záminkou, že chce mne ochránit od možného úrazu nebo nastuzení? Proč právě já se musil státi obětí její modlářské vášně, oblékat a strojit čistotně a ozdobně svaté loutky, kterou proslula již v svém mládí? Proč mne postavila na mrtvolný oltář své opičí lásky tato nemateřská bytost se zvrácenými instinkty? Proč ona, která nesnesla vedle sebe samostatného života, druhé silné bytosti, obklopovala se stále mnou a jen mnou a neustala, pokud mne neumrtvila v zdobnou a trpnou loutku, jež se bránila stejně málo jejím neustálým převlekům jako jejím snům mého životného určení?

Jak záviděl pudově, hned od dětství, svým chudým, ale zdravým a křepkým polobratrům, bastardům svého otce, klukům s tvářemi papulatými a s klouby pružnosti opičí, tuženým záhy ve vší nepohodě životní, kteří jako by osobní statečností chtěli dobýt si cti, jíž jim odpíral zatuchlý domov a jeho řád právní i společenský! Jak tušil v nich hned od počátku příští pány a vladaře životní, kteří budou dobývat a množit, kde on bude ztrácet! Lačné barbary vedle unaveného dědice čehosi, co se nachýlilo k pádu! A dnes opravdu tvoří život oni, podnikatelé a průmysloví dobrodruzi velkého stylu na Balkáně, mezi mladými národy, zatím co on s odporem těžko a špatně překonávaným pitvá historické mrtvoly a ukládá je do čistého lihu. (Ten čistý líh ho trochu rozesmál: čistý líh a nečisté zaměstnání!) Dnes se opíjejí oni životem, zatím co on stojí před ním rozpačitý z neznalosti, nezralý, nehotový, nevyzkoušený, odmítající jej s teatrálním gestem vylhané stoické ušlechtilosti, zároveň i toužící po něm i zhnusený jím.

Matka chtěla jej mít knězem, on opravil na tolik její tužby, že se stal historikem; ale jest tu odklon tak významný, aby se dalo soudit z něho na silnou vůli? A proč vyvolil si toto melancholické řemeslo? Nevěděl toho určitě; patrně jeho chudokrevnost, jeho soumračnost, jeho plachá duše, odvracející se od příkrého světla všedního dne a jeho hluku, zahnala jej mezi pavouky do archivů a posadila jej před zažloutlé folianty.

Žil tedy na hřbitově a byl cosi jako hrobařík; neboť pravdu měl ten starý Taine, jinak fantasta v županu a v domácích trepkách, který chtěl být druhým Stendhalem, pokud nepoznal, že je přece jen profesorem, když nazval dějiny hřbitovem lidstva. A množil jej nad to ještě, množil jej přesně vypreparovanými kostrami, očištěnými všemi moderními kritickými chemikáliemi od starých legendárních fantastičností a jiných zajímavých rekvisit. Byl moderní historik, byl kritický historik; ale měl chvíle, kdy vzdychal po historicích-básnících jako byl Carlyle, kteří vyvolávali apokalypticky veliké soudné dny lidstva a opíjeli se zvichřeným slovem jakoby těhotným ještě sirným odleskem minulých katastrofálných blesků; nebo po historicích-prorocích a věštcích, kteří jako Michelet měli vášnivou víru lidu, z něhož byli vzešli, bojovali za svůj demokratický sen a byli přesvědčeni o filosoficky mravním dosahu a smyslu dějů, cítili zároveň dramaticky a politicky a v koutech jejichž setmělých, romanticky kontrastovaných obrazů žilo to chvílemi tajemně světélkujícím a strašidelným životem jako ve stínech Rembrandtových. A měl dny, kdy záviděl zvláště historikům-moralistům, kteří jako Palacký vyvolávali idealisovaný obraz minulých dějů, aby nejen byly jejich národu poučením i výstrahou, nýbrž především a hlavně aby dali mu jakési oprávnění do nového života, aby rozkřesali jimi svatou jiskru hrdosti a odvahy v jejich hrudi; ti přede všemi zdáli se mu dělníky lidství, formujícími mladý kyprý hromadný život národů, vonící ještě jarní prstí. Hnětli jej ve svých rukou skoro božsky tvůrčích a sdělovali mu něco ze svých nadějí nebo bázní. Ale to všecko bylo pro něho zakázané ovoce. Přísné školení vyklestilo by z něho takové choutky, i kdyby je byl někdy měl. A konečně, musil uznat, bylo tak dobře. Vždyť na nic takového nestačil a nebylo to u něho konec konců nic než plané sebedráždění.

Vedle nich jevil se sám sobě ve chvílích tísnivého sebepoznání jen úředníkem nebo častěji ještě přesně fungujícím vědeckým strojem, stejně jemným jako křehkým. Drahá a křehká nádoba, řekl si jednou se smíchem; nehodí se ani k obyčejnému užívání, měla by být skrývána pod skleněným poklopem. Byl pouhý mikrolog, pracoval lupou tam, kde oni básnili ohnivým veršem nebo mečem roztínali navalené tmy nebo mlhy. Jeho drobné práce jsou kritické, ano, až příliš kritické, dodal s pošklebnou ironií, takže nezbude budoucnosti na nich ani nic kritisovat a ztratí tak o ně i tu poslední špetku zájmu; jejich jsou vědecky zastaralé nebo, jak zní zdvořilejší termin, vědecky překonané, ale žijí, a žijí pitvornou a zlobnou ironií zvláště intensivně od doby, kdy byly prohlášeny vědecky nedostačujícími nebo nevyhovujícími: žijí jako díla krásné prósy, jako vysoká a ušlechtilá belletrie, jako díla mohutného výrazu a vzletu, jako zhmotnělé stopy spanilého tvůrčího ducha, z něhož nic nemůžeš ubrat jako z uzavřeného prstenu božsky slunné melodie, aniž jej tím nerozrušíš a neroztříštíš celý.

Jak titěrnými zdáli se mu vedle nich i proslulí cizí učitelé universitní, vědečtí neurastenikové, jichž všecka síla byla něco úplně záporného a vynakládala se celá jen na to, jak se vyvarovat bludů a nesprávností nebo nehorázností, takže nezbylo již, z čeho tvořit nové žhavé tvary, které by nítily život kolem sebe. Kriticism těchto lidí zvrhal se již v indiferentnost a prázdnou vrtošivost: nevěděli ani již, je-li stěna bílá, a nejraději by byli řekli, že jest bílá s výhradou všech černých teček, jež se na ní naleznou a jež úplně a spolehlivě spočítat pokládali za úkol důstojný svého semináře. Jejich ideál byl studený jako ropucha a nesl na svém tupém, pílí opruzeném čele v obroušených hieroglyfech štít všeho kleštěnectví: nekonečnou korektnost a nekonečnou piplavost. Afterwissenschaft – napadlo mu to slovo, jímž mladý Rohde, zastávaje se přítele Nietzsche, odpověděl jako pěstí sbalenou v posměšné fíkové gesto obhájci tehdejší úřední filologie, Wilamowitzovi. Afterwissenschaft chechtalo se v něm chvíli celé nitro, skládajíc si tuto představu v jakési nesmírné faunské dudy, ústící v pištivou píšťalu a čpící kozlovinou: jak by se zahrálo na ně, napadlo mu, k hexensabbatu tenkonohým vrávoravým stařečkům, mrskajícím občas ještě rouhačsky své vyschlé boky pro vyhaslý chtíč lžitvůrčí, zmrhaný navždy v oficiálním soužití s chladnou vědeckou chotí! Kde jsou blahoslavené nohy polobohů, zpod jichž mladých melodických pat tryskají prameny jako z proražené na jaře kory ledové? Zpod těchto vratkých eunušských tlap stříká jen bláto s lhostejností opravdu blátivou na ně i na jejich odpůrce!

Ale náhle ustrnula jeho tvář v posměchu, jako by před ní vyvstala příšera. Nekreslíš to svou podobu? Svůj obraz? Tvář své bezbudoucné budoucnosti? Nebudeš také jedna z těchto opeslých, oplzle lysých opic, vyslintávajících každým slovem svou impotenci? Nejsi jí již, kandidátku oficiální vědy, spolehlivý a učelivý žáčku svých učitelů? Jest možné, vyváznout ještě? Žít, opravdově žít z kořenů svého čistého lidství, v melodii jeho koruny božstvím rozšumělé? Ale jest možné žít, v plném smyslu slova žít a netvořit nějak? Neočišťovat se, neposvěcovat se večer zpětným pohledem na brázdu vyoranou pluhem zapadlého dne?

Rozhlédl se plaše po pokoji, jako by byl vězením, z něhož váží možnosti úniku; a pudově přistoupil k oknu a rozrazil jeho polopřivřené rámy prudkým úderem, až jej v dlani zabolelo.

Bylo již po půlnoci. Řeka hučela z dálky zmocněným šumem, přikrytým ve dne hlukem rozbouřeného veleměsta, a její hovorná tma, zdálo se, jako by se kdesi v dálce pojila s mlčelivou tmou ustydlého nebe. Medvědi stočili se již k západu, a mnoho času, zdálo se, odteklo již po obloze: vyplavilo hvězdy jako řeka lesklý šupinatý písek.

Co to jest čas, prošlo mu náhle hlavou a chtělo se mu zasmát se – ale vyšlo z toho jen zívnutí. Čím se měří, ne-li posouváním hmoty, přestavováním jejím, novou kombinací jejích složek a částic, novou konstelací těles nebeských? Kus pohybu nebo snad práce bylo vykonáno – jest to smysl této krátké věty, zároveň tak prosté i tak závažné: uplynulo tolik a tolik času? Uplynul věk stromu, neboť zatím zestaral a vydal šedesátkrát na podzim ovoce, ano, tomu rozumí. Ale uplynul i čas člověku, který nezrál a neuzrál, jenž žil jen tím, že jej počítal?

Ano, celý vesmír jest jen stroj na počítání času. Vykonává pohyb a čas plyne, alespoň pro ty, kdož žijí pod tímto pohybem. A kdyby byl někdo nad ním? napadlo jej náhle; tam by času nebylo?

Zachvěl se; nedostupnost vlastní skutečnosti lidské mysli zatměla se před ním jako těžký mrak a zacloumala jím jako vítr, který se z něho vyvalil, břízkou. Trvalo chvíli, než tu můru setřásl nervosním škubnutím celých ramen a než se zasmál suchým smíchem odemsty. „Stroj, stroj… celý vesmír jen stroj… všecko nic než nesmírný stroj; a tím právě všecko. Ale jinak stroj než jak si jej představovali pošetilí prostoduší materialisté před revolucí francouzskou; zlý stroj, který drtí slabé, který rozemne každého, kdo se k němu neopatrně přiblíží a nechá se jím zachytit. Stroj, jehož chodu a síly a složek bude se snad možno jednou dopočíst, ale jichž nebude možno nikdy ovládnout, nikdy pozměnit. Stroj snad se strůjcem, snad bez strůjce… všecko jedno; a se strůjcem-li, ještě hůře, neboť pak musí být ten strůjce strašlivý… ano, strašlivě podlý. Složil z bídy a slabosti a nemohoucnosti cizí nejpitvornější a nejzábavnější podívanou a hru… sobě: cítím nyní, v tom mrazení, které po mně běží, jak jej rozčiluje a lehtá tahleta hra, jíž říkají lidé svůj život.“ „Jest-li pak také na nás sází jako se sází na koně o dostizích?“ prošlo mu myslí a zkřivilo mu rty posměškem.

Cítil, jak se mu dmula hruď a jak se mu srdce rozbušilo v hrudi.

„Utiš se, příteli,“ řekl si po chvíli. „Vzdor jest zbytečný a víc než zbytečný: škodlivý. Ruší pozornost, a té jest nad všecko třeba. Střízlivosti měli by nás učit ve školách; střízlivosti, jak se vyhnout kolečkám, které nepouštějí toho, co jednou polapily; entusiasm škodí, protože vhání rovnou pod stroj. A všecka moudrost měla by znít: jdi oslí stezkou, drž se oslího trusu; tak nespadneš do propasti. Není jiné moudrosti než tahleta záporná; alespoň pro mne není jiné,“ dodal po přestávce.

Ale v tom již rozsvítily se před ním ve tmě dvě božsky jasné zornice a stanuly na něm, pronikajíce jej až do posledního temného jádra jedinou otázkou: opravdu není? Není mně temna, mluvil tento zrak; prchají stíny přede mnou a zbabělost taje v mém žáru jako sníh ve svitu slunečném.

Ulekl se podivně a zaváhal. Byla by spása v ní? Ale sotva mu prošla hlavou tato otázka, zalkalo již v něm něco hlubšího než uvědomení, cosi, čím zasténal sám rozpolcený kořen jeho stromu životního: Proč jsi necítil nikdy v sobě práva na štěstí tou jasnou a bezespornou jistotou jako právo na jídlo, když máš hlad? Proč jsi vešel, stín mezi stíny, a usedl v jejich popelavém kole, zatím co venku hřálo slunce, voněla zahrada a zpíval pták?

V tom se pootevřely dvéře a bez zaklepání, s plachostí spíš strojenou než opravdovou vklouzla do pokoje v bílých nedbalkách mladá žena, bytná Ješutova, s vrkočem žitně plavých vlasů vzadu v uzel svázaných na hlavě poměrně malé, posazené na štíhlém, ale i statném těle, jež jakoby čekalo ještě posledního rozpuku v kyprou zralost. Cosi studeného bodalo ze sivých nevelkých těkavých očí, zapadlých pod řídkým bledým obočím, které jako by nořilo celou hlavu, pokropenou i prškou pih, do oblasti jakési kalné smyslnosti.

„Proč bdíte tak dlouho? Šla jsem mimo a nemohla jsem nevejít; mám starost o vás.“

A když Vít mlčel, stlumivši hlas v mazlivou starostlivost:

„Co je ti?“

A zatím co zabodávala svůj mělký, slídný zrak do jeho tmavého, nepřítomného ještě pohledu, projela drobnou tučnou rukou jeho vlasem s posunkem, který mu byl dnes dvakrát odporný.

„Na koho mám žárlit? Na kterou ženu myslíš to tolik v poslední době? Jako by tě byla obloudila některá; jseš celý zmámený, všecek nesvůj. Jsi přepadlý; nemáš snad horečku?“

Krev vehnala se mladému muži do tváří. Poslední fantomy, které hloubily mu ještě zrak, unikaly z jeho zbabělé duše bolestným chvatem. Bylo mu jako by byl přistižen při neřesti. Aby zastřel své rozpaky, objal zvykově svou lenivou milenku, chvěje se v nitru odporem, se zuby skoro zaťatými. Chvíli uhýbal ještě jejímu polibku: zdálo se mu, že lpí posud na jeho rtech vůně jména Korneliina. Ale za několik vteřin, jako by si byl uvědomil, že marně bude toužit po této dívce, a jako by ji chtěl pokořit a podupat v sobě, urazit ji a odemstít se jí za její nepřístupnost, ve vzteklém vzdoru vssál se do rudých rtů Katušiných, vlhce rozchlípených nad drobnými, kulatými perlovými zuby. Stalo se to s vášní tak zoufalou, že vybouřil i tuto myšlenkově lenivou bytost k novému podezření.

„Šílíš? Co jest ti, pro Ježíše?“, vykřikla opravdu zděšena.

„Nic… mlč… k ďasu s tebou… nic,“ zařval jí vztekle do tváře, vleka ji k pohovce a ucpávaje jí ústa dlaněmi, hotovými sbalit se při prvním odporu v pěsti a bušit slepě do jejích dráždivě sytých a spokojených tváří. „Dojdeš svého a já taky. Ostatně: sebe hodni.“

Několik dní po té červánková záplava rozhořívala se nad Petřínem, když Kornelie spěchala po mostě vltavském do divadla, kde hráli dnes „Libuši“. Průsvitný soumrak zaléhal zvolna celé město, houstna nejprve v úzkých ulicích; ve vlahém vzduchu tála vůně šeříků, nezcela rozkvetlých posud, a stíny byly teplé a žily tajemným vlhkým šerem, které půl lákalo, půl děsilo naivní mladé smysly. Život dlouho poutaný nepohodou, prodlužovanou tentokráte hluboko do jara, jako by na ráz roztál a rozšuměl se jako řeka z břehů vystouplá; vlna jeho vystřikla co chvíli rozpustilým výkřikem dětským nebo bujným výbuchem smíchu dvojice milenecké, které nemohla nevidět a neslyšet tato tmavá řeholnice lásky.

I ostnaté věže, které trčely nedávno tvrdě a ponuře do jarních mrazů a plískanic, jako by dnes zjihly ve svém starém a studeném kamení, a báně chrámové, zdálo se, omládly v tom nesmírném polibku vzdušném, kterým hrozilo odplavit nebe rozjásanou zemi. Tisíce a tisíce hrudí dmulo se dnes mocněji než jindy, aby vpilo do sebe všechen příliv zdraví a síly, který tušily kdesi zcela blízko vedle sebe nebo zcela těsně nad sebou; desettisíce větví a rukou vzpínalo se po světle nebo po štěstí a proplétalo se navzájem, jako by jim takto mohlo méně snadno uniknouti nesčíslně úst a poupat i pupenců vzpíralo se žíznivě po prameni tepla a radosti a tisíce mladých bytostí nabízelo se ve vzrušeném napětí mučednictví lásky a třeštilo bázní, že oběť jejich nebude přijata. Jakási jasná horečka obluzovala všecko a zachvívala i starými stromy i starými lidmi jako stoupající povodeň uschlými třtinami; a míza v stromech i v lidech vřela, kolotala a tryskala, jakoby chtěla protrhnout hranice těl jednotlivých osob, dostřiknouti z nich hvězd a vnésti i mezi ně výboj svého šílenství.

Kornelie šla ovlhlými ulicemi a patřila, ačkoliv odvracela zrak a chtěla nevidět, jak žravě leskly se bílé jako lakem natřené zuby, ve smíchu odhalované mezi krvavou pletí rozchlípených rtů, a vnímala přímo, nervovým dotykem na své pleti, jak jiskry přeskakovaly ze zraku do zraku a zažehovaly v tělech oheň krve. Zcitlivělá dlouhou klausurou, nevycházejíc skoro ze svého domu a ze své zahrady, vnímala toto magnetické fluidum, přelévající se z bytosti do bytosti, jako mučivou bolest svého osiřelého churavého lidství, a jediná touha v ní rostla, touha po obraně, touha uzavřít se ještě těsněji do své kukly, ještě neprodyšněji do svého nitra: ó moci býti Dafne, vrostlou svými údy do kory stromové! Moci býti Proserpinou, vladařkou stínů, které nemluví, ani nechodí – plynou jen jako voda nebo dým! Skoro hrůza z tohoto divokého děje životné výbušnosti sahala po ní a vyvolávala jí v mysli dětský dojem dávno zapomenutého odporu, který prožila kdysi jako dívenka zcela útlá nad krvavě strakatým obrázkem červené Karkulky, k níž se neodbytně přitírá vlk: i dnes pocítila totéž, co tehdy, horký dech z výhně otevřené tlamy dravčí, sytící se jen syrovým masem. A jako tehdy zavřela i dnes pudově zrak před tou mučivou skutečností; a vhalivši se těsněji ve svůj plášť, přidala do kroku.

Byla povděčna, když se octla na mostě a uzřela pod sebou utišující hladinu řeky, valící od věků s krásnou spolehlivou dělností své vlny, a před sebou a kolem sebe části pevného kamenného města, rozloženého po určitých, vytrvale vytvářených záměrech.

Žila poslední dobu cele ve světě Smetanově a měla jako nikdy posud blaživý dojem, že žije v boží dlani, jejíž teplo pije všemi orgány. Přehrávala si na klavíru výtahy z jeho oper a nedávno slyšela, cele a pokorně vzdaná mu jako louka slunci nebo jarnímu dešti, jeho symfonické veledílo „Vlast“. Rzivě zlatý odlesk její hýřivé mytické krásy ležel jí dlouho na duši; žila z něho skoro do slova a nechtělo se jí první dny nejen mnoho se pohybovat, nejen nic číst, nejen jiným dojmům se otvírat, ale skoro ani potravy přijímat, aby co nejdéle nerozrušila milosti, která se na ni snesla. „Tak musí být,“ pravila si několikrát, „zemi, když cítí na sobě zlatou vlnu obilnou, tak révě, když s celou něhou a úzkostí sleduje na sobě tíhu zrajících hroznů.“ „Zde jest velikost,“ zamyslila se jindy, „ale ne velikost, která drtí nebo zkrušuje, nýbrž velikost, která povznáší k sobě, šíří a klidní ti hruď, dává ti mocněji a více žít. Je-li jaké víno srdcí, hle, to jest On, náš světec a mučedník. Jest teplý jako poledne a zároveň mytický jako půlnoc, v níž spí naši první předkové; jest dobrý jako půda, která ti dává za ránu pluhu chleba, a při tom tajemný jako ona, neboť jest jen v prsť přeměněný popel našich mrtvých otců, od prvního do posledního, kolik jich kdy bylo. Jest jako ta prastará lípa u našeho starého jihočeského statku: její listí šelestí ti nad hlavou písní, do níž ji rozchvěje nejslabší větřík, ale kořeny vsáhá do tmy a obcuje jimi s hlubinami země; bohatýři pod ní mřeli a děti hrají si dnes v jejím stínu.“

A zatím co kráčela takto po mostě a zřela před sebou starou věrnou českou řeku, nemohla se nezaposlouchat do jejího toku zvýšenou pozorností. „Ano, teče v G-dur“ řekla si po chvíli, zdvihnuvši hlavu, „On jí dal tak téci, a proto tak teče.“ A pohlédnuvši směrem ke skále vyšehradské, pravila spokojeně: „Ano, stojí tam, neboť On ji tam postavil svými harfovými akordy na počátku své první básně.“ A mimochodem vzpomněla si na větu, kterou nedávno četla, nevěděla již jasně kde, ale jejímuž smyslu porozuměla teprve teď: ano, krásně jest na světě, příroda nemá nic na práci, než přisluhovat vladařským duším a plnit jejich přání. Krásně jest na světě: nemůžeš vyřknout tvůrčího rozkazu, aby se nestal hned skutkem. Všecko čeká jen vladařského slova člověkova.

A všecka tíha na ráz s ní spadla. Cítila se náhle podivně bezpečnou v jeho blízkosti. Jde přece k Němu – co se jí může tedy zlého přihodit?

Vběhla spěšně do divadla a sotva usedla, oslepena světlem, první mocné fanfáry rozšířily jí mysl; a hned potom vepřádala již důsledná motivická práce této veliké symfonické básně pozornost dívčinu ve svůj zákonně krásný tok: sledovala motiv Libušin, tak pohádkově snivý a přece hrdě určitý a tak statečně si vykračující, slyšela vznikat motiv Přemyslův pod motivem Libušiným a později teprve odštěpovat se od něho v motiv krásy samostatně rozkošatělé – celá ta hudba, silná i něžná zároveň, vynášela ji přímo pod mytické slunce a jeho pokojnou slávu. A viděla již všecko, jak přál si veliký mistr, královský kouzelník Prospero, aby bylo viděno: zřela tvář země čistou krásou předvěkou, dříve než ji zbrázdil všední den a malý trpasličí rod svou mělkou kolejí a stopou; vnímala ryzí linii velikých bohatyrských lidí, krásných i ve sváru; mimo ni, na dosah ruky, tekl pokojný tok mytického času a nesl rok a jeho dílo, mrtvé i živé, svár i lásku, minulost, přítomnost i budoucnost, trojí ovoce jediného odvěkého stromu.

Když se prázdnilo divadlo, vyšla Kornelie se zrakem nepřítomným; a zachvěla se, jakoby byla vytržena z magnetického spánku, když mladý muž položil na ni svůj pohled silnější teplé ruky a zápasil chvíli, aby překonal moc velkého mrtvého magnetiséra, který ji posud věznil. Přistoupil posléze blíže, promluvil, a dívka div nezavrávorala: byl to Frank Lamberk.

Poklonil se a řekl jí klidně se svým talentem, ovládat lidi i situace:

„Spatřili jsme vás z lóže, slečno, a má sestra zatoužila, poznat vás; nejen proto, že jsem jí mnoho o vás vypravoval, ale i proto, že jste ji upoutala svým zjevem,“ dodal po krátké pause, pronášeje ta slova tak, že ztrácela vší lichotivosti a byla jen zdvořilá.

Měl vůbec vlastnost, kterou si uvědomila Kornelie, až když jí byla již okouzlena: oddalovat věci blízké a přibližovat věci vzdálené; líti ukrutná poselství do jakési chladné zákonnosti a brát jim tak hrot osobně mučivý a sdělení příjemná obestírat čímsi, co bylo jako přezírání jejich přízvuku. Souznělo v něm vždycky mnoho věcí zároveň, víc, mnohem víc než v lidech jiných; i mnoho chvil vzdálených a nepřítomných jakoby vstupovalo vždycky do jeho duše zároveň s přítomností.

Popošli několik kroků ke skupině, která se rozstoupila.

„Michaelo,“ pronesl Frank tišeji než pravidlem, uváděje Kornelii, jíž se uklonil, „má krásná, žel, ne přítelkyně, nýbrž posud jen známá, neboť nesmím užíti posud pro náš vztah jiného slova než tohoto zcela šedého, slečna Kornelie Nikodymová, o níž jsem ti tolik vypravoval. Uprav mně, sestřičko, cestu k ní tím, že si získáš jejího přátelství.“

Dívka, lehce opojená těmito slovy, obrátila k Michaele svůj pohled ne zcela vrácený posud světu a pohlédla dlouze do její měsíčné úzké tváře s mladým, jako by dravčím chrupem malinko vpřed vyčnělým, jakoby se chtěla do ní vpít; a zatím co si potřásaly rukama, pronesla polohlasitě s nezvyklou pokorou:

„Obrátila jsem k vám svou tvář, tuším, pro vždycky; má tvář ráda hledí do světla, nenuťte mne nikdy, abych ji musila odvrátit.“

Podivná tucha o důsažnosti této chvíle sáhla na bytost Michaelinu. „Odkud znám tento hlas?“ prošlo jí myslí jako udivující otázka; a jen srdce odpovědělo v ní takovouto nelogičností, na niž by se nezmohl rozum: „Odtud jej znáš, že zvěstuje ti jednoho dne v budoucnosti významné poselství.“

Vzpamatovala se a řekla, chýlíc se ke Kornelii:

„Jak jste dobrá. Nezapomenu vám nikdy této chvíle. Vím, kolik stojí takové slovo nás, samotářky; ze svého posledního úkrytu je vynášíme, a je-li nepochopeno nebo znectěno, nikdo nám ho již nenahradí.“

A obě dívky chtěly se již rozhovořit důvěrněji a odlučovaly i se bezděky od ostatní společnosti, když Frank ukázal na mladého muže, asi třicátníka, do pozadí poodstouplého. Přistoupil nyní s lehkým úklonem suché, latinské, prokonsulské hlavy, poněkud větší než bylo úměrno k tělu ani vysokému, ani silnému.

Olivová pleť, těžká víčka oční jakoby umdlená nad hnědými rohovkami, zasazenými ostře v bělmu, o zornicích se suchou jiskrou plovoucí v sametovém, skoro zvířecím smutku oka, mocný skobovitý nos o nozdrách jemně vykrojených a rty lehce vzduté kladly na tuto hlavu jakousi jižní smyslnou melancholii, ale i jižní rozhodnost a výbojnost. Tato dvojí polarita učila v této hlavě, kterou smolně černé, přihlazené vlasy, v půli rozčísnuté, vykrojovaly jakoby pro minci kovovou, i muže méně pozorné rozlišovat různé vrstvy a číst různé záměry a přijímat ji vůbec s jakousi nedůvěrou, kdežto ženy podivně lákala, snad svým spojením karakternosti a bezkarakternosti. Byl ženatý; ale úplně člověk konvencí, oženil se jen z důvodů hospodářských a žil, jakoby byl svobodný, bera ženu do společnosti jen zřídka a jen při příležitostech oficiálních.

„Ejhle, můj přítel i nepřítel v jedné osobě, básník Alexandr Pirkan,“ představil Frank mladého muže, „druh nekonečných debat, neboť tak jsme již klesli, ó nesmrtelní, že nic nepracujeme a neustále se přeme o všem možném i nemožném.“

„Ubližuješ mně: jenom nepřítel, vzácné dámy,“ pronesl s lehkým úsměvem mladý básník, „nepřítel, který nezradí nikdy svého nepřátelství k tobě, poněvadž by zradil sebe, neboť žije z nepřátelství s celým světem.“

„Není to trochu drahý olej na životní plamen?“ otázala se se smíchem Michaela.

„Nikterak ne, krásná slečno; nestojí mne mnoho, opatřuji si ho velmi levně a nedochází mně nikdy. Jeden nebo dva letmé pohledy na zvlášť hloupou tvář lidskou, kterou uvidím ráno na cestě do kanceláře, právě čerstvě vyspalou, umytou a učesanou do své nejnevinnější podlosti nebo, je-li nouze, pohled na ospalou lebku mého šéfa – a tento pramen nevysychá nikdy – stačí mně, abych se zásobil na několik dní. A přejí-li mně bozi a potkám-li někdy náhodou svého obrýleného profesorského kritika, Aristarcha a Zoila v jedné osobě, Pirkanomastixe, jenž vyhlíží jako nějaký nesmírný krtek čerstvě z kože stažený, není mně třeba již celý měsíc jiného podnětu a já prýštím opovržením a hnusem k lidstvu jako accacia vera v Nubii a Kordofáně gumou arabskou.“

Tato tiráda, přednesená s nejvážnější tváří, bez hnutí jediného svalu lícního, s pravým uměním jižní komiky, rozesmála celou společnost, zvláště dívky, které ukázaly bezděky v tu chvíli, že byly nedávno ještě dětmi.

„Je-li tomu tak,“ řekl, přistupuje na žert Frank, „a je-li ti Pirkanomastix takovým vzněcovadlem, abych užil tohoto spanilého moderně českého slova, měl by národ vybavit tvého Thersita za živa jakousi vedlejší pensí a po smrti tvé, a ovšem i jeho, postavit jeho kostru dokonale vypreparovanou do tvého interieuru v národním museu.“

„Za živa by mně ta kostra byla rozhodně milejší,“ odtušil Pirkan, „ale pokud se týče pense pro mého bezděčného dobrodince, souhlasím úplně: položme k ní ihned skrovný zárodek,“ a smekl klobouk, jako by chtěl do něho sbírat měďáky na svého kritického odpůrce, s posunkem i s grimasou jakoby odkoukanou nějakému potulnému ukazovači cvičených opiček, že nová salva smíchu byla mu odpovědí.

„Dosti již, jsme pošetilí jako děti; jsme zde již sami a hnedle zavrou dvéře,“ řekl Frank a dal tím hovoru na ráz jiný směr. „Ostatně chtěl jsem s tebou porozprávět o věcech zcela jiných,“ dokončil, skláněje se k literátovi.

Dívky vyšly první, vráceny střízlivým slovem Frankovým své dospělosti, do vlahé noci jarní, jež ležela před nimi jako rozlitý chobot mělkého průhledného moře. Sta světel ji prožehovalo a klidnilo duši, zpřízvučňujíc bezpečnost života a světa. A přece v mysli Michaelině bouřil svár otázek a dohadů: Miluje ji? Nebo ona jeho? O bratra tvého jde, kterého’s milovala posud nad všecky a jímž byla’s milována nad všecky! Mohla by vklínit se mezi tebe a něj třetí osoba, žena cizí, a rozrušit tento vztah, na němž jsi pracovala vášnivěji než pták na svém hnízdě nebo včela na své plástvi?

A nedůvěra vstávala a klesala střídavě v její zneklidnělé mysli, jak kráčela vedle cizí dívky přísné krásy a tichých, uzavřených způsobů a hovořila s ní o jejím životě na venkově s matkou nyní již mrtvou a o sirobě v cizím velkoměstě, ve společnosti jediné tety, sestry matčiny, která se přestěhovala na její naléhavé prosby do její domácnosti. Odhadovala každý pohyb Korneliin a obracela několikrát a vážila několikrát na vážkách nejjemnějších každé její slovo; a pocit, ničím logickým nezdůvodněný, nijak neplynoucí z toho, co vypozorovala, přesvědčení, že se v osobě této dívky přiblížilo k ní po prvé opravdové nebezpečí životní nebo aspoň cosi neznámého a záludného, v ní rostlo.

„Jest opravdová,“ cítila, „tím hůř! Jest čestná, tím hůř! Jest samotářka, na vnějšek chladná a tichá, ale uvnitř jistě žhavá a vášnivá. Tím hůř, tím hůř!“

Jakoby ji zaplavoval zvláštní kalný cit, jehož posud nepoznala, řevnivost nebo žárlivost, které pro ni posud nebylo, kterou se neobírala posud ani v obraznosti. Rostlo v ní cosi, cítila jasně, co hrozilo jí přeměnou celé osoby; vešlo snad dnes do její bytosti něco, co v ní zanechá již stopy a co vyjde až v poslední hodinu s duší její? Ukřivdil jí někdo, rozrušil někdo navždy ráj její nevinnosti a prostoty? Zapadla za ní dnes večer jeho brána? A bída její byla v tom, nejenže na to neuměla odpovědět, nýbrž že by ani nemohla jmenovat vinníka nebo vinnici, kdyby se jí na ně někdo tázal.

Slzy se jí draly do očí, a úsměv, který si velela na rty, cítila to, tuhl v jakousi trapnou grimasu, která ji pokořovala.

Toužila domů: ó moci se vyplakat v nejtmavším koutě z toho zmatku! Ó moci se dovzlykat zapomenutí!

Ale jako z učarování navrhl Frank, aby doprovodili Kornelii, která pak odeslala napřed domů dívku, vyslanou za ní před divadlo.

A šli nyní zvolna po mostě čtyřstupem, zastavujíce se každou chvíli, neboť Frank zapředl s literátem jeden z nekonečných sporů, tentokrát o moderní hudbu francouzskou. Pirkan slyšel nedávno v Paříži Clauda Debussyho operu „Pelléas a Mélisanda“ a byl jí očarován; hájil tohoto Francouze jako mistra budoucnosti proti Wagnerovi. Ano, on jest hudební Racine, přiostřoval básník svůj panegyrik, nejčistší božská harmonie světelná, a vy jste barbaři, kterým unikají a budou unikat tyto nehmotné skoro, nezvažitelné kvality francouzského ducha. Ó vy teutoburští medvědi i s vaším Beethovenem, i s vaším Wagnerem! Vy hyperborejci, kteří vídají slunce jen v mlhách a kterým do očí slzy dovede vehnat jen mrazivý vítr! Do vás, abyste byli pohnuti, musí se pouštět stále dunivá kanonáda patosu. Ach knedlíky se zelím a s uzeným! Těch citů zalévaných pschorrem nebo plzeňským! Namazaných na prst tlustě na těžký selský chleba!

Takové hudby, jakou píše Debussy, jest mu třeba: zdá se mu, že jest tvořena z hlubšího ticha, než kterého se dovedete vy vůbec doposlouchat. Wagnerova symfonická tkáň je zdivočilá nešlechtěná houšť anglického parku, hustá osnova prostupujících se znýtovaných frází, cosi slitého a slepeného, co mne dusí, v čem nemohu dýchat, co mne znásilňuje. A Debussy vedle něho klasická architekturná Le Nôtrova zahrada versaillská, sám řád, sám vzduch, samo světlo, sám průhled a výhled! Je to klasik, při vší nervosnosti a těkavosti, při všem svém smyslném kouzlu klasik, delikátní, vzdušný, slunný impresionista! Podává samy vteřiny duše, prchavé a odstíněné, a oheň se chvěje v každé z nich slunečnou jiskrou a hasne, aby se zanítil o vteřinu dál novým bezdýmným žárem; je to vlnící se travné moře vnitřní svobody, rozehrané větrem, rozžehnuté v miliony drobných plamínků sluncem. Debussy maluje zářnými bodovými dotyky, které klade vedle sebe. Je to tkadlec nebo pletač slunce.

Není znásilňující tyranie v jeho opeře, není ‚leitmotivů‘, které váží drama od počátku do konce, není houžví temat, které chtějí v hudbě, v tom živlu nejplynnějším a v mediu nejprchavějším, podat trvalé osobnosti a karaktery; jest jen milostné opojení chvíle, život, který se mění neustále a neustále se rodí znova a znova sám ze sebe. Jeho harmonie jest opravdu harmonická, má svůj základ i svůj cíl v sobě samé. Vypíjí celé kouzlo vteřiny a nestará se o nic jiného; neobtěžuje se karakteristikou, bylo by to břemeno příliš těžké pro její útlý květinný stonek. Nedbá o pravdu, protože hledá krásu a trhá ji tam, kde jediné kvete: v zahradě očištěných zjemnělých smyslů, bez křečovitého wagnerovského dusna, bez jeho metafysické eskamotáže. Má smyslnou volnost své rasy, její božskou lahodu a pohodu. Je prý to moderní Mozart, po dlouhé tyranii barbarů zase jednou hudba člověka opravdu kulturního, který nechce od jahodníka jablek, který žádá od hudby hudbu a nic jiného, zejména ne schopenhauerovský traktát o popírání vůle k životu. A té duchové lehkosti! Orchestr dobrovolně zúžený, vymezený, plný jemností dobře ukrytých, neboť nejsou pro každého; není zde hromadných efektů, slitých barev zvukových, každá žije pro sebe jako ve svém čistém duhovém vidmu, zasnoubená s jinými, ale nezmětená s nimi!

„Až potud a nic dál,“ vykřikl s polokomickým patosem Lamberk, „zadrž, nešťastníče: ty jsi již skoro Hanslick redivivus neblahé paměti. Tys nevyléčitelný dekadent a neurastenik, který nechce od hudby nic než lehtadlo nervů nebo intelektu, ornamentální krajku pro sluch! Ty nevíš, že nám jest hudba cosi tak vážného a opravdového jako život a smrt, že je nám vášní a utrpením, umíráním i novým rozením, kdežto tobě a tobě rovným je požitkem, po-žit-kem“ slabikoval s důrazným opovržením Frank. „Chápeš celou bahnitou nízkost té představy a toho slova, nešťastníče?“ křičel s rozhorlením spíš divadelním než opravdovým.

„A víš ty,“ pokračoval ihned s komickým chvatem, nedovoliv odpůrci, aby se vzpamatoval a jej přerušil, „víš ty, že jediný veliký skladatel nové mladé Francie sluje Berlioz a jest již třicet roků mrtev; a že neznámý a nepochopený nebo špatně chápaný dnes, vrátí se zítra, poněvadž není možno ani jej obejít ani přes něj přejít? Že se ti nelíbí jeho hřmotná plechová hudba? Že je ti řvavá? O těch přejemných uší nalepených na těch selských demokratických lebkách! Jen překonej pěkně své upejpání, svůj neurastenický odpor k síle, třebas hřmotné a hřmotící. K němu si jdi pro poučení, co je to hudba, co je to její genius i démon v jedné osobě; co je to být posedlý hudbou jako ďáblem a přeměnit se celý v jediný nástroj, v ohromnou píšťalu, do níž ona neustále duje, a neplakat již svým pláčem a nesmát se již svým smíchem a nedýchat již svým dechem, ale plakat jí, smát se jí, dýchat posléze již jen jí! A víš ty, že měl jsi na něj myslit právě dnes při Smetanově „Libuši“, poněvadž sotva je dvou duchů v moderní hudbě při všech rozdílech si bližších než Berlioz a Smetana? Ale ty a všichni tobě podobní v tomto národě, a vlastně celý národ, dávno již nevíte, co jest to síla.“

A poněvadž vztáhl ruku směrem ke kabátu Pirkanovu, jakoby jej chtěl zadržet a k sobě přitáhnout, zvolal literát se svou osvědčenou převahou mimického klidu a se svou komickou pohotovostí:

„Hleďte, slečny, on chce přesvědčovati patrně knoflíky mého kabátu o své síle; děkuji pěkně za ně.“

Dívky se rozesmály, a Pirkan dodal se stejně komickou vážností jakousi důstojnou reservaci:

„Ty jsi stoupenec násilí a ne síly, a násilníci jsou všichni tví Beethovenové, Berliozové a Wagnerové. Barbaři, plebejci! Skytové! Ale my jsme lidé vkusu a konvence, nezapomínejte na to, pane Lamberku!“

„Nezapomínám, pane Pirkane, nemohu zapomenout, poněvadž mně to připomínáte za každým krokem. Jste všichni zde více méně dekadenti, zatuchlá mrtvolná plíseň, rez usazená na starém nádherném meči; proto deklamujete neustále o vkusu a konvenci, poněvadž pro sílu nemáte již smyslu. Ostří vaše jest otupeno a ohlodáno; přijímáte již jen, opakujete již jen, ale neprodukujete! Není směšnějšího národa na světě nad tento, vy víte to, nesmrtelní; národ prý demokratický a mladý, sám lid, a nemá nic na práci než otravovat se kde kterým starým aristokratickým jedem západní Evropy! A až zítra se obrodí národové osmanští, vy proti nim budete hájit všecku dekadenci, již oni se sebe zetřásli! Chcete být vždycky papežštější než papež, královštěji než král! Měli byste klečet před velikými plebejci, jako jsou Beethoven a Berlioz, před výtrysky nových mladých sil ze staré hrudi zemské a napájet se z nich, a vy zatím se učíte s námahou a pracně omdlévat vkusně ve vůni vyčpělých voňavek. Ve Francii vyrábějí také estetické věci pro vývoz na Balkán, a vy to berete, ubožáci, za bernou minci! Měli byste žít v nejsilnějším tahu větru kosmického, aby plně rozdmychal vaši pohaslou jiskru životní, a vy se uzavíráte do zatuchlých hrobek a milkujete se s ztrouchnivělým dřevem z historických rakví! Vy nevíte, že Beethoven a Berlioz jsou lidé obrozeného světa a omlazeného lidství; vám nepraví nic, že stvořili hudbu mladých demokracií, lidových hromad, které vztáhly svou učazenou kyklopickou ruku po zlatém vínku caesarském a ukázaly první, že sluší stejně dobře, a snad lépe ještě, i jejich osmahlé divoké hlavě černých vzpurných kučer než popelavé a olysalé lbi imperátorské! Dovedete vy, umělci národa kdysi nejvíc a nejdřív revolučního, procítit vůbec tu rozkoš mladého Berlioza, píšícího v červenci roku 1830 svou kantátu pro římskou cenu za suchého a mdlého svistu zabloudilých kulí, které opisovaly paraboly nad střechami a rozpleskávaly se na zdi u jeho oken? A když dopsal, jde na ulici uličníkovat se svatou luzou, s pistolí v ruce… Neboť slavilo se tehdy cosi jako svatba omlazeného umění s omlazenou revolucí. Nevane z toho na vás něco jako vůně mladého vína rozlitého po ulicích, stoupající do hlavy i nejstarším a nejskeptičtějším?“

A po malém oddechu, napolo již k sobě:

„Nemohu číst zejména jedné episody z jeho Pamětí s klidným srdcem. Dirigoval v Pešti svůj pochod Rakoczyho, tuto hudbu zrovna těhotnou revolucí, a všecko posluchačstvo se rozechvělo, jako by prach začpěl ve vzduchu. A náhle dotře se k němu ošuntělý chuďas s tváří podivně vznícenou, vrhne se k němu jako šílenec, obejme jej a nejbědnější pod sluncem francouzštinou koktá několik úryvkovitých vět podivu: „Ano, ano, veliká bitva… Němci psi!“ Není-liž ti, básníku, hudebníku, umělče, pochopení z těchto úst, chvíle ekstaze darovaná této věrné a čestné duši, naděje rozdmýchaná na chvíli v ní větší odměnou než chvála všech sytých, dobře trávících milovníků, znatelů, odborníků, jejichž znuděnou požívačnost jsi vzrušil novým rafinovaným soustem?“

A po malé přestávce, když všichni mlčeli, předběhnuv je, zcela již k sobě: „A pomyslit si, že byl před nemnoha lety mladý český výtvarník, malíř, který cítil také takto Pochod Rakoczyho: jako jarní bouři, ples smyslů, hod srdcí! Že chtěl a mohl to namalovat a že všecko zůstalo přece jen troskou!… Věru, těžko jest zde nezestárnout nebo nezkysnout předčasně: sám na sobě cítím, jak stydnu v té sychravé mlze obecné skepse a lhostejnosti, jak se dusím v tom čpavém dýmu zloby a záští! Ano, veliká škola zbabělosti jest zde, snad jedinečná na celém světě. Nevím, rodí-li se zde již zpotvořené eksistence, nebo vychovávají-li se zde do největší dokonalosti… Ale rozhodně: jsou tu nejdokonalejší exempláře té rasy, která je jinde již na vymření. Požírá se zde všecko navzájem jako hromada raků v hrnci… Co na tom, že se již pod nimi zatápí oheň; a že budou brzy srovnáni na jedné míse? Nejmoudřejší jsou snad konečně ti, kdož se jako Pirkan uzavřeli do sebe, utekli se před všeobecnou povodní banálnosti na slonovou věž svého artismu a slouží, jak dovedou, svému samotářskému bůžku, třebas měl tvář orientální modly a třebas jej bylo třeba živit lidskou krví. Ale zapomínají při tom všeho z národa, z něhož vyšli… i jazyka jeho, neboť k poctě svého božstva musili si ukout zvláštní řeč, jiným skoro nesrozumitelnou; a vrátí-li se jednou do života, budou snad jako němí a budou se musit dorozumívat posunky.“

Trhl sebou, jakoby se za něco zastyděl. Fuj, nicht diese Töne, mein Freund, rozdrtil mezi zuby. A obrátiv se k společnosti, omlouval se jí. „Odpusťte, urozené panstvo, páni a dobrodinci, jsem poněkud nezdvořilý. Navykl jsem si v Čechách nezpůsobu, kterého jsem neznal v cizině: hovořit k sobě nahlas. Nejen že mnoho a zbytečně tlachám, dokonce i samomluvy vedu, jako v starých romantických dramatech vyšlých z kursu.“ A ufrknuv se nějak směšně, zamumlal neslyšitelně: „Jaký úpadek, pane Franku Lamberku; počíná se tuším váš pád, sire… A nějak záhy a nějak neslavně. Dostáváte se na pensi dřív, než jste se pořádně rozjel, miláčku!“ A obrátiv se k básníkovi: „Pirkane, a zvláště ty, odpusť. Těžko se žije v Čechách a dvakrát těžko člověku, jenž chce zde něco dělat: jest dvakrát bezbranný, neboť tato země jest zákeřná a lid její urputný právě k takovým. A tvá výlučnost a lhostejnost k otázkám životním jest snad ochranný krunýř, který jsi si musil ukout a připnout k hrudi, tísniž a bol to sebe více: jinak bys byl neprošel nezraněn ulicí záští, kterou jest zde veřejný život.“

„Věděl jsem, že záhy odvoláš,“ pronesl s podivnou, klidně posměšnou jiskrou v oku i v hlase Pirkan, „zde netrvá žádná revolta dlouho. Negativný pól revolučnosti jest někde u Prahy… možná mezi Nuslemi a Záběhlicemi… nějaká vědecká komise měla by to tam prozkoumat. Není zde klimatu pro vzpoury; lámou se všecky předčasně, hasnou v dýmu a čmoudu. I moje rakety sprchnou záhy, dříve než jinde, ulité mlhou a deštěm. Jest zde vlhko na všecky ohňostroje, ducha i srdce,“ dodal po chvíli, upínaje se ve svůj svrchník zvláštním nakrčením trupu a ramen, tak zimomřivě nervosním, že se přeneslo z něho něco na všecky ostatní.

Řeka tekla dole hluše a vřela v páře jako nesmírná sirá rána; cosi pokořeného a nevykoupeného leželo ve věcech a mučilo Kornelii. Zřela dnes po prvé svého boha, muže, který jí byl rozeným vítězem nad všemi a nad vším, rozrušeného, zmítaného, trpícího. „Trpí,“ vyvřelo jí po prvé jako veliký údiv v duši, „jak jest to možné, že trpí? Polobůh, a trpí jako nemocný, slabý člověk! Zápasí o něco, co mu uniká? Je mu třeba přispění, snad i mého přispění; jen nepokořím-li ho jím? Jak mu pomoci, jak jej posilnit, aby toho neviděl a nepoznal?“

Byla všecka v tom napětí, zesula se celá do posunu, schýlit se k němu v něze, podepřít jej, povznést jej; a čím vnitřně přetékala, projevilo se v tu chvíli i ve vnějšku. Bezděky se vyloučila z hloučku ostatních; a zatoužila tak naléhavě po rozhovoru s ním o samotě, mezi čtyřma očima, že přenesla ten nepokoj i na něj a že i on se oddělil od skupiny.

„Pane Lamberku, prosím vás na chvíli,“ zašeptla, ale již tu vteřinu zalekla se svého počínání a zrozpačitěla. Avšak mladý muž zaslechl již její slova a přikročil k ní, tázaje se, čeho si žádá; a vzhlédl při tom zpytavě na její tvář, která byla tu chvíli tak bolestná svou bezradností, že se až ulekl:

„Co jest vám?“

„Nic, promiňte mi,“ vzpamatovala se dívka s rychlostí, která ji později udivila a maskovala svůj ústup poslední vteřinu prosbou o poučení.

„Pravil jste, nemýlím-li se, před chvílí, že není umělce Smetanovi bližšího nad Berlioze; neznám s dostatek tohoto mistra. Nevysvětlil byste mně, v čem vidíte tu příbuznost?“

A zatím co Frank hovořil o životné programovosti obojího díla, Berliozova i Smetanova, o jednotě života a tvorby u obou jedinečné v této celosti; zatím co vykládal malířský postřeh Berliozův a ukazoval na jeho Fantastické symfonii, kterou Kornelie poněkud znala, kde a jak pojímal a hodnotil zrakově; zatím co vypočítával pochody, průvody a reje v jeho díle a karakterisoval je a odlišoval je od průvodů a pochodů jeho předchůdců; zatím co řadil k sobě výtvarnicky viděné a rozvedené momenty v díle Smetanově, od královského pochodu v „Daliborovi“ a slavnostních průvodů v „Libuši“ až k podloudnické výpravě v „Hubičce“ a k rejům víl ve Vltaviných vlnách měsícem posněžených; zatím co obšírně karakterisoval jí krásně obřadné pojetí tance u Smetany a vykládal jeho vyšší ráz z mistrovy inspirace zrakové a zatím co shledával obdobu k němu v „Romeu a Julii“ francouzského blížence – dívka šla vedle něho mlčící a pobledlá, s hlavou schýlenou jako někdo, kdo se těžce prohřešil na sobě a svém určení; jako někdo, kdo zradil sebe a selhal sobě v rozhodnou chvíli.

Cítila se zbabělou jako posud nikdy v životě. Poslední chvíli zradila své čisté instinktivné hnutí, podtrhla posun své duše, poslední chvíli nenalezla odvahy, vyjít ze své opatrnické reservy, rozrazit žalář své usmýkané a ošuntělé existence, zeptat se přímo, z nitra nitra svého, muže svého srdce a své volby: Ty trpíš? A čím? Mohu ti pomoci? Neodmítej mne, mohu-li toho!

Šla mlčky, poražená, duchem nepřítomná, cele utonulá v tom pokoření své bytosti; a bylo jí, jako by zabila v sobě cosi nejlepšího, cosi nejsvětějšího… snad nenarozené dítě: jako by sťala sám vrchol a květ své duše a pošlapala jej v nějaké bezejmenné zbabělosti.

Snažila se poslouchat hlas Frankův, snažila se zaujmout se o něj, ale nedovedla toho již; jakási vnitřní ošklivost nakazila jí všecko.

Došli k jejímu domu a smlouvali s ní novou schůzku.

Odpovídala jim zmateně, slibovala a nevěděla co.

A za dvířky zahradními, když byla poodešla poněkud po pěšině, stanula a naslouchala dlouho vzdalujícím se krokům svých mladých přátel. „Ach Bože, jak pustá je ulice, jak duní v ní jejich chůze.“ A jala se počítat a tiše počítala do třicíti než všecko úplně zmlklo, jako by to bylo něco důležitého a jako by na tom visela něčí spása.

Několikráte se jí zazdálo, že by měla přivolat je a s nimi vteřinu, která se nikdy již nevrátí; ale její ústa byla semknutá, rty zkamenělé, ruce bezvládné.

A také tato chvíle vtekla svým tenkým praménkem ve rmutný a hořký proud bídy a mdloby, který se jí prorýval nitrem; bylo jí, jako by slyšela, jak zakvílela hluše o jeho hladinu, když do ní vpadla.

Slzy se jí dusily v hrdle.

A vběhnuvši do ložnice, vrhla se neodstrojená hlavou do podušek.

Několik prostých erotických dějů, jak je viděla nebo jak o nich bezděky slyšela na jejich venkovském statku, prošlo jí náhle myslí; a zarděla se. Viděla prosté posuny oddanosti venkovských děvčat z lidu, s jakými brala na sebe břemeno lásky a její sudby; a právě v této prostotě bylo cosi úžasně krásného. Nalézaly neomylně nějakým temným pudem pravé slovo, pravý posun v pravý čas a činily všecko s takovou dokonalostí a jasností, jako by byly na jevišti a jako by se účastnily v nějaké hře, v níž šlo o něco jiného a důležitějšího než byly jejich soukromé osoby, jejich zájem a prospěch.

Jak jsi zbabělá, sténal její bezúlevný pláč, jak jsi zbabělá! Věru od poslední děvky v kravíně svého statku měla by ses učit, jak milovat. Toužíš po štěstí, ale nedovedeš vztáhnout rukou po něm. Nedovedeš utrhnout jabko se stromu života, snísti je a pak trpět, trpět, trpět… Všecko prosté ti uniká; co není hádanka, mate tě. Stud? Je-li to stud, kletba mu; není pak nic než jiné jméno pro zbabělost a sobectví. Chceš štěstí a nedovedeš si ho vybojovat! Příživnice snu, příživnice snu! Pij jen dál z jeho stínů, objímej jeho přeludy! Nenaučili tě žít, nenaučili tě žít! Nějaká těžká chyba se stala v tvé výchově, a možná již dřív, při tvém narození nebo početí! Nežiješ ze svého, žiješ z cizí milosti.

4

„Jste ženat, pane Pirkane?“ zeptala se náhle, odbočujíc z hovoru, s klidem, jako by napodobujícím vyšetřujícího soudce, v železničním kupé Kornelie básníka, který se jí počínal dvořit, jako se dvořil snad každé mladé, pěkné ženě, s níž jej svedla náhoda: ze zvyku nebo z nudy; nemohl prostě nedvořit se jako mladý kůň nemohl nenadnášet hlavy nebo vrabec neposkakovat.

Čelo mladého muže protkla při této otázce kolmá vráska a rozpačitý škleb zhyzdil na chvíli jeho zralou rozkošnickou tvář.

„Pst, slečno; o mrtvých nic než dobré! Mají na to právo.“

„A proč neberete s sebou do společnosti nikdy své ženy,“ pokračovala Kornelie týmž vážným, jakoby vědecky zvídavým tónem, nepřistupujíc na jeho blagu. Její klidná přísná tvář zazdála se Pirkanovi v tu chvíli ironičtější než japonská maska zkřivená výsměchem nejďábelštějším.

„Ticho, slečno. Jedeme s mrtvolou. Znáte přece slavnou báseň Ibsenovu?“ A jal se z ní ihned přednášet několik veršů suchým bezbarvým hlasem jako by četl deklamánku z čítanky pro obecné školy. ‚Tu z důli slovo znělo zádumčivé; o stožár opřen zaslechnul jsem zjevně. Kdos vykřiknul, snad chorým stižen snem, či v prsou dušen můry přízrakem: Že plujem s mrtvolou já věřím pevně.‘ A po pomlce: „Až budete starší, budete také vozit všude s sebou svou mrtvolu, to jest někoho, koho jste nepohřbila. Jest to bezplatné zavazadlo, třebas převyšuje dovolenou váhu. Každý člověk má něco takového s sebou, co páchne umrčinou, proto se neplatí z toho ani clo ani potravní daň,“ pokusil se znovu o ironický tón.

„Ne, pane Pirkane. Já nebudu nikdy ani vozit ani nosit s sebou mrtvolu; jsem snad příliš čistotná na to. Já na vašem místě bych ji přece pohřbila.“

„Moralisto! Katédrový člověče! Jak vy neznáte ještě života, ba ani ne smrti, ba ani ne mrtvol. Pořádná mrtvola brání se pohřbení, má zlatá. C’est cela. Ano, pořádnou mrtvolu, vědomou si své cti a své důstojnosti, poznáte právě po tom, že se brání tomuto aktu právnicky tak příliš jasnému a bezespornému. Protestuje; dokazuje a dokáže vám, po případě svým advokátem, že naopak jsou to živí, kdož se mají dát pohřbívat mrtvolami. Jest celá nauka o tomto choulostivém předmětě a říká se jí morálka nebo mravouka… nebo dobrověda… což vím kterého čerta. Učí jí nás od dětství, ve škole i v kostele, v rodině i v žurnálech, při svatbě i při posledním pomazání…, od narození do smrti. Což divu, že jí na konec člověk uvěří, jako všemu, co se opakuje příliš často a jest při tom provázeno šňupkami do nosu nebo záhlavci nebo jinými zpedalisovanými citoslovci.“

„Nu, u vás se tyto osvědčené prostředky minuly přece asi cílem; vy jste tuším posud neuvěřil této pochybné nauce? Snad že postrádá pro vás vědeckého podkladu?“

Jest v ní učitelka, pravil si v duchu Pirkan a pokrčil nad ní rameny. Učitelka byla mu v určitých případech výrazem nejvyššího opovržení; nebylo tam ženy, byly tam samé učitelky, řekl kdysi, když se vrátil z kteréhosi ženského spolku. Ne, té nezávidím Frankovi!

Ale nahlas;

„Žel, slečno, obávám se, že jsem podlehl morálce víc než tušíte. Určuje mne již. Jakmile člověk platí veřejně za amoralistu, jakmile nalepili na tebe tuto nálepku, jsi již jako by ve spolku na ochranu opuštěné dívčí mládeže. Máš již cejch; nejsi již volný; a bezděky zařizuješ se tak, abys vyvracel toto tak zvané veřejné mínění. Ta tam je tvá nevinnost, a bez nevinnosti není hříchu ani nemravnosti. Nekoukejte na mne tak udiveně; je tomu již tak. Není dnes volné země, drahá slečno; svoboda, volnost jsou dnes slova, pouhý dech. Namítáte Ameriku? Chyba lávky: Amerika jest samo moralistické násilnictví, usoustavněná pruderie, pravý protestantský cant; nemáte-li oddacího listu, nepřijmou vás po případě s vaší dámou ani do hotelu, aniž pod jinou střechu. Kdyby za vámi přišla do vašeho hotelového pokoje, který jste si najala, paní, a bylo jí třebas šedesát let, za dvě minuty přijde sluha nebo jiný zřízenec a neodejde, pokud tam bude vaše návštěva… Líbezné, co? Bývala jediná opravdu svobodná půda na světě: Řím, pokud tam seděl jako světský suverén na svém trůně Pontifex Maximus, Jeho Svatost. Ale dnes není již Říma; co jest zakresleno s tím jménem na mapách, co vám ukazují v Římě jako Řím, jest město zcela nové, americké, které má s Římem minulosti nedopatřením jen společné jméno. Dnes náleží Řím jako celá moderní Italie jakési zcela nové rase, vlastencům, podnikatelům staveb a abstinentním hokynářům. Tam bývala vlast všech libertinů ducha, srdce i smyslů; země věčných saturnalií; duchovní vlast všech Galianů, Rivarolů, Stendhalů, Heinů a Nietzschů; všeho, co umělo vypíjet ze života poslední sladkost, co umělo nepohoršovat se a neupadat v rozbředlý kazatelský patos; všeho, co mělo smysl pro ironii životní a dorozumívalo se vtipem, epigramem, bonmotem na půl úst. Ale, opakuji vám, není dnes Říma; dnes i Řím se poprotestanštil jako celý svět. Buržoa sedí dnes na trůně, počítá peníze, zakládá spolky střídmosti a střádalů, což jest jediná jeho bohoslužba; a po pravici stojí mu učenec a po levici novinář. Tento kazí jazyk a onen tropí neřest, které se říká popularisace vědy; a všichni společně ohlupují svět. Žijeme, milá slečno, soumrak vší krásy a renaissanci vší nudy, ošklivosti a střízlivosti. Kalvine, tys zvítězil! Neporazil’s nás, ale zvítězil jsi!“

Dívka, která se dlouho usmívala, zachmuřila se naposledy a řekla s úmyslným vyhrocením:

„Nevím, pokud máte pravdu s ostatními, ale Nietzsche vyjímám si sama z řady vašich velekněží životní frivolnosti. Nietzsche byl přísný duch, pane Pirkane, a chtěl velikost; měl patos až kazatelský, byl to moderní Luther, ne nadarmo Sas rodem jako ten starý reformátor. Smál-li se, smál se jako se smějí vědoucí; ano přes to, že nenáviděl Sokrata, smál se po sokratovsku; ze stejného rodu byl jeho smích.“

Slova Korneliina vyvolala spor, ale dříve než jej mohli skoncovat, vlak stanul na čistotné staničce, vonící korou stromů lesních jako syrová ještě hračka z Černého lesa, a oběma bylo vystoupit. Staromódní kočárek, tažený selským koníkem o rousnatých nohách, vyslaný pro ně Lamberkem, očekával je: byli dnes hosty Frankovými a Michaelinými na jejich letním bytě.

Nesmírné letní nebe, pohnuté teprve vysoko nad oblačnem, vypíjející všechen pevný tvar jako ssavý vír, rvoucí a hltající všecko ve své tvrdé světlo, objalo je jako ohromný tok protržených vod. Kornelie, jejíž zrak byl slabý, musila si přiclonit oči. Kočárek zachřestil starou rzivou kostřičkou, koník se rozklusal ne bez úsilí a námahy; ale záhy sjel z okresní silnice na cestu polní a uvolnil svůj slavnostní klus v široký pracovní krok všedního dne.

„Víte, kdo bude také hostem na Křižníkách?“ zeptal se náhle básník, jako by se vytrhl násilím z lehkého opojení.

Utkvěla na něm tázavým pohledem.

„Také Pražanka, a slavná již. Psal mně o tom již Lamberk. Malířka Šimonka Vintířová. Slyšela jste o ní jistě? Jsou sousedy na vsi a navštěvují se. Jest to prý neobyčejná bytost.“

A nečekaje vyzvání Korneliina, jejíž srdce se sevřelo mučivou předtuchou, vypravoval o neznámé s ohněm neobvyklým, jak se zdálo dívce, a zcela výjimečným u tohoto skeptika ze řemesla. Několikráte mohla prý se výhodně provdat, ale nedbá, zdá se, o to; naposledy byla prý zasnoubena za bohatého továrníka Zachara, s nímž se rozešla těsně před svatbou, poněvadž zapochyboval o bezskvrnosti její minulosti; jest prý zcela jiná než jiné dívky, volná, hrdá, čestná, sama sobě soudkyní, nesnášející, aby ji někdo měřil jinak než její mírou. Nyní sblížila se prý velmi s mladými Lamberky; není prý jen talentovaná malířka, ale i dobrá pěvkyně písní a Frank slýchá prý rád, když pěje jeho písně k jeho doprovodu. I s Michaelou, tak uzavřenou a těžce přístupnou, dovedla prý se spřátelit: pro její slunnou, silnou a radostnou bytost zamilovala prý si ji mladší plachá družka-netýkavka, žijící posud jakoby v klausuře. Není prý zcela nic marniva a své umění, které by prý jí mohlo při rozumné politice vynést i slávu i denáry, tají prý spíše, než by na ně upozorňovala. Nezná prý koncesí nikomu a opovrhuje prý každou líbivostí: pozná-li u sebe něco, co by se jí jen blížilo, zabije prý to okamžitě v zárodku. Maluje prý jen pro sebe a zpívá prý také jen sobě a nejvýše několika přátelům, je-li vzrušena a překypuje-li; ale to bývá prý zřídka, neboť jest prý uzavřená a málo sdílná a vládne prý si silnou kázní.

Jen to, čemu říkává „bratrství touhy“, sdružuje ji prý občas vášnivě s lidmi, a nejčastěji s lidmi zcela prostými a naivními. Její otec, po němž záhy osiřela, byl prý muž na svou dobu vynikající; mladý, hrdý a odvážný politik, odrážející se prý příkře od své tichošlápské doby a generace; po něm, jednom z prvních sociálních politiků českých, má prý své „bratrství touhy“. Své umění ráda prý by dala při tom, jak říká, do služeb života: touží kořenit jím bídě a ubohosti lidské nestravitelnost dní a nocí, viny a utrpení. V Praze a na jejích předměstích sestupuje prý mezi nejbědnější spodinu společenskou s otevřeným zrakem i měšcem, pozorujíc, jak se rodí, bydlí, miluje, nenávidí, jak žije i umírá; i studie sociální, nepodepsané ovšem svým jménem, uveřejnila prý ze svých zkušeností.

„Nesmíte si však představovat,“ dokončil Pirkan, který se nerad obcházel bez ironických point, „nějakou šedivou sestru nebo protestantskou diakonisku. Není to nudící se slečna z dobré pražské rodiny, která ochotničí v dobročinnosti; slova „filantropie“ vůbec nenávidí a tropí si posměch ze všeho, co se u nás tím rozumí. Je prý socialistka a žádný sociální radikalism není jí dost radikální. Jest prý spíše společenská visionářka a buřička než ošetřovatelka nebo lékařka; a nejméně jest již z těch, které mají ve své ubohé lékárně na rozšklebené rány jen olej resignace nebo ještě levnější náplasti křesťanské pokory, trpělivosti a odříkání; nejraději by pracovala nožem a ohněm a zbořila všecko a z gruntu přestavěla. Ale ve společnosti nemluví o tom vůbec; jest jí to jakýmsi skrytým náboženstvím, které určuje ne její slovo, nýbrž její jednání; něco co je ti příliš svaté, abys o tom hovořil nebo dokonce se o to přel. Ve společnosti bývá nejčastěji jen plachou ženou nebo ještě spíš zakuklenou řeholnicí, která ti uniká do konvence, činící tě bezejmenným, ukrývající všecko osobní, znemožňující důvěrnost. Nejsem jí přítelem: vy víte, že jsem ve všem všudy ancien régime a že nemiluji u žen ani silné vůle, ani velkého intelektu a nejméně již revolučních záchvatů… Tahle daemonie není z mého krámu; proti ní jsem immuní, není třeba ani, abych volal Apage, Satanas. Ale ona jediná umí neurážet svými t. zv. přesvědčeními a dovede přikrýt je jednou konvencí a jindy docela gracií.“

Kornelie byla tak vzrušena tím, co slyšela, že nepoznala ani, jak posledními slovy básník ji pokáral za její prostořekost ve vagoně, za to, co nazýval mentorováním a čeho neodpouštěl nikomu, a nejméně již mladým ženám, k nimž pojal důvěru a s nimiž měl přátelské záměry.

Odkvétající lípy zavoněly jim nad hlavou a některá z jejich nižších větví přešlehla jim tvář; a brzy stanul vozík před chudým rokokovým zámečkem žlutě natřeným. Z oken linula se Wolfova píseň, tak cele niterná a dobrovolně poddaná slovu básníkovu, že, zdálo se, váží jen z něho svou duchovou krásu jako křišťálnou vodu okov, přímo spouštěný za ní do studně. „Lass, o Welt, o lass mich sein, locket nicht mit Liebesgaben, lasst dies Herz alleine haben seine Wonne, seine Pein“. Hlas, který zpíval tuto píseň ke klavíru, byl podivně silný a teplý, a přece zduchovělý, jako by přicházel z druhého břehu; všecky sladké dary životní tísnily se v něm a pryskaly z něho jako ovoce na podzim z přetížených větví stromových; a stíny tály v něm jako v poledním slunci letním.

Naráz zmlkl zpěv i jeho doprovod; hlasy nahoře se rozšuměly, a již sbíhala Michaela uvítat hostí, které záhy uváděla po malé květinové zahrádce do bytu.

Kornelie vstoupila se srdcem v hrdle do pokoje; a bezpříčinný nach polil její tvář a znejistil její chování, když smědá tvář zpěvaččina, neobyčejně citlivá a poněkud zhubenělá a snad i trochu mužná pro její štíhlé tělo zvláště v ramenou poněkud úzké, hned od počátku přitáhla k sobě její pohled a zajala jej. S pozorností nechtěnou sledovala Kornelie, jak se tato tvář, před chvílí ještě účastná až do bolesti v ději tvůrčím, zavírá nyní pod melancholický stín krásy poněkud unavené jako pod list okvětný. Bylo to jako by se plamen, šlehající ještě před chvílí z této tváře, nad níž vzdorně černé vlasy prostě svinuté vystřelovaly sem tam v jakýsi trn, propadal nyní do tmy a jako by tuhl nad ním úsměv bolestný tím, že musí věznit cosi jako možnost lásky a pomoci lidem.

Frank představil navzájem obě dívky, které si potřásly rukama. Michaela dala donést záhy mléka v lehounkých sklínkách, a pilo se věru sladce a přikusoval se věru chutně k němu sivý chléb selský, zde, v chladném prostorném pokoji panském se starodávným dědovským nábytkem řídce rozestaveným, kde vonělo kmínem lučním, zatím co v zeleném tichu blízkých strání, ležících v okeních tabulích, bzučelo několik much svou dřímotnou píseň.

Mladá společnost byla v té šťastné pohodě, skoro živočišně lahodné, v níž z podnětů nejmenších se zapaluje a vybuchuje stále smích.

První povstal básník, vyprosiv si do parku doprovod Michaelin; miloval nade všecko zahrady a vůbec všecku vegetaci a toužil vidět první, před ostatními, domácí sad.

„Neboť kdo jiný,“ dodal s úsměvem, „ne-li my, perversní dekadenti a milovníci čisté poesie, zná dnes ještě obcovat s přírodou? Obcovat, pravím, a to si žádá společenského taktu. Profesor ji lisuje, popisuje a utřiďuje, estetik ji spásá, my jediní ještě umíme k ní vonět a to jest tolik jako dvořit se jí.“

Dívka vyhověla mu jako rozmarnému dítěti.

Sotva odběhli, nálada pozůstalých jaksi zvážněla.

Šimonka a Kornelie rozhovořily se důvěrněji, než se zdálo ještě před chvílí oběma možným, ale tak, že byla od prvního posunu a od prvního záchvěvu hlasového patrna převaha Šimončina; všecko v tomto hovoru, jinak všedním a příležitostném, určovala malířka bezpečností a jistotou své osoby, jak ihned vycítila její partnerka, podivně celé, nic nerozpoltěné. Její bytost, zdálo se záhy každému, jest méně zaujata starostmi osobními, méně zatížena sobeckým utrpením než bytosti druhých. A jakoby si byla nejen úplně jista svým posláním, nýbrž i jakoby je byla vzala na sebe s radostnou ochotou a nyní se starala již jen o podružnou otázku, jak nejlépe a nejsvědomitěji je naplnit, takovým dojmem se vylévala na pozornějšího pozorovatele její harmonická sebevláda. Působila chvílemi jako přírodní živel, jemuž jest radostno se svěřit, – tak úplně byla člověkem i ženou.

„Ne, nikdy neplačte, milá slečno,“ pronesla v hovoru s Kornelií, když se osiřelá dívka trochu podřekla o tíze svého života. „Bůh nenávidí pláče nejvíc ze všeho. A ne-li jemu, alespoň své lidské hrdosti jsme dlužni něco jiného než slzy zoufalství a beznaděje: zápas, zápas se semknutýma rtoma do posledního dechu, a třebas i odboj i kletbu; jen ne slzy. Pláčem se zeslabuje člověk. I vzdor i odboj jest Bohu milejší než trpné zoufalství; snad jej i náš odboj jaksi doplňuje, kdož ví: jest mu potřebí možná naší spolupráce, ale nikdy ne našeho zoufalství. I kletbu, již vrhnete za ním, může snad obrátit v požehnání nebo v jiný klad; jest v ní přece iniciativa, přece energie. Ale pláč jest bezmoc sama, a slzy jsou neplodnější než voda mořská a poušť písečná. Ne, nechci nikdy plakat, nechci nikdy skládat ruce v klín! Ne, nechci zmrhané lásky, a požadavek každé oběti mne uráží. Máme nejprve jeden cíl, zcela blízký a nesporný; zesílit, vyrůst, vypracovat se v nejvyšší možný soulad. Jen pak můžeme prospět druhým, když jsme se byli tomuto nesnadnému umění vyučili nejprve na sobě samých. A ostatně: jak prospívat druhým? Což jest to možné jinak než tak, že dáš příklad, jak si počínat, aby se vybavila jejich spoutaná nebo uspaná síla?“

„All right,“ zvolal Frank, jenž pozorně naslouchal této invektivě, „proti smutku jest třeba bojovat vášnivěji než proti infekčním nemocem; dnes však, žel, se s ním obchoduje, a jsou v literatuře a v umění lidé, kteří se nestydí kupovat si úspěch za to, že prostředkují jeho nákazu. Jaké žalostné umění! Jak čiře záporné! Popisují se obšírně a s patrnou zálibou zjevy, které nemají práva na život a přes něž sluší se přecházet mlčky. S kým nechtěl by ses stýkat v životě, toho nemáš práva uvádět do umění nebo do poesie, taková měla by být samozřejmá devisa zdraví a síly. Epigoni jako všude i zde pokazili a zvrhli úmysly a záměry mistrů; co jim bylo pouhým východiskem a předpokladem, to vzali malí vnukové za konec a cíl své snahy. Hrůza, kterou dědové chtěli vybouřit a roztřást zahluchlé svědomí svých vrstevníků, obrátili malí potomci v lehtadlo lenošných, nudících se nervů, stále lačných nových a nových sensací, byť dobíjely poslední zbytky vůle a rozumu“.

„Jaké prokleté řemeslo jest umění,“ řekl se sarkastickým pošklebkem Pirkan, který se vrátil před chvílí do pokoje a přistoupil k hovořící skupině, „není nic pod sluncem hůře placeného a více se všech stran šikanovaného. Proč ke všem všudy dělat stále z básníka nebo z umělce proroka, učitele nebo lékaře; vždyť to jsou přece funkce zcela jiné a musí se čistotně rozlišovat. Dívejte se na něj jen jako na lepšího řemesníka, i tak mu budete spíš právi, než budete-li klásti na něho moralistické, metafysické, sociální a bůhví jaké požadavky. Myslím, že staří velcí mistři, ať básničtí, ať výtvarní, nechtěli být mnohem víc než dokonalými řemeslníky, a přece zanechali nám díla, jež jsou požehnáním života! Život je již spíš víc než míň hoře, únava, bolest, šílenství a nedá se zatím nic na tom změnit; a umělec nebo básník dává vám pít nepenthesu; zbavuje vás utrpění; opatřuje vám na chvíli zapomenutí. Podává vám hašiše nebo opia, které vás vyjímá z této zoufalé, pusté skutečnosti a přenáší vás na chvíli do říše snové volnosti; otroky mění na chvíli ve vladaře. Což je to málo?“

„Abychom za chvíli, až vystřízlivíme, v kocovině cítili skutečnost dvakrát tíže a třikráte zoufaleji. Ne, děkuji; stejnou službu prokázala by mně i kořalka! Ne, děkuji; jsem příliš hrdá, abych chtěla zapomenout svého utrpení, kdybych jím byla stižena; bolest se léčí, bolest se neuspává na chvíli; se zlem se bojuje, zlo se překonává, s ním se neuzavírá zbaběle příměří, které jest jen doznaná porážka. Utíkat se k opojení a k chvilkovému zapomenutí, jež přináší, jest dvojí otroctví za otroctví jedno. Lamberk má pravdu: takové umění jest škůdce lidstva a překážka jeho nápravy. Vykořisťuje vší bídy a slabosti a neštěstí životního a žije z nich; má eksistenční zájem na tom, aby byl prodlužován dnešní žalostný stav.“ Tvář Šimončina ožila a žhavěla vnitřním ohněm, jak pokračovala; látka, o níž se hovořilo, souvisela patrně příliš bolestně s jejím duševním životem i s jejími přesvědčeními, aby dovedla zachovat klid i zdrželivost…

„A k tomu dojde se vždycky a všude tam, kde se umění specialisuje, kde se stává řemeslem, stavem, povoláním, výsadou určité učené třídy. Přála bych si, aby se psalo mnohem méně knih, než se píše, a malovalo se mnohem méně obrazů, než se maluje; a síla, která se vynakládala posud na ně, aby se obracela přímo na život; bylo by záhy lépe! Dáte mně jistě za pravdu, řeknu-li, že jest snazší, napsat moralistický traktát než žít jen týden dokonale, krásně a silně, bez poskvrny a úhony srdce a duše; a snazší jest i napsat denně po krásné básni, než býti den opravdovým básníkem vším svým konáním a myšlením; básníkem: to jest rytířem srdce a taktu v obcování s dětmi, žebráky, chudáky, vyvrženci a vyděděnci, nemocnými a mrzáky, zvířaty, stromečky a travičkami – se vším pokořeným, něžným a bezmocným v životě i v přírodě. Že se píší knihy veršů a knihy filosofické, že se malují obrazy a skládají se symfonie, jest jen následek toho, že život není, čím by měl být, že není celý, dokonalý, pravdivý, krásný, že není ani hudbou, ani krásou, ani moudrostí, ani silou a velkostí; že jest, jaký nemá být: zmrzačený, ochuzený, zrazený. Jak podivné: co by mělo být cítěno jako provisorium, pojímá se jako něco trvalého; co by mělo být prostředkem k nápravě, ostruhou a bičem, větrem, který dmýchá do žároviště touhy lidské, bere se za cíl, za podušku, na niž možno složit hlavu a kde je možno si příjemně zdřímnout.“

A po krátkém oddechu, všecka již zardělá:

„Soudím, že stav dokonalosti by byl, kdyby každý sám sobě byl i básníkem, i umělcem i knězem, aby si dovedl opatřit všech potřeb duchových, jako si obstarává sám všeho, čeho jest třeba jeho osobě hmotné; aby si dovedl složit píseň nebo modlitbu z tísně nebo naděje chvíle, aby dovedl sám prorazit žalář svého osamocení a své úzkosti, spojit se sám s duší světovou – neboť v pravdě nemůže toho učinit nikdo za něho. Aby dovedl sroubit si krov nad hlavou a zklenout své obydlí, ušít svůj oděv, vytesat nebo vyřezat své nástroje; aby se nemodlil cizími slovy a nelil své duše do cizích kadlubů! Teprve pak bude v pravdě celý člověk, bytost, která dorostla života! Dělba práce pokročila dnes tak příšerně, že podrývá již kořeny duše lidské, ohrožuje již její zdraví. Divoch byl bytost opravdu kulturní vedle dnešního civilisovaného barbara, vedle moderního člověka. Tvořil neustále organicky ze sebe, vynalézal; jeho duše činem odpovídala na každou otázku, na každý požadavek a podnět, s nimiž k ní přistupoval život, kdežto duše moderního člověka jest už skoro oběhaný mechanism, opakuje jen, čemu ji naučili v mládí, – vyrábí stále tutéž kladku, tutéž páku, týž šroub. Duše primitivná vřela neustále a zkoušela se neustále na všem; udivovala sebe samu svými tvůrčími možnostmi a rozběhy, rostla i sílila každým svým činem; duše dnešního civilisovance jest suchá a neplodná, žije na úvěr, z cizího, a selhává ve všech velkých chvílích životních.“

Dívka zmlkla příkře a pokusila se za chvíli o jakýsi provinilý úsměv. Bylo patrné, že ji přemohlo cosi silnějšího, cosi mimo ni, a že se nyní, kdy opadl entusiasm, který ji nesl, zahleděla na sebe kriticky a zakolísala pod mrazivým pohledem rozčarování. Její tvář pohubla jaksi ještě a jako by se obrátila do nitra, stín se položil na ni a odcizil ji přítomným; a nevmísila se již do sporu o těch otázkách.

Všichni mlčeli chvíli. Lamberk seděl s tváří zachmuřenou, s rýhou vrytou mezi obočí: bylo patrné, že se zaměstnává úsilně čímsi ve svém nitru; a Kornelie, pobledlá a odcizená sama sobě, přistihovala se neustále při myšlence, která ji pokořovala a za niž se marně kárala: Zastiňuje mne; blednu vedle ní; strhuje jej, oh, jistě jej ztrhne k sobě; mámí jej, omámila jej již!

Ticho přerušil Pirkan, který vyskočil ze sedadla a rozchodil se po pokoji, jak míval ve zvyku, byl-li vzrušen.

„Utopie, utopie! Neznáme duše divochovy, a slečna, myslím, ji idealisuje; slečna jest vůbec tajná rousseauistka. Ostatně, co činit? Společenského řádu přece nezvrátíš? Jest tomu již tak, že život se rozlišil do nejjemnějších odstínů, že společnost provedla snad do krajnosti dělbu práce, takže se musí každý opírat o všecky nebo alespoň o mnoho jiných. Co tu činit? Básník nese tento stav nejtíže; nemůže doufat v resonanci, v ozvěnu, v ohlas; musil se tedy uzavřít do věže ze sloni.“

„A poškodil se tím sám nejvíce,“ vpadl mu do řeči Lamberk, stále zasmušilý. „Tam vyvinul svůj subjektivism, svou sensitivnost v cosi monstrosního; nic objektivného není mu tam protiváhou. Vnucuje odtud stále čtenářstvu své soukromé já; ale básník byl silný jen tenkráte, když mluvil za mnohé, za davy, za národ, za dobu; když byl jejich orgánem, nástrojem, na nějž hrály; když byl Milion, protože z něho úpěl a naříkal milion potlačených…“

„Nic víc? To řekni raději již novinářským echem všedního dne!“

„Naprosto ne! Mluvím o době, ne o dni, a nejméně již o všedním dni. Doba to jest každý z desettisíců a statisíců dní, a proto žádný. Doba uvědomuje se sobě teprve v básníku, v mysliteli, v umělci, v tvůrci; necelá byla by bez něho a víc: snad nebylo by jí vůbec bez něho. Němá stála by před věčností, zahanbená před sestrami svými. Obého jest třeba k vyššímu životu: básníka, jenž nalezl svůj věk, věku, jenž nalezl svého básníka. A dnešní jejich rozluka jest to nejžalostnější, co se dá myslit.“

„Jak pošetilé, přít se o takových dalekých mlhavých věcech,“ zvolala rozhodně Michaela, která těžce snášela sporů, „zatím co venku svítí slunce, vlní se ve větru tráva, jiskří se sterý hmyz, směje se potok! Kdo ví, jak dlouho ještě bude nám toho všeho dopřáno?“

„Nedávno ležela jsem zcela tiše jako mrtvá na pokraji boru; nahou ruku odhodila jsem od trupu co nejdál a zaryla jsem se s ní do mechu a pila jsem s ní jeho vlhko, jeho chlad, celou jeho prostou eksistenci; a něco z jeho pokorného, poníženého života, zdálo se mně, přechází do mne. Cítila jsem se v tu chvíli spřízněna s jeho vegetativnou dřímotou a byla jsem tím pocitem blažena jako velkým dobrodružstvím, v kterém se zúčastnily mé smysly i mé srdce. Padne-li mně na procházce na šíji brouk, sveze-li se mně na prst housenka, vzruší mne to víc než všecky vaše teorie, ideje a tese. V nejprostším pocitu jest pro mne víc života než ve všech vašich spekulacích dohromady! Nenávidím jich. Chtěla bych žít jen nervy a ničím jiným než nervy. Jsou svaté, jsou nevinné; není v nich zla, není ve smyslech vůbec zla, pokud jich neposedají a neznásilňují fantomy. Nenávidím všech těch bezkrevných příšer, které živíte svou krví. A vůbec – dupla vzdorně nohou – je to hanba, jak málo žijeme! Stále maříme čas; stále jsme o něj něčím nebo někým okrádáni. Jest mně, zatím co jste hovořili a se přeli o stíny, jako bychom zmeškali krásnou příležitost, která se již nevrátí; čekala snad na nás několik vteřin, ale pak prchla, neboť každá krása jest netrpělivá; ano, netrpělivá, protože sama záhy zvadne, jak se čte již v čítankách. A čekat na těžkopádné papírové lidi, oh, to omrzí.“ A klepnuvši lehce bratra do ramene: „Ty, Franku, v poslední době strašně šedivíš. Teorie, teorie, samá teorie!“

Mea culpa,“ zvolal oslovený, česaje si rusý medový vous instinktivním pohybem své bílé malé ruky. „Snad stáří se již hlásí? Nebo jest to působení klimatu? V Čechách se ode dávna nekonečně debatovalo. Jsme v zemi všech kacířstev a země tato ode dávna byla rozumářská.“

„Konečně slovo, princezno,“ křičel básník; „souhlasím s vámi do písmene. Čtu na příklad Schopenhauera, jsem jím přesvědčen o všem, co praví, o nicotnosti tohoto světa, jehož kdyby nebylo, lépe by bylo; a stačí paprsek jarního slunce, které mně vpadne do pokoje, a všecky důkazy jako když smete! Mé srdce se chvěje vděčně, jakoby bylo svlaženo ve svém posledním kořeni, a celá má bytost přitakává životu. Jsem zmámen a jsem poroben. Jediným důkazem na světě bylo mně vždycky jen opojení; co mne nedovedlo opojit, toho pro mne nebylo, to nemělo u mne nikdy pravdu. To jest celá má filosofie, panstvo; zde jsem, jaký jsem! Kdosi jako Naháč! Naplijte na mne, lehkomyslníka a smyslníka, vy dokonalostníci a umravněnci. Jen s chutí do toho – já držím jako plivátko, jak říká Pirkanomastix… A nyní vaše rámě, princezno, a hurá, do parku! Tento den nám patří a věru že jest to věčnost svého druhu! Šlápla jste, princezno, svým tanečním krokem na nejodpornějšího slizkého hada pod sluncem i pod lunou! Ostatně,“ dodal, chýle se k dívce a tlumě hlas, „podobáte se opravdu nejkrásnější, to jest nejkřehčí a nejmilostnější madonně, kterou znám; řezal ji do dřeva Alonso Cano.“

„Pokoj, prosím, s výtvarným uměním! Hlavně o něm nic! Hnusí se mně dnes dvojnásob všecko, co vyšlo z rukou lidských. A v ostatním, co jste pravil, také s vámi nesouhlasím.“

A zavěsivši se do básníka, vyběhla rychlým, mozartovsky rozmarným útěkem z pokoje. „A víte,“ pravila náhle Pirkanovi, „co bych nejradši? Mít tak veliký, veliký bič jako mívají formani a vysoké boty, shrnovačky, a moci se tak rozkročit pěkně na návsi a práskat, práskat celý den, až by se hory zelenaly a lidi si uši ucpávali. Fuj tajxl! To by tak byl pro mne plezír.“ A rozhlaholila ponurou chodbu a široké schodiště staré budovy smíchem, tryskajícím z jejího bílého hrdla v rozpustilých výbuších, skoro rytmicky zodstavcovaných a hrajících po zašlých malbách nástěných jako přelety pršky slunečné po mrtvém zimním lese.

„Dítě,“ pravil si Pirkan; „a přece už žena. Tím hůř pro tebe; tím hůř!“

Nebylo možno nenásledovat jich.

Frank sešel, po levici Kornelii, zamlklou a zřejmě trpící utrpením skoro dětským, jež prozrazovalo tak bezděky její ranou mladost, bezradnou ještě v tísních a útiscích životních a nedozrálou posud pro masku, a po pravici Šimonku, zase již klidnou, která pronesla nyní s tichým, poněkud unaveným úsměvem, jímž jakoby děkovala za všecko, co viděla a slyšela: „Vaše sestra, Lamberku, má pravdu. Kromě radosti není pravdy. A prostota jest to jediné, čemu nepřijdeš na dno.“

A za chvíli těkala již mladá společnost po starém zpustlém parku, po jehož pěšinách rozrůstala se lopucha a v němž celé části byly obráceny v ovocný sad, ale kde přece zbyly kouty pod vysokými staletými jilmy, rozsazenými s výpočtem architekturního účinu, chránící vlhkými stíny neužitečné kouzlo mrtvé přepychové doby; a smíchl zažehal se každou chvíli na vonných svěžích rtech mladých lidí, vybuchoval a hasl jako nahoře svit slunečný, jak se přes slunce hnala a od něho zase odtékala oblaka letní.

Náhle stanula Michaela a obracejíc k němu svou tvář, dnes nezvykle oživenou, až zjitřenou, a vztahujíc k němu zvolna, obřadně skoro obě paže:

„Nevím proč, ale, vidím-li tě, věčné, musím myslit neustále na ty, jimž jsi svítilo kdysi a nesvítíš již dnes; na ty, kteří jsou stíny a mátohy na asfodelové louce a kteří – stojí to tak v Homérovi, že ano, pane Pirkane? – druhdy králové a knížata, byli by rádi nyní pod tebou i jen pastuchy a oráči… I oni byli; i oni se procházeli po těchto stezkách, i oni usedali ve stínu těchto stromů; i oni rostli, zestárli a zemřeli pod tebou.“

A po pomlčce podivně zamyšlená:

„Co z toho plyne, Franku? Ty říkáš: Carpe diem, což jest, tuším, užij dne a raduj se z chvíle! Řekl to nějaký moudrý starý pán, že ano, nějaký pohan. Myslím, že byl přece jen již unavený, starý a velmi, velmi chudý, když to řekl. Spokojoval se již s málem. Ale jak je možno radovat se z něčeho, co nemá zítřku? Co nemá zítřku, jest mrtvé již dnes; je, jakoby nikdy nebylo.“

A znovu, zahleděvši se k slunci:

„Dej, ó věčné, dej našemu mládí radost, která má věčnost; radost, které není zániku a smrti; radost, která, zhasne-li i na chvíli, vždy znovu se rozsvítí. Proč jsi dalo zemi, čeho odpíráš nám? Zemi, které vracíš stále s novými a novými jary a léty starou radost, staré mládí, starou krásu, ale vracíš ji tak, že nejsou staré, nýbrž stále nové a mladé?“

„Mně naopak, princezno,“ namítl Pirkan, „radost jest proto tak drahá, že nemá zítřku. Uvědomuji si ji tím víc, vypíjím z ní všecko do poslední krůpěje, a to právě proto, že není jí návratu, že není jí budoucnosti, že stopa, která zbude po ní, jest nutně hořká jako rozčarování samo. Je na pohled jako polibek, ale zbývá po ní jízva jako po ráně… Ano, Frank má pravdu, princezno! Plyne-li z toho nějaké mravní naučení, jak říkali staří bajkaři a didaktikové, jest to jen to zde: Žij radosti, pokud ti slunce svítí; uvědom si ji a děkuj mu! Mohl bych vám o tom citovat tucet velkých básníků, řeckých, římských i moderních, ale bojím se, že bych vás jimi nudil a že bych upadl u vás v nemilost.“

Ale Michaela pohnula jen odmítavě hlavou:

„Ne… má drahá Šimonka má pravdu. Vy básníci, všichni, staří i noví, jste jen připravovatelé opojného nápoje, který slibuje, že naučí zapomínat, že odnaučí na chvíli myslit. A to je málo, moc málo! Štěstí, které nám podáváte, není opravdu utrženo z vysokých větví a jest opravdu málo hrdé. Jste příliš spokojeni s sebou, s vesmírem, s osudem lidským, s celým ustrojením života. Vám stačí chvíle – nám zítra nepostačí snad již ani věčnost, viďte, drahá Šimonko? Tak rychle letí naše touha! Čím to, že se vy básníci tak za ní pozdíte? Vy, kteří byste ji měli okřidlovat, ji bodat – jimž by mělo i světlo letět loudavě?“

„Blahoslavená skutečnost, která předběhla sen,“ odpověděl básník, ukláněje se před oběma dívkami.

A opravdu, nitro jeho bylo jediný údiv: měl jsi na očích šupiny, tázal se sám sebe, že jsi jí neviděl? Jest jediná vlna rozkoše od temene hlavy až do stuhy svých střevíčků; strhuje mne a rve mne a nese mne jako vzkypělá řeka loňskou ulomenou a rezivou haluz! Jest jako nová tětiva luku, samo napětí a jeho neuvědomělá dřímající síla; a tisíce a desettisíce šípů jí již čeká a žádá nedočkavě, aby jí bylo vymrštěno k svému cíli, jenž jest usmrcení. Jest princezna, ale jest snad i víc: kněžka, vestálka. Jest v ní znepokojivý protiklad, který mne dráždí až k šílenství: její rty kypí a vrou a přitakávají životu již pouhým svým bytím, kdežto její oči bývají nepřítomné, odvrácené od tohoto světa, jakoby střežily sám sen duše a kladly se před něj jako oheň strážný před tábor. Žila posud úplně uzavřena, ano, v tom to jest: není otřelá světem a životem; ano, jest to kněžka, vestálka, střežila posud svatý oheň Vestin; u nich, dodal, mysle na Lamberkovy, jest rodina posud něčím náboženským; jinde jest to již jen právní instituce nebo výhodný způsob společenství, nějaké výdělkové nebo stravovací družstvo s ručením jednou omezeným, po druhé neomezeným.

Pak pomyšlení na Franka, jehož byl přítelem, prošlo mu hlavou a znepokojilo jej chvilkovými rozpaky. Snažil se uniknout z nich, přehlušit neodmluvné pochyby. „A což on,“ řekl si posléze, „myslíš, že by ti obětoval on svou rozkoš? Víš dobře, že ani vteřinu z ní. Popatř jen pozorně na něho: obě ženy, které jej provázejí, milují ho: čteš to z každého jejich slova, z každého jejich posunku, a čte to i on. Jedna se mučí pro domněnku, že si jí nevšímá, že mu není ničím, a utrpení její z toho jest tak silné, že se ti zdá, jakoby strádala fysicky, těžkou bolestnou nemocí; druhá se usmívá, ale úsměv její skrývá touhu jako kalich květný zbloudilou opilou včelu. Obě jej milují, obě touží po něm; a on to ví, a tváří se nevědomým, aby prodloužil jak možno nejdéle tuto hodinu svého vítězství, sálavé poledne svého mužství. Bude je mít jistě obě, ne-li zároveň, alespoň jednu po druhé. Myslíš, že by ti postoupil jednu z nich, byť jen na vteřinu a byť jsi zmíral žízní po jejím polibku? Tobě, nebo komukoliv jinému? Obě jsou siroty; ale myslíš, že by jich nechránil jako své kořisti proti jejich rodičům nebo bratrům? Homo homini lupus; jsme muži, jsme vlci, jsme lovci; a lov žádá si volnosti, takový jest zákon džungle, první a poslední, jediný a neporušitelný zákon moderního člověka-lovce. Oba, on i já, jsme tu, čemu se říká volní lidé, oba bez předsudků; oba nemáme a neznáme ni kázně ni zákona, kromě toho jediného, čiře záporného, který praví: lov žádá si volnosti; a kořist jest toho, kdo uchvátí a kdo se jí zmocní.“

Prolétl v mysli s bleskovou rychlostí všecky tyto důvody, všecky tyto zásady, na nichž vystavěl svůj život, jako jej na nich vystavěli miliony a miliony moderních lidí; a shledal je pevnými a spolehlivými; nikdo, ani sám Bůh, nemůže a nesmí jimi pohnout. Neboť Bůh dal zákon síly a byl se silnými vždycky a všude! Není výjimky z tohoto řádu! A musil být s nimi, stát-li měla pevně země, stát-li měl pevně on sám!

A zahleděv se znova do jejího temně fialkového zraku, hořícího klidným, čistým plamenem vnitřního snu, duševní oddanosti čemusi krásnému a tichému, več věříš celou svou bytostí, řekl si v duchu již po kolikáté: jak sladké bylo by, zhasit tento oheň a pod přemoženými sklopenými víčky rozžehnout naráz jiný, vytřeštěný poznáním a plenící celou její bytost jako dobyté město!

Společnost se rozptýlila tím, že Šimonka a Kornelie zašly do bosketu hledat alpských fial, které tu rostly nyní planě a volně, přežitek minulé slávy starého parku. Básník osaměl s Michaelou na vinuté pěšině, uzavřené s obojí strany stěnou smrkovou; a v horkém tichu, v němž tála její vůně, slyšel tepat krev ve svých skráních. Opojení, jakého dávno již nepoznal, mámilo jej; a horký plamen vzdušný, který, poháněn chvílemi větrem, přeskakoval po vrcholcích mladých jehličnatých stromků, žehl mu tváře a oslepoval jej velkými rudými kruhy, které vyvolával v jeho zraku.

Šli chvíli mlčky podle sebe; Michaela byla dnes vzrušena; mučil ji bratr svým zájmem o obě dívky, zájmem, kterého dobře vytušila, třebas byl skrývaný, kterému nerozuměla a jehož se přece děsila jako čehosi hříšného. Její citlivou čistou duši znepokojil již pouhý stín, pouhá nápověď; a co jiné nechávalo lhostejnými, ji již bolelo.

„Vím, že patříte na mne s předsudky,“ pronesl posléze Pirkan s podivnou pokorou v hlase, kterou odrazil i jeho zrak, „jako na šaška, jako na fraškáře; ale křivdíte mně.“ A poněvadž Michaela vzhlédla k němu, jako by chtěla protestovat: „Ne, nebraňte se, prosím; nemůže tomu snad ani jinak být. Vaše dívčí duše nezná posud složitosti životní… a proto nezná ani jeho poslední hrůzné prostoty. Nemůžete snad posud hledět jinak.“

A po pause, která tísnila jako dusno před blížící se bouřkou:

„Tedy ano, vězte to: nosím masku a miluji masku, ale ne jako podvodník nebo někdo, kdo chce klamat. Trpěl jsem mnoho životem, více, než můžete tušit, více, než dovedete snad kdy pochopit; a chci se uchovat čistým od soucitu… ne: prostě již od účasti lidské. Ó těch zraků, špinících všecko, čeho se dotknou! Trávy neroste tam, kam se upřely; poušť neplodnou vypalují kolem sebe. Blahoslavená jest má maska a s citem vděčnosti snímám ji večer s tváře. Zachovává mně můj pravý život. Svatá množitelko života! Pod tebou žiji dvojnásobně a trojnásobně! Opatřuješ mně bezejmennost; a co přikrýváš, jsou prameny zítřejšího zpívajícího života! Ano, kdykoli žijeme něco celého a velkého, kdykoli žijeme doopravdy, con fuoco, jsme vždycky bezejmení… bez jména, bez stavu, bez věku, bez povolání, bez rodiny… Jsme jen svůj ryzí typ lidský. Naplňujeme jen své nejvyšší skryté možnosti, jichž jsme sotva v sobě tušili. Nalézáme, co jsme neztratily; vrací se nám, co od nás nikdy neodešlo – ale nač jsme již zapomněli. Odhalujeme se sobě samým ve své původní božské výsostnosti.“

„Jak to?“ otázala se s jakýmsi úlekem v hlase dívka; „nerozumím vám úplně.“

„A přece jest to tak prosté. Naše , náš pevný, stálý karakter, naše jméno, naše nacionale, jest cosi, co nám brání žít plně a cele; klade se mezi nás a život, jest jako cizí předmět vsunutý mezi naše rty a pramen, z něhož chceme pít. Musíš dovést odvrhnout je v rozhodnou chvíli jako obtížnou zbroj, jako těsný šat: musíš dovést ponořit se nahý do životního toku a proudu. Jinak jsi ztracen. Ve chvíli veliké lásky, víry, oběti, smrti, oddání se nejsi již pan Alexandr Pirkan, narozený 16. května 1873 ve Vídni, místodržitelský úředník osmé diétní třídy, přidělený tomu nebo onomu departementu, manžel Ritty, rozené Sternekové, ba ani ne básník, jenž napsal ty a ony knížky, tak nebo onak pokřtěné a tištěné v té nebo oné tiskárně… to všecko jest mrtvý kornatý, zaprášený oděv. Čert ho vem; naplij na něj! Jen pustá přítěž, kterou odvrhuješ nyní od sebe a stojíš pokorný a bezejmenný před životem nebo před smrtí, pouhý jejich nástroj, pouhý jejich orgán, a toužíš jen po tom, ztotožnit se s nimi na chvíli: nic víc, nic míň. Jen ten, kdo není schopen této obrody, jest mrtvý; jemu vrostl jeho oděv, jeho náhodné do jeho bytosti, vstřebalo a vežralo se mu do duše jako jed, udusilo ji. Uschlý strom, raněný snětí; mrtvá skřípějící kostra trčí do jarního vzduchu. A té mrtvole se říká velmi žertovně pevný spolehlivý karakter“…

Stanul před ní; jeho zraky, žehnoucí jako v horečce, vetkly se v její pohled. Tuhla v něm bázeň z toho, pochopí-li, porozumí-li mu, splyne-li s ním tímto prvním splynutím.

Pak padají masky,“ pokračoval po chvíli přitlumeným vášnivým šeptem, a jakýsi úsměv jakoby opilcův vstával mu při tom v duši a rozléval se slabě na rtech. „A maskou, ničím víc jest celé naše . : hastroš, strašidlo, mátoha, pára a dým… slovo… konvence uměle vytvořená a uměle udržovaná a živená z prospěchu, ze zbabělosti, ze slabosti, z pruderie, ze slušnosti, z policejních důvodů, ze silničního nebo pouličního reglama… což vím z čeho všeho,“ zasmál se suchým hrdlem.

„Život, který byl a jehož již není; stopa, kterou prošel, ale do níž se již nikdy nevrátí. Kalný, rozbředlý, ve sklepě uměle zachovávaný kousek loňského ledu, zatím co jarní řeka života šumí a bouří plesně mezi podemletými břehy a zhltne denně několik tvých … Jen tehdy, vrhneš-li se do ní střemhlav, dorostl jsi maxima své životnosti; zde teprve se ukáže, co v tobě jest; zde můžeš udivit i Boha… víc: i sebe samého. Jsi občansky bezejmenný v tuto svatou chvíli, ale kdybys měl jméno, mohlo by jím být jen Láska, Síla, Velikost, Požár, Mocnost, Nesmrtelnost a jména všech kůrů serafinských i archandělských. Ale jen silným a odvážným otevírá se toto nebe. Zbabělci a slaboši hryztež dál plesnivé kůrky loňského chleba, živořtež v odříkání a postu, ve lži, smrti a karakteru…“

Michaela zbledla, zornice její ztrnuly, pláč zaškubal jejíma rtoma.

„Dost,“ zaúpěla téměř, „dost těch hrůz! Což není nic stálého v duši? Jen proud, jen tok, jen změna, která hltá sebe samu a plodí sebe samu, znova a znova, z věků do věků? Což být věrný myšlence jest tolik jako obětovat fantomu a žít jest rovno zrazovat?“

Odmlčela se, těžce dýchajíc. Zazdálo se jí, že by si měla přiclonit zrak, tak strašné bylo, co jí postavil před něj Pirkan.

„A proč právě nyní, proč právě dnes? Proč právě dnes jste otevřel přede mnou tyhle propasti? Utušil jste, uhádl jste nebo víte přímo, že právě dnes bych mohla snadno zatoužit po nich a vrhnout se do nich? Máte vševědoucnost boha nebo lstný čenich ďábla, že jste přistoupil právě dnes ke mně a rozstíráte právě dnes přede mnou všecko království světa a jeho krásu? Že budíte a pokoušíte závrať mého srdce právě dnes, kdy se zakolísala pod ním půda, o níž věřilo, že jest nejpevnější?“

A přistupujíc těsně k němu a žehnouc jej svým zrakem:

„Proč právě dnes jste sňal s tváře svou masku… přede mnou? Nestála jsem o ten pohled, který mně podala! Proč právě dnes složil jste břemeno své bytosti na má slabá bedra?“ A jakoby se hotovila zacloumat jím, kdyby mlčel, vykřikla tvrdě, dupnuvši nohou o zem: „Mluvte!“

Mladý muž se jí zhroutil k nohám.

„Protože vás k smrti miluji nebo… k smrti nenávidím. Nevím ještě. Jsem zmatený, neznám se, po prvé v životě se neznám, já, jasnovidec nitra svého i všech niter jiných. Po prvé v životě se zajíkám a blekotám, já, mistr slova. Proč? Protože vám, vám jediné nedovedu lhát, protože před vámi, před vámi jedinou, nedovedu se tajit a skrývat. Proto vylil jsem před vás celou svou bytost, já, který jsem spořil každou její krůpějí, který jsem vězníval její obsah v trojím neprodyšném obalu samoty, vzdoru a tvorby. Rozneste ji nyní na podpatcích svých střevíčků, poplvejte ji, smějte se, jásejte! Vzdal jsem se vám, vám jediné, a zasluhuji všeho, co přijde.“

Dívka vztáhla bezděky proti němu ruce jakoby na obranu.

„Jaká rána, jaká strašná rána! Jak hoří! Musil jste mně ji způsobit?“

A nevyčkavši jeho odpovědi, obrátila se zmateně a prchala k zámecké budově.

Básník běžel za ní, volal za ní.

„Ne… ne… Pro boha, nepřibližujte se mně! Nechte mne samotnou! Zešílím, nebudu-li moci být sama. Slitujte se!“ sténala úzkostně, lámána nervovým přepětím.

