Píše Michal Topor
(Echa, 5. 5. 2011)Deleuze a literatura I: Možnost pustého ostrova
Nakladatelství Hermann & synové loni vydalo pod názvem Pusté ostrovy a jiné texty překlad souboru L’île déserte et autres textes, jenž v roce 2002 spojil v jeden celek Deleuzovy drobnější texty z let 1953–1974. Gilles Deleuze (1925–1995) tu rozptýleně vystupuje také jako čtenář-vykladač textů literárních, s pojmem literatury a jejích dějin pracuje ovšem po svém. V nejstarší, titulní úvaze souboru (Příčiny a důvody pustých ostrovů) přivádí své přemítání o potencialitách pojmu pustého ostrova k výkladu „dvou klasických románů o pustém ostrově“ (s. 12), tj. Defoeova Robinsona Crusoa a Suzanne et le Pacifique (1921) Jeana Giradouxe, jako různě orientovaných příkladů toho, čím je literatura obecněji: vznikla prý tehdy, když lidé přestali „rozumět svým mýtům“. Literaturu představuje Deleuze jako „pokus o vynalézavou interpretaci mýtů, kterým se již nerozumí“ (s. 12) a oba zmíněné romány, resp. jejich vyústění, jako varianty příležitosti k novému začátku, která byla promrhána (Robinson Crusoe je předmětem kritiky docela ideologické: „Místo mytického znovustvoření světa z pustého ostrova tu jde o restituci každodenního měšťanského života pomocí kapitálu“, s. 12).
Pojem literatury není privilegovaným polem Deleuzova uvažování, má nicméně specifické, ba takřka klíčové postavení. Konstatuje-li Deleuze, že filozofie má „uvolnit místo novým formám myšlení“ (s. 87), právě „moderní literatura“ (ale umění vůbec), již Deleuze definuje prostě v kategoriích radikální novosti perspektivy, mu nabízí model, který navazuje ovšem na představu souhry obrazotvornosti a rozvažování, projednávanou kupř. v textu Myšlenka geneze v Kantově estetice (1963). „Rozum dává obrazotvornosti setkat se s mezí ve smyslovém světě; avšak naopak obrazotvornost probouzí rozum jako schopnost myslet nadsmyslový substrát nekonečnosti tohoto smyslového světa“ (s. 72), píše Deleuze, vyhlížeje svou metodu: myšlení jako vynalézání, tvorbu pojmů. Proto se zastavuje u Kantova pojmu génia jako „metaestetického principu“, spočívajícího ve znázornění ideje „skrze tvorbu ‚druhé‘ přírody“ (s. 77), v produkci „jiné přírody, než jaká je nám dána: tvoří přírodu, v níž jevy jsou bezprostředně událostmi ducha a události ducha přírodními jevy. Takto se zhmotňují neviditelné bytosti“ (s. 78). Proto tolik místa v úvaze o Humovi (1972) věnuje „nerozlučné směsi“ (s. 187) fikce-umělosti a přirozenosti. Proto hledá takové „učitele“, kteří jsou s to přinášet „cosi radikálně nového“, objevitele „umělecké nebo literární techniky a […] způsobů myšlení, které odpovídají naší modernosti“ (s. 90) – hledá autory, kteří vynalezli texty-„imaginární fantastické stroje“ (s. 87), tvořivě obnažující (a rozehrávající) hranice jazyka-struktury, spočívající v nedostatku znaků. O textech Raymonda Roussela a Hélène Cixous píše Deleuze – citlivý filolog.
