Napsal Kurt Krolop
(Echos, 16. 5. 2016)V návaznosti na minulé vzpomínkové echo na Kurta Krolopa a spolu s echem dnešním, přibližujícím některé aspekty autorovy odborné práce, přinášíme raný článek nazvaný podle „hymny“ Čapkovy Války s mloky „Solche Erfolche erreichen nur deutsche Molche“. Poprvé byl publikován v pražském odborném časopisu Philologica Pragensia (roč. 9, 1966, č. 3, s. 253–255), který původně vycházel jako příloha Časopisu pro moderní filologii. Text byl přetištěn v Krolopově souborné knize Sprachsatire als Zeitsatire bei Karl Kraus (Berlin 1987, znovu 1992). Autor zdejší zjištění prohloubil v příspěvku pro mezinárodní konferenci konanou k padesátému výročí úmrtí Karla Čapka v Dobříši, který zde koncem roku 1988 přednesl česky (článek Karel Čapek: Karl Kraus jako učitel vyšel pak česky in Slavica Pragensia 33, 1989, s. 305–310; německy téhož roku v germanistické ročence Brücken a roku následujícího v Zeitschrift für Slawistik, později in Reflexionen der Fackel /Wien, 1994/). – Oba autorovy články jsou součástí obsáhlého výboru z literárněvědných studií, jenž zahrne Krolopovy práce ke Goethovi, pražské německé literatuře, Kafkovi, Krausovi i českým autorům. Výbor připravuje k vydání v nakladatelství Triáda Jiří Stromšík.
ej
„Solche Erfolche erreichen nur deutsche Molche“
Karel Čapek, Karl Kraus a mločí hymna
Nakladatelský časopis Družstevní práce Panorama ohlásil v čísle, jež bylo téměř výlučně věnováno Karlu Krausovi a jeho dílu a jež vyšlo 25. února 1933[1] – měsíc po Hitlerově „průlomu do světových dějin“[2] a dva dny před Göringovým požárem říšského sněmu –, brzké vydání českého překladu Posledních dnů lidstva (Die letzten Tage der Menschheit), prvního překladu celého dramatu do jiného jazyka.[3] Když byly koncem května 1933 expedovány první výtisky, bylo dílo aktuálnější než kdy dříve; a zatímco si německy mluvící čtenáři a posluchači snažili vysvětlit autorovo „mlčení“,[4] začal pro velkou část českého publika teprve nyní vůbec mluvit či přinejmenším teprve nyní mluvit zcela slyšitelně.[5] Avšak i pro důkladné znalce časopisu Die Fackel a Posledních dnů lidstva znamenalo čerstvou zkušenost vidět „obsah [...] neskutečných, nepředstavitelných, žádnou bdělou myslí nepostižitelných, žádné vzpomínce nepřístupných a pouze v krvavém snu uchovávaných let“[6] nejen již za sebou jako minulost, nýbrž také před sebou jako budoucí možnost.
K oněm starým čtenářům, kteří se tehdy k Poslední dnům lidstva vraceli s nově vyostřeným pohledem, patřil také Karel Čapek, který pod tímto dojmem konstatoval:
Válečná kniha Karla Krause, tato dramatická kronika takzvané Velké doby 1914–1918, stává se dnes aktualitou: jednak proto, že se chystá její české vydání, jednak a daleko víc proto, že čtenář, který se k ní vrací, se neubrání trýznivému dojmu, že Krausova tragická sbírka průvodných a psychologických úkazů války se po těch uplynulých patnácti letech znovu stává osudně aktuální. Po válce jsme mohli věřit, že je to strašná obžaloba toho, co bylo; dnes začínáme rozpoznávat, že je to obžaloba něčeho, co trvá. Poslední dnové lidstva nejsou věcí minulou.[7]
Když o rok později vyšly Hlasy o Karlu Krausovi (Stimmen über Karl Kraus), jež měly dle záměru vydavatelů sloužit plánu „ukázat u příležitosti 60. narozenin jednoho z největších Rakušanů, jak jej vidí za hranicemi této země“,[8] byl mezi českými hlasy vedle Josefa Hory a Jana Münzera zastoupen také Karel Čapek, se slovy díků „Karlu Krausovi jako učiteli“:[9]
Učil nás číst; je největším učitelem čtení, jaký kdy byl. Učil nás luštit potištěný papír, jako by to byly nápisy v neznámé řeči; učil nás odhadovat smysl i nesmysl tištěných slov, jejich protimluvy, jejich strašlivý automatism. Každý, kdo prošel školou červených sešitků, absolvoval, řekl bych, kurs morální filologie: byl veden k tomu, aby rozeznával lež, která už není ve vědomí, nýbrž ve slovech; zjišťoval korupci ducha, která se projevuje v korupci řeči skrze fráze; aby pochopil vzpouru slov, která se stala pány lidí, učinila z jejich instinktů zásady a nahradila myšlení pouhým mechanismem slovních obratů. Karl Kraus se pokusil osvobodit lidstvo od poslední a nejhorší, protože anonymní tyranie: od tyranie veřejných frází. […]
Vedle toho nás učil psát. Učil nás slova ovládat, jako se ovládají divoké bestie. Kde vládne duch, musejí slova poslouchat. V době, kdy v literatuře i v politice nastala nálada rozpoutaných slov, je Karl Kraus nečasový a přitom nejvýš aktuální jako hlas minulosti a budoucnosti zároveň.
