Píše Eva Jelínková
(Echos, 16. 5. 2016)Na ploše samostatných studií, byť často rozsáhlých, pojednává českoněmecký literární historik Kurt Krolop (25. 5. 1930 – 22. 3. 2016) zpravidla velká témata – a současně nikdy neopouští detail: komentované úryvky z dobových literárních a publicistických pramenů jsou vlastním stavebním materiálem jeho prací. Těžko bychom u něj našli tvrzení, v jehož základu by nebyl alespoň jeden doložený relevantní dobový pramen – Krolop také nikdy nepostupuje od teze k jejímu dokladování, nýbrž induktivně (přičemž literaturu předmětu zmiňuje často tehdy, je-li zapotřebí její zjištění revidovat). V případě tzv. pražské německé literatury, která se pod organizačním i duchovním vedením Eduarda Goldstückera postupně jako předmět výzkumu etablovala v Praze na přelomu 50. a 60. let minulého století, byly relevantní prameny do značné míry velkou neznámou (k dispozici bylo třeba Eisnerovo syntetizující pojednání z Československé vlastivědy, ale dílčí studie a analýzy k jednotlivým autorům, periodikům, kulturním spolkům, sociálním a národnostním poměrům v Praze atd. nikoli). Kurt Krolop za svého prvního pražského pobytu v letech 1957–1962 shromáždil a ve svých studiích posléze zprostředkoval materiál, který se dnes ukazuje jako unikátní: básnické sbírky, romány, antologie, ale i různé příležitostné publikace a zvláště články v německy psaných periodikách z prvních čtyřiceti let 20. století (o starších nemluvě) jsou dnes – i v Praze – z velké části dostupné jen velmi obtížně anebo vůbec. Nebýt Kurta Krolopa, možná by se o existenci řady z nich, a tudíž ani o roli jejich aktérů v tehdejším kulturním životě dodnes vůbec (nebo přinejmenším tolik) nevědělo.
Je pozoruhodné, s jakou rychlostí a důkladností Krolop materiál obsáhl – a vyhodnotil. Jeho první studie publikované v 60. letech v pražských odborných časopisech Philologica Pragensia a Germanistica Pragensia – spolu s fundamentálním pojednáním Ke vzniku a historii pražské německé literatury „expresionistického desetiletí“ (z roku 1965, publikováno 1967 ve sborníku Weltfreunde) – rozvrhly v plné extenzi půdorys, který bylo v dalších letech a desetiletích možno již „jen“ rozkreslovat v detailním pohledu. Tento pohyb není charakteristický jen pro germanistická bádání Krolopových následovníků, ale i jeho vlastní studie. Nejde však o přidávání dalších střípků do již hotové formy otázek a hypotéz, nýbrž o vydávání se po cestách otázek nových, dosud nenastolených. Jestliže je například předmětem rané studie Manifest „pražské školy“ (1964) utváření duchovního pouta mladých pražských německých autorů (Werfela, Broda ad.) ve vědomém vymezení se vůči generaci otců s jejich poněkud alibistickým lpěním na tradici, vyprázdněném humanismu a odumírající podstatě liberalismu – soustředí se Poukaz na zapadlou anketu „Proč jste opustil Prahu?“ (1966) nad zčásti shodným materiálem na národnostní, hospodářské a sociální poměry v Praze před a po vzniku Československa a s nimi spjaté odchody Gustava Meyrinka, Franze Werfela, Paula Kornfelda a Ernsta Weiße z města (ale také sublimaci zjištěných motivů v prózách neodcházejícího Franze Kafky).
