A2 — Praha, Unie, Spisy F. X. Šaldy, sv. 4 a 5, 1918, 210 a 334 s.

LOUTKY I DĚLNÍCI BOŽÍ

ROMÁN MILOSTNÝ O DVOU DÍLECH

I. All service ranks the same with God ‒
Wih God whose puppets, best and worst
Are we: there is no last nor first.
Robert Browning: Pippa passes.

[Každá služba má stejný pořad u Boha ‒
u Boha, jehož jsme loutky, nejlepší i nejhorší:
není posledního ni prvního.
Robert Brovning: Pippa jde mimo.]

II. Milost boží k nám projevila se v tom, že nechal stvoření svého nedokončeného a povolal nás k němu jako dělníky, spolupracovníky, spolutvůrce, ponechávaje nám možnost účasti v něm; a není snad opovážlivé domýšleti se, že s přáním a touhou, abychom jí užili.

III. Kdo zná sílu kola tanečného, bydlí v Bohu, neboť ví, jak láska usmrcuje.

Dželaleddin Rúmí.

DÍL PRVNÍ.

I.

Dům, tichý bez tak celý den, tichnul k večeru ještě více, jakoby tušil, že v tu chvíli touží zdřímnouti suché vyhublé tělo staré paní, bolestmi vysílené a utrpením usmýkané. Nebylo slyšeti nic než sborové švíření vrabců, monotonně narůstající jakousi hluchou vlnou a pak na ráz přeryté, kterým oživovala vždy před slunce západem stará zahrada kolem domu, nyní v předjaří ještě pustá, prázdná a zpřísnělá vysokými kmeny starých černých stromů. Ležela zde tak ochočená dlouhým stykem s člověkem a zlidštělá jimi, že vyvolávala v tobě přímo dojem prázdného jeviště před počátkem představení, toužícího již, aby bylo zalidněno herci.

V tu chvíli vycházela vždy z ložnice matčiny vysoká štíhlá dívka o krásném melodickém čele a rozpuklých, života dychtivých rtech, ale poněkud bázlivých, byť i rozzářených zraků, které jakoby v těkavém nepokoji uhýbaly se střelám světla a života; a napomenuvši v předsíni služku, aby chovala se co nejklidněji a ihned ji zavolala, bude-li třeba, sestupovala tiše a ve svém volném rouše skoro slavnostně do zahrady. Zde teprve vydychla volněji z hrudi tísněné celý den zoufalým vzduchem pokoje, v němž bez naděje ve vítězství bila se se smrtí již třetí měsíc její matka, a očím uštvaným hrůzami a zlými předtuchami dávala píti nový klid a novou naději z posledních laskavých krůpějí červánkového západu, jak zachytily se v černé síti stromových korun. Zde v hodinové procházce sbírala Kornelie své síly, tak bědně poražené a rozprášené často za den její služby u drahé trpitelky opětovanými útoky nemoci vítězně postupující; zde zbrojila se novou trpělivostí a věrou, zde učila se vylhávat úsměv na poděšenou, znervosnělou a přepiatou tvář; odtud vracela se k loži nemocné matky jako voják na bojiště, statečná i v zoufalství.

Kornelie s matkou nebydlila dlouho v tomto starém empirovém rodinném domě malostranském; teprve před rokem zakoupila jej stará paní, jihočeská velkostatkářka, které zemřel po dlouhé strastné chorobě vášnivě milovaný muž a jíž tím jakoby na ráz uvolnilo se pouto vížící ji, jak se až posud zdálo, co nejpevněji k jejímu domovu, k pokojnému a zadumanému rodnému kraji.

„Hleď, Nelly,“ říkávala dceři, rozhlížejíc se po pustých pokojích jednopatrového zámečku a propukajíc při tom ihned v lítostné štkání, „co zde? Všecko mně spustlo jeho smrtí. Starat se o hospodářství nyní? K čemu a nač? A ani sil již na to není. Přestěhujeme se do města, snad se tam ztratíme spíše svému hoři.“ Nelly pokládala nepokoj matčin s počátku za rozmar, který pomine sám sebou; ale když se stupňoval a časem přecházel až v úpornou, zoufalou melancholii, pochopila, že stojí před jakousi duševní nervosou, která zřídka zachvacuje stáří, ale zachvátí-li je jednou, neustupuje snadno. A poněvadž měla k matce poměr dosti chladný a vnějškový a poněvadž bylo jí obtížno, bojovati s jejím zoufalstvím a vyvraceti je novými a novými důvody, nebo rozptylovati je novými nápady a myšlenkami, povolila tím spíše její vrtošivé touze, čím více samo srdce její z nudy a stesku, jaké trávívají a kruší mládí v samotě, přenášelo se ve svých podvědomých snech do velkoměsta. A tak prodaly statek, majetek bořkovský, vlastnictví rodu matčina déle než sto let, do něhož se před více než třicíti roky přiženil otec Korneliin, a přestěhovaly se kteréhosi kalného podzimního dne do Prahy.

Život Beaty Nikodymové nebyl snadný; naopak: jakýsi těžký olověný mrak stál nad ním a odbarvoval jej ze vší samozřejmé bezpečnosti a radosti. Jakoby v ní vývojová linie jejího rodu, posud vzestupná v síle a víře životní, náhle se přelomila a sestupovala, tak působil již její plachý, křehký a teskný zjev v galerii jejích robustních, zdravím a silou kypících předků. Byla celá jakési měsíčné krásy, cizí výbojnému rázu jejího rodu, která se nad to rozvinula v ní, zdálo se, na úkor zdraví; a bylo třeba bolestného nebo vášnivého vzrušení, aby ožila její dřímotná bytost přítokem síly, kdežto její předkové i sourozenci byli jí svlažováni neustále stejnoměrně v pokojné bezpečnosti. A z hlavní vlastnosti svého rodu, z radosti životní, z pocitu jistoty a samozřejmé hotovosti a nerozpačitosti, z touhy po činnosti a záliby v ní, neměla skoro nic. Důvěřovali-li ostatní Pětvaldští a Pětvaldské Prozřetelnosti a svým silám a vrhali-li se do života s důvěrou a s radostí jako dobří plavci, jimž zápas s proudem jest ostruhou nevybavených posud sil, stávala Beata dlouho a rozpačitě na břehu, než skočila do vln, a pak plovala; ne s vášní, ale jen z nutnosti a povinnosti, aby neutonula. Život nebyl jí bojem, ale hořem a trudem; nebyl jí údělem, který se přijímá v pokoře a s trpělivostí a koření v šťastných svátečných chvílích duše podnikavou výbojností, nýbrž trestem, na nějž se odpovídá s počátku reptáním a později opovržlivou lhostejností.

Beata žila život ne stejnoměrně vytrvalý, nýbrž jaksi přerývaný, plný odskoků a vnitřních pomlk a zámlk; zmocnila-li se kdy životného opojení, bylo to jen na chvíli, úskokem, v jakémsi horečném napětí celé bytosti, v exaltaci krátce trvající, z níž padala záhy do střízlivosti tím patrnější a bolestnější, čím jasněji si uvědomovala, že vedrala se neprávem, lstí a podvodem a jaksi proti svému určení a své přírodě na vteřinu ráje. Měla charakteristickým způsobem jediný opravdový zájem životní, a to byla láska k jejímu muži, Albertovi, někdejšímu důstojníku, který se vzdal vojenské dráhy, aby hospodařil na statku ženině; ale ani tato láska neskýtala jí pocitu životné radosti a bezpečnosti, nestupňovala jejích sil a smyslové plnosti; nýbrž přinášela jí jen po celý život zvláštní napětí a roztěkaný nepokoj. Bylo-li v ní pro Beatu štěstí, bylo to štěstí ne jako denní sílivý pokrm a nápoj nás prostých smrtelníků, vypěstovaný na zemských polích, zahradách a vinicích, nýbrž jako rozblouzněné chvilkové zapomenutí sebe i světa, bezkřídlé tíhy vlastní bytosti i celého plazivého života, jako svatokrádežně uloupená krůpěj z nebeského poháru nektarového, určeného nesmrtelným Olympanům, štěstí hašišové a opiové, jež vysiluje a po němž návrat do skutečnosti bývá dvakráte trapný, bolestný a pokořující.

Muž Beatin byl sobecký krasavec, od přírody těkavý, který nebyl jí věrný; Beata dovedla jej sice na chvíli k sobě přilákat, ale nedovedla ho trvale upoutat; a tak vybojovala si ho sice několikrát na sokyních, ale nezískala ho nikdy na vždy. Tím jakýsi romantický, skoro dívčí neklid byl vnesen do jejího života a vřel v něm a kvasil v něm až do pozdních let; tím stalo se, že štěstí, které bylo jiným ženám pokojným statkem, bylo jí předmětem touhy, boje, naděje i bázně a jitřilo její duši tam, kde duše jiných žen sytilo a uklidňovalo.

Jako všecky ženy zamilované po milenecku do svých mužů nebyla ani Beata horlivá a vášnivá matka; v dětech viděla nevítané hosty, kteří jí odcizují manžela, někoho, kdo ohrožuje její krásu a činí ji méně žádoucnou jejímu muži. A z dětí byli jí bližší dva synové než dcera, snad proto, že v dceři postřehla záhy poslední tajné příbuzenství se svou nedůvěřivou a rozkolísanou duší; alespoň hoši, výbojní zvláštní plápolavou nervovou horečkou, třeštící za životem a ženoucí se do něho slepě jako moli do plamene a sežehnutí jím také záhy, zajímali ji nekonečně víc než zamlklá přísná Kornelie, tak se uzavírající do sebe, jako oni se vydávali, a chránící se pro jakýsi temný příští osud tak žárlivě, jako oni marnotratně rozptylovali se v každém náhodném větru; byli jako nádherné skvělé hračky, jako zábavný rozmar, kde Kornelie byla sám těžký nesdílný zákon a příkrá neúchylná nutnost. Již jako dítě vymáhala Kornelie od každého přísný, vážný a čestný poměr a snášela těžce, žertoval-li s ní někdo nebo podvedl-li ji dokonce, byť v dobrém úmyslu; neodpouštěla nikomu narážek a dvojsmyslných řečí a stávala se tím vším záhy nepohodlnou svému okolí.

Byla dítě záhy probuzené a čilého a jemného smyslového života, přístupné všem svodům životní sladkosti, potřebné lásky a něhy a žíznící po nich; ale podivný, hluboko zakořeněný stud a nepřemožitelná cudnost držely rovnováhu těmto sklonům a byly tak mocné, že je překonávaly a vítězily nad zvědavostí velmi živou v tomto dítěti silného, prudce se vyvíjejícího intelektu. Kdysi nabídla ani ne čtyřleté Nelly služebná cukroví, a ačkoliv touha po něm byla v dívence od přírody smyslné tím mocnější, čím řidčeji naskýtala se jí taková příležitost, dítě odolalo a odmítlo pamlsky přímo vnucované, tak silný a nepřekonatelný byl její ostych z dospělé podřízené osoby, na jejíž nízkou úroveň, zdálo se jí, poklesla by ihned, kdyby přijala jejího zakázaného daru.

A tento stud byl přehradou nejen mezi její touhou a jejím naplněním, ale i mezi jejím nitrem a vším vnějším světem; on bránil jí, aby neprojevovala ani toho vnitřního hnutí, které ji pudilo k osobám nejbližším. Kolikrát toužila vrhnouti se matce k nohám a obviniti se ze svého vnitřního osamocení jako ze zločinu, ale v poslední chvíli nikdy toho nedovedla. Tehdy pocítila vždycky, že tento zločin jest sám temný, záhadný střed její bytosti, a, že, kdyby jej vydala své matce, oloupila by o něj celou svou budoucnost a připravila by se takto navzájem i ona o ni; že dopustila by se zrady na čemsi, čemu není jména, pro co neměla ani představy ani tuchy vyjma tuto všeobecnou pověrčivou hrůzu; že snad jen v plamenech nesmírné lásky mužovy bude moci zjihnouti a rozplynouti se, jako na jaře jihne loňský sníh a led. Jen v novém vnitřním světě, pod zákony nového nebe, nového slunce a nových hvězd, cítila, mohlo by jí býti vykoupení z tohoto zvláštního zajetí vlastního trudu a hoře, vnitřní zimy a nedůvěry, duševního prázdna a pusté neplodnosti. Ale tento nový vnitřní kosmos a jeho nový gravitační řád odvažovala se posud sotva hádat svou nejmlžnější a nejbojácnější touhou. Posud žila pod starým tvrdým zákonem bijíc hlavou o nízký zatuchlý strop, zklenutý tvrdou osudovou pěstí všech jejích běhů životních, určených již před narozením, pod zákonem nedůvěry v život i v sebe, pod temným zákonem zapírané lásky a podezírané čestnosti boží, pod zákonem malodušné střízlivosti, s níž přistupovala ke všem životním jevům, říkajíc sama sobě: Vydrž, vyčkej, neukvap se! Nevzdávej se, nedůvěřuj! Kromě chladného zdrželivého já, které soudí a měří, není jiné jistoty; z dýmu, páry, oblak, klamu zbudován jest svět a zboří se pod patou tvého rozumu. Was heute Speise war, wird morgen Kot!

Kornelii byla již dvacet dvě léta, ale nebylo posud muže v jejím životě. Stýkala se ovšem s mladými muži společensky, dvořila se jí již řada lidí, jež přilákala buď její přísná, temná, uzavřená krása, nebo její jmění, nebo posléze obojí, ale srdci Korneliinu nebyli ničím než předmětem lhostejnosti a odporu nebo tajné bázně a nenávisti. Hnusili se jí všichni sentimentální lyrikové, kteří po troubadoursku před ní se plazili a zapírajíce svou mužnost, pokrytecky vylhávali tóny, které nebyly jejich a jimiž nezvučelo jejich nitro; a od několika opravdových mužů, hrdých a sebevědomých, s nimiž se posud setkala, byla odpuzována jich panovačností a tvrdostí nebo prostě jejich klidnou sebevědomou převahou, proti nimž ihned zbrojil se a bouřil se odboj její hrdé čisté dívčí duše, tolik žárlivé na svou vnitřní samostatnost a svéprávnost. Jakoby tušila, že muž bude kdysi rozhodovati o jejím vnitřním bytí nebo nebytí, a jakoby, chtěla tuto osudnou chvíli oddáliti co nejvíce, tak šla posud životem, vmísená úmyslně do davu, vhalená v monotonní šedý prach dlouhé pochodové řady jako plachý provinilec, toužící nepozorovaně proklouznouti úzkou branou z města: na vnějšek tichá a uvnitř odbojná, zjitřená pod chladným krunýřem společenské konvence a podivně pokořená ve své hrdosti tímto vnitřním nepokojem, kterého nemohla si zatajiti, stejně jako nemohla ho překonati.

Nebylo posud muže v jejím životě. Nebyl jím zejména Vít Ješuta, syn sousedního statkáře, mladý doktor filosofie, historik, který se nedávno vrátil z německých universit, vysoký, útlý, úzkoramený blondýn, jenž methodičností a korektností maskoval nedostatek osobnostní plnosti a jadrnosti. Zajímal ji jako předmět, jako exemplář lidského přírodopisu, ale nedovedl ani na vteřinu rozbušiti jejího srdce, zároveň pokojného i napiatého jako struna čekající vítězného vpádu smyčce mistrova. Dovedl jí vyložiti filosofický problem nebo načrtnouti několika rysy osobnost některého myslitele, ale odborná kniha dovedla, by toho stejně dobře.

Okamžitě stával se však bezradným a bezmocným, byl-li vyzdvihnut a vynesen ze svého theoretického živlu; pak byla podívaná na něho stejně trapná jako na rybu, zmítající sebou v blátě, když opadla voda. Člověk, který vystupoval jako vládce abstraktních říší, jako někdo, jemuž byly dány klíče od všech věží a hradů myšlenkových, stával se ihned ve světě formy, tvorby a činu malým školáčkem, oloupeným k dovršení bídy o všecku naivnost, nevinnost a učelivost; scvrklým stařeckým trpaslíkem přírodou bědně podvedeným a zrazeným; homunkulem, který může žíti jen umělý život ve vzduchoprázdné prostoře.

Ješuta byl obětí své methodické jednostrannosti: celý svět byl mu dovršený a hotový, jeho osnova byla mu dána jednou pro vždy, a stačilo podle něho již jen mechanicky vyplňovati ji daným vzorkem. Žíti život bylo mu meditativné a poklidné zaměstnání podobné řemeslům nejvíce mírumilovným, podobné dílu vyšívačky a krajkářky nebo pletače košíků; píle, pozornost, vytrvalost stačily k tomu podle něho úplně. Ale každá závažná chvíle životní znova a znova usvědčovala tohoto rozumáře ze lži a posmívala se tomuto dokonalostníku divoce zkřiveným výsměškem: taková chvíle přiskočila k němu jako žena-svůdkyně, ošlehujíc jej zároveň rozpoutanou hřivou svých vlasů i plamenným dechem svých úst jako Sfinga o lidožravých, smilných očích a mstivém chladném drápu, která klade svou hádanku a vymáhá jejího okamžitého řešení ze své horké, bezodkladné, hrůzněsladké naléhavosti: intuicí, polibkem, objetím, činem, inspirací, vzletem, úsměvem, gracií. A přičinlivý korektní Vít stál již nejednou před ní bezradný, zrazený a těžkopádný, zahanbený jako žebrák, od něhož žádal někdo daru, nebo jako chromec, jehož vyzvala rozpustilá a rozmarná dívka k tanci.

Kteréhosi časného jitra šli spolu, Kornelie a Vít, letní krajinou. Rosa neoschla posud ve trávě a krápala chvílemi tiše z temně zlaté uzrálé pšenice, jejíž převislé klasy zavíraly se za nimi jaksi plně a melodicky jako vlna za lodí. Smrkový les, jímž neprostoupilo posud jitřní slunce, stál na stráni slavnostně, tiše, s pozorností až hudební, jakoby věznil ještě a chtěl nejdéle zajmouti v sobě část noci, nevyplašenou posud zvukem a nevylíbanou posud světlem; a řeka, která plynula odtud ve vzdálenosti asi sto kroků, chvěla se posud prochladem, jakoby nesla ještě sněžný mráz hvězd, roztříštěných v noci v její hladině.

Ješuta vykládal jí mythus s počátku sedmé knihy Platonovy „Politeie“, mythus o lidech od narození uvězněných v temné podsvětní jeskyni a tak ukovaných na lýtkách i krku, že nemohli sebou ani pohnout a musili patřit vždy jen rovno před sebe; a oheň, který hoří nahoře v dálce, vrhá na ně světlo ze zadu a působí a strojí tak bezděky všecky jejich klamy a zdaje.

Kornelie neposlouchala již dalších výkladů o Platonově užití tohoto podobenství; to všecko netýkalo se jí již a neslo se prázdným zvukem mimo její pozornost. Ale pod dechem obrazu samého zachvěla se tichým mrazem. Ano, takový člověk, uvězněný od narození v temné jeskyni, to byla ona; a jak dychtila po tom, vyjíti z ní nebo pobořiti její nízké klenby a spatřiti slunce a hvězdy, byť za cenu oslepnutí!

Ano, ano, cítí to, jest vězněna, neví v čem, ale jistě vězněna. Vězněna ve vlastní vnitřní prázdnotě a pustotě, ve vlastním hořkém nepokoji? Zamrzlá ve vlastní lhostejnosti? Zazděná do osudu?

Ó jistě, musí to cítiti tento muž, který jde vedle ní. Musí věděti o tom on, který ví všecko; a poznání to musí se dníti v tu chvíli v jeho zraku.

Pohlédla mu náhle do očí s rozhodností a smělostí, jíž se sama zalekla a která vehnala jí nach do tváře. Vtrhla útokem svých zraků do zraků tohoto člověka, aby změřila jednou pro vždy nitro jeho olovnicí své touhy a vášně.

Přerušil se ve svém výkladě a vznesl k ní svůj bledě modrý krátkozraký pohled a jaksi loudavě jej na ní zastavil. V tu chvíli objevily se jí jeho oči a zůstaly jí již po celý život mělké jako střepinka rozbité sklenice a střízlivé jako vyschlý písek.

Zastyděla se za něho i za sebe, za své pošetilé touhy a naděje, za svou slabost, že hledala pomoci mimo sebe, a v rozpačitosti sklopila zrak.

Ale on, jako vždycky, pozdě chápal a špatně četl a rozuměl; teprve nyní jejím reflexem rozsvítil se jeho zrak a pobledla jeho tvář, a teprve nyní, když pohasla již touha její, zažehla se jeho vášeň po této ženě, neboť toužil po ní skrytě již dávno, ale, a to bylo karakteristické pro něho, tento oheň, silný a mučivý o samotě, bázlivěl a bledl okamžitě ve styku s ní.

A zatím co ji zaléval stud smíšený s odporem, pokoušel se Ješuta nejapně uloviti její ruku a napověděti své vyznání.

„Slečno… promiňte… ale neodvážil jsem se říci vám…“

„Pro Boha, mlčte alespoň,“ vzkřikla, a hněvivé slzy zachrastily jí v hrdle; a její krásná tvář pokryla se naráz černým mrakem, který ji až znetvořil nahrnutým stínem. Dovedla by ho v tu chvíli zabít, tolik pokoření nalehlo na ni z celé mučivé scény a vydráždilo ji k obraně div ne hmotné.

Ale po chvíli mlčení, když vznesla znova zrak k Ješutovi a vyčetla z jeho tváře tolik dětsky bezradného a proto ponižujícího smutku, pocítila lítost ze své příkrosti a překonavši se, podala mu chladně ruku a řekla podivně provinile a umdleně zároveň:

„Buďme přáteli.“

Ale on rozuměl zase špatně, a nový pohled na něho řekl jí, že čerpá novou erotickou naději z projevu a slov, které chtěly mu ji navždy zdvořile odejmout.

Tu noc v hořkých slzách na lůžku myslila na tuto mučivou scénu a vracela se k ní později často ještě ve vzpomínkách, jakož vůbec trapné děje posedaly často její duši; měla v malé míře vzácný dar zapomínání, tak důležitý pro zdraví duševní, a velmi mnoho vlohy k sebemučení.

A pokaždé vracel se jí týž obraz, v nějž slilo se jako v hořkou průhlednou krůpěj celé její hoře, jakási horečná vise, která zachvacovala zároveň její srdce i její nervy.

Pokaždé viděla v duchu jeho bleděmodré oči, mělké a střízlivé jako střep rozbité sklenice. A pokaždé slyšela hučet v polosvitu temným opojným šumem, který sám již bolel její srdce a mučil je sladkou umdlévavou hrůzou, veletok Života, řeku životního tajemství, nezbadatelnější než mléčná dráha, rozklenutá nad jejím temenem. A pokaždé stanula před jejím srdcem a protla je svým zlotřilým výsměchem tato otázka: Jak ti donese v tomto mělkém střípku vody z té nesmírné tajemné řeky životní, jejíž šum již teče přes tvé srdce jako dravý proud, hned ohnivý a hned ledový? Co ti z ní může donésti pro tvé horečné suché rty? Nanejvýš drobnou zvětralou krůpěj – chudou zvětralou a zteplelou krůpěj z toho moře hrůzy, rozkoše, tmy a krve, do něhož chodí pít hvězdy, a které koupe celý vesmír

– – – – – – – – – – – – – – – – –

Dvě léta uplynula již od tohoto děje a nebledla posud v její mysli. Stala se jí jakousi nápovědí, jakýmsi životním symbolem, významným akkordem zvláštní barvy, který doprovázel odtud, i když mlčel, celý její život a zavíral v sobě, věřila, věštbu její budoucnosti: cosi, co se vrátí, třebas v jiném tvaru a složení.

I dnes, když sestupovala do zahrady, zalehl jí do duše – odkud a proč? Nevěděla toho, ale snažila se setřásti jej ihned, zardousiti jej v zárodku.

Studený chlad večerní ji prochvěl: vhalila se těsněji v šál a zrychlila krok, jakoby čemusi utíkala.

Ale neuběhla daleko, stanula a zdánlivě jsouc zabrána nalitými smolnými pupeny kaštanovými, zahloubala se unavenou hlavou v jakousi mučivou tmu, která ji celou zalehla od nemoci matčiny.

„Hle, to jest tedy život,“ pravila k sobě snad již po tisícáté za tyto tři měsíce. „A po takovém životě taková smrt; po tolikerém utrpení a pokoření mravním utrpení poslední, slepé, surové, hmotné, neustávající, stále se opakující a stupňující až do posledního šílenství, které jest i posledním utrpením.“

Teprve této poslední, konečné, smrtelné nemoci byl určen podivný úkol: sblížiti poprvé a naposledy v životě matku a dceru, které žily posud vedle sebe ve zdvořilém chladu a odcizení, ačkoliv těžko jest mluviti o odcizení, kde nebylo před tím důvěrnosti a spříznění.

Nyní poprvé zahleděla se dcera pozorně na život matčin a nemohla nezaplakati nad ním, jakobys nemohl nezaplakati nad ničím životem, i cizím, kdybys jej mohl rozestříti před sebou. A nemoc vzala zde na sebe tento úkol a plnila jej s děsivou svědomitostí, s vědeckou skoro akribií; záhyb za záhybem rozvíjela minulý život matčin a rovnala jej před užaslým zrakem dceřiným v jakýsi vlys nebo pás, vyplněný rytmicky mučivými skupinami bolestných dějů.

Jak postupovala tato brutálně neúchylná a spolehlivá nemoc – rakovina žaludeční – tak zmenšovala stupňovanými bolestmi zájem nemocné o přítomnost a tak zatlačovala její duševní život do hlubších a starších vrstev; a tak stalo se, že poslední dobu žila stará paní skoro úplně vzpomínkami ve svých mladých dívčích létech, prožívala znova se vší vášnivostí děje dávno uplynulé a dohrané a hovořila o osobách dávno zemřelých jako o živých.

Tak poznala nebo utušila dcera leccos, čeho posud neznala, a nadána jsouc obrazností, vcítila se v celý tento život, v sám jeho bolestný, vášnivě rozrytý a zpřetrhaný rytmus, v samu jeho zmučenou a zjitřenou, tisíckrát zjizvenou tkáň! Tak vžila se v tento život stále pokořovaný a urážený, zmítaný strachem o lásku nestálého marnivého muže, závislý na ní a proto neustále uděšený; vnitřně podrytý a odmocněný a na vnějšek horečný a zmítaný; život ženy, jíž bylo mateřství utrpením, s něž nebyla; život přetížený i jinak břemenem, život odříkavý a neradostný, bez síly a sebedůvěry, spíše usmýkaný a uvláčený než prožitý; a spíše protrpěný v šedém němém vzdoru jako prokletí než probojovaný v hrdém zápase.

Zatím co vnořena jsouc cele do sebe přemítala Kornelie takto prach lidské bídy, zaskřípěl za ní písek, a sotva se otočila a vzhlédla tím směrem, docházeli k ní již dva mladí muži; jeden z nich byl Vít, který ji i zde, v městě, občas navštěvoval, druh jeho byl jí cizí.

Již z prvého pohledu na ně byl patrný každému lepšímu pozorovateli zásadní rozdíl jejich bytostí: jak byl Vít rozpačitý, rozkolísaný a závislý na vnějších náladách i náhodách, tak byl cizinec uzavřený a pružný, bezpečný a jistý sám sebou, světem i životem. První, bylo patrno, koná všecko napětím celé bytosti; druhý ani do největšího napětí nevkládá všech sil: vždy má cosi v záloze nezužitého a nespotřebovaného. Chůze Vítova a celé držení jeho byly korektní, ale suché a střízlivé, bez vnitřního zvlnění; cizinec kráčel snad poněkud nedbale, ale při tom podivně měkce a melodicky, jak kráčí vnitřní síla nezcela procitlá a uvědomělá posud.

Červánek, který visel na západě a překládal svým svitem těžkou, obnaženou a mrtvou posud hmotu zahradní ve vyšší vzdušnější polohu, skanul nyní v tvář cizincovu, která celá pod ním jaksi změkla a proteplila se, ale zároveň i zduchověla; bylo to, jakoby čekala tohoto doplňku, aby řekla své poslední slovo.

A před Nelly stál cizí mladý muž tak jistě a pevně a zároveň vzdušně, že, zdálo se jí, měla na něm stejný podíl půda zemská jako říše podnebeská; a při vší jeho vnější zdrželivosti a jakési vnitřní zasněnosti bylo v celém jeho zjevu tolik naléhavosti a nutkavosti, že ji až zabolela bolestí skoro nervovou, zvláště když na ni upřel svůj podivně pokojný zrak.

Jeho velké, zvláštně kulaté oči v čisté plavé pleti pod víčky poněkud těžkými – velké oči mladého dobyvatele nebo objevitele cizích pevnin – přezíraly ji několik vteřin, jak byly roztříštěné světlem, ale pak objaly ji rychle teplem skoro živočišným jako hmotný dotyk. V prudkosti, s níž se na ni snesly, bylo cosi až nenasytně dychtivého a přitahovalo a zároveň odpuzovalo Kornelii, zvyklou na duševní pološero.

Cosi živočišného, zvířecího leželo v těchto očích; byly teplé, měkké, rozhodné, spolehlivé, cele nesené instinktem; nebylo v nich vypočítavosti ani záludy, ale ovšem, také ne moudrosti a sebevlády; byly to oči schopné každé pošetilosti i každého šílenství, nejlepšího i nejhoršího; každého entusiasmu, každé výšiny i každé nížiny.

A zatím co tyto oči stanuly na tváři Korneliině s jakýmsi naivním, čistě předmětným klidem a vybuřovaly tak v ní bezděky s odporem i všecko zdánlivě uspané v její duši, slyšela hlas Vítův, který představoval cizince: inženýr Frank Lamberk.

Vzpomněla si, že před časem požádala Ješutu, aby ji seznámil s tímto mladým pověstným mužem, jehož některé skladby hudební znala a o kterém slýchala tolik zajímavého a udivujícího od mladého filosofa, jím cele uneseného, ale zamrzela se nyní bezděky na sebe pro své přání.

A zatím co Vít tázal se po zdravotním stavu staré paní, a zatím co Kornelie odpovídala k jeho otázkám, duše její půl rozhořívala se a půl stydla pod pokojnou bdělostí pohledu Frankova, který jakoby byl cele zaujat jejím pozorováním, a když se odvrátil posléze od ní, jakoby v sobě radostně odrazil a pak již podržel cosi z tichého vnitřního uspokojení, ne zcela prostého samolibosti, jaké patrně cítíval vždycky z díla dobře vykonaného.

Snažila se odemstíti se mu ihned a neposlouchati ho, když se rozhovořil, ale nedařilo se jí to k jejímu vnitřnímu rozmrzení: tak nutkavým byl nejen způsob jeho přednesu, ale sám duševní jeho zor, jakým pojímal a osvojoval si každou látku. Co mluvil, bylo ku podivu nesúčastněné a neosobní a mohlo se zdáti chvílemi i příkré; byl v tom jakýsi chlad k přítomné chvíli, jakýsi vědomý odklon od ní, jenž by jistě byl rozladil, kdyby neplál v něm oheň všeobecné myšlenkové síly a její výbojná vášeň, která se uměla sděliti.

Nemoc matky Korneliiny byla východiskem Lamberkovy paralely mezi způsobem, jakým přijímají smrt lidé na východě a lidé na západě. Lamberk pobyl bezmála rok v Japaně a Zadní Indii a přinesl si odtamtud, jak pravil, dojmy rozhodující pro život. Nemohl ani vypověděti své okouzlení ze zemí smyslné nevinnosti a čistých barev, z lidí neodcizených prvotné klidné radosti existenční, kteří dovedli se dosud usmívat a nejen tváří, nýbrž milostností celého rostlinně krásného těla – tam, kde my se již jen šklebíme jakousi křečí nebo posunčinou – a v jichž kožních záhybech jakoby uvízlo a lpělo posud něco z prvotné sladké vůně rajské nebo z oné tmy koupavší a omývavší kdysi celý svět. Život neztuhl tam prý posud v tvrdé hrany a stěny, v něž se zahradili jednotlivci a o něž se zraňují nyní jako ptáci o mřežové pruty svých klecí: ne, život byl tam posud jediná hladina teplého a zasněného úsměvu božího, čeřená jen občas slabounkým vzdechem touhy, který unikal stejně rychle, jako se budil. Nikde nebylo nic násilného, křečovitého, rozervaného a rozedraného, nic svatokrádežně, úsilím a lstí vyrvaného a vyloupeného z klína svatého tajemství; nikde ne šíleného soustředění se na určitý předmět a potměšilého a sebevražedného modlaření s ním. Mají-li prý u nás lidé snahu odlišovat se a oddělovat se od druhých, tam mají teplou touhu družnosti, chtějí splývati spolu a přetékat a přelévat se v sebe; nikdo nemaří času pošetilým a pustým kritisováním svého bližního, každý žije prý kladně, vpíjeje se všemi orgány v dřímotné opojení životního bytí. Mezi snem a skutečností není prý zpřetrhána posud šňůra pupečná, a nebe sestupuje prý neustále ještě na zemi, která si nechce zvyknout na své osamocení; člověk (to, čemu my zde u nás říkáme člověk!) nevklínil se prý tam posud svatokrádežně mezi boha a zvíře, a tak bozi prý chodí tam posud po zemi a člověk žije v kráse a smyslné plnosti a bezpečnosti jako ryba ve vodě a pták ve vzduchu. Tam lidé cítí prý individualitu a kult svého já jako lupičství a podvod na celku a vzdávají prý se rádi tohoto pracného klamu; tam prý pravá klidná objektivnost dává a přeje posud každému, což jeho jest, kdežto u nás násilnický subjektivism a pouhý předmětný realism drtí prý zároveň i předmět své lásky i sebe v témže vražedném i sebevražedném objetí.

Jejich umění jest prý jen jakýsi stupňovaný úsměv, jakási lázeň teplejší než běžná životní koupel a sytí a oblažuje především svého tvůrce; u nás naproti tomu umělec rve prý se svým tvůrčím gestem i svůj život ze sebe a stojí zde po tvůrčím aktu vychudlý a zpustošený jako po nemoci; naše umění skládá prý násilné kontrasty v cosi monstrósního a proto snad na chvíli úspěšného, ale brzy propadajícího zapomenutí. U nás hudba prýští prý ze samého zmučeného a zraněného jádra věcí – a v tom jest ostatně právě její vůdčí síla a karakteristická význačnost pro naši moderní dobu – a tam jest ještě jen rozezvučený, rozlechtaný a rozlaskaný vzduch. Celý Orient zachoval si prý posud životnou krásu, lehkost, úsměv a taneční rytmus; neobtížil se důležitostnou účelností, která ochromuje nás, západníky, a vysušuje všecku inspiraci, tryskající prý jen z milostné plnosti nepředvídané a požehnané chvíle; tam ještě jest prý život hrou a divadlem, a smrt nemá prý proto pro orientálce té hrůzy jako pro nás.

A uváděl jako příklad toho, co řekl, hromadnou popravu japonskou, jíž byl prý přede dvěma roky přítomen, kdy všichni delikventi chovali prý se klidně a slavnostně jako při obřadě; s tváří jejich nehasl prý naivní dětský úsměv, ani když meč katův svištěl již vzduchem; a z povolivších zubů jedné sťaté hlavy vypadlo prý dokonce sousto ovocné – odsouzenec požíval svou obvyklou stravu, zatím co kat sousedům jeho srážel již hlavy! Abys mohl změřiti a oceniti plně tuto výsostnou kulturu duševní, dokazoval Lamberk, musil bys býti přítomen některé popravě naší, kdy odsouzenec vzpírá se vší šílenou silou svého zoufalství katovi i jeho holomkům, rve je a kouše je a musí býti často dovlečen spoutaný jako běsnící dravec na popraviště…

Kornelie chtěla, několikráte přerušiti námitkami Lamberka, ale ten jako by toho nepozoroval; a jak byl opravdu ponořený do svého výkladu a cele jím zaujatý, pokračoval ve svých vývodech. Nyní, kdy domluvil, byla dívka příliš rozrušena, aby mohla ihned seřaditi všecky své námitky v úspěšný útočný šik; a zbledla náhle na konci řeči Lamberkovy, jako by celá tato oslava Orientu a jeho klidu a životní jistoty byla nepřímou, její urážkou: tak pocítila v tu chvíli vší svou intuicí, že setkala se s někým, kdo byl sice její protinožec, ale právě tím; také její doplnitel a docelitel; s někým tak v nitru zdravým, jako ona byla rozpoltěná a churavá; s kýmsi, kdo kotvil pevně v hlubinách týchž vod, jejichž povrchem ona byla zmítána.

„A přece nemají ani Aischyla, ani Shakespeara,“ namítnul po delší pause Ješuta.

„Ano, totéž chtěla jsem odpověděti vedle jiných námitek ještě,“ vzpamatovala se Kornelie, ale dříve než mohla dokončiti a než velebitel Orientu mohl oběma ripostovati, přispěchala služka volající dceru k matce.

Tentokráte zarděla se dívka plachým nachem a podavši oběma mužům ruku a omluvivši se, pustila se úprkem k domovu.

„Jak sebou opovrhuji,“ kárala se cestou, „pru se o vzdálené abstraktní teorie a zapomínám na nemocnou matku. Jak jsem hnusna; a jak bídný jest celý život!“ a zachvěla se ošklivostí ze všeho, co v tu chvíli sáhalo po ní studenou strašidelnou rukou. A sedíc již v hlavách lože matčina a podávajíc trpitelce léku, probírala se z tohoto všeobecného trudu v nenávist k cizímu muži, který ji dovedl na ráz tolik zaujmouti. „Proč přišel,“ sténala celým svým vzbouřeným bolestným nitrem jako nenávistnou obžalobu. „Jistě jen pro mou muku, jen pro nové, větší mé hoře. Rozdvojit ještě více mne, beztak již rozdvojenou.“ A v tu vteřinu nahmatala jakýmsi bezejmenným orgánem své bytosti ve tmě napovězené a nevytvořené posud celé své příští utrpení. Cítila v tu chvíli se zvláštní jasnovidností, že osud nečiní nic, než že surově klidným právem přírody dobíjí churavé, podrývá nahlodané, poráží slabé; že dopovídá jen nahlas, co uvnitř jest již napovězeno; že dovršuje jen rychleji, co by samo dříve nebo později dorostlo. Jest jen slovo, strašidlo a fantom slova, myslila skoro nahlas, a přece nejstrašnější skutečnost.

„Hle, proč přišel právě nyní, kdy jsem vysílena bděním a seslabena starostmi a hořem? Ano, proč právě nyní, kdy jest ve mně nejméně síly k odporu?“

„A proč pobyl shodou okolností jen tolik, aby otřásl mou obrazností a uvedl ji v pohyb, aby ji vybouřil a neukojil; proč vynořil se ze tmy a zapadl hned zase do ní? Kdyby si sám směl vybrati podmínky k mému okouzlení, nemohl by zvoliti si příznivějších pro sebe, nepříznivějších pro mne.“

Jakési hluché hoře stáhlo jí hrdlo; chtěla plakati a nemohla. Jen vzpoura proti životu dmula se v ní dusnou žlučovou vlnou a kameněla v ní jako každá nevybitá nenávist, nevyřknutá kletba, nevyvržený jed a nevyžitá láska.

II.

Poboční dvířka domovní zapadla za oběma přáteli, kteří octli se tak v tiché, dlouhé, postranní opuštěné ulici, tvořené po jedné straně oprýskanými zdmi zahradními, s tím zvláštním významným pocitem, jakoby opustili uzavřený svět, jeviště jakési závažné účelné tvorby životní. Architektonická krása domu s přísným monumentálným portikem i výmluvný ráz zahrady, ustrojené k novým jarním dějům, nemoc staré paní i tichá štíhlá dívka, z bolestných služeb vyrušená, to všecko jímalo je nyní jako slavnostní hudba, utajená pro nezasvěcence v uzavřeném osvětleném sále, z níž úryvek zaslechli náhodou skoro svatokrádežnou.

V ulici rozžíhali právě svítilny, a jejich tiché bělavé plameny protkávaly slabě posud přísvit hasnoucího dne. Nebe, v tu chvíli jaksi vyvýšené a slavnostní, nezastřené oblaky, ale i nerozhovořené ještě hvězdami, jakoby nutilo duši, aby odpověděla bezednému snovému kalichu nadzemskému celou rozlehlostí své ztišené a zdůvěrnělé hladiny.

Kráčeli chvíli vedle sebe tiše, naslouchajíce duševní tepně, která v nich bila.

Ješuta, slabší svého druha, zvyklý více úlevnému nepokoji slova, zrušil první mlčení.

„A věříš své chvále Východu?“ řekl po chvíli, jaksi z rozpaků: vlastní zájem jeho, bylo lze tušiti, byl jinde. „Ty, muž práce, podmanitel hmoty, technik? Věříš této idylle, tomuto primitivismu, této snové zadřímlosti, a mluvme přímo, lenošnosti? Marnotratnictví a neužitečnosti? Ceníš opravdu Východ a jeho způsob životní nad Západ?“

Lamberk zastavil na něm svůj pokojný pohled a trvalo chvíli, než jej s něho sňal. Bylo třeba ještě několika otázek Ješutových, aby odpověděl: ale pak, stržen jsa touhou, formulovati si pochyby, které jej mátly poslední dobu, a tím vzíti jim osten, rozhovořil se v jakousi půl zpověď, půl úvahu.

Spíše hasnoucímu přísvitu dne, který, cítil to, vnesl nový živel v jeho vnitřní život, spíš vzpomínce na tichou přísnou Ifigenii, již právě opustil, než příteli, který kráčel jemu po boku, šeptal ztlumeně, často se přerývaje a zastavuje a pátraje upiatě po přesném výraze, mravní zmatek své duše, která uběhla větší dráhu životní než duše jeho vrstevníků a přece znechutila si cíl, sotva ho dosáhla.

Ano, věří tomu, co pravil; věří tomu od chvíle, kdy spatřil Ameriku, kdy shlédl vlastním zrakem ztělesněný ideál modernosti: největší úspornost; věří od chvíle, kdy poznal a zažil poslední důsledky, k nimž vede hmotná civilisace – zhnusil si ji v nich. Zde pochopil, že snaha, vytěžiti co nejvíce energie slunečné, chodí ruku v ruce s tmou duševní; že vůle, přeměniti svět v nejdokonalejší a nejhladší mechanism, poškozuje lidskou osobnost, již zjednostraňuje a která tím zakrsává. Nikoliv: úspornost není, nemůže býti nejvyšší ideál kulturní, a ujařmiti více přírody, než kolik jest jí třeba pro oprávněné potřeby, jest surové a mstí se. Modernost zná prý jediný všelék, jedinou mravnost, jediné opilství, jedinou fantastiku: práci, a neví, že práce, která není radostí duši, – a radostí jest jen práce tvůrčí, budiž sebe nepatrnější a třebas i všední – jest jí jedem; žádná zmechanisovaná práce nemůže prý býti dílem, neboť dílo jest jen tam, kde jest napětí a nejistota výsledku až do konce.

Ješuta musil by prý projít americkými velkozávody průmyslovými, aby pocítil lidské pokoření dělníkovo, jenž jest zde snížen jen na jakýsi druh nižšího stroje, sloužícího stroji vyššímu, stroji ze železa a z ocele: ten zde prý tvoří, dělník jen přisluhuje. Musil by prý spatřiti Pittsburské železárny, tovární města míle a míle dlouhá, zahalená stále v dýmná oblaka, nepropouštějící skoro slunce; a uvnitř v úmorném žáru musil by prý viděti dělníky podobnější kostlivcům než lidem, zmučené mátohy a stíny pracující bez oddechu v jedovatém vzduchu, otráveném věčnými výbuchy ohně a vody spolu válčících. Musil by prý navštíviti tavírny kovů v Omaze na březích řeky Missouri, tento obrovský tyglík, v němž dobývají vzácných kovů z rud, vrhaných sem severními státy; toto podsvětí ovládané tmou, ohněm a zmarem, kde rozžhavené pece chrlí neustále proudy tekutého kovu do připravených vozíků, které zaviňují tak snadno jeho výbuchy, vražedné pro přisluhující dělníky: stačí krůpěj vody ve sběrači, aby vylila se žhavá láva kovová po nich a sežehla je. Musil by prý býti svědkem toho, jak umírají otravou arsenikovou lidé, určení k tomu, aby vysýpali obsah zvláštních pytlů, do nichž zachycuje se kouř komínový, obsahující jakýsi procentový zlomek zlata a stříbra, které by jinak vyprchalo. Musil by prý prožít, co prožil on, Lamberk, když mu v kterési důlní těžbě nedovolili, aby pokusil se ihned vyprostiti zasutého dělníka, poněvadž zastaviti stroje pro jedno číslo – a dělník v americkém průmyslu jest jen číslem – není tam zvykem; a tak přispěla pomoc jeho již jen mrtvému.

A k čemu prý to všecko? K čemu miliony lidí obětovaných bídnému živoření a předčasné strašné smrti? Aby několik tisíc bohatců žilo životem tupého přesycení nebo neplodné nervové horečky v stálé marné honbě za novými a novými sensacemi? Aby se mařily miliardy v pustém hýření bez krásy a síly? Kdyby byly na válku vynaloženy, lépe, tisíckrát lépe prý by bylo: padly by obětí slávě a cti a rozpoutaly by vichr, který by prometl zatuchlé morové díry hmotářského požitkářství a prochvěl je zase jednou tuchou čehosi jako polnice podnebeského světla slunečného. Není prý trapnějšího divadla na světě než pohled na malodušného člověka, který cítí se v bezpečí; jeho malá duše vyleze prý z něho jako dešťovka ze země po teplém lijáku a obejme slizkým objetím celou jeho hmotu tělesnou, kterou zbožní a k jejíž službě chce přinutiti všecko na zemi; jen hrozba, že jest kdesi jakási poesie v podobě moru, války, požáru, katastrofy a že může co chvíli vtrhnouti v jeho brloh jako soudce a mstitel, učí prý jej strachu a tím sebepoznání.

V Americe pochopili prý teprve, jak pouhý rozum, pouhá užitkovost, úvaha a přezvěd, obrácené k cíli nejbližšímu a cele hmotnému, brutalisují duši lidskou: mění prý ji ve stroj na výrobu největšího množství požitku, na procítění největšího množství rozkoše, buďtež požitek ten a rozkoš ta hrubě smyslné nebo zjemněle nervové a dojmové. Není prý nic strašnějšího na světě, než zvrhne-li se duše lidská, jíž jest žíti, aby byla zdravá, v bázni a naději a v službě velikých činů, a dá-li se v porobu rozkoše: vyčerpá-li se v této službě tělo, duše nestráví se prý v ní, žel, nikdy a otroctví jejího nebude prý konce, jako jinak nebylo by konce jejímu vladaření; i z muk pekelných, které mohly by ji snad očistiti a vytříbiti, dovede si ještě vyssáti kus rozkoše a zkaziti se jí znova.

„Věříš-li, končil Lamberk, „že zde zprotivělo se mně, sloužiti užitku lidskému a; rozumu lidskému, který se zapřáhl do jeho jha, neboť pracovati a nesloužiti tam jest nemožné? Věříš-li, že zde rozlámal jsem kteréhosi dne na padrť model svého vynálezu, poněvadž jsem pochopil, že byl by ujařmil o několik tisíc lidí více a získal o několik statisíc více zbytečného bohatství a tím dal příležitost vzklíčiti nízkostem, neřestem a monstrositám, které by jinak nevzešly v duších lidských?“

„Zde poprvé zatoužil jsem býti někdo, koho dnešní společnost nezařazuje a netřídí; pro něhož nemá jména, poněvadž nemá pro něho povolání. Byl bych sešílel v tomto prostředí o vysokém tlaku, kdyby nebylo hudby: ona vyvedla mne z pouště k živým vodám rajským, ona vrátila mne tajemství mého já, ona vyhloubila ve mně studny, odkud jest viděti i ve dne hvězdy. Ona byla jako rozševelené listí svatého stromu Igdrassilu, a já, hlavu maje opřenu o jeho peň, zíral jsem v úžasu, po létech a létech zase, jak stře se jeho koruna do všech hloubek, šířek a výšek kosmických a jak zachytává v sebe jako v síť světy nejvzdálenější. Tvořil jsem, třebas ne mocně a třebas v úzkých mezích, ale tvořil jsem přece; a tím jediné jsem se zachránil a obrodil, tím jediné přenesl jsem se přes chladnou sestárlou tíhu svého stínového položivota.“

A po malé přestávce s nasupenou tváří a tiše, jakoby mluvil již jen k sobě:

„To všecko vyhlíží ohyzdně, vím to: jako sentimentálnost a papírová romantika; ale není to sentimentálnost, ač to tak vyhlíží – v tom právě jest neslušnost situace, do níž jsem se dostal. Nejsem ani mentem sentimentální, naopak: sentimentalita se mně hnusí, jest mně odporná; nikdo není a nebyl v naší rodině sentimentální; rodina byla a jest výbojná, činná, tvořivá: statkáře, kněze a vojáky, dobyvatele, tvůrce, množitele života byť v malém, rodila a odchovávala posud. Můj otec jest první, kdo vystoupil z tradice: první inženýr v ní, první dobrodruh a konquistador, podnikatel smělých staveb mostních. Jest možno mluviti o romantice v jeho životě? V životě muže, který vybíjel svůj vnitřní nepokoj v návrzích a provádění odvážných konstrukcí nad vodami exotických jmen v cizích zeměpásech? Všichni přede mnou, i on ještě, pili přímo ze zřídla životního; neblížili se mu oklikou, nezachycovali jeho vzdáleného šumu nebo mlžného odlesku refleksí nebo kritikou. Proč já a právě já ztrácím toto štěstí životní? Proč mně prvnímu kalí se přímý poměr k životu? Nechci býti odsouzen, ani k vzbouřenectví, ani k snílkování, ani ke kritikářství a reformátorství životnímu – protiví se mně všechny tyto formy, jsou mně odvozené a seslabené. Miluji pouze sílu, nic než sílu a celost její – proč vniká do mne cosi, co mě chce rozpoltiti? Jak to pokořuje, hádati o sobě, že jsi nahlodán čímsi, čemu není jména; co snad jest kvas k básníkovi nebo k jinému umělci, ale možná také jen nervosa pozdního dědice stárnoucího rodu? Možná také jen únava vyčerpané krve rodinné, neosvěžené dlouho již přítokem pravého zdraví ženského, nebo dokonce první návštěva zakukleného šílenství, jež posedalo mého strýce Kašpara a jemuž unikl jen tím, že svlékl předčasně uniformu vysokého štábního důstojníka a vrátil se domů, na rodný statek, rýt zahradu a roubovat stromy a počítat večer brázdy na poli, vlastní rukou vyorané za den, s pohledem šťastně tupého obmezence? A přece: což jest možno nekritisovati, nepříti se, nežalovati? Nebo jest nutné a zdravé, příznakem zdraví, jíti předepsanou drahou a neviděti a neslyšeti, nechtíti viděti a slyšeti a dovésti neviděti a neslyšeti a opíjeti se prací a prací a prací; stavěti továrny a zlepšovati patenty, dopočítávati se klasických řešení problémů a kupiti peníze a peníze a v prázdných chvílích třebas i komponovati, jako jiní hrají v nich v karty? Jak odporné jest to všecko! A jak v jádře malicherné, jak pokořující! A nejhůře: cit nudy roste ve hrudi a otupuje se tvůj někdejší odpor k němu. Člověk zvyká si bezděky hře a diváctví: přihlíží k vlastní hře, v níž jde o jeho kůži, jako ke hře cizí: rozdvojuje se v herce a diváka, ale divák převažuje zvolna: baví více přihlížeti než hráti. A v tu chvíli jsi již ztracen: ve chvíli, kdy si zvykneš býti divákem vlastní bídy. Naplít na to, jaká ohyzdnost všecko,“ dopověděl hlasitěji, jakoby na omluvu a podával mlčky již ruku svému průvodci.

Setmělo se zatím úplně a oba přátelé došli k obydlí otce Lamberkova, k starému palácovému domu klidných linií a přísného profilu v široké, ale nehlučné ulici novoměstské. Měkké přitlumené světlo lilo se z několika oken prvního patra do zamženého jarního vzduchu a vřelo v něm tichou tesknou důvěrností. A zatím co mladý Lamberk stoupal poněkud unaveně po širokých schodech staré monumentální budovy, ne dost rozhlaholené a prohřáté dnešním úzkým šedým životem a proto působící ponuře a nepřístupně, představil si celou silou své mladé vášnivé mysli přísnou štíhlou dívku v tiché malostranské zahradě.

„Dovede mne sjednotit? Dovedla by mně vrátiti ztracenou celost? Jest z těch řídkých žen, které posvátným, světlým a širokým kruhem kladou kolem sebe záři svého melodického čela a v jejichž ifigenijské blízkosti usíná šílenství, uléhá zloba a ustupuje nemoc? Nebo z těch četných, jež rozpoutávají v muži všecky vášně sebeničivé nebo ulechtávají jej v tupou dřímotu?“

„Ne, nedávej mně jí,“ řekl po chvíli rozhodně, jakoby obracel se k někomu, k bohu nebo osudu. „Nedávej mně nic, po čem toužím. A nedej mně ani jí, a právě jí ne, poněvadž po ní toužím. Ne, není mně přáno spočinouti ještě, a příliš mnoho dravčích pudů vře ještě v těchto žilách. Pokavad se nevylijí a nevybijí, nebude pokoje, a snad nebude ho ani, pokavad nezabijí buď mne nebo –“ nedořekl ani v duchu, zachvěl se a vběhl prudce do pokoje, jakoby utíkal od své nedomyšlené myšlenky.

Otec očekával jej již k obvyklé večerní partii šachové. Ruce maje složeny za zády, což bývalo u něho výrazem zadumání nebo rozpaků, málo nad průměr, s hlavou suchou o čele lehce šikmém, povolivším již z prvního soustředění, o tváři hladce holené, zatížené čelistí mocněji vyvinutou, než bylo úměrno, o kulaté výbojné bradě, přecházel pokojem krokem poněkud rychlým a tvrdým, krokem, jímž chodívá vždycky první generace, krokem, který příliš spěchá, neboť neujistil se ještě vším, čeho dobyl.

Pohleděl na syna zrakem, jenž přicházel z větší dálky než jindy, zrakem proti obyčeji poněkud roztržitým a méně zpytavým než jindy.

Pozdravili se stručně a potřásli si rukama. Teprve, když sedali k hracímu stolku, objevilo se z jakéhosi spěchu, nepřiměřeného situaci, že jest mezi nimi napětí, ale že překonávají je jako opravdoví gentlemeni.

Usedli a hráli mlčky; ale zatím co jeden odvažoval tah, druhý snažil se proniknouti bytost druhovu, vmysliti se v ni a vcítiti se v ni úpornou vůlí.

– Hle, můj otec sedí přede mnou, pravil si syn; tyto žilnaté stařecké ruce, které se již chvějí, zdvihajíce figuru, jsou ruce muže, z něhož jsem vznikl a jehož bytost, byť přeměněnou, dovedu snad o několik let nebo desítiletí dále, za práh jeho smrti a zániku. Co vím o něm? Jak jej chápu a jak mu rozumím? Neznám nic skoro z života jeho před čtyřicátým rokem, kdy vyhledal si ve svém rodném kraji velkostatkářskou dcerku, o osmnácte let mladší jeho, která byla mou matkou a zemřela úplně jím podmaněná, jak se zdá, a jemu připodobněná při porodu druhého dítěte, v jedenáctém roce svého manželství. Co žil před svou ženitbou? Práci, svou práci, výboj své práce, není pochyby, ne: víc: vášeň svého života a díla. Byl on a jest on posud Někdo; někdo, kdo nepřijímal svého osudu z vnějška, někdo, kdo vytvářel si jej někdy bojem s životní látkou, jindy spoluprací s ní. Prorazil on první tradici starého zámožného statkářského rodu, jehož členové žili generaci po generaci aristokraticky uzavření, věrní starým řádům a setrvační v starých věrách, vzdělávajíce půdu svých otců a občas ji i střídmě přimnožujíce; volíce výjimečně i povolání vojáků nebo kněží, ale i tu tradičníci, netvořící nových ideálů a hodnot životních, nýbrž sloužící odvěkým příkazům kázně a poslušnosti, přizpůsobující bez nesnází a pochyb své životy zděděným představám cti. On první vybočil z drah rodných, on první vyrazil vášnivě v před, nashromáždiv v sobě, nevím, jak, více ohně, více energie, více touhy po činnosti, více vášně a více důvěry v život než jeho předkové; nebo byl to snad jen marný neklid, prázdný nepokoj, byla to snad jen pustá dobrodružnost, cosi pathologického, maskovaný úpadek síly rodové? Ne, nikoli: byla to opravdová síla; kladná síla; nic víc a nic méně než síla. Síla, které bylo překonati nejrůznější překážky, síla, která milovala i těžký život za nesnadných podmínek vděčně jako předurčené jeviště svého působení, síla, která měla i tvůrčí obraznost, ne ovšem samoúčelnou obraznost vidin, nýbrž obraznost skutečnosti, vědomí přeměn, které dřímaly v hmotě a jimž ona pomáhala, aby se zrodily a vykuklily. Vnesl v technickou práci svého oboru a své doby cosi jako zárodek nové metody a nového stylu, zvláštní způsob, jak nazírati a řešiti její problémy, jak odpovídati na otázky, které klade svým pracovníkům. Tedy síla, opravdová síla, snad tápavá ještě a brutálná ještě, ne zcela osvobozená a vykvašená, ale přes to, síla: ne romantika, ne dobrodružnost, ne hazardnictví; nic literárního, nic odvozeného; nic, več by se byl vemluvil a vesnil; nic, čím by se byl nemohoucně dráždil nebo slabošsky pokoušel. Bylo v něm jakési opravdové plus síly nad sílu jeho předků: a toto plus vedlo jej přirozeně k tomu, že stal se dobyvatelem hmoty, kde dědové jeho byli jen jejími strážci a vzdělavateli.

Vidí to i z poměru, který zaujal k němu, Frankovi, svému synovi, hned od chvíle, kdy mu vstoupila na mysl možnost jeho bytí. Ženil se ne z lásky, nýbrž účelně: chtěl míti dědice, chtěl založiti dynastii; důkaz, že energie rodová vzala v něm nový směr, směr, který cítil hluboce a uvědoměle nejen jako oprávněný, nýbrž jako dosti silný, aby směl pokládati jej za trvalý a přesahující jeho osobnost. A věren jsa své myšlence, choval se důsledně k Frankovi již od dětství jako k jakéhosi druhu korunnímu princi nadosobním sebepřemáhavým způsobem: viděl v něm dědice, pokračovatele dynastie, ne syna, ale osobnost. Nehrál si s ním, nelaškoval s ním, vyhýbal se záhy všem důvěrnostem i vší citovosti: obcoval s ním skoro výlučně mediem rozumu a vůle; vštěpoval v něj záhy vědomí poslání; snažil se vypěstovati jeho vnímavost pro účelnou krásu přesných a přísných řešení matematicko-fysických nebo směle výbojných konstrukcí technických a odvrátiti jej tak od vší krásy sentimentálné a smyslové; záhy burcoval také jeho ctižádost a záhy nabízel se mu za soupeře a závodníka v úkolech naukových a vědeckých.

Jakýsi stín padl tím na mládí hochovo a zmrazil jeho lásku k otci, kterou se k němu pial v časném dětství. Ale později, když mladý muž, jedinečně uzpůsobený vším, vědomostmi, kázní své povahy, k úkolům moderního těžitele z přírody, plnil i nejobtížnější požadavky, které kladlo na něho povolání otecké, kdy myslil a tvořil i v jakémsi smyslu v tvrdé odbojné hmotě, kdy pocítil první opojení ze svých úspěchů, ceněných odborníky, poklonil se v duchu způsobu výchovy otcovy jako promyšlenému uměleckému dílu: pocítil jej jako cosi krásného v jeho střízlivosti, jako něco čestného a cudného a cítil tak až do chvíle, kdy znechutil si své povolání jako netvoři ve vyšším smyslu slova; jako opakující a prodlužující vládu hmoty nad duchem, přes to, že se tváří, jakoby přemáhalo jím přírodu. „O jaké krásy, jichž se nikdy nedomyslím a nedohádám,“ říkal si nesčíslněkrát v poslední době, „podvedla mne tato ne výchova, nýbrž dressura! Jaké prameny podvědomé krásy a síly, vlastního tajemného a svatého zdraví celé bytosti zasypala ve mně na vždy, ano na vždy, neboť dokopám-li se jich snad i kdysi, nebudou to již ony, nýbrž jiné vody, z nichž byly vyplašeny všecky najady, zřídla umělá, odsvěcená nešetrným násilím rozumu a hlukem jeho díla ze své milostné léčivosti.“

A přece i dnes, zahleděv se na caesarskou hlavu svého otce, pomátl se v duši a rozkolísal se a tázal se znova, po několikráte již v posledních dnech, nemá-li pravdu přece on, otec, a není-li syn úpadkem vedle něho; nehovoří-li z něho jen zakuklená slabost, zapíraná barevná a zajímavá nemoc, pestře vystrojená smrt. Dovede opravdu tvořiti ve vyšším smyslu a ve vyšším stupni než on; žíti zmocněněji jiný a vyšší typ životní, než jaký žil on?

A zatím co hlavou synovou šly tyto myšlenky, otec zabodával v pausách často zpytavý hled na jeho schýlenou lebku a hovořil sám k sobě:

– Hle, můj syn, kost z kostí mých a krev z krve mé, a dnes poprvé ho nepoznávám. K dědictví svému jsem jej vychoval, a on jím dnes povrhl; a tváří se, jakoby netušil, že pohrdl tím celým mým životem, tím, co v něm bylo nejlepšího a nejcennějšího. Sepial jsem své mužství kázní, o níž nemá snad zdání; svody přistupovaly ke mně, ale myšlenka na něho zapuzovala je. Mé mládí bylo temné a bouřlivé a hrozilo roztříštiti mou osobu jako var nádobu, o stěnách příliš křehkých; a já stvořil jsem si syna jako soudce nad sebou, kterému chtěl jsem jednoho dne složiti účty ze všeho konání svého: toho dne, kdy by vykonal čin, jímž by mne zastínil. Jako soupeři a vítězi chtěl jsem vzdáti se mu: a domníval jsem se, že vítězství jeho a vykoupení moje jsou již zcela blízké. Všichni v našem rodě měli nebezpečné mládí, mládí nenasytné jako oheň a mučivé jako úpal; a všichni v našem rodě v mužství a stáří odpykávají si jeho viny a vykupují se z jeho svárů; a všichni užívají jeho hříchů jako schodů, po nichž stoupají k obzíravému a klidnému kmetství. Zlá, dravčí jest síla Lamberků a tryská ráda nejprve vášnivým, kalným a přerytým proudem zločinu a viny, aby teprve později učistila se a uklidnila v souvislý stejnoměrný tok dělné činnosti; tak bylo s dědem mým, tak s otcem, tak se mnou. Děd neustal v mládí, pokud nezničil svého soka v lásce, který jej urazil, a v stáří pomáhal tajně vdově a dětem svého nepřítele; můj otec prohýřil v pětadvacátém a šestadvacátém roce skoro třetinu statku, ale mně odevzdal jej větším, než jej přijal od děda; a já? Dvě ženské mrtvoly střehou práh mého mužství, předěl mého jinošství a mého věku dospělého; dvě mrtvoly utracené pro mne hříšně a marně; ano, žel, třikrát žel; ale mužství mé jest čestné, vyplněné dílem a starostí o rodinu a o výchovu synovu, prosté každé příhany, malé i velké, čisté od skvrn, jimiž potřísnili se více méně všichni mí soudruzi, jak je znám; a stáří mé, jasné, přemítavé a dalekozraké, touží usednouti na prahu domu synova, kde vane dech od úst spících dětí a ženy i čeledi, opříti zvrácenou šedou hlavu o veřeje a pohroužiti zrak do věčných hvězd, které rozrojila nade mnou noc, zatím co údy moje proniká zvolna ledový chlad, tak lahodný po dni tak znojném, a ony stydnou, a kamení jako má připravená deska náhrobní, na niž smrt píše mé jméno do jinovatky.

A hle, on boří dílo mého života. Proč? Z rozmaru? Z nutnosti? Nevím toho. Mýlil jsem se snad v něm? Není snad z té jadrné látky, z níž musí býti dědic, aby donesl myšlenku otcem předanou o lidský věk dále? Nemá mocných plecí Atlantových nebo nemá jeho trpělivé duše, neboť myšlenka otcova tíží mnohem více než myšlenka vlastní a promrzí se a znudí se mnohem dříve než myšlenka vlastní, a muž odkládá ji rád jako žena dítě nemanželské? Nebo procitla v něm snad a ožila v něm snad kletba rodová, kletba lamberkovská: jest mu nutno dopustiti se viny v mládí, aby ji odpykával životem? Musí ustrojiti si v mládí mračna, tmu a bouřku, aby bojoval s nimi celý život a aby teprve v stáří rozplynuly se jejich poslední šmouhy a cáry v nesmírném vysokém křišťálném poháru vroucích světelných nebes západních? Jest mu třeba zločinu, aby mohl dožít se vykoupení a dobojovat se smíru? Ale proč vybírá si předmět své viny právě ve mně? Proč chce dopustiti se jí na mně? Proč ne jinde, mimo mne? Osud jest mně dlužen klidné stáří věnčené pokojem; proč vztahuje on ruku právě po tomto nejchudším a nejprostším vínku? Proč? Co láká jej na něm? Nic než to, že chtěl jsem jej vplésti do svých šedin. –

Dohráli, a starý Lamberk proti obyčeji vstal prudce od stolku, odstrčiv jej lehce od sebe nervosním pohybem a rozchodil se po pokoji chůzí zřejmě obtíženou smyslem a záměrem. Suchá rozhodnost zanítila se v jeho zapadlých očích a tvář pobledla; byl z energického rodu dobyvatelů, vojáků a vládců, muž vůle a činu, z těch, jimž krev v rozhodných chvílích hrne se k srdci a odbarvuje líc. Stanul náhle těsně před synem, který instinktivně povstal, a řekl hlasem úmyslně přidušeným:

„Jest třeba rozhodnouti se, Franku; není možno váhati déle. Přijmeš nabídku firmy Laneovy? A odjedeš pozítří do Skotska?“

„Řekl jsem ti již, otče, nemohu: jest to neodvolatelné. Mám své dílo a nemohu je dokonati než zde, v tomto starém městě, které jest mně i blízké i vzdálené zároveň, hovoří ke mně ve svých chvílích přátelsky a laskavě jako děd a odmlčuje se ve svých chvílích významnými zámlkami jako milenka, jež nemůže se překonati a sní o zradě i v tvé přítomnosti. Tvořím symfonii, nemohu pracovati ve tvých závodech a podnicích: vystřebaly by ze mne všecko, co mám ještě ze síly a duševního zdraví.“

Tvář otcova zkřivila se v ledový odmítavý pošklebek, který urazil syna víc, než chtěl a zamýšlel.

„Víš, co ničíš touto chlapeckou svéhlavostí? Dílo, jehož rozměrů netušíš, plán, jenž ti uniká velkolepostí své skladby. Myslil jsem ve velkých liniích, nově a silně, zcela jinak, než jak myslelo se posud v našem rodě; předjal a předzvěděl jsem dílo příštích generací, a v dalekém budoucnu zakotvil jsem své srdce na kotvu nejtajnější šílené naděje. Tys měl býti, ne, ty musíš býti mostem, po němž půjde má myšlenka zasnoubit se s mým snem. Ano, snem, nesměj se; jen tento sen jest hoden toho jména; sen tvůj, a vůbec sen váš, vás mladých, jest jen prázdné a pusté snílkování. Vyvinul jsem v sobě a zorganisoval jsem v sobě nové energie; přetvořil jsem v sobě a zocelil jsem v sobě nejisté a rozkolísané síly rodové; dal jsem staré životní vůli naší nový směr a ráz; vykoupil jsem ji z jejích rozporů a protikladů: chtěj jen uvésti se se svými záměry v soulad s ní, a přenese tě přes život jako křídlo ptáka přes propast. Hlavní a největší překážky překonal jsem svou osobou a ve své osobě za budoucí: pro tebe jest dráha již upravena; proč nechceš jíti jí?“

„Snad právě proto, že jest upravena. Má hrdost nenávidí upravených cest. Nemohu sloužiti tvé myšlence: mám svoji.“

Jakýsi vnitřní mráz dotknul se mžikově otce a prochvěl jeho kořeny. Pochopil ne rozumem, ale pudem, že vývody jeho vybouřily bezděky všecku pýchu synovu, pýchu Lamberkovskou, na jejíž temné dýmné opilství mladého třeštivého vína upomenula jej závrať této chvíle. Lamberk proti Lamberkovi: cítil, jakoby se sám rozpoltil ve dvě půle, a ze synovy tváře, znetvořené vnitřním napětím a předrážděním, zadychlo na něho v tu vteřinu jako z výhně pekelné celé jeho obžerné mládí, rozběsnělé ve všem rouhačství a ve vší svatokrádeži. Třeštil chvíli zrak na syna jako na přízrak.

„Nevěř jí,“ dobyl posléze ze sebe po dlouhém mlčení jako parný ústupek rozumu. „Jest jen jedna myšlenka hodná dnešního muže, a tu máme společnou, v ní a jí jsme bratři: podrobit hmotu, ovládnouti zemi, uvolniti a urychliti oběh všech jejích sil, zapřáhnouti je před vůz své hrdosti a uraziti tak za hodinu více, než urazili předkové naši za tři dny.“

A syn, také po pause, v níž jakoby slezl tři schodové spirály jakési bábelové věže, zdaleka a nepřítomně:

„Ne, vozil bych tak na bleskovém voze jen svou bídu, nudu a smrt.“

Stud, že marně pokořil se před synem, rozlil nach po zbledlé suché tváři starcově.

„A kdybych ti poručil,“ vybuchl, třesa se na všech údech a zdvihaje pravici jakoby k ráně.

Frank přistoupil těsně k otci a ožehuje jej svým temným, nyní až zdivočelým zrakem, „opovaž se,“ rozdrtil mezi zuby. Ale v tu chvíli rozstoupli se již oba muži, zahanbení, před mladou dívkou, která jedva slyšitelně vstoupila do pokoje. Byla to Michaela Lamberková, druhé dítě starcovo. Útlá a blouznivá, štíhlá jako prut, o velikých modrých očích, zvětšených ještě vlhkou teplou září, jež jakoby tížila svou přílišností její úzkou podélnou tvář, přecházela tichým starým domem jako stín a prochvívala jej jako světelný akkord. Žila duchovým životem, plachá, hrdá a uzavřená před světem, který zahlédla posud jen z daleka jako mučivý mrak dýmné hrůzy a ošklivosti; ale pohled ten stačil, aby ji zmrazil odmítavým odporem. Žila zasvěcena jakémusi řádu, kterému nebylo jména a jehož řeholi sama si vytvořila: hudba, poesie, meditace, nepojmenovatelné rozkoše a úzkosti zmítaného srdce, plesy, vzněty i trudy duše příliš sebou zabrané a opojené vyplňovaly její život, a setkaná s díly básnickými nebo mystickými a náboženskými určovala jeho směr jako u jiných lidí setkání s živými osobami. Ta neb ona sloka Keatsova a Swinburneova nebo Baudelairova a Verlainova byla jí velikým citovým dobrodružstvím; a ta neb ona passáž z Bruknera nebo Mahlera, ta nebo ona píseň Wolfova byla jí zasvěcením skoro nervovým a přinášela jí zjevení, které chránila v sobě jako závazný slib osudu. Otec, tvrdý a přísný k synovi, býval k ní vždycky něžný a obklopoval ji s jakousi přílišnou, jakoby provinilou ochotou vším přepychem; její přání byla mu rozkazem, její rozmary zákonem; ale ona milovala jediné bratra podivnou zbožňující láskou k obětem ochotnou, ano dychtící po nich, čistou a vášnivou zároveň. Cítila k bratrovi churavě hrdou lásku jako k poslednímu představiteli svého rodu, který jí byl jedinečný, oddělený nepřestupnou propastí od ostatního lidství, pyšnou lásku knížecí výlučnosti, jíž milovali své bratry některé princezny starořecké; a vedle toho i osobnostně jako jedinou skutečnost, která dovedla přistoupiti k jejímu citlivkovému srdci a nezraniti ho. Tato láska byla jediné, co v ní přesáhlo sen, aniž dotklo se života; a tak slila v sobě světlou duchovou vrouc nost s jakousi temnou krůpějí slastně mučivé touhy, jež nepřestala býti vzdálenou tuchou a nejasným podobenstvím. Nerozrazila její uzavřenosti ke světu a životu, naopak: utužila ji a sevřela ji výlučností až churavou; neprohřála zvláštního řídkého, čistého a cudně chladného vzduchu, v jehož vysokém pásmu žila a jehož mediem obcovala s fantomy velikých mrtvých duší, ale rozsvítila duhu zrádné přeludné krásy na temném pozadí její melancholie.

„Otče, Franku, jaká hrůza,“ zaplakala Michaela a rozeštkala se dlouhým, mučivým nervovým záchvatem.

‒ ‒ ‒ ‒ ‒ ‒ ‒ ‒ ‒ ‒ ‒ ‒ ‒ ‒ ‒ ‒ ‒

Za půl hodiny seděl otec Lamberk podlomený v hlubokém křesle své pracovny, maje tupý pohled zarytý do země jako pokořený vinník: v ústech měl chuť blínu, a co třeštilo mu hlavou, bylo zoufalství nahé jako mráz a temné jako smrt.

„Nemám dětí,“ opakoval si temně, „nemám dětí: do jednoho z nich vložil jsem všecky sny své síly a pýchy, na druhé snesl jsem všecku svou lásku, něhu i slabost, a povrhly mnou obě. Osud svých snů, svých choulostivých zimomřivých snů stařeckých, které potřebují tolikeré pozornosti a šetrnosti, vložil jsem do jejich rukou, a hle, ony hrají jimi v míč.“

A zatím v dívčím pokoji Michaelině konejšil Frank svou sestru, ležící na pohovce s tváří zarytou do polštáře a s ramínky potrhujícími sebou v bouři již doznívající, tím, že improvisoval na klavíru vášnivou skladbu, zdlouha z temna se prodírající, plnou odskoků, jakoby chtěla ztratiti se sama sobě, a propadající se chvilkami do záhadných a neurčitých pomlk.

Michaela poslouchala dlouho mlčky a zdvihla na konec svou tvář, která měla v tu chvíli něco z polovědomí květinového kalichu, zvítězivšího nad dlouhou urážkou deštivého dne, a jejíž úsměv, odpoutaný od žalu, napojil se již první krůpějí snové krásy a volnosti tvůrčí.

„Franku, jaká hrůzná věc jest život,“ promluvila slabě ze stísněné hrudi po několika vteřinách, v nichž hledala sebe celým úsilím své vůle. „Kde jest hudba Orfeova, která spoutá všecko temné šílenství našich dravčích pudů? Kde tóny, v nichž zjihne všecka naše hrdost, v kterou jsme vkováni? Slyším řetězy, které mne objímají, slyším, jak řinčí a zvoní. Nalezni magické slovo, zaklínadlo, v němž se roztaví a jímž spadnou s mých údů; a nalezni melodii, kterou se rozplynou a odtekou, jako odplývá na jaře led, věznitel řek dlouhé a dlouhé měsíce.“

„Ne, Michaelo, já zpívám posud zvrácenou rozkoš našeho srdce, jen zdánlivě tak něžného, rozkoš srdce libujícího si v kontrastech a opíjejícího se jimi tajně. Temná řeka silné vůle prostupuje posud naši bytost a podemílá její břehy a rve ji ve svůj mučivě horoucí vír; a jediné utišení, v něž mohu doufati, jest posud jen utišení půlnoční, kdy ustydne pod ledovou tříští světel nebeských, jež ponese na své hladině. Jest nám souzen kdy jiný mír než toto chladné zkonejšení půlnoční? Nevím; vím jen, že v slabých chvílích touží po něm naše srdce, ale že přijdou vždycky chvíle silné, jež zastydí se za své měkké sestry a zradí a zaprou je.“

Trvalo několik dní, než starý Lamberk sebral své síly a připravil se k odjezdu, ale odjel přece konečně kteréhosi mrazivého jitra do Skotska ke svým velkým podnikům stavebním, vzpřímený, zdánlivě nezkrušený a hrdý. Avšak pohled jeho na peroně nádražním přenesl se přes syna a dceru, kteří jej formálně vyprovázeli, a stanul dlouho u starého sluhy v pozadí, tetelícího se jitřním chladem a rozmrazeného jím až do starých vystydlých kostí, jemuž nedávno zastřelil se jediný syn po životě marně utraceném, a objal jej dlouhým bratrským objetím.

III.

„Přepadl mne tenkrát jako dravec“, opakovala si dnes již po kolikáté skoro nevědomky Kornelie, seštíhlená ještě novým smutečným rouchem, zachvívajíc se zimou v břeskném jarním slunci, jež vpadalo do pokojů zpustlých smrtí matčinou. Teprve dnes, v tomto slunci, prosvitnuvším z mraků a chmur několikatýdenních, rozstoupil se byt ve zvláštní, podivně teskné prázdno, jakoby ho byl naplnil paprsek světelný dálkou své nekonečné pusté pouti.

Bylo to slunce pobledlé ještě a při vší výbojnosti jaksi duchové, slunce, jež tvoří fantomy spíše než měsíčná noc a dotýká se víc než ona brány zmučeného srdce a rozezvučuje je, zakuklené v útočící vlnu snů a vzpomínek, s nimiž dovede se tak snadno spojiti. Přesladké sváteční ticho, uvědomující se samo sobě slabým cvrlikáním ptačím, leželo nad uzavřenou zahradou i celým prázdným okolím a nalévalo se chvílemi jakoby mocným příbojem, až zdvihalo dům a unášelo jej jako loď i s Kornelií daleko od lidí na bezestopé moře. Ticho a světlo, slité v jedno, vřely a šuměly chvílemi jako pobouřený roj včelí v horkém červnovém dni v mysli nedávné mladé ošetřovatelky, bděním předrážděné a utrpením zmučené a tupě zahleděné nyní do proudů slunečných.

Kornelie žila od setkané s Frankem Lamberkem rozdvojený život: stále ležel na ní skoro jako ruka jeho klidný a živočišně teplý pohled a vlastnil si ji vlastnictvím, jehož nebylo možno setřásti. Konala všecky své povinnosti k nemocné matce přesně, spolehlivě a věrně do posledních sil, až klesala únavou, ale to všecko, ku podivu, i věrnost i spolehlivost, ano i láska a bolest její zdálo se jí do značné míry automatické a jen z půle pravým vlastnictvím její duše: druhou, a jak se jí zdálo, závažnější půli věznil onen neodpustitelně a nestoudně pokojný a sebevědomý pohled. Marně klečela před ním, marně spínala ruce k němu, marně plakala pokořující slzy: byl zde a neopouštěl jí; stál nad ní a ovládal jí.

A byl zde i nyní, dnes, v tuto chvíli s určitostí a naléhavostí větší, než kdyby byl přítomen hmotně. Ano, stál nyní za ní, srdce jeho bilo a tvořilo život, a jeho oči, velké dobyvatelské oči, oči poloboha nebo objevitele nových pevnin, spočívaly na ní; věděla i ve snu, že stačí ohlédnouti se a že jej spatří v pokojném proudu jeho teplého pohledu jako hvězdu koupanou a nesenou vlastní září. A cítila v bezejmenné hrůze v tu chvíli, že bude tak již pro vždy: že kdosi přeložil pramen jejího života, že tryská nyní z cizího srdce a z cizí hrudi a že bude žíti jen potud, pokud dovolí jí, napájeti se z něho. Ne, slunce není již zdrojem života, bylo-li jím kdy; slunce, které sem nyní vtéká, jest jen osvětlením jevištním, přísvitem, který volá a láká mrtvé stíny a dává pohybovati se jim a tančiti jim pitvorný menuett. Ne, slunce není než obrovská lampa, která polévá stejnou výsměšnou září živé i mrtvé, včera ssínalou, křečí strhanou tvář matčinu, dnes rozžhavenou líc dcery, odpadlé od slibů, jež dala své umírající rodičce; ano: lampa, stíny, osvětlení, klam a mam, smrt, sen a zrada. Ale život, opravdový život, opravdová skutečnost lije se jen a živí se jen z teplého, pokojného pramene jeho zraku: kdyby vyschl, pohasl by život a setlela by jeho záře.

Jakási bezpomoc, bezradnost a závislost padla na ni v tu chvíli tak přesvědčivě, že cítila, jako by ji podemílala lehká závrať. Zvuky nepravděpodobné, z nesmírné dálky hluše přicházející, vrátily ji životu a naplnily ji zároveň odporem k němu. Vznesla příkře hlavu, odtrhnuvši ji skoro násilně od svých mučivě slastných vidin; a lehký výkřik vydral se jí z hrdla, když uzřela před sebou plavého mladého muže, jakoby větrem sem zaneseného. Trvalo několik vteřin, než pochopila prostou skutečnost, že zapomněla zavříti dvéře bytové za služkou a že Ješuta, pozvaný jí na dnešní odpoledne, vešel neohlášen a bez překážky a překvapil ji v jejím snovém bacchanale. Podala mu rychle ruku, ale provinilý nach vystřelil jí přes to bezpříčinně do tváří a zmátl i návštěvníka; a trvalo chvíli, než nalezl svůj obvyklý klid i monotonní spád hlasový, jímž hovoříval s mladou přítelkyní o nadějích i trudech svého povolání, o své práci a dějin české protireformace, o jiném svém plánu k dějinám pražského baroku, o směrech a sporech mezi historiky, o hypotesách a metodách vědeckých, o svém pojetí určitých dob, o logice a filosofii dějinné, o všem, co zajímalo sice její intelekt, ale co klouzalo hluše jako stín mimo její duši; co zdálo se jejímu nitru mátožnější a lhostejnější než mlhy loňského podzimu a co přece, k jejímu podivu, rozehřálo občas jejího hostě a vdechlo slabý churavý ruměnec v jeho bledou líc.

Ješuta navštěvoval mnoho a pravidelně poslední dobu Kornelii, a dívka, otupělá bolestí, přijímala jej s trpností, kterou si vykládal křivě jako zájem; a občasná jiskra, rozdoutnavší jeho bledý mělký zrak, tryskala z pošetilých nadějí, jež vytrvale rozdmychovala jeho oddaná, slabošská a pokorná touha. Ještě týž večer, kdy seznámil Kornelii s Lamberkem, vrátiv se domů a dříve než se ponořil do obvyklého studia, předjal jakousi bleskovou předtuchou dosah svého činu a zalitoval ho pokořeným tísnivým studem, k němuž přidružila se slabošská, podryvná a mdlobná nenávist k mladému inženýru, nezpůsobilá, aby vydala plamen mužného otevřeného odboje, nýbrž stravující sebe samu v plíživém dýmu závistné zloby.

Ješuta ustanovil se hned tehdy, že napraví, pokud možno, svůj nepředložený skutek, že nepřipomene Kornelii nikdy ani jména Lamberkova, na případné její dotazy po něm že odpoví vyhýbavě a neurčitě a sám že zabaví ze všech sil mladou dívku, opřede ji svou pozorností, upoutá svými hovory; a poněvadž Kornelie opravdu nikdy ani z daleka nenarazila na jeho soupeře, uspala se podezíravost Vítova a zadřímla v jakýsi pokojný sen, který blížil se chvílemi při vegetativné povaze tohoto člověka až štěstí. Ale stačilo mu, potkati kdysi náhodou na ulici Franka, aby zrozpačitěl před ním jako před někým, kdo zná tvůj tajný hřích. „Proč jsem jen takový prokletý slaboch“, lál si, odcházeje od něho; „a proč nedovedu čeliti mu vzdorem a chladem, položiti svůj tvrdý pohled mezi nás jako příkop pevnostní?“

„Není na světě jiné viny než slabost,“ mumlal po chvíli polohlasně jako trapně nahou sentenci, která pokořuje svou mrazivou jasností; sebemrskač, jakým již byl, neodolal a přešlehl se jí jako důtkami. A ne již tucha, ale jistota, že ti dva, Kornelie a Frank, jsou si předurčeni a že on rozlučuje je od sebe a těží z jejich odloučení, prošla mu myslí. „Ano, touží po něm, nyje po něm, celou svou bytostí, vší její polaritou jej volá a vábí a láká. Ale neláká tím k sobě své záhuby?“ Zadumal se na chvíli: „Nemá-liž Frank Lamberk pohledu, který mámí ženy a klade se pokojně a bezpečně jako teplá ruka pánova na ně a vlastní si je ve vlastnictví, z něhož není úniku? Nemá-liž tvrdé duše vladařské, která jde jen za výbojem a jíž vláda jest totéž jako rozkoš; a která nezná spočinouti, pokud mihotá se v ní poslední jiskra síly a života? A nemám-liž já práva, ano vlastně povinnosti, oddalovati ji od jejího neštěstí? Stavěti se překážkou mezi ni a její zhoubu?“

„Pokrytecký moralisto,“ zasmál se za chvilku skřípavě sám sobě. „Jesuito, jesuito! Víš sám nejlépe, jak prázdné jsou představy a jak pustá jsou slova jako štěstí a neštěstí, prospěch a škoda! Víš sám, že jen jeden pojem rozechvívá a rozehrává tvou mrtvolnou, zatuchlou duši, že jen jedno slovo zní tvému sluchu plným přízvukem kladiva, dopadajícího na kovadlinu a krušícího všecko, co jest mezi ním a ní: Osud. Nevěříš jinému než jeho smyslně hrůzné nutnosti, ty, nevolníče churavých nervů, příliš pozdní syne otce příliš starého! Jsi celý vyplněn touto věrou slabochů, český maloměšťáčku, špatně přebarvený v modernistu! Nevolníče z nevolného národa! Več jiného možno ti věřiti než v osud? Desetkrát a dvanáctkrát přenesl se v posledním půl třetím stu let přes malomocné porobené lebky tvých maloměstských dědů kopyty koňskými i palaši jezdeckými, a tobě, tobě vrodil se již v duši při jejím početí, jako ona vtělila se v tvé slabé ubohé tělo, nejhorší jeho nemoc a nejzbytečnější jeho neřest.“

A na ráz stanuli před jeho duševním zrakem jako utopenci z vod vyplynulí jeho děd a praděd, jak znal je oba ze svých dětských let, skoupé, sobecké, vysoké a suché starce, zaujaté cele množením statku, otroky hroudy a syny strachu, neznající velikých vášní, oddané jen malému tajnému, zatuchlému hříchu; a vyvstal i otec, jenž odtrhl se první od půdy a rozpadl se, první svého rodu, se svým lidem a ztratil tím poslední špetku síly a velkosti, která vrhala chvílemi ještě hasnoucí pablesky na jeho předky, byť pošlapané a ponížené; člověk zcela již změšťáčtělý, porušený velkoměstem, jímž prošel ne beztrestně, a načpělý jeho potměšilou chytrostí; svědomí rozeklané, snoubenec, jenž přestoupil ze zištnosti z protestantství ke katolictví, aby oženil se s bledou, churavou a obstarožnou dívkou z místní měšťanské šlechty; nedůstojný manžel, jenž zrazoval pak svou povadlou choť s tmavou animální služkou cikánského typu a který vystavěl pro ni a své dva levobočky domek na třešňové stráni nad mlýnem, aby napodobil takto sousedního šlechtice, odměňujícího podobně své milostnice; rozlomený sedlák bez pýchy stavovské a rodové, jemuž bylo potřebou, vynášeti se nad své okolí, a který nedovedl toho jinak než tím, že zvával si na dlouhé kvasy a pitky městské úředníky a chlubíval se pak jejich přátelstvím, zrozeným z opilství a pracně udržovaným dary a nesplatnými půjčkami; a posléze slabošský hypochondr duše a těla, jenž postonával sobecky s piplavou důležitostností, jako malodušný a zbázlivělý utíkal se nyní sobecky ke knězi jako k pojišťovateli proti hrozivé a nejisté budoucnosti.

Proč nejsem z lidu, proč jsem z polopanstva? Proč prvotné, ostré a spolehlivé instinkty mého rodu byly otupeny a uspány tímto nesmyslným sňatkem vyvráceného sedláka s bezkrevnou odumírající poloprinceznou, polojeptiškou, za níž rozumní rodiče byli by zavřeli vrata klášterní, ale před níž jen šílenec mohl otevříti dvéře ložnice manželské? Proč mne nenaučili v mládí užívati rukou a nohou a pěstí a nehtů, proč mne učili choditi po chůdách, proč mně oblékali rukavice, proč mně halili krk v shawl, proč mne zněžnili a seslabili? Proč mne nenechali buďto zahynouti nebo ozdravěti venku, v tahu větrném, ve rvačkách a bitkách s jinými hochy vesnickými? Proč proti mně, slabému od narození a churavícímu celé dětství, obrátila se ta trocha energie matčiny, aby mne věznila doma, aby mne ničila za záminkou, že chce mne ochrániti od možného úrazu nebo tušeného nastuzení? Proč já právě musil se státi obětí její modlářské vášně, oblékati a strojiti čistotně a zdobně svaté loutky, kterou proslula již ve svém mládí? Proč mne postavila na mrtvolný oltář své opičí lásky tato nemateřská bytost se zvrácenými instinkty; proč ona, která nesnesla vedle sebe samostatného života, silné druhé bytosti, obklopovala se stále mnou a neustala, pokud mne neumrtvila v zdobnou a čistotnou a trpnou loutku, jež se bránila stejně málo jejím neustálým převlekům jako jejím plánům a snům životního určení?

Jak záviděl vždycky instinktivně, hned od dětství, svým chudým, ale zdravým a křepkým polobratrům, bastardům svého otce, tuženým záhy ve vší nepohodě životní, již jakoby osobní statečností chtěli dobýti si cti, které odepíral jim zatuchlý domov a jeho mstný řád právní a společenský! Jak tušil v nich hned od počátku příští pány a vladaře životní, kteří budou dobývati a množiti, kde on bude ztráceti! Lačné barbary vedle unaveného resignujícího dědice čehosi, co nachýlilo se k pádu! A dnes opravdu tvoří život oni, podnikatelé a průmysloví dobrodruzi velkého stylu na Balkáně mezi mladými národy, zatím co on s odporem těžko a špatně překonávaným rozsekává a pitvá historické mrtvoly. Dnes opíjejí se oni životem, zatím co on stojí před ním rozpačitý z neznalosti, nezralý a nehotový a nevyzkoušený, odmítající jej s theatrálním gestem vylhané stoické ušlechtilosti, zároveň i toužící po něm i zhnusený jím.

Matka chtěla jej míti knězem, on opravil na tolik její tužby, že stal se historikem; ale jest tu odklon tak významný, aby dalo se souditi z něho na silnou vůli? A proč vyvolil si toto melancholické řemeslo? Nevěděl toho určitě; patrně jeho chudokrevnost, jeho soumračnost, jeho plachá duše, odvracející se od příkrého světla všedního dne a jeho hluku, zahnala jej mezi pavouky do archivů a posadila jej před sežloutlé folianty. Žil tedy na hřbitově, neboť pravdu měl Taine, když nazval dějiny hřbitovem lidstva, a množil jej nad to ještě. Množil jej přesně vypreparovanými kostrami, očištěnými všemi moderními kritickými chemikáliemi ze starých legendárních fantastičností. Byl kritický historik; ale měl chvíle, kdy vzdychal po historicích-básnících jako byl Carlyle, kteří vyvolávali apokalypticky veliké soudné dny lidstva a opíjeli se zvichřeným slovem jakoby odrážejícím sírné odlesky minulých katastrofálných blesků; nebo po historicích-prorocích a věštcích, kteří jako Michelet měli vášnivou víru lidu, z něhož byli vzešli, bojovali za demokratický svůj sen a byli přesvědčeni o nástrojích spravedlnosti a filosoficky mravním dosahu a smyslu dějů, cítili zároveň dramaticky a politicky a v koutech jejichž setmělých, romanticky kontrastovaných obrazů žilo to chvílemi tajemně světélkujícím a strašidelným životem jako ve stínech Rembrandtových; a měl dny, kdy záviděl zvláště historikům-moralistům a zákonodárcům, kteří jako Palacký vyvolávali očištěný obraz dějin minulých, aby nejen byly jejich národu poučením i výstrahou, nýbrž především a hlavně aby dali mu jakési ospravedlnění a oprávnění do nového života, aby rozkřesali jimi svatou jiskru mravní hrdosti a odvahy v mladé hrudi: ti přede všemi zdáli se mu dělníky člověčenství, formujícími mladý kyprý hromadný život lidských rodů, vonící ještě jarní prstí, mnoucími jej ve svých rukou skoro božsky tvůrčích a sdělujícími mu něco ze své nadějemi nebo bázněmi zmítané horečnosti.

Vedle nich jevil se sám sobě ve chvílích tísnivého sebepoznání jen úředníkem nebo častěji ještě přesně fungujícím odosobeným vědeckým strojem, stejně jemným jako křehkým; byl pouhý mikrolog, pracoval lupou tam, kde oni básnili ohnivým rydlem nebo rytířským mečem roztínali navalené tmy nebo mlhy. Jeho drobné práce jsou kritické, ano, až příliš kritické, dodal s pošklebnou ironií, takže nezbude budoucnosti ani nic kritisovati na nich a ztratí tak na nich i poslední špetku zájmu; jejich jsou vědecky zastaralé nebo, jak zní zdvořilejší termin, vědecky překonané, ale žijí a žijí pitvornou a zlobnou ironií zvláště intensivně od doby, kdy byly prohlášeny vědecky nedostačujícími nebo nevyhovujícími: žijí jako díla krásné prósy, jako vysoká a ušlechtilá belletrie, báseň nebo essay, jako díla mohutného výrazu a vášnivě naléhavé formy, jako zhmotnělé stopy spanilého tvůrčího ducha, který porobil si ve vlastnictví kus světa a přerodil jej ve vyšší, celý a zákonný útvar, jemuž nic nemůžeš ubrati jako z uzavřeného prstenu božsky slunné melodie, aniž jej tím rozrušíš a roztříštíš celý.

Jak titěrnými zdáli se mu vedle nich i proslulí cizí učitelé universitní, vědečtí neurasthenikové, jichž všecka síla byla cosi úplně záporného a vynakládala se celá jen na to, jak vyvarovati se bludům a nesprávnostem, nebo nehoráznostem, takže nezbylo již z čeho tvořiti nové skutečnosti síly a kladu, které by nítily život kolem sebe. Kriticism těchto lidí zvrhal se již v indiferentnost a prázdnou vrtošivost: nevěděli ani již, je-li stěna bílá, a nejraději byli by řekli, že jest bílá s výhradou všech černých teček, které se na ní naleznou a jež úplně a spolehlivě spočítati pokládali za úkol důstojný svého semináře. Jejich ideál byl studený jako ropucha a nesl na svém tupém, pílí opruzeném čele v obroušených hieroglyfech štít všeho kleštěnectví: nekonečnou korektnost a nekonečnou piplavost. „Afterwissenschaft“ napadlo mu jako slovo, jímž mladý Rohde, zastávaje se přítele Nietzsche, odpověděl jako pěstí sbalenou v posměšné fíkové gesto obhájci tehdejší úřední filologie, Wilamowitzovi. Afterwissenschaft chechtalo se v něm chvíli celé nitro, skládajíc si tuto představu – a zdálo se mu, že opravdu vidí tento děj – v jakési nesmírné faunské dudy, ústící v pištivou píšťalu a čpící kozlovinou; jak by se zahrálo na ně, napadlo mu, k hexensabbatu tenkonohým vrávoravým stařečkům, mrskajícím občas ještě rouhačsky své vyschlé boky pro vyhaslý chtíč pseudotvůrčí, zmrhaný na vždy v oficiálním soužití s chladnou vědeckou chotí! Kde jsou blahoslavené nohy polobohů, z pod jichž mladých melodických pat tryskají prameny jako z proražené na jaře kory ledové? Zpod těchto vrátkých eunušských tlap stříká jen bláto s lhostejností opravdu blátivou na ně i na jejich odpůrce!

Ale náhle ustrnula jeho tvář v posměchu, jakoby před ní vyystala příšera. Nekreslíš to svou podobu? Svůj obraz? Tvář své bezbudoucné budoucnosti? Nebudeš také jedna z těchto opeslých, oplzle lysých opic, vyslintávajících každým slovem svou impotenci? Nejsi jí již, kandidátku oficiální vědy, spolehlivý a učelivý žáčku svých učitelů? Jest možné, vyváznouti ještě? Žíti, opravdově žíti z kořenů svého čistého lidství, v melodii jeho koruny božstvím rozšumělé? Ale jest možné žíti, v plném smyslu slova žíti a netvořiti nějak? Neočišťovati se, neposvěcovati se večer zpětným pohledem na brázdu vyoranou pluhem zapadlého dne?

Rozhlédl se plaše po pokoji, jakoby byl vězením, z něhož váží možnosti úniku; a pudově přistoupil k oknu a rozrazil jeho polopřivřené rámy prudkým úderem, až jej v dlani zabolelo.

Byla již popůlnoc. Řeka hučela z dálky zmocněným šumem, přikrytým ve dne hlukem rozbouřeného veleměsta, a její hovorná tma, zdálo se, jakoby se kdesi v dálce pojila s mlčelivou tmou ustydlého nebe. Medvědi stočili se již k západu, a mnoho času, zdálo se, odteklo již po obloze: vyplavilo hvězdy jako řeka lesklý šupinatý písek. Co to jest čas, prošlo mu náhle hlavou. Čím se měří ne-li posouváním hmoty, přestavováním jejím, novou kombinací jejích složek a částic, novou konstellací těles nebeských? Kus pohybu nebo snad práce bylo vykonáno – jest to smysl této krátké věty, zároveň tak prosté i tak závažné: uplynulo tolik a tolik času? Uplynul věk stromu, neboť zatím sestaral a vydal stokrát na podzim ovoce, ano, tomu rozumí. Ale uplynul i čas člověku, který nezrál a neuzrál, jenž žil jen tím, že jej počítal?

Ano, celý vesmír jest jen stroj na počítání času. Vykonává pohyb a čas plyne, alespoň pro ty, kdož žijí pod tímto pohybem. A kdyby byl někdo nad ním? napadlo jej náhle; tam by času nebylo?

Zachvěl se; nedostupnost pravé vlastní skutečnosti lidské mysli zatměla se před ním jako nesmírný bouřný vír mořský a zacloumala jím jako první zatřeštění závrati. Trvalo chvíli, než ji setřásl nervosním škubem celých ramen a než se zasmál suchým smíchem odemsty. „Stroj, stroj… celý vesmír jen stroj… všecko nic než nesmírný stroj a tím právě všecko. Ale jinak stroj než jak si jej představovali pošetilí a pohodlní materialisté před revolucí francouzskou; zlý stroj, který drtí slabé, který rozemne každého, kdo přiblíží se k němu neopatrně a dá se jím strhnouti. Stroj, jehož chodu a sil a složek bude se snad možno jednou dopočísti, ale jichž nebude možno nikdy ovládnouti, nikdy pozměniti. Stroj snad se strůjcem, snad bez strůjce… všecko jedno, a se strůjcem-li, ještě hůře, neboť pak musí býti tento strůjce strašlivý… ano, strašlivě podlý. Složil z bídy a slabosti a nemohoucnosti cizí nejpitvornější a nejúlisnější hru… sobě: cítím nyní, v tomto mrazení, které běží po mně, jak jej rozčiluje a lechtá tato strašlivě zábavná hra, jíž říkají lidé svůj život nebo osud.“

Cítil, jak dmula se mu hruď a jak srdce bušilo mu v ňadrech.

„Utiš se,“ řekl si po chvíli hořce. „Vzdor jest zbytečný a víc než zbytečný: škodlivý! Ruší pozornost, a té jest třeba nad všecko. Střízlivosti měli by nás učiti ve školách; střízlivosti, jak vyhnouti se kolečkám, kteří nepouštějí toho, co polapily; entusiasm škodí, protože vhání rovnou pod stroj. A všecka moudrost měla by zníti: jdi oslí stezkou, drž se oslích stop; tak nespadneš do propasti. Není jiné moudrosti než tato záporná; alespoň pro mne není jiné,“ dodal po přestávce.

Ale v tom rozsvítily se před ním ve tmě dvě božsky jasné zornice a stanuly na něm, pronikajíce jej až do posledního temného jádra jedinou otázkou: Opravdu není? Není mně temna, mluvil tento zrak; prchají stíny přede mnou a zbabělost taje v mém požáru jako sníh ve svitu slunečném.

Ulekl se podivně v tuto chvíli a zaváhal. „Byla by spása v ní?“ Ale sotva prošla mu hlavou tato otázka, zalkalo již v něm něco hlubšího než uvědomění, cosi, čím zasténal sám rozpolcený kořen jeho stromu životního: Proč necítil jsi nikdy v sobě práva na štěstí tou jasnou a bezespornou jistotou jako právo na jídlo, když máš hlad? Proč vešel jsi stín mezi stíny a usedl v jejich popelavém kole, zatím co venku hřálo slunce, voněla zahrada a zpíval pták? A vzpomínka na ortel Dantův, na místo z jedenáctého zpěvu jeho „Pekla“, které nedávno četl a jež již tehdy zařeřavělo mu ve zraku, prošla nyní věstebně duší jeho a sklíčila ji; vzpomínka na verše, v nichž do jednoho z kruhů zatracenských umísťuje i toho, „kdo plakal tam, kde dovoleno jest radovati se“, „e piange là dove esser dee giocondo“.

V tom pootevřely se dvéře a bez zaklepání, s plachostí více strojenou než opravdovou vklouzla do pokoje v bílých nedbalkách mladá žena, bytná Ješutova, s vrkočem žitně plavých nebohatých vlasů na hlavě poměrně malé, posazené na štíhlém, ale i statném těle, jež jakoby čekalo ještě posledního rozpuku v kyprou rubensovskou zralost. Cosi nepokojného, až těkavého bodalo ze sivých nevelkých očí, zapadlých pod řídkým bledým obočím, které snižovalo celou hlavu, skropenou i několika pihami, v oblast plebejské nevýraznosti a hmotnosti.

„Proč bdíte tak dlouho? Šla jsem mimo a nemohla jsem nevejíti; mám starosti o vás.“

A když Vít mlčel, stlumivši hlas v mazlivou starostlivost:

„Co jest ti?“

A zatím co zabodávala svůj mělký, střízlivě slídný zrak do jeho tmavého, nepřítomného ještě pohledu, projela drobnou tučnou rukou jeho kadeří posunkem, který mu byl dnes dvakráte odporný.

„Na koho mám žárlit? Na kterou ženu myslíš to tolik v poslední době? Jako by tě byla obloudila některá; jseš celý zmámený, všecek nesvůj.“

Krev vehnala se mladému muži do tváří. Poslední fantomy, které hloubily mu ještě zrak, unikaly z jeho zbabělé, nestálé duše bolestným chvatem všech překvapených a zaskočených. Aby zastřel své rozpaky, objal svou zvykově lenivou a zbabělou lásku, chvěje se v nitru odporem, se zuby skoro zaťatými. Chvíli uhýbal se ještě polibku: zdálo se mu, že musí lpěti na jeho rtech posud jméno Korneliino. Ale za několik vteřin, jakoby si byl uvědomil, že marně touží po této dívce, a jakoby chtěl pokořiti její představu v sobě, uraziti ji a odemstíti se jí za její nepřístupnost, ve vzdoru vssál se do rudých rtů Katušiných, vlhce rozchlípených nad drobnými, kulatými perlovými zuby, s vášní tak zoufalou a divoce odbojnou, že vybouřil i tuto smyslně lenivou bytost k novým pokořujícím dohadům a tuchám.

„Šílíš? Co jest ti, pro Ježíše?“, vykřikla opravdu zděšena.

„Nic… mlč… k ďasu s tebou… nic,“ zařval jí vztekle v odpověď, vleka ji k pohovce a ucpávaje jí ústa dlaněmi, které byly hotové, sbaliti se při prvním odporu v pěsti a bušiti slepě do jejích dráždivě sytých a spokojených tváří.

‒ ‒ ‒ ‒ ‒ ‒ ‒ ‒ ‒ ‒ ‒ ‒ ‒ ‒ ‒ ‒

‒ ‒ ‒ ‒ ‒ ‒ ‒ ‒ ‒ ‒ ‒ ‒ ‒ ‒ ‒ ‒

Několik dní po té červánková záplava rozhořívala se nad Petřínem, když Kornelie spěchala po mostě vltavském do divadla, kde hráli dnes „Libuši“. Průsvitný soumrak zaléhal zvolna celé město, houstna nejprve v úzkých ulicích; ve vlahém vzduchu tála vůně šeříků, nezcela rozkvetlých posud, a stíny byly teplé a žily tajemným vlhkým šerem, které půl lákalo, půl děsilo naivní mladé smysly. Život dlouho poutaný nepohodou, prodlužovanou tentokráte hluboko do jara, jakoby na ráz roztál a rozšuměl se jako řeka z břehů vystouplá; vlna jeho vystřikla co chvíli rozpustilým výkřikem dětským nebo bujným výbuchem smíchu dvojice milenecké, které nemohla neviděti a neslyšeti tmavá přísná poustevnice lásky, upiatá stejně na těle jako na duši.

I ostnité věže, které trčely nedávno tvrdě a ponuře do jarních mrazův a plískanic, jakoby dnes zjihly ve svém starém a studeném kamení, a báně chrámové, zdálo se, omládly v tomto nesmírném sladkém polibku vzdušném, kterým hrozilo odplaviti nebe rozjásanou zemi. Statisíce hrudí dmulo se, dnes mocněji než jindy, aby vpilo v sebe všechen příliv zdraví a síly, který tušily kdesi zcela blízko vedle sebe nebo zcela těsně nad sebou; desettisíce větví a rukou vzpínalo se po světle nebo po štěstí a proplétalo se navzájem, jakoby jim takto mohlo méně snadno uniknouti; nesčíslně úst a poupat i pupenců otevíralo se lačně a chtivě po prameni tepla a rozkoše a statisíce mladých bytostí nabízelo se ve vzrušeném napětí nevědomky mučednictví lásky a třeštilo bázní, že oběť jejich nebude přijata. Temná horečka opíjela všecko a zachvívala i starými stromy i starými lidmi jako stoupající povodeň uschlými třtinami, a míza v stromech i lidech vřela, šuměla a tryskala, jakoby chtěla protrhnouti hráz jedinečných bytostí a davů, dostřiknouti z nich hvězd a vnésti i mezi ně výboj svého šílenství.

Kornelie šla ovlhlými ulicemi a zřela, ačkoliv odvracela zrak a chtěla neviděti, jak žravě leskly se bílé jako lakem natřené zuby, ve smíchu odhalované mezi krvavou pletí rozchlípených rtů, a vnímala přímo hmotně, nervovým dotykem na své pleti, jak sirné jiskry přeskakovaly ze zraku do zraku a zažehovaly v tělech bolestně mučivé požáry. Zcitlivělá dlouhou klausurou, nevycházející skoro ze svého domu a ze své zahrady, vnímala toto magnetické fluidum, přelévající se z bytostí do bytostí, jako mučivou bolest drážděného přepětí nervového, a jediná touha rostla v ní instinktivně, touha uzavříti se ještě těsněji do své kukly, ještě neprodyšněji do svého nitra: moci býti Dafne, vrostlou svými údy do kory stromové! Jakási hrůzná závrať z tohoto divokého a strašného děje živočišného sáhla na ni, neuvědomělou posud, a vyvolala jí na ráz v mysli dětský dojem dávno zapomenutého odporu a děsu, který prožila kdysi jako dívenka zcela útlá nad krvavě strakatým obrázkem červené Karkulky, k níž neodbytně přitírá se vlk: i dnes pocítila totéž, co tehdy, horký morový dech z výhně otevřené dravčí tlamy, sytící se jen syrovým masem. A jako tehdy zavřela i dnes pudově zrak před touto sežehující skutečností; a upiavši se těsněji ve svůj plášť, přidala do kroku.

Skoro byla povděčna, když octla se na mostě a uzřela pod sebou utišující hladinu řeky, valící ode věků s krásnou spolehlivou dělností své vlny, a před sebou a kolem sebe části pevného kamenného města, rozloženého po určitých, vytrvale vytvářených záměrech a řádech.

Žila poslední dobu cele ve světě Smetanově a měla blaživý dojem jako nikdy posud, že žije v boží dlani, jejíž teplo pije všemi orgány zároveň; přehrávala si na klavíru výtahy z jeho oper a nedávno slyšela, cele a pokorně vzdaná mu jako louka slunci nebo jarnímu dešti, jeho symfonické arcidílo „Vlast“. Rzivě zlatý odlesk její hýřivé mythické krásy ležel jí dlouho na duši; žila z něho skoro do slova a nechtělo se jí první dny nejen mnoho se pohybovati, nejen nic čísti, nejen jiným dojmům se otevírati, ale skoro ani potravy přijímati, aby co nejdéle nerozrušila tohoto božího požehnání, jež sneslo se na ni. „Tak musí býti,“ pravila si několikráte, „zemi, když cítí na sobě zlatou vlnu obilnou, tak révě, když s celou něhou a úzkostí sleduje na sobě rostoucí tíhu zrajících hroznů.“ „Ejhle velikost,“ zamyslila se jindy, „ale ne velikost, která drtí nebo rozrušuje, nýbrž velikost, která povznáší k sobě, šíří a klidní ti hruď, dává ti mocněji a více žíti. Je-li jaké víno srdcí, hle, to jest On, náš světec a mučedník. Jest teplý jako poledne a zároveň mythicky velký a slavný jako půlnoc, v níž spí naši první předkové; jest dobrý jako půda, která ti dává za ránu rydla nebo pluhu chleba, a při tom tajemný jako ona, neboť jest jen přeměněný popel všech našich mrtvých otců, od prvního do posledního, kolik jich kdy bylo. Jest jako prastará lípa u našeho někdejšího jihočeského statku: listí její šelestí ti nad hlavou písní, v niž rozechvěje ji nejslabší větřík, ale kořeny vsáhá do tmy a obcuje jimi s hlubinami země; bohatýři pod ní mřeli a děti hrají si dnes v jejím stínu.“

A zatím, co kráčela takto po mostě a zřela před sebou starou věrnou českou řeku, nemohla nezaposlouchati se do jejího šumu zvýšenou pozorností. „Ano, teče v Gdur,“ řekla po chvíli, zdvihnuvši hlavu, „On jí dal tak téci a proto tak teče.“ A pohlédnuvši směrem ke skalám vyšehradským, pravila uspokojeně: „Ano, stojí tam, neboť On je tam postavil svými harfovými akordy na počátku své první básně.“ A mimochodem vzpomněla si na větu, kterou nedávno četla, nevěděla již jasně kde, ale jejímuž smyslu porozuměla teprve nyní: Ano, krásně jest na světě, příroda nemá nic na práci, než přisluhovati velkým duším a plniti jejich přání. Krásně jest na světě: nemůžeš vyřknouti velikého tvůrčího slova, aby nestalo se ihned skutkem!

A všecka tíha na ráz jakoby s ní spadla. Cítila se náhle podivně bezpečnou v jeho blízkosti. Jde přece k Němu – což může se jí něco zlého přihoditi?

Veběhla spěšně do divadla a sotva, usedla, oslepena jeho září, první mocné fanfary rozšířily jí duši; a hned potom vepřádala již úžasně důsledná motivická práce této veliké symfonické básně sesílenou a jako novými orgány nadanou mysl dívčinu ve svůj zákonně krásný tok: sledovala motiv Libušin, tak pohádkově snivý a přece hrdě určitý a tak statečně si vykračující, slyšela vznikati motiv Přemyslův pod motivem Libušiným a později teprve odštěpovati se od něho v motiv samostatně rozkošatělé krásy – celá tato hudba, silná i něžná zároveň, vynášela ji přímo pod mythické slunce a upíjela ji jeho pokojnou slávou. A viděla již všecko, jak přál si veliký mistr, královský kouzelník Prospero, aby bylo viděno: zřela tvář země krásnou čistou krásou předpotopní, než zbrázdil ji všední den a malý trpasličí rod svou mělkou kolejí a stopou; vnímala čistou ryzí linii velikých bohatýrských lidí, krásných i ve sváru; mimo ni, na dosah ruky, tekl pokojný tok mythického času a nesl rok a jeho dílo, mrtvé i živé, svár i lásku, minulost, přítomnost i budoucnost, trojí ovoce jednoho odvěkého stromu.

Když prázdnilo se divadlo, vyšla Kornelie se zrakem nepřítomným a přezírajícím nejbližší jevovou skutečnost; a zachvěla se, jakoby byla vytržena z magnetického spánku, když mladý muž položil na ni svůj pohled silnější teplé ruky a zápasil chvíli, aby překonal moc velkého mrtvého magnetiséra, který ji posud věznil. Přistoupil posléze blíže, promluvil, a dívka div nezavrávorala: byl to Frank Lamberk.

Poklonil se a řekl jí klidně se svým talentem, ovládati lidi i situace:

„Spatřili jsme vás z lóže, slečno, a má sestra zatoužila mocně, poznati vás; nejen proto, že jsem jí mnoho o vás vypravoval, ale i proto, že jste ji upoutala příliš svým zjevem,“ dodal po krátké pause, pronášeje ta slova tak, že ztrácela vší lichotivosti a zdála se jen obřadná.

Měl vůbec vlastnost, které vypozorovala Kornelie, až když jí byla dávno již okouzlena: oddalovati věci blízké a přibližovati věci vzdálené; líti ukrutná poselství do jakési chladné nutné zákonnosti a bráti jim tím hrot osobně mučivý nebo pokořující a sdělení lahodná nebo příjemná obestírati čímsi, co bylo jako neuvědomění si jejich přízvuku: souznělo v něm vždycky mnoho věcí zároveň, více, mnohem více než v lidech jiných; i mnoho chvil vzdálených a nepřítomných, jakoby vstupovalo v duši jeho zároveň s přítomností.

Popošli několik kročejů ke skupině, která se rozstoupila.

„Michaelo,“ pronesl Frank tišeji než pravidlem, uváděje Kornelii, jíž se uklonil, „má krásná, žel, nikoli přítelkyně, nýbrž posud jen, dvakráte žel, známá, neboť nesmíme užíti pro náš styk posud jiného slova než toho zde, zcela šedého a neutrálního, slečna Kornelie Nikodymová, o níž jsem ti tolik vypravoval z okouzlení po jediné setkané.

