Píše Manfred Weinberg
(18. 4. 2016)Na podzim předloňského roku se to konečně stalo: Reiner Stach uzavřel svoji monumentální biografii Franze Kafky ‚dodatečným‘ prvním svazkem Kafka. Die frühen Jahre (Kafka. Raná léta, Frankfurt a. M.: Fischer, 2014). V roce 2002 mu předcházel chronologicky druhý svazek Die Jahre der Entscheidungen (Léta rozhodování) a v roce 2008 třetí svazek Die Jahre der Erkenntnis (Léta poznání).
Neobvyklý sled psaní, tedy proč začal psát „na konci Kafkovy adolescence“, ospravedlňoval Stach v předmluvě ke svazku z roku 2002 „poskrovnu dochovaným autobiografickým materiálem“ z raných let: „Neuspokojivá situace by se bezpochyby výrazně zlepšila, kdyby se konečně výzkumu zpřístupnil pro literární vědu prvořadý pramen, významný nejen v souvislosti s Kafkou, který tvoří pozůstalost dlouholetého přítele Maxe Broda.“ (Stach 2002, s. XXVI). Četná místa v poznámkovém aparátu nového svazku dokládají, že se Stachovi mezitím podařilo získat alespoň selektivní náhled do této pozůstalosti.
Reakce německých kulturních rubrik byla euforická. Steffen Martus například napsal v Süddeutsche Zeitung: „Reiner Stach tímto svazkem uzavřel velkou, chytře koncipovanou a pečlivě vyvedenou biografii se skvostnými pasážemi, která má historický význam a rozhodně stojí za přečtení“ (7. 10. 2014). A chválou nešetřil ani Andreas Platthaus ve Frankfurter Allgemeine Zeitung z 29. 9.: podle něj máme co do činění s „biografií století“, „milníkem německých dějin literatury“, „vydařeným nejen intelektuálně, nýbrž i kompozičně.“
Obecně vzato je možné se k chvále kulturních rubrik připojit. Obzvláště je potřeba vyzdvihnout, že Stach na rozdíl od prozatím úspěšnější biografie Petera‑André Alta Franz Kafka. Der ewige Sohn (Franz Kafka. Věčný syn, München: C. H. Beck 2005) nenásleduje monokauzální interpretační schéma: podle Alta se vše v Kafkově životě (a tvorbě) odvíjí od vztahu s otcem, což nakonec není zcela přesvědčivé.
Další kvalita vyplývá právě z nedostatku pramenů, který Stach kompenzuje důkladným rozborem sociokulturních poměrů v tehdejší Praze, které v jiných Kafkových biografiích zpravidla přišly zkrátka. Stach správně píše: „Žádný intelektuální životopis, který se odvíjí před kulisami české metropole, není srozumitelný bez historie tohoto města a jeho regionu“ (s. 32). A dále: „Kafka zůstával jako tisíce jiných ke svému rodnému městu nejen ‚připoutaný‘, on od něho dostával impulz, ba jakoby pověření jít této vazbě na kloub“ (s. 33). Při snaze přiblížit se ke Kafkovým textům ale Stach bohužel toto téma opět opouští. Jeho obraz Prahy je navíc místy ve výsledku příliš zjednodušený, protože zcela přejímá výkladový model protikladného střetávání Čechů a Němců. Podle něj byla Praha obydlena „dvěma kolektivy“, „které žily nejen v odlišných jazycích, nýbrž i v odlišných symbolických pořádcích“ (s. 24). Tato příliš jednoduchá konfrontace byla překonána knihou Kateřiny Čapkové Češi, Němci, Židé? Národní identita Židů v Čechách 1918–1938 (Praha: Paseka, 2005, anglicky 2012) a studií Ines Koeltzschové Praha rozdělená i sdílená. Česko-židovsko-německé vztahy 1918–1938 (Geteilte Kulturen. Eine Geschichte der tschechisch‑jüdisch‑deutschen Beziehungen in Prag 1918–1938, München: Oldenbourg, 2012; česky 2015). Obě knihy ale v seznamu literatury Stachova svazku chybí.
