Píše Michal Topor
(Echa, 8. 6. 2016)Nákladem Archivu města Brna vyšla nedávno (s loňským vročením) jako úvodní svazek řady Fontes brunenses kniha Krb neporušitelného přátelství, edice dopisů, jež si mezi sebou v letech 1901–1938 vyměnili literární kritik a historik Arne Novák a publicistka, překladatelka a prozaička Marie/Máša Veselíková (publikující též pod pseudonymem Anna Stachová). Edici připravila Milena Šubrtová, kvalifikující se pro tento podnik patrně již tím, že dnes drží ve svém archivu nejen konvolut Novákových dopisů M. Veselíkové (protějšek k němu je k dispozici v LA PNP, ve fondu Terézy a Arneho Novákových), nýbrž – jak naznačuje několik odkazů v úvodní biografické „studii“ – vůbec její pozůstalost.
Středem knihy je „listář“, umožňující přetržitě sledovat odvíjení jednoho vztahu, počínaje obdobím radostné družnosti a Novákovy dvornosti, zprvu euforické, postupně upadající v melancholii s vrcholem v rozhodnutí bolestnou vazbu rázně rozetnout (formulovaném v dopise z počátku dubna 1903). Následují měsíce a léta nalézaného a nalezeného přátelství: v posledním kusu „listáře“ z konce října 1938 mu psala mj.: „Děkuji Vám, drahý příteli, že v těch nejsmutnějších dnech jste si na mne vzpomněl svým překrásným povzbuzujícím článkem Zoufalství a víra. Čtla jsem i Vaši vroucí recenzi podivuhodných básní Fischerových, v nichž jako by byl již tušil, co nás čeká: ‚A přijde chvíle, jež se bude ptát: Cos činil, aby zadržen byl pád, pád tvůj i lidstva, stud a katastrofa.‘ Čtla jsem Váš mužný slib rektorský […]“ (s. 289). Argumentačně pádné (a samozřejmé) není editorčino konstatování, že Novákovy dopisy zařadila „v plném rozsahu tak, jak byly nalezeny v rodinném archivu“, zatímco „[z] dopisů Marie Veselíkové byl pořízen výběr, aby zůstala respektována vzájemná dialogická návaznost a proporčnost“ (s. 13) – zvlášť když nakonec „listář“ tato kritéria mnohde nenaplňuje.
Několik kapitol výkladu – předsazených „listáři“ přehledně a kultivovaně, v doprovodu série portrétních a jiných fotografií – načrtává životní dráhy obou pisatelů, ve vzájemných protnutích. Úvodní výklad je cenný (vzhledem k mizivému stavu dosavadní reflexe) především vypsáním osudu Mariina/Mášina. Rovněž v Novákově případě lze stále – tušíme-li, kolik novákovského materiálu dosud v archivech leží ladem, nezhodnoceno, šířeji nezpřístupněno – sotva akceptovat to, co editorka klade jako pravděpodobné zdání, totiž „že by literární historie mohla k obrazu jeho osobnosti přidat ještě nějakou novou, zpřesňující charakteristiku“ (s. 11). I v tomto směru je jistě třeba předložený životopis a zkonstruovaný soubor uvítat nikoli jen jako ozdobný, „zpřesňující“ oblázek přidaný na vrchol hory, nýbrž spíše jako jednu z ojedinělých vrstev jejího solidnějšího vršení (k jednomu z nedávných pokusů srov. echo ze 17. 7. 2013).
Dojem solidnosti na jedné straně posiluje velkorysé typografické i knihvazačské vypravení knihy, na straně druhé dojem takto vzbuzený je rozkližován momenty, vyvstávajícími při pozornější četbě. Zčásti jde o výsledek zvoleného edičního systému (pojem systém se tu ale zdaleka nemusí rovnat důslednosti), zčásti o speciální jednotlivosti.
Editorka ani v místech explicitně odkazujících k jiné korespondenci nevyužívá možností, skýtaných dnešním stavem archivního zpracování pozůstalostních fondů, kupř.: Píše-li Novák, že mu „paní Růžena [Svobodová]“ poslala dopis, který „několik [jeho] dní proměnil v slavnost květů“ a sdělující, „že píšete cosi“ (s. 120), stálo by patrně za námahu tento dopis dohledat a pasáž o M. Veselíkové citovat. To platí i pro Novákovu zmínku o dopise od téže pisatelky na s. 211.