Aniž by opomenul podat nárys kulturně-společenského kontextu Čech, Moravy i Vídně, podniká pak Kurt Krolop ve své disertaci o Ludwigu Winderovi (1967, tiskem 2015 – práci se bude věnovat příští česko-německé echo) hloubkovou sondu do díla a působení jednoho vybraného autora. Na dráze výzkumů pražské německé literatury mu však brzy „byla ukradena cenná badatelská léta“, jak poznamenal v rozhovoru s Peterem Becherem pro Stifter-Jahrbuch 2006. Po zrušení samostatného oddělení pro pražskou německou literaturu při Ústavu jazyků a literatur ČSAV, jež od začátku roku 1968 vedl, a vynuceném návratu do NDR po rozjezdu československé normalizace, se Krolop obrátil k literatuře německé klasiky a romantismu (v následujících desetiletích vyšlo v Československu několik jeho doslovů v odeonských edicích Novalise, Tiecka, Hoffmanna, Bonaventury či korespondence Goetha a Schillera) – a zintenzivnil svůj zájem o dílo Karla Krause. K tématu německy psané literatury z českých zemí se vrátil v roce 1983 studií o „Pražském dědictví“ a „rakouství“. Možná až příliš ambiciózně založené pojednání o vztahu několika generací německy píšících autorů z Prahy a českých zemí k rakouské monarchii (resp. pojednání o průběžně, již od Rilka zjišťované absenci rámce rakouské literatury jakožto sebeidentifikačního prvku) je motivováno problematičností literárněhistorického zařazování této literatury do různých národně určených konceptů literárních dějin. V souvislosti s generací Pražského kruhu tu Krolop rozpracovává témata židovské emancipace, asimilace a antisemitismu (a upřesňuje poměry v pražské německé enklávě na pozadí Eisnerových tezí o trojím ghettu a v konfrontaci s výraznými protižidovskými a protiněmeckými projevy prostředí českého).
V Krolopových článcích a studiích z pozdějších let, ať už jsou věnovány stálici autorova zájmu Karlu Krausovi či opět německým autorům z českých zemí, je nápadné stále častější prozkoumávání českého literárního kontextu a pochopitelně také vzájemných interakcí. Zatímco v Manifestu „pražské školy“ – jehož téma duchovního zrání mladé generace je rozvíjeno na pozadí článku Franze Werfela publikovaného u příležitosti české inscenace Wedekindovy Lulu v roce 1914 – převažuje ještě výlučně germanistická perspektiva a studie se omezuje na jediný český dobový ohlas, představuje soubor reakcí českých publicistů na Werfelovu glosu v navazující, o třicet let pozdější studii vlastní těžiště článku („My však chceme mít na Praze opět podíl“, 1995). Česká témata se ovšem u Krolopa neobjevují teprve v osmdesátých letech, jsou integrální součástí již jeho vědeckých začátků: Karlu Čapkovi věnoval autor první článek již v roce 1966. V koncizním textu citujícím v názvu Čapkovu mločí hymnu „Solche Erfolche erreichen nur deutsche Molche“ (text dnes přinášíme v originální verzi i překladu v rubrice Napsali) naznačil, že recepce krausovských satirických citátů nespočívá u Karla Čapka pouze v obdivné reflexi, ale nadto i ve schopnosti tvůrčím způsobem je využít a dále rozvíjet ve svém díle – neboli je do tohoto díla tvořivě „vpravit“ („einschöpfen, jak říkal Karl Kraus).
S tématy relevantními pro literárněvědnou bohemistiku či dosud neetablovaný obor germanobohemistiky vystupuje Kurt Krolop častěji od konce 80. let: Češi u Karla Krause – Karl Kraus u Čechů (1988) navrhuje v závěru k dalšímu prozkoumání recepce Krausova díla v českém prostředí několik dalších dílčích témat, a tyto hozené rukavice vzápětí zvedá – Krolop: studie Přitakávač a odmítač představuje Karla Krause a Jaroslava Haška jako tvůrce „komplementárních satir na světovou válku“ (1989), článek k poctě Pavla Trosta se zabývá – v konfrontaci opět s Krausem – povahou Poláčkova boje proti frázi (1996), přednáška Karel Čapek: „Karl Kraus jako učitel (1989) objevuje další Čapkův text, v němž se obráží s Krausem „společný rys ‚morálně filologický‘, zaostřený a školený pohled, který s neomylnou jistotou najde v nepřehledném oceánu potištěného papíru právě tu kapku, v níž jsou symptomatické příznaky budoucí potopy“ (tou kapkou je konkrétně Čapkem citovaný titulek zprávy „V Českých Budějovicích utraceno 5000 koček“).
