Píše Jiří Flaišman
(7. 10. 2015)S edicí soustřeďující se výhradně na posudkářskou oblast v díle daného autora se setkáváme výjimečně. Lektorský posudek je žánr specifický, těžko uchopitelný. Moc se nehodí do úvah literárního historika, který sleduje dobovou recepci konkrétního díla, protože text posudku v daném kontextu zrovna nezarezonoval. Současně je ovšem nezpochybnitelné, že pro ustavování konečné podoby textu, která později vstoupila do širší literární komunikace, má text posudku často zásadní, určující význam, neboť autor nezřídka akceptoval shromážděné výtky, ba docela mohl text upravit zcela dle instrukcí lektorem zformulovaných. Posudek je navíc často jediným dochovaným vnětextovým svědkem o raném stadiu studovaného textu, a tedy nezastupitelným dokumentem o genezi díla. V neposlední řadě k charakteristickým rysům posudku patří i to, že snad ještě více než běžná recenze zveřejněná tiskem je poznamenán taktikou boje, rozličně modelovanými strategiemi svého autora-lektora.
Podobný sled otázek nad žánrem posudku vyvolá i v létě vydaný svazek Naděždy Macurové Lektor A. M. Píša, jejž editorka připravila v rámci zpracovávání nemalé Píšovy pozůstalosti, nyní deponované v pražském Literárním archivu Památníku národního písemnictví. Antologie, kterou PNP vydal jako druhý svazek řady Dokumenty edice Depozitář, tak představuje ve výběru padesáti textů posudkářské dílo A. M. Píši z let 1954–1965, kdy byl jejich autor vedle své činnosti ediční de facto lektorem na plný úvazek. Na závěr připojený soupis Píšových posudků totiž obsahuje přes pět set položek a je pozoruhodné, že se jedná o dobrozdání psaná výhradně pro nakladatelství Československý spisovatel.
Bylo jistě obtížné vybrat desetinu z celkového množství dochovaných posudků, dá se předpokládat, že editorce byla pro selekci kritériem nejen kvalita vlastních textů, ale i sám fakt, jakého díla, nebo spíše autora se posudek týká (proto asi také Hrabal, I. Klíma, M. Kundera, Lustig, Škvorecký, Vaculík apod.). Chtěla-li editorka Píšu jako lektora představit, podařilo se jí to dostatečně, už také proto, že sama povaha Píšova psaní – nesmírně konzistentního, do logických celků členěného – tomu nemalou měrou dopomáhá. Píša je lektorem, který staví v prvé řadě na gruntovním rozboru posuzovaného díla, u četných posudků prozaických textů detailně sleduje fabuli, pečlivě odkrývá vypravěčské lapsy, vzhledem k době, kdy byly posudky psány, jsou jeho hodnocení uvážená, až komisní, v případě ideových konfrontací působí dnes opatrnicky, zašedle. Nechceme ovšem sugerovat, že je výběr Píšových posudků bez rozpětí, naopak: Píša je představen jako literární historik (v posudcích např. Kautmanovy neumannovské monografie, pokusu o reedici Chalupného J. V. Sládka), jako vstřícný a vnímavý recipient soudobé nejmladší poezie (za upozornění stojí zvláště hodnocení Brouskova debutu), opatrný taktik (posudek Hrabalových próz), ale také jako polemik (vzpomínky J. Svobody na Nezvala či Z. Kalisty na Wolkera).
Není se co divit, že editorka ve své předmluvě představuje A. M. Píšu v celé jeho tvůrčí periodě s nezbytným zázemím biografických dat, vždyť v posledních desetiletích po Píšovi ani pes nevzdechl. Právě proto však Macurové předmluva působí příliš obrysovitě, což je umocněno pasážemi, které jsou již „mimo formát“ („Těžko říci, jakými cestami by se tento neúnavný dělník literatury ubíral po roce 1968 a v následných letech normalizace. Dá se předpokládat, že...“ /s. 23/). Autorka předmluvy – zdá se – jako by hledala svého adresáta, a nejde jí to: místo aby zůstala u toho, kde se jí pěkně daří pojmenovat charakter Píšova posudkaření, namísto hlubší analýzy vlastního vydávaného materiálu (slibné pasáže tohoto typu předmluva obsahuje, a to včetně jasně formulovaného kritického hodnocení Píšových posudků /s. 22/) marní čas a prostor svého textu skicováním základních tendencí v českém umění první republiky a neubrání se ani upozorněním na běžně známé historické události, jako je např. datum založení KSČ atd. Jsme si jisti, že Macurové edice směřuje pouze k úzké skupině čtenářů, těch, kteří přeci jen o literatuře už něco slyšeli, respektive jsou ve většině s Píšovým dílem obeznámeni. Tedy těch, kteří nepotřebují ani vysvětlivkový aparát soustředící se ve značné míře na biografická data u jmen uživateli edice Píšových posudků notoricky známých osobností.
Závěrem dodejme, že projít si soubor starých (nejen Píšových) posudků je inspirativním čtivem hlavně pro ty, kdož jsou dnes konfrontováni s lektorským řízením v nakladatelstvích i odborných časopisech. Jistěže i na tuto oblast bychom mohli vztáhnout Šaldovo „bude se milovati, jako se milovalo“, určitý posun směrem k čím dál větší „hře na“ tu ovšem asi pozorovat lze.