Všecko v ní, od horečného sípavého suchého hlasu, od ostrých, náhle jakoby zešpičatělých rukou až do bolestné, nyní jakoby proborcené plochy hubených prchajících zádíček, všecko v ní se ho děsilo a odmítalo jej.

A mladý muž nedovedl neposlechnout; stál jako k zemi přikovaný, jako přemožený v rozpacích, jakých nezažil posud, tím trapnějších, že za sebou právě zaslechl hlahol veselých hlasů druhé skupiny, blížící se po stezce, bratra Michaelina a jeho dvou průvodkyň.

„Eccolo,“ zvolal Lamberk zočiv básníka. „Kde vězíš u všech všudy? Hledáme tě, a v tobě Itala; ale jeden z vás dvou patrně neslyší. Tleskáme, hvízdáme, voláme… snad již čtvrt hodiny.“

Pirkan se ohlédl a spatřil přítele, jakým ho posud neznal. Byl celý proměněný, jakoby nesvůj. Opilá jiskra hrála v jeho zraku, a bylo patrné, že byla zažehnuta a rozdmychována přítomností dvou mladých krásných žen. Obvyklá přitrpklost, kterou se rád drapiroval, jakoby spadla s něho dnes jako studená mlha pod útokem slunce, které nestrpělo nic na zemi než svůj odraz ve všem, ve vzduchu, na vodách, na travách, ve zvěři i v lidech. Mužská pýcha napínala jeho postavu v ocelovou pružnost a vylévala se z ní každým pohledem, každým slovem jako zvuk z nástroje dobře zladěného. Bylo patrno, že zapomíná na všecko; žil jen přítomné chvíli, a cosi jako taneční kolo tichých víl vířilo mu před zrakem. Jak sladké jest žít, jak dobré jest žít, volalo v něm všecko, a jsou chvíle, jimž rád bys řekl, opravuje Fausta: ó prodli, neprchej! A ta zde jest z nich; jest z těch, které jsou těsně položeny před naplnění; než jsi se napil, kdy chýlíš již svou tvář nad rozšuměný pramen a chřípí tvé předbíhá tvé rty a pije před nimi vůni vod. Tato chvíle před opojením mámí smysly víc než opojení samo, a prodlužovat ji jest okrádat Olympské o jejich ambrosii a nektar a snad i Boha o jeho ráj…

Lamberk vyložil básníkovi, že jej hledají za rozhodčího v literárním sporu. Zná-li ďAnnunziovo ‚Mrtvé město‘? Ovšem že, četl je asi před týdnem. Tím lépe; ostatně věděli to: jest přece Latiník a formalista! Jest do něho vložena pověst o Inachovi a dceři jeho Io?

„Abyste se snáze rozpomněl,“ vpadla Šimonka do otázek Lamberkových, „vypravuje ji slepá vědma Anna – hraje ji Duse – chůvě v třetím aktě. Nemohu zapomenout jejího stříbrného smíchu, když se na konci tohoto vypravování přeruší slovy: Ty spíš, chůvo?“

Pirkana stálo mnoho námahy, aby si zpřítomnil báseň ďAnnunziovu, ale dovedl toho posléze přispěním Šimončiným a rozpomněl se opravdu na sporné místo. Ano, byl tam ten mytus, na počátku třetího aktu! Šimonka tleskala do dlaní jako dítě; „vyhrála jsem,“ jásala, „a jste mně dlužen první exemplář svých písní, který vyjde z tiskařského lisu, a dedikaci na něj, kterou si sama nadiktuji!“

„Lamberku, co jest dnes s vámi,“ pravil sám k sobě mladý muž, „jste poražen a smějete se!“

Společnost se rozhovořila obšírně o ďAnnunziovi, o Duseové, o italském umění a klimatě, o italské duši. Šimonce se nelíbil ďAnnunzio, jak se dalo očekávat, ale byl jí jeden z největších a nejnebezpečnějších kejklířů velkého stylu, a rozuměla, jak může někoho zmámit a mu učarovat: jak on lidi, tak asi had fascinuje ptáky; uspí tě ve bdění. Ale měla ráda Duseovou, kterou viděla náhodou v této hře v jednom italském městě, měla ráda její tichou noblesu, která sálala z ní jako plamen obětní a očišťovala všecko, čeho se dotkla, i miasmatický vzduch jevištní, a nad všecko měla ráda její intuici hudebně tvůrčí, s jakou mluvila? – ne: nalézala samy životní kořeny básnického slova a dávala jejich míze vyrašit v nové květy. Umění zpěvákovo bylo vedle tohoto umění slovné meliky pouhým prý školáctvím, neboť zpěvák zpívá předepsaný nápěv, kdežto Duseová musí si prý stvořit zcela ze sebe celou melodii. A mladá umělkyně vypravovala, co kdesi četla: jak prý při prvním představení „Mrtvého města“ právě při vypravování pověsti o Io velká herečka náhle s hrůzou zpozorovala, že distonuje, že nenalezla hned na počátku toho jedině správného a karakteristického tempa a spádu větného; a nedbajíc ničeho, nemalicherná a pokorná, vrátila se k prvnímu verši a udeřila tentokrát pravou intonaci.

Tento hovor zaujal básníka tak, že se vyrval z tísně. Znal tu vnitřní melodii básnického slova, položenou do hudebního transcendentna, slídíval sám po ní jako po nehmotné stopě královny Mab a chápal úplně, fysicky skoro, muku veliké herečky. A tak se stalo, že povznesl zrak a pohleděl na přítele, s jehož tváře bál se vyčíst otázku: Kde jest má sestra? Co jsi s ní učinil?

Ale nejletmější pohled, jímž zavadil o Lamberka, poučil jej, že nic není tomuto člověku nyní vzdálenějšího než tato starost; tak cele byl omotán mužskou ješitností. Hovořil s oběma dívkami se sebevědomím větším než jindy, ale i s jakousi roztržitostí: zrak jeho byl upřen v jediný bod, jakoby chtěl ustálit v sobě všecko, co se stále rozbíhalo a rozpadalo, ale úsměv, který mu sedl na rty a zesmyslňoval je pod rusým teplým vousem v něco až faunského, byl úsměv zapomenutí a jeho živočišné pohody. Teprve polední Pozdravení andělské, které se rozsypalo v trhaných kovových stonech po návsi a zapadlo až sem, do odlehlé tišiny parkové, vyrušilo jej ze snění; rozpomněl se na povinnosti hostitelské a povstal, aby odešel do zámečku, poptat se, jak daleko jsou v kuchyni.

„A propos, Pirkane,“ zvolal, poodešed již kousek po stezce a otočiv se nedbale po příteli, „kde jest Michaela?“

„Asi ve svém pokoji; bylo jí nevolno, snad ze slunce.“

„Ach, těch ženských nemocí,“ odmítl ho s úšklebkem odcházející lenivě levicí.

Ničemný jsi ty bratr, ničemný zvláště takové sestře, pomyslil si Pirkan; a ničemní bratří bývají omluvou ničemnějších milenců, dodal po vteřině se sarkastickou tvrdostí, která uměla domyslit každou životní situaci do její vražedné pointy, která netrpěla o světě a životě ilusí nikomu. Zašklíbil se sám sobě zvláštním pitvorným šklebem, snad své odborné učelivosti, která by dovedla provozovat anatomickou pitvu i na rodidlech vlastní matky…

Brzy zavolala služebná dívka pány k obědu.

Pirkan vešel klidný, jakoby tou analysou na živém získal nové rovnováhy. I Michaela vítala všecky jako jindy, pobledlejší jen, pokoušející se o úsměv, který připomněl Pirkanovi dobrou vůli rekonvalescentů a roztruchlil jej víc než přímé odmítnutí, a omlouvající se hostům pro svou nevolnost. Přes to vycítily obě cizí dívky, že se s Michaelou něco stalo, a bezděky tlumily hlas a obracely po ní, když jich nepozorovala, pohled; jen Lamberk, jakoby neviděl utrpení sestřina, dával se unášet rozhořelou tepnou svého sobeckého citu životního, slepý a hluchý.

Po obědě se omluvil na chvíli ženám a přistoupil k Pirkanovi. „Pojď, prosím tě, se mnou do mého pokoje, na chvíli, na několik slov, jen co doutník vykouříš.“

Nyní promluví, ulekl se básník a sbíral všecky síly duševní, jak čelit pokárání nebo urážce.

Vešli do pokoje mladého inženýra. Lamberk pokynul Pirkanovi do křesla, sám usadil se proti němu; a nabízeje mu doutník a obraceje svůj mezi prsty a vypouštěje z úst první kotouče modrého dýmu, udivil svého hosta vyznáním, jehož upřímnosti sám později nechápal, ale která nyní, v tuto chvíli bylo mu nutností.

„Poslyš, Pirkane, jsem ti dlužen dostiučinění. Často jsme se přeli o vášních, jejich síle a vládě nad bytostí lidskou, a zvláště mužskou. Tvrdíval jsi, že jsou vášně, jimž není možno odolat, a tvrdíval jsi zvláště, že pro muže silného a opravdu mužsky založeného jsou takovými vášněmi ty, které probouzejí jeho vladařskost, zakládají jeho moc nad druhými bytostmi. Spojí-li se nějak, mínil jsi, smyslnost s takovýmhle pocitem, na příklad s ukrutností, s vědomím, že mučíš a snad i zabíjíš svou vášní ženu, že jsi jí bohem i ďáblem v jedné osobě, dárcem štěstí i utrpení nerozlučně spojených, pak, říkal jsi, není snad vůbec možno takovou vášeň překonat.“

Odmlčel se, jakoby nevěděl, pokračovat-li nebo zmlknout.

„Dnes soudím, máš pravdu. Nevěřil jsem tehdy tobě, ale dnes jsem nucen uvěřit sobě. Hleď, dvě ženy jsou přede mnou, a nechce, za celý svět se mně nechce, upustit od žádné; chce, ano šíleně se mně chce vládnout oběma, být osudem, bohem i ďáblem, tvůrcem i zhoubcem, každé. Dnes vidím, že jsem se opravdu před tebou tvářil lepším, než jsem; byť bezděky, klamal jsem tě. Jako bych dnes teprve procitl k plnému uvědomění svého mužství a jeho vladařství, jakobych dnes napil se z nápoje, jemuž již neodvyknu, jakobych dnes poznal a nebudu moci již nikdy toho poznání zapomenout: tak mně je. Poznal jsem dnes, že jsem z dravčího rodu a že mne posud živili stravou, která mně nenáležela a která mně nesvědčí; a hlásím se k svému dědictví síly a vlády, rozkoše a pýchy. Okusil jsem dnes lidského života a zachutnal mně: óóh, jak mně zachutnal, ponětí o tom nemáš! Slyš: kdyby zde stálo přede mnou ne deset, ale sto žen a já mohl jim vzít životy jejich – životy, které jim a nikomu jinému dal Bůh nebo příroda nebo cokoliv, zvi to, jak chceš – a mohl svést je v život svůj, jako řeka svádí ve své břehy vody potoků a živí se z nich: všecky bych vyssál, vypil, vstřebal v sebe. Sterým a tisícerým životem bych rád žil, tisícerá ústa bych rád měl a jimi všemi ssál a pil, čeho se nedopiji již do smrti! Jaké štěstí, stát takto nad životem jako vladař, klást se na něj jako forma, tísnit jej a pronikat jej a hníst jej jako hlínu, lisovat jej jako hrozen, až vydá všecek svůj obsah krve a slzí. A spájet, co příroda rozdělila: bolest a rozkoš, muku a štěstí! Hnát jej a bičovat jej na nové dráhy, vymýšlet mu nové cíle, bodat jej novými ostruhami, napínat mu svaly i nervy, nutit jej do rozměrů a poloh, kterých posud nepoznal! Šířit jej, násobit jej, množit jej; a vládnout mu v síle a rozkoši. Snad jsem v tom jen z téhož těsta jako jiní muži, že vycházím od ženy; přes to, ona jest rovnomocnina života. Nestydím se za toto poznání snad primitivné, snad triviální: nestydím se dnes za nic! Jest mně dobře v tom obecném lidství, jest mně dobře v jeho průměru…“

A oklepav nedbale popel ze svého doutníku: „Někdo snad řekne: jak hrubé! Ne tak, můj laciný idealisto z lepenky: hrubé, vznešené i to jsou jen slova, prázdný zvuk a hluchá rolnička: jen děti jsou blázny slov, muži jsou pozorovatelé a vladaři skutečnosti. Hrubost, vznešenost… tlach a nic než tlach. Tahle chocholatá slova aby sepral již jednou kat! Ale pocit životní rozkoše a jejího vladařství je skutečnost nad skutečnosti, poslední, nejšílenější skutečnost, která nese svět a život. Bůh ji musí znát a uvědomovat se v ní sám sobě: jinak musil by být tento svět jiný, než jest.“

Jakýsi šum a, jak se zdálo, i slaboučký vzdech ozval se od tenkých, špatně přilehlých dveří, které ústily na chodbu. Lamberk s nedokouřeným doutníkem v ruce vstal a vyšel z pokoje; a když otevřel dveře, zazdálo se mu, že viděl mihnout se na konci chodby bílý obláček zjevu Michaelina a vklouznout do kuchyně. Ale nenalezl náhle odvahy, přesvědčit se o tom; postál chvíli na chodbě, jakoby sbíral sil k rozhodnutí, kam zajít. Pohlédl směrem ke dveřím svého pokoje, ale zavrtěl hlavou: a rázem bylo mu nemožné, vrátit se do něho a pokračovat v tomto hovoru. Myšlenka, že se rouhal, prošla mu hlavou, ale zapudil ji hned jako směšnou; leč přece jaksi rozmrzelý a vystřízlivělý sestoupil do parku a procházeje se zadumán v odpoledním slunci podél skleníku, klidnil se nějakou dobu marně tím, že připínal úponky vinné révy k latím.

Pirkan čekal chvíli na jeho návrat, civě vyjeveně na svůj vyhaslý doutník. Pak náhle jakousi vnitřní jistotou pochopil, že se Lamberk nevrátí. Zvolna, jakoby mu zmrzlá ramena roztávala, sáhal do náprsní kapsy pro svůj zápisník a naleznuv jej i tužku, písmem méně jistým než jindy vepsal do něho slova Lamberkova, pokud se na ně rozpomněl.

Připsal datum a místo, a zavíraje sešit, řekl si s úlevou: „Den mého ospravedlnění.“ Pak vstal, oprášil se pečlivě z popele doutníkového a objav celý pokoj na šíř i na výš svým pohledem, jakoby si jej chtěl navždy v mysl vrýt, vyšel k ženám do jídelny.

Pirkan hovořil asi hodinu s mladými dívkami, s Kornelií a s Šimonkou – Michaela omluvila se za chvíli společnosti únavou – když tu zaskřípěl před okny zámeckými písek pod koly přijíždějícího lehkého kočáru, taženého párem mladých brun.

„Pan Malovec,“ zvolala, přiskočivši k oknu, Šimonka. „Pospíšil si; nečekala jsem jej nyní.“ Kývla na pozdrav hlavou; pak obrátivši se k básníkovi:

„Není mně dvakráte příjemná tato předčasná návštěva; jest napětí mezi Lamberkem a Malovcem a jitřívá se nepatrným ledabylým slovem.“

A vyložila stručně mladému muži, kdo jest nový příchozí: ředitel cukrovaru dobšínského, Karel Malovec, jeden z nejznamenitějších odborníků; přítel otce Lamberkova a poněkud i zvěčnělého otce jejího. Šimonka jest prý nyní hostem na pár dní u jeho bratrance, a ředitel, který měl dnes jakési řízení na této straně, slíbil, že se zastaví pro ni odpoledne a odveze ji s sebou domů. Ředitel Malovec nemiluje prý dnešní mládeže, jak již je do krajnosti hrdý na svou generaci a její dílo; kritisuje prý velmi ostře mladé pokolení: nečeká od něho nic; pravá mužnost vymře prý s nimi, míní tím sebe, otce Lamberkova a několik druhů, vesměs konservativců, kteří si dobyli v domácím průmyslu nebo v obchodě vynikajícího postavení; dnešní mladí muži jsou mu nemužní, zženštilí, epigonští, bez soustředěné vůle, ochablí, zmatení světovým kolotáním; dědicové, kteří špatně hospodaří s majetkem otcovským; poživatelé, kde otcové byli dobyvateli; dekádenti slovem, jak říkává se zvláštním suchým pošklebkem svých vyholených úzkých rtů, protahuje dlouze a. Docházívá prý proto k potyčkám slovním a k trpkostem mezi starým pánem a inženýrem Lamberkem, jemuž neodpouští prý ředitel Malovec jeho uměleckých tužeb; rád by prý jej viděl dědicem otcovým, pokračovatelem v jeho díle; stavitelem budujícím z kamene a železa a ne z oblak a papíru, jak prý říká s úšklebkem vlastním mu, kdykoli musí hovořit o něčem neskutečném: musí hovořit, dodala Šimonka, neboť nejraději prý se takovým předmětům vyhýbá.

Pirkan si vzpomněl, že slyšel o tomto muži z hovorů o politických dějinách let osmdesátých a devadesátých jako o konservativci velmi tuhém a zároveň národovci velmi horlivém.

Ale v tom zaslechli již, jak vchází host, uváděný Lamberkem, který postřehl v zahradě jeho příjezd a vyšel mu v ústrety.

A do pokoje vkročil statný šedesátník, odívající se s vybraným vkusem, narudlé tváře, prošedivělých licousů a vlasů hustých a kartáčovitě střižených; jeho oči byly posud jiskrné a byly by jiskrnější ještě, nebýt ocelového chladu jeho zraku, získaného zřejmě v boji životním. Síla úspěchem nejednou osvědčená a sebevědomí z ní rostoucí svírala celou osobnost v obrys nejen pevný, nýbrž i pružný a útočný. Výrazné krásou skoro mravní byly malé ruce tohoto muže: jakoby říkaly každému, kdo se zahleděl pozorněji na ně: ano, jsme zvyklé držet nesčíslné otěže a vlást jimi klidně a vytrvale, nic nematouce, nic nepřevracejíce; jsme spolehliví, klidní vozatajové v životním zápase a řídíme bezpečně svou quadrigu k vítězství…

Lamberk představil oba muže; a Pirkan poznal okamžitě jemnou tuchou, kterou měl v těchto věcech, ze způsobu, jakým se mu lehynce starý pán uklonil, že zná jeho jméno, ale že nemá u něho dobrého zvuku.

„Jakých zpráv máte od otce?“ obrátil se ředitel na mladého inženýra.

„Žádných; dva měsíce již žádných.“

Starý pán zaťal suché rty v úzkou a trpkou pohrdu a rozhlédl se pokojem, jakoby hledal místo, kam složit své rozhořčení.

„Stará česká historie: v této zemi předchůdci jsou stále zrazováni nástupci. Není tradice v této zemi, jest jen věčné znova-začínání, věčná improvisace. Zmáháme se obyčejně jen na druhou generaci a často ani té nedosáhneme; ani druhá generace nebývá již věrna výbojům generace první; jsme rádi, zachová-li jen, čeho první získala. Třetí pokolení, které se drží ještě v sedle, jest již čirý zázrak. Proto se drobí všecko; všude rozběh a po něm stagnace. Jinde si podávají generace ruce jako dělníci na stavbě, jsou sepiaty v jeden řetěz uvědomělého výboje; u nás vyráží vždycky mladší pokolení pokolení staršímu z rukou dílo, jakoby to byl lup na něm spáchaný a ne kořist poctivě vyrvaná sterému nebezpečí. Tento národ neví a nezví nikdy, co jest to organisace. Organisace, líbiž se vám to osvobozené panstvo nebo ne, začíná od rodiny a její kázně, a kdo se jí nenaučil v rodině, nenaučí se jí nikde. Tři nebo čtyři generace v téže rodině po sobě, pracující se stejnou vroucností a silou na témže podniku průmyslovém nebo obchodním, jsou mně cennější a mají pro národní zdraví větší význam, než sta spolků nebo časopisů…, ano i než sta básníků nebo malířů,“ dodal po krátkém zamyšlení. „Ne, jsem si tím jist, žádný národ na světě nesnese trvale takového přerušování; zajde desorganisací, zahyne roztříštěností a mrháním sil.“

„Náš český lev má kachní žaludek,“ vmísil se do hovoru svou blagou Pirkan, s úmyslem zranit starého pána na místě nejcitlivějším a pomstít se mu tak za jeho neúctu k poesii a k umění. „Takovou nebo podobnou písničku četl jsem ve svém mládí. Doufejme, že tedy stráví i tohle, jako strávil, tuším, již leccos a nezcepeněl posud.“

Starý pán zastavil na všetečkovi svůj chladný pohled jakoby udivený tím, že zde sedí i on; pak obrátiv se k Šimonce, pronesl pološeptem jako nedbalou glosu:

„Vás, zdá se, stráví opravdu bez zvláštních obtíží, ačkoliv, pokud vím, jen čert lapá v nouzi mouchy a ne lev.“

Básník zrudl, ale dříve než mohl vybuchnout, ozvaly se na chodbě chvatné kroky a do pokoje vběhla, zřejmě nějak uměle rozdychtěná, tleskajíc dlaní o dlaň, Michaela. Vrhla se s jásotem k řediteli. V jejím vzrušení byla patrna úmyslnost a strojenost, cosi vydrážděného, co až poděsilo jejího bratra i Pirkana.

„Jak jsem šťastna, že vás zase vidím, pane řediteli,“ vřela, podávajíc ruku řediteli, který ji dvorně poceloval. „Vítejte; bez vás jest zde smutno jako v hrobě; jen vy dovedete rozesmát tuto chladnou spoustu kamení, lépe ještě než červnové slunce. Zdá se mně vždycky, že, až zemřete – a dej nebe, aby bylo to co nejpozději – pochovají s vámi všecku radost a země spustne a bude všade jen věčný popelec. My mladí neumíme se již radovat a, Bůh nás suď, snad neumíme již ani milovat: jakýsi zlý čaroděj otrávil nám tenhle obojí pramen životní. Víte, co jste mně naposledy slíbil? Že mně budete vypravovat, jak jste milovali vy, staří rytíři s kordem v ruce a s loutnou na zelené stuze přes plece. Věřím, že tehdy byl i svět mladší, že jásal v čistých a světlých barvách, že i slunce svítilo jinak, mocněji, žhavěji než dnes. Zhořkl mně jaksi, zprotivil se mně dnešní svět: jest to střízlivina tak rozbředlá, že není jí snad příkladu v celém Kosmu. Střízlivý, budiž, leč pak silný; ale slabý a střízlivý, vypočítavý ve vášni, ne, této mélanže nesnesu. Zde odmítá ne již můj duch nebo mé srdce, ale prostě můj žaludek. Nu, Bůh se mnou, spílám životu, ačkoliv vím, že mne vypeskujete za to, pane řediteli, a že mne vhodíte v jednu šachtu se svými dekádenty, a to jest u vás tolik, jako zemřít a klusat rovnou do pekla všem čertům do tlamy. A snad jest to opravdu dnes hřích lát životu,“ pokračovala s horečným spěchem v podivné udýchanosti, jakoby se bála, aby jí nikdo nepřerušil, „dnes, kdy slunce po dlouhých deštivých dnech jest milostivé a opíjí svým ohněm více než vínem kdy není místa pro stín a chlad a kdy prostupuje i člověka, jakoby byl mělká lesní studánka, a ukazuje nitro jeho stejně bezobsažným jako její dno: trochu písku a několik oblásků a mezi tím něco loňského spadlého listí, které jest záhadné jen potud, pokud jest ve vodě… jen v ní mihotá duhovými barvami za příznivého osvětlení, ale vytáhni je z ní, a držíš v ruce trochu konservované hniloby; a to všecko zarámováno trsem ostřice a hořkých trav… což jest všecko.“

„Ale, slečno, kdo bude takhle pesimistický,“ chtěl ji přervat ředitel; „ve vašem věku je to přímo…“

„Ale, ne… strpení, pane řediteli, až dokončím… Hned to bude, hned to bude. Je to jen rychlená omletka… jako všecko ostatní.“ A po pause: „Pak… mají snad pravdu ti, kdož tvrdí, že chvíle jest všecko a že jest třeba dovést se jí opít. Myslí to snad s námi lépe než kazatelé různých církví a cirkviček. Ich weiss, sie tranken heimlich Wein und predigten öffentlich Wasser. To jest trochu dlouhý prolog,“ zasmála se poněkud stísněně, „a snad i zbytečný k vlastní hře, která bude velmi prostá. Míním totiž, abychom šli do parku a opustili tento chladný pokoj. Dám tam donést i svačinu a pobesedujeme pod starými lipami; kdo je sázel, toho hlava již nebolí. Vaše rámě, rytíři, provedu vás parkem jako nejlepší cicerone. Vnikneme do všech bosketů, kde se chrání vůně jemnější nad koření ze zemí královny Sábské; přerušíme války mravenců a brouků, zvrátíme jejich přirozené výsledky a zanecháme v jejich dějinách záhady, jež bude ujasňovat a řešit dvacet generací obrejlených střevličích nebo mravencových profesorů a na něž se bude habilitovat ještě jednou tolik hrobařičných docentů. Hurá, svět je náš… alespoň dnes ještě. Nezapadlo ještě dnešní slunce: pojďte, vypijeme je do poslední krůpěje. A vy splatíte mně pak starý dluh! A budete mně vypravovat o únosech v zakuklení a v maskách a o soubojích bambitkami, při nichž se soupeři přiblížili k sobě až na pět kroků. Ale musíte mluvit pravdu pravdoucí: hledám pravdu, která by byla krásnější než lež – již proto mne nesmíte přelstít!“

„Princezno, rozumí se samo sebou a není nikterak nutné, zvláště si to vymiňovat,“ ukláněl se starý pán jako kavalír, přistupující na všecky rozmary své paní. „Kdo by vám mohl lhát? Vážím si v dnešní mladé generaci jen vás, dívek a žen; národ, který má takové dívky,“ a při tom se uklonil přítomným třem slečnám, „není ještě ztracen. A že jsme my starší dovedli milovati lépe než dnešní mladí dekádenti, tomu věřte, prosím, do slova a písmene; a ostatně, kdo ví, snad vám to ještě dokážeme! Dnešní chlapi jsou vedle nás plesnivina a červotočina,“ dořekl ve dveřích, chýle se k rozesmáté dívce.

A v parku hýřila dnes Michaela jako mladistvá maenada; jakoby mlhavá kukle s ní spadla, jakoby roztál mráz, který ji posud poutal, cosi zcela mladého a smělého, ale také jakoby zoufalého v křečovitosti prvního záchvatu, z ní šlehalo. Bylo jí všude plno; a život dávno minulý, snad před věky a věky zde dokonaný, jakoby všude procital, odpovídal ozvěnou na její smích a doprovázel ji jako vzpomínkový stín přítomnou radost. Tančila obřadně, tichounce jako včela si bzučíc nějakou starou písničku, po slunné mýtině, a Watteauova Iris a celý křehký a orosený svět prvního rokoka vstával v mysli básníkově; prchala před hadem, zakmitnuvším se v křoví, a bylo to v krásně uděšeném posunu Poussinovy Eurydiky, a něco z melodické krásy toho mrtvého světa zachvívalo srdcem Pirkanovým. Prolézala lesíčky a prodírala se křovinami, pátrajíc po květinách jen sobě známých; a když si rozedrala nahý bílý loket trním až do krve, ukazovala krůpěje z rány se řinoucí a řekla, svítíc tvrdě očima: „Hle, konečně život; bolí, ale je to život: sláva mu, vítán buď. Zhyň skleník a celá jeho zimomřivá kultura! Sláva a čest úpalu slunečnému, biči dešťnému, okovům z ledu a mrazu. Vybičují aspoň z člověka život, má-li jaký!“ A ssála krev a její rty se měnily jakoby v horečnou ránu, kterou kdosi zlý zažehl v pokojné kráse tohoto obličeje, dnes ráno ještě proserpinského.

Její prutové tělo neslo se jako živý plamen mezi jiskrami slunečnými a chvílemi shrnovalo je na sebe. „Než zapadne,“ pravila s tajemným úsměvem k Šimonce, „než dnes zapadne, jak ráda bych ho nabrala plnou náruč a uschovala si ho doma pro stáří… až bude zima… Proč se směješ, Šimonko, budeme přece také babičkami, nezabijí-li nás dřív naši milenci nebo muži pro nevěru.“

Frankovi byla nepříjemna tato neznámá mu divokost Michaelina; naléhala na něho temnou výčitkou a překážela mu nyní, aby se neoddal tomu, k čemu jej vábila jeho nová, nad všecko silná zvůle, zrozená v něm dnes a rostoucí hodinu od hodiny nezadržitelně jako povodeň.

Byla jako neodbytný vnější hluk, který se vzbudil v nevčas a brání mu, že nemohl se vpít, jak si přál, do toho tvrdého opojení, jehož se bál a po němž přece prahl. I jeho krev vřela a šuměla jako snad krev Michaelina, avšak – a o to byl Frank nižší své sestry – rozum jeho nezdříml při této písni; bděl, neomámen jí; pracoval vytrvale jako nepokojný mlýn na mocném přítoku vodním. Počítal a snul plán po pláně o tom, jak nasytit tuto velikou, rouhavě dravčí lačnost, která v něm náhle vstala a již poznal ihned jako smysl svého života, nyní teprve vrcholícího.

Kráčel podle Šimonky, podivně nějak ztichlé, jak se mu zdálo, a netoužil po ničem víc než po tom, aby s ní mohl nepozorovaně zůstat o samotě. V záhybu pěšiném, když ostatní společnost je předešla, podařilo se mu to konečně. Beze slova přiskočil k dívce, objal ji náhlým tvrdým posunkem v pase, strhl ji k sobě a políbil ji ožehujícím polibkem na bolestný rozpuk rtů.

Její zrak se vytřeštil nejprve v zmučený úžas; rty zaškubalo cosi jako lítost z urážky, ale když Frank, tiskna ji znova vášnivě k sobě, vydechl: „Nemohu jinak, zalkl bych se touhou po vás,“ přešlo její nervové přepětí ve zvláštní zaštkání bezradně blouznivé, které se dotklo na vteřinu srdce mladého muže šílenou závratí štěstí posud nepoznaného. Jakoby se zakolísalo na vteřinu vysoké nebe, snížilo se k zemi a prochvělo jej na mžik svým plamenným zajásáním.

Ale skoro v tutéž chvíli, div ne zároveň, pochopil, že nemá práva na ně, poněvadž se ho zmocnil klamem a lstí; a první stud i první uvědomění, že podvedl ne tu dívku, nýbrž sám sebe a oloupil se o cosi, co je pro něho již navždy ztraceno, sáhly po něm svým mrazivým dotykem. Zachvěl se, jako by se dopustil svatokrádeže a jakoby byl proto poznamenán pro těžký trest. Byl zmaten, a proto pohnula se v něm v první chvíli jakoby vděčnost, když Michaela stanula náhle jako ze země vyrostlá před ním a pronesla s výčitkou: „Volám tě, neslyšíš?“ Bylo třeba vteřiny, než se rozrušil otázkou, neviděla-li objetí, do něhož sevřel Šimonku.

Za půlhodinku přinášeli již svačinu pod odkvétající staleté lípy, jichž koruny vřely hudební prací včel. Jakási zamlklost padla na společnost; muži kouřili doutníky se zádumčivou důležitostností, odpovídajíce co nejstručněji, většinou jednoslovně na otázky; pouze Michaela, zcela dnes proměněná, jakoby vystouplá ze stínu vlastní bytosti, v němž se jindy chránila, dráždila vytrvale ředitele Malovce, nechtíc mu uvěřit, že se střílel dvakráte za svou lásku na zasněžené pláni u mlýna, právě jako Oněgin s Lenským v básni Puškinově, a že psal špatné verše podle Hálka na svou nebožku ženu. Ale její veselí nenakazilo nikoho; rozladné mlčení mu odpovídalo a bylo jakoby trestem za jeho podivínství. Bylo příliš patrné, že tento smích chce cosi přehlušit, a rozdvojoval proto spíše posluchače než aby jich sdružoval. A proto cítili všichni jako úlevu, když starý pán, pohlédnuv na hodinky, prohlásil, že jest nutno dát zapřáhnout. Frank jej sice chvíli zdržoval z formální zdvořilosti, ale v nitru se radoval z toho, že ředitel odolal jeho naléhání.

Nyní, kdy se ulehčilo Frankovi, roztruchlila se naráz náhlým přelomem Michaela: z divokého veselí jakoby se převážila v temný smutek; a když hosté usedli již do kočáru, vrhla se s nervosním zaštkáním k Šimonce, hladíc ji po lících a rukou, celujíc ji a opakujíc stále: „Ubohá beruško, ubohá beruško, odsouzená… jako ostatně my všecky. Ale ne… posečkej ještě chvilku, ať tě pokřižuji… zdá se mně, že odjíždíš daleko a nevím, uzříme-li se ještě.“ Hysterický pláč mladé dívky se přenesl i na starší její družku, zacloumal jí a vrhl ji v objetí Michaelino. Kočár se již dávno rozjel a mizel v oblacích prachu silničného, když dívka ještě stála před zámečkem, zahleděna za odjíždějícími nepřítomným zrakem, zacloněným chvějící se dlaní od bodavého západního slunce, zatím co Šimonka tišila své štkání pod tvrdým ironickým pohledem starého pána, jenž nerozuměl ničemu z těchto věcí a odsuzoval je rozladěním.

„Podivní lidé, podivná doba,“ drtil mezi zuby, svírajícími těžký doutník; „přisám bůh, nerozumím z vás všech ani jotě, a snad s Tatary bych se spíš dorozuměl než s vámi, s dnešní churavou hysterickou mládeží. Ale Karla lituji,“ dodal, vzpomínaje svého vzdáleného starého přítele, „ne: těchto dětí mu opravdu nezávidím. Abys jim rozuměl, k tomu bylo by třeba, aby ses dal zapsat na stará kolena na filosofickou fakultu a studoval čtyři leta nějakou metapsychiku. A možná i psychiatrii v Kateřinkách.“

Pozůstalá čtyřčlená společnost mladých lidí zatoužila skoro neskrývaně po rozchodu a každý z nich po samotě; půldruhé hodiny, které scházelo do odjezdu pražských přátel, zdálo se náhle všem k nepřečkání. Michaelu odvolala na štěstí do kuchyně mladá bezradná služka, připravující večeři; Pirkan poprosil, aby mu byl vykázán pokojíček s pohovkou nebo s divanem, na němž by mohl, jak pravil, uložit svou bolest hlavy, v poslední době tak často jej přepadající a tolik jej mučící, a nelhal: dnešní den, který mu přinesl několikeré pokoření, a jedno bolestnější nad všecka posavadní, nalehl olovem na jeho nervy. Pouze Kornelie požádala Franka, aby ji doprovodil do parku, ale i ona jej pak poprosila, aby ji opustil; i ona, samotářka, nezvyklá společnosti a jejím dojmům, touží prý po chvíli mlčení.

Frank ji usadil na nízkou lavičku, na niž střásaly vysoké břízy, nyní teprve, když již ustydly všecky ostatní nižší stromy, ve vrcholcích jak náleží sluncem rozdoutnalé, svůj penízkový ševelivý stín, a pokloniv se němě, odcházel již, když se mu událo maně se ještě ohlédnout a zachytit bolestný posun, jakým si kladla na své plaché krátkozraké oči, nezvyklé tolikerému světlu letního dne, krajkový šáteček. Na útlém nahém rameni zatřpytilo se něco jako několik plavých chloupků; a v celém pohybu bylo něco tak dřímotného a lítostného, až se zachvěl.

Střída zimy a horka proběhla mu rychle žilami. Jindy byl by jej pohled na bolest dívčinu naladil bratrsky, dnes vybouřil v něm jen jeho tvrdou smyslnost. Dnes po prvé hleděl na ni neúčastně, objektivně: jen zvídavě jako na přípověď rozkoše, na slib vítězství a slídně stihal každou nápověď její slabosti, jako lovec stopu prozrazující raněnou zvěř.

„Tvá smyslnost jest ukrutná,“ blýsklo mu myslí, „a ukrutnost jest slabošství,“ zastyděl se na vteřinu sám před sebou. Ale rozkoš, která se v něm již vzňala, vyvrátila mu to ihned přetvrdou řečí svého ohně, z něhož nebylo odvolání: pokud žehl, potud i mámil svým kalným dýmem, temným jako opojení.

Bylo tomu již tak: její bolestné gesto objevilo mu tuto dívku jako nad pomyšlení žádoucí. Tento posun jakoby naráz odkryl skladbu tohoto těla a víc: celé její bytosti; subtilní a mistrnou stavbu toho celého kouzelného a křehkého nástroje, žádajícího si, jak se mu v tu chvíli zdálo, dávno již svého hráče, vladaře, mistra. Naráz uhodl tu celou kouzelně tesknou osobnost, plachou i dychtivou, toužící i zdráhající se, nyvou i cudnou, strženou ve dvojí potírající se vír, vybudovanou z mučivých kontrastů: předurčenou snad k mučednictví erotickému. A divoká touha, vládnout jí, vybouřit všecky její skryté rozpory, být zde osudem, který dopovídá poslední slovo, jej zachvátila. Pocítil sucho v hrdle a ke spánkům lísal se mu tvrdý žár. Proběhl dvakráte elipsu pěšinnou a ačkoliv si ustanovil, že ji obejde třikrát, nesvedl toho: nedočkavý, chvěje se bázní, aby nezmeškal příhodné chvíle, seběhl z ní skoro tryskem; a bez slova přiskočil k dívce tvrdým skokem a strhl ji k sobě mocným objetím v pase.

A opakovalo se všecko jako před chvílí, ale již bez jejích mučivých rozpaků. A ku podivu, náhle mu scházely právě ony; a uvědomění si toho a stesk po nich obraly tuto chvíli o její tajemnou sladkost. Zase se vytřeštil k němu zrak bolestný v muce urážky a v hrůze; zase vydechl vášnivou přísahu lásky a zmučil rozpuklé rty polibky tvrdšími než by byly rány; a zase zlomil hněvné vzepření této čisté bytosti v nyvě smyslné zaštkání blouznivé pokory před osudem. Hle, všecko stejné, prošlo mu nyní myslí; stejné nebo lépe: skoro stejné. Neboť opravdu, jen tahle druhá vztáhla k obraně své křehké ruce proti němu a dala jim pak klesnout s bezradností tak odevzdanou, že opojila jeho smyslnou pýchu. A měl náhle podivný, půl příjemný, půl odpudivý pocit z poznání, že všecko bylo skoro stejné; že bylo možno nyní již pozorovat, srovnávat, studovat; že si otevřel nový zdroj, nevěděl ještě zda radosti nebo nudy, života nebo smrti.

Cítil svůj rozum volný: jakoby byl náhle vyňat z mučivého sváru životního, jakoby z něho spadly všecky okovy, tak mu bylo. Pohyboval se po prvé v životě zcela svobodně, jako jeho pán a ne poddaný: pocítil život po prvé cele jako hru a zazajímal se po prvé o ni tuto chvíli celou svou uvolněnou inteligencí. Byl ještě opojen, ale bylo to již jen opojení nervové a smyslové. Hovořil k dívce, zmatené a rozechvělé, odpovídající jednoslabičně, s vášnivou naléhavostí, ale vášnivě naléhaly v něm již jen smysly: duše byla klidna jako vladařka, která přemítá a sleduje své daleké záměry a vyhledává a nalézá cestu k nim a lidských nástrojů ke svému dílu.

Nevěděl ani, jak dlouho mluvil, když náhle za sebou v nedalekém křoví zaslechl šustot, jakoby se kdosi, ukrytý posud a poslouchající, odkrádal a prozradil se tím, že se otřel oděvem o větve. Oba vyskočili zmateni s lávky a Frank zašed několik kroků do trávy, zapátral ve směru, odkud před chvíli zašelestil zvuk; ale šustot opakoval se za vteřinu, slaběji ještě, ve větší dálce, aby zanikl pak úplně; a za chvíli volala již služka Michaelou vyslaná pány do zámečku.

Prostá večeře jakoby se byla tentokráte proměnila v ponurý obřad; nikdo skoro nepromluvil. Pirkan zdvihl se první a vyprosil si chvilku samoty, jak pravil, pro svou zmučenou starou lebku; vyšel vykouřit si cigaretu do sadu. Přecházel po pěšině podél neobydleného postranního křídla zámeckého, o něž se opíralo zapadající slunce. „Hle, celý kraj již stydne,“ pozoroval, „a tato zeď schytává poslední teplo, aby je vyzářila, laskavá, za několik hodin do noci a zimy, až oslepne a ustydne teplé posud nebe.“

Zachvěl se zimomřivě: smyslného, jaký již byl, svíraly blížící se tma a chlad vždycky steskem skoro živočišným. Zesmutněl: přemítal staré i nové bolesti svého nitra a vypadaly v tomto osvětlení jako popel a škváry, neplodnější a beznadějnější než písek pouště. Spatřil náhle celý svůj život zmařený a bezúčelný jako utroušený a rozdupaný klas obilný, jejž zahlédl několik kroků od sebe. Únava nervová mučila jej poslední dobu častěji a častěji a ulévala v něm všecku radost; svět a život pustly mu a stydly. Nemoc, stáří, zapomenutí vycenily na něj naráz svou mrazivou tlamu. Ale on nemá jako tento pažit nebo onen keř tamhle vpravo ochranné zdi, která by na něho dýchla svým teplem… až… až dohasne i to, co posud slabounce hoří. O to je bídnější než tamhleten keř, než tento pažit.

Náhle tiché, vzdušné skoro kroky snášely se po postranních schodech a proběhly postranním východem; a sotva se stačil ohlédnout, stanula již před ním, ovanuvši jej jakousi luční vůní, Michaela.

Dotkla se jeho ruky konečky ledových prstů.

„Přišla jsem vás odprosit,“ zahovořila s nervovou překotností, jakoby byla štvána bázní, aby jí nedošel dech nebo odvaha, „jste čestný, nekonečně čestnější, než jsem myslila ještě dopoledne; nekonečně čestnější, než jak mně vás maloval… kdosi. Soudila jsem vás a křivdila jsem vám: promiňte mně! Nejste pokrytec, nejste lstivec a vypočítavec! Ne: jste lepší, nekonečně lepší než mnohý sudič, než mnohý… obílený hrob. To jsem vám přišla říci; to musila jsem vám říci ještě před vaším odjezdem. Prostá spravedlnost byla vám to dlužna, i kdyby ne… zájem.“

Zajikla se a zachvěla se, div nezakolísala; mladý muž ji zachytil a přivinul ji na vteřinu k sobě, s hlavou třeštící, se spánky rozbušenými. Vyrvala se mu a prchala, neohlédnuvši se, do vedlejších dveří zámeckých.

Za chvíli přijel pro pražské hosty týž selský rousnatý koník, který je sem ráno přivezl. Němí, schoulení v koutech rezivého chřestivého kočárku, zachvívajíce se snad chvílemi horečkou nebo zimnicí a přece předouce nevědomky z téže snové niti, odjížděli Kornelie a Pirkan setmělým krajem k domovu. I v kupé vagonovém mlčeli oba, každý v jiném koutě, jakoby dva nepřátele překlenula zlovolná náhoda touž nízkou střechou a zavřela do týchž těsných zdí. A přece zrak obou, doutnající stejnou vášnivou jiskrou, je usvědčoval, že stále, bez umdlení, snují totéž pásmo touhy a vášně.

Před půlnocí dojeli do Prahy, pusté a mlčící; a na ráz pocítili ji oba, aniž mohli říci proč, jako nepřítelkyni. Roztřásl je náhlý chlad, kterým dýchla na jejich rozpálené hlavy? Jakoby si teprve nyní uvědomili svou samotářskou snovou orgii, báli si pohledět do tváře jeden druhému. Vypotáceli se z nádraží jakoby byli vystoupli po dlouhé mořské plavbě z lodi a ne z vlaku. Mlčky si stiskli ruce, Pirkan vrazil si klobouk hluboko do čela a vyhrnul si límec svého svrchníku. Oba nyní již sami v drožkách, unášejících je různým směrem, pracovali v mysli celou svou vzrušenou obrazností na témže šíleném pásmu, všemi barvami duhovými hrajícím, které se občas sice přetrhlo, ale jež navazovali vždy znova a znova, až hluboko do jitřních snů.

5

Šimonka seděla za vsí před malířským stojanem s napiatým nerozměrným plátnem, na něž stékala z jejího štětce jakási barevná pára, týčila se a propadala se v plochy a plošky, pokrývající tápavě plochu: cítil jsi, hledě na ni, a cítila to i dívka v onom zvláštním stavu zvýšené jasnovidnosti, v němž nyní byla, že se zde po prvé hýbe něco, co bylo posud zajato v tučné tmě jako larva, že skládá bolestně k sobě síly a zkouší je, že zdvihá zde po prvé těžkou, těžkou hlavu k slunci: skládá po prvé z bolestných zaškubání tkáň pohybu a života. A také barevné plošky, které vzdouvaly obraz, měly něco z prvních bolestných pohybů všeho života zemského, něco podobného pohybu červů nebo plazů, cosi, co připomínalo, že první formou ptačí byl had a vlna že je první vzlet touhy bez křídel.

Bylo na počátku září, ale louky, zahrady a lesy, díky nepřetržitým skoro dešťům červencovým a srpnovým, byly nepravděpodobně zelené, jakoby bylo teprve rané léto; a letní bylo také parné slunce, které vyráželo občas s břesknou útočností z bouřně našedlých oblak. Homolovitě kladly se na sebe kopce před zrakem dívčiným a nebe ležící na nich kalilo ještě víc dusným přísvitem jejich žlutohnědou půdu.

Všecko bylo patetické a nepravděpodobné v tomto ovzduší a osvětlení, nějak mimo čas, výjimečné; a snovost všeho, co leželo mimo ni, tísnila dnes nějak dívku. Celá krajina před ní byla jakoby jen zhuštěný dým, a půda jakoby se chtěla rozplynout pod nohou, která na ni vkročí; všecko, i hmota zdánlivě nejhutnější a nejpevnější, jakoby volalo kolem ní, jest jen znehybnělá myšlenka, naše nebo cizí, a ty sama vplyneš do ní dříve či později, poněvadž není pevné meze mezi námi. Nevědouc jak, vzpomněla si na Shakespearovo slovo a zachvěla se pod ním jako pod pozdravem zásvětným. „Ti naši herci byli, jak jsem vám pravil, samí duchové a roztáli se ve vzduch.“ „Jsme látka, z jaké utvořeny sny, a naše malé žití kol a kol jest obklopeno spánkem.“

Přísně, až se střízlivou tvrdostí byla vychována Šimonka po rané smrti otcově u své tety, Anny, která jakoby se nebála pro ni ničeho víc než jiskry z požáru, který planul v jejím bratrovi a zavinil po jejím přesvědčení jeho ranou smrt, po dráze krátké sice, ale bohaté zklamáními a nezdary, které přičítala jeho sestra jeho „nepraktickému idealismu“. A tak ulévala soustavně ve své neteři každé nadšení a každou blouznivost a všecko, co se jim jen trochu podobalo, a sváděla promyšleně všecky síly její duše mezi břehy rozumu přesně vymezené.

Podivný byl poměr obou sourozenců, tety Anny a otce Šimončina, Bernarda, jediných dvou dětí staré patricijské rodiny pražské, jejíž dvě odnože žily ve Vídni starorakousky zatuchle, ve vysokých burokratických funkcích, a která v řadě generací dodávala posud spolehlivě církvi kněze a státu úředníky, až se v Bernardovi náhle jakoby odcizila svému poslání a zabočila na dráhy nevídané posud v této zemičce. Sestra jakoby měla duši mužskou, tak byla jasného rozumu a rozhodné vůle, nikdy nerozkolísaná, pevná a v sebe uzavřená, a na bratra jakoby přešla všecka vznětlivost a citlivost, která minula sestru. A mužské bylo i, že Anna, ačkoliv zavrhovala bouřlivácký radikalism bratrův, v rozhodných chvílích zachraňovala a zaštiťovala vždycky tohoto muže, stále podobného jinochovi s krásným hnědým okem skoro dívčím a s jemnou skladbou tělesnou, kterého jsi si snáze představil v saloně nebo na katédře v posluchárně universitní než na barikádách. A toto ochranářství přenesla i na jeho dítě, když byl zemřel nedlouho po svém návratu z vyhnanství doma, opuštěn někdejšími druhy, a plnila je jako stoik svou povinnost s chladnou neústupností, blížící se v stáří více a více pedantismu.

A stejně vychovávala se později i Šimonka sama; zapovídala si všecko snění, všecku roztěkanost, všecky hry a rozmary obraznosti, bezmála všecku naději, jakoby tušila v nich své nejhorší nepřátele. Toužila především po tom, aby viděla vždycky jasně do sebe i kolem sebe a poznávala věci života a světa přesně a jasně v jejich skladbě a hodnotě, v stupnici jejich skutečnostnosti; kolik nesou, kolik stínu vrhají, kolik resistence mají, čím a jak naléhají na člověka, kde a jak jej svírají a tísní, a proč a pokud jej ovládají.

Smysl zvláštní ušlechtilé čistotnosti a vnitřní poctivosti byl jí vrozený. Nenáviděla míšení oblastí a děsila se sebeklamu; vychovávala se tak, aby na ni působily jen přímé účiny, získané čistými jasnými prostředky a nástroji. Před mystikou, která chtěla jen polehtat smysly nebo přinést úlevu čivům zmučeným a klid čivům předrážděným, křižovala se jako před ďáblem; a záhy se naučila lišit mezi citem a záludami obraznosti i úskoky nervů a pochopila, kolik bídy a malosti, muky a podvodu, banálnosti a hrubosti se plaví pod jeho vlajkou a kuklí se v jeho duhový závoj. Byla hrda na svou vnitřní svobodu, které si dobyla v dlouhých bojích a již dlouho upevňovala, a nechtěla vzdát své země než opravdové lásce. Milovala cit a obraznost, ale na jejich pravém místě a v jejich vlastní říši, až tam, kde přestával rozum a kam nedosáhaly jeho síly, a nad všecko jako duševní zvrhlost se jí příčilo vyřizovat jimi jeho záležitosti; znesvěceny a poskvrněny byly by jí tím cit i obraznost, tyto výsostné vlastnosti bytosti lidské právě jako rozum. A soudila přísně i svého otce, který, jak říkala, improvisoval revoluci, kdežto bylo třeba prý ji připravovat léta a léta a nezačínat jí dříve, dokud jsi se nedopočetl pro její zdar největší pravděpodobnosti – to ukládaly jí právě její veliká k ní láska a veliká v ni víra.

Měla ráda francouzské přísloví ‚Qui trop embrasse, mal étreint‘ a překládala je po svém ‚Kdo mnoho zabírá, špatně svírá‘. Působit, působit! volalo v ní všecko; vydat všechen užitek, který je v tvých možnostech, a nezeslabit se nemožnostmi! Ničeho neděsila se víc než neštěstí, že by vyšuměla na plano a zvětrala; a proto se svírala do těsných mezí, do pevných forem, neboť zaručovaly, zdálo se jí, největší účinnost jejím silám. A milovala přezvěd, logiku a vůbec metodičnost, poněvadž, soudila, jsou spiaty s nimi sliby a závazky, jež jest nucen plnit čas, ať bližší, ať vzdálenější.

Poněvadž pak ji hudba lákala k sobě jednu dobu zlým tvrdým kouzlem, tuhým jako poroba, a mámila ji jako třeštivé víno, snažila se zlomit její moc malbou a zamilovala si ji na konec víc snad než hudbu. Ctila ji nejprve jako vysvoboditelku z očarování a brzy se poddala úplně jejímu vlastnímu kouzlu: opíjela se ráda přísným opojením zraku z tvarů, obrysů, objemů, světel, barev, září a stínů, které jako by vážil v jejich bytnosti, jak je vtěloval v tkáň plátna.

A přece – Přece byly chvíle, kdy bez příčiny bledla a bez příčiny se rděla, kdy ji roztruchlil dlouhým steskem stín oblaku, přenášejícího se náhle přes slunce a zhášejícího úsměv jarní louky nebo letního lánu obilného, nebo kdy jí mateřsky úzkostný tikot ptáka, kroužícího neústupně nad ohroženým hnízdem, zrosil zrak náhlou vláhou, za niž se ihned zarděla jako za hřích. A jiné, kdy se obraz její štíhlé, poněkud chlapecky tvrdé postavy, připravené večer do koncertu nebo do divadla, odrážený v zrcadle, zamžil před ní v mdlé nahotě hrdla a ramen jako vyčítavý přelud něhy marně utrácené, kdy naivní předmětné dotyky velkých dětských očí plnily ji zmatkem a určité věty hudební nebo básnické vstupovaly v její nitro bezohledně jako nože a trýznily ji jako osobní urážky; chvíle, kdy chápala v pokořujícím úžasu, že očekává čehosi, co nezáviselo na ní, čemu nebylo ani jména ani znaku v jejích představách, co se vysmívalo zpupně jejímu rozumu, její vůli; vteřiny, kdy se bála domyslit a docítit hrůzy, že ji mine její ženský osud.

Bylo jí nyní dvacet pět roků a bylo v ní i něco staršího nad tento věk i něco mladšího než tato léta. Měla uměleckou obraznost, která jí dávala znalost života dříve než jej žila, a kladla jí na tvář lehynkou hořkou únavu ze zkušeností úplně fiktivných; ale smysly její byly zcela rané a dětsky nevinné a měly krásnou výsadu, nezvyklou u žen jejího věku, že se rozechvívaly víc než dobrodružstvími erotickými líbeznou hrou pocitů nejprimitivnějších, průhledných jako voda v lesní studánce, tichých jako duhová skvrna vážky, nehybně nad ní zavěšené.

Setkala se v životě s několika muži, v nichž, nepřičiňujíc se nijak o to, zažehla vášeň, ale dříve než se odrazila její jiskra v jejich divočícím zraku, uprchla vždycky v hrůze jako před strašidlem; a jakoby, co v ní bylo uraženo, bylo víc než dívčí stud, zavírala se na dlouhé měsíce do nejpřísnější samoty, do světa myšlenky, mezi knihy a díla umělecká, a nevycházela skoro mezi lidi. V ty chvíle jakoby si uvědomovala, ona, milující tolik život jako dílo, uložené člověku ať bohem, ať osudem, že duší své duše není z tohoto světa. „Jsem rozená řeholnice, poustevnice, člověk meditativný; odkud se bere ve mně touha milovat a být k užitku lidskému rodu?“ řekla si nejednou, kdy stanula nad svým nitrem jako nad hádankou. „Kde jest řád pro nás,“ volala jindy, „pro nás lidi nevěřící dogmaticky a církevnicky, aby bylo možné, žít bez obřadů svému bohu a pracovat na nekonečném díle Penelopině – neboť duše naše jest vdova, není pochyby o tom: odešel její král a nevrací se, a sprostá čeládka nabízí se nám zatím za ženichy.“

Poslední muž, který se jí dvořil, továrník Zachar, upoutal ji na chvíli svým ušlechtilým klidem, svým přesným rozumem a výbojným intelektem. Milovala lidi jeho rázu, lidi chladné na povrch a zažehlé uvnitř, revolucionáře s alibi, jak se smávala sama sobě, kteří kladou podkopy bez všech divadelních gest a frází, jako jiní hrají v šachy, nerozčilujíce ani sebe ani jiných. Láska k tomuto čistotnému modernímu typu oklamala ji tak, že, domnívala se, miluje jednotlivce, kdežto jí byl prostě sympatický jen rod; a teprve těsně před sňatkem procitla ze své střízlivé můry, a skutečnost, že by podala bez lásky ruku muži jen proto, že mají poněkud příbuzný program sociální a blízkou metodu životní, zasáhla ji do tváře jako poliček. Aby vyvázla z ténat, v nichž uvízla z jakési nepřítomnosti srdce a duše, snažila se vzbudit v muži žárlivost na svou minulost; a když sedl na lep a trpěl a urážel ji, rozvázala zásnuby ne bez pocitu ošklivosti ze hry, kterou musila sehrát.

Vyšla z tohoto dobrodružství tak málo dobrodružného pokořena: zapochybovala o své životní síle. Ošklivost k sobě samé ji dusila: zdála se sama sobě tvor k životu špatně uzpůsobený, bez vnitřní rovnováhy, podrytý a nespolehlivý, jenž nemá na světě opravdového účelu, poněvadž jinak by dávno již nalezl svou kolej, svou službu, svého pána, své utrpení a své štěstí.

„Svatý instinkte,“ lkala, „nezasloužený dare nebes, proč jsi odstoupil ode mne? Není života, není síly, není krásy, kde tys byl porušen. Ty jediný nehřešíš nikdy, ty jediný se nemýlíš nikdy; jsi svatá nutnost sama a nevinný jsi před životem i před smrtí jako novorozeně. Jsi sváteční dítě života a všecka moudrost byla ti dána darmo; a pošetilí jsou vedle tebe všichni starci, pošetilé všechny stařeny: rozum a úvaha, záměr a cíl. Kde oni klopýtají ve světle dením, ty bezpečně nalézáš svou stezku tmou noci a lehynce kráčíš po ní jistým krokem. Ty, vlastní genius lidského rodu, za ruku bereš člověka, a teplá jest tvá dlaň; a vedeš jej bezpečně přes bystřiny, úskalí, srázy; okřidluješ patu jeho a nohu jeho sázíš pokojně jako nohu kamzičí na okraje propasti. Není bez tebe života, není bez tebe ani smrti; žít, milovat, umírat dovede jen ten, kdo dovede poslouchat tvou půl dětskou půl pastýřskou šalmaj o několika prostých odvěkých souzvucích a tančiti k ní.“

Teprve ve chvíli, kdy se jí zmocnil přepadem Frank Lamberk, kdy se zachvěla v jeho objetí jakoby nalomená tím útokem, pochopila, že instinkt v ní nezemřel, nýbrž bděl a čekal, strážce posledního prahu její bytosti. Nitro její, cítila v jásavém zaštkání, bylo celé a doneslo neotupenou až k této rozhodné zkoušce svou schopnost přitakávat životní radosti. Slzy vděčného štěstí draly se jí do zraku při myšlence, že není vyloučena ze života, že není nemilá duchu světa, že bůh života shlédl milostivě na ni a vyvolil ji k své službě. Alespoň chvíli moci tě nést, modlilo se v ní všecko, a klesnout pak a být odhozenu pak do šachty hřbitovní mezi mrtvoly!

Vzdávala se Frankovi, jakoby se o ni bůh v těle smrtelníkově ucházel, a lítostnila se připomínkami, že nemá více, čeho by obětovala, že nenastřádala více pokladů, které by nyní vrhla na hranici. Zjihnout celá v jeho pohledu ždála si jako den taje v soumraku večerním; a vracejíc se z dostaveníčka s hlavou opilou polibky, se zrakem přicloněným a v nitro obráceným, jakoby zde hledal úkrytu před rozptylujícím světlem dením, zamlklá jako po zločinu, kráčívala snovým mechanismem náměsíčnic, duchem nepřítomných. Cosi utonulého bylo v celém jejím zjevu s tváří odcizenou teplému jitru nebo večeru, v celé její postavě, brodící se po zamlžených lukách a srážející lemem nezdviženého roucha rosu se stébel travnatých. Jakoby patřila již noci, jakoby byla sestrou těkavé bludičky tančící nad třasavisky, ona, která toužila ještě včera být dcerou slunce.

Jednoho časného jitra střetl se s ní, vracející se od dostaveníčka s Lamberkem po dlouhém toku lučním, jakoby zmrzlém ve svém zeleněšedém dýmu, ředitel Malovec. Vyšel si náhodou dnes dříve na procházku než jindy a zašel dále než jindy, jak promýšlel nějaký svůj obchodní záměr. S polozhaslým doutníkem v ústech kráčel, zabrán do svých výpočtů a dohadů, nevšímaje si ničeho kolem sebe; lhostejně se brodil zeleným tichem, jež jakoby napršelo přes noc a slilo se místy v jakási modrá jezírka, rozrušuje jeho tajemný život, jak sledoval s tupým zamyšlením v sobě jen hodinkově chvatný tep pracujícího důmyslu.

Vynořila se před ním z mlhy, opilá jako maenada; a její hlava jakoby zůstávala za ostatním tělem, otáčejíc se za čímsi, co zapadlo tam, odkud se brala. Byl by ji snad minul, kdyby si ho byla nezastavila tato opožděná, zatoulaná hlava, těžká jako i uzrálý modrý hrozen, se rty rozpuklými a žíznícími po krůpějích, ztrávených příliš rychle jejich horečkou.

„Odkud, smím-li zvědět, krásná slečno, tak záhy po ránu? Z ranní mše nebo z walpurgisnacht? Od studnice lásky pozemské nebo nebeské?“, oslovil ji půl káravě půl frivolně, vzpamatovav se z úžasu.

Koktala jakési vysvětlení toho smyslu, že hledá zvláštní jitřní záchvěv světelný, jehož jest jí prý potřebí pro jeden její obraz. Faunský úsměv zkřivil rty starého epikurejce a zachvátil odtud jeho ruměnou tvář; ale ztrnul, když ho uražená dívka odkázala tvrdým pohledem do mezí slušnosti a nerozloučivši se s ním, jakoby se zapředla ještě úže ve své tajemství a prchala k domovu.

Starý vdovec hleděl dlouho za ní; smyslná vlhkost zalila jeho zrak, rozechvěla jeho chřípí. Něco jakoby první plamen vášně vyšlehl na něj z její plápolavé postavy a ožehl jej. Nemyslil již na své rozpočty; odplavila je úplně horká vlna, jež proběhla v tu chvíli jeho žilami. Mlunné ovzduší této hodiny nalehlo na jeho smysly a probudilo stařeckou smyslnost, dřímající v těle posud pružném a statném. Ale tutéž vteřinu myšlenka na mladého Lamberka prošla myslí starého muže; mžikem pochopil, že jest jeho šťastným sokem a znenáviděl si ho urputnou nenávistí navždy. A jeho vášni k Šimonce, právě procitlé, jakoby bylo třeba tohoto doplňku, jakoby na něj čekala: zmohutněla v něm ještě víc, upevnila se v něm tímto citem nenávisti na celý život. Ale i jeho zášť k Frankovi jakoby vzrostla odrazem od této pozdní vášně k dívce. Cosi urputného a sveřepého bylo v citu obojím; a to jakoby je sloučilo; byly jako dva kovy stavené v jednu slitinu bleskem jedné vteřiny.

Otočiv se zvolna ve směru, v němž zmizela již před hodnou chvílí postava Šimončina, dal se ředitel Karel Malovec směrem původně zvoleným v bystrý pochod, kterým jakoby vzkypěl ještě var jeho smyslů. Krev hnala se mu k hlavě, obraznost pracovala. „Nebude-li mne mít ráda, zničím ji,“ mumlal k sobě; „dovedu toho ještě, jsem silný a mladý… mladší než on, přes svůj věk; dekáádent jest to, mladý stařec jako jsou všichni z jeho generace. Nebude-li mne milovat,“ dodával po přestávce, „zničím je oba; i na to stačím.“ A s rozkoší si uvědomoval své železné zdraví tělesné, svůj pružný krok, své ocelové svaly, trenované denními cvičeními tělesnými, svou ruměnou tvář, svůj pevný trup, široký v ramenou, i jasnou útočnou hlavu, pevně mezi nimi posazenou, rojící se stále záměry, jíž nebylo nikdy nouze o myšlenku a plán, celou svou pružnou svalnatou postavu, akkumulátora síly a energie věky a věky hromaděné již v jeho předcích a přejaté od nich, která vletěla často na odborných schůzích a poradách, jak říkali jeho kolegové, jako puma do sálu, tříštíc všecko, co se jí stavělo v cestu.

„Dobrý nástroj k boji,“ rozdrtil s uspokojením mezi zuby, zklouznuv dříve po sobě kriticky zkoumavým pohledem. „V našem rodě umírají všichni až po osmdesátce,“ rozpomínal se s tichým zadostiučiněním; „jak dlouho do smrti ještě! I obojí Indie bylo by možno dobýt v té době… I na severní točnu se vypravit… A mohu za to, ne že se cítím, nýbrž že opravdu sem mladší než dnešní mládež?… A oni, kluci, chtějí nás přezírat, chtějí nás odstavit, chtějí nás uložit do starého železa. On, kluk, nás bagatelisuje; on opovrhuje svým otcem! Ubohý Karel! Nejsem již i za něho dlužen odplatu…? Ale ne, pánové, ještě jsme někdo; ještě stojíme vztyčeni; ještě dlouho se nevybijem, ještě dlouho se nevyžijem!“

Za chvíli, jakoby chtěl vyvinout mozek z dýmu těchto fantomů, potřepal slabě hlavou; i zastydět se za ně se pokusil, ale marně; posedaly jej již úplně. Ustanovil se, vrátit se domů velkou oklikou a unavit se chůzí, ale dosáhl pravého opaku: rozjařil se do jakési útočnosti; touhy, dřímající v něm léta, a jak se zdálo i jemu, odumřelé v něm již, náhle procitly.

Odtud pronásledoval již Šimonku bez přestání, stihaje každý její krok, slídě po každém jejím pohybu, dokresluje si každý její posun a dohaduje se z něho pro sebe buď vyplnění nebo odmítnutí svých žádostí. Obtěžoval ji jednou dvornými návrhy a jindy zažehoval bezohledně svůj zkoumavý zrak na její postavě; jeho ruce, jindy tak klidné, chvěly se nyní vzrušením, podávaly-li jí nahodilý předmět.

„Příteli, přestanu si vás takto vážit,“ bránila se mu dívka, znepokojená tímto divadlem urážejícím ji a pokořujícím ji.

Ale starý vášnivec odpovídal s cynickým smíchem:

„Nestojím o vaši úctu, nejsem ani váš učitel, ani váš katecheta, ani váš otec nebo dědeček. Chci vaši lásku a nemůžete-li mi ji dáti, chci aspoň vaši nenávist; i ta mi bude milejší než vaše dnešní lhostejnost.“

Zjevoval se před ní, kdy toho nejméně čekala, vyrůstaje jakoby ze země; a den ze dne byl vtíravější a útočnější, narážeje bezohledně na její poměr k Frankovi, špině její vzpomínky, trhaje její sny, nalézaje a hledaje slova ukrutná jako žhavé železo chirurgovo a ponižující jako cejch katův. Marně se snažila mu uniknout, marně jím opovrhovala, marně odháněla jej od sebe, marně si ucpávala uši před jeho řečmi. Její původní opovržení přecházelo bezděky v děs z tohoto šílenství, podobajícího se nevyléčitelné nemoci, která jakoby promyšleným postupem pustošila toho muže, jindy tak vyrovnaného a plného sebevlády. A do tohoto děsu počínalo se chvílemi mísit i trochu úcty k nesmlouvavé absolutnosti této pozdní beznadějné vášně.

Aniž jasně věděla proč, imponovali jí vždycky lidé tvrdošijní, milující život všemu na vzdory ve chvíli ještě, kdy se již odvracel od nich a obracel se proti nim, zhrdající ve své vitálné síle a vůli tak zvanou skutečností a jejími překážkami; lidé neumořitelní, vlekoucí se ještě o nohách přeražených, nezmarové, kteří by se dovedli ještě na úmrtním loži vztýčit a vztáhnout ramena po nějaké krásné ženě, kdyby se k nim náhodou přiblížila; netvorové tančící nad svým hrobem již vykopaným, milující ve chvíli, kdy se již rozpadali v hnilobu a tlení. Snad proto byla jí milá tato životná houževnatost, že cítila, jak jest ona sama při vší své teoretické lásce k životu vzdálena této pravé vášně životní, která bytuje ne v hlavě, nýbrž v živočišnosti lidské a dědí se jako genius nebo nemoc, bez zásluh a bez přičinění. Zamilovaní starci ve veselohrách udivovali ji spíš, než aby ji ponoukali k smíchu. „Jaká síla životná,“ říkala si, „věřit ještě v tomto věku v lásku; jaká víra v sebe, jaké zdraví duševní, jaké kořeny nepodryté pochybovačstvím, kritikou!“ Drahý byl jí životný egoism, životná naivnost, jí, která jich neměla mnoho; a milý byl jí každý tvor, který šel oddaně za svou vnitřní nutností, plně zákon, unikající mu a přesáhající jej, a vzdával se pokorně i sebevědomě své vášni, povolný nástroj krásného odosobení. Heina zamilovala si úplně, až četla o jeho poslední veliké lásce doslova již na okraji hrobu ke Kamille Seldenové, o lásce, jejíž první vyznání bylo hned posledním rozloučením. Lhostejné bylo jí, kdo byla tato Seldenová; a třebas jen dobrodružka, již přivedla k loži umírajícího hysterická žízeň nových, nezažitých posud dojmů – všecko jedno: svatá byla inspirace, která stála za ní a našeptávala jí tuto úlohu! Ale on, on ji udivoval především jako polobůh, jako světec nové nepojmenované církve lásky k životu přes všecko, všemu na vzdory a všemu na úkor – i všem konvencím a pózám na úkor! On, mrtvola již se rozkládající, měl ještě sílu, věřit v sdílenou lásku mladé krásné ženy, plné života duševního i nervového, vroucí vtipem a rozmarem! On, zasnoubený již smrti, byl přesvědčen, že vznítil lásku v mladé vášnivé ženě! Ejhle velkost lidskou, soudila, opravdovou velikost, jíž není možné poklonit se dost hluboce. Zde, zde jest opravdový heroism, a jinak cudný než fanfaronství, prováděná na poli válečném mladými zdravými lidmi, než všecka zasmušilá stoická teatralistika, která si odměří všecka svá gesta kružidlem před zrcadlem, aby dopadla pak jak náleží ušlechtile o prvním představení. Zde jest oheň a žár, jehož vody neulily, ledy nezhasily, nemoc a její muka nepodlomily! On, básník, který žil desetiletí ve vlhké zatuchlé jámě nejstrašnější mučírny, vydán v plen katovi otrlejšímu a surovějšímu nad všecky katany lidské, nebyl tím vším zlomen; jeho životní kořen nebyl rozdrcen, hnal a pučel neustále; a všecko, čeho dokázal jeho všemohoucí kat, bylo jen, že stínal postupně jeho pruty a odnože. Zde, zdálo se jí, jest naplněn sen Epikurův, zde ztělesnila se jeho touha, hledající všude štěstí, štěstí, štěstí a nalézající je i v dlouhé mučivé nemoci. Dostala se jí onehdy náhodou do rukou nějaká filosofická příručka, a když promítala roztržitě její stránky, zavadila o úryvek listu, psaného Hermarchovi řeckým filosofem na loži úmrtním! Šimonka nemohla jednu dobu pomyslit na něj bez vzrušení. Jak že zněl? „Když jsem ti psal toto, trávil jsem den šťastný, který je zároveň posledním dnem mého žití. Takové bolesti zmocnily se mne, že nic nemohlo již zvětšiti jich. Ale prostřed všech těchto bolestí tělesných na mysli mi tanuly radosti duševní, jež pocházely ze vzpomínky mých vynálezů.“ To zde bylo však přece ještě štěstí akademické a abstraktní, u Heina naproti tomu štěstí byla sama životná víra, sama životná láska do slova a do písmena – jeho štěstí byla největší skutečnost, vyvzdorovaná zmaru a jeho nicotě.

Všecky tyto vzpomínky, myšlenky, sny tryskaly nyní náhle, překotné a zmatené z její paměti jako bubliny z vroucí vody a rozprýskaly se hned v prázdno, nezůstavujíce jiných stop po sobě než jakousi mdlobu, hořkost, prázdnou lítost. Bolelo ji srdce, aniž věděla proč, jak zde seděla u stojanu před touto krajinou, tak nepravděpodobnou, v tomto osvětlení až fantomatickou, propadlá přeludům a stínům, nerozeznávajíc obrysů skutečnosti niterné. A bylo jí chvílemi, jakoby hmatem se měla přesvědčit o existenci svého těla.

Slabý chladnější tah větrný rozševelil listí na nedalekém javoru k otázce, tak zdálo se jí, zcela osobní a vehnal jí do očí slzy.

Ani dnes nedošel list Frankem slíbený. Pátý den byl již mimo Křižníky, aniž jí dal zprávu o sobě. Pravda, odjížděl poslední dobu častěji do Prahy; nejprve na den, pak na dva dny, později i více; ale posud neprodloužil své nepřítomnosti takto, posud nenechal jí bez listu.

Vracíval se víc a více podrážděný. Jednou se jí ztrácel v chlad, né ironii, jindy unikal do jakési záhadnosti, kterou se marně snažila proniknout. Před měsícem, po prvé po takovém návratu, pocítila, že je duchem nepřítomný; jeho zrak byl ocelový, odpovědi úsečné; a ledový stín odosobňoval jeho vzdálenou tvář v jakousi mrtvou masku, v níž žila jen hořká vráska kolem úst půl únavou, půl pohrdáním. Tenkrát cítila po prvé, že by k ní dovedl být i nespravedlivý, i krutý.

„Co jest dnes s tebou?“ upialy se na něho její oči, stydnoucí v bolestném úžasu. „Kdo mně tě odcizil?“

„Ach, žena! Žena je stále mimo tvou bytost, i když ji vineš k sobě co nejblíže. Muž je vždycky osamocený, a tvořící muž dvakrát. Jak je hmota lačná ducha, jak ráda jej vězní, aniž jej dovede nasytit!… Pracuji, komponuji, nemohu si hrát s tebou; vleku břemeno, a ty žádáš, abych se bavil. Kde jest dnes žena, která by nesla ve svatyni svého nitra pokorně a tiše myšlenku svého muže, strážkyně jejího tichého ohně? Věrnější jí než on? Chránící ji i vlastním životem před ztroskotáním? Žijící opravdu dílem svého muže a sloužící jím, prostředečně, svému bohu? Není jí, je to jen fikce starých mytologií a básní.“

Ne, nežádala, bůh ví, nic; a nejméně chtěla již, aby se namáhal a vylhával veselí tam, kde vzpíral břemena a kde trpěl. Slzy zachřestily jí v hrdle, ale překonala se. Ne, raději zemřít, než propustit z duše ston nebo slzy. Statečná chce být, a statečná nejprvé proti sobě; a přemýšlet chce o tom, co řekl, přemýšlet jako o svaté povinnosti, kterou musí nést a donést až do konce. On to řekl a tedy jistě jest v tom smysl a život, třebas ji na ponejprv zranily. Ostatně, kdo by myslil nyní na sebe? On trpí a ona musí sejmout s něho toto utrpení stůj co stůj. Veliká touha, zapomenout sebe a díla svého i štěstí svého, být pokorná a sloužit, sloužit, sloužit, přepadla ji a opíjela ji; přivírala zrak chvílemi, jakoby stála před propastí, do níž se jí bylo vrhnout a již jí bylo vyplnit svou obětí. Ne, nechce jej milovat sobecky, krátkozrace, jak milují muže jiné ženy, tím požívačným způsobem, který není než forma sebelásky a veliký podvod; ne, nesmí jí býti ani vteřinu hračkou a kratochvílí, vždycky a stále úkolem a dílem. Chce se odosobit zcela, přenést osud svůj do osudu jeho, žíti pod jeho hvězdou, dát se zcela ztrávit jeho plamenem, vystupňovat jej v požár: její buď temné bolestné dílo v kořenech – jeho rozložený výtrysk koruny, plovoucí košík květů, listí a hudby. Chtěla by i své jméno odložit jako je odkládají, dutý zvuk a přece ještě řetěz, jenž poutá k světu, řádové sestry v řeholní službě: touží po přísném černém stejnokroji práce, díla, působení, ne po odměně a pověsti a jejich duhové pěně; chce hřát a ne se třpytit, ne zářit! Ó být bezejmenná, ó moci se zcela přeměnit v děj a v účin, ó moci vplynout do nich bez zlomků!

Šla vedle něho ztichlá, rozvířená jeho slovem až do spodin své bytosti; a zatím co se duší hnala tísnivá blýskavice těchto citů a snů, její bledá tvář sivěla pod jejich odrazem jako pod vrženým fialovým stínem. Její hruď se zachvívala dlouhou zmírající vlnou, jak byla pobouřena tísněným srdcem; a když jí posléze slzy dlouho zapírané vytryskly z očí, neulevily, nýbrž odplavily jen přerývaně několik slov, kterými mu musila odpovědět, rozsekaných bolestí v drobné skleněné korálky, chřestící v hrdle nejinak než ony skutečné, navlečené na šňůrku a zavěšené na hubený krček chudého pokořeného dítěte.

Frank zahleděl se tehdy užaslým pohledem na toto vychudlé rozbolestněné tělo, zachvívající se po prvé před ním mukou, ustrojenou jeho zvůlí a rozmarem, na to tělo, jež uvykl vídat posud jen lámané vášní k sobě; a zasažen tímto novým divadlem zablekotal několik chlácholivých slov omluvy i prosby o utišení. Ale nešla ze srdce; byla jen výrazem rozpaků, v nichž se zmítal před dvojklanností tohoto položení: všecko, co zbylo v něm posud z mužnosti a její čestnosti, bouřilo se v něm a trestalo jej pokořujícím studem; ale vedle toho i rozkošník posledních měsíců procitl a pil rozšířenými nozdrami omamnou vůni bolesti, strašící nad touto chvíli, nápoj své marnivosti, dým kadidla, zapáleného svému mužskému božství.

Pobledl tímto rozporem a jeho tvář se zkřivila pod ním v utrpení tak veliké, že neušlo dívce; ačkoliv nemohla mu rozumět, její milující srdce utušilo cosi strašného a zalitovalo jej provždy lítostí, která se vtělila v samu podstatu její duše a zůstala již navždy její součástkou.

„Jest rozdvojený,“ sténalo to v ní, „ano rozčísnutý jako strom a trpí hůře než ten strom. A ty, pošetilá, myslila’s, že jest polobůh a že žije ve vyšší oblasti radosti a zdraví, než my druzí lidé; ale on je trpitel, a ty, zaslepená sobectvím, nevidělas toho.“

S tohoto stanoviska sesterské lásky, účastné a pozorné, všímala si ho nyní, snažíc se vmyslit se do něho a vcítit se do něho; a láska její k němu byla tak silná, že přetrvala utrpení, jež jí to s počátku působilo. „Musím jej ztratit nejprve, abych jej nalezla později tím bezpečněji, tím hlouběji – již k neztracení,“ pomyslila si, nabádajíc se k statečnosti.

A zahleděná na něho tímto vzdálenějším pohledem duchovým, postřehovala věci, které jí posud unikaly; užasla, kolik nepokoje jej horečnilo, kolik hoře a utrpení jej neustále zrývalo. Záhy se upevnilo v ní přesvědčení, že trpí životem, jeho skutečností: jen ve chvílích, kdy jeho tvář byla nepřítomná, v jiný svět vytržená, oteplila se jakýmsi blaženým zapomenutím – v těchto chvílích dovedla být i sjednocená jako tvář hrajícího si dítěte.

Ale toužila ze všech sil po tom, dojít jistoty. Musila s ním o tom promluvit.

Jednoho větrného dne, kdy tah oblačný přerýval neustále slunce a co chvíli je zhášel, kdy sta a sta jiskřiček hrálo po listí topolů, olší a jív, usedli do vysokých trav na pokraji listnatého lesa větrem pleněného.

Nedaleko nich na keři sýkorka jako člunek na stavu tkalcovském prostřelovala hustou spletí trnitého větvoví, pudíc bezděky i v pozorovatelích myšlenky a dohady k většímu spěchu.

Frank byl zamlklý; mechanicky vrýval ruku do vřesoviště, snaže se zajmout co nejvíce trsů do své dlaně.

Náhle, nepozdvihnuvši k němu zraku, otázala se ho Šimonka, trpí-li tvorbou, je-li mu bolestná; soudí prý, že blažené mytické doby radostných a harmonických osobností jako Mozart a Goethe, byly-li kdy vůbec, minuly a že tvořit jest dnes tolik, jako trpět.

Povznesl zvolna hlavu a zastaviv na ní chvíli své pokojné veliké oči, kterým říkala přezíravé, sklopil je a zahloubal se jimi do sebe. Přesýpal zvolna zrnka písečná z dlaně do dlaně.

„Radostný a naivní Mozart a harmonický a šťastný Goethe jsou nejapné legendy vymyšlené hloupými školomety, kteří zvykli vídat jen vidmo slunečné v pokoji, vrhané na ubrus sklenicí vody, a zkoumat moře v křivuli; nedovedou pochopit, že každá harmonie jest sklenuta na disonancích, že duha jest květ mračen a bouřek. I Mozart i Goethe trpěli a byli zmítáni obrazností všech zločinů, bičováni všemi démony smyslů, nervů, rozumu, zvídavosti, vůle i obraznosti; i oni se hnali ve svém umění za pochybným a sporným, i oni vrhali neustále v sázku celou svou minulost i celou svou budoucnost. Tvorba jejich neliší se ničím podstatným od tvorby nejmodernějších, pokud ti nejmodernější opravdu za něco stojí; proč by tedy mělo být u nich to, čemu by se dalo říci početí a těhotenství díla, jiné? Ale: trpět tvorbou? Který opravdový umělec může jí trpět? Trpí se jen tím, co ji předchází, tím, z čeho vzchází a co vykupuje: myslím, že se tomu říká život,“ dodal s matným úsměvem.

„Viděla jsem tedy dobře,“ odpověděla tiše; a pak náhle vzepiavši se jako lvice k skoku dlouho rozměřovanému: „Trpíš tedy mnou! Buď upřímný a řekni to otevřeně. Zavěsila jsem se na tebe, tísním tě a zatěžuji tě. Odpověz, budu statečná, snesu ránu mlčky.“

Mlčel chvíli, pak se pokusil z rozpaků o žert.

Ale její pohled, divoce teskný, mluvil příliš opravdově, a jak na ni hleděl, lítost s ní, podvedenou, zachvěla mu hrudí; a tahle podivná, bouří obtěžkaná chvíle podmanila si jej nejprve jako umělce a zachvátila ho potom i člověka. A hnala jej k velké rozhodné upřímnosti: málo chybělo a byl by pověděl všecko, obžaloval se, řekl pravdu celou a prostou. Ale neřekl; uvízl v půl cestě. Jakoby nevykonal posud té očistné práce niterné, bez níž není přiznání celého.

„Ne, netrpím tebou, ale trpím představou, že ti dám jednou trpět více, než uneseš. Trpím tím, že musím tvořit z života zmučeného; trpím kletbou, že se dobírám svých harmonií z disonancí příliš rozervaných. Stavím své dílo, ale jeho základy kladu ne do země, nýbrž do tebe, do tvého života, do tvého těla; siji rány do tebe, dávám ti smrt a ty vracíš mně za ně život. Jsem vrah, ale ne z těch, kdož usmrcují nožem, nýbrž polibkem; z rodu zákeřných.“

Myslil, že se poslední větou prozradil, že jí řekl všecko – zamhouřil zrak a čekal, že bude na něho dotírat otázkami, žádat určitější vysvětlení. Ale ona, k nemalému jeho úžasu zvolala, dusíc slzy skoro radostné:

„Není to nic jiného než to? Náležím ti celá. Beř! Stav! Zužívej! Nič! Jsem celá tvoje! Polož mne jako mrtvolu do základů své budovy nebo vetkni svůj strom do mého těla, vštip jej do mých ran, živ a zalévej jej mou krví. Vždyť vím, vždyť jsem pochopila již, že se musím dříve rozplynout a ztratit, abys mne nalezl znova, a neztratil mne pak již nikdy!“

Překonala jej úplně svou velikodušností, unesla svou prostou oddaností; a zapomněl v tuto chvíli po prvé úplně oné druhé, která se vždycky posud vmísila svým stínem do přítomnosti první a zkalila ji, jako druhá trpěla a chořila vždycky tou vzpomínkovou první. Chvíle přítomnosti byla nyní po prvé vykoupena; nalita do své plnosti jako jabko ze sadu Hesperova; osten zlomkovosti a neúplnosti, který bodal vždycky, pro prvé nyní otupěl.

Strhl ji k sobě a dopíjel s jejích rtů bouřkovou vůni jejích slov, zaslíbení ztráty a nového nalezení a nového dokonalejšího života po něm.

Měl chvíli skutečnosti tak blažené, že by jí nebyl před vteřinou ani nejlehčím křídlem představy dospěl, když tu myšlenka, že nebyl zcela upřímný, že neřekl, co bylo jediné říci v tomto položení, že znova maskoval a stvořil novou fikci, srazila jej s nebe na zemi.

Ramena, jimiž ji objímal, poklesla, a stál zde zase bezpomocný a rozpoltěný, a zlo světa mělo znova přístup k jeho srdci. Ani Šimonce neušlo jeho nové zakolísání, ale ku podivu, nezmalomyslněla pro to. Bylo jí v tu chvíli, jakoby se byli zasnoubili zasnoubením záhrobním, jež nemůže být ničím zrušeno; a tichá radost plynula odkudsi v její bytost a zvonila v ní jako pramen čerstvě zrozený. Jen hrůza, vyschne-li a co potom, prošla jí na vteřinu myslí, ale i tu zapudila. Jsem sobě dlužna radost, znělo v ní neustále, a jemu sílu, sílu, sílu: sílu nést, sílu mlčet, sílu sloužit, a nad všecko sílu rozplynout se a zmizet mu, aby mne nalezl znova a neztratil mne pak již nikdy. A vůle k radosti a k síle jakoby tvořily divy: přešly i na Franka, alespoň potud, pokud byl se Šimonkou; a tak vraceli se domů, jako dávno již ne, skoro šťastní a pokojní.

Šimonka, umdlená přemírou dojmů, opřela se o rameno Frankovo a usmála se zmateně, když se jí unavená zbloudilá včela snesla na rameno.

„Ne, ne, nech ji,“ prosila milence, jenž ji chtěl sejmout.

Až když se musili rozloučit, opustila ji zmužilost a zaštkala tiše. Přišla domů unavená, a teprve pohled na zbloudilou včelu, která zapomněla ve své dělné vášni svého sobectví, ano i pudu sebezachování, vrátil jí odvahu. Jest třeba být silný až do konce… vytrvat až do konce; a poslední-li vteřinu ztratíš, ztraceno jest všecko, jakobys ustoupila nebo podlehla ve vteřině první.

Nahleděvši se dosti na ušlechtilý hmyz, ustlala mu v kalichu květiny za tabulí okenní; a ráno, po nepokojných přerývaných snech, v nichž se jí stále opakoval v mučivě pitvorných parodiích úmysl, vytrvat až do konce, vrátila jej jeho slunečnému dílu. Nalezla při tom bezděky slovo, které podávalo její včerejší tajemnou úmluvu s osudem:

Štěstí není dáno lidem jako chléb, nýbrž jako koření života; blažen, kdo pochopí to zavčas, kdo předejme toto poznání zkušenosti.

Musíš nalézt v sobě sílu, musíš se dovést včas odpoutat, rozloučit se, zmizet a ztratit se tomu, po kom nejvíce toužíš, ač chceš-li být znova nalezena, a tentokrát snad již k neztracení…

„Hle, jaký podivný je život! Nevyzpytný! Temný! A snad až smrt ti dá za vyučenou,“ říkala si, zatím co včela vzlétla do vzduchu bez vší rozpačitosti.

Dopoledne téhož dne poslal k ní Frank Lamberk posla s dopisem, v němž jí vysvětloval, proč nepřijde pozítří na umluvené dostaveníčko: jakási důležitá věc prý jej volá neodvolatelně do Prahy, napíše jí však odtamtud, kdy se vrátí a kdy se setkají.

Ačkoliv byla důvěřivá a ačkoliv právě nyní její mysl byla vyplněna statečnými předsevzetími, zamrazily ji přece tyto střízlivé věty, v nichž marně hledala nějakého sebe slabšího záchvěvu citového, nějaké byť i vychladlé stopy po včerejšku; a tento pocit, podpíraný ještě studem, že mohla propadnout nevíře nyní, a bez všech patrných důvodů, rozrušoval ji celý den a stupňoval se dny příští.

Aby jej zapudila, vrhla se do práce s vášní věci nepřiměřenou. Ale i tato těšitelka selhávala; nedávala jí aspoň, čeho očekávala a čeho se chtěla dopracovat stůj co stůj: klidu srdce a duševní pohody. Místo aby vyjasnila její zachmuřené nitro, zaváděla ji hloub a hloub do mlhy a nejistoty; a zvláště poslední dva dny, kdy marně čekala slíbený dopis, jak slábla její ruka, tak zalévalo její bytost bezpředmětné snění, jakoby obraznost prorazila hráze soudnosti a útočila na ni nyní svými rozplývavými fantomy.

I nyní, páté dopoledne, po nedlouhé práci složila ruce v klín, zahleděla se upřeně do skladby krajinné, kupící a vrstvící se před ní, a nechala si hnát hlavou stínovou jízdu vzpomínek, tuch, polovičných halucinací, kladouc jim odpor slabší a slabší. Konečně: myslí to snad dobře. Jsou to také svého druhu těšitelky jako opium, morfium, hašiš. Obrácena cele do sebe, přeslechla i kroky kohosi, kdo přistoupil k ní ze zadu; teprve pozdrav, pronesený známým hlubokým, poněkud řezavým hlasem, ji vzpamatoval.

Vzhlédla poděšeně, poznala ředitele Malovce.

Prvním pohledem uhádla, že je čímsi vzrušen a že jen s námahou dusí své pohnutí, které hrozí překypět každou chvíli. Jeho oči, jindy dvě studené bodavé jehly ocelové, potemněly v tu chvíli a žehly jako dva uhlíky; a koutky ústními škubalo něco jako pocit potlačované vítězoslávy nebo krocené ukrutnosti; obojí mělo k sobě u něho velmi blízko.

„Práce se nám dnes jaksi nedaří,“ prosykl chvíli mlčení. „Jsme jaksi roztržití, že ano? Není ostatně divu, pátý den a posud ani řádky, že ano? Poněkud hloupá situace… pro milující srdce, jak se čte v románech.“

Dívka zbledla, aby se naráz zarděla.

„Odkud víte? Nebo klesl jste v své slepé vášni až na špeha?“

„V své slepé vášni – to je opravdu dobré. Tomu se může našinec s chutí zasmát. Také jedno takové epiteton, které se rodí dnes s podstatným jménem jako hrb s velbloudem. Slepá vášeň, výborně! Jenže má-li již ředitel Malovec vášeň, drahá slečno, není nikdy slepá jako u jiných. U nás, míním u mužů mé generace, jest i vášeň vidoucí, vzácná slečno; tím se liší na příklad hned od vášně vaší, která je u vás opravdu slepá, neboť vám zastírá zrak, takže nevidíte, co vidí každé jiné oko; na příklad to, že se pan Frank Lamberk miliskuje v Praze již pátý den se slečnou Kornelií Nikodymovou, klamaje pravděpodobně ji jako vás, neboť pochybuji přece ještě, že byste obě při vší své slepotě klesly tak hluboko, abyste chtěly žíti s ním v bigamii.“

Všecka krev nahrnula se v tu chvíli dívce k srdci; vyskočila ze stoličky s tváří posivělou v jakýsi kamenný vzdor, rozechvěná na celém těle; a mžikem udeřila ředitele rukou do tváře. I on cítil, že je jí tento posun nutností jako prostý zvratný pohyb; ač-li nechtěla klesnout sama k zemi podťatá mdlobou, musila udeřit.

„Zde máte svou odměnu,“ sjelo jí až za chvíli s třesoucích se, pobledlých rtů.

Nach zalil tvář starého muže; žíla na jeho čele naběhla, dolejší čelist zaškubala sebou křečovitě; ztratil vládu nad sebou. Horko a mráz probíhaly mu rychle tělem.

Prošlo několik vteřin delších než tolikéž minut.

Konečně pronesl několik vět; byly s počátku rozervané v jednotlivá slova, skoro blekotaná, teprve později se vázaly v celky.

„Udeřila jste starce, ale ten stařec je muž, jest rytíř a gentleman, nevrací ženám ran, nevymáhá od nich dostiučinění. Ale jste mně je přes to dlužná. Byla byste je dlužna i někomu, kdo by se dotkl cti vaší matky, kdyby vám dokázal své nařčení… natož příteli svého otce, jenž obvinil pouze vašeho milence. Přesvědčím vás o pravdě svých slov; a vy musíte se dát přesvědčit, jako se musíte dát přesvědčit ranním sluncem, že je den a ne noc. To bude mé dostiučinění. Jste povinna poskytnout mi příležitost, abych smyl potupu vašeho políčku.“

Stála zde posud bledá a chvěla se na celém těle. Před očima jí kroužila červená kola, v uších to hučelo, mráz ji svíral srdce, ale její rozum chápal přece s nemilosrdnou přesností a spolehlivostí smysl vět ředitelových.

„Slibuji,“ vypravila posléze ze sebe s nadlidskou námahou; a úplně zmatena a vyčerpána, učinila dokonce náběh, jakoby chtěla svůj slib podepřít podáním ruky. Trvalo vteřinu, než pochopila, že ředitel nemůže přijmout ruky, která jej před chvílí udeřila, a podťala posun.

Ředitel se mlčky poklonil a odcházel.

S pozorností, které se podivila, sledovala slábnoucí ohlas jeho kroků na písčité cestě, jakoby je chtěla spočítat, jakoby je chtěla popsat, jakoby jí to někdo uložil za pensum…

Teprve když zanikly docela, padla jako podťata na zem; tvář se vtiskla do drsného trsu rozkvetlých zvonků vřesu, dlaně se zaryly bezděky do chladivé půdy lesní; a její zborcená ramena trhala sebou rytmem bezúlevného štkání.

6

V týž den a v touž skoro hodinu seděl ve svém pražském nábřežním bytě Frank Lamberk s tváří potemnělou, rty zkřivené kosým pošklebkem, čelo proťaté mlčící kolmou rýhou, skráně rozbušené suchým kladivem krve. Při díle.

Občas se vytrhl z příze, do níž se zapřádal tak úsilně, a přistupoval k oknu, k Praze, ležící pod ním, posud letně polopusté, nerozhlaholené ještě přílivem mládeže, cenící na něj – tak cítil a viděl to nyní v tomto opožděném parném osvětlení – vybělené mastodontí zuby svých kamenných staveb historických, týčících se mrtvě nad nažloutlou řekou a také snad se nudících a zívajících jako zdejší lidé. A po každé se rychle odvrátil s jakýmsi pošklebkem: k ďasu s tebou, zestárlá nevěstko; jak rád bych ucpal čich svůj před celou tvou páchnoucí minulostí, rozkládající se a světélkující jako hniloba; ale ne, opravil se za chvíli, ne, postůj ještě! je mně tebe ještě třeba jako býku červeného šátku, abych jitřil na tobě svůj hněv na všecky ty historicky posvěcené puchy, jak říkává Pirkan, v nichž si tolik libují všichni zdejší vlastenečtí sentimentálníci, protože ospravedlňují jejich lenost. V Praze neslyšíš dnes mezi estéty nic než chválu mrtvých Brugg – Bruges la morte říkají vznešeně podle Rodenbacha – a nechápou, že taky takovou konservovanou mrtvolou, jen poněkud větších rozměrů a podle toho i objemnějšího tlení, je ta jejich stará historická Praha. Hrom do toho, jaká je to milenka, když, chceš-li se schýlit nad její tělo, musíš nejprve vytáhnout šátek z kapsy a ucpat si jím nos? Zašklíbil se a usedl zase k svým notám, vrhaje do nich o jednu grimasu víc.

Mladý inženýr rozpůlil poslední dobu mezi Křižníky a Prahu nejen svůj zájem, nýbrž i svou práci. Přejížděl mezi oběma a miloval i pracoval tu i tam: tu i tam ležely na stole rozepsané papíry notové. V jeho zlobném opojení zdálo se mu, že stupňuje takto svůj život v maximum útočné síly; jakoby se vznášel letem kyvadlovým nad prázdnem; a jakoby rozšklebené disonance, na nichž budoval svou hudební stavbu, prožíval co nejintensivněji touto prostorovou závratí, buzenou rychlostí výkyvů.

Pracoval na své symfonii a psal právě nyní své scherzo: věty zpupného veselí, páchnoucího pravou kozlovinou, radosti bezbožné a rouhavé, z nichž jakoby duněla kopyta celých stád faunů a satyrů, střečkujících v divokém úprku, obletovaném mrakem nejútočnějších a nejfrivolnějších much i ovádů, pálících a bodajících již jiskrou svých divokých barev.

Nynějšímu stavu jeho nitra odpovídal dobře tento experiment, zatančený na ostří nože, plný nehorázných schválností a násilností, plenící staré důstojné klasické reminiscence a zneužívající jich k travestovaným šklebům a pitvorám. V náladě obrazoborecké rozpomínal se na všecka svá někdejší hudební božstva, na všecky oltáře a sochy světců, před nimiž dříve klekával v zbožném zanícení, aby se nyní na ně vrhal se sekyrou v ruce, tříštil je na sta kusů a tančil mezi nimi divoký kankán; chvílemi se mu zdálo, jakoby sbíjel jakousi ohromnou chraptivou řehtačku řezavého výsměchu a točil jí jako pitvorným modlitebním mlýnkem zpersiflované klasické mystiky.

Jakási neuhasitelná žízeň po novém a zcela novém a opovrhování vším starým, vším minulým, vším již jen včerejším hořela v něm poslední dobu jako rána.

Rozešel se předvčírem s Kornelií skoro brutálně, a včera i dnes mu bylo, jakoby se nesměl ohlédnout za sebe, ač nechtěl-li zkamenět. Vpřed, vpřed, vpřed v umění i v životě! A smrt minulosti, smrt včerejšku, ač nechceš-li propadnout smrti ty, tak štvala v něm vlastní smečka svého provinilého Aktaeona. Starý svět, namlouval si, zesouvá se všude v rumy; i za tebou se bortí všecko a praská; prchej, abys nebyl pohřben s ním!

Avšak nechť se ohlušoval sebe více, nechť se znásilňoval svým fantomem až na pekelníka, časem pozdvihoval přece z rukopisů svou hlavu dýmem oblouzenou a přivíral hypnotisovaný zrak: a tu vyplynula mu po každé nad tento divoký chaos násilně zapíraná tvář zsinalé měsíčné krásy, bledá bledostí mladé přelomené břízy, mokvající svou němou žalobou do sirých mlh zářijového jitra – po každé vynořil se v něm zároveň dojem z časného dětství, na který nemohl tehdy dlouho zapomenout… „V noci bude sama se svým bohem a bude žalovat mu na svého vraha,“ řekla mu tehdy večer, ukládajíc jej na dětské lože, jeho pokořená, blouznivá matka, i ona umlčená a zlomená svým brutálně výbojným mužem. A také tato druhá trpitelská tvář vyplula nyní sama sebou z nepaměti a stanula vedle tváře Korneliiny, dvojí teskná hvězda spřízněná společenstvím jednoho osudu.

Byl již soumrak, když se v mysli Frankově rozemžil zase tento fantom, tentokrát s určitostí až hmotnou. Zachvěl se a odsunul své papíry pohybem půl nenávistným, půl úlevným; povstal pak a rozchodil se po pokoji, ale záhy usedl na pohovku, ukrytou nyní v nejhlubším stínu. Dlouho seděl bez hnutí, nedýchaje skoro, poslouchaje, jak se spouští celý dům do ticha hlubšího a hlubšího; pak pohnuv hlavou, uvědomil si, že měsíc zatím položil oblak svého hudebního poprašku na psací stůl a jak ledově ztrnula pod ním běl jeho rukopisů. Zachytit hudebně tento zvučící dotyk dvojí duchovosti! prošlo mu lebkou; nalézt pro ni obojí jedno hudební vidmo!

Ale vrácený tím již svému dílu, nedávno opuštěnému, zachvěl se odporem.

Jest souzeno tímto mrazným tichem, řekl si, ano, souzeno a odsouzeno: ono, hlučné, hřmotné, plné trhlin a odskoků, rozjívené a rozšklebené v nesmířené propasti! Ale něco se v něm hned vzepřelo: Ubožáku, žena tě oslabila a blábolíš nesmysly; jdeš strmou cestou výboje a síly, a jest tak dobře! Všichni šli touto cestou, ale bez zachvění, neohlížejíce se za sebe, bez závrati: i Mozart, i Monteverde, i Frescobaldi, i Couperin… ti všichni, kdož jsou dnešku sama harmonie a logika, byli své době pochybné divošství, podezřelá manýra a pustá krkolomná honba za originálností za každou cenu… Slabochu, který neumíš dožít, nevěrče, který neumíš domyslit a neumíš nezachvět se závratí nad propastí!

Ale pochyby zbyly, a Frank zmítal marně sebou, aby jich zetřásl.

„Není-li ti tamhle to,“ řekl posléze, roztínaje je, „nutností, čím ti to pak je? Co tam zbývá?“ dodal, hledě na popsaný papír. „Trochu hmoty a trochu zmařené práce. Pokažená hračka velkého dítěte. Odplaz se odtud pak, s této mansardy, a zardi se do krve, až potkáš posledního dělníka, přikladače na stavbě nebo čističe stoky. Jsi pod ním pak, k nezměření hluboko pod ním!“

A po pause, v níž zvážil své nitro a prozkoumal své ledví, s hlavou klidně vztýčenou: Ne, není proč se rdít! Nehraji frivolní hru; nezabíjím času, vykupuji ho – a na tom pouze záleží. Dorůstám něčeho, vzpínám se po něčem, snad po rameni nějakého neznámého boha, který usedl na chvíli u zdroje nejhlubší a nejhudebnější tmy, po rameni, které cítím nad sebou jako nejdráždivější větev s ovocem posud nepoznaným… Biji se o svou novou silnější budoucnost!

Uklidněný již, rozchodil se znova; pak se mu zachtělo náhle usednout ke klavíru a dát se vypít celý, slitý i se všemi svými pochybami a mukami v jedinou skvrnku tmy, průtrží nebeského světla, vírem ssavé oblohy podétherné, čímsi cele zralým a sladkým, vyváženým a vykoupeným. A ve tmě, bezděky, nevolána, nehledána, sechvěla se k němu jako bolestný plamen Monteverdova Poppea, kterou si kdysi v Italii transkriboval sám pro klavír a kterou přehrával asi před měsícem Kornelii. Zamiloval si tohoto starého Itala nádherného zrna, který jakoby byl smísil ve svém kráteru něco z proradné rozkoše Leonarda da Vinci s temnou hořkostí Michelangelovou, pro vášeň zasnoubenou zde po prvé takto s utrpením, pro rozkoš, zpívající zde po prvé z druhého břehu melancholie, pro něhu, která mučí jako vzdání se celé bytosti. Miloval zvláště rozloučení této bolestné milenky, a jak pronásledoval bojácnými prsty na klávesnici stín její melodie, bylo mu, jakoby smetal popel věky a věky na ní navátý, až ucítil její žhavou jiskru, posud nedodoutnalou, a slzy tryskly mu v zrak z bolestivosti jejího žáru.

Ale v tutéž chvíli přirazil víko klavíru jako uštknutý: Poppea splynula mu v tu chvíli příliš určitě s Kornelií.

Vyskočil pobouřený a chvíli se marně tišil, pobíhaje po pokoji; poloodstrojený vrhl se posléze na lože. Ó moci spát bez snů, unavený dílem mrtvého dne, s pěstmi zaťatými, jako spává mladý dělník, který ztratil mnoho sil a chce si je nahradit spánkem: všecko štěstí, zdálo se mu v tu chvíli, bylo v tom a jen v tom!

Ale ráno stála před ním Nelly znova s naléhavostí stupňovanou, přítomnější ještě i tělesnější, a mysl jeho byla zase úplně u jejich rozchodu před třemi dny: vzpomínky získávaly v mladém muži víc a víc půdy, poněvadž jejich výboje v noci, v jeho snech, byly prudší než jeho obrana od nich za bdění.

Kornelie nebyla ovšem nikterak milenka zábavná. Ženy jejího rázu, ostatně velmi vzácného, vzdávají se lásce tak naprosto, že si nenechávají nic v záloze, nic zejména z těch drobných lstí a klamů, jimiž jiné ženy dráždí a snaží se zajmout zvědavost mužovu, když došel jim nepatrný obsah vnitřní, a vylhávají mu něco, kde je jen prázdno.

Její přísná krása zpřísněla nyní ještě víc: přemíra vnitřního života ji až znetvořovala; časté byly chvíle, kdy se suchým planoucím okem, s žíznivým hrdlem, v postoji unavené poutnice, zhroucená jaksi do sebe, zavitá cele v závoje, jakoby zhuštěná do svých linií zcela vnitřních, spíše děsila než lákala.

Byla nyní méně než kdy jindy hračka a rozmar a víc než kdy jindy plnící se zákon, řád, osud. A nad to víc: osud, který cítila nad sebou, byl jí cosi tak závažného a vyplňoval ji tak naprosto, že nemívala ani mnoho smyslu pro svého milence. Láska její neměla ani stínu sentimentality, ano měla v sobě i velmi málo lidství, jak se aspoň rozumí obyčejně tomuto pojmu: chtěla se ve své lásce mnohem spíše strávit než se o ni dělit. V její lásce nebylo nic sesterského, nic mateřského, skoro nic manželského a nejednou i velmi málo milostného: byla skoro cele extase, křeč, horečka. Při vší vnější tichosti a krotkosti byla Kornelie duševní bakchantka, posedlá svým bohem a vzdaná mu tak cele, že milenec bezděky klesal až na místo druhé. Ano, byly i chvíle, kdy jí milenec překážel, kdy se jí jeho slova nebo tužby zdály nevčasné – tak ji vytrhovaly z její ztrnulosti vnitřní, z její hypnosy; a měla i vteřiny, kdy hleděla na něho udiveně a cize jako na rušitele tajemství, jež se odehrávalo v jejím nitru.