Uprav mně, prosím, sestřičko, cestu k její přízni, tím že získáš jejího přátelství; a uvedeš pak i mne v ně.“

Dívka, lehce opojená těmito slovy, obrátila k Michaele svůj pohled ne zcela vrácený posud hmotnému světu a pohlédla dlouze v její měsíčnou úzkou tvář s vyčnělým mladým chrupem královsky dravčím, jakoby chtěla vpíti se v ni; a zatím, co potřásaly si již rukama, pronesla polohlasitě s nezvyklou u ní pokorou:

„Obrátila jsem k vám tvář svou, tuším, pro vždy; má tvář miluje hleděti do světla, nenuťte mne, prosím, nikdy, abych ji musila odvrátiti.“

Podivná tucha z důsažnosti této chvíle sáhla na bytost Michaelinu a div jí nerozslzela. „Odkud znám tento hlas?“ prošlo jí srdcem jako udivující otázka; a jen srdce odpovědělo v ní touto významnou nelogičností, na niž byl by se nezmohl nikdy rozum: „Odtud jej znáš, že zvěstuje ti jednoho dne v budoucnosti veliké a významné poselství.“

Vzpamatovala se a řekla, chýlíc se ke Kornelii:

„Jak jste dobrá, slečno; jak milá a dobrá! Nezapomenu vám nikdy této oblažující chvíle. Vím, kolik stojí takové slovo nás, samotářky; z nitra nitra svého je vynášíme, a je-li nepochopeno nebo znectěno, nikdo ho již nenahradí naší oloupené duši.“

A obě dívky chtěly se již rozhovořiti důvěrněji a odlučovaly se bezděky od ostatní společnosti, když Frank ukázal na mladého muže, asi třicátníka, do pozadí poodstouplého, jenž nyní přikročil s lehkým úklonem suché, latinské, skoro prokonsulské hlavy, poněkud vetší než bylo úměrno k tělu ani vysokému, ani silnému.

Olivová pleť, těžká víčka oční jakoby umdlelá nad velkými hnědými rohovkami, zasazenými ostře odlišně v bělmu, se zornicemi o suché jiskře plovoucí v celkovém tmavém, sametovém a skoro zvířecím smutku oka, mocný skobovitý nos o nozdrách podivně jemně skrojených a rty lehce vzduté kladly na tuto hlavu jakousi jižní smyslnou melancholii, ale i jižní rozhodnost a výbojnost, cosi zároveň žhavého i chladného, násilného i rozmyslného: masku stratega na obličej smyslného a unaveného arbitera elegantiarum. Tato dvojí polarita učila v této hlavě, kterou smolně černé, nehusté a přihlazené vlasy, v půli rozčísnuté, vykrojovaly jakoby pro minci caesarskou, i muže méně pozorné rozlišovati různé vrstvy a čísti různé záměry a přijímati ji vůbec s jakousi nedůvěrou, kdežto ženy podivně lákala a fascinovala, snad svým spojením charakternosti a bezcharakternosti. Byl ženatý, ale jsa úplně člověk konvencí, oženil se jen z důvodů hospodářských a žil, jakoby byl svobodný, bera ženu do společnosti jen zřídka a jen při příležitostech oficiálních.

„Ejhle, můj přítel i nepřítel v jedné osobě, básník Alexandr Pirkan,“ představil Frank mladého muže, „partner nekonečných debat, neboť tak jsme již klesli, ó nesmrtelní, že nic nepracujeme a neustále se přeme o všem možném i nemožném.“

„Ubližuješ mně a snižuješ mne: jenom nepřítel, vzácné dámy,“ pronesl s lehkým úsměvem mladý básník, „nepřítel, který nezradí nikdy svého nepřátelství k tobě, poněvadž by zradil sebe, neboť žije z nepřátelství k celému světu.“

„Není to trochu drahý olej na životní plamen?“ otázala se se smíchem Michaela.

„Nikterak, krásná slečno; nestojí mne mnoho, opatřuji si ho velmi levně a nedochází mně nikdy. Jeden nebo dva letmé pohledy na zvlášť hloupou tvář lidskou, kterou uvidím ráno na cestě do kanceláře, právě čerstvě vyspalou, umytou a učesanou do své nejnevinnější podlosti nebo, je-li nouze, pohled na ospalou, lysou lebku mého šéfa, dvorního rady – a tento pramen nevysychá nikdy a neselže nikdy – stačí mně, abych zásobil se na několik dní. A přejí-li mně bozi a potkám-li někdy svého masitého obrýleného professorského kritika, Aristarcha a Zoila v jedné osobě, Pirkanomastixe, jenž vyhlíží jako nějaký nesmírný krtek čerstvě z kože stažený, není mně třeba již celý měsíc jiného podnětu a já prýštím opovržením a hnusem k lidstvu jako accacia vera v Nubii a Kordofáně gumou arabskou.“

Tato tiráda, přednesená s nejvážnější tváří, bez pohnutí jediného svalu lícního, s pravým uměním jižní mimické komiky, rozesmála celou společnost, zvláště dívky, jež ukázaly bezděky v tu chvíli, že byly nedávno ještě dětmi.

„Je-li tomu tak,“ řekl, přistupuje na žert Frank, „a je-li ti Pirkanomastix takovým vzněcovadlem, abych užil tohoto spanilého moderně českého slova – Bůh zachovej nám ještě dlouho jeho vynálezce! – měl by národ vybaviti tvého Thersita za živa jakousi vedlejší pensí a po smrti tvé a ovšem i jeho postaviti jeho kostru dokonale vypreparovanou do tvého interieuru.“

„Za živa bylo by mně to rozhodně milejší,“ odtušil Pirkan, „ale pokud se týče pense pro mého bezděčného dobrodince, souhlasím úplně: položme k ní ihned skrovný zárodek“ a smekl klobouk, jakoby chtěl do něho sbírati měďáky na svého kritického odpůrce, s gestem tak neodolatelným, že nová salva smíchu byla mu odměnou.

„Dosti již, jsme pošetilí jako malé děti; jsme již zde sami a budíme pozornost,“ řekl kárně Frank a dal tím hovoru na ráz jiný směr. „Ostatně chtěl jsem s tebou porozprávěti o věcech zcela jiných,“ dokončil, skláněje se k literátovi.

Dívky vyšly první, vráceny byvše střízlivým slovem Frankovým své dospělosti a tíze životní, do vlahé noci předletní, jež ležela před nimi jako rozlitý chobot mělkého průhledného moře; a sta světel ji žehlo a klidnilo duši, zpřízvučňujíc bezpečnost života a světa; a přece v mysli Michaelině bouřil svár otázek a dohadů: Miluje ji? Nebo ona jeho? Hle, o bratra tvého jde, kterého milovala jsi posud nad všecky a jímž byla jsi milována nad všecky! Mohla by vklíniti se mezi tebe a něj třetí osoba, žena cizí, a rozrušiti tento vztah, na němž pracovala jsi vášnivěji než pták na svém hnízdě a včela na své plástvi medné?

A nedůvěra vstávala a klesala střídavě v její zneklidnělé mysli, jak kráčela vedle cizí dívky přísné krásy a tichých, uzavřených a ušlechtilých způsobů a hovořila s ní o jejím životě na venkově s matkou nyní mrtvou a o sirobě v cizím velkoměstě ve společnosti jediné tety, sestry matčiny, která přestěhovala se k jejím naléhavým prosbám do její domácnosti. Odhadovala každý pohyb Korneliin a obracela několikráte a vážila několikráte na vážkách nejjemnějších každé slovo její; a pocit, ničím logickým nezdůvodněný, nijak neplynoucí z toho, co vypozorovala, přesvědčení, že v osobě této dívky přiblížilo se k ní poprvé opravdové nebezpečí životní nebo alespoň cosi neznámého a záludného, rostlo v ní bezděky.

„Jest opravdová,“ cítila, „tím hůře! Jest čestná, tím hůře! Jest samotářka, na vnějšek chladná a tichá, ale uvnitř jistě žhavá a vášnivá. Tím hůře, tím hůře!“

Zvláštní kalný cit, jehož nepoznala posud, řevnivost nebo žárlivost, které nebylo pro ni posud, jíž neobírala se posud ani v obraznosti, mátl ji náhle. Rostlo v ní cosi, cítila jasně, co hrozilo jí přeměnou celé její osoby; vešlo v její bytost dnes cosi, co zanechá v ní již stopy a co nevyjde až v poslední hodinu s duší její. Kdosi jí ukřivdil, kdosi rozrušil na vždy svatý ráj její nevinnosti a naivnosti; s rachotem zapadla za ní v tu chvíli jeho brána. A bída její byla v tom, že nedovedla ani tohoto kohosi jmenovati; že na otázku po něm musila jen odpověděti: náhoda nebo život.

Slzy draly se jí do očí, a úsměv, který velela si na rty, cítila to, tuhnul v jakousi trapnou a rozpačitou mimiku, jež ji pokořovala – pokořovala dnes poprvé v životě.

Toužila domů: ó moci vyplakati se v nejtmavším koutě, není-li již hrudi mateřské, z tohoto zmatku! Ó moci dovzlykati se zapomenutí!

Ale jako z učarování navrhl Frank, aby doprovodili Kornelii, která pak odeslala napřed domů svou průvodkyni, vyslanou za ní před divadlo. A šly nyní zvolna po mostě čtyřstupem, zastavujíce se každou chvíli, neboť Frank zapředl s literátem jeden z nekonečných sporů, tentokráte o moderní hudbu francouzskou. Pirkan slyšel nedávno v Paříži Clauda Debussyho operu „Pelléas a Mélisanda“ a byl jí očarován; hájil tohoto Francouze jako mistra budoucnosti proti Wagnerovi. Ano, on jest hudební Racine, přiostřoval básník svůj panegyrik, nejčistší božská harmonie světelná, a vy jste barbaři, kterým unikají a budou unikati tyto nehmotné skoro, nezvažitelné kvality francouzského ducha. Ó vy teutoburští medvědi i s vaším Beethovenem, i s vaším Wagnerem! Takové hudby, jakou píše Debussy, jest mně třeba: zdá se mi, že jest tvořena z hlubšího ticha, než kterého dovedete se vy vůbec doposlouchati. Wagnerova symfonická tkáň jest nešlechtěná zdivočilá houšť anglického parku, všecko z jednoho kusu, osnova nerozlučitelných prostupujících se frází, cosi slitého a hutného, co mne dusí, v čem nemohu dýchati, co mne znásilňuje. A Debussy jest vedle něho klassická architekturná Le Notrova zahrada francouzská, sám řád, sám vzduch, samo světlo, sám průhled a výhled! Jest to klassik, při vší nervosnosti a těkavosti, při všem svém smyslném kouzlu klassik, delikátní, klidný, slunný impressionista! Podává samé vteřiny duše, prchavé a odstíněné, a oheň chvěje se v každé z nich slunečnou jiskrou a hasne, aby se zanítil o vteřinu dále novým bezdýmným žárem: maluje malými zářnými dotyky, které klade vedle sebe. Není znásilňující tyranie v jeho opeře, není leitmotivů, které vážou drama od počátku do konce, není houžví themat, které chtějí v hudbě podati trvalé osobnosti a karaktery; jest jen milostné opojení chvíle, život, který se mění neustále a neustále rodí se znova sám ze sebe. Jeho harmonie jest opravdu harmonická, má svůj základ i svůj cíl v sobě samé. Vypíjí celé kouzlo vteřiny a nestará se o nic jiného; neobtěžuje se karakteristikou, bylo by to břemeno příliš těžké pro její útlý květinný stonek: nedbá o pravdu, protože hledá krásu a trhá ji tam, kde kvete: v zahradě očištěných zjemnělých smyslů, bez wagnerovského křečovitého dusna, bez jeho metafysické eskamotáže. Má smyslnou volnost své rasy, její božskou lahodu a pohodu; jest to moderní Mozart, po dlouhé tyranii barbarů zase jednou hudba člověka opravdu kulturního, který nechce od jahodníka jablek, jenž žádá si od hudby hudby a nic jiného, zejména ne schopenhauerovského traktátu o popírání vůle k životu. A té duchové lehkosti! Orchestr dobrovolně zúžený, rozdělený, plný jemností dobře ukrytých, neboť nejsou pro každého; není zde hromadných effektů, slitých barev zvukových, každá žije pro sebe jako ve svém čistém duhovém vidmu, zasnoubena jsouc s jinými, ale nezmětena s nimi!“

„Až potud a nic dál,“ vykřikl s pathosem Lamberk, „zadrž, nešťastníče: ty jsi již skoro Hanslick neblahé paměti redivivus. Tys nevyléčitelný dekadent a neurasthenik, který nechce nic od hudby než lechtadlo nervů nebo intelektu, ornamentální krajku pro sluch! Ty nevíš, že nám jest hudba cosi tak vážného a opravdového jako život a smrt, že nám jest vášní a utrpením, smrtí a novým narozením, kdežto tobě a tobě rovným jest požitkem, po-žit-kem,“ slabikoval s důrazným opovržením Frank. „Chápeš celou bahnitou nízkost té představy a toho slova?“

„A víš,“ pokračoval ihned, nedovoliv odpůrci, aby se vzpamatoval a jej přerušil, „víš ty, že jediný veliký skladatel nové mladé Francie sluje Berlioz a jest již mrtev čtyřiatřicet roků; a že neznámý a nepochopený nebo špatně chápaný dnes vrátí se zítra, poněvadž není možno ani jej obejíti ani přes něj přejíti? K němu jdi pro poučení, co jest to hudba, co jest to její genius i démon v jedné osobě; co jest to býti posedlý hudbou jako ďáblem a přeměniti se celý v jediný nástroj, v ohromnou píšťalu, do níž ona neustále duje, a neplakati již svůj pláč a nesmáti se již svým smíchem a nedýchati již ani svým dechem, ale plakat jí, smáti se jí, dýchati posléze již jen jí! A víš, že měl jsi na něho mysliti právě dnes při Smetanově „Libuši“, poněvadž nebylo dvou duchů bližších si než Berlioz a Smetana? Ale ty a všichni tobě podobní v tomto národě a vlastně celý národ dávno již nevíte, co jest síla.“

A poněvadž vztáhnul ruku směrem ke kabátu Pirkanovu, jakoby jej chtěl zadržeti a k sobě přitáhnouti, zvolal literát se svou osvědčenou převahou mimického klidu:

„Hleďte, slečny, on chce přesvědčovati patrně knoflíky mého kabátu o své síle; děkuji pěkně za ně.“

Dívky se rozesmály, a Pirkan dodal se stejnou vážností jakousi důstojnou reservaci:

„Ty jsi stoupenec násilí a ne síly, a násilníci jsou všichni tví Beethovenové, Berliozové a Wagnerové. Barbaři, plebejci! Ale my jsme lidé vkusu a konvence, nezapomínejte na to, prosím, pane Lamberku!“

„Nezapomínám, pane Pirkane, nemohu zapomenouti, poněvadž mně to vnucujete za každým krokem. Jste všichni zde více méně dekadenti, zatuchlá mrtvolná plíseň, rez, usazená na starém nádherném meči; proto deklamujete neustále o vkusu a konvenci, poněvadž pro sílu nemáte již smyslu: ostří vaše jest otupeno a uhlodáno; přijímáte již jen, opakujete již jen, ale netvoříte! Není směšnějšího národa na světě nad tento, vy víte to, nesmrtelní; národ prý demokratický a mladý, sám lid, a nemá nic na práci než otravovati se kde kterým starým aristokratickým jedem západní Evropy! A až zítra obrodí se snad národové osmanští, vy proti nim budete hájiti všecku dekadenci, již oni setřásli! Chcete býti vždycky papežštější než papež, royalističtější než král! Měli byste klečeti před velikými plebejci, jako jsou Beethoven a Berlioz, před výtrysky nových mladých sil ze staré hrudi zemské a napájeti se z nich, a vy zatím učíte se s námahou a pracně omdlévati vkusně ve vůni vyčpělých voňavek. Měli byste žíti v nejsilnějším tahu větru kosmického, aby plně rozdmychal vaši pohaslou jiskru životní, a vy uzavíráte se do zatuchlých hrobek a milkujete se s trouchnivícím hnilobným dřevem z historických rakví! Vy nevíte, že Beethoven a Berlioz jsou lidé obrozeného světa a omlazeného lidství; vám nepraví nic, že stvořili hudbu mladých demokracií, lidových hromad, které vztáhly svou učazenou kyklopickou ruku po zlatém vínku caesarském a ukázaly první, že sluší stejně dobře a snad lépe jejich osmahlé divoké hlavě o tvrdých, černých, vzpurných kučerách, než unavené, popelavé, olysalé lbi imperátorské! Dovedete vy, umělci národa kdysi nejvíce a nejdříve revolučního mezi všemi, pocítiti omamnou rozkoš mladého Berlioza, píšícího v červenci roku 1830 svou kantátu pro římskou cenu „za suchého a mdlého bzukotu zabloudilých kulí, které opisovaly parabolu nad střechami a rozpleskávaly se na zdi u jeho oken, a vycházejícího, když byl dopsal, uličníkovat v Paříži se svatou luzou, v ruce maje pistoli?“ Nevane z těchto řádků něco jako vůně mladého vína rozlitého po ulicích a stoupajícího do hlavy chodcům?“

A po malém oddechu:

„Nemohu čísti zejména jedné episody z jeho Pamětí s klidným srdcem a se suchým okem. Dirigoval v Pešti svůj pochod Rakoczyho, tuto hudbu těhotnou revolucí jako bouřka blesky, a všecko posluchačstvo rozechvělo se, jakoby prach začpěl ve vzduchu. A náhle dotře se k němu ošuntělý chuďas o tváři podivně vznícené, vrhne se k němu jako šílenec, obejme jej a nejbědnější pod sluncem francouzštinou blekotá několik úryvkovitých vět podivu: „Ano, ano, veliká bitva… Němci psi!“ Není-liž pochopení z těchto úst, chvíle ekstaze darovaná této ubohé, věrné a čestné duši, naděje rozdmychaná na chvíli v jejím popelu větší odměna umělci než chvála všech sytých, dobře trávících znatelů a odborníků, jejichž ospalou znuděnou požívačnost vzrušil jsi novým rafinovaným soustem?“

A po malé přestávce, když mlčeli, předběhnuv je všecky, zcela již k sobě: „A pomysliti si, že byl před nemnoha léty mladý český malíř, který také cítil takto Pochod Rakoczyho jako jarní bouři, ples smyslů a hod srdcí, že chtěl a mohl to namalovati a že všecko zůstalo přece jen troskou!… Věru, těžko jest zde nesestárnouti nebo nezkysnouti předčasně: sám na sobě cítím, jak stydnu v této sychravé mlze všeobecné skepse a lhostejnosti, jak dusím se v tomto čpavém dýmu všeobecné zloby a vzájemného záští. Ano, veliká škola zbabělosti jest zde, jedinečná snad na celém světě: nevím, rodí-li se zde již zpotvořené eksistence, ale jistě vychovávají se zde ve vzácnou dokonalost… A nejmoudřejší jsou snad konečně ti, kdož jako Pirkan uzavřeli se v sebe, utekli se před všeobecnou povodní banálnosti na slonovou věž svého artismu a slouží, jak dovedou, svému samotářskému bohu nebo bůžku, byť měl tvář orientálního draka a byť bylo třeba živiti jej lidskou krví; ale zapomínají při tom všeho z národa, z něhož vyšli, i jazyka jeho, neboť k poctě svého božstva musili ukouti si zvláštní řeč, jiným skoro nesrozumitelnou; a vrátí-li se jednou do života, jsou jako němí a musejí dorozumívati se posuňky.“

Trhl sebou, jakoby se čehosi zhrozil a obrátil se k společnosti, spěchaje omluviti se jí: „Odpusťte, prosím, všichni, jsem nezdvořilý. Navykl jsem si v Čechách nezpůsobu, kterého neznal jsem v cizině: hovořiti k sobě nahlas. Nejen že mnoho a zbytečně tlachám, dokonce i samomluvy vedu, jako v starých romantických dramatech vyšlých z kursu. Hle, jaký úpadek, pane Franku Lamberku; počíná se tuším váš pád, sire… I ty Pirkane, a zvláště ty, odpusť, prosím. Těžko žije se v Čechách a dvakrát těžko člověku, jenž touží tvořiti: jest dvakrát bezbranný, neboť země jest zákeřná a lid její urputný právě k takovým .A tvůj pyrhonism, tvá sképse a lhostejnost k některým otázkám životním jest snad ochranný krunýř, který musil jsi si ukouti a připnouti k hrudi, tísniž a bol to sebe více: jinak bys byl neprošel nezraněn ulicí záští a nenávisti, jíž jest zde veřejný život.“

„Věděl jsem, že odvoláš záhy,“ pronesl s podivnou, klidně posměšnou jiskrou v oku i v hlase Pirkan, „zde netrvá žádná revolta dlouho. Není zde klimatu pro ně; lámou se všecky předčasně, hasnou v dýmu a čmoudu. I moje rakety sprchnou záhy, dříve než jinde, ulité mlhou a deštěm. Jest zde vlhko na všecky ohňostroje, ducha i srdce,“ dodal po chvíli, upínaje se ve svůj svrchník zvláštním nakrčením trupu a ramen, tak zimomřivě nervosním, že přeneslo se z něho něco na všecky ostatní.

Řeka tekla hluše dole a vřela v páře jako nesmírná otevřená sirá rána; cosi pokořeného a nevykoupeného leželo ve věcech a mučilo Kornelii. Zřela dnes poprvé svého boha, muže, který jí byl rozeným vítězem nad všemi a nad vším, rozrušeného, zmítaného, trpícího. „Hle, on trpí,“ stanulo jí nejprve jako veliký údiv před duší, „jak jest to možné, že on trpí? Polobůh, a trpí jako nemocný, slabý, rozlomený člověk! Zápasí o cosi, co mu uniká; jest mu třeba přispění, snad i mého přispění; jen nepokořím-li ho jím? Jak pomoci mu, jak posilniti jej, aby toho neviděl a nepoznal?“

Byla všecka jeden jediný pudový posun, schýliti se k němu v něze, podepříti jej, povznésti jej; a čím vnitřně přetékala, projevilo se v tu chvíli i na vnějšek. Bezděky vyloučila se z hloučku ostatních; a zatoužila tak naléhavě po rozhovoru s ním o samotě, mezi čtyřma očima, že přenesla i na něho nepokoj a že i on oddělil se od skupiny.

„Pane Lamberku, smím vás poprositi na chvíli,“ zašeptla, ale již v tu vteřinu zalekla se svého počínání a rozkolísala se v trapnou rozpačitost. Avšak mladý muž zaslechl již její slova a přikročil k ní, tázaje se, čeho si žádá od něho; a vzhlédl při tom zpytavě na její tvář, která byla v tu chvíli tak bolestná a křečovitá svým vnitřním poděšením a svou bezradností, že se až ulekl:

„Probůh, co jest vám, slečno?“

„Nic, promiňte mi,“ vzpamatovala se dívka s rychlostí, která ji udivila později, v novou sebevládu a stejně snadně, sobě samé k úžasu, maskovala svůj ústup poslední vteřinu otázkou, o jejíž závažnosti nesnilo se jí ani před minutou.

„Pravil jste, nemýlím-li se, před chvílí, že není Smetanovi umělce bližšího nad Berlioze; neznám s dostatek tohoto mistra. Nevysvětlil byste mně laskavě, v čem vidíte tuto příbuznost mezi nimi?“

A zatím co Frank hovořil o životné programovosti obojího díla, Berliozova i Smetanova, o jednotě života a tvorby u obou jedinečné v této celosti; zatím co vykládal malířský postřeh Berliozův a ukazoval na jeho Fantastické symfonii, kterou poněkud znala Kornelie, kde a jak pojímal a hodnotil zrakově; zatím co vypočítával pochody, průvody a reje v jeho díle a karakterisoval je a odlišoval je od průvodů a pochodů jeho předchůdců; zatím co řadil k sobě výtvarnicky viděné a rozvedené momenty v díle Smetanově, od královského pochodu v „Daliborovi“ a slavnostních průvodů v „Libuši“ až k podloudnické výpravě v „Hubičce“ a k rejům vil ve Vltaviných vlnách měsícem posněžených; zatím co obšírně karakterisoval jí ideálně obřadné pojetí tance u Smetany a vykládal jeho vyšší duchový ráz z mistrovy inspirace zrakové a zatím co shledával obdobu k němu v „Romeu a Julii“ francouzského blížence – dívka šla vedle něho mlčící a pobledlá, s hlavou schýlenou jako někdo, kdo těžce prohřešil se na sobě a svém určení; jako někdo, kdo zradil sebe a selhal sobě v rozhodnou chvíli.

Cítila se nízkou, zbabělou a podlou jako posud nikdy v životě. Poslední chvíli zradila své veliké čisté instinktivní hnutí, podtrhla posun své duše, poslední chvíli nenalezla odvahy, vyjíti ze své malicherné opatrnické reservy, rozraziti žalář své bídné usmýkané, nudné a ošuntělé existence, zeptati se přímo z nitra nitra svého, muže svého srdce a své volby: Ty trpíš? A čím? Mohu ti pomoci? Neodmítej mne, mohu-li toho!

Šla mlčky, pokosená, duchem nepřítomná, utonulá v popelu své popleněné bytosti; a bylo jí, jakoby zabila v sobě cosi nejlepšího, cosi světějšího než nenarozené dítě: jakoby setla sám vrchol a květ své duše a pošlapala jej v bezejmenném zbabělém cynismu.

Snažila se poslouchati hlas Frankův, snažila se zaujmouti se o něho, ale nedovedla toho již; jakási vnitřní ošklivost nakazila jí všecko.

Došli k domu jejímu a smlouvali s ní novou schůzku.

Odpovídala jim zmateně, slibovala cosi bez zájmu.

A za dvířky zahradními, když byla poodešla poněkud po pěšině, stanula a naslouchala dlouho do tmy vzdalujícím se krokům svých mladých přátel. „Ach Bože, jak pustá je ulice, jak duní v ní jejich chůze.“

Několikráte zazdálo se jí, že by měla přivolati je a s nimi vteřinu, která nikdy se již nevrátí; ale ústa její byla semknutá, rty zkamenělé, ruce bezvládné.

A také tato chvíle vtekla svým tenkým praménkem ve rmutný a hořký proud bídy a mdloby, který prorýval se jí nitrem; bylo jí, jakoby slyšela, jak zakvílela hluše o jeho hladinu, když do ní vpadla.

Slzy dusily se jí v hrdle.

A veběhnuvši do ložnice, vrhla se neodstrojená hlavou do podušek.

Několik prostých erotických dějů, jak viděla je nebo slyšela o nich bezděky na jejich někdejším venkovském statku, prošlo jí náhle myslí; a zarděla se. Viděla prosté posuny oddanosti venkovských děvčat z lidu, s jakými braly na sebe břemeno lásky a její sudby; a právě v této prostotě bylo cosi velebného a velkého, co až děsilo. Nalézaly neomylně živočišným pudem pravé slovo, pravý posun v pravý čas a činily všecko s takovou dokonalostí a jasností, jakoby byly na jevišti a jakoby účastnily se v krásné hře, v níž šlo o něco jiného a důležitějšího než byly jejich soukromé osoby, jejich zájem a prospěch.

„Jak jsi zbabělá,“ sténal její bezúlevný pláč, „jak jsi zbabělá! Věru od poslední děvky v kravíně svého někdejšího statku měla bys učiti se, jak milovati! Toužíš po štěstí, ale nedovedeš vztáhnouti rukou po něm. Nedovedeš prostě utrhnouti jablko se stromu života, jísti a pak trpěti! Všecko prosté ti uniká; co není hádanka, mate tě. Stud? Je-li to stud, kletba mu; není pak nic než jiné jméno pro zbabělost a sobectví. Chceš štěstí a nedovedeš vybojovati si ho! Příživnice snu, příživnice snu! Pij věčně z jeho stínů, objímej jeho přeludy! Nenaučili tě žíti, nenaučili tě žíti!“

IV.

„Jste ženat, pane Pirkane?“ zeptala se náhle s velikým klidem v železničním kupé Kornelie básníka, který se jí počínal dvořiti, jako se dvořil snad každé mladé, krásné ženě, s níž jej svedla náhoda: ze zvyku nebo z nudy; nemohl prostě nedvořiti se.

Čelo mladého muže protkla při této otázce kolmá vráska a rozpačitý škleb zhyzdil na chvíli jeho zralou rozkošnickou tvář, než se ovládl v obvyklou ironii.

„Pst, slečno; o mrtvých nic než dobré! Mají na to právo.“

„A proč nebéřete s sebou do společnosti nikdy své ženy,“ pokračovala Kornelie týmž vážným, jakoby vědecky zvídavým tónem, nepřistupujíc ani v nejmenším na jeho blagu. Její klidná přísná duchová tvář zdála se Pirkanovi v tu chvíli ironičtější než japonská maska zkřivená nejďábelštějším výsměchem.

„Ticho, slečno. Jedeme s mrtvolou. Znáte přece slavnou báseň Ibsenovu? ‚Tu z důli slovo znělo zádumčivé; o stožár opřen zaslechnul jsem zjevně. Kdos vykřiknul, snad chorým stižen snem, či v prsou dušen můry přízrakem: Že plujem s mrtvolou já věřím pevně‘. Až budete starší, budete také voziti všude s sebou svou mrtvolu, to jest někoho, koho jste nepohřbila. Jest to bezplatné zavazadlo, třebas převyšuje normální váhu. Každý člověk má něco takového s sebou, co páchne umrčinou, proto neplatí se z toho ani clo“, pokusil se znovu o sarkastický tón.

„Ne, pane Pirkane. Já nebudu nikdy voziti ani nositi s sebou mrtvoly; jsem snad příliš čistotná na to. Já na vašem místě bych ji přece pohřbila.“

„Moralisto! Katédrový člověče! Jak vy neznáte ještě života, ba ani ne smrti, ba ani ne mrtvol. Pořádná mrtvola brání se pohřbení, má zlatá. C’est cela. Ano, pořádnou mrtvolu, vědomou si své cti a své důstojnosti, poznáte právě po tom, že se brání tomuto aktu právnicky tak příliš jasnému a bezespornému. Protestuje; dokazuje a dokáže vám, že naopak jsou to živí, kdož mají dáti se pohřbívati mrtvolami. Jest celá nauka o tomto choulostivém předmětě a říká se jí morálka čili veřejná mravouka. Učí nás jí od dětství, ve škole i v kostele, i není divu, že jí člověk na konec uvěří, jako všemu, co opakuje se příliš často a jest při tom doprovázeno ranami pěstí do hlavy.“

„Nu, u vás se tyto osvědčené prostředky minuly přece asi cílem; vy jste tuším posud neuvěřil této pochybné nauce? Snad že postrádá pro vás vědeckého podkladu?“

Jest v ní učitelka, pravil si v duchu Pirkan a pokrčil nad ní rameny. Učitelka byla mu v určitých případech výrazem nejvyššího opovržení; nebylo tam ženy, byly tam samé učitelky, řekl kdysi, když se byl vrátil z kteréhosi ženského spolku. Ne, té nezávidím Frankovi!

Ale nahlas;

„Žel, slečno, bojím se, že jsem podlehl morálce více než tušíte. Určuje mne již. Jakmile člověk platí veřejně za amoralistu, jakmile nalepili na tebe tuto etiketu, jsi již jakoby ve spolku na ochranu opuštěné dívčí mládeže. Máš již cejch; nejsi již volný; a bezděky zařizuješ se tak, abys vyvracel toto tak zvané veřejné mínění. Není dnes volné země, drahá slečno; svoboda, volnost jsou dnes slova, pouhý dech. Namítáte Ameriku? Chyba lávky: Amerika jest samo moralistické násilnictví, usoustavněná pruderie, pravý protestantský cant; nemáte-li oddacího listu, nepřijmou vás po případě s vaší dámou ani do hotelu aniž pod jinou střechu. Bývala jediná opravdu svobodná půda na světě: Řím, pokud tam seděl jako světský suverén na svém trůně Pontifex Maximus, Jeho Svatost. Ale dnes není již Říma; co jest psáno na mapách, co vám ukazují v Římě, jest město zcela nové, americké, které má s Římem minulosti nedopatřením jen společné jméno. Dnes náleží jako celá moderní Italie jakési zcela nové rase, vlastencům, podnikatelům staveb a abstinentním hokynářům. Tam bývala vlast všech libertinů ducha, srdce i smyslů; země věčných saturnalií; duchové město všech Galianů, Rivarolů, Stendhalů, Heinů a Nietzschů; všeho, co umělo vypíjeti ze života poslední sladkost, co umělo nepohoršovati se a neupadati v rozbředlý kazatelský pathos; všeho, co mělo smysl pro ironii životní a dorozumívalo se epigramem nebo bonmotem. Ale, opakuji vám, dnes není Říma; dnes i Řím se poprotestanštil jako ostatně celý svět. Buržoa sedí dnes na trůně, počítá peníze, zakládá spolky střídmosti a střádalů, což jest jediná jeho bohoslužba; a po pravici stojí mu učenec a po levici novinář. Tento kazí jazyk a onen tropí neřest, které říká popularisace vědy; a všichni společně ohlupují svět. Žijeme, milá slečno, soumrak vší krásy a renaissanci vší nudy, ošklivosti a střízlivosti. Kalvine, tys zvítězil!“

Dívka, která se dlouho usmívala, zachmuřila se naposledy a řekla s úmyslným vyhrocením:

„Nevím, pokud máte pravdu s ostatními, ale Nietzsche vyjímám si sama z řady vašich velekněží životní frivolnosti. Nietzsche byl přísný duch, pane Pirkane, a chtěl velikost; měl pathos až kazatelský, byl to moderní Luther, ne nadarmo Sas rodem jako tento reformátor. Smál-li se, smál se jako se smějí vědoucí; ano přes to, že nenáviděl Sokrata, smál se po sokratovsku; ze stejného rodu byl jeho smích.“

Slova Korneliina vyvolala spor, ale dříve než mohli jej skoncovati, vlak stanul na čistotné staničce, vonící korou stromů lesních jako syrová ještě hračka z Černého lesa, a oběma bylo vystoupiti. Staromódní kočárek, tažený selským koníkem o rousnatých nohách, vyslaný pro ně Lamberkem, očekával je: byli dnes hosty Frankovými a Michaelinými na jejich letním bytě.

Nesmírné letní nebe, pohnuté teprve vysoko nad oblačnem, vypíjející všechen pevný tvar zemský jako ssavý vír, rvoucí a hltající všecko ve své tvrdé světlo, objalo je jako ohromný tok protržených vod. Kornelie, jejíž zrak byl slabý, musila přicloniti si oči. Kočárek zachřestil starou rzivou kostřičkou, koník rozklusal se ne bez úsilí a námahy; ale záhy sjel s okresní silnice na cestu polní a uvolnil svůj slavnostní klus v široký pracovní krok všedního dne.

„Víte, kdo bude také hostem na Křižníkách?“ zeptal se náhle básník, jakoby se vytrhl násilím z lehkého opojení.

Utkvěla na něm tázavým pohledem.

„Také Pražanka a slavná. Psal mně o tom již Lamberk. Malířka Šimonka Vintířová. Slyšela jste o ní jistě? Jsou sousedy na vsi a navštěvují se. Jest to nevšední bytost.“

A nečekaje vyzvání Korneliina, jejíž srdce sevřelo se mučivou předtuchou, vypravoval o neznámé s ohněm neobvyklým, jak se zdálo dívce, a zcela výjimečným u tohoto skeptika ze řemesla. Několikráte mohla prý se výhodně provdati, ale nedbá, zdá se, o to; naposledy byla prý zasnoubena za bohatého továrníka Zachara, s nímž rozešla se těsně před svatbou, poněvadž zapochyboval o bezeskvrnosti její minulosti; jest prý zcela jiná než jiné dívky, volná, hrdá, čestná, sama sobě soudcem, nesnášející, aby ji někdo měřil jinak, než její mírou. Nyní sblížila prý se velmi s mladými Lamberky; není prý jen talentovaná malířka, ale i dobrá pěvkyně písní a Frank slýchá prý rád, když pěje jeho písně k jeho doprovodu; i s Michaelou, tak uzavřenou a těžce přístupnou, dovedla prý se spřáteliti: pro její slunnou, silnou, hrdou a radostnou bytost zamilovala prý si ji mladší plachá družka-netýkavka, žijící posud jakoby v klausuře.

Není prý zcela nic marniva a své umění, které by prý jí mohlo při rozumné politice vynésti i slávu i denáry, tají prý spíše, než by na ně upozorňovala; nezná koncessí nikomu a opovrhuje prý každou líbivostí: pozná-li u sebe něco, co by se jí blížilo, zavraždí to okamžitě v zárodku. Maluje prý jen pro sebe a zpívá prý také jen sobě a nejvýše několika přátelům, je-li vzrušena a překypuje-li; ale to bývá prý zřídka, neboť jest prý uzavřená a málo sdílná a vládne prý si silnou kázní. Jen to, čemu říkává „bratrství touhy“, sdružuje ji prý občas vášnivě s lidmi a nejčastěji s lidmi zcela prostými a naivními. Její otec, po němž záhy osiřela, byl prý muž na svou dobu vynikající; mladý, hrdý a odvážný politik, odrážející se prý příkře od své tichošlápské doby a generace; po něm, jednom z prvních sociálních politiků českých, má prý své „bratrství touhy“. Své umění ráda prý by dala při tom, jak říká, do služeb života: touží kořeniti jím bídě a ubohosti lidské nestravitelnost dní a nocí, viny a utrpení. V Praze a na jejích předměstích sestupuje prý mezi nejbědnější spodinu společenskou s otevřeným zrakem i měšcem, pozorujíc, jak se rodí, bydlí, miluje, nenávidí, jak žije i umírá; i studie sociální, nepodepsané ovšem svým jménem, uveřejnila prý ze svých zkušeností.

„Nesmíte však představovati si,“ dokončil Pirkan, který nerad obcházel se bez ironických point, „nějakou šedivou sestru nebo protestantskou diakonisku. Není to ani nudící se slečna z dobré pražské rodiny, která ochotničí v dobročinosti; slova filanthropie vůbec nenávidí a tropí si posměch ze všeho, co rozumí se u nás tímto termínem. Jest mnohem spíše společenská visionářka a buřička než ošetřovatelka nebo lékařka a nejméně jest již z těch, které mají ve své ubohé lékárně na rozšklebené rány jen olej resignace nebo ještě levnější náplasti křesťanské pokory, trpělivosti a odříkání; nejraději by pracovala radikálně, nožem a ohněm. Ale ve společnosti nemluví o tom vůbec; jest jí to jakýmsi temným náboženstvím, které určuje ne její slovo, ale její jednání. Ve společnosti bývá nejčastěji jen dokonalou dámou, která miluje konvenci, činící tě bezejmeným, ukrývající všecko osobní, znemožňující důvěrnost a zpověď. Nejsem jí přítelem: vy víte, že jsem ve všem všudy ancien régime a že nemiluji u žen ani silné vůle, ani velkého intellektu; ale ona jediná umí neurážeti jimi a dovede přikrýti je jednou konvencí a jindy docela gracií.“

Kornelie byla tak vnitřně vzrušena tím, co slyšela, že nepoznala ani, jak posledními slovy básník pokáral ji za její prostořekost ve vagoně, za to, co nazýval v nitru mentorováním a čeho neodpouštěl nikomu a nejméně již mladým ženám, k nimž pojal důvěru a s nimiž měl určité záměry.

Odkvétající lípy zavoněly jim nad hlavou a některá z nižších větví jejich přešlehla jim tvář; a brzy stanul vozík před chudým rokokovým zámečkem žlutě natřeným. Z oken linula se Wolfova píseň, tak cele niterná a dobrovolně poddaná slovu básníkovu, že, zdálo se, váží jen z něho svou duchovou krásu jako křišťálnou vodu okov, přímo spouštěný za ní do studně. „Lass, o Welt, o lass mich sein, locket nicht mit Liebesgaben, lasst dies Herz alleine haben seine Wonne, seine Pein“. Hlas, jenž zpíval tuto píseň ke klavíru, byl podivně silný a teplý, a přece zduchovnělý, jakoby přicházel s druhého břehu; všecky sladké čestné dary životní tísnily se v něm a pryskaly z něho jako ovoce na podzim z přetížených větví stromových; a stíny tály v něm jako v poledním slunci letním.

Na ráz zmlkl zpěv i jeho doprovod; hlasy nahoře se rozšuměly, a již sbíhala Michaela uvítat hostí, které záhy uváděla po malé květinové zahrádce do svého letního bytu.

Kornelie vstoupila se srdcem v hrdle do pokoje; a bezpříčinný nach polil její tvář a znejistil její chování, když smědá tvář zpěvaččina, neobyčejně citlivá a poněkud zhubenělá a snad i trochu mužná pro její štíhlé tělo v raménkách úzké, hned od počátku přitáhla k sobě její pohled a zajala jej. S pozorností nechtěnou sledovala Kornelie, jak tato tvář, před chvílí ještě cele vybouřená a účastná až do bolesti v ději tvůrčím, zavírá se nyní pod melancholický stín krásy poněkud unavené jako pod list okvětný. Bylo to jakoby plamen, šlehavší ještě před chvílí z této tváře, nad níž vzdorně černé vlasy prostě svinuté vystřelovaly sem tam v jakýsi trn, propadal se nyní a jakoby tuhl nad ním úsměv, půl unavený a půl bolestný tím, že musí vězniti cosi jako možnost lásky a pomoci lidem.

Frank představil navzájem obě dívky, které potřásly si rukama. Michaela dala donésti záhy mléka v lehounkých sklínkách, a pilo se věru sladce a přikusoval se věru chutně k němu sivý chléb selský, zde, v chladném prostorném pokoji panském o starodávném dědovském nábytku řídce rozestaveném, kde vonělo kmínem lučním, zatím co v zeleném tichu blízkých strání, ležících v okeních tabulích, bzučelo několik much svou dřímotnou píseň.

Mladá společnost byla v té šťastné pohodě, skoro živočišně lahodné, v níž z podnětů nejmenších zapaluje se a vybuchá stále smích.

První povstal básník, vyprosiv si do parku doprovod Michaelin; miloval nade všecko zahrady a vůbec všecku vegetaci a toužil viděti první, před ostatními, domácí sad.

„Neboť kdo jiný,“ dodal s úsměvem, „ne-li my, perversní scholastikové a profesionálové poesie, zná dnes obcovati ještě s přírodou? Obcovati, pravím, a to žádá společenský takt a mrav. Profesor ji lisuje, popisuje a utřiďuje, estetik ji spásá, my jediní ještě umíme k ní voněti a to jest dvořiti se jí.“

Dívka vyhověla mu jako rozmarnému dítěti.

Sotva odběhli, nálada pozůstalých jaksi zpřísněla.

Šimonka a Kornelie rozhovořily se důvěrněji, než se zdálo ještě před chvílí oběma možným, ale tak, že byla od prvního posunu a od prvního záchvěvu hlasového patrna převaha Šimončina; všecko v tomto hovoru, jinak všedním a příležitostném, určovala malířka bezpečností a jistotou svého nitra, jak ihned vycítila její partnerka, podivně celého, nic nerozpoltěného. Její bytost, zdálo se záhy každému, jest méně zaujata starostmi osobními, méně zatížena hořem a trudem sobeckým než bytosti druhých; a jakoby byla nejen úplně jista si svým určením, nýbrž i jakoby je byla vzala na sebe s radostnou vděčností a ochotou a nyní starala se již jen o podružnou otázku, jak nejlépe a nejsvědomitěji je naplniti, takovým dojmem vylévala se na pozornějšího pozorovatele její klidná harmonická sebevláda. Působila chvílemi jako přírodní živel, jemuž jest radostno svěřiti se.

„Ne, nikdy neplačte, milá slečno,“ pronesla v hovoru ke Kornelii, když se osiřelá dívka byla podřekla trochu o trudech a tíze svého soumračného života. „Bůh nenávidí pláče nejvíce ze všeho. A ne-li jemu, alespoň své lidské hrdosti jsme dlužni něco jiného než slzy zoufalství a beznaděje: zápas, němý zápas se semknutýma rtoma do posledního dechu a třebas i odboj i kletbu; jen ne slzy. Pláčem zeslabuje se člověk. I vzdor i odboj jest Bohu milejší než trpné zoufalství; snad jej i náš odboj doplňuje, snad jej i prohlubuje; buď tomu tak, buď onak: jest mu třeba naší spolupráce, ne našeho zoufalství. I kletbu, již vrhnete za ním, může snad obrátit v požehnání nebo v jiný klad; jest v ní přece iniciativa, přece energie. Ale pláč jest jen bezmoc sama, a slzy jsou neplodnější než voda mořská a poušť písečná. Ne, nechci nikdy plakat, nechci nikdy skládati ruce v klín! Ne, nechci zmrhané lásky, a požadavek každé oběti mne uráží. Máme nejprvé jeden cíl, zcela blízký a nesporný: zesíliti, vyrůsti, vypracovati se v nejvyšší možnou dokonalost a harmonii. Jen pak můžeme prospěti druhým, když jsme se byli tomuto nesnadnému umění vyučili nejprve na sobě samých. A ostatně: jak prospívati druhým? Což jest to možné jinak než tak, že dáš příklad, jak počínati si, aby vybavila se jejich spoutaná nebo uspaná síla?“

„All right,“ zvolal Frank, jenž byl pozorně naslouchal této invektivě, „proti smutku jest třeba bojovati vášnivěji a soustavněji než proti infekčním nemocem; dnes však, žel, obchoduje se jím, a jsou v literatuře a v umění lidé, kteří nestydí se kupovati si úspěch jen tím, že prostředkují jeho nákazu. Jaké žalostné umění! Jak čiře záporné! Popisují se obšírně a s patrnou zálibou zjevy, které nemají práva na život a přes něž sluší se přecházeti jediné mlčky. S kým nechtěl bys stýkati se v životě, toho nemáš práva uváděti do umění nebo do poesie, taková měla by býti samozřejmá devisa zdraví a síly. Epigoni jako všude i zde pokazili a zvrhli úmysly a záměry mistrů; co jim bylo pouhým východiskem a předpokladem, to vzali malí vnukové za cíl a konec své snahy. Hrůza, kterou dědové chtěli vybouřiti a roztřásti zahluchlé a zatuchlé svědomí svých vrstevníků, obrátili malí potomkové v lechtadlo ospalých, lenošných, nudících se nervů moderního člověka, stále lačného po nových a nových sensacích, byť dobíjely poslední zbytky vůle a rozumu“.

„Jaké prokleté řemeslo jest umění,“ řekl se sarkastickým pošklebkem Pirkan, který vrátil se před chvíli do pokoje a přistoupil k hovořící skupině, „není nic pod sluncem hůře placeného a více se všech stran šikanovaného než ono. Proč ke všem všudy dělati stále z básníka nebo z umělce proroka, učitele nebo lékaře; vždyť to jsou přece funkce zcela jiné a musí se čistotně odlišovati. Hleďte na něho jen jako na lepšího řemeslníka, i tak budete mu spíše právi, než budete-li klásti na něho moralistické, metafysické, sociální a bůhví jaké požadavky. Myslím, že staří velcí mistři, ať básničtí, ať výtvarní, nechtěli býti mnohem více než dokonalými řemeslníky, a přece zanechali nám díla, jež jsou požehnáním života! Život jest již více méně hoře, trud, únava, bolest a nedá se zatím nic na tom změniti; a umělec nebo básník dává vám píti nepenthesu; opatřuje vám na chvíli zapomenutí; podává vám hašiše nebo opia, které vás vyjímá na chvíli z této zoufalé, pusté skutečnosti a přenáší vás na chvíli do říše snové volnosti; otroky mění na chvíli ve vladaře.“

„Abychom za chvíli, až vystřízlivíme, v kocovině cítili skutečnost dvakrát tíže a třikráte zoufaleji. Ne, děkuji; stejnou službu prokázala by mně i kořalka! Ne, děkuji; jsem příliš hrda, abych chtěla zapomenouti svého utrpení, kdybych jím byla stižena; bolest se léčí, bolest se neuspává na chvíli; se zlem se bojuje, zlo se překonává, s ním neuzavírá se zbabělé příměří, které jest jen doznaná porážka. Utíkati se k opojení a k chvilkovému zapomenutí, jež přináší, jest dvojí otroctví za otroctví jedno. Lamberk má pravdu: takovéto umění jest škůdce lidstva a překážka jeho nápravy. Vykořisťuje vší bídy a slabosti a neštěstí životního a žije z nich; má eksistenční zájem na tom, aby byl prodlužován dnešní žalostný stav.“ Tvář Šimončina ožila a žhavěla vnitřním ohněm, jak pokračovala; látka, o níž se hovořilo, souvisela patrně příliš bolestně s jejím duševním životem a jeho přesvědčeními, aby dovedla zachovati klid a zdrželivost.

„A k tomu dojde se vždycky a všude tam, kde se umění specialisuje, kde stává se řemeslem, stavem, povoláním, výsadou určité učené třídy. Přála bych si, aby psalo se nekonečně méně knih, než se píše, a malovalo se nekonečně méně obrazů, než se maluje; a síla, která se vynakládala posud na ně, aby obracela se přímo na život; bylo by záhy lépe! Dáte mně jistě za pravdu, řeknu-li, že jest snazší, napsati moralistický traktát než žíti jen týden dokonale, krásně, silně a ryze, bez poskvrny a úhony srdce a duše; a snazší jest i napsati denně po krásné básni, než býti den opravdovým básníkem vším svým konáním, myšlením, cítěním; básníkem: to jest rytířem srdce a taktu v obcování s dětmi, žebráky, chudáky, vyvrženci a vyděděnci, nemocnými a mrzáky, zvířaty, stromečky a travičkami – se vším pokořeným, něžným a bezmocným v životě i v přírodě. Že píší se knihy veršů a knihy filosofické, že malují se obrazy a skládají se symfonie, jest jen následek toho, že život není, čím by měl býti, že není celý a dokonalý, že není ani hudbou, ani krásou, ani moudrostí, ani silou a velkostí; že jest, jaký nemá býti: zmrzačený, ochuzený, odmocněný a zrazený. Ale co mělo by býti cítěno jako provisorium, pojímá se jako cosi konečného a trvalého; co mělo by býti prostředkem k nápravě, ostruhou a bičem, větrem, který dmychá do žároviště touhy lidské, béře se za cíl, za podušku, na níž možno složiti hlavu a kde lze dopíti se dřímoty a snu.“

A po krátkém oddechu, všecka již zardělá:

„Soudím, že stav dokonalosti byl by, kdyby každý sám sobě byl i básníkem, i umělcem i knězem, aby dovedl opatřiti si všech potřeb duchových jako obstarává si sám všeho, čeho jest třeba jeho bytosti hmotné; aby dovedl složiti si píseň nebo modlitbu z tísně nebo naděje chvíle, aby dovedl sám proraziti žalář svého osamocení a své úzkosti, spojiti se sám s duší světovou – neboť v pravdě nemůže toho učiniti nikdo za něho. Aby dovedl sroubiti si krov nad hlavou a ozdobiti své obydlí, svůj oděv, své nástroje; aby nemodlil se cizími slovy a nelil své duše v cizí melodie! Teprve pak bude v pravdě celým člověkem, bytostí, která dorostla života a jest jeho orgánem! Dělba práce pokročila dnes příšerně a podrývá již kořeny duše lidské, ohrožuje již její zdraví! Divoch byl bytost opravdu kulturní vedle dnešního civilisovaného barbara, vedle moderního člověka. Tvořil neustále organicky ze sebe, vynalézal; jeho duše činem odpovídala na každou otázku, na každý požadavek, jimiž k ní přistupoval život; kdežto duše moderního člověka jest nízký mechanismus, opakuje jen, čemu naučili ji v mládí, vyrábějíc stále tutéž kladku, tutéž páku, týž šroub. Duše primitivní vřela neustále a zkoušela se neustále na všem; udivovala sebe samu svými tvůrčími možnostmi, rostla každým svým činem; duše dnešního civilisovance jest suchá a neplodná, žije na úvěr, z cizího, a selhává ve všech velkých chvílích životních.“

Dívka zmlkla náhle, příkře a pokusila se za chvíli o jakýsi provinilý úsměv. Bylo patrné, že přemohlo ji cosi silnějšího, cosi mimo ni, čemu se vzdala, a že nyní, kdy entusiasm, jenž ji nesl, opadl, zahleděla se na sebe kriticky a zakolísala se pod mrazivým pohledem rozčarování. Její tvář pohubla jaksi ještě a jakoby obrátila se do nitra, stín položil se na ni a odcizil ji přítomným; a nevmísila se již do sporu o těchto otázkách.

Všichni mlčeli chvíli; Lamberk seděl s tváří zachmuřenou, s rýhou vyrytou mezi obočím: bylo patrné, že zaměstnává se úsilně čímsi ve svém nitru; a Kornelie, pobledlá a odcizená sama sobě, přistihovala se neustále při myšlence, která ji pokořovala a za niž se znova a znova marně kárala: Zastiňuje mne; blednu vedle ní; strhuje jej, oh, jistě jej strhuje; mámí jej, omámila jej již!

Ticho přerušil Pirkan, který vyskočil se sedadla a rozchodil se po pokoji, jak míval ve zvyku, byl-li vzrušen.

„Utopie, utopie! Neznáme duše divochovy, a slečna, myslím, ji idealisuje; slečna jest vůbec tajná rousseauistka. Ostatně, co činit? Společenského řádu přece nezvrátíš? Jest tomu již tak, že život odlišil se do nejjemnějších odstínů, že společnost provedla snad do krajnosti dělbu práce, takže každý musí opírati se o všecky nebo alespoň o mnoho jiných. Co tu činit? Básník nese tento stav nejtíže; nemůže doufati v resonanci, v ohlas; musil uzavříti se do věže ze sloni.“

„A poškodil se tím sám nejvíce,“ vpadl mu do řeči Lamberk, stále zasmušilý. „Tam vyvinul svůj subjektivism, svou sensitivnost v cosi monstrosního; nic objektivného není mu tam protiváhou. Vnucuje odtud stále čtenářstvu své soukromé já; ale básník byl silný jen tenkráte, když mluvil za mnohé, za davy, za národ, za dobu; když byl jejich organem, píšťalou, v niž duly.“

„Nic více? To řekni raději již novinářským echem všedního dne!“

„Naprosto ne! Mluvím o době, ne o dni a nejméně již o všedním dni. Doba to jest každý z desettisíců a statisíců dní a proto žádný. Doba uvědomuje se sobě teprve v básníku, v mysliteli, v umělci, v tvůrci; necelá byla by bez něho a víc: snad nebylo by jí vůbec bez něho. Němá stála by před věčností, zahanbená před sestrami svými. Obého jest třeba k vyššímu životu: básníka, jenž nalezl svůj věk, věku, jenž nalezl svého básníka. A dnešní rozluka jejich jest to nejžalnější, co dá se mysliti.“

„Jak pošetilé, příti se o těchto dalekých abstraktních věcech,“ zvolala Michaela, která těžce snášela sporů, byť ideových, „zatím co venku svítí slunce, vlní se ve větru tráva, jiskří se sterý hmyz, směje se potok! Kdož ví, jak dlouho ještě bude nám toho všeho dopřáno?“

„Nedávno ležela jsem zcela tiše jako mrtvá na pokraji boru; nahou ruku odšinula jsem od trupu co nejdále a zaryla jsem se jí do mechu a pila jsem jí jeho vlhko, jeho chlad, celou jeho prostou eksistenci; a něco z jeho pokorného, poníženého života, zdálo se mně, přechází do mně. Cítila jsem se v tu chvíli spřízněna s jeho vegetativnou dřímotou a byla jsem tímto pocitem blažená jako velkým dobrodružstvím, v němž účastnily se i mé smysly i mé srdce. Padne-li mně na procházce na šíji brouk, sveze-li se mně na prst housenka, vzruší mne to více než všecky vaše theorie, idee a these. V nejprostším pocitu jest pro mne více života než ve všech vašich spekulacích! Nenávidím jich. Chtěla bych žíti jen nervy a ničím jiným než nervy. Jsou svaté; není v nich zla, není ve smyslech vůbec zla, pokud jich neposedají a neznásilňují fantomy. Nenávidím všech těch bezkrevných příšer, které živíte svou krví. A vůbec – dupla vzdorně nohou – jak málo žijeme! Stále maříme čas. Jest mně, zatím co jste hovořili a přeli se o stíny, jako bychom zmeškali krásnou příležitost, která se již nevrátí; čekala snad na nás několik vteřin, ale pak prchla, neboť každá krása jest netrpělivá; a čekati na těžkopádné papírové lidi, oh, to zmrzí. Ty, Franku, v poslední době strašně šedivíš. Theorie, theorie, samá theorie!“

„Mea culpa,“ zvolal oslovený, česaje si rusý medový vous instinktivním pohybem své bílé malé ruky. „Snad stáří se již hlásí? Nebo jest to působení klimatu? V Čechách ode dávna nekonečně se debatovalo. Jsme v zemi všech kacířstev a země tato ode dávna byla rozumářská.“

„Konečně slovo, princezno,“ křičel básník; „souhlasím s vámi do písmene. Čtu na příklad Schopenhauera, jsem jím přesvědčen o všem, co praví, o nicotnosti tohoto světa, jehož kdyby nebylo, lépe by bylo; a stačí paprsek jarního slunce, které vpadne mně jásavě do pokoje, a všecky důkazy jako když smete! Mé srdce chvěje se vděčně, jakoby bylo svlaženo ve svém posledním kořeni a celá má bytost přitakává životu. Jsem zmámen a jsem poroben. Jediným důkazem na světě bylo mně vždycky jen opojení; co mne nedovedlo opojiti, toho pro mne nebylo, to nemělo u mne nikdy pravdy. To jest celá má filosofie, panstvo; zde jsem, jaký jsem! A nyní vaše rámě, princezno, a hurá, do parku! Tento den nám patří a věru že jest to věčnost svého druhu! Šlápla jste, princezno, svým tanečním krokem na nejodpornějšího slizkého hada pod sluncem i pod lunou! Ostatně,“ dodal, chýle se k dívce a tlumě hlas, „podobáte se opravdu nejkrásnější, to jest nejkřehčí a nejmilostnější madonně, kterou znám; řezal ji do dřeva Alonso Cano.“

„Pokoj, prosím, s výtvarným uměním! Hlavně o něm nic! Hnusí se mně dnes dvojnásob všecko, co vyšlo z rukou lidských. A v ostatním, co jste pravil, také s vámi nesouhlasím.“

A zavěsivši se v básníka, vyběhla rychlým, mozartovsky rozmarným útěkem z pokoje; a brzy rozhlaholila ponurou chodbu a široké schodiště staré budovy graciesním smíchem, tryskajícím z jejího bílého hrdla v rozpustilých výbuších, skoro rytmicky zodstavcovaných a hrajících po zašlých malbách nástěných jako přelety pršky slunečné po mrtvém zimním lese.

Nebylo možno nenásledovati jich.

Frank sešel, po levici maje Kornelii, zamlklou a zřejmě trpící utrpením skoro dětským ještě, jež prozrazovalo tak bezděky její ranou mladost, bezradnou ještě v tísních a útiscích životních a neschopnou posud masky, a po pravici Šimonku, zase již klidnou, která pronesla nyní s tichým, poněkud unaveným úsměvem, jímž jakoby děkovala za všecko, co viděla a slyšela: „Vaše sestra, Lamberku, má pravdu: kromě radosti není pravdy. A prostota jest to jediné, čemu nepřijdeš na dno.“

A za chvíli těkala již mladá společnost po starém zpustlém parku, po jehož pěšinách rozrostla se lopucha a v němž celé části byly obráceny v ovocný sad, ale kde přece zbyly kouty pod vysokými staletými jilmy, rozsazenými s výpočtem architekturního účinu, chránící vlhkými stíny neužitečné a teskné kouzlo mrtvé přepychové doby; a smích zažehal se každou chvíli na vonných svěžích rtech mladých lidí jako jiskra slunečná na tisícerých listech a stvolech travných, rozčeřených lehkým tahem větrným.

Náhle stanula Michaela a obracejíc k slunci svou tvář, dnes nezvykle oživenou, až zjitřenou, a vztahujíc k němu zvolna, obřadně skoro obě paže:

„Nevím proč, ale, vidím-li tě, Věčné, musím mysliti neustále na ty, jimž jsi svítilo kdysi a nesvítíš již; na ty, kteří jsou stíny a mátohy na asfodelové louce a kteří – stojí to tak v Homerovi, že ano, pane Pirkane? – druhdy králové a knížata, byli by rádi nyní pod tebou i jen pastuchy a oráči… I oni byli, i oni procházeli se po těchto stezkách, i oni usedali ve stínu těchto stromů; i oni rostli a zemřeli pod tebou.“

A po pause, podivně zamyšlená:

„Co z toho plyne, Franku? Ty říkáš: Carpe diem, což jest, tuším, užij dne a raduj se z chvíle! Ale jak jest možno radovati se z něčeho, co nemá věčnosti? Co nemá věčnosti, jest již mrtvé, jest jakoby nikdy nebylo.“

A znovu, zahleděvši se k slunci:

„Dej, ó Věčné, dej našemu mládí radost, která má věčnost; radost, které není zániku a smrti; radost, která, zhasne-li i na chvíli, vždy znovu se rozsvítí. Proč dala jsi zemi, čeho odepíráš nám? Zemi, které vracíš stále s novými a novými jary a léty starou radost, staré mládí, stejnou starou krásu?“

„Mně naopak, madonno,“ namítl Pirkan, „radost jest proto tak drahá, že nemá zítřku. Uvědomuji si ji tím více, vypíjím z ní všecko do poslední krůpěje, a to právě proto, že není jí návratu, že není jí budoucnosti, že stopa, která zbude po ní, jest nutně hořká jako rozčarování samo. Jest na pohled jako polibek, ale zbývá jizva po ní jako po ráně… Ano, Frank má pravdu, princezno! Plyne-li z toho nějaké naučení, jak říkali staří bajkáři a didaktikové, jest to jen to zde: Žij radosti, pokud ti slunce svítí; uvědom si je a děkuj mu! Mohl bych vám o tom citovati tucet velkých básníků, řeckých, římských i moderních, ale bojím se, že bych vás jimi znudil a že bych upadl u vás v nemilost.“

Ale Michaela pohnula jen odmítavě hlavou:

„Ne… má drahá Šimonka má pravdu. Vy básníci, všichni, staří i noví, jste jen připravovatelé opojného nápoje, který slibuje, že naučí zapomínati, že odnaučí na chvíli mysliti; štěstí, které nám podáváte, není opravdu utrženo s vysokých větví a jest opravdu málo hrdé. Jste příliš spokojeni sebou, vesmírem, osudem lidským, ustrojením životním. Vám stačí chvíle – nám zítra nepostačí snad již ani věčnost, viďte, drahá Šimonko? Tak rychle letí naše touha! Čím to, že vy básníci tak se za ní pozdíte? Vy, kteří byste měli ji okřidlovati?“

„Blahoslavená skutečnost, která předběhla sen,“ odpověděl básník, ukláněje se před oběma dívkami. A opravdu, nitro jeho bylo jediný údiv: „Měl jsi na očích šupiny,“ tázal se sám sebe, „že jsi jí neviděl? Jest jediná vlna rozkoše od temene hlavy až do stuhy svých střevíčků; strhuje mne a rve mne a nese mne jako vzkypělá řeka ulomenou rezivou sněť! Jest jako nová pevná tětiva luku, samo napětí a jeho svatá, nepoznaná, neuvědomělá, dřímající síla; a tisíce a desetitisíce šípů jí již čeká a ždá nedočkavě, aby jí bylo vymrštěno ke svému cíli, jenž jest usmrcení. Jest princezna, ale jest snad i víc: kněžka, vestálka. Jest v ní znepokojivý protiklad, který mne dráždí až k šílenství: její rty kypí a vrou a přitakávají životu a rozkoši již pouhým svým bytím, kdežto její oči bývají nepřítomné, melancholické, odvrácené od tohoto světa, jakoby střežily sám sen duše a kladly se před něj jako oheň strážný před tábor. Žila posud úplně uzavřena, ano, v tom to jest: není otřelá světem a životem; ano, jest to kněžka, vestálka, střežila posud svatý oheň Vestin; u nich, dodal, mysle na Lamberkovy, jest rodina posud náboženstvím; jinde jest již jen výhodným způsobem společenství, v němž dá se laciněji a pohodlněji bydliti a levněji a vydatněji stravovati se než jinak.“

Pak pomyšlení na Franka, jehož byl přítelem, prošlo mu hlavou a znepokojilo jej chvilkovými rozpaky. Snažil se uniknouti z nich, přehlušiti neodmluvné pochyby. „A což on,“ řekl si posléze, „myslíš, že by ti obětoval on svou rozkoš? Víš dobře, že ani vteřinu z ní. Popatř jen pozorně na něho: obě ženy, které jej provázejí, milují ho: čteš to z každého slova, z každého posunku, a čte ti i on. Jedna mučí se pro domněnku, že si jí nevšímá, že mu není ničím, a utrpení její z toho jest tak silné, že se ti zdá, jakoby strádala fysicky, těžkou bolestnou nemocí; druhá se usmívá, ale úsměv její skrývá touhu jako kalich květný zbloudilou opilou včelu. Obě jej milují, obě touží po něm; a on ví to, a tváří se nevědomým, aby prodloužil jak možno nejdéle tuto hodinu svého vítězství, sálavé poledne svého mužství. Bude je míti jistě obě, ne-li zároveň, alespoň jednu po druhé. Myslíš, že by ti postoupil jednu z nich, byť jen na vteřinu a byť jsi zmíral žízní po jejím polibku? Tobě, nebo komukoliv jinému? Obě jsou siroty; ale myslíš, že by jich nechránil jako své kořisti proti jejich rodičům nebo bratrům? Homo homini lupus; jsme muži, jsme vlci, jsme lovci; a lov žádá si volnosti, takový jest zákon džungle, první a poslední, jediný a neporušitelný zákon moderního člověka-lovce. Oba, on i já, jsme „volní lidé“; oba nemáme a neznáme ni kázně ni zákona, kromě toho jediného, čiře záporného, který praví: lov žádá si volnosti; a kořist jest toho, kdo uchvátí a pozře“.

Prolétl v mysli s bleskovou rychlostí všecky tyto důvody, všecky tyto zásady, na nichž vystavěl svůj život, jako jej na nich vystavěli miliony a miliony moderních lidí; a shledal je pevnými a spolehlivými; nikdo, ani sám Bůh, nemůže a nesmí pohnouti jimi. Neboť Bůh dal zákon síly a byl se silnými vždycky a všude! Není výjimky z tohoto řádu! A musil býti s nimi, stát-li měla pevně země, stát-li měl pevně On sám!

A zahleděv se znova dlouze v její temně fialkový zrak, hořící klidným, čistým svatým plamenem vnitřního snu, duševní oddanosti čemusi velkému a krásnému, več věříš celou svou bytostí, řekl si v duchu již po kolikáté: Jak sladké bylo by, zhasiti tento oheň a pod přemoženými sklopenými víčky rozžehnouti naráz jiný, vytřeštěný poznáním a plenící celou bytost jako dobyté město!

– – – – – – – – – – – – – – – –

– – – – – – – – – – – – – – – –

Společnost rozptýlila se tím, že Šimonka a Kornelie zašly do bosketu hledat alpských fial, které tu rostly nyní volně, přežitek minulé slávy starého parku. Básník osaměl s Michaelou na vinuté pěšině, uzavřené s obojí strany stěnou smrkovou; a v horkém tichu, v němž tála její vůně, slyšel tepati krev ve svých skráních. Opojení, jakého dávno již nepoznal, mámilo jej; a horký plamen vzdušný, který, poháněn jsa chvílemi větrem, přeskakoval po vrcholcích mladých jehličných stromků, žehl mu mučivě tváře a oslepoval jej velkými rudými kruhy, které vyvolával v jeho zraku.

Šli chvíli mlčky podle sebe; Michaela byla dnes vzrušena; mučil ji bratr svým zájmem o obě dívky, zájmem, kterého dobře vytušila, třebas byl skrývaný, kterému nerozuměla a jehož se přece děsila jako čehosi neblahého a hříšného. Její citlivou čistou duši znepokojil více pouhý stín, pouhá nápověď a předtucha, než duše jiné, zahluchlé, úder skutečnosti.

„Vím, že patříte na mne s předsudky,“ pronesl posléze Pirkan s podivnou pokorou v hlase, kterou odrazil i jeho zrak, „jako na šaška, jako na fraškáře; ale křivdíte mně.“ A poněvadž Michaela vzhlédla k němu, jako by chtěla protestovati: „Ne, nebraňte se, prosím; nemůže tomu snad ani jinak býti. Vaše dívčí duše nezná posud složitosti životní… a proto nezná ani jeho poslední hrůzné prostoty. Nemůžete snad posud hleděti jinak.“

A po pause, která tísnila jako dusno před blížící se bouřkou:

„Tedy ano, vězte to: nosím masku a miluji masku, ale ne jako podvodník nebo někdo, kdo chce klamati. Trpěl jsem mnoho životem, více, než můžete tušiti, více, než dovedete snad kdy pochopiti; a chci se uchovati čistým od soucitu… ne: prostě již od účasti lidské. Ó těch zraků, špinících všecko, čeho se dotknou! Trávy neroste tam, kam se upřely; poušť na věky neplodnou vypalují kolem sebe. Blahoslavená jest má maska a s citem vděčnosti snímám ji večer s tváře. Zachovává mně můj vnitřní, můj pravý život. Svatá množitelko života! Pod tebou žiji dvojnásobně a trojnásobně! Opatřuješ mně anonymitu; a co přikrýváš, jsou prameny mladého zpívajícího života! Ano, kdykoli žijeme něco celého a velkého, kdykoli žijeme doopravdy, v plném smyslu slova, jsme vždycky bezejmení… bez jména, bez stavu, bez věku, bez povolání, bez rodiny… Jsme jen svůj ryzí nadosobní typ lidský, to jest: naplňujeme své nejvyšší skryté možnosti, jichž jsme sotva v sobě tušili. Odhalujeme se sobě samým ve své původní božské síle a výsostnosti.“

„Jak to?“ otázala se s jakýmsi děsem ve hlase dívka; „nerozumím vám úplně.“

„A přece jest to tak prosté. Naše já, náš pevný, stálý karakter, naše jméno jest cosi, co nám brání žíti plně a cele; klade se mezi nás a život a jest jako cizí předmět vsunutý mezi naše rty a pramen, z něhož chceme píti. Musíš dovésti odvrhnouti je v rozhodnou chvíli jako obtížnou kovovou zbroj, jako těsný šat: musíš dovésti ponořiti se nahý v životní tok a proud. Ve chvíli veliké lásky, víry, oběti, smrti, oddání se nejsi již pan Alexandr Pirkan, narozený 16. května 1873 ve Vídni, místodržitelský úředník osmé diétní třídy, přidělený tomu a tomu departementu, manžel Ritty, rozené Sternekové, ba ani ne básník, jenž napsal ty a ony knížky, tak nebo onak pokřtěné a tištěné v té nebo oné tiskárně… to všecko jest mrtvý kornatý, zaprášený oděv; pustá přítěž, kterou odvrhuješ daleko od sebe nyní a stojíš pokorný a bezejmenný před životem nebo před smrtí, pouhý jich nástroj, pouhý jich orgán, toužící vší žízní po tom, ztotožniti se s nimi na chvíli: nic víc. Jen ten, kdo není schopen této hrůzně krásné obrody, jest mrtvý; jemu vrostl jeho oděv, jeho náhodné já v jeho bytost, vežralo se mu v duši, udusilo ji. Uschlý strom, raněný snětí, mrtvá skřípající kostra trčí do jarního vzduchu a říká se mu pevný spolehlivý karakter“…

Stanul před ní; hruď jeho se dmula, a jeho zraky, žehnoucí jako v horečce, vetkly se v její pohled. Tuhnul v něm úžas z toho, co rozednívalo se v její mysli.

„Pak padají masky,“ pokračoval po chvíli přitlumeným vášnivým šeptem, a jakýsi opilý úsměv vstával mu při tom v duši a sedal bezděky i na rtech. „A maskou, ničím víc jest celé naše já. Já: hastroš, strašidlo, mátoha, pára a dým… slovo… konvence uměle vytvořená a uměle udržovaná a živená z prospěchu, ze zbabělosti, ze slabosti, z pruderie, ze slušnosti, z policejních důvodů, což vím, z čeho všeho,“ zasmál se suchým hrdlem

„Život, který byl a jehož již není; stopa, kterou prošel, ale v niž se již nikdy nevrátí. Kalný, rozbředlý, ve sklepě uměle zachovávaný kousek loňského ledu, zatím co jarní řeka života šumí a hučí a bouří plesně mezi podemletými, trhajícími se břehy a hltá denně několikeré já. Jen tehdy, vrhne-li se do ní střemhlav, dorůstá člověk své nejvyšší možnosti; zde ukáže se teprve, co v něm jest; zde může udiviti sebe i Boha… Jest občansky bezejmenný v tuto svatou chvíli, ale kdyby měl jména, mohlo by jím býti jen Láska, Síla, Velikost, Požár, Mocnost, Nesmrtelnost a jména všech kůrů serafinských i archandělských. Ale jen silným a odvážným otevírá se toto nebe. Zbabělci a slaboši hryztež plesnivé kůrky loňského chleba, živořtež v odříkání a postu, ve lži, smrti a karakteru…“

Michaela zbledla, zornice její ztrnuly, pláč zaškubal jejíma rtoma.

„Dosti,“ zaúpěla téměř s napětím všech sil, „dosti těch hrůz! Což není nic stálého v duši? Jen proud, jen tok, jen změna, která hltá sebe samu a plodí sebe samu, znova a znova, z věků do věků? Což býti věrný myšlence jest tolik jako obětovati se fantomu a žíti jest rovno zrazovati?“

Odmlčela se, těžce dýchajíc. Zazdálo se jí, že by měla přicloniti si zrak, tak strašné bylo, co jí postavil před něj Pirkan.

„A proč právě nyní, proč právě dnes? Proč právě dnes otevřel jste přede mnou tyto propasti? Utušil jste, uhádl jste nebo víte přímo, že právě dnes bych mohla snadno zatoužiti po nich a vrhnouti se do nich? Máte vševědoucnost boha nebo lstný čenich ďábla, že jste přistoupil právě dnes ke mně a rozestíráte právě dnes přede mnou všecko království světa a jeho krásu jako rozvinutý koberec? Že budíte a pokoušíte závrať mého srdce právě dnes, kdy zakolísala se pod ním půda, o níž věřilo, že jest nejpevnější a nejspolehlivější?“

A přistupujíc těsně k němu a žehnouc jej svým zrakem i svým dechem:

„Proč právě dnes sňal jste s tváře svou masku přede mnou? Nestála jsem o pohled, který mně podala! Proč právě dnes složil jste břemeno své bytosti na má slabá bedra?“ A jakoby hotovila se, zacloumati jím, kdyby mlčel, vykřikla tvrdě, dupnuvši nohou o zem: „Mluvte!“

Mladý muž shroutil se jí k nohám.

„Protože vás k smrti miluji nebo… k smrti nenávidím. Nevím ještě; jsem zmatený, neznám se, poprvé v životě neznám se, já, jasnovidec nitra svého i všech niter cizích. Poprvé v životě zajíkám se a blekotám, já, mistr slova, který mluví jako jiní dýchají. Proto vám, vám jediné nedovedu lháti; proto před vámi, před vámi jedinou nedovedu se tajiti. Proto vylil jsem před vás celou svou bytost, já, který jsem spořil každou její krůpějí, který věznil jsem její obsah v trojím neprodyšném obalu samoty, vzdoru a tvorby. Rozneste ji nyní na podpatcích svých střevíčků, poplvejte ji, smějte se, jásejte! Vzdal jsem se vám, vám jediné, celý, a zasluhuji všeho, co přijde.“

Dívka vztáhla bezděky na polo ruku k srdci.

„Jaká rána, jaká strašná rána! Jak to hoří! Musil jste mně ji způsobiti?“

Ale nevyčkavši odpovědi, obrátila se zmateně a prchala k zámecké budově.

Básník běžel za ní, volal za ní.

„Ne… ne… Pro Boha, nepřibližujte se ke mně! Nechte mne samotnou! Sešílím, nebudu-li moci býti nyní sama. Slitujte se!“ sténala úzkostně, zmítána nervovou křečí, lámána nervovým přepětím.

Všecko v ní, od horečného sípavého suchého hlasu, od ostrých, náhle jakoby sešpičatělých rukou až do bolestné, nyní jakoby proborcené plochy hubených prchajících zádíček, děsilo se ho a odmítalo jej.

A mladý muž nedovedl neposlechnouti; stanul jako přemožený v pokoření a v rozpacích, jakých nezažil posud, tím trapnějších, že za sebou zaslechl hlahol veselých hlasů druhé skupiny, blížící se po stezce, bratra Michaelina a jeho dvou průvodkyň.

„Eccolo,“ zvolal Lamberk zočiv básníka. „Kde vězíš u všech všudy? Hledáme tě a v tobě Itala; ale jeden z vás dvou patrně neslyší. Tleskáme, hvízdáme, voláme již čtvrt hodiny.“

Pirkan se ohlédl a spatřil přítele, jakým ho posud neznal. Byl celý proměněný, jakoby nesvůj. Opilá jiskra hrála v jeho zraku, a bylo patrné, že byla zažehnuta a rozdmychována přítomností dvou mladých krásných žen. Obvyklá přitrpklá melancholie, jíž se rád drapiroval, jakoby spadla s něho dnes jako studená mlha pod útokem tohoto všemocného, samovládného slunce, které nestrpělo nic než svůj odraz ve všem na zemi, ve vzduchu, na vodách, na travách i stromech, ve zvěři i v lidech. Mužská pýcha napínala jeho postavu v ocelovou pružnost a vylévala se z ní každým pohledem, každým slovem jako zvuk z nástroje dobře zladěného. Zapomínal na všecko; žil jen přítomné chvíli, a její tichý opojený tanec vířil mu před zmámeným zrakem. ‚Jak sladké jest žíti, jak dobré jest žíti,‘ volalo v něm všecko, ‚a jsou chvíle, jimž rád bys řekl, opravuje Fausta: Ó prodli, neprchej! A ta zde jest z nich; jest z těch, které jsou těsně položeny před naplnění; než jsi se napil, kdy chýlíš již tvář svou nad rozšuměný pramen a chřípí tvé předbíhá rty tvé a pije před nimi vlhkou vůni vod. Tato chvíle před opojením mámí jemné smysly víc než opojení samo, a prodlužovati ji jest okrádati Boha o jeho ráj nebo bohy o jejich nektar a ambrosii.

Lamberk vyložil básníkovi, že hledají jej za rozhodčího v literárním sporu. Zná-li ďAnnunziovo ‚Mrtvé město‘? Ovšem že, četl je asi před týdnem. Tím lépe; ostatně věděli to: jest přece Latiník a formalista! Jest do něho vložena pověst o Inachovi a dceři jeho Io?

„Abyste se snáze rozpomněl,“ vpadla Šimonka do otázek Lamberkových, „vypravuje ji slepá vědma Anna – hraje ji Duse – chůvě v třetím aktě. Nemohu zapomenout jejího stříbrného smíchu, když na konci tohoto vypravování přeruší se slovy: Ty spíš, chůvo?“

Pirkana stálo mnoho námahy, aby si zpřítomnil báseň ďAnnunziovu; ale dovedl toho posléze přispěním Šimončiným a rozpomněl se opravdu na sporné místo. Ano, byl tam ten mytus, na počátku třetího aktu! Šimonka tleskala v dlaně jako malé dítě; „vyhrála jsem,“ jásala, „a jste mně dlužen první exemplář svých písní, který vyjde z tiskařského lisu, a dedikaci na něj, kterou si nadiktuji sama!“

„Lamberku, co jest dnes s vámi,“ pravil sám k sobě mladý muž, „jste poražen a smějete se!“

Společnost rozhovořila se obšírně o ďAnnunziovi, o Duseové, o italském umění a klimatě, o italské duši. Šimonce nelíbil se ďAnnunzio, jak dalo se očekávati, ale byl jí jeden z největších a nejnebezpečnějších kejklířů velkého stylu, a rozuměla, jak může někoho zmámiti a očarovati: jak on lidi, tak asi had fascinuje ptáky; uspí tě ve bdění. Ale milovala Duseovou, již viděla náhodou v kterémsi italském městě v této hře, její tichou bolestnou noblesu, která sálala z její bytosti jako plamen obětní a očišťovala všecko, co míjela, i miasmatický vzduch jevištní, a nade vše její jedinečnou intuici hudebně tvůrčí, s jakou mluvila? – ne: nalézala samy životní kořeny básnického slova a dávala jejich šťávám vyrašiti v nové květy. Umění zpěvákovo bylo vedle tohoto umění slovné meliky pouhým prý školáctvím, neboť zpěvák zpívá předepsanou notu, kdežto Duseová musí stvořiti si prý úplně celou melodii. A mladá umělkyně vypravovala, co kdesi četla: jak prý při prvním představení „Mrtvého města“ právě při vypravování pověsti o Io velká herečka náhle zpozorovala s hrůzou, že distonuje, že nenalezla hned na počátku pravého tempa a pravého spádu slovného a větného; a s jedinečným klidem vrátila se k prvnímu verši a udeřila tentokrát správnou intonaci.

Tento námět zaujal a vzrušil básníka tak, že vyrval se ze svých tísnivých muk; znal tuto vnitřní melodii básnického slova, položenou do hudebního transcendentna, slídíval sám po ní jako po nehmotné stopě královny Mab a rozuměl úplně, fysicky skoro, muce veliké herečky. A tak stalo se, že povznesl zrak a pohleděl na přítele, s jehož tváře bál se vyčísti otázku: Kde jest má sestra? Co jsi s ní učinil? Ale nejletmější pohled, jímž zavadil o Lamberka, poučil jej, že nic není tomuto člověku nyní vzdálenějšího než tato starost; tak cele byl omotán svou mužskou ješitností. Bavil se s oběma dívkami se sebevědomím větším než jindy, ale i s jakousi roztržitostí: zrak jeho byl zadumaně upřen v jeden bod, jakoby chtěl ustáliti v sobě všecko, co se stále rozbíhalo a rozpadalo, a úsměv, který mu seděl na rtech a sesmyslňoval je pod rusým teplým vousem, byl úsměv zapomenutí a jeho živočišné pohody. Teprve polední Pozdravení andělské, které se rozsypalo v trhaných a rozryvných kovových stonech po návsi a zapadlo až sem, do odlehlé tišiny parkové, vyrušilo jej ze snění; rozpomněl se na povinnosti hostitelské a povstal, aby odešel do zámečku, poptat se po zdaru kuchyně.

„A propos, Pirkane,“ zvolal, poodešed již kousek po stezce a otočiv se nedbale po příteli, „kde jest Michaela?“

„Asi ve svém pokoji; bylo jí nevolno, snad z přílišného slunce.“

„Ach, těch ženských nemocí,“ odmítl odcházející na polo lenivě levicí.

Ničemný jsi ty bratr, ničemný zvláště takové sestře, pomyslil si Pirkan; a ničemní bratří bývají omluvou ničemnějších milenců a mužů, dodal po vteřině s vychovanou sarkastickou tvrdostí, která nestrpěla o světě a životě illusí nikomu, a nejméně sobě.

Brzy zavolala služka pány k obědu.

Pirkan vešel stísněný a plachý. Ale Michaela vítala všecky jako jindy, pobledlejší jen, pokoušející se o úsměv, který připomněl Pirkanovi dobrou vůli rekonvalescentů a roztruchlil jej více než přímé odmítnutí, a omlouvající se hostům ze své nevolnosti. Přes to vycítily obě cizí dívky, že stalo se s Michaelou cosi závažného, a bezděky tlumily hlas a obracely na ni, když jich nepozorovala, zkoumavý pohled; jen Lamberk, jakoby neviděl utrpení sestřina, nechal se unášeti, lehce opojený, zmocněnou tepnou svého sobeckého pocitu životního.

Po obědě omluvil se na chvíli slečnám a přistoupiv k Pirkanovi, děl k němu tiše: „Pojď, prosím se mnou do mého pokoje, na chvíli, na několik slov, jen co doutník vykouříš.“

Nuže, nyní promluví, ulekl se bezděky básník a sbíral všecky síly duševní, jak čeliti výtce nebo urážce.

Vešli do pokoje mladého inženýra a Lamberk pokynul Pirkanovi do křesla a sám usadil se proti němu; a nabízeje mu doutník a obraceje svůj mezi prsty a vypouštěje z úst první kotouče modrého dýmu, udivil svého hostě vyznáním, jehož upřímnosti sám později nechápal, ale která nyní, v tuto chvíli, byla mu hlubokou vnitřní nutností.

„Poslyš, Pirkane, jsem ti dlužen dostiučinění. Často jsme se přeli o vášních, jejich síle a vládě nad bytostí lidskou a zvláště mužskou. Tvrdíval jsi, že jsou vášně, jimž není možno odolati, a tvrdíval jsi zvláště, že pro muže silného a opravdu mužně založeného jsou takovými vášněmi ty, které probouzejí jeho vladařskost, zakládajíce jeho moc nad bytostmi druhými. Spojí-li se, mínil jsi, smyslnost nějak s takovým pocitem, na příklad s ukrutností, s vědomím, že mučíš a nad i zabíjíš svou vášní ženu, že jsi jí bohem i ďáblem v jedné osobě, dárcem štěstí i utrpení nerozlučně spojených, pak, pravil jsi, není snad možno vůbec ji vykořeniti, ba snad ne ani ovládnouti.“

Odmlčel se, jakoby zaváhal na chvíli, pokračovat-li nebo zmlknout.

„Nuže, dnes myslím, že jsi měl pravdu. Nevěřil jsem tehdy tobě, ale dnes jsem nucen věřiti sobě. Hleď, dvě ženy jsou přede mnou, a nechce, za celý svět nechce se mně, upustiti od žádné z nich; chce, ano šíleně chce se mně vládnouti oběma, býti osudem, bohem i ďáblem, tvůrcem i vrahem, každé z nich. Dnes vidím, že jsem se tvářil opravdu před tebou lepším, než jsem; třebas bezděky, klamal jsem tě. Jako bych dnes teprve procitl k plnému uvědomění svého mužství a jeho vladařství, jakobych dnes napil se nápoje, jemuž již neodvyknu, jakobych dnes poznal a nebudu moci již nikdy zapomenouti; tak mně jest. Poznal jsem dnes, že jsem z dravčího rodu a že mne posud živili stravou, která mně nepřináležela; a hlásím se ke svému rodnému dědictví síly a vlády, rozkoše a pýchy. Okusil jsem dnes lidského života a zachutnal mně: óóh, jak mně zachutnal, ponětí nemáš o tom! Slyš: kdyby stálo zde přede mnou ne deset, ale sto žen a já mohl vzíti jim životy jejich – životy, které dal jim a nikomu jinému Bůh nebo příroda nebo cokoliv, zvi to, jak chceš – a svésti je v život svůj jako řeka svádí ve své břehy vody potoků a jiných svých přítoků a živí se z nich: všecky bych vyssál, vypil, vstřebal v sebe; sterým a tisícerým životem bych rád žil, tisícerá ústa bych rád měl a jimi všemi pil, čeho se nedopiji již do smrti! A jaké štěstí, státi takto nad životem jako vladař, klásti se na něj jako forma, tísniti jej a pronikati jej a hnísti jej jako hlínu, lisovati jej jako hrozen, až vydá všecek svůj obsah krve a slzí, hrůzy i bláznovství; a spájeti, co rozdělila příroda: bolest a rozkoš, muku a štěstí; hnáti jej a bičovati jej na nové dráhy, smýšleti mu nové cíle, bodati jej novými hlubšími ostruhami, napínati mu svaly i nervy do rozměrů a poloh, kterých nepoznal posud! Šířiti jej, násobiti jej, množiti jej a vládnouti mu v rozkoši a ukrutenství. Snad jsem v tom jen z téhož těsta jako jiní muži, že vycházím od ženy, ale ona jest rovnomocnina života. Nestydím se za toto poznání snad primitivní, snad triviální: nestydím se dnes za nic! Jest mně dobře v tomto obecném lidství, jest mně dobře v jeho průměru… Někdo řekne snad: jak hrubé! Ale hrubé a vznešené jsou jen slova, prázdný zvuk a hluchá rolnička: jen děti jsou blázny slov, muži jsou vladaři skutečnosti a proměnitelé její. Hrubost, vznešenost… tlach a nic než tlach; ale pocit životní rozkoše, vladařské její ukrutnosti jest skutečnost nad skutečnosti, poslední nejstrašnější, nejšílenější skutečnost, která nese svět a život. Bůh ji musí znát a uvědomovat se v ní sám sobě: jinak musil by býti tento svět jinaký, než jest.“

Jakýsi šum a, jak se zdálo, i slabounký vzdech ozval se od tenkých, špatně přilehlých dveří, které ústily na chodbu. Lamberk s nedokouřeným doutníkem v ruce vstal a vyšel z pokoje; a, když otevřel dvéře, zazdálo se mu, že viděl mihnouti se na konci chodby bílý obláček zjevu Michaelina a vklouznouti do kuchyně. Ale nenalezl náhle odvahy, přesvědčiti se o tom, byla-li to opravdu ona; postál chvíli na chodbě, jakoby sbíral sil k rozhodnutí, kam zajít. Pohlédl směrem ke dveřím svého pokoje, ale zavrtěl hlavou: a rázem bylo mu nemožné, vrátiti se do něho a pokračovati v tomto hovoru. Myšlenka, že se rouhal, prošla mu hlavou, než zapudil ji ihned jako směšnou; ale přece jaksi rozmrzelý a vystřízlivělý sestoupil do parku a procházeje se zadumán v odpoledním slunci podél skleníku, klidnil se nějakou dobu marně tím, že připínal úponky vinné révy k jejich dřevěné kostře.

Pirkan očekával jej chvíli, civě vyjeveně na svůj vyhaslý doutník. Pak náhle jakousi vnitřní jistotou pochopil, že se Lamberk nevrátí. Zvolna, jakoby mu zmrzlá ramena roztávala, sáhal do náprsní kapsy pro svůj zápisník a naleznuv i tužku, písmem méně jistým než jindy vepsal do něho slova Lamberkova, pokud se na ně rozpomněl.

Připsal datum a místo, a zavíraje sešit, řekl si: „Den mého ospravedlnění.“ Pak vstal, oprášil se pečlivě z popele doutníkového a objav celý pokoj na šíř i na výš svým pohledem, jakoby si jej chtěl v mysl vrýti, vyšel k dámám do jídelny.

Pirkan hovořil asi hodinu s mladými dívkami, Kornelií a Šimonkou – Michaela omluvila se za chvíli společnosti únavou – když zaskřípěl před okny zámeckými písek pod koly přijíždějícího lehkého kočáru, taženého párem mladých ušlechtilých brun.

„Hle, pan Malovec,“ zvolala, přiskočivši k oknu, Šimonka. „Pospíšil si; nečekala jsem jej nyní ještě.“ Kývla na pozdrav hlavou; pak obrátivši se k básníkovi:

„Není mně dvakráte příjemná tato předčasná návštěva; jest napětí mezi Lamberkem a Malovcem a jitřívá se někdy ledabylým nepatrným slovem.“

A vyložila stručně mladému muži, kdo jest nový příchozí: ředitel cukrovaru dobšínského, Karel Malovec, jeden z nejznamenitějších odborníků; přítel otce Lamberkova a poněkud i zvěčnělého otce jejího. Dívka jest prý nyní hostem u jeho bratrance, a ředitel, který měl dnes jakési řízení na této straně, slíbil, že zastaví se pro ni odpoledne a odveze ji s sebou domů. Ředitel Malovec nemiluje prý dnešní mládeže, jak již jest do krajnosti hrdý na svou generaci a dílo její; kritisuje prý velmi ostře mladé pokolení: nečeká od něho nic; pravá mužnost vymře prý s nimi, míní tím sebe, otce Lamberkova a několik druhů, vesměs konservativních mužů, kteří dobyli si v domácím průmyslu nebo obchodě vynikajícího postavení; dnešní mladí muži jsou mu nemužní, zženštilí, epigonští, bez soustředěné vůle, ochablí, zmatení světovým kolotáním; dědicové, kteří špatně hospodaří majetkem otcovským; poživatelé, kde otcové byli dobyvateli; ryzí dekadenti, jak říkává se zvláštním suchým pošklebkem svých vyholených úzkých rtů. Dochází prý proto k potyčkám slovním a k trpkostem mezi starým pánem a inženýrem Lamberkem, jemuž neodpouští prý ředitel Malovec jeho uměleckých tužeb; rád by prý viděl jej dědicem otcovým, pokračovatelem v jeho díle; stavitelem budujícím z kamene a železa, a ne z oblak a papíru, jak prý říká s úšklebkem vlastním mu, kdykoli musí hovořiti o něčem neskutečném: musí hovořiti, dodala Šimonka, neboť nejraději prý se takovým předmětům vyhýbá.

Pirkan vzpomněl si, že slyšel o tomto muži z hovorův o politických dějinách let osmdesátých a devadesátých jako o konservativci velmi tuhém a zároveň národovci velmi horlivém.

Ale v tom zaslechli již, jak vchází host, uváděný Lamberkem, který postřehl v zahradě jeho příjezd a vyšel mu v ústrety.

A do pokoje vkročil statný šedesátník, odívající se s vybraným vkusem, narudlé tváře, prošedivělých licousů a vlasů, jinak hustých a kartáčovitě střižených; jeho oči byly jiskrné posud a byly by jiskrnější ještě, nebýt ocelového chladu jeho zraku, vlastnosti duševní, získané zřejmě v boji životním. Síla úspěchem nejednou osvědčená a tvrdé sebevědomí z ní rostoucí svírala celou osobnost v obrys nejen pevný a zdrželivý, ale i pružný a útočný. Výrazné krásou skoro mravní byly malé ruce tohoto muže: jakoby říkaly každému, kdo zahleděl se pozorněji na ně: ano, jsme zvyklé držeti nesčíslné otěže a vlásti jimi klidně, energicky a vytrvale, nic nematouce, nic nepřevracejíce; jsme spolehliví, klidní umělci a řídíme bezpečně svou quadrigu k vítězství!

Lamberk představil oba muže; a Pirkan poznal okamžitě jemnou tuchou, kterou měl v těchto věcech, ze způsobu, jakým se mu lehynce uklonil starý pán, že zná jeho jméno, ale že nemá u něho dobrého zvuku.

„Jakých zpráv máte od otce?“ obrátil se ředitel k mladému inženýru.

„Žádných; dva měsíce již žádných.“

Starý pán zaťal suché rty v úzkou a trpkou pohrdu a rozhlédl se pokojem, jakoby hledal místo, kam složit své rozhořčení.

„Stará česká historie: v této zemi předchůdci jsou stále zrazováni nástupci. Není tradice v této zemi, jest jen věčné znovazačínání, věčná improvisace. Zmáháme se obyčejně jen na druhou generaci a často ani té nedosahujeme; ani druhá generace nebývá již věrna výbojům generace první; jsme rádi, zachová-li jen, čeho první získala. Třetí pokolení, které se drží ještě v sedle, jest již zázrakem. Proto drobí se všecko; všude rozběh a po něm stagnace. Jinde podávají si generace ruce jako dělníci na stavbě, sepiaté v jeden řetěz uvědomělého výboje; zde vyráží vždycky mladší pokolení pokolení staršímu z rukou dílo, jakoby to byl lup na něm spáchaný a ne kořist poctivě vyrvaná sterému nebezpečí. Tento národ neví a nezví nikdy, co jest to organisace; organisace začíná od rodiny a její kázně, a kdo nenaučí se jí v rodině, nenaučí se jí již nikde. Tři nebo čtyři generace v téže rodině po sobě následující, pracující se stejnou vroucností a silou stejným směrem na témže podniku průmyslovém nebo obchodním, jsou mně cennější a mají pro národní zdraví větší význam, než sta spolků nebo časopisů. Ne, jsem si tím jist, žádný národ nesnese trvale takového přerušování; zahyne desorganisací, zahyne anarchií, roztříštěním sil.“

„Náš český lev má kachní žaludek,“ vmísil se do hovoru svou obvyklou blagou Pirkan, „takovou nebo podobnou písničku četl jsem ve svém mládí. Doufejme, že tedy stráví i to, jako strávil, tuším, již leccos a nezcepeněl posud.“

Starý pán zastavil na všetečném řečníku svůj pohled jakoby udivený tím, že zde sedí i on; pak obrátiv se k Šimonce, pronesl pološeptem jako nedbalou glossu:

„Vás, zdá se, stráví opravdu bez zvláštních obtíží, ačkoliv, pokud vím, jen čert lapá v nouzi mouchy a ne lev.“

Básník zrudl, ale dříve než mohl vybuchnouti, ozvaly se na chodbě chvatné kroky a do pokoje vběhla, zřejmě uměle rozradována, tleskajíc dlaní o dlaň, Michaela a vrhla se s jásotem k řediteli. Ve vzrušení jejím byla patrna jakási násilnost a úmyslnost, cosi, co až poděsilo bratra jejího i Pirkana.

„Jak jsem šťastna, že vás zase vidím, pane řediteli,“ vřela podávajíc ruku starému pánu, který ji dvorně poceloval. „Vítejte; bez vás jest zde smutno jako v hrobě; jen vy dovedete rozesmát tuto chladnou spoustu kamení, lépe věru než červnové slunce. Zdá se mně vždycky, že, až umřete – dej nebe, aby bylo to co nejpozději – pochovají s vámi všecku radost a země spustne a bude všade jen věčný popelec. My mladí neumíme se již radovat a Bůh nás suď, snad neumíme již ani milovati: jakýsi zlý čaroděj otrávil námi tento obojí svatý pramen životní. Víte, co jste mně naposledy slíbil? Že mně budete vypravovati, jak jste milovali vy, staří rytíři s kordem v ruce a s loutnou na zelené stuze přes plece zavěšenou. Věřím, že tehdy byl i svět mladší, že hořel v nových barvách, že i slunce svítilo jinak, mocněji, žhavěji než dnes. Zhořknul mně jaksi, zprotivil se mně dnešní život a svět: jest to střízlivina tak rozbředlá, že není jí snad příkladu v celém Kosmu. Střízlivý, budiž, leč pak silný; ale slabý a střízlivý, vypočítavý ve vášni, ne, této mélanže nesnesu; zde odmítá ne již můj duch nebo mé srdce, ale prostě můj žaludek. Nu, Bůh se mnou, spílám životu, ačkoliv vím, že mne vypeskujete za to, pane řediteli, a že mne vhodíte v jednu šachtu se svými dekadenty, a to jest u vás tolik, jako zemřít a klusat rovnou do pekla všem čertům do tlamy. A snad jest to opravdu dnes hřích láti životu,“ pokračovala s horečným spěchem, jakoby se bála, aby jí nikdo nepřerušil, „dnes, kdy slunce po dlouhých deštivých dnech jest milostivé a opíjí svým ohněm jako jedinečným vínem zapomenutí; kdy není místa pro stín a chlad a kdy prostupuje i člověkem, jakoby byl mělká lesní studánka, a ukazuje nitro jeho stejně bezobsažným jako její dno: trochu písku a několik oblázků a mezi tím něco loňského spadlého listí, které jest záhadné jen potud, pokud jest ve vodě a v ní pouze mihotá duhovými barvami za příznivého osvětlení, ale vyjmeš-li je z ní, držíš v ruce jen trochu konservované hniloby; a to všecko zarámováno trsem ostřice a hořkých trav… Což jest všecko. Pak… mají snad pravdu oni, kdož tvrdí, že chvíle jest všecko a že jest třeba dovést opíti se jí. Myslí to snad lépe s námi než kazatelé všech církví a cirkviček. Ich weiss, sie tranken heimlich Wein und predigten öffentlich Wasser. To jest trochu dlouhý prolog,“ zasmála se poněkud stísněně, „a snad i zbytečné k vlastní hře, která bude velmi chudá. Míním prostě, abychom šli do parku a opustili tento chladný, šerý pokoj. Dám tam donést i svačinu a pobesedujeme pod starými lipami; kdo je sázel, toho hlava již nebolí. Vaše rámě, rytíři, provedu vás parkem jako nejlepší cicerone; vnikneme do bosketů, kde chrání se vůně jemnější nad koření ze zemí královny Sábské; přerušíme války brouků, zvrátíme jejich přirozené a pravděpodobné výsledky a zanecháme v jejich dějinách záhady, jež bude ujasňovat a řešit dvacet generací obrejlených střevličích professorů a na něž bude se habilitovat ještě jednou tolik hrobaříkovitých docentů. Hurá, svět je náš… alespoň dnes ještě. Nezapadlo ještě dnešní slunce: pojďte, vypijeme je do poslední krůpěje. A vy splatíte mně pak starý dluh! Ale musíte mluvit pravdu pravdoucí: hledám pravdu, která by byla krásnější než lež – již proto nesmíte mne přelstít!“

„Princezno, rozumí se samo sebou a není nikterak nutné, zvláště si to vymiňovati,“ ukláněl se starý pán jako nevolník, přistupující ochotně na všecky rozmary své paní. „Kdo by vám mohl lháti? Vážím si v dnešní mladé generaci jen vás, dívek a žen; národ, který má takové dívky,“ a při tom uklonil se přítomným třem slečnám, „není ještě ztracen. A že jsme my starší dovedli milovati lépe než dnešní mladí dekadenti, tomu věřte, prosím, do slova a do písmene; a ostatně, kdo ví, snad vám to ještě dokážeme! Dnešní chlapi jsou vedle nás plesnivina a červotočina,“ dořekl ve dveřích, chýle se k smějící se dívce.

A v parku hýřila dnes Michaela jako mladistvá maenada, připuštěná po prvé k mystériím; jakoby mlhavá kukle s ní spadla, jakoby roztál mráz, který ji posud poutal, cosi zcela mladého a smělého, až zoufalého v křečovitosti prvního záchvatu, z ní šlehalo. Bylo jí všude plno; a život dávno minulý, odehravší se zde snad před věky, jakoby všude procital, odpovídal ozvěnou na její smích a doprovázel ji jako vzpomínkový stín přítomnou a zhmotnělou radost. Tančila obřadně, tichounce jako včela si pobzučívajíc, po slunné mýtině travné, a Watteauova Iris a celý dětský křehký a orosený svět prvního rokoka vstávaly v mysli básníkově; prchala před hadem, zakmitnuvším se v křoví, a bylo to v krásně uděšeném posunu Poussinovy Eurydiky, a něco z eurytmické krásy tohoto mrtvého světa zachvělo srdcem Pirkanovým. Prolézala lesíčky a prodírala se křovinami, pátrajíc po květinách jen sobě známých; a když rozedrala si nahý bílý loket trním hluboce až do krve, ukazovala krůpěje z rány se řinoucí a řekla, svítíc tvrdě očima: „Hle, konečně život; bolí, ale jest to život: Sláva mu, vítán buď. Zhyň posléze skleník a celá jeho zimomřivá kultura! Sláva a čest úpalu slunečnému, biči dešťovému, poutu mraznému!“ A ssála krev a její rty měnily se jakoby v tvrdou horečnou ránu, kterou kdosi zlý a ukrutný zažehl v pokojné kráse tohoto obličeje, dnes ráno ještě proserpinského.

Její štíhlé, prutovité tělo neslo se jako živý plamen mezi jiskrami slunečnými a chvílemi shrnovalo je na sebe. „Než zapadne,“ pravila s tajemným úsměvem k Šimonce, „než dnes zapadne, jak ráda bych nabrala ho plnou náruč a uschovala si ho doma pro stáří… až bude zima… Proč se směješ, Šimonko, budeme přece také babičkami, nezabijí-li nás předčasně naši milenci nebo muži pro nevěru.“

Frankovi byla nepříjemna tato neznámá mu bouřlivá divokost Michaelina; naléhala na něho temnou výčitkou a překážela mu nyní, aby nevzdal se tomu, k čemu vábila jej jeho nová, nade všecko silná a mocná zvůle, zrodivší se v něm dnes a rostoucí hodinu od hodiny nezadržitelně jako roste požár nebo povodeň.

Byla jako neodbytný vnější hluk, který vzbudil se v nevčas a brání mu, že nemohl vpíti se cele, jak si přál, v toto vnitřní divadlo, jehož se bál a po němž zároveň prahl. I jeho krev vřela a šuměla jako snad krev Michaelina, avšak – a o to byl Frank nižší své sestry – rozum jeho nezdřímnul při této písni; bděl, neomámen jí; pracoval vytrvale jako nepokojný mlýn na mocném přítoku vodním. Počítal, hádal a snul plán po pláně o tom, jak nasytiti tuto velikou, tvrdě nádhernou, rouhavě dravčí lačnost, která v něm náhle vstala a již pocítil ihned jako smysl svého života, v ní právě rozkvetlého a vyvrcholeného.

Kráčel podle Šimonky, podivně nějak zkrotlé až do pokoje, jak se mu zdálo, a netoužil po ničem více než po tom, aby mohl s ní nepozorovaně osamotněti. V záhybu pěšiném, když ostatní společnost byla je předešla, podařilo se mu to konečně. Beze slova přiskočil k dívce, objal ji náhlým tvrdým posunkem v pase, strhl ji k sobě a políbil ji ožehujícím polibkem na bolestný rozpuk tesklivých rtů.

Její zrak vytřeštil se nejprve v zmučený úžas; rty zaškubalo cosi jako lítost z urážky, ale když Frank, tiskna ji znova vášnivě k sobě, vydechl: „Nemohu jinak, zalknul bych se touhou po vás,“ přešlo její nervové přepětí ve zvláštní zaštkání bezradně blouznivé, které dotklo se na vteřinu srdce mladého muže šílenou závratí štěstí posud nepoznaného; jakoby zakolísalo se na vteřinu vysoké nebe, snížilo se k zemi a prochvělo jej na mžik svým vysokým plamenným zajásáním.

Ale v tutéž chvíli, zároveň skoro, pochopil, že nemá práva na ně, poněvadž se ho zmocnil klamem a lstí; a první stud i první uvědomění, že podvedl sám sebe a oloupil se o cosi, co jest pro něho již nenahraditelně a na vždy ztraceno, sáhly po něm svým mrazivým smrtným dotykem; zachvěl se, jako by se byl rouhal a jakoby byl poznamenán proto k trestům, z nichž není vykoupení. Byl zmaten, a proto pohnula se v něm v první chvíli jakoby vděčnost, když Michaela stanula náhle jako ze země vyrostlá před ním a pronesla s výčitkou: „Volám tě, neslyšíš?“ Bylo třeba vteřiny, než se rozrušil otázkou, neviděla-li objetí, v něž sevřel Šimonku.

Za půlhodinku přinášeli již svačinu pod odkvétající staleté lípy, jichž koruny vřely hudební prací neumořitelných včel. Jakási zamlklost padla na společnost; muži kouřili doutníky se zádumčivou důležitostností, odpovídajíce co nejstručněji, většinou jednoslovně na otázky; pouze Michaela, zcela dnes proměněná, jakoby vystouplá ze stínu vlastní bytosti, v němž se jindy chránila, dráždila vytrvale ředitele Malovce, nechtíc věřiti mu, že střílel se dvakráte za svou lásku na zasněžené pláni u mlýna, právě jako Oněgin s Lenským v básni Puškinově, a že psal špatné verše podle Hálka na svou nebožku ženu. Ale její veselí nenakazilo nikoho; nedružnost jakoby byla trestem jeho divokosti a vzpurnosti: bylo patrné, že tento smích chce a má cosi přehlušiti, a odcizoval si všecky a zaklínal je do rozladných dum a temných dohadů. A proto cítili všichni jako úlevu, když starý pán, pohlédnuv na hodinky, prohlásil, že jest nutno dáti zapřáhnouti. Frank zdržoval jej sice chvíli z formální zdvořilosti, ale v nitru radoval se z toho, že ředitel odolal jeho umělému naléhání.

Nyní, kdy ulehčilo se Frankovi, roztruchlila se na ráz náhlým přelomem Michaela: z divokého veselí jakoby převážila se v temný rozryvný smutek; a když hosté usedli již v kočár, vrhla se s nervosním churavým zaštkáním k Šimonce, hladíc ji po lících a rukou, celujíc ji a opakujíc stále: „Ubohá beruško, ubohá beruško, odsouzená… jako ostatně my všecky. Ale ne… posečkej ještě chvilku, ať tě pokřižuji… zdá se mně, že odjíždíš daleko a nevím, uzříme-li se ještě.“ Hysterický pláč mladé dívky přenesl se i na starší družku její, zacloumal jí a vrhl ji v objetí Michaelino. Kočár byl se již dávno rozjel a zmizel v oblacích prachu silničného, když jedna družka stála posud před zámečkem, zahleděna za odjíždějícími zahloubaným nepřítomným zrakem, zacloněným chvějící se dlaní od bodavého západního slunce, zatím co druhá pracně tišila své štkání pod tvrdým ironickým pohledem starého pána, jenž nerozuměl ničemu z těchto dějů a odsuzoval je rozladěným opovržením.

„Podivní lidé, podivná doba,“ drtil mezi zuby, svírajícími těžký doutník; „přisám bůh, nerozumím z vás všech ani jotě a snad s Tatary bych se spíše dorozuměl než s vámi, dnešní churavou nervosní, hysterickou mládeží. Ale Karla lituji,“ dodal, vzpomínaje svého vzdáleného starého přítele, „ne: těchto dětí mu opravdu nezávidím. Abys jim rozuměl, k tomu bylo by snad třeba, abys dal zapsat se na stará kolena na filosofickou fakultu a studoval čtyři léta vyšší psychologii.“

Pozůstalá čtyřčlená společnost mladých lidí zatoužila mučivě po rozchodu a každý člen její po samotě; půldruhé hodiny, které scházelo do odjezdu pražských přátel, zdálo se náhle všem utrpením k nepřečkání. Michaelu odvolala do kuchyně mladá bezradná služka, připravující večeři; Pirkan poprosil, aby mu byl vykázán pokojíček s pohovkou nebo s divanem, na němž mohl by, jak pravil, uložiti svou bolest hlavy, v poslední době tak často jej přepadající a tolik jej mučící, a nelhal: dnešní den, který přinesl mu několikeré pokoření a jedno větší a bolestnější nad všecka posavadní, nalehl olověnou tíhou na jeho nervy; pouze Kornelie požádala Franka, aby ji doprovodil do parku, ale i ona poprosila jej pak, aby ji opustil; i ona, samotářka nezvyklá společnosti a jejím dojmům, touží prý po chvíli oddechu.

Frank usadil ji na nízkou lavičku, na niž střásaly přečisté vysoké břízy, panenské kněžky celého sadu, nyní teprve, když stydly již všecky ostatní nižší stromy a keře, ve vrcholcích jak náleží sluncem rozdoutnalé, svůj ševelivý penízkový stín, a pokloniv se němě, odcházel již, když událo se mu maně ohlédnouti se ještě a zachytiti bolestný posun, jakým kladla si na své krásné unavené plaché krátkozraké oči, nezvyklé tolikerému světlu volného letního dne, krajkový šáteček.

Zachvěl se: střída zimy a horka proběhla mu rychle žilami. Jindy byl by jej pohled na bolest dívčinu naladil lítostně, soucitně, bratrsky, ale dnes vzbouřil v něm jen jeho novou tvrdou vladařskou smyslnost. Dnes poprvé hleděl na ni jen zvídavě jako na přípověď rozkoše, na slib přemožení a slídně stihal ji jako nápověd slabosti, jako stopu prozrazující raněnou zvěř a dráždící k lovu na ni.

„Má smyslnost jest ukrutná,“ blýsklo mu myslí, „a ukrutnost jest slabošství,“ zastyděl se na vteřinu sám před sebou. Ale rozkoš, která se v něm vzňala, vyvrátila mu to ihned tvrdou mučivou řečí svého plamene, z něhož nebylo odvolání: pokud žehl, potud i mámil svým kalným temným dýmem, těžkým jako opojení.

Bylo tomu již tak: toto bolestné gesto objevilo mu tuto dívku jedinečně žádoucí. Tento posun jakoby na ráz odkryl skladbu tohoto těla a víc: celé této bytosti; subtilní a mistrnou stavbu tohoto kouzelného, křehkého a složitého nástroje, ždajícího, jak se mu zdálo v tu chvíli, dávno již svého hráče, vladaře, mistra i mučitele. Naráz uhodl tuto celou kouzelně tesknou osobnost, plachou i dychtivou zároveň, toužící i zdráhající se, nyvou i cudnou, strženou ve dvojí potírající se vír, vybudovanou z mučivých kontrastů: předurčenou k mučednictví erotickému. A divoká touha, vládnouti jí, vybouřiti všecky její skryté rozpory, býti zde osudem, který dopovídá poslední slovo, zachvátila jej: cítil sucho v hrdle a ke spánkům lísal se mu omamný tvrdý žár. Proběhl dvakráte elipsu pěšinnou a ačkoliv ustanovil si, že ji obejde třikráte, nesvedl toho: nedočkavý, chvěje se bázní, aby nezmeškal příhodné chvíle, seběhl s ní skoro tryskem; a beze slova přiskočil k dívce tvrdým skokem a strhl ji k sobě mocným objetím v pase.

A opakovalo se všecko jako před chvílí, ale již bez jejích mučivých rozpaků. A ku podivu, náhle mu scházely právě ony; a uvědomění si toho a stesk po nich obraly tuto chvíli o její tajemnou sladkost. Zase vytřeštil se k němu zrak bolestný v muce urážky a hrůze úděsu; a on zase vydechl vášnivou přísahu šílené lásky a zmučil rozpuklé rty polibky tvrdšími než by byly zasazené rány; a zase zlomil posléze hněvné vzepření této čisté bytosti v blažené, nyvě smyslné zaštkání blouznivé pokory. Hle, všecko stejné, prošlo mu nyní myslí; stejné nebo lépe: skoro stejné. Neboť opravdu, jen druhá vztáhla k obraně své křehké ruce proti němu a dala jim pak klesnouti s bezradností tak odevzdanou, že opojila jeho smyslnou pýchu. A měl náhle podivný, půl rozkošný, půl odpudivý pocit z poznání, že všecko bylo skoro stejné; že bylo možno nyní již pozorovati, srovnávati, studovati; že otevřel si nový zdroj, nevěděl ještě určitě zda radosti nebo nudy, života nebo smrti.

Cítil svůj rozum volný: jakoby byl náhlé vyňat z mučivého opojení životního, jakoby s něho spadly všecky okovy a řetězy, tak mu bylo. Pohyboval se poprvé v životě zcela svobodně, jako jeho pán a ne poddaný: pocítil život poprvé cele jako hru a zazajímal se poprvé o ni tuto chvíli celou svou uvolněnou inteligencí. Byl opojen ještě, ale bylo to již jen opojení nervové a smyslové. Hovořil k dívce, zmatené a rozechvělé, odpovídající jednoslabičně, s vášnivou naléhavostí, ale vášnivě naléhaly v něm již jen smysly: duše byla klidna jako vladařka, která přemítá a sleduje své daleké záměry a vyhledává a nalézá cestu k nim a lidských nástrojů ke svému dílu.