Učitelem čtení v Čapkově smyslu je Karl Kraus v neposlední řadě díky metodě satirického vedení důkazu a polemického vedení války, jejichž nejsilnějším argumentem je vždy citát: nejen jako věcný doklad, nýbrž především také jako nutná rekvizita mimického a gestického demaskování prostřednictvím citujícího.[10] Citát, který tímto způsobem vykonává tvůrčí likvidační práci a v němž proložená místa ozřejmují duktus, redukují mlhavou mnohomluvnost na čirý nesmysl, jenž je v jejím základu, předstíranou plnost na skutečnou prázdnotu, falešný patos na pravou hloupost, dutou frázi na holou lež. Gestickému demaskování slouží také – pro Die Fackel tak charakteristické – zkřížení klasického jazyka a hantýrky, jež má například osvětlit skutečný postoj liberálního novináře citujícího slavnou Pozovu výzvu, a to takto: „Sire, símvás, Vám na tom přece nesejde, dejte nám volnost myšlení!“ (F 890,276).[11]
Značného omezení vyžadují Čapkovy věty, jimiž měl být vzdán dík učiteli psaní; neboť jako krotitel, od něhož je možné se učit „slova ovládat, jako se ovládají divoké bestie“, se Karl Kraus cítil pouze v oblasti „užitého jazyka“ (F 572,48) – před jazykem druhých, nikoli před svým vlastním: „Ovládám pouze jazyk druhých. Ten můj si se mnou dělá, co chce“ (F 389,42). „Poslouchám jej na slovo“ (F 272,48).
A právě jako autor výtečně vládnoucí „jazykem druhých“ (k tomu navíc jazykem cizím) se Karel Čapek prokázal na místě, jež současně prozrazuje důkladnou znalost „červených sešitků“ a obsahuje i kus „morální filologie“. Jde o mločí hymnu, kterou v Čapkově románu Válka s mloky[12] zapějí německá školní dítka tváří v tvář impozantním vojenským výkonům „nordických mloků“ (Nordmolche):
Solche Erfolche erreichen nur deutsche Molche.[13]
Rozhodující podnět k tomuto nemilosrdnému „akustickému zrcadlu“ (F 572,30) všeněmeckého a novoněmeckého velikášství a chorobné touhy po úspěších mohla dát dvě místa v článku Der Reim. Vyšel v Die Fackel v sešitě z dubna 1927[14] a 1. května 1927 byl v Prager Presse podrobně recenzován Arnoštem Krausem.[15] Karl Kraus se tu zabývá naukou o rýmu Gottfrieda Augusta Bürgera, který napadá rýmy jako „Berg a Werk“, „Sprache a Sache“, naproti tomu však „Molch a Erfolg“ tvrdošíjně obhajuje jako čistý rým.[16] V této souvislosti u Krause stojí: „Zato ‚Molch a Erfolg‘ mu vytvářejí dokonalé spárování dvojího světa představ, jejichž harmonie se mu očividně jeví tak předem daná, že by krok od Molch k Erfolch možná přivítal, i kdyby mu výslovnost uložila podstoupit obzvláštní oběť“ (F 757,9). A později: „Neboť se snad pravděpodobně nedá popřít, že mezi Sprache a Sache panuje užší tvůrčí souvislost než mezi Harz a bewahrt’s [...], či dokonce mezi Molch a Erfolch“ (F 757,10).
Karel Čapek tvůrčím způsobem „vpravil“[17] na první pohled nerovný rýmový pár „Molch a Erfolg“ do díla, v němž tento pár nejen v singuláru, ale tím spíše v plurálu představuje „dokonalé spárování dvojího světa představ“, jejichž harmonie je předem dána; a dokázal tak, že ve „škole červených sešitků“ byl nejen žákem, ale že se v ní stal též mistrem.