Zjednodušený pohled se projevuje i v líčení Kafkova pokusu o studium germanistiky, kdy Stach prezentuje Augusta Sauera jako „mocného ordinária, který pražské germanistice naprosto dominoval“ a byl zapojen do „boje za utvrzení ‚němectví‘ v obraně proti slovanským výbojům“. „Literární historii provozoval, jako by šlo specifický obor národopisu a v literárních textech se odrážela mentalita a charakter německých ‚kmenů‘ a krajů jimi obývaných“ (s. 229). Stačilo by se nezaujatě podívat na známou Sauerovu rektorskou řeč (Literaturgeschichte und Volkskunde, Prag: J. C. Calve'sche K. u. K. Hof- und Universitäts‑Buchhandlung, 1907), aby bylo zřejmé, že Sauerova historiografie regionální literatury obsahuje i leccos z toho, co se dnes oslavuje jako otevření se germanistiky vůči kulturním studiím. Místo aby se ponořil do komplexity tehdejších diskusí, zesměšňuje Stach Sauera vzápětí znovu s odkazem na jednoho z jeho žáků: „Josef Nadler popularizoval Sauerův program svým několikasvazkovým dílem Dějiny literatury německého národa. Básnictví a písemnictví německých kmenů a krajů (Literaturgeschichte des deutschen Volkes. Dichtung und Schrifttum der deutschen Stämme und Landschaften, 1912nn.) a ve 4. vydání z roku 1938 jej obohatil o antisemitské rysy“ (s. 531). Ani slovo o tom, že Nadlerova aktualizace se Sauerovi nelíbila; namísto toho až příliš přímočaré spojení německého nacionalismu a antisemitismu, totiž nacismu. Stach alespoň zdůrazňuje, že Kafka byl nadšeným čtenářem časopisu Der Kunstwart, tehdejší hlásné trouby hnutí německého „umění domoviny“ (Heimatkunstbewegung, srov. s. 214nn.), evidentně mu to ale nejde na rozum. Totéž platí pro Kafkovu slabost pro kabaret. Se zřetelnou podrážděností Stach píše: „Právě v takových – často dosti pochybných – oblastech na pomezí mezi uměním a podívanou se však Kafka zjevně cítil mimořádně dobře“ (s. 368). A toto téma opouští, jak nejrychleji je to možné. Stach tak zůstává přece jen citelně zavázán ‚klasickému‘ (abychom nemuseli říct: kafkovskému) obrazu Kafky.
Nedostatek pramenů vede Stacha také k částečně nezdařené psychologizaci. V prvním vydaném svazku ještě psal: „Pro životopisce je kouzelným slůvkem empatie. Empatie pomáhá dál tam, kde psychologie a zkušenost selhávají“ (Stach 2002: s. XXIII). Pak ale například Kafkovu zálibu v plavání ospravedlňuje jako „archaickou zkušenost, která se dotýká mimořádně hlubokých a převážně nevědomých zážitkových struktur“, tedy stav „srovnatelný pouze se sexualitou“ (s. 121). Stach alespoň ví, co činí: „I když to překračuje hranici směrem k hlubinně psychologické spekulaci: nabízí se myšlenka, že smyslná stránka kapalného média musela mít celoživotní význam i pro uspořádání Kafkovy psychiky“ (s. 122). Tyto pochyby mu ale nebrání, aby tuto hranici znovu a znovu překračoval.
Stach je v zásadě neutrálním pozorovatelem; jen u jedné osoby se mu to nedaří: u Maxe Broda předkládá jednu invektivu za druhou a vykresluje nakonec přehnaný „obraz snaživého novinářského psavce, všeuměla bez vyhraněného profilu“ (s. 410). Brod se podle něj nikdy nevyrovnal s Kafkovým přednostním postavením, i když ho on sám učinil světově proslulým autorem: „ona sekundární proslulost, jíž se těšil několik desítek let, je těžko představitelná bez bazálního pocitu hluboké frustovanosti“ (s. 249).
Ze stylistického hlediska budí v knize pozornost anglicismy, jejichž intence není zcela zřejmá: Mluví se o Brodově „multi‑taskingu“ a „networkingu“, používají se výrazy jako „horsepower“, „symbolický hot spot moderny“, „shopping“, „locations“, „input“, „fans“, „level“ nebo „seznam na sightseeing“ (upouštíme od citace stran). O Victorovi Hadwigerovi Stach píše, že byl „od vydání svých Básní (Gedichte, 1900) frontman literární opozice“ (s. 321n.), čímž je ‚přistižen‘ při dalším chybném hodnocení, neboť charakteristika tohoto typu se ke spisovateli, který opustil Prahu už v roce 1903 kvůli nedostatečnému přijetí na literární scéně, skutečně nehodí.
Těmto výtkám navzdory lze konstatovat, že nyní dokončená třísvazková Kafkova biografie od Reinera Stacha je velkým úspěchem! Je tu a bude tu nadále, což ovšem v určitém ohledu představuje problém, protože zcela dobře neobjasňuje vztah mezi Kafkovým dílem a Prahou a předkládá nakonec příliš jednoduchý obraz (inter)kulturních vztahů v Praze, což obraz o Kafkovi bude určovat i v budoucnu. Goethe‑Institut mimořádně chvályhodným způsobem podporuje překlad Stachovy biografie do češtiny. To povede bohužel i k tomu, že ‚ti‘ Češi, kteří často o pražském životě tohoto světoznámého spisovatele mnoho nevědí, ho znovu poznají jen s handicapem ne zcela vydařeného sociokulturního zařazení.
Jak jsme se mohli dočíst, došlo již k prodeji práv na zfilmování Stachovy biografie a připravuje se osmidílný německý televizní film. Scénář založený na Stachově biografii spolu s hereckým obsazením už prý koluje i po Hollywoodu. Už teď je jisté, že po zhlédnutí těchto filmů opět rádi sáhneme po třech solidních svazcích od Reinera Stacha.
Překlad Miloslav Man. Nakladatelství Argo chystá vydání kompletní třísvazkové monografie v letošním (Raná léta) a příštím roce (Léta rozhodování, Léta poznání). Překlad úryvků citovaných z recenzovaného svazku poskytl pro přítomné echo Vratislav Slezák, úryvky ze svazku Die Jahre der Entscheidungen citujeme podle překladu Michaela Půčka.
Reiner Stach: Kafka. Die frühen Jahre. Frankfurt am Main: Fischer, 2014, 607 s.