Nevěděl ani, jak dlouho mluvil, když zaslechl náhle za sebou v nedalekém křoví šustot, jakoby kdosi, ukrytý posud a naslouchající, odkrádal se a prozradil se tím, že otřel se oděvem o větve. Oba vyskočili zmateni s lávky a Frank zašed několik kroků do trávy, zapátral ve směru, odkud před chvílí byl zašelestil zvuk; ale šustot opakoval se na vteřinu, slaběji ještě, ve větší dálce, aby zanikl pak úplně; a za chvíli volala již služka Michaelou vyslaná pány do zámečku.

Prostá večeře jakoby se byla tentokráte proměnila v ponurý obřad; nikdo skoro nepromluvil. Pirkan zdvihl se první a vyprosil si chvilku samoty, jak pravil, pro svou zmučenou starou leb; vyšel vykouřit si cigaretu do sadu. Přecházel po pěšině podél neobydleného postranního křídla zámeckého, o něž opíralo se zapadající slunce. „Hle, celý kraj již stydne,“ pozoroval, „a tato zeď schytává poslední teplo, aby vyzářila je, laskavá, za několik hodin v noc a zimu, až v ně oslepne a ustydne teplé posud nebe.“

Zachvěl se zimomřivě: smyslnému, jaký již byl, vtíraly se blížící se tma a chlad steskem skoro živočišným. Sesmutněl: přemítal a zřel náhle celý svůj život zmařený jako utroušený a rozdupaný klas obilný, jejž zahlédl několik kroků od sebe. Únava nervová mučila jej poslední dobu častěji a častěji a ulévala všecku radost životní jako mlha jiskru barevnou; svět a život pustly mu a stydly.

Náhle tiché, vzdušné skoro kroky snášely se po postranních schodech a proběhly postranním východem; a sotva stačil ohlédnouti se, stanula již před ním, ovanuvši jej jakousi horečnou aurou, Michaela.

Dotkla se jeho ruky konečky ledových prstů.

„Přišla jsem odprosit vás,“ zahovořila s nervovou překotností, jakoby byla štvána bázní, aby jí nedošlo dechu nebo odvahy, „jste čestný, nekonečně čestnější, než jsem myslila ještě dopoledne; nekonečně čestnější, než jak maloval mně vás… kdosi. Soudila jsem vás a křivdila jsem vám: promiňte mně toho! Nejste pokrytec, nejste lstivec a vypočítavec! Ne: jste lepší, nekonečně lepší než mnohý sudič, než mnohý… obílený hrob. To jsem vám přišla říci; to musila jsem vám říci ještě před vaším odjezdem. Pouhá a prostá spravedlnost byla vám to dlužna, i kdyby ne… láska.“

Zajikla se a zachvěla se, div nezakolísala; mladý muž zachytil ji a přivinul ji na vteřinu k sobě, s hlavou třeštící, se spánky rozbušenými. Vyrvala se mu násilně a prchala, neohlédnuvši se, do vedlejších dveří zámeckých.

Za chvíli přijel pro pražské hosty týž rousnatý selský koník, který je sem ráno dovezl. Němě, schouleni v koutech chřestivého rezivého kočárku, zachvívajíce se střídavě horečkou a zimnicí a přece předouce nevědomky na téže snové niti, odjeli Kornelie a Pirkan setmělým krajem k domovu. I v kupé wagonovém mlčeli oba v jiném koutě, jakoby dva nepřátele překlenula zlovolná náhoda jednou nízkou a úzkou střechou; a přece zrak obou, doutnající stejnou vášnivou jiskrou, usvědčoval je, že stále bez umdlení snují totéž pásmo touhy a muk.

Před půlnocí dojeli do Prahy, pusté a mlčící; a na ráz pocítili ji oba, aniž by mohli říci proč, jako nepřítelkyni. Stiskli si mlčky ruce, a oba nyní již o samotě v kočárech, unášejících je různým směrem, pracovali v mysli vší silou své vzrušené obraznosti na témže šíleném pásmě, všemi barvami duhovými hrajícím, které se občas sice přetrhlo, ale jež navazovali vždy znova a znova, až hluboko do jitřních snů.

V.

Šimonka seděla za vsí před malířským stojanem o napiatém nerozměrném plátně, na něž stékala z jejího štětce jakási barevná melodická pára, tyčila se v oblačné hrady a plachty, pokrývajíc řídce a tápavě plochu: cítil jsi, hledě na ni, a cítila to i dívka v onom zvláštním stavu zvýšené jasnosti i zároveň opojeného zamžení své bytosti, v němž byla nyní, že hýbe se zde poprvé cosi, co bylo posud zajato v tučné tmě jako larva, že skládá bolestně k sobě síly a zkouší je, že zdvihá zde poprvé těžkou, těžkou hlavu ke slunci: skládá poprvé z bolestných zaškubání tkáň pohybu a života. A také barevné plachty, které vzdouvaly obraz, měly, cosi z prvních bolestných pohybů všeho života zemského, něco podobného obtíženému pohybu červů a plazů, cosi, co připomínalo, že první formou ptačí byl had a vlna že jest první vzlet touhy bez křídel.

Bylo na počátku září, ale louky, zahrady a lesy, díky nepřetržitým skoro dešťům červencovým a srpnovým, byly nepravděpodobně zelené, jakoby bylo teprve rané léto; a letní bylo také parné slunce, které vyráželo občas s břesknou útočností z bouřně našedlých oblak. Homolovitě kladly se na sebe kopce před zrakem dívčiným a nebe ležící na nich kalilo ještě více dusným přísvitem jejich žlutohnědou půdu.

Všecko bylo patetické a nepravděpodobné v tomto ovzduší a osvětlení, nečasové a výjimečné; a snovost všeho, co leželo mimo ni, tísnila dnes dvakráte dívku. Celá krajina před ní byla jakoby jen zhuštěný dým, a půda jakoby slibovala rozplynouti se pod nohou, která na ni vkročí; všecko, i hmota zdánlivě nejhutnější a nejpevnější, volalo to kolem ní, jest jen znehybnělá myšlenka, naše nebo cizí, a ty sama vplyneš v ni dříve či později, poněvadž není pevné meze mezi námi. Nevědouc jak, vzpomněla si náhle na Shakespearovo slovo a zachvěla se pod ním jako pod zásvětným pozdravem duchovým. „Ti naši herci byli, jak jsem vám pravil, samí duchové a roztáli se ve vzduch.“ „Jsme látka, z jaké utvořeny sny, a naše malé žití kol a kol jest obklopeno spánkem.“

Přísně, až se střízlivou tvrdostí byla vychována Šimonka po časné smrti otcově u své tety, Moniky, která jakoby nebála se pro ni ničeho více než jiskry z požáru, planuvšího v jejím bratru a zavinivšího po jejím přesvědčení jeho ranou smrt, po dráze krátké sice, ale bohaté sklamáními z nesdíleného nebo zrazovaného entusiasmu; a tak ulévala soustavně ve své neteři každou blouznivost a všecko, co se jí jen trochu podobalo, a sváděla promyšleně všecky síly její duše v řečiště rozumu přesně vymezeného a účelně pracujícího.

Podivný byl poměr obou sourozenců, tety Moniky a otce Šimončina, Bernarda, jediných dětí staré patricijské rodiny pražské, jejíž dvě odnože žily ve Vídni starorakousky klidně, až zatuchle, ve vysokých bureaukratických funkcích, a která v řadě generací dodávala posud spolehlivě církvi kněze a státu úředníky, až v Bernardovi náhle jakoby odcizila se svému poslání a zabočila na dráhy, nevídané posud v této zemičce. Sestra jakoby měla duši mužskou, tak byla jasného rozumu a rozhodné vůle, nikdy nerozkolísaná, vždycky v sebe uzavřená, a na bratra jakoby přešla všecka vznětlivost a citlivost, která minula sestru. A mužské bylo i, že Monika, ačkoliv zavrhovala bouřlivácký radikalism bratrův, v rozhodných chvílích zaštitovála vždycky tohoto muže, stále podobného jinochovi o krásném hnědém oku skoro dívčím a o jemné skladbě tělesné, jehož jsi si snáze představil v saloně nebo na katédře v posluchárně universitní než na barikádách; a toto ochranářství přenesla i na jeho dítě, když byl zemřel nedlouho po svém návratu z vyhnanství doma, opuštěn někdejšími druhy, a plnila je jako stoik svou povinnost s chladnou neústupnou vášní, blížící se v stáří více a více pedantismu.

A stejným směrem vychovávala se později iŠimonka sama; zapovídala si všecko snění, všecku roztěkanost, všecky hry a rozmary obraznosti, všecku naději bezmála, jakoby tušila v nich své nejhorší nepřátele. Toužila přede vším po tom, aby viděla vždycky jasně do sebe i kolem sebe a poznávala věci života a světa přesně a správně v jejich skladbě a hodnotě, po stupnici jejich skutečnostnosti; kolik nesou, kolik stínu vrhají, kolik resistence mají, čím a jak naléhají na člověka, kde jej tísní a proč a pokud jej ovládají.

Smysl zvláštní ušlechtilé čistotnosti a vnitřní poctivosti byl jí vrozený. Nenáviděla míšení oblastí a děsila se sebeklamu; vychovávala se tak, aby na ni působily jen přímé účiny, získané čistými jasnými prostředky, nástroji, processy. Před mystikou, která chtěla jen polechtati smysly nebo přinésti spánek čivům zmučeným a klid předrážděným, křižovala se jako před ďáblem; a záhy naučila se lišiti mezi citem a záludami obraznosti i úskoky rozumu a pochopila, kolik bídy a malosti, muky a podvodu, banálnosti a hrubosti plaví se pod jeho vzácnou vlajkou a kuklí se v jeho duhový arielovský šlojíř. Byla hrdá na svou vnitřní svobodu, které dobyla si v dlouhých bojích a již upevňovala léta a léta, a nechtěla vzdáti své země než opravdové lásce. Milovala cit a obraznost, ale na jejich místě a v jejich říši, až tam, kde přestával rozum a kam nesahaly jeho síla a účin, a nade všecko příčilo se jí jako zvrhlost duševní, vyřizovati jimi jeho záležitosti; znesvěceny a poskvrněny byly by jí tím cit a obraznost, tyto slavnostní a vladařské vlastnosti lidské bytosti. A soudila i přísně svého otce, který, jak říkala, improvisoval revoluci, kdežto bylo třeba prý připravovati ji léta a léta a nezačínati jí dříve, pokud jsi se nedopočetl pro její zdar největší pravděpodobnosti – to ukládaly jí právě její veliká k ní láska a veliká v ni víra.

Měla ráda francouzské přísloví ‚Qui trop embrasse, mal étreint‘ a překládala je po svém ‚Kdo mnoho zabírá, špatně svírá‘. Působit, působit! volalo v ní všecko; Vydati všechen užitek, který jest v tvé možnosti, a neseslabiti se nemožnostmi! Ničeho neděsila se více než neštěstí, že by vyšuměla na plano a zvětrala; a proto svírala se do těsných mezí, v pevné formy, neboť ty zaručovaly, zdálo se jí, největší účinnost jejím silám. A milovala přezvěd, logiku a vůbec metodičnost, poněvadž, soudila, jsou spiaty s nimi sliby a závazky, jež jest nucen plniti čas, ať bližší, ať vzdálenější.

Poněvadž pak hudba lákala ji k sobě jednu dobu zlým a tvrdým kouzlem, tuhým jako poroba, a mámila ji jako třeštivé víno, snažila se zlomiti její moc malbou a zamilovala si ji na konec více snad než hudbu; ctila ji nejprve jako osvoboditelku od temného očarování a brzy vžila se úplně v její vlastní kouzlo: opíjela se jasným přísným duchovým opojením zraku z tvarů, obrysů, objemů, světel, barev, září a stínů, které jako by vážil v jejich bytnosti, jak vtěloval je v obrazovou melodiku na plátně.

A přece – Přece byly chvíle, kdy bez příčiny bledla a bez příčiny se rděla, kdy ji roztruchlil dlouhým steskem stín oblaku, přenesšího se náhle přes slunce a zhasivšího úsměv jarní louky nebo letního lánu obilného, nebo kdy jí mateřsky úzkostný tikot ptáka, kroužícího neústupně nad ohroženým hnízdem, zrosil zrak náhlou vláhou, za niž se ihned zarděla jako za hřích; a jiné, kdy obraz její štíhlé, poněkud chlapecky tvrdé postavy, připravené večer do koncertu nebo do divadla, odrážený v zrcadle, zamžil se před ní v mdlé nahotě hrdla a ramen jako vyčítavý přelud něhy marně utrácené, kdy naivní předmětné dotyky velkých dětských očí plnily ji zmatkem a určité věty hudební nebo básnické vstupovaly v její nitro bezohledně jako nože a trýznily ji jako osobní urážky; chvíle, kdy chápala v pokořujícím úžasu, že očekává čehosi, co nezáviselo na ní, čemu nebylo ani jména ani znaku v jejích představách, co smálo se zpupně všemu jejímu rozumu, každé její vůli; vteřiny, kdy bála se domysliti a docíliti hrůzy, že mine ji její ženský osud.

Bylo jí nyní dvacet pět roků a bylo v ní i něco staršího nad tento věk i něco mladšího než tato léta. Měla uměleckou obraznost, která dávala jí znalost života dříve než jej žila a kladla jí na tvář lehynkou hořkou únavu ze zkušeností úplně fiktivných a platonických; ale smysly její byly zcela rané a dětsky nevinné a měly krásnou výsadu, nezvyklou u žen jejího věku, že rozechvívaly se více než dobrodružstvími erotickými líbeznou a sladkou hrou pocitů nejprimitivnějších, průhledných jako voda v lesní studánce horské, tichých jako duhová skvrna vážky, nehybně nad ní zavěšené.

Setkala se v životě s několika muži, v nichž, nepřičiňujíc se nijak o to, zažehla vášeň, ale dříve než odrazila se její jiskra v jejich divočícím zraku, uprchla vždycky v hrůze jako před strašidlem; a jakoby, co v ní bylo uraženo, bylo víc než dívčí stud, zavírala se na dlouhé měsíce v nejpřísnější samotu, ve svět ryze ideový, mezi knihy a díla umělecká, a nevycházela skoro mezi lidi. V ty chvíle jakoby si uvědomovala, ona, milující tolik život jako dílo, uložené člověku ať bohem, ať osudem, že duší své duše není z tohoto světa. „Jsem rozená jeptiška, poustevnice, člověk meditativný; odkud béře se ve mně touha, milovati a býti k užitku lidskému rodu?“ řekla si nejednou, kdy stanula nad svým nitrem jako nad hádankou. „Kde jest řád pro nás,“ volala jindy, „pro nás lidi nevěřící dogmaticky a církevnicky, aby bylo možné, žíti bez obřadů svému vnitřnímu bohu a pracovati na nekonečném díle Penelopině – neboť duše naše jest vdova, není pochyby o tom: odešel její král a nevrací se, a sprostá čeládka nabízí se nám zatím za ženichy.“

Poslední muž, který se jí dvořil, továrník Zachar, upoutal ji na nějaký čas svým ušlechtilým klidem, svým povýšeným rozumem, kryjícím výbojný intellekt. Milovala lidi jeho rázu, lidi chladné na povrchu a zažehlé uvnitř, revolucionáře v rukavičkách, jak se smávala sama sobě, kteří kladou podkopy beze všech divadelních gest a frází jako jiní hrají v šachy, nerozčilujíce ani sebe ani jiných. Láska k tomuto čistotnému modernímu typu oklamala ji tak, že, domnívala se, miluje jednotlivce, kdežto jí byl prostě sympatický jen rod; a teprve těsně před sňatkem procitla ze své střízlivé můry, a skutečnost, že by podala bez lásky ruku muži jen proto, že mají poněkud příbuzný program sociální a blízkou methodu životní, udeřila ji do tváře jako zahanbující poliček. Aby vyvázla z oka, v něž vešla z jakési nepřítomnosti srdce a duše a z jakési střízlivé horečky rozumářské, snažila se vzbuditi v muži žárlivost na svou minulost; a když sedl na tuto vějičku a trpěl a urážel ji, rozvázala zásnuby ne bez pocitu ošklivosti a nudy ze hry, již musila sehráti.

Vyšla z tohoto dobrodružství tak málo dobrodružného pokořena: zapochybovala o své životní síle a čestnosti. Ošklivost k sobě samé ji dusila: zdála se sama sobě tvor k životu špatně organisovaný, bez vnitřní rovnováhy, podrytý a nespolehlivý, jenž nemá na světě opravdového účelu, poněvadž jinak by dávno již nalezl svou kolej, svou službu, svého pána, své utrpení a své štěstí.

„Svatý instinkte,“ lkala, „nezasloužený dare nebes, proč jsi odstoupil ode mne? Není života, není síly, není krásy, kde tys byl porušen a znesvěcen. Ty jediný nehřešíš nikdy, ty jediný nemýlíš se nikdy; jsi svatá nutnost sama a čistý a nevinný jsi před životem i před smrtí jako novorozeně. Jsi sváteční dítě života a všecka moudrost byla ti dána darmo; a pošetilí jsou vedle tebe všichni starci, pošetilé všechny stařeny: rozum a úvaha, záměr a cíl. Kde oni klopýtají ve světle dením, ty jistě nalézáš svou stezku tmou noci. Ty, vlastní genius lidského rodu, za ruku béřeš člověka, a teplá a určitá jest tvá dlaň; a vedeš jej bezpečně přes bystřiny, úskalí, srázy; okřidluješ patu jeho a nohu jeho sázíš pokojně jako nohu kamzičí na okraj propasti. Není bez tebe života, není bez tebe ani smrti; žíti, milovati, umírati velce a čistě dovede jen ten, kdo umí naslouchati tvé půl dětské půl pastýřské šalmaji o několika prostých odvěkých souzvucích a tančiti k ní.“

Teprve ve chvíli, kdy zmocnil se jí přepadem Frank Lamberk, kdy zachvěla se v jeho objetí jako nalomená útokem hrůzy a rozkoše, pochopila, že instinkt v ní nezemřel, nýbrž bděl a čekal, svatý strážce posledního prahu její bytosti. Nitro její, cítila v jásavém zaštkání, bylo celé a nerozpoltěné a doneslo neotupenou v sobě až k této veliké rozhodné zkoušce svou schopnost polarisační: přitakali v ní v tu chvíli šíleným plesem všichni její mrtví i všichni její nenarození. Slzy vděčného štěstí draly se jí v zrak při myšlence, že není vyloučena ze života, že není nemilá duchu světovému, že bůh života shlédl milostně na ni a vyvolil ji ke své službě. Alespoň chvíli moci tě nésti, modlilo se v ní všecko, a klesnouti pak a býti odhozenu pak mezi mrtvoly do márnice!

Vzdávala se Frankovi, jakoby bůh v těle smrtelníkově ucházel se o ni, a lítostnila se neustále připomínkami, že nemá více, čeho by obětovala, že nenastřádala více pokladů, které by vmetla nyní na hranici. Zjihnouti celá v jeho pohledu ždála si jako den taje v soumraku večerním; a vracejíc se z dostaveníčka s ním s hlavou opilou polibky, se zrakem přicloněným a v nitro zvráceným, jakoby hledal zde úkrytu před rozptylujícím světlem dením, zamlklá jako po zločinu kráčívala se snovým mechanismem náměsíčnic, duchem nepřítomná, s jakousi zoufalou bludností vraku v celé své bytosti. Cosi utonulého bylo v jejím zjevu s tváří odcizenou popelavým chladem své pleti teplému jitru nebo večeru, v její postavě, brodící se po zamlžených lukách a srážející lemem nezdviženého roucha studenou rosu se stébel travných; a jakési znamení jakoby pableskovalo po této hlavě, při vší lehkosti nějak rozhodné, ano až urputné, celé zahalené v tenké závoje, a prozrazovalo bystrému pozorovateli úděl této bytosti, dříve než jej sama tušila.

Kteréhosi časného jitra střetl se s ní, vracející se od dostaveníčka s mladým Lamberkem po dlouhém toku lučním, jakoby zmrzlém ve svém zeleněšedém dýmu, ředitel Malovec. Vyšel si náhodou dnes dříve na procházku než jindy a zašel dále než jindy, jak promýšlel jakýsi důležitý obchodní plán. S polozhaslým doutníkem v ústech kráčel zabrán jsa do svých výpočtů a dohadů, nevšímaje si ničeho kolem sebe; lhostejně brodil se zeleným tichem, jež jakoby napršelo přes noc s oblohy nebeské a slilo se místy hustěji než jinde v jakási stínově modrá jezírka, rozrušuje jeho tajemný život, jak sledoval v tupém zamyšlení jen drobný, hodinkově chvatný tep pracujícího intelektu v sobě.

Vynořila se před ním z mlhy, přísná jako kněžka, opilá jako maenada; její hlava jakoby zůstávala za ostatním tělem, otáčejíc se za čímsi, co zapadlo ve směru, odkud se brala. Byl by ji snad minul, nezpozorovav jí, kdyby si ho byla nezastavila tato opožděná, zatoulaná hlava, těžká jako uzrálý modrý hrozen, z něhož prýští již vinná šťáva, se rty rozpuklými a žíznícími po krůpějích, ztrávených příliš rychle jejich horečkou.

„Odkud, smím-li zvědět, krásná slečno, tak záhy po ránu? Z ranní mše nebo z walpurgisnacht? Od studnice lásky pozemské nebo nebeské?“ oslovil ji půl káravě půl frivolně, vzpamatovav se z úžasu.

Koktala jakési vysvětlení toho smyslu, že hledá zvláštního jitřního záchvěvu světelného, jehož jest prý jí třeba pro obraz určité koncepce. Faunský úsměv zkřivil rty starého erotika a rozložil se odtud po jeho ruměné tváři; ale ztrnul přece, když uražená dívka, nepozdravivši již ředitele a nerozloučivši se s ním, jakoby zapředená ještě úže ve své závoje, prchala k domovu.

Starý vdovec patřil dlouho za ní; smyslné vlhko zalilo jeho zrak, rozechvělo jeho chřípí. Jakoby roztřepený plamen krásné ztravující vášně ožehl jej z její plápolavé postavy, tak bylo mu nyní, kdy hleděl za ní, jak vpíjelo ji zvolna v sebe siré zamžené jitro. Nemyslil již na své rozpočty; odplavila je úplně horká vlna, jež proběhla mu v tu chvíli horečnými žilami. Mlunné ovzduší této hodiny nalehlo na jeho smysly a probudilo zlou stařeckou smyslnost, dřímající v těle posud pružném a statném. Ale v tutéž vteřinu myšlenka na mladého Lamberka prošla myslí starého muže; pochopil, že jest jeho šťastným sokem a zanenáviděl jej urputnou temnou nenávistí. A vášni jeho k Šimonce, právě procitlé, jakoby bylo třeba tohoto doplňku, jakoby přímo na něj čekala: zmohutněla v něm ještě více, upevnila se v něm tímto sdruženým citem nenávisti na celý život, nevývratná a nezlomná. Ale i zášť jeho k Frankovi jakoby vzrostla odrazem této ponuré silné vášně k mladé dívce; i ona opřela se o tento cit, zaklesla se v něj, a oba vzpříčily se o sebe, pevné a nepřemožitelné, dva kovy stavené v jedinou slitinu bleskem jedné osudné vteřiny.

Otočiv se zvolna ze směru, v němž zmizela již před hodnou chvílí pružná postava Šimončina, dal se ředitel Karel Malovec drahou původně zvolenou v bystrý pochod, kterým jakoby vzkypěl ještě všechen var jeho smyslů. Krev hnala se mu ke hlavě, obraznost pracovala, „Nebude-li mne milovati, zničím ji,“ mumlal k sobě; „dovedu toho ještě, jsem silný a mladý… mladší než on, přes svůj věk; dekadent jest to, mladý stařec jako předčasní starci jsou všichni z jeho generace. Ne, nebude-li mne milovati,“ dodával po pause, „zničím je oba; i na to stačím.“ A s rozkoší uvědomoval si své železné zdraví, svůj pružný krok, své ocelové svaly, trainované denními cvičeními tělesnými, svou ruměnou tvář, svůj pevný trup, široký v ramenou, i jasnou útočnou hlavu, pevně mezi nimi posazenou, rojící se stále záměry a jíž nebylo nikdy nouze o myšlenku a plán, celou svou pružnou svalovitou postavu posléze, akkumulátora síly věky a věky hromaděné již v jeho předcích a předané jí jimi, která vjela často na odborných schůzích a poradách, jak říkali o ní jeho kolegové, jako puma do sálu, tříštíc všecko, co stavělo se jí v cestu.

„Dobrý nástroj k boji,“ rozdrtil s uspokojením mezi zuby, klouznuv dříve po sobě kriticky zkoumavým pohledem. „V našem rodě umírají všichni až po osmdesátce,“ rozpomínal se s tichým zadostiučiněním; „jak dlouho do smrti ještě! I obojí Indie bylo by možno dobýti v té době… A mohu za to, ne že se cítím, nýbrž že opravdu jsem mladší než dnešní mládež?… A oni, kluci, chtějí nás přezírati, chtějí nás odstaviti, chtějí nás uložit mezi rez! On, kluk, nás přehlíží; on opovrhuje svým otcem! Ubohý Karel! Nejsem i za něho dlužen odplatu… ? Ale ne, pánové, ještě jsme někdo a ještě stojíme vztyčeni!“

Za chvíli, jakoby chtěl vyvinouti mozek z dýmu těchto fantomů, potřepal slabě hlavou; i zastyděti se za ně pokusil se na vteřinu, ale marně; posedaly jej již úplně. Jeden okamžik ustanovil se, vrátiti se domů velikou oklikou a unaviti se chůzí, ale docílil pravého opaku: rozjařil se v jakousi hrdou, útočnou smyslnost; touhy, zadřímnuvší v něm již léta, a jak se zdálo i jemu, odumřelé v něm již, náhle procitly.

Odtud pronásledoval již Šimonku bez přestání, stihaje každý její krok, slídě po každém jejím pohybu, dokresluje si každý její posun a hádaje z něho; obtěžoval ji jednou dvornými návrhy a jindy zažehoval bezohledně svůj zkoumavý zrak na její postavě; jeho ruce, jindy tak vladařsky klidné, chvěly se nyní vzrušením, podávaly-li jí nahodilý předmět.

„Příteli, přestanu si vás takto vážiti,“ bránila se mu dívka, vyděšená tímto divadlem urážejícím ji a pokořujícím ji, jakoby je úmyslně byla vyvolala.

Ale starý vášnivec odpovídal s cynickým smíchem:

„Nestojím o vaši úctu, nejsem ani váš učitel, ani váš katecheta; chci vaši lásku a nemůžete-li mně ji dáti, chci alespoň vaši nenávist; i ta bude lepší než vaše dnešní lhostejnost.“

Zjevoval se před ní, kdy toho nejméně čekala, vyrůstaje jakoby ze země; a den ze dne byl vtíravější a útočnější, narážeje bezohledně na její poměr k Frankovi, špině, její vzpomínky, trhaje její sny, nalézaje a hledaje slova bezohledná jako žhavé železo chirurgovo a ponižující při tom jako cejch katův. Marně snažila se mu uniknouti, marně jím opovrhovala, marně odháněla jej od sebe, marně ucpávala si uši před jeho řečmi; její původní opovržení přecházelo bezděky v děs z tohoto šílenství, podobajícího se nevyléčitelné nemoci, jež jakoby promyšleným postupem pustošila tohoto muže, jindy tak vyrovnaného a spolehlivého, a v děs tento mísilo se bezděky i poněkud úcty k nesmlouvavé absolutnosti této pozdní beznadějné vášně.

Aniž jasně věděla proč, imponovali jí vždycky lidé tvrdošijní, milující život všemu na vzdory ve chvíli ještě, když již obracel se proti nim, zhrdající ve své vitálné vnitřní síle a vůli tak zvanou skutečností a jejími překážkami; lidé neumořitelní, kráčející o nohách přeražených, hořící na ledě, tančící nad hrobem, milující ve chvíli, kdy již rozpadali se v hnilobu a tlení. Snad proto byla jí milá tato životná houževnatost, že cítila, jak jest při vší své theoretické lásce k životu a dílům jeho vzdálena této pravé osudové a kořenné vášně životní, jež sídlí ne v hlavě, ale v živočišnosti bytosti lidské a dědí se jako genius nebo nemoc, bez zásluh a bez přičinění. Zamilovaní starci ve veselohrách udivovali ji spíše, než ji ponoukali k posměchu. „Jaká síla životní,“ říkala si, „věřiti v tomto věku v lásku erotickou a její illuse; jaká víra, v sebe, jaké zdraví duševní, jaká neporušenost pochybovačstvím, sképsí, kritikou!“ Drahá byla jí životní naivnost, jí, která jí neměla mnoho; a milý byl jí každý tvor, jenž šel oddaně za svou vnitřní nutností, plně zákon, unikající mu a převyšující jej, a vzdával se své vášni, povolný nástroj krásného odosobení. Heina zamilovala si teprve úplně, když četla o jeho poslední veliké lásce doslova již na okraji hrobu k paní Kamille Seldenové, o lásce, jejíž první vyznání bylo zároveň posledním rozloučením. Lhostejné bylo jí, kdo byla tato Seldenová; a, třebas jen dobrodružka, již přivedla k loži umírajícího hysterická žízeň nových, nezažitých posud dojmů a citů – vše jedno: svatá a krásná byla inspirace, která stála za ní a našeptávala jí tuto úlohu! Ale on, on udivoval ji jako rek a polobůh, jako světec nové nepojmenované církve životní lásky quand-même, všemu na vzdory a všemu na úkor – i všem konvencím a pósám na úkor! On, mrtvola již se rozkládající, měl ještě sílu, věřiti v sdílenou lásku mladé krásné graciesní ženy, štíhlé a křehké, plné života duševního i nervového, vroucí vtipem a rozmarem! On, zasnoubený již smrti, byl přesvědčen, že vznítil lásku v mladé vášnivé ženě! Ejhle velikost lidskou, soudila, opravdovou velikost, jíž není možné pokloniti se dosti hluboce. Zde, zde jest opravdový heroism a jinak cudný a velký než fanfaronství, prováděná na poli válečném mladými zdravými lidmi, než všecka zasmušilá stoická theatralistika. Zde jest oheň a žár, jehož vody neulily, ledy nezhasily! On, básník, který žil desetiletí ve vlhké zatuchlé jámě nejstrašnější mučírny, vydán v plen katovi otrlejšímu a urputnějšímu nad všecky katany lidské, nebyl tím vším zlomen, mohl-li věřiti, več uvěřil; jeho životní kořen nebyl rozdrcen, hnal a pučel neustále; a všecko, čeho dokázal jeho všemohoucí kat, bylo jen, stínati jeho pruty a odnože. Zde, zdálo se jí, jest naplněn sen Epikurův, zde stělesnila se jeho touha, hledající všude štěstí, štěstí, štěstí a nalézající je i v dlouhé mučivé nemoci. Jakže zněl list jeho, psaný Hermarchovi na loži smrtelném? Šimonka nemohla jednu dobu pomysliti na něj bez slzí. „Když jsem ti psal toto, trávil jsem den šťastný, který jest zároveň posledním dnem mého žití. Takové bolesti zmocnily se mne, že nic nemohlo již zvětšiti jich. Ale uprostřed všech těchto bolestí tělesných na mysli mi tanuly radosti duševní, jež pocházely ze vzpomínky mých vynálezů.“ To zde bylo přece však jen štěstí akademické a abstraktní, u Heina proti tomu štěstí byla sama životní víra, sama životní láska – jeho štěstí bylo největší skutečností, vyvzdorovanou již zmaru a jeho nicotě.

Všecky tyto vzpomínky a zážitky ze života zcela raného i nejpozdnějšího, myšlenky a sny, úzkosti a naděje, soudy i tuchy tryskaly nyní náhle, nečekané a překotné, z její paměti jako pěnné bubliny z vody prudce tekoucí a rozprýskaly se ihned v prázdno jako ony, nezůstavujíce jiných stop po sobě než jakousi dřímotnou mdlobu a snovou hořkost. Bolelo ji srdce, jak seděla zde u stojanu před touto krajinou, tak nepravděpodobnou, až fantomatickou v tomto osvětlení, propadlá přeludům, stínům a dohadům, nerozeznávajíc obrysů skutečnosti; a, bylo jí chvílemi, jakoby hmatem měla se přesvědčiti o své hmotné existenci.

Slabý chladnější průtah větrný rozševelil listí na nedalekém javoru k otázce, tak zdálo se jí, zcela osobní a vehnal jí v oči bezpříčinné slzy.

Ani dnes nedošel list Frankem slíbený. Pátý den byl již mimo Křižníky, aniž dal jí zprávy o sobě. Pravda, odjížděl poslední dobu častěji do Prahy; nejprve na den, pak na dva dny, později i více; ale posud neprodloužil takto své nepřítomnosti a posud nikdy nenechal jí bez listu.

Vracíval se dráždivější a dráždivější; a jednou ztrácel se jí v chladné ironii, jako jindy unikal v tajemství, jež marně snažila se proniknouti. Před měsícem poprvé po takovém návratu pocítila, že jest duchem nepřítomný; jeho zrak byl chladně ocelový, odpovědi úsečné; a ledový stín odosobňoval jeho vzdálenou tvář v jakousi duchovou masku, v níž žila jen hořká vráska kolem úst půl únavou, půl pohrdáním.

„Co jest dnes s tebou?“ upialy se na něho její vyděšené oči, stydnoucí v bolestném úžasu. „Kdo mně tě odcizil?“

„Ach, žena, žena, stále žena… jest vně tvé bytosti, i když ji vineš k sobě co nejtěsněji. Muž jest vždycky osamocený, a tvořící muž dvakráte. Jak hmota jest lačna ducha, jak ráda jej vězní, aniž jej dovede nasytiti!… Pracuji, tvořím a nemohu hráti si s tebou; vleku břemeno, a ty žádáš ode mne, abych laškoval. Kde jest žena, která nesla by v nitru nitra svého životní myšlenku svého muže, strážkyně a kněžka jejího tichého ohně? Věrnější jí než může býti on? Není jí, jest jen fikcí mythologií a poesií.“

Ne, nežádala, Bůh ví, nic; a nejméně chtěla již, aby se namáhal a vylhával veselí tam, kde vzpíral břemena s napětím všech sil a kde trpěl. Slzy zachřestily jí v hrdle, ale překonala se. Ne, raději zemřít, než propustiti z duše stonu nebo slzy. Statečná chce býti a statečná nejprve proti sobě; a přemýšleti chce o tom, co řekl, přemýšleti jako o úkolu, který musí býti rozřešen, ač nemají-li oba zahynouti. On to řekl a tedy jistě jest v tom smysl a život, třebas ji zranily na ponejprv. Ostatně, kdo myslil by na sebe? On trpí a ona musí sejmouti s něho toto utrpení. Jakási veliká touha, zapomenouti sebe a díla svého i štěstí svého, býti pokorná a sloužiti, sloužiti, sloužiti, přepadla ji a opíjela ji; přivírala zrak chvílemi; jakoby stála před propastí, do níž bylo jí vrhnouti se a již bylo jí vyplniti svou obětí. Ne, nechce milovati jej krátkozrace, jako milují jiné ženy, tím tupě lačným způsobem, jenž není než forma sebelásky a veliký podvod, ne-li větší sebeklam; ne, nesmí jí býti ani vteřinu hračkou a kratochvílí, ale vždycky a stále úkolem a dílem; chce odosobiti se zcela, přenésti osud svůj v osud jeho, žíti pod jeho hvězdou, dáti ztráviti se zcela jeho plamenem, vystupňovati jej v požár: její buď temné bolestné dílo v kořenech – jeho rozložený výtrysk koruny, plovoucí oblačný košík květů, listí a hudby. Chtěla by i jméno své odložiti jako odkládají je, dutý zvuk a přece ještě řetěz, jenž poutá ke světu, řádové sestry v řeholní službě: touží po přísném černém stejnokroji práce, díla, působení, ne po odměně a pověsti a jejich duhové pěně; chce hřáti a ne třpytiti se. Ó býti bezejmenná, ó moci přeměniti se zcela v děj a v účin, ó moci vplynouti v ně beze zlomků!

Šla podle něho ztichlá, rozvířená jeho slovem až do spodin své bytosti; a zatím co duší hnala se tísnivá blýskavice těchto citů a snů, bledá tvář její sivěla pod jejich odrazem jako pod vrženým fialovým stínem; její poloobnažená hruď zachvívala se dlouhou zmírající vlnou, jak byla bouřena tísněným srdcem; a když posléze slzy dlouho zapírané vytryskly jí z očí, neulevily, nýbrž odplavily jen štkavě a přerývaně několik slov, jež musila mu odpověděti, rozsekaných bolestí v drobné skleněné korálky, chřestící v hrdle nejinak než ony skutečné, navlečené na šňůrku a zavěšené na hubený krček chudého pokořeného dítěte vesnického.

Frank zahleděl se tehdy užaslým pohledem na toto vychudlé rozbolestněné tělo, zachvívající se poprvé před ním mukou ustrojenou jeho zvůlí a rozmarem, jež byl uvykl vídati posud jen lámané vášní k sobě; a zasažený tímto novým divadlem zablekotal několik chlácholivých slov omluvy i prosby o utišení. Ale nešla ze srdce, byla jen výrazem rozpaků, v nichž zmítal se před dvojklanností tohoto položení: všecko, co zbylo v něm posud z mužnosti a její přímé čestnosti, bouřilo se v něm a trestalo jej pokořujícím studem, ale vedle toho i rozkošník posledních měsíců procitl, napial se a pil rozšířenými dravčími nozdrami omamnou vůni bolesti, strašící nad touto chvílí, nejvzácnější nápoj své marnivosti, dým drahého kadidla, zapáleného jeho ukrutnému božství.

Pobledl tímto rozporem a tvář jeho zkřivila se pod ním v utrpení tak veliké, že neušlo dívce; ačkoliv nemohla mu rozuměti, její milující srdce utušilo cosi strašného a zalitovalo jej pro vždy lítostí, jež vtělila se v samu duši duše její a zůstala již navždy její součástkou.

„Jest rozdvojený,“ sténalo to v ní, „ano rozčísnutý jako strom a trpí hůře než on. A ty, pošetilá, myslila’s, že jest polobůh a že žije ve vyšší oblasti radosti a zdraví, než my druzí lidé; ale on jest trpitel, a ty, zaslepená sobectvím, neviděla jsi toho.“

S tohoto stanoviska sesterské lásky, účastné a laskavě pozorné, všímala si jej nyní, snažíc se vmysliti se v něj a vcítiti se v něj, jakoby byl umělecké dílo nebo mrtvá historická osobnost; a láska její k němu byla tak silná, že přetrvala utrpení, jež jí toto nucené oddálení s počátku působilo. „Musím jej ztratiti nejprvé, abych jej nalezla později tím bezpečněji, tím hlouběji – již k neztrátě,“ pomyslila si, nabádajíc se ke statečnosti. A zahleděvši se na něho tímto vzdálenějším pohledem duchovým, postřehovala věci, které jí posud unikaly; užasla, kolik nepokoje jej horečnilo, kolik hoře a utrpení zrývalo jej neustále. Záhy upevnilo se v ní přesvědčení, že trpí životem nebo jeho skutečnostmi: jen ve chvílích, kdy tvář jeho byla vzdálená a nepřítomná, v jiný svět vytržená, oteplila se jakýmsi blaženým zapomenutím – v těchto chvílích dovedla býti i sjednocená a pokojná jako tvář hrajícího si dítěte.

Ale toužila ze všech sil po tom, dojíti jistoty stůj co stůj.

Kteréhosi větrného dne, kdy tah oblačný přerýval neustále slunce a co chvíli zhášel, nítil a znovu zhášel plamen rozehraný po topolech, olších a jívách, usedli do vysokých trav na pokraji listnatého lesa větrem pleněného.

Nedaleko nich na keři sýkorka jako člunek na stavu tkalcovském prostřelovala hustou spletí trnitého větvoví, pudíc bezděky i v pozorovatelích myšlenky, tuchy a dohady k většímu spěchu.

Frank byl zamlklý; mechanicky vrýval ruku do vřesoviště, snaže se zajmouti co nejvíce trsů do své dlaně.

Náhle, nepozdvihnuvši k němu zraku, otázala se jej Šimonka, trpí-li tvorbou, je-li mu bolestná; soudí prý, že blažené mythické doby radostných a harmonických osobností jako Mozart a Goethe, byly-li kdy minuly na vždy a že tvořiti jest dnes tolik, jako trpěti.

Povznesl zvolna hlavu a zastaviv na ní chvíli své podivně pokojné veliké oči, kterým, říkala přezíravé, sklopil je a zahloubal se jimi před sebe. Přesýpal zvolna zrnka písečná z dlaně do dlaně.

„Radostný a naivní Mozart a harmonický a šťastný Goethe jsou nejapné legendy vymyšlené pošetilými školomety, kteří zvykli vídati jen vidmo slunečné, vržené na ubrus sklenicí vody, a zkoumati moře v křivuli; nedovedou pochopiti, že každá harmonie jest sklenuta na dissonancích, ani že duha jest květ mračen a bouřek. I Mozart i Goethe trpěli a byli zmítáni obrazností všech zločinů, bičováni všemi daemony smyslů, nervů, rozumu, zvědavosti, vůle i obraznosti; i oni hnali se ve svém umění za pochybným a sporným, i oni vrhali neustále v sázku celou svou minulost i celou svou budoucnost. Tvorba jejich neliší se ničím podstatným od tvorby nejmodernějších, pokud jsou opravdovými básníky-tvůrci. Ale: trpěti tvorbou? Který opravdový umělec může jí trpěti? Trpí se jen tím, co jí předchází, tím, z čeho vychází a co vykupuje: myslím, že se tomu říká život,“ dodal s matným úsměvem. „Viděla jsem dobře tedy,“ odpověděla tiše; a pak náhle vzepiavši se jako mladá lvice ke skoku, jejž dlouho vypočítávala: „Trpíš tedy mnou! Buď upřímný a řekni to otevřeně. Zavěsila jsem se na tebe a tísním tě. Odpověz, budu statečná, snesu ránu mlčky ‒ neboj se scény, nenávidím jich jako ty.“

Mlčel chvíli, pak z rozpaků pokusil se o žert. Ale její pohled, divoce teskný, mluvil příliš opravdově, a jak hleděl na ni, lítost s ní, podvedenou, zachvěla mu hrudí; a dusná krása chvíle podmanila si jej nejprve jako umělce a zachvátila posléze i člověka, vášnivíc jej k veliké rozhodné upřímnosti: málo chybělo a byl by pověděl všecko, obžaloval se dokonce, řekl pravdu celou a prostou.

„Ne, netrpím tebou, ale trpím představou, že dám ti jednou trpěti více, než uneseš. Trpím tím, že musím tvořiti z života zmučeného a rozrytého; trpím kletbou, že dobírám se svých harmonií z dissonancí, které roztrhávám a rozervávám až v jícen smrti. Stavím své dílo, avšak základy jeho kladu ne do země, nýbrž do tebe, do tvého života, do tvého těla; siji rány do tebe, dávám ti smrt a ty vracíš mně za ně život. Jsem vrah, ale ne z těch, kdož usmrcují nožem, nýbrž polibkem; z rodu zbabělých.“

„Není to nic jiného, než to?“ zvolala, dusíc slzy skoro radostné. „Náležím ti celá. Beř! Stav! Zužívej! Nič! Polož mne jako mrtvolu do základů své budovy nebo vetkni svůj strom do mého těla, vštěp jej do mých ran, živ a zalévej jej mou krví. Vždyť vím, vždyť pochopila jsem již, že musím se dříve rozplynout a ztratit, abys nalezl mne znova a neztratil mne pak již nikdy!“

Překonala jej úplně svou velikou duší, unesla svým krásným heroismem; a zapomněl v tuto chvíli poprvé úplně vzpomínkové druhé, která vždycky posud mísila se svým stínem do přítomnosti první a kalila ji, jako přítomná druhá trpěla a chořila vždycky vzpomínkovou první. Chvíle přítomnosti byla nyní poprvé celá a vykoupená; osten zlomkovosti a neúplnosti, který bodal vždycky, poprvé nyní ztupěl, třebas nezlomený posud.

Strhl ji k sobě a s jejích rtů dopíjel temnou bouřkovou vůni jejích slov, zaslíbení ztráty a smrti a nového nalezení a nového života po něm.

Měl chvíli skutečnosti tak blažené a výsostné, že by jí nebyl před vteřinou ani nejlehčím křídlem představy dospěl, když tu myšlenka, že nebyl zcela upřimný, že neřekl, co bylo jediné říci v tomto položení, že znova maskoval a stvořil novou fikci, srazila jej bleskem s nebe na zem.

Ramena, jimiž ji objímal, poklesla, a stál zde zase bezpomocný a rozpoltěný, a zlo světa mělo znova přístup k němu. Ani Šimonce neušlo jeho nové zakolísání, ale ku podivu, nezmalomyslněla jím. Bylo jí v tu chvíli, jakoby se byli zasnoubili zasnoubením záhrobním, jež nemůže býti ničím zrušeno, a tichá radost plynula odkudsi v její bytost a zvonila v ní jako pramen čerstvě zrozený. Jen hrůza, vyschne-li a co potom, prošla jí na vteřinu myslí, ale i tu zapudila. Jsem si dlužna radost, znělo v ní neustále, a jemu sílu, sílu, sílu: sílu nésti, sílu mlčeti, sílu sloužiti, a nade všecka sílu rozplynouti se a zmizeti mu zcela, aby nalezl mne znova a neztratil mne pak již nikdy. A radost tato a síla tato tvořily divy: přešly i na Franka, alespoň potud, pokud byl se Šimonkou, a tak vraceli se domů, jako dávno již ne, skoro šťastní a pokojní.

Později umdlená přemírou dojmů, opřela se o něho a usmála se zmateně, když současně skoro unavená zbloudilá včela snesla se jí na rameno.

„Ne, ne, nech ji,“ prosila milence, jenž chtěl ji sejmouti.

Až když bylo jim rozloučiti se, opustila ji zmužilost a zaštkala tiše.

Přišla domů se srdcem těžkým, a teprve pohled na unavenou zbloudilou včelu, zapomenuvší v tvůrčí vášni úplně svého sobectví, ano i pudu sebezachování, vrátil jí odvahu: jest třeba býti silný až do konce… vytrvati až do konce; a poslední-li vteřinu ztratíš, ztraceno jest všecko, jakobys ustoupila nebo podlehla ve vteřinu první.

Nahleděvši se dosti na ušlechtilý hmyz, ustlala mu tiše v loži květinovém za tabulí okenní; a ráno po nepokojných přerývaných snech, v nichž opakoval se jí stále v mučivě pitvorných parodiích úmysl, vytrvati až do konce, vracejíc jej jeho slunečnému dílu, nalezla bezděky slovo, které podávalo její včerejší tajemnou úmluvu s osudem:

Štěstí není dáno lidem chlebem, nýbrž kořením života; blah, kdo pochopí to zavčas, kdo předejme toto poznání zkušenosti.

Musíš nalézti v sobě sílu, musíš dovésti odpoutati se včas, rozloučiti se, zmizeti a ztratiti se tomu, po kom nejvíce toužíš, ač chceš-li býti znova nalezena a tentokrát snad již k neztrátě.

Dopoledne téhož dne poslal k ní Frank Lamberk posla s dopisem, v němž vysvětloval, proč nepřijde pozejtří na umluvené dostaveníčko: jakási důležitá umělecká záležitost volá prý jej neodvolatelně do Prahy, napíše však odtamtud, kdy se vrátí a kdy se setkají.

Ačkoliv byla důvěřivá a ačkoliv právě nyní mysl její byla vyplněna statečnými předsevzetími, zamrazily ji přece tyto věty, ničím nelišící se od jiných, které nalézal nejednou pro podobná položení; a tento pocit, podpíraný ještě mučivým studem, že mohla mu propadnouti nyní a bez všech patrných důvodů, posedal ji celý den a stupňoval se dny příští.

Aby jej ovládla neb zapudila, vrhla se do práce s rozhodností věci nepřiměřenou. Ale i tato těšitelka selhávala; nedala jí alespoň, čeho očekávala od ní a čeho chtěla dopracovati se stůj co stůj: klidu srdce a duševního jasu. Místo aby vyjasnila její zachmuřené nitro, zaváděla ji hloub a hloub do mlhy a nejistoty; a zvláště poslední dva dny, kdy marně čekala slíbený dopis, jak slábla její ruka, tak zalévalo její bytost bezpředmětné a vydrážděné snění, jakoby obraznost pohltila hráze soudnosti a útočila na ni nyní svými roztěkanými a rozplývavými fantomy, dvakrát mučivými pro její pevnou čestnou rozhodnou vůli.

I nyní, páté dopoledne, po nedlouhé práci složila ruce v klín, zahleděla se upřeně do fantastické skladby krajinné, kupící a vrstvící se před ní, a nechala hnáti se hlavou stínovou jízdu vzpomínek, tuch a polovičných halucinací, podrážděných a útočných, jak bývají jen v horečce, kladouc jim odpor slabší a slabší. Obrácena cele do sebe, přeslechla i kroky kohosi, kdo přistoupil k ní těsně ze zadu; teprve pozdrav, pronesený známým hlubokým, poněkud řezavým hlasem, vrátil ji vnější skutečnosti.

Vzhlédla poděšeně a poznala ředitele Malovce. Prvním pohledem poznala, že jest čímsi vzrušen a že s námahou dusí své pohnutí, které hrozí překypěti každou chvíli. Jeho oči, jindy dvě velké studené bodavé jehly ocelové, potemněly v tu chvíli a žehly jako dva uhlíky; a koutky ústními škubalo cosi jako pocit potlačované vítězoslávy nebo zadržované ukrutnosti.

„Práce se nám dnes nedaří jaksi,“ prosykl jako šípem chvíli mlčení. „Jsme jaksi roztržiti, že ano? Není ostatně divu, pátý den již a posud ani řádky, že ano ? Poněkud hloupá situace… pro milující srdce, jak se čte v románech.“

Dívka zbledla, aby na ráz se zarděla.

„Odkud víte? Či klesl jste ve své slepé vášni snad až na špeha?“

„Ve své slepé vášni – jest opravdu dobré. Také jedno takové epitheton, které rodí se dnes s podstatným jménem jako hrb s velbloudem. Slepá vášeň, výborně! Jenže má-li již ředitel Malovec vášeň, drahá slečno, není nikdy slepá jako u jiných. U nás, míním u mužů mé generace, jest i vášeň vidoucí, vzácná slečno; tím liší se na příklad hned od vášně vaší, která jest u vás opravdu slepá, neboť vám zastírá zornici, takže nevidíte, co zří každý jiný normální zrak; na příklad to, že pan Frank Lamberk miliskuje se v Praze již pátý den se slečnou Kornelií Nikodymovou, klamaje pravděpodobně ji jako vás, neboť pochybuji přece ještě, že byste obě při vší své slepotě klesly tak hluboko, abyste chtěly žíti s ním v bigamii.“

Všecka krev shrnula se v tu chvíli dívce k srdci; vyskočila se stoličky s tváří posivělou a odduševnělou v jakýsi vzdorný kamenný balvan, chvějíc se na celém těle; a mžikem udeřila ředitele rukou do tváře. I on cítil, že jest jí tento posun nutností jako prostý zvratný pohyb; ač-li nechtěla klesnouti sama k zemi podťata mdlobou nebo zasažena mrtvicí, musila udeřiti.

„Zde máte svou mzdu, podlý špehu a na cti utrhači,“ sjelo jí až za chvíli s třesoucích se pobledlých rtů.

Nach zalil tvář starého muže; žíla na jeho čele naběhla, dolejší čelist zaškubala sebou jako v ticu. Horko a mráz proběhly rychle jeho tělem a vystřídaly se několikráte.

Prošlo několik vteřin delších než tolikéž minut.

Konečně pronesl ředitel několik vět; byly s počátku rozervané v jednotlivá slova, teprve později vázaly se v celky.

„Udeřila jste starce, ale stařec ten jest muž, jest rytíř a gentleman a nevrací ženám ran a nevymáhá od nich hmotného dostiučinění. Ale dostiučinění mravní jste mně dlužna; to byla byste dlužna i někomu, kdo dotkl by se cti vaší matky, kdyby mohl dokázati své nařčení… natož příteli svého otce, jenž obvinil vašeho milence. Přesvědčím vás o pravdě svých slov a musíte dáti se přesvědčiti, to bude mé dostiučinění. Jste povinna dáti mně příležitost, abych mohl smýti potupu vašeho políčku.“

Stála zde posud bledá a chvějící se na celém těle. Před očima kroužila jí červená kola, v uších jí hučelo, tmavý mráz svíral srdce, ale rozum její vnímal přece s nemilosrdnou přesností a spolehlivostí příšerný smysl tichých vět ředitelových.

„Slibuji,“ vypravila posléze ze sebe s nadlidskou námahou, a úplně jsouc zmatena a vyčerpána, učinila dokonce náběh, jakoby chtěla slib svůj podepříti podáním ruky, když tu pochopila, že ředitel nemůže přijmouti dlaně, jež jej před chvílí udeřila, a podťala posun v zárodku.

Ředitel poklonil se mlčky a odcházel.

S pozorností, které se podivila, sledovala slábnoucí ohlas jeho kroků na písčité cestě.

Teprve když zanikly docela, padla jako podťata na zem; tvář vtiskla se do drsného trsu rozkvetlých zvonků vřesových, dlaně zaryly se bezděky do chladivé půdy lesní; a její zborcená ramena zmítala sebou pak dlouho poraněným rytmem bezúlevného štkání.

VI.

V týž den a v touž skoro hodinu seděl ve svém pražském nábřežním bytě Frank Lamberk o tváři potemnělé, o rtech zkřivených kosým pošklebkem, čelo proťaté mlčící kolmou rýhou, skráně rozbušené třeštivým suchým kladivem krve, vrhané znova a znova překotným útokem do hlavy jako vojsko na pole bitevní; při díle.

Občas vytrhnul se z příze, do níž se zapřádal tak úsilně, a přistupoval k oknu, k Praze, ležící pod ním, posud letně polopusté, nezaplavené a nerozhlaholené ještě přílivem mládeže školní, cenící na něho – tak cítil a viděl to nyní v tomto opožděném parném osvětlení – vybělené mastodontí kosti svých kamenných staveb historických, tyčících se mrtvě nad nažloutlou řekou. A pokaždé odvrátil se rychle a s odporem: k ďasu s tebou, sestárlá nevěstko; jak rád bych ucpal čich svého ducha před celou tvou páchnoucí minulostí, rozkládající se a světélkující jako hniloba; ale ne, opravil se za chvíli, ne, postůj ještě! jest mně tebe třeba ještě jako krocanu červeného šátku, abych jitřil na tobě svůj hněv a své záští. –

Mladý inženýr rozpůlil poslední dobu mezi Křižníky a Prahu nejen svou lásku, ale i své dílo. Přejížděl mezi obojím místem a milkoval se i pracoval tu i tam: tu i tam ležely na stole kusy rozepsaných papírů notových. Bylo mu, jakoby stupňoval tím své vladařství v obojí říši; jakoby vznášel se závratným letem kyvadlovým nad prázdnem; a jakoby rozšklebené dissonance, na nichž budoval svou hudební stavbu, prožíval co nejmučivěji touto prostorovou závratí, buzenou rychlostí přemetů s místa na místo.

Psal ve své symfonické básni nyní věty veselí šíleně zpupného, páchnoucího pravou řeckou kozlovinou, radosti bezbožné a rouhavé, z nichž jakoby duněla kopyta celých stád faunů a satyrů, střečkujících v divokém úprku, obletovaném mrakem nejútočnějších a nejfrivolněji dorážejících mušek i much, pálících a bodajících již jiskrou svých divokých barev.

Nynějšímu nitru jeho odpovídal tento experiment, zatančený na ostří nože, plný nehorázných schválností a násilností, plenící staré důstojné klassické reminiscence a zneužívající jich k travestovaným šklebům a pitvorám. V náladě obrazoborecké rozpomínal se na všecka svá minulá hudební božstva, na všecky oltáře a sochy světců, před nimiž druhdy klekával v zbožném zanícení, aby nyní vrhal se na ně se sekyrou v ruce, tříštil je na sta kusů a tančil mezi nimi divoký kankán; chvílemi zdálo se, jakoby sbíjel z nich jakousi ohromnou chraptivou řehtačku řezavého posměchu a točil jí jako pitvorným modlitebním mlýnkem zpersiflované klassické mystiky.

Jakási neuhasitelná žízeň po novém a zcela novém a opovržení vším starým, vším minulým, vším již jen včerejším hořela v něm poslední dobu jako rána.

Rozešel se předevčírem s Kornelií skoro brutálně, a včera i dnes bylo mu, jakoby nesměl ohlédnouti se za sebe, ač nechtěl-li zkameněti. Vpřed, vpřed, vpřed v umění i v životě! A smrt minulosti, smrt včerejšku, ač nechceš-li propadnouti smrti ty, tak štvala v něm vlastní smečka svého provinilého Aktaeona. Starý svět, namlouval si, sesouvá se všude v rumy; i za tebou bortí se a praská; prchej, abys nebyl pohřben s ním!

Avšak nechť ohlušoval se sebe více, nechť znásilňoval se svým fantomem, časem povznášel přece z rukopisů svou hlavu dýmem oblouzenou a přivíral hypnotisovaný zrak: a tu vyplynula mu po každé nad tento divoký chaos násilně zapíraná tvář zsinalé měsíčné krásy, bledá bledostí mladé přelomené břízy, mokvající svým němým žalobným nářkem do sirých mlh zářijového jitra – po každé vynořil se v něm zároveň tento dojem časného dětství, na který nemohl dlouho zapomenouti, aby posléze zapadl sám sebou v nepamět. „V noci bude sama se svým bohem a bude žalovati mu na svého vraha,“ řekla mu tehdy večer, ukládajíc jej znepokojeného na dětské lože, jeho tichá pokořená, blouznivá matka, i ona umlčená a zlomená ve svém nejvlastnějším nitru svým brutálně výbojným, útočným mužem. A také tato druhá, trpitelská tvář vykuklila se nyní sama sebou z nepaměti a stanula vedle tváře Korneliiny, dvojí teskná hvězda tajemně spřízněná společenstvím jednoho osudu, nad bouřlivou tmou jeho vědomí.

Byl již soumrak, když před duchovým zrakem Frankovým rozemžil se zase tento fantom, tentokráte s určitostí až hmotnou. Zachvěl se nyní a odsunul své papíry pohybem půl nenávistným, půl úlevným; povstal pak a rozchodil se po pokoji, ale záhy usedl na pohovku, ukrytou nyní v nejhlubším stínu. Dlouho seděl bez hnutí, nedýchaje skoro, naslouchaje, jak spouští se celý dům do ticha hlubšího a hlubšího; pak pohnuv hlavou, uvědomil si, že měsíc položil oblak svého hudebního poprašku na psací stůl a jak ledově ztrnula pod ním běl jeho rukopisů. Zachytiti hudebně tento zvučící dotyk dvojí duchovosti! prošlo mu lebkou; nalézti pro ni obojí jedno hudební vidmo!

Ale vrácený tím již svému dílu, nedávno opuštěnému, zachvěl se odporem.

Jest souzeno tímto mrazným tichem, řekl si, ano, souzeno: ono hlučné, hřmotné, plné trhlin a odskoků, rozjívené a rozšklebené v neusmířené propasti! Ale cosi vzepřelo se v něm ihned: Ubožáku, žena tě oslabila a blábolíš nesmysly; jdeš nutnou strmou cestou výboje a síly, a jest tak dobře! Všichni šli touto cestou, ale bez zachvění, neohlížejíce se za sebe, bez závrati: i Mozart, i Monteverde, i Frescobaldi, i Couperin… ti všichni, kdož jsou dnešku sama harmonie a logika, byli své době nejpochybnější divošství a podezřelá manýra a pustá krkolomná honbia za originálností za každou cenu… Slabochu, který neumíš dožít, nevěrče, který neumíš domyslit a neumíš nezachvět se závratí nad propastí!

Ale pochyby zbyly, a Frank zmítal sebou marně, aby jich setřásl.

„Není-li ti to tam,“ řekl posléze, roztínaje je mečem, „nutností, čím ti to jest pak? Co tam zbývá?“ dodal, hledě na popsaný papír. „Trochu hmoty a trochu zmařené práce. Zkažená nudná hračka velkého dítěte. Sestup odtud pak, s této mansardy, a zardi se do krve, až potkáš posledního dělníka, přikladače na stavbě nebo čističe stoky. Jsi pod ním pak, k nezměření hluboko pod ním!“

A po pause, v níž zvážil své nitro a prozkoumal své ledví, s hlavou klidně vztýčenou: Ne, není třeba rdíti se mně za nic! Nehraji frivolní hry; nezabíjím času, nýbrž vykupuji ho – a na tom jediné záleží. Dorůstám něčeho, vzpínám se po něčem, snad po rameni nějakého neznámého boha, usednuvšího na chvíli u zdroje nejhlubší a nejhudebnější tmy, po rameni, které cítím nad sebou jako nejdráždivější větev. Biji se o svou novou a silnější budoucnost!

Uklidněný již, rozchodil se znova; pak zachtělo se mu náhle, usednouti ke klavíru a dáti vypíti se celý, slitý i se všemi svými sny a trudy v malou černou skvrnku, průtrží nebeského světla, vírem nesmírné ssavé oblohy podétherné, čímsi cele zralým a sladkým, vyváženým a vykoupeným. Ve tmě, bezděky, nevolána, nehledána, sechvěla se k němu jako úlisně bolestný plamen Monteverdova Poppea, kterou transkriboval si kdysi v Italii sám pro klavír a kterou přehrával asi před měsícem Kornelii. Zamiloval si tohoto starého Itala nádherného zrna, který jakoby byl smísil ve svém kratéru něco z proradné prchavé rozkoše Leonarda da Vinci s temnou hořkostí Michelangelovou, pro vášeň zasnoubenou zde poprvé takto s utrpením, pro rozkoš, zpívající zde poprvé s druhého břehu melancholie, pro něhu, jež mučí jako vzdání se celé bytosti. Miloval zvláště rozloučení této bolestné milenky, a jak pronásledoval bojácnými prsty na klávesnici stín její melodie, bylo mu, jakoby smetal popel věky a věky na ní navátý, až ucítil její žhavou jiskru, posud nedodoutnalou, a slzy tryskly mu v zrak z bolestivosti jejího žáru.

V tutéž chvíli přirazil víko klavíru jako uštknutý: Poppea splynula mu v tu chvíli příliš určitě s Kornelií.

Vyskočil pobouřený a chvíli tišil se marně, pobíhaje po pokoji; poloodstrojený vrhl se posléze na lože. Ó moci spáti beze snů, znavený dílem mrtvého dne, s pěstmi zaťatými, jako spává mladý dělník, jenž ztratil mnoho sil a chce nahraditi si je v noci: všecko štěstí světa, zdálo se mu v tu chvíli, bylo v tom a jen v tom!

Ale ráno stála před ním Nelly znova s naléhavostí stupňovanou, přítomnější ještě i tělesnější, a myšlenky jeho byly zase úplně u jejich rozchodu před třemi dny: vzpomínky získávaly v mladém muži více a více půdy, poněvadž výboje jejich v noci, v jeho snech, byly prudší a úspěšnější než jeho obrana od nich za bdění ve dne.

Kornelie nebyla ovšem nikterak milenka zábavná. Ženy jejího rázu, ostatně na výsost vzácného, vzdávají se lásce tak naprosto a výlučně, že nenechávají si nic v záloze, nic zejména z těch drobných lstí a klamů, jimiž jiné ženy dráždí a snaží se zaujmouti zvědavost mužovu, když došel jim nepatrný obsah vnitřní, a vylhávají mu klad a hodnotu, kde jest jen prázdno.

Její přísná krása zpřísněla nyní ještě více: přemíra vnitřního života ji až znetvořovala; časté byly chvíle, kdy o suchém planoucím oku, horečném žíznivém hrdle, ve vyčerpaném postoji unavené poutnice, zhroucená jaksi do sebe, zavitá cele v závoje, jakoby vtištěná a zhuštěná ve své linie zcela vnitřní, odvrácená od světa, zhrdající zákony jeho povrchové expansivnosti a vrůstající do své bytostné tmy, spíše děsila než lákala.

Byla nyní méně než kdy jindy hračka a rozmar a více než kdy jindy plnící se zákon, utrpení, řád, osud. A nad to více: osud, který cítila nad sebou a v sobě, byl jí cosi tak závažného a plnil ji tak naprosto, že nemívala chvílemi ani mnoho smyslu pro svého partnera. Láska její neměla ani stínu sentimentality, ano měla v sobě i velmi málo lidství, jak alespoň rozumí se obyčejně tomuto pojmu: chtěla se ve své lásce mnohem spíše stráviti než děliti se o ní. V lásce její nebylo nic sesterského, nic mateřského, ano skoro nic manželského a nejednou velmi málo milostného: byla skoro cele extase, hrůza, křeč, horečka. Při vší vnější tichosti a krotkosti byla Kornelie duševní maenada, bakchantka, věštkyně, kněžka, řeholnice, posedlá svým bohem a vzdaná mu tak cele, že milenec bezděky klesal až na místo druhé. Ano, byly i chvíle, kdy jí milenec překážel, kdy jeho slova nebo tužby zdály se jí nevčasné – tak vytrhovaly ji z její ztrnulosti vnitřní, z její hypnosy; a měla i vteřiny, kdy patřila na něho udiveně a cize jako na rušitele tajemství, jež odehrávalo se v jejím nitru.

Milencem jejím měl býti muž stejně ekstatický a bezelstný jako ona, stejně nevinný, stejně pius, stejně pokorně pohroužený v tajemství světového dění, stejně jako ona uctívající svatá zřídla životní a opíjející se jako ona jejich tichou hudbou, sotva postižitelnou sluchu nezasvěcenému; ale právě z tohoto rodu nebyl Frank, a nic nebylo mu více cizí než tento postoj, zejména nyní, kdy vstalo v něm a týčilo se v něm jeho rouhavé dračí obžerství, věčně nedosycené, jemuž nic nestačilo, ani žena, ani svět, ani bůh, ani víra, ani krása, a které kosilo a hltalo všecko kolem sebe, nač obrátil se a kam padl jeho smilný sírný zrak – jindy duchový nástroj poznání, dnes sám temný žravý pud a chtíč, bezděčný dělník zmaru a zničení.

Frank nedovedl dobrati se v Kornelii se svého dnešního zvrhlého hlediska ničeho než křivého výkladu pathologií, nervosou, hysterií, smyslností; a poněvadž brána jejího nitra nerozzvučela se odpovědí na údery této tóniny, rostl v něm hněv, příliš ochotný viniti ji ihned z přetvářky a z pokrytectví, aniž po klidnější úvaze mohl uvěřiti svým podezřením – tak působila přes všecko bezděky i na něho výsostná krása dívčina.

Dráždilo jej netupnoucím ostnem právě toto cosi, co, tušil, kryje se v ní nebo za ní a co, hádal, chce mu snad v ní uniknouti na vždy. Žárlil na cosi nebo na kohosi, čemu nebo komu nebylo ani tvaru ani důvodu ani jména. Čím více ona vzdávala se svému božství, čím více znepřítomňovala se v jeho přítomnosti, čím více duchověla ve světě smyslů a hmoty, tím sobečtější, vtíravější, pohrdavější, cyničtější, frivolnější, rouhavější byl on: jakoby cítil, že musí ji zavaliti živočišností, rozdrtiti ji v jejím objetí, ač má-li se jí zmocniti, ač má-li ji opanovati a zlomiti sílu a zničiti moc onoho neznámého záhadného vladaře. Jeho pohledy svlékaly ji poslední dobou do naha a byly by rády prodraly se i pod její pleť do jejího těla, zobracely je a přeryly je jako pluh pole, aby zrušily každý úkryt, aby nebylo v její bytosti místa nepřístupného, tabu, ani jeskyně zasvěcené hrám a tancům vil, ani uzavřené a odloučené svatyně, vyhrazené nepojmenovatelné hrůze Jehovy.

Před třemi dny k večeru navštívil Frank Kornelii.

Pobouřila jej prvním svým pohledem, nepřítomným, v nitro obráceným, uniklým, jak se mu zdálo. Jakoby kdosi skrývající se a prchající před ním šlehl po něm z tohoto zraku němým, výhrůžným výsměchem, mžikově zplanuvším a mžikově pohaslým, tak odhadla situaci jeho podrážděná obraznost, oblibující si poslední dobou, kdykoli šlo o Kornelii, větřiti všude záměr, schválnost a urážku a vymýšleti msty za ně.

„Koho nebo co skrýváte přede mnou?“, otázal se jí se sarkastickým pošklebkem její návštěvník. „Koho milujete, aniž vím o tom? Rozkoš z jeho přítomnosti hoří ještě ve vašem zraku, nezapírejte toho, vidím příliš bystře a umím čísti v něm příliš dobře.“

A po pause, když neodpovídala, s triviálním smíchem: „Navštěvuje vás snad plivník? Nebyl zde snad přede mnou, nepřekvapil jsem jej snad u vás a nepřerušil jsem snad tak vaši důvěrnou besedu?“

Neznala ani tohoto slova, ani představy, která se vázala k němu.

Vysvětlil jí je, chechtaje se posupněji a posupněji.

„Plivník? Nevíte, co jest plivník? Což nepamatujete se na verše, které jsme čítali ve škole? ‚Znáš tu báji o mladistvé ženě, k nížto plivník nocí přilétal, jak jí obličej v tajemné změně nevídaným vděkem rozkvétal, že až lidé, vidouce tu krásu, žehnali se křížem v němém žasu‘…“ recitoval, zhrubuje parodisticky jednotlivé představy a nadávaje je obscénní dvojsmyslností.

Vytřeštila zrak, nemohla uvěřiti této chvíli a hrůze, kterou přinesla.

Krev hnala se jí k hlavě. S takovým cynismem mluvil k ní tedy muž, který měl jí býti vším na světě; jenž měl jí nahraditi otce sotva poznaného i odcizenou matku, s kterou nesblížila se ani v hodině smrti její pro něho, neboť již tenkráte stál mezi ní a vším ostatním životem a světem jako plamenný kruh nepřekročitelný a již tenkráte svíral ji jako nepřítel pevnost, kterou oblehl! Pro tohoto muže tedy zmrhala své tajemství, zpronevěřila se slibům, vrátila se do života, z něhož již napolo vykročila! To byl tedy on, s nímž a vedle něhož chtěla sloužiti svému bohu, ve kterého uvěřila teprve nedávno jako v tvůrce a dárce lásky, ne abstraktné a povšechné lásky nějaké, jak vykládá o ní katechism, nýbrž lásky určité, právě této její lásky, a prostřednictvím jejím i všeho života časného i věčného v celé jeho hrůzné milostnosti. A tento muž serval dnes, co mělo je pojiti, zrušil, co mělo je vázati; rouhal se, kde ona se modlila a vzývala; klnul, kde ona dobrořečila; chechtal se, kde ona štkala a sténala! Všechen temný žár, všechno horečné napětí jejího nitra nebylo mu ničím, leda příležitostí k oplzlé grimase; a uzavřený jednotný kruh svaté cudnosti, který narýsovala polovědomě kolem ní jako magické znamení spásy její zbožná duše, který směl, ano musil býti rozšířen, až by objal je oba, ale nesměl býti rozražen nebo roztříštěn, prvním nahodilým plotem, který se přeskakuje a boří kdykoli z rozmaru zpupné chvíle.

A co nedořekla ústa, dočetla ke svému zděšení z očí tohoto strašného člověka, z jeho vladařského pohledu, který lpěl na ní s předmětností jedinečně pokořující: ó toho proklatě pokojného věcného zraku, jenž se jí dotýkal jako vědecký vyšetřující nástroj, chodil po ní, stanul na vteřinu, přemítaje a dohaduje se, a zase se rozchodil a znova, stanul, aby ji sondoval s ocelovou střízlivostí nejinak než jedinou obrovskou ránu.

Zaštkala poraněným stonem.

Muž pochopil, že trpí více než jindy, a zrak jeho na ráz se proměnil. Jako pokaždé i tentokráte její utrpení dotklo se jeho smyslnosti a vybouřilo ji; ovládal se již s těží, jeho zrak zažehnul se ohněm nikterak ne dvojsmyslným; temné, smilné, ukrutné obžerství stoupalo mu k srdci, olizovalo je svým dýmným, sírným, dračím jazykem, mámilo je jako třeštivý jed rulíkový.

Vrhl se na dívku s bezohledností jako na věc svého vlastnictví, hotový jímati, vládnouti, zužívati, pleniti jako dobyvatel v cizí zemi.

Vzchopila se s napětím všech sil ke skoku, k smrti poraněná, a udeřila jej do tváře.

„Pryč odtud, okamžitě, nemám-li zemříti hanbou,“ vydralo se jí zmíravě z hrudi, rozžhavené suchou spálenou bolestí.

Ale ku podivu: nezastyděl se, neurazil se, neustoupil, nezakolísal se; jen oči jeho vytřeštily se na vteřinu úžasem jako z něčeho zcela absurdného, nečekaného, s čím nebyl počítal ani ve snu, z holého zázraku. Ano – a v tom bylo poslední nejhlubší pokoření pro ni, děsnější všeho předchozího – její urážka nevzpamatovala ho, podráždila jej jen a navnadila jej pouze: zachutnala mu, bylo příliš patrné z jeho zraku znova živočišně vlhkého a temného, jako slib nové, nepoznané posud, vzácnější rozkoše – tak byl cele zajatý ve svém smilném obžerství, tak hypnotisovaný jím, že ani úder nedovedl ho vytrhnouti z něho, že ani ranou neprozřel, že všecko, všecko, i políček, utvrzovalo jej jen v něm.

„Hle, jsi zajímavější než jiné,“ mluvily tyto živočišně vlhké a velké oči a procházely se jí znova, zvolna, se stupňovanou pozorností po těle a znova, a tentokráte ještě obezřetněji a znalečtěji, ji svlékaly. „Zde jest cosi, co se mně posud nepřihodilo; někdo, s kým jsem se posud nesetkal. Jaká pak asi jsi? Jak asi chutnáš? Jiná než jiné? Tím lépe! Polechtáš a podráždíš mne jinak než jiné! Ale ano, nejsem ani dost málo malicherný: nejsem uražen, dětino. Ocením tě spravedlivě. Ó ano, odhadnu tě výše. Opravdu výše – vyšší místo bezesporně ti náleží na žebříku lidských lahůdek, lidských rozkoší, lidských narkotik, snad i lidských neřestí. Jsi jakási rarita mezi ženami. Tím lépe, tím lépe: jsem amateur, jsem amateur; jsem volný duch, opravdu volný duch, a nic není mně vzdálenějšího než předsudek jakéhokoli druhu a jména.“

Zaštkala zmučeným nervovým zaštkáním z neústupné můry této hrozné chvíle a shroutila se na pohovku.

V tutéž chvíli, jakoby přivolána jakousi tuchou, vkročila do pokoje teta, která žila s Kornelií po smrti matčině, a vidouc ji omdlelou, pobouřila celý dům naléhavým voláním o pomoc.

Frankovi nezbylo než vytratiti se ve zmatku.

Po noci, prozmítané v polospánku polobdění, proryté divokými znetvořenými představami, vybujelými z jeho styků se ztracenou milenkou, s mozkem olověným pokoušel se Frank ráno pokračovati ve svém díle tam, kde přestal včera večer. Dařilo se mu to špatně. Několikráte měl již chuť, odšinouti od sebe tuto spoustu svitků papírových, dnes cizejších mu ještě než včera, a vyjíti na ulici zalitou sluncem, které jakoby nechtělo pohasnouti letos. Ale pokaždé jakoby mu v tom cosi zabránilo, nějaká nejistota nebo rozpaky, poutající jej poslední tři dny v mučivé otroctví, jež snášel o zaťatých rtech jako největší, napolo jen přiznané pokoření své duše; a tak omezil se na to, že vstával často od práce a přistupoval k oknu, zahloubávaje se těžkomyslně v panorama města, kde svit slunečný, spojený s lehkým ranním větříkem, vyorával z řeky tisíce brázd a rýh světlem sršících a zažehal v korunách stromů a na prutech křovin v obdélníkovém sádku před oknem, v noci krátkým deštíkem skropených, sta vteřinových pablesků hasnoucích, sotva se znítily.

Náhle vzrušilo jej zaklepání na dvéře z temné polotupé dumy.

Byl s naprostou jistotou přesvědčen o tom, že jest to Kornelie, přitažená sem magnetismem jeho neustálého přemýšlení o ní, a skokem octnul se u dveří; a když je otevřel a spatřil před sebou Šimonku v šedých cestovních šatech s koženou brašničkou přes plece přepiatou o tváři půl rozpačité půl provinilé, ztrnul přimrazený jejím zjevením, a trvalo několik vteřin, než sebral síly a vylhal jakýsi vnějškový klid – několik vteřin, v nichž dívka-návštěvnice vyčetla všecko z jeho zděšeného úžasu; zbledla před tím jako před poselstvím smrti; srdce cítila v hrdle, když z něho přece první po pause vyrazila několik omluvných a vysvětlujících vět.

„Odpusť, Franku, přicházím-li ti nevhod nebo ruším-li tě nějak. Ale nepsal jsi proti svému slibu a zvyku šest dní, a dnes v noci jala mne nevýslovná úzkost při myšlence, že jsem tě ztratila, že bych tě mohla ztratiti, a vrhla mne sem jako neživou věc, jako prak vrhá kamen nebo jiný předmět vložený v jeho kuši. Vyskočila jsem v noci z lože jako náměsíčná a odjela jsem prvním předjitřním vlakem. Odpusť mně! Jseš živ a zdráv, jak vidím, a na tom jediném vlastně záleží – všecko ostatní jest vedlejší. Viděla jsem tě a mohu jíti; budu nyní již klidnější. Nechci tě rušiti z práce, odcházím,“ a obracela se opravdu ke dveřím, aby z nich vyšla.

„Pošetilosti,“ zmohl se posléze Frank na slovo a nasupiv obočí a zdrsniv hlas, aby maskoval své vnitřní rozpaky, pokračoval uspěchaně. „Přišla jsi již, vyrušila jsi mne již a tož posadíš se laskavě; semhle,“ a přisunul k ní židli. „Bože, jací podivní tvorové jste vy ženy. Samé nervy, přepiatosti, tuchy, hysterie. Nepsal jsem ti a nevracel jsem se na Křižníky, poněvadž mne lapl do drápů hudební ďábel a nepouštěl a nepouštěl. Měl jsem snad na něho zavolat policii,“ dodal po pauze se zkřivenými rty, „nebo exorcistu? Nu, zatančili jsme si spolu nerušeně řádnou skočnou,“ dodal, ukazuje zrakem i sklonem hlavy na notové papíry, rozmetané po psacím stole, „hezky od podlahy, až mu podkovy na kopytech svítily.“

„Ne, jistě ne; jednal jsi správně, jak jsi jednal, a já nepřišla jsem Bůh ví, nic ti vyčítat,“ odpovídala dívka v plachém provinilém zmatku, který ji nyní zachvacoval a jejž marně snažila se potlačit. „Prosím tě nyní o jedno: dovol mně odejíti,“ pokračovala po přestávce, zdvihajíc se se sedadla, kam se byla před minutou posadila na posun mladého muže. „Cítím, jak jsem svou nedočkavostí a netrpělivostí octla se v křivém světle, a rdím se za ně; vypadám jako slídička a vyzvědačka, já, jíž neprotiví se nic více než každá lest a každý úskok v lásce a které není nic vzdálenějšího.“

V tom bylo znova zaklepáno na dvéře; a když Frank dovolil vejíti, domovnice, zrozpačená, že setkává se zde s mladou dámou, hlásila mu pološeptem, že přeje si s ním pohovořiti jakási slečna v závoji, která chtěla býti jí uvedena k pánovi a ohlášena mu. A na pokyn Frankův opravdu spíše vpadla než vešla – tolik zlomené trpnosti a tolik automatičnosti bylo v této lidské osobnosti – do pokoje Kornelie. První pohled na ni zmrazil mladého muže; pochopil jím na ráz, že má před sebou lidský vrak, člověka těžce nemocného, snad šíleného, vyrvaného ze svých kořenů a vláčeného snad již jen setrvačností sil přírodních, loutku, kterou potrhuje již jen kdosi nebo cosi z vnějška. „Plove ještě nebo nese ji již proud času jako mrtvolu?“ proťalo jeho tuhnoucí mozek.

Když se byla po odchodu Frankově onoho večera probrala z ran, jež jí byl zasadil, rozeštkala se Kornelie rozryvným štkaním, které jí cloumalo jako zimní severák přelomenou větví, skřípavě, tvrdě, bezúlevně. Za dvě hodiny na to nervová horečka složila ji na lože, na němž zmítala se čtyři dni a noci a z něhož povstala, hluboce proměněná, novým člověkem, vyhořelým, stráveným, odosobeným a odživotnělým, cele zmechanisovaným, který na tebe působil dojmem zraněné zvěře, nesoucí si svou smrt v těle se svou kulí a dobíhající již jen automaticky místa svého skonu.

Vrávorajíc povstala pátého jitra a jala se oblékati se pod vlivem představy, která ji posedla za poslední čtyři strastné dny a noci a pudila a hnala ji nyní jako natažené péro strojek hodinový. Spoutána jsouc cele suggescí této myšlenky, toužila spatřiti ještě jednou Franka stůj co stůj – ne aby se s ním dohodla, nebo smířila, ne aby jí vysvětlil svůj čin, ne aby ji odprosil – nikoliv, nýbrž jedině a pouze pro to, aby jej viděla, pohleděla v jeho temnou vražednou tvář, bez rozumového důvodu a bez každého účelu nebo záměru. Hnalo ji to za ním zcela automaticky, a marné byly všecky námitky její staré tety bránící jí, aby dnes ještě nevycházela. „Musím na vzduch, jen tam bude mně lépe a musím býti o samotě,“ opakovala tvrdošíjně, odmítajíc každý doprovod. Tak duch zavražděného krouží snad kolem místa vraždy nebo kolem osoby vrahovy: automaticky, jako někdo přitahovaný silou, která ho přesáhá, jež mu uniká a jíž nerozumí.

Zrak Korneliin, jakmile vstoupila, roztěkal se nesoustředěně, plaše ne po předmětech, ale nad nimi, nedotýkaje se jich a neuvědomuje si jich.

Několik slov, jakoby kýmsi jiným, třetím, cizím, naučených a nacvičených, vysypalo se jí drsně, skoro chraptivě z hrdla; v přízvuku, s nímž byly proneseny, bylo jakési spříznění s tónem, jakým odříkávají děti lekce nad svou chápavost, jejichž smyslu ne zcela rozumějí.

„Franku, musila jsem k tobě, neměla-li jsem zešíleti. Nechci ještě zešíleti. Chci pohleděti ještě jednou ve tvou tvář, ve tvůj zrak.“

Netykala mu posud nikdy, ani on netykal jí; a toto ‚tobě‘ a ‚tvoji‘ a ‚tvůj‘ v tuto chvíli zařízlo se do duše mladého muže jako vdírá se ostrá střepina vzácného rozbitého skla, památky jedinečné ceny, do ruky provinilého vlastníka, když sbírá po zemi jeho úlomky prsty v rozrušení se třesoucími. Kuklila se v nich snad nemoc, snad šílenství, snad smrt, a mladý muž pochopil.

Náhle stanul roztěkaný pohled Korneliin na Šimonce, přimražené posud na témže místě, a vytřeštil se v hrůzu a děs.

„Hleď, kdo jest to tam? Ach, bojím se jí. A že jsem jí tam neviděla před chvílí ještě! Ne, neznám jí, nechci ji znáti, bojím se jí. Chraň mne od ní! Ona hned první chvíli tehdy na Křižníkách mně otrávila! hned mne mentorovala, hned napomínala, hned metlou trestala. Ne, nechci jí znát, bojím se jí. Chraň mne od ní! A nenechej ji mluvit, pro Boha, jen mluvit ji nenechej. Ona hned trestá slovy jakoby metlou bil. Bojím se jí! Ale ty nemůžeš, ty nesmíš. Já na to zapomněla. Vždyť ty jsi se s ní miloval jako se mnou. Ó ano, jak by byla jinak zde? Já na to nevzpomněla. Ne, nechci ji znát. Bojím se jí, ó jak se jí bojím!“

A bleskurychle se zděšeným spěchem vyrazila dvéře a sbíhala po schodech.

Šimonka, na smrt bledá, první vzchopila se na nohy, hrůzou pod ní povolující, a spěchala za nemocnou, ku podivu rychle k domovu ubíhající, ohlížející se jen občas za sebe ve strachu, nepronásleduje-li jí nikdo.

Pod Frankem chvěla se kolena; klesl na židli bez myšlenky, bez citu skoro, s nitrem popleněným a pustým. Dlouho trvalo, než nalezl první vycházkový kabát a vhodil jej na sebe, a o klobouku nedbale nasazeném a nákrčníku polo rozvázaném hnal se k bytu Korneliinu.

Zazvonil.

Stanul před starou paní v starodávném černém čepečku o přísné vrásčité tváři, o vyčítavě pohrdavém zraku, před tetou dívčinou.

„Čeho zde hledáte, pane? Odejděte, prosím, a nevracejte se již. Do tohoto domu není pro vás po jisté události již přístupu. Ostatně lékař jest u nemocné Nelly a nařizuje co nejpřísněji naprostý klid, samotu, ticho, nerozrušování. Nebo chcete ji snad dobíti?“

A s lehkou úklonou zavřela před ním dvéře.

Nevěda jak octnul se mladý muž na ulici.

Obloha plála, slunce vázalo nebe se zemí tisícerou neviditelnou rozechvělou nití, vzduch líbal se se stromy a travami, pokojný vlhký oddech nesl se z vod; všude vřel, tryskal, kypěl mladý život zvukem, vůní, jiskrou, smíchem, hrou i prací. Jen na srdci Frankově ležel mráz; nitro jeho byla jediná nedohledná propast zoufání, a tma její studila stále touž neplodnou půlnoční hrůzou hřbitova nebo márnice: Zabil jsi, jsi vrah! A nezabil-li jsi ještě, zabiješ zítra, dobiješ zítra; nezáleželo od tebe, nenastala-li smrt posud!

Chodil po ulicích mechanicky, nevida, neslyše. Ó moci dochoditi se únavy, klidu, spánku, zapomenutí, smrti třeba – vše jedno: jen moci zabíti nějak v sobě onu neplodnou hrůzu, tak zcela osamělou, tak úplně osamocující v životě, ve světě, ve vesmíru, tak strašně z nich vylučující: onu psanecky neplodnou, ledovou hrůzu vrahovskou! Odpoledne donesly jej nohy za město, do pustých smutných zprahlých polí s továrními komíny na obzoru; k večeru klesl únavou na svém prahu, a přece noc nepřinesla mu spánku.

Ráno opakoval svůj pokus proniknouti k nemocné a zase marně.

Třetí den pokusil se poslati list a květiny, obojí bylo mu vráceno.

Čtvrtý den ve svém zoufalství vzpomněl si na Šimonku, doufaje, že u ní dojde úlevy, vyzná-li se jí ze všeho, vypíše-li všecko, jak jen dovede, co nejpřesněji a nejsprávněji, neměně nic, nezalhávaje nic, nezkresluje nic, nezkrášluje nic. Ó moci jen uniknouti ze světa můry a mátoh do světa skutečnosti, ze sféry řídkých studených beztvarých mrazivých mlh, stále dráždících a stále unikajících a stále mučících, na zemi sebe tvrdší, sebe břitší, sebe více mstící a trestající, ale posléze v něco, co má souvislost a hutnost, co jest společenství a má společenství se vším ostatním tvorstvem, se vším ostatním stvořením a tím i stvořitelem!

Jal se psáti dopis, v němž nešetřil sebe, v němž obžalovával se výrazy nejtvrdšími, a ulevilo se mu poněkud, když dopsal, a ještě více, když dopis odeslal. Již to, že mučivé fantomy svého nitra musil zaklíti ve slova a pojmy, že musil je vyjádřiti, objektivisovati, vepnouti v logiku dějů vnějškových, vkresliti je v jejich síť, sdružiti je a spojiti je se společenstvím jiných skutečností, dějů, tvarů – již to jej uklidnilo poněkud.

Ale brzy navalily se na něho nové zmatky, a větší ještě a těžší.

Zodpovědnost za jeho těžký prohřešek na Kornelii hlodala na něm ovšem neustále a stále toužil po odčinění křivdy, po odpuštění, smíru, restituci; pokusil se tedy ještě jednou, po třetí, devátého dne po katastrofě, proniknouti k ní, spatřiti ji, odprositi ji, pokořiti se před ní, káti se, dostiučiniti, pokud jen možno.

A právě nyní nadešla chvíle, kdy bylo mu dáno pochopiti, že ke všemu tomu pudí a žene jej ne láska k dívce, nýbrž ne víc než soucit s ní, ale především a hlavně cit mnohem chladnější a abstraktnější, cit pro spravedlnost, čest, právo.

Vešel do domu Korneliina a chtěl stoupati po schodech, když za ním vyběhla domovnice, patrně poučená o pravděpodobnosti jeho návštěvy, a zvěstovala mu, že stará paní se slečnou, poněkud již zotavenou, odjela na radu lékařovu na venek k příbuznému statkáři v úplnou samotu na kratší čas a odtud odeberou se asi obě paní do některých lázní k delší léčbě; o adresu jejich s mladým inženýrem sděliti prý se nesměla – bylo jí to prý oběma dámami přímo a důtklivě zakázáno.

„Oběma dámami“ bylo řečeno úmyslně a s výpočtem, a Frank pochopil.

A přece nitro mladého muže zplanulo z této zprávy šílenou radostí zcela nedělenou a nepoltěnou; a ani stín stesku z odloučení jeho od Kornelie, z odloučení, které se utvářelo v rozluku naprostou a trvalou, na vždy, nepadal do ní. Vniterné rozjásání Frankovo mělo ovšem příčinou zprávu o polepšeném zdraví Korneliině: plesal z toho, že není tolik zodpověděn, kolik zdálo se mu s počátku, že neprovinil se tak těžce, jak původně myslil, že nezabil, že není zde neodčinitelnosti, že může snáze dostiučiniti a snáze snad dojíti smíru – ale ve všecky tyto naděje vezněl k úžasu mladého muže i jakýsi spodní tón: radost z toho, že přerušuje nebo uvolňuje se tím také vztah jeho ke Kornelii, že, až odpyká svou vinu, bude jí prost úplně a na čisto, že bude pak již pro něho ne živou, teplou, vonnou bytostí ženskou, ale jen přetrpěnou zkouškou a získanou zkušeností a očistou jeho duše.

Nyní teprve, v tomto sepětí dějů a sdružení citů, uvědomil si, že láska tohoto rázu, láska Korneliilna, ekstatická a mystická, byla mu čímsi cizím, čeho nechápal a co jej v jádře duše odpuzovalo, břemenem a trudem, poněvadž neodpovídala jeho typu duševnímu; a víc: z tohoto pozdnějšího poznání počal si bezděky omlouvati poněkud i dřívější svou brutálnost jako hrubou sice a nízkou, ale přece přirozenou a logickou reakci jeho životního podvědomí na spiritualistické násilí, jímž jej nevědomky násilnila Kornelie.

Zakřikl sice ihned s odporem toto nové pojetí svého případu jako sofistiku a neslušnou lstivost, ale poznání, které je umožnilo a přineslo, bylo zde a nedalo se jím pohnouti; nedalo se ani odplakati ani odklíti ani odesmáti ani oddisputovati; trvalo a bylo jako získaný statek a klad duše, jako zkušenost, jíž se duše dožila a která žila nyní v ní, podstatná její součást. Lhostejné bylo, že odkrývalo Frankovi jako nic posud surovost a dravost řádu světového a životního a že se ho děsil asi jako malé dítě bojí se pohledu do teleskopu nebo mikroskopu – i jemu sprostředkovala hrůza něco, co zůstalo, když ona opadla a odtekla.

„Musil jsi ji nejprvé bezmála zabíti, abys pochopil, že ji nemůžeš milovati – krásná cesta k poznání : přes mrtvolu bližního. Prosím důrazně, abys po druhé smažil se poznávati méně nákladně, s menší režií, když jí sám neneseš.“

Vracel se v těchto pokořujících úvahách a dumách do svého bytu, když před vraty domovními potkal listonoše, hledajícího jej, aby mu doručil dopis, jeho vlastní dopis, zaslaný před několika dny Šimonce a vrácený jí nyní, úmyslně neotevřený, nečtený.

Jakoby nyní teprve, kdy odbavil si svou čestnou veřejnou úřední záležitost, jíž byla Kornelie, vrácený sám sobě, směl býti člověkem-soukromníkem a směl žíti velké životní děje a události své duše, hrůza, že zradil Šimonku, že ji urazil, že se před ním skrývá, že mu uniká, že ji ztratil nebo ztratí, zacloumala jeho nitrem živelně.

Stud i lítost, hrůza i láska, jinak niterná, jinak šílená, jinak horoucí než před nedávnem, jím zmítaly, a on vzdával se jim prostě jako zmučené pobité zvíře svým ranám, uvědoměle i podvědomě, pokorně i vzdorně zároveň.

„Sténej, sténej,“ pravil si, „máš proč; bloude, který jsi zmarnil celou svou budoucnost stejně blbě, jakobys ji prohrál v herně v kartách… ne, blběji: neboť hráč jest posedlý vášní a puzen v tomto smyslu nutností, kdežto ty’s byl pouze oblouzený nudou z nepráce, ze zahálky a míčem ve spárech ďábla marnivosti, nejhnusnějšího, nejsprostšího skřeta-podomka pekelného, jímž ostatní ďáblové hrají v kopanou. Tam – pomyslil na Kornelii – jsi vraždil; zde – mínil Šimonku – jsi vraždil a sebevraždil zároveň. Zde nedosténáš se odpuštění, smíru, pokoje – zabil jsi i je.“

První myšlenkou jeho, když vybředl poněkud z tohoto zoufalství, bylo, jeti za Šimonkou do Dobšína. Nevedla ho při tom úvaha rozumová, nýbrž jen pud: jeho živelný stesk, jeho touha, jeho žízeň; neměl potuchy o tom, co jí řekne; nepřemítal o tom, odpustí-li mu; neměl vůbec jiného plánu a účelu než spatřiti ji. Pomyšlení na to, že se mu skrývá, chce skrývati a bude skrývati, že jí již nenalezne, že pohasla na vždy pro něho její hlava, krásná zbrojnou krásou Palladinou, na níž i občasný zamyšlený nebo zadumaný stín, vrhaný jakoby vysokou neviditelnou přílbou, svítil mu větším světlem než záře rozlitá po každé tváři jiné – pouhá představa toho byla mu nesnesitelná a štvala jej v šílenství.

Rychle, ne zcela dostrojený, spěchal na nádraží, neuvědomiv si ani, kdy odjíždí nejbližší vlak; a tak prochodil – usednouti bylo mu nesnesitelné již v představě – v horečné netrpělivé nudě dvě hodiny po chodbách, než mohl nastoupiti.

V coupé setkal se se svým sousedem z Křižník a od něho za hovoru zvěděl, že Šimonka odjela předevčírem s ředitelem Malovcem do Vídně a jaký rozruch způsobila, po kraji tato společná cesta; mluví prý se všeobecně o brzké svatbě vdovcově se slečnou, dodal Frankův spolucestující po pause uměle ustrojené a vrhl při tom kosý postranní pohled po mladém muži. Bylo mu, jakoby byl dostal ránu pažbou do hlavy; před očima měl mžitky, v hrdle cítil řezavé sucho; a když vystoupil na stanici z vlaku, první pohyby jeho byly dřevěné a bezradně tápavé jako pohyby někoho, kdo probral se právě z mrákot.

Ztupělý, zmechanisovaný, jakoby nesený cizíma nohama – ne svýma, nýbrž snad otcovýma, snad dědovýma – šel o přivřeném zraku loudavě a mátožně starou lipovou alejí ke Křižníkům; hlavu nesl při tom ku předu vychýlenou, jakoby ji nastavoval bezděky nové ráně kyjem nebo sekerou.

A přece cítil, že jest mu chůze úlevou a že nejhorší mukou bylo by mu, seděti nyní v uzavřené klidné prostoře. Hltati prostor, hltati čas, v tom jest nyní jediné spása, hovořil jasně jeho instinkt; je-li kde vykoupení pro tebe, jest jen v daleké, daleké budoucnosti, a není možno, dosíci ho jinak, než doběhneš-li ho šíleným honem; jako v některých pohádkách ohlédnouti se přináší bohatýru zmar a smrt, tak tobě nyní stanouti.

Pokojnou spolehlivou jiskrou jako vždycky doutnala rudá střecha starého rokokového zámečku; dým snul se z komína řídkou nespěšnou nití; v parčíku před vchodem chmuřila se skupina jedlí, poodstoupivších stranou od několika bříz a klenů, a zapřádala se v předčasné temno; a voda z pramene, hovorný stín země, pryskala bublinami, jak propadávala se mezi balvany tichým mátožným stonem.

Všecky tyto věci, jindy němé, které minul stokráte bez zvláštní pozornosti, zahovořily nyní na ráz k němu řečí tak naléhavou, že úsilně zatoužil, dohádati se jejího smyslu, jak vystupoval v dumách po širokém kamenném schodišti, nějak zvláště dnes chladném.

V prvním patře vkročil do bytu; byl prázdný, ale prázdnota ta nesáhla dlouhou chvílí po něm, jak únavou zmořený klesl jakoby podťat s kloboukem na hlavě, v rozepiatém svrchním kabátě, o zraku k zemi upřeném, na pohovku, naslouchaje příboji nedávných událostí a dějů, pronásledujícímu jej až sem. Teprve služka, která náhle vešla a udivila se z přítomnosti pánovy, připomněla mu ji. Vznesl k ní svůj užaslý pohled a zastavil jej tázavě na ní.

I ona, zmatena, jakoby se teprve rozpomínala na svou povinnost, vyřizovala mu vzkaz toho smyslu, že slečna Mihaša odejela s velikými zavazadly před dvěma dny a zanechala zde pro něho dopis.

Trvalo chvíli, než pochopil a než roztrhl obálku chvějícími se prsty.

„Franku,“ stálo tam, „jakmile dokončím tento list, odjedu k Pirkanovi do Prahy a s ním do Itálie. Zavazadla jsou již nakupena kolem mne a čekají, ta na zemi, ta na židlích; nenáležím již sobě, nýbrž cestě.

Nenávidím zavazadel, ale snáším je, poněvadž není vyhnutí; a tak také snesu zpověď tobě, o zaťatých rtech snad, ale přece, zpověď, jež jest mně k smrti odporna, ne proto, že tobě, nýbrž proto, že prostě zpověď. Víš, jak nenáviděla jsem jí jako obřadu náboženského; již tak bouřila ve mně všecku krev. Zpovídati se bylo mně vždycky, vpouštěti do svatyně svého nitra (vidím, že píši pleonasm: což jest jiná svatyně na světě než naše nitro?) cizí pohled, znesvěcovati ji, olupovati se o jediný opravdový statek, který má člověk v životě; a nenáviděla jsem a nenávidím těch, kdož ji vymyslili a ustanovili, jako jediných opravdových svatokrádců, kteří vztáhli lupičskou ruku po nejsvětějším a nejcennějším.

Já, jíž radostí jest jediné jednání ze tmy do tmy, stírám tím pel s prvního svého většího činu, ale není zbytí v situaci, do níž jsi mne zavlekl; jak ti toho odpustiti?

Jak ji již nenávidím, odsunula jsem tedy svou zpověď na poslední chvíli, zcela těsně před svůj odjezd; má to i tu výhodu, že, vynucena jsouc jím, bude i nejpravdivější, i nejstručnější. Herectví jako všecko umění jest loudavý krám; ale jaké hraní divadla, když jde především o to, aby ti neujel rychlík?

Věz tedy nejprve, že vím, že zvěděla jsem ihned skoro všecko z tvého života eroticko-vladařského, jak vyvinul se na Křižníkách; že viděla jsem tvé první objetí Šimonky i Kornelie, že slyšela jsem tvou zpověd Pirkanovi ve tvém pokoji po obědě; a že uhodla jsem, čeho jsem nevypozorovala přímo. A věz, že píši ti hlavně proto, abys věděl, že vím a že upírám ti práva, býti mým soudcem.

Tážeš se asi, jak jsem hleděla, jak hledím na tyto tvé činy. Nezlomila jsem nad tebou hole, nesoudila jsem tě a nesoudím tě vůbec pro ně, poněvadž nebudu souditi a nechci souditi nikoho v životě než toho, koho miluji a kdo, tvrdí, miluje i mne. Jen tomu a jen pro toho vyhradila jsem svůj soud jako nejvzácnější právo, jako nejcennější dar a milost, neboť souditi jej ušlechtilým duším znamená do slova a do písmene totéž jako souditi sebe a trestati jej totéž jako trestati sebe; a nikdo jiný na celém světě nestojí jim za to, aby pro něho plýtvali tím, co jest dražší nad světlo vlastní zřítelnice. Nesoudím tedy tebe, ale žádám i od tebe, abys nesoudil ani mne. Jest možné, ano pravděpodobné, že padnu v podniku, který podnikám; pak, prosím, umyj tvář mou z krve a pohřbi mne tiše, nenechávaje mne sesměšňovati routinou starých prázdných obřadů; a snaž se, zapomenouti na mne co nejdříve. Život živým a smrt mrtvým – tuto čistotnou jasnou prostotu milovala jsem vždycky; a nebylo mně nikdy nic trapnějšího, než mísili-li se i po smrti ještě mrtví příliš v záležitosti živých.

Nerada bych také, abys činil si nějaké tzv. výčitky svědomí, že jsi mne snad, jak říkají „svedl“ svým příkladem; vím, že nyní jsi dosti silný, abys odmítl tyto pošetilosti, ale snad seslábneš později, k stáru, a stáří zkreslí ti pak dnešní děje a zmrzačí ti jejich smysl; pak rozpomeň se na to, co ti zde pravím. Nebyla jsem ani zemákem, ani jablkem, abych mohla se „nakaziti“ kýmkoli. Byla jsem a jsem nevím jest-li právě drahokam, ale jistě kámen velmi tvrdý, který nepřijímá vlivů vnějších. Ne: jednám spontánně, ze tmy nitra svého, ze sama středu jeho, a cítím, hmatám v sobě přímo vzpruhu činů svých. Jest tak vniterná, že jest již skoro hmotná.

Přemýšlím-li o tom chvilku, jsem ti vlastně povinna díkem. Po Pirkanovi ty jsi mne uvolnil, byť bezděky a nepřímo. Má lamberkovská hrdost svírala mne trojí obručí, jako trojím příkopem oddělovala mne od světa a života; a byla by mne jistě roztříštila, mně i jiným k zhoubě, kdybyste jich byli nerozrazili, nejprvé a přímo Pirkan a nepřímo a bezděky ty. Nyní, kdy minulo mne již toto nebezpečí, mohu teprve, jak náleží změřiti jeho velikost a hrůzu; a nyní vidím teprve, že jsem nemilovala tolik tebe, jako žárlila na tebe, a že domnívajíc se milovati tebe, milovala jsem sebe a sebe a jen sebe již až do zločinnosti – já, somnambulka pýchy, vylákaná jí až na sám sráz viny.

Dnes jsem z rodu lamberkovského jako ty a v témže smyslu jako ty; jako tvoje i moje touha po životě jest dračí; všecko silné v něm mne dráždí: chce se mně, zkusiti se v zápase s ním. Pamatuješ se, jak jste mně vykládali kdysi, ty a otec, v čem že jest cena vědy, a jak nemohla jsem toho pochopiti a jak jsem se vám vysmála? Otec řekl: v tom, že ušetřuje člověka zkušeností. Do Afriky nebo do Austrálie, pokračoval, nemusíš dnes jíti právě jako ne na pól; zeměpis ti poví lépe, než bys sama kdy zvěděla, jak a co tam jest: vyšetřil a zjistil celou řadu věcí jednou pro vždy a přezkoušívati je, jest zdržovati se. Abys věděla, jaké jsou neštovice, nemusíš si jich dnes získati; v knihách lékařských nalezneš všecko popsáno, jak bys ty nikdy svůj případ popsati nedovedla; a tak od celé řady zkušeností, a zkušeností nejmučivějších a nejtrudnějších, jsi, díky jí, osvobozena. Pamatuješ se, jak jsem se smála? Ale já nechci býti ušetřena ničím! odpovídala jsem stále. Mnohem spíše nepřítel než přítel jest mně ten, kdo chce prokázati mně tyto velmi pochybné služby. Neboť já jsem z těch, kdož nevědí opravdově než to, co prožili, a ani toho nevědí na dlouho, poněvadž i toho asi brzy zapomínají – vědí a znají doslova snad jen to, co prožívají: tak cele jsou přítomnost a jen přítomnost a její skutečnost. Žijeme stále oheň poslední vteřiny a s ním a v něm obrozujeme se, nejbližší svatému středu životnímu; co přenecháváme ostatním, jest již popel, mrtvola, dým, stín, hřbitov. Běda nám však ve vteřinu, která předběhla naši životní žízeň: padáme hned troud mezi troud, mrtví mezi mrtvé.

Pomni toho a buď s bohem.“

Frank dočetl list a složil jej pečlivě s pokorou a úctou.

„Ona jest muž a ne ty,“ řekl pak sobě; „ona korunní princ rodu, hodný údělu nejvznešenějšího, a ne ty. Jaký žal, jaký bědný osud, jak špatně ustrojený svět, že nemohu jí sloužiti, že nebudu moci nikdy ničím jí přispěti, nikdy ji varovati – nepřijímá nic od nikoho než od sebe. Opravdu, vím to již bezespornou jistotou, že všecko, čím jí budu moci kdy posloužiti, bude jen, že omyji z krve a bláta nebo prachu její vznešenou královskou tvář, tvář vozataje slunečného, sřítivšího se střemhlav s temene nebeského, když splašilo se jeho spřežení.“

Příští dni jeho byly pusté pustotou, jíž posud nepoznal.

Cosi pudilo jej k místům, kde procházíval se se Šimonkou, cosi odpuzovalo jej od nich: ničeho nebála se jeho duše, mužná a činná ve svém jádře, tolik, jako prázdného rozlítostňování se nad nenávratným, a truchlení nad neodčinitelným.

Hudebních svých prací nemohl dotknouti se ani představou: bylo mu jasné nyní, jak příliš důvěrně souvisely s jeho životem, a zprotivil si je proto. Způsob, jakým smísil v nich život s uměním, odpuzoval jej nyní: nevykupoval v nich svého života ve vyšší nadosobní útvar, nýbrž rozdíral jej programově v disonance hlubší a hlubší, aby napájel z nich a živil z nich přímo umění. Tento poměr plnil jej nyní odporem. Se zahanbenou touhou vzpomínal starých Nizozemců a Bacha, jejich umění opravdu mystického, jimiž dovedli proměňovati všední den tónů ve zvučící hod boží, posvěcovati jej a povznášeti jej až v praskutečnost. Co bylo podkladem fantastických, nádherně větvených mší nizozemských, zvučících slavnostně jako rozevírající se kovové brány v nadzemskost a nadsmyslnost, dštících blesky jako gotická monstrance? Známé světské písničky, pouliční nápěvy. A z čeho vyváděl své tragedie vniterné hrůzy, vnitřní světy úžasu a němého oddání Bach? Z jednoduchého basu, z prostých chorálů. Nic jim nebylo všední, nic nízké; jediný duch velikosti a síly prostupoval všecko, prodíral se vším, živil a napájel všecko, obrážel se ve všem. Bylo třeba těmto tvůrcům dramaticky pohnutého života? Naprosto nikoliv; naopak: byl by jim překážkou; a ničemu nevyhýbají se více než vnitřnímu nepokoji takto vyvolanému. Z celosti a jednoty své pokojné, oddané, věřící bytosti tvořili díla nadosobní, která žila a žijí jako hvězdy v slavnostním mediu čistého etheru, prostého všech miasmat lidských i živočišných, vší sentimentality, vší zajímavosti i dojímavosti: čistý výraz vůle napiaté k nejvyššímu a nejsvětějšímu. Není v nich psychologických rebusů a šarád; nejsou dokladem k životopisu tvůrcovu, ani jeho glossou; pohrdají takovým laciným kořením a netouží po ničem méně, než takto drážditi chuť posluchačstva. Hluboko, hluboko pod nimi leží všecko utrpení, všechna tužba, všechna strázeň pozemská; jsou sám život, ale v tom, co má absolutného: čistý bezdýmný plamen žáru věčně ve výš tryskajícího, neboť jest zažehnut na oltáři obětném, před nímž člověk složil prve všecku svou osobní malost, trud, hoře a k němuž přistupuje již nadosobně jako kněz celého rodu.

Ani vteřinu nebylo mu pochyby o tom, že není možno opakovati nic z tohoto umění, leda mrtvou slupku a mrtvý obal; ale stvořiti nové k jeho podobě a obdobě, umění nadosobné překonáním naší časovosti a naší subjektivnosti a dojmovosti: jaká naléhavá potřeba pro moderního člověka, k níž cítil se, žel, neschopný, nepovolaný, nevyvolený.

Nová doba se rodila, věděl to a viděl to všude; a žádala si nových orgánů, nových funkcí, nových lidí; nabídnul se jí do služeb, ale chyba jeho byla a omyl jeho byl, že chtěl býti hned pějícím listem v její koruně, kdežto údělem jeho pravděpodobně bylo, býti jednou z nepatrných neviditelných buněk v kořenech a zpracovávati zhruba a povšechně jen první výživu stromu; býti ne slavnostním tvůrcem, nýbrž prostým černým bezejmenným dělníkem. Jest to ostatně méně čestné? Přemýšlel o tom chvíli a musil to popříti. Všechna ješitnost jest směšná, není-li cosi horšího; a všecka opravdová velikost jest bezejmenná, touží vplynouti úplně ve funkci a zajíti v ní; chce sloužiti a prospívati a ne býti jmenovánu.

A tak smířil se znova s myšlenkou, že vstoupí jako inženýr do některého pražského podniku. Bude plniti prostou funkci beze vší problematičnosti, jasnou, určitou, užitečnou a tím uklidňující, nehloubaje dále o svém určení, než kam sáhá jeho úzký úděl. Poražení nesmí býti choulostiví a vyběrační, a on pokládal se za poraženého na své první rytířské jízdě. Přijde-li mu později povolání k něčemu nad to, budiž – neuzavírá se mu; a že bude musiti odplaviti nejprve silné překážky vnitřní i vnější, překážky denní práce, úřadu, nedůvěry, to právě jest dobré: musí takto dokázati svou životnost a opravdovost, než se jím bude vážně obírati.

A nepřijde-li, také dobrá; ano, ještě lépe.

Kteréhosi větrného dopoledne na počátku října chtěl Frank zajeti do Prahy, aby vstoupil do některého velkozávodu, a šel již na nádraží, když tu, několik minut cesty za Křižníky, posel poštovní doručil mu telegram a dopis. Dopis byl tištěné oznámení zásnubů Šimončiných s ředitelem Malovcem, včera v Praze prohlášených, a adresa jeho napsána byla rukou ředitelovou; a telegram ohlašoval synovi náhlou smrt otce jeho, Karla Lamberka, v cizině. „Váš pan otec,“ stálo v něm, „skonal dnes v noci náhle, raněn byv mrtvicí. Přijeďte prosím ihned do Berlína. Budu vás očekávati v Podmoklí, kde přisednu do vašeho vlaku. Jan Bezzemek.“

Kolena povolovala pod mladým mužem. S vytřeštěným zrakem zíral na úřední blanket, šelestící suchým šelestem v jeho prstech; a jakoby všecka nepochopitelná hrůza chvíle slila se v neznámé jméno podepisatelovo, vydechl ze sebe, slabikuje je: Jan Bezzemek; teprve pak nalezl několik slzí, řídkých a palčivých, které ulevily mu jen, zdánlivě a pouze na několik vteřin – po té stupňovaly ještě jeho podrážděnou zmučenost.

Sedě v rychlíku, supějícím s ním na sever, pochopil teprve v bleskovém osvětlení paměti, že Jan Bezzemek jest pravděpodobně jméno sluhy, doprovázevšího v ono kalné rozmrazené jitro únorové na nádraží jeho otce, kdy odjížděl ke svým podnikům do Skotska; stařec, kterému zastřelil se nedávno před tím syn po životě marně utraceném a jemuž brzy po svém odjezdu dopsal otec, aby následoval jej do Skotska: bylť mu patrně příliš přivykl a těžko žilo se mu bez něho v cizině.

A vystoupiv v Podmoklí z vagonu, nalezl skutečně na peroně čekajícího pokorného plachého starce, choulícího se před zimou v plášť, který jakoby mlhou byl nyní splihlejší ještě než jindy, starce roztřeseného zimou bezmála stejně jako na pražském nádraží před třemi čtvrtmi roku a s pláčem vrhl se mu v objetí, hnán týmž pocitem sbratření, který pudil k němu tehdy jeho nebožtíka otce: bylo mu v tu chvíli, jakoby tento věchet lidský, který, zdálo se, může odnésti první náraz silnějšího větru, byl všecko, co zbylo mu po něm.

A v kupé vlaku, pádícího k Drážďanům, a odtud písečnými pláněmi Marky k Berlínu, v rachot kol, třískot dvířek, ston brzd mezi cizími hlavami, lhostejnými nebo surovými, jevícími starost jediné o zažívání nebo přežvykujícími ve svých mozcích obchodní plány, vypravoval šeptem sluha-důvěrník otcův, zachvívaje se ob čas, jakoby byl sám, provinilcem na zvěčnělém pánu, synovi příběh posledních pokořených měsíců života Karla Lamberka i jeho žalostný skon.

Z bouřlivé scény pražské, která odehrála se mezi otcem a synem, nevzpamatoval se již starý pán; odnesl si z ní ránu, která se nikdy nezacelila. Marně hledal jí léku v horečně stupňované práci; přistihoval se častěji a častěji, jak mu nedostačuje, ano jak se mu přímo zprotivuje. K čemu? nač? tázal se sám sebe hustěji a, hustěji; a shon a chvat, úsilí a napětí, které těšily jej ještě včera, když byly podnikány s myšlenkou na dědice, když byly prologem k větším ještě rozběhům, ošklivily se mu náhle a hluchly mu náhle, když byly přijímány a cítěny jako epilog, jako finale jeho činnosti osobní. Posupný výsměch bušila jeho sluchu kladiva strojů, sténaly jejich písty, svištěly jejich transmisse: zmlkneme konečně také jednou, jen co zmlkneš ty! A na to nebude nám již dlouho čekati. Pospěš si, hahoj, pospěš si: nezbývá ti již mnoho času!

