Píše Marie Smějsíková
(26. 8. 2015)V posledním roce vyšly česky hned dvě knihy esejí anglického spisovatele polského původu Josepha Conrada (1857–1924). Tou první byl výbor s názvem Poznámky o životě a literatuře (Revolver Revue, 2014, uspořádal a přeložil Petr Onufer), druhou pak Zrcadlo moře (The Mirror of the Sea, Pulchra, 2014, přeložil Michal Kleprlík), po jehož českém vydání volal právě doslov Poznámek. V krátkém časovém intervalu tak u nás vychází podstatná část esejistické tvorby autora, jehož prózy jsou v češtině dostupné a recipované již mnoho desetiletí.
Kniha z edice Revolver Revue nese název shodný s Conradovým dílem z roku 1921, jejich obsah se ale nekryje. V případě titulu z roku 2014 jde o výběr esejí z knih Osobní záznam (1921), Poznámky o životě a literatuře a Poznámky o mých knihách (1921). Vybrané texty vytvářejí celek nejen v rámci dvou tematických oddílů, na něž je kniha členěna; i když vznik esejí často dělí několik let (každé pojednání je datováno), některé motivy a myšlenky se vracejí, jako např. víra v nezničitelnost národního ducha, úvahy o neevropském charakteru Ruska nebo o otupělosti a necitlivosti vůči hrůzám války. V ediční poznámce je vysvětlen pouze výběr textů z knihy Poznámky o mých knihách; všechny eseje ve výboru jsou pak řazeny podle výskytu v původních knihách – texty z jednotlivých Conradových publikací tak zůstávají pohromadě.
První oddíl Poznámek sestává ze tří delších esejí, v nichž Conrad před první světovou válkou a v době těsně po ní zvažuje možné budoucí dopady tehdejších událostí a diagnostikuje evropskou i ruskou společnost a mentalitu – ruské autokracii je tu přisuzována „nelidská podstata“ (s. 21), Rusko je monstrem a „fantomem, zčásti ghúlem, zčásti džinem, zčásti Mořským starcem“ (s. 35). Texty jsou dobově zakotvené, což ale neznamená, že by pronikavost Conradových poznatků a soudů byla nějak časově omezena. Častokrát je tomu dokonce naopak, především díky autorově schopnosti proniknout k jádru událostí a problémů.
Druhá část knihy obsahuje 16 textů o vlastní i cizí literární tvorbě a o podstatě a působení uměleckého díla. Ale také o námětech, inspiracích a autentičnosti, již Conrad shledává i tam, kde jsou umělecky zpracovány situace, které se sice ve skutečnosti nestaly, ale jsou založeny na tvůrcově zkušenosti.
Při úvahách o charakteru tvorby jiných autorů Conrad často dospívá k různým obecně platným konstatováním a závěrům, např. o svobodě autorovy imaginace nebo upřímném vnímání života a jeho zobrazení. V první řadě ho však zajímá smysl daných děl, do jaké blízkosti se postavy dostávají k „pravdě našeho společného údělu“ (s. 101), tedy bolestnosti a zajímavosti života, ale i jeho ukončenosti. Toto hledisko vysvítá také z Conradových textů o vlastních prózách, které často začínají jako reakce na recenzi nebo jiný ohlas. Autor v nich nejen osvětluje vlastní inspirace, ale i vyjevuje, co bylo při psaní jeho cílem. Vztahuje se ale pouze k postupům a fázi tvorby, nikdy ne k účinku, jaký dílo má nebo má mít – několikrát uvádí své dojmy z četby vlastních děl, s tím, že jeho slovo má však stejnou váhu jako slovo jakéhokoliv jiného čtenáře.
Druhá kniha, Zrcadlo moře, sestává ze 49 číslovaných textů věnovaných námořnickému životu a rozdělených do 15 metaforicky pojmenovaných celků. Číslování esejí pokračuje kontinuálně napříč těmito „kapitolami“, neboť jednotlivé texty na sebe často nějakým způsobem navazují. Zároveň se ale vztahují k příslušnému zastřešujícímu tématu (každá „kapitola“ zahrnuje zhruba tři stati) a obohacují ho přidáním určitého aspektu.
