Napsal Jiří Brabec

(Echa, 28. 10. 2015)

Text Z krajiny progresivní nepohody ze strojopisného časopisu Spektrum (1978, č. 2, s. 41–47; reprint Spektrum 1979, č. 2, červenec, s. 49–55) zveřejňujeme v den narozenin literárního historika, kritika a editora Jiřího Brabce. Také tento méně známý autorův článek dobře reprezentuje přednosti jeho uvažování o literárním díle. Když je v něm tematizována funkce literární kritiky a současně je řeč o parcelaci literatury, či když se pojmenovávají konstanty, a tedy vnitřní souvislosti tvorby Emila Juliše, osvědčuje tím Brabec nevšední živost pohledu na literaturu, dynamický poměr delimitace a konstrukce souvislostí při současném vědomí jejich konstruovanosti. Tento Brabcův julišovský text patří v kontextu psaní o básníkově díle k nejdůležitějším, stojí tedy za připomenutí i v souvislosti s očekávaným vydáním Básní (19561971) Emila Juliše v edici Česká knižnice, které se chystá pro tento rok.

 

mk a jf

 

Z krajiny progresivní nepohody

 

Kritika v Čechách odjakživa existovala snad jen proto, aby se nad její úrovní mohlo hořekovat a sám smysl její existence mohl být brán v potaz. Lekce posledních let byla dostatečná: neexistence tohoto způsobu reflexe poznamenává vývoj celé literatury i vědomí o ní. Reflexi, která – a nemusí to být explicitně vyjádřeno – udržuje stále proměnlivé širší povědomí o rozsahu a významovém zacílení soudobé národní tvorby, nelze beztrestně postrádat. Dnešní stav nemá v historii české literatury (abych nešel příliš do minulosti, napíši „za posledních 150 let“) obdoby. O existenci několika stovek uměleckých děl nevíme nic nebo jen z náhodného setkání, z něhož si pak skládáme torzovitý obraz. Námitka, že převážná část této tvorby je jistě okrajového charakteru, předpokládá nejen věšteckou suverenitu, ale blaženou neznalost oné krásné proměny, kdy „periferie“ se pojednou stává „centrem“ a zase opačně. Dnes ovšem také zesílila dávná radost právě z tohoto stavu, který umožňuje vytváření uzavřených společenství, obcí věrných ctitelů toho či onoho básníka nebo té či oné tendence, která se prostě nechce konformovat. Jiní opět pokládají za bernou minci členění literatury na díla, která byla vykázána, zakázána nebo prohlášena za neexistující. Stírá se tím nejen vzájemná protikladnost uvnitř těchto okruhů, ale také vzájemná spjatost některých prací přes hranice „dovoleno – zakázáno“. Všichni potřebujeme vystoupit z klausury a pojmenovat rozdílně a nesouhlasně tvorbu tohoto času.

 

Množství těchto obecně známých problémů, jež jsou radostné snad jen pro literárního kritika, který věru nemusí mít strach z nezaměstnanosti, si vyžaduje obšírného zpracování a na tomto místě je vzpomínám jen proto, abych konstatoval, že se absurdita nynějšího stavu, včetně absence kritiky, projevuje velmi citlivě na samotné básníkově tvorbě. Tvořit ve vzduchoprázdnu v Čechách ani nelze, tradice tu stále působí a samo vědomí existence značně širokého okruhu čtenářstva, které si pamatuje „své“ básníky (nejen Seiferta, ale stejně i Reynka, nejen Holana, ale i Demla), znemožňuje rezignovat na mnohačíselného adresáta. Nicméně u mnohých autorů se musí zintenzivňovat pocit osamocení, vyvržení, izolace, pocit prázdného prostoru. Všichni, kdo nemají zájem na likvidaci národní literatury a ví o nezastupitelnosti každého talentu, prožili jistě v posledních letech strach, že se vyplní ta neúprosná, oficiálně vyslovená, cynická teze – „síla okolností je silnější, než síla osobnosti“. Jen ti, co „nemohli jinak“, se mohli stát tvůrci těch desítek, stovek rukopisů, vytvořených často za podmínek, které se jen těžko dají popsat. Mají-li básníci větších center přece jen určitou možnost vzájemného dorozumění (a to i se čtenáři), zůstávají autoři z okrajových míst zcela osamoceni. Mám na mysli Emila Juliše. Básníka, který to neměl nikdy lehké. Verše, které jsou vlastně prvotinou (Pod kroky dýmů) vyšly až r. 1969 v pořadí jako pátá sbírka. Před ní předcházely Progresivní nepohoda (1965, debutantovi bylo tehdy čtyřicet pět let), dále Pohledná poezie (1966), Krajina her (1967) a Vědomí možností (1969). Teprve roku 1975 se dostala do rukou čtenářů rukopisná sbírka Caput mortuum.

