Píše Marie Škarpová
(12. 8. 2015)Od počátku existence České knižnice se v jejím edičním plánu počítá také s vydáváním tzv. starší české literatury, tedy českého písemnictví předobrozenských dob. Po zrušení či zastavení knižnic typu Živá díla minulosti nakladatelství Odeon nebo Thesaurus absconditus nakladatelství Atlantis je Česká knižnice aktuálně jedinou ediční řadou, která tzv. starší českou literaturu systematicky zpřístupňuje (v současné době s periodicitou jeden svazek ročně) a připomíná tak české veřejnosti, že tradice české literární tvorby, a to nejen v češtině, nýbrž ve starších dobách zejména či dokonce výhradně v jiných literárních jazycích, trvá už více než 11 století. O tom, že vydávání staré literatury není jen obrozensky ušlechtilým úsilím hrstky zapálených idealistů, kteří nechtějí nechat staré texty upadnout do zapomnění, ale že se stále najdou ti, kdo chtějí tato díla mít v knihovnách (a snad je i číst), svědčí také to, že některé z dosavadních titulů vydaných v České knižnici už jsou zcela vyprodány, a proto se – záslužně – přikročilo k reedicím. Tak byl v loňském roce opětně vydán také Labyrint světa a ráj srdce Jana Amose Komenského. Nejde však o pouhý reprint prvního vydání České knižnice z roku 1998. Stojí tedy za to, podívat se blíže na změny, jež byly v edici pro toto nové, druhé vydání (pořízené již nakladatelstvím Host) učiněny.
Obě vydání se nejnápadněji liší tím, že vydání první bylo dvojedicí: kromě Labyrintu (jehož editorem byl Jaroslav Kolár) obsahovalo také jiný Komenského útěšný spis vzniklý ve stejné době jako Labyrint a – obdobně jako Labyrint – v průběhu života Komenským několikrát přepracovaný, tedy spis Truchlivý (jeho editorkou byla Věra Petráčková). Nově byl ovšem vydán pouze Labyrint světa a ráj srdce. Proč k této redukci došlo, se nikde nedovídáme, a tak lze o jejích příčinách jen spekulovat. Rozsah editovaného textu to jistě nebyl (formát knižnice se nadto po převzetí nakladatelstvím Host ještě zvětšil). Nebo snad už Truchlivý nepatří mezi kanonická díla české literatury a nezaslouží si být v České knižnici znovu vydán? Či bylo jeho vypuštění zapříčiněno obavami, aby se snad současný čtenář nezalekl příliš „dlouhé“ dvojedice, a tak se mu raději nabídlo jen jedno Komenského dílo? Jistě, Labyrint světa a ráj srdce je zřejmě čtenářsky nejpřitažlivějším textem J. A. Komenského, má však Česká knižnice očekávání čtenářstva jen stvrzovat, či se jim dokonce přizpůsobovat, nebo usiluje spíše čtenářské stereotypy zpochybňovat? Připravuje se snad vydání Truchlivého v samostatném svazku? Nebo je tomu ještě jinak?
V ediční poznámce nového svazku se dočítáme, že toto vydání „zcela respektuje text, který pro Českou knižnici v roce 1998 připravil dr. Jaroslav Kolár“ (s. 246) a že byly nově provedeny jen „ojedinělé opravy“ – konkrétně jsou zmíněny „drobné tiskové chyby“ a psaní adjektiva „Boží“ dle současných pravidel českého pravopisu. V tiráži knihy nicméně nalezneme formulaci, že „text edičně připravili Jaroslav Kolár a Markéta Selucká“. Pokud ovšem M. Selucká pouze revidovala Kolárem edičně připravený text a provedla v něm jenom ony výše popsané zásahy, které mají charakter jazykové redakce, lze její podíl na edici opravdu nazvat ediční prací? Opravňuje ji to k tomu, aby se prohlásila za spolueditorku? Nebo se snad podílela na ediční přípravě Labyrintu již pro první vydání a tam byla její ediční práce zamlčena?
