Píše Luboš Merhaut

(11. 5. 2011)

 

Kniha Bernarda Michela Prague, belle époque (Paris, Aubier 2008) vyšla v českém překladu Jany Vymazalové s titulem Praha, město evropské avantgardy, 1895–1928 (Argo 2010). Francouzský historik (* 1935), zabývající se dlouhodobě dějinami střední Evropy, tedy i „českými“ tématy (česky vyšla již jeho kniha Smrt dvouhlavého orla. Rakousko-Uhersko 1916–1918, Mladá fronta 1994), je význačným a oceňovaným činitelem francouzsko-českých vztahů, popularizátorem české kultury. Prahu nahlíží jako jedno z center středoevropského (rakousko-uherského) společenského, intelektuálního a kulturního dění. S touto intencí se snaží zachytit specifický pražský charakter, „atmosféru“ určovanou zvláště vítaným a přínosným propojováním českého, německého a židovského prostředí v širším časovém období. Důraz klade na dobový život, který mezioborově a kulturněhistoricky skládá z faktů a dějů různorodého charakteru i nejrůznějšího významu. Oblibuje přitom osobnosti uměleckého, především literárního a výtvarného světa. V upoutávce na přebalu knihy mj. čteme o „poutavě a čtivě napsané práci, kterou zároveň charakterizuje autorova dokonalá a podrobná znalost pramenů, dobového tisku a literatury, stejně jako moderních vědeckých studií“. Jistá nadsázka k přebalovému žánru patří, ovšem zde je rozpor mezi těmito superlativy, resp. čtenářským očekáváním, a záhy zjištěnou skutečností příliš velký.

 

S překlady podobných prací, určených původně zahraničnímu publiku a počítajících s potřebou vysvětlovat takříkajíc od základů a vůbec zaujmout „exotickým“ námětem, tedy prací populárně-naučných, bývá potíž. Se změnou adresáta a vstupem do jiného, „domácího“ kontextu je třeba text přečíst jinak a uvážit úpravy nezbytné – opravit nejen chyby faktografické, ve znění jmen a názvů, ale rovněž zbavit celek míst, která tu ztrácejí opodstatnění, podávají informace běžně sdílené, resp. banální, nebo v konfrontaci s množstvím vydaných a dostupných odborných prací v našem kontextu působí značně útržkovitě, rozpačitě či naivně. Neměl-li tuto potřebu autor, selhala především redakce (odpovědná redaktorka Magdalena Moravová). (Deficit korekcí zjevně pociťovala překladatelka, což naznačuje několik jejích vložených poznámek pod čarou – ale kolik by jich pak muselo být…).

 

Problémy ovšem zakládá Michelův přístup k předmětu jeho – jistě hluboce prožívaného a upřímně propagačního – zájmu. V pražském, elitním prostoru nachází umění a umělce, navíc různých národností, ovládající i druhé jazyky a vzájemně se obohacující. Určující je tu jakýsi apriorní optimismus, úsilí vidět především kladné stránky vztahů mezi zástupci různých kultur, nikoli rozpory a hranice, ale vzájemnost, výhodnou a blahodárnou komunikaci. Takto traktovaná koexistence přestává být otázkou nebo inspirací, zůstává pouze emblémem hledané harmonie (nebo nereflektované fascinace). Pod tíhou doslova všeobjímající vstřícnosti chřadne kýžená odbornost. Pokus o nový, neobvyklý pohled opřený o náčrt historické situace je třeba ocenit, ztroskotává nicméně na povrchnostech, chybí argumentace, hlubší znalost materiálu, jehož výseky jsou poskládány víceméně nahodile. Výběrové znalosti provázejí nezbytné leitmotivy spjaté s „turistickou“ Prahou (Kafka, Hašek, Mucha atp.). Pro své „povídání“ autor prostě vybírá, co se mu hodí, z detailů a nahodilostí je ale schopen vyvozovat dalekosáhlé závěry. „Výjimečnou modernitu“ pražského tvůrčího prostředí vymezuje roky 1895 (vychází přitom z učebnicově vulgarizující představy, že „vášnivé dobrodružství s ideou moderny“ odstartoval manifest s názvem Česká moderna; zde však čteme důsledně jako Manifest české moderny) a 1928 (kvůli tomu, že „po deseti letech se avantgarda ocitá v krizi“ – a probíhají oslavy prvního desetiletí existence Československé republiky…).

