Píše Luboš Merhaut
(Echa, 30. 3. 2016)Monografii o Michelu Foucaultovi (1926–1984), resp. výklad jeho myšlení z hlediska přínosu pro historiografii předznamenal francouzský archeolog a dějepisec Paul Veyne (1930) již v dovětku knihy Jak se píšou dějiny (Pavel Mervart 2010, přel. Čestmír Pelikán, viz echo z 6. 4. 2011). V tomto eseji příznačně nazvaném „Foucault revolucionizuje historii“ (již z roku 1978) nejen podtrhl své pojetí historie jako psaní, resp. limitovaného vyprávění událostí podle určitého rozvržení, ale také vyznačil téma pro své další metodologické úvahy – „foucaultovství“ jako kritickou praxi, pořádající vztah k dějinnosti a vědění. Načrtl tak vlastně úkol své pozdější knihy: ukázat praktický užitek Foucaultovy metody, ale i předpojatosti vůči ní a zmatky. „Rozptýlíme-li tyto pravděpodobně nevyhnutelné omyly, odhalíme v tomto obtížném myšlení jednu velice jednoduchou a zcela novou věc, která musí historika plně uspokojit a v níž se cítí hned jako doma; něco, v co doufal a co již poněkud zmateně dělal; Foucault je dokonalý historik, představuje dovršení historie. Tento filosof je jedním z největších historiků naší doby, o tom není pochyb, ale mohl by být rovněž autorem vědecké revoluce, kolem níž opatrně přešlapují všichni historikové. Pozitivisté, nominalisté, pluralisté i ti, kteří nemají rádi slova končící na –ismus, Jsme to my všichni: on je první, kdo dokázal být úplný. Je prvním úplně pozitivistickým historikem“ (s. 393).
V knize Foucault, jeho myšlení, jeho osobnost (Filosofický ústav AV ČR, Filosofia 2015, přel. Petr Horák, seznam literatury a rejstřík vytvořili Matěj Kuruc a Martin Pokorný; pův.: Foucault, sa pensée, sa personne, Paris 2008) Veyne zvýrazňuje dvě otázky: problém pravdy v dějinách a skepticko-kritické pojetí možností historického poznání z hlediska pozorovatele, jenž se nachází „vně nádoby, kterou popírá“, tj. Michela Foucaulta. „Nuže, veškerý duch foucaultovství spočívá v nezavírání očí, ve vytěsňování podstat a v nahlížení malých ‚diskursivních‘ skutečností na jejich místě“ (s. 96). Již v úvodu autor shrnuje a posléze variuje a doplňuje, čím podle něj Foucault nebyl – determinista, strukturalista, osmašedesátník, marxista, socialista, pokrokář, freudovec, heideggerián atd. „Vzácná věc v tomto století; byl, dle vlastního přiznání, skeptický myslitel, věřil jen pravdě faktů, nečetných historických faktů, jež zaplňují všechny stránky jeho knih, a nikdy nevěřil pravdě obecných idejí. Nepřipouštěl totiž žádnou zakládající transcendenci. Přesto nebyl nihilista: konstatoval existenci lidské svobody (toto slovo lze číst v jeho textech) a nemyslel si, že i když povýšena na ‚okouzlenou‘ doktrínu, ztráta všeho metafyzického nebo náboženského založení by kdy odradila naši svobodu chovat přesvědčení, naděje, pohoršení […]. Byl empirikem a filosofem porozumění v protikladu vůči nějakému ambicióznímu Rozumu. Dospěl, aniž by o tom příliš mluvil, k jistému obecnému pojetí lidského údělu, jeho svobody, jež jedná, a k jeho konečnosti; foucaultovství je popravdě empirickou antropologií, jež je koherentní a jež je originální tím, že se zakládá na lidské kritice“ (s. 13–14).
