Píše Michal Kosák
(24. 2. 2016)Minulý rok vyšla pod titulem Dokud ještě žijeme... v libereckém nakladatelství Bor korespondence Emila Juliše s Josefem Králem z let 1983–2006. Z hlediska básníkova díla je to asi v podstatě dobře. Tento rok uplyne deset let od Julišovy smrti a bez impertinence řečeno – je nejvyšší čas pokusit se zachytit co nejvíce informací o chronologii, vazbách a souvislostech, které mohou prostředkovat Julišovi přátelé. Edice Julišovy korespondence s bývalým novinářem a později spisovatelem, výtvarníkem, nakladatelem a antikvářem Josefem Králem (*1933) vyvolává ale přes cenné zprávy svým zpracováním některé pochyby.
Z edice je zcela jasné, že celkem sympatickou ambicí vydavatele bylo podat čtenáři básníkovy dopisy, a mimo jeho obzor zůstalo, že nejde jen o vybraná básníkova slova, ale i o cenný literárněhistorický a poetologický materiál. A tím Julišovy dopisy bezpochyby jsou: umožňují bezpečněji kótovat některé chronologické údaje k tvorbě z let normalizace a pomáhají dotvářet představu o množství i distribuci různých verzí některých Julišových textů, především MULTITEXTU A a Zóny. Vedle již poněkud omletých autointerpretací k vlastním začátkům, příchodu na sever Čech, čteme zde například vyjádření pochyb a též charakteristiku vlastní práce nad návratem k experimentu v roce 1984 (s. 30). Cenná jsou také další místa korespondence, jejíž jádro lze položit do dvouletí 1984–1985, např. jakýsi souhrn vzpomínek na dětství v dlouhém dopise z 5. 10. 1984, medailon Dalibora Kozla v Julišově listu ze 7. 1. 1985, ale především snaha po přesnosti, intelektuální jistota a třeba též lehký sarkasmus: „Mám Ti napsat ještě další lahůdku? Proč píšeš třeba pane Bachu (myslíš tím J. S. Bacha?). To se mi zdá trochu fejetonisticky ošúchané. Přece jsi mu tak za jeho života neříkal... to bys také mohl říkat pane Sokrate, pane Dante, pane Molière [...]“ (s. 61) – „Jsi spisovatel PAN KRÁL“ (s. 65).
Nicméně... přestože edici byla věnována na některých rovinách celkem obstojná redakční péče a kniha disponuje funkčním grafickým řešením pro vyznačování návaznosti či změny v osobě pisatele, chybí to podstatné: promyšlené zásady práce s dopisovým materiálem. V Julišových textech přitom došlo ke krácení, jež je sice vyznačeno, nicméně není uvedeno, kdo a proč krácení provedl, zda autor, s nímž Josef Král patrně někdy od roku 2002 o záměru vyjednával, či někdo jiný. Z některých formulací (např. s. 122) vysvítá, že Juliš o nějakých pasážích ve svých dopisech pochyboval a snad v nich plánoval škrty, z jiných zas plyne pravý opak: „Nenamítám nic proti tomu, abys naši korespondenci z let 1983–1985 publikoval s tím, že bude publikována v celku a text nebude měněn, případně ve smysluplných celcích (uzavřených) a také aby dopisy byly zařazeny posloupně a v úplnosti“ (s. 131). Toto je také pravděpodobně finální autorovo stanovisko a mohlo se tedy snad postupovat podle něj. K tomu se přidávají eliminace v dopisech Josefa Krále. Protože sám sebe J. Král pojímal coby „druhé housle“ (s. 128), provádí škrty a výpustky celých vlastních dopisů bez značení. Jakkoli je odstranění Králových dopisů pro jejich avizovaný mnohastránkový rozsah (zmíněn je i dopis o cca 70 stranách) pochopitelné, v důsledku je korespondenční dialog ve své soudržnosti nutně rozrušen. Někdy tak není úplně jasné, o čem je v dopisech řeč, stejně jako když se například nekonkrétně píše o vlastní práci: „Posílám Ti strojopis své poslední věci [...]“ (s. 42). Zde editor Josef Král mohl poskytnout komentáře a regesta a situace by byla hned přehlednější. Z tohoto hlediska pak edici nasadil korunu do závěru knihy položený přetisk eseje Jiřího Pechara Básník kosmických závratí (s. 135–138), o němž sám Juliš Královi píše, že je co se týče bibliografického přehledu hodně nepřesný („je vidět, že mě nijak perfektně nezná“ s. 81).