Tak stalo se, že Karel Lamberk, když byl dokončil nejnutnější práce, v něž se uvázal, prodal podnik svému compagnonovi a prodal jej pod cenu, jen aby zbavil se celoživotního zaměstnání, které se mu náhle k smrti zprotivilo.

Během života stal se z něho maniak počtářský, maniak problémů řešených určitou metodou; co však s touto chladnou vášní nyní, kdy nebylo čeho řešiti a kdy nebylo čeho se dopočítávati?

A tak stál zde náhle nedalek sedmdesátky, ale tělesně nad svá léta statný a svěží, na prahu stařectví osiřelý, zhořklý, bez dětí, bez dědice, bez díla, bez úkolů, bez víry v kohokoli a cokoli, bez důvěry v sebe, rozkolísaný pochybami, které se přece bezděky hlásily a mučily, jednal-li dobře, oloupený životem o všecko, i o chudobu, která, zneuznaná dobroditelka, udržuje nejčastěji lidi hrdé a vzpřímené na rovné cestě až do hrobu.

Věřil o své bytosti, že jest snad úplně zintelektualisována nebo dokonce zmechanisována a odosobena, a hle, klamal se: náhle, přes noc skoro procitla v něm krev, zachvěly se nervy, rozehrála se obraznost. Jakoby stroj stanul a organism na místě jeho se rozešel – takovým skoro dojmem působila jeho přeměna na pozorovatele.

Kdybys byl získal v životě lásku a kult umění, zastudilo jej lítostně v hodinu tohoto poznání, jak dobře bylo by ti dnes! Jaké nalezl bys v něm dnes ohniště, při němž bylo by možno, ohřáti si stařecké ruce i srdce. Jaké útočiště od trudův a ústrků životních! Jakého nápoje zapomenutí, nepenthesu i achólonu!

A tak stalo se Karlu Lamberkovi, co děje se často letitým lidem jeho rázu, vyšinutým s posavadní koleje životní a snažícím se nalézti si nebo lépe vybudovati si kolej novou: desorientovaní, znepokojení, seslabení, vyčerpaní, rozkolísaní nebo otupělí podléhají nebezpečím stejně snadno jako jinoch na přechodu ve věk mužný.

Nezaměstnanec poznal na kterési cestě z Londýna do Paříže velkosvětskou dobrodružku nebo lépe cocottu velkého stylu, míšenkyni francouzsko-německou, která „pracovala“, jak se vyjadřovala s řemeslným cynismem, „výlučně v slušných starých pánech“, „les vieux bien propres“ a v určitých revírech, položených na velkých světových tratích. V statném zasmušilém a zamlklém starci smědého dobyvatelského typu, caesarské hlavy o černém oku posud jiskrném, vybraných způsobů vycítila ihned svým poučeným čichem bohatou kořist a dala si záležeti, aby ji ulovila. Rafinovanými útoky, na jiných mužích již vyzkoušenými a úspěšnými, vybouřila jeho smysly a zajala jej jimi, ovládajíc jej pak takto již až do jeho smrti; na počátku jejich poměru uprchla před ním na oko dvakráte, skryla se před ním licoměrně na několik dní, aby byl přinucen hledati ji a uprošovati ji a aby takto vyzkoušela nosnost jeho poroby a ujistila se jí.

Byl jí omámen a záhy nemohl žíti bez ní; dětství, k němuž se vracel jakoby druhou branou životní, od západu, když byl obeplul východním směrem svůj kruhový úděl pozemský, posedlo jej již úplně a žádalo si s neústupnou tvrdošíjností své nebezpečné hračky, svého smrtonosného nabroušeného nože.

Byla ženou jiného živého muže, a Lamberk nemohl vejíti s ní ve sňatek ke své veliké lítosti, neboť oblouzenec doufal pošetile, že by ji takto připoutal k sobě na vždycky; ale zařídil jí i sobě společnou domácnost v Berlíně v Tiergarten, v krásném domě, který jí po jejím přání koupil, a převedl na ni částečně dary, částečně posledním pořízením většinu svého jmění, vyhradiv dětem jen díl povinný.

„V jasných dnech,“ doložil sluha, který v pozdějších zoufalých chvílích pánových stal se jeho smutným důvěrníkem, „litoval toho nebožtík pan otec, ale neměl již síly nebo příležitosti, změniti to.“

A uvelebivši se a ohřávši se v teplém doupěti, z něhož nemohla býti vypuzena, ukázala šelma teprve jak náleží zuby; zrazovala starce beze studu kde s kým, kydajíc hanbu na jeho bílou caesarskou hlavu, měníc dům, Lamberkem jí darovaný, v hampejs, kam volně vcházeli a odkud volně vycházeli četní její milenci rázu nejpodezřelejšího. Její drobný ptačí mozek jakoby nedovedl snésti tohoto náhlého štěstí z úlovku tak bohatého, který převyšoval všecku posavadní její kořist, a jakoby nárazem na tento nečekaný zdar ztratil rovnováhu: rozhazovala peníze plnýma rukama, pleníc divošsky, bez starosti o zítřek, jmění starcovo; odložila nejen všechen vylhaný stud, ale i poslední zbytky vkusu, rozumu, opatrnosti, chytrosti a stála zde na ráz nahá a sprostá, pijíc rozšířenýma vilnýma nozdrama vlhký zápach své pravé močálové nebo loužové přirozenosti a noříc se s rozkoší, dlouho zapíranou a odpíranou sobě, jako husa nebo kachna ve svůj vlastní živel.

Spor sledoval nyní spor, hádka hádku, urážka urážku a spílání spílání v berlínském domě Lamberkově; ale marně a neplodně, neboť starý muž, jak byl již oblouzen a zotročen, nedovedl vzchopiti se k činu; dovedl jen lomozně potřásati řetězy, v něž vkula jej jeho pozdní smyslnost, nedovedl rozlomiti jich; občasnými objetími, jichž dopřávala mu v určitých dnech a hodinách po promyšleném pláně, lámala Fanchetta Meierová poslední trosky jeho síly, vůle, karakteru; a stařec vyvrávoral z nich vždycky jako zoufalý trosečník z herny, odraný o poslední zbytky energie a sebeúcty, a uhoříval takto rychle, dobíjený hanbou a sebeopovržením, lámán hněvem i rozkoší, záštím i smyslností, jako svíce zároveň na obojím konci rozžehnutá, v pustém zdivočilém plápolu.

„Starý pán, chuděrka, v poslední době velmi rychle scházel,“ mínil Jan Bezzemek do rachotu rychlíkových kol, supějících chladnou písčitou plání braniborskou, z níž vyšlehla sem tam nevysokou vlnou chudá břízka nebo nízká kleč borovičná.

A v takovém důvěrném tête-à-tête, neznámo, zda milostném nebo svárném, ranila včera o jedenácté v noci Karla Lamberka mrtvice mozková; a za hodinu, nenabyv již vědomí, skonal.

Vlak vjel do obvodu berlínského, ve sféru civilisace náhle, bez přechodu skoro z pusté krajiny, na níž ležela syrová samota až předhistorická, v níž jakoby včera ještě hunští nebo skytští nomadové napájeli svá stáda. Břeskná světla s vysokých semaforů třeskla ve zrak Frankův, který odcizil se poslední dobu příkrostem velkoměstským, a za několik minut po té sklíčil jej již Berlín, prostorný bez pravé velkosti, mohutný bez pravé síly, mučivou strázní nervovou.

Schoulil se v kočáře vedle starého sluhy a žalného druha otcova, jehož stará vystydlá kostra, zdálo se mu, zachrastila, jak přisedl k němu, a myšlenky jeho třeštily mrazem a tmou zoufalství.

Do tupých dum jeho mlaskala kopyta koňova, odrážející se od asfaltové dlažby, a zvuk tento zněl mu nevýslovně prázdně a mrtvě. Na chodnících šeravé stíny prostitutek rozplývaly se v umoklé mlze; ve vyhublé protáhlosti jedněch bylo cosi oběšeneckého, v zduřelosti druhých cosi utopeneckého, jak mokvaly v mrholivém přísvitu lamp –ve všech cosi mrtvolného a automatického: posunovaly se jako veliké loutky, jakoby byly strojem nataženy. A když vůz zahýbal za roh rozestavěného domu, zazdálo se Frankovi, jakoby skrčena v střapatých hadrech číhala tam loupež nebo vražda nebo jiný zákeřný zločin.

Všecko, lidé, zvířata, věci, nebe, domy i půda, mělo vzhled fantomatický a neskutečný. A já, stín mezi stíny, prošlo nitrem Frankovým, studený a mrtvolný jako všecko zde, sunu se pohřbít stín otcův – ano stín, neboť opravdový a skutečný Karel Lamberk zemřel již dříve.

Hle, peklo, řekl si náhle, jakoby mučivé dojmy, které sahaly po něm, zaklel v pevný tvar. Jací pošetilci, kdož smyslili si posmrtné peklo! Proč ještě posmrtného pekla? Hle, zde se vraždí; zde se podvádí; zde se kuplíří a smilní; zde se krade, zde se násilní a rdousí a všecko ve formě zákonné, čištotné před církví i před státem, A církev říká k tomu epilogem své amen a stát vybírá z toho svou daň.

Hle, jaký prolhaný, neskutečný, z klamů a podvodů zbudovaný jest celý svět a život.

Já, potřísněný blátem a hůře, tisíckráte hůře než blátem: zločinem, já, jenž poskvrnil jsem se sám, – já jedu pohřbít otce, na jehož caesarskou hlavu, když sestárla, umdlela a znepozorněla, uvrhl kdosi kalu. Kde vezmu slzí, abych omyl ji z bláta a prachu?

A myšlenka na Michaelu prošla mu v této souvislosti hlavou.

Kde asi jest nyní? Co se s ní děje? Hle, i ona, druhé dítě Karla Lamberka, potřísněna prachem, poskvrněna blátem. Ale sotva to domyslil, již se opravil: Ne, ne; nikoliv; ona jediná nikoliv! Ona jediná bez viny, bez lsti, bez klamu a šalby, celá, nerozpoltěná, nerozdvojená, nestřísněná, skvoucí vozataj ženoucí se na slunečném voze za vínkem krásy a smrti; ona jediná skutečnost a pravda její, kde ostatní stíny, mátohy, lži, klamy. Ona jediná měla by právo, smýti bláto, které potřísnilo poslední chvíli suchou caesarskou hlavu; ona jediná směla by učiniti to vodou studánkovou, kde on nedovede toho ani slzami.

Vůz stanul před hotelem, pod jehož střechou bylo Frankovi stráviti bezesnou noc.

Teprve těsně před polednem druhého dne podařilo se mu po dlouhých pochůzkách nalézti v pusté holé kapli, studící svou nahostí, mrtvolu otcovu, která byla prošla již pitevnou pathologickou. Přepadlá tvář její, propadlá již ve stíny, vymlčívala ještě výčitku lidem a především svým dětem, proč že nechali zneuctíti její neviditelný vínek caesarský.

Frank pochopil ji z prvního pohledu pochopením, které zadrhlo mu hrdlo a vrhlo jej na kolena před ní na tvrdé studené dlaždice kamenné.

Poznámka ke str. 85–86. Na podstatnou obdobu mezi tvorbou Berliozovou a Smetanovou upozornil a spříznění tato podrobně dovodil Ferdinand Pujman ve své stati „Romeo a Julie“ (Dramatická symfonie Berliozova) v hudebním listě „Smetana“ ročník IV. č. 2–3 a 4–5 a Frank Lamberk zde dluží si některé jeho vývody.

I. All service ranks the same with God ‒

Wih God whose puppets, best and worst

Are we: there is no last nor first.

Robert Browning: Pippa passes.

[Každá služba má stejný pořad u Boha ‒

u Boha, jehož jsme loutky, nejlepší i nejhorší:

není posledního ni prvního.

Robert Brovning: Pippa jde mimo.]

II. Milost boží k nám projevila se v tom, že nechal stvoření svého nedokončeného a povolal nás k němu jako dělníky, spolupracovníky, spolutvůrce, ponechávaje nám možnost účasti v něm; a není snad opovážlivé domýšleti se, že s přáním a touhou, abychom jí užili.

III. Kdo zná sílu kola tanečného, bydlí v Bohu, neboť ví, jak láska usmrcuje.

Dželaleddin Rúmí.

DÍL DRUHÝ.

I.

‚Všecko ostatní, jen ne zoufati si,‘ štkala na úsvitě čtvrtého dne od chvíle, kdy pochopila zradu Frankovu, Šimonka do bělostných podušek svého odestlaného lože, v něž neulehla již několikerou noc a k jehož hlavám přiklekala nyní, kdy nohy povolovaly pod ní únavou z tolika a tolika nekonečných hodin, probdělých a prochozených zajateckým krokem v úzké kleci jejího venkovského pokojíku, vonícího mátou a kmínem.

‚Všecko, jen ne dáti se otráviti a ochromiti! Všecko, jen ne dáti se podvésti o své právo na život, činnost, tvorbu! Zoufalství jest proto tak vražedné, že jest neplodné: utrácí a maří čas, jehož nic a nikdo ti již nenahradí. Vztyčiti se k odboji jest třeba, vyzvati osud k souboji, přinutiti zlo, aby sklopilo před tebou svůj sprostý, samopašný, obžerně sytý zrak zvířete-dravce, které tě srazilo k zemi, stouplo předními tlapami na tvou hruď a opíjí se v běsnícím kvase tvou krví,‘ tak sténala v úryvcích, ale zmalátnělá byla tak, na duchu pokleslá byla tak, že pochybovala, bude-li moci kdy povstati se země a povznésti ubitou, k smrti těžkou leb, zabořenou ve zvlhlé polštáře a utonulou v nich jako vrak v závějích sněhových. Ve volných rozpuštěných černých vlasech jejích, které ztratily v těchto několika dnech svůj výbojný, kovově ojíněný, namodralý lesk a povolily až v matnou tušovou rozteklinu, bylo tolik trosečnické bezpomoci a tolik vzdávající se bezradnosti, že, zdálo se až, svádějí a dráždí kořistnou pěst Osudu, aby vnořila se v ně, zhnětla jejich prameny v provaz a připiala za něj tuto utracenou, od života oddělenou hlavu ke kovanému sedlu svého černého, divě supějícího oře válečného.

‚Jak bezduché, dáti si zabíti možnost práce, činu, tvorby, života proto, že zlíbilo se komusi, jehož jsi si náhodou zamiloval, zachovati se k tobě podle a ničemně! Souvisí spolu nějak tato dvojí skutečnost? Ne a ne, tisíckrát ne; můj rozum praví mně rozhodně a určitě, že ne.‘ Ale slzy řinuly se jí neustále a tvrdily opak a přesvědčovaly tou strašlivou, neodvolatelnou jistotou, která jest dána v životě jediné nelogičnosti a irracionálnosti. Jakoby volaly: jest to nelogické, ano, zcela dobře, a právě proto pravda; však sama nejlépe víš! Vyvracej si to, jak chceš a jak dovedeš; tím nic nezměníš: to jest jen zábavný a snad užitečný, ale jinak lhostejný a nedůsažný tělocvik tvého mozku; nic víc!

‚Což chtěla jsi pracovati, žíti, tvořiti, působiti pouze pro něho a vedle něho; a odstoupil-li do stínu, zmizel-li ti v mraku nebo v mlze, znemožnil ti tím již tvorbu a život? Jen proto, že, věřila jsi, budeš jej míti stále kolem sebe pozorným a laskavým divákem a soudcem? Snad pro potlesk jeho dlaní, pro slovo pochvaly z jeho úst? Což nemilovala jsi, nechápala jsi díla pro dílo, práce pro práci, pro radost, již vybavuje z pracovníka jako duhu z mraků a které dává rozkvésti v plachý prchavý úsměv na jeho věrných krotkých rtech prostřed tváře zachmuřené kouřem, dýmem a strastí? Pro vývoj a stupňování tvých sil, pro vnitřní očistu a osvobodivou harmonii růstu?‘

Nedovedla odpověděti na tyto otázky; zmítala se v nich jako ryba v síti lapená; zadrhovaly jí hrdlo, bouřily v ní kletby a rouhání.

‚Nebo narodila jsem se snad s duší zrůdnou a od kořene churavou? Před narozením poznamenal si mne snad již osud k službám otročím? Narodila jsem se snad s okovy v krev vtavenými: robou, poddanou, nevolnicí kohokoli silnějšího? A vykoupení mé snad jest položeno v to, abych přetrpěla určitý počet ran, urážek a pokoření, snad tisíce jich, snad desetitisíce, snad statisíce?‘ zasmála se chraptivě se zkřiveným pošklebkem.

‚Ale pak kletba životu a jeho původci! Pak naplíti na něj a vrhnouti mu jej k nohám, dříve než jsi se jím potřísnil! Čím dříve, tím lépe; a v lůně mateřském již bylo by nejlépe!“

Vzepiala se silou nadlidskou; povstala se země, potřásla hlavou, odsunula prudkým trhnutím ruky pramen vlasů, který jí šlehl do obličeje; a uvolnivši se jaksi tímto posunem, nabravši jím nového dechu a načerpavši nové síly, rozchodila se po pokoji, se zuby v pobledlé rty zaťatými, krokem, nabývajícím pevnosti každou vteřinou. Rostla ve vyšší sféry a stydla i kameněla zároveň. Její roztříštěný obličej vrstvil na sobě střídavě stíny i světla jako složitou, poloneprůhlednou masku.

‚Proč dovoluje, aby na nejslabší bedra svalovala se nejtěžší břemena?‘ pronášela náhle zvolna, zaťavši pěst a vážíc každé slovo pomalým potěžkáním jeho kamenného smyslu: tak byla přesvědčena, že zasáhla nyní záhadu v jejím ústředním nervu. ‚Proč dovoluje, proč dopouští? A dopouštěl by, kdyby nemusil, kdyby sám nebyl násilník, dráč a tyran? Kdyby sám nestál, nežil a nevládl týmž principem násilí, křivdy, útisku? Surovost a podlost, taková jest skladba života a světa! A co mimo ně, jest jen vzduch, pára, bublina, klam a mam, dým a přelud! Hračka blyskotavě natřená, rolničkami ověšená, na oklamanou starých, dospěle hloupých dětí!‘

A po přestávce, s obočím nasupeným v temnou rozhodnost:

‚Ale jak směšné, příti se s ním slovy! Činem musí se mu odpovídati: útiskem za útisk, zlobou za zlobu, ranou za ránu, odbojem a vzdorem! Stejné spláceti stejným! Ano, rozraziti ten slepý, bezvýchodný kruh, do něhož tě zaklel a k jehož středu připial tě surovou železnou pěstí jako slepého koně, zapraženého do nejsprostší roboty; vyraziti z něho a vraziti útočnou ranou do jeho středu: porušiti, rozrušiti jeho samolibý klid! Odstřediti se, vystřediti se z něho; a pak ustřediti se na sebe! Sebou žít a sobě žít, jakoby ho nebylo; a popírati jej s touže klidnou, chytrácky flegmatickou podlostí, bez rozčilení, s níž on popřel tebe: přezírati jej, přezříti jej jednou pro vždy!‘

Přistoupila k oknu jakýmsi náhlým vnuknutím, aby vyrazila jeho rámy prudkým úderem. Zpozorovala, že každou vnější činností osvobozuje se poněkud od dusného tlaku, který na ní ležel upíří tíhou. Ranní rozčeření vzduchové i první úsvit vpadly jakoby zároveň do jejího pokojíku a zastudily ji stejným chladem, jakoby si je uvědomila jedno v druhém; a teprve nyní jakoby společným útokem vyhrotily v určitou rozhodnou tvrdost rohy a hrany nábytku i ostatních předmětů. Na východě řežavěla obloha palčivě rudým uhlíkem a protínala jím šero stejně mečovitě jako kohoutí píseň, jež zdvihla se právě z několikeré strany, uspaný zatuchlý vzduch. Jakoby hovořily touž řečí v dvojím jazyce: jsme signál k boji, jsme zpěv polnice válečné; do zbraní! a hanba a smrt tomu, kdo se opozdí!

Šimonka zakuklila hlavu v pestrý turecký shawl, přehodila přes plece lehký šátek a seběhla na dvůr, který se již zvolna probouzel; z chlévů zněl chřest řetězů, na nichž jest uvázán dobytek, volání a pokřik služek a čeledínů, z otevřeného kurníku vysypaly se rozčepýřené slípky, chýlící třepetavě na stranu chocholaté hlavičky a měřící všecko útočně malými bystrými sklíčkovitými očky, holubi broukali se střechy o svůj monotonně bublavý, dřímotně bezpečný nápěv.

Cosi hluboce pokojného, teplého, životu nevinně důvěřujícího vylévalo se ze všech těchto zvuků a pohybů a dotklo se podivně zmučené, myšlením utýrané mysli dívčiny, vší víře více dnes odcizené než kdy jindy. Jakoby chtěla oddáliti od sebe, odstrčiti od sebe tuto hojivě tulivou píseň životní, tiskla se, zimomřivá, rozmrazená chladem, se zuby slabě jektajícími, ve svůj osamocující vzdor.

‚Hle, řeka života,‘ řekla si, přelétnuvši všecko pohledem úmyslně nikde se nezdržujícím, na ničem neulpívíajícím; ‚hle, řeka života, pohnula se již a plyne již svým obvyklým zrychleným tempem denním. Jest zde sice jen slabé, vedlejší její rameno, málo hlučné a málo dravé, ale i ono plyne z nedozírna a poplyne do nedozírna, i v něm vře nějakou tichou vášnivou hudbou jakási podivná radost, pro niž nemá čistý rozum orgánu a jíž nerozumí, nesmí rozuměti dnes tvoje zmučené, pozurážené srdce.‘

Minula několik ojí hospodářských vozů v řadu srovnaných, trčících jaksi siře a vyčítavě do řídké mlhy časného podzimu, který jim brzy znemožní dílo v polích, a prošla chodbou vedle kravína do sádku záhumenného, aby odtud přes úzkou cestu vesnickou pronikla do starého parku. Duchově tiše, naslouchavě vzrušeny, jakoby korunami jejich snula se jakási nehmotná píseň jedinečné krásy, z níž nechtěly ztratiti ani půltónu, stály zde buď jednotlivě nebo v skupinách staré buky, jilmy a javory, tknuté již ve svém listoví morovým dechem zimy.

Pokojná krása jejich odumírání byla tak čistá a výsostná, že přezněla i utrpení a muka dívčina a obrátila k sobě na vteřinu zrak její, upřený v její nitro a děje, jimiž se protrpívala. Jak krásné jest všecko, co končí v rytmickém kole života! Jak bědné všecko, co vymklo se z něho a postavilo se proti němu! Plyne, ano plyne před tebou řeka života, tak mocná, že sama dráha mléčná jest na ní jen oblakem bublin; plyne, zve, děsí i láká zároveň. Odoláš-li nebo povolíš-li svodům jejím? Usedneš snad na mrtvém břehu jejím, odvrátivši se od ní v malicherném vzdoru, zakuklená v jakousi ušlechtile okoralou teatralistiku, odkoukanou nevím kterému básnickému strašidlu minulosti, odříkavá s natrpklou urputností s počátku a setrvačností zvyku později a dočkáš tak v patetické ctnosti, podezřele blízké lenosti, smrti, až přijde kteréhosi dne nebo kterési noci a srazí tě střemhlav přece posléze do ní, ovšem již dávno mrtvou, a ona ponese tě nyní jako mumii nebo jiný museálný předmět?‘

Přidala do kroku, zachvívajíc se v jakési třeštivé horečce.

Ano, cítila, taková jest zde otázka; a není jiné.

A urputný duch spekulativný, který v ní spal snad dědictvím po otci, buřiči velmi abstraktním a velmi dogmatickém, a procitával ve chvílích zoufalství, duch nenávidící všech kompromisů a všech polovičatostí, ženoucí cynicky všecky otázky na ostří nože, který dovedl by spíše zabíti ji než nedomysliti a stanouti v půli cesty, vztyčil se v ní a zasyčel své evangelium zmije písečné:

Zoufalství má tisíce tvarů, neboť zoufalství jest všecko, co není tvorba a spolupráce na životě. Zoufalství není jen, pověsiti se na klice dveřní nebo na rámu okenním, zoufalství jest, sednouti si v čistotných krajkových šatech ke krbu, složiti ctnostné nohy v lakovaných střevíčkách na rošt a čísti melancholické a harmonické básníky a preparovati se tak v úzkostlivé bezprašnosti v dokonale vysušený exemplář staropanenské netýkavky pro jakýsi nebesko-estetický herbář.

‚Ale pak,‘ odpovídala mu její uděšená duše, ‚není horšího věna životního nad stud, pýchu a hrdost.‘

Ovšem že, hlupáčku, ovšem že, právě jsi řekl, chychotal se v ní suchým chechtem studený podpalovač životního žáru. Kdo miluje více čistotu než život, není Ho hoden. Hrdost, pýcha, stud, to všecko není nic než cesta k smrti; v nejlepším případě krásné papírové věnce pohřební na rakev. A ostatně: jaká hrdost před Ním, který jest všecko a mimo nějž není nic? Každá hrdost jest zde jen sebeklam. Pokořiti se Mu, poddati se Mu, nabídnouti se Mu, nastaviti se Mu, hle, toť žíti, a není nic mimo to!

Bylo jí, jakoby musila zdvihnouti ruce a ucpati si sluch před tímto hlasem, jehož pramen bezděky promítala ve vnějšek, takovou silou naléhal na ni.

Mechanicky zrychlila krok, přebředla stín, vrhaný zachmuřenou skupinou ztepilých jedlí, strážkyň sadu na straně obrácené k lesům, a vyběhla zadními vrátky parkovými, v laťovém plotě proraženými, na luka posud zelená a nyní studenou rosnou šedí jakoby zakouřená.

Ticho, hlubší ještě o jakousi oktávu než ticho zkrotlého ochočeného sadu, objalo ji objetím, ne nepodobným tomu, jímž tiskne hlubina vodní utopence. Zoufalost tohoto přirovnání, které si polouvědomila, nepobouřilo jejího srdce, spíše naopak, zbezpečilo je v jakýsi pokoj, jehož dlouho marně si ždála v posledních dnech.

Oddychla si; bylo jí jednu chvíli, v důvěrně doznívajícím zvuku přirážených dvířek, jež zapadla za ní měkkým úderem, jakoby napolo zachránila se již od jakéhosi nebezpečí, jehož hrůza jakoby teprve nyní sezřejmila se jí úplně.

Nesla se bystře po nitkovité, často zpřetrhané pěšince, již jakoby jen zcela nepatrně zatěžovala svým obláčkovým zjevem, podél potoka, vrhajícího se zde hlučným útokem s kopce; a obojí lehký stejnosměrný pohyb souladného jarého tempa, pohyb jejího rozchvěného těla i kypivého proudu vodního, uklidňoval ji ještě více.

Jakoby náhle uvědomila si životnost jeho bytosti, jako by nalezla v něm spojence, tak jí bylo. ‚Hle, potok, učili nás definovati v zeměpise, jest taková a taková voda, a zatím v pravdě jest potok přítel a zpovědník trpící duše. Ano, zabili krásu celého kosmu a naši obraznost zasypali vyhořelými struskami své fabričné tuposti a bezduchosti.‘

A po přestávce:

‚Ano, na tom jedině záleží: nalézti rytmiku sil přírodních a uvésti se s ní v soulad, třeba-li již mluviti fysikálně. Sladiti se s velikými výboji energií přírodních a útočiti v jejích kolonách. Nebo, beze všeho podvodného aparátu vědeckých formulek, s mythologickou věrou, která vystihovala skutečnost přímo, ryzím názorem: svěřiti se dobrým jejím geniům, jak znali je Shakespeare a Goethe, kteří sloužili s Arielem Mirandě a vedeni týmž duchem, ozdravili zmučeného, vysíleného a uštvaného Fausta.‘

A jakási příjemná ospalá mdloba jakoby napájela její zmučené nervy, jak vyvolávala si v mysli zpěv elfů, nesoucích se vzdušným kolem nad vzdorným provinilým trosečníkem. Pak zazdálo se jí náhle, že jest nutno, soustřediti se k tvrdým rozhodnutím, utvrditi se v dobrém předsevzetí:

‚Ano, pohybu jest mně třeba: činu, odvahy, podnikavosti. Útočili na nás příliš dlouho a příliš brutálně: nyní přejdeme k útoku my,‘ pokusila se usmáti se dorozumívavě na plynoucí potok, který jakoby nedovedl odpověděti jí nyní ze svého hlubokého temného koryta, hlinitými stržemi sevřeného, jinak než tesknou zsinalostí svých vod, zakuklených v mrtvou páru hluchého raného jitra podzimního, nerozraženého posud břesknou polnicí slunečnou.

Nevěděla ani, jak dlouho kráčela takto v polosnách, naslouchajíc půl do nitra, půl do zpěněného zpěvu potočného, když náhle octla se na šedé okresní silnici, přetínající potok starým klenutým mostem. Její střízlivá tvrdost zabolela ji přímo pod nohama, uvyklýma nyní měkkým plochám lučním, polním a lesním.

Tupě zahleděla se v široké údolí, odkud zvolna stoupala hadovitě lenivou vlnou; určitěji a určitěji zazníval odtamtud dusot klusajícího koně, a brzy zhustil se jí dech z jeho nozder vyrážený v lehkou poletující páru. V tu chvíli míjel ji však již jezdec, v němž rozpoznala poslední vteřinu ředitele Malovce; pozdravil ji s jakousi zdrželivou zdvořilostí, a tvář jeho, zazdálo se jí, obžalovávala ji temnou, mlčelivou výčitkou. Poprvé od osudného políčku, poprvé od těžké urážky v onen parný den na počátku září za vsí, před malířským stojanem, setkávala se s ním. Zbledla první chvíli, ale pak vestřelila jí krev do tváře; zdálo se jí, že musí zalknouti se studem a lítostí.

Hruď se jí dmula, jak zápasila o slovo, o výkřik z hrůzy, která navalila se na ni centovým kamením. A tu náhle, sama nevědouc jak, sebrala všecky své síly a vzkřikla z nich tvrdým cizím hlasem, jehož nepoznávala, za odjíždějícím starým mužem. Bylo jí v tu chvíli, jakoby někdo cizí, jí neznámý, vystoupil na dějiště a převzal úlohu pro ni zcela novou a nejasnou, a vteřinu zdálo se jí, že někdejší její duše jest zde jen divákem a pozorovatelem – tak vymrštil ji údiv z její bytostné osy.

„Neodjíždějte, pane řediteli, stůjte! Jsem vám dlužná dostiučinění, čestný člověk čestnému člověku. Křivdila jsem vám, ale i mně bylo křivděno.“ Zaťala zuby ve spodní ret; zdálo se jí, že každou chvíli musí propuknouti v pláč a rozplynouti se v něm.

Ředitel obrátil koně a zvolna se jí blížil; stanul těsně u ní, pozdvihl znova klobouk a podával jí ruku.

Jeho obočí bylo nasupené; jeho pohled vážný, skoro přísný podivně kontrastoval s tím, co pronesl:

„Vyslovil bych vám soustrast, ale soustrast musí se v tomto případě obraceti na něho, ne na vás; chtěl ublížiti vám a zatím ublížil jen sobě.“

Tato mimika jakoby odňala této větě ráz poklony; zbyla jen účast čestného člověka k osudu jiného čestného člověka. Šimonka pochopila to a ulevilo se jí. Spokojenost s tím, co vykonala, s dostiučiněním, které dala tak náhle a tak prudce, až, zdálo se jí, trysklo z jakéhosi jiného podnětu, jí cizího, hřálo ji vnitřním teplem. ‚Staniž se nyní cokoli, přijď, co přijď. Vykonala jsem svou čestnou povinnost, a ostatek jest opravdu v životě již skoro lhostejný.‘

Ředitel sestoupil s koně a veda jej za uzdu, kráčel vedle pobledlé dívky asi sto kroků po silnici, snaže se zapřísti ji v rozhovor. Ale nedařilo se mu; záhy postřehl, že přecenil svých sil, že hoře dívčino jest temnější a hlubší, než myslil. Věcí taktu a vkusu bylo mu, nenaléhati a neprodlužovati nesnáze položení jejího; a tak omluviv se po chvilce nutnými pracemi v továrně, vyšvihl se do sedla a odklusal směrem k Dobšínu.

Sotva dozněl vsak dusot kopyt koně Malovcova, padla na dívku znova všecka její bezradná tíseň, sevřela ji znova všecka její bezvýchodná hrůza: staré spory ryly v ní znova, staré utrpení drásalo znova. Marně snažila se unavovati se dlouhými procházkami po příkrých stezkách do nejstrmějších vrchů okolních, zapadati do lesních a horských samot, kde, zdálo se, jen ocelově pružné a lehké křídlo nahodilého dravce, nad ní ve výšinách spirálovitě kroužícího, rozráží vzduch; marně utíkala se v zapadlé jeskyňovité strže, tak odloučené od ostatního světa, tak vyňaté ze vší souvislosti života přírodního, že měl jsi dojem, jakoby čas stál zde nepohnutě od tisíciletí, podoben mrtvým vodám, chránícím se v nepřístupných prorvách skalných a jež vnikly sem neznámo kdy a odkud: všude dostihlo ji její utrpení, všudypřítomné jako vzduch, jejž dýchala.

Ale zvláště noci její byly žalné; tu prožívala všecka muka bezpomocnosti, jak ležela na loži, spoutána snem a vydána v plen všem nájezdům pobouřené zraněné obraznosti; tu zmítala se v horečných vidinách vlastního pokoření nebo tuhla v led pod můrou, která složivši se jí na hrudi, vypíjela z ní dlouhým slizkým štětinatým sosákem všecku duši a všecky síly i všecek život její, aby jí ponechala jen paměť bídy, zloby a zavržení.

‚Vnikl v mou krev,‘ cítila v kalné ráno, vstávajíc s lože unavenější, než lehla na ně včera večer, hnusíc si všecko, celý vesmír, boha jeho a sebe nejvíc; ‚spojil se s mými sluhy, podplatil je a vzbouřil proti mně mé otroky; otrávil svaté nevinné prameny, z nichž žije bytost lidská; jako nový mstivý Samson schytal tři sta lišek a přivázav pochodně k chvostům jejich, vpustil je v moje pole, aby zažehl úrodu jejich, i plody vinic mých a olivoví mého! Travič studní! Padouch! Zákeřník! Žhář a podlec! dovzdychávala se marně v kletbách klidu.

Počínala chápati, že bude jí změniti místo jejího pobytu, ač má-li uniknouti jeho zlé moci, jejíž nositelkou byla bezděky každá věc, jejímž přechovávačem byl bezděky každý předmět v této krajině. Odejíti odtud daleko, daleko kamsi, kde není svědků tvého někdejšího štěstí, tvého nynějšího pokoření! Utonouti v moři nebo v poušti písečné nebo ztratiti se sobě samé v tůních a prohlubních velkoměsta, jehož příboj vřel by neustále nad tebou, nejinak než duní pohnutý oceán nad mrtvolou utonulého trosečníka! Ó moci ztratiti se sobě, oddáliti se od sebe, odepnouti se od své minulosti; ó moci amputovati se a zanechati zde největší část sebe samé; a odplaziti se odtud o několika zdravých článcích a buď vypučeti jinde a rozrůsti se jinde z několika zbylých buněk nepoškozených nebo zemříti tam, neznámá a nepoznaná, zapomenutá všemi a bezejmenná i to bylo by štěstí vedle této hrůzy hrůz!‘

Tak dumala třetího dopoledne od setkané s ředitelem, sedíc na pohovce, o tupé hlavě složené v dlaních rukou o kolena opřených. Pobledlé podzimní slunce kladlo se před ni na podlahu plavě zlatým obdélníkem, jak pronikalo oknem, ale ona, uzavírající se od něho, přimhuřovala zrak upřený v jediný bezbarvý mrtvý bod.

Kdosi zaklepal na dvéře.

Trvalo chvíli, než pochopila, že zvuk tento platí jí.

Vešel listonoš a podával jí doporučený dopis od jejího advokáta.

Roztrhla obálku netečnými prsty a četla dopis, v níž s ní sděloval zprávu, jak psal, Jobovu. Značná část jejího jmění, které zapůjčila s lehkomyslností, vyznačující ji ve všech peněžních záležitostech, kterémusi příbuznému, jest prý asi ztracena, neboť závod jejího bratrance jest před konkursem; bude prý moudré, přijmouti nabízené vyrovnání na čtyřicet procent, poněvadž není prý naděje na jiné, úspěšnější východisko.

Jindy by ji tato zpráva byla snad nechala úplně chladnou; ale v nynějším svém položení nemohla nezkřiviti nad ní rtů hořkým úsměškem, když ji odkládala na stůl k jiným papírům.

‚Básně mají tedy pravdu,‘ myslila polohlasitě. ‚Jsou opravdu chvíle v životě, kdy spojují se proti tobě lidé i věci, kdy taška na střeše tvého domu má chuť, padnouti ti na hlavu, tvůj pes kousnouti tě, člověk, jemuž jsi podal včera krajíc chleba, poslintati a pošpiniti tě. Jakoby osudu nebylo dosti na tom, že tě zabil, dává tě ještě okrásti a dá snad zítra ještě na tebe naplíti ze špinavých páchnoucích úst kteréhokoli opilce, jejž ti přivede v cestu.‘

A všechen hnus ze života, silného svou podlostí, nepřemožitelného proto, že není ruky, která by mohla sáhnouti na tento všemohoucí morový sliz, přistoupil k ní a zmučil její bezbranné srdce. ‚Kam utéci se před ním? Kam by nepronikl? Kdo není jeho spojencem? Domnívám se, že i smrt pracuje jen v jeho službách.‘

Druhý den dopoledne, právě když psala svému advokátovi odpověď, vjel na dvůr blyskavý gig, řízený ředitelem Malovcem, salonně oděným. Starý pán zajel před vchod onoho křídla, v němž byl pokoj Šimončin, a; vhodiv opratě kočímu na zadní sedadlo, seskočil pružně s dvojkolky.

„Přicházím,“ pravil ředitel vážně po obřadné pokloně, „nabídnout vám svou ruku zcela formálně. Ale nelekejte se proto,“ pokračoval se slabým jedva postižitelným úsměvem na své poťemnělé tváři, „vím, že mne odmítnete; jsem připraven na to, ale přes to budete míti mravní dostiučinění, že kdosi opravdový a čestný, koho si snad vážíte, složil všecko k vašim nohám. Osud jest temný, a není vyloučeno, že vzpomínka na to, co dnes přehlížíte a čím dnes snad poněkud i pohrdáte, zabydlí vám poslední pusté nehostinné dny životní.“

Mladá dívka prošla již dosti tvrdou školou, aby vycítila celou ušlechtilost tohoto rytířského činu.

Slzy draly se jí do zraku.

„Vámi pohrdat?“ řekla, podávajíc mu plaše ruku. „Vždycky jsem vás jen ctila, neboť i ve chvílích, kdy jiní starší muži bývají směšní, vy byl jste jen děsivý.“

A po krátké přestávce:

„Abyste věděl, jak si vás vážím, a jak jste mne cele ovládl v tuto chvíli svou rytířskostí, vizte a čtěte, prosím,“ a podávala řediteli včerejší dopis advokátův. „Není druhého člověka na světě, jemuž bych to ukázala.“

Ředitel přečetl s navyklou odbornou pozorností dopis, zamyslil se na chvíli a vrátil jej pak dívce s němou, skoro pokornou úklonou.

„Opravdu, vám jediné a snad jen v tuto chvíli mohlo se to přihoditi. Komu jinému také může strojiti život takové sprosté úklady než někomu, kdo jej úplně přehlíží, jak jest zcela zabrán v sebe? Koho jiného může tak zákeřně napadnouti než někoho, kdo jest od něho zcela odvrácen?“

„I já byla před chvilkou nakloněna, souditi bezmála jako vy nyní! Ale v tuto chvíli, kdy jsem vyslechla vaši rytířskou nabídku, smýšlím jinak; jsem vděčná skoro osudu nebo náhodě, nebo jak jinak chcete nazývati ohyzdného strůjce příhody, za to, že poskytla i mně příležitost, abych vám mohla dáti celé dostiučinění, vás opravdu hodné. Jediné proto dovolila jsem vám čísti ten dopis: abyste viděl, že neodmítá vás včerejší, zámožná poněkud Šimonka Vintířová, nýbrž dnešní ochuzená dívka nebo lépe: pochybná umělkyně; a odmítá vás jedině proto, že není již hospodářské rovnosti mezi ní a vámi.“

„Opravdu,“ zvolal ředitel s radostí špatně ukrocenou. „Opakujte mně tu větu a dejte mně čestné slovo, že ji míníte doopravdy, jak byla vyřčena, závazně jako podmíněný slib: že kdyby rovnosti bylo, nebylo by vašeho odporu a že kdyby znova nastala, vzdáte se ho.“

Dívka zakolísala se na vteřinu, jak pohlédla do sivých očí starého muže, v nichž tvrdě svítila zvláštní opravdovost a rozhodnost. Ale pak, jak byla od kořene přímá a otevřená, nedovedla zpáčiti se a podala mu, ovšem ne bez; jakési námahy a bez jakéhosi sebepřemáhání, ruku s mužnou důsažností a závazností.

„Co jsem řekla, řekla jsem a neodvolám toho nikdy. Jednám vždycky přímo a čestně; ale ani vy nesmíte jednati jinak, záludně nebo lstivě, a napomáhati nějak náhodě nebo opravovati ji jako bohatý strýček z Ameriky. Nesmíte hráti si na prozřetelnost a režii musíte přenechati tomu, kdo se v ni právě uvázal, budiž to bůh nebo ďábel.“

„Rozumí se, že ano; má parole ďhonneur! Slibuji vám na svou čest, že nekoupím si vás, ani zřejmě ani tajně. Chtěl jsem vždycky a chci i nyní, vybojovati si vás,“ dodal po pause, ukláněje se a pronášeje poslední dvě věty zvolna, zodstavcované důrazem, který kladl na jednotlivá slova.

„Díky,“ zašeptla v opravdové úctě dívka.

„Ale nechci vám tajiti, že znám poněkud hospodářskou situaci vašeho bratrance a stav jeho závodu nezdá se mně tak zoufalý, jak jej vypisuje váš advokát; mám dojem, že informace jeho jsou ne zcela přesné a úplné a že pobouření jeho jest ukvapené. Dám záležitost vyšetřiti a přesvědčím se o rozhodných bodech asi sám osobně a podám pak zprávy vám i vašemu právnímu zástupci. Skutečnost jest rozhodnuta již dnes; nezměním jí tím, že ji správně zjistím. To není přece uplácení osudu,“ dodal, tázavě vzhlížeje k Šimonce.

A když mlčela, po přestávce:

„Přísahám vám znova, že nedám nebo nepůjčím vašemu bratranci ze svých peněz ani vindry. Stačí vám to?“

„Musí,“ dodala dívka s povzdechem, který vyvolal poněkud natrpklý úsměv na tváři spolupaktovatele jejího.

„Naše smlouva tedy v tomto případě platí,“ dodal, bezpeče se v novém záchvatu starostlivosti, když snímal klobouk s věšáku v předsíni.

„Platí,“ vydechla slabě Šimonka, vyprovázející jej na první schod, aby pak vrátivši se do svého pokoje, klesla k smrti vyčerpána na nejbližší židli. Jakoby se byla zhroutila pod břemenem příliš těžkým, které vzala na svá bedra, tak seděla zde nyní, prudce oddychujíc, s rukama bezpomocně v klínu složenýma, podivně potupená před sebou samou, před svou duší, již cítila vždycky v sobě tak jasnou, statečnou a podnikavou a jíž ctila jako takovou; cosi z bezeslovného němého žalu zmrzačeného krásného sloupu antického nebo pozurážené sochy jakoby dýchalo z ní v tu chvíli mrazivě kamenným zoufalstvím. Tvář její zesinala, hrdlo žhavělo, oči jakoby zvracely se v nitro, v něž propadalo se nenávratně cosi jedinečně drahého.

Bylo jí, jakoby se byla zpronevěřila sobě samé; chvílemi zdálo se jí, že přeťala si kořeny v jakési hříšné sebevražednosti. Všecko, co stálo v ní ještě včera pevně, pohybovalo se nyní a kolotalo v ní s mučivou závratností; a v této trýzni všepohyblivosti jen jedno stálo pevně pevností trýznivější ještě: jistota, kterou chápala ne rozumem nebo citem, nýbrž jakýmsi podvědomým orgánem samé své vůle životní, jistota nad všecko ostatní strašlivá, že nezruší, nemůže, nedovede nikdy zrušiti daného slova, že nezapře svého slibu ani řediteli Malovcovi, dovolá-li se ho.

Nevědouc proč, jak hledala marně bod, na který by se v tomto víru upiala, zaposlouchala se tupě do zvuků, zdvihajících se venku. Naslouchala s nepochopitelnou vášní, aby neuniklo jí ani půltonu, a postřehla zřetelně až sem, jak slabě zasténala dvojkolka pod tíhou těla ředitelova, vstoupivšího do ní; slyšela jeho mlaskavé pobídnutí koně, i jiskrný cval, jímž vyrazil ze dvora; a jakoby čekalo na tento zvuk jako na smluvené znamení, propuklo teprve nyní její zmatené, z dráhy vyšinuté nitro nelogicky v zoufalý cloumavý pláč.

Třetí den poté přišel lístek ředitelův; pisatel oznamoval na něm z místa, v němž byl podezřelý závod bratrance Šimončina, stručně ve spěchu dívce, že zvítězil. Situace není nikterak prý tak zoufalá, jak se zdálo advokátovi jejímu, a položka Šimončina bude prý zachráněna skoro celá.

Dívka, zahleděvší se dlouze na tuto papírovou blanku, cítila, jak roste v ní bezděky jakási vděčnost k té prosté syrové včerejší skutečnosti, jež koncuje její vnitřní rozháranost a bezradnost a vyvádí ji z nekonečných zmatků

‚Budiž tedy,‘ řekla si. ‚Ano, všecko lepší než toto tápání ve tmě, než tato nejistota stále a vším živená, neustále v nových kombinacích se vracející. Málo záleží na tom konečně, jde-li se napravo nebo nalevo, hlavní jest, aby se vůbec šlo; aby život byl prožíván, zažíván, tráven, vykupován – aby netrávil se sám zbůhdarrna, aby nevyčerpával se čekáním na něcó, co jsme si vydali z moci a co jsme položili mimo sebe!‘

A vzavši papír, psala na něj své rozhodnutí řediteli s tvrdou určitostí, jakoby rydlem ryla. Tahy písma jejího, s počátku poněkud rozplývavé a zamlžené, tuhly v pevnou vyhráněnou rozhodnost, jak pokračovala; a s tvrdostí touto jakoby jihl a odplýval balvanovitý led, který jí poutal posud hruď.

„Nevím, zvítězil-li jste úplně ve smyslu naší smlouvy tím formálním vítězstvím, které jest nutné; ale jisto jest, že zvítězila jinak slavně a bezesporně Vaše velká láska ke mně. Budiž tedy! Budu vaší, chcete-li mne a vezmete-li mne, jak jsem, jako trosečnici, ale ne zoufalkyni, jako trosečnici, která chce vystavěti si novou loď a dáti se v jinou, důležitější a významnější plavbu, než byla její nezdařená výprava první, nezdařená snad spravedlivým trestem za její krátkodechost. Nepokořím Vás lživým tvrzením, že Vás miluji: byla by to fraška, stejně nedůstojná mne jako Vás. Opakuji Vám jen, že si Vás rozhodně vážím a že Vás nikdy nezneuctím, že Vás nikdy nezradím. To Vám přísahám při všem, co jest mně drahé a svaté. Doslova a dopísmene tak, jak stojí psáno v knize, nmě léta již nad všecky milé: Než, jiný jest již mužem mým, a toho nikdy nezradím.“

„Povím Vám zde otevřeně a přímo jako čestná bytost jiné čestné bytosti, proč jdu za Vás: abych mohla působiti. Nesnesla bych života, který by nebyl působením, tvorbou, který by nebyl životem v plném smyslu slova; nesnesu, vím to, položivota: to raději celou již a dokonalou smrt naráz. A jako Vaše žena budu moci působiti mnohem, mnohem více, než bych mohla jako stará panna, osamocená, bezmocná a na konec jistě i zkyslá a zhořklá. Cítím, že mým určením jest a bylo vždycky vnášeti teplý úsměv v temný život druhých; podporovati, co klesá; podchycovati, co kolísá; vztyčovati, co si zoufá; řaditi ve svatý světlý odboj proti lsti k útisku všecko zaskočené a zrazené; konati dílo Palladino, bohyně trysklé z hlavy Zevovy jako jiskra z křemene, jejíž kopí jest jen ztuhlý paprsek světelný; opříti se odhodlaným vzdorným pohledem o tvrdý samopašný zrak zla a přinutiti je, aby jej přiclonilo a sklopilo. A to všecko budu moci jen po Vašem boku a snad i spoléhajíc se na Vaše rytířské rámě.“

A dále kladla si jako podmínku Vídeň nebo jiné cizí velkoměsto za bydliště alespoň pro první rok nebo první dvě léta jejich manželství; vyznávala se otevřeně ze své slabosti, jak tato krajina, jeviště někdejšího jejího štěstí, stala se jí nyní mučitelkou: prchnouti z ní musila nejprve, aby ozdravěla a zesílila; a navrhovala Vídeň jednak proto, že jí byla po Praze nejbližší, rozuměj nejznámější, a že mohla zde působiti nejspíše národnostně i sociálně, jednak proto, že i ředitel Malovec, zdálo se jí, byl by zde na bojišti sobě ne zcela cizím, jehož podmínky dobře zná.

„Buďte kliden,“ zakončila svůj list s plachou tichou ironií, kterou po dlouhé době nalezla a jež se jí stala takto dvakráte drahá jako příslib ozdravění duševního, „nežádám si Vídně ani pro divadlo, ani pro operu, ani pro koncerty, plesy a promenády. A mohu Vás také s dobrým svědomím ujistiti, že požádám-li Vás tam kdy o peníz na šaty, nebudou to šaty moje, nýbrž šaty pro vdovy a sirotky, jak psávalo se v starých kronikách, nebo rovněji a přesněji snad, pro desíti- a dvanáctileté prostitutky, mrznoucí na chodnících podunajského města, metených tím, čemu říká sentimentální měšťan starožitno-poeticky ‚Windsbraut‘; myslím, že by v tomto zprostituovaném a zotročeném fajáckém městě bylo správnější a konečně i stylovější říkati ‚Windshure‘, poněvadž bylo mně vždycky za těžko, představiti si zde vítr jako živel nezkrocené volnosti a čistoty: i on vyvolával zde ve mně bezděky dojem poskvrněného robotníka, zaprodaného před narozením do služeb otročí rozkoše velkoměšťákovy.“

Zapečetila list a zazvonila na služku, aby jej odevzdala poště; a sama podivila se zvláštnímu pocitu úlevy, které jakoby se dobrala konečně tímto osvobodivým posunem, tak dlouho marně hledaným, vyvádějícím ji, jak se jí zdálo, ze zamženého, soumračného lesa, v němž bezradně bloudila a tápala tolik dní.

Oblékla se s jakýmsi jarým spěchem, jakoby jí křídla byla narostla, a vyšla si na procházku.

Den byl sychravý, zasypaný cele vyhořelou šedí popelnou, která studila více než hmotný chlad ve vzduchu; odrané lípy v aleji, jíž kráčela, vstávaly z mlhy před ní až poslední vteřinu, kdy již k nim přistupovala, a zapadaly ihned za ní, jakoby hltány jakousi nenasytnou tlamou; osleplý plíšek slunečný probíjel se pracně a neradostně kalným sazným čmoudem nízkého nebe – ale ona jakoby toho všeho neviděla a necítila: jakési vnitřní teplo, o němž byla by včera ještě nevěřila, že jest ho schopna, rozlévalo se jí lehkou třeštivou vlnou tělem a nadnášelo je jako jarní vítr.

‚Inn’re Wärme, Seelenwärme. Mittelpunkt,“ prošlehlo náhle její bytost jako melodický paprsek, propuštěný neočekávaně ze zajetí studeného zimního mraku, a zazvonilo jako zlatý prsten světelný, vržený na oblázkové dno jejího srdce, na ráz zklidnělého v prostup pokojně zvrstvený.

„Hle, jsem přece z rodu statečných a hrdých,“ řekla si po chvíli se slabým úsměvem, poodhalivším poněkud její tvrdé bílé zdravé zuby, ,a na tom jediné záleží. Odtud moje dnešní uspokojení: činu bylo mi třeba, jen jím mohla jsem se vykoupiti z tísně a trudu, jen jím uniknouti ze slepé uličky, kam mne veštvala zloba. Každý čin mne sílí a zoceluje; jen nečinnost by mne zničila. Díky mé sudbě, díky mé sudbě,‘ dodávala, rozbíhajíc se k útoku na strmou stráň lesní, ‚jsem přece ze svatého promethejského rodu odbojníků, kteří odpovídají ranou na ránu a vykřesávají tak, byť zkrvácenou pěstí, trochu světla ze zdí temného kamenného žaláře, jímž jest dnes svět. Vychovávají tak život k jakési pozdní spravedlnosti, jež prospěje snad mladším a příštím. Ani to není zlé, ani to není zlé,‘ a bojovně zažehlý, ocelově blýskající zrak její jakoby ostřil se ještě na velkých balvanech, rozmetaných zde, zdálo se jí tu chvíli, z jakéhosi pravěkého obřího boje, snad jedné z prvních obran proti útoku na této násilnické zemi, vržené snad také jako kámen za kýmsi nebo za čímsi v bezmezný prostor… nedomýšlela konce, a hrůza z této snové dumy dotkla se jí náhle jako morový dech mrazivé jinovatky, jakoby padající tu dobu z vystydlé, skelně rudé škváry beznadějného slunce podzimního.

Druhý den dopoledne zvláštní posel přinesl odpověď ředitele Malovce.

Děkoval za její rozhodnutí, za čestný základ pravdy, na nějž je postavila; i podmínku její, psal upřímně touží naplniti a, doufá také, brzy naplniti; neví však posud, kdy to bude možné, a nechce tajiti ani sobě ani jí, že toto přesídlení není pro něho věc snadná, není zejména bez vážného nebezpečí pro jeho podniky. Ale budiž tomu tak, budiž onak, nebude prý možné před skončením letošní kampaně, to jest před svátky vánočními; ale ona může prý odejeti do Vídně dříve, po případě již zítra ráno s ním a bydliti prozatím u jeho sestry ve Währingerstrasse a vyčkávati tam v klidu jeho přesídlení a svého sňatku s ním.

List zalíbil se Šimonce svou střízlivou čestnou určitostí, jasným nezáludným světlem denním, které jakoby proudilo stejnoměrně z každé jeho pokojné řádky.

‚Ano, čestný základ pravdy,‘ četla polohlasitě; ‚ano, toho jest nejprve třeba; jediné na něm jest možno žíti; bez něho jest všude jen maskovaná smrt, kterou odkuklí některý příští den. A všecko ostatní jest konečně lhostejné. Štěstí? I bez něho může žíti silné srdce, nutno-li tak; ale nemůže, to jest nedovede prostě žíti bez cti, jako nedovede žíti bez vzduchu: bez cti, to jest bez vědomí, že vykonalo svou povinnost.

Povinnost pro povinnost, ano, na této pevné neunikající půdě chce postaviti nyní svůj život jako bezpečný dům. Chce ne plniti svou povinnost jako školní úkol, nýbrž žíti neustále a přirozeně její čestnou pravdivou velikost; ne že věří v jakoukoli odměnu její, životnou nebo posmrtnou – jaká byla by to ctnost, která by spekulovala s výdělkem? – ba ani proto ne, že věří v závaznost a svatost nějaké morálky, dané člověku kýmkoli, bohem, přírodou nebo společností, postavené nad něj jako zákon, nýbrž prostě proto, že jediné ona může nyní dáti životu jejímu sílu a styl, důstojnost a velikost; jen proto, že pojala ji v obsah své vůle a že bez důsledné vůle, neústupné a jednotné, promítané v prostory co nejširší, střené vladařsky po časových spaciích co největších, není života jako uměleckého díla vlastní duše.

‚Tedy zítra,‘ odpověděla prostě na lístku řediteli, ‚připravím se a budu očekávati vás k rannímu rychlíku na stanici; a upřímný dík za to, že jste mně umožnil, napsati vám tato chvatná slova radostné touhy po novém životě, postaveném cele na pevný čestný základ pravdy.‘

Sotva pobyla dívka několik dní ve Vídni sama ‒ řediteli Malovci bylo vrátiti se po čtyřiceti osmi hodinách do Čech ‒ pochopila tím orgánem lidí sensitivních, jemuž není jména a který přece nemýlí se nikdy, že nebudou si již přáteli s tímto městem, které střelo se na posledních výběžcích alpských a na prahu rovin a planin moravských i uherských, na předělu jihu i severu, západu i východu, aby, jak později zdálo se Šimonce, otíralo tvary každého typu a znemožňovalo si každou krystalizaci.

Pravda, žila zde již před pěti roky několik měsíců a jak domnívala se, nechodila již tehdy městem o zavřených očích, a přece, soudila nyní, neviděla nic tehdy z jeho rázu; až nyní, kdy bolest zbystřila jí zrak, kdy utrpení naučilo ji hleděti a více než hleděti: čísti z narážek a nápovědí všude rozmetených, postřehovala tajemné runy, vepsané symbolicky do tvaru starých i nových budov, do skladu celých čtvrtí, do zvrstvení terainu, ano i v zabarvení celé okolní přírody, klínové písmo věšteb a předpovědí, hieroglyfy ortelů, smyté všedním ovzduším velkoměstským, mlhou i mraky sazí a dýmu, ale vynášené na povrch přece v určitých chvílích odrazem slunečným nebo odleskem měsíčným na kupolích chrámových nebo na zčernalých kostrách gotických věží. A učila se i nesnadnějšímu ještě umění, čísti symbolická jména vrývaná životem neustále ve tvář člověkovu, v jeho způsob, jak nositi i chýliti hlavu, v celé držení jeho těla, v každý jeho posun, v každý jeho úsměv i škleb, vzlyk i vzdech, rozzáření zraku i nasupení brv; a kráčejíc ulicí, zírala na lidi míjející ji ne bez úžasu a úcty jako na úryvkovité teksty nenapsaných posud básní, rozptýlenou a nesestavenou posud sazbu celých příštích neznámých kapitol dějinných.

Hned na prvních procházkách nalehlo na ni dnešní celkové ovzduší tohoto města, srážející se jako rez i na nejlepších zbraních zde a podrývající i nejsilnější postavy lidské.

Nemohla jíti pět minut po chodníku, aby nespatřila za sebou muže, obyčejně pokročilého věku, hejskovitého vzezření, hrajícího si na mladíka, jenž chtěl se vnutiti svou drzou dvorností její pozornosti. Povšimla si hned první dny, že věky lidské jsou zde jaksi převráceny: mladíci napodobili již postojem únavu, umdlenost, blagu a cynism stáří, zatím co letití Faunové, Satyři a Siléni buď mžourali sentimentálně vybledlýma očima za monokly, nebo snažili se rozehráti své scvrklé tváře v úsměv protektorsky chápavý, spřízňující se úsilně s mládím, doufajíce, že ličidlo zahladilo vrásky a načerněné kníry a licousy že výhodně odrážejí se od dobře placirované červeni na pečlivé kultivované starobné pleti.

Výkladce bohatých krámů na hlavních třídách, přetékající vonnou bílou pěnou nejjemnějších ženských dessous, dmoucí se pomalými vlnami jedinečně promyšlených spoluvinnických nedbalek, počítajících s každou pletí, každým osvětlením, každou náladou i každým rozmarem, jiné naplněné vzácnými papíry listovními, ušlechtilými vosky i celou ostatní výzbrojí postilliona ďamour hovořily zcela jasně o tom, jak všecko slouží zde ženě a jejímu kultu a dává se rádo do jejích služeb.

Teprve později, když byla prošla nejen nejrůznějšími zábavnými místnostmi Vídně, ale i jejími věznicemi, polepšovnami, trestnicemi a stanicemi hnaneckými, pochopila Šimonka, jak všecko zde sloužíc ženě, zároveň ji vědomě nebo nevědomě zotročuje nebo udržuje v porobě horších stránek její bytosti; všecko: od bouřlivého větru jarního nebo podzimního, který ji nutí ne jíti, nýbrž spíše protlačovati se ulicí nebo náměstím, [cenzurní zásah] od způsobu valčíkového tance na velkých plesích až po „schieberisch“, jakým tančí se v dupárnách, starovídeňský kuplet Girardiho jako neurastenická mladovídeňská báseň Hoffmansthalova, židovsko-espritový feuilleton liberálního deníku jako hrubá bodrost antisemitického letáku volebního, první jeviště, kde je ‚starem‘, plnícím dům až po střechu a zároveň vzorkovou loutkou velké krejčovské firmy, jako poslední houpačka nebo skluzavka ‚Wurtstelprateru‘, který ji podává jako koření nádavkem k ostatním svým pochybným požitkům, všecko se k ní lichotí a plazí, všecko s ní počítá, všecko se jí dvoří, ale všecko zároveň ji zrazuje, zeslabuje, vykořisťuje a kazí.

Pozorovala stále nový přítok mladé krásy a mladé síly, které sem vrhaly jako vzácné rudy do pece tavířské venkovské kraje velké části Moravy, jižních Čech, Slovenska, jižních zemí alpských, a neobtěžovala se dokonce, poučiti se i z odborných publikací o jejich počtu a pohybu. Sestra Malovcova opatřila jí přístup do hnaneckého oddělení policejního, i možnost nahlédnouti do úředních životopisů osob, jichž velkoměsto zužilo i zneužilo a jejichž trosky vyvrhovalo nyní jako obtížný popel nebo šeredné smetí na venek, žen o tvářích strávených laciným jedovatým ličidlem, mužů zničených alkoholem a nikotinem, vesměs zmrzačených, otrávených, nemocných, popleněných a v lidství svém ponížených a pozurážených, odhazujíc je jako černé vyhořelé škváry do svěžích zelených údolí horských, protékaných čistými chladnými bystřinami, unášejícími roztálý sníh strží a ledovců, líbaných mrazivou zorou a zahleděných v nejtišší divadlo půlnočního nebe, nebo do požehnaných rovin stroucích se jako stoly boží, obtížené věncovím ovoce a stohy obilnými.

‚Ano, Moloch jest toto město: hltá mládí a vydává za ně kupku popela,‘ řekla si kteréhosi dne, když byla delší dobu pozorovala tři dívky, děti posud, zavlečené do Vídně ze Slovenska, vyrvané náhodou z drápů kuplíře, který je prodával zhýralcům, nedospělé posud, připoutané řemeny k pohovkám, v temné komnatě ověšené těžkými čalouny na oknech i dveřích, aby tlumily jejich stony a úpění; zlomené po několika měsících takovéhoto mučednictví, s hlubokými vodorovnými vráskami na dětských čílkách, prostouplých na spáncích ještě nitkovitými modrými žilkami, udivené, že jest večer a nikdo nepřichází nalíčiti jich ia napnouti je polonahé na jejich kříž.

A vnikajíc zvolna v jeho mechanism společenský, postihovala Šimonka jasněji a jasněji, jaká jest vzpruha, která žene toto město a pudí jeho obyvatele v běh a chvat: všude viděla, jak posledním cílem všeho shonu byl požitek, hrubý nebo zjemnělý, ale vždycky požitek. Jezme a pijme, neboť zítra zemřeme! Jakési vysoké ladění přepínalo lidi i věci a odnímalo jim všecku věrnou spolehlivost a naivní bezpečnost.

Záhy pochopila i, že Vídeňan nenenávidí ničeho více než síly, která jest prostě a plně silou a nebaží po ničem, než projeviti se bez každé arrière-pensée, bez každé pointy, jen pro sám projev, a tvořiti pouze pro tvorbu samu. Běda všem podezřelým z ní! Všecko promíjelo se zde, všecko odpouštělo, jen to ne! Zde bylo jediné, v čem bylo toto město důsledné a věrné sobě: je všecky, budiž to Beethoven nebo Hebbel, Grillparzer nebo Kürnberger, Lenau nebo Mahler, Wolf nebo Bruckner, buď přezíralo nebo uráželo, buď podlomilo nebo předráždilo.

Umění, které nebavilo a nechtělo baviti, bylo zde vždycky odmítáno a dříve nebo později šťastně umlčeno; vědy, která neslužebničila, nebylo pro ně; a náboženství, které chtělo od tebe více než obřad nebo hlasovací lístek, dovedlo se vždycky zdvořile vyhnouti. Neuplynulo dne, aby toho dívka, znova a znova, neověřovala za příležitostí nejrůznějších.

„Chodím do kostela občas jako úřednický representant, když je to nutné nebo taktní,“ řekl jí její příbuzný, dvorní rada Hopfner, který měl pověst esprit fort a liberála po západoevropském střihu. „Nevěřím sice katolickým dogmatům, ale katolicism nežádá toho ani ode mne; chce jen jednoho: abych neprojevoval proti němu veřejného odporu, nu, a té nepatrné oběti mohu mu lehce přinésti. Snáším se s ním jinak zcela dobře; jest možno vyjíti s ním konec konců mnohem lépe než s vyznáními ostatními. Jest přizpůsobivý a není-li drážděn, i snášenlivý, kdežto ona jsou vesměs nervosní nebo dokonce podnikavá a útočná. Ostatně nedovedu si představiti v tomto městě jiné vládnoucí církve než právě tuto; historické tradice, klima, celé mezzologie poukazují nás na ni.“

To byl ten materialism, ten slepý, pověrečný kult každé skutečnosti, budiž jakákoli, který vždy pobuřoval a rozhořčoval Šimonku, kdekoli se s ním střetla; a zde setkávala se s ním všude, za každým krokem; zde ovládal všecko; on byl vlastním lžiduchovým náboženstvím, velikým moderním modloslužebnictvím tohoto města: ovládal všecko: konservativce jako oposici, staré tradičníky jako mladé novovídeňské revolucionáře – proto rozuměli si více, než se zdálo, více, než sami tušili, a proto mladí nastupovali na místa starých, synové po otcích, aniž změnilo se něco podstatného.

Dívka chtěla právě prudce zaútočiti na soudy, které tu projevil dvorní rada, když náhle zaťala zuby ve rty, slabě se zarděla a ve zmatku zmlkla, na úžas všem přítomným. ‚Ale což není tomu stejně u nás, doma?‘ problesklo jí myslí a zmrazilo rodící se slovo studem na rtech. ‚Nevládne tam všude týž materialism, táž modloslužba každému tak zvanému faktu, všemu, co jest nebo zdá se býti, budiž právem, budiž neprávem? Není Vídeň v tomto smyslu jen rozměrnější Praha? Praha většího formátu, vtipnější jen, cyničtější jen, která pro svou zbabělost nalezla formuli a metodu, kdežto doma jí jen posud hrubě experimentují od případu k případu, s celou surovou náhodností a duchovou slepotou tohoto slova?‘

Jindy hovořilo se ve společnosti o mladém výbojném malíři, který budil právě mnoho pohoršení, ovšem po vídeňsku, to jest s urážlivým podceňováním a přezíráním, jako o poseurovi, blagueurovi nebo vychytralém vypočítavém arivistovi, kuklícím se v revolucionáře, aby tím spíše a tím jistěji dotřel se k tomu unum necessarium, o němž sní prý, byť i to zapírali, všichni neustále: k bohatým jeslím.

„Wird halt a’ Plauscher sein,“ usoudil kterýsi starý routinér a bratr z cechu pomlouvancova. „Wir sind’s auch gewesen. Ale ovšem jen do třicítky; pak jsme obrátili. On ostatně obrátí také, bude-li chtíti státi se profesorem; a kdo nechce státi se profesorem? A čím jest ve Vídni umělec, který není profesorem?“ dodal po malé přestávce s tou zvláštní směsí vážnosti a žertu, která karakterisuje vídeňského blagéra, jenž posmívá se kysele všemu, aby nemusil nenáviděti nic doopravdy a s ničím doopravdy bojovati.

I tentokráte chtěla dívka protestovati, avšak i tentokráte zarděla se a zmlkla předčasně; i tentokráte pochopila, že nemá k horlení mravního práva, pokud není doma lépe. Nebo nebyly snad v Čechách příklady toho, že byl urážen a pranýřován tvořivý umělec jen proto, že chtěl výše, než kam dosáhal rozum některého tuctového advokáta nebo krupaře nebo krejčího, zasedajícího ze zavinění P. T. rovnocenného voličstva v obecním sboru? Nebo že znelíbil se některému novinářskému pochopovi, který pokládal se z dopuštění redakčního za kritika, snad proto, že napsal v mládí několik špatných her divadelních a nyní z malomocné žárlivosti útočil na každého svého někdejšího druha, který neklopýtnul v realistické krátkozrakosti o první patník, druhý Samson, jenž měl s prvním společnou jen známou biblickou čelist? Neplatil v Čechách každý novinový slamotrus, který slintal hospodskou esthetiku u džbánku a při tarokách, více než básník; každý kleštěnec, metající pitvorné kozelce své bezduchosti pod čarou denního listu nebo v jeho literární, umělecké a divadelní rubrice, více než tvůrce? Nebylo doma stejné nenávisti k síle, k obraznosti, k vzletu, k opravdovosti a tvořivosti, a nenávisti surovější ještě, poněvadž zde musil viděti i slepec, že umělec, který dal se touto úzkou strmou stezkou, nemohl dojíti nikdy úspěchů hmotných a společenských, nýbrž šel zde dvakráte jistě a určitě za svým zahynutím časným? Několik případů takového českého hříchu proti duchu svatému, jemuž není a nebude nikdy odpuštění, zvláště urážlivých a jež cítila jako národní hanbu, prošlo jí myslí a pomátlo ji. Ne, ne, neměla práva, usvědčovati a trestati cizinu, když byla nepromluvila posud doma. A poznávala tak konec konců, že obě města, Praha i Vídeň, jsou si, alespoň ve zlém, bližší, než se jí s počátku zdálo; kdysi sokyně, sešly se, alespoň ve svém dnešním duchovém úpadku.

Brzy nadešla chvíle, kdy dnešní moderní Vídeň jí již nezajímala, poněvadž neměla pro ni tajemství; byla ji poznala již příliš dobře a byla jí porozuměla již příliš jasně… obdobou domova. Veliká slavná minulost vrhala stíny tu i tam až v přítomnost a stíny ty zmítaly se a křepčily na napiatém plátně dneška a lidé méně pozorní – a to byli skoro všichni – brali tuto loutkovou posunčinu za život. A byl to konečně v jakémsi slova smyslu život, ale život právě stínový, vystydlý, odmocněný, illusivný, divadelní: ze života skutečného, dávno odplynulého, napodobil jen posun.

Vídeň uvědomila si však, soudila Šimonka, svou divadelnost mnohem více než Praha; byla městem hereckým ve všem všudy a žádala od každého, aby vědomě účastnil se hry a hrál se všemi a pro všechny. Poesie a umění platily zde jen potud, pokud byly exhibitionism: báseň byla šaradou životopisnou, román musil míti ke svým rekům clefs, socha nebo obraz musily zajímati svým modelem. Herec platil zde nejvíce, poněvadž podával v zkratce celou vůli a snahu města, celou jeho metafysiku; on byl typ vůdčí; on ladil celé město na svůj předrážděný tón; od něho musil učiti se každý, kdo chtěl míti úspěch, budiž milenec nebo manžel, státník nebo diplomat, spisovatel nebo politik, lepší nevěstka nebo dáma velkého světa.

Hráli všichni, a hráli většinou s vkusem a ne bez nadání, ale hráli ne dnešek, netřeštivý bubínek jeho vášnivé tepny, nýbrž zmírající odraz minulosti, její tetelivou reflex v stojaté melancholické hladině soumračného večera, zatím co od východu valí se již noc, která zhasíná všecky barvy a oslepuje všecky odstíny.

Pochopil to a vyslovil to významný básník mladovídeňský, na prahu své tvorby, skoro dítě ještě, ale při tom ven a ven dítě vídeňské, duchový dědic vídeňského podzimu; často vracela se k těmto veršům Šimonka, udivujíc se vždycky jejich divinační silou.

„Loubí na místě jeviště, letní slunce za svítilny, hrajeme tu tak divadlo, hrajeme hry svoje vlastní, časně zralé, jemné, smutné, komedii vlastních duší, dnešek, včerejšek svých vznětů, věcí zlých formulkou pěknou, hladká slova, pestré trópy, poloviční, tajné city, agonie, episody… Mnozí naslouchají, všichni ne však… Mnohý sní, směje se mnohý, mnohý led jí… mnozí o galantních mluví věcech… Karafiáty se větrem kolébají, na vysokých stoncích, bílé, co motýlů bílých roje… A boloňský psíček štěká udiven na jakéhosi páva…“

A jak správně utušil básník, že minulé věky daly hrám těm nejen dekoraci, nýbrž i duši… nebo lépe zimomřivý stesk za ní, odlétlou snad na vždy!

„Velké mříže, z tisu ploty, erby nikdy zlacené již, sfingy houštím prosvítají… V skřipotu se brány otvírají. S ospalými kaskádami, s tritony též ospalými rokoko pod prachem, vizte, milé… Vídeň Caneletta ze sedmnáct set šedesáte…“

Ne, nikoliv: poslední slova mýlí se poněkud; dále v minulost třeba, alespoň sto, sto dvacet, sto čtyřicet let ještě proti proudu, v období baroka a protireformace. Tehdy, ano tehdy žila zde veliká skutečnost, byť ne zrozená na tomto místě, byť odražená sem jako paprsek z rodinného ohniska španělského – ale žila, žehla, plála, tvořila i ničila, hnětla svět ke své podobě; byla to skutečnost v plném smyslu svého kořenného významu, cosi opravdu skutého ze žhavého železa na kovadlině přítomnosti, z hrůzy a tlaku chvíle, perlíkem síly a odvahy, nikdy neslábnoucích, nikdy nezoufajících, vychovaných a řízených nejpřísnější kázní. Ještě dnes, kdykoli a kdekoli zde bědnou strakatinou nalíčené malosti, svírající tě odevšad a dusící tě, probije se hudebně světelný paprsek síly a krásy, kdekoli na tomto výstavišti divadelních rekvisit zastaví si tě opravdová velikost nebo opravdová gracie, jest to vždycky něco, co nese na čele pečeť oné doby, budiž to kupole Fischera z Erlachu, fasáda Martinelliho, gloriet Hohenbergův, soudila dívka na svých dlouhých procházkách městem, kde všude padala jí na nervy a bouřila je odporem povýšenecká banálnost duté a pusté, lžinádherné architektury z Ringstrasse.

A jako doma v Čechách, rozpřádala Šimonka svou zkušenost v paralelu obdobnostnou, žije se stínem jiné veliké mrtvé skutečnosti život jinak stínový a loutkový, ale také stínový a loutkový, jako tam lapá se dávno zaniklá ozvěna bouřky dávno doznělé a zapadlé na vždy za obzor, tak i zde žije všecko s tváří obrácenou v minulost, v póse kohosi zahleděného do tmy za blesky zhaslými před staletími: tu i tam mátožná snivost, retrospektiva, antikvaření, strojová nápodoba čehosi, co uniklo, zatím co ohnivá duše světová na svých dnešních křídlech větrných sechvěla se na jiné místo zemské, bez vzpomínek a tradic, a vybouřila dotykem svým ze země horké prameny vůle, síly a činů, vysoko tryskající a zalévající zpěněnými vlnami všecko kolem sebe. Duch přešel tu i tam, a země, před chvílí ještě jeho ozvěnné jeviště, jest dnes zase zemí, to jest hroudou a blátem, které nechtějí býti ničím více než pokojným a zapomínaným hrobem přítomné malosti a slabosti.

Slavná minulost, zdálo se jí, dodoutnávala zde všude pod zrádným popelem posledního šedivého matného věku; často, myslila, stačil by prudší krok, hlouběji se bořící, aby se spálila pata, tvá o její poslední žhavý uhlík.

Její styky s několika vyššími úředníky umožnily jí, proběhnouti plaše některými částmi hradu, zejména jeho sbírkami soukromými, veřejnosti jinak uzavřenými, zvichřiti prach několika paláců i letohrádků, náležejících členům panovnického domu, rozhlaholiti ozvěnné klenby soumračných podjezdů zřídka otvíraných, zbrázditi svým lehynkým štíhlým podpatkem zvlhlý písek architekturných zahrad o krásných, dokonale vypočtených prospektech, nepřístupných jinak občanům.

A všude cítila se naráz vyňatou z přítomnosti a jejího toku a zanesenou jakoby na ostrov, zapomenutý zde minulými věky a věznící jakýsi silný život dávno doznělý v nejčistší nejprůhlednější rakvi: bylo by nutno, míti jen jemnější sluch, zdálo se jí, abys rozezvučel si jeho tehdejší výchvěje, jež zatím vpily se v suchá resonanční dřeva starých vzácných nábytků, jemnější zrak, abys utušil jeho záři, pohlcenou zamženou hladinou dlouhých úzkých zrcadel meziokenních.

Pochopila: čas se zde zachytil, stanul a neodtékal. Bylo to kus Španělska ve středu Evropy a kus Španělska šestnáctého a sedmnáctého věku, kdy zasnoubil se v něm sen a čin tak důvěrně jako jen v nejvyšších chvílích dějinných.

Kde na světě jest výhodnější hledisko, odkud možno patřiti v minulost [cenzurní zásah] Kde místo, odkud možno viděti více a správněji než odtud? Zde jedinečná hvězdárna duchových nebes, s níž možno postihnouti i zapadlá tělesa, alespoň odrazem jejich světel na oběžnicích jiných! Odtud možno dopočítati se toho, čeho oko posud nevidí, a přinutiti tak tmu a prázdno, aby, vydaly, co vězní!

Vášnivá touha, porozuměti, proč žhavý paprsek španělský, odrazivší se sem, měl ještě tolik síly, [cenzurní zásah] ji posedala. Chtěla pochopiti výbojnost této síly, jejíž zdroj musil býti duchový jako u každé opravdové energie: dávno odvykla si věřiti v náhody v převahu hmotnosti a jiné oslí můstky. Věděla, že [cenzurní zásah] byla síla duchová, která ukula zbraň lepší, účinnější a účelnější než byla, zbraň její; že to byla silnější vůle, která střetla se s vůlí slabší.

Obrátila se na dvorního radu Hopfnera se žádostí, aby jí poradil historická díla, z nichž mohla by poučiti se o této době.

Kteréhosi dne přinesl jí balíček knih. Byly to německé překlady děl Ignáce z Loyoly a Teresy, de Jesus; i je měl ve své knihovně tento dokonalý dilettante, který hrál si vším a nemiloval ničeho kromě této hry a nenenáviděl ničeho kromě nudy, kterou konec konců tato hra přece plodila.

„Čti to zde pozorně,“ pravil, napodobuje suchým hlasem mentora, a vyňal zároveň z obalu dlouhou útlou rukou, jakou mívají jen lidé staré rasy, knihy vázané v karakteristických vazbách milovnických a stavě je na stůl pečlivě jako bibeloty; „čti jen pečlivě, co jsem ti zde přinesl a umíš-li čísti, vyčteš z toho více než ze sta historických foliantů, knih i časopisů.“

A po přestávce, když ještě jednou pohnul na desce svým milovaným majetkem ne z nutnosti, nýbrž z touhy, dotknouti se ho ještě jednou:

„Ti zde byli učitelé těch, kdož vás přemohli. Přečteš-li tyto knížky s pochopením, porozumíš, že to byly duše z ocele, jedineční vojáci, stratégové dalekých cílů; vedle nich vaši Komenští a Skálové ze Zhoře jsou jen elegikové a učenci.“

„Jak to: vaši Komenští a Skálové?“ otázala se hrdě dívka, zdvihnuvši hlavu od knih a zabodávajíc se zrakem do tváře úředníkovy, čistě po anglicku vyholené na bradě i na hořejším rtu a pouze po stranách zarostlé krátkými licousy.

„Ach tak,“ opravil se se shovívavým úsměvem platícím vášnivosti dívčině, která se mu zdála nevkusná, „člověk zapomíná zde velmi snadno, že se narodil také v Čechách. Chceš-li mermomocí,“ dodal, podávaje jí ruku na rozchodnou, „tedy naši Komenští a Skálové.“

Šimonka začetla se s velikou horlivostí i pozorností do knih radových. Ještě před několika dny byla by nevěřila, že jest možné, aby ji náboženské a mystické traktáty cizích lidí, dávno zetlelých v daleké cizí zemi, zajímaly více než nejmódnější četba. Ale bylo tomu tak proti vší pravděpodobnosti, a ráz těchto duchů, stravující vnitřní žár, úplné vnitřní oddání se velikému ideálu při naprostém vnějškovém chladu a stoické sebevládě a sebekázni, strhoval ji jako cosi, co chápala a s čím byla vnitřně spřízněna přes všecky rozdíly v obsahu víry a přesvědčení.

Porozuměla, jaký veliký a smělý byl zde podniknut pokus, překonati přírodu a stylisovati ji, přetvořiti ji cele v umělé dílo vůle a záměru.

Všechny pudy přírodní, všechno citově rozměklé a pohodlné, všechno náladové a chvilkové, všecko pouhé chtění osobní musí býti stráveno, sežehnuto, přetaveno v mohutnou vůli nadosobní. Člověk musí odumříti veškeré živočišnosti, všemu přirozeně slabošskému, lidsky sentimentálnému a přetaviti se, překouti se cele v ducha, v nástroj k účelu nadosobnímu a nadpřírodnímu.

Odvrhni od sebe všecko zbytečné, všecku přítěž, celou svou osobu a soustřeď se ve svou bytost, v samo gesto duchové síly a vůle! Osekej se jako strom před jarem ode všech zbytečných větví a prutů, abys šlehl tím mocněji jediným zhuštěným výtryskem, jediným kolmým paprskem k nebesům!

Rozuměla, doporučovala-li Terezie v ‚Cestě dokonalosti‘ svým sestrám jako radu nejnaléhavější, ‚zbaviti se každého sluhy i sebe samých‘; rozuměla, přikazoval-li Ignac bratřím, aby nechali se všude vésti a dovolovali představeným svým nakládati sebou jakkoli chtějí, nejinak než jakoby byli mrtvola, která neklade odporu.

Ničeho velikého na zemi, soudila dívka, není možno dosíci bez sebezapření; a k sebezapření nutno dovychovávati se neustálou sebekázní a počíti při tom ovšem od věcí nejmenších a všedních.

‚Tohoto odosobení dostoupí se pozvolna,‘ četla Šimonka v Terezii, ‚nebudeme-li míti své vůle a svých choutek ani ve věcech nejmenších, až takto poddá se úplně tělo duchu.‘

Jaká jedinečná škola vůle byly tyto knihy! Jaký brevíř duchovému vojáku, jehož osobnost jest právě v tom, nemíti v sobě již nic osobního, sobeckého, soukromého!

Na jedné straně učila tato díla nejbystřejšímu umění duševní analysy, ostrovidnému sebepozorování a seberozboru, na druhé straně však a zároveň železnému dílu nekonečného, nikdy neumdlévajícího sebepřemáhání, sebepřekonávání; v součinnosti a v sloučení obojího děje jednou osobou jest teprve jedinečnost metody těchto rukovětí!

Dnešní moderní člověk, chápala příliš jasně dívka, zná jen hořkou rozkoš duševního rozboru a provozuje ji s perversním flagelantstvím jako vlastní rodné umění slabosti a nemohoucnosti. Člověk minulosti, člověk celé a harmonické kultury staré, člověk středověký, člověk barbarský, znal poslušnost, sebekázeň, sebepřemáhání a sebeobětování, ale činil to všecko slepě, bez sebeuvědomění, nepoučeně, netuše kouzelného bohatství vnitřních světů, jichž se vzdává a které přináší žertvou! Ale sevříti obojí, rozrůstající se prut v jediné pěsti, svésti dvojí, protivný si proud v jediné řečiště síly, znásilňovati vzpírající se, vštěpovati a očkovati cit na vůli a vůli na cit, zažehovati jeden pól na druhém a vybíjeti tak z nich všecku jejich popularitu – jaký sen jedinečné pýchy a hrdosti lidské! A jak chápala dívka, že jest možno dostoupiti ho jedině za cenu krajní pokory osobní!

‚Ukazuje-li mi ďábel na spravedlnost,‘ četla v Ignaci, ‚odpovím ihned: milost, a když on milost, já naopak: spravedlnost.“

Byl to netuchnoucí odpor a odboj proti přirozeným pudům a sklonům lidským, urputný, vytrvalý boj s přírodou, aby dala podmaniti se umění, stylu, vůli. Sebepřekonávání bylo zde vypěstěno vědomou metodou a účelnou soustavností ve veliký tvůrčí klad duševní. Čin temenil se z dvojklannosti lidské přirozenosti; mezi skepsí a entusiasmem, logikou i obrazností, rozkoší i askésí, krátkozrakostí i dalekozrakostí komihala se lidská vůle, odluzujíc tajemství úspěchu všemu, čeho se dotkla, užívajíc každého stavu i každé nálady duševní za spojence nebo spojenkyni a pružníc tak a sílíc jako nikdy před tím. Základ k modernímu člověku budoucnosti, cítila několikráte mimoděk dívka, byl položen zde: zde rodí se člověk ocelových svalů, složitý i hybný, nesetrvávající v jedné poloze, neulpívající na ničem, čeho již dosáhl, odmršťující se od každé překážky, od každého nebezpečí a vyrovnávající se s nimi svou pružností, člověk, jenž tuhou disciplinou zorganisoval svůj vnitřní svět a sklad sil a živlů ustavujících jej přesněji a temněji než jest zorganisován svět vnějškový.

Touha, změřiti touto měrou tehdejší svět český, přivedla Šimonku k tomu, že četla soustavně Komenského spisy i spisky rázu rozjímavého a náboženského: Truchlivého, O sirobě, Labyrint světa a ráj srdce, Hlubinu bezpečnosti, Kšaft umírající matky Jednoty bratrské, Smutný hlas zaplašeného hněvem božím pastýře k rozplašenému, hynoucímu stádu, Unum necessarium. Četla a stále zněla jí v sluch táž melodie kvietistická, stálý útěk ze života a stálé odevzdávání se ve vůli boží; stále tyčil se před ní týž zhroucený postoj kohosi unaveného a zhnuseného během světovým a toužícího, spočinouti, ach, spočinouti v čemsi bezpečném a pokojném, mimo všecku změnu, všechen pohyb, všechen vír a všechno kolotání. Stále zněla jí odevšad táž jediná žalobná struna, kterou znala tak dobře, neboť odpovídalo na ni se spoluvinnickou pohotovostí odedávna její nitro: struna trpnosti, elegičnosti, osudovosti a zároveň idyllického utopismu, touhy kamsi mimo prostor a čas. Ne boj se světem, ale útěk z něho; ne přemáhání ho jeho vlastními zbraněmi, nýbrž radikální popírání ho nebo naprosté odvrácení se od něho: ano, rozuměla příliš dobře, [cenzurní zásah]

A tento stařec, sedící v koženém křesle kdesi v netopené studené komůrce v cizině, daleko od vlasti, chýlící unavenou hlavu psaneckou nad své folianty a tkající neúmorně sny nové, mnohem smělejší a vzdušnější – sny světového míru, sny pansofie, sny celého lidství usmířeného a oblaženého křesťanskou moudrostí vlastního kvietistického pojetí – když byly zpřetrhány osnovy jeho snů starších, mnohem krotších a bližších skutečnosti – jaký typický jest to Čech, pravý představitel svého národa! Tento trosečník, vržený na pustý cizí břeh nejstrašnější bouří, která kdy posud rozpoutala se nad jeho zemí, lkající ozdobnými, obšírnými a symetrickými periodami, jakoby kružidlem odměřenými, nad zkázou víry i vlasti, skládající dobře vypulérované řečnické úlohy na náměty nejpalčivější a nejmučivější – jaký Čech, jaký typický Čech! Bylo kdy většího estéta v této zemi? Rozpadl se v ní někdy někomu více sen a čin, život a bůh, než jemu? Noli turbare circulos meos! Vari, živote! Odstup a neobtěžuj! Dech tvůj páchne cibulí jako dech sprostého žoldáka! A noha tvá mohla by snadno rozrušiti nejharmoničtější soustavu kruhovou, jíž jsem se posud dopočítal, domyslil, dosnil! A ne-li ona, mé periody vzaly by přítomností tvou najisto úhony nebo dokonce poruchy!

Nebylo pochyby: proti španělským organisatorům, vyzkoušeným ve všech polohách životních, počítajícím se všemi jeho záludami a kořistícím z nich, stáli ušlechtilí domácí rétorové, jimž záleželo hlavně na tom, nerozrušiti si svou tógu, upravenou pro divadelní představení, a zahráti akademicky dokonale svou úlohu, napsanou abstraktně pro jakési jeviště budoucnosti.

Kdežto žhavé jiskry zasršely občas z vět Ignacových a Teresiiných, zdánlivě zcela suchých a střízlivých, jako by ocel na křemen narazila, pršela z obšírných, škrobených a zdobně zvarhánkovaných souvětí českého arciučitele na dívku studenou mlhou jen zbožná nuda.

A přece! Jak krátkého dechu byla její vzpoura proti dědictví oteckému! Jak záhy vyčítala si rouhačství, třebas věděla, že kriticism její jest oprávněný a má zdravé jádro! Jak blízka byla jí přes všecko tato sirá, žalobně monotonní píseň, vylévající se rétorickou vlnou z tohoto člověka, raněného žízní klidu, pokoje, idyllika, ven a ven, laskavého šlechtitele a pěstitele nových a nových generací lidských snů a utopií!

Nebyl z tohoto světa – ano – a toužil ve svět jiný – ano.

Ale což byla, konec konců, ona z něho? Šimonka Vintířová? Což nebyla i ona stejně trpná, stejně pokorná a bezradná před životem, stejně neschopná a neuzpůsobená k němu?

Nenarodila se i ona s týmž dědičným národním hříchem snu pro sen, s rasovou kletbou smyslu pro ušlechtilou resignaci a ušlechtilejší ještě umírání? Nebyla i ona vlastní dcerou národa, který pochopil jako žádný druhý slova absolutního křesťanství o „království, které není z tohoto světa“?

Čeho dovedla dobýti si na životě? Několikerého nedorozumění a jednoho velkého zklamání, po němž, žel, nezemřela. Ani smrti ne – jen zranění. A všecko, co bude míti nyní, co ji čeká po sňatku s ředitelem Malovcem, jest jen pokořující odstupné za to, že vzdala se boje; [cenzurní zásah]

Zaťala zuby ve spodní ret, až jej zakrvavila.

Nebylo jí nyní možné, setrvati ve svém pokoji nebo choditi do galerií, výstav, divadel, koncertů; zdálo se jí, že všecko umění má jen účelem udržovati status quo, a to bylo jí hříšné, urážlivé, pokořující.

Bylo jí potřebou nyní, vycházeti na daleké procházky, ale ne do krásných, krajinně zajímavých partií horského okolí vídeňského, po stezkách vyšlapaných labužníky dojmů přírodních, rozptylujících nudu i hoře lidské, nýbrž do pustých plání severovýchodních, jež svou klidnou monotonností soustřeďovaly ji v nitro a je v hluchý bod němého temného žalu. A večer vycházela nyní často do širokých tříd, metených mrazivým vichrem listopadovým nebo prosincovým nebo zalitých studenou sychravou mlhou, kterou probíjely se úsilně plameny plynové nebo proudy světla elektrického a z níž nořili se a do níž zapadali lidé hluše jako stíny sunoucí se za jakýmisi pravými bytostmi, uniknuvšími ve tmu a prázdno.

‚Ano, ti Španělé,‘ přemítala často v pusté unavené hlavě. Jak ti vykonali sami všecko, čeho bylo třeba, neponechávající nic na práci svému bohu – jakoby věděli nebo tušili, že jest to firma poněkud nespolehlivá. Kdežto naši Komenští? Všecko skládali na boha, aby mohli sami – složiti ruce v klín nebo lépe: na papír a popisovati jej svými nekonečnými slovnými fioriturami!

Na těchto dlouhých samotářských procházkách, vteřinu po vteřině skoro, jasnilo se jí, jak všecko v životě spolu souvisí; jak život jest jeden i přes propast věků a dálav; jak není v něm mezer ni trhlin, dneška ni včerejška; jak všecko zdánlivě mrtvé a pohřbené žije v pravdě neustále a žije v tuto chvíli stejně horečně, jako dítě dnes ráno zrozené nebo slunce dnes v poledne rozkvetlé: neboť dítě, jež zrodilo se dnešního jitra, není než stařec zkosený včerejším večerem, a slunce, rozesmávší dnes v poledne nebe i zemi, jen hvězda utonulá ve včerejší noci.

[cenzurní zásah]

Pochopila, jak dnešní její hoře bylo podmíněno lidmi dávno zetlelými i porozuměla, jak všecko utrpení tělesné i duchové plyne z minulosti jako čas z jedné společné rány a poplyne v budoucnost jako on, nepřetržitě, neustále, bez oddechu a zadřímnutí, pokud nebude vykoupeno skutečností mnohem, mnohem skutečnější než všecka dnešní prolhaná a proradná lžiskutečnost, pravdou velikého, silného a spravedlivého národa, synovského k Bohu a bratrského k sobě. Tehdy stane čas i slunce, měřící jej, snila horečně, v půli své dráhy denní, neboť úkol jeho bude skončen; nebude již času, nebude již viny, nebude nutnosti, smiřovati a vykupovati –

‚Ó vykupovati čas a jeho bídu, není jiného úkolu člověku, jenž chce býti spolutvůrcem, spolupracovníkem svého Boha,‘ opakovala si blouznivě se zrakem rozhořelým vnitřním žárem, zakotvujíc své oči v nejtemnějších koutech ulic, v nichž choulila se v hadrech bída, utrpení mravní i hmotné, nebo na křižovatkách, kde vřela a šuměla v padělaném lesku a ve vylhané nádheře smutná otrávená rozkoš velkoměstského hříchu; a vrhnuvši posunem nerozváženým a nepromyšleným, inspirovaným úplně jen chvílí a její hrůzou, posunem osvobodivým, jenž byl jí nutností, neměla-li se zalknouti, všecky své peníze a někdy i šperky do rukou udivených žebráků nebo nevěstek, prchala kyjapně odtud, jakoby se byla dopustila zločinu.

A přišedši domů a uzavřevši se ve svém pokoji, v němž úmyslně nerozžehla světla, naslouchala celé hodiny do tmy. Slyšela, jak dme se tam, slyšela, jak vře tam nevykoupená řeka času a viny. A jak přistupovala občas k oknu, zdálo se jí, že ohromná zmítá se a kypí před ní, na dosah zraku i ruky, od země k nebesům, rvouc všecko ve svůj vír: ulici před ní, celé město, massy budov i lidí, dům její, ano i ji samu.

A smích, pekelný chechtot slyšela v těch chvílích, jak zdvíhá se z jejích vln:

‚Jak jsi směšná, jak bezmezně směšná se svými almužnami, diktovanými patrně estetickými dojmy, jimž jsi posud nepřivykla: jakýmsi novým impressionem hadrů v plynovém clair-obscuru nebo zsinalým odstínem hrubě nalíčených tváří ve výbojných proudech elektrického světla vrhaného s veliké výšky! Což myslíš opravdu, že jsi mne zdolala slinou svých několika zlaťáků nebo bankovek, vržených na mne, jakobych byla člověk a měla někde tvář? Nechápeš, že jsi rozmnožila svou směšnou almužnou jen moji sílu – neboť z toho, co jsi dala, vzklíčí nový hřích, nová vina, nová neřest!‘

A když pozdě v noci, unavena dlouhým pláčem nad bídou světa a bezmocností lidskou, uléhala na lože a skládala své unavené ruce na pokrývku podél trupu, cloumala jí ještě s posledními vzlyky celá bezradnost opuštěného člověka, celá zbytečnost a neužitečnost osamoceného jedince, který nedovede při nejlepší vůli nic jiného a nic víc, než bezděky stupňovati zmatek celku.

Dívce, potácející se takto v horečných snech, neustále vzrušované a drážděné vším a všemi, zmítající se stále mezi krajní exaltací a krajní skepsí přiblížil se leden a s ním i den jejího sňatku, aniž věděla jak: stanul před ní v nejbližší blízkosti jako zalhávaný věřitel před dlužníkem a poděsil ji svou přísnou šedou tváří, neosobní a bezvýraznou jako potištěná stránka některého zákoníka, z níž dýchal na ni mráz a led.

Šimonku navštěvoval sice ve Vídni občas ředitel Malovec – dívka prohovořila s ním nejeden kalný den zimní – a uváděl se jí i jinak v pamět častými listy, na něž snoubenka jeho zdvořile a přesně odpovídala, ale všecko to konala jakoby ve snech, jakoby nevěřila v opravdovou skutečnost svých činů, ano chvílemi ani své osoby.

Měla minuty, kdy všecko kolem ní zdálo se jí přeludem a celé její položení dnešní čímsi nepravděpodobným, a jiné, kdy zmocňovala se jí, jindy tak vážné a opravdové, jakási pošetilá lehkomyslnost, která připouštěla každou nemožnost, hrála si každou absurdností; jakoby duševní dědictví po otci, zveličené a přehnané, hlásilo se v ní v takových hodinách.

Přistihla se několikráte při tom, jak zaháněla těžké myšlenky a dumy potřesem své černé hlavy a slovy: ‚Bah, dva týdny ještě! Co všecko může se ještě do té doby přihoditi! Já mohu zemříti, on může zemříti, celé město může se sesouti nebo vyhořeti!‘ A jindy: ‚Ostatně zastřeliti mohu se vždycky!‘

A tak zírala nyní zrakem vytřeštěným, o srdci náhle pokleslém, zbabělá a malodušná ve tvář řediteli Malovci, když přijel v polovici ledna do Vídně, aby zde již zůstal a za týden dal oddati se s dívkou.

Jakoby kat vstoupil do pokoje, bylo jí první vteřinu; hrdlo se jí zadrhlo a první pudový posun její byl, vrhnouti se mu k nohám a prositi jej o odklad.

Teprve pozornější pohled ve tvář starého muže, otevřenou, čestnou, ale i podivně opravdovou, prohublou a zastřenou jakousi novou bolestí a jakýmsi novým hořem, jichž neznala posud u něho, vzpamatoval ji.

„Ne, nemůžeš mu odříci,“ prošlo jí spíše srdcem než hlavou, jakmile začetla se poněkud do těžkého písma, vrytého v tento obličej, jejž – tak zazdálo se jí nyní – jakoby bylo ožehlo za několik posledních týdnů, kdy ho neviděla, jiné jakési slunce a ošlehal jiný jakýsi mráz než ostatní smrtelníky.

‚Zabila bys jej,‘ rozbřesklo se jí náhlým světlem v temném zmučeném nitru, ‚a předjala bys tím jinou jeho smrt; tato hlava nese na sobě již její tajemnou pečeť. A máš právo, chovati se takto k čestnému příteli, který podal ti rámě ve zlých chvílích, kdy bořila se země pod tebou a celý svět tvůj chvěl se a kácel sej v základech?‘

Pevná, přímá čestnost a rozhodná celost, základní akkord, na nějž byla laděna její bytost, povstal v ní na ráz, vztyčil se z rozpuklé půdy jako hrdé nosné sloupoví, zpodpíral všecko, co se kolísalo.

Podala řediteli ruku jako muži-příteli, otevřené, bez zálud a klamů, a on stiskl ji silně, až ji zabolela.

A dala dovésti se k oltáři a odvésti se od něho poloneživá, k smrti vyčerpaná, ale hrdá, vzpřímená, s lící zkamenělou, o rtech neprodyšně zaťatých, jak dovede zatíti je jen pyšné zoufalství, které by spíše zabilo svého nositele, než dovolilo mu, aby jím vzkřikl nebo zalkal.

Teprve když přijela se svým mužem od krátké snídaně, podané jen nejbližším přátelům v hotelu, do svého bytu nově zařízeného, do něhož posud nevkročila, když vešla do svého nového pokoje, který ji sevřel tvrdým zpytavým vzhledem střízlivé cizoty jakoby mrazivým dechem, vystřízlivěla na ráz ze svého opojení ďábelskou hrdostí, pásavší ji jako krunýřem po celý obřad a všecko, co těsně jej předcházelo i po něm následovalo.

Její napětí rázem povolilo a ona klesla, jakoby jí nohy podťal, na pohovku; a zaryvši tvář v prachovou podušku, rozvzlykala se křečovitými stony, lámajícími její slabé zmučené tělo.

Po chvíli vstala jakoby puzena jakýmsi vnuknutím, uzavřela se na klíč a spustila žaluzie v oknech, vedoucích na hlučnou úzkou ulici. Nesnesitelný byl jí v tu chvíli kalný bouřlivý vír velkoměstský, stříkající svou pěnou až do jejího vysokého patra; nesnesitelnější ještě chladný rozkladný proud světla, linoucí se do jejího nového domova s jakousi urážlivou vtíravostí jako svědek jejího vnitřního pokoření. ‚Proč se mu uhýbám?‘ prošlo jí otupělým mozkem, ‚bojím se, že poskvrní on mne nebo já jej?‘

A rázem znova celá bída její, které si posud neuvědomila plně, vehnala se do ní jako kalná záplava, zvířených vod, rvouc všecko, porážejíc všecko, co, zdálo se ještě před chvílí, stojí pevně, na vždy vztyčeno a zakořeněno v její bytosti.

Jakoby šupiny spadly jí náhle s očí a ona spatřila se bídnou, zahanbenou, ničemnou nad všecko pomyšlení; poloklečíc pololežíc sténala na koberci, odpuzujíc od sebe vší silou výsměšně klidný fantom Franka Lamberka, stanuvšího nad ní po prvé po několika měsících s takovou určitostí.

‚Ano, já dokonala dnes jeho dílo, jeho zločin – já teprve a dnes. Až do této chvíle byl stále jen pokusem; teprve já dnes svým sňatkem proměnila jsem jej v cosi dovršeného, neodčinitelného. Jsem jeho spoluvinnicí a spoluvinnicí snad o větší části viny.‘

A po přestávce, o zornicích rozevřených ve tmu a uvědomujících si celou propast její hrůzy, zachvívajíc se suchým ohněm zimničným:

‚A tak já, která chtěla jsem mu stůj co stůj uniknouti, sepiala jsem se s ním novým řetězem, těžším a strašnějším nad všecky ostatní: jsem jeho spoluvinnicí. Pojí nás jeden zločin a zažíhá kolem nás jedno peklo, položené trestem na něj.‘

II.

Frank Lamberk pobyl v Berlíně jen něco málo dní, které prožil v tupém zmámení smyslův i rozumu, užaslý, vytřeštěný svým duchovým zrakem ve ve tmu tak náhle jej zavalivší.

Bylo mu první dni, jakoby půda, na níž posud stál a nad niž nedovedl představiti si nic spolehlivějšího, náhle pod ním povolila a zbortila se pod jeho nohama a kácela všecko, co, zdálo se mu před vteřinou ještě, jest jistota a stálost sama. Klesající otec jakoby strhl s sebou ve svém pádu celou jasnou harmonickou sféru nebeskou, již jakoby byl nesl na svých atlantovských plecích; celý starý svět představ, myšlenek, citů, hodnot, soudů, propracovaný úsilnou prací let a let, ležel před Frankem v ssutinách; a kalný dýmný čmoud plazil se z ohořelých trosek a oslepoval mu oko i ztěžoval dech. O všem spíše byl by pochyboval než o otcově zkrocené síle, o jeho mravní sebekázni, vyzkoušené a vytříbené ve zkouškách nejtěžších; a hle: tyto sloupy byly zvětralé nebo puklé, neboť povolily právě nyní, kdy bylo jim vyzdvihnouti proti hořícímu západnímu nebi červánkovému architrav jeho života, v nejvyšší vzdušnou lehkost a vynésti jej ve výsostnou ušlechtilost slavného dovršeného příkladu a vzoru.

Myšlenka na otcův pád a příčiny jeho posedala Frankův zmučený mozek ve dne v noci, ryjíc v něm nejinak než horečné uspěchané rydlo umělcovo v desce leptací.

Jasné bylo mu od první vteřiny, že není-li kde viny jedinečné, není jí tuto; že zde a právě zde jest zúčastněn jako spoluvinník celý svět, jehož prvkem byl otec, celý rozumový i mravně-společenský útvar, jehož byl článkem, hercem, spolutvůrcem. Karel Lamberk do značné míry nebyl ve svém pádu, a právě v něm, než vnějším ukazatelem utajeného vnitřního stavu této mohutné složité skladby, jen symbolickým znakem a písmenem, jež bylo nutno rozluštiti, přečísti, vyčísti.

Otcem padal mu a hynul mu celý moderní svět mechanistický, celý moderní svět výbojů průmyslových i obchodních; bortila se a kácela se celá životní soustava vybudovaná na síle jako podmanitelce hmoty a kořistitelce z ní pro vezdejší blahobyt člověkův a k jeho pohodlí. Tyto všecky mocnosti, ovládající a karakterisující moderní civilisační pokrok, byly Frankovi nejen strůjkyněmi zahynutí otcova, ale i svědkyněmi, vydávajícími svědectvím strašlivé pravdě, že zahaleným jádrem jeho jsou klam a zrada, podvod a smrt.

Není možné, opakoval si neustále v nejrůznějších obměnách, aby zdravý, krásný, spravedlivý a čistý byl svět, jehož věrní a oddaní služebníci, vyznavači a spolutvůrci takto hynou a podléhají. Nedovedl představiti si přes všecko úsilí, že by otec jeho při svých vynikajících ctnostech osobních takto padl, kdyby byl sloužil stejně obětavě a vášnivě u jiného oltáře jinému božstvu. Ráz smrti jest zkušebným kamenem všeho života minulého, nejen posledního krátkého jeho údobí: ona podtrhává všecka životná díla velikou temnou čarou summovací a vypovídá konečnou hodnotu celého života, všeho jeho úsilí, vší jeho tvorby jedinou vášnivou bleskovou zkratkou ortelovou.

Vedle toho měl však chvíle, kdy chápal i spoluvinu svou na žalostném pádu a skonu otcově. Uhádl správně děj, který se odehrál v posledním životném odstavci Karla Lamberka; utušil, že otec jeho znechutil si své dílo proto, že neměl pokračovatele v něm a dědice v něm a proto že je opustil dříve, než odvolala jej smrt z něho. Zde počíná se spoluvina tvoje, pravil sám k sobě, spoluvina syna odpadlého od ideálů oteckého určení a zradivšího je.

Ale nový vnitřní hlas vstával v něm a namítal:

‚Nikoliv; byl bych vinen, kdybych byl jednal ze zlovůle, ze záští nebo z rozmaru; ale já jednal v sebezáchraně a po dlouhých a pozorných úvahách a soudech, po bolestných a mnohých zkušenostech. Rozhodná jest jediné otázka, byly-li, jsou-li ideály otcovy pravdivé, to jest odpovídá-li jim nejvyšší hodnotná skutečnost, již on jim přikládal; jsou-li v pravdě poslední velké životní klady nebo jen zakuklený klam a podvod. Na tom visí pře má s ním; to jediné může ji rozhodnout. Já soudím a věřím stále, že není v nich tohoto životného kladu; a důkazem toho jest mně i to, že dílo jeho jej zradilo a odcizilo se mu v hodině zkoušky nejtěžší, kdy domníval se, že zklamal se ve mně a že ztratil své štěstí osobní: v takových chvílích a právě v nich musí ukázati se vnitřní jádro tvé snahy životné, tvé práce životné. Práce opravdu hodnotná v takových chvílích vykupuje z hoře a trudu svého původce, zachraňuje svého otce duchového; práce opravdová, to jest dílo, to jest tvorba v duchovém smyslu slova; práce pouze hmotná, která nemá vnitřního posvěcení a vnitřní hodnoty, jež jest jediné prostředkem k ziskům a statkům vnějším, zazívá v takovou chvíli na svého rozkolísaného dělníka celou svou mrtvolnou pustotou a zbytečností a ukáže mu posavadní život jeho jako jedinou strašlivou prohru marnosti lidské. Pohled takového poznání obracívá v kámen; aby mu oklamaný ubožák unikl, vrhává se kamkoli, v každou tmu a smrt před sebou, do propasti nebo do řeky, do alkoholu nebo do bláta… Všecko jest konečně nyní lhostejné.‘

A po přestávce:

‚Proč sedlák, který ztratil ve své starobě jediného syna a dědice, nikdy si nezoufá? Proč neopouští rodný lán a práci na něm, byť i neznal rukou, jimž jej předá? Protože dílo jeho, zdánlivě všední a nepatrné, vyplňuje všecek jeho život, celou jeho bytost, tvoříc její radost i hoře, naději i utrpení; poněvadž jeho dílo jest opravdově tvůrčí, nesobecké a neosobní při užitkovosti zdánlivě výlučné, a on bezděky cítí se poddaným své tvorby, nejinak než umělec slovesný nebo hudební; a cítí se zodpovědným nejen svému dědici, ale i svému tvůrci, který jej stvořil ke své podobě a také tvůrcem, byť v menším okrsku a o slabších silách a prostředcích.‘

V takových dumách, půl očišťuje v duchu stín otcův od posledních skvrn, půl pře se s ním o jeho pojetí úkolů životných a ospravedlňuje se před ním ze svého jednání, kráčel mátožně Frank Lamberk za vozem pohřebním. Těžká kola jeho skřípěla na vlhkém písku jízdné dráhy, zaváté po stranách tlícím listím, vyraženým, rudými morovými skvrnami; studená sychravá zima vžírala se v tělo; pustě a sirobně čněly poloobnažené kostry stromové do kalného vzduchu, z něhož vynořil se občas čakanovitě některý vysoký nestvůrný pomník moderní, aby v něm zase ihned utonul.

Kněz domodlil se a velmi rychle, dříve než nadál se toho Frank, sjela těžká černá rakev kovová, spuštěna byvši po hladkém řemení obratnýma silnýma rukama zřízenců pohřebních, do zející jámy. Nahá brutálnost tohoto konečného, hmotně střízlivého děje vyrazila slzy ze suchých, horečně sežehlých očí synových. Bezúlevné štkání, dlouho potlačované, vydralo se mu z hrudi a zacloumalo jím. Jedna a snad nejkrásnější možnost životní – možnost lásky synovské a otecké, možnost spolupráce a tvorby na této svaté roli duchové a radostí, jež přináší, – ležela ztroskotána před ním, zničená na vždy, dopadnuvši právě dna průhledného mihotavého oceánu snu a nicoty, odkud bude již svítiti v jeho mysl jen její fantom lítostně vyčítavou krásou vší neodčinitelnosti.

Bylo mu, jakoby mu byl odňat úd, bez něhož nemohl žíti, a dlouhý, dlouhý ještě čas po pohřbu probouzel se ráno co ráno s mučivým vědomím přímo tělesného zmrzačení a potupení své bytosti.

Když odpotácel se posléze od hrobu, podpírán jsa starým kostnatým zvětralým Janem Bezzemkem, stanula před ním vysoká štíhlá postava ženská zřejmě cocottského zevnějšku a rázu, o tváři podivně canaille, sádrově nehybné a tučně mrtvolné, o malém, úzkém zaseknutém nosíku, podivně bezvýrazném, jaksi cele jen účelném, jakoby složeném pouze ze dvou trubic nutných k dýchání. Byla doprovázena nevysokým mužíkem italského rázu a olivové pleti o mohutném černém kníru, vzezřením typického příživníka a ochránce nevěstek nebo falešného hráče z podezřelých heren, patrně svého nejnovějšího milence, který poodstoupil stranou, když jeho dáma přiblížila se k mladému inženýru, podávajíc mu dlouhou úzkou ruku v jemné černé rukavičce a pravíc:

„Fanchetta Meyerová, ne sice legálně, ale ve skutečnosti žena vašeho nebožtíka pana otce. Přijměte mou upřímnou soustrast. I já ztrácím v zesnulém mnoho; proto cítím s vámi.“

Frank probral se z mrákot svého zoufalství a první pudový pohyb jeho byl štítivý odpor z nabízené pravice a pronášené soustrasti.

Ale na ráz šlehla mu hlavou vzpomínka na Šimonku a Kornelii a odsoudila jej bleskovým osvětlením hrůzné skutečnosti:

‚Máš právo pohrdati jí? Máš vnitřní právo, povyšovati se nad tuto nevěstku? Pochybuji. Oba jste vrazi; ona vraždila, ale i ty jsi vraždil; a ona dojde asi v den soudu spíše odpuštění než ty. Neboť ona vraždila snad jen ze zvyku, ze řemesla, z nemyslivosti, z povolání, kdežto ty vraždil jsi úmyslně a úkladně ze samopašné zpupnosti svého zdivočilého srdce a pro jeho rozkošnické opojení.“

A schýliv hlavu jako kajicník přijal němě jako pokořující, ale zasloužený trest podávanou ruku a pokusil se dokonce, stisknouti ji, aby dal se pak odvésti starým sluhou oteckým ke kočáru, který je oba unášel hlučnými třídami bouřícího veleměsta na Lipskou ulici do hôtelu Frankova.

Tupým uchem a bezozvěnným srdcem naslouchal mladý inženýr bušícím kladivům a sténajícím pístům této ohromné dílny tovární, jak oživovaly ze zvukových narážek a nápovědí v jeho obraznosti; co stříkalo z tohoto dunivého příboje, rostoucího z jeho zkušenostních vzpomínek a valícího se na něho jako bouře, byly jen blátivé krůpěje smíšené s krví a slzami milionů a milionův obětí lidských. Viděl před svým duchovým zrakem jen rozdrcená těla a vyssáté mozky, vrhané na dno strašlivé stoupy, kde byly drceny a rozemílány v jakousi řídkou kašovitou hmotu, aby z ní byly vyfukovány jakýmsi zlotřile hravým démonem do vzduchu jako teplé a pestré duhové bubliny mýdlové – přeludy slávy a cti, kejklířský klam proradných illusí a chimér – za nimiž hnaly se, pro něž předbíhaly se, porážely se a pobíjely se v pokořujícím zápolení tisíce a tisíce jiných pošetilců a marnivců.