Milencem jejím měl být muž stejně ekstatický a bezelstný jako ona, stejně nevinný, stejně pius, stejně pokorně pohroužený v tajemství dění světového, stejně jako ona uctívající svatá zřídla životní a opíjející se jako ona jejich tichou hudbou, sotva postižitelnou sluchu nezasvěcenému. Ale nebyl-li kým Frank, tož ne tímto hebrejským pastýřem z Písně písní. Nic nebylo mu tak cizí než takový postoj, zejména nyní, kdy v něm vstalo a se v něm vztýčilo jeho dračí obžerství, stále nedosycené, jemuž nic nestačilo, ani žena, ani svět, ani bůh, ani krása, a které hltalo všecko kolem sebe, nač se obrátil a kam padl jeho sírný zrak – jindy nástroj poznání, dnes sám temný pud a chtíč.

Frank nedovedl se dobrat v Kornelii ze svého dnešního hlediska ničeho než křivého výkladu patologií, nervosou, hysterií; a poněvadž se brána jejího nitra nerozzvučela odpovědí na údery této tóniny, rostl v něm hněv, příliš ochotný vinit ji hned z přetvářky a z pokrytectví, aniž po klidnější úvaze mohl uvěřit svým podezřením – tak působila i nyní na něj výsostná krása dívčina.

Dráždilo jej netupnoucím ostnem právě to, co, tušil, kryje se v ní a co, hádal, chce mu snad v ní uniknout na vždy. Žárlil na cosi nebo na kohosi, čemu nebo komu nebylo ani tvaru ani jména. Čím víc se vzdávala svému božství, čím víc se znepřítomňovala v jeho přítomnosti, čím víc duchověla ve světě hmoty, tím vtíravější, pohrdavější, frivolnější, rouhavější byl on; jakoby cítil, že ji musí zavalit živočišností, rozdrtit ji v svém objetí, ač má-li se jí zmocnit, ač má-li ji opanovat a zlomit v ní moc onoho neznámého vladaře. Jeho pohledy svlékaly ji poslední dobou do naha; a byly by se rády prodraly i pod její pleť, do jejího těla, zobracely je a přeryly je jako pluh pole, aby zrušily každý úkryt, aby nebylo v její bytosti nic nepřístupného, tabu, ani jeskyně zasvěcené hrám a tancům víl, ani svatyně, vyhrazené nepojmenovatelné hrůze Jehovy.

Před třemi dny k večeru navštívil Frank Kornelii.

Pobouřila jej svým prvním pohledem, nepřítomným, v nitro obráceným, uniklým, jak se mu zdálo. Jakoby kdosi skrývající se a prchající šlehl po něm z tohoto zraku výsměchem, mžikově vzplanuvším a mžikově pohaslým, tak odhadla situaci jeho podrážděná obraznost, která poslední dobou, kdykoli šlo o Kornelii, větřila všude záměr, schválnost nebo urážku.

„Koho to skrýváte přede mnou?“, otázal se jí se sarkastickým pošklebkem její návštěvník. „Koho milujete, aniž o tom vím? Rozkoš z jeho přítomnosti hoří ještě ve vašem zraku, nezapírejte toho, vidím bystře a umím číst velmi dobře.“

A po pause, když neodpovídala, se smíchem: „Navštěvuje vás snad plivník? Nebyl zde snad přede mnou, nepřekvapil jsem jej snad u vás a nepřerušil jsem snad vaši důvěrnou besedu?“

Neznala ani toho slova, ani představy, která se k němu vázala.

Vysvětlil jí je, pochechtávaje se kvapně.

„Plivník? Nevíte, co je plivník? Což se nepamatujete na verše, které jsme čítali ve škole? ‚Znáš tu báji o mladistvé ženě, k nížto plivník nocí přilétal, jak jí obličej v tajemné změně nevídaným vděkem rozkvétal, že až lidé, vidouce tu krásu, žehnali se křížem v němém žasu‘…“ recitoval, zhrubuje parodisticky jednotlivé představy…

Vytřeštila zrak, nemohla uvěřit této chvíli a hrůze, kterou přinesla.

Krev se jí hnala k hlavě. S takovým cynismem mluvil k ní tedy muž, který měl jí být vším na světě; který jí měl nahradit otce sotva poznaného i odcizenou matku, s kterou se nesblížila ani v hodině smrti pro něho, neboť již tenkráte stál mezi ní a vším ostatním životem a světem jako čára nepřekročitelná. Pro tohoto muže tedy zmrhala své tajemství, zpronevěřila se slibům, vrátila se do života, z něhož již napolo vykročila! To byl tedy on, s nímž a vedle něhož chtěla sloužit svému bohu, ve kterého uvěřila teprve nedávno jako v tvůrce a dárce lásky, ne odtažité a povšechné lásky nějaké, jak vykládá o ní katechism, nýbrž lásky určité, právě této její lásky, a jejím prostřednictvím i všeho života časného i věčného v celé jeho milostnosti. A tento muž serval dnes, co mělo je pojit, zrušil, co mělo je vázat; rouhal se, kde se ona modlila a vzývala; klnul, kde ona dobrořečila; chechtal se, kde ona štkala a sténala! Všechen temný žár, všechno horečné napětí jejího nitra nebylo mu ničím, leda příležitostí k oplzlé grimase; a uzavřený cudný kruh, který narýsovala polovědomě kolem ní jako magické znamení její zbožná duše, který směl, ano musil být rozšířen, až by objal je oba, ale nesměl být rozražen nebo roztříštěn, prvním nahodilým plotem, který se rouhačsky přeskakuje a boří.

A co nedořekla ústa, dočtla ke svému zděšení z očí toho strašného člověka, z jeho vladařského pohledu, který lpěl na ní s předmětností až pokořující: ó toho proklatě pokojného věcného zraku, jenž se jí dotýkal jako vyšetřující vědecký nástroj, chodil po ní, stanul na vteřinu, přemítaje a dohaduje se, a zase se rozchodil a znova stanul, aby ji sondoval s ocelovou střízlivostí nejinak než obrovskou ránu.

Zaštkala pozuráženým studem.

Muž pochopil, že trpí víc než jindy, a zrak jeho se naráz proměnil. Jako po každé i tentokráte její utrpení dotklo se jeho smyslnosti a vybouřilo ji; ovládal se již stěží, jeho zrak se zažehl ohněm nikterak ne dvojsmyslným; temné, ukrutné obžerství stoupalo mu k srdci, olizovalo je svým dračím jazykem, mámilo je jako třeštivý jed rulíkový.

Vrhl se na dívku s bezohledností jako na své vlastnictví, hotový jímat, vládnout, užívat, plenit, pán a dobyvatel.

Vzchopila se s napětím všech sil, k smrti zraněná, a udeřila jej do tváře.

„Pryč odtud, okamžitě, nemám-li zemřít hanbou,“ vydralo se jí chraptivě z hrudi.

Ale ku podivu: nezastyděl se, neurazil se, neustoupil, nezakolísal; jen jeho oči se vytřeštily na vteřinu úžasem jako z něčeho zcela absurdného, nečekaného, s čím nebyl počítal ani ve snu, z holého zázraku. Ano – a v tom bylo poslední nejhlubší pokoření pro ni, děsnější všeho předchozího – její urážka ho nevzpamatovala, podráždila jej jen a navnadila jej pouze: zachutnala mu, bylo příliš patrné z jeho zraku znova živočišně zvlhlého, jako slib nové, nepoznané posud rozkoše – tak byl cele zajatý ve svém obžerství, tak hypnotisovaný jím, že ani úder ho nedovedl vytrhnout z něho, že ani ranou neprozřel, že všecko, všecko, i políček, jej v něm utvrzovalo.

„Hle, jsi zajímavější než jiné,“ mluvily tyto živočišné vlhké a velké oči a procházely se jí znova, zvolna, se stupňovanou pozorností po těle a znova, a tentokráte ještě obezřetněji a znalečtěji, ji svlékaly. „Zde je něco, co se mně posud nepřihodilo; někdo, s kým jsem se posud nesetkal. Jak zajímavé! Jaké nevšední dobrodružství, zcela výjimečné, ano vý-ji-me-čné v dnešní banální době! Jakápak asi jsi? Jak asi chutnáš? Jiná než jiné? Tím lépe! Polehtáš a podráždíš mne jinak než jiné! Ale ano, nejsem ani dost málo malicherný: nejsem uražen, dětino. Ocením tě spravedlivě. Ó ano, odhadnu tě výše. Opravdu výše – vyšší místo bezesporně ti náleží na žebříku lidských lahůdek, v stupnici lidských rozkoší, lidských narkotik, snad i lidských neřestí. Jsi jakási rarita mezi ženami. Ale, nebraň se, miláčku. Svět je trh, za to nikdo nemůže, je to již jednou tak zařízeno, a vy ženy jste zboží… To jen to slovo je poněkud ošklivé, věc sama o sobě je docela příjemná a zábavná. Tím lépe, tím lépe: jsem amateur, jsem amateur a dovedu ocenit specialitu! Jsem volný duch, opravdu volný duch, a nic není mně vzdálenějšího než předsudek jakéhokoli druhu a jména.“

Zaštkala zmučeným nervovým zaštkáním z můry této chvíle a zhroutila se na pohovku.

V tutéž chvíli, jakoby přivolána jakousi tuchou, vkročila do pokoje teta, která žila s Kornelií po smrti matčině, a vidouc ji omdlelou, pobouřila celý dům voláním o pomoc.

Frankovi nezbylo než se v zmatku vytratit.

Po noci, prozmítané v polospánku polobdění, proryté divokými představami, s mozkem olověným pokoušel se Frank ráno pokračovat ve své symfonii tam, kde přestal včera večer. Dařilo se mu to špatně. Několikráte měl již chuť, odstrčit od sebe tu spoustu svitků papírových, dnes cizejších mu ještě než včera, a vyjít na ulici zalitou sluncem, které jakoby nechtělo letos pohasnout. Ale po každé jakoby mu v tom něco zabránilo, nějaká nejistota, poutající jej poslední dny v mučivé otroctví, které snášel se zaťatými rty jako největší, napolo jen přiznané pokoření své bytosti; a tak se omezil na to, že vstával často od práce a přistupoval k oknu, zahloubávaje se těžkomyslně v panorama města, kde svit slunečný, spojený s lehkým ranním větříkem, vyorával z řeky tisíce brázd světlem sršících a zažehal v korunách stromů a na prutech křovin v obdélníkovém sádku před oknem, v noci krátkým deštíkem skropených, sta vteřinových pablesků.

Náhle jej vzrušilo zaklepání na dvéře z temné polotupé dumy.

Byl s naprostou jistotou přesvědčen o tom, že je to Kornelie, přitažená sem magnetismem jeho neustálého přemýšlení o ní, a skokem se octl u dveří; a když je otevřel a spatřil před sebou Šimonku v šedých cestovních šatech, s koženou brašničkou přes plece, s tváří půl rozpačitou půl provinilou, ztrnul přimrazený jejím zjevem, a trvalo několik vteřin, než sebral síly a vylhal jakýsi vnějškový klid – několik vteřin, v nichž dívka-návštěvnice vyčtla všecko z jeho zděšeného úžasu. Zbledla před ním jako před poselstvím smrti; srdce cítila v hrdle, když z něho přece první po pause vyrazila několik omluvných a vysvětlujících vět.

„Odpusť, Franku, přicházím-li ti nevhod nebo ruším-li tě nějak. Ale nepsal jsi proti svému slibu a zvyku šest dní, a dnes v noci jala mne úzkost při myšlence, že jsem tě ztratila, že bych tě mohla ztratit, a vrhla mne sem jako neživou věc. Vyskočila jsem v noci z lože jako náměsíčná a odjela jsem prvním předjitřním vlakem. Odpusť mně! Jseš živ a zdráv, jak vidím, a na tom jediném vlastně záleží – všecko ostatní jest vedlejší. Viděla jsem tě a mohu jít; budu nyní již klidnější. Nechci tě rušit z práce, odcházím,“ a obracela se opravdu ke dveřím, aby vyšla.

„Pošetilosti,“ zmohl se posléze Frank na slovo, a nasupiv obočí a zdrsniv hlas, aby maskoval své rozpaky, pokračoval uspěchaně. „Přišla jsi již, vyrušila jsi mne již a tož se posadíš laskavě; semhle,“ a přitáhl k ní židli. „Bože, jací podivní tvorové jste vy ženy. Samé nervy, tuchy, hysterie. Nepsal jsem ti a nevracel jsem se na Křižníky, poněvadž mne lapl do drápů hudební ďábel a nepouštěl a nepouštěl. Měl jsem snad na něj zavolat policii,“ dodal po pause se zkřivenými rty, „nebo snad exorcistu? Pátera s kropáčem a se svěcenou vodou? Nu, zatančili jsme si spolu nerušeně řádnou skočnou,“ dodal, ukazuje zrakem i sklonem hlavy na notové papíry, rozmetené po psacím stole, „hezky od podlahy, až mu rozžhavené podkovy na kypytech svítily.“ A zamnuv si ruce, aby se ještě víc osmělil: „Když scherzo, tož scherzo. Aby z něho chlupy lítaly a jiskry pršely… Tancují tu kolohnáti, že by mohli duby kácet. Pár našich Honzů a pár čertů s nimi. A tancují tak, že rozmlátí všechno zařízení v krásném barokním zámku, až všichni estéti nad tím lomí rukama… Je to velká legrace.“

„Ne, jistě ne; jednal jsi správně, jak jsi jednal, a já nepřišla jsem, bůh ví, nic ti vyčítat,“ odpovídala dívka v provinilém zmatku, který ji nyní zachvacoval a který se marně snažila potlačit. „Prosím tě nyní jen o jedno: dovol mně odejít,“ pokračovala po přestávce, zdvihajíc se ze sedadla, kam se před minutou posadila. „Cítím, jak jsem se se svou nedočkavostí a netrpělivostí octla v křivém světle, a rdím se za sebe; vypadám skoro jako slídička a vyzvědačka.“

V tom bylo znova zaklepáno na dveře; a když Frank dovolil vejít, domovnice, v rozpacích, že se zde setkává s mladou dámou, hlásila mu pološeptem, že si přeje s ním pohovořit nějaká slečna v závoji, která chtěla být jí uvedena k pánovi a ohlášena mu. A na pokyn Frankův spíš vpadla než vešla – tolik zlomené trpnosti a tolik automatičnosti bylo v ní – do pokoje Kornelie. První pohled na ni zmrazil mladého muže; pochopil na ráz, že má před sebou lidský vrak, člověka těžce nemocného, snad šíleného, vyrvaného ze svých kořenů a pohybujícího se již jen setrvačností, loutku, kterou potrhuje již jen kdosi nebo cosi z vnějška.

Když se byla po odchodu Frankově onoho večera probrala ze svého utrpení, rozeštkala se Kornelie štkaním, které jí cloumalo jako severák přelomenou větví, bez úlevy. Za dvě hodiny na to nervová horečka složila ji na lože, na němž se zmítala čtyři dni a noci a z něhož povstala, celá proměněná, novým člověkem, vyhořelým, stráveným, odživotnělým, jakoby zmechanisovaným, který na tebe působil dojmem zraněné zvěře, nesoucí si smrt v těle se svou kulí a dobíhající již jen automaticky místa svého skonu.

Vrávorajíc povstala pátého jitra – vyčíhala té chvíle, kdy teta musila odejít nakrátko na ulici – a jala se oblékat pod vlivem představy, která ji posedala poslední čtyři strastné dny a noci a pudila a hnala ji nyní jako žene natažené péro strojek hodinový. Spoutána cele sugescí té myšlenky, toužila spatřit ještě jednou Franka – ne aby se s ním dohodla nebo smířila, ne aby jí vysvětlil svůj čin, ne aby ji odprosil – nikoliv, jedině a pouze pro to, aby jej viděla, aby pohlédla do jeho vražedné tváře, bez rozumného důvodu, bez jiného účelu nebo záměru. Hnalo ji to za ním zcela automaticky, a marné bylo všecko zdržování služčino. „Musím na vzduch, jen tam bude mně lépe a musím být o samotě,“ opakovala tvrdošíjně, odmítajíc každý doprovod.

Zrak Korneliin, jakmile vstoupila, roztěkal se plaše ne po předmětech, nýbrž nad nimi, nedotýkaje se jich a neuvědomuje si jich.

Několik slov, jakoby někým třetím nacvičených, vysypalo se jí drsně, skoro chraptivě z hrdla; v přízvuku, s nímž byly proneseny, bylo jakési spříznění s tónem, jakým odříkávají děti lekce nad svou chápavost, jejichž obsahu ne zcela rozumějí.

„Franku, musila jsem k tobě, neměla-li jsem zešílet. Nechci ještě zešílet. Musím ještě jednou pohledět ti do tváře, do očí.“

Netykala mu posud nikdy, ani on jí netykal; a toto ‚tobě‘ a ‚ti‘ v tuto chvíli zařízlo se do duše mladého muže jako se vdírá ostrá střepina vzácného rozbitého skla, památky veliké ceny, do ruky provinilce, když sbírá po zemi jeho úlomky prsty v rozrušení se třesoucími. Zakuklila se do nich snad nemoc, snad šílenství, snad smrt. Něco se stalo, co se odestát nemůže; a mladý muž porozuměl.

Náhle se zastavil roztěkaný pohled Korneliin na Šimonce, přimražené posud na témže místě, a vytřeštil se do hrůzy.

„Hleď, kdo je to tam? Ach, bojím se jí. A že jsem jí tam neviděla před chvílí ještě! Ne, neznám jí, nechci ji znát, bojím se jí. Chraň mne před ní! Ona hned první chvíli tehdy na Křižníkách mně otrávila! Hned mne mentorovala, hned napomínala, hned metlou trestala. Je to kantorka, zlá kantorka; utekla ze školy… ale ne z obyčejné školy: z polepšovny. Ne, nechci jí znát, bojím se jí. A nenech ji mluvit, pro Boha, jen mluvit ji ne-nech. Ona hned trestá slovy jakoby metlou bil. Bojím se jí! Ale ty nemůžeš, ty nesmíš. Já na to zapomněla. Vždyť ty jsi se s ní miloval jako se mnou. Ó ano, jak by byla jinak zde? Já na to nevzpomněla. Ne, nechci ji znát. Bojím se jí, ó jak se jí bojím!“

A bleskurychle se zděšeným spěchem vyrazila dveře a sbíhala po schodech.

Šimonka, na smrt bledá, s koleny roztřesenými, první se vzchopila, a spěchala za nemocnou, na podiv rychle k domovu ubíhající, ohlížející se jen občas za sebe, jakoby se bála, že ji někdo pronásleduje.

Frank klesl na židli bez myšlenky, bez citu skoro. Dlouho trvalo, než nalezl první vycházkový kabát a vhodil jej na sebe, a s kloboukem nedbale nasazeným a s nákrčníkem polo rozvázaným hnal se k bytu Korneliinu.

Zazvonil.

Stanul před starou paní v starodávném černém čepečku s přísnou vrásčitou tváří, s pohledem vyčítavě pohrdavým, před tetou dívčinou.

„Co zde hledáte, pane? Odejděte a nevracejte se již. Do tohoto domu není pro vás po jisté události přístupu. Ostatně lékař jest u nemocné Nelly a nařizuje co nejpřísněji naprostý klid, samotu, ticho, nerozrušování. Nebo chcete ji snad dobít?“

A zavřela před ním dveře.

Nevěda jak octl se mladý muž na ulici.

Obloha plála, slunce vázalo nebe se zemí tisícerou neviditelnou nití, vzduch se líbal se stromy a s travami, pokojný vlhký oddech nesl se z vod; všude vřel, tryskal, kypěl mladý život zvukem, vůní, jiskrou, smíchem, hrou i prací. Jen na srdci Frankově ležel mráz; nitro jeho byla propast zoufání, a tma její studila neplodnou půlnoční hrůzou hřbitova nebo márnice: Zabil jsi, jsi vrah! A nezabil-li jsi ještě, zabiješ zítra, dobiješ zítra; nezáleželo od tebe, nenastala-li posud smrt!

Chodil po ulicích mechanicky, nevida, neslyše. Ó moci dochodit se únavy, klidu, spánku, zapomenutí, smrti třeba – vše jedno: jen moci zabít nějak v sobě onu neplodnou hrůzu, tak úplně osamocující v životě, ve světě, ve vesmíru, tak strašně z nich vylučující: onu psanecky neplodnou, ledovou hrůzu vrahovskou! Je sama žalář, nejstrašnější žalář, víc, je to ostrov pro malomocné, jenže sedí na něm nemocný jen jeden a nemá a nebude mít do smrti druha. Časně po poledni donesly jej nohy za město, do pustých zprahlých polí s továrními komíny na obzoru; v noci klesl únavou na svém prahu, a přece mu noc nedala spánku.

Ráno opakoval svůj pokus proniknout k nemocné; a zase marně.

Třetí den pokusil se poslat dopis a květiny, obojí bylo mu vráceno.

Čtvrtý den vzpomněl si ve svém zoufalství na Šimonku, doufaje, že u ní dojde úlevy, vyzná-li se jí ze všeho, vypíše-li jí všecko, jak jen dovede, co nejpřesněji a nejsprávněji, neměně nic, nezalhávaje nic, nezkresluje nic, nezkrášluje nic. Ó moci jen uniknout z toho světa můr a mátoh do světa skutečnosti, ze sféry řídkých studených larev a mrazivých mlh, stále dráždících a stále unikajících a tím stále mučících, na zemi sebe tvrdší, sebe břitší, sebe víc mstící a trestající, ale posléze na něco, co má souvislost a hutnost, co jest společenství a má společenství se vším ostatním tvorstvem, se vším ostatním stvořením a tím i stvořitelem! Bosýma nohama po břitvách by chtěl chodit, jen když by krev jeho stékala s krví ostatních lidí a tvorů v jeden potůček.

Dal se do listu, v němž nešetřil sebe, v němž se obžalovával výrazy nejtvrdšími, a ulevilo se mu poněkud, když dopsal, a ještě víc, když dopis odeslal. Již to, že mučivé fantomy svého nitra musil zaklít do slov a pojmů, že musil je vyjádřit, objektivisovat, vepnout v logiku dějů vnějškových, vkreslit je do jejich sítě, sdružit je a spojit je se společenstvím jiných skutečností, dějů, tvarů – již to mu poněkud ulevilo.

Ale brzy navalily se na něj nové zmatky, a větší ještě a těžší ještě.

Zodpovědnost za jeho těžký prohřešek na Kornelii hlodala na něm ovšem neustále a stále toužil po odčinění křivdy, po odpuštění, smíru, nápravě; pokusil se tedy ještě jednou, po třetí, devátého dne po katastrofě, proniknout k ní, spatřit ji, odprosit ji, kát se a dostiučinit, pokud jen možno.

A právě nyní nadešla chvíle, kdy mu bylo dáno pochopit, že ke všemu tomu pudí a žene jej ne láska k dívce, nýbrž nic víc než soucit s ní, ale především a hlavně něco mnohem chladnějšího a abstraktnějšího: cit pro spravedlnost, čest, právo.

Vešel do domu Korneliina a chtěl po schodech vzhůru, když za ním vyběhla domovnice, patrně poučená o možnosti jeho návštěvy, a zvěstovala mu, že stará paní se slečnou, poněkud již zotavenou, odjela na radu lékařovu někam na venek do úplné samoty a odtud že se odeberou asi obě do některých cizích lázní k delší léčbě; adresu jejich pánovi prý sdělit nesmí – bylo jí to oběma dámami přímo a přísně zakázáno.

„Oběma dámami“ bylo řečeno úmyslně a Frank pochopil.

A přece nitro mladého muže nepobouřilo se touto zprávou tak, jak čekal; nebolelo ho ani s dostatek to, že se Kornelie úmyslně od něho odvrací a před ním zavírá – pochopil rázem, že ji neměl nikdy dost rád; ani temnější stín stesku z tohoto odloučení, z odloučení, které se utvářelo v rozluku naprostou a trvalou, nepadal do něho. Naopak: kus radosti ozýval se mu později jasněji a jasněji z toho celého příběhu. Jeho podkladem byla ovšem zpráva o polepšeném zdraví Korneliině: nemohl se netěšit z toho, že není tolik zodpověděn, kolik se mu s počátku zdálo, že se neprovinil tak těžce, jak původně myslil, že nezabil, že není zde neodčinitelnosti, že může snáze dostiučinit a snáze snad dojít smíru – ale do všech těch nadějí vezněl k úžasu mladého muže i jakýsi spodní tón: kus radosti z toho, že se tím vším uvolňuje také jeho poměr ke Kornelii, že, až odpyká svou vinu, bude jí prost úplně a na čisto, že bude pak již pro něj ne živou a teplou bytostí ženskou, nýbrž jen přetrpěnou zkouškou a získanou zkušeností.

Nyní teprve, v tomto sepětí dějů a citů, si uvědomil, že láska toho rázu jako láska Korneliina, exaltovaná, byla mu cosi cizího, čeho nechápal a co jej v jádře odpuzovalo, břemenem a tíhou, poněvadž neodpovídala jeho typu duševnímu; a víc: z tohoto pozdnějšího poznání počal si bezděky poněkud omlouvat i dřívější svou brutálnost jako podlou sice a nízkou, ale přece přirozenou reakci svého životního podvědomí na spiritualistické násilí, kterým jej nevědomky násilnila Kornelie.

Zakřikl sice ihned s odporem toto nové pojetí svého případu jako nedovolenou a odpornou sofistiku, ale poznání, které je umožnilo a přineslo, bylo zde a nedalo se jím pohnout; nedalo se ani odplakat ani odklít ani odesmát ani oddisputovat; trvalo a bylo jako získaný statek duše, jako zkušenost, které se duše dožila a která žila nyní v ní, podstatná její součást. Lhostejné bylo, že odkrývalo Frankovi jako nic posud surovost a dravost řádu světového a životního a že se ho děsil asi jako malé dítě se bojí pohledu do drobnohledu – i jemu zprostředkovala hrůza něco, co zůstalo, když ona opadla a odtekla.

„Musil jsi ji nejprve bezmála zabít, abys pochopil, že ji nemůžeš milovati – krásná cesta k poznání: přes mrtvolu bližního. Prosím důrazně, aby ses po druhé snažil poznávat méně nákladně, s neptrnou režií, zvláště když z ní neseš jen nepatrnou část.“

Ale i tyto moralistické sarkasmy se v něm časem otupovaly; obrušoval je všemocný život, jak tekl přes Franka, přes Kornelii, přes Šimonku, přes všecky ostatní, velké i malé, hříšné i nevinné, svým monotonním spádem vodních krůpějí, lehynkých jako rosa a přece tvrdších než mlat kamenný.

Vracel se v těchto pokořujících úvahách a dumách do svého bytu, když před vraty domovními potkal listonoše, který mu měl doručit dopis, jeho vlastní dopis, zaslaný před několika dny Šimonce; vracela mu jej, neotevřený, nečtený.

Stud i lítost, hrůza i láska, jinak opravdové, jinak horoucí, jím zazmítaly nyní, když měl v rukou své odmítnutí Šimonkou. Vzdával se jim prostě jako pobité zvíře svým ranám, bezděky i uvědoměle, pokorně i vzdorně. Zde jakoby se nemohl nasytit svého sebeponížení; rozrýval je v podivné směsi pokory i odboje střepy i nehty Jobovými.

„Sténej jen, sténej,“ pravil si, „máš proč; bloude, který jsi zmarnil celou svou budoucnost stejně blbě, jakobys ji prohrál v herně v kartách… ne, blběji: neboť hráč jest posedlý vášní a puzen v tomto smyslu nutností, kdežto tys byl pouze oblouzený nudou z nepráce, ze zahálky a míčem ve spárech ďábla marnivosti, nejhnusnějšího, nejsprostšího skřeta-podomka pekelného, jímž ostatní ďáblové hrají v kopanou. Tam – pomyslil na Kornelii – jsi vraždil; zde – mínil Šimonku – jsi vraždil a sebevraždil zároveň. Zde nedosténáš se odpuštění, smíru, pokoje – zabil jsi i je.“

První myšlenkou jeho, když vybředl poněkud z tohoto zoufalství, bylo, jet za Šimonkou do Dobšína. Nevedla ho při tom úvaha rozumová, jen holý cit: jeho stesk, jeho touha, jeho žízeň. Neměl potuchy o tom, co jí řekne; nepřemítal o tom, odpustí-li mu; neměl vůbec jiného plánu a účelu než ji spatřit. Pomyšlení na to, že se mu skrývá, chce skrývat a bude skrývat, že jí již nenalezne, že mu pohasla navždy její hlava, krásná jakousi podivnou zbrojnou krásou, na níž i občasný zamyšlený stín, vrhaný jakoby vysokou neviditelnou přílbou, svítil mu větším světlem než záře rozlitá po každé tváři jiné – pouhá představa toho byla mu nesnesitelná a štvala jej do šílenství.

Rychle, ne zcela dostrojený, spěchal na nádraží, nevěda ani, kdy odjíždí nejbližší vlak; a tak prochodil – usednout bylo mu nesnesitelné – v horečné netrpělivé nudě dvě hodiny po chodbách, než mohl nastoupit.

V coupé se setkal se svým sousedem z Křižník a od něho za hovoru zvěděl, že Šimonka odjela předvčírem s ředitelem Malovcem do Vídně, a jaký rozruch způsobila po kraji tato společná cesta; mluví prý se všeobecně o brzké svatbě vdovcově se slečnou, dodal Frankův spolucestující po pause uměle ustrojené a vrhl při tom kosý postranní pohled po mladém muži. Bylo mu, jakoby byl dostal pažbou do hlavy; před očima měl mžitky, v hrdle řezavé sucho; a když vystoupil na stanici z vlaku, první jeho pohyby byly poněkud dřevěné a tápavé jako pohyby někoho, kdo se probral právě z mrákot.

Otupělý, zmechanisovaný, jakoby nesený cizíma nohama – ne svýma, nýbrž snad otcovýma, snad dědovýma – šel o přivřeném zraku loudavě starou lipovou alejí ke Křižníkům; hlavu nesl při tom ku předu vychýlenou, jakoby ji nastavoval bezděky nějaké nové ráně.

A přece cítil, že je mu chůze úlevou a že nejhorší mukou by mu bylo, sedět nyní v uzavřené místnosti. Hltat prostor, hltat čas, v tom jest nyní jediná spása, hovořil jasně jeho instinkt; je-li kde vykoupení pro tebe, jest jen v daleké, v daleké budoucnosti, a není možno, dojít jí jinak, než šíleným tempem; jako v některých pohádkách ohlédnout se přináší bohatýru zmar a smrt, tak tobě nyní stanout. Musíš se naučit chodit rychleji než jiný, neboť utíkáš své přítomnosti – buď toho pamětliv. Ale nevím ovšem, jest-li jí utečeš; je velmi těžká a navěsila se ti na paty jako těžké, přetěžké bláto. Nebo je to snad koule galejnická co tě zdržuje v chůzi?

Pokojnou jiskrou jako vždycky doutnala rudá střecha starého rokokového zámečku; dým předl se z komína řídkou nespěšnou nití; v parčíku před vchodem chmuřila se skupina jedlí poodstoupivších stranou od několika bříz a klenů, a zapřádala se v předčasné temno; a voda z pramene, hovorný stín země, pryskala bublinami, jak propadávala se mezi balvany tichým mátožným stonem.

Všecky tyto věci, jindy němé, které minul stokrát bez zvláštní pozornosti, zahovořily nyní naráz k němu řečí tak naléhavou, že zatoužil, dohádat se jejího smyslu, jak vystupoval v dumách po širokém kamenném schodišti, nějak zvláště dnes chladném.

V prvním patře vkročil do bytu; byl prázdný, ale prázdnota ta nesáhla dlouhou chvíli po něm, jak únavou zmořený klesl s kloboukem na hlavě, v rozpiatém svrchním kabátě, se zrakem k zemi upřeným, na pohovku, naslouchaje příboji nedávných událostí a dějů, pronásledujícímu jej až sem; teprve služka, která náhle vešla a podivila se přítomnosti pánově, připomněla mu ji. Vznesl k ní svůj pohled a zastavil jej tázavě na ní.

I ona, zmatena, jakoby se teprve rozpomínala na svou povinnost, vyřizovala mu vzkaz toho smyslu, že slečna Mihaša odejela s velikými zavazadly před dvěma dny a zanechala zde pro něho dopis.

Trvalo chvíli, než pochopil a než roztrhl obálku.

„Franku,“ stálo tam, „jakmile dokončím tento list, odjedu k Pirkanovi do Prahy a s ním do Italie. Zavazadla jsou již nakupena kolem mne a čekají, to na zemi, ono na židlích; nenáležím již sobě, nýbrž cestě.

Nenávidím zavazadel, ale snáším je, poněvadž není vyhnutí; a tak také snesu zpověď tobě se zaťatými rty snad, ale přece zpověď, jež jest mně k smrti odporna, ne proto, že tobě, nýbrž proto, že zpověď. Víš, jak jsem jí nenáviděla jako obřadu náboženského; již tak bouřila ve mně všecku krev. Zpovídat se bylo mně vždycky, vpouštět do svatyně svého nitra (vidím, že píši nepřesně: což jest jiná svatyně na světě než naše nitro?) cizí pohled, znesvěcovat ji, olupovat se o jediný opravdový statek, který má člověk v životě; a nenáviděla jsem a nenávidím těch, kdož ji vymyslili a ustanovili, jako svatokrádců, kteří vztáhli lupičskou ruku po nejsvětějším.

Já, které je radostí pouze jednání ze tmy do tmy, stírám tím pel s prvního svého většího činu, ale není zbytí v situaci, do níž jsi mne zavlekl; je možno ti odpustit?

Jak ji již nenávidím, odsunula jsem ji tedy na poslední chvíli, zcela těsně před svůj odjezd; má to i tu výhodu, že, vynucena jím, bude i nejpravdivější, i nejstručnější. Herectví jako všecko umění jest loudavý krám; ale jaké hraní divadla, když jde o to, aby ti neujel rychlík?

Věz tedy nejprve, že je mi známo skoro všecko z tvého počínání v poslední době, že jsem zvěděla ihned skoro všecko z tvého života erotického, jak se vyvinul na Křižníkách; že viděla jsem tvé první objetí Šimonky i Kornelie, že slyšela jsem tvou zpověd Pirkanovi v tvém pokoji po obědě; a že jsem uhodla, čeho jsem nevypozorovala přímo. A věz, že píši ti hlavně proto, že vím a že upírám ti právo, být mým soudcem.

Tážeš se asi, jak jsem hleděla, jak hledím na tyto tvé činy. Nezlomila jsem nad tebou hole, nesoudila jsem tě a nesoudím tě vůbec pro ně, poněvadž nebudu soudit a nechci soudit nikoho v životě než toho, koho miluji a kdo, tvrdí, miluje i mne. Jen tomu a jen pro toho jsem vyhradila svůj soud jako nejvzácnější právo, jako nejcennější dar a milost, neboť soudit jej je ušlechtilým duším tolik jako soudit sebe a trestati jej totéž jako trestat sebe; a nikdo jiný na celém světě nestojí jim za to, aby pro něho plýtvali tím, co jest jim dražší nad světlo vlastní zřítelnice. Nesoudím tedy tebe, ale žádám od tebe, abys ani ty nesoudil mne. Jest možné, ano pravděpodobné, že padnu v podniku, který podnikám; pak, prosím, umyj tvář mou z krve a pohřbi mne tiše o půlnoci, nenechávaje mne zesměšňovat routinou starých vyšeptalých a směšných obřadů; a snaž se, zapomenout na mne co nejdříve. Život živým a smrt mrtvým – tuto čistotnou prostotu milovala jsem vždycky; a nebylo mně nikdy nic trapnějšího, než mísili-li se i po smrti ještě mrtví příliš do věcí živých.

Nerada bych také, aby sis dělal nějaké tzv. výčitky svědomí, že jsi mne snad, jak říkají, „svedl“ svým příkladem; vím, že nyní jsi dosti silný, abys odmítl tyto pošetilosti, ale snad zeslábneš později, k stáru, a stáří zkreslí ti pak dnešní děje a zmrzačí ti jejich smysl; pak rozpomeň se na to, co ti zde pravím. Nebyla jsem ani zemákem, ani jabkem, abych se mohla „nakazit“ od někoho, třebas tím někým jsi byl ty. Byla jsem a jsem nevím jestli právě drahý kámen, ale jistě kámen velmi tvrdý, který nepřijímá vlivů z vnějška. Ne: jednám spontánně, ze tmy nitra svého, ze sama středu jeho, a cítím, hmatám v sobě přímo vzpruhu svých činů. Jest tak vniterná, že je již skoro hmotná.

Přemýšlím-li o tom chvilku, jsem ti vlastně povinna díkem. Po Pirkanovi ty jsi mne uvolnil, byť nepřímo. Má lamberkovská hrdost svírala mne trojí obručí, jako trojím příkopem oddělovala mne od světa a života; a byla by mne jistě roztříštila, mně i jiným k zhoubě, kdybyste jich byli nerozrazili, nejprve a přímo Pirkan, a nepřímo a bezděky ty. Nyní, kdy minulo mne již toto nebezpečí, mohu teprve jak náleží změřit jeho velikost; a nyní vidím teprve, že jsem nemilovala tolik tebe, jako žárlila na tebe. Domnívala jsem se, že miluji tebe, ale milovala jsem vpravdě sebe a sebe a jen sebe až do zločinnosti – já, somnambulka pýchy, vylákaná jí až na sám sráz viny? – nebo směšnosti?

Dnes jsem z rodu lamberkovského jako ty a v témže smyslu jako ty; jako tvoje i moje touha po životě jest dračí; všecko silné v něm mne dráždí: chce se mně, zkusit se v zápase s ním. Pamatuješ se, jak jste mně vykládali kdysi, ty a otec, v čem že jest cena vědy, a jak jsem toho nemohla pochopit a jak jsem se vám vysmála? Otec řekl: v tom, že ušetřuje člověka zkušeností. Do Afriky nebo do Australie, pokračoval, nemusíš dnes jít, právě jako na pól ne; zeměpis ti poví lépe, než bys ty si tam sama vyšetřila, jak a co tam jest: zjistil nekonečný skoro počet věcí a jejich vztahů jednou provždy a přezkoušívat je, jest zdržovat se. Abys věděla, jaké jsou neštovice, nemusíš si jich dnes získat; v knihách lékařských nalezneš všecko popsáno, jak bys ty nikdy svůj případ popsat nedovedla; a tak od celé řady zkušeností, a zkušeností velmi zlých většinou nebo aspoň velmi obtížných, jsi, díky jí, osvobozena. Pamatuješ se, jak jsem se smála? Ale já nechci být ušetřena ničím! odpovídala jsem stále. Mnohem spíše nepřítel než přítel jest mně ten, kdo mně chce prokazovat takové služby. Neboť já jsem z těch, kdož nevědí opravdově než to, co prožili, a ani toho nevědí na dlouho, poněvadž i toho asi brzy zapomínají – vědí a znají doslova snad jen to, co prožívají: tak cele jsou přítomnost, a jen přítomnost a její skutečnost. Žiji stále oheň poslední vteřiny, a s ním a v něm se obrozuji, co nejbližší svatému středu životnímu; co přenechávám ostatním, jest již popel, mrtvola, dým, stín, hřbitov. Běda mně však ve vteřinu, která předběhla mou životní žízeň: padnu ihned troud mezi troud, mrtvá mezi mrtvé.

Pomni toho a buď s bohem.“

Frank dočetl list a složil jej pečlivě, skoro s pokorou a s úctou; tak si jej, nedávno ještě cynického až do rouhačství, podmanila zbožná krása té duše.

„Ona je muž a ne ty,“ řekl pak sobě; „ona korunní princ rodu, hodný údělu vznešeného, a ne ty. Jaká bída, jaký mrzký osud, že nemohu jí sloužit, že nebudu moci nikdy ničím jí přispět, nebudu moci nikdy ji varovat – nepřijímá nic od nikoho než od sebe. Opravdu, vím to již bezespornou jistotou, že všecko, čím jí budu moci kdy posloužit, bude jen, že omyji z krve a z bláta nebo z prachu její vznešenou bohatýrskou tvář, tvář vozataje slunečného, který spadl střemhlav s temene nebeského, když se splašilo jeho spřežení.“

Příští jeho dni byly pusté pustotou, jaké posud nepoznal.

Cosi jej pudilo k místům, kde se procházíval se Šimonkou, cosi jej odpuzovalo od nich: ničeho nebála se jeho duše, mužná a činná ve svém jádře, tolik, jako prázdného rozlítostňování se nad nenávratným a truchlení nad neodčinitelným.

Svých hudebních prací se nemohl dotknout ani v představě: bylo mu nyní jasné, jak příliš důvěrně souvisely s jeho životem, a zprotivil si je proto. Způsob, jakým smísil v nich život s uměním, jej nyní odpuzoval: nevykupoval v nich svého života ve vyšší nadosobní útvar, nýbrž rozdíral jej záměrně v disonance hlubší a hlubší, aby napájel z nich a živil z nich přímo své umění. Tento poměr plnil jej nyní odporem. Se zahanbenou touhou vzpomínal starých Nizozemců a Bacha, jejich umění opravdu mystického, jímž dovedli proměňovati všední den tónů ve zvučící hod boží, posvěcovat jej a povznášet jej až v praskutečnost. Co bylo podkladem fantastických, nádherně větvených mší nizozemských, zvučících slavnostně jako rozvírající se kovové brány v nadzemskost a v nadsmyslnost, dštících blesky jako gotická monstrance? Známé světské písničky, pouliční nápěvy. A z čeho vyváděl své tragedie vniterné hrůzy, vnitřní světy úžasu a němého oddání Bach? Z jednoduchého basu, z prostých chorálů. Nic jim nebylo všední, nic nízké; jediný duch velikosti a síly prostupoval všecko, prodíral se vším, vlnil se vším, živil a napájel všecko, obrážel se ve všem. Bylo třeba těmto tvůrcům života dramaticky pohnutého? Naprosto ne; naopak: byl by jim býval překážkou; a ničemu nevyhýbají se víc než vnitřnímu nepokoji takto vyvolanému. Z celosti a jednoty své pokojné, oddané a věřící bytosti tvořili díla nadosobní, která žila a žijí jako hvězdy v slavnostním mediu čistého eteru, prostého všech miasmat lidských i živočišných, vší sentimentality, vší zajímavosti i dojímavosti: čistý výraz vůle napiaté k vysokému a svatému. Není v nich psychologických rebusů a šarád; nejsou dokladem k životopisu tvůrcovu, ani jeho glossou; pohrdají takovým laciným kořením a netouží po ničem méně, než dráždit takto chuť posluchačovu. Hluboko, hluboko pod nimi leží všecko utrpení, všechna tužba, všechna strázeň pozemská; jsou sám život, ale v tom, co má absolutného: čistý bezdýmný plamen žáru věčně do výše tryskajícího, neboť jest zažehnut na oltáři obětním, před nímž člověk složil nejprve všecku svou osobní malost, všecko své osobní hoře a k němuž přistupuje již nadosobně jako kněz celého rodu.

Ani vteřinu nebylo mu pochyby o tom, že není možno opakovat nic z tohoto umění, leda mrtvou slupku a mrtvý obal; ale stvořit nové k jeho podobě a obdobě, umění nadosobné překonáním naší časnosti a naší subjektivnosti a dojmovosti: jaká naléhavá potřeba pro moderního člověka, k níž cítil se, žel, nepovolaný i nevyvolený.

Nová doba se rodila, věděl to a viděl to všude; a žádala si nových orgánů, nových funkcí, nových lidí; nabídl se jí do služeb, ale chyba jeho byla a omyl jeho byl, že chtěl být hned pějícím listem v její koruně, kdežto údělem jeho pravděpodobně bylo, být jednou z nepatrných, neviditelných buněk v kořenech a zpracovávat zhruba a povšechně jen první výživu stromu; být ne slavnostní tvůrce, nýbrž prostý černý bezejmenný dělník. Jest to ostatně méně čestné? Přemýšlel o tom chvíli a musil to popřít. Všechna ješitnost jest směšná, není-li cosi horšího; a všecka opravdová velikost jest bezejmenná, touží vplynout úplně ve funkci a zajít v ní; chce sloužit a prospívat, ne býti jmenovánu nebo dokonce oslavovánu.

A tak se smířil znova s myšlenkou, že vstoupí jako inženýr do některého pražského podniku. Bude plnit prostou funkci bez vší problematičnosti, jasnou, určitou, užitečnou a tím uklidňující, nehloubaje dále o svém určení, než kam sáhá jeho úzký úděl. Poražení nesmějí být choulostiví a vyběrační; a on pokládal se za poraženého na své první rytířské jízdě. Přijde-li mu později povolání k něčemu nad to, budiž – neuzavírá se mu; a že bude musit odplavit nejprve silné překážky vnitřní i vnější překážky denní práce, úřadu, nedůvěry, to právě je dobré: musí takto dokázat svou životnost a opravdovost, než se jím bude vážně obírat.

A nepřijde-li, také dobře; ano, ještě lépe.

Jednoho větrného dopoledne na počátku října chtěl Frank zajet do Prahy, aby vstoupil do některého velkozávodu, a byl již na cestě na nádraží, když tu, několik minut cesty za Křižníky, posel poštovní doručil mu telegram a dopis. Dopis byl tištěné oznámení zásnubů Šimončiných s ředitelem Malovcem, včera v Praze prohlášených, a adresa jeho byla napsána rukou ředitelovou; a telegram ohlašoval synovi náhlou smrt jeho otce, Karla Lamberka, v cizině. „Váš otec,“ stálo v něm, „skonal dnes v noci náhle, raněn mrtvicí. Přijeďte ihned do Berlína. Budu vás očekávat v Podmoklí. Jan Bezzemek.“

Kolena povolovala pod mladým mužem. Dlouho zíral nepřítomně na úřední blanket, šelestící suchým šelestem v jeho prstech; a jakoby se všecka nepochopitelná hrůza chvíle slila v neznámé jméno podepisatelovo, vydechl ze sebe, slabikuje je: Jan Bezzemek; teprve pak nalezl několik slzí, řídkých a palčivých, které mu ulevily jen zdánlivě a pouze na několik vteřin – po té ještě stupňovaly jeho zmučené podráždění.

Sedě v rychlíku, supějícím s ním na sever, pochopil teprve v bleskovém osvětlení paměti, že Jan Bezzemek jest pravděpodobně jméno sluhy, který doprovázel v ono rozmrazené kalné jitro únorové na nádraží jeho otce, když odjížděl k svým podnikům do Skotska; stařec, kterému se zastřelil nedávno před tím syn po životě utraceném a kterému brzy po svém odjezdu dopsal starý Lamberk, aby jej následoval do Skotska: bylť mu patrně příliš přivykl a těžko se mu žilo bez něho v cizině.

A vystoupiv v Podmoklí z vagonu, nalezl skutečně na peroně čekajícího pokorného starce, choulícího se před zimou v plášť, který jakoby byl nyní ještě splihlejší než jindy, starce roztřeseného zimou stejně jako na pražském nádraží před třemi čtvrtmi roku. S pláčem vrhl se mu do objetí, hnán týmž pocitem sbratření, který pudil k němu tehdy jeho nebožtíka otce: bylo mu v tu chvíli, jakoby tento věchet lidský, který, zdálo se, může odnést první náraz silnějšího větru, byl všecko, co mu zbylo po něm.

A v kupé vlaku, pádícího k Drážďanům a odtud písečnými planinami Marky k Berlínu, v rachot kol, v třískot dvířek, v sténání brzd mezi cizími hlavami, lhostejnými nebo surovými, jevícími starost jedině o zažívání nebo přežvykujícími ve svých mozcích obchodní plány, vypravoval mu šeptem sluha-důvěrník otcův, zachvívaje se občas, jakoby byl sám provinilcem na zvěčnělém pánu, příběh posledních pokořených měsíců velkoprůmyslníka Karla Lamberka i jeho žalostný skon.

Z bouřlivé scény pražské mezi otcem a synem nevzpamatoval se již starý Lamberk; odnesl si z ní ránu, která se již nezacelila. Marně hledal jí léku v stupňované práci; přistihoval se častěji a častěji, jak mu nedostačuje, ano jak se mu přímo zprotivuje. K čemu? nač? tázával se sám sebe hustěji a hustěji; a shon a chvat, úsilí a napětí, které jej těšily ještě včera, kdy je podstupoval s myšlenkou na dědice, kdy byly prologem k příštím rozběhům ještě větším, ošklivily se mu náhle a hluchly mu náhle, když byly cítěny a pojímány jako epilog, jako finále jeho činnosti osobní. Posupným výsměchem bušila jeho sluchu kladiva strojů, sténaly jejich písty, svištěly jejich transmise: zmlkneme také jednou, jen co zmlkneš ty! A nám na to nebude již dlouho čekat. Pospěš si, hahoj, pospěš si: nezbývá ti již mnoho času!

Tak se stalo, že Karel Lamberk, když byl dokončil nejnutnější práce, v něž se uvázal, prodal podnik svému společníkovi a prodal jej pod cenu, jen aby se zbavil svého celoživotního zaměstnání, které se mu náhle k smrti zprotivilo: zvrhalo se mu víc a víc v odpornou práci galejní.

Během života stal se z něho maniak počtářský, maniak problémů řešených určitou metodou; co však s touto chladnou vášní nyní, kdy nebylo čeho řešit a kdy nebylo čeho se dopočítávat leda neustále jednoho a téhož: svého životního bankrotu, své veliké životní prohry…

A tak stál zde nedalek sedmdesátky, tělesně nad svá léta statný a svěží, na prahu stařectví náhle osiřelý, zhořklý, bez dětí, bez dědice, bez díla, bez úkolů, bez víry v kohokoli a v cokoli, bez důvěry v sebe, rozkolísaný pochybami, které se přece bezděky hlásily a mučily, jednal-li tehdy dobře; oloupený životem o všecko, i o tu chudobu, která, zneuznaná dobroditelka, udržuje nejčastěji lidi hrdé a vzpřímené na rovné cestě až do hrobu.

Věřil o své bytosti, že je snad úplně zintelektualisována nebo dokonce, jak se říká, zautomatisována a odosobena, a hle, klamal se: náhle, přes noc skoro procitla v něm krev, zachvěly se nervy, rozehrála se obraznost. Jakoby stroj se zastavil a organism na jeho místě se rozešel – takovým skoro dojmem působila tahle jeho přeměna na pozorovatele.

Karlu Lamberkovi nestalo se nic jiného než co se stává často letitým lidem jeho rázu, vyšinutým s posavadní koleje životní a snažícím se nalézt si nebo lépe vybudovat si kolej novou: desorientovaní, znepokojení, zeslabení, rozkolísaní nebo otupělí podléhají nebezpečím stejně snadno jako jinoch na přechodu ve věk mužný.

Nezaměstnanec poznal na jedné cestě z Londýna do Paříže velkosvětskou dobrodružku nebo lépe cocottu velkého stylu, míšenkyni francouzsko-německou, která „pracovala“, jak se vyjadřovala s řemeslným cynismem, „výlučně v slušných starých pánech“, „les vieux bien propres“, a v určitých revírech, položených na velkých světových tratích. V statném zasmušilém a zamlklém starci smědého typu, caesarské hlavy, s černým okem posud jiskrným, vybraných způsobů, vycítila ihned svým poučeným čichem bohatou kořist a dala si všecku práci, aby jej ulovila. Rafinovanými útoky, na jiných mužích již vyzkoušenými, vybouřila jeho smysly a zajala jej jimi a ovládala jej pak již do jeho smrti. Na počátku jejich poměru uprchla před ním na oko dvakráte, skryla se před ním licoměrně na několik dní, aby byl přinucen hledat a uprošovat ji a aby takto vyzkoušela nosnost jeho poroby a ujistila se jí.

Byl jí omámen a záhy nemohl žít bez ní; dětství, k němuž se vracel jakoby druhou branou životní, od západu, když byl obeplul východním směrem svůj úděl pozemský, posedalo jej již úplně a žádalo si neústupně své nebezpečné hračky, svého smrtonosného nabroušeného nože.

Byla ženou jiného živého muže, a Lamberk nemohl s ní vejít ve sňatek, ke své veliké lítosti, neboť oblouzenec doufal pošetile, že by ji takto připoutal k sobě navždycky; ale zařídil jí i sobě společnou domácnost v Berlíně v Tiergarten, v krásném domě, který jí po jejím přání koupil, a převedl na ni částečně dary, částečně posledním pořízením většinu svého jmění, vyhradiv dětem jen díl povinný.

„V jasných chvílích, kdy prohlédl,“ doložil sluha, který se v pozdějších zoufalých chvílích pánových stal jeho důvěrníkem, „litoval toho nebožtík pan otec, ale neměl již síly nebo příležitosti, to změnit.“

A uvelebivši se a ohřávši se v teplém doupěti, z něhož nemohla být již vypuzena, ukázala šelma teprve jak náleží zuby. Zrazovala starce bez studu kde s kým, kydajíc hanbu na jeho bílou caesarskou hlavu, měníc dům, Lamberkem jí darovaný, v hampejs, kam volně vcházeli a odkud volně vycházeli četní její milenci rázu nejpodezřelejšího. Její drobný ptačí mozek jakoby nedovedl snést tohoto náhlého štěstí z úlovku tak bohatého, který nesmírně převyšoval všecku její posavadní kořist, a jakoby tím pozbyl rovnováhy: rozhazovala peníze plnýma rukama, pleníc divošsky, bez starosti o zítřek, jmění starcovo. Odložila nejen všechen vylhaný stud, ale i poslední zbytky rozumu, opatrnosti, chytrosti a stála zde naráz nahá a sprostá, nevkusné bláto uplácána neznámo kterým zlobohem ve chvíli, kdy byl patrně opilý, do tvaru ženy. Rozšířenýma vilnýma nozdrama jakoby pila jen zápach své vodné louže, v níž toužila neustále se brouzdat a šplýchat; věrna své nečisté přirozenosti dovedla proměnit ve stoku i horský pramen.

Spor sledoval nyní spor, hádka hádku, urážka urážku, spílání spílání v berlínském domě Lamberkově. Ale marné byly pokusy Lamberkovy vymanit se z její moci, neboť starý muž, jak jí byl již oblouzen a zotročen, nedovedl se vzchopit k činu; dovedl jen lomozně potřásat řetězy, do nichž jej vkula jeho pozdní smyslnost, nedovedl jich rozlomit. Občasnými objetími, jichž mu dopřávala ve chvílích, kdy toho potřebovala pro svůj účel, lámala Fanchetta Meierová poslední trosky jeho síly, vůle, karakteru; a stařec vyvrávoral z nich vždycky jako zoufalý trosečník z herny, odraný o poslední zbytky energie a sebeúcty, a uhoříval tak rychle, dobíjený sebeopovržením, lámán hněvem i rozkoší, záštím i smyslností, jako svíce na obojím konci zapálená, v pustém zdivočilém plápolu.

„Starý pán, chuděrka, v poslední době velmi rychle scházel,“ mínil Jan Bezzemek do rachotu rychlíkových kol, ženoucích se chladnou písčitou plání braniborskou, z níž vyšlehla sem tam nevysokou vlnou chudá břízka nebo borovice.

A v jedné takové důvěrné chvíli, neznámo, zda milostné nebo svárné, zasáhla včera o jedenácté v noci Karla Lamberka mrtvice mozková; a za hodinu, nenabyv již vědomí, skonal.

Vlak vjel do obvodu berlínského, v oblast civilisace náhle, bez přechodu skoro z polopusté krajiny, na níž jakoby ležela syrová samota až předhistorická, v níž jakoby včera ještě hunští nebo skytští nomadové napájeli svá stáda. Tak se to aspoň zdálo Frankovi v osvětlení téhle podivné chvíle. Břeskná světla s vysokých semaforů třeskla do zraku Frankova, který se odcizil poslední dobu příkrostem velkoměstským, a za několik minut po té sklíčil jej již Berlín, prostorný bez pravé velkosti, mohutný bez pravé síly, mučivou strázní nervovou.

Schoulil se v kočáře vedle starého sluhy a žalného druha otcova, jehož stará vystydlá kostra, zdálo se mu, zachrastila, jak přisedl k němu; a myšlenky jeho třeštily mrazem zoufalství.

Do tupých dum jeho mlaskala kopyta koňova, odrážející se od asfaltové dlažby, a zvuk tento zněl mu nevýslovně prázdně. Na chodnících šeravé stíny prostitutek rozplývaly se v umoklé mlze; ve vyhublé protáhlosti jedněch bylo cosi oběšeneckého, v zduřelosti druhých cosi utopeneckého, jak mokvaly v mrholivém přísvitu lamp – ve všech cosi mrtvolného a automatického: posunovaly se jako veliké loutky, jakoby byly perem nataženy. A když vůz zahýbal za roh rozestavěného domu, zazdálo se Frankovi, jakoby skrčena v střapatých hadrech číhala tam loupež nebo vražda nebo jiný zločin zákeřný.

Všecko, lidé, zvířata, věci, nebe, domy i půda, mělo vzhled přeludný. A já, stín mezi stíny, prošlo nitrem Frankovým, studený a mrtvolný jako všecko zde, sunu se pohřbít stín otcův – ano stín, neboť skutečný Karel Lamberk zemřel již dříve. Co se z něho za několik dní pohřbí, bude sotva víc než jeho karikatura nakreslená zlovolným surovým ďáblem, který má snad na starosti, kácet sloupy se sochami a znečišťovat oltáře.

Hle, peklo, řekl si náhle, jakoby zaklel v pevný tvar mučivé dojmy, které po něm sáhaly. Jací pošetilci, kdož si smyslili posmrtné peklo! Proč ještě posmrtného pekla? Hle, zde již se vraždí; zde se podvádí; zde se smilní; zde se krade, zde se násilní a rdousí, a všecko ve formě zákonné, čistotné před církví i před státem. A církev říká k tomu epilogem své amen a stát vybírá z toho svou daň.

Hle, jaký prolhaný, neskutečný, z klamů a podvodů zbudovaný jest celý svět a život.

Já, potřísněný blátem a hůře, tisíckráte hůře než blátem: zločinem, já, jenž jsem se poskvrnil sám a možná až k nesmytí svých skvrn – já jedu pohřbít otce, na jehož caesarskou hlavu, když zestárla a znepozorněla, nakydal kdosi kalu. Kde vezmu slzí, abych ji z něho omyl?

A myšlenka na Michaelu prošla mu v této souvislosti hlavou.

Kde jest asi nyní? Co se s ní děje? Hle, i ona, druhé dítě Karla Lamberka, potřísněna prachem, poskvrněna snad i blátem. Ale sotva to domyslil, již se opravil: Ne, ne; nikoli; ona jediná nikoli! Ona jediná bez viny, bez lsti, bez klamu a šalby, celá, nerozdvojená, nestřísněná, skvoucí vozataj ženoucí se na voze slunečném za vínkem krásy a smrti; ona jediná skutečnost a pravda její, kde ostatní stíny, mátohy, lži, klamy. Ona jediná měla by právo, smýt bláto, které potřísnilo poslední chvíli suchou caesarskou hlavu; ona jediná směla by to učinit vodou studánkovou, kde on nedovede toho ani slzami.

Vůz stanul před hotelem, pod jehož střechou bylo Frankovi ztrávit bezesnou noc.

Teprve těsně před polednem druhého dne podařilo se mu po dlouhých pochůzkách nalézt v pusté holé kapli, studící svou nahostí, mrtvolu otcovu, když byla již prošla anatomií patologickou. Přepadlá tvář její, propadlá již do stínů, vymlčívala ještě výčitku lidem, a především svým dětem, proč že nechali zneuctít její neviditelný vínek caesarský.

Frank pochopil to z prvního pohledu pochopením, které mu zadrhlo hrdlo a vrhlo jej na kolena před ní na tvrdé dlaždice kamenné.

Poznámka ke str. 68. Na podstatnou obdobu mezi tvorbou Berliozovou a Smetanovou upozornil a spříznění tato dovodil Ferdinand Pujman ve své stati „Romeo a Julie“ (Dramatická symfonie Berliozova) v hudebním listě „Smetana“ ročník IV. č. 2–3 a 4–5; a Lamberk zde dluží si některé jeho vývody.

Poznámka ke str. 70. Míněn tu Mikuláš Aleš. Zvěčnělý můj druh, Miloš Jiránek, velmi miloval tu skizzu Alšovu a často jsme o ní spolu hovořívali.

DRUHÝ DÍL

I. All service ranks the same with God –

With God whose puppets, best and worst

Are we: there is no last nor first.

Robert Browning: Pippa passes.

[Každá služba má stejný pořad u Boha –

u Boha, jehož jsme loutky, nejlepší i nejhorší:

není posledního ni prvního.

Robert Browning: Pippa jde mimo.]

II. Kdo zná sílu kola tanečného, bydlí v Bohu,

neboť ví, jak láska usmrcuje.

Dželaleddin Rúmí.

III. Milost boží k nám projevila se v tom, že nechal stvoření svého nedokončeného a povolal nás k němu jako dělníky, spolupracovníky, spolutvůrce, ponechávajíc nám možnost účasti v něm; a není snad opovážlivé domýšleti se, že s přáním a touhou, abychom jí užili.

Ze zápisků autorových.

1

‚Všecko ostatní, jen ne si zoufat,‘ vzlykala ještě na úsvitě čtvrtého dne od chvíle, kdy pochopila zradu Frankovu, Šimonka do podušek svého odestlaného lože, do něhož neulehla již několik nocí a k jehož hlavám přiklekala nyní, kdy nohy pod ní únavou povolovaly. Nemohla už unést tíhu těch nekonečných hodin, probdělých a prochozených zajateckým krokem v úzké kleci jejího venkovského pokojíku, vonícího mátou a kmínem.

Všecko, jen ne se dát otrávit a ochromit! Všecko, jen ne se dát podvést o své právo na život, činnost, tvorbu! Zoufalství je proto tak vražedné, že je neplodné: utrácí a maří čas, jehož ti nic a nikdo již nenahradí… Vztýčit se k odboji je třeba, vyzvat osud na souboj, přinutit zlo, aby sklopilo před tebou svůj sprostý, obžerný zrak zvířete-dravce. Srazit ty jeho tlapy, kterými si stouplo na tvou hruď, odrazit ten čenich, tu mordu, kterou loká tvou krev. Ale zmalátnělá byla tak, na duchu pokleslá tak, že pochybovala, bude-li moci kdy povstat ze země a povznést ubitou hlavu, zabořenou ve zvlhlé polštáře. V jejích volných rozpuštěných černých vlasech, které ztratily v těchto několika dnech svůj výbojný, kovově ojíněný lesk a povolily až v tušovou rozteklinu, bylo tolik trosečnické bezpomoci! Vypadalo to, jakoby přímo dráždila kořistnou pěst Osudu, aby se do nich ponořila, zhnětla jejich prameny v provaz a připiala za něj tuto utracenou hlavu ke kovanému sedlu svého černého, divě supějícího koně.

‚Jak bezduché, dáti si zabít možnost práce, činu, tvorby, života proto, že se zlíbilo komusi, jehož jsi si náhodou zamiloval, zachovat se k tobě ničemně! Souvisí spolu nějak tato dvojí skutečnost? Ne a ne, tisíckrát ne; můj rozum praví mně, že ne.‘ Ale přes tyto důvody slzy se jí řinuly neustále a tvrdily opak a přesvědčovaly nějakou strašlivou jistotou, z níž nebylo odvolání nikam a k nikomu. Jakoby říkaly: je to nelogické, ano, zcela dobře, a právě proto pravda; však sama nejlépe víš! Vyvracej si to, jak chceš a jak dovedeš; tím nic nezměníš: to jsou jen zábavné a snad užitečné, ale jinak bezvýznamné prostocviky tvého mozku; nic víc!

‚Což jsi chtěla pracovat, žít, tvořit, působit pouze pro něho; a odstoupil-li do stínu, zmizel-li ti v mraku nebo v mlze, znemožnil ti tím již dílo a život? Jen proto, že, věřila jsi, budeš jej mít stále kolem sebe pozorným a laskavým divákem a soudcem? Snad pro potlesk jeho dlaní, pro slovo pochvaly z jeho úst? Což jsi nemilovala díla pro dílo, práce pro práci, pro radost, již vybavuje z pracovníka a jíž dává rozkvést v prchavý úsměv na jeho věrných krotkých rtech prostřed tváře zachmuřené kouřem, dýmem, sazemi? Pro vývoj a stupňování tvých sil, pro vnitřní očistu a vnitřní růst?‘

Nedovedla odpovědět na tyto otázky; zmítala se v nich jako ryba v síti; zadrhovaly jí hrdlo, bouřily v ní kletby a rouhání.

‚Nebo narodila jsem se snad s duší zrůdnou a od kořene churavou? Před narozením poznamenal si mne snad již osud k službám otročím? Narodila jsem se snad s okovy do krve roztavenými: robou, poddanou, nevolnicí kohokoli silnějšího? A vykoupení mé snad je položeno do toho, abych vytrpěla jistý počet ran, urážek a pokoření, snad tisíce jich, snad desettisíce, snad statisíce?‘ zasmála se se zkřiveným pošklebkem.

‚Ale pak kletba životu a jeho půvoci! Pak naplít na něj a vrhnout mu jej k nohám, dříve než jsi se jím potřísnil! Čím dříve, tím lépe; a v lůně mateřském již bylo by nejlépe!‘

Vzepiala se silou nadlidskou; povstala ze země, potřásla hlavou, odsunula prudkým trhnutím ruky pramen vlasů, který jí šlehl do obličeje; a uvolněná tímto posunem, nabrala nového dechu. Rozchodila se pak po pokoji, se zuby v pobledlé rty zaťatými, krokem, nabývajícím pevnosti každou vteřinou. Rostla do vyšších oblastí a stydla i kameněla zároveň. Její roztříštěný obličej vrstvil na sobě střídavě stíny i světla jako složitou, poloneprůhlednou masku.

‚Proč dovoluje, aby se na nejslabší bedra nakládala nejtěžší břemena?‘ pronášela náhle zvolna. Zaťala pěst a vážila každé slovo pomalým potěžkáním jeho kamenného smyslu: tak byla přesvědčena, že zasáhla nyní záhadu v jejím ústředním nervu. ‚Proč dovoluje, proč dopouští? A dopouštěl by, kdyby nemusil, kdyby sám nebyl násilník, dráč a tyran? Kdyby sám nestál a nevládl touž zásadou násilí, křivdy, útisku? Surovost a podlost, taková jest skladba života! A co mimo ně, jest jen vzduch, pára, bublina, klam a mam, dým a přelud! Hračka blyskotavě natřená, rolničkami ověšená, na oklamanou starých hloupých dětí!‘

A po přestávce, s obočím nasupeným v temnou rozhodnost:

‚Ale jak směšné, přít se s ním o tom slovy! Činem se mu musí odpovídat: útiskem za útisk, zlobou za zlobu, ranou za ránu, odbojem a vzdorem! Stejné spláceti stejným! Ano, rozrazit ten bezvýchodný kruh, do něhož tě zaklel a k jehož středu tě připial surovou pěstí jako slepého koně, zapraženého do nejsprostší roboty; vyrazit z něho a vrazit útočnou ranou do jeho středu: porušit, rozrušit jeho samolibý klid! Odstředit se z něho; a pak ustředit se na sebe! Sebou žít a sobě žít, jakoby ho nebylo; a popírat jej s touže klidnou, flegmatickou podlostí, bez rozčilení, s níž on popřel tebe: přezírat jej, přezřít jej jednou provždy!‘

Přistoupila k oknu jakýmsi náhlým vnuknutím, aby vyrazila jeho rámy prudkým úderem. Zpozorovala, že každou vnější činností se osvobozuje poněkud od dusného tlaku, který na ní ležel. Ranní rozčeření vzduchové i první úsvit vpadly jakoby zároveň do jejího pokojíku a zastudily ji týmž chladem, jakoby si je uvědomila jedno v druhém. Na východě řeřavěla obloha rudým uhlíkem a protínala jím šero stejně mečovitě jako kohoutí píseň, jež se zdvihla právě z několikeré strany. Jakoby hovořily touž řečí v dvojím jazyce: jsme signál k boji, jsme zpěv polnice válečné; do zbraní! A hanba tomu, kdo se opozdí!

Šimonka zakuklila hlavu do pestré turecké šály, přehodila přes plece lehký šátek a seběhla na dvůr, který se již zvolna probouzel; z chlévů zněl chřest řetězů, na nichž jest uvázán dobytek, volání a pokřik služek a čeledínů; z otevřeného kurníku vysypaly se rozčepýřené slípky, chýlící třepetavě na stranu chocholaté hlavičky a měřící všecko malými bystrými sklíčkovitými očky; a holubi broukali se střechy svůj monotonně bublavý, dřímotný nápěv.

Cosi pokojného, teplého, životu nevinně důvěřujícího vylévalo se ze všech těchto zvuků a pohybů a dotklo se podivně zmučené, myšlením utýrané mysli dívčiny, vší víře zcela dnes odcizené. Jakoby chtěla odstrčit od sebe tuto hojivou píseň životní, tiskla se, zimomřivá, rozmrazená chladem, se zuby rozjektanými ve svůj osamocující vzdor.

‚Hle, řeka života,‘ řekla si, a přelétla všecko pohledem úmyslně nikde se nezdržujícím, na ničem neulpívajícím; ‚hle, řeka života, pohnula se již a plyne již svým zrychleným tempem denním. Jest zde sice jen její zcela slabé rameno, málo hlučné a málo dravé, ale i ono plyne z nedozírna a poplyne do nedozírna, i v něm vře tichou vášnivou hudbou jakási podivná radost, jíž nerozumí, nesmí rozumět dnes tvé pozurážené srdce.‘

Minula několik ojí hospodářských vozů v řadu srovnaných, trčících jaksi siře do řídké mlhy časného podzimu, který jim brzy znemožní dílo v polích, a prošla chodbou vedle kravína do sádku záhumenného, aby odtud přes úzkou blativou cestu vesnickou přešla do starého parku. Naslouchavě vzrušeny, jakoby se jejich korunami snula jakási píseň jedinečné krásy, z níž nechtěly ztratit ani půltón, stály zde buď jednotlivě nebo v skupinách staré buky, jilmy a javory, tknuté již ve svém listí morovým dechem zimy.

Pokojná krása jejich odumírání byla tak výsostná, že přezněla i utrpení dívčino a obrátila k sobě na vteřinu její zrak. ‚Jak krásné je všecko, co končí v rytmickém kole života! Jak bědné všecko, co se vymklo z něho a postavilo se proti němu! Plyne, ano plyne před tebou řeka života, tak mocná, že sama dráha mléčná jest na ní jen oblak bublin; plyne, zve, děsí i láká zároveň. Odoláš-li nebo povolíš-li svodům jejím? Usedneš snad na jejím břehu, odvrácená od ní v malicherném vzdoru, zakuklená v jakýsi ušlechtile okoralý tyátr, odkoukaný nevím kterému básnickému strašidlu minulosti? Odříkavá s natrpklou urputností s počátku a naškrobená setrvačností zvyku později a dočkáš se tak smrti v patetické póze, podezřele blízké lenosti, až přijde jednoho dne nebo jedné noci a srazí tě střemhlav přece posléze do té řeky, ovšem již dávno mrtvou, a ona tě ponese nyní jako mumii nebo jiný museálný předmět?‘

Přidala do kroku: zpozorovala, že se zachvívá v jakési třeštivé horečce.

Ano, cítila, taková jest zde otázka; a není jiné.

A urputný duch spekulativný, který v ní vězel snad dědictvím po otci, buřiči velmi dogmatickém, a procitával ve chvílích zoufalství, duch nenávidící všech kompromisů a všech polovičatostí, ženoucí cynicky všecky otázky na ostří nože, který by dovedl spíš ji zabít než nedomyslit a stanout v půli cesty, vztyčil se v ní a zasyčel své poselství zasyčením zmije písečné:

Zoufalství má tisíc tvarů, neboť zoufalství jest všecko, co není práce na životě. Zoufalství není jen, pověsit se na klice dveřní nebo na rámu okenním, nebo vpálit si kuli do spánků, zoufalství jest také, sednout si v čistotných krajkových šatech ke krbu, složiti cnostné nohy v nezaprášených lakovaných střevíčkách na rošt a číst melancholické a harmonické básníky nebo poslouchat Beethovena a Schuberta po filharmonických koncertech nebo vláčet se, cnostně unuděná, po galeriích italských… a preparovat se tak v úzkostlivé bezprašnosti v dokonale vysušený exemplář staropanenské netýkavky pro jakýsi nebesko-estetický herbář. Obklopit se uměním nebo vědou jako skleněným příkrovem a za ním stlívat za živa v ušlechtilé bezkrevnosti.

‚Ale pak,‘ odpovídala mu její uděšená duše, ‚není horšího věna životního nad stud, pýchu a hrdost.‘

Ovšem že, hlupáčku, ovšem že, právě jsi řekla, chychotal se v ní suchým chechtem studený podpalovač životního žáru. Kdo miluje více čistotu než život, není Ho hoden. Hrdost, pýcha, stud, to všecko není nic než cesta k smrti; v nejlepším případě zbytečné krásné papírové věnce pohřební na zbytečnější rakev. A ostatně: jaká hrdost před Ním, který jest všecko a mimo nějž není nic? Každá hrdost jest zde jen sebeklam. Pokořit se Mu, poddat se Mu, nabídnout se Mu, nastavit se Mu, lehnout pod Něj jako žena lehá pod muže, hle, to je žít, a není nic mimo to ani nad to!

Bylo jí, jakoby musila zdvihnout ruce a ucpat si sluch před tímto hlasem, jehož pramen bezděky promítala ve vnějšek, takovou silou na ni naléhal.

Mechanicky zrychlila krok, přebředla stín, vrhaný zachmuřenou skupinou ztepilých jedlí, strážkyň sadu na straně obrácené k lesům, a vyběhla zadními vrátky parkovými, v laťovém plotě proraženými, na luka posud zelená a nyní studenou rosnou šedí jakoby zakouřená.

Ticho, hlubší ještě o jakousi oktávu než ticho ochočeného sadu, objalo ji objetím, ne nepodobným tomu, jímž tiskne hlubina vodní utopence. Zoufalost tohoto přirovnání, které si napolo uvědomila, nepobouřilo jejího srdce, spíše naopak: zbezpečnilo je v jakýsi tupý klid, po němž v posledních dnech dlouho marně toužila.

Oddychla si; bylo jí jednu chvíli, v důvěrně doznívajícím zvuku přirážených dvířek, jež zapadla za ní měkkým úderem, jakoby se již napolo zachránila od nebezpečí, jehož hrůzu jakoby teprve nyní správně odhadovala.

Nesla se bystře po nitkovité, často zpřetrhané pěšince, již jakoby jen zcela nepatrně zatěžovala svým lehýnkým zjevem, podél potoka, vrhajícího se zde hlučným útokem s kopce; a obojí lehký stejnosměrný pohyb jarého tempa, pohyb jejího rozchvěného těla i kypivého proudu vodního, uklidňoval ji ještě více.

Jakoby si náhle uvědomila životnost jeho bytosti, jako by nalezla v něm spojence, tak jí bylo. ‚Hle, potok, učili nás v zeměpise, je taková a taková voda, která se tím a tím liší od pramene, jezera, řeky, veletoku; a zatím v pravdě je potok přítel a zpovědník trpící duše. Ano, zabili jste všecku krásu světa a zasypali naši obraznost vyhořelými struskami své fabričné tuposti a bezduchosti. Ďas vás za to sper!

A po přestávce:

‚Ano, na tom jediném záleží: dovést odposlouchat rytmus sil přírodních a uvést se s ní v soulad. Zladit se s velikými výboji energií přírodních a útočit v jejich řadách. Nebo, beze všeho aparátu vědeckých formulek, s mytologickou věrou, která vystihovala skutečnost ztraceným přímým pohledem: svěřit se dobrým jejím geniům, jak je znali staří velcí básníci, když je volali za pomocníky svých opuštěných reků, za lékaře svých zrazených a ochořelých hrdinů.‘

A jakási ospalá mdloba jakoby napájela její zmučené nervy, jak si vyvolávala v mysli zpěv elfů, nesoucích se vzdušným kolem nad nějakým unaveným mladým poutníkem na skleněný vrch, upadlým do spánku…

Pak se jí zazdálo náhle, že jest nutno se soustředit k tvrdým rozhodnutím, utvrdit se v dobrém předsevzetí:

‚Ano, pohybu jest mně třeba: činu, odvahy, podnikavosti. Útočili na nás příliš dlouho a příliš brutálně: nyní přejdeme k útoku my,‘ pokusila se usmát se dorozumívavě na plynoucí potok, který jakoby nedovedl odpovědět nyní ze svého hlubokého temného koryta, hlinitými stržemi sevřeného, jinak než tesknou zsinalostí svých vod, zakuklených v mrtvou páru hluchého jitra podzimního, nerozraženého posud břesknou polnicí slunečnou. „Nezrazovat… nezrazovat,“ křikla na něho a zahrozila mu pěstí a pokusila se o úsměv, který se jí ne zcela podařil.

Nevěděla ani, jak dlouho kráčela takto v polosnách, zaposlouchaná půl do nitra, půl do zpěněného potoka, když se náhle octla na šedé silnici, přetínající potok starým klenutým mostem. Její střízlivá tvrdost zabolela ji přímo pod nohama, uvyklýma nyní měkkým plochám lučním a polním.

Tupě se zahleděla do širokého údolí, odkud zvolna stoupala lenivou vlnou; určitěji a určitěji zazníval odtamtud dusot klusajícího koně, a brzy se jí zhustil dech z jeho nozder v lehkou poletující páru. V tu chvíli míjel ji však již jezdec, v němž rozpoznala poslední vteřinu ředitele Malovce; pozdravil ji s jakousi zdrželivou zdvořilostí, ale tvář jeho, zazdálo se jí, obžalovávala ji mlčelivou výčitkou. Po prvé od osudného políčku, po prvé od těžké urážky v onen parný den na počátku září za vsí, před malířským stojanem, se s ním setkávala. Zbledla první chvíli, ale pak vestřelila jí krev do tváře; zdálo se jí, že se musí zalknout studem a lítostí.

Hruď se jí dmula, jak zápasila o slovo, o výkřik z hrůzy, která se na ni znova navalila. A tu náhle, sama nevědouc jak, sebrala všecky své síly a vykřikla z nich tvrdým nesvým hlasem, jehož nepoznávala, za odjíždějícím starým mužem. Bylo jí v tu chvíli, jakoby někdo cizí, jí neznámý, vystoupil na dějiště a převzal úlohu pro ni zcela novou a nejasnou; a vteřinu se jí zdálo, že někdejší její duše jest zde jen divákem a pozorovatelem – tak ji vymrštil údiv z její bytostné osy.

„Neodjíždějte, pane řediteli, stůjte! Jsem vám dlužna dostiučinění, čestný člověk čestnému člověku. Křivdila jsem vám, ale i mně bylo křivděno.“ Zaťala zuby do spodního rtu; zdálo se jí, že každou chvíli musí propuknout v pláč a rozplynout se v něm. A jen toho ne! Jen toho ne! Za celý svět ne!

Ředitel obrátil koně a blížil se jí zvolna; stanul těsně u ní, pozdvihl znova klobouk a podával jí ruku.

Jeho obočí bylo nasupené; jeho pohled vážný, skoro přísný podivně kontrastoval s tím, co pronesl:

„Vyslovil bych vám soustrast, ale soustrast se musí v tomto případě obracet na něho, ne na vás; chtěl ublížit vám a zatím ublížil jen sobě.“

Tato příkrá mimika jakoby odňala větě ráz poklony; zbyla jen účast čestného člověka k osudu jiného čestného člověka. Šimonka to pochopila a ulevilo se jí. Spokojenost s tím, co vykonala, s dostiučiněním, které dala tak náhle a tak prudce, až, zdálo se jí, vytrysklo z jakéhosi jiného podnětu, jí cizího, vyvoláno někým nebo něčím, co jí unikalo, hřálo ji nyní vnitřním teplem. ‚Staniž se nyní cokoli, přijď, co přijď. Vykonala jsem svou čestnou povinnost, a ostatek jest opravdu v životě již skoro lhostejný.‘

Ředitel sestoupil s koně a veda jej za uzdu, kráčel vedle pobledlé dívky asi sto kroků po silnici, snaže se zapříst ji v rozhovor. Ale nedařilo se mu; záhy postřehl, že podcenil hloubky jejího utrpení a přecenil svých sil, že hoře dívčino jest temnější a hlubší, než myslil. Věcí taktu a vkusu bylo mu, nenaléhat a neprodlužovat nesnáze jejího položení; a tak omluviv se po chvilce nutnými pracemi v továrně, vyšvihl se do sedla a odklusal směrem k Dobšínu.

Sotva však dozněl dusot kopyt koně Malovcova, padla na dívku znova všecka její bezradná tíseň, sevřela ji znova všecka její bezvýchodná hrůza: staré spory ryly v ní znova, staré utrpení drásalo znova. Marně se snažila unavovat se dlouhými procházkami po příkrých stezkách do nejstrmějších vrchů okolních, zapadat do lesních a horských samot, kde, zdálo se, jen ocelově pružné křídlo nahodilého dravce, nad ní ve výšinách spirálovitě kroužícího, rozráží vzduch; marně utíkala se do zapadlých jeskyňovitých strží, tak odloučených od ostatního světa, tak vyňatých ze vší souvislosti dnešního života, že měl jsi dojem, jakoby čas zde stál nepohnutě od tisíciletí, podoben mrtvým vodám, chránícím se v nepřístupných prorvách skalných, které sem vnikly neznámo kdy a odkud: všude dostihlo ji její utrpení, všudypřítomné jako vzduch, jejž dýchala.

Ale zvláště její noci byly bědné. Tu prožívala všecka muka bezpomoci, jak ležela na loži, spoutána snem a vydána v plen všem nájezdům zraněné pobouřené obraznosti. Tu se zmítala v horečných vidinách vlastního pokoření nebo tuhla v led pod můrou, která se jí složila na hruď a vypíjela z ní dlouhým slizkým štětinatým sosákem celou duši, všecky síly i všecek život její, aby jí ponechala jen pamět bídy, zloby a zavržení.

‚Vnikl v mou krev,‘ cítila v jedno kalné ráno, vstávajíc s lože unavenější, než na ně lehla včera večer, hnusíc si všecko, celý vesmír i jeho boha a sebe nejvíc; ‚spojil se s mými sluhy, podplatil je a vzbouřil proti mně mé otroky; otrávil svaté nevinné prameny, z nichž žije bytost lidská; jako nový mstivý Samson schytal tři sta lišek a přivázal pochodně k chvostům jejich a vpustil je do mých polí, zahrad a vinic, aby zažehl jejich úrodu. Travič studní! Zákeřník! Žhář a podlec! dovzdychávala se marně v kletbách klidu.

Počínala chápat, že bude musit změnit místo svého pobytu, ač má-li uniknouti jeho zlé moci, jejíž nositelkou byla bezděky každá věc, jejímž přechovávačem byl bezděky každý předmět v této krajině. Odejít daleko odtud, daleko kamsi, kde není svědků tvého někdejšího štěstí, tvého nynějšího pokoření! Utonout v moři nebo v poušti písečné nebo ztratit se sama sobě v tůních a prohlubních velkoměsta, jehož příboj by vřel neustále nad tebou, nejinak než duní pohnutý oceán nad mrtvolou utonulého trosečníka! Ó moci ztratit se sobě, vzdálit se od sebe, odpoutat se od své minulosti! Ó moci se amputovat a zanechat zde třebas velikou část sebe samé, třebas své nohy nebo své ruce; a odplazit se odtud po několika zdravých článcích a buď vypučet jinde a rozrůst se jinde z několika zbylých buněk nepoškozených nebo zemřít tam, neznámá a nepoznaná, zapomenutá všemi a bezejmenná… i to by bylo štěstí vedle této hrůzy hrůz!‘

Tak dumala třetího odpoledne od setkané s ředitelem, sedíc na pohovce, s tupou hlavou složenou v dlaních rukou o kolena opřených. Pobledlé podzimní slunce kladlo se před ni na podlahu zlatým obdélníkem, jak pronikalo oknem, ale ona, uzavírajíc se před ním, přimhuřovala zrak upřený v jediný bezbarvý bod. Kdosi zaklepal na dveře.

Trvalo chvíli, než pochopila, že tento zvuk platí jí.

Vešel listonoš a podával jí doporučený dopis od jejího advokáta.

Roztrhla obálku netečnými prsty a četla dopis, v níž jí oznamoval zprávu, jak psal, Jobovu. Značná část jejího jmění, které půjčila s lehkomyslností, vyznačující ji ve všech peněžních záležitostech, jednomu svému příbuznému, je prý ztracena, neboť závod jejího bratrance jest před konkursem; bude prý moudré, přijmouti nabízené vyrovnání na třicet procent, poněvadž není prý naděje na jiné, úspěšnější východisko.

Jindy by ji byla tato zpráva snad nechala úplně chladnou; ale v nynějším svém položení nemohla nezkřivit nad ní rtů hořkým úsměškem, když ji odkládala na stůl k jiným papírům.

‚Básně mají tedy pravdu,‘ myslila polohlasitě. Jsou opravdu chvíle v životě, kdy se spojují proti tobě lidé i věci, kdy taška na střeše tvého domu má chuť, padnout ti na hlavu, tvůj pes tě kousnout, člověk, jemuž jsi podal včera krajíc chleba, poslintat a pošpinit tě. Jakoby osudu nebylo dosti na tom, že tě zabil, dává tě ještě okrást a dá snad zítra na tebe ještě naplít ze špinavých páchnoucích úst nějakého opilce, kterého ti přivede do cesty. Jak je to všecko pitvorné!‘

A všechen hnus ze života, silného svou podlostí, nepřemožitelného proto, že není ruky, která by mohla sáhnout na tento všemohoucí morový sliz, a neodpadla ti hned od těla, přistoupil k ní jakoby z jiné strany. ‚Kam se utéci před ním? Kam by nepronikl? Kdo není jeho spojencem? Domnívám se, že i smrt pracuje jen v jeho službách.‘

Druhý den dopoledne, právě když psala svému advokátovi odpověď, vjel na dvůr blýskavý gig, řízený ředitelem Malovcem, salonně oděným. Starý pán zajel před vchod onoho křídla, v němž byl pokoj Šimončin, a vhodiv opratě kočímu na zadní sedadlo, seskočil pružně s dvojkolky.

„Přicházím,“ pravil ředitel vážně po obřadné pokloně, „nabídnout vám svou ruku zcela formálně. Ale nelekejte se proto,“ pokračoval se slabým, jedva postižitelným úsměvem na své potemnělé tváři, „vím, že mne odmítnete; jsem připraven na to, ale přes to budete mít mravní dostiučinění, že kdosi opravdový a čestný, koho si snad vážíte, složil všecko k vašim nohám. Osud jest temný, a není vyloučeno, že vzpomínka na to, co dnes přehlížíte a čím dnes snad poněkud i pohrdáte, zabydlí vám poslední nehostinné dny života.“

Mladá dívka prošla již dosti tvrdou školou, aby vycítila celou ušlechtilost tohoto rytířského činu.

Slzy se jí draly do zraku.

„Vámi pohrdat?“ řekla, podávajíc mu plaše ruku. „Vždycky jsem vás jen ctila, neboť i ve chvílích, kdy jiní starší muži bývají směšní, vy byl jste děsivý.“

A po krátké přestávce:

„Abyste věděl, jak si vás vážím, a jak jste mne ovládl v tuto chvíli svou rytířskostí, vizte a čtěte, prosím,“ a podávala řediteli včerejší dopis advokátův. „Není dnes druhého člověka na světě, jemuž bych to ukázala.“

Ředitel přečetl s navyklou odbornou pozorností ten list, zamyslil se na chvíli a vrátil jej pak dívce s němou, skoro pokornou úklonou.

„Opravdu, snad jen vám jediné v tuto chvíli mohlo se to přihodit. Komu jinému také může nastrojit život takové úklady než někomu, kdo jej úplně přehlíží? Tak trestá ty, kdož jsou zcela zabráni v sebe. Mstí se za nedostatek pozornosti k sobě. Koho jiného mohl by také tak zákeřně napadnout než někoho, kdo je od něho zcela odvrácen?“

„I já byla před chvilkou nakloněna, soudit bezmála jako vy nyní. Ale v tuto chvíli, kdy jsem vyslechla vaši rytířskou nabídku, smýšlím jinak; jsem skoro vděčna osudu nebo náhodě, nebo jak jinak chcete nazývat strůjkyni téhle příhody, za to, že poskytla i mně příležitost, abych vám mohla dát celé dostiučinění, vás opravdu hodné. Jedině proto jsem vám ukázala ten dopis: abyste viděl, že neodmítá vás včerejší, poněkud zámožná Šimonka Vintířová, nýbrž dnešní poloochuzená dívka nebo lépe: pochybná umělkyně; a odmítá vás pouze proto, že není již hospodářské rovnosti mezi ní a vámi.“

„Opravdu,“ zvolal ředitel s radostí špatně krocenou. „Opakujte mi tu větu a dejte mi čestné slovo, že ji míníte doopravdy, jak byla vyřčena, závazně, jako podmíněný slib: že kdyby rovnosti bylo, nebylo by vašeho odporu, a že kdyby znova nastala, vzdáte se ho.“

Dívka zakolísala na vteřinu, jak pohlédla do sivých očí starého muže, v nichž tvrdě svítila zvláštní opravdovost. Ale pak, jak byla od kořene přímá a otevřená, nedovedla se zpáčit a podala mu, ovšem ne bez jakési vnitřní námahy a bez jakéhosi přemáhání, ruku s mužnou závazností.

„Co jsem řekla, řekla jsem; a neodvolám toho nikdy. Jednám vždycky přímo; ale ani vy nesmíte jednat jinak, záludně nebo lstivě, a napomáhat nějak náhodě nebo opravovat ji jako bohatý strýček z Ameriky. Nesmíte hrát si na prozřetelnost a režii musíte přenechat tomu, kdo se v ni právě uvázal, ať bůh, ať ďábel.“

„Rozumí se, že ano; má parole d’honneur! Slibuji vám na svou čest, že si vás nekoupím, ani zřejmě ani tajně. Chtěl jsem vždycky a chci i nyní, vybojovat si vás,“ dodal po přestávce, ukláněje se a pronášeje poslední dvě věty zvolna, zodstavcované důrazem, který kladl na jednotlivá slova.

„Díky,“ zašeptla v opravdové úctě dívka.

„Ale nechci vám tajit, že znám poněkud hospodářskou situaci vašeho bratrance a stav jeho závodu nezdá se mně tak zoufalý, jak jej vypisuje váš advokát; mám dojem, že jeho informace jsou ne zcela přesné a úplné a že pobouření jeho jest ukvapené. Dám záležitost vyšetřit a přesvědčím se o rozhodných bodech asi sám osobně; a podám pak zprávy vám i vašemu právnímu zástupci. Skutečnost je rozhodnuta již dnes; nezměním jí přece tím, že ji opravdu a přesně zjistím. To není přece uplácení osudu,“ dodal, tázavě vzhlížeje k Šimonce.

A když mlčela, po přestávce:

„Přisahám vám znova, že nedám nebo nepůjčím vašemu bratranci ze svých peněz ani vindry. Stačí vám to?“

„Musí,“ dodala dívka s povzdechem, který vyvolal poněkud natrpklý úsměv na tváři jejího spolupaktovatele.

„Naše smlouva tedy v tomto případě platí,“ bezpečil se v novém záchvatu starostlivosti, když snímal klobouk s věšáku v předsíni.

„Platí,“ vydechla slabě Šimonka, vyprovázející jej na první schod, aby se pak vrátila, vyčerpána, do svého pokoje. Jakoby se byla zhroutila pod břemenem příliš těžkým, které vzala na svá bedra, tak seděla zde nyní, prudce oddychujíc, s rukama bezmocně do klínu sraženýma, podivně potupená před sebou samou, před svou duší, již cítila vždycky v sobě tak jasnou, statečnou a podnikavou a již ctila jako takovou. Cosi z němého žalu zmrzačeného krásného sloupu antického nebo zpozurážené sochy jakoby dýchalo z ní v tu chvíli a zlítostnilo by oko každého, kdo by ji spatřil. Tvář její zesinala, hrdlo žhlo, oči jakoby se zvrátily v nitro, do něhož se nenávratně propadalo něco drahého.

Bylo jí, jakoby se byla zpronevěřila sobě samé; chvílemi se jí zdálo, že přeťala si své kořeny životní v jakési hříšné sebevražednosti. Všecko, co stálo v ní včera ještě pevně, pohybovalo se nyní a kolotalo v ní s mučivou závratností; a v této trýzni pohyblivosti všeho jen jedno stálo s pevností trýznivější ještě: jistota, kterou chápala ne rozumem nebo citem, nýbrž jakýmsi podvědomým orgánem samé své vůle životní, jistota nad všecko ostatní strašlivá, že nezruší, nemůže, nedovede nikdy zrušit daného slova, že nezapře svého slibu ani řediteli Malovcovi, dovolá-li se ho jednou.

Nevědouc proč, jak hledala marně bod, k němuž by se v tomto víru upiala, zaposlouchala se tupě do zvuků, zdvihajících se venku. Poslouchala s nepochopitelnou pozorností, aby jí neuniklo ani půltónu, a postřehla zřetelně až sem, jak slabě zasténala dvojkolka pod tíhou těla ředitelova; slyšela jeho mlaskavé pobídnutí koně, i jiskrný cval, jímž vyrazil ze dvora; a jakoby čekalo na tento zvuk jako na smluvené znamení, propuklo teprve nyní její zmatené, z dráhy vyšinuté nitro nelogicky v pláč.

Třetí den přišel lístek ředitelův; pisatel oznamoval na něm z místa, v němž byl podezřelý závod bratrance Šimončina, stručně ve spěchu dívce, že zvítězil. Situace není prý nikterak tak zoufalá, jak se zdálo jejímu advokátovi, a položka Šimončina bude prý zachráněna skoro celá.

Dívka zahleděla se dlouze na papír a cítila, jak v ní bezděky roste jakási vděčnost k té prosté syrové předvčerejší skutečnosti, jež koncuje její vnitřní rozháranost a bezradnost a vyvádí ji z nekonečných zmatků.

‚Budiž tedy,‘ řekla si. ‚Ano, všecko lepší než toto tápání ve tmě, než tato nejistota stále a vším živená, neustále v nových obměnách se vracející. Málo záleží konečně na tom, jde-li se napravo nebo nalevo, hlavní jest, aby se vůbec šlo; aby život byl prožíván, vážen, vykupován – aby se netrávil sám zbůhdarma, aby se nevyčerpával čekáním na něco, co jsme si vydali z moci a co jsme položili mimo svou vůli.‘

A vzavši papír, napsala na něj své rozhodnutí řediteli s tvrdou určitostí, jakoby rydlem ryla. Tahy písma jejího, s počátku poněkud rozplývavé, tuhly ve vyhráněnou rozhodnost, jak pokračovala; a s tvrdostí tou jakoby jihl a odplýval led, který jí posud poutal hruď.

„Nevím, zvítězil-li jste úplně ve smyslu naší smlouvy tím formálním vítězstvím, které jsme si oba položili jako podmínku; ale jisto jest, že zvítězila jinak slavně a bezesporně vaše velká láska ke mně. Budiž tedy! Budu vaše, chcete-li mne a vezmete-li mne, jak jsem, jako trosečnici, ale ne zoufalkyni, jako trosečnici, která chce vystavět si novou loď a dát se na jinou, důležitější a významnější plavbu, než byla její nezdařená výprava první, nezdařená snad spravedlivým trestem za její krátkodechost. Nepokořím vás lživým tvrzením, že vás miluji: byla by to fraška, nedůstojná mne jako vás. Opakuji vám jen, že si vás rozhodně vážím a že vás nikdy nezneuctím. To vám slibuji při všem, co jest mně drahé a svaté. Do slova a do písmene tak, jak stojí psáno v knize, mně léta již velmi milé: Než jiný jest již mužem mým, a toho nikdy nezradím.“

„Povím vám zde otevřeně a přímo jako čestná bytost jiné čestné bytosti, proč jdu za vás: abych mohla působit. Nesnesla bych života, který by nebyl působením, dílem, který by nebyl životem v plném smyslu; nesnesu, vím to, položivota: to raději celou již a dokonalou smrt naráz. A jako vaše žena budu moci působit mnohem, mnohem více, než bych mohla jako stará panna, osamocená, bezmocná a na konec jistě i zkyslá a zhořklá. Cítím, že mým určením jest a bylo vždycky vnášet teplý úsměv do temného života druhých; podporovat, co klesá; podchycovat, co kolísá; vztyčovat, co si zoufá; řadit ve svatý světlý odboj proti lsti, tmě a útisku všecko zaskočené a zrazené. Konat dílo Palladino, bohyně trysklé z hlavy Zevovy jako jiskra z křemene, jejíž kopí jest ztuhlý paprsek světelný; opřít se odhodlaným vzdorným pohledem o tvrdý samopašný zrak zla a přinutit je, aby jej přiclonilo nebo sklopilo. A to všecko budu moci jen po vašem boku, a snad i spoléhajíc se na vaše rytířské rámě.“

A dále kladla si jako podmínku Vídeň nebo jiné cizí velkoměsto za bydliště alespoň první rok nebo první dvě léta jejich manželství; vyznávala se otevřeně ze své slabosti, jak se jí tato krajina, jeviště někdejšího jejího štěstí, stala nyní mučitelkou: prchnout z ní musila nejprvé, aby ozdravěla a zesílila. A navrhovala Vídeň jednak proto, že jí byla po Praze nejbližší, rozuměj nejznámější, a že mohla zde působit nejspíše národnostně i sociálně, jednak proto, že i ředitel Malovec, zdálo se jí, byl by zde na bojišti sobě ne zcela cizím, jehož plán i ostatní podmínky boje dobře zná.

„Buďte kliden,“ zakončila svůj list s plachou ironií, kterou nalezla po dlouhé době a jež se jí stala takto dvakráte drahá jako příslib ozdravění duševního, „nežádám si Vídně ani pro divadlo, ani pro operu, ani pro koncerty, plesy a promenády. A mohu vás také s dobrým svědomím ujistit, že požádám-li vás tam kdy o peníze na šaty, nebude to na šaty moje, nýbrž na šaty pro vdovy a sirotky, jak se psávalo v starých kronikách, nebo rovněji a přesněji, snad pro čtrnáctileté prostitutky, mrznoucí na chodnících podunajského města, metených tím, čemu říká sentimentální měšťák starožitno-poeticky ‚Windsbraut‘; myslím, že by v tomto zprostituovaném a zotročeném fajáckém městě bylo správnější a konečně i stylovější říkati ‚Windshure‘, poněvadž bylo mně vždycky za těžko, představit si zde vítr jako živel nezkrocené volnosti a čistoty: i on vyvolával zde ve mně bezděky dojem poskvrněného robotníka, zaprodaného před narozením do služeb zotročené rozkoše velkoměšťákovy.“

Zapečetila list a zazvonila na služku, aby jej odevzdala poště; a sama se podivila zvláštnímu pocitu úlevy, které jakoby se dobrala konečně tímto osvobodivým posunem, tak dlouho marně hledaným, vyvádějícím ji, jak se jí zdálo, ze soumračného lesa, v němž překročila bludný kořen a bezradně pak tápala kolik dní. Oblékla se s jakýmsi jarým spěchem, jakoby jí byla křídla narostla, a vyšla si na procházku.

Den byl sychravý, zasypaný vyhořelou šedí popelnou, která studila víc než hmotný chlad ve vzduchu; odrané lípy v aleji, kterou kráčela, vstávaly z mlhy před ní až poslední vteřinu, kdy již k nim přistupovala, a zapadaly ihned za ní, jakoby hltány jakousi nenasytnou tlamou; osleplý plíšek sluneční probíjel se pracně a neradostně kalným čmoudem nízkého nebe – ale ona jakoby toho všeho neviděla a necítila: jakési vnitřní teplo, o němž byla by včera ještě nevěřila, že jest ho schopna, rozlévalo se jí třeštivou vlnou tělem a nadnášelo je jako jarní vítr.

„Inn’re Wärme, Seelenwärme. Mittelpunkt,“ prošlehlo náhle její bytost jako melodický paprsek, propuštěný neočekávaně ze zajetí studeného zimního mraku, a zazvonilo jako zlatý prsten světelný, vržený na oblázkové dno jejího srdce.

„Hle, jsem přece z rodu statečných,“ řekla si po chvíli se slabým úsměvem, poodhalivším poněkud její bílé zdravé zuby, ,a na tom jediné záleží. Odtud moje dnešní uspokojení: činu bylo mi třeba, jen jím mohla jsem se vykoupit z tísně a trudu, jen jím uniknout ze slepé uličky, kam mne veštvala zloba. Každý čin mne sílí a zoceluje; jen nečinnost by mne zničila. Díky mé sudbě, díky mé sudbě,‘ dodávala, rozbíhajíc se k útoku na strmou stráň lesní, ‚jsem přece z promethejského rodu odbojníků, kteří odpovídají ranou na ránu a vykřesávají tak, byť zkrvácenou pěstí, trochu světla ze zdí temného kamenného žaláře, jímž jest dnes svět. Vychovávají tak život k jakési pozdní spravedlnosti, jež prospěje snad mladším a příštím. Ani to není zlé, ani to není zlé,‘ a bojovně zažehlý, ocelově blýskající zrak její jakoby se ostřil ještě na velkých balvanech, rozmetaných zde, zdálo se jí tu chvíli, z jakéhosi pravěkého obřího boje, snad jedné z prvních obran proti útoku na této násilnické zemi, vržené snad jako kámen za kýmsi nebo za čímsi v bezmezný prostor… nedomýšlela konce, a hrůza z této snové dumy dotkla se jí náhle jako dech mrazivé jinovatky, jakoby padající z vystydlé, skelně rudé škváry beznadějného slunce podzimního.

Druhý den dopoledne zvláštní posel přinesl odpověď ředitele Malovce.

Děkoval za její rozhodnutí, za čestný základ pravdy, na nějž je postavila; i podmínku její, psal, upřímně touží splnit a, doufá také, brzy splnit; neví však posud, kdy to bude možné, a nechce tajit ani sobě ani jí, že toto přesídlení není pro něj věc snadná, není zejména bez vážného nebezpečí pro jeho podniky. Ale budiž tomu tak, budiž onak, nebude prý možné před skončením letošní kampaně, to jest před svátky vánočními; ale ona může prý odjet do Vídně dříve, po případě již zítra ráno s ním, a bydlit prozatím u jeho sestry ve Währingerstrasse a vyčkávat tam v klidu jeho přesídlení a svého sňatku s ním.

List se zalíbil Šimonce svou střízlivou čestnou určitostí, nezáludným světlem denním, které jakoby proudilo stejnoměrně z každé jeho pokojné řádky.

‚Ano, čestný základ pravdy,‘ četla polohlasitě; ‚ano, toho jest nejprve potřebí; jediné na něm jest možno žít; bez něho jest všude jen maskovaná smrt, kterou odkuklí některý příští den. A všecko ostatní jest konečně lhostejné. Štěstí? I bez něho může žít silné srdce, nutno-li tak; ale nemůže, to jest nedovede žít bez cti, jako nedovede žít bez vzduchu: bez cti, to jest bezvědomí, že vykonalo svou povinnost, rozuměj něco, co si dobrovolně uložilo.

Povinnost, kterou jsi na sebe vzal, ano, na této pevné neunikající půdě chce postavit nyní svůj život jako bezpečný dům. Chce ne plnit svou povinnost jako školní úkol, nýbrž žít neustále a přirozeně její pravdivou velikost; ne že věří v jakoukoli odměnu její, životnou nebo posmrtnou – jaká by to byla cnost, která by spekulovala s výdělkem? – ba ani proto ne, že věří v závaznost a svatost nějaké morálky, dané člověku kýmkoli, bohem, přírodou nebo společností, nýbrž prostě proto, že jediné ona může nyní dát jejímu životu sílu a krásu, důstojnost a velikost. Jen proto, že ji pojala v obsah své vůle a že bez důsledné vůle, neústupné a jednotné, promítané v prostory co nejširší, střené vladařsky po časových plochách co největších, není života jako díla vlastní duše.

‚Tedy zítra,‘ odpověděla prostě na lístku řediteli, ‚připravím se a budu vás očekávat k rannímu rychlíku na stanici; a upřímný dík za to, že jste mně umožnil, napsat vám tato chvatná slova touhy po novém životě, postaveném cele na pevný čestný základ pravdy.‘

Sotva pobyla dívka několik dní ve Vídni sama – řediteli Malovci bylo se vrátit po čtyřiceti osmi hodinách do Čech – pochopila tím orgánem lidí sensitivných, jemuž není jména a který přece se nikdy nemýlí, že nebudou si již přáteli s tímto městem, které se střelo na posledních výběžcích alpských a na prahu rovin moravských i uherských, na předělu jihu i severu, západu i východu, aby, jak se později zdálo Šimonce, otíralo tvary každého typu a znemožňovalo každou krystalisaci. Bylo tu cosi jako ohromný tyglík, do něhož se vrhalo dost a dost drahých kovů ze všech stran světových; rozpustily se v něm všecky, ale co z něho vyšlo, byla pochybná a málo hodnotná směs, která zněla pukle jako zraněný zvon.