Dále: je-li řeč o článcích, jež M. Veselíková, toho času žijící v Paříži, publikovala v průběhu r. 1902 v Lumíru a Národních listech (např. na s. 144, 147), zasluhovaly by tyto zmínky vysvětlení v podobě bibliografického odkazu namísto opakujících se – a zbytných – charakteristik daných periodik. Editorka zde patrně spoléhá na čtenářovu ochotu dolistovat vždy na s. 309–310, kde je možné najít „částečnou bibliografií Máši Veselíkové“ (opravdu částečnou – stranou zůstaly texty, jež Veselíková publikovala v první polovině dvacátých let v Lidových novinách, srov. s. 266–269 „listáře“). K tomu se váže poznámka již naprosto vybíhající za hranice realizované koncepce, nicméně: neunesl by svazek přídavek spočívající v připojení textů M. Veselíkové? Jinak a názorněji by potom bylo možné číst Novákovy komentáře typu: „Váš článeček, jejž jsem unesl, uloupil, na cestě únosu líbal a objímal, tiskl k sobě a rozplétal mu vlasy, byl takový nechtěný, spontánní, vysvobození skoro z ohavné hantýrky výtvarnických referátů“ (s. 147; Novák – aniž se pisatelky předem zeptal, vyňal pasáž z dopisu, který Veselíková adresovala z Paříže R. Svobodové, a nabídl ji V. Hladíkovi pro Lumír, kde byla také otištěna).
Absence bibliografických určení v průběžných vysvětlivkách se ovšem netýká jen textů M. Veselíkové, povětšinou editorka na tento servis rezignovala i nad texty Novákovými – např. (na s. 174) nad referátem o Svobodově hře Olga Rubešová (otištěným v Samostatnosti 14. 1. 1903), o níž Novák nadšeně píše v dopise z 10. 1. t. r. Podobně i Theerův nekrolog věnovaný Karlu Thonovi, o kterém M. Veselíková poznamenává, že „to není to pravé“, zůstává specifikován marným: „Zlatá Praha, český ilustrovaný časopis, vycházel 1864–1865, poté 1884–1929 jako týdeník“ (s. 197; text vyšel ve Zlaté Praze 3. 8. 1906, s. 515–516). Ke slovům M. Veselíkové „Ale Šaldovi nemohu odpustit jeho mrazivý, byť kritický nekrolog“ (s. 252), lze snadno s pomocí Šaldových Kritických projevů doplnit orientující: Otakar Theer. Náčrt karakterisační a třídivý, Kmen 1, 1917/1918, č. 47, 3. 1. 1918, s. 1–4, apod. Jinde jsou texty identifikovány, byť pouze názvem periodika či knihy a vročením.
Opakovaně (a zbytečně) je v Novákových dopisech vysvětlováno „maminka“ apod. jako „Teréza Nováková“, opodál nejednou stojící „tatínek“ již takto – stejně opakovaně, s překvapující důsledností – identifikován není; srov. např. s. 148, 149, 153, 187, 190, 197, 198, 200, 201… (v lednu 1907, tedy na s. 208, Josef Novák umírá…). Některé osoby, resp. zmínky o nich, editorka vysvětlivkou neopatřila, ponechávajíc na čtenáři, využije-li „jmenného hesláře“ jako jedné z „příloh“ uzavírajících svazek. Tento „heslář“ však nepokrývá celé osazenstvo v „listáři“ zmíněných osob – k nalezení tu nejsou kupř. Milada Krausová (s. 204, tj. dcera Arnošta Krause, což má přece pro Nováka zvláštní důležitost) či Hugo von Hofmannsthal (nikoli „Hofmannstahl“!, s. 215). Navíc je nepochopitelné, že heslář zůstal právě jen heslářem: nikoho z těch, kteří se na vzniku knihy podíleli, kupodivu nenapadlo, že by snad čtenáři mohli ocenit i čísla stran, na nichž se uvedená jména vyskytují.
Ke druhému, nesystémovému typu potíží jen výčtem: Prenzlau není „v Bavorsku“ (s. 121, vysv. č. 1), nýbrž o dost severněji – což ostatně lépe souzní s geografií dané pasáže; nesmyslná je potom souvisle i vysv. č. 3 na téže straně. „[P]římořské letovisko“ Misdroy sice dnes – jako Międzyzdroje – leží „v Polsku“ (s. 123), v čase Novákova tamějšího pobytu však bylo součástí pruského území. Nepatřilo by se k Novákově zmínce o Novalisových fragmentech připomenout (s. 156, 15. 8. 1902), že koncem r. 1901 Novák v Lumíru uveřejnil překlad části oněch fragmentů – včetně toho, který snad odpovídá partii v dopise: „Co milujeme, najdeme všude a uzříme všude v podobenství. Čím větší láska, tím širší a rozmanitější tento podobný svět. Má milenka jest abreviatura vesmíru, vesmír jest elongatura mé milenky. Všecky vědy poskytují svému příteli květiny a vzpomínky na jeho milenku“ (Lumír 30, 1901/1902, č. 4, 10. 11. 1901, zde s. 48)? „Vrchlického esejům o francouzském románu“ (s. 166), o jejichž četbě Novák píše 6. 11. 1902, neodpovídá svazek O knihách a lidech, jak navrhuje editorka – jedná se o soubor „volných studií“ Devět kapitol o novějším románu francouzském (1900). Zmínka o sněhu v souvětí „Psal jsem si Vaše jméno do sněhu na Karlově náměstí a myslil jsem na Albeck“ (s. 171) přiměla vydavatelku k vysvětlivce „Albeck, horské středisko v Rakousku“, spíše však Novák mínil severoněmecký přímořský Ahlbeck… (nedaleko Misdroy).
