Píše Hana Šimková Enderlová
(Echa, 23. 3. 2016)Vladimír Binar – básník, versolog, pedagog (pro mě jako doktorandku „Doktorvater“ v pravém slova smyslu) představoval pro mnohé své studenty osobnost, jež člověka inspiruje a ovlivní na celý život. Nečekaný odchod Vladimíra Binara patří pro mě k těm životním ztrátám, se kterými je těžké, ne-li nemožné se smířit.
Na Binarových seminářích jsme se učili porozumět poezii, pochopit provázanost a souvislosti jejích jednotlivých rovin – rytmu, instrumentace verše, básnických figur a tropů –, učili jsme se porozumět jejich funkcím a významům, přesné výstavbě básnického textu, tomu, jak na základě všech těchto rovin vyrůstá básnická sémantika. Četli jsme verše našich oblíbených básníků ve světle motta: „Jen díky tomu, že básník pořádá slabiky, může tvořit světy“ (J.-P. Chausserie-Laprée). Nikdy jsem nepoznala pedagoga, který by měl takový dar umět studentům poezii zpřístupnit. Nejednalo se o pouhé čtení básní nebo jejich interpretaci – poezií jsme na Binarových seminářích žili, a kdo chtěl, pokračoval v dlouhých hovorech o básnících s panem doktorem i hodiny a hodiny po konci vyučování, ať už v kabinetě na fakultě nebo v zapadlém bistru v Nuslích nad sklenicí vína.
Rozumět poezii neznamenalo pro Vladimíra Binara mít přečtenou veškerou sekundární literaturu o tom kterém básníkovi, jak se s tím bohužel můžeme u některých pedagogů setkat. Když jsem na začátku svého doktorského studia měla pocit, že Holanovi lépe porozumím, přečtu-li si nejprve, co o něm již napsali všichni literární vědci přede mnou a pan doktor mě chtěl uchránit slepých uliček a ztráty času, řekl mi větu, na niž si často v každodenním shonu vzpomenu (ostatně stejně jako na mnohé další rady spíše od staršího přítele než vedoucího doktorské práce): „Hanko, dívejte se na rorýse, jak létají okolo střechy kostela. To je poezie! ne věčné ježdění po zahraničních konferencích nebo čtení všech těch rádoby odborných textů psaných pouze složitým jazykem.“ Není snad potřeba dodávat, že přínosnou sekundární literaturu pan doktor samozřejmě doporučoval, tady šlo o bytostnou spjatost poezie a života, o fascinaci realitou a životem přes jeho prchavost a konečnost nebo právě pro ně, jejich neustálé překonávání básnickým slovem – neboť právě z této fascinace, z tohoto úžasu vyvěral onen pramen poezie, z něhož čerpali všichni ti slavní básníci, jimiž jsme se na seminářích zabývali.
S rozechvěním jsme pronikali do Baudelairových spleenů a ideálů, Rimbaudovy poezie odjezdu, Mallarméova šílení z azuru, symbolizujícího nedosažitelné absolutno, omamoval nás jas bělostného Verlainova měsíce, pochopili jsme, že Apollinairovy Alkoholy mluví právě o onom opojení životem a realitou, o oné „závrati na závrať“, jíž Bedřich Fučík vymezil Binarův vlastní básnický svět.
Nikdy jsem se nesetkala s někým, kdo by toho tolik o poezii věděl, kdo by jí tolik rozuměl. Pan doktor nám otevíral světy Máchových oxymór rozpolcených mezi láskou, vášní k životu a hrůzou z nicoty, pomáhal nám pochopit vrstvení významů v Březinově symbolismu a později v Holanově neosymbolismu a jeho verších vznášejících často otázky z oblasti filozofie, přibližoval nám smysl Nezvalových metamorfóz skutečnosti a Zahradníčkových motivů křídel a letu.
Přestože byl Vladimír Binar podle mého názoru největší odborník na poezii v Čechách, mnohem důležitější než jeho vědecká činnost bylo pro něj právě psaní jeho vlastních veršů a próz. Přála jsem si, aby pan doktor své poznatky o poezii shromáždil a publikoval. On mi tvrdošíjně celé roky odpovídal: „Hanko, já na to nemám čas! Já mám rozepsaný román!“ nebo: „Dejte mi s tím pokoj, napijeme se raději vína, já chci psát verše a ne nějakého druhého Mukařovského!“ Nakonec jsme se přece jen shodli, že by byla škoda, kdyby se nic z přednášek nezaznamenalo. Domluvili jsme se, že až pod jeho vedením dokončím disertaci o Vladimíru Holanovi, budeme společně pracovat na knize s názvem Glosy k poetice. Po celou dobu trvání naší spolupráce a přátelských každotýdenních setkávání jsem alespoň shromažďovala materiály pro toto dílo a ve svých studiích, článcích a disertaci jsem „z něj“ citovala. Alespoň takovým způsobem pan doktor na Glosách k poetice pracoval – dala jsem mu přečíst nějakou svou studii nebo kapitolu z disertace, kde jsem ho citovala, on citaci rozšířil, upravil a já jsem měla radost, že alespoň takto velice pomalu dáváme rukopis knihy dohromady. S náhlým odchodem pana doktora se refrénovitě vrací zděšený výkřik z jeho Číňanovy pěny: „Kurva smrt...“ a slova z Playbacku o mrtvém čase.