Pravda, žila zde již před pěti roky několik měsíců a, jak se domnívala, nechodila již tehdy městem o zavřených očích, a přece, soudila nyní, neviděla nic tehdy z jeho rázu; až nyní, kdy jí bolest zbystřila zrak, kdy ji utrpení naučilo hledět, a více než hledět: číst z narážek a nápovědí všude rozmetených, postřehovala tajemné runy, vepsané symbolicky do tvaru starých i nových budov, do skladu celých čtvrtí, do zvrstvení terainu, ano i zbarvení celé okolní přírody, klínové písmo věšteb a předpovědí, hieroglyfy ortelů, smyté všedním ovzduším velkoměstským, mlhou i mraky sazí a dýmu, ale vynášené na povrch přece v určitých chvílích odrazem slunečným nebo odleskem měsíčným na kupolích chrámových nebo na zčernalých kostrách gotických věží. A učila se i nesnadnějšímu ještě umění, číst symbolické znaky vrývané životem neustále ve tvář člověkovu, v jeho způsob, jak nosit i chýlit hlavu, v celé držení jeho těla, v každý jeho posun, v každý jeho úsměv i škleb, vzlyk i vzdech, rozzáření zraku i nasupení brv; v způsob, jak pozdravit i jak se vyhnout, ano i jak plakat a jak se smát. A kráčejíc ulicí, zírala na lidi míjející ji jako na úryvkovité teksty nenapsaných posud básní, rozptýlenou a nesestavenou posud sazbu celých příštích neznámých kapitol dějinných.

Hned na prvních procházkách nalehlo na ni dnešní celkové ovzduší tohoto města, srážející se jako rez i na nejlepších zbraních zde a podrývající i nejsilnější postavy lidské.

Nemohla jít pět minut po chodníku, aby nespatřila za sebou muže, obyčejně pokročilého věku, hejskovitého vzezření, hrajícího si na mladíka, jenž se chtěl vnutit svou drzou dvorností její pozornosti. Povšimla si hned první dny, že věky lidské jsou zde jaksi zpřevraceny: mladíci napodobili již postojem únavu, umdlenost, blagu a cynism stáří, zatím co letití faunové, satyři a siléni buď mžourali sentimentálně vybledlýma očima za monokly, nebo se snažili rozehrát své scvrklé tváře v úsměv protektorsky chápavý, spřízňující se úsilně s mládím; doufali, že ličidlo zahladilo vrásky a načerněné kníry a licousy že výhodně se odrážejí od dobře umístěné červeni na starobné pleti pečlivě kultivované.

Výkladce bohatých krámů na hlavních třídách, přetékající bílou vonnou pěnou nejjemnějších ženských dessous, dmoucí se pomalými vlnami důmyslně promyšlených spoluvinnických nedbalek, počítajících s každou pletí, s každým osvětlením, s každou náladou i s každým rozmarem, jiné naplněné vzácnými papíry listovními, ušlechtilými vosky i celou ostatní výzbrojí postilliona d’amour hovořily zcela jasně o tom, jak všecko zde slouží ženě a jejímu kultu a dává se rádo do jejích služeb.

Teprve později, když byla prošla nejen nejrůznějšími zábavnými místnostmi Vídně, ale i jejími věznicemi, polepšovnami, trestnicemi a stanicemi hnaneckými, pochopila Šimonka, jak všecko zde slouží sice ženě, ale zároveň ji vědomě nebo nevědomě zotročuje nebo zdržuje v porobě horších stránek její bytosti. Všecko od bouřlivého větru jarního nebo podzimního, který ji nutí ne jít, nýbrž spíše protlačovat se ulicí nebo náměstím, až do staré slavné soumračné katedrály, která jakoby ji chtěla usnadnit svým temnem zpověď z hříchů, nesnášejících svitu denního, od způsobu valčíkového tance na velkých plesích až po „schieberisch“, jakým se tančí v dupárnách, starovídeňský kuplet Girardiho jako neurastenická mladovídeňská báseň Hoffmansthalova, židovsko-espritový feuilleton liberálního deníku jako hrubá bodrost antisemitického letáku volebního, první jeviště, kde je ‚starem‘, plnícím dům až po střechu a zároveň vzorkovou loutkou velké krejčovské firmy, jako poslední houpačka nebo skluzavka ‚Wurstelprateru‘, který ji podává jako koření nádavkem k ostatním svým pochybným požitkům, všecko se k ní lichotí a plazí, všecko s ní počítá, všecko se jí dvoří, ale zároveň všecko ji zrazuje, zeslabuje, vykořisťuje a kazí.

Pozorovala pečlivě a soustavně s upřímnou lítostí stále nový přítok jinochů i dívek, mladé krásy a mladé síly, které sem vrhaly venkovské kraje velké části Moravy, jižních Čech, Slovenska, jižních zemí alpských, a neobtěžovala se dokonce, poučit se i z odborných publikací o jejich počtu a pohybu. Sestra Malovcova opatřila jí přístup do hnaneckého oddělení policejního, i možnost nahlédnout do úředních životopisů osob, jichž velkoměsto zúžilo i zneužilo a jejichž trosky vyvrhovalo nyní jako obtížný popel nebo šeredné smetí na venek, žen o tvářích strávených laciným jedovatým líčidlem, mužů zničených alkoholem, syfilidou, nikotinem, vesměs zmrzačených, otrávených, nemocných, popleněných a v lidství svém ponížených a pozurážených. Odhazovalo je jako černé vyhořelé škváry do svěžích zelených údolí horských, protékaných čistými chladnými bystřinami, unášejícími roztálý sníh strží a ledovců, líbaných mrazivou zorou a zahleděných v nejtišší divadlo půlnočního nebe, vracelo je nakažené malomocenstvím a ohrožující jím i jiné do požehnaných rovin stroucích se jako stoly boží, obtížené věncovím ovoce a stohy obilnými.

‚Ano, Moloch jest toto město: hltá mládí a vydává za ně kupku popela,‘ řekla si jednoho dne, když byla delší dobu vyšetřovala a pozorovala tři dívky, děti posud, zavlečené do Vídně ze Slovenska, vyrvané náhodou z drápů kuplíře, který je prodával zhýralcům, nedospělé posud, připoutané řemeny k pohovkám, v temné komnatě ověšené těžkými čalouny na oknech i dveřích, aby tlumily jejich stony a úpění; zlomené po několika měsících takovéhoto mučednictví, s hlubokými vodorovnými vráskami na dětských čílkách, prostouplých na spáncích ještě nitkovitými modrými žilkami, udivené, že je večer a že nikdo nepřichází nalíčit jich a napnout je polonahé na jejich kříž.

A vnikajíc zvolna v jeho mechanism společenský, postihovala Šimonka jasněji a jasněji, jaká jest vzpruha, která žene toto město a pudí jeho obyvatele v běh a chvat: všude viděla, jak posledním cílem všeho shonu byl požitek, hrubý nebo zjemnělý, hmotný nebo duševní, ale vždycky požitek. Jezme a pijme, neboť zítra zemřeme! Jakési vysoké ladění přepínalo lidi i věci a odnímalo jim všecku věrnou spolehlivost a naivní bezpečnost. Tisíce bůžků a žádný bůh, tisíc rozptýlení a žádné soustředění, obětiště v každé ulici, za každým krokem, ale oltáře pravého nikde…

Záhy pochopila i, že Vídeňan nenenávidí nic víc než sílu, která jest prostě a plně silou a nebaží po ničem než projevit se bez každého dvojsmyslu, bez každé pointy, jen pro sám svůj projev a dělat pouze pro dílo samo, bez frází a papírových dekorací. Běda všem podezřelým z ní! Všecko se zde promíjelo, všecko odpouštělo, jen to ne! Zde bylo to jediné, v čem bylo toto město důsledné a věrné sobě: je všecky, budiž to Beethoven nebo Hebbel, Grillparzer nebo Kürnberger, Lenau nebo Mahler, Wolf nebo Bruckner, buď přezíralo nebo uráželo, buď podlomilo nebo předráždilo. Kdo nebyl komediant ve svém nitru, byl zde ztracen. Všecko zde byla smluvená hra, a nebylo-li jí hned na začátku, zvrhlo se v ni brzy. Blaze ti, byl-lis histrion; a ještě lépe, byl-lis hysterik. Pak jsi byl teprve celý a dokonalý; a znal-lis trochu osobní režie, to město tě nosilo brzy na rukou.

Umění, které nebavilo a nechtělo bavit, bylo zde vždycky odmítáno a dříve nebo později šťastně umlčeno; vědy, která neslužebničila, nebylo pro ně, a náboženství, které chtělo od tebe více než obřad nebo hlasovací lístek, dovedlo se vždycky zdvořile vyhnout. Neuplynulo dne, aby toho dívka znova a znova neověřovala za příležitostí nejrůznějších.

„Chodím do kostela občas jako úřednický representant, když je to nutné nebo taktní,“ řekl jí její příbuzný, dvorní rada Hopfner, který měl pověst esprit fort a liberála po západoevropském střihu. „Nevěřím sice katolickým dogmatům, ale katolicism si toho ode mne ani nežádá; chce jen jedno: abych neprojevoval proti němu veřejného odporu, nu, a té nepatrné oběti mu mohu lehce přinést. Snáším se s ním jinak zcela dobře; jest možno vyjít s ním konec konců mnohem lépe než s vyznáními ostatními. Jest přizpůsobivý a není-li drážděn, i snášelivý, kdežto ona jsou vesměs škarohlídská a nedůvěřivá, ostražitá a podezíravá nebo dokonce výbojná a útočná. Ostatně nedovedu si představit v tomto městě jiné vládnoucí církve než právě tuto; historické tradice, klima, celé prostředí hmotné i duševní odkazují nás na ni.“

To byl ten materialism, ten slepý, pověrečný kult každé skutečnosti, budiž jakákoli, který vždy pobuřoval a rozhořčoval Šimonku, kdekoli se s ním střetla; a zde se setkávala s ním všude, za každým krokem; zde ovládal všecko; on byl vlastním lžiduchovým náboženstvím, velikým moderním modloslužebnictvím tohoto města: ovládal všecko: konservativce jako oposici, staré tradičníky jako mladé novovídeňské revolucionáře – proto rozuměli si více, než se zdálo, více, než sami tušili, a proto mladí nastupovali po kratších delších přestřelkách hladce na místa starých, synové po otcích, aniž se změnilo něco podstatného.

Dívka chtěla právě prudce zaútočit na soudy, které tu projevil dvorní rada, když náhle zaťala zuby do rtů, slabě se zarděla a ve zmatku zmlkla, na úžas všem přítomným. ‚Ale což není tomu stejně u nás, doma?‘ problesklo jí myslí a zmrazilo rodící se slovo studem na rtech. , Nevládne tam všude týž materialism, táž modloslužba každému tak zvanému faktu, všemu, co jest nebo zdá se být, ať právem, ať neprávem? Není Vídeň v tomto smyslu jen rozměrnější Praha? Praha většího formátu, vtipnější jen, cyničtější jen, která pro svou zbabělost nalezla formuli a metodu, kdežto doma s ní posud jen hrubě experimentují od případu k případu, s celou surovou náhodností a duchovou slepotou toho slova?‘

Jindy se hovořilo ve společnosti o mladém výbojném malíři, který budil právě mnoho pohoršení, ovšem po vídeňsku, to jest s urážlivým podceňováním a podezíráním, jako o poseurovi, blagueurovi nebo vychytralém vypočítavém šplhavci, který se maskuje za revolucionáře, aby se tím spíše a tím jistěji dotřel k tomu unum necessarium, o němž sní prý, byť i to zapírali, všichni neustále: k pověsti, k objednávkám, k slávě a vlivu, k penězům a k požitkům.

„Wird halt a’ Plauscher sein,“ usoudil kterýsi starý routinér a bratr z cechu pomlouvancova. „Wir sind’s auch gewesen. Ale ovšem jen do třicítky; pak jsme obrátili. On ostatně obrátí také, bude-li se chtít stát profesorem; a kdo se nechce stát profesorem? A čím jest ve Vídni umělec, který není profesorem?“ dodal po malé přestávce s tou zvláštní směsí vážnosti a žertu, která karakterisuje vídeňského blagéra, jenž se posmívá kysele všemu, aby nemusil nenávidět nic doopravdy a s ničím doopravdy bojovat.

I tentokrát chtěla dívka protestovat, avšak i tentokrát se zarděla a zmlkla předčasně; i tentokrát pochopila, že nemá k horlení mravního práva, pokud není doma lépe. Nebo nebyly snad v Čechách příklady toho, že byl urážen a pranýřován tvořivý umělec jen proto, že chtěl výše, než kam zrovna dosahoval rozum některého tuctového advokáta nebo krupaře nebo krejčího, zasedajícího ze zavinění P. T. rovnocenného voličstva v nějakém obecním nebo zemském sboru? Nebo že se znelíbil některému novinářskému pochopovi, který se pokládal z dopuštění redakčního za kritika, snad proto, že napsal v mládí několik špatných povídek nebo románů a nyní z malomocné žárlivosti útočil na každého svého někdejšího druha, který neklopýtl v realistické krátkozrakosti o první patník, druhý Samson, jenž měl s prvním společnou jen známou biblickou čelist? Neplatil v Čechách každý novinový slamotrus, který slintal hospodskou estetiku u džbánku a při tarokách, víc než básník; každý kleštěnec, metající pitvorné kozelce své bezduchosti pod čarou denního listu nebo v jeho literární, umělecké a divadelní rubrice, víc než tvůrce? Nebylo doma stejné nenávisti k síle, k obraznosti, k vzletu, k opravdovosti a k soustředěné vůli, a nenávisti surovější ještě, poněvadž zde i slepec musil vidět, že umělec, který se dal touto strmou stezkou, nemohl dojít nikdy úspěchů hmotných a společenských, nýbrž šel zde dvakrát jistě a určitě za svým zahynutím časným? Několik případů takového českého hříchu proti duchu svatému, jemuž není a nebude nikdy odpuštění, zvláště urážlivých a jež cítila jako národní hanbu, prošlo jí myslí a pomátlo ji. Ne, ne, neměla práva, usvědčovat a trestat cizinu, když nepromluvila posud doma. A poznávala tak konec konců, že obě města, Praha i Vídeň, jsou si, alespoň v špatnostech, bližší, než se jí s počátku zdálo. Kdysi sokyně, sešly se alespoň ve svém dnešním duchovém úpadku; a teprve když se octly vedle sebe, bok po bok, čumák vedle čumáku, v společném bahně, se poznaly a pochopily.

Brzy nadešla chvíle, kdy dnešní moderní Vídeň jí již nezajímala, poněvadž neměla pro ni tajemství; byla ji poznala již příliš dobře a byla jí porozuměla již příliš jasně… obdobou domova. Veliká slavná minulost vrhala stíny tu i tam až do přítomnosti a ty stíny zmítaly se a křepčily na napiatém plátně dneška a lidé méně pozorní – a to byli skoro všichni – brali tuto loutkovou posunčinu za život. A byl to konečně v jakémsi slova smyslu život, ale život právě stínový, vystydlý, odmocněný, illusivný, divadelní: ze života skutečného, dávno odplynulého, napodobil jen posun. Tam se poutala síla, zde se rozpoutávala umělá horečka.

Vídeň uvědomila si však, soudila Šimonka, svou divadelnost mnohem víc než Praha; byla městem hereckým ve všem všudy a žádala od každého, aby vědomě se účastnil hry a hrál se všemi a pro všechny. Poesie a umění platily zde jen potud, pokud byly exhibicionism; pokud se v nich ne odhaloval, nýbrž obnažoval člověk, báseň byla šaradou životopisnou, román musil mít k svým rekům „klíče“, socha nebo obraz musily zajímat svým modelem. Herec platil zde nejvíc, poněvadž podával v zkratce celou vůli a snahu města, celou jeho metafysiku; on byl typ vůdčí; on ladil celé město na svůj předrážděný tón; od něho se musil učit každý, kdo chtěl mít úspěch, milenec nebo manžel, státník nebo diplomat, spisovatel nebo politik, lepší nevěstka jako dáma velkého světa.

Hráli všichni, a hráli většinou s vkusem a ne bez nadání, ale hráli ne dnešek, ne třeštivý bubínek jeho vášnivé tepny, nýbrž zmírající odraz minulosti, její tetelivou reflex v stojaté melancholické hladině soumračného večera, zatím co od východu valí se již noc, která zhasíná všecky barvy a oslepuje všecky odstíny.

Pochopil to a vyslovil to významný básník mladovídeňský, na prahu své tvorby, skoro dítě ještě, ale při tom ven a ven dítě vídeňské, duchový dědic vídeňského podzimu; často se vracela k těmto veršům Šimonka, udivujíc se vždycky jejich tuchou a přezvědem.

„Loubí na místo jeviště, letní slunce za svítilny, hrajeme tu tak divadlo, hrajeme hry svoje vlastní, časně zralé, jemné, smutné, komedii vlastních duší, dnešek, včerejšek svých vznětů, věcí zlých formulkou pěknou, hladká slova, pestré trópy, poloviční, tajné city, agonie, episody… Mnozí poslouchají, všichni ne však… Mnohý sní, směje se mnohý, mnohý led jí… mnozí o galantních mluví věcech… Karafiáty se větrem kolébají, na vysokých stoncích, bílé, motýlů to bílých roje… A boloňský psíček štěká udiven na nějakého pána…“

A jak správně utušil básník, že minulé věky daly hrám těm nejen dekoraci, nýbrž i duši… nebo lépe zimomřivý stesk za ní, odlétlou snad navždy!

„Velké mříže, z tisu ploty, erby nikdy zlacené již, sfingy houštím prosvítají… V skřipotu se brány otvírají. S ospalými kaskádami, s tritony též ospalými rokoko pod prachem, vizte, milé… Vídeň Caneletta ze sednáct set šedesáte…“

Ne, nikoliv: poslední slova se poněkud mýlí; dále do minulosti třeba, aspoň sto, sto dvacet, sto čtyřicet let ještě proti proudu, do období baroka a protireformace. Tehdy, ano, tehdy žila zde veliká skutečnost, byť ne zrozená na tomto místě, nýbrž odražená sem jako paprsek z rodinného ohniska španělského – ale žila, žehla, plála, ničila, hnětla svět ke své podobě; byla to skutečnost v plném smyslu svého kořenného významu, cosi opravdu skutého ze žhavého železa na kovadlině přítomnosti, z hrůzy a tlaku chvíle, perlíkem síly a odvahy, nikdy neslábnoucích, nikdy nezoufajících, vychovaných a řízených nejpřísnější kázní. Ještě dnes, kdykoli a kdekoli se zde bědnou strakatinou nalíčené malosti, svírající tě odevšad a dusící tě, probije světelný paprsek síly a krásy, kdekoli na tomto výstavišti divadelních rekvisit zastaví si tě opravdová velikost nebo opravdová gracie, jest to vždycky něco, co nese na čele pečeť oné doby, budiž to kupole Fischera z Erlachu, fasáda Martinelliho, gloriet Hohenbergův, soudila dívka na svých dlouhých procházkách městem, kde jí všude padala na nervy a bouřila je odporem povýšenecká banálnost duté a pusté lžinádherné architektury z Ringstrasse.

A jako doma v Čechách, rozpřádala Šimonka svou zkušenost v obdobu, žije se stínem jiné veliké mrtvé skutečnosti život také stínový a loutkový, jako tam se lapá dávno zaniklá ozvěna bouřky před věky doznělé a zapadlé za obzor, tak i zde žije všecko s tváří obrácenou do minulosti, v póse kohosi zahleděného do tmy za blesky zhaslými před staletími: tu i tam mátožná snivost, retrospektiva, antikvaření, strojová nápodoba čehosi, co uniklo, zatím co se ohnivá duše světová na svých dnešních křídlech větrných sechvěla na jiné místo zemské, bez vzpomínek a tradic, a vybouřila dotykem svým ze země horké prameny vůle, síly a činů, vysoko tryskající a zalévající zpěněnými vlnami všecko kolem sebe. Duch přešel tu i tam; a země před chvílí ještě jeho jeviště, jest dnes zase jen zemí, to jest hroudou, kamením a blátem, které nechtějí být nic víc než pokojným zapomínaným hrobem přítomné malosti.

Slavná minulost, zdálo se jí, dodoutnávala zde všude pod zrádným popelem posledního šedivého a mdlého věku; často, myslila, stačil by prudší krok, hlouběji se bořící, aby se spálila tvá pata o její poslední žhavý uhlík.

Její styky s několika vyššími úředníky umožnily jí proběhnout plaše některými částmi hradu, zejména jeho sbírkami soukromými, veřejnosti jinak uzavřenými, zvichřit prach několika paláců i letohrádků, náležejících členům panovnického domu, rozhlaholit ozvěnné klenby soumračných podjezdů zřídka otvíraných, zbrázdit svým lehynkým štíhlým podpatkem zvlhlý písek architekturných zahrad o krásných, dokonale vypočtených prospektech, nepřístupných jinak občanům.

A všude se cítila naráz vyňatou z přítomnosti a jejího toku a zanesenou jakoby na ostrov, zapomenutý zde minulými věky a věznící jakýsi život dávno doznělý v nejčistší nejprůhlednější rakvi: bylo nutno mít jen jemnější sluch, zdálo se jí, aby sis rozezvučel jeho tehdejší výchvěje, jež se zatím vpily do suchých resonančních dřev starých vzácných nábytků, jemnější zrak, abys utušil jeho záři, pohlcenou zamženou hladinou dlouhých úzkých zrcadel meziokenních.

Pochopila: čas se zde zachytil, stanul a neodtékal. Bylo to kus Španělska ve středu Evropy, a kus Španělska šestnáctého a sedmnáctého věku, kdy se zasnoubil v něm sen a čin tak důvěrně jako jen zřídka kdy.

Kde na světě je výhodnější hledisko, odkud možno patřit do minulosti svého národa, v jeho údobí osudové katastrofy? Kde místo, odkud možno vidět víc a správněji než odtud? Zde jedinečná hvězdárna duchových nebes, z níž možno postihnout i zapadlá tělesa, alespoň odrazem jejich světel na oběžnicích jiných! Odtud možno dopočítati se toho, čeho oko posud nevidí, a přinutit tak tmu a prázdno, aby vydaly, co vězní!

Vášnivá touha, porozumět, proč žhavý paprsek španělský, který se sem již jen odrazil, měl přece ještě tolik síly, že dovedl sežehnout svými rozstřiknutými jiskrami a v poušť obrátit její zemi, ji posedala. Bylo tu sebemrskačství? Ne, řekla si; jen touha vidět a poznat, vidět a poznat, i když tě to bolí, i když to řeže do tvého masa. Poznání nad všecko a přede vším; cit až potom! Taková je devisa silných. Chtěla pochopit výbojnost této síly, jejíž zdroj musil být konec konců duchový jako u každé opravdové energie: dávno si odvykla věřit v náhody, v převahu síly hmotné a v jiné podobné můstky oslí. Věděla, že co sklátilo její zemi v rozhodnou chvíli, byla ne vyšší síla mravní, nýbrž rozhodnější energie duchová, která ukula zbraň účinnější a účelnější než byla zbraň její: zbraň více přizpůsobenou svému poslání; že to byla prostě silnější vůle, která se střetla s vůlí slabší.

Obrátila se na dvorního radu Hopfnera s žádostí, aby jí poradil historická díla, z nichž by se mohla poučit o této době.

Jednoho dne přinesl jí balíček knih. Byly to německé překlady děl Ignace z Loyoly a Terezy z Ježíše; i je měl ve své knihovně tento dokonalý dilettante, který hrál si se vším a nemiloval nic kromě této hry a nenenáviděl nic kromě nudy, kterou konec konců ta hra přece plodila.

„Čti to zde pozorně,“ pravil, napodobuje suchým hlasem mentora, a vyňal zároveň z obalu dlouhou útlou rukou, jakou mívají jen lidé staré rasy, knihy vázané v karakteristických vazbách milovnických a stavěl je na stůl pečlivě jako bibeloty; „čti jen bedlivě, co jsem ti zde přinesl; a umíš-li číst, vyčteš z toho víc než ze sta historických foliantů.“

A po přestávce, když byl znova pohnul na desce svým milovaným majetkem ne z nutnosti, nýbrž z touhy, dotknout se ho ještě jednou:

„Ti zde byli učitelé těch, kdož vás přemohli. Přečteš-li tyto knížky s pochopením, porozumíš, že to byly duše z ocele, jedineční vojáci, stratégové dalekých cílů; vedle nich vaši Komenští a Skálové ze Zhoře jsou jen elegikové a učenci.“

„Jak to: vaši Komenští a Skálové?“ otázala se hrdě dívka, zdvihnuvši hlavu od knih a zabodávajíc se planoucím zrakem do tváře úředníkovy, čistě po anglicku vyholené na bradě i na hořejším rtu a pouze po stranách zarostlé krátkými licousy.

„Ach tak,“ opravil se se shovívavým úsměvem uhýbajícím vášnivosti dívčině, která se mu zdála nevkusná, „člověk zapomíná zde velmi snadno, že se narodil v Čechách. Chceš-li mermomocí,“ dodal, podávaje jí ruku na rozchodnou, „tedy naši Komenští a Skálové.“

Šimonka se začtla s velikou horlivostí i pozorností do knih radových. Ještě před několika dny nebyla by věřila, že jest možné, aby ji náboženské traktáty cizích lidí, dávno zetlelých v daleké cizí zemi, zajímaly víc než nejmódnější četba. Ale bylo již tomu tak proti vší pravděpodobnosti, a ráz těchto duchů, jejich stravující vnitřní žár, úplné vnitřní oddání se veliké věci při naprostém vnějškovém chladu a při největší sebevládě a sebekázni, strhoval ji jako cosi, co chápala a s čím byla vnitřně spřízněna přes všecky rozdíly v obsahu víry a přesvědčení.

Porozuměla, jaký veliký a smělý byl zde podniknut pokus, překonat přírodu a podrobit si ji, přetvořit ji cele v dílo vůle a záměru.

Všechny pudy přírodní, všechno citově rozměklé a pohodlné, všechno náladové a chvilkové, všecko pouhé chtění osobní musí býti stráveno, sežehnuto, přetaveno v jedinou mohutnou vůli nadosobní. Člověk musí odumřít veškeré živočišnosti, všemu přirozeně slabošskému, lidsky sentimentálnému a přetavit se, překout se cele v ducha, v nástroj k účelu nadosobnímu a nadpřírodnímu.

Odvrhni od sebe všecko příliš lidské, všecku přítěž, celou svou osobu a soustřeď se na svou bytost, na samo gesto duchové síly a vůle! Osekej se jako strom před jarem ode všech zbytečných větví a prutů, abys šlehl tím mocněji jediným zhuštěným výtryskem, jediným kolmým paprskem k nebesům!

Rozuměla, doporučovala-li Terezie v ‚Cestě dokonalosti‘ svým sestrám jako radu nejnaléhavější, ‚zbavit se každého sluhy i sebe samých‘; rozuměla, přikazoval-li Ignac bratřím, aby se nechali všude vést a dovolovali svým představeným nakládat s sebou jak oni chtějí, nejinak než jakoby byli mrtvola, která neklade odporu.

Nic velikého na zemi, soudila dívka, není možno dosíci bez sebezapření; a k sebezapření nutno dovychovávat se neustálou sebekázní a počínat při tom ovšem od věcí nejmenších a všedních.

‚Tohoto odosobení se dostoupí pozvolna,‘ četla Šimonka v Terezii, ‚nebudeme-li mít své vůle a svých choutek ani ve věcech nejmenších, až se takto poddá úplně tělo duchu.‘

Jaká jedinečná škola vůle byly tyto knihy! Jaký breviář duchovému vojáku, jehož osobnost jest právě v tom, nemít v sobě již nic osobního, sobeckého, soukromého!

Na jedné straně učila tato díla nejbystřejšímu umění duševní analysy, ostrovidnému sebepozorování a seberozboru, na druhé straně však a zároveň železnému dílu nekonečného, nikdy neumdlévajícícho sebepřemáhání, sebepřekonávání; v součinnosti a v sloučení obojího děje jednou osobou je teprve síla metody těchto rukovětí…

Dnešní moderní člověk, chápala příliš jasně dívka, zná jen hořkou rozkoš duševního rozboru a provozuje ji s perversním flagelantstvím jako vlastní rodné umění slabosti a nemohoucnosti. Člověk minulosti, člověk celé a harmonické kultury staré, člověk středověký, člověk barbarský, znal poslušnost, sebekázeň, sebepřemáhání a sebeobětování, ale činil to všecko slepě, bez sebeuvědomění, nepoučeně, netuše kouzelného bohatství vnitřních světů, jichž se vzdává a jež přináší žertvou. Ale sevřít obojí rozrůstající se prut v jediné pěsti, svést dvojí, protivný si proud v jediné řečiště síly, znásilňovat vzpírající se, vštípit a vočkovat cit na vůli a vůli na cit, zažehovat jeden pól na druhém a vybíjet z nich tak všecku jejich popularitu – jaký sen jedinečné pýchy a hrdosti lidské! A jak chápala dívka, že jest možno dostoupit ho pouze za cenu úplné pokory osobní!

‚Ukazuje-li mi ďábel na spravedlnost,‘ četla v Ignaci, ‚odpovím ihned: milost, a když on milost, já naopak: spravedlnost.“ Jaké zmužnění, zocelovění duše bylo tu v zárodku!

Byl tu netuchnoucí odpor a odboj proti přirozeným pudům a sklonům lidským, urputný, vytrvalý boj s přírodou, aby se dala podmanit umění, stylu, vůli. Sebepřekonávání bylo zde vypěstěno vědomou metodou a účelnou soustavností ve veliký klad duševní, ve veliké vystupňování lidské energie. Čin se temenil z dvojklannosti lidské přirozenosti; mezi skepsí a entusiasmem, logikou i obrazností, rozkoší i askésí, krátkozrakostí i dalekozrakostí komihala se lidská vůle, odluzujíc tajemství úspěchu všemu, čeho se dotkla, užívajíc každého stavu i každé nálady duševní za spojence nebo spojenkyni a pružníc tak a sílíc jako nikdy před tím. Základ k modernímu člověku budoucnosti, cítila několikrát mimoděk dívka, byl položen bezděky zde: zde se rodí duše ocelové konstrukce, složitá i hybná, nesetrvávající v jedné poloze, neulpívající na ničem, čeho již dosáhla, odmršťující se od každé překážky, od každého nebezpečí a vyrovnávající se s nimi svou pružností; člověk, který tuhou disciplinou zorganisoval svůj vnitřní svět, skladbu svých sil a složek, přesněji a jemněji než jest zorganisován svět vnějškový.

Touha, změřit touto měrou tehdejší svět český, přivedla Šimonku k tomu, že četla nyní soustavně Komenského spisy i spisky rázu rozjímavého: Truchlivého, O sirobě, Labyrint světa a ráj srdce, Hlubinu bezpečnosti, Kšaft umírající matky Jednoty bratrské, Smutný hlas zaplašeného hněvem božím pastýře k rozplašenému, hynoucímu stádu, Unum necessarium. Četla a stále bila jí v sluch táž melodie kvietistická, stálý útěk ze života a stálé odevzdávání se do vůle boží; stále týčil se před ní týž zhroucený postoj kohosi unaveného a zhnuseného během světovým a toužícího, spočinout, ach, spočinout v něčem bezpečném a pokojném, mimo všecku změnu, všechen pohyb, všechen vír a všechno kolotání. Stále zněla jí odevšad táž žalobná struna, kterou znala tak dobře, neboť odpovídalo na ni se spoluvinnickou pohotovostí odedávna její nitro: struna trpnosti, elegičnosti, osudovosti a zároveň idyllického utopismu, touhy kamsi mimo prostor a čas, touha po ztraceném ráji nebo po zlatém věku lidském… ať již se kladl za člověka do jeho první šeré minulosti nebo před něho do nějaké šťastné blažené budoucnosti. Ne boj se světem, ale útěk z něho; ne přemáhání ho jeho vlastními zbraněmi, nýbrž radikální popírání ho nebo naprosté odvrácení se od něho: ano, rozuměla příliš dobře, dědičný hřích český – vždyť i ona jím trpěla! Kde jinde bojovali na nůž do posledního dechu, v Čechách se vzdávali předčasně a někdy i dříve, než se dali v zápas; a Pobělohorci vystěhovali se dříve ze světa a ze života než ze své vlasti.

A tento krásný stařec, sedící v koženém křesle kdesi v netopené studené komůrce v cizině, daleko od vlasti, chýlící unavenou hlavu psaneckou nad své folianty a tkající neúmorně sny nové, mnohem smělejší a vzdušnější – sny světového míru, sny pansofie, sny celého lidství usmířeného a oblaženého křesťanskou moudrostí vlastního kvietistického pojetí – když byly zpřetrhány osnovy jeho snů starších, mnohem krotších a bližších skutečnosti – jak typický je to Čech, jak pravý představitel svého národa! Tento trosečník, vržený na cizí pustý břeh nejstrašnější bouří, která se posud rozpoutala nad jeho zemí, lkající ozdobnými, obšírnými a symetrickými souvětími, jakoby kružidlem odměřenými, nad zkázou víry i vlasti, skládající dobře vypulérované řečnické úlohy na náměty nejpalčivější a nejmučivější – jaký Čech, jaký typický Čech! Bylo kdy většího estéta v této zemi? Rozpadl se v ní někdy někomu více sen a čin, život a bůh, než jemu? Noli turbare circulos meos! Vari, živote! Odstup a neobtěžuj! Dech tvůj páchne cibulí jako dech sprostého žoldáka! A noha tvá mohla by snadno rozrušit nejharmoničtější soustavu kruhovou, jíž jsem se posud dopočítal, domyslil, dosnil! A ne-li ona, mé periody vzaly by přítomností tvou najisto úhony nebo dokonce poruchy!

Nebylo pochyby: proti španělským organisatorům, vyzkoušeným ve všech polohách životních, počítajícím se všemi jeho záludami a kořistícím z nich, stáli muži venkoncem poctiví, ale i nepružní, bez dialektické pohyblivosti a přizpůsobivosti, stáli ušlechtilí domácí rétorové, jimž záleželo hlavně na tom, nerozrušit si svou tógu, upravenou pro divadelní představení, a zahrát akademicky dokonale svou úlohu, napsanou abstraktně pro jakési jeviště budoucnosti.

Kdežto žhavé jiskry zasršely občas z vět Ignaciových a Teresiiných, zdánlivě zcela suchých a střízlivých, jako by ocel na křemen narazila, pršela z obšírných, škrobených a zdobně zvarhánkovaných souvětí českého arciučitele na dívku studenou mlhou jen zbožná nuda.

A přece! Jak krátkého dechu byla její vzpoura proti dědictví otcovskému! Jak záhy si vyčítala rouhačství, třebas věděla, že její kriticism jest v jistém smyslu oprávněný a má aspoň kousek zdravého jádra! Jak blízka byla jí přes všecko tato sirá, žalobně monotonní píseň, vylévající se rétorickou vlnou z tohoto člověka, raněného žízní klidu, pokoje, idyllika ven a ven, laskavého šlechtitele a pěstitele nových a nových generací lidských snů a utopií! Jak ráda by se byla vrhla k nohoum ušlechtilého starce zrazeného svým bohem a zlíbala jeho žilnaté ruce, které napsaly tolik vět bohulibých, spadající nyní nějak unaveně a žalobně ze zábradlí jeho těžkého učeneckého křesla…

Nebyl z tohoto světa – ano – a toužil po světě jiném – ano.

Ale což byla, konec konců, ona z něho? Šimonka Vintířová? Což nebyla i ona stejně trpná, stejně pokorná a bezradná před životem, konec konců stejně neschopná a neuzpůsobená k němu?

Nenarodila se i ona s týmž dědičným hříchem duše odvrácené od života a světa, s národní kletbou smyslu pro ušlechtilou resignaci a ušlechtilejší ještě umírání? Nebyla i ona vlastní dcera národa, který pochopil jako žádný druhý slova absolutního křesťanství o „království, které není z tohoto světa“?

Čeho dovedla si dobýt na životě? Několikerého nedorozumění a jednoho velkého zklamání, po němž, žel, nezemřela. Ani smrti ne – jen těžkého zranění. A všecko, co bude mít nyní, co ji čeká po sňatku s ředitelem Malovcem, je jen pokořující odstupné za to, že se vzdala boje; urážlivý milodar, kterým se platí invalidům odškodné za to, že se narodili pod neblahou hvězdou, jež způsobila, že je minula v rozhodnou chvíli smrtící rána do lebky nebo do hrudi…

Zaťala zuby ve spodní ret, až jej zakrvavila.

Nebylo jí nyní možné, setrvat ve svém pokoji nebo chodit do galerií, výstav, divadel, koncertů; zdálo se jí, že všecko umění má jen účelem udržovati status quo, přisluhovat síle a moci; zobrazovat nasycené a dobře ošacené a to bylo jí na něm hříšné, urážlivé, pokořující.

Bylo jí nyní potřebou, vycházet na daleké procházky, ale ne do krásných, krajinně zajímavých partií horského okolí vídeňského, po stezkách vyšlapaných pro labužníky dojmů přírodních, rozptylujících nudu i hoře lidské, nýbrž do pustých plání severovýchodních, jež svou klidnou monotonností soustřeďovaly ji na nitro a je v hluchý bod němého temného žalu. A večer vycházela nyní často do širokých tříd, metených mrazivým vichrem listopadovým nebo prosincovým nebo zalitých studenou sychravou mlhou, kterou se probíjely úsilně plameny plynové nebo proudy světla elektrického a z níž se nořili a do níž zapadali lidé hluše jako stíny sunoucí se za čímsi ztraceným, čeho jméno i tvar již zapomněli; tak roztřepeně splývali s hadrovitými mlhami. Jak neskutečný, můj Bože, je ten tak zv. moderní člověk vedle takového starého jadrného obmezence z minulých věků…

‚Ano, ti Španělé,‘ přemítala často v pusté unavené hlavě. ‚Jak ti vykonali sami všecko, čeho bylo třeba, jak ti neponechávali skoro nic na práci svému bohu – jakoby věděli nebo tušili, že je to firma poněkud nespolehlivá. Kdežto ti naši otcové a dědové! Všecko skládali na boha, aby mohli sami – složit ruce v klín nebo lépe: na papír a popisovat jej svými krásnými slovnými fioriturami. Ó moji krásní dědové… žel, příliš krásní pro tento ohyzdný svět…

Na těchto dlouhých samotářských procházkách, vteřinu po vteřině skoro, jasnilo se jí, jak všecko v životě spolu souvisí; jak život je jeden, i přes propast věků a dálav; jak není v něm mezer ni trhlin, dneška ni včerejška; jak všecko zdánlivě mrtvé a pohřbené žije v pravdě neustále a žije v tuto chvíli stejně horečně, jako dítě dnes ráno zrozené nebo slunce dnes v poledne rozkvetlé: neboť dítě, jež se zrodilo dnešního jitra, není než stařec zkosený včerejším večerem, a slunce, které bubnuje dnes v poledne na nebe i na zemi jakoby na ohromný buben svůj útočný pochod, jen hvězda utonulá ve včerejší noci.

Zde v tomto městě, kde ‚a Böhm‘ bylo přezdívkou, kde šantány a tingl-tangly hlučely smíchem, vybouřeným urážlivými bezduchými kuplety, kde mateřský její jazyk byl psancem, bez práva a zastání, v úřadě, ve škole, v chrámě, v životě, neblahá minulost jejího národa zakouřila se před jejím zrakem jako živá, zsinalá rána, zcela těsně, na dosah ruky; a dívka, blíže přihlédnuvši, poznala, že ne kdesi v prostoru, mimo ni, nýbrž na jejím vlastním těle hlodá a na její vlastní hrudi hoří bída a ponížení minulých věků.

Pochopila, jak její dnešní hoře bylo podmíněno lidmi dávno zetlelými, i porozuměla, jak všecko utrpení tělesné i duchové plyne z minulosti jako čas z jedné společné rány a poplyne do budoucnosti jako on, neustále, nepřetržitě, bez oddechu a zadřímnutí, pokud nebude vykoupeno skutečností mnohem, mnohem skutečnější než všecka dnešní prolhaná a proradná lžiskutečnost, pravdou velikého, silného a spravedlivého národa, synovského k Bohu a bratrského k sobě. Tehdy stane čas i slunce, měřící jej, snila horečně, v půli své dráhy denní, neboť úkol jeho bude skončen; nebude již času, nebude již viny, nebude nutnosti, smiřovat a vykupovat –

‚Ó vykupovat čas a jeho bídu, není jiného úkolu člověku, který chce být spolupracovníkem svého Boha,‘ opakovala si blouznivě se zrakem rozhořelým vnitřním žárem, a zakotvovala své oči v nejtemnějších koutech ulic, v nichž se choulila v hadrech bída, utrpení mravní i hmotné, nebo na křižovatkách, kde vřela a šuměla v padělaném lesku a ve vylhané nádheře smutná otrávená rozkoš velkoměstského hříchu. A vrhnuvši posunem nerozváženým a nepromyšleným, inspirovaným úplně jen chvílí a její hrůzou, posunem osvobodivým, jenž jí byl nutností, neměla-li se zalknout, všecky své peníze a někdy i šperky do rukou udivených žebráků nebo nevěstek, prchala kvapně odtud, jakoby se byla dopustila zločinu.

A přišla domů a uzavřela se ve svém pokoji, v němž úmyslně nerozžehla světla, a poslouchala celé hodiny do tmy. Slyšela, jak se tam dme, slyšela, jak tam vře nevykoupená řeka času a viny. A jak přistupovala občas k oknu, zdálo se jí, že ohromná zmítá se a kypí před ní, na dosah zraku i ruky, od země k nebesům, a rve všecko ve svůj vír: domy i dlažbu, svítilny i kandelábry, ulici před ní, i tam to náměstí nalevo… celé město, masy budov i lidí, její dům, ano i ji samu.

A smích, pekelný chechtot slyšela v těch chvílích, jak se zdvihá z jejích vln:

‚Jak jsi směšná, jak bezmezně směšná se svými almužnami, diktovanými patrně estetickými dojmy, jimž jsi posud nepřivykla: jakýmsi novým impresionem hadrů v plynovém clair-obscuru nebo zsinalým odstínem hrubě nalíčených tváří ve výbojných proudech elektrického světla vrhaného s veliké výšky! Což myslíš opravdu, že jsi mne zdolala slinou svých několika zlaťáků nebo bankovek, vržených na mne, jakobych byla člověk a měla někde tvář? Nechápeš, že jsi rozmnožila svou směšnou almužnou jen mou sílu – neboť z toho, co jsi dala, vzklíčí nový hřích, nová vina, nová neřest!‘

A když pozdě v noci, unavena dlouhým pláčem nad bídou světa a bezmocností lidskou, ulehala na lože a skládala své unavené ruce na pokrývku, cloumala jí ještě s posledními vzlyky celá bezradnost opuštěného člověka, celá zbytečnost a neužitečnost osamoceného jedince, který nedovede při nejlepší vůli nic jiného a nic víc, než bezděky stupňovat zmatek celku.

Dívce, potácející se takto v horečných snech, neustále vzrušované a drážděné vším, zmítající se stále mezi exaltací a sképsí přiblížil se leden a s ním i den jejího sňatku, aniž věděla jak: stanul před ní v nejbližší blízkosti jako zalhávaný věřitel před dlužníkem a poděsil ji svou přísnou šedou tváří, neosobní a bezvýraznou jako potištěná stránka zákoníka, z níž dýše na tebe úředně vražedný mráz.

Šimonku navštěvoval sice ve Vídni občas ředitel Malovec – dívka prohovořila s ním nejeden kalný den zimní – a uváděl se jí i jinak v pamět častými listy, na něž jeho snoubenka zdvořile a přesně odpovídala, ale všecko to konala jakoby ve snech, jakoby nevěřila v opravdovou skutečnost svých činů, ano chvílemi ani své osoby.

Měla minuty, kdy se jí všecko kolem ní zdálo přeludem a celé její položení dnešní čímsi nepravděpodobným, a jiné, kdy zmocňovala se jí, jindy tak vážné a opravdové, jakási pošetilá lehkomyslnost, která připouštěla každou nemožnost, hrála si každou absurdností; jakoby duševní dědictví po otci, zveličené a přehnané, hlásilo se v ní v takových hodinách.

Přistihla se několikráte při tom, jak zaháněla těžké myšlenky a dumy potřesem své černé hlavy a slovy: ‚Bah, dva týdny ještě! Co všecko může se ještě do té doby přihodit! Já mohu zemřít, on může zemřít, celé město může se zbořit nebo vyhořet!‘ A jindy: ‚Ostatně zastřelit mohu se vždycky! Do vody vskočit také! A pak je všecko dobře.‘

A tak zírala nyní zrakem uděšeným, se srdcem náhle pokleslým, zbabělá a malodušná ve tvář řediteli Malovcovi, když přijel v polovici ledna do Vídně, aby zde již zůstal a za týden se dal oddat s dívkou.

Jakoby kat vstoupil do pokoje, bylo jí první vteřinu; hrdlo se jí zadrhlo a první pudový posun její byl, vrhnout se mu k nohám a prosit jej o odklad.

Teprve pozornější pohled do tváře starého muže, otevřené, čestné, ale i podivně opravdové, pohublé a zastřené jakousi novou bolestí a jakýmsi novým utrpením, jichž posud u něho neznala, ji vzpamatoval.

„Ne, nemůžeš mu odříci,“ prošlo jí spíše srdcem než hlavou, jakmile se začtla poněkud do těžkého písma, vrytého do tohoto obličeje, který – tak se jí nyní zazdálo – jakoby bylo ožehlo za několik posledních týdnů, kdy ho neviděla, nějaké jiné slunce a ošlehal nějaký jiný mráz.

‚Zabila bys jej,‘ rozbřesklo se jí náhlým světlem v temném zmučeném nitru, ‚a předjala bys tím jinou jeho smrt; tato hlava nese na sobě již její tajemnou pečeť. A máš právo, chovat se takto k čestnému příteli, který ti podal ruku ve zlých chvílích, kdy se bořila země pod tebou a celý svět tvůj se chvěl a kácel v základech?‘

Přímá čestnost a rozhodná celost, základní akord, na nějž byla laděna její bytost, povstal v ní naráz, vztyčil se z rozpuklé půdy jako hrdé nosné sloupoví, zpodpíral všecko, co se kolísalo.

Podala řediteli ruku jako muži-příteli, otevřeně, bez zálud a klamů, a on ji stiskl silně, až ji zabolela.

A dala se dovést k oltáři a odvést od něho poloneživá, ale hrdá, vzpřímená, s lící zkamenělou, o rtech zaťatých, jak dovede je zatít jen pyšné zoufalství, které by spíše zabilo svého nositele, než by mu dovolilo, aby vzkřikl nebo zalkal.

Teprve když přijela se svým mužem od krátké snídaně, podávané jen nejbližším přátelům v hotelu, do svého bytu nově zařízeného, do něhož posud nevkročila, když vešla do svého nového pokoje, který ji sevřel tvrdým zpytavým vzhledem chladné cizoty, vystřízlivěla naráz ze svého opojení ďábelskou hrdostí. Tichý mráz jel jí po zádech, zatím co odkládal plášť a klobouk.

Její napětí rázem povolilo a ona klesla, jakoby jí nohy podťal, na pohovku; a zaryvši tvář do šátku, rozvzlykala se křečovitými stony.

Po chvíli vstala jakoby puzena nějakým vnuknutím, uzavřela se na klíč a spustila žaluzie v oknech, vedoucích na hlučnou úzkou ulici. Nesnesitelný byl jí v tu chvíli kalný bouřlivý vír velkoměstský, stříkající svou pěnou až do jejího vysokého patra; a ještě méně snesitelný chladný rozkladný proud světla, linoucí se do jejího nového domova s jakousi urážlivou vtíravostí jako svědek jejího pokoření.

‚Proč se mu uhýbám?‘ prošlo jí otupělým mozkem, ‚bojím se, že poskvrní on mne nebo já jej?‘

A rázem znova celá její bída, které si posud plně neuvědomila, vehnala se do ní jako kalná záplava zvířených vod, a rvala všecko, porážela všecko, co, zdálo se ještě před chvílí, stojí pevně, navždy vztýčeno a pevně zakořeněno v její bytosti.

Jakoby šupiny spadly jí náhle s očí a ona se spatřila bídnou, zahanbenou, ničemnou nad všecko pomyšlení: poloklečíc pololežíc sténala na koberci, odpuzujíc od sebe vší silou výsměšně klidný fantom Franka Lamberka. Stanul nad ní po prvé po několika měsících s určitostí až výsměšnou, s naléhavostí až posedající.

‚Ano, já dokonala dnes jeho dílo, jeho zločin – já teprve a dnes. Až do této chvíle byl stále jen pokusem; teprve já dnes svým sňatkem jsem jej proměnila v něco dovršeného, neodčinitelného. Stala jsem se jeho spoluvinnicí a spoluvinnicí snad s větší částí viny.‘

A po přestávce, o zornicích rozevřených do tmy a uvědomujících si celou její průtrž, zachvívajíc se suchým ohněm zimničným:

‚A tak já, která jsem mu chtěla stůj co stůj uniknout, sepiala jsem se s ním novým řetězem, těžším nad všecky ostatní: jsem jeho spoluvinnicí. Pojí nás jeden zločin a zapaluje kolem nás jedno peklo, položené trestem na něj.‘

2

Frank Lamberk pobyl v Berlíně jen něco málo dní, které prožil v jakémsi polovičním zmámení smyslů i rozumu, užáslý, upiatý svým duchovým zrakem do temnot, které se na něj náhle navalily.

Bylo mu první dni, jakoby půda, na níž posud stál a nad niž si nedovedl představit nic spolehlivějšího, náhle pod ním povolila a zbortila se pod jeho nohama a kácela všecko, co, zdálo se mu před vteřinou ještě, je jistota a stálost sama. Klesající otec jakoby strhl s sebou ve svém pádu celou jasnou harmonickou sféru nebeskou, již jakoby byl nesl na svých atlantovských plecích. Celý starý svět představ, myšlenek, citů, hodnot, soudů, propracovaný úsilnou prací let a let, ležel před Frankem v ssutinách; a kalný dymný čmoud plazil se z ohořelých trosek a oslepoval mu oko i ztěžoval dech. O všem spíše by byl pochyboval než o otcově zkrocené síle, o jeho mravní sebekázni, vyzkoušené a vytříbené ve zkouškách nejtěžších; a hle: tyto sloupy byly zvětralé nebo puklé, neboť povolily právě nyní, kdy bylo jim vyzdvihnout a nést proti hořícímu západnímu nebi červánkovému architrav jeho života do nejvyšší vzdušné lehkosti a vynést jej v ušlechtilost slavného příkladu a vzoru.

Myšlenka na otcův pád a na jeho příčiny posedala Frankův mozek ve dne v noci, ryjíc v něm nejinak než horečné uspěchané rydlo umělcovo v desce leptací.

Jasné bylo mu od první vteřiny, že není-li kde viny jedinečné, není jí tuto; že zde a právě zde jest zúčastněn jako spoluvinník celý svět, jehož prvkem byl otec, celý rozumový i mravně společenský útvar, jehož byl článkem, hercem, spolutvůrcem. Karel Lamberk nebyl do značné míry ve svém pádu, a právě v něm, než ukazatelem utajeného vnitřního stavu té celé složité skladby, jen symbolickým písmenem, jež bylo nutno rozluštit, přečíst, vyslovit.

Otcem padal mu a hynul mu celý moderní svět mechanický, celý moderní svět výbojů průmyslových i obchodních; bortila se a kácela se celá životná soustava vybudovaná na síle jako podmanitelce hmoty a kořistitelce z ní pro vezdejší blahobyt člověkův a k jeho pohodlí. Ty všecky mocnosti, ovládající a karakterisující moderní civilisační pokrok, byly Frankovi nejen strůjkyně zahynutí otcova, ale i svědkyně, vydávající svědectví strašlivé pravdě, že jeho zastřeným jádrem jsou klam a zrada, podvod a smrt.

Není možné, opakoval si neustále v nejrůznějších obměnách, aby zdravý, spravedlivý a čistý byl svět, jehož věrní a oddaní služebníci, vyznavači a spolutvůrci takto hynou a podléhají. Nedovedl si představit přes všecko úsilí, že by otec jeho při svých vynikajících vlastnostech osobních takto padl, kdyby byl sloužil stejně obětavě a vášnivě u jiného oltáře jinému božstvu. Ráz smrti jest zkušebným kamenem všeho života minulého, nejen posledního jeho krátkého údobí: ona podtrhuje všecka životná díla velikou temnou čarou summovací a vypovídá konečnou hodnotu celého života, všeho jeho úsilí, vší jeho tvorby jedinou bleskovou zkratkou ortelovou.

Vedle toho měl však chvíle, kdy chápal i svou spoluvinu na žalostném pádu a skonu otcově. Uhádl správně děj, který se odehrál v posledním životném odstavci Karla Lamberka; utušil, že jeho otec znechutil si své dílo proto, že neměl pokračovatele v něm a jeho dědice a proto že je opustil dříve, než jej odvolala z něho smrt. Zde se počíná spoluvina tvoje, pravil sám k sobě, spoluvina syna odpadlého od idejí oteckého určení a zradivšího je.

Ale nový vnitřní hlas vstával v něm a bránil jej:

‚Nikoliv; byl bych vinen, kdybych byl jednal ze zlovůle, ze záští nebo z rozmaru; ale já jednal v sebezáchraně a po dlouhých a pozorných úvahách a vývodech, po bolestných a četných zkušenostech. Rozhodná jest pouze otázka, byly-li, jsou-li ideje otcovy pravdivé, odpovídá-li jim ona hodnotná skutečnost, již on jim přikládal; jsou-li v pravdě poslední velké životní klady nebo jen zakuklený klam a podvod. Na tom visí pře má s ním; to jediné může ji rozhodnout. Já soudím a věřím stále, že není v nich toho životného kladu, který do nich vkládal on. A důkazem toho jest mně i to, že jeho dílo jej zradilo a odcizilo se mu v hodině zkoušky nejtěžší, kdy se domníval, že se zklamal ve mně a že ztratil své štěstí osobní: v takových chvílích a právě v nich musí se ukázat nosnost tvé snahy životné, tvé práce životné. Práce opravdu hodnotná v takových chvílích vykupuje svého původce z hoře, zachraňuje svého otce. Rozuměj: práce opravdová, dílo, to jest tvorba v plném slova smyslu; práce pouze hmotná, nebo lépe robota, která nemá vnitřního posvěcení a hodnoty, která je pouze prostředkem k ziskům a statkům vnějším, zazívá v takovou chvíli na svého rozkolísaného dělníka celou svou mrtvolnou pustotou a zbytečností a ukáže mu posavadní jeho život jako strašlivou prohru marnosti. Pohled takového poznání obracívá v kámen; a aby mu oklamaný ubožák unikl, vrhává se kamkoli, do každé tmy a smrti, do propasti nebo do řeky, do alkoholu nebo do bláta… Snad i do zločinu nebo do šílenství. Všecko jest konečně nyní jedno.‘

A po přestávce:

‚Proč sedlák, který ztratil ve své starobě jediného syna a dědice, nikdy si nezoufá? Proč neopouští rodný lán a práci na něm, byť i neznal rukou, jimž jej odevzdá? Protože jeho dílo, zdánlivě všední a nepatrné, vyplňuje všecek jeho život, celou jeho bytost, tvoří její radost i hoře, naději i utrpení; poněvadž jeho dílo jest opravdově tvůrčí, nesobecké a neosobní při užitkovosti zdánlivě výlučné, a on bezděky cítí se poddaným své tvorby, nejinak než umělec slovesný nebo hudební; a cítí se zodpovědným nejen svému dědici, nýbrž i svému tvůrci, který jej stvořil ke své podobě a také tvůrcem, byť v menším okrsku a o slabších silách a prostředcích.‘

V takových dumách, půl očišťuje v duchu stín otcův od posledních skvrn, půl pře se s ním o jeho pojetí úkolů životných a ospravedňuje se před ním ze svého jednání, kráčel mátožně Frank Lamberk za vozem pohřebním. Těžká kola jeho skřípěla na písku jízdné dráhy, zaváté po stranách tlícím listím, vyraženým rudými morovými skvrnami; studená sychravá zima vžírala se v tělo; pustě a sirobně čněly poloobnažené kostry stromové do kalného vzduchu, z něhož se vynořil občas čakanovitě některý vysoký nestvůrný pomník moderní, aby v něm zase ihned utonul.

Kněz se domodlil a velmi rychle, dříve než se toho nadál Frank, sjela těžká černá rakev kovová, spuštěna po hladkém řemení obratnýma silnýma rukama zřízenců pohřebních, do zející jámy. Nahá brutálnost tohoto konečného, hmotně střízlivého děje vyrazila slzy ze suchých, horečně zežehlých očí synových. Bezúlevné štkání, dlouho potlačované, vydralo se mu z hrudi a zacloumalo jím. Jedna, a snad nejkrásnější možnost životní – možnost lásky synovské a otecké, možnost spolupráce a tvorby ve dvou na této svaté roli a radostí, jež přináší, – ležela ztroskotána před ním, zničená navždy. Dopadla právě dna průhledného mihotavého oceánu snu a nicoty, odkud bude již svítit v jeho mysl jen její fantom lítostně vyčítavou krásou vší neodčinitelnosti.

Bylo mu, jakoby mu byl odňat úd, bez něhož nemůže žít, a dlouhý, dlouhý ještě čas po pohřbu probouzel se ráno co ráno s mučivým vědomím přímo tělesného zmrzačení a potupení své bytosti.

Když se odpotácel posléze od hrobu, podpírán starým zvětralým Janem Bezzemkem, stanula před ním vysoká štíhlá postava ženská zřejmě cocottského zevnějšku, s tváří podivně canaille, sádrově nehybné a tučně mrtvolné, o malém, úzkém zaseknutém nosíku, podivně bezvýrazném, jaksi cele jen účelném, jakoby složeném pouze ze dvou trubic nutných k dýchání. Byla doprovázena nevysokým mužíkem italského rázu a olivové pleti s mohutným černým knírem, vzezřením typického příživníka a ochránce nevěstek nebo falešného hráče z podezřelých heren, patrně svého nejnovějšího milence, který poodstoupil stranou, když se jeho dáma přiblížila k mladému inženýrovi, a podala mu dlouhou úzkou ruku v jemné černé rukavičce:

„Fanchetta Meyerová, ne sice legálně, ale ve skutečnosti žena vašeho nebožtíka pana otce. Přijměte mou upřímnou soustrast. I já ztrácím v zesnulém mnoho; proto cítím s vámi.“

Frank se probral z mrákot svého zoufalství; a první pudový pohyb jeho byl štítivý odpor z nabízené pravice a pronášené soustrasti.

Ale naráz prošlehla mu hlavu vzpomínka na Šimonku a Kornelii a odsoudila jej bleskovým osvětlením skutečnosti:

‚Máš právo pohrdat jí? Máš právo, povyšovat se nad tuto nevěstku? Pochybuji. Oba jste vrazi; ona vraždila, pravda, ale i ty jsi vraždil; a ona dojde asi v den soudu spíše odpuštění než ty. Neboť ona vraždila snad jen ze zvyku, ze řemesla, z nemyslivosti, z povolání, kdežto ty’s vraždil úmyslně a úkladně ze zpupnosti svého zdivočilého srdce a pro jeho rozkošnické opojení.“

A schýliv hlavu jako kajicník přijal němě jako pokořující, ale zasloužený trest podávanou ruku nevěstčinu a pokusil se dokonce, stisknout ji. Starý sluha otcův odvedl ho pak ke kočáru, který je oba unášel hlučnými třídami bouřícího veleměsta na Lipskou ulici do hotelu Frankova.

Tupým uchem a bezozvěnným srdcem naslouchal mladý inženýr bušícím kladivům a sténajícím pístům této ohromné dílny tovární, jak oživovaly ze zvukových narážek a nápovědí v jeho obraznosti. Co stříkalo z tohoto dunivého příboje, rostoucího z jeho zkušenostních vzpomínek a valícího se na něho jako bouře, byly jen blátivé krůpěje smíšené s krví a slzami milionů a milionů obětí lidských. Viděl před svým duchovým zrakem jen rozdrcená těla a vyssáté mozky, vrhané na dno strašlivé stoupy, kde byly drceny a rozmílány v jakousi řídkou kašovitou hmotu, aby z ní byly vyfukovány jakýmsi zlotřile hravým démonem do vzduchu jako teplé a pestré duhové bubliny mýdlové – přeludy slávy a cti, kejklířský klam proradných ilusí a chimér – za nimiž se hnaly, pro něž se předbíhaly, nohy si podrážely a se pobíjely v pokořujícím zápolení statisíce a statisíce jiných pošetilců a marnivců.

‚Ne, nepůjdu touto cestou,‘ mumlal k sobě mladý muž, ‚jest zbrocena krví i obětí i strůjců a tvůrců svých a vede k zahynutí. Všecky zrychlené dopravní prostředky moderní vozí po ní jen Smrt, to proto, že všecek pokrok hmotný, pokud není dán přímo do služeb božích a nezakládá přímo a vědomě království božího na zemi, upevňuje jen vládu ďáblovu nad dušemi. Věda moderní stává se modloslužebnou a ďábloslužebnou od chvíle, kdy dává člověku do rukou síly, jichž nedovede ovládnout pro svou mravní mdlobu, slabost a nevyspělost; od chvíle, kdy uvádí jej přímo v pokušení, zneužívat jich; kdy lije dalekonosná, rychlopalná děla, staví pevnostní pancéřové lodi, vymýšlí nejstrašnější třaskaviny, sváří vražedné jedy, a všecko to klade jako žertovné a zábavné hračky před dětsky nevyspělé nebo pokažené a zatuchlé svědomí lidské. Věda stupňující účinnost a působivost hmotných sil přírodních, ale nezbrojící a nezocelující zároveň duše lidské do vyšší mravní dokonalosti a spolehlivosti, jež by vyloučila veškeré zneužívání, zakládá přímo říši ďáblovu na zemi a vydává člověka jeho vládě. Jest nejděsivější danajský dar, jímž bylo kdy lidstvo pokoušeno; a tisíce počestných prostoduchých vědců, kteří blouzní na katédrách před svými posluchači o výsostnosti čisté vědy a její bezzájmové ryzosti, netuší ve své dětinné krátkozrakosti, že se ta bezzájmovost musí doplnit: bezzájmovost o mravnost i nemravnost, o štěstí i neštěstí, o blaho a zhoubu člověkovu.‘

Vůz stanul před hotelem Frankovým a vyrušil jej z horečných dum, které mu i v hoři pokřivily ret úsměškem z dobromyslné naivnosti starých šedivých dětí katédrových, které by se měly poslat ještě zpět do lavic do preparandy života.

Vystoupil s Bezzemkem a vešli do najatého pokoje Frankova, který zastudil svou nezabydlenou pustotou, zastrašil svou cizotou přímo jevištní, jež jako by k tobě pravila: jsi herecký stín jako jiní, jako všichni ostatní, kolikkoli jich již zachytily, ale nezadržely mé stěny.

Všecka hrůza, všecka lítost, již procítil před hodinou mladý muž pod širým kalným nebem hřbitovním, zjitřila se v něm nyní znova, když vešel mezi jeho čtyři stěny vězeňské, které zajisté jen ze smyslu pro ironii byly vytapetovány a pokryty obrazy a zrcadly.

Mladý muž zavzlykl a vrhl se na hruď svého stařeckého průvodce, objímaje ji křečovitě rameny:

„Jste nyní můj jediný přítel v tomto cizím studeném velkoměstě a musíte již dovolit, abych se vyplakal na vašich prsou; musíte dovolit i, abych se ohřál na vašem těle: jste mně zde tolik jako hrouda mé rodné země.“

A tiskna žilnaté třaslavé ruce starcovy, objímaje jeho starou povolující kostru, vzpomněl si náhlým vnuknutím na pověsti o nějakém velikém utrpení, které, jak zaslechl povrchně v Praze v domě svého otce nedlouho před jeho odjezdem do ciziny, potkalo prý starého sluhu. A jednota vší bídy životné, vší siroby životné, která pobratřuje a spřízňuje všecky lidi, alespoň na chvíli, dříve než je vyrovná konečným vyrovnáním smrt, protekla v tu vteřinu srdcem Frankovým i starcovým a způsobila, že se oba zachvěli zároveň pod vlnou téhož větru zásvětného a sklonili se nízko k sobě až v šelestný dotyk, jako dvé metlicových stvolů sousedných na témže drnu náhrobném.

Když se vyvinuli posléze sobě z objetí, zazvonil mladý muž, kázal donést čaje, přistavil dvě křesla ke krbu, usedl do jednoho z nich a vztáhnuv ruce směrem k pustému nezažehnutému ohništi, vyzval starce, aby se složil do druhého:

„Posaďte se také; popijeme spolu čaje a budeme si vyprávět pověsti zmařených životů v cizím studeném městě u dohaslého nebo nezažehnutého krbu, jako doma u nás na vsi šťastnější krajané sesedávají se v zimě kolem žhavé pece, ošlehující jejich zdravé tváře svými plameny, a povídají si povídky a pohádky své blaživé víry. Bude to naše tryzna za mrtvého otce.“

Po nedlouhé době, po několika laskavých otázkách Frankových, z nichž vyčetl stařec opravdovou účast a opravdovou lásku, rozhovořil se Jan Bezzemek, o jehož osudech životných nevěděl do nedávna mladý muž skoro nic. Nyní teprve porozuměl, že stařec byl spolužák a druh otcův z dětství, že rod jeho seděl v téže vsi, kde žil a umíral rod otcův i Frankův, že již předkové Bezzemkovi byli půl sluhy, půl důvěrníky předchozích pánů na rodném velkostatku Frankově v Podkrkonoší, pronajatém nyní židovskému nájemci.

Stařec vykládal mírným stejnotvárně melodickým hlasem, v němž jakoby roztálo a z něhož jakoby se zasmálo občas stříbrným timbrem něco z pohaslé záře jeho vybledlých čekankových zraků, o předcích a příbuzných Frankových, pokud se na ně pamatoval nebo o nich slýchal; tak zvláště o jeho dědu a jeho strýci, Kašparu Lamberkovi, vysokém důstojníku štábním, který v padesátém roce věku zavrhl opojný šum vídeňské společnosti, odmítl svody neobyčejné kariéry vojenské, která se před ním otvírala, aby se zahrabal za živa na vsi, jak zněl aspoň přísný odsudek otce Frankova o jeho bratrovi.

„Byl asi pomatený nebo správněji: těžce nervově chorý a cítil se neschopným k namáhavé službě vojenské,“ prohodil Frank starci, když se rozhovořil o této podivínské postavě; takové dojmy zanechal aspoň v jeho mysli obraz strýce, před desíti lety zvěčnělého, jak mu jej kreslil někdy otec.

„Nikoliv, pane; nesoudím tak,“ odpověděl s úsměvem vzpomínkově dojatým a posvěceným starý sluha. „Myslím, že to byl mudřec, opravdový mudřec a rozhodně velký dobrodinec našeho kraje. Vykonal mnohem, ó mnohem víc dobrodiní než kterýkoli jiný pán v naší krajině po celý věk. Není u nás pamětníka podobné štědrosti a laskavé lidumilnosti. Jak ten uměl pomáhat! Tajně, aby nikdo nezvěděl, a jemně, neurážeje, neponižuje svým darem obdarovaného. U něho opravdu pravice nevěděla, co činí levice. U nás se tkalcům nevedlo nikdy tak dobře jako ta léta, kdy pan plukovník sídlil v zámečku čestínském.“

A po přestávce, pročísnuv si rukou bílou hustou bradu:

„A jak zvelebil naši krajinu! Zahradnictví, štěpařství, ovocnictví, včelařství rozuměl jako nikdo druhý a všude přiskočil radou a všude ruku přiložil k dílu první. Sedlákům sám stromky vysazoval, sám rouboval, sám zraněné nebo odumírající stromy léčil, sám přesazoval; ušlechtilé druhy ovoce, o kterých se našim lidem ani nesnilo, zavedl a udomácnil u nás. Již nyní jest vidět všude jeho požehnanou památku; není široko daleko místa, které by mělo tolik krásného stromoví, štěpného i lesního, kolik naše obec a několik v nejbližším sousedství, které pojal do své péče. Za nějakých třicet let, až všecko vzroste a se rozkošatí, bude náš kout jeden jediný park bez zdí a plotů, rozkvetlý a rozezpívaný ostrov vůně a stínu prostřed holých lad a plání okolních. Neboť jako stromy miloval i ptáky a mnoho úsilí vynakládal na to, aby jim zabezpečil u nás nejpříjemnější bydlo.“

„A jaký byl moudrý a spravedlivý! Sedláci na míle z okolí docházeli k němu o radu i v rodinných věcech; a nebylo nikoho, komu by byl nezachránil ze statku i duše co nejvíc, kolik se jen zachránit dalo. Kolik rozvrácených rodin ozdravil! Kolik zpustlíků napravil! A všecko dobrým laskavým slovem a příkladem, hlavně příkladem; žilť zvěčnělý pan plukovník jako světec, skromně jako mnich, spokojený stravou, kterou si sám upravil. Již pohled jeho vzpružoval nalomeného člověka; linula se z něho zvláštní záře, která se rozlévala zrovna po tobě zhrouceném a poraženém, jako světlo slunečné se z jara rozbřeskuje po pustém ještě zoraništi, a zdála se zvonit jako skřivan do modrého božího vzduchu: Vzhůru! Oči vzhůru, hlavu vzhůru! Srdce i duši vzhůru! Třeba se vztýčit v celé své velkosti, v celé své důstojnosti, abys přerostl zlo a utrpení! Přeletět, přeskočit jest třeba. Vzmužit se a nad svou hlavu vyskočit! Chtít, chtít a zase chtít… Ze stisku jeho ruky jaká se to jen vylévala zvláštní síla, jaké zvláštní teplo, které vnikalo přímo do tebe. Tu jsi cítil, že krev jeho tryská mu do ruky přímo ze srdce a přelévá odtamtud do tebe se svým teplem všechnu jeho jistotu, všechnu jeho víru. Byli lidé, které stisk jeho ruky probudil k životu, lidé odsouzení již k smrti a propadlí jí úplně; i ty rozehřál ještě, i v těch rozdmychal ještě jiskru boží.“

„Nevím, pane, jaký byl voják, ale bez odporu byl znamenitý kněz, třebas bez posvěcení, celý rytíř a celý sluha boží. Jednou, nedlouho poté, když se k nám z Vídně přesídlil, řekl mně: Pravý šlechtic jest ten, kdo dává, ne ten, kdo bere; kdo slouží jiným, ne kdo si dává sloužit jinými; kdo osvobozuje duše a vrací je jim samým, ne kdo jich ujařmuje a odvrací od jejich věčného zdroje. A jindy: není jiné cesty k Bohu než přes jeho tvory, než přes dílo, než přes lásku k člověku, než přes tvorbu duší; jen ten, kdo prospívá jeho tvorům a jest jim nápomocen v jejich díle životném, v tom, jak poznat Boha v sobě a připodobnit se mu, slouží mu v duchu a v pravdě. Jediné tvůrce je opravdový šlechtic, a nikdo jiný; a první a hlavní tvůrce na této zemi jest sedlák, neboť za zlo, za ponížení, za pokoření, za útisk dával vždycky dobro, tvorbu, chleba, podoben v tom společné matce naší, Zemi, která za ránu pluhem a rydlem dává zlatý smích zrnatého klasu. Každý tvůrce jest překonatel zla a sedlák jest po svaté matce, zemi, první a hlavní tvůrce: v potu tváře, v strázni a nevděku vytváří chléb tělesný, podobenství a podmínku chleba duchového.“

„A nezapomenu nikdy, pane, toho, co pronesl o poslední naší setkané, nedlouho před svou smrtí, když jsem se vrátil na chvilku ke svým do rodné obce ze svých nekonečných toulek světem. Spatřil jsem jej ve školce, kterou založil, se zahradnickým nožem v ruce, jak, přicloňuje si zrak proti prvnímu bodavému slunci jarnímu – bylo to v březnu, všecko bylo posud lysé, jen první travičky vyrážely jako zelená roztálá voda ledová a sněhová mezi starými narezlými loňskými stvoly metličnými – přehlíží tenké stromečky ovocné, splétající posud nuzně několik chatrných proutků v první náběh k chudé korunce. Zdvihl zrak od práce – vidím posud jeho pokojné, veliké, modré oči, jakoby oči božstva lesního nebo vodního, jak stanuly na mně, vracejíce se právě z jakýchsi dlouhých tratí vnitřních, a prostouply mne nejinak než slunce prostupuje vzduch nebo mlhu – a poznav mne konečně, podal mně pravici a pronesl se svým nevýslovně teskným úsměvem, který byl spíše ve spádu jeho hlasu než v hmotném pohybu jeho rtů: Vítejte! Kdy se nasytíte konečně toho nepokoje, jenž vámi zmítá a štve vás ze země do země? Kdy strávíte ten prostor, který se před vámi znova a znova rozstupuje až skoro do bezmezí? Kdy se dosytíte hmoty, jíž nemůže zpracovat a překonat duše a jejímž návalem chátrá a krsá duch? Kdy dáte jim toho, bez čeho nemůže nic ve vesmíru růsti, ani sám Bůh: vnitřního pokoje a soustředění? Co jest, co štvete tak vášnivě a zaslepeně před sebou, za čím se tak halasně řítíte příkop nepříkop, voda nevoda, plot neplot? Nevíte-liž opravdu, že vaše kořist před vámi prchající jest právě vaše vlastní smrt, a že zemřete ve chvíli, kdy se jí dotknete svým tesákem? Co platno byť jsi celý svět získal, když na duši své újmy bereš?“

„Myslím, že mnoho z toho, co pravil mně i jiným, zapsal do svých papírů, které odkázal vašemu zvěčnělému nyní otci. Vídal jsem dlouho do noci světlo v oknech jeho pokoje, i stín těla jeho, schýleného nad psací stůl; a pamatuji se, že si váš nebožtík pan otec odvážel opravdu po pohřbu do města vedle knih i veliké sešity pamětí a zápisků páně plukovníkových.“

„Pochybuji však, že jich četl,“ namítl Frank; „neměl k tomu asi času,“ dodal po přestávce ne bez trpkosti: vzpomněl si, jak i na mnohý list svého syna, v němž se mu svěřoval se svými nejmučivějšími boji a pochybami, na nějž odpovědí očekával osvobodivé slovo, roztínající tmu jako meč bleskový, odpovídal tak, že bylo patrné, jak nedočetl listu ani do konce – tak cele žil jen svým technickým podnikům, tak cele byl zajat svou prací, jež mu byla bohem jediným a výlučným. Jen zde se modlil, jen zde vzýval; zde byl ochoten obětovat i jako Abraham jediného syna svého.

„A jak správně viděl do všeho, jak pravdivě předpověděl všecko, co přišlo,“ pokračoval po chvíli stařec, jehož tvář se naráz propadla v hluboké stíny. „Jak věštil mně mou dnešní bídu, mé starobné opuštění, mou dnešní sirobu bez dítěte, které by mně zatlačilo zlomené oči! Jak správně mně dokazoval, že Vídeň bude Petrovi, synu mému, neštěstím a zahynutím! Jak naléhavě radil, abych mu nedovolil jít tam za bludičkou zisku a blahobytu! Kolikráte opakoval mně, že rodná půda jest první a poslední vychovatelka člověkova, zhmotnělý hlas boží, zkamenělý zákon a předpis, který oživuje v každou chvíli a sám za ruku ujímá a vede člověka! Růst a tvořit, říkával, můžeš jen tam, kde jsi se zrodil; jen z rodné země můžeš pít síly, jichž jest ti k tomu potřebí. Všude jinde jen příživničíš a klameš bezděky sebe i jiné; všude jinde sbíráš jen odpadky z cizích stolů a dojídáš i dopíjíš se z cizích zvětralých rmutů a kalů u dna ssedlých jen dřímoty nebo bláznovství a smrti. Ale člověk, a zvláště našinec, pokračoval, jest podivný pošetilec, nejžalnější stvoření pod sluncem: raději volí být v cizině otrokem než doma vlastníkem a množitelem; raději podělkuje, kramaří, přelstívá sebe i jiné po cizím než by rostl, vládl a tvořil po svém. Světem smí beztrestně nedlouho těkat jen duch opravdu silný a jen proto, aby i rozumem změřil a si uvědomil podvědomou pudovou moudrost a krásu lásky domovinné; ale slaboch se ztrácí při tom sobě i Bohu svému a utone jako písek v oceáně. A měl pravdu, měl pravdu,“ dodal stařec, neovládaje již svého pohnutí, a drtě mezi prsty dvě sporé trpké slzičky stařecké, které mu váhavě stekly po tvářích.

Když se poněkud utišil, vypravoval pak dost všední příběh zahynutí svého syna Petra, mladíka prostředně jen nadaného, slabé vůle a mdlé ješitné obraznosti, který zpřetrhal všecky kořeny, vížící jej k rodné líše i k rodině, a uvolnil tak i to slabé pouto, které spíná v Čechách přítomnost s minulostí. Odpoutal se jako vzdělaný proletář kosmopolitní od každého jasného a určitého úkolu v národním díle. Ztělesnil se v něm v mnohém typický mravní osud úpadkového křídla generace z let devadesátých, který se vyhránil v tomto případě v hrany zvláště ostré a pitvorné. Odchován materialisto-anarchickou literaturou překladovou, jak byla vrhána málo poučenými a nezodpovědnými překladateli v letech devadesátých do mas studentstva a polovzdělaného dělnictva, měl záhy pro otce, rodinu, rod, kraj i rodnou zemi jen pošklebek jako pro něco, co bylo nepokrokové a zatemnělé až do směšnosti a blbosti a co bylo tedy nutno nejprve překonat, to jest v tomto případě poplvat. A tuto část svého poslání naplnil rozhodně lépe než část druhou, kterou viděl v tom, osvítit tyto ubohé zaostalce díly vlastními, čímž rozuměl slepování ohlasů a ozvěn různých polobožstev i lžibožstev moderních, jak je poznal pêle-mêle ze své povrchní četby, Stirnera jako Wildea a Przybyszewského jako Hartlebena, do různých traktátů, povídek, úvah, rozprav a dialogů. Tato druhá složka jeho misse, jak se vyjadřoval, znudila jej velmi záhy, snad proto, že nebudila nikde pozornosti než u několika jepic časopiseckých, posestřených touže nákazou morovou, a mladý Bezzemek se ustranil do Vídně, schýlit svou unavenou nepochopenou hlavu nad redakční stolek jednoho sociálně-demokratického listu česky psaného, který zaměnil brzy za přístřeší obdobného listu německy tištěného; klímal opravdu víc v redakci než tam pracoval. Ale brzy se mu zprotivila všecka činnost novinářská i každá jiná práce bez rozdílu; vystoupil z redakce a potloukal se, trosečník svého pustého znuděného nitra, ve dne po sadech a v noci po hernách, nočních kavárnách, šantánech a kabaretech vídeňských, žmole v zahnědlých prstech věčně vyhaslý smotek doutníkový a sleduje tupým kalným zrakem pitvornou posunčinu předrážděné neřesti, roztančené před ním jako čínské stíny na pozadí napiatého plátna. ‚To jest jediné divadlo životní,‘ řekl kdysi, ‚které odpovídá mému duševnímu přesvědčení o naprostém illusionismu světa, o nicotnosti a bezcennosti života i světa. Stíny, mátohy, hned rozsvícené, hned hasnoucí, jsme všichni. Eh, vyřítit se na všecko‘, dodával svůj obvyklý pošklebek cynický. A někdy zakončoval ještě veršem německého modernisty v té době oblíbeného: „Und übrigens ist alles Dreck und hat gar keinen Zweck.“

Vyhořel již celý a nebylo v něm již jiných známek životných než tato znuděná zvědavost marné a prázdné hry stínové, poslední čadivý oharek jeho dohořelých sil duševních. Původní svůj ničivý radikalism, kterým se kdysi vrhal, na počátku své dráhy, na svět objektivných hodnot národně-společenských, obracel nyní proti sobě jako žihadlo zoufalého škorpiona, obklopeného zmarem.

Setkal-li se s někým z někdejších svých druhů novinářských nebo literárních na potulkách denních nebo nočních, rozblábolil se ještě o ohromných dílech, která prý již má načrtnuta, ano víc: skoro úplně vytvořena. Pak blouzníval, uplivuje před sebe na podlahu nebo na cestu a pošklebuje se všemu posud vytištěnému v českém písemnictví jednoslovně, poněvadž delšího a obšírnějšího odmítnutí nebylo to ani hodno, o jakési filosofické skladbě „Svět jako odmocnina nicoty“, „básni metafysické větší než Zarathustra, rozumíš,“ jež zabije prý všecko svým „geniálným cynismem“; nebo načrtával před posluchačem, otupělým nikotinem a alkoholem, plán symbolické sbírky veršové „Prostitut srdce a asketa mozku“, z níž ovšem nespatřil nikdo ani řádky. Až jednoho kalného jitra podzimního se oběsil, cele zbídačelý a zubožený, usmýkaná plihá a zvětšelá onuce lidská na záchodku kavárním, napsav prve křidou na jeho dveře poslední svůj oplzlý vtip: Pozor! Vesmírový exkrement s nesmrtelnou duší!

Stařec dokončil vypravování o pohřbu svého nešťastného syna, vykořeněného z půdy domácí a zmarněného tím v cizině, a vyňal pak z náprsní kapsy poslední podobiznu neblahého Petra Bezzemka, aby ji podal mladému inženýrovi. Frank Lamberk spatřil před sebou hlavu mladíka na první pohled neduživého, ale zřejmě také neobyčejně zpustlého; kolem rtů, pokrytých řídkým světlým knírkem, plazil se zvláštně odporný úsměv laciné, nezvážené a nevykoupené zhrdy a malá očka, zapadlá hluboko pod obočím v děrách jakoby nebozezem navrtaných, světélkovala otravným bahenním plaménkem. S lehkým povzdechem vrátil ji po chvíli Lamberk sluhovi otcovskému a stiskl mu účastně pravici.

„Ale nejstrašnější pane jest,“ pokračoval po chvíli starý muž, rozvzlykav se znova, „že zbylo po něm dítě, po němž marně pátrám, synek, jehož bych chtěl vychovat a zachránit od bídy hmotné i mravné… a proteplit si také tím svou studenou, óh, tak studenou starobu,“ dodal, zachvívaje se jakoby mrazem. „Nevíte, pane, jaká hrůza je sirobné stáří mně, člověku rodinnému, který toužil celý život jen po těch několika brázdách rodné půdy a po rodině, pro niž mohl by pracovat, a kterému bylo všecko to odepřeno… kterého minul úplně nevinný tichý sen štěstí zcela pokorného.“

„Jeho synkovi jde nyní na sedmý rok. Oženil se… totiž neoženil se,“ opravil se stařec, jenž myslil tradičně, jako jeho syn žil netradičně, „žil s jednou švadlenou vídeňskou léta v společné domácnosti, aniž ji pojal za manželku; bylo to, jak mně řekl, proti jeho zásadám a bránil se každému sňatku jako ďábel svěcené vodě. Ale k otcovství toho dítěte přiznal se mně několikráte ústně a uznal je i písemně v listě, který mi zaslal několik dní před smrtí. S počátku, po jeho pohřbu, bylo mi okolnostmi znemožněno, abych si vyžádal dítěte a vychovával je u sebe… tenkrát se právě nebožtík pán strojil na svůj poslední podnik i pobyt v cizině; později, když jsem se o ně hlásil odtud, z Berlína, odmítla mne má… – stařec zaváhal chvíli v rozpacích, jak označit tu, která byla ženou jeho syna jen ve skutečnosti a ne po řádu právním, a vyvinul se pak náhle z nesnází tímto opisem – ta, která měla být mou snachou, výsměchem a opovržením. Nevěděla prý o hochovi, nestarala prý se o dítě, které bylo živým svědectvím její hanby, zpřítomnělou připomínkou muže-ničemy, jenž ji prý okradl o její nejlepší léta, o její krásu i mládí; nechtěla je znát… a nejméně nyní, kdy se konečně provdala za muže, jenž jí prý vyvažuje všecky minulé křivdy, způsobené jí neblahým osudem. O dítě jevila prý zájem jedna bezdětná rodina ze sousední ulice jejího předešlého bydliště, i dala prý je na vychování těm lidem, zdráhala se mi je jmenovat, a tím prý byla pro ni ta celá historie skončena; není prý na světě proto, aby se starala o pancharta, který bez toho prý podělil po otci všecko jeho lotrovství a pravděpodobně prý by na ní dovršil, co se otci jen na půl zdařilo – pravděpodobně by ji prý domučil… doštval do smrti. „A tak žije můj vnuk,“ končil Jan Bezzemek a slzy zachrastily v jeho svadlém hrdle a pláč rozcloumal jeho stařeckou hruď, „někde ve Vídni, patrně v pokoření a utrpení, zanedbáván asi na těle i na duchu, urážen asi a možná již zkažen; a jeho starý bezmocný děd neví o něm a nemůže mu přispět ku pomoci!“

„Nemáte tuchy, pane, co všechno bych dal za to, kdybych mohl spatřit konečně to dítě, pohledět mu posléze v jeho zrak předčasně asi zasmušený a zvážnělý; jak rád bych zaplakal i rozesmál se byť jen den před svou smrtí nad ním, poslední slaboučkou ratolístkou našeho rodu, zápasící s mrazem cizího kraje. V jejím chudém stínu chtěl bych zavřít oči na věky!“

„Utište se, utište se,“ pravil Frank, vstávaje z křesla a zakončuje takto tuto tryznu za mrtvého, „rozumím vám lépe, než si myslíte; chápu vás a učiním všecko, co mohu, abych vám nalezl a vrátil vnuka. Jak jste mně blízek,“ dodal po chvilce, tiskna ruce starcovy a vyprovázeje jej ze dveří; „vždyť i já jsem sirý a siřejší snad než vy; ano, dvakráte sirý. Jednak bez otce, bez sestry, která se mně ztratila v cizině – vyhýbá se mně a veštval jsem ji snad do zhouby – jednak proto, že jsem se prohřešil těžce na životě jedné ženy. Jsem vinník, jsem zločinec; a být zločinec není-liž to ta nejstrašnější osamocenost na světě, nejděsivější siroba, poušť, do níž jsi vyobcován a kde ti není společníka ani společnice… mimo vzpomínku na zlo, jež se z tebe zrodilo?“

Sotva se zavřely dveře za starým sluhou otcovým, rozchodil se Frank Lamberk ve vášnivém nepokoji po komnatě. Sta a sta myšlenek se mu křižovalo hlavou; byl vzrušen, opakuje si všecko, co slyšel od Jana Bezzemka o svém strýci, dokresluje si z nápovědí a vzpomínek starcových jeho vysokou, pružnou a sličnou postavu, hořící ve zbrojné kráse ještě tolik let po té, kdy již zapadla do tmy, rytíře a mnicha v jedné osobě. ‚Jaký den těhotný dějem i smyslem, tento kalný mrazný den podzimní v cizím nehostinném velkoměstě! Jaké záhady, jaké otázky položil přede mne jako početní úkoly před nevědomé dítě! Nebyl tedy strýc Kašpar Lamberk zjev patologický, neurastenik, zakuklený šílenec nebo hysterik, nemocný prchající před svou nemocí, jak jej pojímal a líčil jeho bratr, můj otec, nýbrž naopak: kdosi ozdravělý a poučený, který překonal a od sebe odvrhl všecku marnivost lidskou a žil ve skutečnosti a v pravdě plný krásný život duchový, daleko mimo iluse, klamy, podvody, jež rodí a strojí smyslná povrchnost; duch vnitřně osvobozený a vykoupený, král své vnitřní říše, vladařící syn boží, správce jeho údělu v tomto životě a na této zemi; ne loutka náhodných klamů, ne nevolník vášní, nýbrž spolupracovník boží a připravovatel cest království jeho. A jak prorocky výstražný i příkladný jest případ jeho! Jak mnohem správněji i jasněji viděl do ustrojení duše lamberkovské než zvěčnělý otec, který si odpykal svůj omyl smrtí tak strašlivou, koncem tak ubohým; jenž dlouho zdánlivě v životě všecko vyhrával, aby v rozhodnou chvíli ztratil víc než všecko! Jak správně viděl, že duše Lamberkovská, a snad každá duše lidská, má jedinou matku a vychovatelku od zrození do smrti, svatou rodnou Zemi, od níž se nesmí vzdálit na delší dobu beztrestně, od níž nesmí odpadnout, aby nezahynula; pro jejíž řeč musí si cvičit a jemnit stále sluch i zrak, pozornost i přezvěd, ač nechce-li zbloudit a zmást se v sobě samé. Znal on opravdu duši Lamberkovskou, byl asi její nejčistší typ a vzor, a pochopil proto, čeho třeba tomuto propastnému víru záhadných, vášnivých a svárlivých sil, tomuto magnetickému výboji, vrženému vůlí boží na tuto zemi, tomuto kalnému posud kvasu, určenému, aby snad zabydlil, až se učistí, některou hvězdu a vedl ji k vykoupení a k posvěcení.‘

Vybouřené city mladého muže byly tak mocné, že jej bezděky přivedly k snaze, vyrovnat a vyvážit je pohybem tělesným; uchopil klobouk, přehodil plášť přes ramena a vyběhl na ulici, chtěje se dochodit rovnováhy a klidu. Ale pohled na cizí tváře, přežvykující důležitostně vlastní malichernost, na lidi zaujaté zájmy úplně mu cizími, ženoucí se za vteřinou, která pravě uprchla, oblouzené nejsurovějšími klamy a bludy, všecek ten hluchý shon a marný ryk tohoto syrového veleměsta, které sloužilo zcela otevřeně jen hmotě a jejímu násilí, sevřel jej záhy kalným ledem jakési nevýslovné nudy. ‚Domů, domů!‘ vstávalo v něm jeho svaté duchové jaro melodií vteřinu od vteřiny rozhodnější a rozhodnější, útočnější a útočnější, která vpíjela do sebe všecky ostatní hlasy jeho vybouřené osvobozené bytosti, rozkypělé jako březnová řeka.

‚Domů, domů, a co nejdřív, ihned! Zde jsi cizí jim stejně jako oni tobě; zde zkomplikoval by se ti jen zmatek tvého nitra, stejně jako bys množil zmatek jejich, kdybys chtěl opravdu pracovat s nimi a ne jen si hrát nebo požívat. Domů a k dílu! K dílu na sobě i na rodném láně, neboť obojí úkol jde zde ruku v ruce, doplňuje se a stupňuje se, kdežto všude jinde se rozchází a rozpadá. Že jsi to pochopil, jest veliký dar dnešní tryzny za mrtvého, jest milost, kterou ti navodili tvoji mrtví; nezapomeň nikdy tohoto dne a věnuj mu vždycky kult i ritus, nejslavnější z těch, jichž jsi schopen. V tuto chvíli jsi nalezl své lamberkovské poslání; v tuto chvíli skončilo se tvé bloudění pouští; v tuto chvíli vstoupil jsi do zaslíbené země svých otců, nalezl jsi svou vlast a tím sebe.‘

Podivně radostno a pokojně mu bylo, když vstupoval do svého hotelu; neklid mučivší jej léta a léta, který se stupňoval poslední měsíce v roztěkanost skoro již šílenou, byl sňat s něho jako nejtěžší kříž, spadl s něho jakoby kouzlem. Bytost jeho byla sjednocena a zároveň zesílila, jakoby míza, o níž neměl potuchy tryskala a tryskala stálým a stálým vytrvalým paprskem do jejího pně. Před hodinou nebyl by se nadál, že tolik skrytých a tak mocných zdrojů žije v jeho bytosti; otevřely se nyní tam, kde, soudil ještě včera, byly jen neplodné zdupané úhory. Nyní šuměly a vřely, zvlněny dotykem perutí anděla záhrobného, kterého by pohan nazval snad genium rodovým, ale jehož Frank viděl v tu chvíli a odtud již stále mediem své dětinné víry jako svého anděla strážného.

Druhého dne dopoledne, kdy skládal již Bezzemek zavazadla k odjezdu, byl překvapen Frank Lamberk návštěvou starého uhlazeného pána o barvených licousech, s tváří přečistě vyholenou až do zvláštní vačnaté bezduchosti, který se mu představil jako důvěrník otcův, rechtsanwalt Frauenhort. Když se s ním mladý muž uzavřel v pokoji a vyzval jej, aby se posadil, jal se vykládat obšírně dědický problém mladého pana Lamberka, jak se vyjádřil, ano… dědický problém, usmáv se spokojeně tomuto výrazu jako jedině prý vystihujícímu situaci poněkud zmotanou a zkalenou, k jejímuž vyjasnění bude prý třeba vzájemné dobré vůle všech tří dědiců, do nichž počítal kromě Fanchetty Meyerové obě děti veleváženého přítele svého, Franka a Michaelu.

Výsledkem dlouhých odborných výkladů, vedených hned chrčivým, hned drnčivým orgánem berlínského rechtsanwalta, dovolávajícího se občas jakýchsi paragrafů nebo glossujících je cizímu nezasvěcenci, bylo, že Karel Lamberk učinil testament, rozumí se řádný a pravoplatný již proto, že při jeho sestavování měl čest fungovat rechtsanwalt Frauenhort, a že tímto testamentem dostalo se sice slečně Michaele Lamberkové jmění hotového, uloženého z části ve vkladech bankovních, z části v cenných papírech hodnoty nekolísavé, avšak Frankovi jen statečku, jehož jména pamět Frauenhortova nedovedla v mysli zachovat a jehož i vyslovení mu působilo nesnáze, takže musil nahlédnout do svých papírů, aby byl vždy korektní muž zákona práv i tomuto zavilému detailu: ano, da haben wir’s schon, statečku Čestína v Čechách. A referát muže venkoncem bohabojného, dávajícího císaři, což císařovo, a bohu, což božího, a vůbec křesťansky mírumilovného, vybíhal ve vřelou přímluvu, aby se Frank Lamberk rozpomněl na úctu, kterou dluhuje svému roditeli a nepokládal se nikterak za zkráceného, ač se to snad zdá tak na první pohled; druhý a pozornější pohled, a ne-li druhý, tož jistě třetí a nejpozornější, přesvědčí jej, že tomu tak není nebo není prý alespoň v té míře, jak by se na první pohled mohlo zdát; aby tedy Frank Lamberk nebral v odpor poslední pořízení otcovo – což prý by bylo pravděpodobně velmi málo úspěšné již proto, že je sdělával rechtsanwalt Frauenhort – a k soudnímu projednávání pozůstalosti aby zmocnil za sebe téhož výtečného Frauenhorta, nad něhož není prý v Berlíně lepšího odborníka a který prý jej obslouží výjimečně levně ze starých sympatií k nebožtíku svému veleváženému příteli, jehož konec byl ovšem poněkud zakalen rozlady domácími, které žel nejsou dnes výjimkou ve světě zřejmě vyšinutém ze starých vyzkoušených kolejí dobrého mravu a bázně boží.

Zákoník domluvil a sklonil stoudně po této všeobecně moralistní úvaze o úpadku mravního smyslu moderní společnosti zrak k zemi a rozhodl se pak, přibít jej pevně, alespoň na minutu, než mine první výbuch rozhořčení a odporu poškozeného, jejž bezprodlení očekával, na své boty ku podivu obšírné při jeho podprostřední drobné postavě. Poslouchal již půl minuty, ale bouřka nepřicházela; i hnán zvědavostí, osmělil se a povznesl svou rozbředlou, vačnatou a laločnatou hlavu a nechal ji chvíli v opatrné prostřední poloze… Ale jaký byl jeho úžas, když spatřil chýlit se nad sebe světlou tvář mladého muže, skoro vytrženou přemírou vnitřní radosti, a ruce jeho hledat k stisku jeho dlaně, semknuté zatím pro vypočtený efekt rozšafné bodrosti nad těžkým zlatým řetězem na bílé pikové vestě.

„Všecko, co chcete a čeho si žádáte, pane Frauenhorte! Všecko, úplně všecko, světlo německé vědy právní, ozdobo cechu advokátského. Nikdy nebudu brát v odpor poslední vůli svého otce, ne ovšem proto, že jste ji dělal vy, pane Frauenhorte, čímž nemíním přisámbůh dotknout se vašeho odborného věhlasu, nýbrž proto, že je mně svatá jako jeho památka. A to, že mne obdaroval v rozhodnou chvíli právě rodným statkem, prokazuje mně službu, nad niž neznám v tuto chvíli větší a cennější. Nemohu mu dost poděkovat za jeho rozhodnutí, které, cítím to jasně, bylo prozřetelnostné.“

„Ale nezapomínejte, pane inženýre,“ vybleptl advokát, úžasem úplně z míry přivedený a vzpamatovavší se, až když neopatrné slovo vyskočilo z úst, „že statek jest skoro do polovice obtížen hypotekami.“

„Tím lépe, pane Frauenhorte; nebudu aspoň parádním hospodářem svátečným, nýbrž doopravdy, i pro všední den; budu bojovat s dluhy a zdolám je, doufám, záhy.“

Trojí soustava vaků: podoční, lícní i podbradkové na tváři advokáta berlínského se zachvěla, jakoby do ní vjela elektrická jiskra, a kulaté, poněkud buličí oči div nevypadly z hlavy úžasem. Takové řeči neslyšel věru posud, třebas byl nejlepší odborník berlínský s třicetiletou praksí a třebas slul Wedekind Frauenhort a byl chloubou svého cechu a kostelním starším své čtvrti…

Pak uvědomiv si, čeho jest dlužen své vážnosti i svému prospěchu, ovládl se a pokusil se o jakousi starozákonnou bohulibou veselost, když mna si ruce pronesl:

„Tím lépe, tím lépe. Jste statečný mladý muž, pane Lamberku, a lituji jen, že se nedožil této chvíle nebožtík pan otec. Byla by jej vyvedla z bludu o vás, ač-li v něm vězel. Máme i v starém zákoně příklady rozporů mezi otcem a synem, ale, pokud má pamět sáhá, vždycky se ještě na konec srovnaly… Na štěstí jsem tu já, abych přijal toto mravní dostiučinění za něho, což také, při sám bůh, radostně činím“ a potřásal hlučně a bodře rukama Frankovýma. „Račte mně tedy podepsat plnou moc.“

A odcházeje již s kořistí v kapse, udeřil se náhle, ve dveřích skoro, plochou rukou do čela a zvolal:

„Ich, pflichtvergessener. To tak radost z vás bohulibého dědice mne pomátla… Tedy: ještě něco, nač bych byl málem zapomněl. Nebožtík pan otec odevzdal mně také před dvěma měsíci balíček listin pro vás, pro případ, že by náhle zemřel. Jsou to ovšem asi jen věci, které mají pouhé pretium affectionis, ale přes to…“

„Vy že máte listiny pro mne? Okamžitě sem s nimi! Půjdu s vámi rovnou a hned, slyšíte, hned mně je musíte vydat,“ zvolal mladý muž, přechvacuje se hlasem i gesty a zatínaje prsty do ramena advokáta, který div nevykřikl bolestí a marně se snažil je setřást ze svého těla.

„Um gotteswillen, pane inženýre, pusťte přece. Přinesu vám je hned, přisahám vám, do hodiny jsem zde s nimi. Jako že se jmenuji Wedekind Frauenhort.“

A sestupuje po schodech, aby splnil svůj slib, rechtsanwalt pan Wedekind Frauenhort účtoval psychologicky, jak říkal, se všemi dojmy právě zažitými, jak měl již ve zvyku na konci každé své právní úlohy – a všecko, co v životě podnikal, bylo mu jen právní úlohou – aby je podtrhl posléze nejsilnějším lineálem své kanceláře, výborně zásobené těmito užitečnými nástroji, a sečetl svým nábožensky umravněným lutherským mozkem v tuto summu:

‚Zpražený mozek; bezesporně: zpražený mozek. Ale co jest mně konečně po tom? Škodí jen sobě, ne jiným, a mně dokonce prospívá.‘

A zjistiv tuto zásadnou nepřítomnost jakékoli dolosnosti vůbec a vůči sobě zvláště u ubohého Franka Lamberka, prominul mu velkomyslně jeho výstřednost, které jinak neodpouštěl nikomu, pokládaje ji za sám hřích proti státu, národu i církvi, ano pokusil se blahovolně i usmát se ve vzpomínce scénám, které jej s počátku div nepoděsily.

Frank Lamberk pozdržel se ne déle týdne v Praze a na Křižnikách, pořádaje a řeše jen věci nejnaléhavější, aby odjel pak s Janem Bezzemkem do Čestína. Statek, který mu odkázal otec, byl pronajat židu-nájemci, i nezbývalo jeho majetníkovi prozatím nic jiného, než aby se usadil v domku starého sluhy, ostatně dosti prostorném a velmi čistě zařízeném.

Vesnice, když do ní přijeli oba noví obyvatelé, upadla již do zimního spánku. Baráčky a chatrče byly ucpány a zabedněny proti severáku, který fičel od hraničných kopců stejně vytrvale jako vtíravě; a jen pootevřely-li se dveře, zaslechl jsi klepot člunků tkalcovských nikdy nezmlkající a měřící spolehlivě jako hodiny čas zvláštním mátožným, pobledlým a vychrtlým postavám, živícím jeho chod stejně spolehlivě do posledního dechu jako vytrvalé železné závaží postup ručiček na ciferníku.Potok opadlý již dávno po přešlých deštích podzimních crkal v sníženém nehlubokém korytě s jakousi bezillusivnou střízlivostí a rád se choulíval ráno dřímotně pod první pobřežní přímrazek ledný. Chladně šeré dni a bezhvězdné hluché noci přecházely v sebe bez ostřejšího ohraničení, roztekle a rozplizle; a prohlédlo-li na chvíli ve dne slunce, bez ohně a vášně se vylilo na mlčící lada, hnědou zemi pluhem odkrytou, uzavřené hradby černých lesů; a když zmizelo v mlžné chmuře, kyselý žlutozelený přísvit třásl se chvíli za ním, aby pojal naposled ztrnulou vlnu klikatého obzoru ve svou odtažitou dálavu. V noci světélka prýskala jako bludičky za kalnými zamženými okny a hasla jako ony, když se zdvihl šelestný závan písně duchařské.

Mladému muži bylo, jakoby zabloudil mezi přeludy a jakoby se sám odhmotňoval mezi nimi. Lid byl nedůvěřivý a uzamykal se často před cizincem z nesvé vrstvy pokorným plachým úsměvem, který bránil proniknout hlouběji stejně dobře, ano lépe než vzdor nebo odpor; a tak byl druhem Frankovým stále skoro jen Jan Bezzemek, s nímž chodil po kraji a který mu odkrýval jeho tajemství svým blouznivým obrazným videm. Neboť duše starcova byla dětsky naivní za všemi přisvojenými vlastnostmi a mravy velkoměšťákovými; a víra v staré zkazky, pověsti a pověry nepohasla v ní nikdy, a nyní, v stáří, dotykem s rodnou půdou, vroucně milovanou a po rozmarech osudu tak dlouho míjenou, rozdoutnala se v něm znova. Kraj ožíval ve vypravování sluhově podivným životem, půl vzpomínkovým, půl fantastickým. Nebylo hřbitova, aby neměl ve vypravování starcově svého zázraku, lesa, aby nebyl jevištěm nějaké strašidelné příhody, pískovcové skupiny skalní, aby nebyla skrýší poustevníka, kajícího se z nějaké temné viny, nebo pronásledovaných vyznavačů tajné víry, božích muk na rozcestí bez pověsti o nešťastných milencích. Jak podivná, záhadná věc je duše lidská,‘ řekl si Frank, poslouchaje zkazky starcovy a přizpůsobuje se jeho víře, aby ho nezranil; ‚skoro půl věku žije tento člověk v cizině, pobude v té době doma jen několik neděl přeletem a jako na stanici přestupné, kde se mění železniční dráhy světových směrů; a vrátí se domů a naráz jakoby zetřásl se sebe všecko pracně naučené a přivychované a stává se bezmála tím, kým odešel odtud: plachým, věřivým jinochem, pokorným dědicem vší minulostné legendárné krásy svého rodiště.‘

Podivný duchový neklid chvěl se posud v ovzduší tohoto kraje zdánlivě tak jasného, pokojného, ano nehybného, hotový ihned jej zakalit, nejinak než stín plujících oblak nebeských odražený v zadřimlé a přece přecitlivé hladině vodní a smoutící ji ihned v znepokojivé temno. Nebylo zde již kacířské víry bratrské, pro niž trpěli a strádali ještě pradědové, ale jakási odprysklá jiskra z ní řeřavěla přece v duchařství, v této dobově zabarvené žízni po náboženství a životě nadsmyslném, v této touze po věčnosti, která prošla bezděky sképsí věku přírodozpytného a chtěla se i ve své blouznivosti opírat o pokus a zkušenost. Život nebyl tu jistě nic romantického, naopak: nejtvrdší a nejstřízlivější robotou, vystřebávající krev z žil, vyssávající morek z kostí; nebylo tu ani zbytečných slov, neboť i ta uloupila by něco z času, jenž musil být cele a úplně věnován dílu; nebylo snění, nebylo idylly, nebylo sentimentality, ano nebylo skoro ani největších svátků, přikazovaných církví k oddechu a rozjímání. A přece – přece tyto zajaté bytosti, přikované k potřebám a nutnostem nejhmotnějším, zdvihaly hlavu znepokojeně za každým závanem větru duchového, vniklým do jejich žaláře, za každým stínem oblačným, za každou zkazkou z jiného světa a o jiném světě, a na dně jejich zraků, starostí pobledlých a trudem vyhaslých, nítilo se cosi, co bylo ohněm neuhašeným a touhou neulitou.