Veyne jako přítel-spolupracovník usiluje o názorné osvětlení Foucaultovy metody i o její očištění od nepochopení či zneužití. Píše tak samozřejmě i o sobě a o svém pojetí, jak v doslovu připomíná překladatel; zřetelně je to vidět v kapitolách zdánlivě odbočujících k (příkladovým) tématům, jako jsou počátek křesťanství či vztah přírodních a humanitních věd. Píše rovněž o tom, jak se vypovídá o Foucaultovi, jak se tento „diskurs“ proměňuje, jak se transponované foucaultovství může stát prázdným vehiklem, nebo naopak inspirací pro sílící proud pojetí světa a historie, jejž právě Veyne reprezentuje. Z těchto rozličných a doplňujících se pohledů se v jedenácti kapitolách věnuje nejprve jedinečnosti v univerzálních dějinách (všechny fenomény, historické nebo sociologické fakty jsou jedinečné, transhistorické a obecné pravdy neexistují, je třeba vycházet „z detailu praktik, z toho, co se dělalo a co se říkalo, a podstoupit intelektuální úsilí vysvětlit z toho diskurs“, s. 22); konkrétněji pak místu Foucaultových knih v kontextu francouzské historie. Zdůrazňuje Foucaultův skepticismus – jako kritiku poznání a jako kritiku v politickém smyslu, který však nebyl nihilismem, subjektivistickým relativismem nebo buřičstvím, nýbrž nutností pochybovat o každé příliš obecné, úplné nebo tzv. věčné pravdě. Jde o jiné vidění, o perspektivismus, o pozornost vůči jedinečnostem, faktům, detailům. „Falešné diskursy se v čase proměňují, ale v každé epoše platí za pravdivé. A to do té míry, že se pravda redukuje na pravdivé rčení, totiž na promluvu, jež odpovídá tomu, co se připouští jako pravda – a co vyvolá úsměv o sto let později“ (s. 26). V tomto smyslu Veyne dále píše o archeologii jako postupu i pojetí člověka: „Může se lidstvo obejít bez mýtů, jakými jsou mýty o vědomí nebo o pokroku? Nevím, ale nepozorujeme, že by se bez nich obešlo, stejně jako bez religiozity, nebo dokonce bez filosofické zvědavosti. Navzdory všem Nietzschům a Foucaultům světa lidstvo miluje vzývat Pravdu a považuje za pravdivé to, v co si přeje věřit“ (s. 144). Závěrečná kapitola Portrét samuraje završuje obraz Michela Foucaulta jako „intelektuála nového typu“, odmítajícího pozici obecného intelektuála, „zaujímajícího stanovisko na základě nějakého společenského ideálu nebo smyslu dějin“, které podle něho neexistují. Jako nekonformního, rozhodného a znejisťujícího člověka, aktivisty a polemika, ale i jako „ďábla“, otřásajícího morálkou a vším, co je „normální“. „Všichni mají povinnost znát a chtít to, co chtějí, aniž by museli přenášet tuto starost na Desatero přikázání nebo nějakou jeho náhražku, na přírodu, tradici, autoritu, ideál, užitečnost, vrozenost, sympatii, kategorický imperativ, smysl dějin. Foucault se omezoval na tvrzení, že jeho mínění, stanoviska a intervence představují jeho osobní volbu, kterou ani neospravedlňuje, ani nevnucuje, protože žádné rozumování nemůže prokázat jejich správnost“ (s. 151).