‚Ne, nepůjdu touto cestou,‘ mumlal k sobě mladý muž, ‚jest zbrocena krví i obětí i strůjců a tvůrců svých a vede k zahynutí.‘ Všecky zrychlené dopravní prostředky moderní vozí po ní jen Smrt, to proto, že všecek pokrok hmotný, pokud není dán přímo do služeb božích a nezakládá přímo a vědomě království božího na zemi, upevňuje jen vládu ďáblovu nad dušemi. Věda moderní stává se modloslužebnou a ďábloslužebnou od chvíle, kdy dává do rukou člověku síly, jichž nedovede on svládnouti pro svou mravní mdlobu, slabost a nevyspělost; od chvíle, kdy uvádí jej přímo v pokušení, zneužívati jich; kdy lije dalekonosná, rychlopalná děla, staví pevnostní pancéřové lodi, vymýšlí nejstrašnější třaskaviny, sváří vražedné jedy, a všecko to klade jako žertovné a zábavné hračky před pochybné nevyspělé svědomí lidské. ‚Věda, která stupňuje účinnost a působivost hmotných sil přírodních, ale nezbrojí a nezoceluje zároveň duše lidské ve vyšší mravní dokonalost a spolehlivost, jež by vyloučila veškeré zneužívání, zakládá přímo říši ďáblovu na zemi a porobuje člověka pod jeho vládu. Jest nejděsivější danajský dar, jímž bylo kdy pokoušeno lidstvo, a tisíce počestných prostoduchých vědců, kteří blouzní na katedrách před svými posluchači o la science pour la science, netuší ve své dětinné krátkozrakosti, že heslo jejich čte se v pravdě la science pour le diable.‘

Vůz stanul před hotelem Frankovým a vyrušil jej z horečných dum, které i v hoři křivily mu ret úsměškem z bezděčného illusionismu starých šedivých dětí katédrových.

Vystoupil s Bezzemkem a vešli do najatého pokoje Frankova, který zastudil svou nezabydlenou pustotou, zastrašil svou cizotou přímo jevištní, jež jako by k tobě pravila: jsi herecký stín jako jiní, jako všichni ostatní, kolik jich již zachytily, ale nezadržely mé stěny.

Všecka hrůza, všecka lítost, již procítil před hodinou mladý muž pod širým kalným nebem hřbitovním, zjitřila se v něm nyní znova, když vešel mezi jeho čtyři stěny vězeňské, které zajisté jen ze smyslu pro ironii byly tapetovány a pokryty obrazy a zrcadly.

Mladý muž rozvzlykav se náhle, vrhl se na hruď svého stařeckého průvodce, objímaje ji křečovitě rameny:

„Jste nyní jediný můj přítel v tomto cizím studeném velkoměstě a musíte dovoliti již, abych vyplakal se na vašich prsou; musíte dovoliti i, abych ohřál se na vašem těle: jste mně zde tolik jako hrouda mé rodné země.“

A tiskna žilnaté třaslavé ruce starcovy, objímaje jeho starou povolující kostru, vzpomněl si náhlým vnuknutím na pověsti o jakémsi velikém, podryvném utrpení, které, jak zaslechl povrchně v Praze v domě oteckém nedlouho před odjezdem jeho do ciziny, potkalo prý starého sluhu. A jednota vší bídy životné, vší siroby životné, která pobratřuje a spřízňuje všecky lidi, alespoň na chvíli, dříve než vyrovná je konečným vyrovnáním smrt, protekla v tu vteřinu srdcem Frankovým i starcovým a způsobila, že zachvěli se oba zároveň pod vlnou téhož větru zásvětného a sklonili se nízko k sobě až v šelestný dotyk, jako dvé metlicových stvolů sousedných na témže drnu náhrobném.

Když vyvinuli se posléze sobě z objetí, zazvonil mladý muž, kázal donésti čaje, přistavil dvě křesla ke krbu, usedl v jedno z nich a vztáhnuv ruce směrem k pustému nezažehnutému ohništi, vyzval starce, aby složil se v druhé:

‚Posaďte se, prosím, také; popijeme spolu čaje a budeme vyprávěti si pověsti zmařených životů v cizím studeném městě u dohaslého nebo nezažehnutého krbu, jako doma u nás na vsi šťastnější krajané sesedají se v zimě kolem žhavé pece, ošlehující jejich zdravé tváře svými brunátnými plameny, a povídají si povídky a pohádky své blaživé víry. Bude to naše tryzna za mrtvého otce.“

Po nedlouhé době, po několika laskavých otázkách Frankových, z nichž vyčetl stařec opravdovou účast a opravdovou lásku, rozhovořil se Jan Bezzemek, o jehož osudech životných nevěděl do nedávna mladý muž skoro nic. Nyní teprve porozuměl, že stařec byl spolužákem a druhem otcovým z dětství, že rod jeho seděl v téže vsi, kde žil a umíral rod otcův i Frankův, že již předkové Bezzemkovi byli půl sluhy, půl důvěrníky předchozích pánů na rodném velkostatku Frankově v Podkrkonoší, pronajatém nyní židovskému nájemci.

Stařec vykládal mírným stejnotvárně melodickým hlasem, v němž jakoby roztálo a z něhož jakoby zasmálo se občas stříbrným timbrem něco z pohaslé záře jeho vybledlých čekankových zraků, o předcích a příbuzných Frankových, pokud se na ně pamatoval nebo o nich slýchal; tak zvláště o jeho dědu a jeho strýci, Kašparu Lamberkovi, vysokém důstojníku štábním, který v padesátém roce svého věku zavrhl opojný šum vídeňské společnosti, odmítl svody blízké neobyčejné kariéry vojenské, aby zahrabal se za živa na vsi, jak zněl alespoň přísný odsudek otce Frankova o jeho bratrovi.

„Byl asi pomatený nebo správněji: těžce nervově chorý a cítil se neschopným k namáhavé službě vojenské,“ prohodil Frank ke starci, rozhovořivšímu se o této podivínské postavě; takové dojmy zanechal alespoň v jeho mysli obraz strýce, před desíti lety zvěčnělého, jak mu jej kreslil někdy otec.

„Nikoliv, pane; nesoudím tak,“ odpověděl s úsměvem vzpomínkově dojatým a posvěceným starý sluha; „myslím, že byl to mudřec, opravdový mudřec a rozhodně velký dobrodinec našeho kraje. Vykonal více dobrodiní než kterýkoli pán v naší krajině po celý věk. Není u nás pamětníka podobné štědrosti a laskavé lidumilnosti. Jak ten uměl pomáhati! Tajně, aby nikdo nezvěděl, a jemně zároveň, neurážeje, neponižuje svým darem obdarovaného. U něho opravdu pravice nevěděla, co činí levice. U nás tkalcům nevedlo se nikdy tak dobře jako ta léta, kdy pan plukovník sídlil v zámečku čestínském.“

A po přestávce, pročísnuv si rukou bílou hustou bradu:

„A jak zvelebil naši krajinu! Zahradnictví, štěpařství, ovocnictví, včelařství rozuměl jako nikdo druhý a všude přiskočil radou a všude ruku přiložil. Sedlákům sám stromky vysazoval, sám rouboval, sám zraněné stromy léčil, sám přesazoval; ušlechtilé druhy ovoce, o kterých se našim lidem ani nesnilo, zavedl a udomácnil u nás. Již nyní jest viděti všude jeho požehnanou památku; není široko daleko místa, které by mělo tolik krásného stromoví, štěpného i planého, kolik naše obec a několik v nejbližším sousedství, které pojal do své péče. Za padesát let, až všecko vzroste a rozkošatí se, bude náš kout jediný park bez zdí a plotů, rozkvetlý a rozezpívaný ostrov vůně a stínu prostřed holých lad a plání okolních.“

„A jaký byl moudrý a spravedlivý! Sedláci na míli z okolí docházeli k němu o radu i v rodinných věcech; a nebylo nikoho, komu by byl nezachránil ze statku i duše nejvíce, kolik se jen zachrániti dalo. Kolik rozvrácených rodin ozdravil! Kolik zpustlíků napravil, a všecko dobrým laskavým slovem a příkladem, hlavně příkladem; žilť zvěčnělý pan plukovník jako světec, skromně jako mnich, spokojený stravou, kterou si sám upravil. Již pohled jeho vzpružoval nalomeného člověka; linula se z něho zvláštní záře, která se rozlévala zrovna po tobě zhrouceném a poraženém, jako světlo slunečné rozbřeskuje se z jara po pustém ještě zoraništi, a zdála se zvonit jako skřivan do modrého božího vzduchu: Vzhůru! Oči vzhůru, hlavu vzhůru! Srdce i duši vzhůru! Třeba vztyčit se v celé své velkosti, v celé své důstojnosti, abys přerostl zlo a utrpení! Přeletět, přeskočit jest třeba. Vzmužit se a nad svou hlavu vyskočit! Chtít, chtít a zase chtít… Ze stisku jeho ruky jaká to vycházela obří síla a vnikala přímo v tebe. Tu jsi cítil, že krev jeho tryská mu do ruky přímo ze srdce a přelévá v tebe odtamtud se svým teplem všechnu jeho jistotu, všechnu jeho víru. Byli lidé, které stisk jeho ruky probudil k životu, lidé odsouzení již k smrti a propadlí jejím stínům a ledům; i ty rozehřál ještě, i v těch rozdmychal ještě jiskru boží.“

„Nevím, pane, jaký byl voják, ale bez odporu byl znamenitý kněz, byť bez posvěcení, celý rytíř a celý sluha boží. Jednou, nedlouho po té, když se k nám přesídlil z Vídně, řekl mně: Pravý šlechtic jest ten, kdo dává, ne ten, kdo béře; kdo slouží jiným, ne kdo dává si sloužiti jinými; kdo osvobozuje duše a vrací je jim samým, ne kdo jich ujařmuje a odvrací od jejich prazdroje. A jindy: není jiné cesty k Bohu než přes jeho tvory, než přes dílo, než přes tvorbu duší; jen ten, kdo prospívá jeho tvorům a jest jim nápomocen v jejich díle životném, v tom, jak poznati Boha v sobě a připodobniti se mu, slouží mu v duchu a v pravdě. Jen tvůrce jest opravdu šlechtic a nikdo jiný; a první a základný tvůrce na této zemi jest sedlák, neboť za zlo, za ponížení, za pokoření, za útisk dával vždycky dobro, tvorbu, chleba, podoben jsa v tom společné veliké matce naší, Zemi, která za ránu pluhem a rydlem dává zlatý smích zrnatého klasu. Každý tvůrce jest překonatel zla a sedlák jest po svaté matce, zemi, první a hlavní tvůrce: v potu tváře, v strázni a nevděku vytváří chléb tělesný, podobenství a podmínku chleba duchového.“

„A nezapomenu nikdy, pane, toho, co pronesl o poslední naší setkané, nedlouho před svou smrtí, když vrátil jsem se na chvilku ke svým do rodné obce ze svých nekonečných toulek světem. Spatřil jsem jej ve školce, kterou založil, se zahradnickým nožem v ruce, jak, přicloňuje si zrak proti prvnímu bodavému slunci jarnímu – bylo to v březnu, všecko bylo posud lysé, jen první travičky vyrážely jako zelená roztálá voda ledová a sněhová mezi starými narezlými loňskými stvoly metličnými – přehlíží tenké stromečky ovocné, splétající posud nuzně několik chatrných proutků v první náběh k chudé korunce. Zdvihl zrak od práce – vidím posud jeho pokojné, veliké, modré oči, jakoby božstva lesního nebo vodního, jak stanuly na mně, vracejíce se právě z jakýchsi dlouhých tratí vnitřních, a prostouply mne nejinak než slunce prostupuje vzduch nebo mlhu – a poznav mne konečně, podal mně pravici a pronesl se svým nevýslovně teskným úsměvem, který byl spíše ve spádu jeho hlasu než v hmotném pohybu jeho rtů: Vítejte! Kdy nasytíte se konečně toho nepokoje, jenž zmítá vámi a štve vás ze země do země? Kdy dosytíte se hmoty, jíž nemůže zpracovati a překonati duše a jejímž návalem chátrá a krsá duch? Kdy dáte jim toho, bez čeho nemůže nic ve vesmíru růsti, ani sám Bůh: vnitřního pokoje a soustředění? Co jest, co štvete tak vášnivě a zaslepeně před sebou, za čím tak halasně řítíte se příkop nepříkop, voda nevoda, plot neplot? Nevíte-liž opravdu, že vaše kořist před vámi prchající jest právě vaše vlastní smrt, a že zemřete ve chvíli, kdy se ji dotknete svým tesákem? Co platno, byť jsi celý svět získal, když na duši své újmy béřeš?“

„Myslím, že mnoho z toho, co pravil mně i jiným, zapsal do svých papírů, které odkázal vašemu zvěčnělému nyní otci. Vídal jsem dlouho do noci světlo v oknech jeho pokoje, i stín trupu jeho, schýleného nad psací stůl; a pamatuji se, že váš nebožtík pan otec odvážel si opravdu po pohřbu do města vedle knih i veliké fascikly pamětí a zápisků páně plukovníkových.“

„Pochybuji však, že jich četl,“ namítnul Frank; „neměl k tomu asi času,“ dodal po přestávce ne bez trpkosti: vzpomněl si, jak i na mnohý list svého syna, v němž se mu svěřoval s nejmučivějšími boji a pochybami svého nitra, v němž čekal od něho osvobodivé slovo, roztínající tmu jako meč bleskový, odpovídal tak, že bylo patrné, jak nedočetl listu ani do konce – tak cele žil jen svým technickým podnikům, tak cele byl zajat svou prací, jež byla mu bohem jediným a výlučným. Zde se modlil, zde vzýval, zde vzdával se své osobnosti, zde byl ochoten obětovati i jako Abraham jediného syna svého.

„A jak správně viděl do všeho, jak pravdivě předpověděl všecko, co přišlo,“ pokračoval po chvíli stařec, jehož tvář na ráz propadla se v hluboké stíny. „Jak věstil mně mou dnešní bídu, mé starobné opuštění, mou dnešní sirobu bez dítěte, které by mně zatlačilo unavené, zlomené oči! Jak správně mně dokazoval, že Vídeň bude Petrovi, synu mému, neštěstím a zahynutím! Jak naléhavě radil, abych mu nedovolil jíti tam za bludičkou zisku a blahobytu! Kolikráte opakoval mně, že rodná půda jest první a poslední vychovatelka člověkova, zhmotnělý hlas boží, zkamenělý zákon a předpis, který oživuje v každou chvíli a sám za ruku ujímá a vede člověka! Růsti a tvořiti, říkával, můžeš jen tam, kde jsi se zrodil; jen z rodné země můžeš píti síly, jichž jest ti k tomu potřebí. Všude jinde jen příživničíš a klameš bezděky sebe i jiné; všude jinde sbíráš jen odpadky s cizích stolů a dojídáš i dopíjíš se z cizích zvětralých rmutů a kalů u dna ssedlých jen dřímoty, opilství a smrti. Ale člověk a zvláště našinec, pokračoval, jest podivný pošetilec, nejžalnější stvoření pod sluncem: raději volí býti v cizině otrokem, než doma vlastníkem a množitelem; raději podělkuje, kramaří, přelstívá sebe i jiné po cizím než by rostl, vládl a tvořil po svém. Světem smí beztrestně nedlouho těkati jen opravdu silný duch a jen proto, aby i rozumem změřil a uvědomil si podvědomou pudovou moudrost a krásu lásky domovinné; ale slaboch ztrácí se při tom sobě i Bohu svému a utone jako písek v oceáně. A měl pravdu, měl pravdu,“ dodal stařec, neovládaje již svého pohnutí a zalévaje se slzami.

Když utišil se poněkud, vypravoval pak stručně dosti všední příběh zahynutí svého syna Petra, mladíka prostředně jen nadaného, slabé vůle a ješitné obraznosti, jenž zpřetrhal všecky kořeny, vížící jej k rodné líše i k rodině, uvolnil i tu slabou tradici, která spíná v Čechách přítomnost s minulostí, odpoutal se jako vzdělaný proletář kosmopolitní od každého jasného a určitého úkolu v národním díle. Ztělesnil se v něm v mnohém typický mravní osud úpadkového křídla generace z let devadesátých, jenž vyhranil se v tomto případě v hrany zvláště ostré. Odchován jsa materialisto-anarchickou literaturou překladovou, jak byla vrhána málo poučenými a nezodpovědnými překladateli v letech devadesátých v massy, studentstva a polovzdělaného dělnictva, měl záhy, pro otce, rodinu, rod, kraj i rodnou zemi jen pošklebek jako pro něco, co bylo nepokrokové a zatemnělé až do směšnosti a co bylo tedy nutno nejprve překonati, to jest v tomto případě poplvati; tuto část svého poslání naplnil rozhodně lépe než část druhou, kterou viděl v tom, osvítiti tyto ubohé zaostalce tvorbou vlastní, čímž rozuměl slepování ohlasů a ozvěn různých polobožstev i lžibožstev moderních, jak poznal je pêle-mêle ze své povrchní četby, Stirnera jako Wildea a Przybyszewského jako Hartlebena, v různé traktáty, úvahy, rozpravy a dialogy, jež podepisoval jako autor. Tato druhá složka jeho misse, jak se vyjadřoval, znudila jej záhy, snad proto, že nebudila nikde pozornosti než u několika jepic časopiseckých, posestřených touže nákazou morovou, a mladý Bezzemek ustranil se do Vídně, schýlit svou unavenou nepochopenou hlavu nad redakční stolek kteréhosi sociálně-demokratického listu česky psaného, který zaměnil brzy za přístřeší obdobného listu německy tištěného. Ale brzy zprotivila se mu všecka činnost novinářská i každá práce jiná bez rozdílu; vystoupil z redakce a potloukal se, zoufalý trosečník svého pustého znuděného nitra, ve dne po sadech a v noci po hernách a nočních kavárnách vídeňských, žmole v zahnědlých prstech věčně vyhaslý smotek doutníkový a sleduje tupým kalným zrakem pitvornou posunčinu předrážděné neřesti, roztančené před ním jako čínské stíny na pozadí napiatého plátna. ‚To jest jediné divadlo životní,‘ řekl kdysi, ‚které odpovídá mému duševnímu přesvědčení o jevovém illusionismu vesmírné nicotnosti.‘

Vyhořel již celý a nebylo v něm již jiných známek životných než tato znuděná zvědavost marné a prázdné hry stínové, poslední čadivý oharek jeho dohořelých sil duševních. Původní svůj ničivý radikalism, kterým vrhal se kdysi, na počátku své dráhy, na svět objektivných hodnot národně-společenských, obracel nyní proti sobě jako žahadlo zoufalého škorpiona, obklopeného zmarem.

Setkal-li se s někým z někdejších svých druhů novinářských nebo literárních na potulkách denních nebo nočních, rozblábolil se ještě o ohromných dílech, která prý již má načrtnuta, ano víc: skoro úplně vytvořena. Pak blouzníval, uplivuje před sebe na podlahu nebo na cestu a pošklebuje se všemu posud vytištěnému v českém písemnictví jednoslovně, poněvadž delšího a obšírnějšího odmítnutí nebylo to ani hodno, o jakési filosofické skladbě „Svět jako odmocnina nicoty“, „básni metafysické větší než Zarathustra, rozumíš,“ jež zabije prý všecko svým „geniálným cynismem“, nebo načrtával před posluchačem, otupělým nikotinem a alkoholem, plán symbolické sbírky veršové „Prostitut srdce a asketa mozku“, z níž ovšem nespatřil nikdo ani řádky. Kteréhosi kalného jitra podzimního oběsil se, cele zbídačelý a zubožený, usmýkaná plihá a zvetšelá onuce lidská, na záchodku kavárním, napsav prve křidou na jeho dvéře oplzlý vtip: Pozor! Vesmírový exkrement o nesmrtelné duši!

V pláči dokončil stařec vypravování o pohřbu svého nešťastného syna, vykořeněného z půdy domácí a zmařeného tím v cizině, a vyňal pak z náprsní kapsy poslední podobiznu neblahého Petra Bezzemka, aby ji podal mladému inženýrovi. Frank Lamberk spatřil před sebou hlavu mladíka patrně neduživého, ale zřejmě také neobyčejně zpustlého; kolem rtů, pokrytých řídkým světlým knírkem, plazil se zvláštně odporný úsměv laciné, nezvážené a nevykoupené zhrdy a malá očka, zapadlá hluboko pod obočím v děrách jakoby nebozezem navrtaných, světélkovala otravným bahenním plaménkem. S lehkým povzdechem vrátil ji po chvíli Lamberk sluhovi oteckému, stisknuv mu při tom účastně pravici.

„Ale nejstrašnější, pane, jest,“ pokračoval po chvíli starý sluha, rozvzlykav se znova, „že zbylo po něm dítě, po němž marně pátrám, synek, jehož chtěl bych vychovati a zachrániti od bídy hmotné i mravné… a protepliti si také tím svou studenou, žel, tak studenou starobu,“ dodal, zachvívaje se opravdu mrazem. „Nevíte, pane, jaká hrůza jest sirobné stáří mně, člověku rodinnému, který toužil celý život jen po lánu rodné půdy a po rodině, pro niž mohl by pracovati, a kterému bylo všecko to odepřeno… jehož minul úplně jeho tichý sen skrovného štěstí.“

„Jeho synkovi jde nyní na sedmý rok. Oženil se… totiž neoženil se,“ opravil se stařec, jenž myslil tradičně, jako syn jeho žil netradičně, „žil se švadlenou vídeňskou léta v společné domácnosti, aniž ji pojal za manželku; bylo to, jak mně řekl, proti jeho zásadám a bránil se každému sňatku jako ďábel prahu chrámovému; ale k otectví toho dítěte přiznal se mně několikráte ústně a uznal je i písemně v listě, jejž mi zaslal několik dní před smrtí. S počátku, po jeho pohřbu, bylo mně okolnostmi znemožněno, abych si vyžádal dítěte a vychovával je u sebe… tenkrát právě nebožtík pán strojil se na svůj poslední podnik i pobyt v cizině; později, když jsem se o ně hlásil odtud z Berlína, odmítla mne má – stařec zaváhal chvíli v rozpacích, jak označiti tu, která byla ženou jeho syna jen ve skutečnosti a ne po řádu právním, a vyvinul se pak náhle z nesnází tímto opisem – ta, která měla býti mou snachou, výsměchem a opovržením. Nevěděla prý o hochovi, nestarala prý se o dítě, které bylo živým svědectvím její hanby, zpřítomnělou připomínkou na muže-ničemu, jenž ji okradl o nejlepší její léta, o její krásu i mládí; nechtěla je znáti… a nejméně nyní, kdy provdala se konečně za muže, jenž prý jí vyvažuje všecky minulé křivdy, způsobené jí neblahým osudem; o dítě jevila prý zájem kterási bezdětná rodina ze sousední ulice jejího předešlého bydliště, i odevzdala prý je těmto lidem, jež zdráhala se mi jmenovati, a tím byla prý pro ni celá historie skončena; není prý na světě proto, aby starala se o pankarta, který bez toho prý podědil po otci všecko jeho lotrovství a pravděpodobně prý by na ní dovršil, co otci jen na půl se zdařilo – pravděpodobně by ji prý domučil… A tak žije můj vnuk,“ končil Jan Bezzemek a slzy zachrastily v jeho svadlém hrdle a pláč rozcloumal jeho stařeckou hruď, „někde ve Vídni, patrně v pokoření a utrpení, zanedbáván asi na těle i na duchu, urážen asi a možná již zkažen; a jeho starý bezmocný děd neví o něm a nemůže přispěti mu ku pomoci! Nemáte tuchy, pane, co všechno dal bych za to, kdybych mohl spatřiti konečně toto dítě, pohleděti mu posléze v jeho zrak předčasně asi zasmušený a zvážnělý; jak rád zaplakal i rozesmál bych se byť jen den před svou smrtí nad ním, poslední churavou ratolístkou našeho rodu, zápasící s mrazem cizího kraje. V chudém stínu jejím chtěl bych zavřít oči na věky!“

„Utište se, utište se,“ pravil Frank, vstávaje z křesla a zakončuje takto tuto tryznu za mrtvé, „rozumím vám, chápu vás a učiním všecko, co mohu, abych vám nalezl a vrátil vašeho vnuka. Jak vás chápu,“ dodal po chvilce tiskna ruce starcovy a vyprovázeje jej ze dveří; „vždyť i já jsem sirý a siřejší snad než vy; ano, dvakráte sirý: jednak bez otce, bez sestry, která ztratila se mně v cizině, jež se mně vyhýbá a již veštval jsem snad ve zhoubu, jednak proto, že jsem se provinil těžce na životě bližních. Jsem vinník, jsem zločinec; a což býti zločinec není nejstrašnější osamocenost na světě, nejděsivější siroba, poušť, v niž jsi vyobcován a kde není ti společníka ani společnice mimo vzpomínku na zlo, jež se zrodilo z tebe?“

Sotva zavřely se dveře za starým sluhou oteckým, rozchodil se Frank Lamberk ve vášnivém nepokoji po komnatě. Tisíce myšlenek křižovalo se mu hlavou; byl vzrušen, opakuje si všecko, co slyšel od Jana Bezzemka o svém strýci, dokresluje si z nápovědí a vzpomínek starcových jeho vysokou, duchově sličnou postavu, hořící ve zbrojné kráse ještě tolik let po té, kdy zapadla do tmy, rytíře a mnicha v jedné osobě. ‚Jaký den těhotný dějem i smyslem, tento kalný mrazný den podzimní v cizím nehostinném velkoměstě! Jaké záhady, jaké otázky položil přede mne jako početní úkoly před nevědomé dítě! Nebyl tedy strýc Kašpar Lamberk jev pathologický, neurasthenik, zakuklený šílenec, nemocný prchající své nemoci, jak jej pojímal a líčil jeho bratr, můj otec, nýbrž naopak: kdosi ozdravělý a poučený, jenž překonal a od sebe odvrhl všecku marnivost lidskou, jenž žil ve skutečnosti a pravdě plný krásný život duchový, daleko mimo illuse, klamy, podvody, jež rodí a strojí smyslová povrchnost; duch vnitřně osvobozený, král své vnitřní říše, vladařící syn boží, správce jeho údělu v tomto životě a na této zemi; ne loutka náhodných klamů, ne nevolník vášní, nýbrž spolupracovník boží a připravovatel cesty království jeho. A jak prorocky výstražný i příkladný jest případ jeho! Jak mnohem správněji i jasněji viděl v ustrojení duše lamberkovské než zvěčnělý otec, který odpykal si svůj omyl smrtí tak strašlivou, koncem tak bídným; jenž dlouho zdánlivě v životě všecko vyhrával, aby v rozhodnou chvíli ztratil více než – všecko! Jak správně viděl, že duše Lamberkovská a snad každá duše lidská má jedinou matku a vychovatelku od zrození do smrti, svatou rodnou Zemi, od níž nesmí vzdáliti se na delší dobu beztrestně, od níž nesmí odpadnouti dokonce, aby nezahynula; pro jejíž řeč musí cvičiti si a jemniti si stále sluch i zrak, pozornost i přezvěd, ač nechce-li zblouditi a pomásti se v sobě samé. Znal on opravdu duši Lamberkovskou, byl asi nejčistší její pratyp a pravzor, a pochopil proto, čeho třeba tomuto propastnému víru temných, záhadných, vášnivých a svárlivých sil, tomuto magnetickému výboji, vrženému vůlí boží na tuto zemi, tomuto kalnému posud kvasu, určenému, aby zabydlil, až se učistí, některou hvězdu, k vykoupení a posvěcení, k ospravedlnění a naplnění úkolu jeho; čím může zlomiti svou kletbu a obrátiti ji v požehnání.‘

Vybouřené city mladého muže byly tak mocné, že nutkaly jej bezděky ke snaze, vyrovnati a vyvážiti je pohybem tělesným; uchopil klobouk, přehodil plášť přes ramena a vyběhl na ulici, chtěje dochoditi se rovnováhy a klidu byť částečného. Ale pohled na cizí tváře, přežvykující důležitostně vlastní malichernost, na lidi zaujaté zájmy úplně mu cizími, ženoucí se za vteřinou, která právě uprchla, oblouzené nejsurovějšími klamy a bludy, všecek hluchý shon a marný ryk tohoto syrového veleměsta, tak odporného mu v celé jeho podstatě, sevřel jej záhy kalným ledem jakési nevýslovné ošklivosti a střízlivé nudy. ‚Domů, domů!‘ vstávalo v něm jeho svaté duchové jaro melodií vteřinu od vteřiny rozhodnější a rozhodnější, útočnější a útočnější, která vpíjela v sebe všecky ostatní hlasy jeho vybouřené osvobozené bytosti, rozkypělé jako březnová řeka.

‚Domů, domů a co nejdříve, ihned; zde jsi cizí jim stejně jako oni tobě; zde zezáhadňoval a komplikoval by se ti jen zmatek tvůj stejně, jako bys množil zmatek jejich, kdybys chtěl opravdu pracovati s nimi a ne jen hráti si nebo požívati. Domů a k dílu! K dílu na sobě i na rodném láně, neboť obojí úkol jde zde ruku v ruce, doplňuje se a stupňuje se, kdežto všude jinde rozchází se a rozpadá se. Že jsi to pochopil, jest veliký dar dnešní tryzny za mrtvé, jest milost, jíž nadali tě tví mrtví; nezapomeň nikdy tohoto dne a věnuj mu vždycky kult i ritus nejslavnější, jichž jsi schopen. V tuto chvíli nalezl jsi své lamberkovské poslání; v tuto chvíli skončilo se tvé bloudění pouští; v tuto chvíli vstoupil jsi v zemi svých otců, nalezl jsi svou vlast a tím sebe.‘

Podivně radostno a pokojně zároveň bylo mu, když vstupoval do svého hotelu; neklid mučivší jej léta a léta, stupňovavší se poslední měsíce v roztěkanost skoro již šílenou, byl sňat s něho jako kouzlem. Bytost jeho byla sjednocena, a zároveň zesílila, jakoby míza, o níž neměl potuchy, tryskala a tryskala stálým vytrvalým paprskem v její peň. Před hodinou nebyl by nadál se, že tolik skrytých a tak mocných zdrojů jest v jeho bytosti; otevřely se nyní tam, kde, soudil ještě včera, byly jen neplodné zdupané úhory. Nyní šuměly a vřely, zvlněny byvše dotykem perutí anděla záhrobného, kterému by pohan řekl snad genius rodový, ale jehož Frank viděl v tu chvíli a odtud již stále svatým mediem své dětinné víry jako svého anděla strážného.

Druhého dne dopoledne, kdy Jan Bezzemek skládal již zavazadla k odjezdu, byl překvapen Frank Lamberk návštěvou starého uhlazeného pána o barvených licousech a tváři přečistě vyholené ve zvláštní vačnatou bezduchost, jenž se mu představil jako důvěrník otcův, rechtsanwalt Frauenhort. Když se s ním mladý muž byl uzavřel v pokoji a vyzval jej, aby se posadil, vykládal obšírně dědický problém mladého pana Lamberka, jak se vyjádřil, usmáv se spokojeně tomuto výrazu jako jedině prý vystihujícímu situaci poněkud zmotanou a zkalenou, k jejímuž vyjasnění bude prý třeba vzájemné dobré vůle všech tří dědiců, v něž počítal kromě Fanchetty Meierové obě děti veleváženého přítele svého, Franka a Michaelu.

Výsledkem dlouhých odborných výkladů, vedených hned chrčivým, hned drnčivým orgánem berlínského rechtsanwalta, dovolávajícího se občas jakýchsi paragrafů nebo glossujících je cizímu nezasvěcenci, bylo, že Karel Lamberk zůstavil testament, rozumí se řádný a pravoplatný již proto, že při jeho sestavování měl čest fungovati rechtsanwalt Frauenhort, a že tímto testamentem dostalo se sice slečně Michaele Lamberkové jmění hotového, uloženého z části ve vkladech bankovních, z části v cenných papírech hodnoty nekolísavé, avšak Frankovi jen statečku, jehož jméno paměť Frauenhortova nedovedla zachovati a jehož i vyslovení působilo mu nesnáze, takže musil nahlédnouti do svých papírů, aby byl vždy korektní muž zákona práv této zavilosti: statečku Čestína v Čechách. A referát muže venkoncem bohabojného, dávajícího císaři, což císařovo, a bohu, což božího, a vůbec křesťansky mírumilovného, vybíhal ve vřelou přímluvu, aby Frank Lamberk rozpomněl se na úctu, již dluhuje svému roditeli a nepokládal se nikterak ztenčeným, ač snad zdá se to na první pohled; druhý a pozornější pohled a ne-li druhý, tož ještě třetí a nejpozornější, přesvědčují jej, že tomu tak není nebo není prý alespoň v té míře, jak by se na první pohled mohlo zdáti; aby tedy Frank Lamberk nebral v odpor poslední pořízení otcovo – což prý bylo by pravděpodobně velmi málo úspěšné již proto, že je sdělával rechtsanwalt Frauenhort – a k soudnímu projednávání pozůstalosti aby zmocnil za sebe téhož výtečného Frauenhorta, nad něhož není prý v Berlíně lepšího odborníka a který obslouží jej výjimečně levně ze starých sympatií k nebožtíku svému veleváženému příteli, jehož konec byl ovšem poněkud zakalen rozlady domácími, které žel nejsou dnes výjimkou ve světě zřejmě vyšinutém ze starých vyzkoušených kolejí dědovských.

Zákoník domluvil a sklonil stoudně po této všeobecné moralistní úvaze o úpadku společnosti moderní zrak k zemi a rozhodl se pak, přibíti jej pevně, alespoň na minutu, než mine první výbuch rozhořčení a odporu poškozeného, jejž očekával bez prodlení, na své boty ku podivu obšírné při jeho podprostřední drobné postavě. Naslouchal již půl minuty, ale bouřka nepřicházela; i puzen zvědavostí, osmělil se a povznesl svou rozbředlou, vačnatou a laločnatou hlavu. Ale jaký byl úžas jeho, když spatřil chýliti se nad sebe světlou tvář mladého muže, skoro vytrženou přemírou vnitřní radosti, a ruce jeho hledati k stisku jeho dlaně, semknuté zatím pro vypočtený efekt rozšafné bodrosti nad těžkým řetězem na bílé pikové vestě.

„Všecko, co chcete a čeho si žádáte, pane Frauenhorte! Nikdy nebudu bráti v odpor poslední vůli mého otce; jest mně svátá jako jeho památka. A to, že mne obdaroval v rozhodnou chvíli právě rodným statkem, prokazuje mně službu, nad niž neznám v tuto chvíli větší a vzácnější. Nemohu dosti děkovati mu za jeho rozhodnutí, které, cítím to jasně, bylo prozřetelnostné.“

„Ale nezapomínejte, pane inženýre,“ vybleptl advokát, úžasem úplně z míry přivedený a vzpamatovavší se, až když neopatrné slovo vyskočilo z úst, „že statek jest skoro do polovice obtížen hypotekami.“

„Tím lépe, pane Frauenhorte; nebudu alespoň parádním hospodářem svátečným, nýbrž doopravdy i všední den; budu bojovati s dluhy a zdolám je, doufám, záhy.“

Vaky podoční, lícní i podbradkové na tváři berlínského advokáta zachvěly se, jakoby vjela do nich mlunná jiskra, a oči div nevystoupily z hlavy úžasem. Takové řeči neslyšel věru posud, třebas byl nejlepší odborník berlínský o třicetileté praksi a třebas slul Wedekind Frauenhort.

Pak uvědomiv si, čeho jest dlužen své vážnosti i svému prospěchu, ovládl se a pokusil se o jakousi starozákonnou bohulibou veselost, když mna si ruce pronesl:

„Tím lépe, tím lépe. Jste statečný mladý muž, pane Lamberku, a lituji jen, že nedožil se této chvíle nebožtík pan otec. Byla by jej vyvedla z bludu o vás, ač-li v něm vězel. Na štěstí jsem tu já, abych přijal toto mravní dostiučinění za něho, což také, při sám bůh, radostně činím. Račte mně tedy podepsati plnou moc.“

A odcházeje již s kořistí v kapse, udeřil se náhle, ve dveřích skoro, plochou rukou do čela a zvolal:

„Ano, ještě něco, nač bych byl málem zapomněl. Nebožtík pan otec odevzdal mně také před dvěma měsíci balíček listin pro vás, pro případ, že by náhle zemřel. Jsou to ovšem asi jen věci, které mají pouhé pretium affectionis, ale přes to…“

„Vy že máte listiny pro mne? Okamžitě sem s nimi! Půjdu s vámi rovnou a hned musíte mně je vydat,“ volal mladý muž, přechvacuje se a zatínaje prsty v ramena advokátova, který snažil se marně setřásti je.

„Um Gotteswillen, pane inženýre, pusťte přece. Přinesu vám je ihned, přísahám vám, do hodiny jsem zde s nimi.“

A sestupuje po schodech, aby splnil svůj slib, rechtsanwalt pan Wedekind Frauenhort účtoval se všemi dojmy právě zažitými, jak měl již ve zvyku na konci každé své právní úlohy, – a všecko, co v životě podnikal, bylo mu jen právní úlohou – aby je podtrhl posléze nejtučnějším lineálem své kanceláře, výborně zásobené těmito užitečnými nástroji, a sečetl v tuto summu:

‚Zpražený mozek; bezesporně: zpražený mozek. Ale co jest mně konečně po tom? Škodí jen sobě, ne jiným, a mně dokonce prospívá.‘

A zjistiv tuto zásadnou nepřítomnost jakékoli dolosnosti vůbec a vůči sobě zvláště u ubohého Franka Lamberka, prominul mu velkomyslně jeho výstřednost, které jinak neodpouštěl nikomu, pokládaje ji za sám hřích proti státu, národu i církvi, ano snažil se i usmáti se ve vzpomínce scénám, které jej s počátku div nepoděsily.

Frank Lamberk pozdržel se ne déle týdne v Praze a na Křižnikách, pořádaje a řeše jen věci nejnaléhavější, aby odejel pak s Janem Bezzemkem do Čestína; statek, který mu odkázal otec, byl pronajat židu-nájemci, i nezbývalo majetníku jeho prozatím nic jiného, než aby se usadil v domku sluhově, ostatně dosti prostorném a velmi čistě zařízeném.

Vesnice, když do ní přijeli oba noví obyvatelé, byla již upadla v zimní spánek. Baráčky a chatrče byly ucpány a zabedněny proti severáku, který fičel od hraničných kopců stejně vytrvale jako vtíravě; a jen pootevřely-li se dvéře, zaslechl jsi klepot člunků tkalcovských nikdy nezmlkající a měřící spolehlivě jako hodiny čas zvláštním mátožným, pobledlým a vychrtlým postavám, živícím jeho chod stejně spolehlivě do posledního dechu jako chladně vytrvalé závaží postup ručiček na ciferníku. Potok opadlý již dávno po přešlých deštích podzimních crkal v sníženém nehlubokém korytě s jakousi bezillusivnou střízlivostí a rád choulíval se ráno dřímotně pod první pobřežní přímrazek ledný. Chladně šeré dni a bezhvězdné hluché noci přecházely v sebe bez ostřejšího ohraničení, roztekle a rozplizle; a prohlédlo-li na chvíli ve dne slunce, bez ohně a vášně vylilo se na mlčící lada, hnědou zemi pluhem odkrytou, uzavřené hradby černých lesů; a kyselý žlutozelený přísvit třásl se chvíli za nimi, zmizevším v mlžné chmouře, aby pojal ztrnulou vlnu klikatého obzoru ve svou odtažitou dálavu. V noci světélka prýskala jako bludičky za kalnými zamženými okny a hasla jako ony, když zdvihl se šelestný závan písně duchařské.

Mladému muži bývalo, jakoby zabloudil mezi přeludy a jakoby odhmotňoval se mezi nimi. Lid byl nedůvěřivý a uzamykal se často před cizincem z nesvé vrstvy pokorným plachým úsměvem, který bránil proniknouti hlouběji stejně dobře, ano lépe než vzdor nebo hrozba; a tak byl druhem Frankovým stále skoro jen Jan Bezzemek, s nímž chodil po kraji a který odkrýval mu jeho tajemství svým blouznivým obrazným videm. Neboť duše starcova byla dětsky naivní za všemi přisvojenými vlastnostmi a mravy velkoměšťákovými a víra v staré zkazky, pověsti a pověry nepohasla v ní nikdy, a nyní, ve stáří, dotykem s rodnou půdou, vroucně milovanou a po rozmarech osudu tak dlouhou míjenou, rozdoutnala se znova. Kraj ožíval ve vypravování sluhově podivným životem, půl vzpomínkovým, půl fantastickým. Nebylo hřbitova, aby neměl ve vypravování starcově svého zázraku, lesa, aby nebyl jevištěm nějaké strašidelné příhody, pískovcové skupiny skalní, aby nebyla skrýší poustevníka, kajícího se z nějaké temné viny, nebo pronásledovaných tajných vyznavačů, božích muk na rozcestí bez pověsti o nešťastných milencích. ‚Jak podivná, záhadná věc je duše lidská,‘ řekl si Frank, naslouchaje zkazkám starcovým a přizpůsobuje se jeho víře, aby ho nezranil; ‚skoro půl věku žije tento člověk v cizině, pobývaje v té době doma jen několik neděl přeletem a jako na stanici přestupné, když měnil dráhy světových směrů, a vrátí se domů nyní a na ráz jakoby setřásl se sebe všecko pracně naučené a přivychované a stává se bezmála tím, kým odešel odtud: plachým, věřivým jinochem, pokorným dědicem vší legendárné minulostné krásy svého rodiště.‘

Jakýsi duchový neklid chvěl se posud v ovzduší tohoto kraje zdánlivě tak jasného, pokojného, ano nehybného, hotový ihned jej zakaliti, nejinak než stín plujících oblak nebeských odražený v zadřimlé a přece přecitlivé hladině a smoutící ji ihned v znepokojivé temno. Nebylo zde již kacířské víry bratrské, pro niž trpěli a strádali ještě pradědové, ale jakási odprysklá jiskra z ní řeřavěla přece v duchařství, v této dobově zabarvené žízni po náboženství a životě nadhmotném a nadsmyslném, v této touze po věčnosti, která prošla bezděky skepsí věku přírodozpytného a chtěla i ve své blouznivosti opírati se o pokus a zkušenost. Život nebyl tu jistě nic romantického, naopak: nejtvrdší a nejstřízlivější robotou, vystřebávající krev z žil, vyssávající morek z kostí; nebylo tu ani zbytečných slov, neboť i ta uloupila by něco z času, jenž musil býti cele a úplně věnován dílu; nebylo snění, nebylo idylly, nebylo sentimentality, ano nebylo skoro ani největších svátků, přikazovaných církví k oddechu a rozjímání. A přece – přece tyto zajaté bytosti, přikované k potřebám a nutnostem nejhmotnějším, zdvihaly hlavu znepokojeně za každým závanem větru duchového, vniknuvším v jejich žalář, za každým, stínem oblačným, za každou zkazkou z jiného světa a o jiném světě, a na dně zraků jejich, starostí pobledlých a trudem vyhaslých, nítilo se cosi, co bylo ohněm neuhašeným a touhou neulitou.

Ale byla to zvláště četba papírů otcových, odevzdaných Frankovi berlínským advokátem, jež přiblížila nade všecko tento kraj srdci mladého muže změnila mu jej v posvátnou zemi zaslíbenou jeho rodu a povýšila jej nad všecky země východu i západu: vždyť on byl jevištěm, místem působení i smrti, předmětem nekonečné lásky muže, jenž stál nyní na obloze jeho jako polárka, strýce jeho Kašpara Lamberka.

Hned ve wagoně otevřel chvějící se rukou mladý muž balíček listin, odkázaných mu otcem, a nalezl v nich kromě pečlivě vedeného deníku zvěčnělého těžitele hmoty, přerušeného však záhy po přesídlení jeho do Berlína ve společnou domácnost s Fanchettou Meierovou a rázu skoro výlučně odborného a neosobního, zabývajícího se dílem minulým a soudícího je a připravujícího zároveň dílo příští, neveliký zažloutlý sešitek, prošitý zelenou hedvábnou nití, nadepsaný na štítku vyrudlým inkoustem: Některé myšlenky a vzpomínky Kašpara Lamberka, plukovníka na odpočinku, ale činného posud vojáka božího, a pod tím drobnějším písmem jako motto: Vita hominis militia est super terram. Zbožná úcta, která prochvěla tehdy mladého inženýra, dala mu odložiti zase tuto relikvii, poněvadž zdálo se mu znesvěcujícím, čísti zde v pustém hluku a neladu rychlíkového kupé, nedbale a bez náležitého soustředění mysli něco, co zrálo dlouho v odloučenosti od světa, v líbezné samotě, jako plod účinné víry a lásky k Bohu i k člověku, zaléváno milostnými anděly, živeno modlitbou, prací a rozjímáním, trojím paprskem téhož svatého slunce duševního. Ani v Praze, ani v Křižnikách nedotkl se z týchž důvodů drahého sešitku; teprve v Čestíně, některý týden po svém příjezdu, když byl vcítil se již poněkud v ráz rodného kraje i lidu, vrátiv se kteréhosi bouřného listopadového podvečera, bičovaného vánicí sněhovou, z hřbitova pohorského, kde spal vedle jiných předků jeho pod prostou žulovou deskou, nesoucí jen jméno a datum narození i úmrtí, ve stínu dvou ponurých rozsochatých jedlí i strýc Kašpar, rozevřel zbožně pohnut vzácný odkaz; a jal se s utajeným dechem okem horečně rozhořelým čísti zápisy, psané rukou dávno setlelou, ale tehdy ještě ku podivu pevnou, písmem zvláštně výrazným, jakoby ostře vykristalisovaným dlouhou kázní myšlenkovou, zákoným řádem netuchnoucího úsilí tvůrčího.

2. července 1886. Výročí druhého roku mého obrácení; druhý návrat dne, kdy jsem se po soudu světa pohřbil za živa v této samotě, hůře než bych mrtvý ležel zde v hrobě; podle jedněch učinil jsem to z pomateného rozumu, nepříčetný a nezodpovědný, podle druhých, shovívavějších, obzíravějších a, jak se domnívají, psychologicky poučených, abych zabránil šílenství na obzoru již již stojícímu, jež mne ohrožuje již léta, tedy z jakési poslední chytrosti, abych předešel nejhoršímu nebo alespoň abych oddálil nejhorší, to jest chvíli, kdy možnost stane se skutečností, hrozba pravdou.

Ó těch soudů světa! Ó těch rozumů světa! Ó té lásky světa! Ó toho přátelství druhů, již ubezpečovali tě tolikráte svou oddaností do posledka!

Všem mým opravdovým důvodům, jak jsem jim je vykládal poctivě, když jsem podal žádost o výslužbu, smáli se potutelně, pomžourávajíce na sebe po straně očima dopovídajícíma, co ústa napovídala: Ano, rozumíme mu; stydí se za svou nervovou nemoc, stydí se za blížící se šílenství; jest to ostatně pochopitelné: buďme velikodušní k němu, buďme shovívaví! Chce ji maskovati jakýmsi romantismem, zastříti jakousi sentimentalitou, zabarviti něčím módním, co běhá právě knihami a co vyčetl z nich. Ale nás neoklame! Jest třeba dáti mu to na jevo, přes to, že jsme a chceme býti k němu shovívaví, nebo spíše: právě proto!

A jeden z nich, Hopfner, druhdy můj přítel nejdůvěrnější, s nímž jsem četl tytéž knihy a rozumoval jednu chvilku bezmála stejně, aby mně napomohl a již docela omluvil, citoval dokonce při této příležitosti Horatia: Beatus ille qui procul negotiis, ut prisca gens mortalium, paterna rura bobus exercet suis… A dodal pak: ‚Konečně chápu to a rozumím ti. Již v době římského imperia, za Augusta, vyskytovala se první romantika, první předzvěst rousseauismu; již tehdy unaven byl člověk velkoměstský neumdlévající prací, věčným ruchem díla, spěním zdánlivě bezcílným; již tehdy toužil po přírodě, po idylle, po zátiší, po umělém přiblížení se předvěkému stadiu lidství; již tehdy rodila se touha po primitivismu. Rozumím ti a mám již nyní chvíle, kdy bych tě snad rád následoval, a možná, že budou se chvíle ty množiti a stupňovati; ale dnes soudím přece ještě, že jest mužnější, překonávati je jako pokušení slabosti a viděti v nich to, čím v pravdě jsou: příznak oslabeného zdraví, jež třeba léčiti.‘ A když jsem protestoval a vykládal mu po pravdě své rozhodnutí jako ryze vnitřní, vyplynulé z lepšího poznání pravdy, když jsem volal: ne, ne romantika, ne útěk ze skutečnosti, ale touha po skutečnosti skutečnější než jest ta zde, polosnová, polodřímotná, polomátožná, uvězněná a hynoucí v kultu hmoty, náhod, nervů, zvyků, hledání skutečnosti opravdové a celá služba jí, život v duchu a v pravdě… usmál se shovívavě a odmítavě zároveň jako lékař odbývající pokrčením ramenou nebo mávnutím ruky utkvělé představy duševně chorého: Ach ano, rozumím ti, nenamáhej se, prosím; ano, znám všecky příznaky, které mně zde předvádíš, a ony utvrzují mne právě jen v mé diagnose. Nervy, nervy, rozrušené nervy; ony tak zkreslují člověku svět a život a odívají se právě v ty myšlenky a programy, které mně zde rozvíjíš. Ostatně, jak ti pravím: Rozumím ti; odejdi a léč se; za rok, za dva můžeš se vrátiti; ve mně nic se nezmění, nic se ti neodcizí; příliš jsi smíšen s nejlepšími chvílemi mého mládí, příliš jsi byl strůjcem nejkrásnějších jeho hodin, abych mohl zapomenouti na tebe. Chceš-li, zachovám ti zatím zde tvůj interieur, alespoň jeden jeho pokoj, kdybys zatoužil občas, zaskočiti si do Vídně a nalokati se jejího vzduchu; dohlédnu na něj nebo dej přestěhovati nábytek ke mně, mám prázdnou alkovnu, kde možno mnoho z něho složiti; budu ti často psáti a posílati ti na venek všecky zajímavější knihy, časopisy, brošury… Můžeme se občas i vídati; dovolíš-li, navštívím tě v létě v tvé poustce

A posílal skutečně, věrný přítel, knihy a publikace, alespoň první rok, pravidelně a svědomitě, ale kdo jich nečetl, ani nesvědomitě a výjimečně, byl jsem já; a psal skutečně, alespoň prvního půl roku, horlivě, ale kdo neodpovídal a později listů jeho ani neotvíral, byl jsem já – tak ztratil jsem všechno pochopení pro jejich obsah. I přijeti chtěl a ohlásil mně již svou návštěvu, ale kdo jí nevítal a kdo se omluvil, byl jsem já, neboť nemohla mně nic dáti, nic přinésti kromě nudy a pustoty, jíž jsem právě stěží unikl.

7. července. Cella continuata adulcescit. Nebyl bych věřil, když jsem se uzavíral první večer v tyto dva pokoje v rohové vížce starého zámečku, vyplulé nad okolí jako nízký holubník, když jsem probdíval první noci na loži, zmítaje sebou v děsivých polosnech jako blínem nebo rulíkem otrávený, že vejde kdy mír v mé srdce; a zatím, jak milosrdný jest Bůh! Jakou duhu sklenul nad krajinou zatopenou a popleněnou! Obilí znova kvete, krásnější a vyšší než bylo před potopou, a skřivan trilkuje svou důvěřivou píseň, stoupaje k nebi čistému jako úsměv Boží.

Jak daleko jest za mnou starý život! Zmizel již dávno ve tmách a mlhách nepaměti jako břeh, od něhož odrazila loď vystěhovalecká. V prvních měsících byly chvíle, kdy zachvacoval mne pustý stesk po něm, černá rvavá lítost; tu zdávalo se mně, musím uvrhnouti se do vody a stůj co stůj doplouti k němu, byť jako utopenec; jen v jeho hořké lítostné půdě musím býti pohřben, ač mám-li dojíti klidu. Ale chvíle ty řidly a řidly, a nyní nepřekvapilo by mne nic více, než kdyby se jedna z nich vrátila. Jsem si jist, že bych jí pohledl v mihotavou tvář beztvaré mořské medusy a že bych jí nepoznal dříve, až bych ji vylovil z proradných vod obraznosti a vynesl na břeh pod jasné nebe a bleskné slunce své dnešní mysli, kde by se seschla v trochu slizu a roztekla v ždibec pestrého bláta. Naučil jsem se dnes již, vysvobozovati bludné touhy a začarované žádosti z jejich kletého poslání a vraceti je smrti, očištěné a uvolněné.

Vzpomínám dnes ne bez pokorného úsměvu na chvíle, kdy lítostnil jsem a tesknil jsem proto, že slábly vzpomínky mé na přátele, na lidi, na věci, na fantomy ze starého břehu, a hlavně na ni, na bledý Evžin obličej o teskném úsměvu, odcizujícím ji více ještě oku než dovedl tmavý její závoj; kdy drahé mně kdysi tváře, a hlavně jedna z nich, bledly a rozplývaly se v mlze, tratíce určitosti, výrazu, smyslu i hudby, němíce i slepnouce. Kolik slzí jsem vyplakal, když jsem poznal, že i ze snu mého zmizela a že i zde leží pusto, tma, noc mezi námi. Klesá intensivnost mého života duševního? říkal jsem si v hoři, nevěda, přát-li si nebo bát-li se toho. Až přišel den, kdy jsem pochopil: naopak jest tomu; stoupá tvůj život duchový, mohutní a sílí; chabne-li co, jest to jen život smyslů. Sílí tvůj život duchový, blížíš se Bohu; proto v dým a prach ustupuje ti a mizí svět i život časný. Pohan řekl by: blížím se Lethe; až ji přepluji, zapomenu všeho; méně než mha a pára budou mně postavy lidí kdysi vášnivě milovaných. Já, křesťan, věřím však, že blížím se Bohu; až splynu s ním po svaté vůli jeho v blažené smrti, nezapomenu však nic, neztratím nic z života minulého, naopak: v Něm vrátí se mi všecko, všecko, všecko, co bylo v mé minulosti hodnotné, krásné, pravdivé – ale očištěné nyní od rmutu chvíle, vášně, strázně, strachu a nepokoje, slunečné, přepodstatnělé i zvěčnělé. On jest místo, v němž setkávají se neustále všecky duše; společenství i jednota vší krásy, síly, milosti; věčná sláva a chvála mu za Život, věčnější za Smrt, neboť ona jest Život věčný.

10. července. Vzpomněl jsem si poslední dobou několikráte, jak Hopfner mluvil tehdy o možnosti, napraviti všecko u Evženie, a jak nabízel se sám za prostředníka k tomuto úkolu a zaručoval mně úspěšnost svého případného poslání. Domníval se tehdy, že musí býti velkomyslný, když počítá s věrojatností, že bude mým nástupcem. Měl jakési představy o cti po vzoru svých filosofů, které čítal, a duše jeho nebyla nízká; dusilo ji jen prostředí, v němž žil a v něž, žel, věřil a od něhož, dvakráte žel, nedovedl se odpoutati ani hmotně, ani duchově. Ale já vrátiti se k ní nemohl, poněvadž jako Rancé spatřil jsem svou milenku mrtvou, nikoliv mrtvou hmotně, ale duševně, v jedné chvíli osudného pohledu vnitřního, kdy se nemýlíš; tehdy zjevila se mně tím, kým v pravdě byla poslední dobou našeho poměru: mrtvolou, žijící lžiživotem; a tehdy pochopil jsem k hrůze své také, že i já byl spoluvinen duševní smrtí její. Prodlévati déle bylo by tolik, jako dobíjeti a ničiti po ní i sebe. Proti vší sentimentalitě, proti vší marnivosti svého nitra, proti světskému pojetí cti, jak představoval je v tu chvíli Hopfner, vztyčilo se hrůzně tvrdé, ale i hrůzně slavné a hrdinské přikázání Kristovo: Nechať mrtví pohřbívají mrtvé; ty však živ jsa, následuj mne! Neuposlechl jsem až po bojích niterných a po bojích nejstrašnějších; až když jsem byl pojal, jaké vražedné protiklady a protimluvy obsahují světské pojmy cti a lásky. Láska ve světském smyslu slova znamená vražditi toho, koho miluješ, svou vášní a sebe s ním; jest tolik jako vražda zmocněná sebevraždou. A čest po světském smyslu není nic, než drzost hájiti vždy a všude a proti každému svého bludu a hříchu a setrvávati v něm důsledně. Dnes, kdy přehlížím všecek svůj vztah k Evženii, děkuji Bohu za milost, že osvítil mne v pravý čas a přes marný stud světský dal mně správně se rozhodnouti a rozhodnutí své provésti.

Kdybych byl ještě půl roku Evženii „miloval“ starým t. j. obvyklým světským způsobem, jistě bych ji dnes nenáviděl k smrti, opovrhoval jí, hnusil si ji a klnul jí, ač-li bych jí byl dříve nezabil; kdežto takto miluji ji dnes doopravdy a památka její jest mně svatá; blahořečím jí, neboť ona byla stupněm, nutným stupněm na mé cestě k Bohu; prostřednictvím opravené, očištěné lásky k ní nalezl jsem Boha a mohl uzavříti nedokonalou lásku lidskou v nekonečnou dokonalou a svatou lásku boží a zachovati z ní a prociťovati z ní tak celou její symbolickou krásu.

Bůh ve své lásce může býti i žárlivý na svého ubohého tvora nebo lépe: jeviti se nedokonalosti lidské žárlivým.

Láska pozemská zabíjí, stane-li příliš dlouho na svém předmětě, žádajíc si ho touhou smyslnou ve hmotné vlastnictví, prodlévá-li na něm a pozdí-li se na něm, zatím co jest jí projíti jím jen a nésti se dále v nekonečno, spěti ve věčnost za Ním; tak šíp usmrcuje jiné i sebe, utkví-li před cílem.

15. července. Dnes jest tomu právě rok, kdy dostal jsem poslední vzpomínku z druhého břehu; od té chvíle tma za mnou, tma přede mnou; jsem již jim jen jménem, zavaleným tmou nepaměti, zvukem hlasu, šelestem rtů, který vstává a hyne, aby byl zapomenut, dříve než dozní. Usoudili asi, že nervy se nelepší a že konečně zbytečno bylo by, čekati na jejich rozmar, když život jest tak naléhavý a nečeká také na nikoho; že konečně zkušenost učí, že nervy nikdy se nelepší, nýbrž stále horší; a tak pokřižovali se a zanechali mne mému osudu nebo v pravdě: Bohu, a vrátili se sami ke svým bůžkům, jimiž jsou jednomu honba a lov, druhému literatura, třetímu dobrý doutník po obědě, čtvrtému partie šachové v klubu, pátému politické hovory a intriky, šestému sbírání leptů nebo japonských dřevorytů, sedmému boston – k bůžkům, jimž jsou ochotni obětovati všecko nejdražší, co mají, možnost lásky k jiným bytostem a zejména k jedné z nich, nejživější ze všech a nad všecky, za jedné podmínky: že pomohou jim ubít to, z čeho nedovedli nic vytvořiti: čas, dlouhou chvíli.

19. července. Dnes vím, že není života kromě života nepodmíněného, to jest toho, jenž směřuje k absolutnu, v němž nechceš pro sebe ani úspěchu ani prospěchu, v němž jsi jen věcí boží nebo lépe dělníkem jeho, spolupracujícím neosobně ne na svém, nýbrž na jeho díle. Jak malicherná jest ti nyní všecka ctižádost světská a osobní, jak jsi z ní vyléčen, jak vykoupen! A ne jen malichernou, i nízkou jeví se ti nyní; což není znakem duše otročí, vkládati soud z vlastního svědomí do rukou lidských, do rukou nepoučených, roztržitých a nejemných, jež nedovedou zvážiti nic více a nic jiného než hrubou hmotu a také tu jen zhruba a příliš à peu près? Pravá ctižádostivost jest ta, která chce tě míti jedním z nejlepších dělníků Jeho nebo ještě lépe: která chce vydati všecky vlohy, všecky síly, jež jsi přijal, Jeho dílu a pro Jeho dílo a jen pro ně; a nepřemýšlí o ostatním, nehloubá o ničem, kladouc se cele v dílo a jen v dílo.

Taková ctižádost ví, že On jest jediný udíleč slávy a není jiného mimo něj; a udílí ji šťastnou Smrtí, neboť není slávy mimo ni a její věčnost. Není slávy mimo hrdost, která taje jako sníh v jeho slunci a jediné v jeho slunci; není pýchy velkému duchu mimo pokoru před ním.

Jak rozumím dnes dantovsky vznešené, byť na první pohled sibyllinské větě: sláva jest slunce mrtvých!

20. července. Přemýšlel jsem mnoho v modlitbách dnes v noci o životě nepodmíněném. Není pro člověka a žádného tvora živého než dvojí konečné nepodmíněnosti: nepodmíněnosti života v Bohu a nepodmíněnosti smrti v ďáblu. Čím déle žije, čím více přemýšlí, tím určitěji musí se rozhodnouti pro jednu z nich; a nejen pro člověka, pro každý život na zemi nadejde chvíle, kdy jest mu voliti mezi jedním a druhým. To jest chvíle jeho duchové zralosti; odtud gravituje již jen jako hvězda kolem svého slunce, aby v ně spadla kteréhosi dne a v něm uhořela.

22. července. …und alles Drängen, alles Ringen ist ewige Ruh’ in Gott dem Herrn. Procítil jsem dnes večer po znojném dni, plném chvatu, spěchu a práce, když jsem usedal pod rozkošatělý hvězdný strom nebeský, jako posud nikdy smysl a krásu těchto veršů Goethových, které jsem četl před tím několikrát, aniž jsem jim plně rozuměl. Samy od sebe snesly se mně tentokráte na rty; nalezl jsem je, aniž jsem jich hledal, jako unavený žnec vonnou jahodu uzrálou u své prašné nohy na cestě pasekou domů s pole. Co jest v nich všechno řečeno? Jaká tajemství jsou tu napovězena? Že boží klid a naše práce jsou jedno; že co nám práce a působení, jemu klid; že všechny zápasy, boje, tísně naše jsou jen příprava ke klidu v něm? Vešel jsem do svého pokoje a při svíčce obletované můrami četl jsem jako nejhlubší vysvětlení těchto veršů poslední dvě kapitoly Konfessí sv. Augustina, které vhánějí mně vždycky slzy v zrak. Nevypověditelné zde jest řečeno; nedosažitelné zde zachyceno; a myšlenku domýšlejí zde pokorné síly ekstatické a modlitba, jako oheň domýšlí olej a smrt život.

„Pak i ty spočineš v nás, jako v nás nyní působíš; a tak bude toto spočinutí tvé v nás jako naše díla zde na zemi jsou tvoje díla v nás. Ty, Pane, působíš vždycky, ty odpočíváš vždycky. Nevidíš v čase, nepohybuješ se v čase a neodpočíváš v čase; a přece tvoříš zření v čase, ano čas sám a pokoj od času.“

„Vidíme tedy všecky věci, které jsi učinil, poněvadž jsou; ale poněvadž je vidíš, jsou. A protože jsou, vidíme je vnějškově, a poněvadž jsou dobré, vnitřně; ty však viděl jsi je již tam hotové, kdy jich ještě nebylo a kdy měly býti sdělány. V jiný čas byli jsme náchylni, činiti dobro, když je byl duch tvůj v našem srdci zplodil; ale byl čas, kdy jsme prchali od tebe a byli nakloněni jen ke zlu. Ty však, jediný a dobrotivý Bože, nikdy neustal jsi, činiti dobro. A jsou-li některá díla naše darem tvé milosti dobrá, nejsou přece věčná; dávají nám doufati, že spočineme jednou ve tvém nevyslovitelném posvěcení. Ty však, ty dobro, jež nemá potřebí jiného dobra, odpočíváš vždycky, poněvadž tvůj odpočinek jsi ty sám. Který člověk dá však duchu člověkovu pochopení této pravdy? Který anděl zjeví ji andělu? Který anděl člověku? Od tebe musí býti vyprošena, u tebe chce býti hledána, u tebe třeba tlouci – tak, tak budeme přijati, tak nalezneme, tak bude nám otevřeno. Amen.“

23. července. Přemýšlím, kudy chodím, o tajemství práce a tvorby. Ne každá práce jest tvorba; ale tvorbou může býti i práce zdánlivě nejnižší, pokud jest posvěcena účelem a prováděna duchovým řádem a zákonem – ony jsou to, co povyšuje práci na dílo a činnost lidskou na tvorbu. Tvoří dělník zemědělský, tvoří dělník tkalcovský, pokud pracuje po duchovém příkaze, po rozkaze božím, jenž uložil jim, odkrývati smysl země a života na ní a zakrývati osobu jejich; ale netvoří básník, malíř, hudebník, třebas byli sebe dovednější a obratnější a sebe více oslňovali své čtenáře, diváky a posluchače, pokud slouží své marnivosti a pokud zrcadlí se v práci své náhodnostmi a malichernostmi svých osob a hlučivou pomíjivostí svých chtíčů. Práce není ještě dílo; teprve posvěcená práce jest dílo, a posvěcena může býti každá práce, zdánlivě zcela všední a zdánlivě zcela hmotná a tělesná, když dělník pracuje z příkazu božího a jako spolupracovník jeho; a práce zdánlivě duchová a tvůrčí jest zcela hmotná, pokud dělník oddělil se od svého tvůrce a jeho zákonů i plánů a v hrdosti samolibné a soběstačné přemítá a přemisťuje v sobě svou nicotu. Jeho práce nemá středu, k němuž by se upínala, nemá skladu celkového, jemuž by se podřizovala a v nějž by se klínila; jeho práce rozkládá a neskládá; množí a stupňuje rozpor a rozlad světový a životní, trhá a rve jeho rány, neléčí a necelí jich. Lépe bylo by jí, kdyby nebyla vůbec podnikána; lenivost méně zla působí než taková lžipráce.

24. července. Jedinečná výsostnost tvorby a jedinečné štěstí, jež ti působí a kterým tě oblažuje, jest v tom, že jí v nejhlubší pokoře a z rozkazu jeho napodobíš svého Tvůrce; vším ostatním od něho odpadáš nebo se mu vzdaluješ, jí jediné se mu blížíš. Nenamítej mně nikdo modlitbu; pravá modlitba jest také tvorba, a nemůže býti modlitby bez tvorby; netvořivá jest mechanická modlitba pouze slovná ale ta právě není modlitbou.

Tvorba jest proto tak blaživá, že v nepokoji, hluku, víru a toku světovém ona jediná soustřeďuje a dává se ti rozpomenouti na všecko nejhlubší a nejsilnější v tobě, na všecku sílu nadosobní, na všecku tvou věčnost. Co vpravdě jest vytvořeno, jest vytvořeno jen tak, že jsi vysvobodil ze zajetí své časnosti a nedokonalosti, své jevovosti a pomíjivosti svou osobnost nadosobní, své já nadčasové a mimočasové, svou nesmrtelnou duši. Neboť co opravdově jest stvořeno, nemění se již, nepohybuje se již, nepokračuje již, nevyvíjí se již; stojí zde pro věky dovršeno, uzavřeno, svět pro sebe, malá, ale celá při tom obdoba, do slova a do písmene obdoba a podoba živého teplého vesmíru, vypučelého také jako tvé dílo ze semene sebezapomenuté, sebeobětovné lásky boží.

28. července. Jest mi nad všecko jasno, že jen věřící křesťan může opravdově milovati svou vlast; jiný může milovati její hmotu z pocitu užitkovosti nebo z jiného pocitu rozumového uctívati její pojem jako pojem právní nebo společenský nebo posléze z citu hrdosti a pýchy osobní nadchnouti se představou její jako prodloužené existence jeho já – ale pravou láskou duchovou a duchově-tvůrčí může milovati ji a rozuměti jí a sloužiti jí jen křesťan. Neboť křesťanství jest náboženství země a sladkosti její; křesťanství posvětilo zemi jako podmínku a jeviště utrpení i oběti Kristovy; vlast jest odtud křesťanovi i podobenstvím a předzvěstí duchové vlasti nebeské i tvůrčím údělem, daným mu k dílu životnému a k službě životné milostí tvůrcovou.

Neznám pošetilejšího tlachu než jest běžný tlach o křesťanství jako o pochmurném náboženství zásvětném. Křesťanství dobře pochopené jest naopak náboženství radosti. Obětí Kristovou vykoupena jest i země i příroda a svatou smrtí jeho posvěceny jsou i smysly člověkovy. Jest i náboženstvím osobnostným a v tom jest jedinečná krása jeho modernímu člověku a právě jemu. Není v něm šablonovité spravedlnosti, která působí se všeobecností zcela zásadnou a odtažitou, prosívajíc lidství jako stroj hospodářský zrno obilné; jest cele založené na milosti, to jest na osobním poměru božím k člověkovi, na milostném sestupu božím ne k člověku vůbec, nýbrž k člověku určitému, právě k tomu a k nejinému po nevyzpytném tajemství lásky neskončené.

Křesťan, který nemiluje své vlasti, své rodné země a její určité, srostité hroudy, nemiluje ani Boha, neboť ona jest ztělesněná a zhmotnělá prozřetelnostná starost boží o něho a předvídavá láska boží k němu; hmotná část Jeho odvěké myšlenky, kterou zamiloval si tebe a právě tebe dávno před stvořením světa, od věků, před vznikem a počátkem časů, jíž myslil na tebe a jíž dal ti k dílu líchu právě tuto a nejinou.

4. srpna. Svatý Benedikt ukládal mnichům svého řádu kromě tří běžných slibů, poslušnosti, čistoty, chudoby, i slib permansitatis, slib setrvávati neustále na témže místě. Byla v tom hluboká moudrost; kde není sňatku a trvalého nerozlučného manželství mezi člověkem a půdou, není ani pravé lásky k vlasti. Půda vychovává člověka, jest jeho největší a nejstálejší učitelkou; započíná svou výchovu v dětství, prvními dojmy, jež z ní přijímá dítě, prvními podněty, které dává jeho obraznosti, přede všemi učiteli ostatními a končí ji až smrtí. Cítím to až zde, když jsem se byl znova zakořenil v tomto rodném místě: tento laskavý, měkce zvlněný obzor stal se částí mé duše do slova a do písmene; žiji v jeho středu a myšlenky mé nejinak než můj zrak nabyly jistoty orientační, jak nosí se za ním a k němu. Obzor jest cosi duchového, cosi více než optická čára, je cosi mravného a konkrétného; i já působím na krajinu, nejen ona na mne: vychováváme. se navzájem. I já zanechávám v ní svou stopu, byť nehlubokou, vedle tisícerých a tisícerých stop jiných krajanů živých, ale hlavně sta a statisíců jejich obyvatel mrtvých; i já skládám její ovzduší, její opar mravní, i já budu chvěti se v něm a těkati v něm rozvířenou vzpomínkou světelnou po své smrti. I má bytost a celé úsilí její budeme nepatrnou značkou, písmenou, znaménkem, přízvukem v té nesmírné nauce, jejímž nositelem jest rodný kraj, a kterou vytvářelo spoluprací s ním sta a sta mrtvých pokolení dědovských.

Kdo nežije v určitém kraji, kdo není spojen s ním tímto poměrem spolupracovnickým, stává se chtěj nechtěj žalným požitkářem, pouhým hostem, pouhým divákem, pouhým lovcem dojmů, buď nádeníkem nebo rozkošníkem, ale vždycky kýmsi chvilkovým a pomíjejícím, jehož stopu zametá vítr a jehož bytost tráví se neužitečně vlastním pustým žalem. Turgeněv vzpomínaje některých ruských rostlin, které odervává vítr od půdy a pohání neklidně po stepích, nazývá kdesi lidi tohoto rázu perekati-polem. Mně zdají se prostě ztracenci; ztratili v pravdě Boha, kterého jest možno viděti jen mediem nebo hranolem rodné půdy, a snad i Bůh ztratil je z vidu; snad i jemu utonuli v miliardech písečných zrn lidských, stejně obroušených, stejně otřelých, stejně pustých a stejně neplodných.

5. srpna. „Království samo v sobě rozdělené pustne,“ řekl Kristus a zavřel tím v jednu stručnou větu zákon všeho růstu zemského i nebeského. I největší síla, která neslouží, obrací se z požehnání v jed rozkladný a ničí sebe i svého nositele; a síla zdánlivě nejmenší, činnost podrobená co nejvíce skutečnostem hmotným a jejich omezenostem a obrácená k cíli sebe praktičtějšímu, roste, mohutní, stává se tvořivostí a požehnáním člověku, nalezla-li princip, jenž ji vede, určuje, posvěcuje; a poslední a nejvyšší princip všeho časného může býti jen věčnost a víra ve věčnost. Síly, jež jsou soustřeďovány metodicky k určenému cíli, zdvojnásobují se; a metoda jest duchovost sama – není metody bez duchovosti; v ní založena jest vláda ducha nad hmotou, jež jinak rozpadla by se v sobě. Proto genius, síla největší, může státi se i nejstrašnější kletbou svému nositeli i lidstvu celému, není-li posvěcen a spoután věrou náboženskou; a kletba genia zneužitého déle leží na zemi, kde vznikl nebo kterou prošel, než hrůzy války nebo moru. Oběti těchto pohrom jsou hmotné a vymizejí s obrodou hmoty; ale ztráty, které působí genius zvrhlý, jsou duchovní a účinky jejich nestavují se hmotnou smrtí postižených, sahají za hrob a dotýkají se v jakémsi smyslu prahu věčnosti.

10. srpna. S počátku divíval jsem se, jak to, že věk svobody, kterým jest má doba, má tak málo vnitřní volnosti a století individualismu tak málo individualit, to jest osobností.

Dnes se již nedivím; není osobnosti bez síly a není síly bez metody, bez řádu, bez kázně. Všecky veliké osobnosti lidské staly se velkými jen tím, že se dobrovolně spoutaly a daly do služeb ideí a věr; jen ony a láska a horlivost, s nimiž jim sloužily v pokoře a sebeobětování, utvořily jejich velikost. Člověku dána jest jediná svoboda, svoboda rozhodnouti se buď k nekázni a zahynutí nebo k víře, pokoře, službě a tím k síle a opravdové volnosti v síle, neboť není volnosti mimo ni a slaboch jest nevolník vždy a všude. Není horší kletby než dobrota, která jest důsledkem slabosti a jež jest založena na slabosti. Mnohem lepší a Bohu milejší jest silné zlo, neboť ono jest určité, ono jest rozhodné, a je jest možno tudíž překonati a zdolati; kdežto dobrota ze slabošství jest otrokyní každé náhody a nezná ve své trpnosti ani pána a vladaře svého; slouží dnes Petru a zítra Pavlovi, nerozeznávajíc jich ani od sebe v přílišnosti své dobroty recte slabosti.

25. srpna. České otroctví jest cosi, co nemá dna: jest to pravé otroctví duchové. Otroctví to jest proto tak strašlivé, že jest založeno na naprosté nevíře v ducha a jeho sílu a moc a na naprosté víře ve všemohoucnost hmoty a každé první zdánlivé skutečnosti. Čech modloslužebničí t. zv. faktům, a faktem jest mu všecko, co vidí, slyší, hmatá, stůj zatím opravdová skutečnost, t. j. duch a pravda nebo nic. Čech kdyby i o sobě dočetl se v německém listu odsudku, zviklá se, zapochybuje a skloní se na konec před tímto také-faktem. Čech nejen že otročí cizině, ale i způsob tohoto otročení vypůjčuje si z ciziny. Pozoroval jsem, že v Čechách lidé veřejně působící spílali si i po nesvém, to jest i urážkami z ciziny vypůjčenými, jako si pochlebovali po nesvém, to jest lichotkám z ciziny opsanými.

Mickiewicz v ‚Dziadech‘ rozžhaveným železem znamenal na nízké čelo služebnické slovanský hřích, ‚heroism otročení svého‘; jen ten zná prý Slovan. Ale Čech nemívá ani tohoto heroismu, mívá jen směšnost a ubožáctví otročení – ne velikost, které může dosáhnouti otročení z nevinnosti prostého pokorného srdce. Čech jest volný tělem a dokonce rád bývá zpupný srdcem a povahou, rád furiantí nebo koketuje s furiantstvím; ale duch jeho jest otročí, poněvadž vzdal se svého sebeurčení a složil je v jiné ruce; nevytváří si svého osudu; složil úkol ten na cizí bedra; nesoudí se sám, netrestá se sám, nekáře se sám – přijímá soud svůj o sobě z cizích úst. Cizina učí jej, kdo jsou jeho velcí lidé a proč jimi jsou, sám by toho nepoznal. A bije-li se dnes ještě někdo z nich dobře, bije se v duchových vojích cizineckých a za cizího ducha. Zde žije se po cizím a neumírá se po svém. Jediná opravdová hrůza v životě lidském jest tam, kde umírá duch před tělem, kde odumírá duch v těle nevyčerpaném a nezeslabeném; v takových případech vždycky zneužito bylo svatých darů životních. Bojím se, aby nebylo případu toho u Čech dnešních.

8. září. Jak často slýchám kolem sebe hovořiti: buďme praktičtí; nedejme se zaváděti bludičkami citu a obraznosti; buďme střízliví a reální! Rozhlížím se českým světem a pátrám, v čem jest jeho praktičnost, užitkovost a reálnost. A vidím, že v krátkozrakosti ve všem všudy; člověk dalekozraký, jenž vidí za dva tři sáhy, člověk předvídavý a prozřetelnostný, jenž myslí ve větším stylu, jest jim fantastou. A tak ústí česká užitkovost a reálnost v takové činy: hoří-li dům, vynes především kočku, dítě nech ležeti v kolébce; jde-li o to zachránit národního hokynáře od úpadku nebo básníka od nouze, rozhodni ze rozhodně pro onoho, neboť národní hospodářství nemůže býti bez hokynáře, kdežto básník jest mu jen přítěží; chceš-li postaviti někde hospodu nebo pivovar, vybeř si k tomu místo, na němž stojí stará ušlechtilá kaple – tak zabiješ dvě mouchy jednou ranou: zbavíš svět staré přežilé fantastičnosti a dáš mu novou realitu a novou praktičnost.

Znáti hierarchii skutečností a hodnot jest první podmínka nejen moudrosti, ale i užitečnosti a hospodárnosti. Krásná jest bušící píseň kladiv dopadajících na kovadlinu; miluji ji, vždyť jest to také modlitba jako jest modlitbou každé dílo lidské, konané byť pro časný byt člověkův: vzniklo z ducha a slouží nepřímo duchu; ale ve svůj čas, na svém místě, ve svých mezích. Že by musilo přehlušovati zbožný obřad shromážděné obce, rušiti myšlení vědcovo nebo tvorbu básníkovu, že by dým tovární musil kaziti sad a škvára vyvržená z pece její vyžírati trávník luční, nezdá se mně však. Krása ženy, zdraví lidu, sen básníkův, myšlenka vědcova, radostnost mládí neporušeného a neposkvrněného, čistá píseň ptačí u neotrávené vody potočné, vidění prorokovo, modlitba duše lidské v utrpení a strázni její, kajícný ston člověka zhřešivšího a poznávajícího se, úsměv dítěte honícího se za motýlem, potácejícím se v slunci, propastně ponorné mlčení mnichovo jsou také skutečnosti a mnohem skutečnější než přeludná lžiskutečnost bursovních spekulací nebo klamivé výtěžky obchodního pirátství.

15. září. Každý jiný obchod vyjma směnný jeví se mně dnes počátkem nekonečných a nezniknutých klamů i sebeklamů, lstí, podvodů a posléze násilnictví. Člověk, který oddělil se od své rodné půdy, jenž touží po jiném, než co podává mu jeho země, jenž vidí hodnotu po výtce v penězích a ne v opravdových statcích, nutných k zdraví těla a růstu duše, jako jsou slunce, vzduch, klid, prostá strava, slovo boží i slovo básnické a mudrcovo, práce na sobě v tichu a soustředění mysli, navozená přirozeně dílem tělesným na poli a v lese, octnul se na scestí a musí zblouditi a zahynouti. Obchod končí tím, že předmětem spekulace činí peníze; ony, které byly s počátku jen poukázkou na zboží a jen znakem a připomínkou, že stojí za nimi opravdová skutečná hodnota nějaká, stávají se posléze zbožím po výtce, hodnotou a statkem po výtce; a tu dovršuje se dílo zkázy a zvrhlosti. Ačkoliv penězi nemůžeš si opatřiti nic, co má hodnotu opravdovou, ačkoliv víš, že nemůžeš koupiti si jimi ani lásku, ani přátelství, ani moudrost, ani klid a růst své bytosti, ačkoliv víš nebo tušíš alespoň, že kromě tvorby na láně zemském a výše: tvorby na láně vlastní duše není ani pravdy ani štěstí, tváříš se přece a jednáš tak, jakoby to všecko dávaly peníze; a nutíš posléze i všecky ostatní bližní, aby sdíleli se s tebou o tyto tvé klamy a sebeklamy, chtěj nechtěj, po dobrém i po zlém. To vede posléze k násilnictví, k rváčství a útisku ve smyslu i hmotném a tělesném.

Vyrobí-li Evropan nějaký tovar – vezmu příklad úmyslně primitivní a řeknu třebas: Angličan kousek mýdla toiletního – jest jeho skutečná hodnota asi šest nebo sedm krejcarů, to jest: tolik dal výrobce za materiál, jehož bylo mu k němu třeba, za tuky živočišné, nějaké chemikalie a trochu silice lesní, a mzdy dělníkovi za zpracování tohoto materiálu. Cílem jeho, předmětem jeho výpočtů i vůle, stává se však nyní prodej tohoto zboží za peníz, představující hodnotu sedmkrát, osmkrát až desetkrát větší; ale takový prodej jest možný jen mimo hranice jeho vlasti, v zemi zdánlivě kulturně opožděné, kde neznají výroby tohoto tovaru. Zde jest třeba nejprve domorodce přesvědčiti, to jest oklamati, o hodnotě tohoto zboží, o jeho důležitosti, o jeho nezbytnosti pro ně, a nedají-li mnoho na slova, použíti po případě důvodů účinnějších a pádnějších, jako jsou rány pěstí a po případě i pažbou puškovou do hlavy; a puška, musí také vykonati své dílo, jde-li o to, vyhraditi takovéto tržiště kupcům domácím nebo uhájiti jim ho od kupců cizích, neboť myšlenka prodati tovar nevědomci za cenu osmi- nebo desateronásobnou není právě geniálná a líhne se snadno nejen v opelichané hlavě Mra Teddy, nýbrž i v stejně hlubokomyslné lebce Monsieur Georgesa [cenzurní zásah]

18. září. Podivuhodné jest, jak duchovost vždy a všude odemstívá se, byla-li utlačována nebo šlapána. Tak pozoroval jsem, jak lidé nepřátelští obraznosti upadají lehko ve fantastičnost, jako lidé protivící se opravdové víře duchové stávají se úžasně snadno obětmi pověry, třebas pověry vědecké, přesvědčení, že věda t. zv. exaktná nebo experimentálná jest úplná a naprostá pravda objektivná v témže smyslu jako bota jest botou a ničím jiným a klobouk kloboukem a ničím jiným – podobni v tom malým dětem, učícím se teprve slabikovati, kterým písmenko jest písmenkem a ničím nad to. Obraznost jest způsob a výraz myšlení, a lidé, kteří neumějí mysliti tímto velikým stylem nebo kteří se mu posmívají, zabíhají ku podivu snadno v jalovou a pustou vymýšlivost malicherností a nehorázností, třebas učenecky exaktně natřených. Mnoho fantastiky, to jest pustého snílkování ve vědeckých formulkách vzniklo v moderní vědě jen tím, že obraznosti opravdově tvůrčí a organické bylo upíráno její právo na konstruktivnost, že nebylo pochopeno a uznáno, jak i ona jest způsob myšlení stejně oprávněný jako pouhé pozorování nebo experimentování nebo odvozené sevšeobecňování nebo zkušenostnost metodická, ale ovšem nad ně všecky nesnadnější a vzácnější a tvořivější.

20. září. Kdo nechce opravdově myslit a tvořit obrazností, vrhá se buď na formulkovou vědu nebo na formulkové umění; a stejně tak, kdo nechce ve světě hmotném tvořiti, honí se za penězi. Pověra jest nedostatek tvorby jako víra jest jádro a podstata tvorby; člověk netvořivý, jenž nevěří v Boha, tuto nejskutečnější skutečnost, tuto skutečnost nad všecky skutečnosti, potřebuje bůžka, modly, klamu, zdání, formulky – jinak nepřežil by své nicoty. Peníze jsou modlou těch, kdož nemají Boha; štvanice za nimi opatřuje jim zdání tvorby, díla, činnosti: Nejsme mrtvi, ne, nikoliv, nejsme nikterak mrtví, ani nikterak neužiteční sobě a jiným – vždyť ženeme se za penězi, vždyť opatřujeme si peníze, získáváme peníze a tím obohacujeme sebe i svou vlast.

Podivný tvor jest člověk. Jest stvořen k uctívání pravé a základné Praskutečnosti, a uctívání to koná se tvorbou. Bůh a tvorba v něm a k němu – toť člověk v plném krásném smyslu slova. A proto nemá-li Boha nebo nechce-li ho míti a nechce-li tvořiti, musí si je vylhávati, musí klamati sebe nejprve a pak jiné. Musí se tvářiti alespoň, jakoby pracoval na díle sobě vykázaném, jakoby tvořil; proto i zahaleči a blatošlapové, i ničemové a hráči bývají vážní a vykonávají své nicoty k smrti vážně, slavnostně, někdy přímo obřadně s opravdovostí až komickou tomu, kdo prohlédá jejich vnitřní pustotu; vážně a slavnostně dokonce vstávají, když udeřila jejich hodina, od svého stolku hracího, pozdvihují se od svého kulečníku jakoby od vážného díla a vážně uléhají na znak na zem a vážně umírají. Znám lidi, kteří raději počítají týdny a měsíce chloupky na zádech nebo na nožkách nějakých brouků, než by čtvrt hodiny myslili – tak bojí se života v duchu a tvorby v něm; ale pokud počítají články nebo chloupky nebo nožky nebo tykadla na svých červech nebo broucích, činí to s vážností obřadnou a jako opravdoví knězi vědy pojímají sami sebe s krajní důležitostností. Znám lidi, kteří raději léta a léta vysedají v archivech, opisujíce staré listiny, než by den opravdově tvořili, to jest myslili – takovým utrpením, takovou hrůzou jest jim všecko, co souvisí s duchem a odpoutává se od bezprostřední faktovosti hmotné; ale pokud tito lidé opisují své dokumenty, chovají se uctivě k sobě a vystupují s důstojností přímo velekněžskou – vědí, že slouží svému bohu, jak dovedou jej pojmouti, byť to byl bůžek o ploském psím čele, měl přes plece přehozenou čpící vlčí koži a z hlavy vyrůstaly mu beraní rohy.

25. září. Člověk, který odpoutal se od rodné půdy, ztratil tím i své rodové a národní náboženství, ztratil i svého Boha; stal se naráz bytostí poloskutečnou a neskutečnou, fantomem, kýmsi jako potulný Věčný žid, toto legendárné perekati-polem zhmotněné v bytost lidskou; není mu již opravdového vroucího poměru ani ke skutečnosti, ani ke skutečnosti bohopocty. A tak pracuje na fikci peněz, na modle zlatého telete jako na náhradě za Boha; vyfantasovává si lžiskutečnost, lžihodnotu a slouží jí i obětuje se jí, neboť uctívati musí něco po své přirozenosti, byť to byla kočka nebo ibis či býk. Vymýšlí boha, který by byl bohem každého netvořivce, bohem každého požitkáře a právě požitkáře, jenž nesl by možnost požitku stále pohotovou, stále připravenou pro každého, a to jsou právě peníze; něco nejvšeobecnějšího, v čem mohl by účastniti se každý, ve chvíli, kdy patří nejvíce všem a nejméně sobě, kdy jest nejméně soustředěný, kdy jest zcela rozptýlený, kdy lze jej celého převésti v cifru, kdy jest jen cifrou nebo lépe nullou lidskou. Klam pro klamatele i oklamané, přelud pro přeludné, neskutečnost pro neskutečné.

29. září. Mé sny v noci a po nich mé myšlenky ve dne hledají zase stezku k Evženii. Znova vstaly v mysli mé pochyby, dobře-li jsem učinil, odervav se od ní. Úmyslně vyhýbal jsem se až dosud všem zprávám o ní; kdyby byly nepříznivé, jsem jist, že by mne zničily. Ale přicházejí chvíle, které schvalují tehdejší můj čin: jednal jsi dobře, praví mi, neboť základem tvého činu byla víra ve výsostnost její duše; uvěřil jsi v přirozenou ušlechtilost její bytosti, v šlechtickost její mysli; uvěřil jsi, že nalezne cestu k Bohu, že vzpomínky na tebe dají jí rozpomenouti se na polozasutou touhu v ní a dají vytrysknouti jí plným varem – na touhu po lásce věčné, která neumírá, jíž není proměny ani smrti. Doufám, že čas lásky naší přinese požehnání nám oběma; mně již přinesl, vděčně mluveno; a jak bylo by možné, aby nepřinesl ho i jí, když uzavřel jsem ji v nitro nitra svého a obětoval ji v modlitbách Bohu?

1. října. Není pravé náboženskosti bez lásky k zemi, bez lásky ke všemu určitému, konkrétnému, jedinečnému; není ani náboženskosti bez lásky k smyslům posvěceným a očištěným, neboť ony jsou pak dárci té svaté radosti, která jest pravá modlitba Bohu nejmilejší. Náboženství tím liší se právě od filosofie, že myslí-tvoří konkrétně z radostnosti svého jásavého opojení, vzdáleno odtažitosti a sevšeobecňování filosofického; říše jeho leží vysoko a daleko za hrubými, těžkopádnými kategoriemi a pojmy logickými; milostná a subtilná jest vláda jeho, a spravedlnost boží vylučuje z tichých hodů a plesů jeho všecky hlučné dráče a násilníky rozumu jako vůle. Pascal staví překrásně l’esprit fin proti hrubému duchu geometrickému, jenž pracuje lineálem, kružidlem a krokvicí; mluví také o důvodech vlastních jen srdci, jichž nikdy nepochopí rozum. Dnes třeba jíti ještě nad to a položiti těžiště do čisté ohnivé posvěcené smyslovosti, která vytváří radost přímým zíráním a okřidluje srdce, opojené krásou boží světem rozlitou, v plesný vzlet ekstatický. Není náboženského talentu tvůrčího u národů, jimž nebylo dáno čistých, milostně nevinných smyslů; proto pokud vím kromě starých Hellenů nebylo nikde genia náboženského než u několika Vlachů, Španělů a Francouzů – nenalézám alespoň nikde jinde pravé tvorby náboženské, která jest něco podstatně jiného než stavba bohoslovecko-filosofických soustav nebo horlivost apologetická nebo dokonce občansko-osvětářské moralisování, prokládané citáty z evangelia nebo starého zákona. [cenzurní zásah]

5. října. Setkal jsem se předvčírem po pěti letech s bratrem Karlem, jediným ze všech sourozenců, který mně zbyl – Adolf i Kryštof zahynuli záhy po sobě před devíti roky obětí divoké nespoutané vášnivosti opravdu lamberkovské. Karel přijel se svou ženou i se svým synkem na měsíc na rodný statek, oddechnout si od svého nepokojného světoběžeckého díla. Jest na podiv statný, sebevědomý, osmahlý, jaksi ze široka pevně rozkročený a vztyčený na svých svalnatých, ale pružných a křepkých při tom nohou, a vulkánská jiskra rozdmýchává se občas v jeho zraku. První noc prohovořili jsme bezmála do svítání. Hlas krve jest nad všecko silný ve mně, a já nemohl se první chvíle doopravdy nasytiti spádu a timbru jeho hlasu, tepla jeho malých energických rukou, poněkud divoké smědé krásy jeho vyhublé, ale kostnatě rozhodné tváře o linii krásně vytvářené a zocelené. Celé mé mládí a víc: sám duch našeho rodu stanul přede mnou a zabodl se tvrdým soustředěným pohledem v mé nitro, bouře je až po samo dno. Lamberkovství, opilé dýmem a parami vášní, potácející se v hříších i výbojích, nedosycené života, lačné jeho krve nejušlechtilejší, lamberkovská dravost, cosi dračího a nevykoupeného ve své pravěké bezuzdnosti, dýchala na mne z celé bytosti bratra-uchvatitele, bratra-dobyvatele, a první chvíle plnila mne podivným, ale ne nepříjemným, naopak: svůdným skoro zmatkem, lákajíc i odpuzujíc mne zároveň. Mé vzbouřené vzpomínky vyvrhly jako příliv mořský několik mladých mrtvol ženských, utracených jím a, žel, i mnou: neboť, dvakráte žel, i já byl v mládí Lamberkem života nedosyceným, krve hladným. Teprve druhého dne jsem se vzpamatoval, a hrůza zmocnila se mne, když jsem myslil na bratra, odpoutaného od půdy, světem zmítaného, zbaveného jediného zákona, jediného laskavého jha, které mohlo jej ukrotiti, jediné otěže, jež dovedla jej říditi: rodného kraje a práce, vytrvalé a soustavné práce na jeho líše. Hovořil jsem s ním v tomto smyslu, ale nepochodil jsem; nerozuměl mému jazyku, mé představy a pojmy byly mu cizí, mé obavy směšné. Život byl mu jen divokou honbou za zlatem, conquistadorstvím, dobýváním nových území, šířením a stupňováním hmotného blahobytu člověkova, podrobováním přírody a kořistěním z jejích sil pro pohodlí lidské. Nemohli jsme se dorozuměti, rozešli jsme se ve zlém.

Dnes ráno potkal jsem jeho dítě, slabého rusého hošíka, kterého, jak mně řekl včera, vychovává účelně již nyní svým dědicem; již nyní jest odosobeno toto dítě, odcizeno svému mládí, jež jest více než jeho svatým právem: opravdovým rájem pozemským a podobenstvím ráje záhrobného, jedinečně sladkou skutečností, která se mu již nevrátí nikdy; již nyní jest proměňováno v užitkový nástroj – a k čemu? Ke konstruování lžiskutečností, k výrobě illusí, jež vykuklí se dříve nebo později jako smrt. Nemohl jsem zdržeti se a slzy vstoupily mně do očí nad tímto zaprodancem v otroctví již před jeho zrozením, oloupeným o svou osobnost, dříve než mohla v něm vyrůsti, degradovaným v prostředek k cizímu, oteckému cíli, předurčeným, krváceti z ran, jichž si sám nezpůsobil a jichž nezavinil, odsouzeným, aby byl jen prodloužením šílenství oteckých, která má nésti třicet nebo čtyřicet let dále po jeho smrti do tmy a hrůzy příštích časů. Nezapomenu do smrti nevinně udiveného pohledu světelných hvězdných zraků, jež obrátilo ke mně dítě, nemohoucí pochopiti, proč pláče dospělý muž při pohledu na ně, jež jest přece zcela zdravé, nemá bolestí a jemuž zdánlivě nic neschází.

Zde končily se zápisky Kašpara Lamberka, zvěčnělého strýce Frankova. Psal dále ještě? Věrojatně. Zničil tyto další myšlenky a vzpomínky sám nebo je zničil bratr jeho, Karel? Nebo ztratily se prostě? Frank nedovedl dohádati se toho; ale i takto, jako dědic tohoto jediného sešitku, cítil se nesmírným boháčem, kýmsi bez zásluhy oblaženým, omilostnělým.

Když dočítal zápis poslední, tam, kde hovořil strýc o slzách, které prolil nad jeho zaprodaným dětstvím, nezdržel se již a propukl v hlasité štkání. Ale i v ně mísila se radost, i je vzdouvala bouřlivá vděčnost k zvěčnělému a jeho prostřednictvím k Bohu. ‚Hle, Bůh myslil na mne, nehodného, již před mým narozením v prozřetelnostné lásce,‘ pravil sám k sobě; ‚on vzbudil pro mne tohoto strýce, mudrce a světce, vojáka i mnicha, šlechtice i básníka; pro mne vyvedl jej z nižin a mlh světských malicherností a klamů na tuto čistou vzdušnou podnebeskou stezku, aby ji zase pro mne upravil, popsal, narýsoval na duchové mapě; pro mne, aniž toho snad tušil, psal tento silný ohnivý duch, tento myslitel i prorok v jedné osobě, svou řeholi, svou krásnou velikou nauku, v niž zhustil nejušlechtilejší žeň minulosti, v niž vložil všechen kvas své silné bouřlivé duše, zkrocené láskou boží a ovládnuté jeho milostí, obrácené k budoucnosti, stále tvořivé a obtížené již semenem světla odvěčného. A ustrojil všecko a řídil tak, že dostalo se mně tohoto duchového odkazu právě ve chvíli nejtěžší, kdy, zbloudilý, tonul jsem v močálech, zoufalý, propadal tmám. Ohnivou rukou ujal mne a vyvedl mne z mrákot smrti. Slunce jeho milosti leží ode dneška světlým úsměvem přede mnou, a dráha má bělá se ve tmách nejinak než dráha mléčná po půlnoci na hemisfeře nebeské, sám spanilý žár, sama rozkvetlá krása vesmírná. Dal mně rozpomenouti se na sebe sama, na všecko, nač jsem již zapomínal: že jsem dědic a syn boží a že žije ve mně síla, která, třeba-li, může i svět vyzdvihnout z jeho veřejí, vychýliti z jeho osy: nesmrtelná královská duše, jíž dán jest za podnož celý vesmír se vší jeho nádherou.

‚Ano, rozumím,‘ opakoval si, ‚Bůh povolal mne na svou líchu, učinil mne svým spolupracovníkem, pokračovatelem v díle svém. Nezahynu, budu žíti na věky dílem jeho i svým a v díle jeho i svém; obojího nebude odtud možno rozděliti.‘

A slzy vděčnosti tryskly mu v zrak. Všecko bylo od této chvíle jasné, prosté, pokojné, samozřejmé. Ne mrtvolný klid, ale živý radostný pokoj sestoupil v jeho duši, ten pokoj, který snáší se s činností nejvášnivější a nejtvořivější, ano více: jenž ji přímo volá jako nutný svůj doplněk.

Ustanovil se nyní na tom, že bude vzdělávati rodný statek otecký, jenž mu byl odkázán, a čekal netrpělivě na chvíli, kdy bude mu přiřčen po projednání pozůstalosti, a až vyprší lhůta nájemná židovi, což nastane asi po roce; do té doby bude žíti na vesnici, pozorovati, přemýšleti, zaučovati se u starších hospodářů: očistí se tak před svým dílem modlitbou, postem, rozjímáním, a vstoupí vně soustředěný a poučený a bude vykonávati je opravdově jako obřad, jímž jest také všecka tvořivá práce lidská.

A plnil také, co si předsevzal. Obcoval s nájemcem svým i s jinými sousedy, stýkal se s čeledí na rodném statku i na statcích cizích, snažil se porozuměti sedláku i chase, podruhu i lidu podělkujícímu na cizím; vcházel i do chalup zcela ubohých, kde v šeru kmitaly se za stavem věčně ropotícím vychrtlé stíny postav skoro již odlidštělých.

Prostý život vesnický, život v dědině odlehlé, chudé, pohorské, vzdálené města, rozdělené mezi sedlačinu a tkalcovství, spojující u některých malých usedlíků obojí dílo v jedněch rukou, život, který by jej byl ještě před rokem znudil, tekl nyní mělkým, ale pravidelným tokem před jeho pozorným zúčastněným zrakem; zdál-li se tok ten cizímu pozorovateli zadřimlý, byl to omyl: bylo tu rušno celý den, od jitra do noci, byť při dveřích a oknech na polo zabedněných nebo pečlivě slamou ucpaných; a boj se zemí byl tu nad pomyšlení tvrdý a nelítostný a kul ve své výhni člověka v bytost železnou, bez ohledů k sobě i k jiným.

Nebylo tu ani stopy po nasládle sentimentální idylle, polité jahodovým bengálem, jak malovala venkov nedávná literatura, ale nebylo tu také nic z pikantního románu na ruby, z konvenčního brutalismu, který skládal pracně u svého pracovního stolku v městě Zola a jemu podobní jako ragoût pro své odborně zmlsané čtenářstvo; obojí bylo stejně křivé, stejně laciné a povrchně zkreslené, stejně hrubě efektnické. Ale nebylo tu ani té patriarchálné krásy o biblickém odlesku, jak zachytil ji a vztyčil ji v nezapomenutelně velikých a klidných postojích Holeček ve svém selském eposu jihočeském, jehož první díly přečetl právě Frank Lamberk s úctou a podivem; lid byl zde patrně pohyblivější, pospěšný již, vyrovnávající se již s podněty a útoky civilisace průmyslové, podrážděné již obraznosti, nucený přepínati vůli i rozum, jiný než v tichém zadumaném jihočeském kraji, nad nímž jakoby byl čas stanul a neodtékal od pěti věků.

Zde byl venkov již zprůmyslnělý a zmodernisovaný v jakýsi nervosní neklid; i selství bylo zde již poprůmyslnělé a za starou selskou kulturu, byla-li zde kdy, nastoupila nyní vášnivě hltavá těžba z půdy podle všech pravidel a zvyků kapitalistického hospodářství. Nebylo zde dudáků-vypravovatelů a básníků; nebylo starých zvyků a svátků, ani společných obřadů, jimiž žila a projevovala se hromadná duše obecná; nebylo řádů rodových a rodinných, nebylo ani ticha, v němž u Holečka; zrála posud jihočeská myšlenka náboženská zajíněná nesetřeným pelem věků minulých; nebylo vůbec pokojné krásy, mythické skoro, která skrápí tam ještě místy svým spanilým červánkem předjitřním lidi, zvířata, věci.

Pravda, pracovala zde posud obraznost lidová; nezadřímla posud, byla při díle nejinak než vrtivý člunek na stavu tkalcovském; ale tvorba její byla, zde již jinaká než v epose jihočeském, také jaksi moderní, předrážděná, nehorázná, zdivočelá, oblibující si křiklavé barvy, tvrdé a nelomené, ve svých blouznivých zkazkách a pověstech strašidelných; pravda, i zde žila ještě v duchařství lidová duše náboženská, ale rozložená již moderní vědou a její skepsí, toužící po důkazech hmotných, zvídavá, experimentátorská, znervosnělá.

A přece – přece i tak bylo zde, soudil Frank, mnohem lépe než ve velkoměstě. Ne že by zde nebylo zla, viny, bídy mravné, zločinu, neřesti; bylo a snad dokonce poměrně právě tolik jako ve velkoměstě. Lidé strádali zde jistě týmiž vášněmi jako tam; bylo zde smilstvo, byl hněv, byla, msta, byla lež, byl podvod, byla loupež, bylo dráčství, ale přece jinaké než ve velkoměstě, jaksi prostší, střízlivější, bez divadelního osvětlení, v něž se stavěly tam, bez sentimentálně filosofické draperie, kterou se tam činily zajímavými. Tvrdší, syrovější byl zde život a právě proto také méně reflektovaný, méně vyrozumovaný, méně zastíraný, méně znejasňovaný, méně hraný, méně proradný; všecko mělo zde určité pevné jméno, jasné označení bez každé dvojsmyslnosti, bez každého umělého temnosvitu, a v tom byla již jakási vůle k pravdě, zdávalo se mladému Lamberkovi, která byla již sama o sobě mravní zisk. I pokrytectví jevilo se zde Frankovi pobledlejší, méně vyzývavé ve svých barvách a v celém svém vystupování; jakoby vědělo o své přeludnosti, o své vnitřní bezpodstatnosti i o tom, že nemá naprosto nijaké naděje na úspěch; i pokrytectví, soudil, jest zde prostší a naivnější, otevřenější než ve velkoměstě, více nakloněné sebepoznání.

Žil zde na příklad otec s dcerou ve zvrhlém poměru, ale stíhal je také zcela jasný odsudek celé obce. Nikdo neviděl v tom přirozené rekvisity brutálně vesnického prostředí à la Zola; nikdo toho neomlouval, ani nechápal; všem byla to morová rána, jíž jest třeba se vyhýbati, na niž jest třeba plíti, před níž jest se věřícímu pokřižovati; kdyby byli mohli, vypálili by ji žhavým železem ze svého těla.

Tvrdý a nemilosrdný i k sobě byl tento lid. Bylo to Frankovi patrné, zejména když nemoc navštívila některou rodinu, jak tu chovali se k trpícímu. Nejen že nikdo se s ním nemazlil, každý naopak dával mu na jevo, že bylo by nejlépe pro něho i pro rodinu, aby se co nejdříve buďto vyléčil nebo ustranil nadobro; stonati pokládali za jakýsi nečestný podvod; jísti chleba, kterého jsi si nevydělal tvrdou prací, jest podlost: okrádáš o něj ty, kdož pracovali v potu tváří. Byly vesnice v okolí, v nichž báli se neduživí starci jedva nohama pletoucí vstáti od stavu a ulehnouti si; nikdo nedonesl jim jídla, nikdo nepodal vody, nikdo neposloužil – zmírali hladem jako zraněná zvěř. Lékaře nevolali i movití z nich nikdy dříve, až zároveň s knězem; na témže košinatém vozíku, taženém nízkým hubeným horským koněm o rousnatých nohách, – zapůjčoval jej žid-nájemce – přijíždívali pospolu.

Více než narození vítali smrt člověkovu; o jeden krk k jídlu méně bývalo rozhodně milejší než o jeden krk více; a pak byla tu příležitost, zajíti si do sousedního městečka, přihnouti si, zatančiti si po pohřbu; a někdy také koupiti hned novou rakev do zásoby, jež si obyčejně dlouho nepoležela.

A přece nalezl jsi zase mezi tímto lidem ušlechtilost a jemnost cítění zcela neobyčejnou, jíž jest jen schopen někdo, kdo myslí o běhu světovém a jeho ustrojení.

Oblíbil si Frank Lamberk choditi v zimě do ratejny, veliké vlhké jizby o půdě dlaždičné, rozdělené dřevěnými přepážkami a kalikovými záclonami v několik koutů, v nichž bydlilo po rodině čeledínské. Tam poznal statného padesátníka malých rukou i nohou, o hladce holené, výrazně kostnaté tváři, podrostlé pod sanicemi a na krku hustým prošedlým již vousem, o jiskrném hnědém oku, v němž ležela jakási těžkomyslnost. Byl to dvorský poklasný, Filip Kotyšan, který přešel sem ze sousedního baronského panství a o jehož pobytu na něm i příčinách odchodu z něho mnoho se šuškalo.

Frank zvěděl od jeho druhů, že mladý baron scházel se se ženou poklasného, o dvacet let mladší svého muže, opravdovou štíhlou úzkopasou krasavicí mléčné pleti a velikých modrých očí; že muž je překvapil a málem byl by v hněvu vetkl nůž ve šlechtického svůdce; ale překonal prý se vzepětím vší své vůle a odpustil prý pak ženě úplně, nemstě se jí, nepřipomínaje jí ani viny její. Ale když prý ho kdysi pojezdný křivě obvinil, že okrádá vrchnost, ťal po něm hrabicí, již měl právě v rukou, minul jej, avšak vrhl se hned na něho pěstmi a byl by jej ubil, kdyby mu jej byli nevyrvali.

Frank přemýšlel mnoho o tomto případě, v němž dlouho nemohl dobrati se světla. Hle člověka, který má zřejmě smysl pro čest; pojezdného, který mu vyčítal neprávem krádež nebo podvod, málem by zardousil. A také v případě zrady ženiny první gesto jeho jest gesto vražedně odvetné; ale pak ovládne se a nemstí se již, ano chová se zdánlivě s úmyslnou, dobře zváženou velkomyslností. Čím to? A jest to opravdová velikodušnost z rozvahy, z mravního přesvědčení, z mravní výsostnosti nebo ústup z bázně před všemohoucím urozeným synkem pánovým? A nemísí se snad v tuto bázeň i trochu marnivosti nebo ješitnosti? Není snad bezděky polichocen, že pán shlédl milostně právě na jeho ženu, zazáviděl právě jemu jeho majetku?

Mladý inženýr marně snažil se sblížiti se s tímto mlčelivým mužem, jenž, jakoby tušil výzvědné záměry Frankovy, unikal mu v pokornou plachost a nepřístupnost. Až krvavá příhoda, kteréhosi jarního večera sblížila je mimo nadání a rozřešila pochyby mladého muže.

Stalo se totiž, že kočí Pávek mrštil vidlemi po hospodářském příručím, mladém, plavém, kučeravém, ruměném hochovi, jehož přistihl na seníku se svou ženou, a těžce jej zranil. Frank s Kotyšanem vyskytli se náhodou první na dějišti tohoto dramatu; Frank zachytil svůdce, jemuž řinula se krev z boků, poklasný zápasil s běsnícím Pávkem, jemuž pěna stála na rtech, snaže se jej odzbrojiti a spoutati, což se mu posléze podařilo pomocí inženýrovou.

Frankovi, dlouho zaujatému bojem s rozzuřeným mstitelem, událo se posléze, pohlédnouti pozorněji na poklasného. Ztrnul údivem, když zočil tohoto muže, jindy tak klidného a v sebe uzavřeného, cele proměněného k nepoznání: chvěl se na celém těle jako osyka, jeho temné oko, přicloněné jindy dlouhými řasami, hrozilo vypadnouti z důlku, třeštíc se kamsi daleko před sebe; jakási přemíra vnitřního života, jindy poutaná a nyní náhle vybouřená, jakoby hrozila rozlomiti toto napiaté tělo. Zoufalým bezradným pohledem zatěkal kolem sebe; pak přiskočil náhle k Frankovi, zaťal se mu prsty křečovitě v rameno a zablekotal: „To, to, právě to mohlo se přihoditi i mně; a o vlas jen mne to minulo. Mohl jsem také zabít jej – a co pak? Nelpěla by hanba na ní do smrti? Neobtížil bych jí duši nejstrašnější mukou? Já, což já, já bych odpykal na šibenici nebo ve vězení; ale ona žila by ve světě v pokoření a zoufalství; jí nemohli by zavřít ani popravit, ona nemohla by dovolat se žaláře a trestu, poněvadž ona nezabila.“

Frankova tvář vyjevila se údivem; a trvalo chvíli, než uvěřil svému sluchu, než připustil, že takto mluvil, mohl mluviti a mohl smýšleti prostý vesnický muž, ne mnohem více než oráč. Dlouho měřil nejprve zrakem nedůvěřivým, pak účastně uctivým ušlechtilou postavu a ušlechtilejší ještě tvář tohoto muže; a zdálo se mu, že nedohlédá posud mrvní výsostnosti jeho, nedopočítává se jí.

Pak podal mu ruku pohybem jakoby prudce vystřeleným a zardívaje se, stiskl silně jeho kornatou dlaň; a zajíkaje se poněkud, neboť dolní čelist jeho chvěla se rozrušením, pronesl temně:

‚Nevím, budete-li rozuměti zcela tomu, co povím; ale přes to musím vám říci, že jste jediný pravý rytíř, s nímž jsem se posud v životě setkal. To praví vám někdo, kdo sám, žel, nedovedl jím býti v rozhodnou chvíli.‘

Zima uplynula Frankovi jako ve snu, dříve než se rozhlédl krajem i lidmi. Pravidelný postup časů i prací hospodářských, podmíněných jimi a vykonávaných jako přímý úkol jejich, přenášel i na něj nebo ze své bezmezeré plnozvukosti a uzavřené kruhovosti, vpínaje jeho srdce družně s tolikerými jinými ve svůj pokojný slavný rytmus, sluncem spravovaný a hvězdami řízený.

Bylo již na konci března; v úžlabinách ležel ještě špinavý jazýček sněhový, ale jíva propustila již první stříbřité kočičky a do raného výboje slunečného odprýskávaly již kovové údery písně drozdí, bouřlivé i hlaholivé, lkající i jásající; v lesní pasece na větvích doubku, loňským uschlým listím harašícího, pracoval cvrlikaje nebo piště s těkavým spěchem, pro ně tak význačným, párek mlynaříků na vejčitém hnízdě; pěnkava jásavě se již roztoužila svou neobjemnou, ale teplou slokou, skřivan vznesl se z hrud, na nichž první čas pobíhaje prozpěvoval, aby zalil oráče i jeho skřípající pluh svou rozhlaholenou a rozjiskřenou vlnou zpěvnou; a večer za šera, když byl dočirykal již kohoutek koroptví a červenka dokvílela ve vrbinách potočných, vznesla se v houpavém letu z podrostu na stráni tažná sluka a plula nad Frankem, vyčkávajícím ji s puškou v ruce, ale zkamenělém krásou a neschopném vystřeliti po ní, jako černý obláček po mdlém nebi, vysoko hasnoucím nad bezezvukou, potemnělou a rozplizlou šmouhou zemskou.

Týž večer došel mladého muže dopis jeho pražského advokáta, vyžadující si jakýchsi rozhodnutí v záležitosti dědické; Frank usmyslil si, dojeti do Prahy a vyříditi vše ústně, pro větší jasnost a přesnost. Když vycházel z kanceláře, aby odejel nejbližším vlakem domů, setkal se s Vítem Ješutou, jakoby více uvolněným ještě než jindy v držení těla, postoji i posunech a o očích jakoby mělčích a pobledlejších ještě než dříve.

Mladého inženýra, snad dlouhým pobytem na venkově zvláště zcitlivělého k symbolické řeči, kterou hovoří k bystrému pozorovateli zevnějšek každého z nás, dotkly se podivně bolestně tyto znaky, napovídající vnitřní stydnutí i odumírání nejinak než u vadnoucí rostliny; a vzpomínka na Kornelii, jíž se dvořil mlčelivě a nevtíravě tento nesmělý dobrý hoch, stále jakoby překážející někomu v životě i cítící to, dotkla se jeho provinilého srdce vířivým dotykem studu a hanby. Chtěl zeptati se na ni mladého historika, přikročivšího k němu a potřásajícího mu rukou, ale slova vázla mu v hrdle. A tak obmezil se, zmatený, na to, že odpovídal jednoslovně na otázky, jimiž jej zasypával bledý, zřejmě chátrající druh uplynulých nenávratných dní.

V stydnoucím a větrajícím těle Ješutově jakoby rozháral se nyní naráz, zdálo se inženýrovi, podivně těkavý, překotný a vzrušený život vnitřní; cosi horečného vyrazilo se za chvíli slabou hektickou skvrnou na jeho bledé líci, když bez přechodu, spěšně, udychaně skoro rozhovořil se o své zásadné myšlenkové krisi, jak se vyjádřil, kterou prý nyní prochází, jež prý mu upíjí krve i spánku, mučíc jej ve dne v noci; na jejím rozřešení, cítí prý to s určitostí, závisí všecko jeho příští, uskutečnění jeho plánů literárně vědeckých, celé ozdravení i oplodnění jeho bytosti, jež nesnáší prý nic polovičatého, nerozhodného a mlžného; jež, má-li budovati, pracovati, tvořiti, žádá si prý nejprve pevné nekolísavé půdy pod nohy; on prý alespoň nedovede z pouhého kariernictví o suchém srdci a studené hlavě látati tak zvané vědecké úvahy o nějakých záhadných a každému zcela lhostejných námětech jako jsou opánky Bořivojovy nebo škorně Prokopa Holého; on musí prý věděti, proč pracuje, pro koho, k jakému cíli, na čí prospěch a zdar.

