Píše Michal Topor
(Echa, 16. 3. 2016)Monografie Historia litteraria v českých zemích od 17. do počátku 19. století (eds. Josef Förster, Ondřej Podavka a Martin Svatoš, Praha, Filosofia 2015) vznikla spoluprací „kolektivu latinských filologů, germanistů a bohemistů“ v rámci projektu „Johann Peter Cerroni [1753 Uherské Hradiště – 1826 Brno] a historia litteraria jeho doby“, financovaného Grantovou agenturou ČR. Spolu s redaktory se na textech svazku podíleli Václav Smyčka, Jiří Matl, Václav Pumprla, Jiří Žůrek, Václav Petrbok a Stefan Michael Newerkla.
Právě příprava „komentované kritické edice a překladu“ Cerroniho rukopisného lexikonu Scriptores Regni Bohemiae (zhruba z let 1792–1825), prvního novodobého – abecedně řazeného – slovníku spisovatelů (v širokém smyslu slova), kteří se narodili anebo alespoň dočasně působili ve středověkých a raně novověkých Čechách („autorů píšících latinsky, česky, německy, francouzsky, italsky, arabsky, hebrejsky i starořecky“, s. 223), a snaha vícestranně porozumět místu tohoto výkonu v kontextu specifických dobových realizací historiografické práce byly východiskem souboru diskuzních příspěvků (pro kolokvium konané v listopadu 2014), část z nich poté byla zařazena do nynější společné knihy.
Ta krom profilu „života a díla“ moravského patriota Cerroniho – právníka, od r. 1789 sekretáře moravského gubernia v Brně, poté i tamějšího revizora a cenzora knih a správce guberniálního archivu zrušených klášterů – podává také soubor statí, podrobněji věnovaných drahám a dílu dalších českých a moravských učenců, kteří se alespoň částí své činnosti, obracející se ke čtenáři převážně latinsky, později též německy, ocitli na poli historia litteraria neboli „dějin vzdělanosti“ (V. Petrbok latinské sousloví překládá komplikovaněji jako „dějiny /literární/ vzdělanosti a kultury“, s. 187). Pojednáni jsou takto Bohuslav Balbín, Magnoald Ziegelbauer, Leopold Schwamberger, Mikuláš Adaukt Voigt, Karel Rafael Ungar, František Faustin Procházka, Leopold Jan Šeršník, František Martin Pelcl, Maximilian Schimek, Jan Nepomuk Alois Hanke z Hankenštejna, Herrmann z Herrmannsdorfu a Matyáš Kalina z Jäthensteina. Těmto profilům předchází jednak Smyčkův nástin filozofického pozadí a rozvoje sledovaného historiografického modelu v německojazyčných oblastech střední Evropy (autor rozlišuje poměry v oblastech protestantských oproti katolickým, zahrnujícím i rakouské, habsburské monarchii), jednak shrnující přehled jeho cesty v „českých zemích“ (podepsán „kolektiv autorů).
V. Smyčka v úvodním textu usiluje přece jen nad „pestrou směsicí nejrůznějších lexikonů, rozsáhlých slovníků vzdělanců, pedantsky uměřených bibliografií nebo naopak příliš rozmáchlých narativů pokroku lidského poznání“ (s. 9) klenout nadřazené horizonty („paradigmata“) a ozřejmit jejich vazby k proměnlivému systému disciplín i univerzitní výuky. Obeznámenost s dosavadní německojazyčnou reflexí fenoménu historia litteraria i pozorná četba reprezentativních textů umožňují Smyčkovi vyznačit pohyb od osvícenské představy kumulace a patřičné (stylisticky strohé) organizace „informací, znaků“ vědění (s. 17) ke konceptu dějepisectví „pragmatického“, k „ideálu argumentujících, a dokonce narativně poutavých dějin“ (s. 21).
Navazující výklady nejprve přehledem české a moravské krajiny (podepsán „kolektiv autorů“) a poté daleko zevrubnějšími portréty uvádějí doprostřed pozoruhodného světa limitovaných učeneckých zázemí a sítí, averzí i podpory (včetně různých forem mecenátu), kooperace a navazování, ambiciózních podniků, rozběhů a často nakonec – za života autorů – nepublikovaných celků a fragmentů. Smyčkova konstrukce horizontů tak má protějšek v konkrétně situovaných, ohraničených portrétech kombinujících biografický žánr (shrnutím dosavadních znalostí, ale také uplatněním nových nálezů) a více či méně minuciózní analýzu textu. Jistě pořadatelům a autorům knihy zabývajícím se místem a podobami modelu historia litteraria v dějinách dějepisectví neušlo, že sami společným počinem stojí v říši, již snad jen naoko pojali jako součást uzavřené minulosti.
