Píše Ingeborg Fialová-Fürstová
(4. 4. 2016)Do řady vzácných osobností 20. století, které od roku 2011 představují Steffen Höhne, Alice Stašková a Václav Petrbok v edici nakladatelství Böhlau „Intellektuelles Prag im 19. und 20. Jahrhundert“ (dosud se tu objevili August Sauer, Franz Spina, Johannes Urzidil, Max Brod, Vilém Flusser, Bedřich Utitz a třikrát Franz Kafka), přibyla nyní v 10. svazku prominentní postava 19. století, Ludwig August Frankl (1810–1894). L. A. Frankl byl „polyfonní“ osobnost „mezi okcidentem a orientem“ (jak zní podtitul knihy vydané Louisou Hecht), žid mezi ortodoxií a asimilací, básník německého jazyka a rakouský patriot mezi Němci a Čechy, novinář a vydavatel mezi revolucí a konzervativní restaurací, historik mezi básní a pravdou, postava, z jejíchž rozmanitých aktivit a bohatého díla fiktivního i nefiktivního charakteru lze vyčíst téměř veškerou problematiku 19. století. Po zásluze se životu a dílu Ludwiga Augusta Frankla věnují vědci širokého interdisciplinárního spektra (to je také jediná možnost, jak se této renesanční osobnosti zhostit), historikové, genealogové, literární a kulturní historici, hudební vědci, lingvisté a muzejní pracovníci, kteří tím, že si volí vždy jen jeden aspekt života a díla Franklova, společně vytvářejí ucelený obraz této osobnosti, přičemž na sebe jednotlivé přístupy a náhledy navazují a navzájem se doplňují.
Biografické portréty, jak je přináší především úvod Louisy Hecht Polyphone Biographie (Polyfonní biografie) a následné pojednání Dietera Hechta o ženách v životě L. A. Frankla (Frauen im Leben von L. A. Frankl), se opírá o kompletní rodopisnou stať Genealogie der Familien Frankl und Frankl von Hochwart (mit Basch) [Genealogie rodin Franklových a Franklových von Hochwart (mit Basch)] od Georga Gaugusche a o precizně vypracovanou tabulku s životopisnými daty a rodokmen v příloze knihy.
Václav Petrbok se ve svém článku L. A. Frankl als tschechischer Dichter? (L. A. Frankl jako český básník?) soustředí na otázku vztahů k českému kulturnímu světu, která je pro českou bohemistiku stále podstatná. Informuje o Franklově německém a českém jazykovém vzdělávání, píše o jeho vztazích k českým osobnostem (mj. ke Klicperovi, Štěpánkovi, Nebeskému) a tématům (Franklova beletristická zpracování českých historických postav a látek: sv. Václav, Hus, Valdštejn, třicetiletá válka ad.) a dochází k závěru, že „Franklův celorakouský (kritický) dynastický patriotismus“ je protkán „výraznými rysy českého regionálního patriotismu německého kulturního ražení“ a že Franklovo „formování rozmanitých konstrukcí identity […] – určovaných náboženskými, kulturními a politickými loajalitami“ (s. 118) – může sloužit jako názorný příklad pro celé 19. století. Petrbok zároveň uznává Franklovo přesvědčení inspirované duchem Herderovým a Bolzanovým, že by básnictví mohlo být „jedním z možných pojítek k usmíření a spojení mezi stále si vzdálenějšími národy“ (s. 111).
Výčet českých a slovanských/srbských souvislostí obohacuje Gertraud Marinelli‑König (L. A. Frankl und die Wiener Unterhaltungsblätter im Vormärz [L. A. Frankl a vídeňské zábavní listy v předbřeznovém období]) ještě o další jména, díla, data a fakta. Ernst Wangermann ve svém článku L. A. Frankls Bedeutung in der Revolution von 1848 [L. A. Franklův význam pro revoluci v roce 1848] krátce poukazuje mj. na zmatky a bezradnost způsobené národnostní polarizací v etnicky smíšených oblastech, které vypukly roku 1848 ve Franklově okruhu (jenž „kulturním snahám neněmecky mluvících národů v habsburské říši vždy věnoval velkou pozornost“, s. 196).
Franklově pokusu nalézt rovnováhu mezi židovstvím a asimilací a mezi sekularizovanou religiozitou a ortodoxií – mezi metaforickým „okcidentem a orientem“ – se věnují statě Carstena Wilkeho (L. A. Frankl als historischer Mythograph der Marranen [L. A. Frankl jako historický mýtograf Maranů]), Marie Krappmannové (L. A. Frankls Nach Jerusalem! [L. A. Franklovo Do Jeruzaléma!]), Yochaie Ben‑Ghedalii („My Heart is in the East“ [„Mé srdce je na Východě“]) a některými pasážemi i článek Louisy Hecht („Durch Wort und That“: Motto und Credo [„Slovem i činem“: Moto a krédo]) a Gerlindy Kohlbauer‑Fritz (L. A. Frankl und das jüdische Museum [L. A. Frankl a židovské muzeum]) o židovských resp. izraelských liturgických předmětech ve Franklových sbírkách „částečně cenných, částečně kuriózních předmětů“ (s. 297). Tyto tři statě jsou pro literárního historika zřejmě nejzajímavější, protože zde konečně dochází také k analýze textu a literární interpretaci, které jsou jinak v převážně historicko-popisné poloze sborníku vzácné.