Inženýr, jenž posud naslouchal zadumaně, pozdvihl v údivu hlavu:

„Ale to jest zcela jasné. Pracuješ pro svého Boha a jeho prostřednictvím pro svůj národ. Není jiné opravdové tvorby než takové.“

Historik zastavil na chvíli své mělké, nyní vznícené oči na tváři Frankově, aby pak pronesl zvolna

„Vylučme nejprve všecku metafysiku a nemluvme o bohu. Řekl jsi: pro svůj národ; jistě, souhlasím s tebou. Ale pak musím v něj nejprve věřiti; musím věřiti, že mne přežije, že jeho jest budoucnost. A o tom právě v daném případě pochybuji; není to bezmála pravděpodobné.“

„Každý život jest nepravděpodobný a více než nepravděpodobný: přímo a doslova zázrak; a život národa veliké a hrůzné tajemství nad všecka ostatní. Nikdo nemůže se ho dopočísti; ano ani vysvětliti života minulého a pochopiti ho úplně, není dáno člověku; dříve nebo později narazíš na něco, co vzdoruje rozboru nejpronikavějšímu.“

„Promiň, ale to jest zase metafysika, která znesnadňuje otázku a které bych se proto rád vyhnul. Každý život a tedy i život národního celku jest mně buď biologická pravděpodobnost nebo nepravděpodobnost. Známe skoro úplně podmínky, na něž jest vázán život národní; a národ plnící je žije, ač-li nenastanou nepředvídané katastrofy. Ale náš národ jest ohrožen ve své vitalitě i za normálních poměrů, zdá se mně alespoň, nebo lépe: obávám se toho alespoň.“

A Ješuta jal se obšírně vykládati Frankovi, jak v poslední době dostala se mu do rukou stať Schauerova, „Dvě otázky“, a jak jej hluboce upoutala, ano přímo rozrušila; vrátil se k ní několikráte po první četbě a její skepse jej posléze přesvědčila. Tázal se s ní a její metodou, stojí-li prostě za to, vyvíjeti nesmírnou energii, již bezesporně vyvíjíme, jedině na pouhé zachování života národního, to jest prostě národní existence. Národ, aby byl národem v plném slova smyslu, nesmí pouze žíti nebo živořiti; musí uskutečňovati prý i svými prostředky a ve svých formách ideály všelidské. Takovým prostředkem k cílům všelidským jest prý zvláště tvořivá věda národní, to jest věda, která z národního rázu myšlenkového řeší ideje všelidské. A takové vědy – vědy v tomto vysokém smyslu slova – nebudeme prý míti asi nikdy, neboť nemáme na ni prostě sil; jinde, u národů, jejichž byt hmotný jest zabezpečen, mohou prý obrátiti všecky síly na tuto vědeckou tvořivost a mohou tu tedy docíliti úspěchů, o nichž my budeme prý vždycky jen sníti. Naše obrození bylo prý nádherným rozběhem k cíli, který ukázal se býti ne-li přímo nedosažitelným, alespoň mnohem, mnohem vzdálenějším, než zdálo se našim buditelům v jejich nadšení příliš idealistickém a příliš optimistickém.

Již prostý počet pravděpodobnosti ukazuje prý, že, nebýt ani našeho nepříznivého položení hmotného, v němž boj o pouhé bytí stojí prý neustále za každou snahou jako její pravá pohnutka, naděje na úrodu geniů a tím i na žeň velikých činů vědeckých opravdu iniciativných jest pranepatrná v národě tak málo početném. Jest to snad nespravedlnost, ale přírodní řád jest již na ní, zdá se, založen; není prý idee bez hmoty a idea, jež prý nemá nositelkou určité kvantum hmoty, nemůže prý žíti.

„Flat ubi vult,“ usmál se Frank; „malověrní, čeho se bojíte? Klameš se: duch vytvoří si hmotu, kdyby mu jí bylo náhodou potřebí!“

„Nevěřím,“ namítal se svraštělými brvami historik; „duch naopak předpokládá hmotu, velmi mnoho hmoty, velmi zjemnělé a vytříbené. Ostatně, promiň, ale jsou to zase abstrakta a já bych rád držel se konkrétnosti. Setkal jsem se nedávno s několika našimi vědci národohospodáři, kteří si v upřímné chvilce stěžovali, že nedostanou se nikdy k vlastní tvorbě vědecké, poněvadž musí sloužiti nejprve praktickým potřebám národním, brániti svou vědou národa, [cenzurní zásah]

„To není ostatně nejhorší účel vědy. Každá opravdová věda slouží životu a čím opravdovější, tím uvědoměleji a ochotněji.“

„Nesoudím tak; věřím ve vědu pro vědu, v poznání pro poznání. Národ, který nepracuje na takovém poznání absolutném a samoúčelném, nežije v plném smyslu slova a nebude moci dlouho žíti. Všecko to,“ pokračoval vzrušeně mladý vědec, „jest otázka velmi prostá: otázka ekonomiky sil lidských a otázka organisace. Má malý národ právo, promrhávati své slabé síly tím, že útočí jimi z tvrdošíjnosti ostatně úctyhodné, na cíl nedostupný jim? Nebo má povinnost, rozmnožiti fondy národa velkého a v jeho řadách s oprávněnou nadějí v dobrý výsledek útočiti na problémy všelidské? Nepoškozuje svou tvrdohlavostí v prvním případě lidství, nezdržuje nepřímo vědecký vývoj světový? Taková jest tu otázka; před ní musí zmlknouti všecko sobecké sentimentálnictví národní, poněvadž umlčí-li se tato záhada dnes, vrátí se zmocněněji zítra: příští vědecká práce bude přímo závislá na organisaci mezinárodní a všesvětové; mimo ni nebude možno účinně pracovati a přístupu v ni budou míti přirozeně jen národové mohutní a silní, poněvadž malí a slabí by jen zdržovali.“

Frankovi zdála se tato argumentace směšná ve své pitvornosti a chtěl již rozfouknouti ji vtipem jako dým, když pohled jeho zavadil o pobledlou, vychudlou tvář mluvčího, porostlou řídkým bledým vousem, a rozlítostnil se nad ním, nad celou jeho slabou, jakoby zhroucenou uvolněnou postavou o povystouplé pravé lopatce, vyborcené dlouhým pisařením. Chceš jej vyvraceti, pošetilče, nebo posmívati se mu, prošlo při tom hlavou inženýrovou; a měl bys jej léčiti; či nevidíš, že jeho tak zvaná filosofie jest jen jeho nemoc? Že strádá, trpí a mučí se vlastní slabostí a nemohoucností a shledává proto pracně teorie na její omluvu? Což nevidíš, že bylo by třeba vrátiti jej zemi a ne příti se s ním o fantomy jeho zesláblého unaveného mozku?

Zapřemýšlel chvíli a pak pronesl tiše, vsunuv šetrně ruku pod jeho loket:

„Příteli, myslím, že jsi churavý, předrážděný dlouhou prací; nepustím tebe, pokavad mi neslíbíš, že vezmeš si dovolenou a přijedeš ke mně zotaviti se, na týden, na dva, na tři… čím déle, tím lépe. Život v městě, vidím teprve nyní, jest urputný nepřítel a zaskakuje člověka zezadu, aby jej zdolal. Pohovoříme si o všem pohodlně a přesvědčím tě, a ne-li já, jistě rozoraná pole vonící v soumraku večerním, jiskření hvězd nebeských, zlatistý blyskot vln v potoce.“

Mdlý jakoby popelavý úsměv lehl na rty historikovy a odkrevnil je ještě více.

„Nemáš-li silnějších argumentů než tyto, nepřesvědčíš mne; to jest jen náladová dekorace, hodící se do veršů; ta nedokazuje a nedokáže mně nic.“

„Mýlíš se; ona a právě ona jest důkaz nejsilnější: přesvědčuje tvůj zrak, tvoje smysly – jest cosi bezprostředného jako skutečnost. Právě ty, jenž dáš tolik na empirii, měl bys uznati sílu takových důvodů,“ usmál se se slabým pableskem ironie v měkkém shovívavém hlase mladý inženýr.

Domluvili se pak a historik slíbil Frankovi brzkou návštěvu, jakmile se uvolní v archivě. Stalo se to záhy; za týden, v den obzvláště slunný, kdy nebe bylo ještě panensky studené ve své halkyonské čistotě, ale země vřela již a kypěla již mateřským kvasem, přijel Vít Ješuta a vstoupil, neohlásiv se dříve, k mladému inženýrovi, jehož snad proto, že přišel neočekávaně, rozbolestnil znova zvláště živě svým křivým unaveným úsměvem na pobledlých rtech, i svou celou malátnou, jakoby z kořenů vyvrácenou bytostí. ‚Hle, i on jest člověk, na němž jsi se provinil,‘ pomyslil si Frank, přelétaje spíše myšlenkou než zrakem jeho postavu; ‚což nezničil jsi i jemu nadějí, které si činil na Kornelii? Že byly klamivé, nemění nic na věci; nevěděl o jejich přeludnosti a nesl ztrátu jejich neméně těžce, než kdyby byly nejoprávněnější.‘

Odpoledne procházeli se dlouho po objemné zahradě po vinutých pěšinkách jejích, posud neočištěných z tlících loňských větviček i loňského listí; jedna část její sestupovala terasovitě k potoku, a zde na prosluněných místech u zdi kvetla v hustých kopečcích již fialka, kdežto v údolí za vodou drobnými zelenými loužičkami prosakoval z rezavé hnědi celkové trpělivý barvínek, jakoby zachycující ve svůj bledě modrý kalíšek něco z plachého úsměvu proměnlivého nebe.

Rozhovořili se znova o záhadách, které mučily historika. Znova dokazoval mu Frank, že tvorba není prostý součet hmotných činitelů nebo podmínek, nýbrž cosi unikajícího přezvědu lidskému, akt milosti jako každý čin, cosi, co koná se mimo lidský dohad i počet, co tryská z hlubin tajemství životného nevoláno, nečekáno, nechápáno dlouho; znova vracel se k tomu, že každý život a zvláště život národní jest cosi, co přesáhá nekonečně všecky pojmy i představy lidské a čemu můžeš poněkud přiblížiti se jen tvorbou, poněvadž i ona jest irracionálnost nebo lépe: nadracionálnost; jen jejím podobenstvím můžeš poněkud postihnouti tyto klady, unikající rozboru pojmovému, po výtce zápornému a výmeznému. Ale historik potřásal se smutným roztěkaným úsměvem hlavou a odpovídal stále inženýrovi: „Nerozumíme si a neporozumíme si asi nikdy; mluvíme každý jiným jazykem, víc: myslíme každý jinou logikou. Ty vycházíš z víry, ale já nevěřím; ty mně chceš vdechnouti víru, a já chci, aby mně má skepse byla rozumově vyvrácena.“

„Není vůbec rozumového vyvrácení skepsi,“ namítnul inženýr; „rozum, který chce si uhájiti své skepse nebo svého pyrrhonismu, uhájí si jich vždycky, neboť každý důvod jest cosi dvojklanného, dvojsečného, dvojstranného a může býti rozumem chápán buď tak nebo onak. Musíš chtíti překonati svou skepsi, odvrhnouti prostě svůj pyrrhonism, to jest opustiti ty životní podmínky, z nichž se rodí a s nimiž se snáší.“

Vít stanul a zamyslil se chvíli soustředěně.

„Máš snad pravdu,“ pronesl pak zvolna; „já tedy neumím chtíti, kdežto umím vyvraceti důvody a dávati si je vyvraceti.“

„Ano, ale to právě jest slabost: neuměti chtíti a uměti rozumovati. Jest u tebe jakýsi nižší stupeň životnosti nebo správněji: životnost zmenšená.“

„Byl by nepochybně životnější v jiném mohutnějším národě,“ namítl s hořkou sebeironií historik, „tam všecko jest vyšší, i průměr i prostřednost. Nemáš-li sám dosti života, přitřeš se k jiným, přihřeješ se u jiných.“

Frank se zamyslil: má snad pravdu; průměru a prostřednosti žije se snad opravdu lépe v národech početných; dávají jí svou mnohostí illusi velikosti; člověk jest tak lehce nakloněn, bráti početnost za velikost. Ale kdo toužíš nad průměr a nenávidíš prostřednosti, děkuj Bohu, že dal ti naroditi se v národě mlalém: máš alespoň příležitost, stupňovati jej svými činy ve veliký. Ale nahlas k historikovi, ulamuje hrotu jeho sebeironii:

„Malý, velký, početný, prostřednost, průměr… to všecko jsou metafory, slova, obrazy, hrubé a křivé dohady. Jediného jest třeba: abys byl tím, kým chtěl míti tě Bůh. Proniknouti k sobě jest třeba: státi se tím, kým jsi. V životě ztratili jsme se všichni sobě samým; jest třeba přiblížiti se životem k sobě samým, vyloviti se z náhod a jejich klamů. Fantomy zdánlivě rozumové zakryly nás nám samým; jest třeba nalézti v sobě odvahu k sobě a rozptýliti jejich kejklířskou mámivou hru… dříve než je pozdě, než vypily nám všecku sílu, než zmátly nám cestu k naší vnitřní jistotě. Buď tedy, chtěj býti, kým jsi svým původem: synem božím a dědicem jeho království.“

„Nevím, co bych si počal s tímto dědictvím,“ odpověděl historik, odhazuje nedokouřenou cigaretu malátným obloukem mezi první pučící travičku záhonovou; „přijal bych je jen s výhradou inventáře: zdá se mně býti povážlivě pasivní.“

Zatím setmělo se na sadě i v krajině; zelenavý přísvit pozápadní ztuhl ve fialové stíny, sivě zelené koruny borovičné na nedaleké skále zčernaly; a všecko propadávalo se rychle v jakousi žalnou syrovou tíhu trosečnickou, temnou a nepozdvižitelnou. Vesnický zvonek rozhazoval jaksi urputně do tmy své lkavé tóny, ostré a bodavé jako střepiny skelné; a tu i tam ve vsi povyskákala již malá světélka za nízkými okny, těsně při zemi, kalná a zimomřivá v studené mlze, připlouživší se od vody.

Oba přátelé zachvěli se mrazem a uchýlili se do pokoje Frankova.

Po večeři mlčeli, kouříce chvatně cigaretu po cigaretě; únava z hovoru vášnivě vedeného celé odpoledne až hluboko do večera padla na ně, a Frankovi bylo chvílemi i líto, že vydal své přesvědčení lacinému pošklebku mělkého druha; ale jediný pohled na něho, jak seděl zde zhroucený v křesle, spíše stín než člověk, kdosi opuštěný životem a dobrými genii jeho, dal mu zastyděti se za tento cit. Nikoli, tento člověk posmívá se bezděky jen sám sobě; ironie jeho jest cosi jen sebevraždě odcizeného nebo ji předpovídajícího; jiskra, její studeným mrtvolným zářením světélkujícího ztrouchnivělého dřeva.

Bylo již nedaleko půlnoci, když Frank vytrhl se z dum a přistoupil k oknu, jehož křídla vyrazil mocným úderem do studené mlčící tmy. Nebe bylo se zatím vyvýšilo a ztuhlo v nesmírný čistý křišťál, věznící v sobě mživé paprsky hvězdné. Jeho výsostnost lehla na srdce mladého muže jako div zásvětný, jako zázrak záhrobný; zachvěl se pod jeho mrazivě čistým a přece žhavým poselstvím a puzen jsa čímsi mocnějším než vědomá vůle jeho, přistoupil k otevřenému klavíru a zapěl ztlumeně, provázeje se na nástroji, píseň Vlasti, kterou byl včera napsal a jejíž rukopis, tekst i nápěv, ležely rozevřeny posud na stojanu.

Nijaká míra tebe nezměří,
nepojme rozum, přezvěd, ani zkum,
bez mezí říše tvá a hovoří
jen k bezmezným a svatým nebesům.

Na všední otázku ty nedáš odpověď,
jen víra modlitbou smí se tě ptát,
však moudrost největší a rozkoš jediná
je, líbat tě a v travách tvých noc provzlykat.

Spí světců našich kosti v lůně tvém,
spí bohatýrů bylých, spí i příštích rod,
a život tvůj, poutníče plachý, smrti jich
a smrt tvá jejich života je doprovod.

Paprsku ztuhlý drahých zornic z zásvětí,
od věků svítíš, svítíš do věků:
v tvých duhách, lesích, polích, vodách sled zbyl milosti,
jak prošla tudy poutí svou od Boha k člověku.

Dlouho mlčky naslouchal příteli zřejmě v hlubinách pohnutému Vít Ješuta; pak zdvihl se s křesla, popošel k Frankovi, stiskl mu ruku a pronesl tiše, skoro jako sebeobžalobu: „Die Botschaft hör’ ich wohl, allein mir fehlt der Glaube.“ A nepromluviv již nic nadto, odešel ulehnout do vedlejšího pokoje.

Jitro druhého dne přineslo obrat povětrnostný. Nebe zatáhlo se mračny, dostavila se vánice sněhová; déšť, sníh, slunce, vítr jakoby bojovaly spolu chvílemi o vládu nad zemí. Zhřívajíce si ruce u kamen, hovořili přátelé úryvkovitě ne již o včerejším námětu svém, nýbrž volně o myšlenkách a dojmech, jež přinášela chvíle. Zmiňuje se o včerejší skladbě Frankově, tázal se historik, vrátil-li se zase ke komposici hudební a pracuje-li o ní pravidelně.

„Ano a ne,“ odpověděl inženýr; „neboť všecko nabylo jiného smyslu pro mne nyní a stará slova nemají již někdejšího obsahu; ani umění ne. Dříve dělej co dělej bylo mně stále luxem, čímsi přebytečným, třebas ne ve zlém smyslu slova; v nejlepším případě čímsi odborným; a nemohl jsem nijak uvésti je v jednotu s životem, stále mezi nimi zela propast, bouřil se rozpor. Nyní, kdy, řekl bych, neprovozuji je jako specialitu, kdy netvořím jako tak zvaný professionál, kdy jest mně jen doplňkem, byť svrchovaně drahým a nutným, vší ostatní práce a tvorby životné, nalezl jsem teprve poměr k němu a přístup k jeho posvěcující milosti. Překonal jsem v něm svou velikou muku, pokořující vědomí, že tvořím z rozporů a na rozporech, vykořisťuje jich, šíře je a štěpě je svou tvorbou ještě více, vědomí, jež trýznilo mne až v šílenství; dnes tvořím třebas málo a nepatrně, ale opravdově, to jest souladně s vesmírem i ostatním dílem božím, souladně i s ostatním dílem svým: svou tvorbou hudební doplňuji a doceluji svého životného díla na sobě. Všecka dnešní bída umělecká pochodí ze specialisování tvorby; tvorba jest jedna jako život jest jeden, a opravdová tvorba i opravdový život jsou také jedno. Náboženství, a ono jediné, jest jednotitel člověkův; samo jsouc požadavek jednotnosti, vnáší ve všecko jednotu; ono teprve jednotí a celiství člověka a tedy i člověka v podstatě zumělečťuje: celistvost a jednotnost jsou také kategorie po výtce umělecké. Dokonalý bude člověk umělecký, až dovede vytvořiti si sám všecek svůj byt hmotný i duchový: až dovede postaviti si dům, vyzdobiti si příbytek i oděv svůj, zbásniti si i zhudebniti si píseň, výraz své vnitřní nutnosti, živou touhu po celosti a jednotě své bytosti. A v tomto smyslu tvořím nyní; a ani nejvyšší geniové netvořili v podstatě jinak: nedělili, nýbrž jednotili svou tvorbou. Nepravím to, abych se srovnával s nimi; znám všecko, co nás odlišuje, ale přes to: jedno duchové slunce objímá a posvěcuje i je, veliké, i mne, nesmírně malého. Nevím, je-li ve vědě specialisace nutna, ale v umění jest jistě vražedná.“

Mladý historik se odmlčel, když byl Frank domluvil, a pronesl pak váhavě:

„Máš asi pravdu; specialisací trpí jistě vědec jako člověk, nemá-li jiného velikého jednotitele, jenž by jí byl protivahou. Cítím to i já, neboť jsem více snad, než by se ti mohlo zdáti při mé neplodnosti: historik-odborník; vývojovost a neustálá vývojovost, v které naučili mne myslit, představovat, cítit všecko, ztekutnila naposledy i mne jako člověka, rozložila mne v jakousi soustavu atómů neustále kroužících, v bezhraničnou i bezjádrovou mlhovinu; způsobila, že rozplynulo se ve mně a odplynulo mně všecko tuhé, pevné, stálé. A kritický relativism nedovoluje mně již ani, abych pojímal se a cítil se jako něco bezesporného a kladného; naučili mne tak dokonale sváděti každý jev v jeho předchůdce, v jeho dědičnost, v jeho logiku vývojovou, v jeho časové podmíněnosti, že jsem takořka pod rukou rozplynul se sám sobě v náhodný sklad složek a prvků a utonul v nich již.“

„Ale jak jest možno jen,“ přerušil jej Frank, „pojímati vývoj bez něčeho, co se vyvíjí a co jest nad všechen vývoj, jeho prius? Já nedovedu vývojnosti rozuměti jinak než jako snaze nebo vlastnosti vložené do podstaty, kterou se nám odkrývá po některé své stránce a zastírá po jiné. Vývojnost jest mně jen souvztažný pojem k podstatě, k stálosti, k čemusi jestotnému a neproměnlivému, bez čeho nemůže býti vůbec chápána; ano, na jestotu musí přímo poukazovati, ač-li nemá být absurdností. Jinak jest to fantastičnost nad všecky fantastičnosti, mythus nad všecky mythy, dogma nad všecka dogmata.“

„Máš asi pravdu; cítíval jsem a cítím zvláště nyní, že bylo by třeba korrektivu. Ale probojovávati jej… k tomu nemám prostě již sil. Pro mne důležitá jest jen jedna otázka: byl-li jsem opravdu něco, co stojí za řeč, když mohl jsem utonouti a mohl jsem se rozplynouti?““

Frank pohlédl vřele na přítele a povstav, ujal jej za ruce:

„Klameš se: neutonul jsi posud; kdo utonul, neví o tom; a že si uvědomuješ nebezpečí, svědčí již o tom, že jsi posud neutonul, posud nezkapalněl“; ale odmlčel se na ráz, jak prošlo mu hlavou, že pravda jest opačná: právě uvědomění zdálo se mu v tu chvíli důkazem děje již dovršeného a jaksi zúčtovaného, přijatého, vžívajícího se již.

Vít jakoby prohlédl, co děje se v mysli Frankově, přeložil nohu, přes nohu a usmál se kose:

„Nechej již… myslím opravdu, že jest cosi ve mně skoncováno, k dobrému ke zlému, kdož ví, ale skoncováno jistě. Chtěl-li jsi mne zachraňovati, pomysli si, že’s přišel pozdě; záslužnosti dobrý tvůj úmysl tím ovšem neztrácí,“ dodal sarkasticky, zapaluje si cigaretu. A setrval již v tomto tónu celý den a zvláště tuto chvíli. „Vím,“ pokračoval po několika vteřinách, „že mne budeš přemlouvati, abych zde zůstal nebo abych žil jinde na venkově; abych vyrval se působení starých zvyků, hleděl vyšinouti se z posavadních kolejí a vyrýti si nové. Ale, brachu, mohu ti odpověděti jen Mussetovým: Je ne crois pas, ô Christ! à ta parole sainte: je suis venu trop tard dans un monde trop vieux. Mé nemoci staly se již mými zvyky a potřebami; umřel bych bez nich nudou, čímž nepravím, že jimi umru zábavně – dovedeš představiti si horšího stavu, lékaři, nad ten zde?““

A po malé přestávce, když rozžehl si novou cigaretu:

„Abych byl upřímný do krajnosti: víš-li, že již druhý den nudím se na venkově, byť mně byl kořeněn i tvými vzácnými rozhovory? Víš, že měl bych i zde chvíle, tak kolem páté odpoledne, kdy bych zmíral touhou a steskem po dlažbě pražské, po její promenádě, po půl tuctu idiotských, ale jinak nepostradatelných tváří, po zvětralém tlachu v kavárně při zteplelé vodě, po artisticko-exklusivných a aristokratických revuích, rozuměj po obmezenecko-nadutých a sprosťáckých plátcích, po hloupých vtipech a hloupějších ještě kalaurech svých tak zvaných přátel? A víš, že by se mně za několik dní zastesklo po klepech zvláštní vysoké kultury, žádajících si odborného ocenění po delší průpravě v třídách nižších, po klepech hors concours, jak pěstují je v některých pražských archivech a knihovnách s péčí a svědomitostí, hodnot nejvzácnějších druhů bacilů a bakterií?… Vidíš tedy, že jsem od základů své přirozeností zvrhlý, duše zcela již ztracená.“

A příštího dne ráno nedal se již opravdu zdržeti Frankem a vrátil se, zdánlivě ironický a povýšený, do Prahy.

Bylo větrno ještě, nebem honily se cáry mračné, a inženýr doprovázel jej na nádraží.

Náhle, když byli vyšli z lesa strašícího posud smrtí a prázdnotou a uzřeli lesknouti se před sebou hadovité koleje, zdvihl historik hlavu posud v dumách schýlenou, zabodl mělké střepinné oči ve Frankův zrak a udeřiv se plochou rukou na důkaz své zapomnětlivosti do čela a zaradovav se pak, že přece neztratil zcela z mysli věc tak důležitou, pronesl hlasem podivně odcizeným a bezbarvým:

„A propos, neřekl jsem ti ještě, že jsem se setkal nedávno, asi před čtrnácti dny, ve Vídni, když jsem tam byl v úředních věcech, vzácnou náhodou s paní Šimonkou Malovcovou, to jest někdejší slečnou Vintířovou; vzácnou náhodou, pravím, neboť paní Malovcová nechodí prý skoro do společnosti. I se mnou promluvila jen několik konvenčních slov; ale pohubla jaksi ve tváři a zpřísněla a dlouho nemohl jsem zapomenouti žhavého uhlíku, který doutnal v jejím zraku a zastavoval se na každém, s kým hovořila, jakoby chtěl propáliti se do jeho nitra. A podivné věci slyšel jsem o ní pak od známých. Podjímá prý se jakési misse společenské, jíž přikládá velikou důležitost a které prý slouží neumořitelně duší, tělem, penězi; ujímá se českých dětí opuštěných, zanedbaných, tupých, méněcenných a měla prý již pro to jakési konflikty s lidmi. Uvedli mně několik případů, v nichž zakročila a zachránila prý dítě určitě zkáze propadlé; zapomněl jsem z toho mnoho – nemám pro takové věci asi buňky – jen jeden případ tehdy právě čerstvý mně uvízl v mozku. Šlo o jakousi trýzněnou dívku, kterou vyrvala prý paní Malovcová společně s jinou, starší dámou, s jakousi paní Evženií Hostašovou, z drápů jejího mučitele… jméno i životní okolnosti se mně již vytratily. Není pochyby po dojmu, jaký ve mně vyvolala, že jest zanícena vášnivě, snad až eksaltovaně pro to, co pokládá svým posláním.“

Frankovi rozbušilo se srdce, i hrdlo se mu sevřelo; chvíli nemohl promluviti; pak stanul a pokloniv se před historikem, pronesl zvolna:

„Provinil jsem se na vás čtyřech různě a nestejně, ale přece na všech čtyřech vás: na Michaele, na Šimonce, na Kornelii, na tobě. I na tobě, nebraň se, prosím: tebe vypudil jsem, byť nepřímo a bezděky, od Kornelie, která byla ti asi v tu dobu mnoho. Před všemi čtyřmi jsem vinen, odpusťte mně všichni, odpusť i ty.“

Historik vytřeštil nejprve na něho oči, nevěda, posmívá-li se nebo hraje-li. Ale když pochopil z jeho vzezření, že míní doopravdy, co mluví, že se obžalovává, obviňuje a pokořuje před ním, zarděl se a zrozpačitěl; vším úsilím přemáhal pohnutí, které v něm rostlo; ještě chvíli a bylo by protrhlo a odplavilo povýšenou sarkastickou pósu, již dodržeti stůj co stůj slibovala si stále ještě jeho hlava, rozrušením rudnoucí.

Vlak, přispěchavší právě do stanice, vysvobodil jej v rozhodnou chvíli.

Zkřiviv pracně bledé rty svým rozplizlým kosým úsměvem, podal Frankovi ruku a řekl:

„Netřeba ti omlouvati se; nejsi ničím vinen. Utěšil jsem se ostatně nedávno; nyní vládne Naňa Pospíšilová nebo lépe: nyní vládnu já Nani Pospíšilové. Kornelie byla jen snový omyl mého churavého jinošství; dnes jsem zmužněl a jsem, jak snad brzy se přesvědčíš, i v těchto věcech zcela reálný.“

Ale sotva rozejel se vlak, Vít Ješuta, schoulený v koutě prázdného kupé, podléhaje i rozrušení a stesku, jimiž naléhá na každé jemnější nervy změna místa, uvědomění, že nyní zodstavcovala se i vnějškově část života právě uplynulého, rozvzlykal se tichým hořkým pláčem, který dlouho nepolevoval.

III.

Proslulý starý lékař pozdvihl z papírů, které měl před sebou – byly to odborné rozbory pathologické – a do nichž dlouho se byl hroužil, hlavu vroubenou smetanově měkkými šedými vousy a vlasy tak rozvlátými, že dodávaly jeho učenecké lebce rázu hlavy mořské kočky, a poklepávaje dlouhým suchým prstem na stůl, opakoval uděšené tetě Korneliině:

„Musí na jih, ano, milostivá paní, na jih. Jaro zde ztráviti nesmí; vybeřte si, prosím, jedno místo z těch, které vám červeně zpodtrhám,“ dodával, chápaje se barevné tužky a pojížděje jí po brošuře, obsahující seznam jižních míst klimatických. „A do tří dnů budiž slečna z Prahy; určitě, prosím, do tří dnů!“ A po přestávce: „Ano, abych nezapomněl: telegrafujte jí předem o byt, se zaplacenou odpovědí. Začíná se tam nyní saisona, později bývá přímo přeplněno.“

A suché prsty bubnovaly k těmto zdánlivě dobromyslným slovům jakýsi temný, záludný doprovod na stolní desce. Byl v tom bezesporně rytmus, byla v tom i jakási melodie: tyto prsty zdůrazňovaly, podtrhávaly, hrozily, sváděly, vlichocovalyse, domlouvaly se. Každý lékař má svůj způsob, jímž dopovídá, co ústa zamlčují.

A když již sestupovala se schodů, rozevřely se za ní ještě dvéře, šedá rozježená hlava o hustém nasupeném obočí, přerytém dvěma tvrdými kolmými vráskami nad mohutným orlím nosem, z nich vypadla a z širokých, poněkud ztrpklých úst zazněly naléhavě věty:

„Ale jistě! Neotálejte; závisí na tom snad všecko!“

Drobné suché stařence, která hleděla v hrob skoro již celému svému rodu, bylo v tu chvíli podivně úzko; zazdálo se jí, jakoby havran přeletěl jí přes cestu a zakrákoral zlou věštbu. Zachvěla se ve svém černém starodávném kabátku; a dlouhá sněžná pláň pohorská u nich, tam dole, v jižních Čechách, vstala jí svou pustou bezútěšnou mrtvostí v mysli: přes ni chodívala do kostela i z kostela, a když se kdysi vracela z něho po ní domů, přeletělo jí přes cestu několik krákajících havranů zvláštním, vtíravě těžkým letem – a doma nalezla pak svého muže skonávajícího pod náhlým útokem mrtvice.

Tato bílá pustá pláň s několika černými čakanovitými stromy o pních vichřicemi zohýbaných, politá studeným citrónovým úsvitem na východě, vytřeštila nyní na ni v duchu náhle své vzpomínkové oko, jakoby bělobou zastřené, a stařena div se nezapotácela na příkrých točitých schodech; i když byl ji již dávno objal a jako plynoucí proudná voda nadzdvihl třeštivě teplý ruch ulice o starých domech, rozvlažených první mlhou předjaří, jejichž římsy a okapy jakoby nedočkavě vyhlížely již po křídle vlaštovčím, cítila dlouho ještě v nervech tento dotyk záhrobí.

A tak bylo rozhodnuto.

Kornelie byla příliš unavená, příliš nemocí usmýkaná, aby odporovala.

Hluboko do podzimu předchozího roku žila s tetou v lázních, jež opustily jako poslední hosté. Ztišila se v nich naposledy v jakousi dřímotnou tupost, prostoupenou jen ve snech mučivými vzpomínkami, v jakýsi popelný chlad, v němž dohasínaly, ulévány jsouce podzimními dešti a mlhami, zdálo se, poslední bolestně vzpurné jiskry.

Vrátily se do Prahy až s prvním popraškem sněhovým; a starý dům přijal je přísným kamenným prochladem svých mlčelivých stěn, zatím co zahrada roztřeštila se v slunci, náhle z mraků vystouplém, hrou tisíceré bodavé jehly ledové, sotva v ni Kornelie vkročila, až zvlhnul plachý bezradný zrak dívčin, unikající vždy rád střelám života i světla. Pláč, vyvolaný fysicky, přešel záhy ve vzlykot niterný, který cloumal dívkou, až propukla v bolestný kašel, trhající jí hruď; a první krev potřísnila jí rty a brzy potom i bělostný šáteček a několika rudými skvrnami i sníh před ní rozstřený. A jakoby teprve nyní dostalo se mu, po čem toužil, sněhový příkrov zahradní zhasl náhle v popelavou šeř a ustoupil jakoby několik sáhů v stín, zvláštní nehmotnosti a vzdálené fialovosti; před chvílí byl zde ještě jako útočná naléhavá skutečnost, která ti mrazem ruku pálila nejinak než oheň – nyní, v pohaslém svitu slunečném, unikal ti dutý a hluchý fantom propadlé pusté mrtvoty. Hrůza z toho padla i na dívku, tupě zírající před sebe na krvavé skvrny, a roztřásla ji nervovou horečkou; teprve po chvíli sebrala povolivší síly a dovlekla se domů.

Nebylo nyní pro ni divadla, knih, hudby; to všecko bylo jí náhle příliš hlučné, příliš těžké; jakoby nedovedla svou zduchovělou průsvitnou rukou povznésti nyní k tváři knihy nebo not, tak chodila nyní, vláčně, s rameny svislými po zešeřelém domě jako po opuštěném břehu, jako po hraně propasti, která vyhloubila se mezi ní a životem a již jakoby rozvíraly a rozvíraly každý den a každá noc.

Na druhé straně… ano, tam vřel život, šuměl kvas, tryskal smích, třeštil tanec; zde… na této straně naslouchalo ticho, šero, bolest, dřímota, všecko propadlé již stínům, jak domnívala se alespoň dívka v prvních dnech svého pobytu velkoměstského.

Ale záhy přesvědčila se, že neodumřela posud životu, jak snila, jak byla přesvědčena na venkově. Naslouchala na druhý břeh, přes propast, přes bystřeň ženoucího se času a hlodající bolesti, avšak naslouchala, sama přistihovala se při tom, o tlukoucím srdci, o vychýlené hlavě, o napiatém žíznivém hrdle.

Velkoměsto jakoby dechlo v její nitro zvláštním teplým dechem a vybouřilo z něho všecko, co, domnívala se, spalo v něm na dně v křišťálné uzavřenosti, nepohnuté, mrtvé, jakoby balsamované pod několikerou neprostupnou vrstvou světla, spadalého listí, ledu a duhových bublin; všecko, čeho nepoznávala, čeho nechtěla znáti, čeho, cítila i, nesměla znáti, ač-li chtěla přežíti, zdvihlo se s něho, aby útočilo na její pokořené, zmučené vědomí; vzpomínky určitější než skutečnost a naléhavější než přítomnost, živé tak nesporně, jak dovedou býti živí jen mrtví, když se vrátili na zem, – vzpomínky, které jakoby uzmuly životu všecku barvu, všecek žár, všecku vůni, aby daly rozkvésti jeho pylu, jeho pleti, vší jeho omamné jedovaté horoucnosti v mihotavé prohlubni svých očarovávajících zraků.

Nastal leden a únor. Město třeštilo karnevalem; vůně z fialek, konvalinek, růží, hyacintů prýštila se z křišťálových coupé, vezoucích tanečnice na plesy, a splývala, zdálo se, s barevnou mlhou podjezdů; rachot kočárů prolamoval se z ulic bližších a usínal v ulicích vzdálenějších, a Kornélie, trávená horečkou, zatínající hubnoucí ruku v prostěradlo svého bezesného lože, naslouchala do tmy, o podušky opřená, polovztyčená těmto zvukům, které padaly jí v duši jako krůpěje jedu a žehly ji čímsi vražednějším než všecek hmotný mráz i žár v jedno slitý.

Ó moci povstati s lože, obléci se tajně rychle v plesový úbor, vtisknouti na líce, hektickými skvrnami vyražené, černou masku, dáti se zavésti na kostumový ples a protančiti, fantom mezi fantomy, příšera mezi příšerami, noc skutečnější než všecky posavadní tvé dni!

Zločincům, odsouzeným k potupné smrti provazem, povoluje se před popravou všecko, plní se jim každé přání; proč ne jí, odsouzené bez viny a hanby, zavražděné zákeřně, otrávené, když přistupovala ke stolu lásky?

A pak: té možnosti, setkati se tam s ním! Uhádnouti jej snad po chůzi, po hlase, po držení hlavy, po lesku očí! Dáti se rozechvěti až do morku kostí stokrát, tisíckrát za večer a noc zdáním, přeludem, nápovědí, zklamáním! A po případě přece moci strhnouti mu škrabošku, pohleděti mu v temnou vražednickou tvář! Prokláti jej svým zrakem nebo dáti se prokláti zrakem jeho! A odnésti tuto tvář s sebou do tmy jako poslední snímek s čehosi posud záhadného a nejasného, co bude tobě odtud již jen bezespornou, jednosmyslnou mrtvolou!

A posléze: prach takového plesového sálu musí úžasně podporovati dílo rozkladu. Snad jedna, snad dvě, snad tři takové noci, a byl by konec!

Druhý den na to oznámila teta dívce, usmýkané těmito horečnými sny, nutnost, odejeti na jih. K jejímu podivu Kornelie neodporovala. Hnul se to v ní snad poslední zbytek pudu sebezachovacího, správné pochopení a poznání, že musí nejprvé uniknouti s dějiště svého loňského i letošního utrpení, aby se mohla zachrániti?

Budiž tomu tak, budiž onak: skutečnost, že byla postavena před cosi určitého, rozhodnutého, rozkázaného, jakoby jí byla v tu chvíli příjemná; jakoby věděla, že uniká tím z proradné říše mnohotvarých a beztvarých snů, proměnlivých fantomů, prchavých přeludů, které ji dráždí, aniž ji dovedou nasytiti a ukojiti; jakoby pochopila, že tudy jest jediný východ ze začarovaného kruhu, projevila první den dokonce jakési slabé uspokojení z nastávající změny svého pobytu. Konečně rozhodnutí, konečně život na jiném místě, v jiných drahách! Ale slabá tato radost neplála dlouho; za dva dny pohasla. Bylo to, jakoby těchto dvou dní potřebovala bolest k tomu, aby přepřáhla; ale dívce zdály se dni ty vykoupením jako každému trpiteli, jemuž mění se směr a ráz utrpení.

Jižní rychlík odjížděl o druhé s půlnoci.

Kornelie ležela na pohovce naznak, o očích ke stropu obrácených; pokoušela se usnouti, ale nedařilo se jí to. Lampa hořela na stole, jen málo přitažena, a teta nastavila před ni sloupec knih, aby světlo nerušilo nemocné.

Trpící dívka naslouchala sluchem spíše duševným než tělesným, jak dům a s ním celá čtvrt městská klesá zvolna hlouběji a hlouběji do ticha jako kámen spouštěný na dno mrtvých siných vod. ‚Hle, sto metrů ticha jest již nade mnou,‘ prošlo jí unaveným mozkem v těžké polodřímotě; „až ho bude tři sta, usnu.‘

Šum řeky, přikrytý ve dne hlasy velkoměsta, prodral se nyní na povrch a rozhovořil se svým monotonním sladkým jazykem, když teta pootevřela poněkud vyhlídku okenní. ‚Hle, přehlídla jsem to ve dne,‘ myslila dívka, ‚ale i ona pracuje na jakémsi díle; že jest mně nejasné, nic nevadí, jest to přece jen dílo a má patrně nějaký účel.‘

A v souvislosti s touto představou povšimla si, jak stíny vrství se na stropě a zdálo se jí, i ony vrou jakýmsi tichým životem. ‚Hle, i ony pracují; i ony vykupují čas a tím snad také sebe.‘ A zdálo se jí, že zapřádají cosi v kukli, že tkají na jakémsi fantastickém; stavu dílo, které má nějaký nejasný, ale rozhodný vztah k její sudbě.

Z vedlejšího pokoje pronikal k ní občas slabý zvuk. To teta bděla posud a pořádala jí zavazadla; lahvičky s léky otřely se při tom chvílemi o sebe a slabě zakvílely. Pak ztichlo i to: teta zdřímla patrně.

A spouštějíce se pak již jen jako rozžhavené melodické slzy, údery blízkých věžních hodin padaly do jejího popleněného vědomí a vyvolávaly v ní bezděky dusné ticho jejího loňského erotického snění, které jitřily také tehdy svým kovovým jazykem.

A tak s posledním z nich stanul znova náhle před ní on, on, jehož obraz zaklínala od sebe tolikráte všemi zaklinadly. Zachvěla se střídavě mrazem a zimou; a její nervy znova ji lámaly a její srdce znova omdlévalo mukou příliš silnou.

Ale on neodstupoval – neměl patrně ve zvyku, odstupovati od své kořisti, opouštěti svého plenu. Jeho zvířecky teplé, divoké oči mámily ji znova; znova ležely na ní, žhavější a mocnější než nejsilnější ruka a znova nítily její krev drobnými mučivými plamínky. Muž-zvíře položil znova své pokořující jho na její šíji; a hrůzo všech hrůz hanbo všech hanb: její obraznost, její krev stávaly se znova jeho spojenkyněmi a poutaly ji sirým bezmocným poddanstvím.

Neomlouval se, nelhal, nevysvětloval nic; sebevědomý, sebemilný, spokojený úsměv pohrával jeho rty – tak rozumělo se mu všecko samo sebou. Chtěl se s ní jen pokoupat ve špíně, pohráti si s ní v rozčilující hru, a nenapadlo ho ani vteřinu, zapochybovati o tom, že tato lázeň, tato hra mohly by nebýti jí vrcholem blaženosti.

A znova poslední svou vůlí vykřikla z hlubin svého pokoření; znova sebrala všecku sílu k ráně a udeřila jej do tváře.

A znova opakovalo se její poslední, nejhlubší pokoření: nezastyděl se, neurazil se, nepohněval se; jen oči jeho vytřeštily se údivem. ,Hle, jsi zajímavější než jiné,“ pravily tyto oči a pojížděly jí zvolna, se stupňovanou pozorností po těle a znova, jaksi opatrněji a znalečtěji ještě, ji svlékaly. Jaká pak asi jsi? Jak asi chutnáš? Jiná než jiné! Jinak než jiné! Tím lépe, tím lépe! Polechtáš a podráždíš mne tedy jinak než jiné. Buď vítána! Jsi cennější kořist, než jsem odvažoval se doufati. Ó ano, nejsem nikterak malicherný, nejsem uražen. Dětino! Nemám předsudků; jsem volný duch – každý znatel, každý milovník, každý sběratel musí býti volný duch: jinak nemohl by mu dáti svět, čeho hledá v něm jeho chuť a jeho vkus. Ó ano: ocením tě spravedlivě! Odhadnu tě výše! Jsi jakási rarita mezi ženami! Tím líp! Tím lip! Rozumím ti, neboť rozumím všemu, chutnám všecko. Jsem milovník, sběratel, znatel, poživatel.“

„Nelly, co jest ti, dítě?“ ozvalo se nad ní náhle. Byla to teta, kterou probudily stony Korneliiny.

„Světlo, teto, pro boha, světlo; zešílím ve tmě,“ a třeštila na stařenu své zděšené, tmou a jejími hrůzami zmučené zornice.

Teprve když teta odsunula knihy a povytáhla lampu, odplavil dětsky vzlykavý úlevný pláč její můru.

Neulehla pak již přes domluvy stařeniny, seděla u stolu a s hlavou v dlaně složenou vyčkávala chvíle odjezdu na nádraží. Občas zasténala tiše jako z bezvědomí: ‚Proč není dne? Kde jest jeho svaté, přísné, střízlivě cudné světlo, abych se v něm omyla z dotyků jeho příšerných tykadel zrakových?‘ A celé polámané tělo její, opřené o roh stolní, chvělo se suchým ohněm. Ale nebylo nikde svatého dne; kolem všude ležela pustá noc a rodila fantomy a halucinace jako močál bubliny; dlouho bylo ještě do jitra a po zoři nebylo posud na nebi stopy.

‚Přibalte mne k ostatním zavazadlům,‘ pomyslila si, podlomena jsouc nesmírnou únavou těla jako duše, když vůz stanul před domem a služebné vynášely její brašny.

A na nádraží byla dokonce již jen pokořenou věcí, kterou převážejí nebo přenášejí. Divoká barevná světla prostřed noci, hluk, pobíhání, lání a křik, to všecko zdálo se jí jen pustým snem horečné obraznosti, který neměl vztahu k její bytosti, trapným, mučivým a mátožným divadlem, které jí kdosi ustrojil, bůhví proč, a k němuž kázal ji přivésti, domnívaje se patrně omylem, že ji to baví: nesla svou skutečnost v sobě, a skutečnost ta, cítila, narostla v takové rozměry, že ji roztříští.

Byla zvěří, která prchala s kulí ve svém těle, automat strachu.

Seděla v koutku coupé netečně, schoulena před tmou jako před zimou, roztřesena mrazem vnitřní ošklivosti a opovržením ke všem a ke všemu a k sobě především. ‚Kdy přijde den,‘ opakovala si chvílemi mechanicky, ‚abych smyla v jeho přísném svatě cudném světle všecku hrůzu noci?‘ Ale den nepřicházel; seděla již asi tři hodiny ve vlaku, když teprve jeho první kalný úsvit vnikl do trapného neladu vagonu s ohyzdnými rozespalými spolucestujícími, zápasil dlouho s čadivým oharkem stropní olejové lampy a zaplavil posléze všecko šedivou vlnou, studenou jako led a určitou jako zoufalství.

A tento tón byl již její věrný průvodce po celou cestu na jih, ať jela alpskými krajinami mlhami zalitými, z nichž čněly oltářově postříbřené velehory, nebo Krasem, jehož zahrádková políčka hrozila smésti s tváře zemské každou chvíli bóra, nebo ať plavila se parníkem na pobouřených vodách mrazivě zeleného moře, vroubeného pustým posněženým skalnatým břehem.

Teprve když na konci třetího dne dojela krásného starého města dalmatského a když slunce, ukázavši se zde po dlouhé době milostivým, oživilo barevné plachty rybářských i obchodních lodic, tísnících se v přístavě, rozesmálo staré zachmuřené zdivo pohanského paláce imperatorského a pokropilo trh pestrou prškou snopků květinových, ustoupila od ní její letargie a umrtvených smyslů jejích dotkl se živočišně teplý jih, jehož prvním útokům nedovede vzdorovati duše seveřanova.

Z otevřených chrámů zněly táhle teskné zpěvy pašijové, ale Kornelie nevstupovala do nich, nelákaly jí ani jejich obrazy a jiná díla umělecká, zaznamenaná v její knížce ciceronské; stála v tupém, ale slastném zadumání před jejich kamennými plastickými portály a dlouhé minuty patřila jako na největší tajemství na teplé světelné tratoly, které kladlo před ně slunce, vpadající v kosých proudech úzkými ulicemi až za jejich prahy; a vstoupila-li posléze přece do některého z nich, bylo to zase jediné za sluncem, z touhy, spatřiti je při díle, jak rozrývá kadidlově zatuchlou ospalou tmu jeho nitra, prostupujíc ji od oken až na zem nesmírnými šikmými rameny světelnými, vroucími teplým životem, pod nimiž celá budova v základech kypěla, bouřila se a hlaholila, rostouc prostorem jako vzdutým jarním oblakem v cosi až podnebesky jásavého a plesného.

A očarování její jihem rostlo, když za několik dní odjela do sanatoria, jež si zvolila v úzkém teplém údolí pomořském, chráněném na severu i východě řetězem vysokých lysých hor. S jakým zájmem, jehož byla by netušila v sobě ještě před čtrnácti dny v studené zasmušilé Praze, prohlížela si přísný kamenný palác z dob benátské vlády, pozdně renaissanční obdélníkovou stavbu přímo na skále pobřežní vztyčenou, nyní uzpůsobenou v ústav léčebný, jejíž přední křídlo rovnou v moře spadající mělo podjezdy, kterými smály se na tebe do dvora modrým smíchem vlny sluncem bodané a větrem čeřené.

‚Není zlé, rozhodně není zlé,‘ řekla si s úsměvem, ‚bydliti ve zdech, které líbají se s tou rozkošně podlou příšerou, ukrutnou a marnivou jako nic již na světě, jíž říkají moře.‘

Druhý den s úsměvem jasnějším ještě pozorovala, jak mladé zpívající pradleny máchaly prádlo ve zvláštních kamenných neckách, které po bližším ohledání objevily se antickým sarkofagem.

‚Ještě lépe, ještě lépe,‘ smála se skoro nahlas. ‚Život nezná sentimentalit, a sláva mu za to! A purism jest strašidlo lidí bez obraznosti, které řádí jen v lebkách kantorů; život ho nezná! Berme si z něho příklad, má duše. Nebojme se několika blátivých skvrn! Buďme stateční a moudří! Bláto jen na severu jest odporné, tam, kde dávají je smetati ubohým troskám lidským. Ale zde přihlédneš k němu blíže a pochopíš snadno, že jest to asi prach ze sarkofagu některého polobožského reka nebo některé slavné legendární milenky. Vysvitne slunce a vrátí je jejímu pohádkovému určení, proměníc je v duhovou bublinu.‘

Počasí, stále vrtošivé ještě, jakoby ustálilo se na delší dobu.

Příroda jakoby chtěla dohoniti, čeho zameškala: zapřáhla se do díla s jásavou horlivostí, které nebylo ni únavy ni oddechu.

Slunce stálo na nebi jako mladý vášnivý bůh a zraňovalo neustále zemi hlubokým pluhem milostného ohně; tkalo nesmírnou plamennou síť, do níž pudilo a vhánělo svět jako lovec koroptev; vnikalo do všech skulin a otvorů, přemáhalo každé zdráhání, spínalo všecko pod své tvrdé jho. Země sténala, zmítala se a vřela pod ním a dmula se touhou ne méně než moře, vybouřené tímto hrůzně krásným dějem až do svých němých, tmavých a zdánlivě bezcitných hlubin; síly nikdy netušené tryskaly z každé hroudy, a samo neplodné a mrtvé kamení, rozžhavené slunečným úpalem a jaksi rozezvučené v něm a zhudebnělé jím, vzdávalo se melodickému útoku lichotného vzduchu.

A poslední pokušení přistoupilo zde po několika dnech k bledé mučednici lásky.

Buď že vlastní utrpení erotické nadálo ji novou vnímavostí, buď že prožívala poprvé jaro v úplné nečinnosti a nad to v cizí jižní zemi, buď že tuberkulosa zostřila její dráždivost a přepiala její citlivost: na ráz spadlo jí bělmo s očí a na ráz viděla, čeho dříve nepozorovala, rozuměla tomu, čeho dříve nechápala nebo co prostě přehlížela. Na ráz uzřela nyní a pochopila, že jediný smysl přírody a života jest děj erotický. Všecko buďto milovalo, nebo bylo milováno, nebo prostředkovalo lásku jiným. Procházela se po břehu mořském lemovaném narůžověle šedivým dýmem kvetoucího tamaryšku a rozuměla na ráz všemu, co vřelo a sténalo ve vodách, v zemi i ve vzduchu a hledalo marně výrazu své temné uvězněné touze. Oblaka pylového prachu přenášela se jí přes cestu, vůně volaly a lákaly, květiny se nabízely a včely, které pracovaly na rozkvetlém vavřínu a rozechvívaly jej ztlumenou hudbou, rozdráždily ji nervově až k mdlobě.

Pochopila rázem nyní, že moře líbá se se zemí, vzduch smilní s květy, květy s hmyzem, že rozkoš a práce smísily se tu k nerozeznání a že snad jsou jen dvojím jménem pro tutéž temnou mučivou funkci, dvojím různým poukazem na tutéž šílenou propast, rozvírající se zde všude před ní a mučící ji tak vtíravě a smyslně, až cítila z toho horečku v suchém hrdle. Nemohla zadívati se na kalich květinový, aby nepřipomněl jí vlhké rty láskou zraněné, nebo toužící a poddávající se klín milující ženy. Malé hbité zelené ještěrky, které vybíhaly slunit se na rozžhavené kamení nebo na zimostrázové zídky, pily tepelné paprsky celým povrchem svých těl tak vášnivě, že zdálo se jí to až vědomou necudností. Každá mez, každý pahrbek, každá hrouda nalévaly se jí před zrakem ve vábící a lákající ňadra ženina, každý trs trávný laskal a dráždil horký uspaný vzduch nad sebou vystřeleným chocholem vonné pěny.

Všude otevírala se jí před duchovým videm tmavá zmučená propast hmoty, žádající si vášnivě, aby byla vyplněna, umlčena, zasypána, zalíbána láskou, láskou, láskou. Všude viděla nahé rty, zmučené odříkáním, které toužily jen, upíti se jí; mladá, křehká, prutovitě slabá těla, včera teprve probuzená a napolo uvědomivší si své určení, která nabízela se a podkládala se, aby ji nesla, byť jen chvíli, nejinak než soumar, kterého za několik hodin strhá a jehož zdechlinu zanechá kdekoli na silnici snadnou kořistí supům a krkavcům, aby ho v okamžiku zapomněla a přestoupila klidně na jiného.

Kornelie trpěla tímto divadlem jako utrpením nejosobnějším. Vtíral se jí neustále odevšad názor, že žena určena jest již přírodou k službě erotické a k obětem své osobnosti, a duch její bouřil se proti tomu celou svou hrdostí; ale nervy její již svou přílišnou dráždivostí svědčily pro vážnost tohoto nepřátelství: přitakávaly bezděky podvědomě, kde duch vědomě odmítal, a její temné, hrůzou zalité noci zrazovaly neustále řídké výboje jejích nečetných jasných dní.

Kteréhosi dopoledne stalo se, že usnula, omámena jarním vzduchem, v trávě, když ji náhle probudil drsný dotyk dvou brouků, kteří spadli v erotické extasi, oslepující a omamující je úplně, na její ruku. Zachvěla se ošklivostí a odvrhla je daleko od sebe prudkým rozmachem ramene; ale cítila, jak poslední prachové chmýří na její šíji se vztyčilo, a rozplakala se tichým pokořujícím pláčem, z něhož nemohla se dlouho utišiti.

Od té doby málo vycházela a dlouho vysedávala ve svém chladném pokoji o vyhlídce přímo na moře, zírajíc v tupé dumě na bleskotavou hru slunce na modravých vlnách; a vyšla-li přece, chodívala jen po břehu mořském, zahleděná do jeho dálav, nebo přiclánějíc si zrak dlaní, vnucovalo-li se jí přes to nějaké divadlo erotické.

Ale i tak byla obraznost její posedána velmi často visemi světového dramatu milostného, a všecky představy, obrazy, scény, které četla kdysi u básníků, jakoby byly stvořeny jen proto a oživovaly v její paměti nyní jen proto, aby zapřahaly se do vítězného vozu lásky, který jí nedávno rozdrtil hruď.

Kteréhosi časného rána sotva procitlé, polozajaté posud ve snech, bylo jí, jakoby v nesmírném neporušeném posud tichu, utkaném nocí nad mořem i nad zemí, slyšela hudebně brouzdati se tisíce lehkonohých a plouti tisíce lehkokřídlých geniů, režisérů nastávajícího erotického představení, kteří všichni spěchají před slunce východem ještě za svým dílem: ten rozžehnout jak náleží v kovově pestrý lesk peří ptáka, aby okouzlil samičku sobě určenou; onen posílit sval na noze broukově; jiný posléze setřást krůpěj rosnou s okvětné korunky a upravit ve správný poměr pestíky tyčinek a bliznu.

A kteréhosi večera, když vyšla před dům pod tmící se oblohu, přepadla ji s naléhavostí hmotné bezprostřednosti smyslové jiná vise: celá země, půda i voda, rovina i hory, celý okrsek její, jak objal jej na délku, šířku i výšku její udivený pohled, objevila se jí náhle v tu chvíli nesmírnou lodí, rozstupující se a úpící pod obrovským nákladem touhy, rozkoše i bolesti erotické, a poslední, červánkem zarůžovělá oblaka na večerním nebi byla korábu toho vzdušné třepetavé vlajky. Muži i ženy zmítali sebou v křečovitých objetích na palubě; ale i stroje na lodi měly jakési určení erotické: hýbaly-li se jejich písty a sténaly-li, bylo to pro děj erotický. Nebylo jí jasné, kam pluje tento ohromný roj tužeb, chtíčů, křečí, jásotů i stonů, rozkoší i vin v sebe vklíněných, ale zdálo se jí, že opilý krouží a víří kdesi nad prázdnem, nad nicotou pod zsinalými věčnými hvězdami, také zdivočilými a opilými podobným dějem.

Každou vteřinu, zdálo se jí, může loď sjeti do propasti s celým svým nákladem rozkoše i muky, utrpení i šílenství, a přece nikde nebylo pozorovati strachu. Jen opilí jsou klidní, jen opilí jsou šťastní,‘ řekla si po přestávce, v níž jakoby měřila hloubku šílenství, které se střelo tmou a propastí její všude před ní, za, ní, kolem ní i nad ní. ‚Ano, ale pak kletbou jest mně mé vrozené věno hrdosti a cudnosti.‘ Při její sensitivitě, při její žhavé obraznosti, poznala v tuto vteřinu, byla tato touha čistoty, jasu a zdrželivosti odsudkem k mučednictví.

Pochopila to jakoby v bleskovém osvětlení před touto děsivě velikou visí jižní noci jarní a schýlila hlavu bezmála pokorně, jakoby ji byl kdosi zákeřně podťal. Zahalila se v závoj, jakoby i svit hvězd, jejichž účastenství v tomto kosmickém bacchanale nyní teprve pochopila, mohl ji poskvrniti; a odervávajíc se zvolna, od vnějška a obracejíc se v nitro, v jediné bezpečné útočiště jeho, pozvolna kráčela po několika schodech do starého paláce a přála si v duchu, aby brána, jež zapadla za ní, byla branou klášterní, která nevydává, co přijala.

Druhý den dopoledne slunce zelo na nebi jako horká lví tlama, jak se vyjádřil při snídaní jeden z pacientů, suchoučký drobounký vídeňský snob o ptačí hlavě, který rád čítával v překladě perské básníky a domníval se, že jejich stylem vidí a pozoruje, a rád obracíval se svými, jak byl přesvědčen, neobyčejně distingovanými poznámkami ke Kornelii, které by se byl rád dvořil.

Lékař přiměl dívku přes její počátečný odpor k tomu, že šla položit se do plátěné skládací židle na nejchráněnější místo celého sadu, před skleník, kam slunce lilo žár proudem. „Slečno,“ řekl jí při tom sentenčním tónem tento starý obrejlený pán na krátkých suchých nožkách, o žilnatých rukách příliš dlouhých, až opičích, který zakládal si na tom, že nalezl životní filosofii pro každou situaci, byl přesvědčen, že jeho sanatorium jest nejdůležitějším kulturním ústavem lidstva, a záviděl, jak se vyjadřoval, každému, komu dostalo se štěstí, že byl uveden do něho, „slečno, vy jste nejméně učelivý, nejdificilnější z mých pacientů. Kdybych nebyl přesvědčen o všemohoucnosti své metody, již dávno byl bych zoufal nad vámi; ale má metoda zvítězí u vás naposledy přece, jako zvítězila posud vždycky a všude. Stonati, milé dítě, není maličkost, stonati jest umění; a buďte ráda, že můžete naučiti se tomuto umění záhy, v mladém věku. Já učím zde lidi tomuto nejnesnadnějšímu umění, žel, bez náležité vděčnosti ihrerseits. Kdo naučil se u mne stonat, zemře velmi pozdě, velmi stár a velmi pohodlně; záhy a špatně umírají jen ti, kdo nenaučili se stonati u mne.“

Kornelie přemýšlela o těchto pitvorných slovech, a kráčejíc ke skleníku snažila dopočísti se, kolik samolibosti, pošetilosti a marnivosti shluklo se mezi tyto bezzubé dásně a jaký žalný civilisační produkt, jaký homunculus byl by takový člověk, který naučil by se stonati podle metody doktora Wiederborsta. Teprve pohled na krásné oranžové stromečky, smějící se zároveň dvojitým úsměvem květu i plodu, rozjařil její sklíčenou mysl a přenesl ji od konservované lidské plesniviny k hudebnímu zdroji věčné síly a věčného zdraví. A spolehlá na svou lenošku, mhouřila již oči ve slunci a vděčně, stržena chvílí a její pohodou, dala se prostupovati zvláštním slastným pocitem bezpečnosti z jeho tepla, když tu jakýsi stín stanul nad ní a, jak uhodla, zahleděl se také na ni.

Trvalo chvíli, než se vztyčila, a chvíli ještě, než vrátila přítomnosti svůj nepřítomný pohled, aby jím spíše uhádla než poznala, že stojí před ní Alexandr Pirkan.

Postoupil o krok a pozdvihnuv lehce měkký klobouk a vyceniv poněkud bílé veliké zuby, usmál se vteřinově štěrbinou svých mandlových očí, přistřešených těžkými hnědými víčky ve vráskách pleti až černé, zatím co tvář jeho setrvávala ve vážné, napiaté skoro soustředěnosti; úsměvu zrakovému neodpovídala nikterak tato fysiognomie a proto jej znejasňovala a sezáhadňovala způsobem podivně znepokojivým, jako on rozkolísával pevný plán této jinak přísně budované, antické hlavy, hodné ne-li mince caesarské, alespoň konsulské.

Byl v tom z půle návrh tajné dorozumívací řeči, nabídka jakéhosi francmaçonství vášně nebo rozkoše, z půle živočišně hypnotický prostředek, kterým působil, jak věděl, mámivě na zralé světácké ženy. Obojakost tohoto úsměvu, který dal se každou chvíli popříti nebo zalhati, jakoby říkal: ano, jsem, co jste vy, jsem vaše zrcadlo a zdvojuji věrně vaši proradnou krásu; jsem záhadný jako vy, proměnlivý jako vy, přetvářeč jako vy, a věrný v nevěře jako vy. Jsem váš stín a to jest skoro víc než vaše podstata: sama vaše bytnost. Umím hráti si se strašlivou vážností. Jsem jen chvíle, ale chvíle tak přítomná, že byvši jednou požita, otráví vám věčnost ráje, kdybyste se jí po tom dokály, domodlily, dosténaly, dopotily a domrskaly desetiletími a desetiletími nejpřísnější klášterní kázně. Prchám a neustávám, ale můžete mne dohoniti, zůstanete-li dosti dlouho s dostatek mladé, krásné, pružné, hříšné a proradné. Jsem jen umělec rozkoše, ale v hlubinách mé smyslnosti spí prabahno, z něhož vyplul svět a jehož jen duhovými bublinami jsou všecka shvězdění nebeská, bahno, jehož divoké teplé vůně se nedopijete, byť žily jste staletí.

Kornelie, která byla by nerozuměla těmto složitým nabídkám ještě loni, před svým vztahem k Frankovi, pochopila je na ráz nyní a zachvívala se střídavě horečkou a zimnicí, jež válčily spolu v jejích žilách, zatím co Pirkan hovořil výmluvně a nepomaten, s lehynkou parodií ve spěchavém tempu, takže posluchači bylo chvílemi jakoby odříkával naučenou úlohu.

„Starý přítel, který měl čest doprovoditi loni v létě slečnu do Křižník a zkřížiti s ní cestou i na místě několikráte zbraně, ale vždycky ovšem rytířsky, lege artis, podle všech pravidel ušlechtilého umění šermířského,“ a po nepatrné přestávce a ukloniv se zde dívce, „vždycky jen na větší svůj podiv před slečniným duchem, stejně pohotovým jako obsažným.“

Kornelie vzpomínala bezděky, kde a kdy slyšela již toto tempo, tento spád, tuto melodii jazyka, zmechanizovaného vědomě co nejvíce z pocitu lehynkého opovržení k čemusi, co ovládli jsme příliš bezesporně; odkud zná tuto intonaci somnambulního herectví i znuděného princovství, a rozpomněla se, že upomíná ji zvláštním přímým zpřízněním na Kainzova Tortquata Tassa, kterého viděla loni na jaře.

„Vyrušil jsem vás, vím,“ stejně pokračoval studený arbiter elegantiarum, „a rmoutí mne to. Ale co činit? Přijel jsem před hodinou, netuše, že jste zde, a starý zdejší host, nemohl jsem odolati pokušení, proběhnouti se po stezkách, na nichž jsem kdysi, v lepších dobách, skandoval své první verše, v této jasné prosluněné krajině, podobné křišťálnému poháru o zlatém, jantarovém víně, v tomto jiskrném olympickém vzduchu, který mne naučil rozuměti starému renaissančnímu slovu o vis superba formae, neboť vytepává všecky krásné tvary přírodní jako nejdokonalejší ciselér.“

„Pohleďte na tento ostroh,“ řekl po přestávce živěji, vzrušiv se dokonce tak, že ukázal na něj kynem své hlavy, „jak věrně, s jakou důslednou čistotou a ryzostí dozpívává melodii onoho řetězce skalného a jak tam ten ostrov odpovídá mu příbuznou, stejně vykvašenou linií, která jakoby opakovala ještě jednou zhuštěně, v zkratce, celou rozložitou píseň východního obzoru! To jsou tajemství jihu a jen jihu; a básník, který dovede odposlouchati jich přírodě, přenésti jich z ní ve svou poesii, uzavříti jejich rytmický pratyp ve svou strofu, může klidně nechati zníti kolem sebe tlach domácí kritické luzy a žvasty žurnálů: potrvá, přetrvá…“

Jakýsi slabounký pablesk nachový přelétl při posledních slovech smědou tvář básníkovu a potemnil ji v hluboký propadlý žár; a přiblížil ji zároveň mladé dívce, založené rytířsky, odpuzované vždycky, od všeho kupectví a jeho užitkovosti, soucítící odedávna s hrdým odbojem osamocencův proti populárním předsudkům a pohodlným i výnosným pověrám moderního šosáka, pokrokově natřeného a nebezpečného právě proto duším prostoduchým a bezelstným.

Nach rozlil se jí po líci a na rty drala se jí slova toho smyslu a obsahu, když Pirkan, utušivší její vnitřní gesto, zmrazil a odstrčil ji od sebe tím příkrým a náhlým přechodem, jejž si v poslední době obliboval: „Ulehněte, prosím, vím, že potřebujete klidu; a promiňte mně mé bezděčné vyrušení i bezděčné konfesse. Budeme se, asi k vaší malé radosti, vídati denně třikráte u tabule a nahovoříme se s dostatek, snad až do omrzení.“

A dívka zvrátila se opravdu poslušně naznak do své lenošky, jakoby ani jinak býti nemohlo, ačkoliv nitro její vřelo trpkostí, neboť nic nebolí mládí tolik, jako zamítnutí sympatií a zneuznání jeho velkodušnosti, budiž skutečné, budiž domnělé; než zatím, co doznívaly kročeje básníkovy na skřípajících oblázcích a co dívka skládala; si v hlavě odvetu, které věděla toho, nikdy nepronese, Alexandr Pirkan pošlehávaje hůlkou do vzduchu, pochvaloval si v duchu svůj herecký výkon:

‚Ano, tak jest to dobře sehráno! Mládí musíš nejprve vyraziti dvakráte třikráte jeho dar z rukou, než jej přijmeš; jen tak připoutáš si je trvale.“

V poledne u oběda dal se posaditi vedle Kornelie, mlčící v němém vzdoru, a jakoby ničeho mezi nimi nebylo a jakoby odpovídal na otázku, které v pravdě nebyla pronesla, jal se vykládati jí, jak se zde octnul.

Jest prý již z těch lidí, kterým jest souzeno, aby udivovali své dobré sousedy, ale především sebe; které přepadají nápady a myšlenky, jež by se jim ještě před hodinou zdály absurdní, pošetilé, nemožné. Činí prý z ní vlastně svou spoluvinnici, když jí vykládá historii své poslední eskapády, svého poloútěku, o němž prý doma nikdo neví – jen žena jeho prý skutečnost tuší, poněvadž cosi podobného není v jeho životě ponejprv. Nemůže viděti prý již od let tříštiti se v špinavých starých ulicích pražských první jarní paprsky, zrcadliti se v oknech vyšších pater první čisté modré nebe, aby nepropadla ho touha – co praví touha? – posedlost po jihu. Udává prý se mu, jako nyní se udalo, že jest mu navštíviti za úřední povinností sousední departement, pouze přes ulici, a on vyjde v prostém kabátě, bez; svrchníku, a pohled na vysoké černé domy malostranské, zjihlé oblevou jarní, v úzké ulici nebo na mrtvém náměstí nebo dvoře o prořezaných korunách starých akátů stačí prý, aby se nevrátil již do kanceláře a odejel prvním rychlíkem na jih a setrval tam deset, dvanáct, čtrnáct dní, pokud jeho obraznost se neuklidní nebo nevybouří, což prý jest dvojí slovo pro touž věc. Jest prý to u něho úplná nemoc vůle, proti níž není léku; cosi, co blíží se atavismu, procitnutí migračních pudů nějakých pravěkých předků, patrně tuláků nebo kočovníků, jejichž krev rozuměla prý ještě řeči větrů, oblak, vod, hvězd, slunce a měsíce a odpovídala prý na ni magnetismem podvědomé přitažlivosti nebo odpudivosti.

„Má tajemná passe,“ končil, „přivede mne ještě do žaláře, neboť jednou ztratí se třebas za mé protizákonné nepřítomnosti něco z úředních listin, za něž odpovídám. Uvažte, prosím, že opouštím ženu,“ a po vteřinové přestávce, s jakousi rozhodností, které bylo dříve překonati váhání, „a co pravím ženu? milenku beze slova vysvětlení, bez lístku omluvného a že zapisuji se v cizích hotelích nepravým jménem. Žena mne již zná, alespoň pokaždé ještě ujala se mých záležitostí úředních a poslala za mne lékařské vysvědčení do úřadu; ale milenka? Prožívá to poprvé; jak toho snese? Thaťs the question! Ostatně, co činit? Jsem již, jaký jsem, a nic nedá se na mně změniti. Člověk immorální, bez smyslu pro povinnost kteréhokoliv druhu; úplný divoch, přes svůj frak a cylindr! Všecko, všecko, nejlepší i nejhorší – a hlavně to – všecko, vyjma pokrytce. Viděla jste člověka, jenž by dovedl tak žalovati na sebe jako já?“

Dívka povstala od stolu a tiše se uklonivši, odcházela do svého pokoje, avšak tam, o samotě, přisvědčila posléze k poslední otázce básníkově, neboť celý večer a celou bezesnou noc přemítala o tomto podivném člověku, nechápajíc, jak mohl zmocniti se její pozornosti, ano v jakémsi smyslu i jejího zájmu, jak se jí zdálo, cele odvráceného již od jevů vnějšího světa – až teprve v krátkém nepokojném ranním snu na ráz, jako bleskem, zjevila se jí příčina toho: obojí podoba, Pirkanova i Frankova, vynořila se jí zároveň v mysli a stanula vedle sebe v jakémsi podivném promítavém osvětlení, jakoby linoucím se ostrou požárnou září z jejích tahů, a v tomto osvětlení poznala s hrůzou, která vyrazila z ní výkřik, že Pirkan podobá se Frankovi. Jest podoben jemu, vzdáleně dost, ale přece podstatně a důvěrně! Jak mohla jen neviděti této podoby od první chvíle? Ale ne, tys ji viděla, nevědouc o tom, a odtud tvůj zájem! Jest mu snad podoben jen jako opice člověku, jako člověk bohu, ale podoba zde jest, podoba a zpříznění posledního tajemného rázu, ukrytého za vnějškem, ponořeného na poslední dno a v poslední životní kořen a pramen, a proto tak podmanivého! Jest mu podoben způsobem, jakým dýše, jakým pije světlo slunečné, jakým myslí, víc, víc: jakým podmaňuje a vraždí. Jsou z téhož dobyvatelského rodu! Sám jeho cynism, sama jeho volně rozpoutaná, okřídlená, lehce vznosná lež, sama jeho drzá upřímnost i přezíravá lhostejnost, sám teplý širý pokojný výdech sobeckého živočišného zdraví, to všecko jest –

Nedomyslila, nedořekla tohoto proklatého slova, a druhý i třetí den vyhýbala se Pirkanovi: tak pokořilo ji toto uvědomovací dílo, které právě prožila.

Třetího dne, dříve než vyšla ze svého pokoje, stanula před zrcadlem, a davši odraziti se v něm celé své vyhublé, seštíhlené, promučené postavě, zaťala v ni svůj zrak ostřeji nad dráp krahujčí nebo orlí.

„Ó moci strhati, servati všecky vnějškové závoje, cáry, roucha se své bytosti! Ó moci rozebrati ji jako dítě rozebírá svou hračku, jejíž mechanism dlouho je dráždil! Ano, strašlivý jest můj život! Jsou v mé bytosti živly-herci, o nichž nevím; za ní snad dokonce stojí kdosi nebo cosi, co mne určuje a co mně zároveň uniká; kdo nebo co potrhává dráty, na něž jsem připiata jako loutka. Zahlédla jsem jej predvčírem náhodou při díle; opozdil se snad trochu a byl mnou přistižen; ale jindy?‘

Vyhýbala, chtěla vyhýbati se i nadále Pirkanovi, a více nyní ještě, kdy byla poučena. Ale ke své hrůze, na své poslední pokoření zpozorovala, že i nyní, vědoucí, jest k němu přitahována stejně mocně, stejně velitelsky jako dříve, nevědoucí že podléhá mu, že jest mu porobena sirobou své krve, zrazená snad již před narozením, zaprodaná snad již před početím právě tomuto typu.

‚Hle, k tomu hodí se jen uvědomění,‘ opakovala si s novým přízvukem hořkosti, ‚to jest tak asi všecko, nač stačí: jen bídu, tvou osvítiti ti dovede, žalné světélko hřbitovní, studená bludička nad třesaviskem, čadivý plamének vyschlého kahance, jehož svit zimomřivým kruhem vykrojuje z teplé tmy kolem tebe několik čtverečných loket tvého vězení. Dovede ti jen sezřejmiti v náležitou patrnost tvé okovy a tím způsobiti, aby zařezávaly se ti hlouběji do masa, abys nesl je tíže, než před tím; rozlomiti jich nedovede. Béře svatou nevinnost nutnosti, kterou přeměňuje z osudu a klatby bohů v pouhou nemoc, a připravuje ji tím bezděky o poslední poesii, jež činí ji snesitelnou.‘

Neprchala již před Pirkanem, neodvracela se od něho, který také ostatně změnil metodu, pochopiv, že dívka jest z jemnější niti než největší většina žen ostatních; naopak zahleděla se nejednou pozorně na něho, když šel podle ní zadumaný, zarývaje se nyní smyslně těžkým pohledem před sebe, hledajíc i hmotnou podobu mezi tímto a oním, přítomným a vzdáleným, a zejména zaposlouchala se často, přivírajíc zrak, do jeho melodicky sobeckého hlasu, jakoby sebou stále okouzlovaného a na sobě stále znova se obrozujícího, neboť z něho, zdálo se jí vždycky, vylévá se sama vlna krve lidské ve svém ropotném příboji, rozrážejícím se o suché skalné břehy vědomí; a cítila jako zvláštní sebemučivou rozkoš, blízkou zvrhlosti, když vlhké temné oko přítomného polévalo a nítilo rány, jež rozeklál tvrdší, ocelovější zrak vzdáleného.

Kteréhosi dne řekl jí náhle u oběda básník, že od zítřka počínajíc bude asi několik dní stýkati se zde chtěj nechtěj s krajany, z nichž alespoň jeden jest prý ne-li přítel, alespoň dobrý známý; oznámil prý mu na zítřek svůj příjezd sem s průvodkyní. A když dívka vzhlédla tázavě k němu, odmítl jmenovati jej: jest prý to jeho překvapení, které jí chystá v zdejší poušti a nudě; vůně vlasti jest prý odvar, který má odpustkovou moc: kdo ani v cizině od něho neutíká a jím neopovrhuje, může prý býti jist nejen spásou posmrtnou, ale i prominutím alespoň polovice všech trestů časných; svatý František z Assisi a jiní vášniví asketové mísili prý do svých pokrmů popel a jiný snad horší ještě neřád, aby krotili smyslnost své chuti a trestali ji za její libido a v téže kajícné náladě a z týchž důvodů prý i on, Pirkan, musí si pokaliti příliš dokonalý, bezermutný požitek této krajiny, tohoto moře, tohoto slunce, těchto nebes a, last not least, této vzácné společnosti, dodal, obraceje se k dívce. Z této potřeby sebemrskačské vyzval prý onoho krajana s jeho průvodkyní, o jejichž cestě na jih zvěděl prý již doma, aby ztrávili nějakou dobu zde, v nejkrásnějším koutě této kouzelné země.

A opravdu, zítra v poledne, jakmile Kornelie vkročila do jídelny, spatřila seděti na konci stolu člověka, za něhož byla by se spíše smrti nadála: byl to Vít Ješuta v zcela novém turistickém dressu, akademicky bezvadném, tak byl pedanticky opsán z nějakého cestovatelského katechismu, který činil jej dokonale směšným: tak bylo na ráz každému patrno, že mladý muž béře i zábavu vážně a přísně jako školní úkol, který snaží se vypracovati k plné spokojenosti svých učitelů na obvyklou eminenc.

Po pravici měl dívku, nedalekou již třicítky, zdající se však některé dny mladší, než v pravdě byla, a kořistící z toho tím, že oblékala se v krátké sukně, odkrývající jí bezmála polovici lýtek, o tváři rázu poněkud mongolského, krátkolebou, vyčnělých kostí lícních, sině popelavé pleti, lehce brambůrkového nosu, malých pichlavých sivých oček, jaké mívají dalekozrací, jimiž buď těkala po pokoji nebo častěji ještě, když druh její nehleděl, opírala se o přítomné muže, kteří ji zřejmě vzrušovali; nervově erotické rozčilení oživovalo jí pak zcela patrně tvář těkavým plápolem.

Vít byl překvapen Kornelií více ještě než ona jím.

Zarděl se pod jejím pohledem jako provinilec a pozdravil ji plaše; trpěl zřejmě rozpaky, sbíraje marně svou rozprášenou superioritu, k níž se vychovával a v níž cvičil se doma před cestou dlouhými theoretickými úvahami a studiem pós i fysiognomie před zrcadlem.

Kornelie ovládla se první a přikročila k němu prostě a ušlechtile, podávajíc mu svou prohublou ruku, slabě se chvějící, s posunem samozřejmosti jako druhovi svého mládí a poptávajíc se zároveň po jeho zdraví.

„Slečna Naňa Pospíšilová,“ představil jí pak svou průvodkyni, zodpověděv tuto otázku.

„Spisovatelka,“ dodala s důležitostným chvatem slečna Naňa, vykřiknuvši toto slovo se zbytečnou hlasitostí: bylo určeno pro galerii; a nevšímajíc si již Kornelie, věnovala se cele svému sousedovi po pravici, mladému smědému chorvatskému universitnímu posluchači o jiskrném hnědém oku a skobkovitém nose.

– Její spisovatelství záleží v tom, že vláčí již tři roky ušpiněný rukopis jakési nedokončené povídky svého P. T. zludračilého bratra, chronického medika nebo promlčeného právníka, od redaktora k redaktorovi, ovšem ne v úředních hodinách, zasmál se skoro hlasitě Pirkan, nakloniv se ke Kornelii, lhostejný k tomu, slyšela-li jeho poznámku slečna spisovatelka nebo nic.

„Ano, Fechner, právě Fechner to dokázal, pane Lavriči,“ dotírala na pokojného svého souseda slečna Naňa, zardívajíc se ve tváři a vykřikujíc každé cizí jméno přes půl stolu, jakoby bylo pro ni vítězně přeskočeným příkopem o závodech. „Ačkoliv ovšem na druhé straně již Schopenhauer upozornil…“

Mladý muž odvrátil se náhle od ní a přiložil si k ústům i nosu bílý hedvábný šáteček, jejž vytrhl z vnější náprsní kapsy: ovanul jej dech z převýmluvných úst Naniných, přiblíživších se v myslitelském sebezapomenutí příliš těsně k jeho bezelstné tváři, a dech ten nebyl patrně rajsky vonný. „Ano, já jsem spiritualistka, rozhodná spiritualistka,“ jistila zase s triumfujícím pohledem po nejbližších několika mužských sousedech a s náležitým hlasovým podtržením odborného výrazu slečna spisovatelka mladého studenta, zcela nevinného ve věcech filosofických a nijak nenakloněného tomu, aby pochyboval o jejím metafysickém přesvědčedčení. „Ovšem pessimisticky zabarvená snad následkem dědičnosti: v naší rodině žila vždycky mystika, ano i askése,“ dodala po chvilce, když se byla zamračila na důkaz toho, jak hluboce a opravdově přemítala o těchto rodových záhadách, zatím co noha její poučeným hmatem hledala pod stolem nohu mladého muže, aby přitiskla se k ní s entusiasmem zkušenosti.

‚Zřejmě hysterický tvor… a snad předurčená prostitutka… každým způsobem demiresponsable…‘ zabručel neslyšitelně, schýliv hlavu k talíři, mladý odborný lékař vídeňský, soudní patholog, který nedovedl ani zde o prázdninách zdržeti se, aby nekonal vědeckého pozorování na svých nápadnějších spolustolovnících a který povšiml si již dopoledne na procházce před skleníkem v sadě lázeňském slečny Nani, neustále posedající po lavičkách, jakmile blížil se některý mladší muž, a ukazující při tom co nejvíce ze svých tenkých nohou.

Druhého dne odpoledne procházela se Kornelie před oranžérií po obvyklých svých stezkách, s nimiž se zde spřátelila více než s lidmi. Den byl nezvykle horký a dusný; podivnou tísní lehal na ni zdejší vzduch, jakoby prostoupený dnes vířivými body a rozšlehanými nitkami; olovo padalo z něho na nervy, mučíc je zvláštním hluchým tlakem. Hlava bolela ji novou nezvyklou bolestí; chvílemi bzučelo jí v uších a chvílemi jakoby nohy chtěly povoliti pod ní. Ticho bylo tak napiaté, že slyšela v něm slabý, nitkovitě crkavý tep své krve v žilce spánkové.

Včerejší příjezd Ješutův s jeho milenkou, pustou komediantkou nejdrzejší ražby, vzrušil ji přece více, než by byla věřila před několika dny. Prvotný dojem z nich byla ošklivost tak odporná, že musila násilím vyvolávati si jiné představy, když uzavřela se ve svém pokoji, začísti se do knihy veršů, aby ji zapudila; byla by bývala musila jinak odejíti okamžité z tohoto domu, pod jehož střechou bylo jí jísti a spáti s nimi.

Teprve dnes dopoledne, když byla ráno nesešla posnídat do společné jídelny, jen aby nesetkala se s novými hosty, snažila se souditi klidněji a pochopiti rozumově, co zdálo se jí první chvíli jen pitvornou můrou, již seslal na ni některý zlý, ďábelský skřet, milovník a pěstitel nejvulgárnější komiky.

‚Hle, utěšil se brzy,‘ pravila si nyní v pozdní odpůldne, jakoby shrnovala své přemítání v několik pevných, definitivně zklenutých vět. ‚A s kým? Ale což není to konečně úplně lhostejné? A nemohlo by i mně býti útěchou, kdyby mně jí bylo vůbec třeba, že se utěšil právě touto ubohou cocotkou posledního řádu; porážka má, kdyby vůbec byla možná, byla by v tom, že by přišla po mně žena nebo dívka větší mne, lepší mne, vyšší a ušlechtilejší mne.‘

Tato dialektika erotická jakoby ji několik vteřin lechtala do smíchu, tak zdála se jí pitvorná; ale pak zaujal se jí náhle zcela doopravdy její zmučený předrážděný mozek, bičovaný trpícími nervy.

‚Jaká podivná jest logika erotičnosti! Každé utěšení se v lásce jest založeno na urážce předešlého božstva, zapřeného, sesazeného, vypuzeného! Toužíš vší zlou žízní své duše poplvati jeho tvář; a jdeš a ponížíš sebe, potupíš a zpustošíš sebe, přinutíš se k nižší formě života erotického, ochudíš se a zahodíš se a – jsi šťasten na chvíli: zdá se ti, že jsi pokořil tím obraz svého mrtvého boha; a snad jsi jej opravdu pokořil: v sobě, ve svém nitru, kde žiješ stále životem, který marně snažíš se usmrtiti.‘

Hloubala dále tímto směrem, usednuvši v malé besídce, obstoupené myrtovými keři; uchýlila se do jejího pološera, aby ochránila svých churavých očí od prudkého slunce, nížícího se zvolna k západu.

Z temných dum jejích vyrušil ji náhle hlas Pirkanův.

„Smím vejíti na chvíli? Nezazlíte mně příliš? Pravím: příliš; neboť trochu hněvu vašeho snesu, a jest i spravedlivé, abych vykoupil si něčím slast a rozkoš, že mohu si s vámi dnes pohovořiti.“

Dívce nezbylo, než pozvati jej dovnitř.

„Víte, že jsem dnes studoval skoro celý den ráz obličeje naší slavné Nani? To není malý problem; to žádá mistra karakterisace. Víte, jaký jest dnes její obličej? A nejen obličej, ale celkový habitus? Nevíte. Nuže, povím vám to: služkovský. Povšimněte si jí: má červené ruce, jakoby byl mráz a ona byla na koupi s košíkem, bez rukavic, ačkoliv jest dnes přes třicet Réaumura, a obličej její jest také jakoby namrzlý, sebraný do moll velmi rozbředlého, jako služky bez místa, kterou opustil milý; včera vypadala zase jako hvězda kočovné společnosti třetího řádu, když hraje si na velkou dámu a okouzluje obecní veličiny o sylvestrovské zábavě v některé Zlámané Lhotě. Ó nevyčerpatelné jest bohatství duševního života naší velké básnířky in spe a tvář její vnímavost a citlivost sama! Stáří básníci, blaženější kolegové naši, mluvívali v podobném případě o hládi jezerní, posmoutěné nejlehčím obláčkem, zkalené a zamlžené i svitem hvězd.“

A po přestávce, v níž zapálil si cigaretu se svolením své spolubesednice:

„Avšak poněvadž býti básníkem, jest i v jakémsi smyslu býti věštcem, chci pověděti, jaký bude karakter tváře naší Sappho za dvě tři léta, až uzraje a sjednotí se v konečný hotový útvar: jako horlivě pokrokové sage-femme, novokřtěnkyně veřejného zdravotnictví, na počátku její požehnané prakse.“

„Pokoj, prosím,“ řekla unaveně dívka, „nerozumím, jak může vás zajímati tolik takové boží nedopatření; již hovořiti o něm jinak než posuňky jest, připodobňovati se mu bezděky.“

„Předně: zájem jest vzájemný. A po druhé: s její strany mnohem větší než se strany mé; s její strany přímo útočný a podnětný, takže já splácím jen pozornost a to velmi neúplně a nedokonale. Byl jsem velmi lhostejný vždycky v životě k jejímu přírodopisnému druhu a byl bych si věren i v tomto případě, kdybych nebyl býval vyburcován přímo ze své indolence. Kdybych byl ješitný, mohl bych chlubiti se úspěchy velmi positivnými, byť byly rázu – jak to rychle říci? – poněkud podsvětného, nesnášejícího dobře plného světla denního. Zdá se již, že snesla se na mne nehodného přízeň této spiritualistky, pessimistického ovšem zabarvení.“

„Přestaňte již konečně,“ pronesla znuděná Kornelie, „nebo budu vám doopravdy nahlas blahopřáti.“

„Chtěla jste snad říci: kondolovati,“ zasmál se Pirkan, upustiv tento námět zároveň s dokouřeným smotkem cigaretovým, jejž přišlápnul lenivým posuňkem levé nohy. „Máte pravdu: lépe mlčeti než mluviti takovéto bubliny dnešní žhavě letní nudy.“

A zapadli oba opravdu nadlouho v temné mlčelivé dumy. Srdce Korneliino dopíjelo se z nich jakési horečky; cítila je chvílemi až v hrdle.

Slunte zatím zašlo, stmívalo se rychle.

Nová cigareta Pirkanova propalovala žhavě bodem tmu. Ticho, ve dne podivně jaksi napiaté, jakoby povolilo nyní v sdílnou družnost: donášelo k nim melodický dopad tenkého praménku vodního po vápencových balvanech daleko v polích, za sadem starých, rozsochatých a vydoupnalých oliv o stříbřitě šedém listí, takže Pirkanovi, který prodlel dnes mezi nimi několik hodin, rozněžňuje a tříbě si oko na přejemné škále jejich odstínů, zazdálo se, jakoby jejich hudební šeď sprchla; nyní ve tmě, kdy potuchla na větvích stromových, v pějící vodu, aby nadála ji touže tesknou milostností.

Větrný vír náhle probuzený zachvátil blízký keř vavřínový, zachrastil suše jeho tvrdým listovím a větvovím.

„Jug, scirocco,“ řekl tiše jako ze sna básník, neobraceje se k dívce. „Za hodinu vře širé moře jako kotel čarodějnický; nechtěl bych býti mezi těmi, kdož vstupují nyní na lodi.“

Kornelie, jakoby ho nebyla slyšela, zeptala se příkře:

„Poslyšte, znáte tu báseň Lermontovovu, má dohromady osm veršů, která končí se těmato dvěma: Tak opuštěný chrám – přec chrám, svržená modla – vždy je bůh? Pocítil jste někdy v životě hrůzu toho posledního: svržená modla stále ještě bůh? Neznám nic děsivějšího, nic pekelnějšího; životu jest tu odcizeno všecko tajemství a smrti neotevřena brána,“ dodala úplně ze sebe a pro sebe, jakoby zapomněla, že k někomu hovořila a někoho se tázala.

A po přestávce, v níž jakoby si to uvědomila:

„Jak to učiniti, aby svržená modla byla prostě rozbitý kámen, puklé dřevo, střepiny, zkažená hmota? Jak odníti hmotě ducha, kterým se nakazila a jímž trpí, bude trpěti snad i po smrti? Jak vypuditi boha z hmoty a žíti v ní sám pán pokojně tupým zapomenutím? Jak? Jak? Povězte vy, poraďte vy, učený: já neučená myslím na to marně celý den.“

Horký dech její jej ovanul, horečná ruka její bezděky zavadila o něj ve tmě, jak roztápala se v jakési opilé křeči.

Vtáhl do sebe chřípím toto žhavé, mučivě bouřkové ovzduší; cítil, jak zornice se mu rozšiřují a tuhnou, prsty se chvějí, žíla na čele nabíhá. Ztrnul celý, vtáhl se do sebe, snaže se zaujmouti co nejméně místa, boje se, aby nedotkla se ho nyní podruhé; pak pronesl zvolna, přerývaně, těžkým jazykem, odcizeným sobě hlasem:

„Nestačí jen rozbíti modlu; jest třeba ji i poplvati, jest třeba ji i pokopati. Člověka zahánějí kamením, boha blátem; ďábla vymítali kněží svěcenou vodou, boha třeba vymítati nesvěcenou slinou; donáší do výšky tím vyšší, čím níže shýbneš se pro ni, z čím nižších poloh srdce ji čerpáš, z čím hlubších výmolů a bahnisk své duše ji vynášíš a, nabíráš. Pomsta není boj, pomsta jest vzpoura, a vzpoura má logiku zoufalství; jest třeba jen domysliti ji až do konce, dokonati ji až do konce.“

„Jak že jste to řekl: boha třeba zahnati blátem, vymítnouti kalem? A čím blátivějším, čím kalnějším, čím bahnitějším, tím lépe, tím bezpečněji, tím jistěji?“

Zuby jí zacvakaly mrazem.

„Pak jsem je nalezla… ve vás. Chcete mne, když víte, jak o vás soudím? Jak vámi opovrhuji? Když víte, k čemu vás potřebuji? Chcete mne nyní ještě, za tuto cenu?“

Krev tryskla mu v tvář; vztyčil se pod urážkou jako pod ranou bičem.

Chtěl vrhnouti se na ni pěstí, udeřiti ji.

Ale pak zkřiviv temnou tvář v ďábelsky suchý škleb, pronesl více k sobě než k ní:

„Ano; i tak! Není větší rozkoše než uzavříti polibkem ústa ženina, jež lála ti před několika vteřinami a byla hotova, zakousnouti se v tebe, a obrátiti spílání hlasu jejího ve stony rozkoše v hrdle jejím a roztrhnouti tak celou bytost její v odpírající rozum a přitakávající smysly, abys ji opanoval tím spíše.“

Strhl ji k sobě, bezvládnou a náhle, jak se mu zazdálo v tuto přeludnou chvíli, stydnoucí a tvrdnoucí v tvrdost modravě ocelovou. Bylo mu náhle, jakoby jímal ve své náruči ne ženu, ne dívku, nýbrž hocha, ozbrojeného chladnou černou zbrojí, ale poraženého a vzdávajícího se již.

Ruka jeho jela po jejích prsou, když tu náhle vzepialo se toto štíhlé hubené zmučené tělo, rozlomcovalo se zoufalým štkáním, odvrhlo jej zároveň od sebe prudkým úderem rukou v jeho hruď a vyrvavši se mu takto, vyrazilo z besídky šílícím úprkem domů.

„Nemohu… ne… nemohu… nemohu,“ dralo se těžce jako několik unikajících bublin ze zátopy stonů a vzlyků, jež jakoby celé rázem je zaplavily.

Trvalo chvíli, než procitl Alexandr Pirkan ze svého ztrnutí; a trvalo déle ještě, než rozpačitým, zhořklým úšklebkem vykoupil se z hrůzy, již prožil v této chvíli.

Přeludnost všeho padla na jeho přepiaté, předrážděné nervy a roztřásla je mrazem. Bylo mu, jakoby byl držel v objetí krásnou mrtvolu, která ožila, avšak jen na chvíli, aby pak sestoupila, a na vždy již, v hrob.

V temné zahradě, překlenuté starými ořechy a platany a odcizené tím nebi a jeho svitu, bylo mu úzko. Musil vyjíti na silnici, do polí, pod hvězdy, jakoby cítil, ty jediné že mohou smýti z něho hrůzu této mátohy. Chodil dlouho pod nimi, o hlavě obnažené, chtěje dochoditi se se živočišnou únavou zároveň pokoje srdce; ale úzkost svírající je tím jen vzrůstala…

Pozdě večer vracel se domů. Nebylo mu možné, zajíti do společné jídelny; od vchodu zaměřil přímo přes širý pustý dvůr, odrážející dunivě jeho kroky, do severního, řídce obydleného křídla někdejšího paláce, kde měl svůj pokoj. Byl již od něho vzdálen několik metrů, když ze stínu sloupu, jakými byly zodstavcovány obloukové ochozy objímající obojí patro, vystoupila žena v závoji.

Poznal Naňu Pospíšilovou, která se sem vplížila, když byla hledala básníka marně v sadě.

„Mistře, čekám zde na vás dvě hodiny a chvěji se již mrazem. Neodcházela jsem jediné proto, abych vám řekla, jak miluji vaše díla a celou vaši osobnost… Ano, celou vaši osobnost. Vy mne přece pochopíte? Vy nemáte přece šosáckých předsudků? Vy, delikátní básník ženské duše, musíte mně rozuměti; jest mně třeba vašeho pochopení, ano, právě vašeho; má složitá duše…“

„Čubko,“ procedil opovržlivě zuby.

„Vy tedy nerozumíte, vy tedy nechápete moderní ženské psychy? Jaká škoda! Zklamala jsem se ve vás, já, takový školený psycholog.“

„Dosti tlachů! Filez!“ dodal vztekle muž, ukázav rukou do tmy ochozu.

Vešel do pokoje; nesvlékl se, ani klobouku nesňal.

Usedl v tupé dumě na pohovku a zíral neodvratně na jakýsi bod ve světlejším tratolišti, které kladl přísvit noční velikým obdélníkem na bělavé dlaždice.

Všecka hořkost jeho nitra, léta a léta skládaná, pozdvihla se v něm; vyplynuly mrtvoly bytostí, dějů, citů, plánů a snů, o nichž věřil, že jsou dávno pohřbeny.

„Objal jsi dnes ženu zasvěcenou nevím komu nebo čemu, vím jen, že ne již člověku; snad bohu, snad ďáblu; snad hrobu, snad nebi… nevím. Ale sáhl jsi na majetek, vyhrazený nějakému velikému králi; a on setřásl dotyk tvůj se sebe a odkopl tě, ačkoliv jsi se před ním pokořil.‘

A byl si jist nejvnitřnější jistotou, že chvíle tato jest předělem v jeho životě, hranicí, která půlí: za několik dní vstane již v jeho mysli jako pomezná modla o tajemné zvířecí hlavě a každý příští den zakotví ji v ní jen pevněji a pevněji.

Život jej již tížil, čas mučil, obraznost jeho cítil to jasnovidností této noci, pracovala často na prázdno jako mlýn, do něhož nebylo nasypáno zrna, a včera nástrojem a pramenem rozkoše, bude mu zítra zdrojem utrpení. Věděl, že udeřila mu hodina, která nemíjí dobrodruhů, hráčů a kořistníků života, lovců rozkoše a lidí smyslnosti, ženoucích se za úspěchem, opojením a vzrušením; všichni procházejí nocí, kdy obrací se k nim zády Štěstěna, která jim posud přála; nocí, kdy s naivní hrůzou poznávají, že tato domnnělá bohyně, v niž věřili a jíž se kořili, jest v pravdě pouhá děvka a jako děvka miluje mládí, a poznávají to ve chvíli, kdy zároveň chápou, že zestárli.

Usnul teprve pozdě k ránu, když veliký ubývající a mátožný měsíc, strašidelný jako vrak, jakási pustá škvára vyhořelého světa, potácel se nízko nad obzorem a šlehal svým zbytečným studeným skelným oharkem po jeho loži. Poslední jeho myšlenkou byl úmysl, odprositi Kornelii při první příležitosti, smířiti se s ní a odjeti pak ihned domů.

Procitl pozdě.

Sešed dolů, tázal se ihned po dívce.

„Před chvílí odjela,“ odpověděla panská, posluhující v jídelně. „Před chviličkou. Zcela náhle. Časně ráno povolala k sobě slečna služku a přinutila ji, aby jí složila všecka zavazadla, přes to, že v noci měla silnou horečku a pan doktor bránil jí ze všech sil. Nedala si však říci. Jsou již takové pacientky,“ pokrčila rameny.

Pirkan vyšel z jídelny, aby vyhledal lékaře, majetníka ústavu.

Střetl se s ním na chodbě po několika krocích.

Doktor Wiederborst byl zřejmě vzrušen; gestikuloval prudce dlouhýma opičíma rukama, šermuje jimi hned před tváří básníkovou, hned před svýma očkama, pomžikávajícíma, a zlobně se jiskřícíma za zlatými brýlemi.

„Považte, ta vaše krajanka, Fräulein, wie heisst sie denn… ja richtig, Fräulein Nikodym! Hysterie, vyložená hysterie. Pořád überspannt ve všem všudy, celou dobu, kterou tu byla. Má tuberkulosu velmi pokročilou, vyloženě velmi pokročilou; horečky, víme, ranní poty, víme… A tak dále. A sebere se náhle, z čista jasna, a odjede a nedá se zadržet, ne a ne; a kam? Do mlh, do dešťů, do mrazů… v Čechách mrzlo, pane, před třemi dny… mám to z novin. Vždyť je to sebevražda! Čistá sebevražda! A odkud utíká? Ode mne? Ode mne! Z mé klimatické stanice! Pane, já zde mám klima jako v Neapoli! Vy snad nevěříte, ale já vás přesvědčím-“ A sáhal do kapsy náprsní pro jakési tabulky. „Čtyřicet let statistiky, to mluví, pane; cifry mluví! V tom jsou zákony!“ A přinutil mladého muže, že se tvářil, jakoby nahlížel do jeho papírů. Pak uschovav je: „Ostatně, myslím, erblich belastet… väterlicherseits. Papa byl oficír, víme. A já ji chtěl naučiti stonat… svou metodou, metodou doktora Wiederborsta! Do osmdesáti let mohla žít, máme příklady.“ A chtěl zaloviti zase v kabátě. Mladý muž zadržel mu však tentokráte ruku. Poddal se se vzdorem špatně potlačeným; aby se odškodnil za svou porážku, rozječel se ihned: „Ale takto neručím za nic, pane; za nic, za nic, za nic! Předčasný, nevhodný návrat na sever zabil již něco tuberkulosních, pane! Vedu o tom statistiku; o všem třeba vésti statistiku; cifry, cifry, cifry, jen ty mluví,“ jíkal ještě, ztráceje se již ve dveřích své pracovny.

A starý lékař, uvyklý větřiti smrt na hony, nemýlil se.

Kornelie vjela do českého května, který měl letos na neštěstí průměrnou teplotu únorovou a byl vražednější než on.

A tak odvážela již po třech týdnech zcvrklá, vrásčitá, uplakaná teta, v starodávný kožíšek oděná, tělo své neteře, nad níž celý život, od jejího dětství již potřásala nechápavě hlavou a která dovedla ji přes to posledním činem svým udiviti nejvíce, na Bořkov, na typický český hřbitov vesnický v siré pohorské krajině planinné, se tří stran dumavými lesy sevřený, aby uložila je tam v rodové hrobce Pětvaldských.

IV.

Červen rozhořel se již v rovinách a údolích horkým povětrným plamenem, ale na horách bylo posud chladno a nejisto: pršelo často a často vály studené větry a mrazily útlé tělo Michaely, trhající zkřehlýma rukama květiny na úbočích lesních a těkající bezútěšně a pokořeně v tápající bezradnosti, jakási Demeter bez dcery a o to zoufalejší a stínům bližší, po kopcích, na nichž vstávalo ráno mladé bohatýrské slunce a s nichž v době dešťů hřímaly bystřiny. Vracela se, bylo-li to jen poněkud možné, domů až s večerem, s tváří lítostně ubledlou za zapadajícím sluncem, jakoby chtěla zadržeti je na chvíli nebo zachrániti do svých fialkových očí něco z jeho záře a odnésti v nich poslední osiřelou jiskru do sychravé noci, valící se od východu.

Kteréhosi večera, zvláště zimného, když vrátila se se soumrakem domů, v rukou nesouc otýpku přejemných vstavačových pstročků, v něž jakoby se zhustila dráždivě teskná pára mladé země, a když zhřívala své prostydlé dlaně na rozžhaveném samovaru, celé zoufalství zapomenutého bludného lidského stínu padlo na ni jako jinovatka a promrazilo ji až do kostí.

„Jaká bída,“ zaštkala temným hlasem, „žíti zde mátožný stínový život marného sebeobelhávání, síti své hluché hoře do neplodného lůna studených horských větrů, roznášeti svou bídu po nepřístupných uzavřených lesích, zaujatých již cele přípravami ke svému létu, nebo přiklekati s ním a chýliti se s ním nad ledové horské studánky, jakoby mohly zrcadliti něco jiného než tvou ustydlou tvář a ji také stejně lhostejně jako bludný oblak, táhnoucí právě nad jejich hladinou! Jaký smysl v tom, stírati a sbírati tento vonný dech země s její líce, zahleděné do studených dálek hvězdných a necítící z tvého doteku ani tolik, kolik cítí stéblo travné z pohybu brouka, lezoucího po něm! Jaký rozum v tom, nahlížeti skulinou se směšnou důležitostností jako zvědavé dítě do nesmírné temné její dílny: jí, cele zaujatou svým ohromným dílem, cele ponořenou do jeho vroucího spěchu, nepohne to ani tolik, aby pozdvihla sklopenou hlavu s vulkanickými, zlobně blýskajícími zraky a přimrazila tě hrůzou svého pohledu. Stezky její jsou tajemné, a pečlivě zametá za sebou stopu, jakoby milovala tvořiti nerušeně a klásti jen před tebe v nepřetržitém pravidelném rytmu počasovém výsledky svého zastřeného díla. Kdo poví ti, za jakými vzdálenými cíly jde a jaké účely sleduje! Co platno vtírati se mezi dialogy, které vede s hvězdami, s větry, s oblohou a podzemím! Jak pochybné, chtíti vniknouti v její uzavřené rušné, věčně plynoucí kolo jásavých sil a třeštivých výbuchů, které semkly se v řetěz nezrušitelný, pějících při tanci píseň, jejíž seslabenou ozvěnu mohl by ti prostředkovati jen třesk jarních hromů a bystřin! Jak jsi v jejich plesném hlaholném smíchu ubohá sama před sebou a jak stojíš zde dvakrát osamocená, dvakrát vypuzená z rozkvetlého ráje a máje životního! Jak pokořující až do směšnosti, klečeti před životem, na jeho prahu, a vzpínati k němu žebrácké ruce a žíznivé rty a zprahlé hrdlo: nezvykl život skláněti se k takovým bázlivým, plachým ia pokorným bytostem; uvykl obdarovávati jen ruce těch, kdož jsou dosti silní a smělí a lstní, aby urvali si plodů s jeho pružných unikavých větví.

A kde jest zatím on? Vrátil se z jihu, kam ujel bez ní, skoro úkradkem, věnoval jí dobře spočtených čtyřicet osm hodin, aby se pak usadil u své ženy v klidu a pokoji a pracoval na svém díle s nejnaivnějším sobectvím, jehož zpupná hříšná nevinnost vyplňuje jej celého do posledního póru a nechce viděti a hůře, nevidí opravdu, že olupuje ji o možnost díla jejího, které jest láska a život v lásce, tvorba lásky a života z lásky. Pracuje ve stínu své ženy; sám řekl o něm, že jest sesterský; nemiluje jí prý eroticky, ale přece nemůže bez ní žíti; jedna z jeho duší jest prý zakleta do ní a on musí žíti prý ročně nějakou dobu v jejím společenství jako pod stromem, kde bydlí jeho dryada, jako pod stromem, v jehož dutině usídlily se jeho včely a kam jediné mohou ukládati svou vonnou slunečnou žeň.

Hú, jaká zima jest dnes a jak svistí vítr venku a jak bičuje proudy deštné! Proč nemůžeš zachrániti nic z tepla minulých dní, proč nemůžeš donésti z jejich dohořelého požáru alespoň několik oharků do této šedi a zimy, abys si ohřála na nich své bědné ruce, zrazené ve svých zoufalých výbojích? Kde jsou dnové římští, kde žár slunečný, který lil se na Campagnu, až těžké její ticho, věky sem naskládané, vřelo jako podrážděná vibrace vysokého tónu v jejich opojených hlavách, složených umdlele na rozlomený mramor, zatím co rty jejich usmívaly se tupě a bezmyšlenkově v nesmírném zapomenutí svých malých já; zatím co sprostili se své bytosti, odhodili ji jako hadr a byli jen pouhé nahé a ryzí funkce této černé ekstatické země, jež střela se před nimi a bila v jejich těla travnou vlnou? Kde tragické světlo západu, které pila tato heroická půda, a ukládala ke všem svým skrytým minulým pokladům lidské krve a lidské síly a pýchy, vedle uvězněné ozvěny kroků římských legií, dunivších kdysi po přímé prašné holé silnici: zdálo se ti, že stačí shýbnouti se a přiložiti ucho k ní, abys je slyšel ještě? Ano, tato půda vřela ohněm špatně přikrytým a oni dva zdáli se sami sobě jen plameny, které vyšlehly z ní blaženým výtryskem překypělého bezvědomí její temné opilé odvěké síly. Ano, tenkráte byla bezejmenná jako bůh a blažená jako bůh; bezejmenná jako život a jako smrt, a jako ony nevinná a ospravedlněná ve všem. Jak pochopiti, že tato blaženost odstoupila od ní, že tato plnost se seschla a že zase zmrzačila se v malé úzké obmezené já, necelé a rozpoltěné, toužící a strádající, volající po doplnění, neposvěcené a zrazené, jež chvělo se nyní mrazem a lítostnilo se samo svou bezpomocí a bezradností? Jak snésti tohoto pokoření a neopovrhovati sebou?

Trvalo ještě několik dní, než hoře podrylo úplně její hrdost, sklonilo ji nad psací stůl a vložilo jí do ruky péro, aby napsala prosbu o návštěvu Alexandru Pirkanovi. „Posvětil jsi mne na bohyni, ne, to není pravé slovo,“ psala mu, „vylíbal jsi ze mne bohyni jako sochař vyteše ji z balvanu. Pamatuješ se na chvíli, kdy jsi mne korunoval cypřišem, stromem života, jak jsi mně tehdy vysvětlil, zasvěceným bohyni milosti, jehož sevřené větve šlehají silným sjednoceným útočným plamenem k nebesům? To bylo na jihu, v zemi ohně. Zde jest sever a zima; ve větru a dešti haraší u vchodu do mého domu cypřiš, skřípaje svými těsnými větvemi píseň hrobovou, jakoby na jednostrunných skřipkách. Vrať mně teplo, víru v sebe i v tebe; vrať mně celost mé bytosti; vrať mně mému lidskému a ženskému pratypu; sjednoť mne v cosi mocného a bezejmenného a odvěkého, jako jsou živelní duchové a geniové, jako jest voda nebo oheň, nebe nebo moře, láska nebo nenávist. Sejmi se mne kletbu mého já, mého lamberkovského jména, jež mne drtí a které jest ďábelská pýcha a ďábelská hrdost a tentokráte již uražená pýcha a uražená hrdost. Vyhlíží již po kořisti, hledá oběť, větří ji již; a neuspokojí se, cítím to, pokud jí nepozře. Kdo jí bude? Ty nebo já nebo oba?“ Podepsala pod list své jméno s pocitem, že podepsala svůj ortel.

– Hle, prosíš, prosíš ty, která jsi kdysi rozkazovala a vládla. Dnes prosíš, poprvé v životě prosíš a prosíš tedy snad s úspěchem; ale přijde den, kdy budeš prositi s nezdarem – neznemožníš-li příchodu dne toho. Pamatuj si: neznemožníš-li příchodu dne toho, přijde jistě.

Jakýsi veliký klid padl na ni, když vhodila list do schrány, a neopustil jí již. „Jsem zasvěcena, cítím to,“ řekla si; „čemu? Nač hádat? Zítřek, posel bystrých štíhlých nohou, jest již za horami a nese odpověď této zbytečné otázce.“ A starala se náhle s láskou o věci nejdrobnější, jichž nevšímala si jindy její netrpělivost, zaujatá cele jejím sporem s osudem. Nejmenší travičky, broučci nejnepatrnější, jevy zcela prchavé a přeletavé poutaly ji nyní a studovala je s oddanou podrobností a nenasytnou svědomitostí, jakoby šlo o věci pro ni nejdůležitější, rozhodující přímo o její budoucnosti. Její duše osvobodila se na tolik, že zaujala se zvědavostí ryze předmětnou o architekturu květů rostlinných, o tajemné zákony a řády pravidelnosti, souměrnosti a rytmičnosti jejich stavby; a jala se dokonce opatřovati si literaturu odbornou, aby poučila se o všem, co v tom směru vypozoroval a vybadal posud lidský duch.

Když Alexandr Pirkan přijel sedmého dne za Michaelou, byl tak rozrušený, jako ona byla klidná. Byl z lidí, kteří nesnášejí blízkého přístupu životního nepokoje ke své duši; chtěl tvořiti a zařizoval si celý život tak, aby mohl tvořiti co nejvíce a co nejsnáze, a to mohl jen za podmínky, že jeho životní dojmy byly slabší než jeho vnitřní vidiny. Největším břemenem byly mu nářek a žaloba, největší obtíží prosba, která jej vyrušovala z jeho zvyku nebo křížila mu jeho záměr a program. Nemám tě rád takto znepokojenou, chystal se říci své žalující a hrozící milence; miluji tě klidnou jako Palladu: jen tak může mně čelo tvé svítiti do tmy, jen tak můžeš mne rozechvíti krásným tvořivým nepokojem. Ale slova ta zemřela mu na rtech, když spatřil tvář Michaelinu, přetíženou opravdovostí a vynesenou do přísné čisté krásy jako do vyššího světelného a větrného pásma síly a výrazu; zamlčel se a pomátl se. Očekával výtky, slzy, zmatek, a nebylo jich; setkal se s vyšším klidem neznámého rozhodnutí, jež mu unikalo.

A udivil se ještě víc, když pronesla s tichou světlou vroucností:

„Zatoužila jsem ze vší síly, přivítati tě dnes slavnostně, a prosila jsem nebe, aby mi to usnadnilo. Pršelo mnoho poslední dny, bouřka stihala bouřku, ale já vymodlila si přece na dnešek bílé slavné slunce a bezpečnou oblohu, hloubkou až černou, již oba tolik milujeme. Tento den ráda bych, aby ti byl nezapomenutelný; aby stál v tvé paměti vysoko vztyčený jako věž nebo obelisk nebo jiné znamení kamenné. Proč není možno, rozžehnouti na něm jako na letní lodici pestré barevné lampiony a dáti ztroskotati se mu pak rázem na černé hladině, aby jeho zachráněný trosečník vzpomínal na něj jako na pochodeň rozsvícenou a náhle zhašenou? Kdybych mohla, jak ráda ustrojila bych dnes radost tak hrdou a vysokou, aby tobě jednou, sestárlému a otupenému již valící se smrtí, stála na sešeřelém a ustydlém obzoru jako plamenný keř nebeského světla.“

A po přestávce:

„Nalezla jsem zde údolí, kam tě chci uvést. Pamatuješ, jak vášnivě vyhledávala jsem vždycky uzavřená odloučená údolí, v nichž příroda jakoby podnikala pokusy, uvědomiti se sobě a zasníti se skoro nad sebou, údolí, která budí dojem, jakoby byla ustrojena lidskou rukou: tolik záměru, rozmyslu a skladu ukazují. Mám chvíle, kdy věřím, že napíná se zde vůle, toužící býti zrcadlem něčemu, a přivolati děje a lidi, kteří by se nad ně schýlili.“

Usmál se na ni a řekl svým starým měkkým snovým přízvukem, který budila v něm vždycky setkaná s životem, jenž toužil planout a tryskat a rád vřel a dával se darem:

„Poroučej; půjdu za tebou, kam chceš s duší vnímavou a pamětlivou. Veď mne, má Bice: magnetism proudí z tebe a podmaňuje si mne.“ Poznala starý tón a nové okouzlení a zahořkla na chvíli zlým trudem; nemiloval mne tedy již, nemiluje mne tedy již, když bylo mně třeba, získávati si ho znova.