Ale byla to zvláště četba papírů otcových, odevzdaných Frankovi berlínským advokátem, která přiblížila nad všecko tento kraj srdci mladého muže, změnila mu jej v posvátnou zemi zaslíbenou jeho rodu a povýšila jej nad všecky země východu i západu: vždyť byl jevištěm, místem působení i smrti, předmětem nekonečné lásky muže, který stál nyní na obloze jeho mysli jako polárka, strýce jeho Kašpara Lamberka.

Hned ve wagoně otevřel mladý muž balíček listin, odkázaných mu otcem, a nalezl v nich kromě pečlivě vedeného deníku zvěčnělého těžitele hmoty, přerušeného však záhy po jeho přesídlení do Berlína do společné domácnosti s Fanchettou Meyerovou a rázu skoro výlučně odborného a neosobního, zabývajícího se dílem minulým a soudícího je a připravujícího zároveň dílo příští, neveliký zažloutlý sešitek, prošitý zelenou hedvábnou nití, nadepsaný na štítku vyrudlým inkoustem: Některé myšlenky a vzpomínky Kašpara Lamberka, plukovníka na odpočinku, ale činného posud vojáka božího, a pod tím drobnějším písmem jako motto: Vita hominis militia est super terram. Zbožná úcta, která prochvěla tehdy mladého inženýra, dala mu odložit tuto relikvii, poněvadž zdálo se mu znesvěcujícím, číst zde v pustém hluku a neladu rychlíkového kupé, nedbale a bez náležitého soustředění mysli něco, co zrálo dlouho v odloučenosti od světa, v líbezné samotě, jako plod účinné víry a lásky k Bohu i k člověku, zaléváno milostnými anděly, živeno modlitbou, prací a rozjímáním, trojím paprskem téhož svatého slunce duševního. Ani v Praze, ani v Křižnikách nedotkl se z týchž důvodů drahého sešitku; teprve v Čestíně, některý týden po svém příjezdu, když se vcítil již poněkud do rázu rodného kraje i lidu. Vrátil se jednoho bouřného listopadového podvečera, bičovaného vánicí sněhovou, z pohorského hřbitova, kde spal vedle jiných jeho předků pod prostou žulovou deskou, nesoucí jen jméno a datum narození i úmrtí, ve stínu dvou ponurých rozsochatých jedlí i strýc Kašpar, a rozevřel zbožně pohnut vzácný odkaz. A jal se s utajeným dechem a s okem rozhořelým čísti zápisy, psané rukou dávno zetlelou, ale tehdy ještě na podiv pevnou, písmem zvláštně výrazným, jakoby ostře vykristalisovaným dlouhou kázní myšlenkovou.

2. července 1886. Druhé výročí mého obrácení; druhý návrat dne, kdy jsem se po soudu světa pohřbil za živa v této samotě, hůře než kdybych mrtvý ležel v hrobě. Podle jedněch učinil jsem to z pomateného rozumu, nepříčetný a nezodpovědný, podle druhých, shovívavějších, obzíravějších a, jak se domnívají, psychologicky poučených, abych zabránil vypuknutí šílenství na obzoru již již stojícího, které prý mne ohrožuje již léta, tedy z jakési poslední chytrosti, abych předešel nejhorší nebo aspoň abych oddálil nejhorší, to jest chvíli, kdy se možnost stane skutečností, hrozba pravdou.

Ó těch soudů tohoto světa! Ó těch rozumů tohoto světa! Ó té lásky tohoto světa! Ó toho přátelství druhů, kteří tě přece ubezpečovali tolikrát svou oddaností do posledka!

Všem mým opravdovým důvodům, jak jsem jim je vykládal poctivě, když jsem podal žádost o výslužbu, se potutelně smáli, pomžourávajíce na sebe po straně očima dopovídajícíma, co ústa napovídala: Ano, rozumíme mu; stydí se za svou nervovou nemoc, stydí se za blížící se šílenství; jest to ostatně pochopitelné: buďme velikodušní k němu, buďme shovívaví, mějme s ním soucit – býval to dobrý kamarád, a tak si ho konečně zasloužil… Chce ji maskovat jakýmsi romantismem, zastřít jakousi sentimentalitou, zabarvit něčím módním, co běhá právě knihami a co z nich vyčetl. Na ja, ten starý Gottsucher Tolstoj… ten taky mate lidem mozky. Ale nás neoklame! Jest třeba dát mu to najevo, přes to, že jsme a chceme být k němu shovívaví, nebo spíše: právě proto! Už proto, aby si nemyslil, že nás dostal a že jsme mu sedli na lep!

A jeden z nich, Hopfner, druhdy můj přítel nejdůvěrnější, s nímž jsem čítal tytéž knihy a rozumoval jednu chvilku bezmála stejně, aby mně pomohl nebo již dokonce omluvil, citoval dokonce při této příležitosti Horatia: Beatus ille qui procul negotiis, ut prisca gens mortalium, paterna rura bobus exercet suis… A dodal pak: ‚Konečně chápu to a rozumím ti. Již v době římského imperia, za Augusta, vyskytovala se první romantika, první předzvěst rousseauismu. Již tehdy unaven byl člověk velkoměstský neumdlévající prací, věčným ruchem díla, spěním zdánlivě bezcílným; již tehdy toužil po přírodě, po idylle, po zátiší, po umělém přiblížení se předvěkému stadiu lidství; již tehdy rodila se touha po primitivismu. Rozumím ti a mám již nyní chvíle, kdy bych tě snad rád následoval, a možná, že budou se ty chvíle množit a stupňovat; ale dnes soudím přece ještě, že jest mužnější, překonávat je jako pokušení slabosti a vidět v nich to, čím v pravdě jsou: příznak oslabeného zdraví, které jest třeba léčit.‘

A když jsem protestoval a vykládal mu po pravdě své rozhodnutí jako ryze vnitřní, vyplynulé z lepšího poznání pravdy, když jsem volal: ne, ne romantika, ne útěk ze skutečnosti, ale touha přiblížit se skutečnosti skutečnější než ta zde, polosnová, polodřímotná, otrávená a mátožná, uvězněná a hynoucí v pošetilostech hmoty, náhod, nervů, zvyků, rozmarů… hledání skutečnosti opravdové a celé a celá služba jí, život v duchu a v pravdě… usmál se shovívavě a odmítavě zároveň jako lékař odbývající pokrčením ramenou nebo mávnutím ruky utkvělé představy duševně chorého: Ach ano, rozumím ti, nenamáhej se, prosím; ano, znám všecky ty příznaky, které mně zde předvádíš, a ony utvrzují mne právě jen v mé diagnose. Jsou to nervy, nervy, rozrušené nervy; ony tak zkreslují člověku svět a život a odívají se právě do těchhletěch myšlenek a programů, které mně zde rozvíjíš. Ostatně, jak ti pravím: Rozumím ti; odejdi a léč se; za rok, za dva můžeš se vrátit; ve mně nic se nezmění, nic se ti neodcizí; příliš jsi smíšen s nejlepšími chvílemi mého mládí, příliš byls strůjcem nejkrásnějších jeho hodin, abych mohl na tebe zapomenout. Chceš-li, zachovám ti zatím zde tvůj byt, alespoň jeden jeho pokoj, kdybys zatoužil občas, zaskočit si do Vídně a nalokat se jejího vzduchu. Dohlédnu na něj nebo dej přestěhovat svůj nábytek ke mně, mám prázdné podstřeší, kde možno mnoho z něho složit. Budu ti často psát a posílat ti na venek všecky zajímavější knihy, časopisy, brožury… Můžeme se občas i vídat; dovolíš-li, navštívím tě v létě v tvé poustce…

A posílal skutečně, věrný přítel, knihy a publikace, alespoň první rok, pravidelně a svědomitě, ale kdo jich nečetl, ani svědomitě, ani nesvědomitě, ani pravidelně, ani výjimečně, byl jsem já. A psal opravdu, alespoň prvního půl roku, horlivě, ale kdo neodpovídal a později listů jeho ani neotvíral, byl jsem já – tak jsem ztratil všechno pochopení pro jejich obsah. A tak jsem ztratil i smysl pro všecko, čemu se říká v starém světě zdvořilost nebo slušnost; tak jsem se zde zvrhl v barbara… a přerodil v blázna a sprosťáka… I přijet za mnou chtěl a ohlásil mně již svou návštěvu, ale kdo jí nevítal a kdo se omluvil, byl jsem já, neboť nemohla mně již nic dát, nic přinést kromě nudy a prázdna, jimž jsem právě stěží unikl.

7. července. Cella continuata adulcescit. Nebyl bych věřil, když jsem se uzavíral první večer do těchto dvou pokojů v rohové vížce starého zámečku, vyplulé nad okolí jako nízký holubník, když jsem bděl první noci na loži, zmítaje sebou v děsivých polosnech jako blínem nebo rulíkem otrávený, že vejde jednou mír do mého srdce; a zatím, jak milosrdný jest Bůh! Jakou duhu sklenul nad krajinou zatopenou a popleněnou! Obilí znova kvete, krásnější a vyšší než bylo před potopou, a skřivan trilkuje svou důvěřivou píseň, stoupaje k nebi čistému jako úsměv boží.

Jak daleko jest za mnou starý život! Zmizel již dávno v tmách a mlhách nepaměti jako břeh, od něhož odrazila loď vystěhovalecká. V prvních měsících byly chvíle, kdy mne zachvacoval pustý stesk po něm, černá rvavá lítost; tu zdávalo se mně, musím se uvrhnout do vody a stůj co stůj doplout k němu, ne-li já živý, aspoň má mrtvola utopencova… Jen v jeho hořké lítostné půdě, zdálo se mi, musím být pohřben, ač mám-li dojít klidu. Ale chvíle ty řidly a řidly, a nyní nepřekvapilo by mne nic víc, než kdyby se jedna z nich vrátila. Jsem si jist, že bych jí neustrašeně pohlédl do mihotavé tváře beztvaré mořské medusy a že bych jí nepoznal dříve, pokud bych jí nevylovil z proradných vod obraznosti a nevynesl na břeh pod jasné nebe a bleskné slunce své dnešní mysli, kde by se zeschla v trochu slizu a roztekla v ždibec pestrého bláta. Naučil jsem se dnes již, vysvobozovat bludné touhy a začarované žádosti z jejich kletého poslání a vracet je jejich smrti, očištěné a uvolněné.

Vzpomínám dnes ne bez shovívavého úsměvu na chvíle, kdy jsem lítostnil a tesknil proto, že slábly mé vzpomínky na přátele, na lidi, na věci, na fantomy ze starého břehu, a hlavně na ni, na bledý Evžin obličej s teskným úsměvem, odcizujícím ji více ještě oku než dovedl její tmavý závoj; kdy drahé mně kdysi tváře, a hlavně jedna z nich, bledly a se rozplývaly v mlze, tratíce určitosti, výrazu, smyslu i hudby. Jak jsem se ještě ulekl, když jsem poznal, že i ze snu mého zmizela a že i zde leží pusto, tma, noc mezi námi. Klesá intensivnost mého života duševního? říkal jsem si v hoři, nevěda, přát-li si nebo bát-li se toho. Až přišel den, kdy jsem pochopil: naopak jest tomu; stoupá tvůj život duchový, mohutní a sílí; chabne-li co, jest to jen život smyslů. Sílí tvůj život duchový, blížíš se Bohu; proto do mlhy a dýmu ti ustupuje a do prachu se ti propadá svět i život časný. Pohan řekl by: blížím se Lethe; až ji přepluji, zapomenu na všecko; méně než mha a pára budou mně postavy lidí kdysi vášnivě milovaných. Já, křesťan, věřím však, že se blížím Bohu; až splynu s ním po svaté jeho vůli v blažené smrti, nezapomenu však nic, neztratím nic z života minulého, naopak: v něm naleznu všecko, v něm vrátí se mi všecko, všecko, všecko, co bylo v mé minulosti hodnotné, krásné, pravdivé – ale očištěné nyní od rmutu chvíle, vykoupené z vášně, strázně, strachu a nepokoje… slunečné, přepodstatnělé i zvěčnělé. On jest místo, v němž se setkávají neustále všecky duše; společenství i jednota vší krásy, síly, milosti; věčná sláva a chvála mu za Život, věčnější za Smrt, neboť ona jest Život věčný.

10. července. Vzpomněl jsem si poslední dobou několikráte, jak Hopfner mluvil tehdy o možnosti, napravit všecko u Evženie, a jak se nabízel sám za prostředníka k tomuto úkolu a zaručoval mně úspěšnost svého případného poslání. Domníval se tehdy, že musí býti velkomyslný, když počítá s pravděpodobností, že bude mým nástupcem. Měl jakési představy o cti po vzoru svých filosofů, které čítal, a duše jeho nebyla nízká; dusilo ji jen prostředí, v němž žil a v něž, žel, věřil a od něhož, dvakráte žel, nedovedl se odpoutat ani hmotně, ani duchovně. Ale já se k ní vrátit nemohl, poněvadž jako Rancé spatřil jsem svou milenku mrtvou, nikoliv mrtvou hmotně, ale duševně, v jedné chvíli osudného pohledu vnitřního, kdy se nemýlíš; tehdy se mně zjevila tím, kým v pravdě byla poslední dobou našeho poměru: mrtvolou, žijící lžiživotem; a tehdy pochopil jsem také k své hrůze, že i já byl spoluvinen duševní smrtí její. Prodlévat déle bylo by tolik, jako dobíjet a ničit po ní i sebe. Proti vší sentimentalitě, proti marnivosti svého nitra, proti světskému pojetí cti, jak je představoval v tu chvíli Hopfner, vztyčilo se hrůzně tvrdé, ale i hrůzně slavné a hrdinské přikázání Kristovo: Nechať mrtví pohřbívají mrtvé; ty však živ jsa, následuj mne! Neuposlechl jsem až po bojích niterných a po bojích nejstrašnějších; až když jsem byl pochopil, jaké vražedné rozpory a protimluvy obsahují světské pojmy cti a lásky. Láska ve světském smyslu znamená vraždit toho, koho miluješ, svou vášní, a sebe s ním; jest tolik jako vražda zmocněná sebevraždou. A čest po světském smyslu není nic, než drzost hájit vždy a všude a proti každému svého bludu a hříchu a setrvávat v něm důsledně. Dnes, kdy přehlížím celý svůj vztah k Evženii, děkuji Bohu za milost, že mne osvítil v pravý čas a přes marný stud světský dal mně správně se rozhodnout a rozhodnutí své provést.

Kdybych byl ještě půl roku Evženii „miloval“ starým, t. j. obvyklým světským způsobem, jistě bych jí dnes nenáviděl k smrti, opovrhoval jí, hnusil si ji a klnul jí, ač-li bych jí byl dříve nezabil; kdežto takto miluji ji dnes doopravdy a památka její jest mně svatá. Blahořečím jí, neboť ona byla stupněm, nutným stupněm na mé cestě k Bohu; prostřednictvím opravené, očištěné lásky k ní nalezl jsem Boha a mohl uzavřít nedokonalou lásku lidskou do nekonečné dokonalé a svaté lásky boží a zachovat z ní a prociťovat v ní tak celou její symbolickou krásu.

Bůh ve své lásce může být i žárlivý na svého ubohého tvora nebo lépe: jevit se nedokonalosti lidské žárlivým.

Láska pozemská zabíjí, stane-li příliš dlouho na svém předmětě, žádajíc si ho touhou smyslnou do vlastnictví hmotného; prodlévá-li na něm a pozdí-li se na něm, zatím co jest jí jím jen projít a nést se dále do nekonečna, spět ve věčnost za Ním, který musí být její vlastní cíl i touha.

15. července. Dnes jest tomu právě rok, kdy jsem dostal poslední vzpomínku z druhého břehu; od té chvíle tma za mnou, tma přede mnou. Jsem již jim jen jménem, zavaleným tmou nepaměti, zvukem hlasu, šelestem rtů, který vstává a hyne, aby byl zapomenut, dříve než dozní. Usoudili asi, že nervy se nelepší a že konečně zbytečno by bylo čekat, až se z nich vykouří jejich rozmary a vrtochy, když život jest tak naléhavý a také na nikoho nečeká; že konečně zkušenost učí, že nervy nikdy se nelepší, nýbrž stále horší. A tak se pokřižovali a zanechali mne mému osudu nebo v pravdě: Bohu, a vrátili se sami ke svým bůžkům, jimiž jsou jednomu honba a lov, druhému literatura nebo umění, třetímu dobrý doutník po obědě, čtvrtému partie šachové v klubu, pátému politické hovory a intriky, šestému sbírání leptů nebo japonských dřevorytů, sedmému boston – k bůžkům, jimž jsou ochotni obětovat všecko nejdražší, co mají: možnost lásky k jiným bytostem a zejména k jedné z nich, nejskutečnější ze všech a nad všecky – za jedné podmínky: že pomohou jim ubít to, z čeho nedovedli nic udělat: čas, dlouhou chvíli.

19. července: Dnes vím, že není života kromě života nepodmíněného, to jest onoho, jenž směřuje k absolutnu, v němž nechceš pro sebe ani úspěchu, ani prospěchu, v němž jsi jen věcí boží nebo lépe dělníkem jeho; v němž neosobně spolupracuješ ne na svém, nýbrž na jeho díle. Jak malicherná jest ti nyní všecka ctižádost světská a osobní, jak jsi z ní vyléčen, jak vykoupen! A ne jen malichernou, i nízkou jeví se ti nyní; což není znakem duše otročí, vkládat soud z vlastního svědomí do rukou lidských, do rukou nepoučených, roztržitých a nejemných, jež nedovedou zvážit nic víc a nic jiného než hrubou hmotu, a také tu jen zhruba a tak podle oka? Pravá ctižádostivost jest ta, která chce tě mít jedním z Jeho nejlepších dělníků nebo ještě lépe: která chce vydat všecky vlohy, všecky síly, jež jsi přijal, Jeho dílu a pro Jeho dílo, a jen pro ně; a nepřemýšlí o ostatní nehloubá o ničem, tak klade se cele do díla a jen do díla.

Taková ctižádost ví, že On jest jediný udíleč slávy a není jiné slávy mimo tu, kterou on udílí; a udílí ji šťastnou smrtí, neboť není slávy mimo ni a její věčnost. Není slávy mimo hrdost, která taje jako sníh v jeho slunci, a pouze v jeho slunci; není pýchy velkému duchu mimo pokoru před ním.

Jak rozumím dnes dantovsky vznešené, byť na první pohled sibyllinské větě: Sláva jest slunce mrtvých!

20. července. Přemýšlel jsem mnoho v modlitbách dnes v noci o životě nepodmíněném. Není pro člověka než dvojí konečné nepodmíněnosti: nepodmíněnosti života v Bohu a nepodmíněnosti smrti v ďáblu. Čím déle žije, čím víc přemýšlí, tím určitěji musí se rozhodnouti pro jednu z nich; a nejen pro člověka, pro každý život na zemi nadejde chvíle, kdy jest mu volit mezi jedním a druhým. To jest chvíle jeho duchové zralosti; odtud gravituje již jen jako hvězda kolem svého slunce, aby v ně spadla kteréhosi dne a v něm uhořela.

22. července.und alles Drängen, alles Ringen ist ewige Ruh’in Gott dem Herrn. Procítil jsem dnes večer po znojném dni plném chvatu, spěchu a práce, když jsem usedal pod rozkošatělý hvězdný strom nebeský, jako posud nikdy smysl a krásu těchto veršů Goethových, které jsem četl před tím několikrát, aniž jsem jim plně rozuměl. Samy od sebe snesly se mně tentokrát na rty; nalezl jsem je, aniž jsem jich hledal, jako unavený žnec vonnou jahodu uzrálou u své prašné nohy na cestě pasekou domů s pole. Co jest v nich všechno řečeno? Jaká tajemství jsou tu napověděna? Že boží klid a naše práce jsou jedno; že co nám práce a působení, jemu klid; že všechny zápasy, boje, tísně naše jsou jen příprava ke klidu v něm? Vešel jsem do svého pokoje a při svíčce obletované můrami četl jsem jako nejhlubší vysvětlení těchto veršů poslední dvě kapitoly Konfessí sv. Augustina, které mně vždycky vhánějí slzy do očí. Nevypověditelné zde jest řečeno; nedosažitelné zde zachyceno; a myšlenku domýšlejí zde pokorné síly ekstatické a modlitba, jako oheň domýšlí olej a smrt život.

„Pak i ty spočineš v nás, jako v nás nyní působíš; a tak bude toto spočinutí tvé v nás jako naše díla zde na zemi jsou tvoje díla v nás. Ty, Pane, působíš vždycky, ty odpočíváš vždycky. Nevidíš v čase, nepohybuješ se v čase a neodpočíváš v čase; a přece tvoříš zření v čase, ano čas sám a pokoj od času.“

„Vidíme tedy všecky věci, které jsi učinil, poněvadž jsou; ale poněvadž je vidíš, jsou. A protože jsou, vidíme je vnějškově, a poněvadž jsou dobré, vnitřně; ty však viděl jsi je již tam hotové, kdy jich ještě nebylo a kdy měly býti sdělány. V jiný čas byli jsme náchylni, činit dobro, když je byl duch tvůj v našem srdci zplodil; ale byl čas, kdy jsme prchali od tebe a byli nakloněni jen ke zlu. Ty však, jediný a dobrotivý Bože, nikdy jsi neustal činit dobro. A jsou-li některá díla naše darem tvé milosti dobrá, nejsou přece věčná; dávají nám doufati, že spočineme jednou ve tvém nevyslovitelném posvěcení. Ty však, ty dobro, jež nemá potřebí jiného dobra, odpočíváš vždycky, poněvadž tvůj odpočinek jsi ty sám. Který člověk dá však duchu člověkovu pochopení této pravdy? Který anděl zjeví ji andělu? Který anděl člověku? Od tebe musí býti vyprošena, u tebe chce býti hledána, u tebe třeba tlouci – tak, tak budeme přijati, tak nalezneme, tak bude nám otevřeno. Amen.“

23. července. Přemýšlím, kudy chodím, o tajemství práce a tvorby. Ne každá práce jest tvorba; ale tvorbou může býti i práce zdánlivě nejnižší, pokud jest posvěcena účelem a prováděna duchovým řádem a zákonem – ony jsou to, co povyšuje práci na dílo a činnost lidskou na tvorbu. Tvoří dělník zemědělský, tvoří dělník tkalcovský, pokud pracuje po duchovém příkaze, po rozkaze božím, jenž jim uložil, odkrývat smysl země a života na ní a zakrývat osobu jejich; ale netvoří básník, malíř, hudebník, třebas byli sebe dovednější a obratnější a sebe víc oslňovali své čtenáře, diváky a posluchače, a třebas sebe víc byli ctěni a zbožňováni jako geniové, pokud slouží své marnivosti a pokud se zrcadlí ve své práci náhodnostmi a malichernostmi svých osob a hlučivou pomíjivostí svých chtíčů. Práce není ještě dílo; teprve posvěcená práce jest dílo, a posvěcena může býti každá práce, zdánlivě zcela všední a zdánlivě zcela hmotná a tělesná, když dělník pracuje z příkazu božího a jako spolupracovník jeho; a práce zdánlivě duchová a tvůrčí jest v pravdě zcela hmotná a pomíjivá, pokud se v ní dělník oddělil od svého tvůrce a jeho zákonů i plánů a v hrdosti samolibé a soběstačné přemítá a přemisťuje v sobě svou nicotu. Jeho práce nemá středu, k němuž by se upínala, nemá skladu celkového, jemuž by se podřizovala a v nějž by se klínila; jeho práce rozkládá a neskládá; množí a stupňuje rozpor a rozlad světový a životní, trhá a rve jeho rány, neléčí a necelí jich. Lépe by jí bylo, kdyby nebyla vůbec podnikána; lenivost méně zla působí a konečně jest i záslužnější než taková lžipráce.

24. července. Jedinečná výsostnost tvorby a jedinečné štěstí, jež ti působí a kterým tě oblažuje, jest v tom, že jí v nejhlubší pokoře a z rozkazu jeho napodobíš svého Tvůrce; vším ostatním od něho odpadáš nebo se mu vzdaluješ, jí pouze se mu blížíš. Nenamítej mně nikdo modlitbu; pravá modlitba jest také tvorba, a nemůže být modlitby bez tvorby; netvořivá jest mechanická modlitba pouze slovná, ale ta právě není modlitba, nýbrž lžimodlitba a sebeklam

Tvorba jest proto tak blaživá, že v nepokoji, hluku, víru a toku světovém ona jediná soustřeďuje a dává se ti rozpomenout na všecko nejhlubší a nejsilnější v tobě, na všecku sílu nadosobní, na všecku tvou věčnost. Co v pravdě jest vytvořeno, jest vytvořeno jen tak, že jsi vysvobodil ze zajetí své časnosti a nedokonalosti, své jevovosti a pomíjivosti svou osobnost nadosobní, své ‚já‘ nadčasové a mimočasové, svou nesmrtelnou duši. Neboť co opravdově jest stvořeno, nemění se již, nepohybuje se již, nepokračuje již, nevyvíjí se již; stojí zde pro věky dovršeno, uzavřeno, svět pro sebe, malá, ale celá při tom obdoba, do slova a do písmene obdoba a podoba živého teplého vesmíru, vypučelého také jako tvé dílo ze semene sebezapomenuté, sebeobětovné lásky boží.

28. července. Jest mi nad všecko jasné, že jen věřící křesťan může opravdově milovat svou vlast; jiný může milovat její hmotu z pocitu užitkovosti, nebo z jiného pocitu rozumového uctívat její pojem jako pojem právní nebo společenský, nebo posléze nadchnout se z citu hrdosti a osobní pýchy její představou jako prodloužené existence svého ‚já‘ – ale pravou láskou duchovou a duchově tvůrčí může milovat ji a rozumět jí a sloužit jí jen křesťan. Neboť křesťanství jest náboženství země a sladkostí její; křesťanství posvětilo zemi jako podmínku a jeviště utrpení Kristova i oběti Kristovy; vlast jest odtud křesťanovi i podobenstvím a předzvěstí duchové vlasti nebeské i údělem, daným mu k dílu životnému a k službě životné milostí tvůrcovou.

Neznám pošetilejšího tlachu než jest běžné mínění o křesťanství jako o náboženství pochmurném, jako o vyznávání pláče a věčném hořekování a kvílení a posýpání hlavy popelem. Křesťanství dobře pochopené je naopak náboženství síly a radosti. Obětí Kristovou vykoupena jest i země i příroda a svatou smrtí jeho posvěceny jsou i smysly člověkovy. Jest i náboženstvím osobnostním; a v tom jest jedinečná krása jeho modernímu člověku, a právě jemu. Není v něm šablonovité spravedlnosti, která působí se všeobecností zcela zásadnou a odtažitou, prosívajíc lidství jako stroj hospodářský zrno obilné; jest cele založené na milosti, to jest na osobním poměru božím k člověkovi, na milostném sestupu božím ne k člověku vůbec, nýbrž k člověku určitému, právě k tomu a k nejinému, po nevyzpytném tajemství lásky neskončené.

Křesťan, který nemiluje své vlasti, své rodné země a její určité srostité hroudy, nemiluje ani Boha, neboť ona jest ztělesněná a zhmotnělá prozřetelnostná starost boží o něho a předvídavá láska boží k němu; hmotná část Jeho odvěké myšlenky, kterou si zamiloval tebe, a právě tebe, dávno před stvořením světa, od věků, před vznikem a počátkem časů. Jí myslil na tebe a jí dal ti k obdělávání líchu právě tuto a ne jinou.

4. srpna. Svatý Benedikt ukládal mnichům svého řádu kromě tří běžných slibů, poslušnosti, čistoty, chudoby, i slib permansitatis, slib setrvávat neustále na témže místě. Byla v tom hluboká moudrost; kde není sňatku a trvalého nerozlučitelného manželství člověka s půdou, není ani pravé lásky k vlasti. Půda vychovává člověka, jest jeho největší a nejstálejší učitelka; započíná svou výchovu v dětství, prvními dojmy, jež z ní dítě přijímá, prvními podněty, které dává jeho obraznosti před všemi učiteli ostatními, a končí ji až smrtí. Cítím to až zde, když jsem se byl znova zakořenil v tomto rodném místě: tento laskavý, měkce zvlněný obzor stal se částí mé duše do slova a do písmene; žiji v jeho středu a myšlenky mé nejinak než můj zrak nabyly jistoty orientační, jak se nesou neustále za ním a k němu. Obzor jest něco duchového, něco víc než optická čára, je cosi mravného a konkrétného; i já působím na krajinu, nejen ona na mne: vychováváme se navzájem. I já zanechávám v ní svou stopu, byť nehlubokou, vedle tisícerých a tisícerých stop jiných krajanů živých, ale hlavně sta a statisíců jejich obyvatel mrtvých i já skládám její ovzduší, její opar mravní, i já se budu chvět v něm a těkat v něm rozvířenou vzpomínkou světelnou po své smrti. I má bytost a celé její úsilí budeme jednou nepatrnou značkou, písmenem, znaménkem, přízvukem, čárkou v té nesmírné nauce, jejímž nositelem jest rodný kraj, a kterou vytvářelo spoluprací s ním sta a sta mrtvých pokolení dědovských.

Kdo nežije v určitém kraji, kdo není spojen s ním tímto poměrem spolupracovnickým, stává se chtěj nechtěj požitkářem, pouhým hostem, pouhým divákem, pouhým pozorovatelem, pouhým lovcem dojmů a příživníkem, buď nádeníkem nebo rozkošníkem, ale vždycky kýmsi chvilkovým a pomíjivým, jehož stopu zametá vítr a sází na ni ihned prach a jehož bytost se tráví neužitečně vlastním pustým žalem. Turgeněv vzpomínaje některých ruských rostlin, které odervává vítr od půdy a pohání neklidně po stepích, nazývá kdesi lidi tohoto rázu perekati-polem. Mně zdají se prostě ztracenci; ztratili v pravdě Boha, kterého jest možno vidět nejsnáze mediem nebo hranolem rodné půdy, a snad i Bůh ztratil je z vidu; snad i jemu utonuli v miliardech písečných zrn lidských, stejně obroušených, stejně otřelých, stejně pustých a stejně neplodných.

5. srpna. „Království samo v sobě rozdělené pustne,“ řekl Kristus a sevřel tím do jedné stručné věty zákon všeho růstu zemského i nebeského. I největší síla, která neslouží, obrací se z požehnání v jed rozkladný a ničí sebe i svého nositele; a síla zdánlivě nejmenší, činnost podrobená co nejvíc skutečnostem hmotným a jejich omezenostem a obrácená k cíli sebe praktičtějšímu, roste, mohutní, stává se tvořivostí a požehnáním člověku, nalezla-li princip, který ji vede, určuje, posvěcuje; a poslední a nejvyšší princip všeho časného může být jen věčnost a víra ve věčnost. Síly, jež jsou soustřeďovány metodicky k určenému cíli, zdvojnásobují se; a metoda jest duchovost sama – není metody bez duchovosti; v ní založena jest vláda ducha nad hmotou, jež jinak by se rozpadla v sobě. Proto genius, síla největší, může se stát i nejstrašnější kletbou svému nositeli i celému lidstvu, není-li posvěcen celistvostí náboženskou; a kletba genia zneužitého déle leží na zemi, kde vznikl nebo kterou prošel, než hrůzy války nebo moru. Oběti těchto pohrom jsou hmotné a vymizejí s obrodou hmoty; ale ztráty, které působí genius zvrhlý, jsou duchovní a účinky se jejich nestavují hmotnou smrtí postižených, sahají za hrob a dotýkají se v jakémsi smyslu prahu věčnosti.

10. srpna. S počátku divíval jsem se, jak to, že věk svobody, kterým jest má doba, má tak málo vnitřní volnosti a století individualismu tak málo individualit, to jest osobností.

Dnes se již nedivím; není osobnosti bez síly a není síly bez metody, bez řádu, bez kázně. Všecky veliké osobnosti lidské staly se velkými jen tím, že se dobrovolně spoutaly a daly do služeb ideí a věr; jen ony a láska a horlivost, s nimiž jim v pokoře a sebeobětování sloužily, udělaly jejich velikost. Člověku je dána jediná svoboda, svoboda rozhodnout se buď k nekázni a k zahynutí nebo k víře, k pokoře, k službě a tím k síle a k opravdové volnosti v síle, neboť není volnosti mimo ni a slaboch bude nevolníkem vždy a všude. Není horší kletby než dobrota, která jest důsledkem slabosti a jež jest založena na slabosti. Mnohem lepší a Bohu milejší jest silné zlo, neboť ono jest určité, ono jest rozhodné, je jest možno tudíž překonat a zdolat; kdežto dobrota ze slabošství jest otrokyní každé náhody a nezná ve své trpnosti ani pána a vladaře; slouží dnes Petru a zítra Pavlu, nerozeznávajíc jich ani od sebe v přílišnosti své dobroty, recte: slabosti.

25. srpna. České otroctví jest něco, co nemá někdy dna: pak je to pravé otroctví duchové. Toto otroctví jest proto tak strašné, že je založeno na naprosté nevíře v ducha a v jeho sílu a moc a na naprosté víře ve všemohoucnost první jen zdánlivé skutečnosti, ano i náhody. Čech rád modloslužebnicí t. zv. faktům, a faktem jest mu všecko, co vidí, slyší, hmatá, stůj zatím opravdová skutečnost, t. j. duch a pravda, nebo nic. Čech, dočte-li se i o sobě na př. v německém listu odsudku, zviklá se, zapochybuje a skloní se na konec před tímto také-faktem. Čech nejen že otročí cizině, ale i způsob tohoto otročení vypůjčuje si z ciziny. Pozoroval jsem, že v Čechách lidé veřejně působící spílali si i po nesvém, to jest i urážkami z ciziny vypůjčenými, jako si pochlebovali po nesvém, to jest lichotkami z ciziny opsanými.

Mickiewicz v ‚Dziadech‘ rozžhaveným železem psal na nízké čelo služebnické slovanský hřích, ‚heroism otročení svého‘; jen ten zná prý Slovan. Ale Čech nemívá ani tohoto heroismu, mívá jen směšnost a ubožáctví otročení – ne velikost, které může dosáhnout otročení z nevinnosti prostého pokorného srdce. Čech jest volný tělem a dokonce rád bývá zpupný srdcem a povahou, rád furiantí nebo koketuje s furiantstvím; ale duch jeho bývá nejednou otročí, poněvadž se vzdal svého sebeurčení a složil je do jiných rukou. Nevytváří si svého osudu; skládá ten úkol rád na cizí bedra; nesoudí se sám, netrestá se sám, nekáře se sám – přijímá soud svůj o sobě z cizích úst. Cizina musí jej poučit, kdo jsou jeho velcí lidé a proč jimi jsou, sám by toho nepoznal. A bije-li se dnes ještě někdo z nás dobře, bije se v duchových vojích cizineckých. Zde se žije po cizím a neumírá se po svém. Jediná opravdová hrůza v životě lidském je tam, kde duch umírá před tělem, kde odumírá duch v těle nevyčerpaném a nezeslabeném; v takových případech vždycky bylo zneužito svatých darů životních. Bojím se, aby nebylo toho případu v dnešních Čechách.

8. září. Jak často slýchám kolem sebe: buďme praktičtí; nedejme se zavádět bludičkami citu a obraznosti; buďme střízliví a reální! Rozhlížím se českým světem a pátrám, v čem jest jeho praktičnost, užitkovost a reálnost. A vidím, že v krátkozrakosti ve všem všudy. Člověk dalekozraký, který vidí za humna, člověk předvídavý a prozřetelnostný, který myslí ve větším stylu, jest jim fantast. A tak ústí česká užitkovost a reálnost v takovéhle činy: hoří-li dům, vynes především kočku, dítě nech ležet v kolébce; jde-li o to zachránit národního hokynáře od úpadku nebo básníka od nouze, rozhodni se rozhodně pro onoho, neboť národní hospodářství nemůže být bez hokynáře, kdežto básník jest mu jen přítěží; chceš-li postavit někde hospodu nebo pivovar, vyber si k tomu místo, na němž stojí stará ušlechtilá kaple – tak zabiješ dvě mouchy jednou ranou: zbavíš svět staré přežilé fantastičnosti a dáš mu novou realitu a novou praktičnost.

Znát hierarchii skutečností a hodnot je první podmínka nejen moudrosti, ale i užitečnosti a hospodárnosti. Krásná jest bušící píseň kladiv dopadajících na kovadlinu; miluji ji, vždyť jest to také modlitba jako jest modlitbou každé dílo lidské, konané třebas jen pro časný byt člověkův: vzniklo z ducha a slouží nepřímo duchu; ale ve svůj čas, na svém místě, ve svých mezích. Že by musilo přehlušovat zbožný obřad shromážděné obce, rušit myšlení vědcovo nebo tvorbu básníkovu, že by dým tovární musil kazit sad a škvára vyvržená z pece vyžírat trávník luční, nejde mně nějak na rozum. Krása ženy, zdraví lidu, sen básníkův, myšlenka vědcova, radostnost rozjásaného mládí, čistá píseň ptačí u neotrávené vody potočné, vidění prorokovo, modlitba duše lidské v jejím utrpení a v její strázni, kajícný ston člověka zhřešivšího a poznávajícího se, úsměv dítěte honícího se za motýlem v slunci, ponorná propastnost mlčení světcova jsou také skutečnosti, a skutečnosti mnohem skutečnější než přeludná lžiskutečnost bursovních spekulací nebo klamivé výtěžky obchodního pirátství.

15. září. Každý jiný obchod než směnný jeví se mně dnes počátkem nekonečných a nezniknutých klamů i sebeklamů, lstí, podvodů a naposledy násilnictví. Člověk, který se oddělil od své rodné půdy, jenž touží po jiném, než co podává mu jeho země, jenž vidí hodnotu po výtce v penězích a ne v opravdových statcích, nutných k zdraví těla a růstu duše, jako jsou slunce, vzduch, klid, prostá strava, slovo boží i slovo básnické a mudrcovo, práce na sobě v tichu a soustředění mysli, navozená přirozeně dílem tělesným na poli a v lese, octl se na scestí a musí na konec zbloudit a zahynout. Obchod končí tím, že předmětem spekulace činí peníze; ony, které byly s počátku jen poukázkou na zboží a jen znakem a připomínkou, že stojí za nimi nějaká opravdová hodnota, stávají se posléze zbožím po výtce, hodnotou a statkem po výtce; a tu se dovršuje dílo zkázy. Ačkoliv si penězi nemůžeš opatřit nic, co má hodnotu opravdovou, ačkoliv víš, že nemůžeš si jimi koupit ani lásku, ani přátelství, ani moudrost, ani klid a růst své bytosti, ačkoliv víš nebo aspoň tušíš, že kromě tvorby na láně zemském, a výše tvorby na láně vlastní duše, není ani pravdy ani štěstí, tváříš se přece a jednáš tak, jakoby to všecko dávaly peníze; a nutíš posléze i všecky ostatní bližní, aby se sdíleli s tebou o tyto tvé klamy a sebeklamy, a nutíš je k tomu i proti jejich vůli násilím a po zlém. To vede na konec k rváčství a útisku, k bitvám i k válkám.

Vyrobí-li Evropan nějaký tovar – vezmu příklad úmyslně primitivní a řeknu třebas: Angličan kousek mýdla toaletního – jest jeho skutečná hodnota snad dvacet haléřů; to jest: tolik dal výrobce za materiál, jehož k němu potřeboval, za tuky živočišné, nějaké ty chemikalie a trochu silice lesní, a mzdy dělníkovi za zpracování toho materiálu. Ale sotva je ten kousek mýdla vyroben, všecko, nač myslí nyní a oč usiluje nyní výrobce, je prodej jeho za peníz co možno nejvyšší, přesahující snad padesátkrát, snad sedmdesátkrát i hmotu i náklady výrobní. Ale takový lichvářský prodej je možný jen mimo hranice vlasti, v zemi zdánlivě kulturně opožděné, kde neznají výroby onoho tovaru. Zde jest třeba nejprve domorodce přesvědčit, to jest oklamat, o hodnotě onoho zboží, o jeho důležitosti, o jeho nezbytnosti pro ně, a nedají-li mnoho na slova, použít po případě důvodů účinnějších a pádnějších, jako jsou rány pěstí a po případě i pažbou puškovou do hlavy. A puška musí také vykonat své dílo, jde-li o to, vyhradit takové tržiště kupcům domácím nebo uhájit jim ho od kupců cizích, neboť myšlenka, prodat tovar nevědomci za cenu padesát až sedmdesátkrát větší není právě geniálná a líhne se snadno nejen v opelichané hlavě Mra Teddy, nýbrž i v stejně hlubokomyslné lebce Monsieur Georgesa a des Herrn Stiefelfritz.

A odtud nutnost, zbrojit vojska a stavět loďstva na ochranu obchodníků a vývozců, pana Teddyho, pana Georgesa a des Herrn Stiefelfritz, loďstva a vojska ochotná dokazovat nejprve domorodcům, že mýdlo pana Teddyho, konservované nudle pana Georges, kartáčky na zuby nebo na boty pana Stiefelfritze jsou opravdové hodnoty nezbytné člověku kulturnímu, otvírající mu ráj pozemský; a za druhé přesvědčit po případě těžko chápavého pana Nasenpetra, kdyby mu napadlo, vyrábět mýdlo stejně špatné jako činí Mistr Teddy, vyvážet je na totéž tržiště jako on a prodávat je tam stejně draho jako on, že mýdlo jeho jest nekonečně horší než mýdlo Mra Teddyho a nemá naprosto práva, soutěžit na tom nebo onom tržišti s mýdlem tohoto výtečníka.

18. září. Podivuhodné jest, jak duchovost vždy a všude se mstí, byla-li utlačována nebo šlapána. Tak jsem pozoroval, jak lidé nepřátelští obraznosti upadají snadno do fantastičnosti, jako se lidé protivící se opravdové víře stávají úžasně snadno obětmi pověry, třebas pověry vědecké, přesvědčení, že věda t. zv. exaktná nebo experimentálná jest úplná a naprostá pravda objektivná v témže smyslu jako bota jest botou a ničím jiným a klobouk kloboukem a ničím jiným – podobni v tom malým dětem, učícím se teprve slabikovat, kterým písmenko jest písmenkem a nic nad to. Obraznost jest způsob a výraz myšlení a lidé, kteří neumějí myslit tímto velikým stylem nebo kteří se mu posmívají, zabíhají ku podivu snadno do jalové a pusté vymýšlivosti malicherností a nehorázností, třebas učenecky exaktně natřených. Mnoho fantastiky, to jest pustého snílkování ve vědeckých formulkách vzniklo v moderní vědě jen tím, že obraznosti opravdově tvůrčí a organické bylo upíráno její právo na konstruktivnost, že nebylo pochopeno a uznáno, že i ona má v ní své právo, i ona že je způsob myšlení stejně oprávněný jako pozorování nebo experimentování nebo zevšeobecňování ,ale ovšem nad ně všecky nesnadnější a vzácnější.

20. září. Kdo nechce opravdově myslit a tvořit obrazností, vrhá se buď na formulkovou vědu nebo na formulkové umění; a stejně tak, kdo nechce v světě hmotném tvořit, honí se za penězi. Pověra jest nedostatek síly tvořivé jako víra jest její jádro a podstata; člověk netvořivý, jenž nevěří v Boha, tuto nejskutečnější skutečnost, tuto skutečnost nad všecky skutečnosti, potřebuje bůžka, modly, klamu, zdání, formulky – jinak by nepřežil své nicoty. Peníze jsou modlou těch, kdož nemají Boha; honba za nimi opatřuje jim zdání tvorby, díla, činnosti. Nejsme mrtví, ne, nikoliv, nejsme nikterak mrtví, ani nikterak neužiteční sobě a jiným – vždyť se ženeme za penězi, vždyť si opatřujeme peníze, získáváme peníze a tím obohacujeme sebe i svou vlast! Tak hovoří jalová duše a hrubé srdce.

Podivný tvor je člověk. Jest stvořen k uctívání pravé Praskutečnosti, a uctívání to je možné jen tvorbou. Bůh a tvorba v něm a k němu – toť člověk v plném krásném smyslu. A proto nemá-li Boha nebo nechce-li ho mít a nechce-li tvořit, musí si je vylhávat, musí klamat nejprve sebe a pak jiné. Musí se tvářit alespoň, jakoby pracoval na díle sobě vykázaném, jakoby tvořil; proto i zahaleči a blátošlapové, i ničemové a hráči bývají vážní a vykonávají své nicůtky k smrti vážně, slavnostně, někdy přímo obřadně s opravdovostí až komickou tomu, kdo prohlédá jejich vnitřní prázdno. Vážně a slavnostně vstávají dokonce, když udeřila jejich hodina, od svého stolku hracího, pozdvihují se od svého kulečníku jakoby od vážného díla a vážně uléhají na znak na zemi a vážně umírají. Znám lidi, kteří raději počítají týdny a měsíce chloupky na zádech nebo na nožkách nějakých brouků, než by čtvrt hodiny do opravdy myslili – tak se bojí života v duchu a tvorby v něm; ale pokud počítají články nebo chloupky nebo nožky nebo tykadla na svých červech nebo broucích, činí to s vážností obřadnou a jako opravdoví kněží vědy berou se s krajní důležitostností. Znám lidi, kteří raději léta a léta vysedají v archivech a opisují staré, bezvýznamné listiny, než by den opravdově tvořili, to jest myslili – takovým utrpením, takovou hrůzou jest jim všecko, co souvisí s duchem a co se odpoutává od bezprostředné faktovosti; ale pokud tito lidé opisují své dokumenty, chovají se k sobě uctivě a vystupují s důstojností přímo velekněžskou – vědí, že slouží svému bohu, jak dovedou jej pojmout, byť to byl bůžek o ploském psím čele, měl přes plece přehozenou smrdutou vlčí nebo beraní koži a z hlavy mu vyrůstaly beraní rohy.

25. září. Člověk, který se odpoutal od rodné půdy, ztratil tím i své rodové a národní náboženství, ztratil i svého Boha; stal se naráz bytostí poloskutečnou a neskutečnou, fantomem, kýmsi jako potulný Věčný žid, toto legendárné perekatipolem zhmotněné do bytosti lidské. Nemá již opravdového vroucího poměru ani ke skutečnosti tvorby, ani ke skutečnosti bohopocty. A tak pracuje na fikci peněz, na modle zlatého telete jako na náhradě za Boha; fantasiruje si nějakou lžiskutečnost, lžihodnotu a slouží jí i obětuje se jí, neboť uctívat něco musí po své přirozenosti, třebas to byla kočka nebo ibis nebo býk. Vymýšlí boha, který by byl bohem každého netvořivce, bohem každého požitkáře, a právě požitkáře, který by nesl možnost požitku stále pohotovou, stále připravenou pro každého, a to jsou právě peníze; něco nejvšeobecnějšího, v čem by se mohl účastnit každý, ve chvíli, kdy patří nejvíc všem a nejméně sobě, kdy jest nejméně soustředěný, kdy jest zcela rozptýlený, kdy jej lze celého převést na cifru, kdy jest jen cifrou nebo lépe nulou lidskou.

29. září. Mé sny v noci a mé myšlenky ve dne hledají zase stezku k Evženii. Znova vstaly v mé mysli pochyby, dobře-li jsem učinil, když jsem se od ní oderval. Úmyslně jsem se vyhýbal až dosud všem zprávám o ní; kdyby byly nepříznivé, jsem jist, že by mne zničily. Ale přicházejí chvíle, které schvalují tehdejší můj čin: jednal jsi dobře, praví mi, neboť základem tvého činu byla víra ve výsostnost její duše; uvěřil jsi v přirozenou ušlechtilost její bytosti, v šlechtickost její mysli; uvěřil jsi, že nalezne cestu k Bohu, že vzpomínky na tebe dají jí rozpomenout se na polozasutou touhu v ní a dají vytrysknouti jí plným varem – na touhu po lásce věčné, která neumírá, které není proměny ani smrti. Doufám, že čas naší lásky přinese požehnání nám oběma; mně je již přinesl, díky mu za to; a jak bylo by možné, aby nepřinesl ho i jí, když jsem ji uzavřel do svého nitra a obětoval ji v modlitbách Bohu?

1. října. Není pravé zbožnosti bez lásky k zemi, bez lásky ke všemu určitému, konkretnému, jedinečnému; není ani zbožnosti bez lásky k smyslům posvěceným a očištěným, neboť ony jsou dárci té svaté radosti, která jest pravá modlitba Bohu nejmilejší. Náboženství se tím právě liší od filosofie, že kvete konkretně z radostnosti svého jásavého opojení životného, vzdáleno odtaživosti a zevšeobecňování filosofického; říše jeho leží vysoko nad hrubými, těžkými kategoriemi a pojmy logickými; milostná a subtilná jest vláda jeho, a spravedlnost boží vylučuje z jeho tichých hodů a plesů všecky hlučné dráče a násilníky rozumu jako vůle. Pascal staví krásně l’esprit fin proti hrubému duchu geometrickému, pracujícímu lineálem, kružidlem a krokvicí; mluví také o důvodech vlastních jen srdci, jichž nikdy nepochopí rozum. Dnes třeba jít ještě nad to a položit těžiště do čisté ohnivé posvěcené smyslovosti, která vytváří radost přímým zíráním a okřidluje srdce, opojené krásou boží světem rozlitou, v plesný vzlet ekstatický. Není náboženského talentu tvůrčího u národů, jimž nebylo dáno čistých, milostně nevinných smyslů; jen u nich nalézám pravou tvorbu náboženskou, která jest něco podstatně jiného než stavba bohoslovecko-filosofických soustav nebo horlivost apologetická nebo dokonce občansko-osvětářské moralisování, prokládané citáty z evangelia nebo starého zákona. Příští tvorba náboženská přejde proto asi na Slovany, vyvolený národ smyslové nazíravosti, nevinný a tichý srdcem, jemuž proto bude přáno zjevení tajemství uzamčených jinak zámkem devaterým; jim bude dáno, dovršit dílo nejspanilejší, o němž snila kdys západní Evropa, dnes odbožštěná a odumírající právě poskvrněním svatého tajemství smyslové nevinnosti. Dostojevský to byl, kdo načrtl plán té veliké obrody, když napsal: Krása spasí vás, krása spasí svět… Pascalovský l’esprit fin přenesl se již ze Západu na Východ a brzy se tam rozhoří jistě ohněm nejčistším. Východ vytvoří krásu, která přesvědčí i zlo svatým svým pableskem, která spojí smysly i ducha: v ní zjihne hřích jako stín ve slunci. Tam se uskuteční nový sňatek země a člověka, víry duchové a radosti životní, tam „slovo tělem učiněno bude a bude přebývati mezi lidmi“.

5. října. Setkal jsem se předvčírem po pěti letech s bratrem Karlem, jediným ze všech sourozenců, který mně zbyl – Adolf i Kryštof zahynuli záhy po sobě před devíti roky obětí nespoutané vášnivosti opravdu lamberkovské. Karel přijel se svou ženou i se svým synkem na měsíc na rodný statek, oddechnout si od svého nepokojného světoběžeckého díla. Jest na podiv statný, sebevědomý, osmahlý, jaksi ze široka rozkročený a vztyčený na svých svalnatých, ale pružných a křepkých při tom nohou, a vulkánská jiskra rozdmychává se občas v jeho zraku. První noc prohovořili jsme bezmála do svítání. Hlas krve jest nad všecko silný ve mně, a já se nemohl první chvíle doopravdy nasytit spádu a timbru jeho hlasu, tepla jeho malých energických rukou, poněkud divoké smědé krásy jeho vyhublé, ale kostnatě rozhodné tváře, v celkové linii na podiv krásně zocelené. Celé mé mládí a víc: sám duch našeho rodu stanul přede mnou a zabodl se tvrdým soustředěným pohledem do mého nitra, bouře je až po samo dno. Lamberkovství, opilé dýmem a parami vášní, potácející se v hříších i výbojích, nedosycené života, lačné jeho krve nejušlechtilejší, lamberkovská dravost, cosi dračího a nevykoupeného ve své pravěké bezuzdnosti, dýchlo na mne z celé bytosti bratra-uchvatitele, bratra-dobyvatele; a první chvíle plnila mne podivným, ale ne nepříjemným, naopak: svůdným skoro zmatkem, lákajíc i odpuzujíc mne zároveň. Mé vzbouřené vzpomínky vyvrhly jako příliv mořský několik mladých mrtvol ženských, utracených jím a, žel, i mnou: neboť, dvakráte žel, i já byl v mládí Lamberk života nedosycený, krve hladný. Teprve druhého dne jsem se vzpamatoval, a hrůza se mne zmocnila, když jsem myslil na bratra, odpoutaného od půdy, světem zmítaného, zbaveného jediného zákona, jediného laskavého jha, které jej mohlo ukrotit, jediné otěže, která jej dovedla řídit: rodného kraje a práce, vytrvalé a soustavné práce na jeho líše. Hovořil jsem s ním v tomto smyslu, ale nepochodil jsem; nerozuměl mému jazyku, mé představy a pojmy byly mu cizí, mé obavy směšné. Život byl mu jen divokou honbou za zlatem, conquistadorstvím, dobýváním nových území, šířením a stupňováním hmotného blahobytu člověkova, podrobováním přírody a kořistěním z jejích sil pro pohodlí lidské. Nemohli jsme se dorozumět, rozešli jsme se div ne ve zlém.

Dnes ráno potkal jsem jeho dítě, slabého rusého hošíka, kterého, jak mně včera řekl, vychovává již nyní účelně za svého dědice. Již nyní jest ošizeno o své mládí toto dítě, odcizeno mu, vyhnáno z něho. Je podvedeno o to, co je jeho svaté právo: o opravdový ráj pozemský i podobenství ráje záhrobného, o jedinou sladkou skutečnost, která se mu již nikdy nevrátí. Již nyní jest proměňováno v užitkový stroj – a k čemu? Ke konstruování lžiskutečností, k výrobě illusí, které se vykuklí dříve nebo později jako smrt. Nemohl jsem se zdržet a slzy vstoupily mně do očí nad tímto zaprodancem do otroctví – již před jeho zrozením, oloupeným o svou osobnost, dříve než mohla v něm vyrůst, sníženým na prostředek k cizímu, otcovskému cíli, předurčeným, krvácet z ran, jichž si sám nezpůsobil a jichž nezavinil, odsouzeným, aby byl jen prodloužením šílenství otcovských, která má nést třicet nebo čtyřicet let dále po jeho smrti do tmy a hrůzy příštích časů. Nezapomenu do smrti nevinně udiveného pohledu světelných hvězdných zraků, které ke mně dítě obrátilo, neboť nemohlo pochopit, proč pláče dospělý při pohledu na ně, jež jest přece zdravé, nemá bolestí a jemuž zdánlivě nic neschází.

Zde se končily zápisky Kašpara Lamberka, zvěčnělého strýce Frankova. Psal dále ještě? Pravděpodobně ano. Zničil tyto myšlenky a vzpomínky sám nebo je zničil jeho bratr, Karel? Nebo se ztratily prostě? Frank nedovedl se toho dohádat, ale i takto, jako dědic tohoto jediného sešitku, cítil se nesmírným boháčem, někým bez zásluhy oblaženým.

Když dočítal zápis poslední, tam, kde strýc hovořil o slzách, které prolil nad jeho zaprodaným dětstvím, nezdržel se, slzy vylily se mu z očí. Ale i do nich se mísila radost, i je vzdouvala bouřlivá vděčnost k zvěčnělému, a jeho prostřednictvím k Bohu. ‚Hle, Bůh myslil na mne, nehodného, již před mým narozením v prozřetelnostné lásce,‘ pravil sám k sobě; ‚on vzbudil pro mne tohoto strýce, mudrce i horlitele, vojáka i mnicha, šlechtice i básníka; pro mne jej vyvedl z nižin a z mlh světských malicherností a klamů na tuto čistou podnebeskou stezku, aby ji pro mne upravil, popsal, narýsoval na duchové mapě. Pro mne, aniž toho tušil, psal tento silný ohnivý duch, tento básník i myslitel v jedné osobě, svou řeholi, svou krásnou nauku, do níž zhustil nejušlechtilejší žeň minulosti, do níž vložil všechen kvas své silné bouřlivé duše, zkrocené láskou boží a ovládnuté jeho milostí. A ustrojil všecko a řídil tak, že se mně dostalo tohoto duchového odkazu právě ve chvíli nejtěžší, kdy, zbloudilý, tonul jsem v močálech, zoufalý, propadal tmám. Ohnivou rukou ujal mne a vyvedl mne z mrákot smrti. Slunce jeho milosti leží ode dneška světlým úsměvem přede mnou, a dráha má se bělá ve tmách nejinak než dráha mléčná po půlnoci na hemisfeře nebeské, sám spanilý žár, sama rozkvetlá krása vesmírná. Dal mně rozpomenout se na sebe samého, na všecko, nač jsem již zapomínal: že jsem dědic a syn boží a že žije ve mně síla, která, třeba-li, může i svět vyzdvihnout z jeho veřejí, vychýlit z jeho osy: nesmrtelná královská duše, které jest dán za podnož celý vesmír se vší jeho nádherou.

‚Ano, rozumím,‘ opakoval si, ‚Bůh povolal mne na svou líchu, učinil mne svým spolupracovníkem, pokračovatelem ve svém díle. Nezahynu, budu žít na věky dílem jeho i svým a v díle jeho i v svém; obojího nebude možno odtud již rozdělit.‘

A slza vděčnosti tryskla mu do zraku. Všecko bylo od této chvíle jasné, prosté, pokojné, samozřejmé. Ne mrtvolný klid, ale živý radostný pokoj sestoupil do jeho duše, ten pokoj, který se srovnává s činností nejvášnivější, ano víc: který ji přímo volá jako svůj doplněk.

Ustanovil se nyní na tom, že bude vzdělávat statek otcovský, jenž mu byl odkázán, a čekal netrpělivě na chvíli, kdy mu bude přiřčen po projednání pozůstalosti, a až vyprší lhůta nájemná nájemci, což bude asi po roce. Do té doby bude žít na vesnici, pozorovat, přemýšlet, zaučovat se u starších hospodářů: očistí se tak před svým dílem modlitbou a rozjímáním, a vstoupí do něho soustředěný a poučený a bude je vykonávat opravdově jako obřad, kterým jest také všecka tvořivá práce lidská.

A plnil také, co si předsevzal. Obcoval s nájemcem svým i s jinými sousedy, stýkal se s čeledí na rodném statku i na statcích cizích, snažil se porozumět sedláku i chase, podruhu i lidu podělkujícímu na cizím; vcházel i do chalup zcela ubohých, kde se za stavem věčně ropotícím kmitaly v šeru vychrtlé stíny postav skoro již odlidštělých.

Prostý život vesnický, život v dědině chudé, pohorské, vzdálené města, rozdělené mezi sedlačinu a tkalcovství, spojující u některých malých usedlíků obojí dílo v jedněch rukou, život, který by jej byl ještě před rokem znudil, tekl nyní mělkým, ale pravidelným tokem před jeho pozorným zúčastněným zrakem. Zdál-li se ten tok cizímu pozorovateli zadřímlý, byl to omyl: bylo tu rušno celý den, od jitra do noci, byť při dveřích a oknech na polo zabedněných nebo pečlivě slámou ucpaných; a boj se zemí byl tu nad pomyšlení tvrdý a nelítostný a kul ve své výhni člověka v bytost železnou, bez ohledů k sobě i k jiným.

Nebylo tu ani stopy po nasládle sentimentální idyle, polité jahodovou omáčkou nebo jinými dekorativnými kunšty, jak malovala venkov nedávná idealistická a romantická literatura, ale nebylo tu také nic z pikantního románu na ruby, z konvenčního brutalismu, který skládal pracně u svého pracovního stolku v městě Zola a jemu podobní jako pepřené ragoût pro své zmlsané čtenářstvo; obojí bylo stejně křivé, stejně laciné a povrchně zkreslující, stejně na efekt vypočtené. Ale nebylo tu ani té patriarchálné krásy s biblickým odleskem záře nebeské, jak ji zachytil a vztyčil v podivně velikých a klidných postojích, v melodických obrysech Holeček ve svém selském eposu jihočeském, jehož první díly přečetl právě Frank Lamberk s údivem; lid byl zde patrně pohyblivější, pospěšný již, vyrovnávající se již s podněty a útoky civilisace průmyslové, obraznosti již podrážděné, nucený přepínat vůli i rozum, jiný než v tichém zadumaném kraji jihočeském, nad kterým jakoby byl čas stanul a neodtékal od pěti věků.

Zde byl venkov již zprůmyslnělý a zmodernisovaný do jakéhosi nervosního neklidu; i selství bylo zde již zprůmyslnělé a za starou selskou kulturu, byla-li zde kdy, nastoupila nyní hltavá těžba z půdy podle všech pravidel a zvyků hospodářství kapitalistického. Nebylo zde dudáků-vypravovatelů a básníků; nebylo starých zvyků a svátků, ani společných obřadů, jimiž by žila a se projevovala hromadná duše obecná; nebylo řádů rodových a rodinných, nebylo ani ticha, v němž u Holečka zrála posud jihočeská myšlenka náboženská, zajíněná nesetřeným pelem věků minulých; nebylo vůbec pokojné krásy skoro mytické, která skrápí tam ještě místy svým spanilým červánkem předjitřním lidi, zvířata, věci.

Pravda, pracovala zde posud obraznost lidová; nezadřímla posud, byla při díle nejinak než vrtivý člunek na stavu tkalcovském. Ale tvorba její byla zde již jinaká než v epose jihočeském, také jaksi moderní, předrážděná, nehorázná, zdvivočelá, oblibující si křiklavé barvy, tvrdé a nelomené, ve svých blouznivých zkazkách a pověstech strašidelných. Pravda, i zde žila ještě v duchařství lidová duše náboženská, ale rozložená již moderní vědou a její skepsí, toužící po důkazech hmotných, zvídavá, experimentátorská, znervosnělá.

A přece – přece i tak, soudil Frank, bylo zde lépe než ve velkoměstě. Ne že by zde nebylo zla, viny, bídy mravní, zločinu, neřesti; bylo, a snad dokonce poměrně právě tolik jako ve velkoměstě. Lidé zde strádali jistě týmiž vášněmi jako tam; bylo zde smilstvo, byl hněv, byla msta, byla lež, byl podvod, byla loupež, bylo dráčství, ale přece jinaké než ve velkoměstě, jaksi prostší, střízlivější, bez divadelně novinářského osvětlení, do něhož se tam stavěly, bez sentimentálně filosofické draperie, kterou se tam činily zajímavými. Tvrdší, syrovější byl zde život a právě proto také méně reflektovaný, méně vyrozumovaný, méně zastíraný, méně znejasňovaný, méně hraný, méně proradný. Všecko mělo zde určité pevné jméno, jasné označení bez dvojsmyslnosti, bez umělého temnosvitu, bez zjemňujícího eufemismu; v tom byla již, zdávalo se mladému Lamberkovi, jakási vůle k pravdě, která byla již sama o sobě mravní zisk. I pokrytectví se zde jevilo Frankovi nějak pobledlejší, méně do sebe zaryté, méně se kuklící do svého prázdna, méně v něm unikající tvému pohledu. Jakoby vědělo o své přeludnosti, o své vnitřní bezpodstatnosti i o tom, že nemá nijaké naděje na úspěch; i pokrytectví, soudil, jest zde nějak prostší a naivnější než ve velkoměstě, více nakloněné sebepoznání.

Žil zde na příklad ženatý sedlák se svou děvečkou v nepěkném poměru, ale stihal je také zcela jasně odsudek celé obce. Nikdo neviděl v tom přirozené rekvisity brutálně vesnického prostředí à la Zola; nikdo toho neomlouval, ani nechápal; všem byla to morová rána, jíž je se třeba vyhýbat, na niž jest třeba plít, před níž jest se pokřižovat; a kdyby byli mohli, vypálili by ji žhavým železem ze svého těla.

Tvrdý a nemilosrdný i k sobě byl tento lid. Bylo to Frankovi patrné, zejména když nemoc navštívila některou rodinu, jak se tu chovali k trpícímu. Nejen že se s ním nikdo nemazlil, každý naopak dával mu najevo, že bylo by nejlépe pro něj i pro rodinu, aby se co nejdříve buďto vyléčil nebo ustranil nadobro. Stonat pokládali za jakýsi nečestný podvod; jíst chleba, kterého jsi si nevydělal tvrdou prací, je neslušné: okrádáš o něj ty, kdož pracovali v potu tváří. Byly vesnice v okolí, v nichž se báli neduživí starci jedva nohama pletoucí vstát od stavu a ulehnout si; nikdo by jim nedonesl jídla, nikdo vody nepodal, nikdo neposloužil – zmírali by hladem jako zraněná zvěř. Lékaře nevolali ani movitější z nich nikdy dřív, až zároveň s knězem; na témže košinatém vozíku, taženém nízkým horským koněm o rousnatých nohách – zapůjčoval jej žid-nájemce – přijíždívali pospolu.

Více než narození vítali smrt člověkovu; o jeden krk k jídlu méně bývalo rozhodně milejší než o jeden krk více. A pak byla tu příležitost, zajít si do sousedního městečka, přihnouti si, zatančit si po pohřbu; a někdy také koupit hned novou rakev do zásoby, která si obyčejně dlouho nepoležela.

A přece nalezl jsi vedle toho v tomto lidu ušlechtilost a jemnost cítění zcela neobyčejnou, jíž jest schopen jen někdo, kdo přemýšlí o běhu světovém a jeho ustrojení.

Oblíbil si Frank Lamberk chodit v zimě do ratejny, veliké jizby s vlhkými krápajícími zděmi a s půdou dlaždičnou, rozdělené dřevěnými přepážkami a kalikovými záclonami v několik koutů, v nichž každém bydlilo po rodině čeledínské. Tam poznal statného padesátníka malých rukou i nohou, s hladce holenou, výraznou, kostnatou tváří, podrostlou pod sanicemi a na krku hustým prošedlým vousem, s jiskrným hnědým okem, v němž doutnala jakási těžkomyslnost. Byl to dvorský poklasný, Filip Kotyšan, který sem přešel ze sousedního baronského panství a o jehož pobytu na něm i o příčinách odchodu z něho mnoho se šuškalo.

Frank zvěděl od jeho druhů, že se mladý baron scházel se ženou poklasného, o dvacet let mladší svého muže, opravdovou štíhlou úzkopasou krasavicí mléčné pleti a velikých modrých očí; že muž je překvapil a málem by byl v hněvu vetkl nůž ve šlechtického svůdce; ale překonal prý se vzepětím vší své vůle a odpustil prý pak ženě úplně, nemstě se jí, nepřipomínaje jí ani viny její. Ale když prý jej jednou pojezdný křivě obvinil, že okrádá vrchnost, ťal prý po něm hrabicí, kterou měl právě v rukou, minul jej, avšak vrhl se hned na něho pěstmi a byl by jej ubil, kdyby mu ho byli nevyrvali.

Frank přemýšlel mnoho o tomto případě, v němž se dlouho nemohl dobrat světla. Hle člověka, který má zřejmě smysl pro čest; pojezdného, který mu vyčítal neprávem krádež nebo podvod, málem by ubil. A také v případě zrady ženiny první jeho gesto jest gesto mstné, vražedné; ale pak se ovládne a nemstí se již, ano chová se s úmyslnou, dobře zváženou velkomyslností. Čím to? A jest to opravdová velikodušnost z rozvahy, z mravního přesvědčení, nebo ústup z bázně před všemohoucím urozeným synkem pánovým? A nemísí se snad do té bázně i trochu marnivosti nebo ješitnosti? Není snad bezděky polichocen, že pán shlédl milostně právě na jeho ženu, zazáviděl jí právě jemu?

Mladý inženýr marně se snažil sblížit se s tímto mlčelivým mužem, který, jakoby tušil výzvědné záměry Frankovy, unikal mu do pokorné plachosti a nepřístupnosti. Až krvavá příhoda jednoho jarního večera sblížila je mimo nadání a rozřešila pochyby mladého muže.

Stalo se totiž, že kočí Pávek mrštil vidlemi po hospodářském příručím, mladém, plavém, kučeravém, růměném hochovi, jehož přistihl na seníku se svou ženou, a zranil jej. Frank s Kotyšanem vyskytli se náhodou první na dějišti; Frank zachytil svůdce, jemuž se řinula krev z boku, poklasný zápasil s běsnícím Pávkem, snaže se jej odzbrojit a spoutat, což se mu posléze také podařilo.

Frankovi, dlouho zaujatému bojem s rozzuřeným mstitelem, událo se posléze, pohlédnout pozorněji na poklasného. Ztrnul údivem, když zočil tohoto muže, jindy tak klidného a v sebe uzavřeného, proměněného k nepoznání: chvěl se na celém těle jako osyka, jeho temné oko, přicloněné jindy dlouhými řasami, hrozilo vypadnout z důlku, třeštíc se kamsi daleko před sebe; jakási přemíra vnitřního života, jindy poutaná a nyní náhle vybouřená, jakoby hrozila rozlomit toto napiaté tělo. Zoufalým bezradným pohledem zatěkal kolem sebe; pak přiskočil náhle k Frankovi, zaťal se mu prsty křečovitě do ramene a zablekotal: ‚To… to… právě to se mohlo přihodit i mně; jen o vlas mne to minulo. Mohl jsem také zabít – a co pak? Nelpěla by hanba na ní do smrti? Neobtížil bych duši nejstrašnější mukou? Já, což já, já bych odpykal na šibenici nebo ve vězení; ale ona by žila ve světě v pokoření a v zoufalství; nemohli by zavřít ani popravit, ona nemohla by se dovolat žaláře, protože ona nezabila.“

Frankova tvář se vyjevila údivem; a trvalo chvíli, než uvěřil svému sluchu, než připustil, že takto mluvil, mohl mluvit a mohl smýšlet prostý vesnický muž, sotva víc než oráč. Dlouho měřil nejprve zrakem nedůvěřivým, pak skoro uctivým pěknou ušlechtilou postavu a ušlechtilejší ještě tvář tohoto muže; a zdálo se mu, že nedohlédá posud její mravní výsostnosti.

Pak mu podal ruku pohybem nějak prudce vystřeleným a s uzarděním stiskl silně jeho kornatou dlaň; a zajíkaje se poněkud, neboť jeho dolní čelist se chvěla rozrušením, pronesl:

„Nevím, budete-li rozumět zcela tomu, co povím; ale přes to musím vám říci, že jste jediný pravý rytíř, s nímž jsem se posud v životě setkal.“ A k sobě: To praví někdo, kdo sám, žel, nedovedl jím být v rozhodnou chvíli.

Zima uplynula Frankovi jako ve snu, dříve než se rozhlédl krajem i lidmi. Pravidelný postup časů i prací hospodářských, podmíněných jimi a vykonávaných jako jejich přímý úkol, přenášel i na něj něco ze své bezmezeré plnozvukosti a uzavřené kruhovosti, vpínaje jeho srdce s tolikerými jinými do svého pokojného slavného rytmu, sluncem spravovaného a hvězdami řízeného.

Bylo již na konci března; v úžlabinách ležel ještě špinavý jazýček sněhový, ale jíva propustila již první stříbřité kočičky a do raného výboje slunečného odprýskávaly již kovové údery písně drozdí, bouřlivé i hlaholivé, lkající i jásající. V lesní pasece na větvích doubku, loňským uschlým listím harašícího, pracoval cvrlikaje nebo piště s těkavým spěchem, pro ně tak význačným, párek mlynaříků na vejčitém hnízdě. Pěnkava jásavě se již roztoužila svou neobjemnou, ale teplou slokou, skřivan se vznesl z hrud, na nichž první čas pobíhaje prozpěvoval, aby zalil oráče i jeho skřípějící pluh svou rozjiskřenou vlnou zpěvnou. A večer za šera, když byl dočirykal již kohoutek koroptví a červenka dokvílela ve vrbinách potočných, vznesla se v houpavém letu z podrostu na stráni tažná sluka a plula nad Frankem, vyčkávajícím ji s puškou v ruce, ale zkamenělým krásou a neschopným vystřelit po ní, jako černý obláček po mdlém nebi, vysoko hasnoucím nad bezezvukou potemnělou šmouhou zemskou.

Týž večer došel mladého muže dopis jeho pražského advokáta, vyžadující si jakýchsi rozhodnutí ve věci dědické; Frank si usmyslil, dojet do Prahy a vyřídit všecko ústně, pro větší jasnost a přesnost. Když vycházel z kanceláře, aby odjel nejbližším vlakem domů, setkal se s Vítem Ješutou, jakoby více ještě než jindy uvolněným v držení těla, se zrakem jakoby mělčím a vybledlejším ještě než dříve.

Mladého inženýra, snad dlouhým pobytem na venkově zvláště zcitlivělého k symbolické řeči, kterou hovoří k bystrému pozorovateli zevnějšek každého z nás, dotkly se podivně bolestně tyto znaky, napovídající vnitřní stydnutí i odumírání nejinak než u vadnoucí rostliny. A vzpomínka na Kornelii, které se dvořil mlčelivě a nevtíravě tento nesmělý dobrý hoch, stále jakoby překážející někomu v životě i cítící to, dotkla se jeho provinilého srdce vířivým dotykem studu. Chtěl se zeptat na ni mladého historika, přikročivšího k němu a potřásajícího mu rukou, ale slova vázla mu v hrdle. A tak se obmezil, zmatený, na to, že odpovídal jednoslovně na otázky, jimiž jej zasypával bledý, nějak jakoby chátrající druh uplynulých nenávratných dní.

Ve větrajícím těle Ješutově jakoby se rozháral nyní naráz, zdálo se inženýrovi, podivně těkavý, překotný a vzrušený život vnitřní; něco horečného vyrazilo se za chvíli slabou hektickou skvrnou na jeho bledé líci, když se bez přechodu, spěšně, udýchaně skoro rozhovořil o své zásadné myšlenkové krisi, jak se vyjádřil, kterou prý nyní prochází, jež mu prý upíjí krve i spánku, mučíc jej ve dne v noci. Na jejím rozřešení, cítí prý to s určitostí, závisí všecko jeho příští, uskutečnění jeho plánů literárně vědeckých, celé ozdravení i oplodnění jeho bytosti, která nesnáší prý nic polovičatého, nerozhodného a mlžného; která si prý, má-li budovat a pracovat, žádá nejprve pevné nekolísavé půdy pod nohy; on prý alespoň nedovede z pouhého kariernictví se suchým srdcem a se studenou hlavou látat tak zvané vědecké úvahy o nějakých záhadných a každému zcela lhostejných námětech jako jsou opánky Bořivojovy nebo škorně Prokopa Holého; on musí prý věděti, proč pracuje, pro koho, k jakému cíli, na čí prospěch a zdar.

Inženýr, který zadumaně posud poslouchal, pozdvihl v údivu hlavu:

„Ale to jest zcela jasné. Pracuješ pro svého Boha a jeho prostřednictvím pro svůj národ. Není jiné opravdové tvorby než taková.“

Historik zastavil na chvíli své mělké, nyní vznícené oči na tváři Frankově, a pak pronesl zvolna, rozvažuje každé slovo:

„Vylučme nejprve všecku metafysiku a nemluvme o bohu. Řekl jsi: pro svůj národ; jistě, souhlasím s tebou. Ale pak musím v něj nejprve věřiti; musím věřit, že mne přežije, že jeho jest budoucnost. A o tom právě v daném případě pochybuji; není to tak zrovna pravděpodobné.“

„Každý život jest nepravděpodobný a víc než nepravděpodobný: přímo a doslova zázrak; a život národa veliké a hrůzné tajemství nad všecka ostatní. Nikdo se ho nemůže dopočíst; ano ani vysvětlit života minulého a pochopit jej úplně, není dáno člověku; dříve nebo později narazíš na něco, co vzdoruje rozboru sebe pronikavějšímu.“

„Promiň, ale to jest zase metafysika, která znesnadňuje otázku a které bych se proto rád vyhnul. Každý život, a tedy i život národního celku, jest mně buď biologická pravděpodobnost nebo nepravděpodobnost. Známe skoro úplně podmínky, na něž jest vázán život národní; a národ plnící je žije, ač-li nenastanou nepředvídané katastrofy. Ale náš národ jest ohrožen ve své vitalitě i za normálních poměrů, zdá se mně alespoň, nebo lépe: obávám se toho alespoň.“

A Ješuta jal se obšírně vykládat Frankovi, jak se mu v poslední době dostala do rukou stať Schauerova, „Dvě otázky“, jak jej hluboce upoutala, ano přímo rozrušila; vrátil se k ní několikrát po první četbě a její sképse jej posléze přesvědčila. Tázal se s ní a její metodou, stojí-li prostě za to, vyvíjet nesmírnou energii, již bezesporně vyvíjíme, jedině na pouhé zachování života národního, to jest prosté národní existence. Národ, aby byl národem v plném slova smyslu, nesmí pouze žít nebo živořit; musí prý uskutečňovat svými prostředky a ve svých formách ideály všelidské. Takovým prostředkem k cílům všelidským jest prý zvláště tvořivá věda národní, to jest věda, která z národního rázu myšlenkového řeší ideje všelidské. A takové vědy – vědy v tomto vysokém smyslu slova – nebudeme prý mít asi nikdy, neboť nemáme na ni prostě sil; jinde, u národů, jejichž byt hmotný jest zabezpečen, mohou prý obrátiti všecky síly na tuto vědeckou tvořivost a mohou tu tedy dosáhnout úspěchů, o nichž my prý budeme vždycky jen snít. Naše obrození bylo prý nádherným rozběhem k cíli, který se ukázal ne-li přímo nedosažitelným, alespoň mnohem, mnohem vzdálenějším, než se zdálo našim buditelům v jejich nadšení příliš optimistickém.

Již prostý počet pravděpodobnosti ukazuje prý, že, nebýt ani našeho nepříznivého položení hmotného, v němž boj o pouhé bytí stojí prý neustále za každou snahou jako její pravá pohnutka, naděje na úrodu geniů, a tím i na žeň velikých činů vědeckých opravdu iniciativných, jest pranepatrná v národě tak málo početném. Jest to snad nespravedlnost, ale přírodní řád jest již na ní, zdá se, založen; není prý idee bez hmoty a idea, jež prý nemá nositelkou určité kvantum hmoty, nemůže prý žíti.

„Flat ubi vult,“ usmál se Frank; „malověrní, čeho se bojíte? Klameš se: duch si sám vytvoří hmotu, kdyby mu jí bylo náhodou potřebí!“

„Nevěřím,“ namítal se svraštělými brvami historik; „duch naopak předpokládá hmotu, velmi mnoho hmoty, a velmi zjemnělé a vytříbené. Ostatně, promiň, ale jsou to zase abstrakta a já bych se rád držel konkretnosti. Setkal jsem se nedávno s několika našimi národohospodáři, kteří si v upřímné chvilce stěžovali, že se nedostanou nikdy k vlastnímu dílu vědeckému, poněvadž musí prý sloužit nejprve praktickým potřebám národním, bránit svou vědou národa, aby ho jeho nepřátelé doslova a do písmene nevyjedli.“

„To není ostatně nejhorší účel vědy. Každá opravdová věda slouží životu a čím opravdovější, tím uvědoměleji a ochotněji.“

„Nesoudím tak; věřím ve vědu pro vědu, v poznání pro poznání. Národ, který nepracuje na takovém poznání absolutném a samoúčelném, nežije v plném smyslu slova a nebude moci dlouho žít. Všecko,“ pokračoval vzrušeně mladý vědec, „jest otázka velmi prostá: otázka ekonomiky sil lidských a otázka organisace. Má malý národ právo, promrhávat své slabé síly tím, že útočí jimi z tvrdošíjnosti ostatně úctyhodné na cíl nedostupný jim? Nebo má povinnost, rozmnožit fondy národa velkého a v jeho řadách s oprávněnou nadějí v dobrý výsledek útočit na problémy všelidské? Nepoškozuje svou tvrdohlavostí v prvním případě lidství, nezdržuje nepřímo i vědecký vývoj světový? Taková jest tu otázka; před ní musí zmlknout všecko sobecké sentimentálnictví národní, poněvadž umlčí-li se tato záhada dnes, vrátí se zmocněněji zítra: příští vědecká práce bude přímo závislá na organisaci mezinárodní a světové. Mimo ni nebude možno účinně pracovat a přístupu do ní budou mít přirozeně jen národové mohutní a silní, poněvadž malí a slabí by jen zdržovali.“

Frankovi se zdála tato argumentace směšná ve své pitvornosti a chtěl ji již rozfouknouti vtipem jako dým, když pohled jeho zavadil o pobledlou, vychudlou tvář mluvčího, porostlou řídkým bledým vousem, a rozlítostnil se nad ním, nad celou jeho slabou, jakoby zhroucenou postavou o povystouplé pravé lopatce, vyborcené dlouhým pisařením. Chceš jej vyvracet, pošetilče, nebo se mu posmívat, prošlo při tom hlavou inženýrovou; a měl bys jej zatím léčiti; což nevidíš, že jeho tak zvaná filosofie jest jen jeho nemoc? Že strádá, trpí a mučí se vlastní slabostí a nemohoucností a shledává proto pracně teorie na její omluvu? Což nevidíš, že bylo by třeba vrátit jej zemi a ne příti se s ním o fantomy jeho zesláblého unaveného mozku?

Přemýšlel chvíli a pak pronesl tiše, vsunuv šetrně ruku pod jeho loket:

„Příteli, myslím, že jsi churavý, předrážděný dlouhou prací; nepustím tě, pokavad mi neslíbíš, že si vezmeš dovolenou a přijedeš ke mně zotavit se, na týden, na dva, na tři… čím déle, tím lépe. Život v městě, vidím teprve nyní, jest urputný nepřítel a zaskakuje člověka zezadu, aby jej zdolal. Pohovoříme si klidně a zevrubně o těch všech věcech a přesvědčím tě, a ne-li já, jistě rozoraná pole vonící v soumraku večerním, jiskření hvězd nebeských, zlatistý blyskot vln v potoce.“

Mdlý jakoby popelavý úsměv lehl na rty historikovy a odkrevnil je ještě víc.

„Nemáš-li silnějších argumentů než tyhlety, nepřesvědčíš mne; to jest jen náladová dekorace, hodící se do veršů; ta nedokazuje a nedokáže mně nic.“

„Mýlíš se; ona a právě ona jest důkaz nejsilnější: přesvědčuje tvůj zrak, tvoje smysly – jest cosi bezprostředného jako skutečnost. Právě ty, který dáš tolik na empirii, měl bys uznat sílu takových důvodů,“ usmál se se slabým pableskem ironie v měkkém hlase mladý inženýr.

Domluvili se pak a historik slíbil Frankovi brzkou návštěvu, jen co se uvolní v archivu. Stalo se to záhy; za týden, v den zvláště slunný, kdy nebe bylo ještě panensky studené ve své halkyonské čistotě, ale země vřela již a kypěla již mateřským kvasem, přijel Vít Ješuta a vstoupil, neohlásiv se dříve, k mladému inženýrovi, jehož snad proto, že přišel neočekávaně, rozbolestnil znova zvláště živě svým křivým unaveným úsměvem na pobledlých rtech, i svou celou malátnou, jakoby z kořenů vyvrácenou bytostí. ‚Hle, i on jest člověk, na němž jsi se provinil,‘ pomyslil si Frank, přelétaje spíše myšlenkou než zrakem jeho postavu; ‚což jsi nezničil i jemu nadějí, které si dělal na Kornelii? Že byly klamivé, nemění nic na věci; nevěděl o jejich přeludnosti a nesl ztrátu jejich neméně těžce, než kdyby byly oprávněné.‘

Odpoledne procházeli se dlouho po zahradě, po jejích vinutých pěšinkách, posud neočištěných z tlících loňských větviček i loňského listí; jedna část její sestupovala terasovitě k potoku, a zde na prosluněných místech u zdi kvetla v hustých kopečcích již fialka, kdežto v údolí za vodou drobnými zelenými loužičkami prosakoval z rezavé hnědi celkové trpělivý barvínek, jakoby zachycující do svého bledě modrého kalíšku něco z plachého úsměvu proměnlivého nebe.

Rozhovořili se znova o záhadách, které mučily historika. Znova mu dokazoval Frank, že tvorba není prostý součet hmotných činitelů nebo podmínek, nýbrž něco unikajícího přezvědu lidskému, akt milosti jako každý čin, cosi, co se koná mimo lidský dohad i počet, co tryská z hlubin tajemství životného nevoláno, nečekáno, dlouho nechápáno; znova se vracel k tomu, že každý život, a zvláště život národní, jest cosi, co přesáhá nekonečně všecky pojmy i představy lidské a čemu se můžeš poněkud přiblížit jen tvorbou, poněvadž i ona jest irracionálnost nebo lépe: nadracionálnost; jen jejím podobenstvím můžeš poněkud postihnout tyto klady, unikající rozboru pojmovému, po výtce zápornému a výmeznému. Ale historik potřásal se smutným roztěkaným úsměvem hlavou a odpovídal stále inženýrovi: „Nerozumíme si a neporozumíme si asi nikdy; mluvíme každý jiným jazykem, víc: myslíme každý jinou logikou. Ty vycházíš z víry, ale já nevěřím; ty mně chceš vdechnout víru, a já chci, aby mně má skepse byla rozumově vyvrácena.“

„Není vůbec rozumového vyvrácení skepse,“ namítl inženýr; „rozum, který chce si uhájiti své skepse nebo svého pyrrhonismu, uhájí si jich vždycky, neboť každý důvod jest cosi dvojklanného, dvojsečného: může být rozumem pojímán buď tak nebo onak. Musíš nejprve chtít: chtít překonati svou skepsi, odvrhnout prostě svůj pyrrhonism, rozuměj opustit ty životní podmínky, z nichž se rodí a s nimiž se snáší.“

Vít stanul a zamyslil se chvíli soustředěně.

„Máš snad pravdu,“ pronesl pak zvolna; „já tedy neumím chtít, kdežto umím vyvracet důvody a dávat si je vyvracet.“

„Ano, ale to právě jest slabost: neumět chtíti a umět rozumovat. Jest u tebe nějaký menší stupeň životnosti nebo správněji: životnost zmenšená.“

„Byl bych nepochybně životnější v jiném mohutnějším národě,“ namítl s hořkou sebeironií historik, „tam všecko jest vyšší, i průměr i prostřednost. Nemáš-li sám dost života, přitřeš se k jiným, přihřeješ se u jiných.“

Frank se zamyslil: má snad pravdu; průměru a prostřednosti žije se snad opravdu lépe v národech početných; dávají jí svou mnohostí ilusi velikosti; člověk jest tak příliš nakloněn, brát početnost za velikost. Ale kdo toužíš nad průměr a nenávidíš prostřednosti, děkuj Bohu, že se ti dal narodit v národě malém: máš alespoň příležitost, stupňovati jej svými činy ve veliký. Ale nahlas k historikovi, ulamuje hrotu jeho sebeironii:

„Malý, velký, početný, prostřednost, průměr… to všecko jsou metafory, slova, obrazy, hrubé a křivé dohady. Jediného jest třeba: abys byl tím, kým tě chtěl mít Bůh. Proniknout k sobě jest třeba: státi se tím, kým jsi. V životě jsme se všichni ztratili sobě samým; jest třeba přiblížit se životem k sobě samým, vylovit se z náhod a jejich klamů. Fantomy zdánlivě rozumové zakryly nás nám samým; jest třeba nalézt v sobě odvahu k sobě a rozptýlit jejich mámivou kejklířskou hru… dříve než je pozdě, než vypily nám všecku sílu, než zmátly nám cestu k naší vnitřní jistotě. Buď tedy, chtěj být, kým jsi svým původem: synem božím a dědicem království jeho.“

„Nevím, co bych si počal s tímto dědictvím,“ odpověděl historik, odhazuje nedokouřenou cigaretu malátným obloukem mezi první pučící travičku záhonovou; „přijal bych je jen s výhradou inventáře: zdá se mně být povážlivě pasivní.“

Zatím se setmělo na sadě i v krajině; zelenavý přísvit pozápadní ztuhl ve fialové stíny, sivě zelené koruny borovičné na nedaleké skále zčernaly; a všecko se rychle propadávalo v jakousi žalnou syrovou tíhu trosečnickou, temnou a nepozdvižitelnou. Vesnický zvonek rozhazoval jaksi urputně do tmy své lkavé tóny, ostré a bodavé jako střepiny skelné; a tu i tam ve vsi povyskákala již malá světélka za nízkými okny, těsně při zemi, kalná a zimomřivá v studené mlze, připlouživší se od vody.

Oba přátelé se zachvěli mrazem a uchýlili se do pokoje Frankova.

Po večeři mlčeli, kouříce chvatně cigaretu po cigaretě; únava z hovoru vášnivě vedeného celé odpoledne až hluboko do večera padla na ně, a Frankovi bylo chvílemi i líto, že vydal své přesvědčení lacinému pošklebku svého druha. Ale jediný pohled na něho, jak seděl zde zhroucený v křesle, spíše stín než člověk, kdosi opuštěný životem a dobrými jeho genii, dal mu zastydět se za tento cit. Nikoli, tento člověk se posmívá bezděky jen sám sobě; ironie jeho jest cosi jen sebevraždě odcizeného nebo ji předpovídajícího; a jiskra její pouze studené mrtvolné záření ztrouchnivělého a světélkujícího dřeva.

Bylo již nedaleko půlnoci, když se Frank vytrhl z dum a přistoupil k oknu, jehož křídla vyrazil mocným úderem do studené mlčící tmy. Nebe bylo se zatím vyvýšilo a ztuhlo v nesmírný čistý křišťál, věznící v sobě mživé paprsky hvězdné. Jeho výsostnost lehla na srdce mladého muže jako div zásvětný, jako zázrak záhrobný; zachvěl se pod jeho mrazivě čistým a přece žhavým poselstvím, a puzen čímsi mocnějším než vědomá vůle jeho, přistoupil k otevřenému klavíru a zazpíval ztlumeně, provázeje se na nástroji, píseň „Vlasti“, kterou byl včera napsal a jejíž rukopis, tekst i nápěv, ležely rozevřeny posud na stojanu.

Nijaká míra tebe nezměří,
nepojme rozum, přezvěd, ani zkum,
bez mezí říše tvá a hovoří
jen k bezmezným a svatým nebesům.

Na všední otázku ty nedáš odpověď,
jen víra modlitbou smí se tě ptát,
leč moudrost největší a rozkoš jediná
je, líbat tě a v travách tvých noc provzlykat.

Spí světců našich kosti v lůně tvém,
spí bohatýrů bylých, spí i příštích rod,
a život tvůj, poutníče plachý, smrti jich
a smrt tvá jejich života je doprovod.

Paprsku ztuhlý drahých zornic z zásvětí,
od věků svítíš, svítíš do věků:
v tvých duhách, lesích, polích, vodách sled zbyl milosti,
jak prošla tudy poutí svou od Boha k člověku.

Dlouho mlčky poslouchal přítele zřejmě v hlubinách pohnutého Vít Ješuta; pak se zdvihl z křesla, popošel k Frankovi, stiskl mu ruku a pronesl tiše, skoro jako sebeobžalobu: „Die Botschaft hör ich wohl, allein mir fehlt der Glaube.“ A nepromluviv již nic nadto, odešel ulehnout do vedlejšího pokoje.

Jitro druhého dne přineslo obrat povětrnosti. Nebe se zatáhlo mračny, dostavila se vánice sněhová; déšť, sníh, slunce, vítr jakoby bojovaly spolu chvílemi o vládu nad zemí. Zhřívajíce si ruce u kamen, hovořili přátelé úryvkovitě ne již o svém včerejším námětu, nýbrž volně o dojmech, jež přinášela chvíle. Zmiňuje se o včerejší skladbě Frankově, tázal se historik, vrátil-li se zase ke komposici hudební a pracuje-li o ní pravidelně.

„Ano a ne,“ odpověděl inženýr; „neboť všecko nabylo nyní jiného smyslu mne pro a stará slova nemají již někdejšího obsahu; ani umění ne. Dříve dělej co dělej bylo mně stále luxem, čímsi přebytečným, třebas ne v zlém smyslu; v nejlepším případě čímsi odborným; a nemohl jsem nijak uvést je v jednotu s životem, stále mezi nimi zela propast, bouřil se rozpor. Nyní, kdy, řekl bych, neprovozuji je jako specialitu, kdy nepracuji jako tak zvaný profesionál, kdy jest mně jen doplňkem, byť svrchovaně drahým a nutným, vší ostatní práce, všeho ostatního díla životného, nalezl jsem snad teprve poměr k němu a přístup k jeho posvěcující milosti. Překonal jsem v něm svou velikou muku, pokořující vědomí, že tvořím z rozporů a na rozporech, že jich vykořisťuji, že je šířím a štěpím svou tvorbou ještě víc, vědomí, které mne trýznilo až do šílenství. Dnes tvořím třebas málo a nepatrně, ale opravdově, to jest souladně s vesmírem i s ostatním dílem božím, souladně i s ostatním dílem svým: svou zlomkovou tvorbu hudební doplňuji a doceluji svého životného díla na sobě. Všecka dnešní bída umělecká pochodí ze specialisování tvorby; tvorba jest jedna jako je život jeden, a opravdová tvorba i opravdový život jsou také jedno. Náboženství, a ono jediné, jest jednotitel člověkův; samo požadavek jednotnosti, vnáší do všeho jednotu; ono teprve jednotí a celiství člověka a tedy i člověka v podstatě zumělečťuje: celistvost a jednotnost jsou přece také představy umělecké. Dokonalý bude člověk umělecký, až si dovede vytvořit sám všecek svůj byt hmotný i duchový: až si dovede postavit dům, vyzdobit, ovšem zcela prostě, příbytek, oděv, nářadí, zbásnit si i zhudebnit si píseň, výraz své vnitřní nutnosti, živou touhu po celosti a jednotě své bytosti. A v tomto smyslu tvořím nyní; a ani nejvyšší geniové netvořili v podstatě jinak: nedělili, nýbrž jednotili svou tvorbou. Nepravím to, abych se srovnával s nimi; znám všecko, co nás odlišuje, ale přes to: jedno duchové slunce objímá a posvěcuje i je, veliké, i mne, nesmírně malinkého. Nevím, je-li specialisace potřebí ve vědě, ale v umění jest jistě vražedná.“

Mladý historik se odmlčel, když byl Frank domluvil, a pronesl pak váhavě:

„Máš asi pravdu; specialisací trpí jistě vědec jako člověk, nemá-li jiného velikého jednotitele, který by jí byl protiváhou. Cítím to i já, neboť jsem víc, než by se ti snad zdálo při mé neplodnosti, historik-odborník. Vývojovost a neustálá vývojovost, v které mne naučili myslit, představovat, cítit všecko, ztekutila naposledy i mne jako člověka, rozložila mne v jakousi soustavu atómů neustále kroužících, v bezhraničnou i bezjádrovou mlhovinu; způsobila, že se rozplynulo ve mně a odplynulo mně všecko tuhé, pevné, stálé. A kritický relativism mně již ani nedovoluje, abych se pojímal a cítil jako něco bezesporného a kladného; naučili mne tak dokonale svádět každý jev v jeho předchůdce, v jeho logiku vývojovou, v jeho časové podmíněnosti, že jsem se sám sobě takřka pod rukou rozplynul v náhodný sklad složek a prvků a utonul v nich snad již celý.“

„Ale jak jest jen možno,“ přerušil jej Frank, „pojímat vývoj bez něčeho, co se vyvíjí a co jest nad všechen vývoj, jeho prius? Já nedovedu vývojnosti rozumět jinak než jako snaze vložené do podstaty, kterou se nám odkrývá po některé své stránce a zastírá po jiné. Vývojnost jest mně jen souvztažný pojem k podstatě, k stálosti, k čemusi bytostnému a neproměnlivému, bez čeho nemůže být vůbec chápána; ano, na bytostnost musí přímo poukazovat, nemá-li být absurdností. Jinak jest to fantastičnost nad všecky fantastičnosti, mythus nad všecky mythy…“

„Máš asi pravdu; cítíval jsem a cítím zvláště nyní, že by bylo třeba korrektivu. Ale probojovávat jej… k tomu nemám již sil. Pro mne důležita jest jen jedna otázka: byl-li jsem opravdu něco, co stojí za řeč, když jsem mohl utonout a když jsem se mohl rozplynout?“

Frank pohlédl vřele na přítele a povstav, vzal jej za ruce:

„Klameš se: neutonul jsi posud; kdo utonul, neví o tom; a že si uvědomuješ nebezpečí, svědčí o tom, že jsi posud neutonul, posud nezkapalněl…“ Ale odmlčel se naráz, jak prošlo mu hlavou, že pravda jest možná opačná: právě uvědomění zdálo se mu v tu chvíli důkazem děje již dovršeného a jaksi zúčtovaného, přijatého, vžívajícího se již.

Vít jakoby prohlédl, co se děje v mysli Frankově, přeložil nohu přes nohu a usmál se kose:

„Nezachraňuj již nic… přej již pokoje sobě i mně… Myslím opravdu, že jest již cosi ve mně zkoncováno, k dobrému ke zlému, kdož ví…? ale zkoncováno jistě. Chtěl-li jsi mne zachraňovat, pomysli si, že’s přišel pozdě; záslužnosti tvůj dobrý úmysl tím ovšem neztrácí,“ dodal sarkasticky, zapaluje si cigaretu. A setrval již nadále v tomto tónu. „Vím,“ pokračoval po několika vteřinách, „že mne budeš přemlouvat, abych zde zůstal nebo abych žil jinde na venkově; abych se vytrhl z působení starých zvyků, hleděl se vylomit z posavadních kolejí a vyrýt si nové. Ale, brachu, mohu ti odpověděti jen Mussetovým: Nevěřím, ó Kriste, v tvé svaté slovo: přišel jsem příliš pozdě do světa příliš starého… Mé nemoci staly se již mými zvyky a potřebami; umřel bych bez nich nudou, čímž nepravím, že umru na ně zábavně – dovedeš si představit horšího stavu, lékaři, nad ten zde?“

A po malé přestávce, když si zapálil novou cigaretu:

„Abych byl do krajnosti upřímný: víš-li, že se již druhý den nudím na venkově, třebas mně byl kořeněn i tvými vzácnými rozhovory? Víš, že bych měl i zde chvíle, tak kolem páté odpoledne, kdy bych zmíral touhou a steskem po dlažbě pražské, po její promenádě, po půl tuctu idiotských, ale jinak nepostrádatelných tváří, po zvětralém tlachu v kavárně při zteplelé vodě, po artisticko-exklusivných a aristokratických revuích, rozuměj po obmezeně nadutých a sprosťáckých výlevech dekadentních žamputářů, po hloupých vtipech a hloupějších ještě kalaurech svých tak zvaných přátel? A víš, že by se mně za několik dní zastesklo po klepech zvláštní vysoké kultury, žádajících si odborného ocenění po delší průpravě v třídách nižších, po klepech hors concours, jak je pěstují v některých pražských archivech a knihovnách s péčí a svědomitostí, hodnou nejvzácnějších druhů bacilů a bakterií…? Vidíš tedy, že jsem od základů své přirozenosti zvrhlý, duše zcela již ztracená.“

A příštího dne ráno nedal se již opravdu zdržet Frankem a vrátil se, zdánlivě ironický a povýšený, do Prahy.

Bylo ještě větrno, nebem se honily cáry mračné, a inženýr doprovázel jej na nádraží.

Náhle, když byli vyšli z lesa strašícího posud zimou a prázdnem a uzřeli lesknout se před sebou hadovité koleje, zdvihl historik hlavu posud v dumách schýlenou, zabodl své mělké střepinné oči do zraku Frankova a udeřil se plochou rukou do čela. Dopadlo to poněkud teatrálně, ale to patrně zamýšlel mladý muž; a zamýšlel také patrně, aby se od toho odrazil jeho hlas podivně odcizený a bezbarvý:

„A propos, neřek’ jsem ti ještě, že jsem se setkal nedávno, asi před čtrnácti dny, ve Vídni, když jsem tam byl v úředních věcech, náhodou s paní Šimonkou Malovcovou, to jest někdejší slečnou Vintířovou; vzácnou náhodou, možno říci, neboť paní Malovcová nechodí prý skoro do společnosti. I se mnou promluvila jen několik konvenčních slov; ale pohubla ve tváři a zpřísněla a dlouho jsem nemohl zapomenout žhavého uhlíku, který doutnal v jejím zraku a zastavoval se na každém, s kým hovořila, jakoby chtěl se propálit do jeho nitra. A podivné věci slyšel jsem o ní pak od známých. Podjímá prý se jakési misse společenské, které přikládá velikou důležitost a které prý slouží neumořitelně duší, tělem, penězi; ujímá se českých dětí opuštěných, zanedbaných, tupých, méněcenných a měla prý pro to již jakési konflikty s lidmi. Uvedli mně několik případů, v nichž zakročila a zachránila prý dítě určitě zkáze propadlé; zapomněl jsem z toho mnoho – nemám pro takové věci asi buňky – jen jeden případ tehdy právě čerstvý mně uvízl v mozku. Šlo o jakousi trýzněnou dívku, kterou vyrvala prý paní Malovcová společně s jinou, starší dámou, s jakousi paní Evženií Hostašovou, z drápů jejího mučitele… jméno i životní okolnosti se mně již vytratily. Není pochyby po dojmu, jaký ve mně vyvolala, že jest zanícena vášnivě, snad až eksaltovaně pro to, co pokládá za své poslání.“

Frankovi se rozbušilo srdce, i hrdlo se mu sevřelo; chvíli nemohl promluvit; pak se zastavil a poklonivše před historikem, pronesl zvolna:

„Provinil jsem se na vás čtyřech různě a nestejně, ale přece na všech vás čtyřech: na Michaele, na Šimonce, na Kornelii, na tobě. I na tobě, nebraň se, prosím: tebe jsem vypudil, byť nepřímo a bezděky, od Kornelie, která byla ti asi v tu dobu mnoho. Před všemi čtyřmi jsem vinen, odpusťte mně všichni, odpusť i ty.“

Historik vytřeštil nejprve na něho oči, nevěda, posmívá-li se nebo hraje-li. Ale když pochopil z jeho vzezření, že míní doopravdy, co mluví, že se obžalovává a obviňuje před ním, zarděl se a zrozpačitěl; vším úsilím přemáhal pohnutí, které v něm rostlo. Ještě chvíli a bylo by protrhlo a odplavilo povýšenou sarkastickou pósu, již dodržet stůj co stůj slibovala si stále ještě jeho hlava, rozrušením rudnoucí.

Vlak, přispěchavší právě do stanice, vysvobodil jej v rozhodnou chvíli.

Zkřiviv pracně bledé rty svým rozplizlým kosým úsměvem, podal Frankovi ruku a řekl:

„Netřeba ti se omlouvat; nejsi ničím vinen. Utěšil jsem se ostatně nedávno; nyní vládne Naňa Pospíšilová nebo lépe: nyní vládnu já Nani Pospíšilové. Kornelie byla jen omyl mého churavého jinošství; dnes jsem zmužněl a jsem, jak se snad brzy přesvědčíš, i v těchto věcech zcela reálný.“

Ale sotva se rozjel vlak, Vít Ješuta, schoulený v koutě prázdného kupé, jakoby podlehl uvědomění, že se zodstavcovala nyní i vnějškově část života právě uplynulého, rozvzlykal se tichým hořkým pláčem. Nebo byl to prostě stesk, kterým naléhá na každé jemnější nervy přemístění, nebo vzpomínka na Kornelii, která se vynořila z posledního hovoru Frankova a sáhla po něm stínovou rukou?

3

Proslulý starý lékař pozdvihl z papírů, které měl před sebou – byly to odborné rozbory patologické – a do nichž dlouho se byl hroužil, hlavu vroubenou smetanově měkkými šedými vousy a vlasy tak rozvlátými, že dodávaly jeho učenecké lebce rázu hlavy mořské kočky, a poklepávaje dlouhým suchým prstem na stůl, opakoval uděšené tetě Korneliině:

„Musí na jih, ano, milostivá paní, na jih. Jaro zde ztrávit nesmí; vyberte si, prosím, jedno místo z těch, které vám červeně podtrhnu,“ dodával, chápaje se barevné tužky a pojížděje jí po brožuře, obsahující seznam jižních míst klimatických. „A do tří dnů ať je slečna z Prahy; určitě, prosím, do tří dnů!“ A po přestávce: „Ano, abych nezapomněl: telegrafujte jí předem o byt, se zaplacenou odpovědí. Začíná se tam nyní sezona, později bývá přímo přeplněno.“

A suché prsty bubnovaly k těmto zdánlivě dobromyslným slovům jakýsi záludný doprovod na stolní desce. Byl v tom bezesporně rytmus, byla v tom i jakási melodie: tyto prsty zdůrazňovaly, podtrhávaly, hrozily, sváděly, vlichocovaly se, domlouvaly se. Každý lékař má svůj způsob, jímž dopovídá, co ústa zamlčují.