 

Julišova poezie byla vždy vytvářena, velmi zhruba řečeno, ze tří vrstev, jejich vzájemný vztah se v průběhu vývoje proměňoval, přičemž nikdy trvale nemizela žádná z nich. Jednu vrstvu tvoří Julišovo upnutí k reáliím, v nichž žije, uchvácení simultaneitou dění, člověkem uzavřeným a situovaným do konkrétního časoprostoru, jenž však ukazuje za svou „uzavřenost“; dimenze času a prostoru se stále rozpínají a dynamizují každodennost, zachycenou jako fragmentární a konečnou. Druhou rovinu tvoří reflexe, dokumentující přímo úzkou spjatost básnické promluvy s osudem mluvčího; projevuje se akcentem na vztah sféry subjektu a objektu, přímým postojem, „komentářem“ aj. Třetí vrstva je charakteristická soustřeďováním se k jednomu motivu, obrazu, obratu, jejichž významové roviny jsou nově objevovány přemisťováním, novým situováním a konfrontováním jednotlivých částí. Rušení „souvislého“ a racionálního konstruování autonomního světa jazyka však vždy u Juliše odkazují, jak kdysi přesně vyznačil Karel Milota v Sešitech, svou sémantickou bohatostí, názorností a emocionální intenzitou „k tradiční poezii“. Tyto tři vrstvy jsou u Juliše vždy v pohybu, neboť jsou podřízeny tendenci syntetizační. Juliš prostě není (sám bych řekl „naštěstí“) disponován k tomu, aby se vzdal jejich vzájemného propojování, případně jejich paralelity. Už v Progresivní nepohodě a v Pohledné poezii prokázal, že se umí suverénně vyhnout i stínu eklekticismu, který by méně urputný talent jistě ohrozil. Jednota je určena hluboce prožitým, dlouhý čas tvořeným vědomím odpovědnosti za předkládaný projev, odpovědností, kterou mnozí u tohoto autora „systémové poezie“ ani nehledají. „Když ponechám stranou lhostejnost vím že bez obrany rozvírá se v lidském nitru propast a tak člověk zavrhuje svědectví a výpověď a hledá ornament umělecké hry a tím prý bojuje proti tyranii pocitu Avšak ten hrdý všelék proti přírodě namíchaný z jejích vlastních bylinek které často rostou podél cesty o níž není jisto zda vede od zoufalství pryč nebo právě k němu nepřivolá nářek a ten zas někdy neodplaví ani kámen vlastní pýchy nebo nelásky – ale co když je upřímný? A konečně – jde přece o vymezení okrsku světa a lidského nitra“ (Pohledná poezie).

 

Juliš znovu v Caput mortuum předstupuje se svým svědectvím, záznamem, meditací, trpkou hrou, jen o nový stupeň zoufalejší a intenzivnější. Knihou (vlastně „rukopisným sešitem“) prolínají dva motivické okruhy: motiv „konce města“, destruovanosti, vyjevované fragmentárnosti lidského bytování, motiv smrti jako protipólu samoty v mnohosti a mnohosti v samotě; druhý okruh je polarizován chaotičností, jež prorůstá subjekt, úzkostí z nakažení („chceme to setřást, i otřásáme se“), hledání směřující k uchopení („můžeš vyvolenou věc, / tu, kterou považuješ za zástupnou celku světa, / uchopit, / vyrvat ji z té úděsné všeobsáhlosti, / a, / aniž jí pronikneš [...] obkružovat ji vším, co ti dáno“). Přes tyto obsáhlé trsy motivů je zacílení veršů jednoznačně dostředivé. Vše je tu „potravou času“, to, co se zdálo být celkem, odkrývá svou částečnost, torzovitost („jeden fragment za druhým štěkavými údery do vědomí jak nýty“), vše je ustrnuté do neustálenosti, vše v nepřítomnosti milosti, neboť vzkříšení se nebude konat. A z těchto krajin nemůže Juliš směřovat k „ideji“ přioděné metaforou, ale k výstavbě smysluplných celků, tj. obrazů subjektu, stále nervně vypjatého, k promluvě, v níž je vše neúprosně integrováno a vzájemně konfrontováno. Julišovo vědomí, že báseň je celek, který musí být vytvářen jako celek svébytný, zde přineslo bohaté výsledky. Ironická enumerativnost a simultánnost dějů, redukce nebo odstranění sloves, až zbývá jen nehybná kostra, významové konfrontace a zvraty, otvírající cestu bezbranné touze nebo krutosti reality, filmový spád a pojednou ustrnutí, tradiční reflexe, banální, otřelá pojmenování a obraznost, zpředmětňující nevyspekulovanou existenciální problematiku – s tím vším Juliš pracuje, aniž dbá na parter nebo galerii. Někdy je konstrukce příliš holá a chudá, jindy přímo oslovení ničí okolní verše, na dalším místě by sis rád odpustil pointu či meditaci, ale co to mění na hodnotě a významu této sbírky?


zpět | stáhnout PDF