Kráčeli zvolna po bílé a úzké cestě horské, omyté posledními dešti až v drobnou kaménkovou mosaiku oblázkového skladu. Poněkud níže plynul potok s vodou tak průhlednou, že zrak vyvážil z ní a vynášel z ní bezprostředně záchvěv samé cudnosti duševní, a stráň za ním, porostlá bohatýrskými smrky a jedlemi, hnala se k slunci, spícímu na jejím vrcholu, prudkým útokem skoro živočišně vášnivým. Ze všeho dýchala nesmírná síla a celost, cosi nerozděleného a nezmrzačeného, cosi, co spočinulo v milosti a lásce nějakého velikého a mocného boha a napájelo se z ní neustále. Odbočili stezkou, slabou nitkou crkající ve vysokých lesních trávách, a úzkým vchodem, těsným skoro jako brána, sevřeným dvojí protilehlou skalou, vešli do údolí Michaelou vyvoleného a milovaného nad všecky krajiny ostatní.

Střelo se před nimi elipsovitě, sevřeno jsouc dvojí strání, pozvolna a slavnostně jako cirkus stoupající; a potok, rozdělený ve dvojí rameno, objímal bílým zpěněným hovorem a pomněnkovým úsměvem temně zelené ticho ostrova, cele porostlého mladým hustým podrostem jehličným. Cosi mythického válo na tebe odevšad: na haluzích rozsochatých sosen jakoby lpěla ještě vůně včerejšího blesku, jímž kouřily se stopy Zeva, naštívivšího ženu smrtelnou; pod keřem spala světelná jiskra tak vášnivá, jakoby zapadla sem z pochodní bacchantek, tančivších včera v noci šíleně po okolních výšinách, a lesní hrdlička naříkala přerývaně sirým altovým hlasem jakoby z hluchých hlubin zakletí.

Usedli nad pěšinou, stoupající zvolna do stráně. Sňala s hlavy křepkým pohybem slaměný klobouk a odvrhla jej jaksi úlevně do trávy i s ozdobou pestrých lučních a polních květin, obtáčejících jej; vyhlíží jako trochu povadlý věneček družičky z Božího těla, prošlo mu hlavou jako úsměv vteřiny. Bylo tolik mladého, teskně dychtivého kouzla v tomto osvobodivém pohybu, že strhlo Pirkana; pojal náhle silným dobývavým hmatem její úzkou jemnou proserpinskou hlavičku, skropenou již, jak pochopil bleskově v tu chvíli, tmou, do obou rukou, zvrátil ji k sobě a žehl její rty horkým polibkem. Prudký temný nach zalil ji celou a slzy odcizily mu rázem její temný fialkový zrak; a užasl, když vyvinula se mu s bolestnou tvrdostí a odmítla určitě, ačkoliv ještě poněkud provinile:

„Děkuji ti, ale bolí to; ustaň, ne dnes, ne dnes již; jest pozdě.“

A po přestávce:

„Dal jsi mně nesmírně mnoho, ne: všecko; svou schopnost a vlohu žíti, trpěti, milovati. Tebou vyšla jsem z mrtvého těsného kruhu sobecké hrdosti a soběstačnosti, nejledovější nelidské nebo nadlidské pýchy. Nemilovala jsem před tebou, žárlila jsem jen na bratra skoro hříšnou vášní, ne,“ opravila se, „jistě vášní nejhříšnější, poněvadž zcela neplodnou a pustou jako zprahlý písek pouště. Milovala jsem své rodové sobectví, svou rodovou výlučnost, sledovala jsem je, náměsíčnice zločinu, až na sám kraj propasti, po samu mez a samu hranu jejich šílenství a zvrácenosti. Nerozuměla jsem, nechápala jsem, jak jest možno milovati někoho jiného než Lamberka, a byť to bratr byl… a byť to snad i otec byl. Tys rozrazil tento kruh nejtěsnějšího sobectví; vyrval jsi mne odkudsi, ale nevím, zasadil-li jsi mne jinam, do středu jiného kruhu. Neboť zdá se mi, že jsem byla středem kruhu, byť nejtěsnějšího, o poloměru třebas jak možno nejmenším, ale přece středem, kdežto nyní jsem z něho vyšinuta a kolotám bezcílně a zmateně kolem různých středů, které mně unikají nebo již mne odpuzují. Pamatuješ se na svou teorii o typech? Pamatuješ se, jak jsi mně řekl tehdy, v čem jest jediné štěstí zde na zemi: býti úplně sám sebou – a to že jest úplně totéž jako býti čistý a dokonalý typ, jeden z málo čistých a dokonalých typů, které zná život? Pamatuješ se, že jedině zde, v tomto svatém bodě, řekl jsi, na tomto poledníku duchovém, stýká se osobnostnost s nadosobnostností, že zde jedině splývá největší sobectví s největším odosobením; že zde jedině jest člověk nejvíce svůj i nejvíc cizí svému já? A vykládal jsi mně, jak málo ryzích, dokonalých a čistých typů jest v životě, jak největší většina lidí jsou nečistí míšenci typů nejrůznějších o nejasné a zmatené, necitlivé polaritě; a karakterisoval jsi mně posléze typ básnický a typ dobyvatelský, typ vynálezecký a typ prorocký, typ milenecký a typ mateřský, a rozpomínáš se? sama sebe, řekl jsi tehdy, pokládáš ve chvílích šíleného rouhačství za básníka, to jest za orgán nebo nástroj poesie, za něco, co nemá smyslu a rozumu a bytostnosti v sobě, nýbrž žije jen vztahem k jakémusi nesmírnému středu, který leží hluboko, hluboko za tebou ve tmách a jest jakýmsi dnem k tvému povrchu, klidem k tvé bouři. Máš chvíle, řekl jsi tehdy, a ne chvíle, ale dny a noci, kdy vidiny tápou po tobě bolestnými horečnými dotyky jako hledající prsty po klaviatuře nebo po strunách houslových a dobývají z tebe v mučivých otřesech záchvěvy a zvuky a tóny a melodie; kdy tvá bytost jest jen temným pozadím pro žhavé, fosforem malované obrazy a runy, které vrhá na ni jakýsi nesmírný a mocný vzdálený bůh nebo běs, čaroděj nebo šílenec. V ty chvíle to, čemu ostatní lidé říkají skutečnost a pravda, jest ti jen vzdálená mátoha a mrtvý řídký přelud a jediná pravda a skutečnost to, čemu ostatní říkají tvé hallucinace.“

Pirkan seděl zde s hlavou schýlenou o lokte opřenou, se zrakem polopřivřeným, a jakýsi tichý opilý úsměv těkal mu na rtech: bylo mu tak vždycky, kdykoli kdosi opakoval před ním jeho slova, jeho děje, jeho fikce, jeho fabulace; bylo mu, jakoby část jeho bytosti, ne: celá jedna jeho bytost minulá, jedno jeho mrtvé já, které pokládal již za ztracené a navždy utonulé ve světě a smíšené s ním, šlo mimo něj, míjelo jej ještě jednou a ještě jednou a naposledy dalo se obejmouti jeho nevěrným zrakem, zasnoubeným již jiným vidinám.

„Jest tomu tak nebo ne?“ zeptala se ho náhle Michaela a vyrušila jej skoro násilně z představ, do nichž se nořil.

Povznesl k ní zrak a přitakal.

„Ale v jednom, vím dnes bezpečně, mýlil jsi se tehdy. Tehdy domníval jsi se, že jsem ti nutna jako básníkovi přímo i nepřímo; přímo jako inspiratorka a nepřímo jako těšitelka a harmonisatorka; řekl jsi tehdy, že jen já mohu v tobě uklidniti člověka a tím sesíliti básníka – dnes již nedržíš této hypotesy, že ne? Dnes cítíš naopak, že zneklidňuji a ruším básníka, když jsem uklidnila člověka, nebo lépe,“ dodala s jakousi úmyslnou střízlivou brutálností, „když jsem nasytila muže v něm? Dnes není ti již ničeho třeba ode mne? Dnes jsem již jen překážkou jako každá minulost tobě, jenž hrouzíš se jen do přítomné chvíle a toneš v ní?“

A ku podivu, stalo se, čeho přece nečekala. I nyní přitakal a zase s týmž opilým úsměvem a vzdáleným zrakem.

Zasmála se násilně, ačkoliv slzy chrastily jí v hrdle.

„Děkuji ti, děkuji tvému sobectví a jeho upřímnosti. Komu čest, tomu čest! Jest opravdu bohatýrské a má obří rozměry.“

„Nebuď malicherná,“ odpověděl po chvíli, když se byl probral ze svého opojení, „nebuď malicherná, nebuď prudní! Život jest jediná úžasná nestoudnost; již žíti jest smilniti. Neboj se krajní upřímnosti – i tu ještě vždycky selžeš! Jen ona poutá a zajímá, všecko ostatní jest nuda, pustá jako odporný školní úkol, k němuž tě přinutili, zatím co venku směje se jarní den! Mluv jako žiješ, chytej slovem svým poslední hadovitý unikající kořen životní; mluv své poslední pudy – nikdy nebudou ještě poslední! Nikdy jich nevyneseš na světlo jako sítí nevylovíš dna říčního nebo jezerního. Mluvme své vnitřnosti, které sténají a svíjejí se a řvou hladem nebo dusí se přesycením pod naší pletí a pod naším svalstvem. Nebuďme blázny slov: nesluší se to pro nás, kteří jsme z vladařského rodu! Naopak: přelstívejme slova, která jsou proradnější než stín, světlo a voda dohromady. Ty pravíš sobectví. A nevidíš, že sobectví jest ve všem a jest všecko, sama illuse životní: co žije a co umírá, žije a umírá jím. I mučedník, světec a asketa jsou sobci, kteří hledají svou spásu a svou rozkoš a své dostiučinění a ženou se za svou chimerou, které nerozumí a jíž nezří jejich okolí; ženou se za ní stejně jako se žene za ní cizoložník a cizoložnice, lichvář a vrah, zrádce i rek. Jsme všichni jen nástroje života; a jeho látka; klademe se obětí na jeho plamen a on tryská a šlehá a dme se vzhůru, niče nás a zapomínaje nás dříve, než si nás uvědomil; ženeme se za ním šíleným spěchem, vražedným jiným a vražedným sobě, abychom jej objali a zachytili teprve ve vteřině smrti, kdy nám již unikl. Sehráváme hru, jejíhož smyslu nechápeme a jejíhož dějství nepřehlížíme: ale opravdově žije jen ten, kdo toho neprohlédl a kdo vášnivě věří své úloze a jejímu poselství a nezná nic nad ni a mimo ni. Ale kdo prohlédl, co jej zkonejší, co vrátí mu ztracenou nevinnost a napraví porušené zdraví zraku a duše? Nevím, snad jen druhá hlubší nevinnost úplného uvědomění, pochopení a domyšlení do posledních důsledků: snad jen porozumí-li, že i on i partneři jeho jsou loutky boží, jimiž On uskutečňuje jeden ze svých snů; snad jen vzdá-li se dobrovolně své osobnosti a oddá-li se svému geniu, stane-li se čímsi nadosobným a zároveň bezejmenným, úkonem, který si zamiloval svou službu a přetvořil své otroctví ve svou pýchu a hrdost; snad jen, zapomene-li svého jména a vtělí-li se celý ve své dílo a také jemu dá splynouti co nejrychleji s bezejmenným dílem božím, stále rušeným a stále obnovovaným. Nač ti lháti? Mám dny, kdy jsem na miliony mil cizí všemu osobnímu lidství; kdy žiji ne citem, ale pouhou a ryzí obrazností a připodobňuji se tak, tvůrce, svému velikému stvořiteli; kdy převtěluji se ve všecky jeho tvory a žiji tisícerým životem, který by nikdo jiný nedovedl snad srovnati a sladiti, životem kata i oběti jeho, vraha i vražděného, násilníka i dívky násilněné. Snad mně nerozumíš, ale jest tomu přes to tak: v těchto dobách žíti osobně, žíti užitkově a účelně svému malému osobnímu štěstí by mne snižovalo.“

„Ne, nerozumím ti,“ zasmála se přerývaně a chraptivě s trpkým pokořeným smíchem Michaela a hanba z urážky Pirkanovy zalehla jí hruď jako hlína. „Ne, nerozumím ti! Jak také mohla bych já, zeměplaz, rozuměti orlovi? Ne, nerozumím, máš pravdu! Nerozumím: neboť co ti ve mně mohlo rozuměti, zabil jsi; mou minulou slavnou bytost, která tvořila a chápala vesmír a odpovídala na jeho síly a přitakávala jim ve své volnosti, jsi roztříštil a rozmetané trosky její leží dnes přede mnou a já sbírám je lítostným pohledem. I já byla typ, cosi svého druhu celého a dokonalého, hallucinovaná služebnice chimery; i já milovala absolutně, nad svou osobnost ne člověka, ale vidinu, fantom rodové hrdosti; i já básnila báseň nadskutečné dokonalosti: nad životem, mimo život, mimo člověčenství, mimo ženství a proti němu, mimo přírodu a proti ní. Ale ty jsi přišel a zabil jsi mé dílo a nechal jsi mně jen holý život, roztetelený mrazem a sirobou! Chtěla jsem býti a byla jsem prorokyní, která žije v nadosobnu; a tys přišel a učinil jsi ze mne ženu smrtelnou, milující, trpící, tesknící, strachující se o své malé štěstí. Měla jsem poslání, tys mně je vzal a nahradil jsi je povoláním. Tys odvrátil můj zrak od mého nitra, v němž stíhal a četl vůli nesmrtelných, a přikoval jsi jej a upial jsi jej k sobě – ani ne k zemi, jen k sobě: nyní béřeš mně i sebe! Znásilnil jsi ve mně věštkyni, kněžku, vestálku, a běda mně, snad jsi si toho ani neuvědomil.“

„Klameš se,“ řekl s kosým úsměvem, když byl chvíli váhal, povědět-li poslední slovo či zamlčet-li je na vždy, „klameš se: uvědomil jsem si situaci příliš dobře, až odbornicky jasně,“ dodal po nové pause a s novým zkřivením svých rouhavých rtů. „Vyssál jsem její rozkoš do poslední krůpěje: ona byla cenou, již položil jsem svým pracím a námahám.“

„Nechlub se,“ vzkřikla náhle s divokým bleskem ve vlhkém zraku, „doháníš mne k něčemu, čeho jsem nechtěla. Nevíš, že jsi blízek smrti jako jsi posud nebyl.“

A ruka její bezděky svezla se ke kožené brašničce, která bobtnala nabitou zbraní.

Postřehl jejího pohledu, ale nezalekl se; usmál se jen temným, unaveným úsměvem, jenž nechtěl dlouho zhasnouti.

„Kdož ví, nebyl-li bych ti vděčný za to,“ pronesl konečně, „ale vím sám nejlépe, že se to nemůže státi, alespoň posud nemůže státi. Nezemru, pokavad jsem nenaplnil svého poslání; do té chvíle jsou jistě všichni i všecko, i Bůh, moji spojenci a pomocníci. Cítí on, ví on, že pracuji na svém údělu životním stejně neosobně jako on na díle svém: proto jest při mně; jest při mně a bdí nade mnou. Bdí, abych byl vždycky hodný sebe a svého lánu, a nedovolí mně sejíti v pohodlí a malost: ani v hříších ne, ani v zločinech a neřestech ne. I v tom, že poslal mně tebe, tak vysokou a ušlechtilou, z rodu knížecího, stvořenou k dějům tak významným, a právě v tom vidím jeho péči o mne: hle, jak mne miluje! Jsem přesvědčen, že tě uvedl ve chvíli nejrozhodnější v můj život, kdy bylo mu třeba, aby vzepial se zoufale vší silou, o novou poslední spiralu, jinak zakrněl by na vždy a trčel by zde navždy, zmrzačený a oloupený o své nevyřknuté rozhodné slovo, strom bez koruny a věž bez hrotu.“

Zkřivila rty; stín zhoustnul nad jejími brvami.

„Bylo by to směšné, kdyby to nebylo odporné svou domýšlivostí!“

„Směj se, je-li ti libo a dovedeš-li toho. Vím sám nejlépe, že jest to nesmyslné, pošetilé, nerozumné, co ti zde vykládám. Ale já toho také nikomu nedokazuji, já to jen vypravuji jako prostou skutečnost. Nevím ani, je-li to pravda; a snad to opravdu není pravda: jest to pouze skutečnost. Zařizuji se jen instinktivně od dětství ve všech rozhodných chvílích, jakoby to byla pravda. Rozum v klidných a lhostejných, to jest nedramatických hodinách dokázal mně již tisíckrát, že jest to nesmyslné, ano přímo rouhavé; ale má bytost ve svých chvílích nejtěžších a nejdůležitějších uvěřila tomuto nesmyslu a zachovala se jím a vyrostla jím a sesílila i obrodila se na něm.“

Odmlčel se a nořil horečnou a znervosnělou ruku opětovně do uschlého rzivého proděravělého loňského listí, kterým vystřelovaly bledě zelené štíhlé stvoly travné; a žár v jeho líci hasl při tom zvolna, jakoby jej pila země, jíž se právě dotýkal.

Seděli dlouho mlčky proti sobě.

Jakýsi těžký údiv ze všeho, z posavadního života jejího, který spatřila náhle přehledně na malé ploše jako pochybnou kořist, vylovenou konečně z rmutných hlubin, z této chvíle obtížené tímto zvláštním duchovým osvětlením, jedinečným, jak věděla, a nenávratným, z celého světa, který se jí náhle přiblížil nahý, s odvrženou korou, uchvacoval ji zvolna; zpodajněla a nechala vynášeti se jím do jakési sněžné výše, do jakési mrazivé úzkosti, zatím co básník zřejmě propadal se do nitra, aby vynesl odtamtud něco, co bránilo se svou žhavostí stejně slovu jako oku.

„Hleď,“ pronesl pak zvolna a rozpačitě s tváří podivně zkrotlou, skoro příchylnou, „povím ti příběh, jakousi povídku nebo novelu, která mne již dlouho zajímá v mysli; nevím, napíši-li ji, sotva, ale pro tebe a před tebou alespoň ji vytvořím. Nalezneš v ní všecko důležité o mně i o sobě, samo tajemné pouto, jímž jsme svázáni a budeme již svázáni přes hrob, za smrt. Bylas jedinou důležitostí v mém životě, jedinou pravou nutností; všecky ostatní ženy mohly býti a nemusily býti; ale ty jsi mou stavitelskou nutností, tebou jsem podmíněn ve svém stylu. Pochopíš, jak jsme byli herci jednoho dramatu, vyvolení pro ně z mnoha povolaných.“

Michaela podepřela se a napiala se slabě směrem k Alexandrovi, jakoby chtěla býti blíže jevišti i herci. Osobní hoře odstoupilo na chvíli od ní: přeměnila se v posluchače.

„Má povídka,“ počal básník, „dějstvuje se na dalekém Východě.“

„Žila tam žena ušlechtilého rodu, vznešená po duchu a krásná po těle, rytíře a pána jediná dcera a jiného rytíře a pána pokorná a ctnostná choť. Byla manželka, byla matka: měla krásného synka, dědice statku otcova; a byla manželka i matka dokonalá, která plnila všecky své povinnosti s krásným sebezapřením a nepolevující horlivostí, a přece: jakoby nebyla ani manželkou a matkou, tak byla trávena žárem nezemským, tak žila životem mimosvětským, tak plnila jej modlitbami posty, pokáním a hlavně rozjímáním. Pohled na ni stačil ti, abys pochopil, že všecka svá posavadní díla, všecky své posavadní skutky a vlastnosti pokládá za cosi vedlejšího, náhodného, cosi, co nevlastní pravým vlastnictvím své duše, nýbrž co přimklo se k ní a ulpělo na ní jen z vnějška; osud, život, společnost jí to uložily, i plnila to horlivě a snažila se v tom o dokonalost z přirozené a vrozené touhy své ctnostné duše, dojíti ve všem, čeho se chopila, dokonalosti a konati všecko jak nejlépe mohla, všemi svými schopnostmi. Ale při tom přistihovala se často, jak v prázdných chvílích zasnila se do prázdna a třeštila zrak do tmy, jakoby z ní musilo vyjíti vlastní její poslání, určené jen jí a jen pro ni, zvolání, které mohlo uslyšeti a jemuž mohlo porozuměti jen srdce její a ničí již jiné. Pohleděl jsi jen na ni a ze sklonu její ušlechtilé žíznící hlavy i ze skladu jejích netrpělivých rukou usoudil jsi hned, že sedí jakoby na rozcestí a že její nedočkavé ruce vyšly před ní a rozevřely se v objetí co nejširší, aby jim neušlo nijaké mučednictví, nýbrž aby je zachytily zcela určitě; pohleděl jsi na ni a pochopil jsi, že jest zrozena k světectví a ne k ženství.

I stalo se kdysi, když seděla na rohoži v tmavé komůrce, zcela v sobě utonulá a zcela v sebe schoulená jako věc zapomenutá a vyvržená, bez pána a zoufající již nad sebou, poněvadž nedocházelo jí poslání, že zdvihl se veliký hluk kdesi venku, který zalehl až do nejposlednějšího kouta jejího domu, kde se mučila pochybami a dohady. A nesčetně hlasů a kroků halasilo a dusalo již na chodbách a neslo se k ní blíže a blíže a tíseň lidí zavalila brzy dvéře a komnatu a s nimi jako loď na rmutných vzbouřených vlnách veplulo v sál bledé tělo jejího muže na nosítkách, ranami poseté a krví potřísněné. A lid potácel se kolem ní a chvěl se a hlučel, zatím co ona trčela němá jako kůl popravní před marami a cizí vzdálené hlasy přítomných ropotily jakýsi výklad, z něhož pochopila, že náhle vpadl do města se svou tlupou neobyčejně mocný a smělý loupežník a její muž se svou družinou že postavil se mu v městské bráně a padl pod jeho ranami; ale že jeho čeleď záhy se vzpamatovala a rozmnoživši se o zvědavce a jiné obyvatele městské, obnovila boj a, doufají prý, zažene nebo zajme vraha svého pána. A jak tak stála němá s rameny pokleslými a plihými jako látka jejího šatu a lnoucími skoro stejně tak k jejímu tělu a skoro jako člověk-hlušec pracně skládala děsivá slova ze zmatených křečovitých posuňků této rozbouřené a setmělé chvíle, nová vlna lidská přirazila k domu jejímu: ozbrojený dav přiváděl přemoženého a zajatého lupiče: hrdě svítila vzpurná olivově černá hlava v rámci modravě černých kučer na vysokém těle, převyšujícím i nejvyšší zbrojnoše v davu, mezi kovem kopí, halaparten a přílbic, nejinak než jakoby byla příbuzné jim látky. Co událo se v tu chvíli v tvém nitru, ó světice? Zaslechla jsi hlas poslání, které jsi očekávala tak dlouho? Ó jistě! Neboť kde jinde vzala bys v tu chvíli vladařské gesto, které zadrželo jako by divem sta rukou, vztahujících se na zajatce, aby pomstily na něm všecky jeho zločiny? Kde jinde vzala bys v tu chvíli velitelský hlas, který přimrazil útočníky? Mně náleží, děla jsi, na mně nejvíce se provinil, já vydám jej zítra soudu, já vykonám na něm zítra rozsudek. A dala jsi odvésti jej do sklepení a sama uzamkla jsi jeho věznici; a dav ustoupil před tebou a rozcházel se v plaché úctě, kterou sluší se míti k velikomyslné vdově-mstitelce. Ale když nadešla noc, co dalo ti překonati stud a bázeň? Co vedlo do žaláře tebe, čistou, cudnou a jemnou, která živila jsi se jen svatými bylinami a ovocem a která pracovalas jen na nejtišších posvátných úkolech, hodných lidské včely, tebe, která jsi i vodu, dříve než jsi z ní pila, přecedila sítem, abys snad nedopatřením neusmrtila vodoměrky, co vedlo tě pohleděti v zarputilou tvář zločincovu a dohlédnouti se v její zatuchlé otrávené jámě světelné jiskry? Ó jistě jen poselství o tvém poslání, které přišilo k tobě dnes tak nečekaně, hlas, který tě zavolal k tvému úkolu tak silně a neodbytně, jako jiné volá k zrození?

Sestoupila jsi tedy do hrobové jámy a pohlédla v tvář strašnější všeho, co bylo vůkol; a zachvěla jsi se jistě, ale neprchala jsi a řekla jsi: Vstaň, vezmi plášť svůj a meč a vyjdi za mnou. A kráčela jsi před ním a vyvedla jsi jej ze žaláře a pak z domu a posléze z města; a vedla jsi jej nejprve širokou silnicí, ale pak zabočili jste na tichou luční a lesní stezku. A ukazujíc na ni, děla jsi k němu, nepohlížejíc na něho: Vede do slavného kláštera na horách; mniši tě tam přijmou a já tě jim odevzdám, a vycvičí tě umění kajícnému a a rozjímavému a smyješ viny své a očistíš se: neboť nesmyje se vina vinou, krev krví, šílenství šílenstvím, zločin trestem. Do rána dojdeme místa.

A kráčel hodinu za tebou a mlčel zarputile. Ale pak náhle stanul a řekl ti rozhodně: Můj plášť mně překáží a můj meč mně překáží, ale nejvíce ze všeho tvé bílé nohy mně překážejí a mé tvrdé smyslné srdce. Tvé bílé nohy kmitají se přede mnou v trávě a mámí mne. Odejdi ode mne, abych se ti neodměnil zlým za dobré. Ještě chvíli, a nemohl bych tě nemilovat a kdybys se bránila mé lásce, nemohl bych tě nezabít!

Přemlouvala jsi jej chvíli a konejšila jsi jej, ale když jsi viděla, že vášeň jeho se rozpaluje, propustila jsi jej a rozešli jste se: on vrátil se drsnější a urputnější ke svým lupům a vraždám a ty smutnější než dříve do svého vdovího domu; a zdvojnásobili jste on své zločiny a neřesti a ty svá odříkání a očisty.“

„A uplynula tak tři léta, když kdysi za soumraku vytrhl tě hluk, který se blížil, z dum a modliteb hlubokých jako půlnoc a hluchých jako hřbitov; a pozdvihla jsi hlavu, ale ne sluch, nýbrž srdce v tobě naslouchalo a ono zachvělo se při něm závratí předtuchy. A vběhl týž lupič, jen zdivočilejší než tehdy, potřísněný krví a v rouchu rozedraném zápasem; a klesl ti k nohám a zvolal: Ukryj mne; přísahej mi to! Zavraždil jsem jinocha, který se mně protivil, a lid mne stihá a ubije mne, polapí-li mne. A ty’s vstala a uvedla jsi jej v nejtmavší místo svého domu a ukryla jsi jej; ale sotva vešlas ve svou jizbu, již nával lidu vyrazil skoro dvéře a vehnal se do ní nejinak než jako běsnící, když vznítila se střecha nad jejich hlavou; a z prostěradla, které za cípy jaly a držely smědé svalnaté ruce nejsilnějších, jako z polopuklého obalu plod vyniklo bezvládné tělo tvého dítěte. A vyrostla jsi jako po prvé a ustrnula, než podťalo tě cosi a padla jsi na kolena; pozdvihla jsi se znova a tehdy byla jsi vyšší než před chvílí; a s této výšky padal pohled tvůj na lidi a na věci a na svět a na život a přezíral je jako přezírá orel planinu horskou, ale nezastavoval se na nich, nýbrž šel mimo do dálek, kterým není jména a jež leží za měrami zemskými. A nebylo ti třeba později hromového hlasu a velitelských posuňků, když jsi odvracela dav, jenž toužil po díle mstivém a po práci katanské: tvůj zrak byl hradba a mez a meč a všecky nástroje vladařské a vojenské. A zase jako druhdy nadešla půlnoc a jako po prvé neodbarvila bázní líce tvého; ale se svící v ruce vešla jsi v jeho skrýši a děla jsi mu hlasem, který padal na něj jako stín a poutal jej jako mráz člověka nahého: Vstaň a pojď, ale nepřehazuj pláště svého a nepásej se mečem, není ti jich dnes třeba. A vyšli jste nejprvé z domu a pak z města a šli jste s počátku širokou silnicí jako druhdy, jen o něco hlubší, neboť tisíce a desetitisíce nohou lidských přešlo po ní za tím a rozneslo prach její na svých podešvích; a také stezka, na níž jste odbočili, běžela lukami a lesem, ale i jim ubylo čehosi, co měly, a bylo přidáno čehosi, co jim bylo tehdy cizí. A ukazujíc na ni jako kdysi, děla jsi k němu, nepohlížejíc na něho jako druhdy: Vede do slavného pohoří, které kryje kláštery mužské i ženské; odevzdám tě kterémusi a vstoupím do jiného, neboť nemám již povinností ve světě a ruce mé jsou prázdné a studené jako duše plná a horká. Mniši tě tam přijmou a vycvičí tě v umění kajícném a rozjímavém a smyješ viny své a očistíš se: neboť nesmyje se vina vinou, krev krví, šílenství šílenstvím, zločin trestem. Do rána dojdeme místa.

A kráčel za tebou tři hodiny a mlčel a krok jeho, cítila jsi, jihne, a zdálo se ti, že se ukrotil a sestoupil do sebe a udivuje se nad pustotou své nešťastné duše, ladem ležící od jeho dětství. Ale náhle mimo nadání skočil před tebe a vzkřikl strašně, chvěje se na celém těle: Miluj mne, nebo zemřeš. Nevidím dnes v tmavém rouše tvých bílých nohou, ale tuším je a hádám jejich obrysy; a sešílím, nebudeš-li mně po vůli.

I vrhl tě do trávy a zápasili jste spolu; ale bránila jsi se mu statečněji, než čekal, a nechtěla jsi nechati se zdolati; a v úzkostech volala jsi i o pomoc a nyní, rozpálený hněvem a nepříčetný bázní, abys ho neprozradila a aby ti odněkud nepřispěli na pomoc, udeřil tě do spánku a zabil tě jedinou ranou své kamenné pěsti.

A když tkvěla jsi bez pohnutí, mrtva, mezi přelámanými travami a na tvou tvář když lehlo jediné světlé mlčení a vylévalo se z ní a šířilo se po celé zemi; když i stromy ztuhly v něm a vyšly ze svého šumu, v kterém byly jindy zajaté, a zahleděly se na vraha a celá země a celé nebe s nimi vychýlily se ze svých os směrem k němu, zlomilo se v hrůze jeho srdce a on zavyl jako raněné zvíře. A duše jeho v tu chvíli rozpomněla se nesmírným úsilím na sebe a nalezla svůj božský původ pod nánosem kalu, bídy a hrůzy, k nepoznání poskvrněný; a jako posud šíleným úprkem vzdalovala se od něho, tak nyní změnila směr a obrátila se k sobě a vracela se tím zároveň ke svému věčnému zdroji: tekla již odtud jako potok s hor se řítící k bohu. Ještě téže noci doběhl zlomený a pokorný do kláštera a obvinil se a přijal nejtěžší pokání a překonal je všecka ještě nenasytností svého odříkání a udivil svět nyní svou lačností dobra a umrtvování, jako dříve udivoval jej svým smyslným neřestným obžerstvím.“

Alexandr Pirkan dopověděl svou povídku; a veliké vnitřní napětí, z něhož se zrodila, bylo patrné na něm; tváře jeho žehly, oči se leskly, rty sebou potrhávaly v drobné křeči; a bolest, viděl jsi, přistupovala k němu blíže a blíže, jak opouštěla jej inspirace.

Mlčení, z něhož nebylo viděti východiska; padlo na oba a lámalo oba.

Básník pokusil se první přerušiti je, ne rád, ale z nutnosti, poněvadž nesnesl by déle jeho hrůzy; ale temné vědomí, že na způsobu, jakým je přeruší, závisí všecko, zadrhovalo mu hrdlo.

„Hleď,“ pronesl zvolna, skoro rozpačitě a provinile, „mám k tobě poměr podobný tomu, jaký měl k této východní světici její vrah; ty také, jsem si tím jist, vyřešíš mně můj osud. Rozpoznal jsem v tobě talent k mučednici a,“ zde zaváhal znova na chvíli, aby pak přes to, puzen jsa čímsi silnějším než byl jeho rozum a jeho opatrnost, dopověděl, „dal jsem ti k němu všecku příležitost. Ale ty budeš za to mezníkem v mém životě; ty dáš mně směr, jehož bych se sám ze sebe nedobral. Já jsem snad tvé naplnění a dovršení, ale ty budeš můj obrat a přelom. Přivedeš mne k čemusi, co leží ve mně, ale čeho bych přes to sám nenalezl; k čemusi, čeho se strachuji, ale po čem přece toužím svou poslední nejvniternější žízní, posledním svým já, které spí na dně, docela na dně všeho; k čemusi, od čeho prchám, a co přece hledám; neboť zprahla má duše, zpustnul můj svět, znudil mne život. Ich schmachte nach Bitternissen.“ Sklonil hlavu a krásné rty jeho, jindy tak výbojné a vzdorné, propadly se náhle v jakousi bezbarvost, jako by do tmy; a on sám měl náhle v celém sklonu svého těla cosi zrazeného a odzbrojeného, cosi podrobeného již veliké cizí moci. „Doplňujeme se bezděky navzájem; jsme loutky boží a hrajeme spolu, partner a partnerka, ve hře, která nám uniká, v dramatě, které sestrojila prozřetelnost,“ dodal pak již zcela tiše hlasem skoro prosebnickým.

A bál se pozdvihnouti hlavy, jakoby na ráz vycítil, že poprvé v životě smí jej kdosi udeřiti do líce a udeřiti beztrestně. Teprve při prvním zasyknutí hořkého smíchu Michaelina vzmužil se a povznesl ji, ale oční víčka jeho byla i teď přiklopena, jakoby zrak jeho nesnesl pohledu do zbrojně hněvné krásy mladé palladické hlavy, v niž se přeměnila jakoby na ráz nedávno ještě úzká tvář Proserpinina.

„Klameš se,“ klikatily se bouřně blesky pohrdlivých a urážlivých slov od jejích kovových úst, „klameš se, zklamal jsi se osudně ve mně, ty psychologu neomylný jako římský papež, když s katedry mluví, jak jsi se holedbával. Snad poprvé v ženě jsi se zmýlil, ale zmýlil jsi se na neštěstí ve mně a proto mýlka tvá bude smrtelná a zahubí tě. Slyš to, slyš to znova a znova: Já nemám talentu k mučednictví, já nemám talentu ke světectví; ne, ne, tisíckráte ne: já jsem vzbouřenec, rozený duch vzpoury a vzdoru, mstitel a odbojník. Mne jest možno zlomiti, ale mne není možno ohnouti; rozdrtiti mne můžeš, dovedeš-li toho, ale nic nerozhlodá nitra mého: jsem vnitrně celá a svá. Mně hnusí se všecko světectví a mučednictví a kajícnictví, o němž jsi tolik hovořil, mně jest to všecko totéž nečisté řemeslo a já opovrhuji nečistými řemesly. Já mám jasnou tvrdou duši hellenskou, mně se oškliví tvůj orient, jedno ať bramínský, ať buddhistický, ať křesťanský. Nejsem loutka boží, ne a ne, tisíckráte ne, spíše ďáblova bych byla, ale ani to ne: nejsem ničí, ničí, ničí; jen svoje, neobmezená vládkyně své bytosti. Mám a znám jen přítomnou chvíli, vteřinu mezi dvojí nicotou, jiskru mezi dvojí tmou, prázdné nebe nad sebou, prázdnou zemi pod sebou – ale v této vteřině svého života jsem paní já a jen já. I osud ti snad vyřeším, ale jinak, než jsi si představoval. Opovrhuji tebou a tvým fatalismem a mystiky tvé štítím se jako nečistoty tělesné; hnusí se mně tvá churavá malomocná duše, podrytá a rozhlodaná, zvrhlá a rozbředlá a tak slabošská, tak bezmezně, až do nestvůrnosti slabošská, tak slabošská, až zamilovala si i svou bídu a válí se v ní a říjí v ní a opíjí se jí a blábolí pak nekonečně její nekonečnou nicotu jako opilec mátožný dým své tupé hlavy. Ale má duše jest silná a přejímá v tuto chvíli otěže; hoj, vzpíná se zpřežení tebou rozpoutané, ale mé ruce jsou silné a vládnou pevně opratí a bičem. Jak silnou jsem se narodila! Nesmrtelní, šílím, myslím-li na to! Kým vším jsem mohla býti! I Antigonou i Ifigenií i Alkestidou, tolik světlé harmonie vložili jste, nesmrtelní, v mou bytost, jako v silnou lyru pevných boků. A kým bych byla málem zemřela! Jakou zlomenou kajícnicí, pustou nesvou otrokyní, zbabělou přeběhlicí ze svého výsostného rodového tábora! Bezděky vrátil jsi mne mně samé; nezapomenu ti toho ani nyní, v hodině osudu. Jsem zase Michaela Lamberková, žena hrdých snů své nesmlouvavé mladosti, vladařského otce dcera, vladařského bratra sestra, dědička rodiny, v níž není pohany ni poskvrny; v níž se bloudí snad někdy, ale v níž za bludy se ručí a v níž bludy se vykupují novou ctností; v níž nepřijímají soudu z cizích rukou, v níž vynášejí jej, je-li nutno, sami nad sebou i nad jinými.“

Dořekla a učinila pohyb, z něhož rázem uvěřil strašlivé opravdovosti vší její bytosti, každé její myšlenky, každého jejího dechu i slova; hrůza, že hrál si tam, kde šlo všecko doopravdy, zadrhla mu hrdlo. Zesínal na vteřinu, jakoby blesk odrazil se svým světlem od jeho tváře; pak vystřelila mu krev do hlavy a omámila jej svou živočišnou pudovostí. Bázeň, jaké nepoznal posud v životě, vymrštila jej se země, rozehrála mu nohy v šílený úprk.

Sotva uběhl několik sáhů, rána třeskla za ním a koule zahvizdla těsně mimo jeho hlavu.

Neslyšel již pohrdlivého smíchu, jímž rozesmála se Michaela:

„Hleďte ho, tak jest si jist svým bohem! Tak nebojí se ničeho! Tak jest bůh a tak jsme my všichni bezděky jeho loutky!“

Pirkan přiběhl uřícený do vesnice, kde zvonili právě polední pozdravení andělské. Lidé seskupili se kolem něho, přilákáni jeho zjevenou tváří. „Tam, tam,“ blekotal jen, ukazuje rukou na cestu vedoucí do údolí Michaelina. Několik mužů se sebralo; vedl je chvíli, ale když došli k lesům, nohy naráz pod ním povolily; zbledl, zapotácel se a klesl na drn. Muži odešli do horského sedla; a Pirkan hledě tupě k lesům, na stezku, která z nich vytékala, čekal ve vševědném jasnovidném ustrnutí, jemuž nebylo již úžasu a překvapení, na kořist, která vypluje po ní. Čekal tak hodinu, dvě? Nevěděl toho; věděl jen, že jest zapomenutý hadr lidský, jehož údělem jest čekati, čekati na cosi, co jej již minulo.

Náhle rozevřela se stezka hlukem a šumem kročejů lidských a vydala nosítka, narychlo z lesních stromků a chvojí sroubená, s mrtvolou Michaelinou naznak na nich položenou.

Hlava její, na níž vystoupily teprve nyní vyhrocené čelisti s ostrým, zdravým zvířecím chrupem, dodávala jí rázu přísně odmítavého a tvrdě hieratického a zpřízňovala ji s primitivnými skulpturami mladých řeckých bojovníků, které milovala a na něž hledívala celé hodiny.

A Pirkan, jakoby to cítil, neodvážil se přiblížiti se k ní a vlekl se jen z pozdálí za ní, jako matný planý stín za celou a živou skutečností.

V.

V pošmourný, ale vlažný již den na samém sklonku březnovém vyjela si Šimonka Malovcová jižní drahou do Laxenburku; zajížděla sem nebo do jiného tichého lesnatého nebo parkového zátiší v okolí vídeňském v poslední době častěji a častěji – tak bylo jí třeba samoty, ačkoliv jí neulevovala a neklidnila, nýbrž dráždila a napínala: ztvrdlejší, ne zjihlejší vracívala se z takových poutí do své chladné domácnosti. Ale právě tohoto napětí, právě tohoto tvrdého vydráždění bylo jí třeba: v nich trpělo se jí nejméně, z nich nejsnáze vyrovnávala se útočně a tvrdošíjně, jako nikdy posud, se světem, se životem, s lidmi, s manželem. Mstivou rozkoš cítila ve vědomí, že kamení v ní něco, oč mohou si lidé zraniti ruce, pěsti, srdce, hlavy; a čím slabší, mělčí, ústupnější, povolnější byly bytosti, s nimiž událo se jí utkati se, tím tvrdší, tím urputnější byl její s nimi střet.

Muž její, ředitel Malovec, vydražďoval ji vším, co činil i nečinil, a bylo třeba všeho úsilí vůle, všech vzpomínek na jeho mužnou velkodušnost i na čestnost svých závazků, aby toho před ním neprojevila. ‚Jsi opravdu jen na skoku, státi se Xantippou tomuto prostému člověku,‘ řekla si kdysi s hořkostí zahanbencovou, když byla pracně potlačila záchvat své výbojnosti. ‚Ano, dobrota největší většiny lidí není nic než odraz jejich štěstí; vezmi jim je a proměnila jsi je okamžitě v zlostníky, útočníky, intrikány a mstivé závistivce, kteří budou otravovati a rozrušovati poměrný klid svých šťastnějších bližních. Ale ty domnívala jsi se, tuším, ovšem že také v šťastnější minulosti, že jsi mimo toto stádo a cosi jako filosof.‘

Po společné snídani o deváté ráno dávala se políbiti obřadně na čelo nebo na rty manželem, který odcházíval za svými podniky, na bursu nebo do kanceláře, mezi přátele nebo soutěžníky a odpůrce, a zůstávala pak obyčejně ztrnulá seděti u stolu, zírajíc na jediný bod před sebe, lhostejno, zda byl bod ten v knize, v časopise, na stěně, na obraze nebo na koberci. Někdy vydržela takto hodinu i dvě v tupé dumě, než vytrhla se nebo byla vytržena ze svého hluchého snění, valícího před ní neustále týž monotonní kalný proud houstnoucí nudy. Jindy vyrvala se však násilně z jeho dřímotného zajetí, setřásla tesknou chladnou únavu se zmučených víček, oblékla se s důležitostným chvatem v prostý vycházkový oděv a nevědouc jak, octla se na některém nádraží, aby za několik minut dala se unášeti vlakem v nějaký poloneznámý kout. Tím vyčerpala se však obyčejně zásoba její vůle a síly; v kupé již, ať osamocena, ať mezi bodrými, rozhovořenými spolucestovateli, propadala se již v zlé, plenivé mlčení, v pustou olověnou nudu, která lehala jí nejen na nervy, ale i na srdce a na duši, aby znemožnila jim každý výdech, ano i každý ston a vzlyk; a když vystoupila z vlaku, byla již bytostí úplně odpoutanou od života a jeho sdílnosti, zazděnou do sebe vražednou prací zločinného démona, jehož zloba nasycuje se nejčastěji jen krví, lhostejno zda cizí nebo svého nositele. Procházky a potulky její lesy, zahradami, lukami, planinami nebo stráněmi, údolími nebo horami nebyly pak již pobožnou poutí za novými svěžími a laskavými dojmy, nýbrž divokým těkáním, pustým střečkováním duše bez klidu a útočiště, štvané mučivým ostnem téže netuchnoucí představy: jak dobrá jest samota, neboť jest bez lidí, neboť dává zbraň proti lidem; vychovává tě zvolna, ale bezpečně v jejich nepřítele a nenávistníka, ne-li dokonce vraha.

A domů vracívala se z takovýchto bacchanalů samoty a mlčení o plachém, nepřítomném, opilém úsměvu na sevřených rtech a jakémsi půl vzdorném, půl provinileckém ohni v temném zraku, v sebe zvráceném; a trvávalo několik hodin, než vydrala se z těchto bezedných, proradných vírů v mělčí proud všedního dne a jeho zájmů, které ji rozdražďovály pak v zřejmý nervosně štítivý odpor.

I dnes octla se na jižním nádraží jako ve snách a udivila se sama, když vlak se rozejel. Myšlenka, která jí prošla hlavou, že nikdo neví, kde jest nyní, prochvěla ji slabým pableskem štěstí zlomyslně přibarveného, jakož nebylo pro ni v poslední době bez tohoto podkladu nebo bez tohoto hrotu vůbec pocitu příjemného nebo jen uspokojivého.

‚Jak bylo by krásné,‘ přemítala u sebe, kdyby se nějak roztříštil tento vlak a kdyby tě vynesli zpod jeho trosek a ssutin znetvořenou, uhořelou, rozdrcenou, k nepoznání zohavenou, ale především bezejmennou a kdyby tě pohřbili na některém blízkém hřbitově – a jsou tu hřbitovy opravdu vkusné, jako v nejlepších moderních dekoracích jevištních, na příklad hned tam ten, který nyní vyplul ti po pravici z průzoru lesního, a působí se svým nízkým kostelíkem dojmem, jakoby to byla archa spočinulá na ploše horské po opadlé potopě světové – jako nerozřešenou mrtvolu, kterou v pravdě jsi a budeš již. Neboť opravdu: co nebo kdo jest to Šimonka Malovcová? Firma na cukrové homoli uznaně výborné jakosti nebo podpis na pochybném obraze, jemuž nemůže nikdo přijíti na chuť?‘

A toto vědomí, tento pocit neskutečnosti a přeludnosti šel již s ní nebo za ní jako stín, jak toulala se vinutými pěšinkami západní části starého krásného sadu, lesíky v okolí chrámku Dianina nebo chrámku Svornosti, daleko od partií východních, kde na ostrově rybničném čněla nestvůrná, marcipánová, ale jinak věrná prý napodobenina hradu středověkého, Franzensfeste, Šimonce zvláště odporná.

Nízká obloha mokvala těžkými sinými mraky, ale slunce prorazilo jimi přece občas, aby postřiklo plavými pruhy, rychle hasnoucími, zemitý těžký kraj, odhmotňujíc jej na několik vteřin ve vzdušné bojiště světla a stínu. Vůně fialek tála již ve vzduchu a hvizd kosa, poskakujícího netrpělivě po trávníku většinou ještě neživém, z něhož vyrážely ojediněle posud zelené hroty travné, zněl flétnově sladce a toužně; jaro vřelo ve vzduchu a kvasilo v zemi, a vědomí toho vyvolávalo v mladé ženě zvláštní dojem, jakoby pěšinky čistě zametené, po nichž kráčela, byly připraveny k slavnostem, z nichž jest již vyloučena, a ozvěnné oblouky četných mostů, pověšených přes různá vodní ramena, přerývající tento pád, jakoby toužily zaduněti pod pochodem průvodů, v nichž jí nikdy již nebude.

Ano, bylo zde jaro, svatý děj životní, a více než děj: jedinečný obřad, který plníval ji posud vždycky vášnivým zmatkem, aby letos poprvé minul ji úplně, nevzrušuje touhy její ani nejslabším zvlněním, nedotýkaje se její pozurážené popleněné duše jinak než otupujícím uvědoměním její bídy.

Jsi v pravdě již vyřaděna ze života, z jeho svatých útočných vojů; co platno ti, že tváříš se, jakobys pracovala pro něj, jakobys upravovala mu půdu a rovnala stezky příští jeho mezi lidmi, když on tebe nezná, když on tě míjí s po-hrdlivou lhostejností? Nejsi mu nikým jiným než statistou, který přihlíží k čemusi, co by ho nemělo již zajímati; ne hercem, jenž hraje a dokonce již ne básníkem, který tvoří.‘

A usednuvši na lavičku a zahleděvši se na titěrnou dekoraci rybářských chatrčí, nedaleko od ní slepených po hravém vkusu dobovém, zkřivila bezděky rty v hořký pošklebek, jak vybavovala si v mysli řadu obrazů ze svého tak zvaného působení ve Vídni po sňatku s Malovcem; její nová činnost filantropická zde byla jí nejfrivolnější parodií, nejpustším mumrajem, sehrávaným jen na oklamanou vlastní nudy a vnitřního prázdna, ne-li všetečně zvědavé galerie divácké. Neboť nebylo-li v ní kdy víry v člověka a lásky k němu, tož nyní; nebylo-li kdy důvěřivé jiskry, prostého a holého přesvědčení o možnosti, změniti něco v běhu světovém, prospěti někomu a opraviti něčí život, tož nyní. Ano, nikdy nebyla jí bytost, jež nazývá se člověk, vzdálenější, cizejší, předmětem lhostejnější nudy i studenějšího hnusu než nyní. A pracovala-li ve spolcích pro opuštěnou nebo zanedbanou a ohroženou mládež, bylo to jen proto, že den měl, žel, dvacet čtyři hodiny a že bylo nutno, zabíti z nich osmnáct, když nebylo možno prospati více než šest; a že těchto osmnáct hodin bylo kruté vojsko nepřátelské, jehož bylo nutno zdolávati vší možnou zbraní i lstí a tedy i z nouze horlivostí filantropickou, již se snažila uměle v sobě rozdmychávati a živiti. Neboť situace přiostřovala se víc a více; každá hodina přistupovala k Šimonce se soubojnickou rozhodností, podávajíc jí rapír a řkouc: A nous deux! Buď zabiješ ty mne nebo já tebe. Drž se tedy – jde o všecko. Za mne nastoupí jedna/z mých sester a po ní sestra nová a nová, až posléze ta pravá, která tě odpraví; ty však jsi jedna a sama – pomni toho.

A tak chodila Šimonka do schůzí spolkových, navštěvovala brlohy a doupata, která jí byla naznačena, vyváděla odtamtud zezvířečtělé, zvrhlé nebo zkažené děti, dozírala nad nimi některý den v asylu nebo dohlížela na ně občas u mistrů, k nimž byly později dávány na vyučenou některému řemeslu, nebo vedla knihy spolkové a opatřovala jeho agendu právě tak, jako odpoledne hrávala hodinu s Malovcem v šachy a večer sedala s ním v divadle nebo na koncertě: z nudy a vnitřního prázdna, z nutnosti zabíti nějak čas, z potřeby, zaměstnati se nějak, abys jinak nesešílel nebo nevehnal si zbytečnou kulku do zbytečnější hlavy. A čím jasněji a rozhodněji prozírala pustotu této hry, tím horlivěji vedla si v ní: hluk vnějškový musil převážiti a přezníti hluchotu nitra, narůstající den ze dne v závrať propastnější a propastnější a zároveň nutkavější a nutkavější.

‚Proč zachraňovati vůbec dětí tak zvaných méněcenných?‘ tázala se sama sebe nyní v hořké dumě mladá žena, opírajíc se pobouřeným, poněkud roztěkaným zrakem o vzduté, vlhké nebe, jakoby těhotné již celou jarní i letní úrodou, kterou zalije ze svých oblaků, a o černou, vonnou hroudu zemskou, jakoby rozkypělou již příští žní, již vydá: a všechny pohledy její jistily ji jen o všemohoucnosti a neobsáhlosti přírody a bezpečnosti jejích cest a záměrů. ‚Jakým právem vsáhati v útvar cizího života nebo osudu? Což není pravděpodobné, že jest to organism nad všecko pomyšlení jemný, složitý, tajemný, z něhož nemůžeš vyjmouti jediného prvku, jediného atomu, jediné monady, aniž jsi rozrušil jej celý? A není všecka možná pozměna buď sebeklam nebo zmrzačení, v nejlepším případě bědné hanebné příštipkaření? Není všecko tak zvané zlepšení v tom, že zlomíš sílu, byť zlou, to jest po tvé domněnce škodlivou dítěti nebo společnosti, aniž můžeš nahraditi ji silou jinou, dobrou nebo kladnou? A tak vyvedeš v nejlepším případě z dítěte zpurného a nebezpečného sobě nebo společnosti cosi zakřiknutého a podupaného, drobného, průměrného občánka-šosáčka, policejně sice nezávadného, ale i bezbarvého a vykleštěného, sníženého v jeho vitalitě pod průměr, jemuž vzala jsi jeho ráz, aniž jsi mu dovedla dáti ráz jiný. Zkrotila jsi snad divocha, ale zabila při tom i výrazného, silného člověka; co zbylo ti v rukou, jest sotva více než mechanism lidské loutky! Co jsi mu dala tím, že jsi jej „zachránila“ nebo „polepšila“? Nudný, bezbarvý, otupený, odosobený lži-život za smrt možná brzkou, možná předčasnou, ale věrojatně i výraznou a silnou, neboť ukončila by celý život bouřlivý, dravý, nebezpečný, to jest obtížný a žádající, aby byly vyvinuty všecky ukryté síly, vlohy, talenty, schopnosti, tedy zajímavý v plném smyslu slova a hodný, aby byl prožit. O kolika změšťáčtělých životech moderních zcivilisovanců dá se to opravdu říci?‘

A po přestávce, kdy byla zaujatě pozorovala vášnivý ruch dvou ptáčků, málo větších vlaského ořechu, jichž nedovedla pojmenovati, stavějících si umné hnízdo ve vidličce při kmeni nevysokého doubku, suchým listím loňským ještě hojně obaleného:

‚A společnost? Zdar a prospěch společnosti? Co víme o něm? Co víme vůbec o logice jejího života, o procesech a dějích, jimiž proměňuje se a zužívá se čin, popud, vlastnost, skutek, povaha jednotlivcova v prvek a složku společenskou? Nic; a přece tváříme se, jako bychom byli jejími administrátory nebo alespoň šafáři a bereme si venkoncem pochybné právo, mýtiti některé zjevy v její jméno a v jejím zastoupení ze života!‘

A aniž věděla jak, vynořila se jí v tomto spojení v mysli vzpomínka na podivný výrok, který propověděla před ní nedávno Meta Grautofová, družka její v činnosti spolkové, mladá, nebojácná, neblaze provdaná židovka smědé pleti, orlího nosu a velikých těžkomyslných, sametových zraků, jež byla poněkud enfant terrible této ženské církvičky; tehdy dotklo se její slovo zdánlivě jen sluchu Šimončina, nyní vyplulo z nitra jejího v podivně vydrážděném osvětlení této chvíle, nečekáno, nevoláno, udivujíc svou přítomností jako zvířecí zdechlina v čisté bezeskvrnné hladině horského rybníka nebo jezera.

Bylo asi před týdnem, kdy přijaly do asylu mladou, krásnou, plavou kajícnici, posud oddanou prostituci pouliční a odříkající se jí nyní; a když pohovořivše s ní a utvrdivše více méně konvenčními frázemi dobré úmysly její, odcházely obě mladé paní, pronesla Meta Grautofová, sotva byla se zavřela za nimi vrata ústavu, jako obraznou apostrofu zanechané tam Magdaleny:

„A co bys řekla, Kamilo, kdyby přišla chvíle, v níž budeme ti snad záviděti tvé oplzlé métier, z něhož jsme tě vyprostily nedávno? Zdá se mně v poslední době častěji a častěji, milá paní ředitelová, že v životě i ženy nejpočestnější – a právě v životě jejím – nadejde hodina vzdoru, hořkosti, msty, pustoty, zvrhlosti, zoufalství, nebo což vím čeho?, mrazná předpůlnoční hodina v gethsemanské zahradě ženství, kdy, zrazena jsouc vším a všemi, i sebou, zatoužíš vyjíti na chodník nevěstčí, a nalíčená hrubou bělobou, závoditi, pod maskou, bezejmenná, s bezejmennými děvkami pouličnými, ne osoba, nýbrž jen rod, jen tvoje pohlaví a jeho hořký proradný úděl tragicko-komický.“

Šimonka rozpomněla se nyní tohoto slova a přemítala chvíli jeho hořký obsah, přesýpajíc ho mezi srdcem i rozumem, mnouc a drtíc jej mezi zlobou i hrdostí, jako mezi dvojím kamenem mlýnským, a měla i vteřinu, kdy, zdálo se jí, přisvědčuje mu. Ale pak zachvěvši se hnusem, potřásla vzdorně hlavou, aby rozdrtila mezi seskřipnutými, tvrdými, bílými zuby svou kletbu: ‚Ne, ne, tisíckrát ne! Dosti již utrpení, dosti již pokoření, dosti poplvání! Pro život dosti, i pro smrt dosti! Ale bít, bít chtěla bych sevřenou křemennou pěstí všecek surový osud, jak shlukl se mně v jednu temnou vražednou tvář a ztělesnil se mně v ní již na vždy!“

Povstala s lavičky, aby vyhledala kavárnu, prostřed parku položenou, neboť slunce bylo překlonilo se již značně přes poledne.

Loudala se úmyslně pěšinkami, aby uklidnila se ze svého vzrušení, a snažila se proto zabrati se pečlivou podrobnou pozorností v jednotlivé děje obrozovaného života přírodního, jak tryskaly před ní ve své plaché rytmické kráse a svěžesti, ve své syrové, divošsky teplé vůni. Ale i od nich zatoulala se v mysli brzy zase k jednotlivým scénám nebo osobám ze spolkového života vídeňského, který se neustále vnucoval její soudnosti, pobouřené skepticismem nedávných jejích úvah o činnosti společensky opravné; probírala v duchu jednotlivé ženské postavy z několika filantropických spolků, jichž byla členkyní, a snažila se dobrati se poměru jejich k zásadným otázkám společenské víry a tvorby. A všude, u všech, shledávala, byl vztah ten čiře záporný, buď úplně pyrrhonistický nebo vůbec ani neuvědomělý, nepromyšlený, neřešený.

Byla tu řada žen ze zámožných vrstev měšťanských, která účastnila se díla společenské nápravy nebo profylaxe prostě z módy, ze zvyku, z dlouhé chvíle, z nudy, nebo proto, že patřilo to k dobrému vkusu v jejich kruzích a dodávalo to nálepky společenské osvícenosti a pokrokovosti; některé daly se sem zapsati a chodily sem proto, že přál si toho muž, jiné, že zavedla je sem jiná členkyně, jejich přítelkyně nebo známá; jiné, že pokládaly to za ušlechtilý a neškodný sport, jiné, že četly o tom v knihách a chtěly to vyzkoušeti, a jiné posléze, že dráždilo to jejich zvědavost, napínalo jejich blaseované nervy. A byly i takové, které pracovaly zde ze ctižádosti, z vypočítavosti, z touhy, aby byly jmenovány v odborných listech nebo dokonce vyznamenány státem jako pracovnice zasloužilé o veřejný život politický, sociální, hospodářský, o veřejnou hygienu nebo veřejnou mravnost; tak hned předsedkyně spolku pro zanedbanou a ohroženou mládež dívčí, dvorní radová Koutnitzová, jejíž bluza, jak pošeptala kdysi ve schůzi Šimonce Meta Grautofová, sbírala se již dlouho velmi bolestnými puchýři, kterých nebylo možno léčiti jinak, než vetkne-li se do nich špendlík, nesoucí na stuze nějaký odznak řádový.

Ale žádná, žádná z nich neměla vnitřního zanícení pro dílo, víru v jeho účinnost a ve své poslání; naopak, právě nejlepší mezi nimi, bytosti opravdu dobré, shovívavé, laskavé, život milující a z něho se radující i přející radosti jiným, přiznávaly se otevřeně k nevíře nebo k nejradikálnějším pochybám o úspěšnosti toho, co podnikaly.

Ne, jednu přece musila Šimonka vyjmouti z této všeobecné nákazy sképsí: stanula před jejím duševním zrakem v tu chvíli dáma v plném smyslu slova, paní ušlechtilá každým coulem, výsostná vším, zjevem svým i vnitřní bytostí, paní Evženie Hostašová, nedaleká již šedesátky, ale posud pružná, štíhlá, křepká skoro, spíše Dianě než Junoně podobná. Podivná bezpečnost hudebně zrovna se z ní vylévala a povznášela ve svou sféru všecky, jichž se dotkla; jakoby byla zabydlena dobrými genii a jakoby přenášela něco z jejich harmonické vlády na každého, jemuž podala ruku, k němuž pronesla větu. Lahodně bývalo Šimonce v její spanilé společnosti, a nebýti vzdoru a odboje jejího, které převládly v ní vždy znova a uchvátily ji vždy nanovo, jak pronikly již hluboko v její krev, jistě byla by zjihla v její teplé přítomnosti její bytost, zledovělá v severáku neštěstí.

Legendy opřádaly paní Evženii Hostašovou, která ovdověla již v pětatřicátém roce po muži značně starším, sekčním chefovi v ministerstvu kultu a vyučování. Byla své doby pokládána za nejskvělejší ženu vysokého úřednického světa vídeňského, za ženu nejvíce žádoucí, jíž dvořilo se mnoho vynikajících mužů, politiků, důstojníků, umělců i učenců. Hovořilo se o souboji, jímž bil se pro ni diplomatický attaché cizího dvora se štábním plukovníkem Lamberkem, jenž prý později pro ni vstoupil na venkově do kláštera a zemřel jako asketa, hovořilo se i o šílené kdysi lásce dvorního rady Hopfnera k ní i o tom, že uvrhla jej v těžkou nemoc nervovou svým odmítnutím, když mu byla popřála již sluchu a když již byla vzbudila v něm naděje.

Budiž tomu tak, budiž onak: jisto bylo Šimonce, že to byla žena velikého kouzla, založeného právě v jejím ryzím, geniálném snad ženství, sepředená z velmi živých a čistých prvků, z ohnivých a vzdušných živlů, une grande amoureuse, která tvořila opravdu v oblasti erotické jako jiné ženy v ní živořily, příživničily, ochotničily a příštipkařily, zmítány jsouce a mámeny tmou náhody, rozbředlostí svého temperamentu, rozkolísaností a nerozhodností svých instinktů; ale bylo jí i vedle toho jasné, že tato žena velmi mnoho trpěla, aby posléze přerostla své utrpení a dobrala se z rmutných vod úsilnou prací vnitřní křišťálných hlatí, dštících kolem sebe jasnými jiskrami vykoupené duhové krásy.

Jakási hořká únava nebo lépe stín její jakoby byl ulpěl z těchto bojů na jejích rysech jako poslední nádech mlžného chaosu nebo povodňových vod, jimiž probil se vítězný paprsek její světlé výsostnosti; nedovedly ho ani zakaliti, ani zastaviti, pouze přitlumiti a tím ještě více zduchovniti.

Jak vítězně překonala všecky trudy a zkoušky životné, bylo patrné z toho, že neochromily rozhodnosti její vůle, nýbrž naopak vylehčily ji v jakousi tichou, neselhávající citlivost, jakou dovedla na místě zvážiti každý podnět vnějškový a odpověděti na něj okamžitou, přesnou reakcí. Mlčívala obyčejně dlouho ve schůzích a na poradách, přenášejíc se dalekým, kouzelně hnědým zrakem přes všecky přítomné, jimž naslouchala s plachým úsměvem, aby posléze jednala naráz s jedinečnou jistotou i gracií, s neomylným taktem i vkusem, v pravou chvíli, se spolehlivým odhadem nosnosti a důsažnosti svého činu; vnitřní jednota její, která vybíjela se takto, byla celejší než u všech žen ostatních, ve spolku sdružených.

Vřelo-li v ní cosi, byla to již tichá tvorba včelí, pracující na destilaci poslední sladkosti životní, ne bouřlivý kvas temného rmutu, jejž pozdvihaly v ostatních žádosti a vášně posud smyslné.

Podivně rozdvojený byl poměr Šimončin k této ženě zvláštní ušlechtilosti a spanilosti vnější i vnitřní; cosi přitahovalo ji k ní, cosi odpuzovalo ji od ní, a svár tento projevoval se nervosní skoro plachostí, v niž unikala mladá žena starší své družce. Byly chvíle, kdy zdávalo se Šimonce, že ji volá a hledá krásné hnědé oko Evženino, kladoucí se na svět kolem sebe světelným akordem hudebním, poutajícím všecko ve jho nejsladší i nejlehčí: Přistup ke mně, slaď se se mnou spřízněním téhož řádu ušlechtilé krásy a silné dobroty a společně podmaňujme tanečným rytmickým výbojem neučleněný posud svět temné zloby a hluchého záští! Ale k nim družily se a je přeznívaly ihned chvíle jiné, v jejichž kořeny zažrala se nenávist a lítost tak hluboko, že nebylo možno vyjmouti jich z nich, a tyto chvíle odpovídaly každé výzvě světla jen urputnějším ještě únikem do tmy. V prvních zdálo se jí, že musí vrhnouti se k rukám Evženiným, uchvátiti je a vznésti je ke svým rtům, blábolícím v blaživém sebeodevzdání: Vyslechněte mou zpověď; svrzte s hrudi balvan, pod nímž nemůže nic vzklíčiti než roj hnilobných červů; sejměte se mne prokletí mé samoty, jež původní mé hoře mění skoro ve vinu a zločin; trpím nesmírně – vy trpěla jste asi stejně, ne-li více: jak byste mohla mne oslyšeti? Ale v druhých bylo jí jasno, že by prohryzla si raději rty, než by dovolila, aby splynula s nich taková slova, a že by, i umírající, zbytkem posledních sil dovedla odhoditi od sebe nabízející se ruku přátelskou nebo vyvrátiti rozpřažená ramena, ochotná sevříti ji v sebe a přivinouti na sesterskou hruď.

Všecky tyto dojmy, city, vzpomínky, úvahy i obrazy zmítaly se stínovým životem ve vědomí mladé ženy, kráčející zvolna k parkové kavárně, rozbušujíce chvílemi její srdce i mámíce její hlavu, beztak opojenou prvním vzduchem jarním. Z nich obraz Evženie Hostašové, aniž chápala proč, posedal ji chvílemi přímo hmotně, a marně snažila se zapuditi jej tím, že úsilně sbírala myšlení své v určitý řád a směr.

Vešla do kavárny v tomto snovém sebezapomenutí, aby posnídala; neseděla dlouho u stolku, očekávajíc objednaného nápoje, když vešel do jizby sluha s lístkem a pokloniv se před Šimonkou, jediným v tu chvíli hostem, otázal se jí uctivým šeptem, je-li paní Malovcová a náleží-li jí dopis, který za ní posílá jeho velitelka, paní Evženie Hostašová, vdova po sekčním chefovi ministerském.

Úžas Šimončin byl blízek zděšení; ruka její, lámající pečeť listovou, chvěla se rozrušením. Jak mohl zvěděti kdokoli vůbec a zvláště tato žena, kde jest nyní ona, Šimonka Malovcová, prchnuvší z Vídně na zapřenou, zahýřit si zde o samotě v nejpodivnějším bacchanále hořka, hanby, vzdoru i zoufalství, jehož chuti neporozuměl by nikdo, kdo sám nesvářel si kdysi tohoto nápoje, žalně narkotického – když neřekla o tom nikomu slova ani špytu, ani svému muži? Byla tato žena vševědoucí nebo špehovala ji na jejích pološílených divošskych poutích, jejichž koření bylo pro poutnici v tom, že nikdo o nich nevěděl, že nikdo nemohl jich tušit, nikdo předvídat, nikdo se jich dohadovat?

Rozhořelým zrakem těkala po rovných řádcích, psaných písmem sice uspěchaným, avšak nevšedním, výrazným, určitým a opravdu osobnostním.

Evženie Hostašová omlouvala se nejprve Šimonce, že ji přepadá na výletě a že by toho nikdy neučinila, kdyby věc – spolková věc, avšak zároveň i osobní věc Evženina – snesla odkladu. Vysvětlovala jí, jak zvěděla nebo lépe uhádla přirozeně, bez číkoli cizího zakročení, kde asi bude dnes; potkala prý ji dvakráte již v Laxenburce, aniž si toho uvědomila zadumaná Šimonka, a tedy prý usoudila, že jede tam i dnes, když spatřila ji ráno v těsné blízkosti jižního nádraží; i ona, Evženie Hostašová, měla prý léta, kde bylo jí třeba nade vše samoty, třebas ji jen mučila a rozdírala vzpomínkami v ní zjitřovanými, a dovede vmysliti se bez obtíží ve stav duše, toužící uprchnouti všem a sobě nejdříve, a dovedla by stavu toho a nálady, která jej vyvolává, ctíti a šetřiti i u Šimonky, nebýt, jak opakuje, věci spolkové velmi závažné a naléhavé zároveň, jež nutí ji, aby poprosila paní Šimonku Malovcovou – a právě ji, neboť u jiných členkyň nevidí ani dosti opravdovosti, ani dosto odvahy k řešení tohoto úkolu ne právě snadného – o návštěvu dnes k večeru kolem sedmé hodiny ve svém bytě.

Jde prý o nemanželského sedmiletého hocha české národnosti – a již ten moment nutí ji k tomu, aby dovolala se v tomto případě spolupráce právě Šimončiny – jehož matka jeho prodala již před rokem individuu mnohokráte trestanému, jakémusi notorickému pijanovi, kuplíři, zloději i přechovavači věcí kradených v Brigittenau, který ho vedle několika jiných hochů zneužívá k žebrotě pouliční i podomní a věrojatně i k čemusi nekalejšímu a strašnějšímu ještě, trýzně jej nadto jako ostatní své dětské živitele.

Tohoto hocha toužil prý nalézti a vzíti k sobě a vychovávati děd jeho z otecké strany, stařec žijící kdesi v Podkrkonoší v Čechách, ale snažil se marně vypátrati jeho bydliště, poněvadž zvrhlá matka velmi rafinovaně zametala stopu svého zločinu, spáchaného na nemanželském synkovi; teprve když pátrání po dítěti obnovil nedávno kterýsi mladý velkostatkář, zaměstnatel onoho starce, a dovolal se úřadů, přišlo se výslechem krkavčí matky na stopu hochova pobytu a vzniklo důvodné podezření, že dítěte jest zneužíváno zločinně. Tento mladý velkostatkář vyprosil prý si v této věci i osobní pomoci paní Evženie Hostašové, jejíž zájem zcela důvěrný a osobní o toto dítě dovedl probuditi, dovolav se určitých vzpomínek z jejího mládí, které ji vzrušily do hlubin nitra; vzrušením tímto prosí také, aby omluvila Šimonka nezvyklost tohoto listu a jeho naléhavost zcela neobvyklou.

Všechno jest prý již zhruba vyšetřeno v tomto případě spolehlivým zřízencem spolkovým; dnes večer půjde prý již jen o to, přistihnouti zlotřilce pokud možno při horkém účinu, zjistiti pravý stav věci, usvědčiti ničemníka, opatřiti důkazy a vyrvati mu jeho obět nebo oběti; za tím účelem dovolala prý se paní Hostašová již pomoci úřední, která dala jí k ruce obratného i odvážného detektiva.

Prosí tedy ještě jednou svou milou družku, Šimonku Malovcovou, dnes večer o návštěvu ve svém bytě, odkud odjedou prý povozem do Brigittenau, kde v podezřelém domě budou prý již na stráži zřízenec spolkový i detektiv policejní; všecko ostatní, pokud toho ještě třeba, vysvětlí prý Šimonce Evženie ústně doma, neboť budou prý míti dosti času, pohovořiti si před svou noční výpravou; zatím prosí prý ji jen o okamžité stručné slovo přípovědi, že jistě navštíví ji v ustanovený čas.

S podivným rozrušením vracela se mladá žena k těmto řádkům, pobíhajíc po nich v horečném nepokoji znova a znova zrakem, jiskřícím se chvílemi rudými skvrnami. Na listě nebylo jistě nic zvláštního nebo nezvyklého; často již vyzvala ji Evženie Hostašová nebo jiná spolučlenkyně její k podobnému podniku, při němž šlo o to, překvapiti a usvědčiti některého trýzniče nebo hanobitele dětství. A přece chvěla se jí tentokráte ruka, když vytrhnuvši ze svého zápisníku lístek, psala paní Hostašové jednovětý slib návštěvy dnes večer a účasti své v této akci; bylo to jen tím, že Evženie bezděky odkryla její temné, smutné útěky z tvrdé společenské skutečnosti v provinilecký soumrak mlčení a nenávistnou plachost samoty?

Nenalézala určité odpovědi této otázce, ale nepokoj v ní neklesal, nýbrž rostl a rostl zcela patrně, ačkoliv nebylo k němu nijaké příčiny; marně snažila se zkonejšiti jej delší bystrou procházkou parkem, nyní rychle osýchajícím z deště a prostouplým plesným jarním sluncem, zvítězivším posléze nad útoky mraků. Zbytečný, nesmyslný strach, aby nezmeškala včasného vlaku vídeňského, přepadl ji a neustupoval ani, když pokusila se odbaviti jej útrpným úsměškem, platícím její maloměstské horlivosti. ‚Nevychováš se patrně již nikdy,‘ pravila k sobě, ‚na klidného architekta životního, chladnokrevného myslitele velikých obrysů a monumentálného stylu; budeš nepochybně již do smrti horlivým udýchaným podavačem cihel a přikladačem kamenů na cizích stavbách, krátkozrakým, uštvaným nadšencem detailu, fanatikem čárek a teček v cizí skladbě básnické.‘

A tak stanula Šímonka Malovcová, rozrušená i trestající se za toto rozrušení, předčasně přede dveřmi Evženie Hostašové ve Wieden nedaleko arcidíla Fischera z Erlachu, kupole chrámu Karlova, zároveň vzdušné i mohutné a plné temného žáru i ve svém vzletu jako fuga Bachova; a srdce bilo jí v hrdle, když tiskla jejich elektrický knoflík.

Zastala paní domu také zřejmě vzrušenou, procházející se jaksi napiatě po pracovně, jejíž stěny byly většinou vyplněny vysokými skříněmi na knihy a několika obrazy, patrně vzpomínkami nebo dary přátelskými.

Ačkoliv návštěvnice její uhodla ihned, že Evženie Hostašová chrání tváře své od jejího pohledu a nepátrala proto po jejím výraze, nemohla nepostřehnouti, že jest přetížen soustředěním v jakýsi minulý život, který v ni nyní vplynul, a že hnědý zrak její doutná žárem i prudším i vniternějším a méně přítomným než jindy.

Jakési noty ležely na otevřeném klavíru, patrně nedávno opuštěném, a balíček starých zažloutlých listů, rozmetených vpádem zhorečnělé ruky, strašil tesknou vůní relikvií, těkající nad ním.

Evženie Hostašová pošinula křeslo k oknu, jímž plynulo posud v část pokoje soumračné světlo západní, a přinutila Šimonku spíše posuňkem rukou než výzvou slovnou, že v ně usedla; a pak, jakoby zapomněla na chvíli své návštěvnice, rozchodila se znova po pokoji předrážděným krokem marně kroceným, jemuž bylo zcela patrně třeba mnohem větší plochy, aby vybil ze sebe volně všecku svou sílu.

Náhle stanula Evženie těsně před svým hostem, a tvář majíc ve stínu, schýlila se k němu bleskurychle; a ovanuvši jeho obličej dechem svých horkých úst, stiskši jeho ramena silně svýma rukama, vryla v ně své prsty, jakoby chtěla ujistiti se, že nevstane s tohoto sedadla, že nezmění svého místa, že ztrne v této poloze.

„Nerozžehnu ještě,“ pronesla po chvíli s chvatem, jakoby návštěvnice mohla ji předejíti a zhatiti záměry její; „světlo by mne jen mátlo a překáželo mně v tom, co vám musím říci. Pokládejte tuto chvíli za černou hodinku, věnovanou mrtvým; a můžete zapomenout, ano, zavděčíte si mne, zapomenete-li všeho, co jste v ní uslyšela, až otočím kohoutkem elektrického proudu.“

Srdce zmíralo Šimonce v hrudi; nedovedla odpověděti jinak své hostitelce, než že uchvátila její ruce a stiskla je silně.

„Vidíte zde na psacím stole tyto zažloutlé dopisy a na klavíře tyto noty poloztrouchnivělé? Jsou staré skoro dvacet pět let a jsou nejcennější kořist mého života; a přece nepohlédla jsem na ně po celou tu dobu. Tak znenáviděla jsem si jejich původce, muže, který byl a jest mi nejdražší v životě; tak nesnesla jsem myšlenky, že odvrátil se ode mne a přešel prese mne, že vlásek scházel, a jinému byla bych se vzdala, jen abych jej potupila, znevážila, poplvala sama v sobě. Slyšela jste o tom jistě a znáte jej a víte, kdo byl tento jiný: váš příbuzný, dvorní rada Hopfner, jeho přítel… A pouze náhoda zachránila mne, pouze náhoda dala mně pochopiti, že takto zuříc pošpinila a ponížila bych jen sebe, ne jeho; jen jí porozuměla jsem tehdy, že láska nemá nic společného s marnivostí a ješitností a že kde začínají se ony, končí se nejen láska, ale i nenávist, neboť končí se každá velikost.“

Odmlčela se a rozchodila se zase po pokoji; její hnědý, zamlžený nyní zrak těkal kamsi daleko odtud, obrácený v nitro; trvalo chvíli, než stanula znova před mladou ženou v křesle a ožehujíc ji pohledem, jenž pronikal i tmu, pronášela zvolna:

„Proč vám to vypravuji? Nevím sama určitě příčiny; snad že jsem příliš vzrušena a tísní mne přemíra života vybouřeného, o němž nevědělo již mé vědomí, snad že tuším, že i vy trpíte čímsi podobným nebo obdobným, neboť žena našeho rodu a typu nikdy snad nebývá ušetřena této zkušenosti.“

Usvědčující nach vestřelil do hlavy mladé návštěvnice a zalil ji celou; hruď se jí dmula a zuby ryly se do chvějících se vzbouřených rtů.

„Těžko pověděti vám,“ pokračovala přerývavě paní Evženie Hostašová, „kolik jsem vytrpěla; léta a léta válčila ve mně láska s nenávistí; zmítaly mnou jako vír vrakem dnem i nocí; kdybych se byla nedopracovala svého Boha a života a práce v něm a v lásce k němu, byla bych zešílela. Nenáviděla jsem ho, že mohl mne opustiti, přejíti prese mne, odvrátiti se ode mne; spíše bych mu byla odpustila, kdyby byl zamiloval si jinou ženu, než že odešel do tmy, do samoty, v mlčení, že sestoupil do hlubin svého já a oddal se službě svého nitra, své duše; to právě zdálo se mně vrcholem sobectví, a rozmyslný klid, s nímž to podnikl, urážel mne nejvíce. Spíše jinou ženu byla bych snesla; byla bych měla alespoň patrnou sokyni, s níž bych mohla zápasit; měla bych bývala alespoň určitý hmotný předmět své nenávisti, své žárlivosti, své zloby. Ale takto nevěděla jsem ani, za kým vrhati své kletby, a za kým zatínati hrozivé pěsti… a tak metala jsem kamení a zatínala jsem ruce jen za ním… a to, právě to bolelo tolik, lámalo tak nesmírně, podrývalo tak šíleně celou mou bytost ve všech jejích kořenech…“

Evženie zakryla si – i v polotmě postihla toho Šimonka – krásnýma úzkýma rukama, obtíženýma dvěma starými prsteny, tvář, ještě nyní, v reflexi, trpící těžkou temnou strázní; a teprve po přestávce dvou tří minut obrátila ji, zjasnělejší a zklidnělejší, k mladé ženě, jež seděla zde pobledlá, s očima žhavícíma, propadající se do vzpomínek stejně mučivých jako byly ony, z nichž vyburcovala se právě tak úsilně její starší družka.

„Trvalo dlouho, než překonala jsem tuto nemohoucnost, tuto neplodnost uražené ješitnosti, toto pokoření z nemožnosti msty, neboť marnivost jest největší, nejsilnější nepřítelkyně člověkova a ženina zvláště; ona přetrvá všecko a umírá v člověku poslední; zločince pod šibenicí vzpřímeného drží jen ona… Pochopila jsem až dlouho po té, že ona trpí někdy ještě tam, kde pravá láska začala se již radovati… Kdybych byla bývala nenalezla Boha a činnost v něm, nebyla bych nalezla ani opravdové lásky k němu: musila jsem se nejprvé povznésti sama vším tvůrčím úsilím své bytosti, abych mohla milovati ještě tam, kde jiné ženy nenávidí. Nyní porozuměla jsem teprve, že všecka opravdová láska pozemská jest jen stupněm k lásce boží a má cenu jen potud, pokud jest právě stupněm, průpravou a průchodiskem k ní; a nyní teprve bylo mně jasno, že člověk miluje člověka opravdově jen v Bohu: pokud jej vede k němu a vychovává pro něj. Jinak není víc než náročný a náruživý sobec, vlastnící si něco, co mu nenáleží; stavící se mezi Boha a předmět své lásky a zajímající a věznící jeho vzlet, jenž patří právem jediné Bohu jako cíli a terči, hodnému touhy nejvyšší a extase nejvznosnější, jenž jediný může unaviti i nasytiti lásku nejšílenější i nejlačnější.“

Mladá žena naslouchala se zatajeným dechem, s obrazností mučivě napínanou jako v těžkém horečném snu; slova, jejichž smysl vnímala sluchem i rozumem, ale která unikala srdci, lehala na ni a trýznila ji těžkým tlakem.

„Láska opravdová jest v tom, vyjíti ze svého sobectví a ze své marnivosti a uvědomiti si to; pochopiti, že nejsi a nemůžeš a nemáš ani chtíti býti svému druhu a příteli více než takovým dočasným zastavením, jen průchodem a přechodem k vyššímu typu milostné něhy a síly, jen předdvořím k vlastnímu chrámu, bodem, jímž musí projíti a jejž musí opustiti. Získal-li v tobě a tebou směru k výši, touhy a rozhodnutí i orientace stoupati, buď šťastna, buď blažena, plač slzy vděčnosti a radosti: dobře jsi milovala, láska tvá byla mu požehnáním; ale špatně jsi milovala a neblahá byla láska tvá jemu, stanula-li na tobě jeho touha, nasytila-li se tebou a zadřímla-li na tobě nebo nabyla-li v tobě směru k nižinám nebo ztratila-li každý směr a každou orientaci a roztříštila-li se úplně; tehdy špatně jsi milovala a lépe bylo by jemu i tobě, kdybys byla nemilovala vůbec.“

Štíhlá, pružná posud postava Evženie Hostašové těkala kolem mladé ženy, naslouchající o zubech zaťatých, o obočí svraštělém a kolmou rýhou proťatém, a poslední slova její svištěla kolem její schýlené hlavy jako smrtivé střely, vypouštěné z pevného luku mistrem lučištníkem, vědomým si svého cíle i znalým jejich dostřelu.

„A včerejšek,“ pokračovala po chvíli paní Evženie Hostašová, „přinesl mi posléze vykoupení i hmotné a jemu ospravedlnění; byl den dobré odměny, spravedlivé, zasloužené, který potvrdil, co jsem hádala a tušila i snila, a vykoupil mě na vždy i z posledních zbytků nejistoty a pochyb; den naplnění, den požehnaný! Onen mladý velkostatkář z Podkrkonoší, o němž jsem vám napsala v dnešním listě, který stará se o našeho sirotka, Kamila Pěchotku, prodaného svou matkou v nevolnictví do Brigittenau, a jenž vyprosil si v tomto případě mého osobního přispění a zájmu, jest šťastnou náhodou jeho synovec a zaslal mně jeho zápisky, jeho deník, zlomkovitý sice, ale přece dostatečný, aby mně otevřel pohled v jeho velikou, čistou, svatou duši a dal mně štěstí, jemuž není míry a pro něž není slov v řečích této země.“

A stará dáma přikročila jaře k psacímu stolu, vyňala z jedné zásuvky chvějící se rukou zažloutlý sešitek a podávala jej mladé své družce, zapadlé nyní jaksi hluboko do křesla; poslední zmírající tetelivý svit denní, cele již zduchovělý, přešlehl jí při tom tvář, a Šimonku rázem pojal údiv z přísné duchové krásy této rozblouzněné hlavy, jakoby přepodstatněné již ve vyšší výrazový jazyk, z hlavy, v níž hnědé krotké oči dnily se hvězdným svitem.

‚Dej bože nebo osude, nebo budiž kdokoli či cokoli,‘ prošlo myslí mladé ženy jako modlitba při tomto vteřinovém divadle ihned v šeru pohaslém, ‚abych měla v jejím věku tutéž dokonalou uzrálou výsostnost rysů, tutéž přísnou velikou krásu hlavy, týž sladký zdroj světelný v zraku, byť jen den před smrtí.‘

A povznesši, zbožně vzrušená, podaný zažloutlý sešitek blíže k očím a vychýlivši se hlavou směrem k hasnoucímu soumraku jarního dne, tuhla úžasem a hrůzou, jak četla na štítku vyrudlým rzivým inkoustem, ale pevnou, výraznou a jemnou rukou napsáno Některé myšlenky a vzpomínky Kašpara Lamberka, plukovníka na odpočinku, ale činného posud vojáka božího, a pod tím drobnějším písmem jako motto: Vita hominis militia est super terram.

„Musíte čísti tyto lístky,“ pravila za chvíli Evženie, ale z takové vzdálenosti, že, zdálo se, neví ani, je-li někdo vedle ní v jizbě; „zapůjčím vám je na den, třebas mně byly svěřeny jen na několik dní a třebas musila jsem se zaručiti, že je vrátím v této lhůtě: tak jsou drahé nynějšímu majiteli. Ale nesděliti se o ně s nikým, byl by těžký hřích; jsou z nejkrásnějšího, z nejmohutnějšího, co jsem kdy četla. Jsou tam věty hodné velikého básníka, jenž byl by stupňován velkým myslitelem a světcem; není pochyby, že Kašpar žil jako světec a zemřel jako světec, a na mne, nehodnou, myslil v lásce a s díkem až do své smrti; miloval mne dokonalou, opravdovou láskou v duchu a v pravdě, jíž není zloby, malosti, hněvu, obmezenosti, láskou prozřetelnostnou, která blíží se lásce boží, aby v ni přešla, jednoho dne; a uctíval mne důvěrou, že nezbloudím, že naleznu si cestu ve tmě a směr v mlhách. Blahoslavená buď jeho památka: jsa mrtvý již, působí více než statisíce živých; dává život tam, kde jiní, živí, sijí kolem sebe jen smrt a zoufalství; připravil mně včerejšek a dnešek jako dar milosti, jako odkaz ne umírajícího přežívající, ale zvěčnělého znovuzrozené. A čest a láska i synovci jeho, Frankovi, který chápe výsostnost jeho ducha, krásu jeho činů, správnost jeho nauky i metody a chce jíti v jeho stopách; nevyrovná-li se mu snad nikdy geniem, nadejde den, kdy bude hoden ho srdcem a životem.“

Ve vteřinu, kdy vyslovila stará paní jméno Frankovo, zatmělo se ve zraku Šimončině; v uších se jí rozbušilo, studený pot vyvstal jí na čele, dýchala těžce – zdálo se jí, že musí omdlíti nebo rozvzlykati se rozryvnými stony, které rvou srdce z těla.

Nervový otřes mladé návštěvnice byl tak silný, že přenesl se nákazou i ve tmě na paní Evženii, která se zachvěla až do kořenů bytosti a vykřikla ostrým, předrážděným hlasem na Šimonku:

„Co jest vám? Znáte jej snad? Znala jste jej snad?“

„Ne-ne-ne; ni-nikdy; neznám člověka toho jména,“ poloudušena, zajíkavě, napětím všech sil vyrážela ze sevřené hrudi mladá žena.

Právě sáhla paní Evženie po kohoutku elektrickém a otočila jím.

V rozbřesku světelném uzřela před sebou mladou ženu vztyčenou, jakoby pod smrtelným úlekem vymrštěnou z křesla, na smrt pobledlou a svírající ve chvějících se prstech zažloutlý sešitek „Myšlenek a vzpomínek Kašpara Lamberka“; jakmile povolilo první oslnění z náhlého osvětlení, vznesla jej prudkým trhnutím k očím, tváříc se, jakoby v něm chtěla čísti.

A přece první myšlenka její byla, odvrhnouti prudkým úderem ruky daleko od sebe zápisky, vyraziti ze dveří a prchati šíleným úprkem po schodech a pak ulicí daleko, daleko odtud a nevrátiti se sem již nikdy.

Ale jakási duchovní přemoc, nadvláda této ženy, již tušila od počátku styků svých s ní, již však plně poznala až dnes, přikovávala ji k zemi. A proč odcházeti, jak motivovati útěk svůj, když jsi před chvílí lhala a řekla, že neznáš muže, o němž hovoří paní Evženie Hostašová?

Z rozpaků vytrhl ji rachot kočáru, jenž stanul před domem.

Paní Evženie pohlédla na kapesní hodinky, přikročila pak k oknu a pronesla se vzdáleným úsměvem, laskavě a tiše, jako mluvívá se k nemocnému dítěti:

„Ano, vůz přijel pro nás; není zbytí, nesmíme otáleti, ač nechceme-li ohroziti zdar své výpravy. Počkejte zde, drahá přítelkyně; upravím se rychle a sestoupíme ihned.“

A v minutě vrátivši se, sváděla již paní Evženie na ulici svou mladší družku, která chvílemi podpírala se o ni, tak zmalátnělo ji přestálé vzrušení; a úlevou tělesnou i duševní bylo jí, když mohla vnořiti se v temné nitro vozu, jenž unášel pak obě zadumané, mlčící ženy přes Karlsplatz, po Kärntnerstrasse, Graben a pak spletí uliček vnitřního města k mostu Marie Terezie, aby vjel na veliký ostrov, tvořený Dunajem a průplavem jeho, kde střela se kolem severozápadního nádraží tato mladá, smutná a syrová čtvrt vídeňská, okres četných železáren a továren, obývaný hojně dělníky.

Po dlouhé jízdě zahnul fiakr posléze do zpola zastavěné ulice předměstské, bídně osvětlené několika řídkými svítilnami, o staveních tvořených často zdmi a ploty zahrad zelinářských, a stanul na jejím druhém nároží; obě paní vystoupily předčasně, z opatrnosti, aby nevyplašily snad svou kořist, kdyby vybouřily obyvatelstvo ulice rachotem kočárovým, a ubíraly se ještě kus cesty pěšky k dvoupatrovému domu, ne starému, ale zřejmě zanedbanému, otlučené omítky, o zdivu prostouplém vlhkými skvrnami. V přízemí nad výčepem visela pestrá lucerna; občas otevřely se dveře a těžký, dusný, kouřem prostouplý vzduch vylil se pak do vlhkého, mlžného vzduchu jarní noci a s ním vypadl i vřískot harmoniky, zesílený řevem ochraptělých hrdel, alkoholem zničených.

Dámy vkročily do průjezdu, nepatrně ozářeného malou čadivou petrolejkou; dva stíny přistoupily zde k nim a jeden z nich předešel je, aby je vedl přes vlhký, sliznatý, nečistý dvůr kosou do pravého rohu, kde byl nízký neomítnutý vchod do tmavé chodbičky. Detektiv vrhl tam světlo ze své elektrické svítilničky, které zjevilo skladiště hadrů a kostí ve vysoké odkryté bedně, ke zdi přistavené.

Šimonka povšimla si nízkých polovičných oken sklepních bytů, těsně při zemi, a poodstoupivši stranou, snažila se nahlédnouti do nich; pravá dvě byla s dostatek zastřena starými vyrudlými šátky ženskými, takže nepropouštěla pohledu, ale třetí bylo úplně volné. Mladá paní, dříve než mohla uskočiti, jak dotkla se jí ošklivost z podívané, spatřila úzký pokoj o stěnách vlhkem se lesknoucích, s několika kousky chudého zbídačelého nábytku; slamník, přes nějž byla vržena pruhovaná kanafasová peřina, plul šalupovitě prostřed jizbičky na podlaze ušpiněné a poplvané a na něj uléhala právě rozcuchaná polonahá žena naduřelé tváře, svlékající se ze zašlého nočního kabátku, zatím co muž smolně černých vousů a rozježených vlasů odkládal jednou rukou na opěradlo rozviklané židle beztvarou zplihlou kazajku a druhou rozpínal si řemen.

Šimonka vešla za ostatními do tmavé, čpící chodbičky a sestupovala po úzkém točitém schodišti, kluzkém od nanešeného bláta. Těžký puch jakoby z hnijících zemáků ztěžoval dýchání. Stanuli před tenkými, nenatřenými, zprohybanými a špatně přiléhajícími dveřmi; detektiv zabušil na ně, ale nic neozvalo se z nitra než jakýsi zoufalý, matný ston, jakoby uniklý z olověného spánku trosečníkova nebo někoho smrtelně nemocného.

Vešli, neboť dveře, jen na jeden západ uzamčené, povolily pod tlakem a probortily na ráz obě svá křídla.

Spatřili tři slamníky u zdi krápající vlhkem; dva byly prázdné, zcela plackovité, o slámě poloshnilé; na třetím pohnula se skrčená a zkrušená, v hadry zavinutá drobounká postavička dětská, tak zchvácená, že budila bezděky zdání, jakoby byla klesla dříve než mohla doplaziti se na toto zbídačelé lože, a byla tam proto vržena jakousi silnou, neurvalou pěstí. Když uzřela vcházeti sem neznámé hosty, vztyčila se do půl těla ve svém brlohu a opírajíc se droboučkými pěstičkami o jakousi přistavenou stoličku, vytřeštila na ně v útlém, podlouhlém obličejíčku zrak horečkou rozhořelý.

Prostřed jizbice potácel se na zkřížených prknovitých nohách hrubý stůl z měkkého nenatřeného dřeva, zatížený čadivým oharkem na plechové petrolojové svítilničce hrnečkovitého tvaru, bez skleněného cylindru, a několika nedopitými a několika prázdnými a převrženými lahvemi kořalkovými.

Hluk, způsobený vstoupivšími, přilákal ke dveřím oba sklepní sousedy po pravé straně; dveře, vedoucí do jejich jizbičky, pootevřely se, aby vydaly mužskou, urputně rozcuchanou hlavu, vztekle blyštící malými kančími očky, hotovou patrně spílati; ale spatřivši dvě dámy a dva pány, zrozpačitěla, což projevilo se jakýmsi zvířeckým zhloupnutím a náhlým ochabnutím všeho svalstva ve tváři. Surově nalíčený obličej ženský objevil se ihned za ní, hotov jsa, sekundovati svému chvilkovému milenci, ale zbázlivěl na ráz jako on; aby zakryl svůj ústup, sešklebil se v líčené mrzoutství a zahrál si na karatele svého všetečného útočného druha:

„Aber, Karl, lass se! Komm’, lass se; was gegn se dich an!“

Civilní strážník přistoupil k slamníku a otázal se dítěte, kde jest jeho pán.

Nemocný hoch zaťal zoubky v pobledlé promodralé rty, přivřel rozhořelý zrak bílými, lehounkými, průhlednými skoro víčky a obrátil se vychrtlým trupem namáhavě ke zdi, neodpověděv slova.

Paní Evženie schýlila se nizoučko k němu, aby opakovala půl lichotně, půl prosebně tutéž otázku stejně marně.

Ale v tom ozval se již hluk na schodech, z nichž sypalo se stále určitěji klení a lání jako kamení z roztrženého pytle, a hned na to na kolísavých, svalnatých nohou vpadl do světnice statný rezavý chlap o mrtvých, rybích, ploských očích, o strništné tváři dlouho neholena a nevšedně vyvinuté spodní sanici; do nízkého zvířecího čela, neštovicemi zjízveného, měl vraženu pomaštěnou placatou čepici a velkýma, pihovitýma, v zápěstí chumáčkovitě chlupatýma rukama udržoval pracně rovnováhu svému podnapilému ztučnělému tělu. Zachytiv se rozkřídlených dveří, vzkřikl divoce:

„Was suchen se da?“

„Ticho,“ odpověděl mu stejně rázně konfident, změřiv jej nenávistným zrakem; a přiskočil k němu a srazil mu zvláštním bystrým hmatem naráz obě ruce svisle k bokům, zmocniv se jich železným kruhovým objetím v zápěstí.

Muž zakolísal se a opřel se v pádu trupem o dveřní pažbu; rázem jakoby byl vystřízlivěl z opileckého zmámení, vytřeštil malé leklé rybí oči a zatěkal jimi po jizbě.

„Ech, sůvo, to’s ty? Odpusť, že jsem tě hned nepoznal,“ pronesl po chvíli chraptivě, obrátiv a nutě se nyní do humoru. „Ale prosím tě, nač ty almary,“ pravil vyčítavě, hodiv sanicí směrem k oběma paním; „vždyť se přece známe leta a nemusíme dělat ceráty, když si chceme pokdákat. Víš, abych ti řek’ pravdu, viděl jsem tě tady okounět již dva dni, ale nechtěl jsem se k tobě znát… myslil jsem, že jdeš na námluvy tam k té duličkovaté –“ pohodil bradou směrem k vedlejší jizbě – „a nechtěl jsem ti to zkazit… No, tentokrát jsi ale bouchnul na slepo, chceš-li tu rabovat. Není tu, holečku, násady,“ dodal, rozchychtav se sebevědomě, dávaje tím okázale najevo, že se ničeho nebojí, poněvadž nepřechovává věcí kradených.

„Jak se jmenuje tento hoch?“ otázal se příkře civilní strážník, nepřistupuje na jeho líčenou bodrost, a ukázal na dítě, ležící stále ještě schoulené, odvrácené od lidí ke zdi a zcela netečné ke všemu, co dálo se nyní kolem něho.

„Blbě, kamaráde: Kamil Pěchotka. Po mámě; táta byl sice také při tom, když zadělávali na něj, ale než došel ke křtinám do kostela, zapad’ do hospody a utopil se tam, dřív než ho vytáhli.“

„A jak jste k němu přišel?“ pokračoval přísně ve výslechu detektiv.

„Jak? Hloupě, z měkkoty, protože starý Štancl je stále na hniličku. Starému Štanclovi jednou zvodnatelní srdce jako břečka ze samého soucitu s verbeží. Aby mu neběhala ve vlasech vysoká, ujal se ho starý Štancl, dal mu jíst, dal mu kde spát a ze sebe nějaký ten hadr; a kluk se mu za to odměňuje tím, že ho okrádá.“

„Sejměte mu šaty a košili; prohlédnu mu tělo“ poroučel rozhodně strážník.

„A nač, bratříčku? To jsou hloupé fortele; kluk je mrzutý jako nahraný potentát a chce spát a posílá nás ke všem čertům.“

Pohled zřízencův stačil však, že Štancl přistoupil k slamníku, a jímaje hocha za rameno a obraceje jej, křikl mu hlasitě do ucha, jakoby jej bouřil ze spánku:

„Vstávej, jsou tu páni od vojska a chtějí tě asentýrovat.“

Hoch vrhl ustrašený pohled lapeného zvířátka ze svých horečkových zraků po dospělých lidech, seskupených kolem něho a chýlících se nad něj, a zakryl si rukama drobnou dětskou a přece již ustaranou tvář, do níž vestřelil náhle nach.

„Neboj se,“ pravila, hladíc jej laskavě po vlasech paní Evženie; „neublížíme ti; naopak, přišli jsme pro tvé dobro, pomoci ti. Kolik jest ti let?“

Hoch neodpovídal.

„Kolik jest ti let? Byl jsi již ve škole?“ naléhala nerozmrzele, stejně vlídně cizí paní.

Hoch mlčel i nyní zarputile.

Křivý pošklebek rozplazil se po tučných, poslintaných rtech Štanclových, když pozoroval odpor jeho k hostům.

Detektiv svlékl zatím s dítěte zcela trpného, roztřásaného zimnicí, rozedraný, zcumlaný kabátek a vyprostiv z jeho rukávků voskové, hůlkovité ručičky, spustil s drobné ploské hrudi i jeho špinavou onucovitou košilku, která kryla zádíčka plná hnisajících ran a krevních podlitin; obnažený trup zamodral se a zesínavěl před zraky přítomných.

Šimonka zachvěla se lítostí a slzy zachřestily jí v hrdle; detektiv obrátil však na Štancla výsměšnou usvědčující tvář, v níž triumfovala odborná vítězosláva lovce, uhonivšího konečně vzácnou kořist, přelstivšího vychytralé, nebezpečné zvíře, jemuž nemohl dlouho přijíti na spády.

Sňali hošíkovi i děravé pavučinové kalhotky, aby objevili na hýždích popáleniny polozahojené, vzniklé před několika týdny, kdy byl svým trýznitelem vsazen na horké pláty sporokrbu.

„Kdo ti to způsobil?“ zeptala se paní Evženie churavého mučedníčka, chvějícího se neustále mrazem a ukrývajícího planoucí tvář v drobných dlaních.

Hošík neodpovídal a mlčel.

„Bil tě ten pán zde? Posadil tě na rozpálenou pec?“ naléhal na něho zřízenec policejní, potřásaje jeho ramínky.

Ale dítě stálo stále bez hlesu, roztetelené mrazem, nedávajíc však klesati ručičkám s obličeje.

„Musíš nám odpovídat,“ zahartusil detektiv; „jsme úřední osoby a přišly jsme vyšetřiti tvůj případ. Tento muž nebude se ti moci již mstíti; mluv otevřeně, pověz všecko, jak ti ubližoval a jak tě trýznil; žaluj na něho, bude potrestán a ty nevrátíš se již nikdy k němu. Nevydáme mu tebe již; tyhle krásné bohaté paní vezmou si tě k sobě; budeš spáti v čisté postýlce a budeš míti teplé šaty! Ale teď mluv a pověz mně všecko!“

Avšak hošíček vymlčíval se stále, zcela trpný a zdánlivě bez života; teprve když znetrpělivý zřízenec policejní strhl mu lístkové dlaně s tváří, vylily se dvě drobné trpitelské slzičky s očí, plachých a uděšených, ale také zřejmě stydících se za všecko toto počínání dospělých a skoro je kárajících.

„Ostatně, všecko jest jasné,“ pokračoval detektiv, unavený hochovou tvrdošíjností; „půjdete oba se mnou na ředitelství,“ dodal s pohledem na starého lotra i na dítě-trpitele, „tam již z tebe dostanou, čeho budou potřebovati.“

„Dítě jest zřejmě nemocné; dovezeme je nejprve do našeho asylu,“ namítla paní Evženie, odívajíc hošíčka do košilky i do kabátku a halíc jej pak do svého pláště a kynouc zároveň sluhovi, aby přivolal před dům kočár, z něhož byly vystoupily předčasně nedávno obě paní.

„Zastavíme se ovšem dříve,“ dodala pak ještě s pokynem policejnímu konfidentovi, „na policejním ředitelství, aby úřední lékař ohledal a zjistil jeho rány. Vezměte první povoz a následujte nás tam s ním,“ naznačila pokynem hlavy Štancla.

Dítě nekladlo nijakého odporu, nechávajíc patrně ve své úplné trpnosti vládnouti sebou každému dospělému, který se mu přiblížil; teprve na policejním úřadě vzbouřil se znova jeho stud nebo jeho plachost nebo snad jeho nechuť k jeho osvoboditelům a ochráncům – nebylo možno vyznati se v tom – a hošík bránil se vytrvale tomu, aby bylo obnaženo jeho tělíčko a vyšetřováno jeho zranění; všecky domluvy sebe laskavější byly marné, i bylo nutno užíti svépomoci. A ani největšímu úsilí vyšetřujícího úředníka a obou paní nepodařilo se, aby se rozhovořil a odpovídal na otázky, kým byl trýzněn, kdy, proč a jak; stále zachovával mlčení jako před chvílí ve sklepním bytě na dotazy paní Evženie a zřízence policejního. Jeho vytržené rozhořelé oči těkaly plaše, zvířecky nesdílně kolem sebe, mimo všecky tyto dospělé, kteří, zdálo se, nebyli mu vície než stíny, děsícími jej a pronásledujícími jej ukrutně v mučivém snu, jímž byl mu jeho nynější i nedávný život. Prchnouti od nich, uniknouti jim, skrýti se jim, to jediné bylo možno vyčísti s jeho tváře, postoje, chování; ale ani nejslabší jiskry důvěry, příchylnosti, lásky k nim, naděje a víry v ně a jejich dobré úmysly.

„Vezmu jej zatím k sobě, milostivá paní,“ pronesla Šimonka k paní Evženii Hostašové, když byl skončen výslech Štanclův, podepsán jím protokol a když bylo prohlášeno vyšetřujícím úředníkem, že bude dodán do vazby k soudu zemskému; „žhne horečkou, v mém domě jest po ruce lékař a myslím, že bude tam lépe ošetřen, než mohlo by státi se v našem asylu, nyní právě náhodou přeplněném.“

Neústupné mlčení dítěte a jeho vytržený, plachý, roztěkaný a nesdílný zrak podivně dráždily, mučily přímo mladou ženu jako záhada, již chtěla, již musila rozřešiti stůj co stůj. Co jest zde? Přešla tato dětská duše již práh zoufalství, zpoza něhož všecko lidské plní tě již jen nudou, ošklivostí, hnusem a opovržením, jeví se ti zcela cizím, strašidelným a mátožným, mlhou a dýmem? Překročila bránu, která tě vyjímá z družnosti lidské a dává ti ustydnouti v led a zkameněti v hrobovou desku?

Mstí se svým mlčením toto uštvané, otupělé dítě životu, že je zradil a odstoupil od něho? Nebo Bohu nebo lidem, že dopustili osud, který byl mu ustrojen?

A není i její, Šimončino mlčení, v něž upadala celé dni poslední dobou, stejného rázu? Nezačal se v ní týž děj, který dovršil se již u tohoto dítěte: odboj němoty, msta úplného osamocení, odveta naprostého uzavření a odloučení se?

Jisto jest, řekla si v trpkých dumách, že na nás obou duch života nebo bůh nebo osud nebo jakákoli jiná moc provinili se stejně; stejně nám ukřivdili, byť jemu víc, mně méně. Jsme oba oběti, oba nás znenáviděl si duch života bez naší viny.“

A jakoby úvahami těmito stával se jí hošík dražší, tiskla jej k sobě, úplně netečného a trpného, ve voze, unášejícím ji s ním do jejího bytu na Burgstrasse.

A pak, prošlo jí myslí, což není toto dítě jediné, co spojuje mne – s ním? Není on skoro posel od něho?

Srdce ledovělo jí pod hrůzou této myšlenky, a bezděky odsedla dále od Kamila Pěchotky, zachvívajíc se střídavě horkem i zimou.

Ustlala zmučenému hošíčkovi ve své ložnici a povolala ihned k němu lékaře, který prohlédl ne bez odporu dítěte jeho rány a prohlásil jeho stav za vážný i po stránce duševní; bude třeba, pronesl se, nesmírně mnoho trpělivosti a péče i obezřetnosti, aby byl vrácen životu, ano i mnoho něhy, taktu a především velké lásky – vlastností ryze duševních, ne jen pouhých podmínek hmotných – lásky, která by prolomila ledy jeho nitra a dovedla pres ně spojiti se s jeho dobrým geniem životným; vkusu, talentu, umění, vmysliti a vcítiti se v jeho zmučenou duši, oživiti a vzkřísiti a ní orgány zdánlivě již odumřelé, rozdmychati jiskru, jež ztratila se již lidskému oku a jíž může uchopiti a postihnouti pod závějemi mrazu, ledu, tmy, nirvany již jen a jen láska a víra. Zde má prý milostivá paní, končil vážný smědý muž, příležitost, rozhodnouti si a přesvědčiti se, je-li jen povolaná na poli lidumilství nebo i opravdu vyvolená; dovede-li opravdu tvořiti, ne jen látati a příštipkařiti.

Šimonka usedla k loži Kamilovu, přiclonivši elektrickou lampu tak, aby dítě bylo v šeru, ale ona ve světle, v němž mohla by čísti: zažloutlý sešitek „Myšlenek a vzpomínek Kašpara Lamberka“ šelestil v jejích horečných prstech. Dříve než se v něj ponořila, zamyslila se hořkým pošklebkem nad slovem lékaře nedávno odešlého. ‚Vyvolená nebo povolaná? – jaká směšná otázka; vyvolená k čemu? patrně k smrti; a povolaná beze vší pochyby nyní k audienci u ní, do její morné čekárny.‘

A zahleděvši se na deníkový zlomek zvěčnělého plukovníka, vyvolala si po měsících zase, v této určitosti postavu synovce jeho, Karla Lamberka; a znova zhroutila se bytost její pod tímto svým křížem a znova mráz a žár probíhaly jí střídavě žilami.

‚Tyto listy přemítal tedy nesčíslněkráte i on,‘ řekla k sobě po chvíli; ‚jsou mu prý nejdražší relikvií a změnily prý směr jeho života: jest prý nebo bude prý jistě hoden svého strýce-světce, pravila před několika hodinami paní Evženie. Ale pro koho se kaje? Koho miloval a čí utrpení jej bolí: moje nebo – její?‘

A postava sokyně, soupeřky, štíhlé dívky-netykavky, dívky-vestálky o krásných, světelných, ale plachých zracích, uhýbajících se střelám světla i života, představa Kornelie Nikodymové, prošla její myslí, zůstavujíc za sebou žhavou, bolestnou rýhu.

Aby ji zahladila, Šimonka snažila se začísti se vším úsilím do poznámek Kašpara Lamberka. Výsostná krása jejich byla jí však, pozorovala, nedostupna; ano mrazila ji chvílemi jako pobyt v řídkém studeném vzduchu, v klimatě a v poloze, pro něž, zdálo se jí, není uzpůsobena. ‚Moje bolest jest asi nižšího řádu i rodu a neprospívají jí takové léky,‘ usoudila, odkládajíc posléze sešitek, ne bez pokoření, které jí strojilo toto uvědomění; a dodala je ráno paní Evženii Hostašové, napsavši jen několik slov prostého zdvořilého díku.

V starostech a v péči o dítě plynuly Šimonce dni i noci; stav Kamilův lepšil se po stránce tělesné, po stránce duševní však, zdálo se, nebylo změny. Stále lhostejné přijímalo dítě netečně úsluhy, laskavost, pozornost, něhu své ošetřovatelky. Podávala mu léků, a účast hošíčkova obmezila se na to, že si je dal vnutiti; vypravovala mu pohádky, jimž naslouchal nebo nenaslouchal – nebylo možno rozhodnouti toho – leže nehnutě poobrácený ke zdi; o nic nezažádal, nikdy o nic nezaprosil, na otázky neodpovídal.

Tu kteréhosi pozdního večera – bylo to devátý den Kamilova pobytu u ní – když byla mladá žena zdřimla na chvíli ve svém křesle, byla probuzena náhle dotykem horkých rozpryskaných rtíčků dětských na své ruce, která se sešinula s opěradla a přepadla na ložní pokrývku nemocného hošíka; a zároveň slabounký šepot ‚Odpusťte‘ zavadil jí o sluch; ale sotva se protrhla z dřímoty a vztyčila se se židle, dítě odvrátilo rychle hlavičku ke zdi.

„Ó, slyšela jsem, slyšela; neunikneš mně již, čtveráčku,“ zvolala, chýlíc se v slzách nad postel nemocného Kamilka a celujíc jej.

„Odpusťte, odpusťte,“ rozvzlykal se nyní hlasitě hošík, líbaje jí ruku a smáčeje ji slzami; a v slabé, churavé hrudi jako tvrdé kroupy ledné chřestily jeho vzdechy.

Druhého dne pozdě odpoledne odešla Šimonka Malovcová od lože dítěte valem se pozdravujícího k paní Evženii Hostašové; kráčela plavným plápolavým krokem po ulici, zidealisované ze své obvyklé banálnosti světlem zapadajícího slunce a jarního zjihlého ovzduší, ke své starší přítelkyni, a na bílém vztyčeném čele jejím odráželo se cosi jako mladý den právě zrozený a v oku doutnala jiskra při vší hrdosti teplá a laskavá.

‚Odpusťte,‘ pravila si několikráte cestou, ‚ano: odpusťte, protože jste mně ublížili. Není cesty k životu kromě té zde; odpusť mně, Franku, poněvadž jsi mně ublížil, neboť, vidím nyní, že’s ublížil sobě nejprve.‘

A v pracovně paní Evženie vrhla se plačky na hruď své hostitelce, a dlouho trvalo, než dovedla pronésti srozumitelně, jak si přála:

„Lhala jsem vám naposledy; znala jsem a znám Franka Lamberka.“

A vypravovala jí pak, rdíc se a zajíkajíc se, děj své lásky, své urážky, svého utrpení, odvrácení se od života i zatvrzení se nad ním, i svůj nynější milostný smír s ním v odpuštění a pro odpuštění; a stará paní pohladila ji při tom občas lehkou ušlechtilou dlaní po vlasech jako matka nebo učitelka přičinlivou dívenku.

VI.

Kteréhosi pozdního říjnového večera, zatím co venku mrholilo nepříjemným studeným deštěm, vtírajícím se svým chladnem až do morku kostí, seděl v novém, módním tehdy kabaretě „Infernu“ Vít Ješuta: lokty opíral se o stolek mramorový, z pobledlých rtů visel mu polozhaslý doutník, oči, předrážděné mnohým bděním i umělým, mihotavým a bleskotavým osvětlením této místnosti, plné skleněných a kovových cetek, zíraly upřeně až do bolestivosti na jeviště; tam právě černá, vyčouhlá polovyspělá tvrdoboká holčice drzé tváře o hubených švábovitých nohou v prolamovaných hedvábných punčochách tančila matchiche, tanec nedávno do střední Evropy z Paříže importovaný, k rvavým syrovým zvukům hudebního doprovodu, jehož jednotlivé akkordy jakoby byly zatloukány ve tvůj sluch.

Kolem mladého historika sedělo obecenstvo velmi pomíšené, složené nejen z bohemy literární a malířské, ale i ze zlaté mládeže, která přitírala se k ní a odkoukávala od ní poslední cri módního cynismu a módní blagy, aby paradovala jím ve svých klubech nebo okouzlovala jím své mladší bratry a sestry v rodinách, ano i z počestných maloměšťáků a filistrů, kteří buď zašli si sem vyhodit z kopýtka nebo tvářili se podučitelsky vážně, jakoby chtěli psáti zítra sociologické úvahy o moderních perversitách velkoměstských a sbírali zde jen látku ke svým příštím studiím.

Mladý historik prožíval nyní jakési nové údobí svého života, s nímž byl hluboce nespokojen, které cítil jako chátrání, pro něž opovrhoval sám sebou a které snažil se marně překonati. Jakmile spadl první soumrak, nemohl pobýti již doma; pokoj jeho jej odpuzoval, protivily se mu všecky jeho předměty, od věrných a počestných staroslužebnických tváří stolů a židlí i postele, jež měl od let studentských a které prožily s ním zlé doby, až do koketných nebo sarkastických úsměvů různých olejových obrazů, pastelů, leptů, dřevorytů japonských i bibelotů, koupených nedávno po přání různých sběratelských choutek a zálib rychle vzplanulých, rychleji ještě pohaslých.

Marně snažil se zahloubati se do knihy, marně připoutával se k psacímu stolu, marně procházel se po pokoji, marně kouřil cigarety nebo popíjel čaje. Chladná jakási nuda, která promrazila jej celého zvláštní ošklivostí, pojímala jej brzy, a nutností přímo hmotnou bylo mu, obléci kabát a vyjíti do města, nejinak než jakoby doma ležela a tlela mrtvola kohosi nebo čehosi, otravující mu zde i vzduch, znemožňující mu zde i dýchati.

