Hovoří Jan Wiendl
(11. 11. 2015)Úvodní slovo při představení nové antologie IPSL Čtení o Karlu Teigovi. Vize, realizace, divergence 1919‒1938 v knihkupectví Ostrov v Praze 21. října 2015.
Jakkoli se dnes lze opírat o relativně dostatečné množství odborné literatury věnované problému meziválečné avantgardy a Teigovi zvláště, stejně se však setkávám s ne zcela dostačujícím povědomím (zejména v širších řadách nastupujících vysokoškolských studentů, které mám možnost pozorovat detailněji, ale i širší kulturní veřejnosti) o Teigově osobnosti, díle a době, v níž pracoval. Na počátku přípravy antologie Čtení o Karlu Teigovi tedy stála výchozí otázka, na kterou, domnívám se, proto stojí stále znovu odpovídat. Tedy: kdo byl, kým byl, jak byl ve své době i později vnímán Karel Teige a jak tento obraz konfrontovat s dnešními uměleckými a společenskými souvislostmi?
Na tuto otázku se nám dostane – pohledem do dobových textů reflektujících v souvislostech dvacátých a třicátých let 20. století šíři Teigových uměleckých a teoretických podnětů – celé škály naprosto protichůdných, mnohdy vyhraněných odpovědí. Za nimi však lze – s trochou představivosti a odborné obeznámenosti ‒vnímat hlubší souvislosti a proměny, kterými procházela nejen avantgardní societa, zosobněná často právě Teigovou osobností, ale i značná část české kultury a společenského života v rozmezí let těsně po první světové válce a v předvečer druhé, tedy v rozmezí doby mezi dvěma katastrofami, kdy však Teige prožíval nejproduktivnější část svého odborného života.
Jen pro příklad několik takových namátkou vybraných a chronologicky řazených hlasů: „Jeden z našich nejbystřejších kritiků…“, „vidí hluboko a má značnou erudici…“ [počátek dvacátých let], „teoretický bubeník generace…“, „melancholický, nadšený, otrávený, velice informovaný, netrpělivý a občas z nepořádku obšírný…,“ „má vervu a ten druh sugesce, že kdo nesmýšlí stejně s ním, je blbec…“, „diletant a prorok modernosti…“ [polovina dvacátých let], „typicky měšťácký intelektuál, tlampač, jenž chrlí zprávy z celého světa bez ladu a skladu…“, „komunista asi jako kakadu dravcem…“, „kdysi světlonoš, cítí dnes sám svou zbytečnost…“, „nejnadanější, esteticky nejvzdělanější a nejpilnější z této generace, který ovšem plýtvá svou energií v tom, že dělá agenta všelikým na pět minut avantgardním směrům a směrečkům, zjevům a zjevečkům…“ [konec dvacátých let], „Teigův měšťácký anarchismus je schopen působit objektivně jen v jednom směru: být podporou reakce a fašistických útoků proti SSSR a proti světové kultuře…“, „šeptaná propaganda Teigeho a spol. mate dnes avantgardu frázemi o nezávislém umění…“ [polovina třicátých let], Teige „pocuchal nimbus kolem hlav československých stalinských kulturtrégrů…“, „Teigova brožura [Surrealismus proti proudu] je důkazem, že nejlepší část našich intelektuálů se dnes už jasně staví proti proudu“… [rok 1938].
V těchto stanoviscích (jednalo se o úryvky z textů F. Götze, J. Čapka, S. K. Neumanna, J. Knapa, M. Pujmanové, B. Fučíka, A. M. Píši, J. Rybáka, V. Nezvala, Z. Kalandry) se odráží nejen názor zmíněných autorů na Teigovu osobnost a dílo, ale zejména představa sebe sama a dobových souvislostí, do nichž každý pisatel vstupoval a určitým nezaměnitelným způsobem je řešil. Kvůli těmto vztahům tak kniha není představením jakéhosi dobového dialogu nad Teigovým dílem, jakkoli toto dílo a jeho proměny tvoří opěrný pilíř její výstavby, nýbrž naopak sérií mnohdy ostře a vyhraněně založených monologů, jejichž pestrost a protichůdnost nám dává šanci představit si kadenci a polarizaci dobového mnohohlasí, v jehož rámci Teigovo dílo vznikalo a rozvíjelo se.