 

Z literárněhistorického hlediska jde o příklad nikoli výjimečného způsobu, jímž (kulturní) historik píše o literatuře. Umělecká díla čte jako ilustrace reálných dějů, faktů a autorských názorů (což zahrnuje i možnost „psychologizovat“), nebere v potaz jejich estetickou povahu nebo stylizační složku, s oblibou přeříkává děj (a dost), případně hromadí vnějškové, frázovité charakteristiky, které se namanou, eviduje množství textů a jevů, ale nepostihuje jejich významy ani vztahy. S pojmy z jiného oboru pracuje libovolně (moderna, avantgarda atd.), další jen skicuje („pražská škola“). Třešničkou na tomto dortu jsou medailonky (Pražští spisovatelé a umělci /1890–1930/), podivně slepující údaje nejrůznějšího založení; v českém vydání a v tomto provedení rozhodně nadbytečné. Dobře ovšem dokumentují autorův kupivý styl, směs nejasných rozmyslů i nesmyslů, zkratů, nechtěně, až půvabně komických, zcela jistě nehledaných charakteristik. Škoda by bylo alespoň hrstku necitovat:1930/), podivně slepuj

 

František Bílek: „Kafka považoval tohoto českého sochaře za opravdového génia“… Otakar [sic] Březina: „Ve svém díle evokuje jakési zvláštní lidské pokolení, žijící v předhistorických dobách, jež se snaží povznést nad své utrpení a dát nějaký smysl mezilidské solidaritě“… „Bratři Čapkové, pocházející z horského prostředí Krkonoš, jsou velikáni české meziválečné literatury. Jejich ‚pátečnické‘ dýchánky pod patronací prezidenta Masaryka byly v literárních a uměleckých kruzích proslulé.“ Jaroslav Durych: „Tento vojenský lékař byl od přírody buřič a disident“… Jaroslav Hašek: „Zůstává jedním z modelů Čecha par excellence, se vší dvojznačností, kterou s sebou nese falešné účastenství v dramatických událostech 20. století.“ Franz Kafka: „O tomto monumentu pražské německé literatury musí být řečeno ještě téměř vše. Při čtení jeho knih je třeba se oprostit od legend vytvořených vykladači jeho díla, z nichž mnozí o pražském kulturním prostředí, v němž Kafka žil, nevěděli vůbec nic“… „Ve svých erotických básních (Sodoma, 1895) hraje Karásek na homosexuální strunu, ačkoli přísně vzato homosexuál nebyl… Po první světové válce se z něj stává nacionalista s blízkým vztahem k Sokolu a křesťan obdivující mystiku karmelitánek 17. století.“ Egon Erwin Kisch „byl současně intelektuální i lidový, zcela splynul s českým prostředím“… Po roce 1918 se z něj stal ‚zuřivý‘ reportér v Německu“… J. S. Machar „vstoupil do českého literárního světa jako pirát s rudým praporem v ruce.“ Miloš Marten: „Stal se šéfredaktorem Moderní revue v době, kdy po deseti letech dekadentního aristokratismu hledala nové cesty. Marten v ní od roku 1902 prosadil příklon k tradičnímu klasicismu a katolicismu…“ S. K. Neumann: „Po celý život se ujímal mladých spisovatelů a pomáhal jim“… F. X. Šalda: „Celé české kritice nasadil velmi vysokou laťku. Jedni ho obdivovali, jiní ho kritizovali.“


zpět