A když již sestupovala ze schodů, rozevřely se za ní ještě dveře a šedá rozježená hlava o hustém nasupeném obočí, přerytém dvěma tvrdými kolmými vráskami nad mohutným orlím nosem, z nich vypadla a z širokých, poněkud ztrpklých úst zazněly naléhavě věty:

„Ale jistě! Neotálejte; závisí na tom snad všecko!“

Drobné suché stařence, která hleděla do hrobu již skoro celému svému rodu, bylo v tu chvíli podivně úzko; zazdálo se jí, jakoby havran přeletěl jí přes cestu a zakrákoral zlou věštbu. Zachvěla se ve svém černém starodávném kabátku; a dlouhá sněžná pláň pohorská u nich, tam dole, v jižních Čechách, vstala jí svou bezútěšnou mrtvostí v mysli: přes ni chodívala do kostela i z kostela, a když se jednou z něho po ní vracela domů, přeletělo jí přes cestu několik krákajících havranů zvláštním těžkým letem – a doma nalezla pak svého muže skonávajícího pod útokem mrtvice mozkové.

Tato pustá bílá pláň s několika černými čakanovitými stromy o pních vichřicemi zohýbaných, politá studeným citronovým úsvitem na východě, vytřeštila nyní na ni v duchu náhle své vzpomínkové oko, jakoby bělobou zastřené, a stařena div se nezapotácela na příkrých točitých schodech. I když ji již dávno objal a jako plynoucí proudná voda nadzdvihl teplý ruch ulice, plné starých rozšedlých domů, rozvlažených první mlhou předjaří, jejichž římsy a okapy jakoby nedočkavě vyhlížely již po křídle vlaštovčím, dlouho ještě cítila v nervech tento podivný dotyk.

A tak bylo rozhodnuto.

Kornelie byla příliš unavená, příliš nemocí usmýkaná, aby mohla odporovat.

Hluboko do podzimu předchozího roku žila s tetou v lázních, opustily je jako poslední hosté. Ztišila se v nich naposledy do jakési dřímotné tuposti, prostoupené jen ve snech mučivými vzpomínkami, do jakéhosi popelného chladu, v němž dohasínaly, ulévány podzimními dešti a mlhami, zdálo se, poslední vzpurné jiskry.

Vrátily se do Prahy až s prvním popraškem sněhovým; a starý dům přijal je s přísným kamenným prochladem svých mlčelivých stěn, zatím co se zahrada roztřeštila v slunci, náhle z mraků vystouplém, hrou tisíceré bodavé jehly ledové, sotva do ní Kornelie vkročila, až zvlhl plachý zrak dívčin, unikající vždy rád střelám života i světla. Pláč, vyvolaný fysicky, přešel záhy ve vzlykot niterný, který cloumal dívkou, až propukla v bolestný kašel, trhající jí hruď; a první krev potřísnila jí rty a brzy potom i bělostný šáteček a několika rudými skvrnami i sníh před ní. A jakoby teprve nyní se mu dostalo, po čem toužil, sněhový příkrov zahradní zhasl náhle v popelavém šeru a ustoupil jakoby několik sáhů do stínu zvláštní nehmotnosti a vzdálené fialovosti; před chvílí byl zde ještě jako útočná skutečnost, která ti mrazem ruku pálila, nejinak než oheň – nyní, v pohaslém svitu slunečném, unikal ti hluchý fantom propadlé pusté mrtvoty. Hrůza z toho padla i na dívku, tupě zírající před sebe na krvavé skvrny, a roztřásla ji nervovou horečkou; teprve po chvíli sebrala síly a dovlekla se domů.

Nebylo nyní pro ni divadla, knih, hudby; to všecko bylo jí náhle příliš hlučné, příliš těžké; jakoby nedovedla svou zprůsvitnělou rukou povznést nyní k tváři knihu nebo kresbu, tak chodila nyní s rameny svislými po zešeřelém domě jako po opuštěném břehu, jako po hraně propasti, která se rozevřela mezi ní a životem a kterou jakoby hloubily každý nový den a každá nová noc.

Na druhé straně… ano, tam vřel život, šuměl kvas, tryskal smích, třeštil tanec; zde… na této straně naslouchalo ticho, šero, bolest, dřímota, všecko propadlé již stínům, jak se domnívala alespoň dívka v prvních dnech svého pobytu velkoměstského.

Ale záhy se přesvědčila, že neodumřela posud životu, jak snila, jak byla o tom přesvědčena na venkově. Poslouchala napiatě tím směrem, kde ležel druhý břeh… přes propast, přes bystřeň ženoucího se času a hlodající bolesti, avšak poslouchala, sama se při tom přistihovala, s tlukoucím srdcem, s vychýlenou hlavou, s napiatým žíznivým hrdlem.

Velkoměsto jakoby dechlo do ní zvláštním teplým dechem a vybouřilo všecko, co, domnívala se, spalo v ní v křišťálné uzavřenosti, nepohnuté, mrtvé, jakoby balsamované pod několikerou vrstvou světla, spadalého listí, ledu a duhových bublin. Všecko, čeho nechtěla znát, čeho, cítila i, nesměla znát, ač chtěla-li žít ještě chvíli, zdvihlo se z dna její bytosti, aby útočilo na její pokořené, zmučené vědomí: vzpomínky určitější než skutečnost a naléhavější než přítomnost, živé tak nesporně, jak dovedou být živí jen mrtví, když se vrátili na zemi, – vzpomínky, které jakoby vzaly životu všecku barvu, všecek žár, všecku vůni, aby jí je podaly zhuštěné a do několika krůpějí slité v prohlubni svých marnivých zraků.

Nastal leden a únor. Město třeštilo karnevalem; vůně z fialek, konvalinek, růží, hyacintů prýštila se z křišťálových coupé, vezoucích tanečnice na plesy, a splývala, zdálo se, s barevnou mlhou podjezdů; rachot kočárů prolamoval se z ulic bližších a usínal v ulicích vzdálenějších, a Kornelie, trávená horečkou, zatínající hubnoucí ruku do prostěradla svého bezesného lože, poslouchala do tmy, polovztyčená, pololežíc tyto zvuky, které jí padaly do duše jako krůpěje jedu.

Ó moci tak povstat z lože, obléci si tajně plesový úbor, vtisknout si na líce, hektickými skvrnami vyražené, černou masku, dát se zavést na kostumový ples a protančit, fantom mezi fantomy, příšera mezi příšerami, noc skutečnější než všecky tvé posavadní dni!

Zločincům, odsouzeným k potupné smrti provazem, povoluje se před popravou všecko, plní se jim každé přání; proč ne jí, odsouzené bez viny a hanby, zavražděné zákeřně, otrávené, když přistupovala ke stolu lásky?

A pak: té možnosti, setkat se tam s ním! Uhádnout jej po chůzi, po hlase, po držení hlavy, po lesku očí! Dát se rozechvět až do morku kostí stokrát, tisíckrát za večer a noc zdáním, přeludem, nápovědí, zklamáním! A po případě přece moci strhnout mu škrabošku, pohledět mu do temné vražedné tváře! Proklát jej svým zrakem nebo dát se proklát zrakem jeho! A odnést tuto tvář s sebou do tmy jako poslední snímek s čehosi, co se za pár vteřin propadne do tmy… odlitku z něčeho, co se začne za několik hodin rozkládat…

A posléze: prach takového plesového sálu musí úžasně podporovat dílo rozkladu… Snad jedna, snad dvě, snad tři takové noci, a bylo by po všem…

Druhý den na to oznámila teta dívce, usmýkané těmito horečnými sny, nutnost odjet na jih. Na podiv, Kornelie neodporovala. Hnul se v ní snad poslední zbytek pudu sebezáchovného, správné poznání, že musí nejprve uniknout z dějiště svého loňského i letošního utrpení, aby se mohla snad přece zachránit?

Ať tak, ať onak: skutečnost, že byla postavena před cosi určitého, rozhodnutého, rozkázaného, jakoby jí byla v tu chvíli příjemná; jakoby věděla, že uniká tím z říše mnohotvarých a beztvarých snů, proměnlivých fantomů, prchavých přeludů, které ji dráždí, aniž ji dovedou nasytit a ukojit; jakoby pochopila, že tudy jest jediný východ ze začarovaného kruhu, projevila první den dokonce jakési slabé uspokojení z nastávající změny. Konečně rozhodnutí! Konečně život na jiném místě, v jiných podmínkách! Ale tato slabá radost neplála dlouho; za dva dny pohasla. Bylo to, jakoby těch dvou dní potřebovala bolest k tomu, aby přepřáhla; ale dívce zdály se ty dni vykoupením jako každému trpiteli, kterému se mění směr a ráz utrpení.

Jižní rychlík odjížděl o druhé s půlnoci.

Kornelie ležela na pohovce na znak, s očima ke stropu obrácenýma; pokoušela se usnout, ale nedařilo se jí to. Lampa hořela na stole, jen málo přitažena, a teta nastavila před ni sloupec knih, aby světlo nerušilo nemocné.

Trpící dívka poslouchala sluchem spíše duševním než tělesným, jak dům a s ním celá čtvrt městská klesá zvolna hlouběji a hlouběji do ticha jako kámen spouštěný na dno siných vod. ‚Hle, sto metrů ticha jest již nade mnou,‘ prošlo jí unaveným mozkem v těžké polodřímotě; ‚až ho bude tři sta, usnu.‘

Šum řeky, přikrytý ve dne hlasy velkoměsta, prodral se nyní na povrch a rozhovořil se svým monotonním sladkým jazykem, když teta pootevřela poněkud vyhlídku okenní. ‚Hle, přehlídla jsem to ve dne,‘ myslila dívka, ‚ale i ta řeka pracuje na jakémsi díle; že jest mně nejasné, nic nevadí, jest to přece jen dílo a má patrně nějaký účel.‘

A v souvislosti s touto představou povšimla si, jak se stíny vrství na stropě a zdálo se jí, i ony vrou jakýmsi tichým životem. ‚Hle, i ony pracují; i ony vykupují čas a tím snad také sebe.‘ A zdálo se jí, že zapřádají cosi do kukle, že tkají na jakémsi přeludném stavu dílo, které má nějaký nejasný, ale rozhodný vztah k její sudbě.

Z vedlejšího pokojíka pronikal k ní občas slabý zvuk. To teta bděla posud a pořádala jí zavazadla; lahvičky s léky otřely se při tom chvílemi o sebe a slabě zakvílely. Pak ztichlo i to: teta patrně zdřimla.

A spouštějíce se pak již jen jako rozžhavené melodické slzy, údery blízkých věžních hodin padaly do jejího vědomí a vyvolávaly v ní bezděky dusné ticho jejího loňského erotického snění, které jitřily také tehdy svým kovovým jazykem.

A tak s posledním z nich stanul znova před ní on, on, jehož obraz zaklínala od sebe tolikráte všemi zaklinadly. Zachvěla se střídavě mrazem a zimou; a její nervy znova ji lámaly a její srdce znova omdlévalo mukou příliš silnou.

Ale on neodstupoval – neměl patrně ve zvyku odstupovat od své kořisti, opouštět svého plenu. Jeho zvířecky teplé oči mámily ji znova; znova ležely na ní, žhavější a mocnější než nejsilnější ruka, a znova rozžehovaly její krev drobnými mučivými plamínky. Muž-zvíře položil znova své pokořující jho na její šíji; a hrůzo všech hrůz: její obraznost, její krev jakoby se stávaly znova jeho spojenkyněmi a poutaly ji sirým poddanstvím.

Neomlouval se, nelhal, nevysvětloval nic; sebevědomý, sebemilný, spokojený úsměv pohrával jeho rty – tak se mu rozumělo všecko samo sebou. Chtěl se s ní jen pokoupat ve špíně, zahrát si s ní v rozčilující hru, a nenapadlo ho ani vteřinu, zapochybovat o tom, že tato lázeň, tato hra mohly by jí nebýt vrcholem blaženosti.

A znova poslední svou vůlí vykřikla z hlubin svého pokoření; znova sebrala všecku sílu k ráně a udeřila jej do tváře.

A znova se opakovalo její poslední, nejhlubší pokoření: nezastyděl se, neurazil se, nepohněval se; jen jeho oči se vytřeštily údivem. ‚Hle, jsi zajímavější než jiné,“ pravily tyto oči a pojížděly jí zvolna, se stupňovanou pozorností, po těle a znova, jaksi opatrněji a znalečtěji, ji svlékaly. Jaká pak asi jsi? Jak asi chutnáš? Jiná než jiné! Jinak než jiné! Tím lépe, tím lépe! Polehtáš a podráždíš mne tedy jinak než jiné. Buď vítána! Jsi cennější kořist, než jsem se odvažoval doufat. Ó ano, nejsem nikterak malicherný, nejsem uražen. Dětino! Nemám předsudků; jsem volný duch – každý znatel, každý milovník, každý sběratel musí být volný duch: jinak nemohl by mu dát svět, čeho v něm hledá jeho chuť a jeho vkus. Ó ano: ocením tě spravedlivě! Odhadnu tě výše! Jsi jakási rarita mezi ženami! Tím líp! Tím líp! Rozumím ti, neboť rozumím všemu, chutnám všecko. Jsem milovník, sběratel, znatel, poživatel.“

„Nelly, co jest ti, dítě?“ ozvalo se nad ní náhle. Byla to teta, kterou probudily stony Korneliiny.

„Světlo, teto, pro boha, světlo; zešílím ve tmě.“ A když teta vběhla do pokoje, zaryla se hlavou do podušek, jakoby mohla vyčíst její bídu z jejího popleněného zraku.

Teprve když teta odstrčila knihy a povytáhla lampu, odplavil dětsky vzlykavý, úlevný pláč její můru.

Neulehla pak již přes domluvy stařeniny, seděla u stolu a s hlavou do dlaní složenou vyčkávala chvíle odjezdu na nádraží. Občas zasténala tiše jako z bezvědomí: ‚Proč není den? Kde jest jeho svaté, přísné, střízlivé světlo, abych se v něm omyla z dotyků jeho příšerných tykadel zrakových?‘ A celé její polámané tělo, opřené o roh stolní, chvělo se suchým ohněm. Ale nebylo nikde svatého dne; kolem všude ležela pustá noc a rodila přeludy a příšery jako močál bubliny; dlouho bylo ještě do jitra a po zoři nebylo posud na nebi stopy.

‚Přibalte mne k ostatním zavazadlům,‘ pomyslila si, podlomena nesmírnou únavou těla jako duše, když vůz stanul před domem a služebná vynášela její brašny.

A na nádraží byla dokonce již jen pokořená věc, kterou převážejí nebo přenášejí. Divoká barevná světla prostřed noci, hluk, pobíhání, ruch a křik, to všecko zdálo se jí jen pustým snem horečné obraznosti, který neměl vztahu k její bytosti, mučivým a mátožným divadlem, které jí kdosi ustrojil, bůhví proč, a k němuž kázal ji přivést, domnívaje se patrně omylem, že ji to baví: nesla svou skutečnost v sobě, a skutečnost ta, cítila, narostla do takových rozměrů, že ji brzy roztříští.

Seděla v koutku svého oddělení netečná, schoulená před tmou jako před zimou, roztřesená mrazem vnitřní ošklivosti i opovržením ke všem a ke všemu a k sobě především. ‚Kdy přijde den,‘ opakovala si chvílemi mechanicky, ‚abych smyla v jeho přísném cudném světle všecku hrůzu téhle noci?‘ Ale den nepřicházel; seděla již asi tři hodiny ve vlaku, když teprve jeho první kalný úsvit vnikl do trapného neladu vagonu s ohyzdnými rozespalými cestujícími, zápasil dlouho s čadivým oharkem olejové stropní lampy a zaplavil posléze všecko šedivou vlnou, studenou jako led a určitou jako zoufalství.

A tento tón byl již její věrný průvodce po celou cestu na jih, ať jela alpskými krajinami mlhami zalitými, z nichž čněly postříbřené velehory, nebo Krasem, jehož zahrádková políčka jakoby hrozila smést z tváře zemské každou chvíli bóra, ať se plavila parníkem na pobouřených vodách mrazivě zeleného moře, vroubeného posněženým skalnatým břehem.

Teprve když na konci třetího dne dojela do krásného starého města dalmatského a když slunce ukázalo se zde po dlouhé době milostivým a oživilo barevné plachty lodic rybářských i obchodních, rozesmálo staré zachmuřené zdivo pohanského paláce imperatorského a pokropilo trh pestrou prškou snopků květinových, ustoupila od ní její letargie. Jejích umrtvených smyslů dotkl se zde po prvé živočišně teplý jih, jehož prvním útokům neodolá duše seveřanova.

Z otevřených chrámů zněly táhle teskné zpěvy pašijové, ale Kornelie nevstupovala do nich, nelákaly jí ani jejich obrazy a jiná díla umělecká, zaznamenaná v její knížce ciceronské; stála v tupě slastném zadumání před jejich kamennými portály a dlouhé minuty hleděla jako na největší tajemství na teplé světelné tratoly, které kladlo před ně slunce, vpadající v kosých proudech úzkými ulicemi až za jejich prahy. A vstoupila-li posléze přece do některého z nich, bylo to zase jediné za sluncem, z touhy, spatřit je při díle, jak rozrývá kadidlově zatuchlou, ospalou tmu jeho vnitřku, jak je prostupuje od oken až na zem nesmírnými šikmými rameny světelnými, vroucími teplým životem, jak pod nimi celá budova v základech kypí, se bouří a hlaholí rostouc prostorem jako vzdutým jarním oblakem v něco jásavého jako píseň a plesného jako tanec.

A její očarování jihem rostlo, když za několik dní odjela do sanatoria, které si zvolila v úzkém teplém údolí pomořském, chráněném na severu i východě řetězem vysokých lysých hor. S jakým zájmem, jehož by byla netušila v sobě ještě před čtrnácti dny v studené Praze, prohlížela si přísný kamenný palác z dob benátských, pozdně renaissanční obdélníkovou stavbu přímo na skále pobřežní, nyní přeměněnou v ústav léčebný; její přední křídlo, rovnou do moře spadající, mělo podjezdy, kterými se na tebe smály do dvora modrým smíchem vlny sluncem bodané a větrem čeřené.

‚Není zlé, rozhodně není zlé,‘ řekla si s úsměvem, ‚bydlit ve zdech, které se líbají s tou rozkošnou příšerou, ukrutnou a marnivou jako nic již na světě, které se říká moře.‘

A druhý den s úsměvem ještě jasnějším pozorovala, jak mladé zpívající pradleny máchaly prádlo ve zvláštních kamenných neckách, které po bližším ohledání se objevily antickým sarkofagem.

‚Ještě lépe, ještě lépe,‘ smála se skoro nahlas. ‚Život nezná sentimentalit, a sláva mu za to! A purism jest strašidlo lidí bez obraznosti, které řádí jen v lebkách kantorů: život ho nezná! Berme si z něho příklad, má duše. Nebojme se několika blátivých skvrn! Buďme stateční a moudří! Bláto jest odporné jen na severu, tam, kde je dávají na ulicích smetat ubohým troskám lidským. Ale zde přihlédneš k němu blíž a pochopíš snadno, že jest to možná prach ze sarkofagu některého polobožského reka nebo některé slavné legendární milenky. Vysvitne slunce a vrátí je jejich pohádkovému určení: promění je v duhovou bublinu.‘

Počasí, stále vrtošivé ještě, jakoby se ustálilo na delší dobu.

Příroda jakoby chtěla dohoniti, čeho zameškala: zapřáhla se do díla s horlivostí, které nebylo ni únavy ni oddechu.

Slunce stálo na nebi jako mladý vášnivý bůh a zraňovalo neustále zemi hlubokým pluhem milostného ohně; tkalo nesmírnou plamennou síť, do níž pudilo a vhánělo svět jako lovec koroptev; vnikalo do všech skulin a otvorů, přemáhalo každé zdráhání, spínalo všecko pod své tvrdé jho. Země sténala, zmítala se a vřela pod ním a dmula se touhou ne méně než moře, vybouřené tímto hrůzně krásným dějem až do svých němých, tmavých hlubin; síly nikdy netušené tryskaly z každé hroudy, a samo neplodné a mrtvé kamení na mezích, rozžhavené slunečným úpalem a jaksi rozezvučené v něm a zhudebnělé jím, vzdávalo se melodickému útoku lichotného vzduchu.

A poslední pokušení přistoupilo zde po několika dnech ke Kornelii.

Buď že ji vlastní utrpení erotické nadálo novou vnímavostí, buď že prožívala po prvé jaro v úplné nečinnosti, a nad to v cizí jižní zemi, buď že tuberkulosa zostřila její dráždivost a přepiala její citlivost: na ráz spadlo jí bělmo s očí a na ráz viděla, čeho dříve nepozorovala, rozuměla, čeho dříve nechápala nebo co přehlížela. Na ráz uzřela nyní a pochopila, že jediný smysl přírody a života jest děj erotický. Všecko buďto milovalo, nebo bylo milováno, nebo prostředkovalo lásku jiným. Procházela se po břehu mořském lemovaném narůžověle šedým dýmem kvetoucího tamaryšku a rozuměla naráz všemu, co vřelo a sténalo ve vodách, v zemi, ve vzduchu a co hledalo marně výrazu své uvězněné touze. Oblaka pylového prachu přenášela se jí přes cestu, vůně volaly a lákaly, květiny se nabízely a včely, které pracovaly na rozkvetlém vavřínu a rozechvívaly jej tlumenou hudbou, rozdráždily ji nervově až k mdlobě.

Pochopila nyní rázem, že se moře líbá se zemí, vzduch smilní s květy, květy s hmyzem, že rozkoš a práce se tu smísily k nerozeznání a že snad jsou jen dvojí jméno pro tutéž temnou mučivou funkci, dvojí různý poukaz na tutéž šílenou propast, rozvírající se zde všude před ní a mučící ji tak vtíravě, až cítila z toho horečku v suchém hrdle. Nemohla se zadívat na kalich květinový, aby jí nepřipomněl vlhké rty láskou zraněné, nebo toužící a poddávající se klín milující ženy. Malé hbité zelené ještěrky, které vybíhaly se slunit na rozžhavené kamení nebo na zimostrázové zídky, pily tepelné paprsky celým povrchem svých těl tak vášnivě, že se jí to zdálo až vědomou necudností. Každá mez, každý pahrbek, každá hrouda nalévaly se jí před zrakem ve vábící ňadra ženina, každý trs travný laskal a dráždil horký uspaný vzduch nad sebou vystřeleným chocholem vonné pěny.

Všude otvírala se před jejím duchovým videm tmavá zmučená propast hmoty, žádající si vášnivě, aby byla vyplněna, umlčena, zasypána, zalíbána láskou, láskou, láskou. Všude viděla nahé rty, zmučené odříkáním, které toužily jen upít se jí; mladá, křehká, prutovitě slabá těla, včera teprve probuzená a jen napolo vědomá si svého určení, nabízela se a podkládala se, aby ji nesla, byť jen chvíli, jako soumar, kterého za několik hodin strhá a jehož zdechlinu zanechá kdekoli na silnici kořistí supům a krkavcům, aby na něj v okamžiku zapomněla a přestoupila klidně na jiného.

Kornelie trpěla tímto divadlem jako utrpením nejosobnějším. Vtíral se jí neustále odevšad názor, že žena jest určena již přírodou k službě erotické a k obětem své osobnosti, a duch její bouřil se proti tomu celou svou hrdostí. Ale její nervy již svou přílišnou dráždivostí svědčily proti ní: přitakávaly bezděky, kde duch vědomě odmítal, a její temné, hrůzou zalité noci zrazovaly neustále řídké výboje jejích jasných dní.

Jednoho dopoledne se stalo, že usnula omámena jarním vzduchem v trávě, když ji náhle probudil drsný dotyk dvou brouků, kteří spadli v erotické extasi, oslepující je úplně, na její ruku. Zachvěla se ošklivostí a odhodila je daleko od sebe. Ale cítila, jak poslední prachové chmýří na její šíji se vztyčilo, a rozplakala se tichým pokořujícím pláčem, který nemohla hezkou chvíli utišit.

Od té doby málo vycházela a dlouho vysedávala ve svém chladném pokoji s vyhlídkou přímo na moře, zírajíc v tupé dumě na bleskotavou hru slunce na modravých vlnách; a vyšla-li přece, chodívala jen po břehu mořském, zahleděná do jeho dálav, nebo přicláněla si zrak dlaní, vnucovalo-li se jí přes to nějaké divadlo erotické.

Ale i tak byla její obraznost posedána velmi často takovými představami, a všecky obrazy a scény, které četla kdy u básníků, oživovaly v její paměti nyní jen proto, aby se zapřáhaly do vítězného vozu lásky, který ji nedávno přejel.

Jednoho časného rána sotva procitlé, polozajaté posud ve snech, bylo jí, jakoby v nesmírném neporušeném posud tichu, utkaném nocí nad mořem i nad zemí, slyšela se hudebně brouzdat tisíce lehkonohých a plout tisíce lehkokřídlých geniů, režisérů nastávajícího erotického děje, kteří všichni spěchají před slunce východem ještě za svým dílem: ten nadechnout kovově pestrým leskem peří ptáka, aby okouzlil samičku sobě určenou; onen posílit sval na noze broukově; jiný posléze zetřást krůpěj rosnou z okvětné korunky a upravit ve správný poměr pestíky tyčinek a bliznu.

A jednoho večera, když vyšla před dům pod tmící se oblohu, přepadlo ji s podivnou naléhavostí jiné vidění: celá země, půda i voda, rovina i hory, celý její okrslek, jak objal jej na délku, šířku i výšku její udivený pohled, objevil se jí náhle v tu chvíli nesmírnou lodí, rozstupující se a úpící pod obrovským nákladem touhy, rozkoše i bolesti erotické, a poslední, červánkem zarůžovělá oblaka na večerním nebi byla korábu toho vzdušná třepetavá vlajka. Muži i ženy zmítali sebou v křečovitých objetích na palubě; ale i stroje na lodi měly jakési určení erotické: hýbaly-li se jejich písty a sténaly-li, bylo to pro děj erotický. Nebylo jí jasné, kam pluje tento ohromný roj tužeb, chtíčů, křečí, jásotů i stonů, rozkoší i vin do sebe vklíněných, ale zdálo se jí, že opilý krouží a víří kdesi nad prázdnem, nad nicotou pod zsinalými věčnými hvězdami, také zdivočilými a opilými podobným dějem…

Každou vteřinu, zdálo se jí, může loď sjet do propasti s celým svým nákladem rozkoše i muk, utrpení i šílenství, a přece nikde nebylo pozorovat strachu. ‚Jen opilí jsou klidní, jen opilí jsou šťastní,‘ řekla si po přestávce, v níž jakoby měřila hloubku šílenství, které se střelo tmou a její propastí všude před ní, za ní, kolem ní i nad ní. ‚Ano, ale pak kletbou je mně mé vrozené věno hrdosti a cudnosti.‘ Při její sensitivitě, při její žhavé obraznosti, poznala v tuto vteřinu, byla tato touha čistoty, jasu a zdrželivosti odsudkem k mučednictví.

Pochopila to jakoby v bleskovém osvětlení před tou děsivě velikou visí jarní jižní noci a schýlila hlavu bezmála pokorně, jakoby ji byl kdosi zákeřně podťal. Zahalila se do závoje, jakoby i svit hvězd, jejichž účastenství v tomto kosmickém bacchanale nyní teprve pochopila, mohl ji poskvrnit; a odervávajíc se zvolna od vnějška a obracejíc se v nitro jako v jediné bezpečné útočiště, kráčela pozvolna po několika schodech do starého paláce a přála si v duchu, aby brána, která za ní zapadla, byla branou klášterní, která nevydává, co přijala.

Druhý den dopoledne slunce zelo na nebi jako horká tlama lví, jak se vyjádřil při snídání jeden z pacientů, suchoučký drobounký vídeňský snob s ptačí hlavou, který rád čítával v překladě perské básníky a domníval se, že jejich stylem vidí a pozoruje, a rád se obracíval svými, jak byl přesvědčen, neobyčejně distingovanými poznámkami ke Kornelii, které by se byl rád dvořil.

Lékař přiměl dívku přes její počátečný odpor k tomu, že se šla položit do plátěné skládací židle na nejchráněnější místo celého sadu, před skleník, kam slunce lilo žár proudem. „Slečno,“ řekl jí při tom sentenčním tónem tento starý obrejlený pán na krátkých suchých nožkách, o žilnatých rukách příliš dlouhých, až opičích, který si zakládal na tom, že nalezl životní filosofii pro každou situaci, byl přesvědčen, že jeho sanatorium jest nejdůležitějším kulturním ústavem lidstva, a záviděl, jak se vyjadřoval, každému, komu se dostalo štěstí, že byl uveden do něho, „slečno, vy jste nejméně učelivý, nejdificilnější z mých pacientů. Kdybych nebyl přesvědčen o všemohoucnosti své metody, již dávno bych byl zoufal nad vámi; ale má metoda zvítězí u vás naposledy přece, jako zvítězila posud vždycky a všude. Stonat, milé dítě, není maličkost, stonat jest umění; a buďte ráda, že se můžete naučit tomuto umění záhy, v mladém věku. Já učím zde lidi tomuto nejnesnadnějšímu umění, žel, bez náležité vděčnosti ihrerseits. Kdo se naučil u mne stonat, zemře velmi pozdě, velmi stár a velmi pohodlně; záhy a špatně umírají jen ti, kdo se nenaučili stonat u doktora Wiederborsta.“

Kornelie přemýšlela o těchto pitvorných slovech, a kráčejíc ke skleníku snažila se dopočíst, kolik samolibosti, pošetilosti a marnivosti shluklo se mezi tyto bezzubé dásně a jaký žalný civilisační produkt, jaký homunculus byl by takový člověk, který by se naučil stonat podle metody doktora Wiederborsta. Teprve pohled na krásné oranžové stromečky, smějící se zároveň dvojitým úsměvem květu i plodu, rozjařil její sklíčenou mysl a přenesl ji od konservované lidské plesniviny k hudebnímu zdroji věčné síly a věčného zdraví. A spolehlá na svou lenošku, mhouřila již oči do slunce a vděčně, stržena chvílí a její pohodou, dala se prostupovat zvláštním slastným pocitem bezpečnosti z jeho tepla, když tu jakýsi stín stanul nad ní a, jak uhodla, zahleděl se také na ni.

Trvalo chvíli, než se vztýčila, a chvíli ještě, než vrátila přítomnosti svůj nepřítomný pohled, aby jím spíš uhádla než poznala, že stojí před ní Alexandr Pirkan.

Postoupil o krok a pozdvihnuv lehce měkký klobouk a poněkud vyceniv své bílé velké zuby, usmál se vteřinově štěrbinou svých mandlových očí, přistřešených těžkými hnědými víčky ve vráskách pleti až černé, zatím co tvář jeho setrvávala ve vážné, napiaté soustředěnosti. Úsměvu zraku neodpovídala nikterak tato fysiognomie a proto jej znejasňovala způsobem podivně znepokojivým, jako on rozkolísával pevný plán této jinak přísné antické hlavy, hodné ne-li mince caesarské, alespoň prokonsulské.

Byl v tom z půle návrh tajné dorozumívací řeči, nabídka jakéhosi francmaçonství vášně nebo rozkoše, z půle živočišně hypnotický prostředek, kterým působil, jak věděl, mámivě na mnohé ženy. Obojakost tohoto úsměvu, který se dal každou chvíli popřít nebo zalhat, jakoby říkal: ano, jsem, co jste vy, jsem vaše zrcadlo a zdvojuji věrně vaši proradnou krásu; jsem záhadný jako vy, proměnlivý jako vy, přetvařeč jako vy, a věrný v nevěře jako vy. Jsem váš stín, a to jest skoro víc než vaše podstata: sama vaše bytnost. Umím si hrát se strašlivou vážností. Jsem jen chvíle, ale chvíle tak přítomná, že jednou prožita, otráví vám věčnost ráje, kdybyste se jí po tom dokály, domodlily, dosténaly, dopostily desetiletími a desetiletími nejpřísnější klášterní kázně. Prchám, ale můžete mne na vteřinu dohonit, zůstanete-li dlouho s dostatek mladé, krásné, pružné, hříšné a proradné. Jsem jen umělec rozkoše, ale v hlubinách mé smyslnosti spí prabahno, z něhož vyplul svět a jehož jen duhovými bublinami jsou všecka zhvězdění nebeská, bahno, jehož divoké teplé vůně se nedopijete, byť jste žily staletí.

Kornelie, která by byla nerozuměla těmto složitým nabídkám ještě loni, před svým vztahem k Frankovi, pochopila je naráz nyní a zachvívala se odporem, který v ní bouřily, zatím co Pirkan hovořil výmluvně a nepomaten, s lehynkou parodií v spěchavém tempu, takže posluchači bylo chvílemi jakoby byl herec a odříkával naučenou úlohu.

„Starý přítel, který měl čest doprovodit loni v létě slečnu do Křižník a zkřížit s ní cestou i na místě několikráte zbraně, ale vždycky ovšem rytířsky, lege artis, podle všech pravidel ušlechtilého umění šermířského,“ a po nepatrné přestávce a ukloniv se zde dívce, „vždycky jen na větší svůj podiv před slečniným duchem, stejně pohotovým jako obsažným.“

Kornelie vzpomínala bezděky, kde a kdy slyšela již toto tempo, tento spád, tuto melodii jazyka, zmechanisovaného vědomě co nejvíc z pocitu lehynkého opovržení k čemusi, co jsme ovládli do posledního tajemství; odkud zná tuto intonaci somnambulního herectví i znuděného princovství, a rozpomněla se, že jí vyvolává v mysli Kainzova Torquata Tassa, kterého viděla loni na jaře.

„Vyrušil jsem vás, vím,“ stejným způsobem pokračoval studený arbiter elegantiarum, „a rmoutí mne to. Ale co činit? Přijel jsem před hodinou, netuše, že jste zde, a starý zdejší host, nemohl jsem odolat pokušení, proběhnout se po stezkách, na nichž jsem kdysi, v lepších dobách, skandoval své první verše, v této jasné prosluněné krajině, podobné křišťálnému poháru se zlatým, jantarovým vínem, v tomto jiskrném olympickém vzduchu, který mne naučil rozumět starému renaissančnímu slovu o vis superba formae, neboť vytepává všecky krásné tvary přírodní jako nejdokonalejší ciselér.“

„Pohleďte na tento ostroh,“ řekl po přestávce živěji, vzrušiv se dokonce tak, že ukázal na něj kynem své hlavy, „jak věrně, s jakou důslednou čistotou dozpívává melodii onoho řetězce skalného, a jak tam ten ostrov odpovídá mu příbuznou, stejně vykvašenou linií, která jakoby opakovala ještě jednou zhuštěně, v zkratce, celou rozložitou píseň východního obzoru! To jsou tajemství jihu, a jen jihu; a básník, který jich dovede odkoukat a odposlouchat přírodě, přenést je z ní do své poesie, uzavřít jejich rytmický pratyp do své sloky, může klidně nechat znít kolem sebe tlach domácí luzy kritické a žvasty žurnálů: potrvá, přetrvá…“

Jakýsi slabounký pablesk nachový přelétl při posledních slovech smědou tvář básníkovu a potemnil ji v propadlý žár; a přiblížil ji zároveň mladé dívce, založené rytířsky, odpuzované vždycky od vládnoucí průměrnosti, soucítící odedávna s hrdým odbojem osamocencův proti populárním předsudkům a pohodlným pověrám moderního šosáka, pokrokově natřeného a právě proto nebezpečného duším prostoduchým a bezelstným.

Nach se jí rozlil po líci a na rty drala se jí slova takového smyslu a obsahu, když ji Pirkan, utušitel jejího vnitřního gesta, zmrazil a odstrčil již od sebe tím příkrým a náhlým přechodem, jaký si v poslední době obliboval: „Ulehněte, prosím, vím, že potřebujete klidu; a promiňte mně mé bezděčné vyrušení i bezděčné konfesse. Budeme se, asi k vaší malé radosti, vídat denně třikrát u tabule a nahovoříme se s dostatek, snad až do omrzení.“

A dívka se opravdu poslušně zvrátila naznak do své lenošky, jakoby ani jinak být nemohlo, ačkoliv její nitro vřelo trpkostí, neboť nic nebolí mládí tolik, jako zamítnutí sympatií a zneuznání jeho velkodušnosti, ať skutečné, ať domnělé. Zatím co doznívaly kročeje básníkovy na skřípějících oblázcích a co dívka skládala si v hlavě odvetu, které, věděla toho, nikdy nepronese, Alexandr Pirkan pošlehávaje hůlkou do vzduchu, pochvaloval si v duchu svůj herecký výkon:

‚Ano, tak jest to dobře zahráno! Mládí musíš nejprve vyrazit dvakrát třikrát jeho dar z rukou, než jej přijmeš; jen tak si je připoutáš trvale.‘

V poledne u oběda dal se básník posadit vedle Kornelie a jakoby nic mezi nimi nebylo a jakoby odpovídal na otázku, které vůbec nepronesla, vykládal jí, jak se zde octl.

Jest prý již z těch lidí, kterým jest souzeno, udivovat své dobré bližní, ale především sebe; které přepadají nápady a myšlenky, jež by se jim ještě před pěti minutami zdály absurdní, pošetilé, nemožné, a oni je musí ihned uskutečnit. Činí prý z ní vlastně svou spoluvinnici, když jí vykládá historii své poslední eskapády, svého poloútěku, o němž prý doma nikdo neví – jen jeho žena prý tuší skutečnost, poněvadž něco podobného není v jeho životě ponejprv. Nemůže prý vidět již od let tříštit se v špinavých starých ulicích pražských první jarní paprsky, zrcadlit se v oknech vyšších pater první čisté modré nebe, aby ho nepřepadla touha – co praví touha? – posedlost po jihu. Stává prý se mu, jako se stalo i nyní, že musí dojít za úřední povinností do sousedního departementu, pouze přes ulici, a on vyjde v prostém kabátě, bez svrchníku, a pohled na vysoké černé domy malostranské, zjihlé oblevou jarní, v úzké ulici nebo na mrtvém náměstí s prořezanými korunami starých akátů stačí prý mu, aby se nevrátil již do kanceláře a odjel prvním rychlíkem na jih a setrval tam deset, dvanáct, čtrnáct dní, pokud jeho obraznost se neuklidní nebo nevybouří, což prý jest dvojí slovo pro touž věc. Jest prý to u něho úplná nemoc vůle, proti níž není léku; cosi, co se blíží atavismu, procitnutí migračních pudů nějakých pravěkých předků, patrně tuláků nebo kočovníků, jejichž krev rozuměla prý ještě řeči větrů, oblak, vod, hvězd, slunce a měsíce a odpovídala prý na ni.

„Má tajemná passe,“ končil, „přivede mne ještě jednou do žaláře, neboť jednou se ztratí za mé protizákonné nepřítomnosti něco z úředních listin, za něž odpovídám; a pak z toho kouká kriminál. Uvažte, prosím, že opouštím ženu,“ a po vteřinové přestávce, s jakousi div ne drzou ostentativností, které bylo dříve překonat jisté váhání, „a co pravím ženu?… milenku bez slova vysvětlení, bez lístku omluvného a že se zapisuji v hotelích nepravým jménem. Žena mne již zná, alespoň po každé ještě ujala se mých záležitostí úředních a poslala za mne lékařské vysvědčení do úřadu; ale milenka? Prožívá to po prvé; jak to snese? That’s the question! Ostatně, co činit? Jsem již, jaký jsem, a nic se nedá na mně změnit. Člověk immorální, bez smyslu pro povinnost kteréhokoliv druhu; úplný divoch, přes svůj frak a klak! Všecko, všecko, nejlepší i nejhorší – a hlavně to – všecko, vyjma pokrytce. Viděla jste člověka, který by dovedl tak na sebe žalovat jako já?“

Dívka vstala od stolu a tiše se uklonivši, odcházela do svého pokoje, avšak tam, o samotě, přisvědčila posléze k poslední otázce básníkově, neboť celý večer a celou bezesnou noc přemítala o tomto podivném člověku, nechápajíc, jak se mohl zmocnit její pozornosti, ano v jakémsi smyslu i jejího zájmu – až teprve v krátkém nepokojném ranním snu naráz, jako bleskem, se jí zjevila příčina toho: obojí podoba, Pirkanova i Frankova, vynořila se jí zároveň v mysli a stanula vedle sebe v jakémsi podivném promítavém osvětlení, jakoby linoucím se ostrou požárnou září z jejích tahů, a v tomto osvětlení poznala s hrůzou, která vyrazila z ní výkřik, že se Pirkan podobá Frankovi. Jest podoben jemu, vzdáleně dost, ale přece podstatně a důvěrně! Jak mohla jen nevidět této podoby od první chvíle? Ale ne, tys ji viděla, nevědouc o tom, a odtud tvůj zájem! Jest mu snad podoben jen jako opice člověku, jako člověk bohu, ale podoba zde jest, podoba a zpříznění posledního tajemného rázu, ukrytého za vnějškem, ponořeného až na poslední dno a do posledního životného kořene, a proto tak podmanivého! Jest mu podoben způsobem, jakým dýše, jakým pije světlo slunečné, jakým myslí, víc, víc: jakým podmaňuje a vraždí. Jsou z téhož dobyvatelského rodu! Sám jeho cynism, sama jeho rozpoutaná, okřídlená, lehce vznosná lež, sama jeho drzá upřímnost i přezíravá lhostejnost, sám teplý širý pokojný výdech sobeckého živočišného zdraví, to všecko jest –

Nedomyslila, nedořekla toho proklatého jména, a druhý i třetí den se vyhýbala Pirkanovi: tak ji pokořilo toto uvědomování, které právě prožila.

Třetího dne, dříve než vyšla ze svého pokoje, stanula před zrcadlem; a dala se v něm odrazit celé své vyhublé, zeštíhlené postavě, aby do ní zaťala svůj zrak ostřeji než dráp krahujčí.

„Ó moci strhat, servat všecky závoje, cáry, roucha ze své bytosti! Ó moci rozebrat ji jako dítě rozbírá svou hračku, jejíž mechanism dlouho je dráždil! Prokletý život! Jsou v mé bytosti živly, o nichž nevím; za ní stojí snad dokonce kdosi nebo cosi, co mne určuje a co mně zároveň uniká; kdo nebo co potrhává dráty, na něž jsem připiata jako loutka. Zahlédla jsem jej předvčírem náhodou při díle; opozdil se snad trochu a byl mnou přistižen; ale jindy?‘

Vyhýbala se, chtěla se vyhýbat i nadále Pirkanovi, a více nyní ještě, kdy byla poučena. Ale ke své hrůze, na své poslední pokoření zpozorovala, že i nyní, vědoucí, jest k němu přitahována stejně mocně, stejně velitelsky jako dříve, nevědoucí; že mu podléhá, že je mu podrobena sirobou své krve, zrazená snad již před narozením, zaprodaná snad již před svým početím právě tomuto typu.

‚Hle, k tomu jen je dobré uvědomění,‘ opakovala si s novým přízvukem hořkosti, ‚to je tak asi všecko, nač stačí: jen bídu tvou ti osvítit dovede, žalné světélko hřbitovní, studená bludička nad třesaviskem, čadivý plamének kahance, jehož svit zimomřivým kruhem vykrojuje z tmy kolem tebe několik čtverečných loket tvého vězení. Dovede ti jen zezřejmit v náležitou patrnost tvé okovy a tím způsobit, aby se ti zařezávaly hlouběji do masa, abys je nesl tíže, než před tím; rozlomit jich nedovede. Bere svatou nevinnost nutnosti, kterou přeměňuje z osudu a kletby v pouhou nemoc, a připravuje ji tím bezděky o její poslední poesii.“

Neprchala již před Pirkanem, neodvracela se od něho, který také ostatně změnil metodu, pochopiv, že dívka jest z jemnější niti než valná, převalná část žen ostatních; naopak: zahleděla se nejednou pozorně na něho, když šel podle ní zadumaný, zarývaje se nyní smyslně těžkým pohledem před sebe, a hledala i hmotnou podobu mezi tímto a oním, přítomným a vzdáleným. A zejména zaposlouchala se často, přivírajíc zrak, do jeho melodicky sobeckého hlasu, jakoby sebou stále okouzlovaného a na sobě stále znova se obrozujícího, neboť z něho, zdálo se jí vždycky, vylévá se sama vlna krve lidské ve svém ropotném příboji, rozrážejícím se o suché skalné břehy vědomí; a cítila jako zvláštní sebemučivou rozkoš, když vlhké temné oko přítomného polévalo rány, jež rozeklál tvrdší, ocelovější zrak vzdáleného.

Jednoho dne řekl jí náhle u oběda básník, že zítřkem počínajíc bude se asi několik dní stýkat zde chtěj nechtěj s krajany, z nichž jeden jest prý ne-li přítel, alespoň dobrý známý; oznámil prý mu na zítřek svůj příjezd sem s průvodkyní. A když dívka vzhlédla tázavě k němu, odmítl jmenovat jej: jest prý to jeho překvapení, které jí chystá v zdejší poušti a nudě. Vůně vlasti jest prý odvar, který má odpustkovou moc: kdo ani v cizině od něho neutíká a jím neopovrhuje, může prý být jist nejen spásou posmrtnou, ale i prominutím alespoň polovice všech trestů časných. Svatý František z Assisi a jiní vášniví asketi mísili prý do svých pokrmů popel a jiný snad horší ještě neřád, aby krotili smyslnost své chuti a trestali ji za její libido a v téže kajícné náladě a z týchž důvodů prý i on, Pirkan, musí si pokalit příliš dokonalý požitek této krajiny, tohoto moře, tohoto slunce, těchto nebes a, last not least, této vzácné společnosti, dodal, obraceje se k dívce. Z této potřeby sebemrskačské vyzval prý onoho krajana s jeho průvodkyní, o jejichž cestě na jih prý již doma zvěděl, aby ztrávili nějakou dobu zde, v nejkrásnějším koutě této kouzelné země.

A opravdu, zítra v poledne, jakmile vkročila Kornelie do jídelny, spatřila na konci stolu člověka, za něhož by se byla spíš smrti nadála: byl to Vít Ješuta v zcela novém turistickém dressu, akademicky bezvadném, tak byl pedanticky opsán z nějakého cestovatelského katechismu, který jej činil dokonale směšným: tak bylo naráz patrno, že mladý muž bere i zábavu vážně a přísně jako školní úkol, který se snaží vypracovat k plné spokojenosti svých učitelů na obvyklou eminenc.

Po pravici měl dívku, nedalekou třicítky, zdála se však některé dny mladší a využívala toho k tomu, že se strojila do krátkých sukní, odkrývajících jí bezmála polovici lýtek. Měla tvář rázu poněkud mongolského, hlavu krátkolebou, vyčnělých kostí lícních, sině popelavé pleti, brambůrkového nosu, malých pichlavých sivých oček, jaké mívají dalekozrací, jimiž buď těkala po pokoji nebo častěji ještě, když její druh nehleděl, se opírala o přítomné muže, kteří ji zřejmě vzrušovali; nervově erotické rozčilení oživovalo jí pak tvář těkavým plápolem.

Vít byl překvapen Kornelií více ještě než ona jím.

Zarděl se pod jejím pohledem jako provinilec a plaše ji pozdravil; trpěl zřejmě rozpaky, sbíraje marně svou rozprášenou superioritu, k níž se vychovával a v níž se cvičil doma před cestou dlouhými teoretickými úvahami a studiem póz před zrcadlem.

Kornelie se ovládla první a přikročila k němu prostě a ušlechtile, podávajíc mu svou prohublou ruku, slabě se chvějící, s posunem samozřejmosti jako druhovi svého mládí a poptávajíc se zároveň po jeho zdraví.

„Slečna Naňa Pospíšilová,“ představil jí pak svou průvodkyni, zodpověděv tuto otázku.

„Spisovatelka,“ dodala s důležitostným chvatem slečna Naňa, vykřiknuvši toto slovo se zbytečnou hlasitostí: bylo určeno pro galerii; a nevšímajíc si již Kornelie, věnovala se cele svému sousedu po pravici, mladému snědému chorvatskému universitnímu posluchači s jiskrným hnědým okem a skobkovitým nosem.

„Její spisovatelství záleží v tom, že vláčí již tři roky ušpiněný rukopis jakési nedokončené povídky svého P. T. zludračilého bratra, chronického medika nebo promlčeného právníka, od redaktora k redaktorovi, ovšem ne v úředních hodinách,“ zasmál se skoro hlasitě Pirkan, nakloniv se ke Kornelii, lhostejný k tomu, slyšela-li jeho poznámku slečna spisovatelka.

„Ano, Fechner, právě Fechner to dokázal, pane Lavriči,“ dotírala na pokojného svého souseda slečna Naňa, zardívajíc se ve tváři a vykřikujíc každé cizí jméno přes půl stolu, jakoby bylo vítězně přeskočeným příkopem o závodech. „Ačkoliv ovšem na druhé straně již Schopenhauer upozornil…“

Mladý student jakoby roztrpčený vší křivdou, která se tu na něm páchala, sklonil hlavu nad talíř, obíral důležitě rybu a zarputile mlčel.

„Ano, já jsem spiritualistka, rozhodná spiritualistka,“ jistila zase s triumfujícím pohledem po několika nejbližších mužských sousedech a s náležitým hlasovým podtržením odborného výrazu slečna spisovatelka mladého muže, zcela nevinného ve věcech filosofických a nijak nakloněného tomu, aby pochyboval o jejím metafysickém přesvědčení. „Ovšem pessimisticky zabarvená… snad následkem dědičnosti: v naší rodině žily vždycky bytosti tragické, ano tragické. Několik tragédií, jakých divadlo posud nevidělo, dalo by se napsat z naší rodinné kroniky; a není vyloučeno, že se sama jednou do nich nepustím“… dodala po chvilce, když se byla zamračila na důkaz toho, jak hluboce přemítala o těchto rodových záhadách, zatím co její noha jakoby náhodou zavadila pod stolem o nohu mladého studenta.

‚Zřejmě hysterický tvor… a snad předurčená prostitutka… každým způsobem demiresponsable…‘ zabručel neslyšitelně, schýliv hlavu k talíři, mladý odborný lékař vídeňský, soudní patolog, který se nedovedl ani zde o prázdninách zdržet, aby nekonal vědeckého pozorování na svých nápadnějších spolustolovnících a který si povšiml již dopoledne na procházce před skleníkem v sadě lázeňském slečny Nani, neustále umdleně posedající po lavičkách, jakmile se blížil některý mladší muž, a ukazující při tom co nejvíc ze svých tenkých nohou.

Druhého dne odpoledne procházela se Kornelie před oranžerií po svých obvyklých stezkách, s nimiž se zde spřátelila více než s lidmi. Den byl nezvykle horký a dusný; podivnou tísní lehal na ni zdejší vzduch, jakoby prostoupený dnes vířivými body a rozšlehanými nitkami; olovo padalo z něho na nervy, mučíc je zvláštním hluchým tlakem. Hlava ji bolela novou nezvyklou bolestí; chvílemi bzučelo jí v uších a chvílemi jakoby nohy chtěly pod ní povolit. Ticho bylo tak napiaté, že v něm slyšela slabý, nitkovitě cvrkavý tep v žilce spánkové.

Včerejší příjezd Ješutův s jeho milenkou, pustou komediantkou drzé ražby, vzrušil ji přece víc, než by byla věřila před několika dny. Prvotný dojem z nich byla taková ošklivost, že si musila násilím vyvolávat jiné představy, když se uzavřela ve svém pokoji, začíst se do knihy veršů, aby ji zapudila; byla by jinak musila odejít okamžitě z tohoto domu, pod jehož střechou bylo jí s nimi jíst a spát.

Až dnes dopoledne, když byla ráno nesešla posnídat do společné jídelny, jen aby se nesetkala s novými hosty, snažila se soudit klidněji a pochopit, co se jí zdálo první chvíli jen pitvornou můrou, kterou seslal na ni některý zlý, ďábelský skřet, milovník a pěstitel nejvulgárnější komiky.

‚Hle, utěšil se brzy,‘ pravila si nyní v pozdní odpůldne, jakoby shrnovala své přemítání v několik pevných vět. ‚A s kým? Ale což to není konečně úplně lhostejné? A nemohlo by i mně být útěchou, kdyby mně jí bylo vůbec třeba, že se utěšil právě s touto ubohou cocotkou posledního řádu. Má porážka, kdyby byla vůbec možná, byla by v tom, že by přišla po mně žena nebo dívka větší mne, lepší mne, vyšší mne.‘

Tato dialektika erotická jakoby ji několik vteřin lehtala do smíchu, tak se jí zdála pitvorná; ale pak se jí zaujal náhle zcela doopravdy její předrážděný mozek, bičovaný trpícími nervy.

Jaká podivná jest logika erotičnosti! Každé utěšení se v lásce jest založeno na urážce předešlého božstva, zapřeného, sesazeného, vypuzeného! Toužíš vší zlou žízní své duše poplvat jeho tvář; a jdeš a ponížíš sebe, potupíš a zpustošíš sebe, ochudíš se a zahodíš se a – jsi na chvíli šťasten: zdá se ti, že jsi pokořil tím obraz svého mrtvého boha; a snad jsi jej opravdu pokořil: v sobě, ve svém nitru, kde žiješ stále životem, který se marně snažíš usmrtit.‘

Hloubala dále tímto směrem v malé besídce, obstoupené myrtovými keři; uchýlila se do jejího pološera, aby ochránila svých churavých očí od prudkého slunce, nížícího se zvolna k západu.

Z jejích dum vyrušil ji hlas Pirkanův.

„Smím vejít na chvíli? Nezazlíte mně příliš? Pravím: příliš; neboť trochu hněvu vašeho unesu, a jest i spravedlivé, abych si vykoupil něčím rozkoš, že mohu si s vámi dnes pohovořit.“

Dívce nezbylo, než pozvat jej dovnitř.

„Víte, že jsem dnes skoro celý den studoval ráz obličeje naší slavné Nani? To není malý problém; to si žádá mistra karakterisace. Víte, jaký jest dnes její obličej? A nejen obličej, ale celkový habitus? Nevíte. Nuže, povím vám to: služkovský. Povšimněte si jí: má červené ruce, jako by byl mráz a ona byla na koupi s košíkem, ačkoliv jest dnes přes třicet Réaumura, a obličej její jest také jako by namrzlý, sebraný do moll velmi rozbředlého, jako služky bez místa, kterou opustil milý. Včera vypadala jako hvězda kočovné společnosti třetího řádu, když si hraje na velkou dámu a okouzluje obecní veličiny o sylvestrovské zábavě v některé Zlámané Lhotě. Ó nevyčerpatelné jest bohatství duševního života naší velké básnířky in spe a tvář její vnímavost a citlivost sama!“

A po přestávce, v níž si zapálil cigaretu se svolením své spolubesednice:

„Avšak poněvadž být básníkem, jest i v jakémsi smyslu být věštcem, chci povědět, jaký bude karakter tváře naší Sappho za dvě tři léta, až uzraje a sjednotí se v konečný útvar: jako horlivě pokrokové sage-femme, novokřtěnkyně veřejného zdravotnictví, na počátku její požehnané prakse.“

„Pokoj, prosím,“ řekla unaveně dívka, „nerozumím, jak vás může tolik zajímat takové boží nedopatření; již hovořit o něm jinak než posunky jest připodobňovat se mu.“

„Předně: zájem jest vzájemný. A za druhé: s její strany mnohem větší než se strany mé; s její strany přímo útočný a podnětný, takže já splácím jen pozornost, a to velmi neúplně a nedokonale. Byl jsem vždycky v životě lhostejný k tomuto přírodopisnému druhu a zůstal bych si věren i v tomto případě, kdybych nebyl přímo vyburcován ze své indolence. Kdybych byl ješitný, mohl bych se pochlubit úspěchy velmi positivnými, byť byly rázu – jak to jen říci? – poněkud podsvětného, nesnášejícího dobře plného denního světla. Zdá se již, že se snesla na mne nehodného přízeň této spiritualistky, pessimistického ovšem zabarvení.“

„Přestaňte již konečně,“ pronesla Kornelie, „nebo budu vám doopravdy nahlas blahopřát.“

„Chtěla jste snad říci: kondolovat,“ zasmál se Pirkan, upustiv tento námět zároveň s dokouřeným smotkem cigaretovým, jejž přišlápl lenivě pohybem levé nohy. „Máte pravdu: lépe mlčet než mluvit takové bubliny dnešní letní nudy.“

A zapadli oba opravdu dlouho do mlčení. Srdce Korneliino dopíjelo se z něho jakési horečky; cítila je chvílemi až v hrdle.

Slunce zatím zašlo, stmívalo se rychle.

Nová cigareta Pirkanova propalovala žhavě rudým bodem tmu. Ticho, ve dne podivně napiaté, jakoby se nyní rozstoupilo do širších kruhů a objalo do nich větší vzdálenosti: donášelo k nim melodický dopad tenkého praménku vodního po vápencových balvanech daleko v polích, za sadem rozsochatých a vydoupnalých oliv o stříbřitě šedém listí. Pirkanovi, který prodlel dnes mezi nimi několik hodin, rozněžňuje a tříbě si oko na přejemné škále jejich odstínů, se zdálo, jakoby jejich hudební šeď sprchla nyní ve tmě, kdy potuchla na větvích stromových, do pějících vod a nadálá je touže tesknou milostností.

Větrný vír náhle probuzený zachvátil blízký keř vavřínový, zachrastiv suše jeho tvrdým listovím.

„Jug, scirocco,“ řekl tiše jako ze sna básník, neobraceje se k dívce. „Za hodinu vře moře jako kotel čarodějnický; nechtěl bych být mezi těmi, kdož vstupují nyní na loď.“

A Kornelie, jako by ho nebyla slyšela, jako by byla duchem nepřítomná:

„Poslyšte, život je úžasně podivný a složitý. Jeho dna se nedobereš, jeho konce se nedomyslíš, kdybys sto let žil. Pocítil jste někdy v životě hrůzu toho podivného slova: svržená modla stále ještě bůh? Řekl je velký básník; musil znát život do posledních záhybů, tam, kde přechází již do smrti… Neznám nic děsivějšího, nic pekelnějšího; životu jest tu vzato všecko tajemství a smrti neotevřena brána,“ dodala úplně ze sebe a pro sebe, jakoby zapomněla, že hovořila s jiným člověkem a chtěla se ho snad i na něco otázat.

A po přestávce, v níž jakoby si to uvědomila:

„Jak to učinit, aby svržená modla byla prostě rozbitý kámen, puklé dřevo, střepiny, trosky, zkažená hmota? Jak odnít hmotě ducha, kterým se nakazila a kterým trpí, bude snad trpět i po smrti? Jak vypudit boha z hmoty a žít v ní, sám pán, pokojně tupým zapomenutím? Jak? Jak? Povězte vy, poraďte vy, učený: já neučená myslím na to marně celý den.“

Její horký dech jej ovanul, její horečná ruka bezděky zavadila o něj ve tmě, jak se roztápala v jakési opilé křeči do prázdna, bez všeho smyslu a účelu…

Vtáhl do sebe chřípím toto žhavé, bouřkové ovzduší; cítil, jak se mu zornice rozšiřují a tuhnou, prsty se chvějí, žíla na čele nabíhá. Ztrnul celý, ztáhl se do sebe, snaže se zaujmouti co nejméně místa, jako by se bál, aby se ho nedotkla nyní po druhé; pak pronesl zvolna, přerývaně, těžkým jazykem, hlasem jako by sobě odcizeným.

„Nestačí jen rozbít modlu; jest třeba ji i poplvat, jest třeba ji i pokopat. Člověka zahánějí kamením, boha blátem; ďábla vymítali kněží svěcenou vodou, boha třeba vymítat nesvěcenou slinou; donáší do výšky tím vyšší, čím se níže pro ni shýbneš, z čím nižších poloh srdce ji čerpáš, z čím hlubších výmolů a bahnisk své duše ji vynášíš a nabíráš. Pomsta není boj, pomsta jest vzpoura, a vzpoura má logiku zoufalství; jest třeba jen domyslit ji až do konce, dokonat ji až do konce, dojít s ní až na sám práh zmaru.“

„Jak že jste to řekl: boha třeba zahnat blátem, vymítnout kalem? A čím blátivějším, čím kalnějším, čím bahnitějším, tím lépe? Tím bezpečněji? Tím jistěji?“

Zuby jí zacvakaly mrazem.

„Pak jsem je nalezla… ve vás. Chcete mne, když víte, jak o vás soudím? Jak vámi opovrhuji? Když víte, k čemu vás potřebuji? Chcete mne nyní ještě, za tuto cenu?“

Krev tryskla mu do tváře; vztyčil se pod urážkou jako pod ranou bičem.

Chtěl se vrhnout na ni pěstí, udeřit ji.

Ale pak zkřiviv temnou tvář v ďábelsky suchý škleb, pronesl víc k sobě než k ní:

„Ano; i tak! Není větší rozkoše než uzavřít polibkem ženina ústa, která ti před několika vteřinami lála a byla hotova, rozkousat ti tvář nebo tě poplvat; a obrátit spílání hlasu jejího ve stony rozkoše a roztrhnout tak celou její bytost v odpírající rozum a přitakávající smysly, abys ji opanoval tím spíše.“

Strhl ji k sobě, bezvládnou, a náhle, jak se mu zazdálo v tuto přeludnou chvíli, stydnoucí a tvrdnoucí v tvrdost zrovna kovovou. Bylo mu náhle, jakoby jímal ve své náruči ne ženu, ne dívku, nýbrž hocha, ozbrojeného chladnou černou zbrojí, ale poraženého a vzdávajícího se již.

Jeho ruka jela již po jejích prsou, když tu náhle se vzepialo toto štíhlé hubené zmučené tělo, rozlomcovalo se štkaním, odvrhlo jej od sebe prudkým úderem rukou do jeho hrudi; a vyrvavši se mu takto, vyrazilo z besídky nějak šílícím úprkem.

Nemohu… ne… nemohu… nemohu,“ dralo se těžce jako několik unikajících bublin ze zátopy stonů a vzlyků, které jako by je celé rázem zaplavily.

Trvalo chvíli, než procitl Alexandr Pirkan ze svého ztrnutí; a trvalo ještě déle, než se rozpačitým, zhořklým úšklebkem vykoupil z děsu téhle chvíle.

Přeludnost všeho padla na jeho přepiaté, předrážděné nervy a roztřásla je mrazem. Bylo mu, jakoby držel v objetí krásnou mrtvolu, která ožila, avšak jen na chvíli, aby pak sestoupila, a na vždy již, do své hrobky.

V temné zahradě, překlenuté starými ořechy a platany a odcizené tím nebi a jeho svitu, bylo mu náhle úzko. Musil vyjít na silnici, do polí, pod hvězdy, jako by cítil, ty jediné že mohou smýt z něho hrůzu této mátohy. Chodil dlouho pod nimi, s hlavou obnaženou, chtěje se dochodit se živočišnou únavou zároveň pokoje srdce; ale úzkost svírající je tím jen vzrůstala.

Pozdě večer vracel se domů. Nebylo mu možno, zajít do společné jídelny; od vchodu zaměřil přímo přes širý pustý dvůr, odrážející dunivě jeho kroky, do severního, řídce obydleného křídla někdejšího paláce, kde měl svůj pokoj. Byl již od něho vzdálen několik metrů, když ze stínu sloupu, jimiž byly zodstavcovány obloukové ochozy objímající obojí patro, vystoupila žena vzávoji.

Poznal Naňu Pospíšilovou, která se sem vplížila, když byla marně hledala básníka v sadě.

„Mistře, čekám zde na vás již hodinu a chvěji se mrazem. Neodcházela jsem pouze proto, abych vám řekla, jak miluji vaše díla a celou vaši osobnost… Ano, celou vaši osobnost. Přece mne chápete? Nemáte přece šosáckých předsudků? Vy, delikátní básník ženské duše, musíte mně rozumět; jest mně třeba vašeho pochopení, ano, právě vašeho; má složitá duše…“

„Chienne,“ procedil opovržlivě zuby.

„Vy tedy nerozumíte, vy tedy nechápete moderní ženské psychy? Jaká škoda! Zklamala jsem se ve vás, já, přece takový školený psycholog.“

„Dosti tlachů! Filez!“ dodal vztekle muž, ukázav rukou do tmy ochozu.

A vstoupil do svého pokoje; nesvlékl se, klobouku neodložil.

Usedl v tupé dumě na pohovku a zíral neodvratně na nějaký bod v světlejším tratolišti, které kladl noční přísvit velikým obdélníkem na bělavé dlaždice.

Všecka hořkost jeho nitra, léta a léta skládaná, zdvihla se v něm; vyplynuly mrtvoly bytostí, dějů, citů, plánů a snů, o nichž věřil, že jsou dávno pohřbeny.

„Objal jsi dnes ženu zasvěcenou nevím komu nebo čemu, vím jen, že ne již člověku; snad bohu, snad ďáblu; snad hrobu, snad nebi… nevím. Ale sáhl jsi na majetek, vyhrazený nějakému velikému králi; na něco zastřeného, na něco tabu. A on zetřásl dotyk tvůj ze sebe a odkopl tě, ačkoliv jsi se před ním pokořil.“

A naráz, nevěděl jak nevěděl proč, pochopil, že tato chvíle jest předělem v jeho životě, hranicí, která půlí: za několik dní vstane již v jeho mysli jako pomezná modla o tajemné zvířecí hlavě a každý příští den zakotví ji v ní jen pevněji a pevněji.

Cítil se naráz mdlým, unaveným, zestárlým, plihým… plihým plihostí lidského hadru, lidské onuce. Život jej naráz tížil tíhou nepozdvižitelnou, čas mučil, obraznost jeho, cítil to jasnovidností této noci, pracovala dlouho již na prázdno jako mlýn, do něhož dávno nebylo nasypáno zrna; a včera nástrojem a pramenem rozkoše, bude mu zítra… ne, je mu již dnes zdrojem utrpení. Poznal samými kořeny své bytosti, že mu udeřila dnes hodina, která nemíjí dobrodruhů, hráčů a kořistníků života, lovců rozkoše a lidí smyslnosti, ženoucích se jen za úspěchem, opojením, vzrušením. Všichni projdou nocí, kdy se obrátí k nim zády Štěstěna, která jim posud přála; nocí, kdy s naivní hrůzou poznávají, že tato domnělá bohyně, v niž věřili a jíž se kořili, jest v pravdě pouhá žalná děvka a jako děvka miluje mládí a poznávají to ve chvíli, kdy zároveň chápou, že zestárli.

Usnul teprve pozdě k ránu, když se veliký ubývající měsíc, strašidelný jako vrak, jakási pustá škvára světa dávno vyhořelého, potácel již nízko nad obzorem a šlehal svým studeným skelným oharkem po jeho loži. Poslední jeho myšlenkou byl úmysl, odprosit Kornelii při první příležitosti, smířit se s ní a odjet pak ihned domů, domů.

Procitl pozdě.

Sešel dolů, tázal se hned po dívce.

„Před chvílí odjela,“ odpověděla panská, posluhující v jídelně. „Před chviličkou. Zcela náhle. Časně ráno povolala k sobě slečna služku a přinutila ji, aby jí složila všecka zavazadla, přes to, že v noci měla silnou horečku a pan doktor bránil jí ze všech sil. Nedala si však říci. Bývají již takové pacientky,“ pokrčila rameny.

Pirkan vyšel z jídelny, aby vyhledal lékaře, majetníka ústavu.

Potkal se s ním na chodbě po několika krocích.

Doktor Wiederborst byl zřejmě vzrušen; gestikuloval prudce dlouhýma opičíma rukama, šermoval jimi hned před tváří básníkovou, hned před svýma syslíma očkama, pomžikávajícíma a zlobně se jiskřícíma za zlatými brýlemi.

„Považte, ta vaše krajanka, Fräulein, wie heisst sie denn… ja richtig, Fräulein Nikodym! Hysterie, vyložená hysterie. Pořád überspannt ve všem všudy, celou dobu, co tu byla. Má tuberkulosu velmi pokročilou, vyloženě velmi pokročilou; horečky, víme, ranní poty, víme… A tak dále. A sebere se náhle, z čista jasna, a odjede a nedá se zadržet, ne a ne; a kam? Do mlh, do dešťů, do mrazů… V Čechách mrzlo, pane, před třemi dny… mám to z novin. Vždyť je to sebevražda! Čistá sebevražda! A odkud utíká? Ode mne? Ode mne! Z mé klimatické stanice! Pane, já zde mám klima jako v Neapoli! Vy snad nevěříte, ale já vás přesvědčím.“ A sahal do náprsní kapsy pro nějaké tabulky. „Čtyřicet let statistiky, to mluví, pane; cifry mluví! V tom jsou zákony!“ A přinutil mladého muže, že se tvářil, jako by nahlížel do jeho papírů. Pak uschovav je: „Ostatně, myslím, erblich belastet… väterlicherseits. Papa byl oficír, víme. To se na dětech obyčejně shledá… Máme zkušenosti, pane, a jsou ostatně o tom také statistiky… A já ji chtěl naučit stonat… svou metodou, metodou doktora Wiederborsta! To je, pane, jako byste vyhrál v lutrii. Do osmdesáti let mohla žít, máme příklady.“ A chtěl zalovit zase v kabátě. Mladý muž zadržel mu však tentokráte rozhodně ruku. Poddal se se vzdorem špatně potlačeným; aby se odškodnil za svou porážku, rozječel se ihned: „Ale takto neručím za nic, pane; za nic, za nic, za nic! Předčasný, nevhodný návrat na sever zabil již něco tuberkulosních, pane! Vedu o tom statistiku; o všem třeba vésti statistiku; cifry, cifry, cifry, jen ty mluví. Všecko ostatní je švindl!“ jíkal ještě, ztráceje se již ve dveřích své pracovny.

A starý lékař, uvyklý jako pes větřit smrt na velkou vzdálenost, se nemýlil.

Kornelie vjela do českého května, který měl letos na neštěstí průměrnou teplotu únorovou a byl vražednější než on.

A tak odvážela již po třech týdnech zcvrklá, vrásčitá uplakaná teta, do starodávného kožíšku oděná, tělo své neteře, nad níž celý život, již od jejího dětství, potřásala nechápavě hlavou a která ji dovedla přes to svým posledním činem ještě udivit, na Borkov, na typický český hřbitov vesnický v siré pohorské krajině planinné, ze tří stran dumavými lesy sevřený, aby je tam uložila v rodinné hrobce Pětvaldských.

4

Červen rozhořel se již v rovinách a údolích horkým povětrným plamenem, ale na horách bylo posud chladno a nejisto: pršelo často a často vály studené větry a mrazily útlé tělo Michaely, trhající zkřehlýma rukama květiny na úbočích lesních a těkající pokořeně v tápající bezradnosti, jakási Demeter bez dcery a o to zoufalejší a stínům bližší, po kopcích, na nichž vstávalo ráno mladé bohatýrské slunce a z nichž v době dešťů hřímaly bystřiny. Vracela se, bylo-li to jen poněkud možné, domů až s večerem, s tváří lítostně ubledlou za zapadajícím sluncem, jako by je chtěla zadržet na chvíli nebo zachránit do svých fialkových očí něco z jeho záře a odnést v nich poslední osiřelou jiskru do sychravé noci.

Jednoho večera, zvláště zimného, když se vrátila se soumrakem domů, v rukou otýpku přejemných vstavačových pstročků, v něž jakoby se zhustila teskná pára mladé země, a když zhřívala své prostydlé dlaně na rozžhaveném samovaru, celé zoufalství zapomenutého lidského stínu padlo na ni jako jinovatka a promrazilo ji až do kostí.

‚Jaká bída,‘ zaštkala temně, ‚žít zde stínový život marného sebeobelhávání, sít své hluché hoře do neplodného lůna studených horských větrů, roznášet svou bídu po nepřístupných uzavřených lesích, zaujatých již cele přípravami k svému létu, nebo přiklekat s ním a chýlit se s ním nad horské studánky, jako by mohly zrcadlit něco jiného než tvou ustydlou tvář a ji stejně lhostejně jako bludný oblak, táhnoucí právě nad jejich hladinou! Jaký smysl v tom, stírat a sbírat tento vonný dech země s její líce, zahleděné do studených dálek hvězdných a necítící z tvého doteku ani tolik, kolik cítí stéblo travné z pohybu brouka, lezoucího po něm! Jaký rozum v tom, nahlížet skulinou se směšnou důležitostí jako zvědavé dítě do její nesmírné temné dílny: jí, cele zaujatou svým ohromným dílem, cele ponořenou do jeho vroucího spěchu, nepohne to ani tolik, aby pozdvihla sklopenou hlavu s vulkanickými, zlobně blýskajícími zraky a přimrazila tě hrůzou svého pohledu.

Stezky její jsou tajemné, a pečlivě zametá za sebou stopu, jako by ráda tvořila nerušeně a kladla jen před tebe v pravidelném rytmu počasovém výsledky svého zastřeného díla. Kdo ti poví, za jakými vzdálenými cíly jde a jaké účely sleduje! Co platno vtírat se mezi dialogy, které vede s hvězdami, s větry, s oblohou a s podzemím! Jak pochybné, chtít vniknout do jejího uzavřeného rušného, věčně plynoucího kola jásavých sil a třeštivých výbuchů, které se semkly v řetěz nezrušitelný, pějících při tanci píseň, jejíž zeslabenou ozvěnou mohl by být jen třesk jarních hromů a bystřin! Jak jsi v jejich plesném hlaholném smíchu ubohá sama před sebou; jak stojíš zde dvakrát osamocená, dvakrát vypuzená z rozkvetlého ráje životního! Jak pokořující až do směšnosti, klečet před životem, na jeho prahu, a vzpínat k němu žebrácké ruce a žíznivé rty a zprahlé hrdlo: nezvykl život sklánět se k takovým bázlivým, plachým a pokorným bytostem; uvykl obdarovávat jen ruce těch, kdož jsou dost silní a smělí nebo lstní, aby si urvali plodů z jeho větví.‘

A kde jest zatím on? Vrátil se z jihu, kam ujel bez ní, úkradkem, věnoval jí dobře spočtených čtyřicet osm hodin, aby se pak usadil u své ženy v klidu a pokoji a pracoval na svém díle s nejnaivnějším sobectvím, jehož hříšná nevinnost vyplňuje jej celého do posledního nervu; a nechce vidět a hůř, nevidí opravdu, že olupuje ji o možnost díla jejího, které jest láska a život v lásce. Pracuje ve stínu své ženy; sám řekl o něm, že je sesterský; nemiluje jí prý, ale přece nemůže bez ní žít; jedna z jeho duší jest prý zakleta do ní a on musí žít prý ročně nějakou dobu v její společnosti jako pod stromem, kde bydlí jeho dryada, jako pod dubem, v jehož dutině se usídlily jeho včely a kam pouze mohou ukládat svou vonnou slunečnou žeň.

Hú, jaká zima je dnes! Jak svistí vítr venku a jak bičuje proudy deště! Proč nemůžeš zachránit nic z tepla minulých dní, proč nemůžeš donést z jejich dohořelého požáru několik oharků do této šedi a zimy, aby sis ohřála na nich své ruce, zrazené ve svých zoufalých výbojích? Kde jsou dnové římští, kde žár slunečný, který se lil na Campagnu, až její těžké ticho, věky sem naskládané, vřelo jako podrážděná vibrace vysokého tónu v jejich opojených hlavách, položených umdleně na nějakou mramorovou trosku, zatím co se rty jejich usmívaly tupě v nesmírném sebezapomenutí? zatím co se sprostili svých osobností, odhodili je jako hadr a byli jen pouhé funkce této černé ekstatické země, která se střela tu před nimi a bila do jejich těl svou travnou vlnou? Kde tragické světlo západu, které pila tato heroická půda a ukládala ke všem svým skrytým minulým pokladům lidské krve a lidské pýchy, vedle uvězněné ozvěny kroků římských legií, které tu duněly kdysi po prašné holé silnici: zdálo se ti, že se stačí shýbnout a přiložit ucho k ní, abys je ještě slyšel? Ano, tato půda vřela ohněm špatně přikrytým a oni dva jako by byli jen plameny, které z ní vyšlehly jednu chvíli výtryskem překypělého podvědomí. Ano, tenkrát byla bezejmenná jako bůh a blažená jako on; bezejmenná jako život a jako smrt, a jako ony nevinná a ospravedlněná ve všem. Jak pochopit, že tato blaženost od ní odstoupila, že tato plnost se zeschla a že se zase zmrzačila na malé úzké obmezené , necelé a rozpoltěné, toužící a strádající, volající po doplnění? Na tu nepatrnou bytůstku, která se chvěla nyní mrazem a lítostnila se sama nad svou bezpomocí a bezradností? Jak snést tohoto pokoření a neopovrhovat sebou?

Trvalo ještě několik dní, než hoře podrylo úplně její hrdost, sklonilo ji nad psací stůl a vložilo jí do ruky péro, aby napsala prosbu o návštěvu Alexandru Pirkanovi. „Posvětil jsi mne na bohyni, ne, to není pravé slovo,“ psala mu, „vylíbal jsi ze mne bohyni jako sochař ji vyteše z balvanu. Pamatuješ se na chvíli, kdy jsi mne korunoval cypřišem, stromem života, jak jsi mně tehdy vysvětlil, zasvěceným bohyni milosti, jehož sevřené větve šlehají silným útočným plamenem k nebesům? To bylo na jihu, v zemi ohně. Zde jest sever a zima; ve větru a dešti haraší u vchodu do mého domu cypřiš, skřípaje svými těsnými větvemi píseň hrobovou, jakoby na jednostrunných skřipkách. Vrať mně teplo, víru v sebe i v tebe; vrať mně celost mé bytosti; vrať mně mému lidství, mému ženství; sjednoť mne v něco mocného a bezejmenného a odvěkého jako jsou živelní duchové a geniové, jako jest voda nebo oheň, nebe nebo moře, láska nebo nenávist. Sejmi se mne kletbu mého , mého lamberkovského jména, které mne drtí a které jest ďábelská pýcha a ďábelská hrdost, a tentokrát již uražená pýcha a uražená hrdost. Vyhlíží již po kořisti, hledá oběť, větří ji již; a neuspokojí se, cítím to, pokud jí nepozře. Kdo jí bude? Ty nebo já nebo oba?“ Podepsala pod list své jméno s pocitem, že podepsala svůj ortel.

– Hle, prosíš, prosíš ty, která jsi kdysi rozkazovala a vládla. Dnes prosíš, po prvé v životě prosíš, a prosíš tedy snad s úspěchem; ale přijde den, kdy budeš prosit bezúspěšně – neznemožníš-li příchodu dne toho. Pamatuj si: neznemožníš-li příchodu dne toho, přijde jistě.

Jakýsi veliký klid padl na ni, když vhodila list do schránky, a neopustil jí již. „Jsem zasvěcena, cítím to,“ řekla si; „čemu? Nač hádat? Nač se přít? Zítřek, posel štíhlých nohou, jest již za horami a nese odpověď této zbytečné otázce.“ A starala se náhle s láskou o věci nejdrobnější, jichž si jindy nevšímala její netrpělivost, zaujatá cele jejím sporem s osudem. Nejmenší travičky, broučci nejnepatrnější, jevy zcela prchavé a přeletavé poutaly ji nyní; a studovala je s oddanou podrobností a nenasytnou svědomitostí, jako by šlo o věci pro ni nejdůležitější, rozhodující přímo o její budoucnosti. Její duše se osvobodila na tolik, že se zaujala zvědavostí ryze předmětnou o architekturu květů rostlinných, o tajemné zákony a řády pravidelnosti, souměrnosti a rytmičnosti jejich stavby; a chtěla dokonce opatřovat si knihy, aby se poučila o všem, co v tom směru vypozoroval a vybadal posud lidský duch.

Když přijel Alexandr Pirkan sedmého dne za Michaelou, byl tak rozrušený, jako ona klidná. Byl z lidí, kteří nesnášejí přístupu životního nepokoje ke své duši; chtěl tvořit a zařizoval si celý život tak, aby mohl tvořit co nejvíc a co nejsnáz, a to mohl jen za podmínky, že jeho životní dojmy byly slabší než jeho vnitřní vidiny. Největším břemenem byly mu nářek a žaloba, největší obtíží prosba, která jej vyrušovala z jeho zvyku nebo křížila mu jeho záměr. Nemám tě rád takto znepokojenou, chystal se říci své žalující a hrozící milence; miluji tě klidnou jako Palladu: jen tak mně může tvé čelo svítit do tmy, jen tak mne můžeš rozechvít krásným tvořivým nepokojem. Ale ta slova zemřela mu na rtech, když spatřil tvář Michaelinu, přetíženou opravdovostí a vynesenou do jakési nové přísné krásy jako do vyššího světelného pásma síly a výrazu; zamlčel se a pomátl se. Očekával výtky, slzy, zmatek, a nebylo jich; setkal se s vyšším klidem nějakého snad rozhodnutí, které mu unikalo.

A udivil se ještě víc, když pronesla s tichou světlou vroucností:

„Zatoužila jsem ze vší síly, přivítat tě dnes slavnostně, a prosila jsem nebe, aby mi to usnadnilo. Pršelo mnoho poslední dny, bouřka stihala bouřku, ale já si vymodlila přece na dnešek bílé slavné slunce a bezpečnou oblohu, hloubkou až černou, již oba tolik milujeme. Tento den ráda bych, aby ti byl nezapomenutelný; aby stál v tvé paměti vysoko vztýčený jako věž nebo obelisk nebo jiné znamení kamenné. Proč není možno, rozžehnout na něm jako na lodici pestré barevné lampiony a dát se mu pak rázem ztroskotat na černé hladině, aby jeho zachráněný trosečník vzpomínal na něj jako na pochodeň rozsvícenou a náhle zhašenou? Kdybych mohla, jak ráda bych dnes ustrojila radost tak hrdou a vysokou, aby tobě jednou, zestárlému a otupenému již valící se smrtí, stála na ustydlém obzoru jako keř nebeského světla.“

A po přestávce:

„Nalezla jsem zde údolí, kam tě chci uvést. Pamatuješ, jak vášnivě jsem vyhledávala vždycky uzavřená odloučená údolí, v nichž příroda jakoby podnikala pokusy uvědomit se sobě a zasnít se skoro nad sebou, údolí, která budí dojem, jako by byla ustrojena lidskou rukou: tolik záměru a rozmyslu ukazují. Mám chvíle, kdy věřím, že se zde projevuje vůle, být zrcadlem něčemu, a přivolat lidi, kteří by se nad ně schýlili.“

Usmál se na ni a řekl svým starým měkkým přízvukem, probouzeným v něm vždycky setkanou s životem, který toužil planout a tryskat a rád vřel a dával se darem:

„Poroučej; půjdu za tebou, kam chceš s duší vnímavou a pamětlivou. Veď mne, má Beatrice: magnetism proudí z tebe a podmaňuje si mne.“ Poznala starý tón a nové okouzlení a zahořkla na chvíli z toho; nemiloval mne tedy již, nemiluje mne tedy již, když bylo mně třeba, získávat si ho znova.

Kráčeli zvolna po úzké bílé cestě horské, omyté posledními dešti, až místy nakupené oblázky skládaly skoro mosaiku. Poněkud níže plynul potok s vodou tak průhlednou, že zrak vyvážil a vynášel z ní bezprostředně záchvěv samé cudnosti; a stráň za ním, porostlá bohatýrskými smrky a jedlemi, hnala se k slunci, spícímu na jejím vrcholu, prudkým útokem skoro živočišně vášnivým. Ze všeho dýchala nesmírná síla a celost, cosi nerozděleného a nezmrzačeného, co spočinulo v milosti a lásce nějakého velikého a mocného boha a napájelo se z ní neustále. Odbočili stezkou, slabou nitkou crkající ve vysokých lesních travách, a úzkým vchodem, těsným skoro jako brána, sevřeným dvojí protilehlou skalou, vešli do údolí Michaelou vyvoleného a milovaného nad všecka ostatní.

Střelo se před nimi elipsovitě, sevřeno dvojí strání, pozvolna a slavnostně jako cirkus stoupající; a potok, rozdělený ve dvojí rameno, objímal bílým zpěněným hovorem a pomněnkovým úsměvem zelené ticho ostrova, cele porostlého hustým podrostem jehličným. Cosi mytického válo na tebe odevšad: na haluzích rozsochatých sosen jako by lpěla ještě vůně včerejšího blesku, jímž se kouřily stopy Zeva, když toužil milovati ženu smrtelnou; pod keřem spala světelná jiskra tak vášnivá, jako by sem zapadla z pochodní bacchantek, tančivších včera v noci po okolních výšinách, a lesní hrdlička naříkala přerývaně sirým altovým hlasem jakoby z hluchých hlubin zakletí.

Usedli nad pěšinou, stoupající zvolna do stráně. Sňala s hlavy křepkým pohybem slaměný klobouk a odvrhla jej úlevně do trávy i s ozdobou pestrých lučních a polních květin, obtáčejících jej; vypadá jako trochu povadlý věneček družičky z božího těla, prošlo mu hlavou jako úsměv vteřiny. Bylo tolik mladého, teskného kouzla v tomto osvobodivém pohybu, že strhl Pirkana. Pojal náhle silným dobývavým hmatem její úzkou jemnou proserpinskou hlavičku, skropenou již tmou, jak pochopil bleskově v tu chvíli, do obou rukou, zvrátil ji k sobě a žehl její rty horkým polibkem. Prudký nach zalil ji celou a slzy odcizily mu rázem její fialkový zrak; a užasl, když se mu vyvinula s bolestnou tvrdostí a odmítla umdleně, ale určitě:

„Děkuji ti, ale bolí to; ustaň, ne dnes, ne dnes již; jest pozdě.“

A po přestávce:

„Dal jsi mně nesmírně mnoho, ne: všecko; svou schopnost a vlohu žít, trpět, milovat. Tebou jsem vystoupila z těsného kruhu sobecké hrdosti a soběstačnosti, ledové nelidské nebo nadlidské pýchy. Nemilovala jsem před tebou, žárlila jsem jen na bratra vášní skoro hříšnou, ne,“ opravila se, „jistě vášní nejhříšnější, poněvadž neplodnou jako zprahlý písek pouště. Milovala jsem své rodové sobectví, svou rodovou výlučnost, sledovala jsem ji, náměsičnice zločinu, až na sám kraj propasti, po samu mez a hranu jejího šílenství… Nerozuměla jsem, nechápala jsem, jak jest možno milovat někoho jiného než Lamberka, a byť to bratr byl… a byť to snad otec byl.

Tys rozrazil tento kruh; vyrval jsi mne odtamtud, ale nevím, zasadil-li jsi mne jinam, do středu jiného kruhu. Neboť zdá se mi, byla jsem středem kruhu, byť nejtěsnějšího, o poloměru nejmenším, ale přece středem, kdežto nyní jsem z něho vyšinuta a kolotám zmateně kolem různých středů, které mně unikají nebo které mne odpuzují. Pamatuješ se na své učení o typech? Ulouho jsem mu nerozuměla; dlouho jsem se tomu slovu typ smála. Myslila jsem stále na typmamsell… na písařku na stroji… Byla jsem opravdu velmi málo vzdělaná, než jste přišel vy, pane Pirkane… Pamatuješ se, jak jsi mně řekl tehdy, v čem jest jediné štěstí zde na zemi: být úplně sám sebou – a to že jest úplně totéž jako být čistý a dokonalý typ, jeden z mála čistých a dokonalých typů, které zná život? Pamatuješ se, že se jedině zde, v tomto svatém bodě, řekl jsi, na tomto poledníku duchovém, stýká osobnostnost s nadosobnostností, že jedině zde splývá největší sobectví s největším odosobením; že jedině zde jest člověk nejvíc svůj i nejvíc cizí svému já? A vykládal jsi mně, jak málo dokonalých a čistých typů jest v životě, jak největší většina lidí jsou míšenci typů nejrůznějších s nejasnou a zmatenou, necitlivou polaritou.

A karakterisoval jsi mně typ básnický a typ dobyvatelský, typ vynálezecký a typ prorocký, typ milenecký a typ mateřský, a rozpomínáš se? sebe samého, řekl jsi tehdy, pokládáš ve chvílích rouhačství za básníka, to jest nástroj poesie, za něco, co nemá smyslu a rozumu v sobě, nýbrž žije jen vztahem k nějakému nesmírnému středu. Ten leží prý hluboko, hluboko za tebou ve tmách a jest jakýmsi dnem k tvému povrchu, klidem k tvé bouři. Máš chvíle, řekl jsi tehdy, a ne chvíle, ale dny a noci, kdy vidiny tápou prý po tobě bolestnými dotyky jako hledající prsty po klaviatuře nebo po strunách houslových a dobývají z tebe v mučivých otřesech zvuky a tóny a melodie: kdy tvá lidská bytost jest prý jen temným pozadím pro žhavé, fosforem malované obrazy a runy, které vrhá prý na ni jakýsi mocný vzdálený bůh nebo běs, čaroděj nebo šílenec. V ty chvíle to, čemu ostatní lidé říkají skutečnost a pravda, jest ti prý jen mrtvý řídký vzduch, méně než nic, a jediná pravda a skutečnost to, čemu ostatní říkají tvé halucinace.“

Pirkan seděl zde s hlavou schýlenou, o lokty opřenou, se zrakem polopřivřeným, a jakýsi tichý opilý úsměv těkal mu na rtech: bylo mu tak vždycky, kdykoli kdosi opakoval před ním jeho slova, jeho fikce, jeho fabulace; bylo mu, jakoby část jeho bytosti, ne: celá jedna jeho bytost minulá, jedno jeho mrtvé já, které pokládal již za ztracené a navždy utonulé ve světě a smíšené s ním, šlo mimo něj, míjelo jej ještě jednou a naposledy se dalo obejmout jeho nevěrným zrakem, zasnoubeným již jiným vidinám.

Jest tomu tak nebo ne?“ zeptala se ho náhle Michaela a vyrušila jej z představ, do nichž se nořil.

Povznesl k ní zrak a přitakal.

„Ale v jednom, vím dnes bezpečně, mýlil jsi se tehdy. Tehdy jsi se domníval, že jsem ti nutná jako básníkovi přímo i nepřímo; přímo jako inspiratorka a nepřímo jako těšitelka. Řekl jsi tehdy, že jen já mohu v tobě uklidnit člověka a tím zesílit básníka – dnes již tomu nevěříš, že ne? Dnes cítíš naopak, že zneklidňuji a ruším básníka, když jsem uklidnila člověka, nebo lépe,“ dodala s jakousi střízlivou brutálností, „když jsem nasytila muže v něm? Dnes není ti již ničeho třeba ode mne? Dnes jsem již jen překážkou jako každá minulost… tobě, který se hrouzíš jen do přítomné chvíle a toneš v ní?“

A podivno, stalo se, čeho přece nečekala. I nyní přitakal, a zase s týmž opilým úsměvem a vzdáleným zrakem.

Zasmála se násilně, ačkoliv slzy chrastily jí v hrdle.

„Děkuji ti, děkuji tvému sobectví a jeho upřímnosti. Komu čest, tomu čest! Jest opravdu bohatýrské a má obří rozměry.“

„Nebuď malicherná,“ odpověděl po chvíli, když se probral ze svého opojení, „nebuď malicherná, nebuď prudní! Život jest jediná úžasná nestoudnost; již žít jest smilnit. Neboj se krajní upřímnosti – i tu ještě vždycky selžeš! Jen ona poutá a zajímá, všecko ostatní jest nuda, pustá jako odporný školní úkol, k němuž tě přinutili, zatím co se venku směje jarní den! Mluv jako žiješ, chytej svým slovem poslední hadovitý unikající kořen životní; mluv své poslední pudy – nikdy nebudou ještě poslední! Nikdy jich nevyneseš na světlo jako sítí nevylovíš dna říčního nebo jezerního. Mluvme své vnitřnosti, které sténají a se svíjejí a řvou hladem nebo se dusí přesycením nebo zlobou pod naší pletí a pod naším svalstvem. Nebuďme blázny slov: nesluší se to pro nás, kteří jsme z rodu vladařského! Naopak: přelstívejme slova, která jsou proradnější než stín, světlo a voda dohromady. Ty pravíš sobectví. A nevidíš, že sobectví jest ve všem a jest všecko, sama iluse životní: co žije a co umírá, žije a umírá jím. I mučedník, světec, asketa jsou sobci, kteří hledají svou spásu a svou radost a své dostiučinění a ženou se za svou chimerou, které nerozumí a které nevidí nikdo z jejich okolí; ženou se za ní stejně jako se žene za ní cizoložník a cizoložnice, lichvář a vrah, zrádce i rek. Jsme všichni jen nástroje života a jeho látka; klademe se obětí na jeho plamen a on tryská a šlehá a dme se vzhůru, niče nás a zapomínaje nás dříve, než si nás uvědomil; ženeme se za ním šíleným spěchem, vražedným jiným, ale hlavně vražedným sobě, abychom jej objali a zachytli teprve ve vteřině smrti, kdy nám již unikl. Sehráváme hru, jejíhož smyslu nechápeme a jejíhož dějství nepřehlížíme: ale opravdově žije jen ten, kdo toho neprohlédl a kdo vášnivě věří své úloze a jejímu poselství a nezná nic nad ni a mimo ni. Ale kdo prohlédl, co jej zkonejší, co mu vrátí ztracenou nevinnost a napraví porušené zdraví zraku a duše? Nevím, snad jen druhá hlubší nevinnost úplného uvědomení, pochopení a domyšlení do posledních důsledků: snad jen porozumí-li, že i on i jeho spoluhráči jsou loutky boží, jimiž On uskutečňuje jeden ze svých snů. Snad jen vzdá-li se dobrovolně své osobnosti a oddá-li se svému geniu, stane-li se čímsi nadosobním a zároveň bezejmenným, úkonem, který si zamiloval svou službu a přetvořil své otroctví ve svou pýchu a hrdost; snad jen, zapomene-li svého jména a vtělí-li se celý do svého díla a také jemu dá splynout co nejrychleji s bezejmenným dílem božím, stále rušeným a stále obnovovaným. Nač ti lhát? Mám dny, kdy jsem na miliony mil vzdálen všemu osobnímu lidství; kdy žiji ne citem, nýbrž ryzí obrazností a připodobňuji se tak, tvůrce, svému velikému stvořiteli; kdy se převtěluji do všech jeho tvorů a žiji tisícerým životem, který by nikdo jiný nedovedl srovnat a sladit, životem kata i oběti, vraha i vražděného, násilníka i dívky násilněné. Snad mně nerozumíš, ale jest tomu přes to tak: žít osobně, žít užitkově a účelně svému malému osobnímu štěstí by mne snižovalo.“

„Ne, nerozumím ti,“ zasmála se přerývaně s trpkým pokořeným smíchem Michaela, a hanba z urážky Pirkanovy zalehla jí hruď jako kámen. „Ne, nerozumím ti! Jak bych také mohla já, zeměplaz, rozumět orlovi? Ne, nerozumím, máš pravdu! Nerozumím: neboť co ti ve mně mohlo rozumět, jsi zabil; mou minulou slavnou bytost, která chápala vesmír a odpovídala na jeho síly a přitakávala jim ve své volnosti, jsi roztříštil a její trosky rozmetené leží dnes přede mnou a já sbírám je lítostným pohledem. I já byla typ, cosi svého druhu celého a dokonalého, i já šla za chimerou a jen za chimerou. I já milovala absolutně, nad svou osobu: ne člověka, ale vidinu, fantom rodové hrdosti; i já básnila báseň nadskutečnou: nad životem, mimo život, mimo člověčenství, mimo ženství a proti němu, mimo přírodu a proti ní. Ale přišel jsi ty a zabil jsi mé dílo a nechal jsi mně jen holý život, roztetelený mrazem a sirobou! Chtěla jsem být a byla jsem bezmála vědmou, která žije v nadosobnu; a tys přišel a učinil jsi ze mne ženu smrtelnou, milující, trpící, tesknící, strachující se o své malé štěstí. Měla jsem poslání, tys mně je vzal a nahradil jsi je povoláním. Tys odvrátil můj zrak od mého nitra, v němž stihal a četl vůli nesmrtelných, a přikoval jsi jej a upial jsi jej k sobě – ani ne k zemi, jen k sobě: a nyní bereš mně i sebe! Znásilnil jsi ve mně věštkyni, kněžku, vestálku, a běda mně, snad jsi si toho ani neuvědomil.“

„Klameš se,“ řekl s kosým úsměvem, když byl chvíli váhal, povědět-li poslední slovo či zamlčet-li je navždy, „klameš se: uvědomil jsem si situaci příliš dobře, až odbornicky jasně,“ dodal po nové pomlce a s novým zkřivením svých rouhavých rtů: „Vyssál jsem její rozkoš do poslední krůpěje: ona byla cenou, již jsem položil svým pracím a námahám.“

„Nechlub se,“ vzkřikla náhle s divokým bleskem ve vlhkém zraku, „doháníš mne k něčemu, čeho jsem nechtěla. Nevíš, že jsi blízek smrti jako jsi posud nebyl.“

A ruka její bezděky se svezla ke kožené brašničce, která bobtnala nabitou zbraní.

Postřehl jejího pohledu, ale nezalekl se; usmál se jen temným úsměvem, jenž nechtěl dlouho zhasnout.

„Kdož ví, nebyl-li bych ti za to vděčný,“ pronesl konečně, „ale vím sám nejlépe, že se to nemůže stát, alespoň posud nemůže stát. Nezemru, pokavad jsem nenaplnil svého poslání; do té chvíle jsou jistě všichni i všecko, i Bůh, moji spojenci a pomocníci. Cítí on, ví on, že pracuji na svém údělu životním stejně neosobně jako on na díle svém: proto jest při mně; jest při mně a bdí nade mnou. Bdí, abych byl vždycky hodný sebe a svého lánu, a nedovolí mně sejít v pohodlí a malosti: ani v hříších ne, ani v zločinech a neřestech ne. I v tom, že mně poslal tebe, tak vysokou a ušlechtilou, z rodu opravdu šlechtického, stvořenou k dějům tak významným, a právě v tom vidím jeho péči o mne: hle, jak mne miluje! Jsem přesvědčen, že tě uvedl do mého života ve chvíli nejrozhodnější, kdy bylo mu třeba, aby se vzepial zoufale vší silou o novou poslední spiralu, jinak by zakrněl na vždy a trčel by zde navždy, zmrzačený a oloupený o své nevyřknuté rozhodné slovo, strom bez koruny a věž bez hrotu.“

Zkřivila rty; stín zhoustl nad jejími brvami.

„Bylo by to směšné, kdyby to nebylo odporné svou domýšlivostí!“

„Směj se, je-li ti libo a dovedeš-li toho. Vím sám nejlépe, že je nesmyslné, pošetilé, nerozumné, co ti zde vykládám. Ale já toho také nikomu nedokazuji, já to jen vypravuji jako prostou skutečnost. Nevím ani, je-li to pravda; a snad to opravdu není pravda: je to pouze skutečnost. Zařizuji se jen instinktivně od dětství ve všech rozhodných chvílích, jakoby to byla pravda. Rozum v klidných a lhostejných, to jest nedramatických hodinách dokázal mně již tisíckrát, že jest to nesmyslné, ano přímo rouhavé; ale má bytost ve svých chvílích nejvyšších uvěřila tomuto nesmyslu a zachovala se jím a vyrostla jím a zesílila i obrodila se na něm.“

Odmlčel se a nořil horečnou a znervosnělou ruku opět a opět do uschlého rzivého proděravělého loňského listí, kterým vystřelovaly bledě zelené štíhlé stvoly travné; a žár v jeho líci hasl při tom zvolna, jakoby jej pila země, které se právě dotýkal.

Seděli dlouho mlčky proti sobě.

Jakýsi těžký údiv ze všeho, z jejího posavadního života, který spatřila náhle přehledně na malé plošce jako pochybnou kořist, vylovenou konečně z rmutných hlubin, z této chvíle obtížené tímto zvláštním duchovým osvětlením, jedinečným, jak věděla, a nenávratným, z celého světa, který se jí náhle přiblížil nahý, s odvrženou korou, ji zvolna uchvacoval. Zpodajněla a nechala se jím vynášet do jakési sněžné výše, do jakési mrazivé úzkosti, zatím co se básník zřejmě propadal do nitra, aby odtamtud vylovil něco, co se bránilo svou žhavostí stejně slovu jako oku.

„Hleď,“ pronesl pak zvolna a rozpačitě s tváří podivně zkrotlou, skoro příchylnou, „povím ti příběh, jakousi povídku nebo novelu, která mne již dlouho zajímá v mysli; nevím, napíši-li ji, sotva, ale pro tebe a před tebou ji aspoň vytvořím. Nalezneš v ní všecko důležité o mně i o sobě, samo tajemné pouto, jímž jsme svázáni a budeme již svázáni přes hrob, za smrt. Bylas jedinou důležitostí v mém životě, jedinou pravou nutností; všecky ostatní ženy mohly být a nemusily být; ale ty jsi mou… jak bych to řekl? stavitelskou nutností, tebou jsem podmíněn nějak bytostně; v tobě jsem se teprve dokonale uvědomil sám sobě. Pochopíš z ní, jak jsme herci jednoho dramatu, vyvolení pro ně z mnoha povolaných.“

Michaela se nadzdvihla a napiala se slabě směrem k Alexandrovi, jakoby chtěla být blíže jevišti i herci. Osobní hoře odstoupilo na chvíli od ní: přeměnila se v posluchače.

„Má povídka,“ počal básník, „dějstvuje se na dalekém Východě.“

„Žila tam žena ušlechtilého rodu, vznešená po duchu a krásná po těle, rytíře a pána jediná dcera a jiného rytíře a pána pokorná a cnostná choť. Byla manželka, byla matka: měla krásného synka, dědice statku otcova; a byla manželka i matka dokonalá, která plnila všecky své povinnosti s krásným sebezapřením a s nepolevující horlivostí, a přece: jakoby nebyla ani manželkou a matkou, tak byla trávena žárem nezemským, tak žila životem mimosvětským, tak plnila jej modlitbami, posty, pokáním a hlavně rozjímáním. Pohled na ni stačil ti, abys pochopil, že všecka svá posavadní díla, všecky své posavadní skutky a vlastnosti pokládá za něco vedlejšího, náhodného, za něco, co nevlastní pravým vlastnictvím své duše, nýbrž co se k ní přimklo a ulpělo na ní z vnějška; osud, život, společnost jí to uložily, i plnila to horlivě a snažila se v tom o dokonalost z přirozené touhy své cnostné duše, dojít ve všem, čeho se chopila, dokonalosti a konat všecko jak nejlépe mohla, všemi svými schopnostmi. Ale při tom přistihovala se často, jak se v prázdných chvílích zasnila do prázdna a upírala zrak do tmy, jakoby z ní musilo vyjít její vlastní poslání, určené jen jí a jen pro ni, zvolání, které mohlo uslyšet a jemuž mohlo porozumět jen srdce její, a ničí již jiné. Pohlédl’s na ni a ze sklonu její ušlechtilé žíznící hlavy i ze skladu jejích netrpělivých rukou jsi hned usoudil, že sedí jakoby na rozcestí a že její nedočkavé ruce vyšly před ni a rozevřely se v objetí co nejširší, aby jim neuniklo nijaké mučednictví, nýbrž aby je jistě zachytily; pohleděl jsi na ni a pochopil jsi, že jest zrozena k světectví a ne k ženství.

I stalo se jednou, když seděla na rohoži v tmavé komůrce, zcela v sobě utonulá a zcela v sebe schoulená jako věc zapomenutá a vyvržená, bez pána a zoufající již nad sebou, poněvadž nedocházelo jí poslání, že se zdvihl veliký hluk kdesi venku, který zalehl až do neposlednějšího kouta jejího domu, kde se mučila pochybami a dohady. A nesčetně hlasů a kroků halasilo a dusalo již na chodbách a neslo se k ní blíže a blíže; a tíseň lidí zavalila brzy dvéře a komnatu a s nimi jako loď na rmutných vlnách veplulo do sálu bledé tělo jejího muže na nosítkách, ranami poseté a krví potřísněné. A lid se potácel kolem ní a zmítal se a hlučel, zatím co ona trčela němá jako kůl popravní před marami a cizí vzdálené hlasy přítomných ropotily jakýsi výklad, z něhož pochopila, že náhle vpadl do města se svou tlupou neobyčejně mocný a smělý loupežník a její muž se svou družinou že se mu postavil v městské bráně a padl pod jeho ranami; že však jeho čeleď záhy se vzpamatovala a, rozmnožená o zvědavce a jiné obyvatele městské, obnovila boj a, doufají prý, zažene nebo zajme vraha svého pána. A jak tak stála němá s rameny pokleslými a plihými jako látka jejího šatu a lnoucími skoro stejně tak k jejímu tělu a skoro jako člověk-hlušec pracně si skládala děsivá slova ze zmatených křečovitých posunků této rozbouřené a zetmělé chvíle, nová vlna lidská přirazila k domu: ozbrojený dav přiváděl přemoženého a zajatého lupiče: hrdě svítila vzpurná olivově černá hlava v rámci modravě černých kučer na vysokém těle, převyšujícím i nejvyšší zbrojnoše v davu, mezi kovem kopí, halaparten a přílbic, nejinak než jakoby byla příbuzné jim látky.