Zvláštní pozornost Veyne přirozeně věnuje pojmu diskurs (a s ním spojeným pojmům dispozitiv, vědění, moc), který Foucault používal ve zvláštním technickém smyslu, jako proměnlivý nástroj, aniž usiloval o jeho přesné definování. Slovo „diskurs“ se však paradoxně stalo i součástí vědecké „hry na pravdu“, až jakousi povinnou nebo módní výbavou odborných textů s vědeckými ambicemi, byť často zcela formálně, bez specifikace obsahu a bez spojitosti s Foucaultovým konceptem. Veyne právě z hlediska historického ukazuje na omyly v jeho chápání, jež se objevily okamžitě a které jsou příznačné i pro současnou praxi: „Diskurs není nějaká základna a není to ani jiné pojmenování pro ideologii. […] Diskursy jsou brýle, skrze něž si lidé v každé době všímali všeho možného, mysleli a jednali; vnucují se vládnoucím stejně jako ovládaným, nejsou to lži vymyšlené těmi jedněmi, aby oklamali ty druhé a aby ospravedlnili svou nadvládu“ (s. 42). „A protože diskursy nenásledují jeden po druhém podle logiky nějaké dialektiky, ani se navzájem nenahrazují z nějakých dobrých důvodů a neposuzuje je nějaký transcendentální tribunál, jsou mezi nimi jen faktické, nikoli právní vztahy, přičemž střídají jeden druhého, jejich vztahy jsou vztahy cizinců, soupeřů. Boj, nikoli rozum, je bytostným vztahem pro myšlení“ (s. 51).
Po řadě foucaultovských portrétů a výkladů – mj. Gillese Deleuze, Didiera Eribona, H. L. Dreyfuse a Paula Rabinowa, Miroslava Marcelliho či Pavla Barši a Josefa Fulky – je tu Veynův Foucault jako historik (stejně jako Foucaultův Veyne), a to historik genealogický: „Úhrnem vzato, celé Foucaultovo dílo je pokračováním nietzscheovské Genealogie morálky: snaží se ukázat, že každá koncepce, o níž se domníváme, že je věčná, má své dějiny, ‚stala se‘ a její původ nepředstavuje nic vznešeného“ (s. 137–138). Veyne oceňuje filosofa, který pracoval metodou každého historika, tzn. „přistupoval ke každé historické otázce o sobě a nikdy jako k zvláštnímu případu nějakého obecného problému a ještě méně jako k filosofické otázce“ (s. 33). Navíc uměl „všude a v každé epoše pronikat až k radikálním rozdílům. Jenže současně pokaždé zjišťoval, že údajné kořeny nebyly v ničem zakořeněny“ (s. 172). Tak zároveň historii přesáhl: „Jak jsme viděli, uvažujeme v každém okamžiku uvnitř jistého diskursu, jenž není schopen poznat sebe sama, který však přinejmenším dovoluje konstatovat, že myslíme jinak, než uvažovali lidé jindy. Ještě lépe, postačí vytvořit projekt genealogie nebo archeologie k tomu, aby se projevila příležitost onoho odstupu, abychom nalezli odstup od sebe samých a našeho dnes. […] Takový podnik diferenciace je něčím víc než historií, zasluhuje si jméno filosofie, protože je negativní reflexí nás samých a také proto, že vyzývá k reakci. Archeologická historie skutečně zasévá nejistotu; napříště bude jakási trhlina, ‚virtuální fraktura‘ křižovat naše já stejně jako naše jistoty […]“ (s. 147–148).
I z literárněhistorického hlediska může Veynův zažitý a domyšlený Foucault dobře posloužit jako vstup na pole jedné z nejinspirativnějších – a zároveň nejednoduchých, tedy často nepřiměřeně zjednodušovaných – koncepcí. Vysvětlující komentáře upozorňují na kriticky provokující, resp. osvobozující momenty, zároveň na pevnou „pozitivistickou“ bázi. Dějiny o sobě, určeny nějakým vyšším principem tu nejsou, jejich „pravda“ je proměnlivá, jsou konstruovány, nicméně bylo by neúčelnou krajností tvrdit, že vše je jen konstrukt a předmět hry. „Vysvětlit nějaký diskurs, nějakou diskursivní praktiku spočívá v interpretování toho, co lidé dělali nebo říkali, v pochopení toho, co předpokládají jejich gesta, slova, instituce; z toho, co děláme každou minutu: navzájem se chápeme. Foucaultovým nástrojem se tedy stala každodenní praxe, hermeneutika, vyjasňování smyslu […]“ (s. 26).