Antologie je pochopitelně komponovaným dílem a opírá se o volbu/výběr určitého vzorku dobových hlasů. Jakkoli nechce a ani nemůže být vyčerpávající materiálovou antologií, přesto má ambici zachytit určité obecnější souvislosti proměn Teigova díla a jeho reflexe, stejně jako se snaží pomocí vybraných celků poukázat na hlubší dobové a umělecké souvislosti, odrážející se v tomto díle. Je vymezena léty 1919‒1938, tedy dobou, kdy Teige mohl svobodně a bez obtíží reagovat a vést polemiku se svými názorovými oponenty. Komponována je do pěti oddílů, jež reflektují (v chronologickém sledu): 1. Teigovo místo v raných sporech o tzv. proletářské (revoluční) umění, konstituujících ovšem paradigma poválečné avantgardy. 2. Teigovu roli v založení konstruktivisticko-poetistické teoretické perspektivy a široké aktivity související s rozvíjením této první vrcholné fáze meziválečného avantgardního umění v polovině a druhé polovině dvacátých let, hledající podněty napříč literaturou, výtvarným uměním, filmem, alternativním dramatem apod. 3. šíři a mnohovrstevnost Teigových aktivit na poli sociologie literatury a umění na přelomu dvacátých a třicátých let. 4. Teigovu roli v situaci tzv. generační diskuse konce dvacátých a na počátku třicátých let. 5. Teigovy aktivity rozvíjené v souvislosti s působením v rámci Skupiny surrealistů v ČSR v polovině a druhé polovině třicátých let.
Kniha zprostředkovává jak texty známější (publikované v různých antologiích či v rámci sebraných spisů), tak méně známé či pozapomenuté. Cílem je vytvořit obraz – mozaiku dobového názorového spektra, profilujícího se v kontaktu a na pozadí proměn Teigova díla. Spolu s tímto názorovým spektrem kniha formou medailonů zachycuje osobnostní profily jednotlivých kritiků a publicistů, soustředí se v nich rovněž na vystižení jejich dobového postavení ve vztahu k Teigovi. Jejich úkolem je rovněž zachytit určité širší historické kontexty, které je třeba znát pro porozumění některým významným skutečnostem či naopak nuancím (událostem, polemikám, publikacím, uměleckým dílům), na něž se v textech odkazuje. To je shodné jako u předchozích titulů této ediční řady. Novinkou je prezentace vybraných teigovských citátů, zpravidla umístěných u ilustrací nebo na počátcích jednotlivých oddílů, jejichž cílem je přiblížit specifickou polohu Teigovy argumentace, která se přímo či zprostředkovaně odráží v textech komentujících tyto názory a stanoviska. Podobně jako u předchozích svazků je kniha doplněna výběrovou primární a sekundární bibliografií, kterou jsem se pokusil dotáhnout až do roku 2014, na jehož konci práce na knize započala.
Převažujícím typem autorů prezentovaných v antologii jsou literáti či literární publicisté. Je jasné, že tím je do jisté míry zastřen obraz dobové diskuse probíhající např. ve sféře architektury či výtvarného umění, do níž Teige aktivně vstupoval. „Literární“ úhel pohledu však pro mě představoval výzvu už z toho důvodu, že to byli především literáti a literární kritici, kdo našli tu odvahu a mnohdy jako první vstoupili do mnohočetného proudu Teigových uměleckých a kulturněpolitických výzev a hledali v tomto proudu určitý směr či orientaci. Tento úhel pohledu/výběru platí i pro několik zástupců např. výtvarné či dramatické oblasti, kteří se v antologii objevují, neboť – jako např. Otakar Mrkvička pojednávající o Teigově knize o filmu – sami dobrovolně a rádi vstupovali, podobně jako literární publicisté, na pole jim odborně neznámé, ovšem vzrušující a podmanivé, jehož perspektivu jim zjevil právě Karel Teige.
Závěrem: Karel Teige byl tvůrcem koláží, jejichž princip se neodráží pouze ve vlastních výtvarných pracích, ale můžeme jej chápat rovněž jako klíčový princip utvářející způsob jeho myšlení a psaní o umění a společnosti (z hlediska pronikání nejen různorodých vrstev informací a perspektiv, ale také žánrových poloh rozeznatelných v rámci jednoho textu), který dodnes nepřestává fascinovat. Pokusem o jistou koláž má být rovněž tato antologie, jejíž cíl spočívá v přiblížení jak díla této skvělé a přitom tragické osobnosti, kterou Teige bezesporu byl, tak uměleckého a kulturního prostředí, v němž se tento teoretik a umělec pohyboval, a to zejména širší čtenářské obci, studentům apod. Už Šalda věděl, že v blízkosti tvorby velkých a výjimečných osobností, v žáru jejich díla, lze načerpat notnou dávku energie a inspirace, anebo se tu lze také pěkně připálit, popálit, ožehnout. Při přípravě této knihy jsem dbal o to, abych pracoval s láskou, ale také s patřičnou úctou a kritickou ostražitostí; věřím proto, že jsem se nespálil. Doufám pokorně, že mi tento můj neskromný dojem potvrdíte i Vy…
P. S. Děkuji jednak přátelům z IPSL za tuto pěknou ediční příležitost, Evě Jelínkové za pečlivou redakci, Evě Vrabcové za pomoc s rejstříkem, Vojtěchu Malínkovi z ÚČL AV ČR za pomoc se zpřístupněním bibliografické databáze a v neposlední řadě Jiřímu Císlerovi za skvělou grafickou práci a péči o knihu od sazby do tisku.