Vlastně není divu, že dnešní svět na Franklově díle zajímá víc všechno ostatní než jeho „skutečné spisovatelské výkony“ (s. 123) a literární kvalita jeho textů. „Proč autor s tak vysokým renomé v rakouském kulturním a společenském životě dospěl tak rychle k literárněhistorickému konci“ (s. 124), vysvětluje Jörg Krappmann ve svém článku Der Mitgenannte. L. A. Frankl und die Literaturgeschichte [Spolujmenovaný. L. A. Frankl a dějiny literatury], v němž sleduje zpracování Franklova díla v dobových literárních kritikách (mj. Lorm, Horn, Kürnberger, Spitzer) a v novějších a nejnovějších dílech literární historie (např. Wolkan, Szegeda, Meyer, Sengle, Zeman, Lengauer), shrnuje všechny kritické postoje Franklových kritiků a někdy dokonce i odpůrců jeho způsobu produkování literatury („publicistická podnikavost, literární intrikánství, vzpomínkový průmysl, ekonomičnost využití, hospodaření s prožitkovým kapitálem, psaní politicky korektních příležitostných básní, beletristické diletantství, politická bezvýznamnost“, s. 124). Srovnáním Franklovy básnické tvorby s texty jiných básníků rakouské předbřeznové doby a pozdní romantiky (Grün, Beck, Lenau) dochází k dvojímu závěru, a sice že společensky velice úspěšnému Franklovi chyběla jednak skutečná a hluboká osobnostní krize, takže „nejpozději od revoluční doby vysychá prožitková lyrika a autopoetické úvahy“ (s. 136), což je trochu romanticko‑psychologický závěr, a jednak, že „Franklovo literární dílo stojí mezi biedermeierovskou světobolnou tvorbou a revolucionářskou předbřeznovou dobou, a tím i mezi mlýnskými kameny literární historiografie 19. století, což vysvětluje jeho postavení spolujmenovaného“ (s. 135).
K poněkud jinému závěru dochází Herlinde Eichner ve stati L. A. Frankl, Politiker der Erinnerung [L. A. Frankl, politik vzpomínek], která poznatky Jörga Krappmanna částečně potvrzuje („Franklova vlastní historie recepce je […] chronologií zapomínání […]. O historii výzkumu díla spisovatele Frankla nelze hovořit.“, s. 276) a částečně je doplňuje o další úvahy – např. k Franklově značné péči o již zaniklé, nemoderní žánry, jakými jsou básnické biografie nebo literární anekdoty: „Franklův projekt propojení rolí spisovatele a současníka či historika a filantropa brzy ztroskotal“ (s. 289). Oba poznatky se ovšem vzájemně nevylučují.
Franklovým zařazením do období před a kolem revoluce roku 1848 se zabývají další články a navazují na dichotomii, kterou zmínil již Jörg Krappmann: na jedné straně stojí Frankl v samotném centru vídeňské revoluce – jako vážený vydavatel uznávaných Sonntagsblätter, jako člen Akademické legie a jako autor „první necenzurované básně Univerzita, která potvrdila účast studentů a akademické inteligence na revoluci“ (s. 140) a „stala se jakousi marseillaisou rakouské revoluce“ (s. 197). Frankl stál „důsledně na straně revoluce, protože revoluce pro něj byla možnou cestou, jak přeměnit habsburskou říši v konstitutivní demokratickou monarchii“ (Wangermann, s. 199). Na druhé straně se zdálo, že Franklova „vzpomínková politika“, jeho celoživotní snahy posílit tuto svou pozici a pověst revolucionáře ještě také ex post (např. svými Vzpomínkami), byla nejednomu Franklovu současníkovi (především Ferdinandu Kürnbergerovi a Danielu Spitzerovi) podezřelá, jak píše ve své stati Konkurrenz und Kompensation [Konkurence a kompenzace] Hubert Lengauer.
Muzikologické články Barbary Boisits o významu Franklových Sonntagsblätter pro vídeňskou hudební kritiku(Die Bedeutung der Sonntagsblätter L. A. Frankls für die Wiener Musikkritik) ] a Stefana Schmidla o Franklových zhudebněných básních (Gedichte von L. A. Frankl in ihren Vertonungen) , scelují obrázek úspěšného vydavatele a čteného básníka, takže se zdá, že už není nic, co bychom o Franklovi nevěděli. Určitě by se dalo ještě pomýšlet na další konferenci a další svazek věnovaný Franklovi (jak jsem již naznačila, jako literární historička bych si přála více literárních analýz a interpretací, například s ohledem na možnou definici kroužku česko-německých /a moravsko‑německých/ romantických básníků), ovšem pro případné budoucí organizátory konference nebo vydavatele svazku o Franklovi by bylo těžké najít nové náměty, které Louise Hecht dosud nezpracovala nebo alespoň nenačrtla.
Překlad Petra Knápková
Ludwig August Frankl (1810–1894). Eine jüdische Biographie zwischen Okzident und Orient.Ed. Louise Hecht. Köln: Böhlau, 2016, 430 s.