V jednom z textů zařazených do Poznámek o životě a literatuře Conrad charakterizuje Zrcadlo moře jako „sbírku dojmů a vzpomínek“ (s. 108). Jakkoli se v knize setkáváme i s reflexemi a úvahami, vzpomínky tu skutečně převažují. Spolu s praktickými poznatky i bystrými postřehy však eseje Zrcadla moře často přesahují např. do oblasti politiky nebo umění, a to je pojí s texty zařazenými do Poznámek. Stati obou knih prostupují také projevy úcty, pokory, důvěry nebo respektu, v Poznámkách přítomné spíše na pozadí a implicitně, v Zrcadle moře přímo vyjadřované ve všech podobiznách námořníků a v popisech lodí a přístavů. Přestože jde o eseje týkající se primárně tohoto cestovatelského života, Conrad tu věnuje pozornost jazyku a různým, zejména novinovým vyjádřením. Poukazuje na nepřesnosti a nedostatečnost některých formulací a odhaluje, co se skrývá za jednotlivými frázemi, kterých autoři článků často užívají.
Složitosti Conradova jazyka se v doslovu k Poznámkám dotkl P. Onufer a způsob, jakým se s Conradovým vyjadřováním on a M. Kleprlík vyrovnali, se liší. Překladatel Poznámek, patrně ve snaze zachovat věrnost originálu, volí archaičtější styl a slovní zásobu („Připadalo mi, že zůstat v té úzké uličce dost dlouho, býval bych se stal bezmocnou kořistí Stínů, jež jsem vyvolal,“ s. 77) a upřednostňuje vazby a větnou stavbu, které mají blízko k angličtině („Lze s jistotou říci, že se tyranie, disponující tisícem proteovských tvarů, z posledních sil udrží ještě dosti dlouho, než se slepým davům konečně podaří zašlapat ji do země miliony bosých nohou,“ s. 25). Analogické případy jsou v Zrcadle moře řešeny volnějším překladem (např. užíváním vedlejších vět místo zpřídavnělých přechodníků), který sice tak přísně nekopíruje syntaktické uspořádání originálu, zároveň ale nekonfrontuje čtenáře se stopami původního jazyka a neodvádí tak pozornost od obsahu textu. Eseje z obou knih navíc obsahují cizojazyčná (tj. neanglická) slova nebo krátké věty – Poznámky francouzské, Zrcadlo italské, francouzské a španělské. V Zrcadle moře bývají v poznámce pod čarou přeloženy, v Poznámkách několikrát sám autor zakomponuje jejich anglický ekvivalent do dalšího textu, jsou tedy srozumitelné; několik jich ale zůstává nevysvětlených a nepřeložených.
Doslovy Petra Onufera (Poznámky o životě a literatuře) a Jiřího Podzimka (Zrcadlo moře) se v pojetí esejistiky Josepha Conrada v některých bodech rozcházejí. Onufer Conradovy eseje pojednává globálně v kontextu autorova díla, srovnává jejich pozici s esejistikou T. S. Eliota a z pozice překladatele se věnuje také Conradovu jazyku a stylu. Zatímco Onufer vyjadřuje domněnku, že Conradovu esejistiku je třeba znát k úplnosti autorova obrazu, neboť ukazuje intelektuální podloží jeho próz, Podzimek volí jiný úhel pohledu. K Zrcadlu moře přistupuje s důrazem na možnost nalézt zde reálné předlohy Conradových románů, je tu podle něj pojmenováno „to, co z Conradových próz cítíme, aniž by doslovoval“ (s. 247). Z ladění jeho doslovu je patrné, že se Podzimek nechal částečně unést Conradovým obrazným jazykem, a kromě pasáží, v nichž mnoha přívlastky opatřuje výčet toho, co čtenář v knize najde, vztahuje dojmy ze Zrcadla moře ke Conradově prozaické tvorbě, zejména k Nostromu. Prostor vymezený doslovu však mohl být využit jinak, s větším soustředěním na Conradovy eseje a myšlenky, jež zasluhují hlubší pozornost i samy o sobě.