[1] Srov. Panorama 11, 1933, č. 1, 25. 2., s. 1–17. [2] Karl Kraus: Die dritte Walpurgisnacht. Vyd. Heinrich Fischer. München 1952, s. 208. [3] Karl Kraus: Poslední dnové lidstva. Tragédie v pěti dějstvích s předehrou a epilogem. Přel. Jan Münzer. Praha: Družstevní práce, 1933 (Nesmrtelní; sv. XVI). [V následujícím textu citujeme nový překlad: Poslední chvíle lidstva. Přel. Hanuš Karlach. Brno: Barrister & Principal, 2006.] [4] Srov. Kurt Krolop: „Bertolt Brecht und Karl Kraus“. In: Philologica Pragensia 6, 1961, č. 2, s. 95–112, č. 4, s. 203–230. [5] Překlady jednotlivých článků a básní vycházely už předtím, např. in: Symfonie války. Vyd. Otto Pick. Praha 1931. [6] Karl Kraus: Die letzten Tage der Menschheit. Wien – Leipzig 1926, s. VII [cit. dle Karlachova překladu (jako pozn. 3), s. 5]. [7] Karel Čapek: „Poslední dnové lidstva.“ Otisk z Přítomnosti in: Panorama, 11, 1933, č. 4, 25. 5., s. 57 [cit. dle Karel Čapek: O umění a kultuře III. Vyd. Emanuel Macek a Miloš Pohorský. Praha: Československý spisovatel, 1986, s. 454n]. – Srov. též F. X. Šalda: „Pamflet apokalyptický neboli ‚Poslední dnové lidstva‘.“ In: Šaldův zápisník 5, 1933, č. 13–14, září 1933, s. 412–420. [8] Stimmen über Karl Kraus zum 60. Geburtstag. Vyd. kruh vděčných přátel. Vídeň 1934, s. 5. [9] Tamtéž, s. 21. Na s. 22 překlad do němčiny: „Karl Kraus als Lehrmeister“. [10] Srov. k tomu zvl. Walter Benjamin: „Karl Kraus.“ In: Schriften. Sv. 2. Frankfurt a. M. 1955, s. 159nn. [11] [První číslo za F označuje vydaný sešit nebo sešity časopisu Die Fackel, druhé číslo stránku v tomto sešitě. U citátu jde o parafrázi z Schillerova dramatu Don Carlos; cit. dle překladu V. Feldsteina in: Friedrich Schiller: Spisy 1. Praha: SNKLHU, 1959, 3. dějství, s. 557.] [12] Karel Čapek: Válka s mloky. Praha 1936; Karel Čapek: Der Krieg mit den Molchen. Přel. Julius Mader. Praha 1937. [13] Válka s mloky, Třetí kniha, konec 4. kapitoly [Silou a mocí slynou jen mloci Němci]. – První vydání německého překladu (srov. pozn. 12) vykazuje změnu: „Solche Erfolche erzielen nur deutsche Molche“ [zdůr. mnou, K. K.]. Mader tímto „vylepšením originálu“ prokázal nedostatek sluchu pro zvukové působení tohoto místa, spočívající právě v přemíře ich-lautů tendujících k výslovnosti „š“. – Pozdější vydání mají opět „erreichen“. [14] Die Fackel, č. 757–758 (duben 1927), s. 1–37. [15] Arnošt Kraus: „Karl Kraus über den Reim.“ In: Prager Presse 7, 1927, č. 119, 1. 5. příloha Dichtung und Welt, s. 1–2. Také zde je zmínka o „Molch a Erfolg“: „Zcela mimoběžně pak mluví Bürger s Krausem, když prvý nechce uznat rým ‚Berg a Werk‘ a druhý zas ‚Molch a Erfolg‘“ (s. 1). [16] Srov. Gottfried August Bürger: „Hübnerus redivivus, d. i. kurze Theorie der Reimkunst für Dilettanten.“ In: G. A. Bürger’s Werke. Vyd. Eduard Grisebach. 5. vyd., Berlin 1894, s. 420–436, zvl. s. 428. [17] Srov. F 572,62 [Einschöpfung]. – Nezamýšlenou komiku má v sobě rým „Molchen und folgen“ v básni Heimweh (Stesk po domově) F. A. Zimmera (Voigtländischer Anzeiger und Tageblatt, 1900, č. 183), citované in: Felix Schloemp: Die Meschuggene Ente. München – Leipzig 1909, s. 90: „…Möchte liegen bei den kleinen Molchen, / Möcht‘ am liebsten heute noch im leichten Kahn / Dort den goldenen Libellen folgen / Auf des waldumrauschten Weihers Silberbahn […spát chtěl bych, kde lehávají mloci, / za zlatem vážek chtěl bych ještě dnes / proplouvat na lehké bárce nocí, / kde šumné stříbro rybníka lemuje vřes].“
Přeložila Eva Jelínková