Před třemi týdny rozešel se na dobro s Naní Pospíšilovou, a třetí den po té, když bylo pominulo první hoře z rozluky, přepadla jej tato zvláštní, jak mínil, nervosa, které nepoznal posud, alespoň ne v tomto tvaru, a jíž nedovedl si vysvětliti.

Nutností, jak alespoň soudil, bylo mu nyní, opíti se večer co večer buď alkoholem nebo nikotinem, strakatou neřestí nebo pestrým hlukem a vřeskem, otráveným vzduchem nebo divokými nelomenými jedovatými barvami, pohledem na surová gesta nebo na pusté zhrublé tváře; nutností bylo mu nyní, pobrouzdati se v louži a vybouřiti její kalnou ssedlinu.

Osobního utrpení, tvrdil si vytrvale, z rozchodu s Naní, již necítil; a přece změnilo se jím něco v něm, zlomilo se nebo vztyčilo se v něm od této skutečnosti něco, co bylo mu před tím cizí a čeho nechápal posud.

Odpoutal a rozběsnil se v tobě živočich o destruktivných pudech, krocený posud a vázaný posud výchovou, přikovaný posud ke stolu kázně a zdravého rozumu? Přihlásilo se v tobě o slovo dědictví otecké nebo mateřské touto formou? Promluvily v tobě úpadkové sklony zabílené posud, přikryté posud novými mladšími vrstvami vlastností získaných? Hovoří z tebe churavá duše, od kořene hnijící, nebo neduživé rozkládající se tělo, jehož nedovede ona již ovládnouti? Kdo klame a znásilňuje koho a proč? Jaká jest skrytá tajná logika tohoto děje? Kam míří a na co poukazuje? Jest to prostě nemoc, která přináší zvrácené chuti a vkusy, žádající si neústupně toho, co by ji dovršilo a dokonalo a nemocného dobilo?

Neuměl odpověděti si na tyto otázky, které kladl si přes to neustále, neboť musil pitvati a rozbírati všecko stůj co stůj, a ani hřích a neřest nedovedl vzíti tím, čím byly prostě.

Jisto bylo jen, že všecko mu zpustlo a život jej znudil. Jakoby jeho duše lehce vznětlivá a snadno přístupná illusím rázem z nich vystřízlivěla tím, že vrhla pohled na pustou zprahlou děsivou skutečnost, tak bylo mu; zachvěla se v hrůze, cítil jasně, schoulila se zmrazená v sebe; ale zároveň ihned nebo brzy po té vstala potřeba, tohoto strašlivého bezillusivného pohledu zapomenouti, ubíti, překřičeti, zhasiti jej nějak, potřeba naléhavá až k šílenství, neboť poznání tohoto nebylo možno unésti; a tak: alkohol sem, nikotin sem, jed sem, surovost sem, sprostotu sem, všecko sem, co otravuje, uspává a narkotisuje…

S cesty na jih vrátil se Vít Ješuta asi před pěti měsíci zdánlivě osvěžený a jakoby obrozený; záměry vřely a tryskaly v něm, plány nových prací rojily se v jeho hlavě, již učil se nyní nositi pevně, sebevědomě a zmužile, pokládaje tuto cestu na jih po vzoru italské pouti Goethovy – i v tom jako ve všem člověk knižní a papírový, který neustále kopíroval cizí podněty, cizí gesta a činy, jak dočetl se o nich, – za krisi ve svém životě, za dobu uzrání a za práh nové epochy ve svém díle.

Avšak v tlaku a tísni soumračných dní, kancelářských prací, všedních starostí, malicherné erotiky s hysterickou modrou punčochou, opadávalo rychle slovné pozlátko, stíraly se rychle dekorační jevištní barvy, kterými přemaloval svůj starý chudý inventář, a brzy vycenila na něho stará bída starou svraštělou oprýskanou tvář, jen vyčítavěji a vítězněji ještě, jakoby se škodolibou radostí z nezdařeného pokusu, zhostiti se jí a přelstíti ji. Z děl velce sněných a ve snech monumentálně pojatých byly napsány jen první věty, aby marně čekaly pokračování; a původní přesmělé plány jeho zcvrkaly se jako nedozravší padavkové ovoce v pouhé nápady a rozmary chvíle bez závažnosti a dosahu, a přišel den, ovládnutý jasným podzimně dalekozrakým a výsměšným sluncem, kdy štítil se zavaditi zrakem o ně, jak ležely zde u nohou jeho, ztrouchnivělejší než loňské listí, zbytečnější než vzpomínka na předloňskou mlhu.

A tak přicházelo mu vhod mělké maloměstské požitkářství Nani Pospíšilové, která přemlouvala jej častěji a častěji k večerním vycházkám do hostinců, kaváren a vináren a zavlékala ho do smíšených společností, složených z některých jeho nebo jejích přátel a známých. Bylo mu to, slabochovi a bezděčnému pokrytci a marnivci v nitru nitra, vítanou záminkou, že nemusí pracovati na díle, které jej zmrzelo a odpuzovalo a jest přece čist před svým svědomím, že může namlouvati si, jak jedině jeho rytířská dvornost a povolnost k přáním dívčiným odvádí jej od psacího stolku a jak jí jedině obětuje velkodušně svůj talent a svou tvorbu.

A tak uvykl si, vysedati celé večery nebo noci v dýmu kavárenském nebo hospodském a naslouchati tlachům různých trosečníků a churavců, pseudogeniů a megalomanů, kejklířů a místních, stolních a kroužkových božstev a celebrit, a především nekonečným filosoficko-literárně zabarveným žvastům Nani Pospíšilové, která opíjela se chorobně zvukem vlastního slova, jehož dosah a obsah chápala, až když bylo vysloveno, vychloubajíc se neustále vším, svým domnělým věděním, jako svými neviditelnými, doma ve skříních přepečlivě pozuschovávanými toilettami, svými pochybnými ctiteli a spornými nápadníky – jež ovšem ona, rozumí se samo sebou, jednoho po druhém zodmítala – jako obraznými vynálezy v cukrovarské technice svého nebožtíka nevlastního otce, který zemřel jako tovární účetní před dvacíti roky.

O jedné takové besedě hospodské Vít Ješuta, shýbnuv se na zem pro cigaretu, jež spadla mu s ubrusu, spatřil nohu své milenky přimknutou těsně k svalnatému lýtku sochaře Frenzla, s nímž modrá punčocha přela se právě vášnivě o to, je-li třeba modernímu sochařství vrátiti se k antice nebo ke gotice, ačkoliv primitivní muž neuznával prostoduše nutnosti jiného návratu než návratu domů, poněvadž nebylo daleko do tří.

Slečna Naňa vynaložila pak doma veliké úsilí teoretické, aby přesvědčila historika, filosoficky poněkud zanedbaného, o tom, jak zásadně a pravidelně podléhají lidské smysly klamům a zvláště v takovém temnosvitu, jaký vládne v onom podstolí, což poskytlo jí i vhodnou příležitost, zmíniti se o Rembradtovi a poukázat na výsledky svých studií o něm, podle nichž malířský velmistr znal prý tuto zásadu a dovedl z ní umělecky těžiti. Chtěla při této příležitosti srovnati ještě Newtonovu a Goethovu nauku o barvách, když filosofický barbar pozdvihl pěst a pohroziv jí jí, pronesl neurvale: Opovaž se ještě jednou – při čemž zůstalo nejasno, obrací-li se tato zábrana proti filosofickým exkursům slečniným nebo proti podnikavosti a výbojnosti jejích nohou.

Důkaz zásadné illusivnosti lidských smyslů musila důrazněji ještě opakovat nevěřícímu Ješutovi slečna Pospíšilová nedlouho po tom, když kdysi milenec přičichl k její bluze – slečna Naňa vrátila se právě z vycházky, jejímž cílem byla ovšem, jak tvrdila mladému muži, knihovna – a shledal, že načpěla pachem téže zvláštní karakteristické tabákové směsi, kterou si připravoval a již kouřil jediný z jeho známých, středoškolský profesor Machatka.

Spory o spolehlivost nebo nespolehlivost poznání smyslového, o jeho mezích i mezerách byly by se nepochybně při slabosti a trpnosti Ješutově vlekly mezi milenci ještě dlouho, kdyby byl mladý historik kteréhosi dne nezachytil lístek Pirkanův, psaný jeho vyvolené, v němž mluvil básník zcela jasně a otevřeně, s věcnou odbornou stručností, o požitcích minulých a vyhovoval prosbě Nanině po nových tím, že jí ustanovoval čas i místo příštího důvěrného tête-à-tête.

Poznání Ješutovo bylo tentokráte, jak musila uznati i Naňa Pospíšilová, spíše logicko-intellektualistické než počitkově dojmové a tak nedalo se namítati mnoho proti němu; i opásala se opovržlivou lhostejností a později drzostí k výčitkám Vítovým a metala mu do tváře urážku za urážkou a oplácela i rány, když historik vrhl se na ni, spílal jí, bil ji pěstmi, aby ji posléze vyhnal ze svého bytu, o který se s ním sdílela v poslední době.

To všecko stalo se před třemi týdny, v jeden z posledních slunných dní odumírajícího podletí, který lil své kouzelně teskné, tiché a vybledlé světlo do pracovny Vítovy na tuto opesle oplzlou scénu, naplnivší hlavního jejího herce nekonečnou ošklivostí, sotva byla dohrána.

Dlouho chodil Vít Ješuta jako zmámený po ulicích a pak sadech a polích okolí pražského, brouzdaje se jedovatou zelení podzimních trávníků, aniž dochodil se úlevy nebo alespoň únavy, až posléze třetího dne večer zapadl do první spelunky, dopít se alespoň zde otupení a omámení. A dlouho po té ještě nemohl pohlédnouti na slunce nebeské, které bylo tehdy svědkem jeho pokoření: jeho klidná sláva mučila jej jako nejpovýšenější výsměch, a dlouho po té cítil ještě pachuť blínu v ústech, když probouzel se ráno v pustém chladném pokoji, zpřevraceném jeho pozdním návratem z hostince nebo noční kavárny v trapný nelad, jenž jakoby mučil a bolel i žalný proud nažloutle kalného světla podzimního, vstupujícího sem jakoby jen s neúčastnou zdrželivostí.

Na jevišti vystřídán byl cynický matchiche pitvorným cake-walkem, který tančil černoch s černoškou; a po nich šarlatově oděná subreta zpívala sentimentálně oplzlou šansonu francouzskou, jejíž refrén pomekávalo po ní několik olysalých světáků o monoklu, seskupených v promenoiru nedaleko jeviště.

Avšak Vít patřil na tyto pitvorné děje jen svým okem hmotným; před jeho zrakem a videm duchovním nesly se, rozvíjely se, hltaly se a lámaly se v třeštivém horečném tempu stále pokořující scény z jeho rozchodu s Naní a k nim družily se jiné episody z údobí jejich společného života, stejně trapné a ohyzdné nyní jemu; a tyto vnitřní vise byly chvílemi tak určité, že viděl je hmotně skoro před sebou, s úžasnou vypracovaností nejmenšího detailu, v tomto ostrém předrážděném osvětlení na této zamořené nakažené scéně.

Rozrušení, jež jej zachvátilo, když si to uvědomil, znejistilo mu až místo, kde jest, a smysl a rozum toho, co zde hledá; krev hrnula se mu do hlavy a měl chvíle, kdy, zdálo se mu, musí hmátnouti po sobě, po svém těle, a ubezpečiti se tak, že jest zde opravdu hmotně ve své osobě.

Událo se mu, že musil zapáliti si nový doutník a v této souvislosti myšlenkové vychýlil se zbytečně dlouhým posuňkem rukou po sirníku na prázdném sousedním stolku, poněkud za něj pošinutém, aby si bezprostředně uvědomil tímto pohybem své tělo.

V tom zavadil však zrak jeho o něco, co jej protklo hrůzou. O stolek dále na levo seděl člověk zcela s ním totožný; i on zapaloval si unaveným dlouhým gestem doutník, i on složil pak na mramorovou desku stolní lokty, týmž rytmem pohybovým i týmž skladem; i jeho mělké střepinné oči byly podkresleny silnými modrými kruhy; a stejny byly nejen rozměklé, jakoby vykloubené držení jeho těla, nýbrž i střih jeho šatů, složených v tytéž karakteristické záhyby, jež tvořil oděv historikův, podmíněné jeho povystouplou pravou lopatkou.

Vít Ješuta bojoval chvíli zoufalý boj s vlastní zbabělostí a nerozhodností: ohlédnout-li se za sebe a podívat-li se ještě jednou na něj co nejpozorněji, ovšem za cenu hrůzy, která by se ještě stupňovala, kdyby první dojem byl správný, nebo odvrátit-li se od něho úmyslně a snažiti se rozumově překonati a utišiti děs, jenž nepolevoval.

A obrátil se znova, ale nesvedl více než nový letmý pohled: ano, seděl tam on sám ve své vlastní osobě.

Mráz sahnul po něm, ruce se mu rozechvěly.

A nový boj: zadívat-li se ještě jednou, ale tentokráte opravdu vytrvale a pozorovatelsky přesně, nebo lépe dojít-li přímo k tomu stolku a přesvědčiti se o všem z blízka, dotykem po případě, nebo přestat-li na prvních dvou dojmech a vypořádati se s nimi, jak můžeš a dovedeš.

Ale přímého útoku neodvážil se již tentokráte; šťastnou náhodou míjel nedaleko odtud vrchní číšník, povrchní jeho známý; přivolal jej k sobě a zeptal se ho šeptem, kdo jest tam ten pán u stolku na levo v pozadí: kouří doutník a podpírá se lokty o desku stolní.

„Kde?“ zeptal se číšník; „nevidím nikoho na místě, které mně naznačujete.“

Nezbylo, než obrátiti se trupem a hlavou a ukázati rukou na stolek; ale jaký byl úžas Víta Ješuty, když nespatřil tam nikoho; tři židle u stolku byly prázdné; stolek leskl se odrazy světelnými stejně jako stolky ostatní; a ovzduší nad ním bylo stejně dusné, kouřem tabákovým, parami nápojovými, pachy těl a voňavkami ženskými prostouplé, jako všude jinde v této místnosti.

Zarděl se pod úsměvem, při vší shovívavosti a omluvnosti nebo snad právě pro ni posměšným, který na něho vrhl vrchní číšník, aby ihned odkvapil. Mladý muž seděl chvíli v rozpacích, doufaje, že povolí samy sebou; avšak jakási stydlivá tíseň zavalovala jej naopak patrněji a patrněji. Zazdálo se mu, že jest mu třeba úlevného pohybu nebo nějakého jiného osvobodivého činu, a tak pootočil se vpravo dosti obšírně, aby zabral značné zorné pole, a prohlížel si s líčeným klidem nejprve nejbližší sousedy u stolků napravo, když narazil na podobný úsměv, jímž počastoval jej před minutou číšník, pouze mnohem více vyslovený, ano vystupňovaný v přímou výsměšnou drzost.

Srdce stanulo mu v hrudi na vteřinu a krev hnala se mu proudem k hlavě, když pochopil, že metá jím po něm z úzké štěrbiny svých mandlových zraků, přistřešených těžkými hnědými víčky ve vráskách pleti až černé, Alexandr Pirkan, sedící odtud asi sedm kroků s mladou ženou, oděnou při vší vyzývavosti velmi vkusně; jako obyčejně zůstávala celá ostatní tvář olivové pleti o mocném skobovitém nose s nozdrami zvláště jemně skrojenými a teplých lehce vzdutých rtech klidná až do lhostejnosti a dodávala tím teprve smolně mastnému výsměchu očí čehosi hadovitě fascinujícího i ďábelsky zhrdavého.

‚Jest to posměch vítězného soka, který tebou jen opovrhuje, poněvadž mu nejsi již nebezpečný a nestojíš mu tedy již ani za nenávist,‘ prošlo myslí mladého historika a roztřeštilo v něm všecku krev.

Bylo mu nevolno; hněv vřel v jeho srdci, ale také jakási zaujatost lehala na něho z tohoto pohledu a jakoby počínala poutati jej v jakousi ztrnulost. ‚Třeba ihned povstati, vymaniti se z hypnosy tohoto nestoudného zraku,‘ pomyslil si a ustanovil se, vyjíti do promenoiru, po případě nadýchati se chladnějšího a čistšího vzduchu na chodbách a uklidniti si nervy.

A povstal opravdu a spěl, províjeje se ne právě jistě a elegantně uličkami mezi řadami stolků a židlí, k promenoirům, které obtáčely podkovovitý obvod hlediště.

Prošel několikráte jejich poloviční elipsou, vyhýbaje se chumlům a tlupám nalíčených cocot a znuděných hejsků, sešel i do dolejšího patra ochladit se u buffetu a vyšel znova do promenoiru, aby odebral se ihned na své místo ke stolku v hledišti, když tu otevřely se úzké postranní dvéře, aby do nich vtlačil se bleskově rychle kotouč několika lidí a aby ihned zapadly za ním.

Jako ve snu proletěla před vytřeštěným zrakem historikovými krátkolebá tvář dívčí typu poněkud mongolského o vyčnělých kostech lícních, sivě popelné pleti, o lehce brambůrkovitém nosíku a malých pichlavých očkách; a za ní hnaly se dvě rozzuřené surové tváře mužské, číšník a vrchní číšník; a ještě za dveřmi, jež zapadly již za tímto vírem, slyšel ustrnulý Vít Ješuta hrozby a lání vrchního číšníka i stručný odborný pokyn jeho mladšímu druhu:

„Jednou pro vždy: tu bestii mně sem nepouštěj; neumí se chovat; nechci ji tu mít.“

Nohy povolovaly pod mladým mužem; žárlivostný hněv k Nani Pospíšilové i bezděčná lítost s ní i hrůza z jejího pokoření střídaly se rychle v jeho nitru, mísíce se, aniž mohl jeden z těchto citů převládnouti a plně vyzníti. Představa, že viděl tvář kdysi jím zbožňovanou ohroženou takovýmito pěstmi a z takových příčin a na takovém místě, lámala Víta Ješutu. Zajektal zuby děsem, jak potácel se na své místo do hlediště.

Ale při pohledu na Alexandra Pirkana, měřícího jej stále týmž klidně pokořujícím úsměškem a bavícího se při tom výborně se svou koketnou společnicí, patrně novou jeho kořistí nebo někým, koho chtěl jí míti, rozlítil mladého muže jindy tak krotkého a trpného. Šílená nenávist k studenému svůdci jeho někdejší milenky, jenž, jak byl ve své naivní poctivosti přesvědčen, byl byť nepřímou, přece rozhodnou příčinou úpadku dívčina, jím zalomcovala, ždajíc si vybití.

‚Ano,‘ pravil k sobě, ‚z jeho morových kuplířských ramenou každá žena klesá, jak nejníže může, padá jako zčervivělé jablko s větve na zem a odkutálí se vždycky rovnou do bláta.“

Změřil svého soupeře, míjeje jej, pohledem útočného vzteku a přistoupiv blíže k jeho stolu, řekl hlasitě:

„Nani Pospíšilovou právě odtud vyvedli; i to jest vaše dílo!“

Pirkan obrátil k němu lenivě hlavu a pronesl s úmyslnou nedbalostí, nijak se nevzrušuje:

„Líbí se pánovi? Zdá se, že jsme poněkud přebrali a nevíme jasně, ani s kým ani co hovoříme.“

A Ješuta zalykaje se vztekem:

„Vím velmi dobře, co pravím. Pravím, že jste podlec.“

Uražený vyskočil se sedadla, tvář jeho zrudla, pozdvihl ruku; ale ovládnuv se poslední chvíli pracně, řekl hlasem rozčilením chraptícím:

„Neznám nijaké Nani Pospíšilové. Hleďte zmizet a vyspati se doma z opice, abych vás nedal zatknout.“

„Vy že neznáte Nani Pospíšilové?“ vybuchl historik, rozlícený v nepříčetnost drzým klidem nepřítelovým; „lháři nestoudný!“ a zasadil mu políček.

Básník vrátil mu úder, až Vít zakolísal; avšak vzpamatovav se okamžitě, vrhl se na soka, který uskočil stranou, vsunuv mezi sebe a útočníka židli. Jeho průvodkyně zbledla strachem, ale ihned rozječela se hysterickým křikem o pomoc.

Přiskočili dva číšníci, kteří zachytili ruce historikovy v zápěstí. Hněv zalomcoval jím, takto odzbrojeným, ještě jednou a bezbranný ulevil si slinou, kterou vysykl ve tvář svému soupeři; ale ve vteřině ucítil odvetu jeho na svém čele.

Okolostojící volali po policejním úředníkovi, který se brzy objevil, a vyzval oba pány, aby jej následovali do jakéhosi postranního pokojíka, kde si zapsal jména jejich, když se mu byli oba legitimovali, a zjistil hlavní skutečnosti z jejich srážky.

Nevěda jak, ocitl se Vít Ješuta na blátivé slizké ulici, zavalené mlhou deštnou.

Stud z toho, co prožil právě, co vykonal právě, jej pojímal, ale mísily se v něj chvílemi i city jiné, cit jakési hrdosti, úleva dostiučinění, radost přes všecko, že nalezl odvahu a zaútočil na někoho, kdo byl po jeho přesvědčení podlost a ničemnost sama, že ztrestal – byť nemotorně, byť nevkusně – za všecky jeho zločiny páchané řemeslně na ženách tohoto svůdce a požitkáře z professe.

Schoulil se v převlečník, jehož límec si vyhrnul, a vsunuv vztyčenou obrácenou hůlku do jeho kapsy, s pohaslým smotkem doutníkovým v ústech, dal se na cestu domů, daleko na výšiny smíchovské, kde bydlil; druhou volnou rukou několikráte vznesl k čelu šátek, jakoby chtěl znova a znova stírati stopy urážky Pirkanovy.

Ulice, jimiž kráčel, byly prázdné; pracně probíjela se světla svítilen nárožních šedou pytlovinou, jakou je zastírala deštivá noc podzimní. Vynořil-li se přece po dlouhé době chodec, splihlý, cárovitý a hadrovitý zjev jeho působil dojmem mátožnosti, jakoby jen větší a hustší chuchval mlhy utrhl se kdesi a plul proti tobě.

Zmalátnělý s povytáhlými rameny, o pravé povystouplé lopatce, vlekl se Vít Ješuta právě přes most, více ještě zalitý tmou, mlhou a deštěm než ulice.

Rozrušen jsa i zmítán jsa pochybami, měl nyní chvíli, kdy zdálo se mu všecko, co dnes prožil, divokou mátohou předrážděných zmučených nervů; jakoby mu nenáležel čin, který právě vykonal, jakoby mu jej někdo druhý, vlastní jeho strůjce, chtěl vnutiti nějakým klamem, tak bylo mu vteřinami. Tak byl vystoupil dnes z břehů své posavadní, průměrné a typické bytosti, že zdál se sám sobě kýmsi jiným, druhým, ne-svůj a ne-já; a znova přepadalo jej pokušení, ujistiti se zrcadlem nebo lépe hmatem a výrokem kohosi třetího, který jej zná v normálních poměrech, o tom, že jest opravdu i dnes Vítem Ješutou, krotkým, trpným, způsobným a sarkasticky zatrpklým divákem životním, neplaceným a nejmenovaným ochotnickým statistou, jak si často říkával.

V týž okamžik vyplul vrakovitě, týmž rozkolísaným rytmem, kterým kráčel i on, Vít Ješuta, z mlhy asi sáh před ním člověk, kterého asi před půl hodinou spatřil seděti za sebou na levo v kabaretě „Inferno“. Měl na sobě týž svrchník o ohrnutém límci jako Ješuta, vztyčenou obrácenou hůlku v pravé jeho kapse, pohaslý smotek doutníkový v ústech a druhou volnou rukou stíral si šátkem stopy sliny s čela. Minul jeho tělo tak těsně, že leželo snad méně než stéblo mezi promoklými splihlými rameny jeho a takovýmitéž rameny Ješutovými; a míjeje jej, obrátil na něho vyčítavě svůj vyhořelý mělký skelně střepinný zrak, podkreslený silnými modrými kruhy – zrak Ješutův. Přes hrůzu, která polila historika, neodolal čemusi silnějšímu ještě v sobě než byla ona a vrhl krátký úkradmý kosý pohled po něm, minuvším jej už a zapadajícím trosečnicky v mlhu, která se za ním již zavírala, a spatřil na svůj svrchovaný úděs povystouplou pravou svou lopatku a jaksi lítostně proborcený kus plochy mezi ní a lopatkou levou i karakteristický sklad záhybů, které tvořily na jeho svrchníku.

Potem hrůzy zalitý doběhl Vít Ješuta svého vysokého bytu; ulehl ihned, jektaje zuby, roztřásaný mrazem, aby ráno nepovstal. Přes čtrnácte dní a nocí držela jej horečka na loži a její třeštivá kalná vlna bila divoce do jeho mozku i srdce, zachvívajíc jimi v základech; ale konečně přece rozbřesklo se tiché laskavé jitro a v jeho vlídném pokorném světle nalezl ve své duši sílu, klid, jistotu, zdraví a radost, posud zcela mu cizí.

Přemýšlel znova o svém činu v onu osudnou divokou noc, vážil jej na vážkách nejjemnějších a nejpřísnějších a obstál úplně v této zkoušce.

Nestyděl se za něj – byl mu i vděčný: ctil v něm svou vnitřní nutnost a její svaté tajemství.

‚Byl jsem v tu chvíli,‘ pravil si, ‚snad naivní, snad směšný, snad i hrubý – ale ne nízký, ani sprostý, nýbrž rytířský.‘

‚Snad opravdu Naňa sváděla jeho a ne on jí – ale proč jí neodmítl, on, který měl a má přebytek přízně ženské, že by nasytil jí několik sultánů? A což ostatní? Pomstil jsem je; udeřil jsem zlo v jeho zpupnou sebesmilnou drzou tvář; vykonal jsem čin. A činem tím rozrazil jsem bludný kruh soustavného pochybovačství, v němž jsem se zmítal posud; jím vyšel jsem navždy z mátožné strašidelnosti svého položivota; jím narodil jsem se podruhé a statečnějším, než poprvé. Díky Bohu za to!‘

‚A díky mu i za to, že v onu osudnou noc podržel mně zrcadlo nejvěrnější a ve věrnosti té nejděsivější; že dal mně pohlédnouti na mne sama, mně v můj vlastní vyhořelý zrak trosečníka a zatracence. Dnes jest to již klam a mam včerejška, strašidlo a příšera minulosti, fata morgana pekla; ale tehdy byla to skutečnost do slova a do písmene a celá její hrůzná pravda.‘

A bylo mu nad slunce jasnější nyní, že nízkost, zbabělost, zoufalství nemají a nebudou míti přístupu k jeho srdci; a z vědomí toho tryskala v něj radost a zalívala jej rozšumělou vlnou svých živých léčivých vod.

Pochopil, že půjde již čestný, zpřímený a hrdý až do smrti svou prašnou silnicí životní, která od nynějška měla pro něho kouzlo i krásu orlích stezek horských. Neměl genia, věděl o tom; nebyl určen k velikým dílům a odmítl jednou provždy v tomto přísném cudném pravdyzpytném pohledu, pokoušeti jimi svou slabost, obelhávati a kaliti jejich vidinami svůj jasný mužný zor; nikoli: není posvěceným, vyvoleným budovatelem chrámů a paláců, jest pouhý dělník a všecko, co dovede, jest jen svážeti a přitesávati kameny k těmto příštím zhmotnělým snům jiných, šťastnějších, opravdových tvůrců; ale: což není i na tom dosti? Není i to štěstí, účastniti se v uvědomělé pokoře a tím již v opravdové spolupráci tvůrčích výbojů cizích?

‚Není malá vloha,‘ řekl si posléze, ‚která ví o svých úzkých mezích a svírá se v ně; tu chvíli pozbývá již své malosti; od této chvíle pochopení a sebeuvědomění prohlubuje již své řečiště a stává se silou.‘

Asi o měsíc později v kalný prosincový podvečer psal Alexandr Pirkan svůj závěr z nedávné noční příhody z „Inferna“ ve svůj zápisník, kam načrtával si občas aforismy nebo kde zachycoval první obrysy svých příštích povídek nebo básní.

Dnes v mrzuté náladě zapisoval v něj tyto věty.

„Chybil jsem velmi, že jsem se kompromitoval Naní Pospíšilovou; účinky toho cítím již na všech stranách. Obecenstvo je malodušné a nedovede zírati na věci tím velkým zorným úhlem, sub specie aeternitatis, jako já.

Obecenstvo jest měšťácké a jako všichni měšťáci sentimentální, citlivůstkářské, malicherně mravnostnické a hypochondrické. To jsou vlastní neřesti měšťáků: to, čemu Němci říkají empfindsamkeit. Měšťák jest cosi teprve od včerejška, cosi mladého, nevykvašeného, neuzrálého; proto nemá jistoty a bezpečnosti společenské a proto uráží se neustále vším a každým. Slyšel jsem starého knížete N***, jak řekl nenapodobitelným opovržením jinému kavalíru, poněkud lechtivému v určitých záležitostech: Nein, das ist komisch, du bist empfindsam wie ein Bürgerlicher.

Já se přenáším přes takovou lapálii, jako jest políček žárlivého hlupáka, který má směšnost, hráti si na rytíře a ochránce nevěstky. V každé jiné společnosti než naší byl by takový přepiatec nemožný: fraškář, šašek, komická figurka; ale měšťák bere takové nechutnosti vážně. Kdyby bylo u nás opravdové kultury společenské, jaká byla na příklad ještě za Aretina v Benátkách, tucty krásných žen toužily by, slíbati mně s tváře stopy takové bezduché urážky. Ale takto rozprchává se mé stádce a prázdno šíří se kolem mne. A byl-li jsem dříve měšťákovi nenáviděným, stávám se mu dnes snad – jak to říci? – poněkud směšným.“

A správně odhadoval své nové položení Alexandr Pirkan.

Políček zasazený mu Vítem Ješutou jakoby byl dopadl i na jeho symbolickou sochu a zvrátil ji; ležela nyní před všemi jako dutá hluchá modla a nad to směsná, neboť byla i poplvána.

A básník mýlil se rozhodně ve svém deníku i ve větě o aretinovské kultuře v Benátkách.

Nikdy a nikde nelíbaly a nelíbají opravdové ženy mužských tváří spolíčkovaných a poplvaných; nikdy, a nejméně dnes.

***

Bylo časné dubnové jitro, když Šimonka vstala s lože, náhodou dříve tentokráte než jindy, a pohlédnuvši vděčně na dětskou postýlku, kde spal posud tichým snem její ošetřovanec, nyní úplně již ozdravělý, přistoupila k oknu, jež otevřela.

Venku bylo posud cudné chladné ticho; vzduch jakoby čerstvě sprchlý přes noc s oblohy, stál posud v ulici neroztříštěný a nevyrušený ze svého hudebního mlčení pohybem životním; domy byly posud uzavřené a také ony zvučely jakousi přísvitnou melodií, již, zdálo se mladé ženě, vnímá její zpozornělá duše, jak dnily se od střech k patám ponořeným posud v poloviční šero.

Čistý studený klid sněžil s bleděmodrého vysokého nebe na všecko, a dojem ten byl tak živý, že zachtělo se chvílemi mladé ženě, vyšinouti ruku z okna a podržeti ji tak chvíli volně; tak byla přesvědčena, že musila by pocítiti jej i hmatem.

Šimonce bylo poslední dobu skoro zbožně.

Jakási vděčnost, aniž věděla určitě k čemu, ji prostupovala. Věděla jasně, že nemá nač těšiti se v budoucnosti, že život její jest dobrovolně zmařený a zavržený, a přece měla chvíle, kdy z čista jasna toužila, obejmouti svět svými rameny svatě důvěřivými a přitisknouti jej k pohnuté hrudi, a jiné, kdy přála si, aby mohla vyzvati v zápas všecky zlé zhoubné síly vesmíru a změřiti se s nimi, nepochybujíc o svém vítězství.

Kdy sneslo se nad ní toto radostné uklidnění?

Bylo to od chvíle, kdy vylila své bouřlivé, překypělé nitro v širou pokojnou hláď duše paní Evženie Hostašové? Kdy spočinula na její hlavě její měkká laskavá ruka žehnající světice? Kdy přijala její vyznání a tím pojala ji celou ve světlý kruh své bytosti a prožehla ji bezděky jejím žárem, sjednotila její zvučící harmonií?

Nebo od večera, kdy přihlásil se znova důvěřivě ke svému podílu životnímu zmučený hoch, v jehož nitru, tmám a mrazu zcela již propadlém, ona vznítila přes všecko a všemu na vzdory jiskru nové lásky?

Nebo posléze od hodiny, kdy zvěděla, že muž, milovaný jí tak bolestně, zavrhl a odmítl sám pravděpodobně svou minulost, setřásl se sebe svou někdejší slabost, aby silný a světlý, rozhrnuje svým hrdým čelem tmu, kráčel v budoucnost po směru své víry, po hlase svého světce rodového?

Nebyla by dovedla určitě odpověděti na tyto otázky; a netoužila ani po tom, aby viděla v ně příliš jasně. Od chvíle, kdy zcelila se její bytost v jakémsi radostném žáru, kdy ozdravěla svým novým zdravím, odvykla si sama sebou analysovati příliš život a jeho děje; učila se, důvěřovati mu a přijímati jej vděčně, s nadějí, že zasvětí ji sám v rozhodnou chvíli ve své záměry a sám podnítí v ní tu odpověď, o niž jedině stál: čin. Nerozebírala proto ani tohoto citu zvláštní bezpečnosti, síly a radostnosti, který ji vyplňoval poslední dobou; vzdávala se mu prostě a byla si jista, že tak chová se nejvděčněji k tomu, kdo nebo co byl jeho pramenem a dárcem.

A tak i nyní, když stanula nad rozbřeskujícím se jitrem, nad dnícím se jevištěm lidské práce a lidského zápasu, zalila jí náhle nitro radostná jiskrná vlna melodickým přílivem; cítila ji jako opravdovou modlitbu, která povznáší celou její bytost tím, že ji rozšiřuje: obojí gesto, gesto výše, i gesto šířky, vnímala jako jediné a totožné – v tom byla právě zázračná krása této posvěcené chvíle, jež vyrůstala cele ze sebe a nalévala se v uzrálý harmonický svět rychleji, než dovedl postihnouti rozjásaný zrak mladé ženy.

‚Mladé svaté jarní slunce,‘ chtělo se jí zašeptati a povznésti k němu, posud jen tušenému pod obzorem, ramena, zatím co v pravdě stála němá a ztrnulá, bez hnutí, protékaná svým pokorně hrdým vzrušením, ‚sestoupíš dnes vítězně již i do nejužších a nejtemnějších uliček tohoto hemživého města a zazvoníš o jejich dlažbu veseleji než okov o roubení studně; sestup i do mne, prosím, ale prodli zde, neodcházej. Nevím, co mne čeká v budoucnosti; ale jistě přijdou dnové, měsíce a snad léta zoufalství a utrpení… než právě proto: neodcházej. Stůj i pak nade mnou svým velikým pokojným slavným okem, prostupuj mne jím a osvětluj mne jím až do posledního dne. Postůj jednou i nad mým černým umíráním, světlé a jasné, a dej rozplynouti se mu jako matnému stínu ve svém ohnivém letním poledni.‘

Ston ozvavší se z dětské postýlky vzrušil ji z její tiché ekstase.

Přistoupila k ní a schýlila se nad dítě, které procitajíc ze spánku, ihned v prvním svém polovědomí, jakoby se zastydělo za svou bezděčnou vtíravost a omlouvalo se ihned plachým zpokorněním celé své bytosti.

„Odpusťte,“ zašeptl nevýslovně cudně, „jestli jsem vás znepokojil; neučiním toho již podruhé.“

Toto slovo ‚odpusťte‘, které vhánělo vláhu do očí mladé ženy, kvetlo stále tichým ihned hasnoucím úsměvem na jeho bledých krotkých rtech; stále jako by omlouvalo se ze všeho, z toho, že bylo a žilo, že zaujímalo místo, že dýchalo a potřebovalo vzduchu.

‚Koho a zač odprošuje neustále,‘ tázala se po každé mladá žena, která cítila jeho pokoru jako výčitku sobě. ‚Za to, že dán mu byl bez jeho přání a souhlasu život a že sotva mu byl dán, byl mu přeměněn v mučírnu; nebo za to, že jsem je podruhé znásilnila já a proti vůli jeho vlákala je znova v život, jenž promění se mu později možno v strádání horší prvního utrpení jeho u Štancla?‘ A touha naučiti je hrdosti a výbojnosti, touha, ozbrojiti je do života a proti životu, procitla v ní i tentokráte, jako se v ní probudila již několikráte před tím.

Pokusila se vyložiti slabému pobledlému hošíkovi, jenž sedě nyní v postýlce a složiv v klín své hůlkovité ručičky, hleděl k ní modrým zrakem nad svůj věk vážným, v němž neroztál posud stín minulých děsů a strázní, že není třeba omlouvati se neustále, že má právo hleděti nebojácně i na ni, na svou tetičku, i na strýčka i na služky i na všecky ostatní lidi v domě jako rovný na rovného; ale dítě chápalo jen z vážnějšího tónu Šimončina, že jde o domluvu a že se tudíž bezděky prohřešilo, i odprošovalo znova svým typickým ‚Odpusťte‘ a slibem, že se to nestane již podruhé.

Tu teprve rozbřesklo se mladé ženě v mysli, jaké bezdno ponížení a utrpení musil prožíti tento hošík, jakými ústrky projíti, než bylo v něm ubito všecko sebevědomí a než celý jeho přirozený, přímý lidsky hrdý postoj byl zhroucen v jediné zlomené a zbojácnělé gesto přízemní a plazivé pokory; a pojavši je v náruč posunem vášnivě tvrdým a odvrátivši tvář, aby nemohlo postřehnouti jejího bolestného vzrušení, dotkla se rty jeho hlavičky, ale jen v mihotavém přeletu ze strachu, aby nevyplašila je znova z jeho prvního sporného a pochybného posud útočiště.

Byla to snad slova, pronesená mladým vážným lékařem první večer pobytu ztrýzněného hošíčka Kamila Pěchotky pod její střechou, která vepiala tak těsně a podivně prorocky budoucnost opuštěného dítěte v osud jeho mladé ošetřovatelky; lékař pochyboval tehdy, že roztaví láskou svou ledy, v něž uzavřelo se již toto zmučené zoufalé nitro od života i lidské společnosti, a položil před ni tento úkol jako zkušebný kámen její tvořivé lásky blíženecké: zde bylo možno rozhodnouti si, jsi-li nejen povolaná, ale i vyvolená. S malou věrou přistupovala tenkráte mladá žena ke svému dílu; a když bylo se zdařilo přece, hleděla na dítě jako na zhmotnělé zaslíbení svého lepšího příští, jako na posla nebo rukojmí budoucího svého štěstí.

I nyní přistihla se při těchto myšlenkách, neboť vracela se k nim přes všecko třebas ne jednou zasmála se jejich dětinské důvěřivosti: Kdo vyslal jej k tobě a co slíbil ti po něm; kdo uzavřel smlouvu s tebou a dal jej tobě zárukou splnění jejího? Jak jsi pošetilá! Neuplyne snad ani čtrnácte dní a vyžádá si ho jeho děd; a ty budeš, doufám toho alespoň od tvé čestnosti, starati se se stejnou horlivostí o jiné ohrožené nebo polozmučené děti – neboť bídy lidské jest na světě nad všecko pomyšlení mnoho a ona všecka má stejné právo na tvou pozornost a na tvou odpomoc; mazliti se s jedním jejím nepatrným zlomkem proto, poněvadž jest náhodnou shodou zvláštních okolností životních zajímavý, a přehlížeti proto ostatní ohromnou massu, která nemá pro tebe této romantické dekorace, jest nehodné opravdové osoby, za niž se tuším pokládáš…

Ztrácela se znova dosti dlouho již v těchto představách, když vešla služka, oznamující, že jakýsi stařec přeje si promluviti s paní a uvádí se tímto dopisem, který podávala dívka Šimonce. Byl to list Evženie Hostašové, v němž stará dáma doporučovala mladé své přítelkyni děda hošíkova, Jana Bezzemka, který přijel do Vídně, aby si odvezl domů, do Podkrkonoší, do rodného kouta svého vnuka, jehož byl oplakal již jako mrtvého nebo ztraceného.

Mladá žena zbledla; list zaharašil mezi jejími prsty.

Kázala, aby uvedli starce do její pracovny, a slíbila, že přijde tam brzy, jakmile se upraví; byla skoro ssinalá o očích horečně planoucích, když vstupovala do ní po čtvrt hodině.

Jan Bezzemek omlouval svou zmučenou touhou po vnoučeti, tak dlouho pohřešovaném, tak bolestně a tak vášnivě hledaném, že přepadá cizí vzácnou paní a dobroditelku hned po jitru; a přerývaně vypravoval jí svůj rodinný osud, ztrátu a zahynutí syna svého Petra, své úplné opuštění, své studené a sirobné stáří a nemožnost, unésti jeho ledové okovy.

„Kdyby se bylo nepodařilo,“ končil stařec, „mému pánovi, inženýru Franku Lamberkovi nalézti mé vnouče, nechtěl bych žíti… ne, nemohl bych žíti. Život bez rodiny nemá pro mne ceny; snad bych se byl k stáru utápěl v kořalce, já, jenž jsem se jí celý život ani netkl: tak bouřilo mne zoufalství, tak děsil mne výhled na těch několik pustých šedivých mrazivých dní zimních, které mně snad ještě zbývají.“

Bez hnutí o tupých očích široce v prázdno rozevřených naslouchala dědovi mladá žena; a nad posledními slovy jeho zamyslila se dlouho. ‚Hle starce nad hrobem,‘ prošlo jí myslí, ‚do slova nad hrobem, jenž má před sebou v nejpříznivějším případě snad pět let života, a nechce, nemůže prožíti tuto krátkou mezeru časovou v samotě a sirobě; a ty? Kolik tisíc, možno i desettisíc dní – takových, jak popsal je právě tento stařec; pustých, šedivých, mrazných – čeká tě ještě? A ty máš odvahu, odvahu věru šílencovu nebo lépe tupost blbovu, jíti v ně bezmyšlenkovitě a věřiti, že prožiješ jimi jako zvěř, nebo lépe projíš a prospíš se jimi jako ona až do posledního úderu svých hodin?‘

Zachvěla se jakoby ošklivostí sama ze sebe.

Uplynula chvíle, než ovládla se na tolik, aby mohla pohovořiti s hostem. Vzrušena, sotva dýchajíc zeptala se starce:

„Vaším zaměstnavatelem jest nyní pan Frank Lamberk?“

„Ano, milostivá paní,“ odvětil, rozsvětliv se v tváři tázaný, „ale spíše přítelem než pánem. Jest z jiného těsta než byl jeho pan otec, který kladl mezi sebe a sluhu hluboký příkop; teprve poslední rok jeho utrpení vyrovnal jej mezi námi.“

A na dotaz mladé ženy, jaký to byl rok utrpení, vypravoval stařec příběh nešťastné ženitby svého velitele a navázal na něj i všecko, co přinesl mladému Lamberkovi skon jeho otce.

„Mladý pan Lamberk žije tedy s vámi na vesnici a připravuje se na vytoužený den, kdy převezme rodný statek?“

„Ano, milostivá paní; mladý pan Lamberk připravuje se k životu ve stopách svého vznešeného strýce, zvěčnělého pana Kašpara Lamberka.“

Mladá žena zamyslila se na dlouho; hlavou táhly jí vzpomínky na zápisník a rytířského jeho původce, na život prožívaný ve velikém pokojném stylu: v lásce k Bohu a v službě bližnímu. Jako duhová vidina, vysoko nad propastmi zavěšená, stanul znova život tento před duševním zorem Šimončiným, ale znova jak okouzloval ducha tak odpuzoval při svém zdánlivém chladu její vášnivě pozemské srdce.

„Kde jest pohřben pan plukovník Kašpar Lamberk?“ otázala se po přestávce, v níž vrátila se z těchto kouzelných dálav na zem.

„V Bezdružicích, milostivá paní; jest to hodinu od nás směrem do hor. Jest to nejkrásnější hřbitov, jaký znám. Jest se tří stran podezděn a působí spíše dojmem nedobytné pevnosti než božího pole; jest odtamtud vyhlídka na kolik mil cesty do kraje a v létě zdá se, jakoby slunce nad ním ani nezapadalo: tak vysoko vyplul nad pláně u svého úpatí. A ticho takové, že slyšíš práci červotoče v nejbližším dřevěném kříži i práskot biče z úvozové cesty hodinu vzdálené…“

„Pojďte, pane Bezzemku, nyní se mnou,“ pronesla mladá žena po drahné chvíli, jejíž těžkou dřímotnou dumu setřásla posléze nervosním, jakoby zimomřivým zachvěním bolestné hlavy i vyhublých ramen, „pohlédnout na svého vnuka;“ a vedla starce do ložnice, kde služka dostrojovala již dítě.

Když uzřelo před sebou vysokého vyhublého šedovlasého i šedovousého starce, jehož mu pojmenovala Šimonka dědem, a když slyšelo, že si je děd odveze k sobě na venek, znepokojilo se, ale i toto znepokojení bylo plaché, pokořené, záhy zakřiknuté a podryté.

„Odpusťte, prosím,“ zalkal slabounkým hláskem, „zůstanu u vás;“ a přimknul se k mladé ženě tápavým posuňkem, jímž snažil se marně, přivinouti se k její hrudi; jakoby podťata klesla jeho slabá bezradná ramínka, dříve než mohla Šimonka shýbnouti se k němu.

Děd pokryl jej vášnivými polibky svých svraštělých rtů, ale dítě jich neopětovalo; ustrašené o kleslých ručkách a zoufale roztěkaných očích, nedůvěřivé studenou nedůvěřivostí dospělých, často již oklamaných, stálo zde trpné, hotové snášeti, čemu nemohlo se vzepříti.

„Musíte dobýti si jeho lásky,“ pravila Šimonka k starci, berouc jej stranou; „trpělo příliš mnoho a zatvrdilo se úplně na život; ale ledy jsou prolomeny a nebude vám za těžko, nalézti cestu k jeho pokořenému, zmrazenému srdci; najde ji vaše veliká láska, když dokázala toho moje jistě menší.“

Bylo smluveno, že děd odjede s hošíkem zítra ráno.

Odpoledne, když hovořil se Šimonkou znova o rodině lamberkovské a vypravoval své vzpomínky na oba bratry, Karla i Kašpara, rozpomněl se náhle stařec, že má list milostivé paní určený od pana Franka Lamberka a že má doručiti i odpověď na něj.

Mladé ženě zdálo se, že půda kolísá pod jejíma nohama.

Usedla a váhala chvíli, držíc dopis již v roztřesených prstech, otevřít-li či vrátit-li jej nečtený. Ale jakýsi stud, který ji náhle polil před tímto starcem, strach, aby neprohlédl jejího tajemství, přiměl ji, že povstala a omluvivši se na chvilku, odešla s ním do své pracovny.

Roztrhla horečným hmatem velikou obálku a zachvěla se, když četla řádky, v níž muž kdysi jí nad všecko drahý popíral mlčky všecko, co leželo mezi touto chvílí a posledním jejich dostaveníčkem, tykaje jí jako dříve, hovoře k ní jako k jediné veliké vášni svého života, zapřísahaje ji, aby se mu neodcizovala, naléhaje na ni jako na někoho, kdo musí býti mu po vůli a o němž vylučuje jakoukoli pochybnost. Jest to drzost nebo síla; mocná vášeň všecko lámající nebo divadelní trik a rafinovaný výpočet, tázala se sebe samé mladá žena, rozkolísaná, zmatená, bez jistoty v této děsivé chvíli.

Psal jí:

„Hledal jsem tě, až jsem tě nalezl; a nemysli, že mně ještě jednou unikneš. Uprchla-li jsi jednou, dopustila jsi se zločinu na mně, jako já dopustil se zločinu na jiné ženě, abych vyznal se ve svém nitru a abych pochopil, že miluji jen tebe; ale i tobě, věřím, přinesl tvůj zločin jedině toto ovoce: bezesporné poznání, že miluješ a budeš milovati a můžeš milovati již v životě jedině mne.

Kdybys odvrátila se ode mne podruhé nebo unikla mně dokonce po druhé, spáchala bys něco horšího ještě než vraždu, cosi, čemu není odpuštění ni na tomto ni na onom světě: sebevraždu. Pomni toho, poznej se, pokud jest čas.

Nepohoršuj se nade mnou, že musil jsem bezmála zabíti, abych poznal, že nemohu milovati ženu, již bych byl málem usmrtil; jsem z lamberkovského rodu a tam poznávají se vždycky teprve až zločinem. Musilo tomu tedy býti asi u mne, jak právě bylo; čímž nepravím, že jest mně lehko, že tomu tak bylo: naopak: půl života dal bych za to, kdyby tomu tak bylo nebylo.

To všecko jest však již, díky Bohu, mrtvá minulost; z ní jest i má stará bytost, i má někdejší osoba nejasná, tápavá v dýmech opilství, sebemilná, obžerná a zločinná; a s ní spojená a na ni odpovídající i tvoje vzdorná, odbojná a mstná. A ty nechať pohřbí sebe na vzájem, mrtví mrtvé; my však živí žijme budoucnosti.

A ty zvláště pamatuj, že jsi dlužna mému mužnému podzimu štěstí a jeho milostnou slunečnou pohodu přes všecko a všemu na vzdory; nemohu žíti bez něho a ty jediná můžeš mi je dáti, a proto již musíš mně je dáti stůj co stůj. A kdybys lstivě chtěla uniknouti mně i svému závazku a předešla mne na louku asfodelovou, i tam vniknu za tebou a přinutím tě k návratu; a nebude ti pokoje, pokavad neodsloužíš si služby své.“

List šelestil jí v třesoucích se prstech, bylo jí jakoby dul z něho žhavý vítr, který ji žehl a mučil suchou dráždivou mukou.

Znova a znova pročítala jej, neschopná posouditi ho, zvážiti ho, uvědomiti si jeho dosahu; jen to věděla, že jímá ji a unáší jako bezpomocné stéblo.

Upustila jej na zem, aby se zbavila tohoto omámení, aby zlomila tuto nadvládu nad sebou fysickou skoro; ale myšlenka, co odpověděti po poslu jeho, který sedí vzdálen několik sáhů odtud, ihned ji posedla, sotva se uvolnila poněkud a trýznila nervosou bezradnosti a bezvýchodnosti, krutější muky předešlé.

Plynuly v ní minuty, čtvrthodiny, půlhodiny; uplynula i hodina.

A tu zaťavši zuby ve rty, v křečovité vzpouře slabých a nemohoucích, o očích zamžených slzami, jaké rodí odboj nitra dlouho znásilňovaného, přisedla k psacímu stolu a vyňavši ze zásuvky tvrdým, zmučeným gestem papír, napsala na něj rozhodným nadobyčej velikým, nesvým skoro písmem půl sloky z Puškinova „Evžena Oněgina“:

Já vdala se. Jste povinen
teď, prosím vás, se navždy vzdálit;
vím dobře: v srdci vašem jest
jak hrdost tak i přímá čest.
Já miluji vás (k čemu šálit?)
Než, jiný jest již mužem mým,
a toho nikdy nezradím.

A dopsavši a zalepivši list prchala z pracovny jako z místa zločinu k Janu Bezzemkovi do jídelny a odevzdala mu svou odpověď Franku Lamberkovi.

Ale již hodinu po té na dlouhé procházce, na niž vydala se mladá žena, aby dochodila se únavy a klidu, vyspílala si pro tyto řádky a slíbila si, že hned večer požádá starce, aby jí vrátil tento mrtvý papírově poseurský dopis.

‚Co až do smrti své budeš hráti literárního hastroše, strašidlo kostumované podle některé slavné literární figuriny? Což až do smrti budeš živiti se z této papírové a inkoustové kuchyně? On psal ti velce a živě, žhavými slovy, která vybíral z nitra nitra svého. A ty máš jen volbu mezi touto dvojí možností: buď odpověděti stejně, nebo mlčeti, nedovedeš-li toho. On volal tě jako živou ženu a ty posíláš mu stín, mátohu, klam, lest, papír, masku; hanba ti, hanba tvé zbabělosti a malodušnosti.‘

Ale večer, ku podivu, nenalezla odvahy, aby vyžádala si od starce listu a nenalezla jí ani ráno, kdy odvážela děda a vnoučka v povoze na nádraží. Stokráte chtěla vzkřiknouti do rachotu kol kočárových ‚Vraťte mně můj list,‘ ale nikdy toho nedovedla; a na nádraží zápasila sama se sebou, odkládajíc rozhodnutí od minuty k minutě, rozrušená tímto bojem s vlastní kolísavostí a nerozhodností, pokořená jím jako tajnou neřestí své duše.

Již vstupovali oba Bezzemkové do vagonu, již zavřela se s třeskotem za nimi dvířka kupé železničního, již hvizdl parostroj, a ona doufala stále, že vyrazí poslední chvíli svůj výkřik. Ale nevyrazila; němá, o zraku rozevřeném v zoufalou šířku stála jakoby v zem vbita na peroně, zahleděná tupě za vlakem, jakoby nevěděla, koho a co unáší a ke komu spěje s nimi.

‚Stála jsem na křižovatce svých drah,‘ řekla si posléze, odcházejíc loudavě do svého bytu, když si byla protřela zrak z mátohy, která jakoby ji byla obluzovala včerejší odpoledne ia dnešní jitro; ‚stála jsem tam, kde bylo mně jíti, lhostejno, zda na pravo, nebo na levo, ale jíti, jíti, jíti. Odsoudila jsem se sama; není ve mně dosti polarity, nejsem dosti vykristalisovaná k ničemu, ani k dobrému ani ke zlému; jakési studené středocestnictví rozbřídá se ve mně; těžkopádný vodnický živel rozlil se ve mně a zalil mne ve chvíli, kdy bylo mně celé, proměniti se v oheň, vzplanouti žárem, budiž lásky, budiž nenávisti, avšak žárem stůj co stůj. Zachovala jsem se tím, kým jsem a kým byla jsem vždycky: literární figurínou, hotovým duševním kostymem, bez síly počinové, bez jiskry osudotvorné. Jdi nyní domů a dej pozor, abys nezaprášila se cestou; a ulož se pečlivě do herbáře nebo pietně do výkladní skříně museálné: jsi opravdu spíše preparát pro poučenou velkých i malých dětí než živý a celý člověk.‘

Dni, které prožívala Šimonka Malovcová nyní po odjezdu Jana Bezzemka a jeho malého vnuka, byly podivně pusté a bezbarvé.

Napětí mezi ní a manželem rostlo a rostlo bez přičinění mladé ženy: nevyvolávala ho Šimonka, ačkoliv ovšem nepodnikala také a nečinila nic, aby ho uvolnila nebo zamezila. Příčina mužova rozladu a jeho nespokojenosti byla tentokráte v tom, že obchodům jeho ve Vídni dařilo se stále méně a méně; přesídlení jeho do hlavního města nejen že nebylo pro podniky jeho bez nebezpečí, jak byl naznačil Šimonce hned na podzim, kdy smlouvali spolu svůj sňatek, nýbrž ukázalo se jim přímo osudným; a stav tento, z něhož chtěj nechtěj obviňoval svou choť a její, jak soudil, rozmar, bydliti stůj co stůj ve Vídni, roztrpčoval starého podnikatele tím více, že posud setkával se ve svých obchodních výbojích jen se zdarem.

Ředitel Malovec netajil se již déle své ženě tím, že nadejde snad v době ne právě vzdálené den, kdy bude musiti vrátiti se do Čech a vyhledati si působiště a úřad podobné těm, které opustil nedávno v cukrovaru dobšínském; ovšem že pravděpodobně bude musiti spokojiti se tentokráte místem mnohem méně významným a ovšem i mnohem méně výnosným, poněvadž vrátí se domů asi jako poloviční trosečník.

Kteréhosi květnového večera, kdy otevřenými okny proudila do jídelny vůně rozkvetlého šeříku a teplá vlna vzduchová zanášela do pokoje první bílé jepicovité mušky i můry, kroužící kolem elektrických lamp, ředitel Malovec, sedící v koženém křesle a kouřící zádumčivě svůj obvyklý doutník, přemítal, jak sděliti dosti šetrně se ženou tuto skutečnost – neboť sdělena býti musila dnes nebo zítra, nesnášejíc prostě již odkladu. Začal z daleka, přibližuje se zvolna svému předmětu; očekával, že Šimonka při prvních narážkách se vzruší, poděsí, roztrpčí nebo pohněvá; ale setkal se jen s úplným klidem. Mladá žena podivila se sice několika slovy zprávě svého chotě, ale hlouběji se jí nedotkla; za chvíli, když výklady manželovy rozlévaly se do šířek, jak zdálo se jí, zbytečných a neúměrných nezávažnosti této látky, zívla dokonce a pokrčila zimomřivě nad nimi rameny.

Bylo příliš jasné, že žila v oblastech zcela jiných než její choť a že měřila život jinými měřítky a soudila jej jinými sudidly.

A to právě roztrpčilo a pobouřilo ředitele, který obával se s počátku výčitek ženiných; nyní, cítil, byly by mu milé, neboť podaly by alespoň důkaz zájmu jejího, kdežto takto viděl s bolestně urážlivou patrností, že nic z toho, co podniká on, nemá pro ni ani tolik závažnosti, aby vyrušila se ze svých samotářských dum a sestoupila k tomu svou pozorností.

Nezdržel se déle; vybuchl, vyčítaje jí její lhostejnost.

Pro něho nebyly tyto nezdary maličkostí, jemu byla to hořká otravná porážka jeho životních snah, cosi jako veliký útok na jeho životní dílo a vážné jeho ohrožení, ne-li počátek jeho pádu.

Se vzdáleným údivem, očima, jakoby spouštějícíma se s vysokých poloh, podivně chladnýma a neúčastnýma, pohlédla na něho Šimonka a pronesla pak se zdvořilou ironií:

„Myslím, že byste měl býti mně vděčný za to, že přijímám s takovým klidem vaši Jobovu zvěst; vždyť pobyt ve Vídni byl podmínkou, již položila jsem před náš sňatek, a vy jste ji přijal. A nalezla jsem si zde působiště i činnost a konečně i dvě tři přítelkyně, a to všecko budu musiti opustiti a začínat jinde, po případě v položení mnohem horším, od abecedy. Jiná žena vedla by si, tuším, na mém místě jinak: mnohem dramatičtěji a se zdrželivostí mnohem menší.“

„A snad by mně byly výbuchy její milejší než váš klid; méně chladné urážky, méně podceňování mne bylo by v nich jistě.“

„Jak libo, o vkusech těžko se příti,“ odmítla mladá žena se salonním sarkasmem to, co bylo myšleno jejím mužem jako pokus o sblížení se a důvěrnost; vstala od stolu a vzdálila se do své pracovny.

I ředitel povstal a ustrojiv se odešel mezi přátele do klubu, odkud vrátil se dosti pozdě v noci.

Od této chvíle vyhýbali se oba manželé co nejúsilněji a s velikým zdarem každému důvěrnějšímu styku, ano již i delším rozhovorům, omezujíce se jen na věci nejnutnější. Zařizovali se tak, aby nesetkali se o samotě; oba prodlévali nyní více než dříve mimo dům nebo ustraňovali se do svých pracoven.

Manželství jejich i nyní bylo prosto nízkosti, hrubosti, bouřlivých scén – oba byli nad ně povýšeni prostě celou svou bytostí; ale přece utvářelo se kupodivu mučivěji a mučivěji, jak tekl čas od onoho večera a odnášel do větší a větší dálavy tuto první zřejmou vyslovenou roztržku mezi nimi. Šedý ssinalý mrak odcizení, které bylo tím ledovější, čím bylo klidnější a zdvořilejší, visel nad ním a mrazil nejen každou radost, nýbrž i všecko, co mohlo býti jejím zárodkem a z čeho mohla vyklíčiti.

V tomto neplodném ovzduší chladného vzdoru a zdvořilého odboje, jimiž častovali se navzájem oba manželé, ztrácela mladá žena skoro všecku účast na díle lásky blíženecké a tvorby společenské; tento vytrvalý nepolevující boj špendlíky, tato rozhořčená guerilla v nejmenších rozměrech nejen že znervosňovala Šimonku, nýbrž, cítila to s hořkou lítostí, zmalicherňovala ji i kazila ji a činila ji zlou. Byla z těch opravdových čestných duší, které jsou stvořeny pro bohatýrský boj hrudí proti hrudi a čelem proti čelu a jež touží po něm jako po příležitosti, kdy mohou vyvinouti všecku svou velkodušnost; otrávený boj pokoutní, boj proradné studené záludnosti ničí je a jest přímo mravním utrpením jejich srdce: nemají pro něj orgánu, jímž jest cynické flegma, atheistická nevíra v krásu a velikost životní.

Bylo třeba vší neumořitelné laskavosti, vší vlídné horlivosti paní Evženie Hostašové, aby mladší přítelkyně její nezřekla se vůbec díla lidumilného; ale ani tak nepracovala mnoho a pokud pracovala, bylo to bez pravého entusiasmu, mdle a chladně. Starší družce, která vytýkala jí to nejednou, odpovídala stereotypním zkřiveným úsměvem zatracence, jehož minula milost: Máte pravdu, drahá paní; ale co počíti, když není pravého posvěcení? Nejsem přece asi jen vyvolená, přes to že vrátila jsem životu Kamila Pěchotku a přes to že doktor Ertl prohlásil jej za mou rozhodnou zkoušku mistrovskou.

Kteréhosi kouzelného červnového večera přišla k Šimonce paní Evženie zřejmě vzrušená; oči žehly jí soustředěným plamenem, s krásného bílého čela mžil světelný přísvit.

Podala jí ruku obřadněji než jindy a pronesla s tichou slavnostností ve svém teplém lahodném hlase:

„Přicházím, drahá Šimonko, rozloučit se s vámi; snad na nedlouho, snad na delší dobu; nevím sama posud. Odjíždím zítra ráno na drahou mně pout: před ní uspořádala jsem si nejen poměry vnější, ale i vztahy vnitřní. Vy jste jeden z nich a z nejpravdovějších; tím vysvětlete si mou dnešní návštěvu rozlučnou.“

Mladá žena znepokojila se těmito slovy, aniž věděla jasně proč; zněla jí záhadně a teskně a nadála si je důsažností, obtížila si je smyslem, jichž snad neměla.

Vzhlédla s polekanou plachostí ke své starší přítelkyni.

Oko její hořelo tesknou dumavou jiskrou, ale bylo otevřené a nezáludné; přes to úzkost o tuto vzácnou duši, hrůza, že by mohla ztratiti ji, sevřela nitro mladé ženy.

„Neodjíždějte sama,“ zaprosila ji velmi opravdově, „vezměte mne s sebou, nebudu vám více na obtíž než váš stín; že umím mlčeti, dokázala jsem vám nejednou, a spolucestovatel, jenž nemluví, není snad alespoň odporný. A snad bych i vykonala kus vnitřního díla na sobě, uspořádala a poklidila leccos ve vlastní bytosti, když bych mlčela ve vaší společnosti, zatím co do čela vál by nám letní vítr z rodných hor a lesů a o tvář otřela by se nám snad občas rozkvetlá ratolest lípová.“

Paní Evženie rozmýšlela se chvíli, zřejmě jsouc dojata příchylností Šimončinou, aby posléze svolila se stejnou tichou vážností:

„Budiž tedy; opatřte se na několik dní a buďte zítra ráno o čtvrt na šest na severním nádraží; večer budeme v malém okresním městě podkrkonošském, kde přenocujeme. Odtamtud pozítří ráno pojedeme povozem na hřbitov bezdružický; tam ke hrobu mého drahého velkého přítele Kašpara Lamberka vede má svatá pout, na niž připravuji se již dlouho rozjímáním. I vy znáte a milujete jeho život, dílo, myšlenky a nauku; nepokleknete tedy nepřipravená na okraj rovu jeho. A máte pravdu: snad nám oběma bude pouť tato s užitkem a požehnáním.“

Mladší družka vzhlédla úzkostným uděšeným pohledem ke své starší přítelkyni; nepronesla své hrůzy slovem, neztělesnila jí v otázku ani výkřik, ale paní Evženie vyčetla ji z jejího zraku a uklidnila ji:

„Nebojte se; nesetkáte se tam s ním; neví, že přijedu k hrobu jeho strýce; nikomu kromě vás neřekla jsem slůvka o své zbožné pouti.“

Šimonka sklonila se pokorně k ruce své družky a tím rozloučily se do zítřejšího jitra obě ženy.

Teplý červnový den rozhořel se záhy nad oběma cestovatelkami; země, kterou projížděly, střela se před nimi hned duhovými barvami vod, luk, zahrad a lesů jako polovzdušná taňčírna, pro víly a rusalky, hned pevnou rusou hnědí svých polí obilných a hrudnou krabatinou svých lánů řepných jako tuhý mlat pod nohu a cep dělníků hospodářských. Útočné nezkrocené slunce rozsvěcovalo se a zhášelo se a znova se rozsvěcovalo tisíci plamínků a desetitisíci jisker všude, kam sáhal zrak, a hrálo si se vším, se stvoly travnými jako s oblaky, ukrývajíc se do nich na vteřinu, aby druhou vysmálo se prvé. Rozkvetlá řepková pole vrhala jim přes cestu své zlato jako svobodný halasný výsměch do ropotné roboty kol rychlíkových; průseky lesní mámily svými prospekty a lákaly svými vlhkými stíny; a dlouhé stáčející se aleje topolové podél silnic cinkaly stříbřitými šupinkami svého listí, větrem na rub přemítaného.

Obě paní seděly ve vagoně mlčky skoro, jak byly zapředeny do svých dum; tyto obrazy vnějškové jen chvílemi přistupovaly k nitru jejich, ovládanému hlavně fantomy vzpomínek a snů: uklidnělé a vykoupené nadnášely hudebním křídlem bytost jedné, žalobné, rvavé a mátožné tížily kalnou slání veslo druhé z nich.

Večer, po západu slunce, přijely do pohorského městečka o kopcovitém náměstí zalitém již tmou a vůněmi z polí a lesů zcela blízkých, a ráno nesl je povoz volným klusem k hřbitovu bezdružickému krajinou, nalitou v širé ledvinovité kopce a vroubenou na obzoru bouřlivou horskou klikatinou krkonošskou, krajinou prostříknutou chochůlky bílé vonné pěny, zachycené na vrcholcích starých kvetoucích stromů, a smoutěnou ob čas přeletem lehkých oblačných stínů v jakousi závažnou dumu.

Vůz stanul před úzkými pootevřenými vrátky o dřevěném brslení černě natřeném.

Spanilá lahoda pokoje vyváženého již v ryzí čistý mír dechla oběma ženám ve tvář a vnikala hlouběji přímo v nitro jejich, uvolňujíc je z předrážděného napětí záměrů, myšlenek, úmyslů, strázně, bázně i naděje, které je jinak neustále skličovaly. Půda zvlněná nevysokými pahorečky hrobnými, buď propadlými časem a sblíženými s ostatní plochou rovinnou nebo zjihlými nyní na svých hranách v mlhu travnou, byla laskavě měkká, jako bývá země jen ve snech svým prochazečům.

Snadno nalezly obě poutnice hrob rodu lamberkovského, prostou širokou žulovou desku o kříži a několika jménech i datech v ni vtesaných, pod dvojitou vysokou rozsochatou jedlí, píšící hrdě svou bleskovou klikatinu obrysovou na pozadí dálného prospektu krajinného a jeho hlubokého modrého obzoru nebeského.

Paní Evženie Hostašová přikročila mocně vzrušena k desce náhrobní a poklekla na pískovou pěšinku obtáčející ji; slzy vylily se jí z očí, vzlyk zachvěl hrudí, ale brzy rozplynul se v jakýsi blaživý šepot.

Daleko v minulost nesla se mysl její, noříc se do jejích vrstev, dnes zprůsvitnělých a zidealisovaných odtokem času, stejně lehce a vítězně jako šíp světelný do proudu étherného; bouře, které ji kdysi lámaly, dozněly a ozonová vůně po nich pozůstalá koupala nyní vrchol nezlomeného jimi stromu, vršícího zase k nebesům svou útočnou korunu; odlesk jejích dohaslých blesků řeřavěl nyní jen v líbezném ohíni červánkovém, jenž dnes západem, bude zítra novým jitrem.

Vědomí, že byla milována silnou láskou opravdu tvůrčí, obzíravou a za hrob sáhající, přes čas a jeho ústrky se přenášející, zhrdající smrtí i jejími klamy, láskou prozřetelnostnou, která připravila pro ni život věčný v duchu a v pravdě, a že dovedla lásku tuto pochopiti a odpověděti na její výzvy stejnou tvorbou v duchu a pravdě, zalévala ji blaženstvím, pro něž nebylo slova a jež mohlo uvolniti se jen tichým ševelem zvlněného nitra, vzdychajícího ze sna zkonejšení po parném bouřkovém dni zápasném.

„Díky za všecko, ó Pane,“ šeptala občas v tiché ekstasi, „bylo to chvílemi tak veliké a děsivé, že překonávalo to mé síly poznávací; má slabá duše nemohla pochopiti ihned krásy a lásky toho; teprve dnes svítí mně a hřejí mne jako nesmírné neproměnné slunce nebeské, když pohasly již ostatním jejich krátkodeché čadivé kahánky olejné.“

Šimonka usedla na vedlejší hrob a hlavu vnořivši do rukou o kolena opřených, zatékala v tu chvíli do své pusté vnitřní noci šíleným úsilím za něčím, nač mohla by spolehnouti, oč mohla by se opříti, aby nepropadla se v úplnou sebevražednou nicotu právě v tuto hodinu, kdy, cítila to, bytost družky její vylehčuje se a tříbí se v poslední nejvyšší klad svůj cele již světelný.

‚Dej nalézti mně nyní, ó Bože,‘ modlila se bezeslovnou modlitbou, ‚jiskru světla, síly, víry, abych mohla povstati s tohoto neznámého rovu a žíti plně a čestně jako tvé dítě, hrdá a nebojácná jako dcera drahá srdci tvému; nebo zab mne co nejdříve a co nejrychleji!‘

A jako odpověď vynořila se jí v tu chvíli závažnou přísežnou slavnostností vzpomínka na její tajemnou úmluvu s osudem, uzavřenou o posledním šťastném dostaveníčku s Frankem Lamberkem loni v onen kouzelný podletní den na pokraji listnatého lesa větrem pleněného, nedaleko trnitého keře, jehož větvovím prostřelovala přičinlivá sýkorka.

‚Musíš nalézti v sobě sílu a zmizeti a ztratiti se tomu, koho miluješ nejvíce a po kom toužíš nejvíce; jen tak budeš nalezena jím, a tentokráte již k neztrátě.‘

Vzpomínka tato prochvěla ji nyní, jakoby byla horká přítomnost něčeho zcela nového a ne odlesk minulosti; jako nejvnitrnější její prožitek a majetek nezcizitelný, skutečnost nad všecky skutečnosti jevové.

A radostný žár rozproudil se mladé ženě žilami a křepce povstala a hrdě a pevně pohlédla ve tvář nebi, zemi i své přítelkyni, když probravši se za chvíli ze svého slastného vytržení, přistoupila Evženie ke své družce a pravila jí:

„Pojďte; dosti jsme prodlely; pocelujme nyní zrakem, vykoupaným a zbystřeným v kráse vidin nesmrtelných, rodný jeho kraj, který stře se před námi a jejž miloval tak neskonale.“

Obě ženy vyšly ze hřbitova a odeslavše před sebou povoz, kráčely zvolna úzkou cestou horskou, vroubenou jestřábníky, zahleděné do dalekých jásavých vyhlídek, které jakoby úmyslně pro ně od mlh očistil a z par vymetl dnešní jarý vítr, pijíce rozšířenou hrudí všecku plachou jindy krásu tohoto kraje, soustřeďujíce všecek svůj život v nenasytnou lačnost zornic.

Došly tak, aniž se nadály, do rozházené vesnice pohorské, jejíž bílé domky bodaly zrak v bleskném světle slunečném, právě když křiklavý zvonek, v horlivosti až se zajíkající, útokem podobně prudkým mučil sluch, vyzváněje polední pozdravení andělské.

Byly asi ve středu dědiny, když náhle spatřily přicházeti proti sobě vysokého kostnatého starce, na němž plápolal šedý letní oblek větrem vzdouvaný, vedoucího za ruku slabého drobného hošíka, zřejmě jiného rázu i držení těla a tempa pohybového než byly běžné u dětí zdejšího kraje, jak zahlédly z nich celé hloučky včera i dnes; za nimi několik kroků kráčel plavnou lehkou chůzí štíhlý muž o medově rusém plnovouse, o oku kouzelně rozhořelém, ožehlé pleti, roztržitého zadumaného úsměvu, v hospodářských šatech – bylo zřejmo, že přichází rovnou z práce polní a že jest slastně rozjařen posud jejím jiskrným rytmem.

V mžiknutí oka, dříve než uvědomily si jasně tuto skupinu, vydělil se z ní drobný hošík a hnal se úprkem k Šimonce, uleknuvší se dříve ještě než pochopila, že jest to Kamil Pěchotka, radostně rozjásaný, že první spatřil a poznal svou vídeňskou dobroditelku; a, zároveň zrychlil krok Jan Bezzemek, a přišed k oběma paním, poklonil se hluboce a blekotal v rozrušení cosi o nevýslovné cti, které dostává se tím jemu i jeho pánovi, že mohou uvítati v jejich kraji obě vzácné dámy, jimž jsou Bezzemek i vnuk jeho tolik zavázáni.

Frank Lamberk, udivený a užaslý až do úděsu, zvolna jen překonával rozpaky, aby poslední přistoupil k oběma ženám o tváři zrudlé a napiaté posud a nadzdvihl chvějící se rukou klobouk dešti ošlehaný a sluncem vyrudlý; představil se s jakousi ztrnulou obřadností a zajíkaje se, blahopřál také sobě a své dědině k této nečekané nevšední návštěvě.

První vzpamatovala se a ovládla celou společnost paní Evženie Hostašová, která vyvrátila blud obou mužů, jakoby šlo o návštěvu obou paní v dědině a statku pana Franka Lamberka; nikoliv: nepřišly sem návštěvou, nýbrž zbožnou poutí za hrobem zvěčnělého plukovníka, Kašpara Lamberka, a chtěly stejně nepovšimnuty a nezpozorovány odjeti, jako přijely; netušily, že jejich inkognito jest nějak ohroženo. Ona, paní Evženie, poprosila svou mladou přítelkyni, aby ji doprovodila na této cestě, jež byla jí vnitřní nutností; a paní Šimonka Malovcová prokázala jí tu úsluhu jen proto, že, domnívala se, jest úplně vyloučena možnost, setkati se zde s někým… známým dodala paní Hostašová po maličké přestávce, takže tím poslednímu slovu dostalo se vyhrocení.

Mladý muž, který zvolna dobíral se klidu a tím sebevlády, litoval, že radost jeho z nenadálé setkané projevila se tak neobratně, až vyzněla v jakousi opovážlivou domněnku, k níž opravdu nemá práva ani nejmenšího; ale neměl ani stínu takového záměru; chtěl jen uctivě pozdraviti obě vzácné poutnice ve svém rodném kraji a prosí v tomto smyslu obě dámy za prominutí; smí-li býti neskromný, připojuje k této prosbě druhou, smělejší; aby paní neminuly jeho chudého prahu a posvětily jeho dům a všecko podnikání v jeho hospodářství svou přítomností, byť sebe kratší.

Všecko to bylo proneseno s pokorou tak rytířskou a úctou tak plachou, že zajaly zvláštním kouzlem posluchače, uvědomujícího si názorně svými smysly celou mužnou křepkost a pružnou, útočnou ztepilost tohoto bohatýrského zjevu, zoceleného pracemi ve volné přírodě a zápasem s jejími nespoutanými živly.

Paní Evženie Hostašová byla odzbrojena a více: okouzlena bezmála.

„Pozvání tak dvornému,“ pronesla se po chvíli, „věru těžko jest odolati; budiž tedy; na čtvrt hodinky můžeme vždycky odpočinouti si u vás a pookřáti pohledem na statek účelně a krásně spravovaný. Vidíte tam ten kočár?“ dodala, obracejíc se k mladému muži a ukazujíc na povoz asi dvě stě kroků před nimi zvolna se pohybující: „jest třeba zavolati jej a vyzvati jej, aby přijel před váš statek a vyčkával nás tam.“

Frank Lamberk vrhl se klusem za vozem.

Paní Evženie přivinula se zatím k trpící Šimonce, potrhující bolestným chvěním zbledlými rty, a stisknuvši jí pevně ruku, dodala:

„Buďte statečná, drahé dítě; jste pod mou ochranou a jistě vám neublíží. Ostatně jest pokorný jako páže a plachý jako dívka. Zdá se mně, že nepadlo daleko jablko od stromu a že v něm ožívá něco z noblesy zvěčnělého Kašpara Lamberka.“

Frank vrátil se záhy se zprávou, že jest všecko zařízeno.

Rozdělili se nyní ve dvě skupiny: v první kráčel Frank s paní Evženií, v druhé Bezzemek a jeho vnuk s Šimonkou. Dítě, jemuž zřejmě prospíval pobyt na venkově, o tvářích s prvním nádechem ruměncovým, uvolnivší se již trochu ze své trpnosti, o víře v život poněkud již zakořeněné a sesílené, ukazovalo svými naivními posuňky i slovy tolik upřímné lásky a oddanosti ke své někdejší ošetřovatelce, že mladá žena byla chvílemi dojímána až k radostným slzám. Její bolestné napětí bezděky povolovalo; jihla ledová hrůza, která ji sklíčila ve chvíli setkané s Frankem; pokojně a důvěřivě počínalo jí býti s tímto hošíčkem, který jakoby nyní splácel jí symbolicky službu prokázanou mu ve Vídni, přeměniv se z chráněnce v ochránce.

Šli takto asi čtvrt hodiny po okresní silnici, když odbočili posléze na postranní cestu vroubenou záhy ploty srstkovými, za nimiž střely se zahrady ovocné pečlivě pěstěné, posečené nedávno poprvé z trávy.

Bezzemek upozornil paní Hostašovou, že vešli již v oblast působení zvěčnělého pana plukovníka; byli v okrsku čestínském a všude, na pravo i na levo bujelo, kvetlo a zrálo dílo jeho rukou nebo jeho rady a pomoci. Všude vřelo cosi, kypělo a hnalo se k slunci: zde slezy v selské zahrádce, tam rozkošatělé vlaské ořechy, onde na stráni kytky jasanů a klenů, jež on zbavil nemoci podrývající je a v nichž on dovedl probuditi tuto touhu útočného vzletu, připínající k sobě z daleka již s rozkošnou naléhavostí oko poutníkovo.

Záhy vyplula nad tyto zkadeřené brázdy stromové i rostlinné nevysoká důvěrně rudá střecha zámečku čestínského, věkem místy sesedlá, o dvou obdélníkových vížkách rohových, směsných skoro, kdyby nebyly dojemné ve své architektonické bezpomoci.

Frank vešel první před celou společností, ukazuje hostem cestu do prvního piatra, v jehož jednom křídle bydlil nyní v několika pokojích, vyjklizených pro něho již nájemcem.

Uvedl je do pracovny, širého ale nevysokého pokoje, do jehož oken draly se letorosty broskvové, vedené na zdi po dřevěné kostře; stěny pokryty byly policemi, vyplněnými knihami; veliký černý klavír, obtížený spoustou rukopisných not, vybíhal hluboko do půdorysu, vrhaje pitvorný stín na bílou čistě vydrhnutou podlahu posypanou drobounkým pískem; u jedné stěny stál široký stůl, překypující plány, kresbami, mapami; v koutě chránilo se úzké železné lože, spartánsky drsné, o dvou polštářích přehozených prostou pokrývkou.

Všecko bylo zde klášternicky klidné i mnišsky přísné; v tichu, které vřelo včelím bzukotem a ptačími popěvky z venčí sem zanášenými, byla sladkost myšlenek dlouho zrajících ve svou nejvyšší zákonnou krásu.

Zatím co Frank odešel opatřiti svým hostem ovocného občerstvení, Jan Bezzemek vykládal jim způsob života a činnost svého pána. Časně prý vstává s dělníky hospodářskými a záhy chodí spat; čas jeho rozdělen jest přesně a určitě mezi pole, sad, klavír a stůl – starý sluha ukázal posuňkem hlavy na desku u zdi – na němž vypracovává právě nyní odvodňovací plány pro celý veliký soubor luk lesních; zábavou jeho čísti v neděli nebo ve svátek čeledi a sousedům hodinu nebo dvě z knih nebo zahráti jim a zazpívati píseň.

Tiše seděla Šimonka blouznivým zrakem opřená o otevřené okno světlem zalité, vinouc k sobě rukou Kamila Pěchotku, a naslouchala výkladu starého sluhy; jakýsi hluboký smír přecházel na ni i z řečí starcových i z výdechu celého zdejšího pokojného ovzduší dělné lásky a čestné opravdové tvorby.

Frank vešel, přinášeje na míse ovoce čerstvě sčesané, a přerušil tím výklady sluhovy; odeslal pak Bezzemka pro ostatní součásti přesnídávky.

Hovoru ujala se nyní a směr dala mu paní Evženie Hostašová, která, jak byla cele prostouplá představami a vzpomínkami na zvěčnělého plukovníka, vyptávala se jeho synovce obšírně na všecko, co neslo zde posud stopy, byť sebe slabší a mlhavější, jeho požehnané činnosti; a posléze přála si viděti pokojíky, jež obýval a v nichž přemítal, snil, psal její zvěčnělý přítel.

Frank nabídl se ihned, že ukáže svým hostem bytík svého zvěčnělého strýce, který zvolil si jej úmyslně tak nepatrný a skrovný, poněvadž bral do opravdy své mnišské ideály.

Paní Evženie povstala, aby vyšla s Frankem do levého rohu budovy a tam aby vystoupila po úzkých točitých schůdkách dřevěných do obdélníkové věže; Šimonka poprosila však, aby ji zanechali zde na chvíli o samotě, tak cítila se vyčerpanou a umdlelou přemírou dojmů a citů, které se na ni dnes navalily a ji rozechvěly; zdálo se jí, že deset minut zde v naprosté samotě promlčených zotaví ji alespoň potud, aby mohla pokračovati v návratné cestě do Vídně.

Frank zavolal k sobě malého Kamila a odvedl i jej šetrně z pokoje.

Sotva vyšli, vylilo se několik drobných slz zpod očních víček mladé ženy: daň ztrýzněných nervů temným dusným chvílím minulosti, nyní, cítila to, odplaveným jimi navždy do nenavrátima.

Mdlá jako po nemoci seděla tiše v křesle mladá žena, nepohybujíc ani hlavou, hledíc zadumána více v sebe než před sebe; ale slaboučký, sotva postřehnutelný úsměv sechvěl se sám sebou po chvíli na její zmučené rty, bezděčný dík lepším světlejším hodinám příštím, jichž příchod tušilo již srdce, ačkoliv nedovedl ho posud chápati nebo představiti si rozum.

Jak dlouho seděla takto bez hnutí, jihnouc vniterně a počínajíc uzdravovati se prvním slabounkým úsvitem víry a síly, tuchou duchového jara, před nímž leželo ještě tolik, tolik zimy, sněhu, ledu?

Nevěděla toho; až náhle povstala, pozdvižena byvši jakýmsi vnitřním gestem, v něž slilo se a jímž vybilo se její první nové plaché přitakání životu.

Puzena jakýmsi temným vnuknutím, s tímto vnitřním gestem a jeho teskným kvasem v sobě, přistoupila k rozevřenému klavíru, na jehož notovém podstavečku ležel list, popsaný rukou Frankovou, nápěv i slova.

Měl nadpis: Mé Šimonce: VII

Mladá žena povznesla k očím papír, který hrozil vyklouznouti jí z rukou, rozechvěním se třesoucích, a četla tuto píseň:

Jsi ve dne vzdálena, leč slunce zajde-li
a červeň jeho vpije hřeben pohoří,
tvůj světlý zrak se nad mnou rozžehne
a teskně ke mně přes dálavy hvězdou hovoří.

S života někdejší teď spadly ledy, trud a tíž,
mé viny odstoupil ode mne hnět,
jest lehko mi, však také ty jsi blažena,
a z ran ni mých ni tvých teď krve nevidět.

Je hodina, kdy elysejských stínů družina
jde kolem mne a zrak jich na mně umírá:
teď ruce rozpínám a toužím, volám, zaklínám
svou světici i svého upíra.

Teď v náručí tě jímám a ty mne:
tak hřbitov jímá hrob, hrob mrtvolu;
teď půlnoc se zorou, kat s světicí, vrah s obětí
v propastné ticho kácejí se pospolu.

Jedva dočetla Šimonka posledního řádku, rozlétly se dvéře a jimi vběhl do pokoje Frank Lamberk, bledý, ale i rozjásaný vnitřním žárem odvahy, na život a na smrt; mžikem přiskočil k mladé ženě, dříve než uspěla odložiti list notový, který se jí vysmekl a padl na zem.

„Urval jsem pro sebe i tebe asi deset vteřin,“ vzkřikl vášnivým vzryvem své hrudi; „v ně musím vtěsnat své peklo nebo své nebe. Ale nač mluvit? Ty víš, musíš vědět všecko.“

A rozepial náruč po ní.

Klesla mu na hruď se zoufalou bezmocí, těžce jako padá střelený pták na zem. A šílená závrať štěstí přistoupila na vteřinu k jeho srdci jako ona, kdy poprvé objal ji náhlým tvrdým posuňkem v pase a strhl ji k sobě v horké loňské odpoledne letní na pěšinné stezce v parku křižnickém; jakoby zakolísalo se na vteřinu vysoké nebe, snížilo se k zemi a prochvělo jej na mžik svým vysokým plamenným zajásáním.

Avšak ne stud z klamu a lsti jako tehdy sáhl po něm ihned po té mrazivými smrtným dotykem; nýbrž cit zcela nový, nepoznaný posud, mučivý i blaživý zároveň: lítost s ní, stesk z jejího temného těžkého poklesu na jeho hruď, hoře ze zoufalé bezpomoci, s jakou padá střelený pták na zem.

Tato přemocná a přesilná vlna lítostná rozlila se tu vteřinu poprvé nitrem jeho a zakvílela tesklivě poprvé o břeh jeho hrudi: žalobný sirý tón, jehož nezapomněl již do smrti; a pod ním zachvěl se a pod ním na vteřinu zakolísal

‚Padla mně na hruď jako mrtvý střelený pták,‘ prostoupilo mu srdce a krušilo je v ston, jehož nepřezněl na dlouho jeho jásot ani dnes, ani zítra.

Ale dříve než mohl vyzníti tento záchvěv citový, vzepiala se mladá žena a vyrvavši se jeho objetí, prchala ke dveřím a z nich po schodech na zahradu, kde klesla na první lavičku, nedaleko dveří; za minutu nalezla ji tam rvanou trýznivým, plenivým pláčem paní Evženie, vstoupivší za nepatrnou chvilku po Lamberkovi do pokoje.

„Domů, prosím vás, milostivá paní, domů,“ sténala Šimonka, zmítajíc sebou pod jejími dobrodějnými tišivými dlaněmi; „jsem velmi těžce nemocna, více než jsem hádala a věděla posud.“

Nezbylo než vyhověti jí.

Dámy vsedly do kočáru, kočí práskl bičem, koně zabrali.

Tu chvilku oderval od země Frank Lamberk zoufalý tupý pohled, jímž zaryl se před sebe, aby vrhl se rukama mezi loukotě kol již již rozjíždějících se.

Poslední vteřinu, kdy byly by již rozdrceny, strhl je Filip Kotyšan, který náhodou míjel tento děj; ale uskočil pak ihned i tento silák před bleskem zaryté zloby a nenávisti, jímž vrhl po něm mladý muž, a spasil se útěkem.

Doma upadla Šimonka Malovcová v nervovou horečku a prostonala polovinu léta; když se byla poněkud zotavila, odvezl ji manžel na Semmering do sanatoria. Vrátila se na podzim do Vídně zdánlivě zdravější, v sebe uzavřená, plachá, zpokornělá před chotěm, tajivá před paní Evženií. Její vteřinová zpronevěra na manželi podryla úplně pevný postoj, který zaujímala k němu druhdy; jak byla neschopna každé přetvářky, od základu upřímná a bezelstná, jak nitro její obráželo se vždycky cele v jejím držení vnějškovém, nedovedla nyní projevovati nic než bolestnou rozkolísanost, mučivý svár, churavé rozpoltění.

A muž její, jakoby znal skutečnost nebo dohadoval se jí, zastavoval nyní často na ní své ledově zkoumavé zocelené oči, v nichž zažehovala se chvílemi chladně mstná, mlčelivá ironie, a snímal je s ní teprve tehdy, když byla nucena, sklopit před ním zraky své.

Mukou bývala jí nyní i přítomnost paní Evženie, která, zdálo se jí, mlčky vyčítala jí její nesdílnost a dožadovala se důvěrností, jež byly jí nemyslitelné, nepředstavitelné: Šimonka byla z těch bytostí mravně dobře urostlých a jadrných, které mohly hovořiti s kýmkoli druhým jen z celosti a rozhodnosti svého nitra, jako jen z něho mohly jednati. A jakákoli, sebe vzdálenější narážka její přítelkyně na pouť bezdružickou vháněla jí nejen ve tvář nach, ale svírala jí srdce železnou obručí, zpod níž nebylo možno ani vydechnouti, neřku-li promluviti. Věděla, že musí dobojovati si svůj vnitřní boj sama, samojediná bez číkoli pomoci – ani anděl, s nebe kdyby sestoupil, nemohl jí v něm přispěti. A paní Evženie, jakoby tušila bolestné děje v nitru své mladé družky, nedotýkala se nikdy příběhů z červnové cesty podkrkonošské; právě jako zamlčela jí naléhavé a časté dotazy Frankovy, jimiž domáhal se od ní zpráv o zdraví a životě své milenky.

V polovici září oznámil ředitel Malovec stručně své ženě, že přestěhují se do Jesenice, vesnice v rovině polabské, kde podařilo se mu prý, státi se zatím zástupcem kollegy těžce onemocnělého.

Tiše, beze slova přijala Šimonka svůj ortel.

Loučíc se s paní Evženií, klesla jí na hruď a rozvzlykala se bezúlevným mučivým pláčem. Zdvojené utrpení její bylo v tom, že nemohla sděliti se s ní ani v tuto chvíli o nic slovem, že všecko, co mohla dáti jí v tuto hodinu dvanáctou, kdy vršil se jejich společný den, bylo jen mlčení a slzy, stín a popel jejího zoufalého neplodného nitra.

Život ji volal, ano, volal ústy Frankovými; neboť on byl život a život byla láska a její věčnost. Ale směla slyšeti jej ona a následovati výzvy jeho ona, nemocná, cítila to, zasažená ve svých kořenech, podrytého zdraví, zničených nervů? Chce býti závažím křídel jeho, trudem a rmutem v jeho radost životní, překážkou a snad i zmarem jeho tvůrčích výbojů, ledovým dechem zmrazujícím jeho rozkvetlý máj?

A směla by slyšeti jej a jíti za hlasem jeho, kdyby byla i zcela zdravá, sebe mocná a sebou jistá? Ona, která slíbila jako volný zralý člověk svéprávný cosi jinému člověku, byť vášní zmítanému a zaslepenému, mužně a nezáludně jako přítel příteli?

Těšila se na přesídlení, na svůj příští pobyt na venkově, na samotu, na ticho dlouhých širých rovin a plání; doufala od nich mnoho pro ozdravení a sjednocení svého nitra. Tam ztratíš se svému hoři, trudu a nepokoji a jejich marnému mučivému ruchu nejsnáze tím, že dáš obejmouti se a prostoupiti se jejich velikým mlčením a utoneš v něm jako zrnko písečné v poušti. A radovala se i z širokoplecí řeky, která prostupovala kraj jejího příštího domova, i z jejího mocného pokojného dechu; ležíc bez hnutí v loďce, unášené jejím tokem, s očima vnořenýma v bezezvuké bezbarvé nebe, vplyne snadno i duší v její proud a směr a její prosté hluboké bytí živelné Ano,. nalezne se tam: vždycky posud nalezla se v samotě. Až zmlknou tam všecky hlasy, které naléhají zde na ni a přeznívají její vniternou melodii, odkryje své nejvnitřnější já a jeho poslední nutnost tak prostě, jako oráč odkrývá radlicí zemi, klenebný základ všeho; a za ní, jen za ní půjde…

Ale nepobyla na venkově ani čtrnácte dní a nevybavila se posud z únavy a jiných následků, jež přináší prostá hmotná skutečnost přesídlení, když rozstonal se ředitel Malovec; s počátku nezdála se nemoc vážná, ale za nedlouho vykuklila se z ní těžká choroba nervově míšní.

Nyní nebylo Šimonce jiné starosti než býti pomocí a úlevou nemocnému. Přišla chvíle, kdy možno splatiti dluh příteli a druhovi, pravila si a napsala i do Vídně paní Evženii; jak bylo by možno, mysliti nyní tváří v tvář zmaru na něco jiného než na bytost ohroženou jím?

A do úmoru, do úpadu konala mladá žena všecky povinnosti ošetřovatelské nemocnému, který nebyl vlídný ani laskavý, jejž nemoc činila často vrtošivým, rozmrzelým a dráždivým a později i tyranským a zlým; neboť jak pokračovala, odkrývala i ona poslední základní vrstvy jeho bytosti: výbojnost, pánovitost, urputnost, tvrdou neústupnost.

Dožadoval se jejích služeb a obětí jako něčeho, čím jest mu povinna a co přijímati i vymáhati jest jeho právem.

Paní Evženie, která doslechla se o sebevražedné horlivosti Šimončině, navštívila ji, aby ji odvrátila od samaritánství, takto pojímaného a prováděného; ale nedosáhla svého cíle.

„Slyším nyní tento hlas jako nejmocnější, o veliké rozhodné příkaznosti,“ odpověděla jí s plachým úsměvem, jenž snesl se jí bezděky na prohublou pobledlou tvář, jakoby chtěl zmírniti odmítnutí pronášené rty; „a půjdu tedy za ním; nebraňte mně již, prosím. Každý silný a určitý hlas jest dobrý; hovoří z něho vždycky některý bůh, jenž touží vyžíti se v člověku; zlé jsou jen hlasy zmatené a zamžené.“

A zůstala již nepřístupna všem výstrahám, neoblomena všemi výklady a námitkami.

Tak uplynula zima a jaro a plynulo léto příštího roku; v červenci odejela s churavcem, jehož stav horšil se valem, do německých lázní krkonošských, rozstříknutých ve vysokém úzkém údolí mezi chladnými jehličnatými lesy podél serpentin silničných.

Odtamtud obdržel Frank Lamberk kteréhosi srpnového dne tento dopis, psaný zřejmě na loži písmem splývavým a špatně čitelným, příznačným těžkým chorobám nervovým.

Stálo v něm:

„Tento list píši Vám já, ředitel Karel Malovec, abych jím pověděl, že podezřívám Vás i ženu svou z nového sblížení a že předvídám, jak snadno naleznete se po mé smrti; neboť ona není vzdálena, nastane do několika neděl. Já, který miloval jsem v životě vždycky co nejvíce jasna a viděl rád všecko v přísném střízlivém osvětlení denním, který vážil jsem si vědy pro její schopnost předvídati a předpovídati budoucnost, jsem rád i tomuto poznání, raději alespoň než byl bych klamivé naději nevědomosti.

Píši-li Vám o Vašem vztahu k mé ženě a jejím k Vám, nepíši toho proto, abych Vám žehnal, nýbrž abych Vám klnul a zlořečil.

Nejásejte předčasně nad svým vítězstvím; postaral jsem se se svědomitostí a důkladností, která vyznačovala všecky podniky naše, mé i mužů mé generace, aby vám bylo otráveno.

Vězte tedy, že dostáváte ji z mých rukou, po mně a jako trosku, zpustošeného zdraví a podrytého života; bude obtíží sobě i vám a mou památku budete oživovati způsobem, který mně bude dostiučiněním a poctou: kletbami.

Splnil jsem tak slib, který slíbil jsem slavně sám sobě i nepřítomnému zahnanému otci vašemu, když jsem poprvé spatřil kteréhosi letního jitra Šimonku na zamžených lukách mezi Křižníky a Dobšínem, vracející se patrně od dostaveníčka s Vámi, opilou vašimi polibky a náměsičnou svou vášní; tehdy přísahal jsem si, že zničím Vás i ji, nebude-li mne milovati, a že pomstím na vás obou i sebe i vašeho poplvaného otce i celou naši velikou slavnou generaci, jíž jste Vy a Vám podobní nedocenili a kterou jste frivolně pohrdli.“

Mladému muži zatmělo se před zrakem, jak dočítal tento dopis.

Venku běsnilo letní slunce, unášejíc všecko na svých nesmírných peřejích světlem zpěněných; celý kraj, všecko, co mohl obezříti, potácelo se na něm tanečně jako ohlodaná žlutá kra ledová na divoké jarní povodni říční. Jen v nitro jeho vbodl se černou špičatou tlamou žal – lítost z utrpení milenčina – a jak hlodal na něm, černalo od něho všecko jako od morové rány: trávy, stromy, pole, stráně, obloha, hvězdy.

Ale náhle z jiného jakéhosi slunce, mocnějšího i vyššího než jest toto slunce pozemské, jehož ono jest jen matným odrazem a podobenstvím, spadl mu v sám střed bytosti jeho zpěvný proud ohně, aby prochvěl ji celou jedinou jásotnou vibrací světelnou.

Jako bujný nezadržitelný kvas prostoupla jeho srdce a rozstupovala se mu žilami naděje, jíž nebylo ni hranic ni jména.

‚Chybně jsi mířil,‘ smálo se v něm toto nové světlo, ‚chybně jsi mířil, lučištníku tmy a zloby, Karle Malovče! Kdo řekl ti, že toužím po zdravé ženě? Miliony jsou zdravých žen a není mně nic po nich jako jim ne po mně. Ale jediná jest Šimonka, a tu miluji, jaká jest a budiž jakákoli. A té nevyrve mně nikdo; ani smrt ne; i s ní budu bojovati o ni jako bojoval jsem s tebou. Ani ona nezdolá mne, jako jsi mne nezdolal ty.‘

A bouřlivá útočná melodie radostná, allegro všemu na vzdory a přece zdvihlo se v nitru jeho a kypělo, stoupalo, vřelo, trhalo všecky břehy i meze; vylévalo se po všem vnějším světě, po celé přírodě, a rvalo všecko ve svůj rozezvučený rozjásaný vír; jeho nápěv podávaly stvoly travné větvím stromovým, koruny stromové oblakům, oblaka slunci; popínalo celý vesmír svou zvučící sítí, lákajíc odevšad odpověď, podporu, posilu, ozvěnu; a sama dráha mléčná ústila v ně jako pramen potočný v jarní překypělou řeku.

Kdo nebásní hudbou, může slovy jen ztěžka a nedokonale vystihnouti tento radostný hymnus vítězný.

Hle, takto asi zpívalo v bouřlivých zvlněných rytmech pohnuté nitro Frankovo svou píseň vítěznou, osvobodivou sobě i jiným:

Hlouběj’ i výše bytuje silné mé srdce:
z větší hlubiny, z větších též výší
vrou jeho plameny,
tryská i záře i jas:
za tepnou etheru, za světla říší;
jinde, výše než věřili

a než kam měřili

a než kam vetkli šíp kalený
zloba a záští, vražední běsi, podlosti ďas.

Výš, nežli slunce kde hoří,
hloub než v nejhlubším moři,
dál nežli kde vesmíru osa a střed,
bytí i nebytí na pomoří,
nežli kam dostihnout může myšlenky let;
s veřejí spíše vyvrátit dovedeš svět,
spíš světlu ulomit křídla,
spíš potoků a řek tok obrátit zpět,
než jeho dostihnout bydla.

Všecko snové jsou, pohádka, klam;
všecko příměry, zrcadla, obrazy, masky:
tajemství skutečna,
stan Boha sám
v srdci je lásky.

A tato radostná, melodie neopustila již Franka po celý život; ona provázela jej zejména, když za tři týdny po té, zvěděv o smrti Malovcově, jel do lázní krkonošských nabídnout Šimonce služeb své osoby.

Nalezl ji ovšem na smrt vyčerpanou a podrytou, lidskou troskou, jak byl napsal v listě urputný mstitel, nyní mrtvý.

Stonala dlouho.

Snad měsíce, snad léta; nevím.

Tolik však vím, že nebylo jiné radosti Frankovi, než sloužiti jí, jako Šimonce, sloužiti jemu.

A tak andělé přisluhovali zase neustále jim a každá hodina života jejich byla svatá a nevyzpytná svou krásou a silou milostnou.

CHYBA TISKOVÁ: V díle I. na stránce 70, II. řádek s dola čti: teče v E dur.

NĚKOLIK POZNÁMEK AUTOROVÝCH.

Kdyby nevycházela tato románová báseň náhodou v Čechách a právě nyní, nebylo by třeba k ní nijakého teoretického epilogu.

Jest bezesporně pravda, jíž nikdo necítil a nehájil vroucněji než já, že umělecké dílo jest uměleckým dílem jen proto, že mluví přímo ze sebe a za sebe k čtenáři svou jedinečnou zvláštní řečí obrazivou, jíž nemůže nahraditi nijaký jazyk jiný, zejména ne odvozený jazyk logicistický a rozumový; a že úvody, glossy a doslovy autorovy nemohou změniti nebo zjinačiti nikterak a v ničem této řeči. Ale mým úkolem není zde vinterpretovati do knihy něco, co v ní není, nýbrž naopak: protestovati proti tomu, aby nebylo v ni vkládáno, čeho v ní není, zejména nesprávným a libovolným zevšeobecňováním; aby kritik nestavěl se jako hutné zkalené medium mezi básníka a čtenáře, neboť vím ze svých zkušeností autorských, že nepíše nejčastěji svých zážitků z četby, což jest jeho i právem i povinností, nýbrž co mu právě napadalo z pochytaných předsudků, zaujatostí a jiného apriorismu, když nedbale a povrchně přemetal dílo zrakem.

Odtud těchto několik zásadných poznámek, které chtějí jen zjednati mé básni, co náleží každému dílu uměleckému neporušitelným právem: aby mohla mluviti přímo ze sebe a za sebe svým jazykem básnickým a aby jí bylo takto nasloucháno.

I. Má románová báseň byla pojata a snad z třetiny napsána před nynější válkou; jest možno, ano pravděpodobné, že děje válečné stupňovaly někde naléhavost jejího výrazu, ale hlouběji nezasáhly v její organisaci: její poselství básnické bylo ustáleno v mé bytosti již před válkou a jest tuším tak závažné, že obstojí i po ní. Týká se toho, co činí život člověkův hodným, aby byl prožit: otázky po pravé tvorbě životné.

II. Má básnická skladba může se někomu zdáti ideovou – což bývá jedněm předností, jiným vadou – ale není jí více, než jest ideovým život. V životě opravdového celého člověka – a jen ty vztyčiti bylo mou ctižádostí – jest i myšlenka vášní, která žene krev v prudší oběh a barví nebo odbarvuje líce jako kterákoli vášeň jiná. Myšlenky, pokud jest jich v mém díle, žijí zde jako v životě, a proto není mně již třeba, dále jich ospravedlňovati; nejsou nalepeny z vnějška na mé postavy, nejsou dekorací mé básně, jsou kvasem mých figur, určují jejich jednání, vyřešují vedle jiných činitelů povahových jejich osud.

III. Protestuji zde výslovně proti tomu, aby na řeči, úvahy, soudy, reflexe mých postav románových bylo hleděno jako na mé řeči, mé názory, mé programy a na tyto figury jako na hlásné trouby mých ideí nebo přesvědčení. Nic nebylo by nesprávnějšího, nic pošetilejšího.

Kdyby chtěl básník něco hlásati nebo propagovati, psal by články a stati do novin nebo řečnil by na meetincích. Básník jest básníkem jen potud, pokud tvoří; a tvořiti chtěl a tvořil doufá i autor této skladby básnické. Jeho dílem nejsou jednotlivé řeči nebo úvahy některých osob, nýbrž nerozlučný, nedílný celek karakterů, dějů, osudů, celá básnicky životná tkáň, jak leží před čtenářem od prvního písmene do poslední tečky

Jeho cílem bylo stvořiti nový organism básnický k podobě organismu životného, jak jej sám prožil jako nesmírnou jednotnou událost vesmírnou, ne ovšem nápodobou nebo otiskem, nýbrž obdobou a symbolem; jeho cílem byla rovnomocnina životné bytostnosti, ne program společenský; vyšší a soustředěnější útvar životného dramatismu, ne bosý recept nebo holá invektiva.

Varuje proto výslovně před ukvapeným zevšeobecňováním jednotlivých složek a prvků tohoto díla; podnikne-li je přes to kritika, podniká je na svůj vrub a na svou zodpovědnost a per nefas.

IV. V příkladech a podrobnostech: autor nehlásá tedy škodlivosti nebo zavržitelnosti technického podnikání těžebného; ukazuje jen básnicky, jak v určitém jedinečném případě, v případě otce Lamberkova, rozpoutalo neblahé instinkty rodové, a v jiném jedinečném případě, v případě Lamberka syna, nemohlo postačiti jeho vloze tvůrčí. Že za jiných podmínek, v jiném položení a složení technické podnikání těžebné může býti s užitkem, může býti i dílem kulturním, a není-li posud, musí se jím státi, nenapadá ho popírati.

Autor nemluví ústy Ješutovými, odsuzuje-li historism nebo viní-li jej ze svých životných nezdarů; těmito řečmi, soudy, názory, pochybami, stesky, invektivami karakterisuje se jen sám Ješuta, kreslí jimi svůj neblahý karakter, rýsuje svou povahu a postavu. Jiný zdravější duch dopil by se snad síly z nápoje, z něhož slaboch dopíjí se mdloby a dřímoty! Pro něho, ale jediné pro něho jest historism nesnází, nebezpečím, ohrožením.

Tento protest zdůrazňuje zvláště básník: mezi moderními českými historiky jest tolik silných duchů kulturně tvůrčích, jimž dluhuje autor svou úctu, že má povinností, vyloučiti zde přímo zevšeobecňování i nejobezřetnější. Postavě Ješutově ovšem vyhnouti jsem se nemohl; i prostý čtenář vidí, že můj román jest historický; dějstvuje se před desíti roky, v době, do níž spadá vrchol mužného mládí nejlepších představitelů básníkovy generace, ne t. vz. literární generace z let devadesátých, nýbrž generace v nejširším kulturně lidském smyslu, k níž nenáleží mnohý literát z let devadesátých a náleží mnohý muž – nejeden dnes již mrtvý – který vnesl pathos a napětí tohoto útvaru v nejeden druh životní tvorby velmi vzdálený písemnictví. Pro tuto generaci poměr k historii, úskalí historismu, nesnáze tradice byly zvláště bolestné a závažné a musily dojíti proto v mé románové skladbě symbolicky básnického výrazu v postavě Ješutově a částečně i ve figuře Petra Bezzemka.

Nebo: nikdo nebuď tak naivní a nedomnívej se, že autor věří tomu, co vykládá Alexandr Pirkan v III. kapitole druhého dílu Kornelii o svém náhlém útěku z kanceláře; touto lží karakterisuje jen sám sebe jako poseura, který stylisuje se romaneskně před dívkou, aby na ni zapůsobil; lež ta jest karakteristická pro něho a proto umělecky oprávněná, ano nutná.

V. Slovem a jednou pro vždy: autor není v těch domnělých složkách a prvcích své básnické skladby, které si z ní odvodí logickým zpovšechněním analysující rozum, když ji byl umrtvil a umlčel dříve jako organism; jest v celku, v živém jeho dechu i duchu, jenž jest i více i něco podstatně jiného než součet částek a částic.

Já sám nejsem tedy ani pouze v „loutkách“, ani pouze v „dělnících“, nýbrž zároveň v obojích: v souhře obojích; nemoralisuji „loutek“, jako nedávám příkladem a vzorem „dělníků“; a umírají-li loutky snad předčasně, jest to patrně proto, že jest jím to radostí jako jiným žíti…

Tvůrčí úkol básnický jest zcela jasný a prostý: vyvolati ze tmy nebytí jedinečné bytosti lidské a vytvořiti jim jedinečný, symbolicky zákonný osud; dáti výraz a jazyk vyšším možnostem živototvorným; proměniti je ve skutečnost skutečnější než skutečnost těla a krve veliké většiny živočichů lidských, kteří zahynou zítra a vyjdou z tvé paměti bez návratu a beze sledu.

A úkolem kritiky není než vyšetřiti, pokud se to stalo; a dosti; co nad to jest, jest jen zakuklený klep nebo maskovaná pomluva oplzlého šaška a šprýmaře byť v boileauovské paruce, a já předem ji zde odmítám a varuji od ní čtenáře.

VI. Má skladba románová bude se snad zdáti ‚podivnou‘ nebo ‚přepiatou‘ nebo ‚verbalistní‘ či ‚estétskou‘ bodrým a rozšafným filištínům nejrůznější observance, od nichž černá se tato země: v pravdě jest jen nutný a zákonně přísný a čistý výraz významného a závažného děje tvůrčího, na němž visí přerod a znovuzrod moderního člověka.

Opakuji zde tedy, co řekl jsem již jinde: že tvořím životné hodnoty a klady z varu doby a její tísně, že jdu za životnou silou a nemám nic společného s estétstvím, které jest diletantism netvořivých, hra neschopných, pokoušení se slabochů, koketování s jepičí módou chvíle a náladou literární ulice, nešlechtěnost srdce a nedovzdělanost ducha.

Mně jest diletantem a estétem essayista, který rozčiluje se u kamen při ranní kávě žurnály a blouzní pak nezodpovědně a nezávazně o strašlivé podvratné kráse těchto dějů – jest příživník syrového kina světového, ne umělec-tvůrce.

Mně jest estétem a diletantem veršovec, který parafrasuje netvořivě své historicky anekdotové předlohy a domnívá se, že buduje tam, kde v pravdě jen reakcionářsky látá a příštipkaří jako kterýkoli jiný romantický epigon.

Mně jest estétem kritik, jenž mate si hrubost se silou, sprostotu s entusiasmem, jankovitost s karakterností a trainuje se s ochotnickým fanatismem v klassickém genru nadávkovém podle slavných vzorů Barbeye ďAurevilly nebo Leona Bloy, jež má rozevřeny neustále před sebou, sbíraje při tom v prázdných chvílích po milovnicku i jazykové zkameněliny a promrskávaje svých několik uštvaných mluvnických koníčků s nevystydlou vášní středoškolského češtináře na odpočinku, i zde jako všude jinde lově mřínky a propouštěje štiky a sumce.

VII. Můj styl jest tak málo verbalistní, jako jest verbalistní matematika nebo fysika: jest celý, nezmrzačený výraz mé vnitřní nutnosti; nic víc, nic míň; o slovo méně a nevyslovil by toho, co chtěl a měl; každé má svůj účel a plní svou funkci, která jest jasna vzdělanému čtenáři dobré vůle – čtenáři, který ví, že i román jest báseň jako všecka velká tvorba slovesná a že báseň musí dáti všemu jazyk, nadáti všecko melodií, proměniti v řeč a zpěv všecko, co vlní a zachvívá tvým nitrem a tísní je. Báseň nepíše se děravým hadrovitým jazykem, jakým zametá se po žurnálové podlaze prach a smetí všedního dne; a má-li má věta architektonický volumen a členitý sklad a někde i volní tvrdost a hranolovost, jest to proto, že chce budovati a buduje a tyčí stavby v duších lidských a nechce provozovati ani reportáže ani náladkaření.

Učil jsem se mu u dvou velikých duchů, jichž vděčně vzpomenouti zde jest mně drahou povinností: u Máchy a Palackého. Oba pokládám za největší umělce slovesné, které jsme posud měli; nejsou z jednoho rodu, ale přece jsou si v kořeni své tvorby mnohem bližší, než zdá se povrchnímu pohledu i soudu.

VIII. „Sázím v loterii, jejíž veliká výhra jest v tomto: býti čtenu r. 1935“, napsal Stendhal o své tvorbě básnické, týž Stendhal, jenž dokončiv „Kartouzu Parmskou“ vytiskl pod ni: To the happy few totiž: těm několika málo šťastným, kdož budou čísti tuto knihu. Jakkoli nepatrný, mám snad právo, dovolati se těchto slov, vyloučiv z nich dříve ovšem všecku melancholickou koketnost, v niž drapirovati se mají právo jen mrtví, nejméně padesát let setlelí, alespoň podle českého filisteria. Chci tedy říci jen se skromností, jež má vždy šlechtiti toho veřejného ‚prügelknabe‘, jímž jest v Čechách básník, že moji P. T. vrstevníci učinili všechno možné, abych nebyl čten nejen roku 1935, ale ani r. 1916; a pokud toho neučinili, zajisté dohoní nyní tu nepatrnou trochu, která posud zbývá.

Nebylo prostředku sebe kalnějšího, od soustavného umlčování mých knih – čtenář „Osvěty“ nebo „Lumíra“ na př. nedověděl se dosud ani z řádkové noticky, že vychází cosi jako mé Spisy – až do apašských fortelů Arnošta Procházky & Cie, jimiž byli by se nepokoušeli mí nepřátelé znemožniti přímého nepodjatého působení mého díla v čtenáře; a nebylo klacku, který nebyl by mně vržen pod nohy, aby mně přešla chuť, jíti za čímkoli, neřku-li za uměním.

Vím, že naleznou se superiorně ironičtí duchové kritičtí marky Anatol France (Made in Bohemia!), kteří vyhlásí to za sentimentalitu a bolestinství. Ale jsem kliden: promluví z nich jen jejich výtečně trávící svědomí, při němž nejen že pravice neví, co činí levice, ale pravice píšící referát neví ani, co napsala před čtrnácti dny, píšíc dopis. O jednom z nich dočítám se právě ne bez radosti, že osvobodil se z mého ach! tak nebezpečného vlivu, patrně jakmile vstoupil do ozdravujícího ovzduší „Lumírova“, k čemuž dostane se, doufám, gratulací nejen jemu, ale i mně.

Aby tedy klidni byli všichni dobrodinci: nenapsal jsem těchto řádek jako ničí obžaloby, nijaké rekriminace, nýbrž jako úvod k díkučinění: neboť dovedli-li mně nepřátelé otráviti a rozrušiti mnoho chvil mého života, nedovedli přece ochromiti mé tvorby a podrýti mé víry básnické.

F. X. Š.

© 2016 Institut pro studium literatury | Design by Jiří Císler | Code by Honza Petružela