Píší Michal Kosák a Jiří Flaišman
(3. 2. 2016)Vladimír Binar – editor
S básníkem, prozaikem, překladatelem, literárním historikem a pedagogem Vladimírem Binarem (6. 10. 1941 – 13. 1. 2016) odchází – alespoň jak se zdá nyní – celý jeden významný editorský typ. Ve své vydavatelské činnosti (viz bibliografii) byl pokračovatelem tradice, která prostřednictvím edice usilovala odhalit intenci básníkova díla, „pochopit jeho zákonitost, jeho vývoj, nenarušit ho, a dokonce ho tím odkrýt“ a s vědomím rizika „mu dát strukturu, modelaci, postavit jeho základní stavbu“. Tak charakterizoval sám Vladimír Binar svůj přístup v nikdy nedokončeném rozhovoru, který jsme s ním vedli před téměř deseti lety a z nějž zde i dále citujeme. Takový editor, „muž-lodivod“, klade někdy jednotlivé „diamanty do šperkovnice“, jindy je veden nalezením symetrie v rozvrhu díla do svazků, odhalením předělů a zlomů, vždy se však dílo snaží osvobodit z „mlhoviny“, najít pro ně tvar, a tedy také titul, název knihy, který by čtenáře na jeho cestě orientoval. Je ve službě „dílu“ a s textem nepracuje „jako se zbožnou relikvií“, chce podat čtenářům živý tvar a nikoli „chuchvalec“.
Tento přístup je tak v mnohém protichůdný tomu takříkajíc akademickému. Vůči němu vyslovil Binar kritické poznámky, které jednak dále dokreslují jeho postoj, často ale také odhalují slabosti či nevýhody některých úzce vědeckých „megalomanských neoburžoazních projektů“. Tak jedenáct svazků Díla F. X. Šaldy, které s Šaldou uspořádal Binarův starší kolega, učitel a přítel Bedřich Fučík, čnělo podle něj nad pozdější tituly Šaldova Souboru díla, především nad svazky Kritických projevů, pro něž Vladimír Binar nenalézal příliš pochopení: „Je to třináct svazků, všechno se jmenuje Kritické projevy a teď se v tom čert vyznej, rok 94, 95, 18, 17 – chronologické řazení, a co s tím. Máme to tedy všechno pěkně na hromadě, sedíme si v ústavu a teďka my jsme přes to ty odborníci! [...] Tam je vidět slabost editorů, ta nechuť vzít na sebe riziko a něco s tím udělat, a dokonce vyhlásit toto chronologické hledisko za nejlepší editorství ze všech – to je posměch zelináře, který nahází všechno na jeden vůz. Ani ten zelinář to tak nemůže udělat, musí dát řepu vedle brambor...“
Vystupuje tak další rys Binarova editorství – jakési povědomí o zdravé míře, ohled na čtenáře, nakladatele a opět služebnost – „to je velký dluh editorství, celého knižního trhu. Zapomenutí na autora a vytváření neuvěřitelných projektů, které vypadají mocně, mohutně, pomalu a tiše umírají, až chcípnou“.
Vydavatelské dílo Vladimíra Binara – od velkých souborů Díla Jakuba Demla, Díla Bedřicha Fučíka a nedokončené řady Stanislava Vodičky, přes knihu Karla Švestky, výbory z tvorby Josefa Čapka, Marie Stryjové či Jana Nerudy až po tematické antologie v Edici světových autorů Albatrosu – je uzavřené, má svůj tvar, strukturu, jasnou intenci. Je tu, ovšem editor bude chybět.
