Píše Michal Topor
(Echa, 30. 3. 2011)
Dáša Beracková se knihou nazvanou Zapletení do světa. K podobám rané avantgardy (Pistorius & Olšanská 2010; ze slovenštiny přeložil Miroslav Zelinský) pokouší vyzdvihnout určitý členitý evropský „esteticko-filozofický kontext“ a ve vztahu k němu nově přečíst vybrané české texty první čtvrtiny 20. století. – V souladu s žánrem autorka v úvodu nastoluje problém, doslova problém „pojmový a interpretační“. Přičítá „české literárněvědné bohemistice“, že si při hledání jména pro „avantgardní“ potenciál některých prací z naznačených let „zvykla“pracovat s pojmem expresionismu. Tuto zvyklost autorka hodlá komplikovat, ba nahradit jiným klíčem, jsouc – ovšem patrně bezděky – dědičkou náhledu Arne Laurina, který v lednu 1912 prohlásil v článku Expresionismus. Kapitola k umění výtvarnému: „Jméno ‚expresionisté‘ je jen první pomocí z terminologické nouze – nevysvětluje ničeho a v orientaci jen vadí“ (Pokroková revue 8, 1911/12, s. 132).
Jde o pokus, který lze uvítat. V inspiraci Hansen-Löveovým lišením analytického / syntetického pólu ruské moderny Dáša Beracková exponuje – vstříc své představě „rané české avantgardy“ – moment syntetický, pomáhajíc si poučeně ve formulaci jeho podstat pasážemi, věnovanými výrazným úkazům v dobové „esteticko-filozofické“ krajině (počínaje, pro příklad, akméistickým pojetím kultury k Loosově koncepci stylu; závažným podložím jsou autorce postřehy Georga Simmela a samozřejmě také kontext Husserlova fenomenologického uvažování). Řada zajímavých exkurzů je navíc rozeseta v závěrečném hutném sledu poznámek: i tím text Dáši Berackové připomíná způsob, jímž svá témata pojednává Josef Vojvodík, jenž ostatně knihu vybavil shrnujícím Doslovem. Zásadní českou postavou první části autorčina výkladu je, vedle F. X. Šaldy, Josef Čapek, ať už jako autor symptomatických úvah nebo prozatér, zlomovou publikací potom Almanach na rok 1914. Svou tezi, zdůrazňující ne-narcistní akceptaci a tvůrčí reflexi zapletenosti do světa jako směrodatnou kvalitu „avantgardnosti“, autorka rozvíjí v cenných kapitolách o Čapkově souboru Lelio, Rybích šupinách Bohuslava Reynka a Netečném divákovi Richarda Weinera.
Právě úporná snaha o kladení dobové rozpravy pod úhel „avantgardnosti“, byť „rané“, však vyzývá k otázkám či výhradám. Autorka pokračuje v redukující práci svých předchůdců, vybírá si autory a texty vzhledem ke své „zápletce“ reprezentativní, jakoby průkazné, resp. čte je v potřebné perspektivě. A tak znovu: Šalda, Josef Čapek, Weiner, Reynek a pár dalších dál trčí z dobového mnohohlasí jako solitérní, nicméně fatální kandidáti dějin. Autorka také – snad proto, že se tak snáz modeluje diskontinuita, „změna paradigmatu“, kterou by ráda pojmenovala – beze změny traduje schéma moderny 90. let („dekadentní a symbolistické literatury platné v dobovém českém kontextu jako prototyp literární moderny“, s. 54; jinde píše o „estetice symbolistické a dekadentní moderny“, s. 13, o „dekadentním postoji k životu“, s. 63, či „dekadentní estetice“, s. 66) jako něco, co bylo přece v letech následujících třeba překonat. Nemohla by snad i pro epochu utkvěle „dekadentní a symbolistickou“ konečně platit Čapkova slova o „ještě nezformované bytnosti moderního umění, jež je širokou bytností o pohyblivých hranicích“ a „moderním umění“ jako „cíli, k němuž vede mnoho cest“? Resp.: „Není snad adorace jednotlivých zjevů vlastně estétstvím a příliš kultivovaným stanoviskem?“ (Josef Čapek v recenzi Apollinairovy knihy Les peintres cubistes z roku 1913; cit. dle autorčiny knihy, s. 34). Sečteno: kniha Dáši Berackové chtě nechtě dokládá, že jakkoli důkladná hra s pojmy a dis/kontinuitami, jež jsou těmito pojmy zakládány, dál strádá právě tím, co Dáša Beracková jako potíž nevidí: „chybějícími jmény a faktografickými poznatky“ (s. 13).