Co se událo v tu chvíli v tvém nitru, ó světice? Zaslechla jsi hlas poslání, které jsi očekávala tak dlouho? Ó jistě! Neboť kde jinde vzala bys v tu chvíli vladařské gesto, které zadrželo jako by divem sta rukou, vztahujících se na zajatce, aby pomstily na něm všecky jeho zločiny? Kde jinde vzala bys v tu chvíli velitelský hlas, který přimrazil útočníky? Mně náleží, děla jsi, na mně nejvíce se provinil, já vydám jej zítra soudu, já vykonám na něm zítra rozsudek. A dala jsi jej odvést do sklepení a sama jsi uzamkla jeho věznici; a dav ustoupil před tebou a rozcházel se v plaché úctě, kterou se sluší mít k velkomyslné vdově-mstitelce. Ale když nadešla noc, co dalo ti překonat stud a bázeň? Co vedlo do žaláře tebe, čistou, cudnou a jemnou, která jsi se živila jen svatými bylinami a ovocem a která’s pracovala jen na nejtišších posvátných úkolech, hodných lidské včely, tebe, která jsi i vodu, dříve než jsi z ní pila, přecedila sítem, abys snad nedopatřením neusmrtila vodoměrky, co vedlo tě pohledět v zarputilou tvář zločincovu a dohlédnout se v její zatuchlé otrávené jámě světelné jiskry? Ó jistě jen poselství o tvém poslání, které přišlo k tobě dnes tak nečekaně, hlas, který tě zavolal k tvému úkolu tak neodbytně, jako jiné volá k zrození?

Sestoupila jsi tedy do hrobové jámy a pohlédla do tváře strašnější všeho, co bylo vůkol; a zachvěla jsi se jistě, ale neprchla jsi a řekla jsi: Vstaň, vezmi plášť svůj a meč a vyjdi za mnou. A kráčela jsi před ním a vyvedla jsi jej ze žaláře a pak z domu a posléze z města; a vedla jsi jej nejprve širokou silnicí, ale pak jste zabočili na tichou luční a lesní stezku. A ukazujíc na ni, pravila jsi k němu, nepohlížejíc na něho: Vede do slavného kláštera na horách; mniši tě tam přijmou a já tě jim odevzdám, a vycvičí tě umění kajícnému a rozjímavému a smyješ viny své a očistíš se: neboť nesmyje se vina vinou, krev krví, šílenství šílenstvím, zločin trestem. Do rána dojdeme místa.

A kráčel hodinu za tebou a mlčel zarputile. Ale pak náhle stanul a řekl ti rozhodně: Můj plášť mně překáží a můj meč mně překáží, ale nejvíce ze všeho tvé bílé nohy mně překážejí a mé tvrdé smyslné srdce. Tvé bílé nohy kmitají se přede mnou v trávě a mámí mne. Odejdi ode mne, abych se ti neodměnil zlým za dobré. Ještě chvíli, a nemohl bych tě nemilovat, a kdyby ses bránila mé lásce, nemohl bych tě nezabít!

Domlouvala jsi mu chvíli a konejšila jsi jej chvíli, ale když jsi viděla, že vášeň jeho se rozpaluje, propustila jsi jej a rozešli jste se: on vrátil se drsnější a urputnější ke svým lupům a vraždám a ty smutnější než dříve do svého vdovího domu; a zdvojnásobili jste on své zločiny a neřesti a ty svá odříkání a očisty.“

„A uplynula tak tři léta, když jednou za soumraku vytrhl tě hluk, který se blížil, z dum a modliteb hlubokých jako půlnoc a hluchých jako hřbitov; a pozdvihla jsi hlavu, ale ne sluch, nýbrž srdce v tobě naslouchalo a ono se zachvělo závratí předtuchy. A vběhl týž lupič, jen zdivočilejší než tehdy, potřísněný krví a v rouchu rozedraném zápasem; a klesl ti k nohám a zvolal: Ukryj mne; přísahej mi to! Zavraždil jsem jinocha, který se mně protivil, a lid mne stihá a ubije mne, polapí-li mne. A ty’s vstala a uvedla jsi jej na nejtmavší místo svého domu a ukryla jsi jej; ale sotva vešlas do své jizby, proud lidí vyrazil skoro dvéře a hnal se dovnitř běsnící, jakoby střecha jim hořela nad hlavami; a z prostěradla, které za cípy jaly a držely smědé svalnaté ruce nejsilnějších, jako z polopuklého obalu plod vypadlo bezvládné tělo tvého dítěte. A vyrostla jsi jako po prvé a ustrnula, než tě podťalo něco a položilo tě na kolena; a pozdvihla jsi se znova a tehdy jsi byla vyšší než před chvílí. A s této výšky padal tvůj pohled na lidi a na věci a na svět a na život a přezíral je jako přezírá orel planinu horskou, ale nezastavoval se na nich, nýbrž šel mimo ně do dálek, kterým není jména a které leží za měrami zemskými. A nebylo ti třeba později mocného hlasu ani velitelských posunků, když jsi odvracela dav, který toužil po díle mstivém a po práci katanské: tvůj zrak byl hradba a mez a meč a všecky nástroje vladařské a vojenské.

A zase jako druhdy nadešla půlnoc a jako po prvé neodbarvila bázní líce tvého; ale se svící v ruce vešla jsi do jeho skrýše a pravila jsi mu hlasem, který na něj padal jako stín a poutal jej jako mráz člověka nahého: Vstaň a pojď, ale nepřehazuj pláště svého a nepásej se mečem, není ti jich dnes třeba. A vyšli jste nejprve z domu a pak z města a šli jste s počátku širokou silnicí jako druhdy, jen o něco hlubší, neboť tisíce a desetitisíce a statisíce nohou lidských přešlo zatím po ní a rozneslo prach její na své obuvi; a také stezka, na niž jste odbočili, běžela lukami a lesem, ale i jim ubylo čehosi, co měly, a bylo přidáno čehosi, čeho posud neměly. A ukazujíc na ni jako druhdy, děla jsi k němu, nepohlížejíc na něho právě jako druhdy: Vede do slavného pohoří, které kryje kláštery mužské i ženské; odevzdám tě jednomu z nich a vstoupím do jiného, neboť nemám již povinností ve světě a ruce mé jsou prázdné a studené jako duše plná a horká. Mniši tě tam přijmou a vycvičí tě v umění kajícném a rozjímavém a smyješ viny své a očistíš se: neboť nesmyje se vina vinou, krev krví, šílenství šílenstvím, zločin trestem. Do rána dojdeme místa.

A kráčel za tebou tři hodiny a mlčel a krok jeho, cítila jsi, jihne nějak; a zdálo se ti, že se ukrotil a zestoupil do sebe a udivuje se nad pustotou své nešťastné duše, ladem ležící od jeho dětství. Ale náhle zcela mimo nadání skočil před tebe a vzkřikl strašně, chvěje se na celém těle: Miluj mne, nebo zemřeš. Nevidím dnes v tmavém rouše tvých bílých nohou, ale tuším je a hádám jejich obrysy; a zešílím, nebudeš-li mně po vůli.

I vrhl tě do trávy a zápasili jste spolu; ale bránila jsi se mu statečněji, než očekával, a nechtěla jsi se nechat zdolat; a v úzkostech volala jsi o pomoc a nyní, rozpálený hněvem a nepříčetný bázní, abys ho neprozradila a aby ti odněkud nepřispěli na pomoc, udeřil tě do spánku a zabil tě jedinou ranou své kamenné pěsti.

A když jsi tkvěla bez pohnutí, mrtva, mezi přelámanými travami a na tvou tvář když lehlo jediné světlé mlčení a vylévalo se z ní a šířilo se po celé zemi; když i stromy ztuhly v něm a vyšly ze svého šumu, v kterém byly jindy zajaté, a zahleděly se na vraha a celá země a celé nebe s nimi se vychýlily ze svých os směrem k němu, zlomilo se v hrůze jeho srdce a on zavyl jako raněné zvíře. A duše jeho v tu chvíli se rozpomněla nesmírným úsilím na sebe a nalezla svůj božský původ pod nánosem kalu, bídy a hrůzy k nepoznání poskvrněný; a jako se posud šíleným úprkem vzdalovala od něho, tak nyní změnila směr a obrátila se k sobě a vracela se tím zároveň ke svému věčnému zdroji: tekla již odtud jako potok s hor se řítící k bohu. Ještě téže noci doběhl zlomený a pokorný do kláštera a obvinil se a přijal nejtěžší pokání a překonal je všecka ještě nenasytností svého odříkání; a udivil svět nyní svou lačností dobra a umrtvování, jako dříve udivoval jej svým smyslným obžerstvím.“

Alexandr Pirkan dopověděl svou povídku; a veliké vnitřní napětí, z něhož se zrodila, bylo na něm patrné; tváře jeho žehly, oči se leskly, rty sebou potrhávaly v drobounké křeči; a bolest, viděl jsi, přistupovala k němu blíž a blíž, jak jej opouštěla inspirace.

Mlčení, z něhož nebylo vidět východiska, padlo na oba a lámalo oba.

Básník se pokusil první je přerušit, ne rád, nýbrž z nutnosti, poněvadž by neunesl déle jeho hrůzy; ale temné vědomí, že na způsobu, jakým je přeruší, závisí všecko, zadrhovalo mu hrdlo.

Hleď,“ pronesl zvolna, skoro rozpačitě a provinile, „mám k tobě poměr podobný tomu, jaký měl k této východní světici její vrah; ty také, jsem si tím jist, vyřešíš mně můj osud. Rozpoznal jsem v tobě talent k mučednici a,“ zde zaváhal znova na chvíli, aby pak dopověděl přes to, puzen jsa čímsi silnějším než byl jeho rozum a jeho opatrnost, „dal jsem ti k němu všecku příležitost. Ale ty budeš zato mezníkem v mém životě; ty dáš mně směr, jehož bych se sám ze sebe nedobral. Já jsem snad tvé naplnění a dovršení, ale ty budeš můj obrat a přelom. Přivedeš mne k něčemu, co leží ve mně, ale čeho bych sám nenalezl; k něčemu, čeho se strachuji, ale po čem přece toužím svou poslední žízní, svým posledním já, které spí na dně, docela na dně všeho; k něčemu, od čeho prchám a co přece hledám; neboť zprahla má duše, zpustl můj svět, znudil mne život. Ich schmachte nach Bitternissen…“ Sklonil hlavu a krásné rty jeho, jindy tak výbojné a vzdorné, propadly se náhle do jakési bezbarvosti, jakoby do tmy; a on sám měl náhle v celém sklonu svého těla cosi zrazeného a odzbrojeného, cosi podrobeného již veliké cizí moci. „Doplňujeme se bezděky navzájem; jsme loutky boží a hrajeme spolu, hráč a spoluhráč, ve hře, která nám uniká, v dramatě, které ustrojila pro nás prozřetelnost,“ dodal pak již zcela tiše hlasem skoro prosebnickým.

A bál se pozdvihnout hlavy, jakoby naráz vycítil, že po prvé v životě smí jej kdokoli udeřit do líce, a udeřit beztrestně. Teprve při prvním zasyknutí hořkého smíchu Michaelina se vzmužil a povznesl ji, ale oční víčka jeho byla i teď přicloněna, jakoby jeho zrak nesnesl pohledu do hněvné krásy mladé palladické hlavy, v niž se přeměnila jakoby naráz nedávno ještě úzká tvář Proserpinina.

„Klameš se,“ klikatily se blesky pohrdlivých a urážlivých slov od jejích kovových úst, „klameš se, zklamal jsi se osudně ve mně, ty, psychologu neomylný jako římský papež, když z katedry mluví, jak jsi se holedbával. Snad po prvé v ženě jsi se zmýlil; ale zmýlil jsi se na své neštěstí ve mně; a proto mýlka tvá bude smrtelná a zahubí tě. Slyš to, slyš to znova a znova: Já nemám talentu k mučednictví, já nemám talentu k světectví; ne, ne, tisíckráte ne: já jsem vzbouřenec, rozený duch vzpoury a vzdoru, mstitel a odbojník. Mne jest možno zlomit, ale není mne možno ohnout; rozdrtit mne můžeš, dovedeš-li toho, ale nic nerozhlodá nitra mého: jsem vnitřně celá a svá. Mně se hnusí všecko světectví a mučednictví a kajícnictví, o němž jsi tolik hovořil, mně jest to všecko totéž nečisté řemeslo; a já opovrhuji nečistými řemesly. Já mám jasnou tvrdou duši, mně se oškliví tvůj orient, jedno ať bramínský, ať buddhistický, ať křesťanský.

Nejsem loutka boží, ne a ne, tisíckrát ne, spíše ďáblova bych byla, ale ani to ne: nejsem ničí, ničí, ničí; jen svoje, neobmezená vládkyně své bytosti. Mám a znám jen přítomnou chvíli, vteřinu mezi dvojí nicotou, jiskru mezi dvojí tmou, prázdné nebe nad sebou, prázdnou zemi pod sebou – ale v té vteřině svého života jsem paní já a jen já. I osud ti snad vyřeším, ale jinak, než jsi si představoval. Opovrhuji tebou a tvým fatalismem, a mystiky tvé se štítím jako nečistoty tělesné; hnusí se mně tvá churavá malomocná duše, podrytá a rozhlodaná, zvrhlá a rozbředlá a tak slabošská, tak bezmezně, až do nestvůrnosti slabošská, tak slabošská, až si zamilovala i svou bídu a válí se v ní a říjí v ní a opíjí se jí a blábolí pak nekonečně její nekonečnou nicotu jako opilec dým své tupé hlavy. Ale moje duše jest silná a přebírá v tuto chvíli otěže do svých rukou; hoj,vzpíná se spřežení tebou rozpoutané, ale mé ruce jsou silné a vládnou pevně opratí a bičem. Jak silnou jsem se narodila! Nesmrtelní, šílím, myslím-li na to! Kým vším jsem mohla být! I Antigonou i Ifigenií, tolik světlé harmonie vložili jste, bozi nesmrtelní, do mé bytosti, jako do silné lyry pevných boků. A kým bych byla málem zemřela! Jakou zlomenou kajícnicí, nesvou otrokyní, zbabělou přeběhlicí ze svého výsostného rodového tábora! Bezděky vrátil jsi mne mně samé; nezapomenu ti toho ani nyní, v hodině soudu. Jsem zase Michaela Lamberková, žena hrdých snů své nesmluvné mladosti, vladařského otce dcera, vladařského bratra sestra, dědička rodiny, v níž není pohany ni poskvrny; v níž se snad někdy bloudí, ale v níž se za bludy ručí a v níž se bludy vykupují novou cností; v níž nepřijímají soudu z cizích rukou, v níž jej vynášejí, je-li nutno, sami nad sebou.“

Dořekla a učinila pohyb, z něhož rázem uvěřil strašlivé opravdovosti vší její bytosti, každé její myšlenky, každého jejího dechu i slova; hrůza, že si hrál tam, kde šlo všecko doopravdy, zadrhla mu hrdlo. Zesinal na vteřinu, jakoby se blesk odrazil svým světlem od jeho tváře; pak hnala se mu krev k srdci a omámila je svou živočišnou pudovostí. Bázeň, jaké posud v životě nepoznal, vymrštila jej se země, rozehrála mu nohy v šílený úprk.

Sotva uběhl několik sáhů, třeskla za ním rána a koule zahvizdla těsně mimo jeho hlavu.

Neslyšel již pohrdlivého smíchu, kterým se rozesmála Michaela:

„Hleďte ho, tak jest si jist svým bohem! Tak se nebojí ničeho! Tak jest bůh a tak jsme my všichni jeho loutky!“

Pirkan přiběhl uřícený do vesnice, kde zvonili právě polední pozdravení andělské. Lidé seskupili se kolem něho, vyděšení jeho vyjevenou tváří. „Tam, tam,“ blekotal jen, ukazuje rukou na cestu, vedoucí do údolí Michaelina. Několik mužů se sebralo; vedl je chvíli, ale když došli k lesům, nohy naráz pod ním povolily; zbledl, zapotácel se a klesl na drn. Muži odešli do horského sedla; a Pirkan hledě tupě k lesům, na stezku, která z nich vytékala, čekal v jasnovidném ustrnutí, jemuž nebylo již úžasu a překvapení, na kořist, která po ní vypluje. Čekal tak hodinu, dvě? Nevěděl toho; věděl jen, že jest zapomenutý hadr lidský, jehož údělem jest čekat, čekat na cosi, co jej již minulo.

Náhle se rozevřela stezka hlukem a šumem kročejů lidských a vydala nosítka, narychlo z lesních stromků a chvojí sroubená, s mrtvolou Michaelinou naznak na nich položenou.

Hlava její, na níž vystoupily teprve nyní vyhrocené čelisti s ostrým, zdravým, jakoby zvířecím chrupem, dodávala jí rázu přísně odmítavého a hieratického a zpřízňovala ji s primitivnými skulpturami mladých řeckých bojovníků, které milovala a na něž hledívala celé hodiny.

A Pirkan, jakoby to cítil, neodvážil se přiblížit se k ní a vlekl se jen z pozdálí za ní, planý stín za celou a živou skutečností.

5

V pošmourný, ale vlažný již den na samém sklonku březnovém, vyjela si Šimonka Malovcová jižní drahou do Laxenburku; zajížděla sem nebo do jiného tichého lesnatého nebo parkového zátiší v okolí vídeňském poslední dobu častěji a častěji – tak bylo jí třeba samoty, ačkoliv jí neulevovala a jí neklidnila, nýbrž dráždila a napínala: ztvrdlejší, ne zjihlejší se vracívala z takových poutí do své chladné domácnosti. Ale právě tohoto napětí, právě tohoto vydráždění bylo jí třeba; v nich trpělo se jí nejméně, z nich nejsnáze se vyrovnávala útočně a tvrdě, jako nikdy posud, se světem, se životem, s lidmi, s manželem. Mstivou rozkoš cítila ve vědomí, že kamení v ní něco, oč si mohou lidé zranit ruce, pěsti, srdce, hlavy; a čím slabší, ústupnější, povolnější byly bytosti, s nimiž se utkávala, tím tvrdší, tím urputnější bylo její s nimi střetnutí.

Muž její, ředitel Malovec, vydražďoval ji vším, co činil i nečinil, a bylo třeba všeho úsilí vůle, všech vzpomínek na jeho mužnou velkodušnost i na čestnost svých závazků, aby toho před ním neprojevila. ‚Jsi opravdu jen na skoku, stát se Xantippou tomuto slušnému člověku,‘ zahanbovala se sama s hořkostí, kdykoli pracně potlačila záchvat své výbojnosti. ‚Ano, dobrota největší většiny lidí není nic než odraz jejich štěstí; vezmi jim je a proměnila jsi je okamžitě v zlostníky, útočníky, intrikány, kteří budou otravovat poměrný klid svých šťastnějších bližních. Ale ty domnívala jsi se, tuším, ovšem že také v šťastnější minulosti, že jsi mimo toto stádo a cosi jako filosof. Nezdá se ti, že by ses měla za sebe stydět?‘

Po společné snídani o osmé ráno nechávala se políbit obřadně na čelo nebo na rty manželem, který odcházíval za svými podniky, na bursu nebo do kanceláře, mezi přátele nebo soutěžníky a odpůrce, a zůstávala pak obyčejně ztrnulá sedět u stolu, zírajíc na jediný bod před sebe, lhostejno, zda byl ten bod v knize, v časopise, na stěně, na obraze nebo na koberci. Někdy vydržela takto hodinu i dvě v tupé dumě, než se vytrhla nebo byla vytržena ze svého hluchého snění, valícího před ní neustále týž monotonní kalný proud nějaké prázdné vody. Jindy se však vyrvala násilně z jeho dřímotného zajetí, setřásla tesknou únavu ze zmučených víček, oblékla se s důležitostným chvatem do prostého vycházkového oděvu a nevědouc jak, octla se na některém nádraží, aby se dala za několik minut unášet vlakem na nějaký poloneznámý kout vídeňského okolí. Tím se však obyčejně vyčerpala zásoba její vůle a síly; v kupé již, ať osamocena, ať mezi bodrými, rozhovořenými spolucestovateli, propadala se již do zlého mlčení, do olověné nudy, která jí lehala nejen na nervy, nýbrž i na srdce a na duši, aby jim znemožnila každý výdech, a snad i každý ston a vzlyk; a když vystoupila z vlaku, byla již bytost úplně odpoutaná od života a jeho sdílnosti, zazděná do sebe spěšnou prací zločinného démona, jehož zloba se nasycuje nejčastěji jen krví, lhostejno, zda cizí nebo svého nositele. Její procházky a potulky lesy, zahradami, lukami, planinami nebo stráněmi, údolími nebo horami nebyly pak již pobožnou poutí za novými laskavými dojmy, nýbrž divokým těkáním, střečkováním duše bez klidu a útočiště, štvané ostnem téže netuchnoucí představy: jak dobrá jest samota, neboť jest bez lidí, neboť dává zbraň proti lidem; vychovává tě zvolna, ale bezpečně v jejich nepřítele a nenávistníka…

A domů vracívala se z takovýchto bacchanalů samoty a mlčení s plachým, nepřítomným úsměvem na sevřených rtech a s jakýmsi půl vzdorným, půl provinileckým ohněm v temném zraku; a trvávalo obyčejně několik hodin, než se vydrala z těchto proradných vírů v mělčí proud všedního dne a jeho zájmů, které ji rozdražďovaly pak obyčejně do nervosně štítivého odporu.

I dnes se octla na jižním nádraží jako ve snách a udivila se sama, když se vlak rozjel. Myšlenka, která jí prošla hlavou, že nikdo neví, kde jest nyní, prochvěla ji slabým pableskem štěstí zlomyslně přibarveného, jakož nebylo pro ni v poslední době bez tohoto podkladu nebo bez tohoto hrotu vůbec žádného pocitu příjemného.

‚Jak by to bylo krásné,‘ přemítala u sebe, ‚kdyby se tak roztříštil tento vlak, a kdyby tě vynesli zpod jeho trosek znetvořenou, uhořelou, rozdrcenou, k nepoznání zohavenou, ale především bezejmennou a kdyby tě pohřbili na některém blízkém hřbitově – a jsou tu hřbitovy opravdu vkusné, jako v nejlepších moderních dekoracích jevištních, na příklad hned tamhle ten, který ti nyní vyplul po pravici z průzoru lesního a působí se svým nízkým kostelíkem dojmem nestydatě malebným, přímo kuplířským – jako nerozřešenou mrtvolu, kterou v pravdě jsi a jíž asi zůstaneš. Neboť opravdu: co nebo kdo jest to Šimonka Malovcová? Firma na cukrové homoli uznaně výborné jakosti nebo podpis na pochybném obraze, jemuž nemůže nikdo přijít na chuť? Třebas některý z těch, které jsi sama namalovala… Na mou duši: ráda bych to sama věděla.‘

A toto nerozvité vědomí o své osobě, tento podivný pocit poloskutečnosti nebo přeludnosti šel s ní nebo za ní jako stín, jak se toulala vinutými pěšinkami západní části starého krásného sadu, lesíky v okolí chrámku Dianina nebo chrámku Svornosti, daleko od partií východních, kde na ostrově rybničném čněla nestvůrná, marcipánová, ale jinak věrná prý napodobenina hradu středověkého, Franzensfeste, Šimonce nad pomyšlení odporná.

Nízká obloha mokvala těžkými sinými mraky, ale slunce prorazilo jimi přece občas, aby postřiklo plavými pruhy, rychle hasnoucími, zemitý kraj, odhmotňujíc jej na několik vteřin na vzdušné bojiště světla a stínu. Vůně fialek tála již ve vzduchu a hvizd kosa, poskakujícího netrpělivě po trávníku většinou ještě neživém, z něhož vyrážely ojediněle zelené hroty travné, zněl flétnově sladce. Jaro vřelo ve vzduchu a kvasilo v zemi, a vědomí toho vyvolávalo v mladé ženě zvláštní dojem, jakoby pěšinky, čistě zametené, po nichž kráčela, byly připraveny k slavnostem, z nichž jest již vyloučena, a ozvěnné oblouky četných mostů, pověšených přes různá vodní ramena, jakoby toužily dunět pod pochodem průvodů, v nichž jí již nikdy nebude.

Ano, bylo zde jaro, svatý děj životní, a více než děj: obřad který ji plníval posud vždycky vášnivým zmatkem, aby letos poprvé minul ji úplně; nevzrušoval její touhy ani nejslabším zvlněním, nedotýkal se její pozurážené duše jinak než otupujícím uvědoměním její bídy.

‚Jsi v pravdě již vyřaděna ze života, z jeho svatých útočných vojů; co ti platno, že se tváříš, jakobys pracovala pro něj, jakobys mu upravovala půdu a rovnala stezky příští jeho mezi lidmi, když on tebe již nezná, když on tě míjí s pohrdlivou lhostejností? Nejsi mu nikým jiným než statistou, který přihlíží k čemusi, co by ho nemělo již zajímat; ne hercem, a dokonce již ne básníkem, který tvoří.‘

A usednuvši na lavičku a zahleděvši se na titěrnou dekoraci rybářských chatrčí, nedaleko od ní slepených po hravém nevkusu dobovém, zkřivila bezděky rty v hořký pošklebek, jak si vybavovala v mysli řadu obrazů ze svého tak zvaného působení ve Vídni po sňatku s Malovcem. Její nová činnost filantropická zde byla jí nejfrivolnější parodie, nejpustší mumraj, sehrávaný jen na oklamanou vlastní nudy a vnitřního prázdna, ne-li zvědavé galerie divácké. Neboť nebylo-li v ní kdy víry v člověka a lásky k němu, tož nyní; nebylo-li v ní kdy důvěřivé jiskry, prostého přesvědčení o možnosti, změnit něco v běhu světovém, prospět někomu a opravit něčí život, tož nyní. Ano, nikdy nebyla jí bytost, jež se nazývá člověk, vzdálenější, cizejší, předmětem lhostejnější nudy i studenějšího hnusu než nyní. A pracovala-li ve spolcích pro opuštěnou nebo zanedbanou a ohroženou mládež, bylo to jen proto, že den měl, žel, dvacet čtyři hodiny a že bylo nutno, zabít z nich osmnáct, když nebylo možno prospat víc než šest; a že těch osmnáct hodin, které bylo kruté vojsko nepřátelské, bylo nutno zdolávat vší možnou zbraní i lstí, a tedy z nouze i horlivostí filantropickou, kterou se snažila v sobě rozdmychávat a živit. Neboť situace přiostřovala se víc a víc; každá hodina přistupovala k Šimonce se soubojnickou rozhodností, podávajíc jí rapír se slovy: A nous deux! Buď zabiješ ty mne nebo já tebe. Drž se tedy – jde o všecko. Za mne nastoupí jedna z mých sester a po ní sestra nová a nová, až posléze ta pravá, která tě odpraví; ty však jsi jedna a sama – pomni toho.

A tak chodila Šimonka do schůzí spolkových, navštěvovala brlohy a doupata, která jí byla naznačena, vyváděla odtamtud zezvířečtělé, zvrhlé nebo zkažené děti, dozírala nad nimi některý den v asylu nebo dohlížela na ně občas u mistrů, k nimž byly později dávány do učení, nebo vedla knihy spolkové a opatřovala jeho agendu právě tak, jako odpoledne hrávala hodinu s Malovcem v šachy a večer s ním seděla v divadle nebo na koncertě: z nudy a z vnitřního prázdna, z nutnosti zabít nějak čas, z potřeby, zaměstnat se nějak, abys nezešílel nebo nevehnal si zbytečnou kulku do zbytečnější hlavy. A čím jasněji a rozhodněji prozírala pustotu této hry, tím horlivěji si v ní vedla: hluk musil přeznít hluchost nitra, narůstající den ze dne do závratě propastnější a propastnější.

‚Proč zachraňovat vůbec dětí tak zvaných méněcenných?‘, tázala se sama sebe nyní v hořké dumě mladá žena, opřená pobouřeným, poněkud roztěkaným zrakem o vzduté, vlhké nebe, jakoby těhotné již celou jarní i letní úrodou, a o černou hroudu zemskou, jakoby rozkypělou již příští žní: a všechny její pohledy jistily ji jen o všemohoucnosti a neobsáhlosti přírody a bezpečnosti jejích cest a záměrů. Jakým právem vsáhat do útvarů cizího života nebo osudu? Což není pravděpodobné, že jest to organism nad všecko pomyšlení jemný, složitý, tajemný, z něhož nemůžeš vyjmout jediného prvku, jediného atomu, jediné monady, aniž jsi jej rozrušila celý? A není všecka možná pozměna, které snad dosáhneš po největším úsilí, buď illusorní, obmezená na věci zcela vedlejší, nebo zmrzačení, v nejlepším případě bědné, hanebné příštipkaření? Není všecko tak zvané zlepšení v tom, že zlomíš sílu, byť zlou, to jest po tvé domněnce škodlivou dítěti nebo společnosti, aniž můžeš ji nahradit silou jinou, dobrou nebo kladnou? A tak vyvedeš v nejlepším případě z dítěte vzpurného a nebezpečného sobě nebo společnosti cosi zakřiknutého a podupaného, ubohého, průměrného občánka-šosáčka, policejně sice nezávadného, ale i bezbarvého a vykleštěného, sníženého v jeho vitalitě pod průměr, kterému jsi vzala jeho ráz, aniž jsi mu dovedla dát ráz jiný. Zkrotila jsi snad divocha, ale zabila při tom možná i výrazného, silného člověka; co ti zbylo v rukou, je sotva víc než lidská loutka Co jsi mu dala tím, že jsi jej „zachránila“ nebo „polepšila“? Nudný, bezbarvý, otupený lži-život za smrt možná brzkou, možná předčasnou, ale pravděpodobně i výraznou, neboť ukončila by celý život bouřlivý, dravý, nebezpečný, to jest obtížný a žádající, aby byly vyvinuty všecky ukryté síly, vlohy, sklony, tedy zajímavý v plném smyslu slova a hodný, aby byl prožit. O kolika změšťáčtělých životech moderních zcivilisovanců dá se to opravdu říci?‘

A po přestávce, kdy byla zaujatě pozorovala vášnivý ruch dvou ptáčků, málo větších vlaského ořechu, jichž nedovedla pojmenovat, stavějících si umné hnízdo ve vidličce při kmeni nevysokého doubku, suchým listím loňským ještě hojně obaleného:

‚A společnost? Zdar a prospěch společnosti? Co víme o něm? Co víme vůbec o logice jejího života, o procesech a dějích, jimiž se proměňuje a zužívá čin, popud, vlastnost, skutek, povaha jednotlivcova v prvek a složku společenskou? Nic; a přece se tváříme jako bychom byli jejími administrátory nebo aspoň šafáři a bereme si venkoncem pochybné právo, mýtit některé zjevy v jejím jméně a v jejím zastoupení ze života!“

A aniž věděla jak, vynořila se jí v tomto spojení v mysli vzpomínka na podivný výrok, který učinila před ní nedávno Meta Grautofová, její družka v činnosti spolkové, mladá, nebojácná, neblaze provdaná židovka smědé pleti, orlího nosu a velikých těžkomyslných zraků, poněkud enfant terrible této ženské církvičky; tehdy se dotklo její slovo zdánlivě jen sluchu Šimončina, nyní vyplulo z jejího nitra v podivně vydrážděném osvětlení této chvíle, nečekáno, nevoláno, a udivilo svou přítomností jako zvířecí zdechlina v čisté bezskvrnné hladině horského jezera.

Bylo asi před týdnem, kdy přijaly do asylu krásnou, plavou kajícnici, posud oddanou pouliční prostituci; a když s ní pohovořily a utvrdily více méně konvenčními frázemi její dobré úmysly, a když odcházely obě mladé paní, pronesla Meta Grautofová, sotva se zavřela za nimi vrata ústavu, jako obraznou apostrofu zanechané tam Magdaleny:

„A co bys řekla, Kamilo, kdyby přišla chvíle, kdy ti budeme snad závidět my, počestné paničky, tvé oplzlé métier, z něhož jsme tě nedávno vyprostily? Zdá se mně v poslední době častěji a častěji, milá přítelkyně, že v životě i ženy nejpočestnější – a právě v životě jejím – nadejde hodina vzdoru, hořkosti, msty, zvrhlosti, zoufalství… což vím čeho?, mrazná předpůlnoční hodina v olivetské zahradě ženství, kdy, zrazena vším a všemi, i sebou, zatoužíš vyjít na chodník a, nalíčená hrubou bělobou, závodit, pod maskou, bezejmenná, s bezejmennými děvkami pouličnými… ne osoba, nýbrž jen rod, jen tvé pohlaví a jeho hořký proradný úděl tragikomický.“

Šimonka se rozpomněla nyní na toto slovo a přemítala chvíli jeho hořký obsah, přesýpajíc ho mezi srdcem i rozumem, mnouc a drtíc jej mezi zlobou i hrdostí, jako mezi dvojím kamenem mlýnským; a měla i vteřinu, kdy zdálo se jí, musí mu přisvědčit. Ale pak se zachvěla hnusem, potřásla vzdorně hlavou, aby rozdrtila mezi seskřipnutými, tvrdými, bílými zuby svou kletbu: ‚Ne, ne, tisíckrát ne! Dost již utrpení, dost již pokořování, dost poplvání! Pro život dost, i pro smrt dost! Ale bít, bít bych chtěla sevřenou kamennou pěstí ten surový osud, jak se mně shlukl do jedné temné vražedné tváře a ztělesnil se mně v ní již navždy!“

Povstala z lavičky, aby vyhledala kavárnu, prostřed parku položenou, neboť slunce bylo se již překlonilo značně přes poledne.

Loudala se úmyslně pěšinkami, aby se uklidnila ze svého vzrušení, a snažila se proto zabrat se pečlivou podrobnou pozorností do jednotlivých dějů obrozovaného života přírodního, jak tryskaly před ní v své plaché rytmické kráse a svěžesti, v své syrové, divošsky teplé vůni. Ale i od nich se zatoulala v mysli brzy zase k jednotlivým scénám nebo osobám ze spolkového života vídeňského, který se neustále vnucoval její soudnosti, pobouřené pochybovačstvím jejích nedávných úvah o činnosti společensky opravné; probírala v duchu jednotlivé ženské postavy z několika filantropických spolků, jichž byla členkyní, a snažila se dobrat se poměru jejich k zásadním otázkám společenské víry a dělnosti. A všude, u všech, shledávala, byl vztah ten úplně záporný, buď bez vnitřního přesvědčení nebo vůbec neuvědomělý a nepromyšlený.

Bylo tu mnoho žen ze zámožných vrstev měšťanských, které se účastnily díla společenské nápravy nebo profylaxe z módy, ze zvyku, z dlouhé chvíle, z nudy, nebo proto, že to patřilo k dobrému vkusu v jejich kruzích a dodávalo to nálepky společenské osvícenosti a pokrokovosti. Některé daly se sem zapsat a chodily sem proto, že si toho přál muž, jiné, že zavedla je sem jiná členkyně, jejich přítelkyně nebo známá; jiné, že to pokládaly za ušlechtilý a neškodný sport, jiné, že o tom četly v knihách a chtěly to vyzkoušet, a jiné posléze, že to dráždilo jejich zvědavost, napínalo jejich blaseované nervy. A byly i takové, které zde pracovaly ze ctižádosti, z vypočítavosti, z touhy, aby byly jmenovány v odborných listech nebo dokonce vyznamenány státem jako pracovnice zasloužilé o veřejný život politický, sociální, hospodářský, o veřejnou hygienu nebo veřejnou mravnost. Tak hned předsedkyně spolku pro zanedbanou a ohroženou mládež dívčí, dvorní radová Koutnitzová, jejíž bluza, jak pošeptala kdysi ve schůzi Šimonce Meta Grautofová, sbírala se již dlouho velmi bolestnými puchýři, kterých nebylo možno léčit jinak, než vetkne-li se do ní špendlík, nesoucí na stuze nějaký odznak řádový.

Ale žádná, žádná z nich neměla vnitřního zanícení pro dílo nebo víru v jeho účinnost, a ovšem ještě méně ve své poslání; naopak, právě nejlepší mezi nimi, bytosti opravdu dobré, shovívavé, laskavé, život milující a z něho se radující i přející radosti jiným, přiznávaly se otevřeně k nevíře nebo k nejradikálnějším pochybám o úspěšnosti toho, co podnikaly.

Ne, jednu musila přece Šimonka vyjmout z této všeobecné nákazy pochybami: vytanula před jejím duševním zrakem v tu chvíli dáma v plném smyslu, paní ušlechtilá každým coulem, krásná i svým zjevem i vnitřní bytostí, paní Evženie Hostašová, nedaleká již šedesátky, ale posud pružná a štíhlá, spíš Dianě než Junoně podobná. Podivná bezpečnost zrovna se z ní vylévala a povznášela do své sféry všecky, jichž se dotkla; jakoby byla zabydlena dobrými genii a jakoby přenášela něco z jejich harmonické vlády na každého, komu podala ruku, k němuž pronesla větu. Lahodně bývalo Šimonce v její společnosti, a nebýt jejího vzdoru a odboje, které v ní vždy znova převládly a uchvacovaly ji vždy nanovo, jak pronikly již hluboko do její krve, jistě by byla zjihla v její teplé přítomnosti i její bytost.

Legendy opřádaly paní Evženii Hostašovou, která ovdověla již v pětatřicátém roce po muži značně starším, sekčním šéfovi v ministerstvu kultu a vyučování. Byla své doby pokládána za nejskvělejší ženu vysokého úřednického světa vídeňského, za ženu nejvíce žádoucí; jí dvořilo se mnoho vynikajících mužů, politiků, důstojníků, umělců, učenců. Hovořilo se o souboji, jímž se bil pro ni diplomatický attaché cizího dvora se štábním plukovníkem Lamberkem, který prý později pro ni vstoupil někde v provincii (jak se říkalo) do kláštera a zemřel v něm, hovořilo se i o šílené kdysi lásce dvorního rady Hopfnera k ní i o tom, že jej uvrhla do těžké nemoci nervové svým odmítnutím, když mu popřála již sluchu a když již vzbudila v něm naděje.

Ať tak, ať onak: jisto bylo Šimonce, že to byla žena velikého kouzla, ne naučeného, nýbrž tryskajícího z jejího čistého, snad geniálného ženství, sepředená z prvků velmi živých a čistých, z živlů ohnivých a vzdušných, která snad tvořila v oblasti erotické jako jiné ženy v ní živořily, příživničily, ochotničily, a příštipkařily, zmítány a mámeny náhodami, podváděny rozbředlostí svého temperamentu, nebo rozkolísaností a nerozhodností svých instinktů. Ale bylo jí i vedle toho jasné, že tato žena velmi mnoho trpěla a že přerostla posléze své utrpení a dobrala se i rmutného roztoku úsilnou prací hlatí, dštících kolem sebe jasné a radostné jiskry.

Jakási hořká únava nebo lépe její stín jakoby byl ulpěl z těchto bojů na jejích rysech, poslední nádech mlžného chaosu, kterým se probil paprsek její světlé výsostnosti; nedovedl jej ani zakalit, ani zastavit, pouze přitlumit.

Jak vítězně překonala všecky trudy a zkoušky životné, bylo patrné z toho, že neochromily rozhodnosti její vůle, nýbrž upevnily a vylehčily ji v jakousi tichou, neselhávající citlivost, s jakou dovedla na místě zvážit každý podnět vnějškový a odpovědět na něj okamžitě a přesně. Mlčívala obyčejně dlouho ve schůzích a na poradách. Přenášela se dalekým, kouzelně hnědým zrakem přes všecky přítomné, které poslouchala s plachým úsměvem, aby se posléze naráz rozhodla a jednala s jistotou i s gracií, s taktem i s vkusem, v pravou chvíli, se spolehlivým odhadem nosnosti a důsažnosti svého činu. Bylo patrné, že co se takto vybíjí, je podivná vnitřní celost duše opravdu uzrálé ve zkouškách životních.

Vřelo-li v ní cosi, byla to již tichá tvorba včelí, pracující na poslední sladkosti životní, ne bouřlivý kvas a temný rmut, který zdvihaly v ostatních žádosti a vášně.

Rozdvojený byl poměr Šimončin k této ženě zvláštní spanilosti vnější i vnitřní; cosi ji k ní přitahovalo, cosi ji od ní odpuzovalo, a tento svár projevoval se nervosní plachostí, do níž unikala mladá žena své starší družce. Byly chvíle, kdy se zdávalo Šimonce, že ji volá a hledá pokojné hnědé oko Evženino, kladoucí se kolem sebe světelným akordem, poutajícím všecko ve jho nejsladší i nejlehčí: Přistup ke mně, slaď se se mnou spřízněním téhož řádu a společně rytmickým výbojem podmaňujme neučleněný posud svět temné zloby a hluchého záští! Ale k nim se družily a je přeznívaly ihned chvíle jiné, jimž do kořenů se zažrala nenávist a lítost tak hluboko, že nebylo jich možno vyjmouti z nich, a tyto chvíle odpovídaly každé světelné výzvě jen urputnějším ještě únikem do tmy. Jednu chvíli zdálo se jí, že se musí vrhnout k rukám Evženiným, zmocnit se jich a vznést je ke svým rtům, blábolícím v blaživém sebeodevzdání: Vyslechněte mou zpověď; shoďte mi z hrudi balvan, pod nímž nemůže nic vzklíčit než roj hnilobných červů; sejměte ze mne prokletí samoty, pod nímž se mé hoře mění skoro ve vinu a zločin; trpím nesmírně – vy trpěla jste asi stejně, ne-li více: jak byste mne mohla oslyšet? Ale jindy bylo jí jasno, že by si prohryzla raději rty, než by jim dovolila, propustit taková slova, a že by, i umírající, zbytkem posledních sil dovedla odhodit od sebe nabízející se ruku přátelskou nebo vyvrátit rozpřažená ramena, ochotná sevřít ji do svého objetí.

Všecky tyto dojmy, vzpomínky i úvahy zmítaly se ve vědomí mladé ženy, kráčející zvolna k parkové kavárně. Poněvadž byly dráždivé, napínaly a vzrušovaly ji beztak opojenou prvním vzduchem jarním. Z nich obraz Evženie Hostašové, aniž chápala proč, posedal ji chvílemi přímo hmotně, a marně se snažila zapudit jej tím, že úsilně sbírala myšlení své v určitý řád a směr. Nedařilo se jí to; ruch, šum, jiskření jejích představ několikrát je rozmetaly.

Vešla do kavárny posnídat. Neseděla dlouho u stolku, když vešel do sálu sluha s lístkem a pokloniv se před Šimonkou, jediným v tu chvíli hostem, otázal se jí uctivým šeptem, je-li paní Malovcová a náleží-li jí dopis, který za ní posílá jeho velitelka, paní Evženie Hostašová, vdova po sekčním šéfovi ministerském.

Úžas Šimončin byl blízek zděšení; ruka její, lámající pečeť dopisu, chvěla se rozrušením. Jak mohl zvědět kdokoli, a zvláště tato žena, kde jest nyní ona, Šimonka Malovcová, která uprchla z Vídně na zapřenou, zahýřit si zde o samotě v nejpodivnějším bacchanále hořka, hanby, vzdoru i zoufalství, jehož chuti neporozuměl by nikdo, kdo sám si nikdy nesvářel tohoto nápoje, žalně narkotického – když neřekla o tom nikomu ani slova ani špytu, ani svému muži? Byla ta žena vševědoucí nebo ji špehovala na jejích pološílených poutích, na něž by se bývala nejraději vydávala maskována jako na slavnosti kultu satanského?

Rozhořelým zrakem těkala po rovných řádcích, psaných písmem sice uspěchaným, ale přes to výrazným, určitým a opravdu osobnostním.

Evženie Hostašová omlouvala se tu nejprve Šimonce, že ji přepadá na výletě a že by toho za nic na světě neučinila, kdyby věc – spolková věc, avšak zároveň i osobní věc Evženina – snesla odkladu. Vysvětlovala jí, jak zvěděla nebo lépe uhádla bez číkoli cizího zakročení, bez jakéholi přispění někoho druhého, kde asi bude dnes; potkala prý ji již dvakrát v Laxenburce, aniž si toho uvědomila zadumaná Šimonka, a tedy prý usoudila, že jede tam i dnes, když ji spatřila ráno v těsné blízkosti jižního nádraží; i ona, Evženie Hostašová, měla prý léta, kde bylo jí třeba nad všecko samoty, třebas ji jen mučila a rozdírala vzpomínkami v ní zjitřovanými, a dovede se prý vmyslit bez obtíží ve stav duše, toužící uprchnout všem, a dovedla by stavu toho i nálady, která jej vyvolává, ctít i u Šimonky, nebýt, jak opakuje, věci spolkové velmi závažné i naléhavé; ta ji prý nutí, aby poprosila paní Šimonku Malovcovou – a právě ji, neboť u jiných členkyň nevidí ani dost opravdovosti, ani dost odvahy k řešení tohoto úkolu ne právě snadného – o návštěvu dnes k večeru kolem sedmé ve svém bytě.

Jde prý o nemanželského sedmiletého hocha české národnosti – a již ten moment nutí ji k tomu, aby se dovolala v tomto případě spolupráce právě Šimončiny – jejž jeho matka prodala již před rokem individuu mnohokráte trestanému, jakémusi notorickému pijanovi, kuplíři, zloději i přechovavači věcí kradených v Brigittenau; ten prý ho vedle několika jiných hochů zneužívá k žebrotě pouliční i podomní a pravděpodobně i k čemusi ještě nekalejšímu a strašnějšímu, trýzně jej nadto jako ostatní své dětské živitele.

Tohoto hocha toužil prý nalézt a vzít k sobě a vychovávat jeho děd z otcovské strany, stařec žijící kdesi v Podkrkonoší v Čechách, ale snažil se marně vypátrat jeho bydliště, poněvadž zvrhlá matka velmi rafinovaně zametala stopu zločinu spáchaného na nemanželském synkovi; teprve když pátrání po dítěti obnovil nedávno jeden mladý velkostatkář, zaměstnavatel onoho starce, a dovolal se úřadů; přišlo se výslechem krkavčí matky na stopu hochova pobytu a vzniklo důvodné podezření, že dítěte jest zločinně zneužíváno. Tento mladý velkostatkář vyprosil prý si v této věci i osobní pomoci paní Evženie Hostašové, jejíž zájem zcela důvěrný a osobní o toto dítě dovedl probudit: dovolal se určitých vzpomínek z jejího mládí, které ji vzrušily do hlubin nitra. Tímto vzrušením prosí také, aby omluvila Šimonka nezvyklost tohoto listu a jeho naléhavost.

Všechno je prý již zhruba vyšetřeno v tomto případě spolehlivým zřízencem spolkovým; dnes večer půjde prý již jen o to, přistihnout zlotřilce pokud možno při horkém účinu, zjistit pravý stav věci, usvědčit ničemníka, opatřit důkazy a vyrvat mu jeho obět nebo oběti; za tím účelem dovolala prý se již paní Hostašová pomoci úřední, která jí dala k ruce obratného i odvážného detektiva.

Prosí tedy ještě jednou paní Šimonku Malovcovou dnes večer o návštěvu ve svém bytě, odkud odjedou prý povozem do Brigittenau, kde v podezřelém domě budou prý již na stráži zřízenec spolkový i detektiv policejní; všecko ostatní, pokud toho ještě třeba, vysvětlí prý Šimonce Evženie ústně doma, neboť budou prý mít dosti času, pohovořit si před svou noční výpravou; zatím prosí prý ji jen o okamžité stručné slovo přípovědi, že jistě přijde.

S podivným rozrušením vracela se mladá žena k těmto řádkům, pobíhajíc po nich v horečném nepokoji znova a znova zrakem. Na listě nebylo jistě nic zvláštního nebo nezvyklého; již několikrát ji vyzvala Evženie Hostašová nebo jiná spolučlenkyně k podobnému podniku, při němž šlo o to, překvapit a usvědčit některého trýzniče nebo hanobitele dětství. A přece se jí chvěla tentokráte ruka, když trhala ze svého zápisníku lístek a psala paní Hostašové jednovětý slib návštěvy dnes večer a účasti své v této akci; bylo to jen tím, že Evženie bezděky odkryla její temné, smutné útěky ze společenské skutečnosti do provinileckého soumraku mlčení, do nenávistné samoty?

Nenalézala určité odpovědi, ale nepokoj v ní neklesal, nýbrž rostl a rostl, ačkoliv nebylo k němu nijaké příčiny; marně se snažila zkonejšit jej delší bystrou procházkou parkem, nyní rychle osýchajícím z deště a prostouplým plesným jarním sluncem, které zvítězilo posléze nad útoky mraků. Zbytečný, nesmyslný strach, aby nezmeškala vhodného vlaku vídeňského, ji přepadl a neustupoval ani, když se pokusila odbavit jej útrpným úsměškem, platícím její maloměstské horlivosti. ‚Nevychováš se patrně již nikdy,‘ pravila k sobě, ‚v klidného velkoměšťáka, zůstaneš již do smrti rozčilená venkovanka, poděšená slepička, která se stále něčeho bojí a před něčím utíká. Slepička bez kohoutka… hm… to je věc skoro tak smutná jako cukroví bez kornoutka…‘ napadl ji ten pitvorný rým a rozesmál ji. Smála se teď již jen dětským říkankám a ničemu jinému.

A tak zazvonila Šimonka Malovcová, rozrušená i kárající se za toto rozrušení, předčasně u dveří Evženie Hostašové ve Wieden; a srdce jí bilo v hrdle, když tiskla jejich elektrický knoflík.

Zastala paní domu zřejmě vzrušenou. Procházela se rychlými kroky ve volném šatě po pracovně, jejíž stěny byly většinou vyplněny skříněmi na knihy a několika obrazy, patrně vzpomínkami nebo dary přátelskými.

Ačkoliv její návštěvnice ihned uhodla, že Evženie Hostašová chrání své tváře před jejím pohledem a nepátrala proto po jejím výraze, nemohla nepostřehnout, že jest přetížen soustředěním. Otevřely se nějaké prameny v její minulosti a zaplavovaly ji nyní neobvyklým přílivem. Její hnědý zrak doutnal žárem i prudším i vniternějším než jindy.

Nějaké noty ležely na otevřeném klavíru, patrně nedávno opuštěném, a balíček starých zažloutlých listů, rozmetených vpádem zhorečnělé ruky, strašil tesknou vůní relikvií.

Evženie Hostašová přistrčila křeslo k oknu, kterým plynulo posud do pokoje soumračné světlo západní, a přinutila Šimonku spíše posunkem rukou než slovem, že do něho usedla; a pak, jakoby zapomněla své návštěvnice, rozchodila se znova po pokoji předrážděným krokem, který by byl potřeboval zcela patrně plochy mnohem větší, aby se jím vybil nahromaděný nepokoj.

Náhle se postavila Evženie těsně před svého hosta, a tvář v stínu, schýlila se bleskurychle k němu; a ovanuvši jeho obličej jakoby svým vzrušením, stiskla jeho ramena silně svýma rukama a zaryla do nich své prsty, jakoby se chtěla ujistit, že Šimonka nevstane z tohoto sedadla, že nezmění svého místa, že ztrne v této poloze.

„Nerozžehnu ještě,“ pronesla po chvíli s chvatem, jakoby návštěvnice mohla ji předejít a zhatit její záměry; „světlo by mne jen mátlo a překáželo mně v tom, co vám musím říci. Pokládejte tuto chvíli za černou hodinku, za besedu s mrtvými. A můžete zapomenout, ano, zavděčíte si mne, zapomenete-li všeho, co jste v ní uslyšela, až zapnu elektrický proud.“

Srdce zmíralo Šimonce v hrudi; nedovedla odpovědět jinak své hostitelce, než že uchvátila její ruce a silně je stiskla.

„Vidíte zde na psacím stole tyto zažloutlé dopisy a na klavíře tyto poloztrouchnivělé noty? Jsou staré skoro dvacet pět let a jsou nejcennější statek mého života; a přece nepohlédla jsem na ně celou tu dobu. Tak jsem si znenáviděla jejich původce, muže, který byl a jest mi nejdražší v životě; tak jsem nesnesla myšlenky, že se odvrátil ode mne a přešel přese mne, že vlásek scházel, a jinému bych se vzdala, jen abych jej potupila, abych ho znevážila a poplvala sama v sobě. Slyšela jste o tom jistě a znáte jej a víte, kdo byl ten jiný: váš příbuzný, dvorní rada Hopfner, jeho přítel… A pouze náhoda mne zachránila, pouze náhoda dala mně pochopit, že zuříc takto pošpinila a ponížila bych jen sebe, ne jeho; jen šťastnou náhodou porozuměla jsem tehdy, že láska nemá nic společného s marnivostí a s ješitností, a že kde se začínají ony, končí se nejen láska, ale i nenávist, neboť se končí každá velikost.“

Odmlčela se a rozchodila se zase po pokoji; její hnědý, daleký nyní zrak jakoby se byl propadal někam mimo tento prostor, mimo tento svět. Trvalo chvíli, než stanula znova před mladou ženou v křesle a s pohledem, jenž pronikal i tmu, pronášela zvolna:

„Proč vám to vypravuji? Nevím sama určitě příčiny; snad že jsem příliš vzrušena a tísní mne přemíra vybouřeného života, o němž nevědělo již mé vědomí, snad že tuším, že i vy trpíte čímsi podobným nebo obdobným, neboť žena našeho rodu a typu nikdy snad nebývá ušetřena této zkušenosti.“

Usvědčující nach vestřelil do hlavy mladé návštěvnice a zalil ji; hruď se jí dmula a zuby se ryly do chvějících se vzbouřených rtů.

„Těžko vám povědět,“ pokračovala přerývavě paní Evženie Hostašová, „kolik jsem vytrpěla; léta a léta bila se ve mně láska s nenávistí; zmítaly mnou jako vír vrakem dnem i nocí. Kdybych se byla nedopracovala svého Boha a života a práce v něm a lásky k němu, byla bych zešílela. Nenáviděla jsem ho, že mne mohl opustit, přejít přese mne, odvrátit se ode mne. Snad spíš bych mu byla odpustila, kdyby si byl zamiloval jinou ženu, než že odešel do samoty, že zapadl v mlčení, že se pohřbil ve tmě… že sestoupil do hlubin svého a oddal se službě svého nitra, své duše. To právě se mně zdálo vrcholem sobectví, a rozmyslný klid, s nímž to podnikl, urážel mne nejvíce. Snad spíše jinou ženu bych byla snesla; byla bych měla alespoň viditelnou sokyni, s níž bych mohla zápasit; měla bych alespoň určitý hmotný předmět své nenávisti, své žárlivosti, své zloby. Ale takto jsem ani nevěděla, za kým vrhat své kletby a za kým zatínat hrozící pěsti… komu spílat a koho proklínat… a tak jsem házela kamení a zatínala jsem ruce jen za ním… a to, právě to bolelo tolik, lámalo tak nesmírně, podrývalo tak mocně celou mou bytost.“

Evženie si zakryla – i v polotmě postihla toho Šimonka – krásnýma úzkýma rukama tvář, ještě nyní, v reflexi, trpící temnou strázní; a teprve po přestávce dvou tří minut obrátila ji, zjasnělejší a zklidnělejší, k mladé ženě, která zde seděla pobledlá, s očima žhnoucíma, propadající se do vzpomínek stejně mučivých jako byly ony, které vybouřila právě v sobě její starší družka.

„Trvalo dlouho, než jsem překonala tu nemohoucnost, tu neplodnost uražené ješitnosti, to pokoření z nemožnosti msty, neboť marnivost jest největší, nejsilnější nepřítelkyně člověkova, a zvláště ženina. Přetrvá všecko a umírá v člověku poslední; zločince pod šibenicí vzpřímeného drží jen ona… Slyšela jsem, že vzpouzí-li se takový nešťastník pochopům a nechce-li se dát k ní dovléci, užívají lsti a křiknou mu do ucha: Koukejte, tamhle je fotograf, chce vás vzít; tedy vzhůru hlavu! A ten chuďas se vztýčí, aby vypadal krásně a hrdinně na obrázku v zítřejším deníku, kterého již neuvidí… Pochopila jsem až dlouho po té, že marnivost trpí někdy ještě tam, kde pravá láska se již začala radovat… Kdybych byla nenalezla Boha a činnost v něm, nenalezla bych ani opravdové lásky k němu: musila jsem se nejprve povznést sama vším úsilím své bytosti, abych mohla milovat ještě tam, kde jiné ženy nenávidí. Nyní jsem teprve porozuměla, že všecka opravdová láska pozemská jest jen stupněm k lásce boží a má cenu jen potud, pokud je právě stupněm, průpravou a průchodiskem k ní; a teprve nyní se mně vyjasnilo, že člověk miluje člověka opravdově jen v Bohu: pokud jej jeho láska vede k němu a vychovává jej pro něj. Jinak není víc než náročný náruživý sobec, ubožák vlastnící si něco, co mu nenáleží; stavějící se proradně mezi Boha a člověka a zajímající a věznící jeho vzlet, který patří právem jediné Bohu jako jeho pravému a vlastnímu cíli. On jediný může unavit a nasytit lásku nejšílenější i nejlačnější.“

Mladá žena poslouchala se zatajeným dechem, s obrazností mučivě napínanou jako v těžkém horečném snu; slova, jejichž smysl vnímala sluchem i rozumem, ale která unikala srdci, lehala na ni a trýznila ji.

„Láska opravdová jest v tom, vyjít ze svého sobectví a ze své marnivosti a uvědomit si to; pochopit, že nejsi a nemůžeš být a nemáš ani chtít býti svému druhu a příteli víc než takovým dočasným zastavením, jen průchodem a přechodem k něčemu vyššímu, k lásce v plném smyslu… a to je ovšem jen láska k Bohu; jen předdvořím k vlastnímu chrámu, bodem, jímž musí projít a jejž musí opustit. Získal-li v tobě a tebou směru k výši, touhy a rozhodnutí stoupat, buď šťastna, buď blažena, plač slzy vděčnosti a radosti: dobře jsi milovala, nebyla’s oslyšena, láska tvá byla mu požehnáním. Ale špatně jsi milovala a neblahá byla láska tvá jemu, stanula-li na tobě jeho touha navždy, nasytila-li se tebou a zadřímla-li na tobě nebo nabyla-li v tobě směru k nižinám nebo ztratila-li každý směr a roztříštila-li se úplně v smyslném mámení; tehdy jsi špatně milovala a lépe bylo by jemu i tobě, kdybys byla nemilovala.“

Štíhlá, pružná posud postava Evženie Hostašovy těkala kolem mladé ženy, poslouchající se zuby zaťatými, s obočím svraštělým a kolmou rýhou proťatým; a poslední její slova svištěla kolem její schýlené hlavy jako smrtivé střely, vypouštěné z pevného luku mistrem lučištníkem, vědomým si svého cíle.

„A včerejšek,“ pokračovala po chvíli paní Evženie Hostašová, „přinesl mi posléze vykoupení i hmotné a jemu ospravedlnění; byl den odměny, spravedlivé, zasloužené, který potvrdil, co jsem hádala a tušila i snila, a vykoupil mě navždy i z posledních zbytků nejistoty a pochyb; den naplnění, den požehnaný, den milosti. Onen mladý velkostatkář z Podkrkonoší, o kterém jsem vám psala v dnešním listě, který se stará o našeho sirotka, Kamila Pěchotku, prodaného svou matkou nějakému podlci a kuplíři do Brigittenau, a který si vyprosil v tomto případě mého osobního přispění a zájmu, jest šťastnou náhodou jeho synovec; a poslal mně jeho zápisky, jeho deník, zlomkovitý sice, ale přece dostatečný, aby mně otevřel pohled do jeho veliké, čisté, výsostné duše a dal mně štěstí, jemuž není míry a pro než není slov v řeči této země.“

A stará dáma přikročila k psacímu stolu, vyňala z jedné zásuvky zažloutlý sešitek a podávala jej své mladé družce, zapadlé nyní hluboko do křesla; poslední zmírající svit denní, cele již zaslíbený noci, přešlehl jí při tom tvář, a Šimonku rázem pojal údiv z přísné krásy této rozblouzněné hlavy, v níž se hnědé krotké jindy oči dnily nyní něčím, čeho nedovedla posud pojmenovat, ale čemu, tušila, nalezne jména zítra, až uzraje a sama se tomu přiblíží…

‚Dej bože nebo osude, nebo budiž kdokoli či cokoli,‘ prošlo myslí mladé ženy jako modlitba při tomto vteřinovém postřehu, ihned šerem zatopeném, ‚abych měla v jejím věku tutéž uzrálou výsostnost rysů, tutéž přísnou velikou krásu hlavy, týž sladký světelný zdroj v zraku… a třebas jen den před smrtí.‘

Povznesla zbožně vzrušená podaný zažloutlý sešitek blíže k očím, vychýlila se hlavou směrem k hasnoucímu soumraku jarního dne a ztuhla úžasem, jak četla na štítku vyrudlým rzivým inkoustem, ale pevnou a výraznou rukou napsáno Některé myšlenky a vzpomínky Kašpara Lamberka, plukovníka na odpočinku, ale činného posud vojáka božího, a pod tím drobnějším písmem jako motto: Vita hominis militia est super terram.

„Musíte číst tyto lístky,“ pravila za chvíli Evženie, ale z takové vzdálenosti, že, zdálo se, neví ani, je-li někdo vedle ní v jizbě; „zapůjčím vám je na den, třebas mně byly svěřeny jen na několik dní a třebas jsem se musila zaručit, že je vrátím v této lhůtě: tak jsou drahé jejich nynějšímu majiteli. Ale nepodělit se o ně s nikým, byl by těžký hřích; jsou z nejkrásnějšího, z nejmohutnějšího, co jsem kdy četla. Jsou tam věty hodné velikého básníka, jenž by byl stupňován velkým myslitelem a snad světcem. Není pochyby, že Kašpar žil zbožně a zemřel zbožně v milosti, a na mne, nehodnou, myslil v lásce a s díkem až do své smrti; miloval mne opravdovou láskou v duchu a v pravdě, které není zloby, malosti, hněvu, obmezenosti, láskou prozřetelnostnou, která se blíží lásce boží, aby do ní jednoho dne přešla. A uctíval mne důvěrou, že nezbloudím, že naleznu si cestu ve tmě a směr v mlhách. Blahoslavená buď jeho památka: mrtvý, působí víc než statisíce živých; dává život tam, kde jiní, živí, sijí kolem sebe jen smrt a zoufalství. Připravil mně včerejšek a dnešek jako dar, jako odkaz ne umírajícího přežívající, ale zvěčnělého znovuzrozené. A čest a láska i jeho synovci, Frankovi, který chápe výsostnost jeho ducha, krásu jeho činů, správnost jeho nauky a chce jít věrný učedník v jeho stopách. Nevyrovná-li se mu nikdy geniem, nadejde přece den, kdy se mu snad přiblíží srdcem a životem.“

Ve vteřinu, kdy vyslovila stará paní jméno Frankovo, zatmělo se ve zraku Šimončině; v uších se jí rozbušilo, studený pot vyvstal jí na čele, dýchala těžce – zdálo se jí, že musí omdlít nebo se rozvzlykat.

Nervový záchvat mladé návštěvnice byl tak silný, že se přenesl nákazou ve tmě i na paní Evženii, která se zachvěla až do kořínků vlasů a vykřikla ostrým, předrážděným hlasem na Šimonku:

„Co jest vám? Znáte jej snad? Znala jste jej snad?“

„Ne-ne-ne; ni-nikdy; neznám člověka toho jména,“ poloudušena, zajíkavě, s napětím všech sil vyrážela ze sebe mladá žena.

Právě sáhla paní Evženie po vypinači elektrickém a otočila jím.

V rozbřesku světelném spatřila před sebou mladou ženu vztýčenou, jakoby smrtelným úlekem vymrštěnou z křesla, na smrt pobledlou a svírající v chvějících se prstech zažloutlý sešitek „Myšlenek a vzpomínek Kašpara Lamberka“; jakmile povolilo první oslnění z náhlého osvětlení, vznesla jej prudkým trhnutím k očím, tváříc se, jakoby v něm chtěla čísti.

A přece první myšlenka její byla, odvrhnout prudkým trhnutím ruky daleko od sebe zápisky, vyrazit ze dveří a prchat divokým úprkem po schodech a pak ulicí daleko, daleko odtud a nevrátit se sem již nikdy.

Ale jakási duchovní přemoc, nadvláda této ženy, kterou tušila od počátku svých styků s ní, kterou však plně poznala až dnes, přikovávala ji k zemi. A proč odcházet, jak motivovat svůj útěk, když jsi před chvíli lhala a řekla, že neznáš muže, o němž hovoří paní Evženie Hostašová?

Z rozpaků ji vytrhl rachot kočáru, který se teď zastavil před domem.

Paní Evženie pohlédla na kapesní hodinky, přikročila pak k oknu a pronesla se vzdáleným úsměvem, laskavě a tiše, jako se mluvívá s nemocným dítětem:

„Ano, přijel vůz pro nás; není zbytí, nesmíme otálet, ač nechceme-li ohrozit zdar své výpravy. Počkejte zde, přítelkyně; upravím se rychle a sejdeme ihned.“

A v minutě se vrátila a sváděla již na ulici svou mladší družku, která se chvílemi podpírala o ni, tak ji zmalátnilo přestálé vzrušení; a úlevou tělesnou i duševní jí bylo, když mohla zapadnout do temného nitra vozu, který unášel pak obě mlčící ženy přes Karlsplatz, po Kärntnerstrasse, po Graben a pak spletí uliček vnitřního města k mostu Marie Terezie, aby vjel na veliký ostrov, tvořený Dunajem a jeho průplavem, kde se prostírala kolem severozápadního nádraží tato mladá, smutná a syrová čtvrt vídeňská, okres četných železáren a továren, obývaný hojně dělníky.

Po dlouhé jízdě zahnul posléze fiakr do zpola zastavěné ulice předměstské, bídně osvětlené několika řídkými svítilnami, se stranami tvořenými často zdmi a ploty zahrad zelinářských, a stanul na jejím druhém nároží; obě paní vystoupily předčasně, z opatrnosti, aby snad nevyplašily své kořisti, kdyby vybouřily obyvatelstvo ulice rachotem kočáru, a ubíraly se ještě kus cesty pěšky k dvoupatrovému domu, ne starému, ale zřejmě zanedbanému, otlučené omítky, o zdivu prostouplém vlhkými skvrnami. V přízemí nad výčepem visela pestrá lucerna; občas se otevřely dveře a dusný, kouřem prostouplý vzduch vylil se pak do vlhkého, mlžného vzduchu jarní noci, a s ním vypadl i vřískot harmoniky, zesílený řevem ochraptělých hrdel, alkoholem zničených.

Paní vkročily do průjezdu, nepatrně ozářeného malou čadivou petrolejkou; dva stíny přistoupily zde k nim a jeden z nich předešel je, aby je vedl přes vlhký, sliznatý, nečistý dvůr kosou do pravého rohu, kde byl nízký neomítnutý vchod do tmavé chodbičky. Detektiv vrhl tam světlo ze své elektrické svítilničky, které zjevilo skladiště hadrů a kostí ve vysoké odkryté bedně, ke zdi přistavěné.

Šimonka si povšimla nízkých polovičných oken sklepních bytů, těsně při zemi, a poodstoupivši stranou, snažila se nahlédnout do nich; pravá dvě byla s dostatek zastřena starými vyrudlými šátky ženskými, takže nepropouštěla pohledu, ale třetí bylo úplně volné. Mladá žena, dříve než mohla uskočit, jak se jí dotkla ošklivost z podívané, spatřila úzký pokoj o stěnách vlhkem se lesknoucích, s několika kousky chudého zbídačeného nábytku; slamník, přes nějž byla hozena pruhovaná kanafasová peřina, plul šalupovitě prostřed jizbičky na zemi ušpiněné a poplvané a na něj uléhala právě rozcuchaná polonahá žena zduřelé tváře, svlékající se ze zašlého nočního kabátku, zatím co muž smolně černých vousů a rozježených vlasů odkládal jednou rukou na opěradlo rozviklané židle beztvarou zplihlou kazajku a druhou si rozpínal řemen, kterým byl přepásán.

Šimonka vešla za ostatními do tmavé, smrduté chodbičky a sestupovala po úzkém točitém schodišti, kluzkém od nanešeného bláta. Těžký puch jakoby z hnijících zemáků ztěžoval dýchání. Stanuli před tenkými, nenatřenými, zprohýbanými a špatně přiléhajícími dveřmi; detektiv zabušil na ně, ale nic se neozvalo z nitra než jakýsi zoufalý, matný ston, jakoby uniklý z olověného spánku nějakého trosečníka nebo někoho smrtelně nemocného.

Vešli, neboť dveře, jen na jeden západ uzavřené, povolily pod tlakem a probortily naráz obě svá křídla.

Spatřili tři slamníky u zdi krápající vlhkem; dva byly prázdné, zcela plackovité, se slámou poloshnilou; na třetím se pohnula skrčená a zkrušená, v hadry zavinutá drobounká postavička dětská, tak zchvácená, že budila bezděky zdání, jako by byla klesla dříve, než se mohla doplazit na toto zbídačelé lože, a byla tam proto vržena nějakou neurvalou pěstí. Když uzřela sem vcházet neznámé hosty, vztyčila se na půl těla ve svém pelechu a opřená droboučkými pěstičkami o jakousi přistavenou stoličku, vytřeštila na ně v útlém, podlouhlém obličejíčku zrak horečkou rozhořelý.

Prostřed jizbice potácel se na zkřížených prknovitých nohách hrubý stůl z měkkého nenatřeného dřeva, na něm čadivý oharek na plechové petrolejové svítilničce hrnečkovitého tvaru bez skleněného cylindru, a několik nedopitých a několik prázdných a převržených lahví kořalkových.

Hluk, způsobený vstoupivšími, přilákal ke dveřím oba sklepní sousedy po pravé straně; dveře, vedoucí do jejich jizbičky, se pootevřely a vydaly mužskou urputně rozcuchanou hlavu, vztekle blyštící malými kančími očky, hotovou patrně spílat; ale když spatřil dvě dámy a dva pány, zrozpačitěl, což se projevilo jakýmsi zvířeckým zhloupnutím a náhlým ochabnutím všeho svalstva v tváři. Surově nalíčený obličej ženský objevil se ihned za ním, hotový sekundovat svému milenci, ale zbázlivěl naráz jako on. Aby zakryla svůj ústup, nevěstka zešklebila se v líčené mrzoutství a zahrála si na karatele svého všetečného útočného druha:

„Aber, Karl, lass se! Komm’, lass se; was gegn se dich an!“

Civilní strážník přistoupil k slamníku a otázal se dítěte, kde jest jeho pán.

Nemocný hoch zaťal zoubky do pobledlých promodralých rtů, přivřel rozhořelý zrak bílými, průhlednými skoro víčky a obrátil se beze slova vychrtlým trupem namáhavě ke zdi.

Paní Evženie schýlila se nizoučko k němu, aby opakovala půl lichotně, půl prosebně tutéž otázku stejně marně.

Ale vtom ozval se již hluk na schodech, z nichž se sypalo stále určitěji klení a lání jako kamení z roztrženého pytle, a hned na to na kolísavých, svalnatých nohách vpadl do světnice statný rezavý chlap o mrtvých, ploských rybích očích, se strništnou tváří dlouho neholenou a s nevšedně vyvinutou spodní sanicí. Do nízkého zvířecího čela, neštovicemi zjízveného, měl vraženu pomaštěnou placatou čepici a velkýma, pihovitýma, v zápěstí chlupatýma rukama udržoval pracně rovnováhu svému podnapilému ztučnělému tělu. Zachytiv se rozkřídlených dveří, vzkřikl divoce:

„Was suchen se da?“

„Ticho,“ odpověděl mu stejně rázně konfident, změřiv jej nenávistným zrakem; a přiskočil k němu a srazil mu zvláštním bystrým hmatem naráz obě ruce svisle k bokům, zmocniv se jich železným kruhovým objetím v zápěstí.

Muž se zakolísal a opřel se v pádu trupem o dveřní pažbu; rázem jako by byl vystřízlivěl z opileckého zmámení, vytřeštil malé leklé rybí oči a zatěkal jimi po jizbě.

„Ech, sůvo, to’s ty? Odpusť, že jsem tě hned nepoznal,“ pronesl po chvíli chraptivě, obrátiv a nutě se nyní do humoru. „Ale prosím tě, nač ty almary,“ pravil vyčítavě, hodiv sanicí směrem k oběma paním; „vždyť se přece známe léta a nemusíme dělat ceráty, když si chceme pokdákat. Víš, abych ti řek’ pravdu, viděl jsem tě tady okounět již dva dni, ale nechtěl jsem se k tobě znát… myslil jsem, že deš na námluvy tam k té duličkovaté –“ pohodil bradou směrem k vedlejší jizbě – „a nechtěl jsem ti to zkazit… No, tentokrát jsi ale bouchnul na slepo, chceš-li tu rabovat. Není tu, holečku, násady,“ dodal, rozchychtav se sebevědomě, dávaje tím okázale najevo, že se ničeho nebojí, poněvadž nepřechovává věcí kradených.

„Jak se jmenuje tento hoch?“ otázal se příkře civilní strážník, nepřistupuje na jeho líčenou bodrost, a ukázal na dítě, ležící stále ještě schoulené, odvrácené od lidí ke zdi a zcela netečné ke všemu, co se dálo nyní kolem něho.

„Blbě, kamaráde: Kamil Pěchotka. Po mámě; táta byl sice taky při tom, když na něj zadělávali, ale než došel ke křtinám do kostela, zapad’ do hospody a utopil se tam, dřív než ho vytáhli.“

„A jak jsi k němu přišel?“ pokračoval ve výslechu detektiv.

„Jak? Hloupě, z měkkoty, protože starý Štancl je stále na hniličku. Starému Štanclovi jednou zvodnatelní srdce jako břečka ze samého soucitu s verbeží. Aby mu neběhala ve vlasech vysoká, ujal se ho starý Štancl, dal mu jíst, dal mu kde spát a ze sebe nějaký ten hadr; a kluk se mu za to odměňuje tím, že ho okrádá.“

„Sejmi mu šaty a košili; prohlédnu mu tělo,“ poroučel rozhodně strážník.

„A nač, bratříčku? To jsou hloupé fortele; kluk je mrzutý jako nahraný potentát a chce spát a posílá nás ke všem čertům.“

Pohled zřízencův stačil však, že Štancl přistoupil k slamníku, a bera hocha za rameno a obraceje jej, křikl mu hlasitě do ucha, jako by jej bouřil ze spánku:

„Vstávej, jsou tu páni vod vojska a chtějí tě asentýrovat.“

Hoch vrhl ustrašený pohled lapeného zviřátka ze svých horečkových zraků po dospělých, seskupených kolem něho a chýlících se nad něj, a zakryl si rukama drobnou dětskou a přece již ustaranou tvář.

„Neboj se,“ pravila, hladíc jej laskavě po vlasech paní Evženie; „neublížíme ti; naopak, přišli jsme pro tvé dobro, pomoci ti. Kolik jest ti let?“

Hoch neodpovídal.

„Kolik jest ti let? Byl jsi již ve škole?“ naléhala nerozmrzele, stejně vlídně cizí paní.

Hoch mlčel i nyní zarputile.

Křivý pošklebek rozplazil se po tučných, poslintaných rtech Štanclových, když pozoroval odpor dítěte k hostům.

Detektiv svlékl zatím s dítěte zcela trpného, roztřásaného zimnicí, rozedraný, zcumlaný kabátek a vyprostiv z jeho rukávků voskové, hůlkovité ručičky, spustil s drobné ploské hrudi i jeho špinavou onucovitou košilku, která kryla zádíčka plná hnisajících ran a krevních podlitin; obnažený trup se zamodral a zesínavěl před zraky přítomných.

Šimonka se zachvěla lítostí a slzy zachřestily jí v hrdle; detektiv obrátil však na Štancla výsměšnou usvědčující tvář, v níž triumfovala odborná vítězosláva lovce, který uhonil konečně vzácnou kořist, přelstil vychytralé, nebezpečné zvíře, kterému nemohl dlouho přijít na kobylku.

Sňali hošíkovi i děravé pavučinové kalhotky, aby objevili na hýždích popáleniny polozahojené, vzniklé před několika týdny, kdy byl svým trýznitelem vsazen na horké pláty sporokrbu.

„Kdo ti to způsobil?“ zeptala se paní Evženie churavého mučedníčka, chvějícího se neustále mrazem a ukrývajícího planoucí tvář v drobných dlaních.

Hošík neodpovídal a mlčel.

„Bil tě ten pán zde? Posadil tě na rozpálenou pec?“ naléhal na něho zřízenec policejní, potřásaje jeho ramínky.

Ale dítě stálo stále bez hlesu, roztetelené mrazem, nedávajíc klesat ručičkám s obličeje.

„Musíš nám odpovídat,“ zahartusil detektiv; „jsme úřední osoby a přišly jsme vyšetřit tvůj případ. Tento muž nebude se ti moci již mstít; mluv otevřeně, pověz všecko, jak ti ubližoval a jak tě trýznil; žaluj na něho, bude potrestán a ty se nevrátíš již nikdy k němu. Nevydáme mu tě již; tyhle krásné bohaté paní vezmou si tě k sobě; budeš spát v čisté postýlce a budeš mít teplé šaty! Ale teď mluv a pověz mně všecko!“

Avšak hošíček odmlčíval se dál, zcela trpný a zdánlivě bez života; teprve když netrpělivý zřízenec policejní strhl mu lístkové dlaně s tváří, vylily se dvě drobné trpitelské slzičky s očí, plachých a uděšených, ale také zřejmě stydících se za všecko to počínání dospělých a skoro je kárajících.

„Ostatně, všecko jest jasné,“ pokračoval detektiv, unavený tvrdošíjností hochovou; „půjdete oba se mnou na ředitelství,“ dodal s pohledem na starého lotra i na dítě-trpitele, „tam již z tebe dostanou, čeho budou potřebovat.“

„Dítě jest nemocné; dovezeme je nejprve do našeho asylu,“ namítla paní Evženie, odívajíc hošíčka do košilky i do kabátku. Zahalila jej pak do svého pláště a pokynula sluhovi, aby přivolal před dům vůz, z něhož nedávno vystoupily.

„Zastavíme se ovšem dříve,“ dodala pak ještě s pokynem konfidentovi, „na policejním ředitelství, aby úřední lékař ohledal a zjistil jeho rány. Vezměte první povoz a následujte nás tam s ním,“ naznačila pokynem hlavy Štancla.

Dítě nekladlo nijakého odporu, nechávalo patrně ve své úplné trpnosti vládnout sebou každému dospělému, který se mu přiblížil. Teprve na policejním úřadě vzbouřil se znova jeho stud nebo jeho plachost nebo snad jeho nechuť k jeho osvoboditelům a ochráncům – nebylo možno se v tom vyznat – a hošík bránil se tomu, aby bylo obnaženo jeho tělíčko a vyšetřováno jeho zranění; všecky domluvy sebe laskavější byly marné. A ani největšímu úsilí vyšetřujícího úředníka a obou paní se nepodařilo, aby se rozhovořil a odpovídal na otázky, kým byl trýzněn, kdy, proč a jak; stále zachovával mlčení jako před chvílí ve sklepním bytě na dotazy paní Evženie a zřízence policejního. Jeho rozhořelé oči těkaly zvířecky nesdílně kolem sebe, mimo ty všecky dospělé, kteří, zdálo se, nebyli mu víc než stíny, děsícími jej a pronásledujícími jej v mučivém snu. Moci prchnout od nich, uniknout jim, skrýt se jim, to jediné bylo možno vyčíst s jeho tváře, postoje, chování; ale ani nejslabší jiskry důvěry, příchylnosti, lásky k nim, víry v ně a v jejich dobré úmysly.

„Vezmu jej zatím k sobě, milostivá paní,“ pronesla Šimonka k paní Evženii Hostašové, když byl skončen výslech Štanclův, podepsán jím protokol a když bylo prohlášeno vyšetřujícím úředníkem, že bude dodán do vazby k soudu krajskému; „žhne horečkou, v mém domě jest po ruce lékař a myslím, že bude tam lépe ošetřen, než by se mohlo stát v našem asylu, ostatně nyní náhodou přeplněném.“

Neústupné mlčení dítěte a jeho vytržený, plachý, nesdílný zrak podivně dráždily mladou ženu jako záhada, kterou chtěla, kterou musila rozřešit stůj co stůj. Co to jest zde? Nač jsi tu narazila? Překročila tato dětská duše již práh zoufalství, za nímž všecko lidské plní tě již jen nudou, ošklivostí, hnusem, opovržením, jeví se ti zcela cizím, strašidelným a mátožným, mlhou a dýmem? Prošla snad branou, která tě vyjímá z lidské družnosti a dává ti ustydnout v led a zkamenět v hrobovou desku?

Mstí se svým mlčením toto uštvané, otupělé dítě životu, že je zradil a odstoupil od něho? Nebo Bohu nebo lidem, že dopustili osud, který mu byl ustrojen? Pátrala a pátrala v něm vytrvale a nemohla nalézt nic než odboj, který se zatarasil do mlčení a za nic na světě nedal se vylákat ze svého temného podzemního doupěte… Zabte mne, mluvil jeho zrak, čekám již jen to od vás; jen nechtějte, abych s vámi hovořil, abych se musil stavět na stejnou rovinu s vámi. Neoklamete mne; já vím, že jste moji příští vrazi.

A což není stejného rázu i její, Šimončino mlčení, do něhož poslední dobou upadala celé dni? Nezačal se v ní týž děj, který se již dovršil u tohoto dítěte: odboj němoty, msta úplného osamocení, odveta naprostého uzavření a odloučení se?

‚Jisto jest, řekla si v trpkých dumách, že na nás obou duch života nebo bůh nebo osud nebo jakákoli jiná moc stejně se provinili; stejně nám ukřivdili, jemu víc, mně méně. Jsme oba oběti, oba si nás znenáviděl duch života bez naší viny.‘

A jako by se jí takovými úvahami stával hošík dražší, tiskla jej k sobě, úplně netečného a trpného, ve voze, který je vezl do jejího bytu na Burgstrasse.

A pak, prošlo jí myslí, což není toto dítě jediné, co spojuje mne – s ním? Není on skoro posel od něho?

Srdce jí ledovělo pod hrůzou této myšlenky, a bezděky odsedla dále od Kamila Pěchotky, zachvívajíc se střídavě horkem i zimou.

Ustlala zmučenému hošíčkovi ve své ložnici a povolala ihned k němu lékaře, který prohlédl ne bez odporu dítěte jeho rány a prohlásil jeho stav za vážný i po stránce duševní. Bude třeba, pronesl se, nesmírně mnoho trpělivosti a péče i obezřetnosti, aby byl vrácen životu, ano i mnoho taktu a předevší velké lásky – vlastností ryze duševních, ne jen pouhých podmínek hmotných – lásky, která by prolomila ledy jeho nitra a dovedla se přes ně spojit s jeho dobrým geniem životným; vkusu, talentu, umění, vmyslit a vcítit se do jeho zmučené duše, oživit a vzkřísit v ní orgány zdánlivě již odumřelé, rozdmychat jiskru, která se již ztratila lidskému oku a kterou může uchopit a postihnout pod závějemi mrazu, ledu, tmy již jen a jen láska, které není nemožnosti. Zde má prý milostivá paní, končil vážný smědý muž, příležitost, rozhodnout si a přesvědčit se, je-li jen povolaná na poli lidumilství nebo i opravdu vyvolená; svede-li opravdu celé dílo, ne jen látat a příštipkařit.

Šimonka usedla k loži Kamilovu. Přiclonila elektrickou lampu tak, aby dítě bylo v šeru, ale ona ve světle, aby tak mohla číst: zažloutlý sešitek „Myšlenek a vzpomínek Kašpara Lamberka“ šelestil v jejích horečných prstech. Dříve než se do něho ponořila, zamyslila se s hořkým pošklebkem nad slovem lékaře, který před chvílí odešel. ‚Vyvolená nebo povolaná? – jaká směšná otázka; vyvolená k čemu? patrně k smrti; a povolaná beze vší pochyby nyní k audienci u ní, do její morné čekárny.‘

A zahleděvši se na deníkový zlomek zvěčnělého plukovníka, vyvolala si po měsících zase v této určitosti postavu jeho synovce Karla Lamberka; a znovu se zhroutila její bytost pod tímto křížem. A zmítala se pod ním chvíli, než povstala a řekla si: ‚Ne, nemám talentu k mučednictví; nechci ho mít. Kdo nebo co mne k němu neustále nutí?‘

‚Tyto listy přemítal tedy nesčetněkráte i on,‘ řekla k sobě po chvíli; ‚jsou mu prý nejdražší relikvií a změnily prý směr jeho života: jest prý nebo bude prý jistě hoden svého strýce-světce, pravila před několika hodinami paní Evženie. Ale pro koho se kaje? Koho miloval a čí utrpení jej bolí: moje nebo – její?‘

A zase se její já vzpínalo a vzpíralo jako kůň nebo soumar svému břemenu. Zase nechtěla podstoupit své jho; zase se bouřila proti ostnu.

A postava sokyně, soupeřky, štíhlé dívky-netykavky, dívky-vestálky s krásnými, světelnými, ale plachými zraky, uhýbajícími střelám světla i života, představa Kornelie Nikodymové, prošla její myslí, a zůstavila za sebou žhavou, bolestnou rýhu.

Aby ji zahladila, snažila se Šimonka začíst se vším úsilím do poznámek Kašpara Lamberka. Výsostná jejich krása byla jí však, pozorovala, nedostupna; ano mrazila ji chvílemi jako pobyt v řídkém studeném vzduchu, v klimatě a v poloze, pro něž, zdálo se jí, není uzpůsobena. ‚Moje bolest jest asi nižšího řádu i rodu a neprospívají jí takové léky,‘ usoudila, ‚co na plat, nedá se nic dělat. Jsi jen ubohý slabý člověk, chtivý dávky svého štěstí.‘ A odložila posléze sešitek, bez pokoření, které jí s počátku strojilo toto uvědomění; a dodala jej ráno paní Evženii Hostašové, napsavši jen několik slov prostého zdvořilého díku.

V starostech a v péči o dítě plynuly Šimonce dni i noci; stav Kamilův zlepšil se poněkud po stránce tělesné, po stránce duševní však, zdálo se, nebylo změny. Stále lhostejné přijímalo dítě netečně úsluhy, laskavost, pozornost, něhu své ošetřovatelky. Podávala mu léků, a účast hošíčkova obmezila se na to, že si je dal vnutit; vypravovala mu pohádky, jimž naslouchal nebo nenaslouchal – nebylo možno toho rozhodnout – leže nehnutě poloobrácený ke zdi; o nic nezažádal, nikdy o nic neprosil, na otázky neodpovídal, vůle životné nikterak neprojevoval.

Tu jednoho pozdního večera – bylo to dvacátý den Kamilova pobytu u ní – když byla mladá žena zdřimla na chvíli ve svém křesle, byla probuzena dotykem horkých rozpryskaných rtíčků dětských na své ruce, která se sešinula s opěradla a přepadla na ložní pokrývku nemocného hošíka; a zároveň slabounký šepot „Odpusťte‘ zavadil jí o sluch; ale sotva se protrhla z dřímoty a vztyčila se v židli, dítě odvrátilo rychle hlavičku ke zdi.

„Ó, slyšela jsem, slyšela; neunikneš mně již, čtveráčku,“ zvolala, chýlíc se v slzách nad postel nemocného Kamilka a celujíc jej.

„Odpusťte, odpusťte,“ rozvzlykal se nyní hlasitě hošík, líbaje jí ruku a smáčeje ji slzami; a v slabé, churavé hrudi jako tvrdé kroupy ledné chřestily jeho vzdechy.

Druhého dne pozdě odpoledne odešla Šimonka Malovcová od lože dítěte valem se pozdravujícího k paní Evženii Hostašové. Kráčela plavným plápolavým krokem po ulici, zidealisované ze své obvyklé banálnosti světlem zapadajícího slunce a jarního zjihlého ovzduší, ke své starší přítelkyni, a na jejím bílém vztyčeném čele odráželo se cosi jako nějaký mladý den právě zrozený a v oku doutnala jiskra při vší hrdosti teplá a laskavá.

‚Odpusťte mi,‘ pravila si několikráte cestou, ‚ano: odpusťte mi, protože jste mně ublížili. Není cesty k životu kromě té zde; odpusť mi, Franku, poněvadž jsi mně ublížil, neboť, vidím nyní, že’s ublížil nejprve sobě.‘

A v pracovně paní Evženie vrhla se plačky na hruď své hostitelce, a dlouho trvalo, než dovedla pronést srozumitelně, haj si přála:

„Lhala jsem vám naposledy; znala jsem a znám Franka Lamberka.“

A vypravovala jí pak, rdíc se a zajíkajíc se, děj své lásky, své urážky, svého utrpení, odvrácení se od života i zatvrzení se nad ním, i svůj nynější milostný smír s ním v odpuštění a pro odpuštění; a stará paní pohladila ji při tom občas lehkou dlaní po vlasech jako matka nebo učitelka přičinlivou dívenku.

6

Jednoho pozdního listopadového večera, zatím co venku mrholilo nepříjemným studeným deštěm, vtírajícím se svým chladnem až do morku kostí, seděl v novém, módním tehdy kabaretě „Infernu“ Vít Ješuta: lokty se opíral o stolek mramorový, z pobledlých rtů visel mu polozhaslý doutník, oči, předrážděné nočním bděním i umělým, mihotavým a bleskotavým osvětlením této místnosti, plné skleněných a kovových cetek, zíraly upřeně na jeviště. Tam černá, vyčouhlá polovyspělá tvrdoboká holčice drzé tváře a hubených švábovitých nohou v prolamovaných hedvábných punčochách tančila právě matchiche, tanec do střední Evropy z Paříže importovaný, k rvavým syrovým zvukům hudebního doprovodu, jehož jednotlivé akkordy jakoby byly zatloukány do tvého sluchu.

Kolem mladého historika sedělo obecenstvo velmi pomíšené, složené nejen z bohemy literární a malířské, ale i ze zlaté mládeže, která se k ní přitírala a odkoukávala od ní poslední cri módního cynismu a módní blagy, aby jím paradovala ve svých klubech nebo okouzlovala jím své mladší bratry a sestry v rodinách, ano i z počestných maloměšťáků a filistrů, kteří si sem zašli vyhodit z kopýtka, ale tvářili se většinou podučitelsky vážně, jako by chtěli psát zítra sociologické úvahy o moderních perversitách velkoměstských a sbírali zde jen látku svých příštích studií.

Mladý historik prožíval nyní jakési nové údobí svého života a byl s ním hluboce nespokojen; cítil je jako chátrání a opovrhoval pro ně sám sebou, ale marně se snažil je překonat. Jakmile spadl první soumrak do ulic, neměl doma stání; jeho pokoj jej odpuzoval, protivily se mu všecky jeho předměty, od věrných a počestných staroslužebnických tváří stolů a židlí, které měl od let studentských a které s ním prožily zlé doby, až do koketných nebo sarkastických úsměvů různých olejových obrazů, pastelů, leptů, dřevorytů japonských i bibelotů, koupených nedávno po přání různých sběratelských choutek a zálib rychle vzplanulých, rychleji ještě pohaslých.

Marně se snažil zahloubat se do knihy, marně se připoutával k psacímu stolu, marně se procházel po pokoji, marně kouřil cigarety nebo popíjel čaje. Jakási chladná nuda, která jej promrazila celého zvláštní ošklivostí, pojímala jej brzy, a nutností přímo tělesnou mu bylo, obléci kabát a vyjít do města, jako by doma ležela a tlela mrtvola kohosi nebo čehosi, co nemělo jména a otravovala mu vzduch, znemožňovala mu dýchání. Strach, že si musí nějak tu mrtvolu odbavit, vyrovnat se s ní, vyřídit si s ní účty, se k němu chvílemi plížil. Tu se rozchodil pokojem, aby zahnal toto pokušení. ‚Ale, ne, toho nemohu dnes potřebovat! Jen žádné rozhodování, jen žádné činy! Nemám na ně dnes sil.‘ ‚Ostatně, došel k tomu po chvíli, není to myšlenka, je to jen puch; a stačilo by důkladné provětrání!‘ Ale ani k němu, pocítil náhle, nemá síly…

Před třemi týdny rozešel se na dobro s Naní Pospíšilovou, a třetí den po té, když pominulo první hoře, přepadla jej tato zvláštní, jak mínil, nervosa, které posud nepoznal, alespoň ne v tomto tvaru, a které si nedovedl vysvětlit.

Nutností, jak alespoň soudil, bylo mu nyní, opít se večer co večer buď alkoholem nebo nikotinem, strakatou neřestí nebo pestrým hlukem a vřeskem, otráveným vzduchem nebo divokými nelomenými jedovatými barvami, pohledem na surová gesta nebo na pusté zhrublé tváře; nutností pobrouzdat se v louži a vybouřit její kalnou ssedlinu – jinak by byl neusnul ani několik hodin k ránu.

Osobního utrpení, tvrdil si vytrvale, z rozchodu s Naní již necítil; a přece se jím v něm něco změnilo, něco se zlomilo nebo něco jiného se v něm vztyčilo od této skutečnosti, něco, co bylo mu před tím cizí a čemu ani nyní nerozuměl.

Odpoutal a rozběsnil se v tobě živočich o destruktivných pudech, krocený posud a vázaný posud výchovou, přikovaný posud ke zdi kázně a zdravého rozumu? Přihlásilo se v tobě o slovo dědictví otcovské nebo mateřské touto formou? Promluvily v tobě úpadkové sklony zabílené posud, přikryté posud novými mladšími vrstvami vlastností získaných? Hovoří z tebe churavá duše, od kořene hnijící, nebo neduživé rozkládající se tělo, jehož nedovede ona již ovládnout? Kdo klame a znásilňuje koho, a proč? Jaká jest tajná skrytá logika tohoto děje? Kam míří a nač ukazuje? Jest to prostě nemoc, která přináší zvrácené chuti, žádající si neústupně toho, co by ji dovršilo a nemocného dobilo?

Neuměl si odpovědět na tyto otázky, které si kladl přes to neustále, neboť musil pitvat a rozbírat všecko stůj co stůj, a ani hřích a neřest nedovedl vzíti tím, čím prostě byly. Byl z těch lidí, kteří nedovedli říci vodě voda a vzduchu vzduch, kteří místo ‚vykoupal jsem se včera‘ říkají ‚ponořil jsem se do řeky zapomenutí‘.

Jisto bylo jen jedno: všecko mu nějak zpustlo a život jej znudil. Jakoby jeho duše lehce vznětlivá a snadno přístupná ilusím rázem z nich vystřízlivěla tím, že vrhla pohled na prostou skutečnost, tak bylo mu; a zachvěla se v hrůze, cítil jasně, schoulila se zmrazená do sebe. Ale zároveň nebo brzy po té vstala potřeba snad sebezáchovná, tohoto strašlivě střízlivého pohledu zapomenout, ubít jej, překřičet jej, zhasit jej, potřeba naléhavá až k šílenství, neboť tohoto poznání nebylo možno unést a tak: s alkoholem sem, s nikotinem sem, s jedem sem, se surovostí sem, se sprostotou sem, sem se vším, co otravuje, uspává a omamuje…

Z cesty na jih vrátil se Vít Ješuta asi před pěti měsíci zdánlivě osvěžený a obrozený; záměry vřely a tryskaly v něm, plány nových prací se mu rojily v hlavě, kterou se učil nyní nosit pevně a sebevědomě, pokládaje tuto cestu na jih po vzoru italské pouti Goethovy – i v tom jako ve všem člověk knižní, který neustále kopíroval cizí podněty, cizí gesta a činy, jak se o nich někde dočetl, – za krisi ve svém životě, za dobu uzrání a za práh nové epochy ve svém díle.

Avšak v tísni soumračných dní, kancelářských prací, všedních starostí, malicherné erotiky s hysterickou modrou punčochou opadávalo rychle slovné pozlátko, stíraly se rychle laciné barvy, kterými přemaloval svůj starý chudý inventář, a brzy vycenila na něho stará bída starou svraštělou oprýskanou tvář a žluté kosé zuby, jen vyčítavěji, jako by se škodolibou radostí z nezdařeného pokusu, zhostit se jí a přelstít ji. Z děl velce sněných a ve snech nad pomyšlení směle pojatých byly napsány jen první věty, aby marně čekaly pokračování; a jeho původní přesmělé plány zcvrkaly se jako nedozrálé padavky v pouhé nápady a rozmary chvíle bez závažnosti a dosahu. A přišel den, ovládnutý jasným dalekozrakým a výsměšným sluncem, kdy se štítil zavadit zrakem o ně, jak ležely zde u jeho nohou, ztrouchnivělejší než loňské listí, zbytečnější než vzpomínka na předloňskou mlhu.

A tak mu přicházelo vhod mělké maloměstské požitkářství Nani Pospíšilové, která jej přemlouvala častěji a častěji k večerním vycházkám do hostinců, kaváren a vináren a zavlékala ho do smíšených společností, složených z některých jeho nebo jejích přátel a známých. Bylo mu to, slabochovi a bezděčnému pokrytci a marnivci, v nitru vítanou záminkou, že nemusí pracovat na studii, která jej zmrzela a odpuzovala, a jest přece čist před svým svědomím: může si namlouvati, že jedině jeho rytířská dvornost a povolnost k přáním dívčiným jej odvádí od psacího stolku a že jí jedině obětuje velkomyslně svůj talent, své nenapsané dílo.

A tak si uvykl, vysedat celé večery nebo noci v dýmu kavárenském nebo hospodském a poslouchat tlachy různých trosečníků a churavců, pseudogeniů a megalomanů, kejklířů a místních, stolních a kroužkových božstev a celebrit, a především nekonečné, filosoficky-literárně zabarvené žvásty Nani Pospíšilové, která se opíjela chorobně zvukem vlastního slova, jehož dosah a obsah chápala, až když bylo vysloveno. Vychloubala se neustále vším, svým domnělým věděním, jako svými neviditelnými, doma ve skříních přepečlivě uschovávanými toiletami, svými pochybnými ctiteli a spornými nápadníky – jež ovšem ona, rozumí se samo sebou, jednoho po druhém zodmítala – jako epochálnými chemickými vynálezy svého nebožtíka nevlastního otce, který zemřel jako účetní v provaznictví před dvacíti roky.

O jedné takové hospodské besedě Vít Ješuta shýbl se náhle k zemi pro cigaretu, která mu spadla z ubrusu a spatřil nohu své milenky těsně přimknutou k svalnatému lýtku sochaře Frenzla, s nímž se modrá punčocha právě vášnivě přela o to, je-li třeba modernímu sochařství vrátit se k antice nebo ke gotice, ačkoliv primitivní muž rudé, neštovicemi zjizvené tváře a býčího zášijku neuznával prostoduše nutnosti jiného návratu než domů, poněvadž nebylo daleko do tří.

Slečna Naňa vynaložila pak doma veliké úsilí teoretické, aby přesvědčila historika, filosoficky poněkud zanedbaného, o tom, jak zásadně a pravidelně podléhají lidské smysly klamům, a zvláště v takovém temnosvitu, jaký vládne v onom podstolí, což jí poskytlo i vhodnou příležitost, zmínit se o Rembrandtovi a poukázat na výsledky svých studií o něm, podle nichž malířský velmistr znal prý tuto zásadu a dovedl z ní umělecky těžit. Chtěla při této příležitosti srovnat ještě Newtonovu a Goethovu nauku o barvách, když filosofický barbar pozdvihl pěst a pohroziv jí s ní, vyštěkl neurvale: Opovaž se ještě jednou – při čemž zůstalo nejasno, obrací-li se tato hrozba proti filosofickým exkursům slečniným nebo proti podnikavosti a výbojnosti jejích nohou.

Důkaz zásadné ilusivnosti lidských smyslů musila důrazněji ještě opakovat nevěřícímu Ješutovi slečna Pospíšilová nedlouho po tom, když jednou milenec přičichl k její bluze – slečna Naňa vrátila se právě z vycházky, jejímž cílem byla ovšem, jak tvrdila mladému muži, veřejná čítárna – a shledal, že načpěla pachem téže zvláštní karakteristické tabákové směsi, kterou si připravoval a kterou kouřil jediný z jeho známých, středoškolský profesor Machatka.

Spory o spolehlivost nebo nespolehlivost poznání smyslového, o jeho mezích i mezerách byly by se nepochybně při slabosti a trpnosti Ješutově vlekly mezi milenci ještě dlouho, kdyby byl mladý historik kteréhosi dne nezachytil lístku Pirkanova, psaného jeho vyvolené, v němž básník mluvil zcela jasně a otevřeně, s věcnou odbornou stručností, o požitcích minulých a vyhovoval prosbě Nanině po nových tím, že jí ustanonoval čas i místo příští schůzky.

Poznání Ješutovo bylo tentokráte, jak musila uznat i Naňa Pospíšilová, spíše logicky-intelektualistické než počitkové a tak nedalo se proti němu mnoho namítat; i odpovídala opovržlivou lhostejností a později drzostí na výčitky Vítovy a metala mu do tváře urážku za urážkou a naposledy oplácela i rány, když se na ni historik vrhl, spílal jí, bil ji pěstmi, a na konec ji vyhnal ze svého bytu, v němž s ním v poslední době žila.

To všecko se stalo před třemi týdny, v jeden z posledních slunných dní odumírajícího podzimu, který lil své tiché a vybledlé světlo do pracovny Vítovy na tuto opeslou scénu, která naplnila jejího hlavního herce nekonečnou ošklivostí, sotva byla dohrána.

Dlouho chodil Vít Ješuta jako zmámený po ulicích a pak po sadech a polích okolí pražského, brouzdaje se jedovatou zelení podzimních trávníků, aniž se dochodil úlevy nebo aspoň únavy, až posléze třetího dne večer zapadl do první špelunky, dopít se zde otupení a omámení. A dlouho po té ještě nemohl pohlédnout na slunce nebeské, které bylo tehdy svědkem jeho pokoření: jeho klidná sláva mučila jej jako výsměch. A dlouho po té cítil ještě pachuť blínu v ústech, když se probouzel ráno v pustém chladném pokoji, zpřevraceném jeho pozdním návratem z hostince nebo z noční kavárny v trapný nelad, který jakoby mučil a bolel i žalný proud nažloutle kalného světla podzimního, vstupujícího sem jakoby jen z nutnosti.

Na jevišti byl vystřídán cynický matchiche pitvorným cake-walkem, který tančil černoch s černoškou; a po nich šarlatově oděná subreta zpívala sentimentálně oplzlou šansonu francouzskou, jejíž refrén pomekávalo po ní několik olysalých světáků ve smokingu, s monoklem, zeskupených v promenoiru nedaleko jeviště.

Avšak Vít patřil na tyto pitvorné lidi a věci jen svým okem hmotným; před jeho videm duchovním nesly se, rozvíjely se, hltaly se v třeštivém tempu stále pokořující scény z jeho rozchodu s Naní a na ně se navazovaly jiné episody z údobí jejich společného života, které se mu jevily v nynějším osvětlení stejně trapnými a odpornými. A tyto vnitřní vise byly chvílemi tak určité, že je viděl skoro hmotně před sebou, úžasně vypracovaně – tato klidná vypiplaná důkladnost odrážela se mu zvlášť nechutně od jeho nynějšího horečného života jakoby pekelnou jiskrou zapáleného a rychle v jejím ohni uhořívajícího…

Rozrušení, které jej zachvátilo, když si to uvědomil, znejistilo mu až místo, kde jest, a smysl a rozum toho, co zde hledá; krev se mu hrnula do hlavy a měl chvíli, kdy zdálo se mu, musí hmátnout po sobě, po svém těle, a ubezpečit se tak, že jest zde opravdu hmotně ve své osobě.

Musil si zapálit nový doutník a v této souvislosti myšlenkové vychýlil se zbytečně dlouhým posunkem rukou po sirníku na prázdném stolku sousedním, poněkud za něj pošinutém, a uvědomil si tímto pohybem své tělo.

Vtom však zavadil jeho zrak o něco, co jej protklo hrůzou. O stolek dále nalevo seděl člověk zcela s ním totožný; i on zapaloval si unaveným dlouhým gestem doutník, i on složil pak na mramorovou desku stolní lokty týmž rytmem pohybovým i týmž skladem; i jeho mělké střepinné oči byly podkresleny silnými modrými kruhy; a stejné bylo nejen rozměklé, jakoby vykloubené držení jeho těla, nýbrž i střih jeho šatů, složených v tytéž karakteristické záhyby, jež tvořil oděv historikův, podmíněné jeho povystouplou pravou lopatkou.

Vít Ješuta bojoval chvíli zoufalý boj s vlastní zbabělostí a nerozhodností: ohlédnout-li se za sebe a podívat-li se ještě jednou na něj co nejpozorněji, ovšem za cenu hrůzy, která by se ještě stupňovala, kdyby první dojem byl správný, nebo odvrátit-li se od něho úmyslně a snažit se rozumově překonat a utišit děs, který nepolevoval.

