Proslovil Jan Wiendl
(27. 1. 2016)Za Vladimírem Binarem
V kapli sv. Václava na Vinohradském hřbitově 22. ledna 2016
Vážená a milá paní Mislo, Hino, Moe, Teato, vážení přátelé. Mám-li zde říci několik slov na rozloučenou s Vladimírem Binarem, nemohu se tohoto nelehkého úkolu zhostit jinak než jako jeden z jeho prvních polistopadových studentů a současný člen Ústavu české literatury a komparatistiky Filozofické fakulty, domovského pracoviště pana doktora, jemuž zasvětil s výjimkou vynucené přestávky v 70. a 80. letech bezmála třicet let svého života. Rád bych proto také tlumočil na tomto místě upřímnou soustrast děkanky FF UK Mirjam Friedové, spojenou s jejím upřímným poděkováním za jeho letitou práci pro naši fakultu.
Mé první setkání s Vladimírem Binarem zapadá do omamného světla měsíců na prahu roku 1990, kdy na fakultu přišli lidé, kteří přednášeli a diskutovali o tématech, která ještě nedávno hraničila s vyhazovem z fakulty. To, co bylo dříve urputně potíráno, stalo se skutečností doprovázenou úžasným pocitem svobodné volby. U Vladimíra Binara, ale také u Jiřího Brabce, Miroslava Červenky, Miroslava Procházky, Alexandra Sticha a dalších šlo však ještě o mnohem víc. Jednalo se o garanci osobního stanoviska, které představovalo takový postoj k diskutovanému tématu, za který se ručí vším – odbornou průpravou, individuálním postojem svázaným s pevnými etickými kritérii, s vědomím, že s vybraným tématem se nežongluje podle aktuální metodologické módy a utilitárních potřeb, že zkrátka literatura jsou především lidé, jejich osudy, jejich úsilí, jejich hledání. U Vladimíra Binara byl tento nárok, řekl bych, absolutní, až fyzicky zpřítomňovaný. Jeho postoj k výuce a práci se studenty hluboce přesahoval rámec fakultních zdí, práce přerůstala do formy určitého životního sdílení. Nikdy předtím, ani nikdy potom jsem se nesetkal s tak intenzivní přítomností básníků, o kterých jsme v Binarových seminářích hovořili. Mluvilo-li se o poezii Demlově, Holanově, Zahradníčkově, Nezvalově, jako by tu přednášející zprostředkovával velice niterný kontakt s těmito osobnostmi a jejich dílem, kontakt, který nelze obelstít a který žádá po čtenáři a vykladači maximální soustředění a zejména pokoru. Ano, poezie a nic než poezie – toto kritérium, které je slučitelné pouze s jedinou veličinou, a tou je život a jeho opravdovost, stála u Vladimíra Binara v popředí a podřizovala si veškerá další hlediska.
Myslím, že není jen mým dojmem, že náhlý odchod pana doktora posílil vědomí toho, že se uzavírá jedno období v našich životech. Současný svět, jehož požadavkům, hektičnosti, a tudíž i povrchnosti v našich posledních rozhovorech demonstrativně odmítal porozumět, se mu čím dál více stával světem plíživé nesvobody. „Tak zase u strojů, chlapci?,“ zaznívala často jeho ranní uvítací věta při příchodu na katedru, ironizující naše úřednicko-vědecké a organizační snažení u monitorů. „A máte vůbec kdy myslet při tomhle na poezii?“ Řeklo by se gesto… Ale právě poezie a přemýšlení o ní, vylučující uniformitu, utilitárnost, přizpůsobivost, byly pro něho tím prostorem skutečné vnitřní svobody, jehož ‒ vinou okolností, ale zejména naší ‒ ubývá.
Loučíme se tu dnes nejenom s kolegou, ale především s básníkem, který sám mnohokrát a nezaměnitelně vymezil hranice tohoto prostoru, dané kategoriemi lásky, touhy, úzkosti, smrti… Rád bych zde na závěr přečetl krátký úryvek z prózy Emigrantský snář, ve kterém je podle mého soustředěna tresť Binarova uměleckého chápání poezie i života, spočívající v nesmírně intenzivním, zosobněném sdílení života druhého, kladoucím velký a mnohdy složitě rozvrstvený nárok na sebe i na ostatní. Jde o dopis datovaný v Arue 15. 7. 1984 a adresovaný paní Jitce Fučíkové, manželce Binarova dlouholetého, snad až osudového přítele, učitele a spolupracovníka Bedřicha Fučíka, onoho „pana doktora“, který zemřel právě 2. 7. 1984, v době pobytu Vladimíra Binara a jeho rodiny ve Francouzské Polynésii:
DRAHÁ PANÍ JITKO! V pondělí 2. července jsem navečer dostal od vás dopis. […] Váš dopis mě polekal, i když jsem se vlastně bál pořád, bál jsem se už v Praze, když jsme připravovali tuhle cestu, ta úzkost mě pronásledovala na pouti kolem světa, a tady napořád: díval jsem se tu na všechno jen skrze ni, jako přes střep skla začouzený plamenem svíčky, tak byla přítomná neustále, že vše, co jsem tady prožíval, se mi zjevovalo jen jakoby v zrcadle. Zbavil jsem se toho jen na chvíli, tehdy když jsem plul po oceánu, nevím proč, snad proto, že tam se kdesi v té nesmírnosti vytratí bída pozemského putování, ale sotva jsem se dotkl nohou zas Tahiti, vyhrkl jsem na Mislu: „Co je s panem doktorem, máš nějakou zprávu?“ Ona se na mě trochu nechápavě podívala a večer, když holky usnuly, mi řekla, že její táta má rakovinu a že mu doktoři předpovídají tři měsíce života. To bylo v březnu; stál jsem mezi dvěma zrcadly, to přítomné jen zesílilo žár toho vzdáleného… Ale které z nich bylo či je přítomnější? Já jsem to měl panu doktorovi napsat, to o té úzkostí, i o tom ostatním, ale bál jsem se! […] A přitom jsem mu psal každý den – od té chvíle, kdy jsem seděl na trávníku v Roztokách u jeho nohou a kdy jsem řekl: „Co kdybychom si místo těch našich pátků psali dopis, třeba by z toho vznikl nějaký tahitský snář...“ A on: „To by bylo, chlapče, pro mě moc těžké. Víš, co mi dá práce napsat dopis...“ a já si v duchu řekl, ano, to je pravda, on musí dopsat svá „zastavení“, ale já mu budu psát každý den, jako za trest, jako pokání za to, že ho zrovna teď opouštím. A psal jsem mu každý den, občas jsem toho měl plné zuby, viděl jsem, že ten zběsilý útok času a života na nás je silnější než my. Pořád jsem byl jaksi pozadu, i teď, a to teď už je navždycky… […] Drahá paní Jitko, já jsem nikdy nic tak těžkého v životě nezažil a chvílemi mám strach, že to neunesu. A co vy všichni? Putujete mi před očima a v těch obrazech nikdo nechybí, já jsem s vámi se všemi, jestli můžu, já jsem to udělal špatně…
Milý pane doktore, napsal jste to, jak nejlépe jste mohl, a takto to zde zůstane navždycky. Vy nám však budete chybět…
