Píše Luboš Merhaut
(Echa, 15. 3. 2011)
Sociolog a filozof Pierre Bourdieu (1930–2002) je autorem prací bezesporu velmi inspirativních pro literární historiky, kteří jsou otevřeni vědomí „pohyblivosti“ jevů, mnohosti perspektiv a měřítek, nenahlížejí již dílo nebo autora v neexistující osamocenosti, nýbrž hledajísouvislosti a posuny v prostoru dobových vztahů, předpokladů a možností, závislostí a střetů, hledisek a voleb. Základní principy svých analýz kulturních děl a koncepce literárního pole Bourdieu stručně a přehledně formuloval v přednášce z roku 1989 Za vědu o dílech, již zařadil v roce 1994 do souboru Teorie jednání (Karolinum 1998, přel. Věra Dvořáková). Oproti interpretačním „krajnostem“, které pozoroval v redukcích na text, nebo kontext, produkci, nebo recepci, nabídl jiný pohled: „Předmětem analýzy kulturních děl je korespondující vztah mezi dvěma homologickými strukturami, strukturou děl (tj. žánrů, ale také forem, stylů, témat atd.) a strukturou literárního (nebo výtvarného, vědeckého, právnického apod.) silového pole, které je zároveň a neoddělitelně i polem bojů. Hybnou silou změny kulturních děl, jazyka, výtvarného umění, literatury, vědy atd. jsou boje probíhající na odpovídajících polích produkce: právě v důsledku těchto bojů za uchování nebo změnu silových vztahů panujících v poli produkce se uchovává nebo mění struktura pole forem, jež jsou oněch bojů nástrojem a předmětem“ (s. 48–49).
Své teze autor bohatě a názorně rozvinul především v knize Les Règles de l'art. Genèse et structure du champ littéraire (1992), jejíž upravené vydání (1998) vyšlo nyní v překladu Petra Kylouška a Petra Dytrta v Teoretické knihovně nakladatelství Host (Brno 2010) s titulem Pravidla umění a (bohužel – nejen pro bibliografy) s dvojím podtitulem: na obálce Vznik a struktura literárního pole, na titulní straně a v tiráži Geneze a struktura literárního pole. Shrnul zde a propojil různorodé texty, které vznikaly i postupně vycházely od poloviny 70. let. Svébytný průzkum období vzniku a proměn autonomního (moderního) literárního a uměleckého světa od druhé poloviny 19. století – provedený „řadou synchronních řezů“ zaměřených především na iniciující spisovatelské „dráhy“ Gustava Flauberta, Charlese Baudelaira, Émila Zoly aj. – doplňují různosměrné úvahy nad otázkami metodologickými. Bourdieu vysvětluje základy své vědy o dílech „kulturní produkce“ a její pozici v kontextu soudobé vědy. Tematizuje tedy zejména nástroj („konstrukci zkoumání“) literárního pole a zvažuje související pojmy. Zvrstvující historické analýzy (nejen jevů, ale i jejich interpretací, nejen možností, ale i jejich realizací) ukazují specifické literární pole jako „síť vztahů“, jeho podmínky, proměny pozice tohoto pole i postojů jeho aktérů v rámci širšího mocenského, sociálního pole. „Literární a umělecké pole jsou paradoxní světy mající schopnost vnuknout či přímo vnutit ty nejnezištnější ‚důvody‘. Hledat v logice literárního pole princip existence uměleckého díla v jeho historičnosti, ale také transhistoričnosti, znamená zacházet s tímto dílem jako se záměrným znakem, který je prostoupen a řízen něčím jiným, jehož je také příznakem. Znamená to předpokládat, že se tu formuje určitý výrazový podnět, který se však postupně stává nerozpoznatelným při ztvárnění vnuceném společenskou nutností pole. Upuštění od čistého, andělsky nevinného zájmu o čistou formu je cena, kterou je třeba zaplatit, abychom pochopili logiku těchto společenských světů“ (s. 16–17). Pojem pole tak umožňuje překonat „rozpor mezi vnitřním čtením a vnějším rozborem, aniž by se ztratilo cokoli přínosného či potřebného z oněch dvou přístupů tradičně považovaných za nesmiřitelné“ (s. 272), „protiklad mezi synchronicky chápanou strukturou a dějinami, který je často brán za nepřekonatelný“ (s. 273).
Bourdieův model není desiluzivní, skeptický vůči možnostem poznávání, není ani voluntaristický nebo dogmatický, netouží „převálcovat“ jedinečnost literárního předmětu a jeho historických proměn jakýmisi jednoduše determinujícími mimouměleckými závislostmi nebo snad poživačnou kulturální libovůlí. Představuje a prohlubuje schopnost poodstoupit od formální analýzy jednotlivého díla, získat nadhled nad množinami a vazbami textů, pojmenovat určující tendence. Podtrhuje dynamiku, ustavičnou proměnlivost dějů a faktů, jež je zřejmá a tak nesnadno zachytitelná (oproti iluzorním snahám o úplnost nebo definitivnost). Nabízí optiku, která nechce nic předem zastiňovat, předpokládá ovšem široké znalosti. Čteme zde kupř.: „Vše naopak nasvědčuje tomu, že nelze pochopit podstatu jedinečnosti a velikost význačných autorů, pokud nepostihneme svět jejich současníků, s nimiž se měřili a proti nimž sami sebe utvářeli. I autoři odsouzení svými neúspěchy či neryzími úspěchy, aby byli beze zbytku vymazáni z dějin literatury, pozměňují už svou existencí a reakcemi, jež vyvolávají, procesy, které v poli probíhají. Krom toho jsou sami ovlivněni příslušností k poli, a umožňují tedy pochopit jeho účinky i meze jeho působení. Kdo z minulosti nezná než autory, které literární historie uznala za hodné zapamatování, sám sebe odsuzuje k chápání pokřivenému od samého základu“ (s. 100). Nebo: „Jestliže věda o uměleckých dílech je ještě dnes v plenkách, je to bezpochyby proto, že ti, kdo ji mají na starosti, a především historikové umění a teoretikové estetiky, jsou – aniž to vědí nebo aniž vše domýšlejí do důsledků – vtaženi do bojů, v nichž se produkuje smysl a hodnota uměleckého díla. Jsou sami součástí toho, co považují za předmět svého zájmu“ (s. 386).
Kniha Pravidla umění přináší oživující čtení, dokumentuje nezbytnost poctivého materiálového průzkumu a smysl pro detail a zároveň potřebu promýšlet, postupně formovat a osvětlovat vlastní metodu, celistvý způsob myšlení, teorii praxe. Pierre Bourdieu sám předvádí, co vyzdvihuje jinde: „tak se také kochám díly, v nichž je teorie všude a nikde, neboť je jako vzduch, který dýcháme, v záhybu poznámky, v komentáři ke starému textu, v samotné struktuře interpretačního diskursu. Zcela nacházím sám sebe v autorech, kteří dokážou vložit ty nejodvážnější teoretické otázky do zevrubné empirické studie a kteří skromně a zároveň aristokraticky nakládají s koncepty“ (s. 236).