Tyto i další Krolopovy články vnášejí do bohemistických výzkumů obohacující komparatistickou perspektivu – a vynášejí na světlo často dosud nepovšimnuté texty. Výzva k usebrání v hodině dvanácté (1992) přibližuje mj. spolupráci F. X. Šaldy s německy psaným časopisem Der Philosemit a Krolopova vůbec poslední větší studie (2011) je věnována Šaldovým a Fischerovým reflexím literárněhistorických konceptů Augusta Sauera a Josefa Nadlera. Bohemistika Krolopovy nálezy často přecházela. V – česky přednesené – čapkovské přednášce na mezinárodní konferenci v Dobříši v roce 1988 se Kurt Krolop (po více než dvaceti letech) podrobně vrátil k Čapkově příspěvku pro narozeninový sborník Stimmen über Karl Kraus zum 60. Geburtstag (1934) – a musel konstatovat, že navzdory článku „Solche Erfolche erreichen nur deutsche Molche“ z roku 1966 a vytrvale obnovovaným odkazům v pozdějších studiích i navzdory přetisku českého originálu v krausovském překladovém výboru Soudím živé i mrtvé (1974, 1984, znovu 1990) nebyla tato Čapkova glosa převzata do 19. svazku Spisů Karla Čapka (O umění a kultuře III, 1986). Krolop tuto skutečnost právem vykládá jako známku „bohužel ne ojedinělého komunikačního deficitu v oblasti tzv. germanoslavic“. Patrně teprve na základě Krolopova vystoupení ve výlučném prostředí bohemistů byl text – ovšem s chybami – zařazen do svazku šestnáctého (Od člověka k člověku III, 1991) a především také zaznamenán v Bibliografii Karla Čapka (1990; o tom, že tam byl záznam vpraven na poslední chvíli, svědčí jeho přílepkový statut: namísto samostatného čísla dostal přiděleno jen malé „a“ za číslem položky předchozí).
Podobné poukazy na drobné, ale podstatné mezery v sebraných spisech či bibliografických soupisech doprovázejí Krolopovy výzkumy takřka pravidelně. Teprve díky jeho přehledu Příspěvků Roberta Musila v pražských novinách (1964, jde o jednu z vůbec prvních Krolopových publikovaných studií) si vydavatelé Musilova díla zásadně doplnili jednu ne nevýznamnou kapitolu Rakušanova publicistického působení; podobně tomu bylo u Glosy k wedekindovské slavnosti Franze Werfela, otištěné v Prager Tagblattu roku 1914, již Krolop (rovněž v roce 1964) doporučil zařadit vydavateli Werfelových spisů. Krolop však neobjevoval jen zapadlé příspěvky velkých autorů, ale autory jako takové – vedle později pojednaného, a dnes tedy již známějšího pražsko-berlínského filozofa Maxe Steinera upozornil například na redaktora Prager Tagblattu Ludwiga Steinera nebo šéfredaktora časopisu Der Philosemit Arthura Hellera. Jestliže později nad jmenným rejstříkem k časopisu Die Fackel bez komentáře cituje poznámku u Poláček, Karel: „K datu dokončení čistopisu nebyla zjištěna žádná přesnější data“ (rejstřík byl vydán knižně roku 1977!), stojí před čtenářem zvláštní typus ironického krolopovského citátu, jenž odhaluje neudržitelnost badatelského horizontu sahajícího jen k okraji vlastního pracovního stolu.
Krolopova znalost dobové pražské, vídeňské i berlínské literární krajiny kombinovaná s ochotou neúnavně vypisovat řadu zdánlivě okrajových jevů a údajů tak přečasto vyjevuje limity výsledků mnohaletých literárněhistorických bádání a týmových edičních projektů, realizovaných za zcela jiných institucionálních podmínek, než ve kterých pracoval on. Solitérem byl z donucení, ale při pohledu zpět patrně i svým založením. Jeho klidná koncentrace na detail vyjevuje nejen nesamozřejmost a principiální neuzavřenost pramenné základny jako velkého rizika výzkumů, ale dokládá rovněž nekončící možnosti tázání a hledání odpovědí. Jemu vlastní ironický nadhled a odpor ke všemu simplifikujícímu a rychle hotovému ukazují literaturu a kulturu na českém území před druhou světovou válkou jako otevřenou situaci mnoha vztahů, interakcí a snah, v níž lze dodnes – v českém i německém jazyce – nalézat a poznávat nedocenitelné intelektuální plody.