A obrátil se znova, ale nesvedl více než nový letmý pohled: ano, seděl tam on sám ve své vlastní osobě.

Mráz sáhl po něm, ruce se mu rozechvěly.

A nový boj: zadívat-li se ještě jednou, ale tentokráte opravdu vytrvale a pozorovatelsky přesně, nebo lépe dojít-li přímo k tomu stolku a přesvědčit se o všem z blízka, dotykem po případě, nebo přestat-li na prvních dvou dojmech a vypořádat se s nimi, jak můžeš a dovedeš.

Ale přímého útoku se tentokráte již neodvážil; šťastnou náhodou šel tudy vrchní číšník, jeho povrchní známý; přivolal jej k sobě a zeptal se ho šeptem, kdo jest tam ten pán u stolku nalevo v pozadí: kouří doutník a podpírá se lokty o desku stolní.

„Kde?“ zeptal se číšník; „nevidím nikoho na místě, které mně naznačujete.“

Nezbylo, než obrátit se trupem a hlavou a ukázat rukou na stolek; ale jaký byl úžas Víta Ješuty, když tam nikoho nespatřil; tři židle u stolku byly prázdné; stolek leskl se odrazy světelnými stejně jako stolky ostatní; a ovzduší nad ním bylo stejně dusné, kouřem tabákovým, parami nápojovými, pachy těl a voňavkami ženskými prostouplé, jako všude jinde v této místnosti.

Zarděl se pod úsměvem, při vší shovívavosti nebo snad právě pro ni posměšným, který na něho vrhl vrchní číšník. Mladý muž seděl chvíli v rozpacích, doufaje, že povolí samy sebou; avšak jakási stydlivá tíseň jej zavalovala patrněji a patrněji. Zdálo se mu, že jest mu třeba úlevného pohybu nebo nějakého jiného osvobodivého činu, a tak se otočil vpravo dost obšírně, aby zabral značné zorné pole, a prohlížel si s líčeným klidem nejprve nejbližší sousedy u stolků napravo, když narazil na podobný úsměv, kterým jej počastoval před minutou číšník, jenom více vyslovený, ano vystupňovaný v přímou výsměšnou drzost.

Srdce jakoby mu stanulo na vteřinu a krev hnala se mu proudem k hlavě, když pochopil, že metá jím po něm z úzké štěrbiny svých mandlových zraků, přistřešených těžkými hnědými víčky ve vráskách pleti až černé, Alexandr Pirkan, sedící odtud asi sedm kroků s mladou ženou, oděnou při vší vyzývavosti velmi vkusně. Jako obyčejně zůstávala celá ostatní tvář olivové pleti s mocným skobovitým nosem nozder jemně skrojených a teplých lehce vzdutých rtů klidna až do lhostejnosti a dodávala tím teprve smolně mastnému výsměchu očí čehosi hadovitě fascinujícího i ďábelsky zhrdavého.

‚Jest to posměch vítězného soka, který tebou opovrhuje, poněvadž mu nejsi již nebezpečný a nestojíš mu tedy již ani za nenávist,‘ prošlo myslí mladého historika.

Bylo mu nevolno; hněv vřel v jeho srdci, ale také jakási zaujatost lehala na něj z tohoto pohledu a jakoby počínala jej poutati do jakési ztrnulosti. ‚Třeba ihned povstat, vymanit se z hypnosy tohoto nestoudného zraku,‘ pomyslil si a ustanovil se, vyjít do promenoiru, po případě nadýchat se chladnějšího a čistšího vzduchu na chodbách a uklidnit si nervy.

A povstal opravdu a šel, províjeje se ne právě jistě a elegantně uličkami mezi řadami stolků a židlí, k promenoirům, které obtáčely podkovitý obvod hlediště.

Prošel několikrát jejich poloviční elipsou, vyhýbaje se tlupám nalíčených cocot a znuděných hejsků, sešel i do dolejšího patra ochladit se u buffetu a vyšel znova do promenoiru, aby se odebral na své místo k stolku v hledišti, když se tu otevřely úzké postranní dveře, a do nich se tlačil bleskově rychle chumel několika těl ztočených v klubko. Zavířilo to před mladým mužem jako kotouč větrný, který uchvátil a vynáší nějaké smetí.

Jako ve snu proletěla před zrakem historikovým vedle dvou cizích dívčích postav i krátkolebá ženská tvář typu poněkud mongolského o vyčnělých kostech lícních, sivé popelné pleti, s lehce brambůrkovitým nosíkem a malých pichlavých oček. A za nimi hnaly se dvě rozzuřené surové tváře mužské, číšník a vrchní číšník; a ještě za dveřmi, když zapadly již za tímto vírem, slyšel ustrnulý Vít Ješuta hrozby a lání vrchního číšníka i odborný pokyn jeho mladšímu druhu:

„Jednou pro vždy: tu bestii mně sem nepouštěj; neumí se chovat; nechci ji tu mít.“

Nohy povolovaly pod mladým mužem; žárlivý hněv na Nani Pospíšilovou i bezděčná lítost s ní i hrůza z jejího pokoření střídaly se rychle v jeho nitru, a mísily se, aniž mohl jeden z těchto citů převládnout a plně vyznít. Představa, že viděl tvář kdysi jím zbožňovanou ohroženou takovýmito pěstmi a z takových příčin a na takovém místě, lámala Víta Ješutu. Zajektal zuby děsem, když se potácel na své místo do hlediště.

Ale pohled na Alexandra Pirkana, měřícího jej stále týmž klidně pokořujícím úsměškem a bavícího se při tom výborně se svou koketnou společnicí, patrně novou jeho kořistí, rozlítil mladého muže jindy tak krotkého a trpného. Šílená nenávist k studenému svůdci jeho někdejší milenky, který, jak byl ve své naivnosti přesvědčen, byl byť nepřímou, přece rozhodnou příčinou úpadku dívčina, v něm vstala, zalomcovala jeho slabým tělem, žádala si vybití.

‚Ano,‘ pravil k sobě, ‚z jeho morových kuplířských ramen každá žena klesá, jak nejníže může, padá jako zčervivělé jablko s větve na zem a odkutálí se vždycky rovnou do bláta.‘

Změřil svého soupeře, jak šel kolem něho, pohledem útočného vzteku a přistoupiv blíže k jeho stolu, řekl hlasitě:

„Nani Pospíšilovou právě odtud vyvedli; i to jest vaše dílo!“

Pirkan obrátil k němu hlavu s afektovanou leností a pronesl s úmyslnou nedbalostí, nijak se nevzrušuje a tváře se, jakoby ho přezíral:

„Líbí se pánovi? Zdá se, že jsme poněkud přebrali a nevíme jasně, ani s kým ani co hovoříme.“

A Ješuta zalykaje se vztekem:

„Vím velmi dobře, co pravím. Pravím, že jste podlec.“

Uražený vyskočil ze sedadla, tvář jeho zrudla, pozdvihl ruku; ale ovládnuv se poslední chvíli, řekl hlasem rozčilením chraptícím:

„Neznám žádné Nani Pospíšilové. Hleďte zmizet a vyspat se doma z opice, abych vás nedal zatknout.“

„Vy že neznáte Nani Pospíšilové?“ vybuchl historik, rozlícený v nepříčetnost drzým klidem nepřítelovým; „lháři nestoudný!“ a zasadil mu políček.

Básník vrátil mu ránu, div Vít nezakolísal; avšak vzpamatovav se okamžitě, vrhl se na soka, který uskočil stranou, vsunuv mezi sebe a útočníka židli. Jeho průvodkyně zbledla strachem, aby se ihned rozječela hysterickým křikem o pomoc.

Přiskočili dva číšníci, kteří zachytili ruce historikovy v zápěstí. Hněv zalomcoval jím, takto odzbrojeným, ještě jednou a bezbranný ulevil si slinou, kterou vysykl ve tvář svému soupeři; ale ve vteřině ucítil odvetu jeho na svém čele.

Okolostojící volali po policejním úředníkovi, který se brzy objevil, a vyzval oba pány, aby jej následovali do jakéhosi postranního pokojíka, kde si zapsal jejich jména, když se mu byli oba legitimovali, a zjistil hlavní skutečnosti z jejich srážky.

Nevěda jak, octl se Vít Ješuta na blátivé slizké ulici, zavalené mlhou déštnou.

Stud z toho, co právě prožil, co právě vykonal, jej pojímal, ale mísily se do něho chvílemi i city jiné, cit jakési hrdosti, úleva dostiučinění, radost přes všecko, že nalezl odvahu a zaútočil na někoho, kdo byl po jeho přesvědčení podlost a ničemnost sama, že jej ztrestal – byť nemotorně, byť nevkusně – za všecky jeho zločiny páchané řemeslně na ženách, že odkázal do mezí tohoto svůdce a požitkáře z profese.

Schoulil se do převlečníku, jehož límec si vyhrnul, a vraziv vztyčenou obrácenou hůlku do jeho kapsy, dal se s pohaslým smotkem doutníkovým v ústech na cestu domů, daleko na výšiny smíchovské, kde bydlil; druhou volnou rukou občas pozdvihoval k čelu šátek, jakoby chtěl znova a znova stírat stopy urážky Pirkanovy.

Ulice, kterými kráčel, byly prázdné; pracně se probíjela světla svítilen nárožních šedou pytlovinou, jakou je zastírala deštivá noc podzimní. Vynořil-li se přece po dlouhé době nějaký chodec, jeho splihlý, cárovitý a hadrovitý zjev působil dojmem mátožnosti, jakoby se jen větší a hustší chuchval mlhy utrhl odkudsi a plul proti tobě, vrak proti vraku, troska proti trosce.

Zmalátnělý, s povytáhlými rameny, s pravou povystouplou lopatkou, vlekl se Vít Ješuta právě přes most, více ještě zavalený tmou, mlhou a deštěm než ulice.

Rozrušen i zmítán pochybami, měl nyní chvíli, kdy se mu zdálo všecko, co dnes prožil, divokou mátohou předrážděných nervů. Jakoby mu ani nenáležel čin, který právě vykonal, jakoby mu jej někdo druhý, vlastní jeho strůjce, chtěl vnutit nějakým klamem, jakoby jej za chvíli mohl svléknout s kabátem nebo s košilí a odložit mezi ostatní hadry nebo pohodit do špinavého prádla, tak mu bylo vteřinami. Tak vystoupil dnes z břehů své posavadní průměrné bytosti, že zdál se sám sobě kýmsi jiným, druhým, ne-svůj a ne-já; a znova jej přepadlo pokušení, ujistit se zrcadlem nebo lépe hmatem a výrokem kohosi třetího, který jej zná v normálních poměrech, o tom, že jest opravdu i dnes Vítem Ješutou, krotkým, trpným, způsobným a sarkasticky zatrpklým divákem životním, neplaceným ochotnickým statistou, jak si často říkával, který pracuje jen za volné lístky.

V týž okamžik vyplul vrakovitě, týmž rozkolísaným rytmem, kterým kráčel i on, Vít Ješuta, z mlhy asi sáh před ním člověk, kterého asi před půl hodinou spatřil sedět za sebou na levo v kabaretě „Inferno“. Měl na sobě týž svrchník s ohrnutým límcem jako Ješuta, touž vztýčenou obrácenou hůlku v pravé kapse, týž pohaslý smotek doutníkový v ústech a druhou volnou rukou stíral si také šátkem stopy slin s čela. Minul jeho tělo tak těsně, že leželo snad méně než stéblo mezi promoklými splihlými rameny jeho a takovými též rameny Ješutovými; a když byl u něho nejtěsněji, obrátil na něj vyčítavě svůj vyhořelý mělký skelně střepinný zrak, podkreslený silnými modrými kruhy – zrak Ješutův. Přes hrůzu, která polila historika, neodolal čemusi silnějšímu ještě v sobě než byla ona, a vrhl jakýsi úkradmý kosý pohled po něm, nebo snad lépe: bázlivý náběh pohledu a zapadal trosečnicky do mlhy, která se za ním již zavírala. A tu spatřil Ješuta na svůj svrchovaný úděs svou pravou povystouplou lopatku a jaksi lítostně proborcený kus plochy mezi ní a lopatkou levou i karakteristický sklad záhybů, které tvořily na jeho svrchníku…

Potem zalitý doběhl Vít Ješuta do svého vysokého bytu; ulehl ihned, jektaje zuby, roztřásaný mrazem, aby ráno nepovstal. Přes čtrnáct dní a nocí držela jej horečka na loži a její třeštivá kalná vlna bila divoce do jeho mozku i srdce, zachvívajíc jimi v základech; ale posléze přece se rozbřesklo tiché jitro a v jeho vlídném pokorném světle nalezl ve své duši podivnou sílu a jistotu, podivné zdraví a podivnou radost, posud mu cizí.

Přemýšlel znova o svém činu v onu divokou osudnou noc, vážil jej na vážkách nejjemnějších a nejpřísnějších a obstál v této zkoušce.

Nestyděl se za něj – naopak: začínal mu být i vděčný: uctíval v něm i zrod své vnitřní svobody a její svaté tajemství. Chvílemi se mu zdálo, že se mýlí; ‚ale ne,‘ řekl si po chvíli, ‚vždyť sílím, sílím duševně den co den, a síla není omyl, síla je jistota.‘

‚Byl jsem v tu chvíli,‘ pravil si, ‚snad naivní, snad směšný, snad hrubý, to všecko připouštím – ale ne nízký, ne sprostý, nýbrž rytířský.‘

‚Snad opravdu sváděla Naňa jeho a ne on jí – ale proč jí neodmítl, on, který měl a má přebytek přízně ženské, že by jí nasytil několik sultánů? Říká o sobě: jsem diletant rozkoše. Není to nic velkého, ale budiž. Jest jen otázka, smí-li diletant pro svou rozkoš zabíjet? A zabíjí-li takto, nestojí-li níž než vrah prostý nebo vrah z vášně? Ne, umění nesmí zabíjet; a čím vyšší a vybranější chce být, tím méně smí… A což ostatní? Pomstil jsem i je; udeřil jsem zlo do jeho sebesmilné drzé tváře; vykonal jsem čin, třebas malý a nepatrný, ale přece čin. A tím činem rozrazil jsem bludný kruh soustavného pochybovačství, v němž jsem se posud zmítal; jím jsem vyšel, doufám, že navždy, ze strašidelnosti svého položivota; jím jsem se narodil po druhé a statečnějším než po prvé. Díky Bohu za to!‘

‚A díky mu i za to, že mně v onu osudnou noc přidržel zrcadlo nejvěrnější a v té věrnosti nejděsivější; že mně dal pohlédnout na mne sama, mně v můj vlastní vyhořelý zrak trosečníka a zatracence. Dnes jest to již klam a mam včerejška, strašidlo a příšera minulosti, fata morgana pekla; ale tehdy byla to skutečnost do slova a do písmene, a celá její hrůzná pravda.‘

A bylo mu nad slunce jasnější nyní, že nízkost, zbabělost, zoufalství nemají a nebudou mít již přístupu k jeho srdci; a z vědomí toho tryskala v něm zvláštní silná radost a zalévala jej rozšumělou vlnou svých léčivých vod.

Pochopil, že půjde již čestný, vzpřímený a hrdý až do smrti svou prašnou silnicí životní, která od nynějška měla pro něho kouzlo i krásu kamzičích stezek horských. Neměl genia, ani žádného zvláštního velikého talentu, věděl o tom; nebyl určen k velikým dílům a odmítl jednou provždy v tomto přísném pravdyzpytném pohledu, pokoušet jimi svou slabost, obelhávat a kalit jejich vidinami svůj jasný mužný zor. Nikoli: není posvěceným, vyvoleným budovatelem chrámů a paláců, jest prostý dělník a všecko, co dovede, jest jen svážet a přitesávat kameny k těm příštím zhmotnělým snům jiných, šťastnějších, opravdových tvůrců; ale: což není i ta věc důležitá a, úkol, kterého se nedostane tisícům a tisícům, byť po něm toužili sebe víc? Není i to štěstí, účastnit se v uvědomělé pokoře a tím již v opravdové spolupráci tvůrčích výbojů cizích?

‚Není malá vloha,‘ řekl si posléze, ‚která ví o svých úzkých mezích a svírá se v ně; tu chvíli pozbývá již své malosti; od této chvíle pochopení a sebeuvědomění prohlubuje si již své řečiště a stává se silou. Jakmile vezme na sebe řeholi, v ten okamžik, kdy ji na sebe bere, odkládá malost.‘

Asi o měsíc později v kalný prosincový podvečer psal Alexandr Pirkan svůj závěr z nedávné noční příhody z „Inferna“ ve svůj zápisník, kam si načrtával občas aforismy nebo kde zachycoval první obrysy svých příštích povídek nebo básní.

Dnes v mrzuté náladě zapisoval do něho tyto věty:

„Chybil jsem velmi, že jsem se kompromitoval Naní Pospíšilovou; účinky toho cítím již na všech stranách. Obecenstvo je malodušné a nedovede zírat na věci tím velkým zorným úhlem sub specie aeternitatis, jako já.

Obecenstvo jest měšťácké a jako všichni měšťáci sentimentální, citlivůstkářské, mravnostnické a pořád podebrané a umrněné jako odstavené nemluvně. To jsou vlastní neřesti měšťáků: to, čemu říkají Němci empfindsamkeit. Měšťák jest cosi teprve od včerejška, cosi mladého, nevykvašeného,neuzrálého; proto nemá jistoty a bezpečnosti vystupování společenského a proto se uráží neustále vším a každým, každý a všichni jsou jeho špatným svědomím. Slyšel jsem starého knížete Hohenloha, jak řekl s nenapodobitelným opovržením jinému kavalírovi, poněkud lehtivému v jistých věcech a nakloněnému k bolestinství: Nein, das ist komisch, du bist empfindsam wie ein Bürgerlicher.

Já se přenáším přes takovou lapálii, jako jest políček žárlivého hlupáka, který má směšnost, hrát si na rytíře a ochránce nevěstky. V každé jiné společnosti než naší, v každém opravdovém velkoměstě byl by takový přepiatý janek nemožný: fraškář, šašek, komická figurka; ale náš měšťák bere takové nechutnosti vážně. Dělá to snad ta vlna pitomého tolstojovství, která pořád plodí mesiáše, ochotné chodit do bordelů a vyvádět odtamtud kající Magdaleny. Fuj tajvl! Jinde to již opadlo, u nás se to pořád drží moc centimetrů nad normálem. Každá koňská móda, zapadne-li sem, je zde nevyplenitelná. Kdyby byla u nás opravdová kultura společenská, jaká byla na příklad ještě za Aretina v Benátkách, tucty krásných žen toužily by slíbat mně s tváře stopy takové bezduché urážky. Ale takto rozprchává se mé stádce a prázdno šíří se kolem mne. A byl-li jsem dříve měšťákovi nenáviděným, stávám se mu dnes snad – jak to říci? – poněkud směšným, což by byl tak nejhorší osud, který by mne mohl potkat.“

A správně odhadoval své nové položení Alexandr Pirkan.

Políček zasazený mu Vítem Ješutou jakoby byl dopadl i na jeho symbolickou sochu a zvrátil ji; ležela nyní před všemi jako hluchá dutá modla; a nad to směšná, neboť byla i poplvána. A naráz zdálo se lidem, že byl celý vždycky vycpaný cucky nebo koudelí a že jen jeho arogance bránila lidem, aby toho neprokoukli. Nyní, kdy byla odzbrojena, viděl to jasně každý zevloun a blatošlap. A hvízdaje posměšnou písničku a šlehaje do vzduchu hůlkou míjel ho s opovržlivým pošklebkem.

7

Bylo časné dubnové jitro, když Šimonka vstala, náhodou dříve tentokráte než jindy, a pohlédnuvši vděčně na dětskou postýlku, kde spal posud tichým snem její ošetřovanec, nyní úplně již ozdravělý, přistoupila k oknu, které otevřela.

Venku bylo posud cudné chladné ticho; vzduch jakoby čerstvě sprchlý přes noc s oblohy, stál posud v ulici neroztříštěný a nevyrušený ze svého hudebního mlčení pohybem životním; domy byly posud uzavřené a také ony zvučely jakousi přísvitnou melodií, kterou, zdálo se mladé ženě, vnímá její zpozornělá duše, jak se dnily od střech k patám ponořeným posud v poloviční šero.

Čistý studený klid sněžil z bleděmodrého vysokého nebe na všecko, a dojem ten byl tak živý, že se zachtělo chvílemi mladé ženě, vystrčit ruku z okna a podržet ji tak chvíli volnou; tak byla přesvědčena, že by jej musila pocítiti i hmatem.

Šimonce bylo poslední dobu skoro zbožně.

Jakási vděčnost, aniž věděla určitě k čemu, ji prostupovala. Věděla jasně, že nemá se nač těšit v budoucnosti, že její život jest dobrovolně zmařený a zavržený, a přece měla chvíle, kdy z čista jasna toužila, obejmout svět rameny svatě důvěřivými a přitisknout jej k pohnuté hrudi; a jiné, kdy si přála, aby mohla vyzvat v zápas všecky zlé síly světa a změřit se s nimi, tak nepochybovala o svém vítězství.

Kdy se sneslo na ni toto radostné uklidnění?

Bylo to od chvíle, kdy vylila své bouřlivé, překypělé nitro do pokojné hládi duše paní Evženie? Kdy spočinula na její hlavě její laskavá ruka tiché vědmy? Kdy přijala její vyznání a tím ji pojala celou ve světlý kruh své bytosti a prožehla ji bezděky svým žárem, sjednotila svou zvučící harmonií?

Nebo od večera, kdy se znova přihlásil důvěřivě k svému podílu životnému zmučený hoch, v jehož nitru, tmám a mrazu již zcela propadlém, vznítila přes všecko a všemu na vzdory jiskru nové lásky?

Nebo posléze od hodiny, kdy zvěděla, že muž, milovaný jí tak bolestně, zavrhl sám pravděpodobně svou minulost, setřásl ze sebe svou někdejší slabost, aby silný a světlý, rozhrnuje svým čelem tmu, kráčel do budoucnosti po směru své víry, po hlase svého světce rodového?

Nebyla by dovedla určitě odpovědět na tyto otázky; a netoužila ani po tom, aby viděla do nich příliš jasně. Od chvíle, kdy se zcelila její bytost v jakémsi radostném žáru, kdy ozdravěla novým zdravím, odvykla si bezděky analysovat příliš život a jeho děje; učila se, důvěřovat mu a přijímat jej vděčně, s nadějí, že ji sám v rozhodnou chvíli zasvětí do svých záměrů a sám podnítí v ní tu odpověď, o niž jedině stál: čin. Nerozbírala proto ani tohoto citu zvláštní bezpečnosti, ano radostnosti, který ji vyplňoval poslední dobou; vzdávala se mu prostě a byla si jista, že tak se chová nejvděčněji k tomu, kdo nebo co byl jeho pramen a dárce. Nevím, odkud přišel; nevím, kdy a kam zmizí; ale pokud tu je: díky za něj.

A tak i nyní, když stanula nad rozbřeskujícím se jitrem, nad dnícím se jevištěm lidské práce a lidského zápasu, zalila jí náhle nitro jiskrná vlna melodickým přílivem. Cítila ji jako opravdovou modlitbu, která povznáší celou její bytost tím, že ji rozšiřuje: obojí gesto, gesto výše, i gesto šířky, vnímala jako jediné a totožné – v tom byla právě zázračná krása této posvěcené chvíle, která vyrůstala cele ze sebe a nalévala se v nějaký uzrálý sladký hrozen rychleji, než dovedl postihnout rozjásaný zrak mladé ženy.

‚Svaté jarní slunce,‘ chtělo se jí zašeptat a povznést k němu, posud jen tušenému pod obzorem, ramena, zatím co v pravdě stála němá a ztrnulá, protékaná svým pokorně hrdým vzrušením, ‚sestoupíš dnes již i do nejužších a nejtemnějších uliček tohoto hemživého města a zazvoníš o jejich dlažbu veseleji než okov o roubení studně; sestup i do mne, prosím, ale prodli zde, neodcházej. Nevím, co mne čeká v budoucnosti; jistě přijdou dnové, měsíce a snad i léta zoufalství a utrpení… než právě proto: neodcházej. Stůj i pak nade mnou svým pokojným slavným okem, prostupuj mne jím a osvětluj mne jím až do posledního dne. Postůj jednou i nad mým černým umíráním, světlé a jasné, a dej se mu rozplynout jako matnému stínu ve svém ohnivém letním poledni.‘

Ston z dětské postýlky vzrušil ji z její tiché ekstase.

Přistoupila k ní a schýlila se nad dítě, které procitajíc ze spánku, ihned v prvním svém polovědomí, jakoby se zastydělo za svou bezděčnou vtíravost a omlouvalo se ihned zpokorněním celé své bytosti.

„Odpusťte,“ zašeptl nevýslovně cudně, „jestli jsem vás znepokojil; neučiním toho již po druhé.“

Toto slovo ‚odpusťte‘, které vhánělo slzu do očí mladé ženy, kvetlo stále tichým hned hasnoucím úsměvem na jeho bledých krotkých rtech; stále jako by se omlouvalo ze všeho, z toho, že bylo a žilo, že zaujímalo místo, že dýchalo a potřebovalo vzduchu a světla.

‚Koho a zač odprošuje neustále,‘ tázala se po každé mladá žena, která cítila jeho pokoru jako bezděčnou výčitku sobě. ‚Za to, že mu byl dán bez jeho přání a souhlasu život a že sotva mu byl dán, byl mu přeměněn v mučírnu; nebo za to, že jsem je podruhé znásilnila já a proti jeho vůli vlákala je znova do života, který se mu promění později možná v utrpení horší prvních muk jeho u Štancla?‘ A touha naučit je hrdosti a výbojnosti, touha, ozbrojit je do života a proti životu, procitla v ní i tentokráte, jako se v ní probudila již několikrát před tím.

Pokusila se vyložit slabému pobledlému hošíkovi, jenž seděl nyní v postýlce a složil v klín své hůlkovité ručičky a hleděl k ní modrým zrakem nad svůj věk vážným, v němž neroztál posud stín minulých děsů a strázní, že není třeba se neustále omlouvat, že má právo hledět nebojácně i na ni, svou tetičku, i na strýčka, i na služky, i na všecky ostatní lidi v domě jako rovný na rovného; ale dítě chápalo jen z vážnějšího tónu Šimončina, že jde o domluvu a že se tudíž bezděky prohřešilo, i odprošovalo znova svým typickým ‚Odpusťte‘ a slibem, že se to nestane již po druhé.

Tu se rozbřesklo mladé ženě v mysli, jaké bezdno ponížení a utrpení musil prožít tento hošík, jakými ústrky musil projít, než bylo v něm ubito všecko sebevědomí a než celý jeho přímý lidsky hrdý postoj byl zhroucen do jediného zlomeného gesta plazivé pokory. A mladé ženě klesly ruce, když chtěla dítě pohladit po hlavičce a upravit si tak pěšinku k jeho srdci, získat si tak jeho důvěru. Což není to sebeklam domnívat se, že k něčemu takovému stačí laskavý posun, vlídné gesto, byť tisíckrát opakované? Což nejsme každý oddělen od všech ostatních propastí? A není toto dítě svým utrpením přímo zazděno do samoty, z níž nevedou posud skoro žádné mosty, ba ani ne niti do společenskosti?

Byla to snad slova, pronesená mladým vážným lékařem první večer pobytu ztrýzněného hošíčka pod její střechou, která vepiala tak důvěrně a prorocky budoucnost opuštěného dítěte do osudu jeho mladé ošetřovatelky. Lékař pochyboval tehdy, že roztaví láskou svou ledy, do nichž se již uzavřelo toto zmučené nitro před společností lidskou, a položil před ni tento úkol jako zkušebný kámen její tvořivé lásky blíženecké: zde bylo si možno rozhodnout, jsi-li nejen povolaná, ale i vyvolená. S malou věrou přistupovala tenkráte mladá žena ke svému dílu; a když se zdařilo přece, hleděla na dítě jako na zaslíbení svého lepšího příští, jako na posla nebo rukojmí svého budoucího štěstí.

I nyní se přistihla při těchto myšlenkách, neboť se vracela k nim přes všecko, třebas se ne jednou zasmála jejich dětinské důvěřivosti: Kdo vyslal jej k tobě a co slíbil ti po něm; kdo uzavřel smlouvu s tebou a dal jej tobě zárukou splnění jejího? Jak jsi pošetilá! Neuplyne snad ani čtrnáct dní a vyžádá si ho jeho děd; a ty budeš se, očekávám to aspoň od tvé čestnosti, starat se stejnou horlivostí o jiné ohrožené nebo zmučené děti – neboť bídy lidské jest na světě nad všecko pomyšlení a ona všecka má stejné právo na tvou pozornost a na tvou odpomoc. Mazlit se s jedním jejím nepatrným zlomkem proto, že jest náhodnou shodou zvláštních okolností životních zajímavý, a přehlížet ostatní ohromnou masu, která nemá pro tebe této romantické přitažlivosti, jest nehodné opravdového člověka, za něhož se, tuším, pokládáš…

Ztrácela se znova dosti dlouho již v těchto představách, když vešla služka, oznamující, že si nějaký stařec přeje promluvit s paní a uvádí se tímto dopisem, který podávala dívka Šimonce. Byl to list Evženie Hostašové, v němž stará dáma doporučovala své mladé přítelkyni děda hošíkova, Jana Bezzemka, který přijel do Vídně, aby si odvezl domů, do Podkrkonoší, do svého rodného kouta svého vnuka, kterého již oplakal jako mrtvého.

Mladá žena zbledla.

Poručila, aby uvedli starce do její pracovny, a slíbila, že přijde tam hned, jakmile se upraví; byla skoro zsinalá o očích horečně planoucích, když vstupovala do ní po několika minutách.

Jan Bezzemek omlouval svou touhou po vnoučeti, tak dlouho pohřešovaném, tak bolestně hledaném, že přepadá cizí paní hned po jitru; a přerývaně vypravoval jí svůj rodinný osud, ztrátu a zahynutí svého syna Petra, své úplné opuštění, své sirobné stáří a nemožnost, unést jeho ledové okovy.

„Kdyby se bylo nepodařilo,“ končil stařec, „mému pánovi, inženýru Franku Lamberkovi nalézt mé vnouče, nechtěl bych žíti… ne, nemohl bych žít. Život bez rodiny nemá pro mne ceny; snad bych se byl k stáru upíjel kořalkou, já, který jsem se jí celý život netkl: tak mne děsil výhled na těch několik pustých mrazivých dní zimních, které mně snad ještě zbývají.“

Bez hnutí o očích široko do prázdna rozevřených naslouchala dědovi mladá žena; a nad posledními jeho slovy se dlouho zamyslila. ‚Hle starce nad hrobem,‘ prošlo jí myslí, ‚doslova nad hrobem, který má před sebou v nejpříznivějším případě snad pět let života, a nechce, nemůže prožít tuto krátkou mezeru časovou v samotě a sirobě; a ty? Kolik tisíc, možno i desettisíc dní – takových, jak je popsal právě tento stařec: pustých, šedivých, mrazných – čeká tě ještě? A ty máš odvahu, odvahu věru šílencovu nebo lépe tupost blbovu, jít do nich bezmyšlenkovitě a věřit, že se prožiješ jimi jako zvěř, nebo lépe projíš a prospíš se jimi jako ona až do posledního úderu svých hodin?‘

Zachvěla se jakoby ošklivostí sama ze sebe.

Uplynula chvíle, než se ovládla na tolik, aby mohla pohovořit s hostem. Vzrušena, sotva dýchajíc zeptala se starce:

„Vaším zaměstnavatelem jest nyní pan Frank Lamberk?“

„Ano, paní,“ odvětil, rozsvětliv se v tváři tázaný, „ale spíše přítelem než pánem. Je z jiného těsta než byl jeho pan otec, který kladl mezi sebe a sluhu příkop; teprve poslední rok jeho utrpení zasypal jej mezi námi. Mladého pana Lamberka snad život záhy jinak poučil…“

A na dotaz mladé ženy, jaký to byl rok utrpení, vypravoval stařec příběh nešťastné ženitby svého velitele a navázal na něj i všecko, co přinesl mladému Lamberkovi skon jeho otce.

„Mladý pan Lamberk žije tedy s vámi na vesnici a připravuje se na den, kdy začne hospodařit na rodném statku?“

„Ano, paní; mladý pan Lamberk se připravuje k životu ve stopách svého vznešeného strýce, zvěčnělého pana plukovníka Kašpara Lamberka. Bere všecko velmi vážně. Říkává: připravují se lidé několik dní na maškarní ples; a já bych se neměl připravovat na život, který chci prožít až do smrti?“

Mladá žena se zamyslila na dlouho; hlavou táhly jí vzpomínky na zápisník a jeho rytířského původce, na život prožívaný šírým klidným rytmem, mohutnou linií ve velikém pokojném klíči: v lásce k Bohu a v službě bližnímu. Jako duhová vidina vysoko nad propastmi zavěšená stanul znova tento život před duševním zorem Šimončiným, ale znova jak okouzloval ducha, tak odpuzoval svým zdánlivým chladem, svou pokojnou nedramatickou pokorou její vášnivě pozemské srdce.

„Kde je pohřben pan plukovník Kašpar Lamberk?“ otázala se po přestávce, v níž se vrátila z těchto podivných dálav na zem.

„V Bezdružicích, paní; jest to hodinu od nás směrem do hor.

Jest to nejkrásnější hřbitov, jaký znám. Jest ze tří stran podezděn kamenem a cihlami a působí spíše dojmem hradu nebo pevnosti než božího pole. Je odtamtud vyhlídka na kolik mil cesty do kraje a v létě zdá se, jakoby slunce nad ním ani nezapadalo: tak vysoko vyplul nad pole a lesy u svého úpatí. A ticho takové, že slyšíš práci červotoče v nejbližším dřevěném kříži i skřípění náprav pod naloženým žebřiňákem a práskot biče z úvozové cesty půl hodiny vzdálené…“

„Pojďte, pane Bezzemku, nyní se mnou,“ pronesla mladá žena po chvíli, jejíž těžkou dřímotnou dumu setřásla ze sebe posléze nervosním, jakoby zimomřivým zachvěním bolestné hlavy i vyhublých ramen, „podívat se na svého vnuka;“ a vedla starce do ložnice, kde služka dostrojovala již dítě.

Když uzřelo před sebou vysokého vyhublého šedovlasého i šedovousého starce, jejž mu pojmenovala Šimonka dědem, a když slyšelo, že si je děd odveze k sobě na venek, znepokojilo se, ale i toto znepokojení bylo plaché, záhy zakřiknuté a podryté. Jakoby se nic již v něm nemohlo nalít do plné vlny, ani radost ani žal, ani souhlas ani odpor.

„Odpusťte, prosím,“ zalkal slabounkým hláskem, „zůstanu u vás;“ a přimkl se k mladé ženě tápavým posunkem, jímž se marně snažil, přivinout se k její hrudi; jakoby podťata klesla jeho slabá bezradná ramínka, dříve než se mohla Šimonka k němu shýbnout.

Děd pokryl je vášnivými polibky svých okoralých svraštělých rtů, ale dítě jich neopětovalo; ustrašené, o kleslých ručkách a zoufale roztěkaných očích, jakoby schoulené do sebe, nedůvěřivé studenou nedůvěřivostí dospělých, často již oklamaných, stálo zde trpně, hotové snášet, čemu se nemohlo vzepřít.

„Musíte si dobýt jeho lásky,“ pravila Šimonka k starci, berouc jej stranou; „trpělo příliš mnoho a zatvrdilo se úplně na život. Ale ledy jsou prolomeny a nebude vám za těžko, nalézt cestu k jeho pokořenému, zmrazenému srdci; najde ji vaše veliká láska, když toho dokázala moje, jistě menší.“

Ale ve svém srdci pochybovala, že toho Bezzemek dokáže; a odpor dítěte k němu byl jí i milý, lichotil jí jako nepřímý důkaz jeho lásky k ní.

Bylo smluveno, že děd odjede s hošíkem zítra ráno.

Odpoledne, když hovořil se Šimonkou znova o rodině lamberkovské a vypravoval své vzpomínky na oba bratry, Karla i Kašpara, rozpomněl se náhle, že má s sebou list milostivé paní určený od pana Franka Lamberka a že mu má doručit i odpověď na něj.

Mladé ženě zdálo se, že půda zakolísala pod jejíma nohama.

Usedla a váhala chvíli, držíc dopis již v roztřesených prstech, otevřít-li či vrátit-li jej nečtený. Ale jakýsi stud, který ji náhle polil před tímto starcem, strach, aby neprohlédl jejího tajemství, přiměl ji, že povstala; a omluvivši se na chvilku, odešla s ním do své pracovny.

Roztrhla horečným hmatem velikou obálku a zachvěla se, když četla řádky, v nichž muž kdysi jí nad všecko drahý popíral mlčky všecko, co leželo mezi touto chvílí a posledním jejich dostaveníčkem, tykal jí jako dříve, hovořil k ní jako k jediné veliké vášni svého života, zapřísahal ji, aby se mu neodcizovala, naléhal na ni jako na někoho, kdo mu musí být po vůli a o němž vylučuje v tomto směru jakoukoli pochybnost. Jest to drzost nebo síla? Mocná vášeň všecko lámající nebo divadelní trik a rafinovaný výpočet? tázala se sebe samé mladá žena, rozkolísaná, zmatená, bez jistoty v této děsivé chvíli.

Psal jí:

„Hledal jsem tě, až jsem tě nalezl; a nemysli si, že mi ještě jednou unikneš. Uprchla-li jsi jednou, dopustila jsi se zločinu na mně, jako já se dopustil zločinu na jiné ženě, abych se vyznal ve svém nitru a abych pochopil, že miluji jen tebe. Ale i tobě, věřím, přinesl tvůj zločin jedině toto ovoce: bezesporné poznání, že miluješ a budeš milovat a můžeš milovati již v životě pouze mne.

Kdyby ses odvrátila ode mne po druhé nebo unikla mně dokonce po druhé, spáchala bys něco horšího ještě než vraždu, cosi, čemu není odpuštění ani na tomto, ani na onom světě: sebevraždu. Pomni toho, poznej se, porozuměj si, pokud jest čas. Nenaučila-li ses posud naslouchat svému nitru, nauč se tomu co nejdřív! A povíš mi pak, co jsi z něho vyposlouchala.

Nepohoršuj se nade mnou, že jsem musil bezmála zabít, abych poznal, že nemohu milovat ženu, již bych byl málem usmrtil. Jsem z lamberkovského rodu a tam se poznávají vždycky teprve až zločinem, až po zločinu. Musilo tomu tedy být asi u mne, jak právě bylo; čímž nepravím, že jest mně snadno, že tomu tak bylo. Naopak: půl života dal bych za to, kdyby tomu tak nebylo.

To všecko jest však již, díky Bohu, mrtvá minulost; z ní jest i má stará bytost, i má někdejší osoba nejasná, tápavá, zamotaná do dýmů opilství, sebemilná, obžerná a zločinná; a s ní spojená a na ni odpovídající i tvoje vzdorná, odbojná a mstná. A ty nechať pohřbí sebe na vzájem, mrtví mrtvé; my však živí žijme budoucnosti.

A ty zvláště pamatuj, že jsi dlužná mému mužnému podzimu štěstí a jeho milostnou slunečnou pohodu přes všecko a všemu na vzdory; nemohu žít bez něho a ty jediná můžeš mi je dát, a proto již musíš mně je dát stůj co stůj. A kdybys chtěla lstivě uniknout mně i svému závazku a předešla mne na louku asfodelovou, i tam vniknu za tebou a přinutím tě k návratu; a nebude ti pokoje, pokavad neodsloužíš si služby své.“

List se jí rozšelestil v prstech, bylo jí jakoby dul z něho žhavý vítr, který ji mučil suchou dráždivou mukou. Zakašlala slabě; cítila škrabání v hrdle.

Znova a znova jej pročítala, neschopná ho posoudit, zvážit ho, uvědomit si jeho dosahu; jen to věděla, že ji jímá a unáší jako povodeň uvadlé stéblo nebo spadlý list. ‚Hle, jak si přišel pro tebe! Zbrojnou rukou! S mečem v pravici, s rozkazem na rtech. Po tom ho poznávám, násilníka, uchvatitele! Neumí se zapírat, to je konečně na něm nejlepší.‘

Upustila dopis na zem, aby se zbavila tohoto omámení, aby zlomila tuto nadvládu nad sebou skoro fysickou, tak již již začínala ji cítit. Ale myšlenka, co odpovědět po jeho poslu, který sedí vzdálen několik sáhů odtud, ihned ji posedla, a trýznila ji nervosou bezradnosti a bezvýchodnosti, krutější muky předešlé.

Plynuly v ní minuty, čtvrthodiny, půlhodiny; uplynula snad hodina.

A tu zaťavši zuby do rtů, v křečovité vzpouře slabých a nemohoucích, s očima zamženýma slzami, jaké rodí odboj nitra dlouho znásilňovaného, přisedla k psacímu stolu; vyňala ze zásuvky tvrdým gestem papír a napsala na něj rozhodným nad obyčej velikým, nesvým skoro písmem půl sloky z Puškinova „Evžena Oněgina“: Já vdala se. Jste povinen teď, prosím vás, se navždy vzdálit; vím dobře: v srdci vašem jest jak hrdost tak i přímá čest. Já miluji vás (k čemu šálit?). Než, jiný jest již mužem mým, a toho nikdy nezradím.

A dopsavši a zalepivši list prchala z pracovny jako z místa zločinu k Janu Bezzemkovi do jídelny a odevzdala mu svou odpověď Franku Lamberkovi.

Ale již hodinu po té na dlouhé procházce, na niž se vydala, aby se dochodila únavy a klidu, vyspílala si pro tyto řádky a slíbila si, že hned večer požádá starce, aby jí vrátil tento nemožný, papírově poseurský dopis.

‚Což až do smrti budeš hrát literárního hastroše, strašidlo kostumované podle některé slavné literární figuriny? Což až do smrti budeš se živit z této papírové a inkoustové kuchyně? On ti psal živě a prostě, žhavými slovy, která vybíral ze svého nitra. A ty máš nyní volbu jen mezi touto dvojí možností: buď odpovědět stejně, nebo mlčet, nedovedeš-li toho. Mlčet, mlčet jako zařezaná; mlčet jako mrtvola. Všecko ostatní je nesnesitelné, nevkusné, z repertoiru venkovské kočovné společnosti. Hnusné, nízké… hůř: malé. On tě volal jako živou ženu a ty posíláš mu za sebe stín, mátohu, klam, lest, papír, žvást; hanba ti, hanba tvé zbabělosti a malodušnosti.‘

‚Což musí cnost vypadat po každé jako cimfrlina z Umrněné Lhoty? Papírová panno, slepená starým pedantem z dlouhé chvíle, nezplozená živým otcem pro život.‘

Ale večer, ku podivu, nenalezla odvahy, aby si vyžádala od starce listu nazpět a nenalezla jí ani ráno, kdy odvážela děda a vnoučka v povoze na nádraží. Stokráte chtěla vzkřiknout do rachotu kol kočárových ‚Vraťte mně můj list,‘ ale nikdy toho neučinila; a na nádraží zápasila sama se sebou, odkládala rozhodnutí od minuty k minutě, rozrušená tímto bojem s vlastní kolísavostí a nerozhodností, pokořená jím jako tajnou neřestí své duše.

Již vstupovali oba Bezzemkové do vagonu, již se zavřela s třeskem za nimi dvířka kupé železničního, již hvizdl parostroj, a ona doufala stále, že vyrazí poslední chvíli svůj výkřik. Ale nevyrazila; němá, se zrakem jakoby vypáleným po nějaké dlouhé orgii stála jako by do země vbitá na peroně, zahleděná tupě za vlakem, jako by nevěděla, koho a co unáší, a ke komu s tím jede.

‚To myslíte snad, že posíláte do hor za Frankem balík? Jak jste, madame, hloupá, Bohu, lidem i sobě odporná. Jen naplít na vás!‘

‚Stála jsem na křižovatce svých drah,‘ řekla si posléze a odcházela loudavě do svého bytu, když si protřela zrak z nějaké slepičí mhy, která jako by ji byla obluzovala včerejší odpoledne a dnešní jitro; ‚stála jsem tam, kde jsem měla jít, lhostejno, zda napravo, nebo nalevo, ale jít, jít, jít. Odsoudila jsem se sama; není ve mně dost rozhodnosti, nejsem k ničemu, ani k dobrému ani ke zlému. Eh, naplít na sebe. Je již ze mne způsobná maloměstská panička, tou také zemru. Jakési studené středocestnictví rozbřídá se ve mně víc a víc. Bažinný vodnický živel rozlil se ve mně a zalil mne ve chvíli, kdy jsem se měla celá proměnit v oheň, vzplanout žárem, budiž lásky, budiž nenávisti, avšak žárem, žárem stůj co stůj. Zachovala jsem se tím, kým jsem a kým jsem byla vždycky: umorousanou slepičkou, literární figurinou, hotovým duševním kostymem, bez síly počinové, bez osudné jiskry, která zapaluje. Jdi nyní domů a dej, Pepičko, pozor, aby ses cestou nezaprášila, aby ses nepostříkala blátem; a ulož se pečlivě do herbáře nebo pietně do skříně museálné: jsi spíše preparát pro poučenou velkých i malých oslů než živý člověk…‘

Dni, které prožívala Šimonka Malovcová nyní po odjezdu Jana Bezzemka a jeho malého vnuka, byly pusté a bezbarvé. Vlekly se z nekonečna do nekonečna a dráždily ji svou hluchou nudou.

Napětí mezi ní a manželem rostlo, a rostlo, byla aspoň o tom přesvědčena, bez jejího přičinění; nevyvolávala ho Šimonka, ačkoliv ovšem nepodnikala také a nečinila nic, aby je uvolnila nebo zamezila. Příčina mužova rozladu a jeho nespokojenosti byla tentokráte v tom, že se jeho obchodům ve Vídni dařilo stále hůř a hůř; přesídlení jeho do hlavního města nejen že nebylo pro podniky jeho bez nebezpečí, jak naznačil Šimonce hned na podzim, kdy smlouvali spolu sňatek, nýbrž ukázalo se jim přímo osudným; a stav tento, z něhož chtěj nechtěj obviňoval svou choť a její, jak soudil, rozmar, bydlit stůj co stůj ve Vídni, roztrpčoval starého podnikatele tím víc, že posud se setkával ve svých obchodních věcech jen se zdarem.

Ředitel Malovec netajil se již déle své ženě tím, že nadejde snad v době ne právě vzdálené den, kdy se bude musit vrátit do Čech a vyhledat si působiště nebo úřad podobný onomu, který opustil nedávno v cukrovaru dobšínském; ovšem že pravděpodobně bude se musit spokojit tentokráte místem méně významným a ovšem i méně výnosným, poněvadž se vrátí domů asi jako poloviční trosečník.

Kteréhosi květnového večera, kdy otevřenými okny proudila do jídelny vůně rozkvetlého šeříku a teplá vlna vzduchová zanášela do pokoje první bílé jepicovité mušky i můry, kroužící kolem elektrických lamp, ředitel Malovec, sedící v koženém křesle a kouřící zádumčivě svůj obvyklý doutník, přemítal, jak sdělit dosti šetrně ženě tuto skutečnost – neboť sdělena být musila dnes nebo zítra, nesnášela prostě odkladu. Začal z daleka, přibližuje se zvolna svému předmětu; očekával, že Šimonka při prvních narážkách se vzruší, poděsí, roztrpčí nebo pohněvá; ale setkal se s úplným klidem. Mladá žena podivila se sice několika slovy zprávě svého chotě, ale hlouběji se jí nedotkla; za chvíli,když výklady manželovy se rozlévaly do šířek, jak se jí zdálo, zbytečných a neúměrných nezávažnosti této látky, zívla dokonce a pokrčila zimomřivě nad nimi rameny.

Bylo příliš jasné, že žila v oblastech zcela jiných než její choť a že měřila život jinými měřítky a soudila jej jinými sudidly.

A to právě roztrpčilo a pobouřilo ředitele, který se obával s počátku výčitek ženiných; nyní, cítil, byly by mu milé, neboť podaly by aspoň důkaz jejího zájmu, kdežto takto viděl s bolestně urážlivou patrností, že nic z toho, co podniká on, nemá pro ni ani tolik závažnosti, aby se vyrušila ze svých podivných dum a sestoupila k tomu svou pozorností.

Nezdržel se déle; vybuchl, vyčítaje jí její lhostejnost.

Jemu nebyly tyto nezdary maličkost, jemu byla to hořká otravná porážka jeho životních snah, něco jako veliký útok na jeho životní dílo a vážné jeho ohrožení, ne-li počátek jeho pádu.

Se vzdáleným údivem, s očima, jako by spouštějícíma se namáhavě z vysokých poloh, podivně chladnýma a neúčastnýma, které jako by to stálo velké přemáhání, pohlédla na něj Šimonka a pronesla pak se zdvořilou ironií:

„Myslím, že byste mně měl být vděčný za to, že přijímám s takovým klidem vaši Jobovu zvěst; vždyť pobyt ve Vídni byl podmínkou, kterou jsem položila před náš sňatek, a vy jste ji přijal. A nalezla jsem si zde působiště i činnost a konečně i dvě tři přítelkyně, a to všecko budu musit nyní opustit a začínat jinde, po případě v položení mnohem horším, od abecedy. Brát někomu zvyk, kdo nemá na světě nic jiného, je, myslím, na pováženou. Jiná žena vedla by si, tuším, na mém místě jinak: mnohem dramatičtěji a s menší zdrželivostí.“

„A snad by mně byly její výbuchy milejší než váš klid; méně chladné urážky, méně podceňování mé práce bylo by v nich jistě.“

„Jak libo, o vkusu těžko se přít,“ odmítla mladá žena s klidným sarkasmem to, co bylo myšleno jejím mužem jako pokus o sblížení se a důvěrnost; vstala od stolu a vzdálila se do své pracovny.

I ředitel povstal a odjel mezi přátele do klubu, odkud se vrátil dosti pozdě v noci.

Od této chvíle vyhýbali se oba manželé co nejúsilněji a s velikým zdarem každému důvěrnějšímu styku, ano, již i delším hovorům, omezujíce se jen na věci nejnutnější. Zařizovali se i tak, aby se nesetkali o samotě; oba prodlévali nyní více než dříve mimo dům nebo ustraňovali se do svých pracoven, v nichž se na dlouho uzavírali.

Jejich manželství i nyní bylo prosté nízkosti, hrubosti, bouřlivých scén – oba byli nad ně povýšeni; ale přece utvářelo se mučivěji a mučivěji, jak tekl čas od onoho večera a odnášel do větší a větší vzdálenosti tuto první vyslovenou roztržku mezi nimi. Ne aby se menšila a zasypávala tato propast, naopak: rostla, šířila se – a jako by oba skrytě ten stav připouštěli a nebránili se mu ani příliš. Šedý mrak odcizení, které bylo tím ledovější, čím bylo klidnější a zdvořilejší, visel nad ním a mrazil nejen každou radost, nýbrž i všecko, co mohlo být jejím zárodkem a z čeho mohla vyklíčit.

V tomto neplodném ovzduší chladného vzdoru a zdvořilého odboje, jimiž se navzájem častovali oba manželé, ztrácela mladá žena skoro všecku účast na díle lásky blíženecké a tvorby společenské. Tento vytrvalý nepolevující boj špendlíky, tato rozhořčená guerilla v nejmenších rozměrech nejen že znervosňovala Šimonku, ale i, cítila to s hořkou lítostí, zmalicherňovala ji, kazila ji a činila ji zlou. Byla z těch opravdových čestných duší, které jsou stvořeny pro bohatýrský boj hrudí proti hrudi, čelem proti čelu a touží po něm jako po příležitosti, kdy vyvinou všecku svou velkodušnost; otrávený boj pokoutní, boj proradné studené záludnosti je ničí a rozleptává přímo jejich srdce: nemají pro něj orgánu, kterým je cynické flegma, ateistická nevíra v krásu a velikost životní.

Bylo třeba vší neumořitelné laskavosti, vší vlídné horlivosti paní Evženie Hostašové, aby se její mladší přítelkyně nezřekla vůbec díla lidumilného; ale ani tak nepracovala mnoho a pokud pracovala, bylo to bez pravého nadšení, mdle a chladně. Starší družce, která jí to nejednou vytýkala, odpovídala stereotypním zkřiveným úsměvem zatracence, kterého minula milost: ‚Máte pravdu, milá paní; ale co si počít, když není pravého posvěcení? Nejsem přece asi jen vyvolená, přes to že jsem vrátila životu Kamila Pěchotku a přes to že doktor Ertl prohlásil jej za mou rozhodnou zkoušku mistrovskou.‘

8

Jednoho kouzelného červnového večera přišla k Šimonce paní Evženie zřejmě vzrušená; oči jí hořely soustředěným planenem, z krásného bílého čela jako by mžilo světlo.

Podala jí ruku obřadněji než jindy a pronesla s tichou slavnostností ve svém lahodném hlase:

„Přicházím, milá Šimonko, rozloučit se s vámi; snad na nedlouho, snad na delší dobu; nevím sama posud. Odjíždím zítra ráno na drahou mně pout: před ní jsem si uspořádala nejen poměry vnější, ale i vnitřní. Provedla jsem generální úklid. Vy jste jedna z jeho obětí; tím si vysvětlete mou dnešní návštěvu.“

Mladá žena znepokojila se těmito slovy, aniž věděla jasně proč; zněla jí teskně a vložila si do nich důsažnost, obtížila si je smyslem, kterých snad vpravdě neměla.

Vzhlédla poněkud polekaně ke své starší přítelkyni.

Evženino oko hořelo sice dumavou jiskrou, ale jinak bylo otevřené a nezáludné; přes to úzkost o tuto duši, hrůza, že by ji mohla ztratit, sevřela nitro mladé ženy.

„Neodjíždějte sama,“ poprosila ji velmi opravdově, „vezměte mne s sebou, nebudu vám víc na obtíž než váš stín; že umím mlčet, dokázala jsem vám nejednou, a spolucestovatel, který nemluví, není snad aspoň odporný. A snad bych i vykonala kus díla na sobě, uspořádala a poklidila leccos ve vlastní bytosti, kdybych mlčela ve vaší společnosti, zatím co do čela by nám vál letní vítr z rodných hor a lesů a o tvář otřela by se nám snad občas rozkvetlá ratolest lípová.“

Paní Evženie rozmýšlela se chvíli, zřejmě dojata příchylností Šimončinou, aby posléze svolila s tichou vážností:

„Budiž tedy; opatřte se na několik dní a buďte zítra ráno o čtvrt na šest na severním nádraží; večer budeme v malém okresním městě podkrkonošském, kde přenocujeme. Odtamtud pozítří ráno vyrazíme na hřbitov bezdružický. Tam k hrobu mého velkého přítele Kašpara Lamberka vede má pout, na ni se připravuji již dlouho rozjímáním. I vy znáte a milujete jeho život, dílo, myšlenky a nauku; nepokleknete tedy nepřipravená na kraj jeho hrobu. A máte pravdu: snad nám oběma bude pout tato užitkem a požehnáním.“

Mladší družka vzhlédla úzkostným pohledem ke své starší přítelkyni; nevtělila své hrůzy v slovo, neztělesnila jí v otázku ani ve výkřik, ale paní Evženie vyčtla ji z jejího zraku a uklidnila ji:

„Nebojte se; nesetkáte se tam s ním; neví, že přijedu k hrobu jeho strýce; nikomu kromě vás neřekla jsem slůvka o své pouti.“

Šimonka sklonila se pokorně k ruce své družky a tím se rozloučily do zítřejšího jitra obě ženy.

Teplý červnový den rozhořel se záhy nad oběma cestovatelkami; země, kterou projížděly, střela se před nimi hned duhovými barvami vod, luk, zahrad a lesů, jakási ohromná tančírna pro víly a rusalky, hned pevnou rusou hnědí svých polí obilných a hrudnou krabatinou svých lánů řepných jako tuhý mlat pod nohu a cep dělníků hospodářských. Útočné nezkrocené slunce rozsvěcovalo se a zhášelo se a znova se rozsvěcovalo tisíci plamínků a desetitisíci jisker všude, kam sáhal zrak, a hrálo si se vším, se stvoly travnými jako s oblaky, ukrývajíc se do nich na vteřinu, aby druhou se vysmálo prvé. Rozkvetlá řepková pole vrhala jim přes cestu své zlato jako svobodný halasný výsměch do ropotné roboty kol rychlíkových; průseky lesní mámily svými prospekty a lákaly svými vlhkými stíny; a dlouhé stáčející se aleje topolové podél silnic cinkaly stříbřitými šupinkami svého listí, větrem na rub přemítaného.

Obě paní seděly ve vagoně skoro mlčky, jak byly zapředeny do svých dum: obrazy vnějškové jen chvílemi přistupovaly k nitru jejich, ovládanému hlavně fantomy vzpomínek a snů; vykoupené nadnášely hudebním křídlem bytost jedné, žalobné a rvavé tížily kalnou slání veslo druhé z nich.

Večer, po slunce západu, přijely do pohorského městečka s kopcovitým náměstím zalitým již tmou a vůněmi z polí a lesů zcela blízkých. A ráno nesl je povoz volným klusem k hřbitovu bezdružickému krajinou, nalitou v širé ledvinovité kopce a vroubenou na obzoru bouřlivou klikatinou krkonošskou, krajinou prostříknutou chochůlky bílé vonné pěny, zachycené na vrcholcích starých kvetoucích stromů, a smoutěnou občas přeletem lehkých stínů jako by v nějakou závažnou dumu.

Vůz stanul před úzkými pootevřenými vrátky s dřevěným brslením černě natřeným.

Spanilá lahoda pokoje vyváženého již v čistý mír dechla oběma ženám do tváří a jako by vnikala hlouběji, přímo do jejich nitra, a uvolňovala je z předrážděného napětí záměrů, myšlenek, úmyslů, strázně, bázně i naděje, které je jinak neustále skličovaly. Půda zvlněná pahorečky hrobnými, buď propadlými časem a sblíženými s ostatní plochou nebo zjihlými nyní na svých hranách v mlhu travnou, byla laskavě měkká, jako bývá země jen ve snech svým prochazečům.

Snadno nalezly obě poutnice hrob rodu lamberkovského, prostou širokou žulovou desku s křížem a s několika jmény i daty do ní vtesanými, pod dvojitou rozsochatou jedlí, píšící hrdě bleskovou klikatinu svého obrysu na pozadí dálného prospektu krajinného a jeho hlubokého modrého obzoru.

Paní Evženie Hostašová přikročila mocně vzrušena k desce náhrobní a poklekla na pískovou pěšinku obtáčející ji; slzy se jí vylily z očí, vzlyk zachvěl hrudí, ale brzy se rozplynul v jakýsi blaživý šepot.

Daleko do minulosti nesla se mysl její: nořila se do jejích vrstev, dnes zprůsvitnělých odtokem času, stejně lehce a vítězně jako šíp světelný do proudu vzduchového. Bouře, které ji kdysi lámaly, dozněly a ozonová vůně po nich zbylá koupala nyní vrchol stromu nezlomeného jimi, vršícího k nebesům svou útočnou korunu. Odlesk jejích dohaslých blesků řeřavěl nyní jen v líbezném ohni červánkovém, jenž dnes západem, bude zítra novým jitrem.

Vědomí, že byla milována láskou opravdu mohutnou, obzíravou a za hrob sáhající, přes čas a jeho ústrky se přenášející, zhrdající smrtí i jejími klamy, láskou prozřetelnostnou, která připravila pro ni život věčný v duchu a v pravdě, a že dovedla tuto lásku pochopit a odpovědět na její výzvu stejnou tvorbou v duchu a v pravdě, zalévala ji nyní blaženstvím. Každé slovo bylo pro ně příliš těžké a mohlo se uvolnit jen ševelem zvlněného nitra, které jakoby vzdychalo ještě ze sna po bouřlivém dni.

„Díky za všecko, můj Bože,“ šeptala občas v tiché ekstasi, „bylo to chvílemi tak děsivé, že to překonávalo mé síly poznávací; má slabá duše nemohla pochopit ihned krásy a lásky toho všeho; teprve dnes svítí mně a hřejí mne jako nesmírné slunce nebeské, když pohasly již všecky ostatní čadivé kahánky olejné.“

Šimonka usedla na vedlejší hrob a hlavu v rukách o kolena opřených, zatékala v tu chvíli do své vnitřní noci šíleným úsilím za něčím, nač mohla by spolehnout, oč mohla by se opřít, aby se nepropadla v úplnou nicotu právě v tuto hodinu kdy, cítila to, bytost její družky se tříbí do poslední světelnosti.

‚Dej nalézt mně nyní, Pane,‘ modlila se bezeslovnou modlitbou, ‚jiskru světla, síly, víry, abych mohla povstat s tohoto neznámého rovu a žít plně a čestně jako tvé dítě, hrdá a nebojácná jako dcera drahá tvému srdci; nebo mne zab co nejdřív a co nejrychleji!‘

A jako odpověď vynořila se jí v tu chvíli závažnou slavnostností vzpomínka na její tajemnou úmluvu s osudem, uzavřenou o posledním šťastném dostaveníčku s Frankem Lamberkem loni v onen kouzelný podletní den na pokraji listnatého lesa větrem pleněného, nedaleko trnitého keře, jehož větvovím prostřelovala přičinlivá sýkorka.

‚Musíš nalézt v sobě sílu a zmizet a ztratit se tomu, koho miluješ nejvíc a po kom toužíš nejvíc; jen tak budeš jím nalezena, a tentokráte již k neztrátě.‘

Vzpomínka na to prochvěla ji nyní, jakoby to byla horká přítomnost něčeho zcela nového, a ne odlesk minulosti; jako sám její vnitřní prožitek a majetek nezcizitelný, skutečnost nad všecky skutečnosti.

A radostný žár rozproudil se mladé ženě žilami a křepce vstala a pevně pohlédla do tváře nebi, zemi i své přítelkyni. Když se Evženie probrala za chvíli ze svého slastného vytržení, přistoupila k své družce a řekla jí:

„Pojďte; dosti jsme prodlely; polibme nyní novým zrakem, vykoupaným v kráse těch podivných nenávratných chvil, jeho rodný kraj, který se stře před námi a který on tak neskonale miloval.“

Obě ženy vyšly z hřbitova; odeslaly před sebou povoz a kráčely zvolna úzkou cestou horskou, vroubenou jestřábníky, zahleděné do jásavých dálav, které jakoby schválně pro ně od mlh očistil a z par vymetl dnešní jarý vítr. Pily rozšířenou hrudí všecko plaché kouzlo tohoto kraje, který se nepodával naráz, nýbrž chtěl být dobýván úsilím oka tříbícího se na něm pro výchvěje krásy jemnější a jemnější.

Došly tak, aniž se nadály, do rozházené vesnice pohorské, jejíž bílé domky bodaly zrak v bleskném světle slunečném, právě když křiklavý zvonek, v horlivosti až se zajíkající, útokem podobně prudkým vyzváněl polední pozdravení andělské.

Byly asi ve středu dědiny, když náhle spatřily přicházet proti sobě vysokého kostnatého starce, na němž plápolal šedý letní oblek větrem vzdouvaný. Vedl za ruku slabého drobného hošíka, zřejmě jiného rázu a držení těla i rytmu pohybového než byly běžné u dětí zdejšího kraje, jak jich zahlédly celé hloučky včera i dnes. A za nimi několik kroků kráčel plavnou lehkou chůzí štíhlý muž medově rusého plnovousu, s okem rozhořelým, ožehlé pleti, roztržitého zadumaného úsměvu, v hospodářských šatech – bylo zřejmo, že přichází rovnou z práce polní a že jest slastně rozjařen jejím jiskrným rytmem.

V okamihu, dříve než si uvědomily jasně tuto skupinu, vydělil se z ní drobný hošík a hnal se úprkem k Šimonce. Ulekla se dříve než pochopila, že jest to Kamil Pěchotka, rozjásaný, že první spatřil a poznal svou vídeňskou dobroditelku. A zároveň zrychlil krok Jan Bezzemek; poklonil se hluboce oběma paním a blekotal v rozrušení něco o nevýslovné cti, které se dostává tím jemu i jeho pánovi, že mohou uvítat v jejich kraji obě dámy, jimž jsou Bezzemek i vnuk jeho za tolik zavázáni.

Frank Lamberk, udivený skoro až do úděsu, zvolna jen překonával rozpaky, aby poslední přistoupil k oběma ženám, s tváří zrudlou a napiatou a nadzdvihl chvějící se rukou klobouk dešti ošlehaný a sluncem vyrudlý; představil se s jakousi ztrnulou obřadností a zajíkaje se, blahopřál také sobě a své dědině k této nečekané návštěvě.

První se vzpamatovala a společnost ovládla paní Evženie. Vyvrátila blud obou mužů, jakoby šlo o návštěvu obou paní v dědině a na statku pana Franka Lamberka; nikoliv: nepřišly sem návštěvou, nýbrž zbožnou poutí za hrobem zvěčnělého plukovníka, Kašpara Lamberka, a chtěly stejně nepovšimnuty a nezpozorovány odjet, jako přijely; netušily, že jejich inkognito bude nějak ohroženo. Ona, paní Evženie, poprosila svou mladou přítelkyni, aby ji doprovodila na této cestě, která jí byla vnitřní nutností; a paní Šimonka Malovcová prokázala jí tu úsluhu jen proto, že, domnívala se, jest úplně vyloučeno, setkat se zde s někým… známým, dodala paní Hostašová po maličké přestávce, takže se tím poslednímu slovu dostalo jakéhosi vyhrocení.

Mladý muž, který se zvolna dobíral klidu a tím sebevlády, litoval, že se jeho radost z nenadálé setkané projevila tak neobratně, až vyzněla v jakousi opovážlivou domněnku, k níž opravdu nemá práva. Ale neměl také ani stínu takového záměru; chtěl jen pozdravit obě poutnice ve svém rodném kraji a prosí v tomto smyslu obě dámy za prominutí. Smí-li být neskromný, připojuje k této prosbě druhou, smělejší: aby paní neminuly jeho prahu a posvětily jeho dům a všecko podnikání v jeho hospodářství svou přítomností, byť sebe kratší.

To všecko bylo proneseno s pokorou tak rytířskou, že zajala zvláštním kouzlem posluchače, zvláště když ta slova byla jeho zrakem podtrhována celou křepkostí a pružnou ztepilostí bohatýrského zjevu Frankova, zoceleného pracemi ve volné přírodě a zápasem s jejími živly.

Paní Evženie Hostašová byla odzbrojena a víc: bezmála okouzlena.

„Pozvání tak dvornému,“ pronesla po chvíli, „těžko odolat; budiž tedy; na čtvrt hodinky můžeme vždycky si u vás odpočinout a pookřát pohledem na váš statek, jistě že dobře spravovaný. Taková podívaná není dnes právě častá a není k zahození. Vidíte tam ten kočár?“ dodala, obracejíc se k mladému muži a ukazujíc na povoz asi dvě stě kroků před nimi zvolna se pohybující: „Jest třeba jej zavolat a vyzvat jej, aby přijel před váš statek a počkal tam na nás.“

Frank Lamberk odešel splnit přání staré paní.

Paní Evženie přivinula se zatím k trpící Šimonce. Nějaké bolestné chvění potrhovalo jí zbledlými rty. Stiskla jí pevně ruku:

„Buďte statečna, milé dítě; jste pod mou ochranou a nikdo vám neublíží; a nejméně již on. Ostatně jest pokorný jako páže. Zdá se mně, že se nezakutálelo daleko jablíčko od stromu a že v něm ožívá něco z noblesy zvěčnělého Kašpara Lamberka.“

Frank se vrátil záhy se zprávou, že jest všecko zařízeno.

Rozdělili se nyní do dvou skupin: v první byl Frank s paní Evženií, v druhé Bezzemek a jeho vnuk s Šimonkou. Dítě, kterému zřejmě prospíval pobyt na venkově, s tvářičkami s prvním nádechem ruměncovým, uvolnilo se již trochu ze své ztrnulosti; jeho víra v život poněkud se již zakořenila a zesílila, a ukazovalo svými naivními posunky i slovy tolik lásky a oddanosti k své někdejší ošetřovatelce, že mladá žena byla tím chvílemi vzrušována až do radosti. Její bolestné napětí povolovalo; jihla ledová hrůza, která ji sklíčila ve chvíli setkané s Frankem; pokojně a důvěřivě bylo jí s tímto hošíčkem, který jakoby jí nyní splácel službu prokázanou mu ve Vídni, přeměniv se z chráněnce v ochránce.

Šli takto asi čtvrt hodiny po okresní silnici, pak odbočili na postranní cestu vroubenou záhy ploty srstkovými, za nimiž se prostíraly zahrady ovocné pečlivě pěstěné, posečené nedávno po prvé z trávy.

Bezzemek upozornil paní Hostašovou, že vešli již do oblasti působení zvěčnělého pana plukovníka; byli v okrsku čestínském a všude, na pravo i na levo bujelo, kvetlo a zrálo dílo jeho rukou nebo jeho rady a pomoci. Všude vřelo cosi, kypělo a hnalo se k slunci: zde slezy v selské zahrádce, tam rozkošatělé vlašské ořechy, onde na stráni kytky jasanů a klenů, které on zbavil nemoci je podrývající a v kterých on dovedl probudit tuto touhu útočného vzletu, připínající k sobě z daleka s rozkošnou naléhavostí oko poutníkovo.

Záhy vyplula nad tyto zkadeřené brázdy stromové i rostlinné nevysoká důvěrně rudá střecha zámečku čestínského, věkem místy zesedlá, o dvou obdélníkových vížkách rohových, skoro směšných, kdyby nebyly dojemné ve své architektonické bezpomoci.

Frank šel před společností, ukazuje hostům cestu do prvního patra, v jehož jednom křídle bydlil nyní v několika pokojích, vyklizených pro něho již nájemcem.

Uvedl je do pracovny, do prostorného, ale nevysokého pokoje, do jehož oken draly se letorosty broskvové, vedené na zdi po dřevěné kostře; stěny byly pokryty policemi, vyplněnými knihami; veliký černý klavír, obtížený soustou rukopisných not, vybíhal hluboko do půdorysu, vrhaje pitvorný stín na bílou čistě vydrhnutou podlahu posypanou drobounkým pískem; u jedné stěny stál široký stůl, překypující plány, kresbami, mapami; v koutě chránilo se úzké železné lože, spartánsky drsné, o dvou polštářích přehozených prostou pokrývkou.

Všecko bylo zde nějak mnišsky přísné. V tichu, které vřelo včelím bzukotem a ptačími popěvky z venčí sem zanášenými, jakoby spala již napověděna sladkost myšlenek dlouho zrajících do své zákonné krásy. Naráz jsi si v něm uvědomil: jsem v dílně, kde se to myslí s prací doopravdy.

Zatím co Frank odešel opatřit svým hostům ovocného občerstvení, Jan Bezzemek vykládal jim způsob života a činnost svého pána. Časně prý vstává s dělníky hospodářskými a záhy chodí spat; čas jeho jest prý rozdělen přesně mezi pole, sad, klavír a stůl – starý sluha ukázal posunkem hlavy na desku u zdi – na němž vypracovává právě nyní odvodňovací plány pro celý velký soubor luk lesních; zábavou jeho je prý číst v neděli nebo ve svátek čeledi a sousedům hodinu nebo dvě z knihy nebo zahrát jim a zazpívat píseň.

Tiše seděla Šimonka blouznivým zrakem opřená o otevřené okno světlem zalité a vinula k sobě rukou Kamila Pěchotku. Pozorně naslouchala výkladu starého muže; jakýsi hluboký smír jakoby přecházel na ni i z řečí starcových i z výdechu celého zdejšího pokojného ovzduší dělné lásky a čestné opravdovosti.

Frank přinesl na míse třešně, čerstvě natrhané, a přerušil tím výklady Bezzemkovy; odeslal jej pak pro ostatní součásti přesnídávky.

Hovoru ujala se nyní a směr mu dala paní Evženie Hostašová, která, jak byla cele prostouplá vzpomínkami na nebožtíka plukovníka, vyptávala se jeho synovce obšírně na všecko, co neslo zde stopy, byť sebe slabší a mlhavější, jeho požehnané činnosti; a přála si posléze vidět pokojíky, které obýval a v nichž přemítal, snil, psal její zvěčnělý přítel.

Frank se nabídl ihned, že ukáže svým hostům bytík svého strýce, který si jej zvolil úmyslně tak nepatrný a skrovný, poněvadž bral doopravdy své ideje dělníka a sluhy božího lidem.

Paní Evženie vstala, aby vyšla s Frankem do levého rohu budovy a tam aby vystoupila po točitých dřevěných schůdkách do obdélníkové věže; Šimonka poprosila však, aby ji zanechali zde na chvíli o samotě, tak se cítila vyčerpanou přemírou dojmů a citů, které se dnes na ni navalily. Zdálo se jí, že deset minut zde, v naprosté samotě, promlčených zotaví ji alespoň potud, aby mohla pokračovat v návratu do Vídně.

Frank zavolal k sobě Kamilla a odvedl i jej šetrně z pokoje.

Sotva vyšli, vylilo se několik drobných slziček zpod víček mladé ženy: daň ztrýzněných nervů dusným chvílím minulosti, nyní, cítila to, odplavenými jimi snad navždy.

Mdlá jako po nemoci seděla tiše v křesle mladá žena, nepohybujíc ani hlavou, zahleděná víc do sebe než před sebe. Ale slaboučký, sotva postřehnutelný úsměv sechvěl se sám sebou po chvíli na její rty, jakoby na uvítanou lepším světlejším hodinám příštím, jichž příchod tušilo snad již její srdce, ačkoliv ho nedovedl posud ani pochopit, ani si představit rozum.

Jak dlouho seděla takto bez hnutí, jihla vniterně a počínala ozdravovat prvním slabounkým úsvitem víry, tuchou nepravděpodobného jara, před nímž leželo ještě tolik, tolik zimy, sněhu, ledu.

Nevěděla toho; až náhle povstala, zdvižena jakýmsi vnitřním gestem, do něhož se slilo a jímž se vybilo její první nové přitakání životu.

Puzena jakýmsi vnuknutím, s tímto vnitřním gestem a jeho teskným kvasem v sobě, přistoupila k rozevřenému klavíru, na jehož notovém podstavečku ležel list, popsaný rukou Frankovou, nápěv i slova.

Měl nadpis: Šimonce: VII

Mladá žena vznesla k očím papír, který hrozil jí vyklouznout z rukou, rozechvěním se třesoucích, a četla tuto píseň:

Jsi ve dne vzdálena, leč slunce zajde-li
a červeň jeho vpije hřeben pohoří,
tvůj světlý zrak se nad mnou rozžehne
a teskně ke mně přes dálavy hvězdou hovoří.

Je hodina, kdy elysejských stínů družina
jde kolem mne a zrak jich na mně umírá:
teď ruce rozpínám a toužím, volám, zaklínám
svou světici i svého upíra.

S života spadly ledy teď, spad’ trud i tíž,
mé viny odstoupil ode mne hnět,
jest lehko mi, však také ty jsi blažena,
a z ran ni mých ni tvých teď krve nevidět.

Teď v náruč jímám tebe a ty mne:
tak hřbitov jímá hrob, hrob mrtvolu;
teď půlnoc se zorou, kat s světicí, vrah s obětí
v propastné ticho kácejí se pospolu.

Jedva dočtla Šimonka posledního řádku, rozlétly se dvéře a jimi vběhl do pokoje Frank Lamberk, bledý, ale i rozjásaný žárem odvahy na život a na smrt; mžikem přiskočil k mladé ženě, dříve než odložila list notový.

„Urval jsem pro sebe i pro tebe pár vteřin,“ vzkřikl vášnivým vzlykem své hrudi; „do nich musím vtěsnat své peklo nebo své nebe. Ale nač mluvit? Ty víš, musíš vědět všecko.“

A rozepial náruč po ní.

Klesla mu na hruď se zoufalou bezmocí, těžce jako padá střelený pták na zem. A šílená závrať štěstí přistoupila na vteřinu k jeho srdci jako ona, kdy ji objal po prvé náhlým tvrdým posunkem v pase a strhl ji k sobě v horké loňské odpoledne letní na pěšinné stezce v parku křižnickém; jakoby se zakolísalo na vteřinu vysoké nebe, snížilo se k zemi a prochvělo jej na mžik svým plamenným zajásáním.

Avšak ne stud z klamu a lsti jako tehdy sáhl po něm hned po té mrazivým dotykem, nýbrž cit zcela nový, nepoznaný posud, mučivý i blaživý zároveň: lítost s ní, stesk z jejího temného těžkého poklesu na jeho hruď, hoře ze zoufalé bezpomoci, s jakou padá střelený pták na zem.

Tato silná vlna lítostná rozlila se tu vteřinu po prvé jeho nitrem a zakvílela tesklivě po prvé o břeh jeho hrudi: žalobný sirý tón, jehož nezapomněl již do smrti: a pod ním se zachvěl a pod ním na vteřinu zakolísal.

‚Padla mně na hruď jako mrtvý střelený pták,‘ prostoupilo mu srdce a zkrušilo je v ston, jehož nepřezněl na dlouho jeho jásot ani dnes, ani zítra.

Ale dříve než mohl vyznít tento záchvěv, vzepiala se mladá žena a vyrvavši se jeho objetí, prchala ke dveřím a z nich po schodech na zahradu, kde klesla na první lavičku, nedaleko dveří; za minutu nalezla ji tam popleněnou a vyděšenou paní Evženie, která vešla za nepatrnou chvilku po Lamberkovi do pokoje.

„Domů, prosím vás, domů,“ sténala Šimonka, zmítajíc sebou pod jejími tišivými dlaněmi; „jsem velmi těžce nemocna, více než jsem posud věděla a tušila.“

Nezbylo než vyhověti jí.

Dámy vsedly do kočáru, koně zabrali, kočí zapráskal bičem.

Tu chvilku oderval od země Frank Lamberk zoufalý tupý pohled, jímž se zaryl před sebe, aby se vrhl rukama mezi loukotě kol již již se rozjíždějících.

Poslední vteřinu, kdy byly by již rozdrceny, strhl je Filip Kotyšan, který náhodou šel kolem; ale uskočil pak ihned i tento silák před bleskem zaryté nenávisti, jímž vrhl po něm mladý muž, a spasil se útěkem.

Doma upadla Šimonka Malovcová do nervové horečky a prostonala polovinu léta; když se poněkud zotavila, odvezl ji manžel na Semmering do sanatoria. Vrátila se na podzim do Vídně zdánlivě zdravější, do sebe uzavřená, plachá, zpokornělá před chotěm, tajivá před paní Evženií. Její vteřinová zpronevěra manželi podryla úplně pevný postoj, který k němu druhdy mívala. Jak byla neschopna každé přetvářky, od základu upřímná a bezelstná, jak se její nitro obráželo vždycky cele v jejím držení vnějškovém, nedovedla nyní projevovat než bolestnou rozkolísanost, mučivý svár, churavé rozpoltění.

A její muž, jakoby znal skutečnost nebo dohadoval se jí, zastavoval nyní často na ní své ledově zkoumavé oči, v nichž se zažehovala chvílemi mstná, mlčelivá ironie, a snímal je s ní teprve tehdy, když byla nucena, sklopit před ním své zraky.

Mukou bývala jí nyní i přítomnost paní Evženie, která, zdálo se jí, mlčky jí vyčítala její nesdílnost a dožadovala se důvěrností, které byly jí nemyslitelné, nepředstavitelné: Šimonka byla z těch bytostí mravně dobře urostlých a jadrných, které mohly hovořit s kýmkoli druhým jen z celosti a rozhodnosti svého nitra, jako jen z něho mohly jednat. Ale sdílet se o nejistotu, šířit nepokoj vlastního nitra, přenášet jej na druhého, toho nedovedla. Zahryzni se do rtů, až si je prokousneš, jen se nevzdávej toho, co je tvůj jediný majetek: hrdost mlčící v neštěstí, neskloněná před osudem. Jakákoli, sebe vzdálenější narážka její přítelkyně na pouť bezdružickou vháněla jí nejen do tváře nach, ale svírala jí srdce železnou obručí, zpod níž nebylo možno ani vydechnout, neřku-li promluvit. Věděla, že si musí dobojovat svůj vnitřní boj sama samotinká, bez číkoli pomoci – ani anděl, kdyby s nebe sestoupil, nemohl jí v něm prospět. ‚Nevím, jak je tomu ve smrti, vzdychla jednou, ale v lásce jsi samojediný… sám s hrůzou svého Boha. A ani on k tobě nesestupuje; musíš vystoupit za ním a zřítit se odtamtud snad již přímo do pekel‘. A paní Evženie, jakoby tušila bolestné děje v nitru své mladé družky, nedotýkala se nikdy příběhů z červnové cesty podkrkonošské; právě jako jí zamlčovala naléhavé a časté dotazy Frankovy, jimiž se domáhal od ní zpráv o zdraví a životě své milenky.

V polovici září oznámil ředitel Malovec stručně své ženě, že se přestěhují do Jesenic, vesnice v rovině polabské, kde se mu podařilo, stát se zástupcem kolegy těžce onemocnělého.

Tiše, beze slova přijala Šimonka toto rozhodnutí jako svůj ortel.

Loučila se s paní Evženií. Klesla jí na hruď a rozvzlykala se. Zdvojené utrpení její bylo v tom, že se s ní nemohla sdělit ani v tuto chvili o nic slovem, že všecko, co jí mohla dát v tuto hodinu dvanáctou, kdy se vršil jejich společný den, bylo jen mlčení a slzy, stín a popel svého neplodného nitra.

Život ji volal, volal ústy Frankovými; neboť on byl život, a život byla láska a její věčnost. Ale směla slyšet jej ona a následovat jeho výzvy ona, nemocná, cítila to, zasažená ve svých kořenech, podrytého zdraví, zničených nervů? Chce být závažím jeho křídel, rmutem do jeho radosti životní, překážkou a snad i zmarem jeho tvůrčích výbojů, ledovým dechem zmrazujícím jeho rozkvetlý máj?

A směla by jej slyšet a jít za jeho hlasem, kdyby byla i zcela zdravá, sebe mocná a sebou jistá? Ona, která slíbila jako volný člověk svéprávný cosi jinému člověku, byť vášní zmítanému a zaslepenému, mužně a nezáludně jako přítel příteli?

Těšila se na své přesídlení, na svůj příští pobyt na venkově, na samotu, na ticho dlouhých širých rovin a plání; doufala od nich mnoho pro své ozdravení. Tam se ztratíš svému hoři a nepokoji a jejich marnému mučivému ruchu nejsnáze tím, že se dáš obejmout a prostoupit velikým mlčením těch lánů a jejich brázd a utoneš v něm jako zrnko písečné v poušti. A radovala se i z širokoplecí řeky, která prostupovala kraj jejího příštího domova, i z jejího mocného pokojného dechu. Ležíc bez hnutí v loďce, unášené jejím tokem, s očima vnořenýma v bezezvuké bezbarvé nebe, vplyne snadno i duší v její proud a směr a v její prosté hluboké bytí živelné. Ano, nalezne se tam: vždycky se posud nalezla v samotě. Až zmlknou tam všecky hlasy, které naléhají zde na ni a přeznívají její vnitřní melodii, odkryje své zasuté já a jeho poslední nutnost tak prostě, jako oráč odkrývá radlicí zemi, klenebný základ všeho; a za ní, jen za ní půjde…

Ale nepobyla na venkově ani čtrnáct dní a nevybavila se posud z únavy a jiných následků, které přináší prostá hmotná skutečnost přesídlení, když se rozstonal ředitel Malovec; s počátku nezdála se nemoc vážná, ale za nedlouho vykuklila se z ní těžká choroba nervově míšní, která se může snad na nějaký čas zastavit, ale končívá přece dříve nebo později nevyhnutelně smrtí.

Nyní nebylo Šimonce jiné starosti než být pomocí a úlevou nemocnému. Přišla chvíle, kdy možno splatit dluh příteli a druhovi, pravila si a napsala to také tak do Vídně paní Evženii. Jak také by bylo možno, myslit nyní tváří v tvář zmaru na něco jiného než na bytost ohroženou jím?

A do úmoru, do úpadu vykonávala mladá žena všecky ošetřovatelské povinnosti nemocnému, který nebyl ani vlídný ani laskavý, jejž nemoc činila často vrtošivým, rozmrzelým a dráždivým a později i tyranským a zlým; neboť jak pokračovala, jakoby odkrývala poslední základní vrstvy jeho bytosti: výbojnost, pánovitost, urputnost, neústupnost.

Dožadoval se jejích služeb a obětí jako něčeho, čím jest mu povinna a co přijímat i vymáhat jest jeho právem.

Paní Evženie, která se doslechla o sebevražedné horlivosti Šimončině, navštívila ji, aby ji odvrátila od samaritánství takto pojímaného a prováděného; ale nedosáhla svého cíle.

„Slyším nyní tento hlas jako nejmocnější, hlas veliké rozhodné příkaznosti,“ odpověděla jí s plachým úsměvem, který se jí bezděky snesl na prohublou pobledlou tvář, jako by chtěl zmírnit odmítnutí pronášené rty; „a půjdu tedy za ním; nebraňte mně již, prosím. Každý silný a určitý hlas jest dobrý; hovoří z něho vždycky některý bůh, který se touží vyžít v člověku; zlé jsou jen hlasy zmatené a zamžené.“

A zůstala již nepřístupna všem výstrahám, neoblomena všemi výklady a námitkami.

Tak uplynula zima a jaro a plynulo léto příštího roku; v červenci odjela s churavcem, jehož stav se valem horšil, do německých lázní krkonošských, rozstřiknutých ve vysokém úzkém údolí mezi chladnými jehličnatými lesy podél serpentin silničných.

Odtamtud obdržel Frank Lamberk jednoho horkého dne tento dopis, psaný zřejmě na loži písmem splývavým a špatně čitelným, příznačným těžkým chorobám nervovým.

Stálo v něm:

„Tento list píši vám já, ředitel Karel Malovec, abych jím pověděl, že podezírám vás i ženu svou z nového sblížení a že předvídám, jak snadno se naleznete po mé smrti; neboť ona není vzdálena, nastane do několika neděl. Já, který jsem miloval v životě vždycky co nejvíc jasna a viděl rád všecko v přísném střízlivém osvětlení denním, který jsem si vážil vědy pro její schopnost předvídat budoucnost, jsem rád i tomuto poznání, třeba bylo nejtrpčí. A mám je raději, než bych měl klamivou naději, kterou by mi na falešném pozlaceném podnose podala nevědomost.

Píši-li vám o vašem vztahu k mé ženě a o jejím poměru k vám, nepíši toho proto, abych vám žehnal, nýbrž abych vám klnul a zlořečil.

Nejásejte předčasně nad svým vítězstvím; postaral jsem se se svědomitostí a důkladností, která vyznačovala všecky podniky naše, mé i mužů mé generace, aby vám bylo otráveno.

Vězte tedy, že ji dostáváte z mých rukou, po mně a jako trosku, podrytého zdraví; bude obtíží sobě i vám a mou památku budete oživovat způsobem, který mně bude dostiučiněním a poctou: kletbami.

Splnil jsem tak slib, který jsem slavně slíbil sám sobě i vašemu nepřítomnému zahnanému otci, když jsem po prvé spatřil jednoho letního jitra Šimonku na zamžených lukách mezi Křižníky a Dobšinem, vracející se patrně od dostaveníčka s vámi, opilou vašimi polibky a náměsičnou svou vášní; tehdy jsem si přísahal, že zničím vás i ji, nebude-li mne milovat, a že pomstím na vás obou i sebe i vašeho poplvaného otce i celou naši velikou slavnou generaci, jíž jste vy a vám podobní nedocenili a kterou jste frivolně pohrdli.“

Mladému muži se zatmělo před zrakem, když dočítal tento dopis.

Venku šílelo letní slunce, unášejíc všecko na svých nesmírných peřejích světlem zpěněných; celý kraj, všecko, co’s mohl obezřít, potácelo se na něm jakýsi ohromný opilý ostrov zeleně a zpěvu na divoké jarní povodni říční. Jen do jeho nitra vbodl se černou špičatou tlamou žal – lítost z utrpení milenčina – a jak na něm hlodal, černalo od něho všecko jako od morové rány: trávy, stromy, pole, stráně, obloha, hvězdy.

Ale náhle z jakéhosi jiného slunce, mocnějšího i vyššího než je toto slunce pozemské, jehož ono jest jen matným odrazem a podobenstvím, spadl mu do samého středu bytosti jakoby zpěvný proud ohně, aby ji prochvěl celou jedinou jásavou vibrací světelnou.

Jako bujný nezadržitelný kvas prostoupla jeho srdce a rozstupovala se mu žilami naděje, které nebylo ani hranic, ani jména.

‚Chybně jsi mířil,‘ smálo se v něm toto nové světlo, ‚chybně jsi mířil, lučištníku tmy a zloby, Karle Malovče! Kdo ti řekl, že toužím po zdravé ženě? Miliony jsou zdravých žen a není mně nic po nich jako jim ne po mně. Ale jediná jest Šimonka, a tu miluji, jaká jest a budiž jakákoli. A té nevyrve mně nikdo; ani smrt ne; i s ní budu bojovat o ni jako jsem bojoval s tebou. Ani ona mne nezdolá, jako jsi mne nezdolal ty.‘

A útočná melodie radostná, allegro všemu na vzdory a přece zdvihlo se v jeho nitru a stoupalo a kypělo, vřelo, trhalo všecky břehy i meze; vylévalo se po všem viditelném světě, po celé přírodě, a rvalo všecko ve svůj rozezvučený rozjásaný vír; jeho nápěv podávaly stvoly travné větvím stromovým, koruny stromové oblakům, oblaka slunci; popínalo celý vesmír svou zvučící sítí, lákajíc odevšad odpověď, podporu, posilu, ozvěnu; a sama dráha mléčná ústila do něho jako pramen potočný do jarní překypělé řeky.

Kdo nebásní hudbou, může slovy jen ztěžka a nedokonale vystihnout tento radostný zpěv.

Hle, takto asi zpívalo v bouřlivých rytmech pohnuté nitro Frankovo svou píseň, osvobodivou sobě i jiným:

Hlouběj’ i výše bytuje silné mé srdce:
z větší hlubiny, z větších též výší
vrou jeho plameny,
tryská i záře i jas:
za tepnou etheru, za světla říší;
jinde, výše než věřili
a než kam měřili
a než kam vetkli šíp kalený
zloba a záští, vražední běsi, podlosti ďas.

Výš, nežli slunce kde hoří,
hloub než v nejhlubším moři,
dál nežli kde vesmíru osa a střed,
bytí i nebytí na pomoří,
nežli kam dostihnout může myšlenky let,
s veřejí spíše vyvrátit dovedeš svět,
spíš světlu ulomit křídla,
spíš potoků a řek tok obrátit zpět,
než jeho dostihnout bydla.

Všecko snové jsou, pohádka, klam;
všecko příměry, zrcadla, obrazy, masky:
tajemství skutečna,
stan Boha sám
v srdci je lásky.

A tato radostná melodie neopustila již Franka celý život; ona provázela jej zejména, když za čtyři týdny po té, zpraven již o smrti Malovcově, jel do lázní krkonošských nabídnout Šimonce svých služeb.

Nalezl ji ovšem na smrt vyčerpanou a nervově zeslabenou, ale lidskou troskou, jak napsal v listě urputný mstitel, nyní mrtvý? Lidskou troskou – nikoli. K lidské trosce měla na štěstí velmi, velmi daleko. Měla posud svůj kouzelný úsměv dívčí, jen probolenější než dřív, který ji činil podivně bezpomocnou a bouřil všecka rytířská srdce mužská, měla zbrojnou krásu hlavy Palladiny, měla svou postavu mladého efeba, křehkou i pružnou, a nesla, nesla opravdu a neustále poselství o vítězství marathonském v celém křepkém větrném rytmu svého těla…

Oklamal-li jej vědomě ředitel Malovec nebo neznal-li sám pravdy, chtěl-li jej jen podráždit nebo věřil-li, že se pomstil, toho se nedověděl Frank nikdy.

Hle, tak i tento muž vědecké určitosti a jasnosti byl před svou smrtí zapečetěn pečetí tajemství a jím teprve zcela zeživotněn a jakoby dotvořen. Stál nyní v mysli Frankově jak náleží živý na tomto temném neprostupném pozadí.

Dosti dlouho trvalo ovšem, než se Šimonka zotavila. Stonala možná týdny, možná měsíce; nevím. Tolik však vím, že nebylo jiné radosti Frankovi než jí sloužit, jako později Šimonce, než sloužit jemu.

A tak andělé jim neustále přisluhovali a každá hodina jejich života byla svatá a nevyzpytná svou krásou; neboť anděl stojí u každého, kdo jde upřímně za dokonalostí.

A poněvadž té krásy si nenechávali sobecky pro sebe, nýbrž rozdávali ji plnýma rukama každému, kdo ji chtěl přijímat, nezapadla stopa po nich do tmy, ale svítí a hřeje posud.

DOSLOV AUTORŮV

(Napsán 1916, ale dosud aktuální)

Kdyby nevycházela tato románová báseň náhodou v Čechách a právě nyní, nebylo by k ní třeba nijakého teoretického epilogu.

Jest bezesporně pravda, jíž nikdo necítil a nehájil vroucněji než já, že umělecké dílo jest uměleckým dílem jen proto, že mluví přímo ze sebe a za sebe k čtenáři svou zvláštní řečí obrazivou, které nemůže nahradit nijaký jazyk jiný, zejména ne odvozený jazyk logicistický a rozumový; a že úvody, glossy a doslovy autorovy nemohou změnit nebo zjinačit v ničem této řeči. Ale mým úkolem není zde vinterpretovati do knihy něco, co v ní není, nýbrž naopak: protestovat proti tomu, aby nebylo do ní vkládáno, čeho v ní není, zejména ne libovolným zevšeobecňováním; aby kritik nestavěl se jako zkalené medium mezi básníka a čtenáře, neboť vím ze svých zkušeností autorských, že nepíše často svých zážitků z četby, což jest jeho i právo i povinnost, nýbrž co mu právě napadlo z pochytaných předsudků, zaujatostí a jiného apriorismu, když nedbale a povrchně přemetal dílo zrakem.

Odtud těchto několik zásadných poznámek, které chtějí jen zjednat mé básni, co náleží každému dílu uměleckému neporušitelným právem: aby mohla mluvit přímo ze sebe a za sebe svým jazykem básnickým a aby jí bylo takto nasloucháno.

I. Má románová báseň byla pojata a snad z čtvrtiny napsána před nynější válkou; jest možno, ano pravděpodobno, že děje válečné stupňovaly někde naléhavost jejího výrazu, ale hlouběji nezasáhly do její organisace: její poselství básnické bylo ustáleno v mé bytosti již před válkou a jest, tuším, tak závažné, že obstojí i po ní. Týká se toho, co činí život člověkův hodným, aby byl prožit: otázky po tvorbě životné.

II. Má básnická skladba může se někomu zdát ideovou – což bývá jedněm předností, druhým vadou – ale není jí více, než jest ideovým život. V životě opravdového celého člověka – a jen ty vztyčiti bylo mou ctižádostí – jest i myšlenka vášní, která žene krev v prudší oběh a barví nebo odbarvuje líce jako kterákoli vášeň jiná. Myšlenky, pokud jest jich v mém díle, žijí zde jako v životě, a proto není mně již třeba, dále jich ospravedlňovat; nejsou nalepeny z vnějška na mé postavy, nejsou dekorací mé básně, jsou kvasem mých figur, určují jejich jednání, vyřešují vedle jiných činitelů povahových jejich osud.

III. Protestuji zde výslovně proti tomu, aby na jednotlivé řeči, úvahy, soudy, reflexe mých postav románových bylo hleděno jako na moje řeči, moje názory, moje programy a na tyto figury jako na hlásné trouby mých ideí nebo přesvědčení. Nic nebylo by nesprávnějšího, nic pošetilejšího.

Kdyby chtěl básník něco hlásat nebo propagovat, psal by články a stati do novin nebo řečnil by na meetincích. Básník jest básníkem jen potud, pokud tvoří; a tvořit chtěl a tvořit doufá i autor této skladby básnické. Básnické dílo nejsou jednotlivé řeči nebo úvahy některých osob, nýbrž nerozlučný, nedílný celek karakterů, dějů, osudů, celá básnicky životná tkáň, jak leží před čtenářem od prvního písmene do poslední tečky.

Jeho cílem bylo stvořit nový organism básnický k podobě organismu životného, jak jej sám pochopil jako nesmírnou jednotnou událost vesmírnou, ne ovšem nápodobou nebo otiskem, nýbrž obdobou a symbolem; jeho cílem byla rovnomocnina životné bytostnosti, ne program společenský; vyšší a soustředěnější útvar životného dramatismu, ne bosý recept nebo holá invektiva.

Varuje proto autor výslovně před ukvapeným zevšeobecňováním jednotlivých složek a prvků tohoto díla; podnikne-li je přes to někdo, podniká je na svůj vrub a na svou zodpovědnost a per nefas.

IV. V příkladech a podrobnostech: autor nehlásá tedy škodlivosti nebo zavržitelnosti technického podnikání těžebného; ukazuje jen básnicky, jak v určitém jedinečném případě, v případě otce Lamberkova, rozpoutalo neblahé instinkty rodové, a v jiném jedinečném případě, v případě Lamberka syna, nemohlo postačit jeho vloze tvůrčí. Že za jiných podmínek, v jiném položení a složení technické podnikání těžebné může být s užitkem, může se stát i dílem kulturním, a není-li posud, musí se jím stát, nenapadá ho popírati.

Autor nemluví ústy Ješutovými, odsuzuje-li historism nebo viní-li jej z jeho životných nezdarů; těmito řečmi, soudy, názory, pochybami, stesky, invektivami karakterisuje se jen sám Ješuta, kreslí jimi svůj neblahý karakter, rýsuje svou povahu a postavu. Jiný zdravější duch dopil by se možná síly z nápoje, z něhož slaboch se dopíjí mdloby a dřímoty. Pro něj, ale jediné pro něj jest historism nesnází, nebezpečím, ohrožením.

Tento protest zdůrazňuje zvláště básník: mezi moderními českými historiky jest tolik silných duchů kulturně tvůrčích, jimž dluhuje autor svou úctu, že má za svou zvláštní povinnost, protestovat zde proti zevšeobecňování i nejobezřetnějšímu. Postavě Ješutově ovšem vyhnout jsem se nemohl; i prostý čtenář vidí, že můj román jest vedle jiného i generačně historický; dějstvuje se tak asi před 10 roky, v době, do níž spadá vrchol mužného mládí nejlepších představitelů básníkovy generace, ne t. zv. literární generace z let devadesátých, nýbrž generace v nejširším kulturně lidském smyslu, k níž nenáleží mnohý literát z let devadesátých a náleží mnohý muž – nejeden dnes již mrtvý – který vnesl napětí tohoto útvaru do nejednoho druhu životné tvorby velmi vzdáleného písemnictví. Pro tuto generaci poměr k historii, úskalí historismu, nesnáze tradice byly zvláště bolestné a musily dojít proto v mé románové skladbě symbolicky básnického výrazu v postavě Ješutově, a částečně i ve figuře Petra Bezzemka.

Nebo: nikdo nebuď tak naivní a nedomnívej se, že autor věří tomu, co vykládá Alexandr Pirkan v III. kapitole druhého dílu Kornelii o svém náhlém útěku z kanceláře; touto lží karakterisuje jen sám sebe jako poseura, který se stylisuje romaneskně před dívkou, aby na ni zapůsobil; lež ta jest karakteristická pro něho a proto umělecky oprávněná, ano nutná.

V. Slovem a jednou pro vždy: autor není v těch domnělých složkách a prvcích své básnické skladby, které si z ní odvodí logickým zpovšechněním analysující rozum, když ji byl umrtvil a umlčel dříve jako organism; jest v celku, v živém jeho dechu i duchu, jenž jest i víc i něco podstatně jiného než součet částek a částic.

Já sám nejsem tedy ani pouze v „loutkách“, ani pouze v „dělnících“, nýbrž zároveň v obojích: v souhře obojích; nemoralisuji „loutek“, jako nedávám příkladem a vzorem „dělníků“; a umírají-li loutky snad předčasně, jest to patrně proto, že jest jim to nutností jako jiným žíti…

Tvůrčí úkol básnický jest mně zcela jasný a prostý: vyvolat ze tmy nebytí jedinečné bytosti lidské a vytvořit jim jedinečný, symbolicky zákonný osud; dát výraz a jazyk vyšším možnostem živototvorným, proměnit je ve skutečnost skutečnější než skutečnost těla a krve veliké většiny živočichů lidských, kteří zahynou zítra a vyjdou z tvé paměti bez návratu a beze sledu.

A úkolem kritiky není než vyšetřit, pokud se to stalo; a dost; co nad to jest, jest jen zakuklený klep nebo maskovaná pomluva šaška a šprýmaře, byť v boileauovské paruce, a já předem ji zde odmítám a varuji před ní čtenáře.

VI. Má skladba románová bude se snad zdát ,podivnou‘ nebo ‚přepiatou‘ nebo ‚verbalistní‘ či ‚estétskou‘ bodrým a rozšafným filištínům nejrůznější observance, od nichž se černá tato země; v pravdě jest jen zákonně přísný a čistý výraz závažného děje tvůrčího, na němž visí přerod a znovuzrod moderního člověka.

Opakuji zde tedy, co jsem řekl již jinde: že tvořím životné hodnoty a klady z varu doby a její tísně, že jdu za životnou silou a nemám nic společného s estétstvím, které jest diletantism netvořivých, hra neschopných, pokoušení se slabochů, koketování s jepičí módou chvíle a náladou literární ulice, nešlechtěnost srdce a nedovzdělanost ducha.

Mně jest diletantem a estétem essayista, který se rozčiluje u kamen při ranní kávě žurnály a blouzní pak nezodpovědně a nezávazně o strašlivé podvratné kráse těchto dějů*) – jest příživník syrového kina světového, ne umělec-tvůrce.

Mně jest estétem a diletantem veršovec, který parafrasuje netvořivě své historicky anekdotové předlohy a domnívá se, že buduje tam, kde v pravdě jen reakcionářsky látá a příštipkaří jako kterýkoli jiný romantický epigon.

Mně jest estétem kritik, který si mate hrubost se silou, sprostotu s entusiasmem, jankovitost s karakterností a trenuje se s ochotnickým fanatismem v klassickém genru nadávkovém podle slavných vzorů Barbeye d’Aurevilly nebo Léona Bloy, které má neustále rozevřeny před sebou, a sbírá při tom v prázdných chvílích po milovnicku i jazykové zkameněliny a promrskává svých několik uštvaných mluvnických koníčků s nevystydlou vášní středoškolského češtináře na odpočinku, i zde jako všude jinde lově mřínky a propouštěje štiky a sumce.

VII. Můj styl je tak málo verbalistní, jako jest verbalistní matematika nebo fysika; jest celý, nezmrzačený výraz vnitřní nutnosti; nic víc, nic míň; o slovo méně a nevyslovil by toho, co chtěl a měl. Mně i román jest báseň jako všecka velká tvorba slovesná a báseň musí dát všemu jazyk, nadát všecko melodií, proměnit v řeč a v zpěv všecko, co zachvívá tvým nitrem a tísní je. Báseň se nepíše děravým hadrovitým jazykem, jakým se zametá po žurnálové podlaze prach a smetí všedního dne; a má-li má věta architektonický volumen a členitý sklad a někde i volní tvrdost a hranolovost, jest to proto, že chce budovat a buduje a týčí stavby a nechce provozovat ani reportáže ani náladkaření.

Učil jsem se u dvou velikých duchů, jichž vděčně vzpomenout zde jest mně drahou povinností: u Máchy a Palackého. Oba pokládám za největší umělce slovesné, které jsme posud měli; nejsou z jednoho rodu, ale přece jsou si v kořeni své tvorby bližší než se zdá povrchnímu pohledu i soudu.

VIII. „Sázím v loterii, jejíž veliká výhra jest v tomto: býti čtenu r. 1935“, napsal Stendhal o své tvorbě básnické, týž Stendhal, jenž dokončiv „Kartouzu Parmskou“ vytiskl pod ni: To the happy few, totiž: těm několika málo šťastným, kdo budou čísti tuto knihu. Jakkoli nepatrný, mám snad právo, dovolat se těchto slov, vyloučiv z nich dříve ovšem všecku melancholickou koketnost, do níž se drapirovat mají právo jen mrtví, nejméně padesát let zetlelí, alespoň podle českého filisteria. Chci tedy říci jen se skromností, jež má vždy šlechtit toho veřejného ‚prügelknabe‘, jímž jest v Čechách básník, že moji P. T. vrstevníci učinili všechno možné, abych nebyl čten nejen roku 1935, ale ani r. 1916; a pokud toho neučinili, zajisté dohoní nyní tu nepatrnou trochu, která zbývá.

*) Rozuměj: dějů válečných. Tento román je vědomě ve vyšším slova smyslu pacifistický, jak jest patrno na př. z některých míst Zápisků plukovníka Lamberka, které byly v prvním vydání rakouskou censurou zkonfiskovány. Pozn. z r. 1935.