Změn naznaly ve srovnání s vydáním z roku 1998 i rámcové části edice. V prvním vydání České knižnice byl editovaný text doprovozen jednak vysvětlivkami (jejichž autorem byl rovněž J. Kolár), jednak komentářem od J. Kolára a V. Petráčkové, v němž se stručně připomínají známé údaje o genezi Labyrintu a Truchlivého, o okolnostech vzniku obou těchto Komenského děl, o jejich recepci, identifikovaných literárních předlohách a zjevných inspiračních zdrojích i typologických vazbách k soudobým opusům jiných literátů. Dále komentář obsahoval stručnou ediční poznámku, byly v něm naznačeny dosavadní metodologické přístupy k oběma Komenského textům a podán přehled jejich nejnovějších kritických edic i výběrová bibliografie. Ve druhém vydání však nalezneme pouze vysvětlivky (označené ovšem jako „Komentář“), komentář prvního vydání byl vypuštěn. Jistě nebylo možné ho mechanicky převzít, neboť se týkal nejen Labyrintu, ale též Truchlivého, byl by se musel přeformulovat. Považovaly se však údaje v něm obsažené za zbytečné, nebo za tak všeobecně známé, že se nepokládalo za nutné je znovu uvést? Zřejmě má platit druhá z uvedených možností, neboť v novém vydání se např. nikde nepřipomíná, že se Labyrint dochoval v trojím textovém znění pocházejícím z autorovy ruky (rukopis z r. 1623, rozšířená textová verze v tisku z r. 1631 a znovu textově pozměněná verze v tisku z r. 1663), vysvětlivky jsou však koncipovány tak, že tuto znalost předpokládají.
V tiráži knihy se dočteme, že „komentář napsali Tomáš Havelka a Jaroslav Kolár“, daný text však zjevně není výsledkem spolupráce obou zmiňovaných, nýbrž vznikl tak, že T. Havelka převzal vysvětlivkový aparát, který původně vytvořil J. Kolár pro edici Labyrintu v souborném vydání Komenského díla (Opera omnia, sv. 3, Academia 1978) a který byl poté ve zkrácené podobě převzat i do prvního vydání v České knižnici, tyto Kolárovy vysvětlivky (v oné obsáhlejší verzi) rozšířil ještě o další pasáže a doplnil o nové položky, v několika případech pak Kolárovy vysvětlivky zpřesnil či opravil (to se týká např. vysvětlivek, které upozorňují na biblické narážky či parafráze). Podíl obou autorů na vysvětlivkovém aparátu přitom není nikde (ani v ediční poznámce) naznačen. Zvolený přístup tak vlastně nabízí svébytné chápání pojmu „kolektivní tvorba“, resp. „spoluautorství“: text signovaný dvěma jmény v tomto případě není výsledkem přímé spolupráce obou podepsaných, nýbrž se postupovalo tak, že se vzal hotový text jednoho (v tomto případě již nežijícího) autora a pracovalo se s ním podle vlastních záměrů a k takto nově vytvořenému textu se vedle jména původního autora připojilo jednoduše jméno další.
Už při letmém srovnání vysvětlivkového aparátu prvního a druhého vydání Labyrintu je zřejmé, že Kolárova a Havelkova představa o tom, co má vysvětlivkový aparát obsahovat, se liší. Je pochopitelné, že T. Havelka rozšířil Kolárovy vysvětlivky o nové položky objasňující významy slov dnes už zastaralých či zastarávajících (např. čekan, fortna, ručnice, sochor). Pro mladou generaci druhé dekády 21. století, jíž je nové vydání Labyrintu určeno především (my dříve narození už totiž většinou nějakou tu edici Labyrintu vlastníme), je prostě čeština 17. století zase poněkud vzdálenější, než tomu bylo při přípravě vydání předchozího. Také výběr dalších reálií ke komentování pro nové vydání Labyrintu ukazuje, že Havelka dobře ví, jaká je bohužel vzdělanostní úroveň současné české mládeže (včetně té vysokoškolské), a tak raději vysvětluje, kdo to byl rychtář či purkrabí, kdo je to děkan či probošt, jaký je význam slova „farizejský“, kdo jsou to Múzy atd. Občas však Havelka neodolal pokušení seznámit nás se vším, co o komentované skutečnosti ví, a tu a tam nás zahrne nejrůznějšími kulturněhistorickými exkurzy, které s editovaným textem souvisí třeba i volněji a nejsou pro jeho pochopení už vlastně nijak důležité: např. k vysvětlení významu slova „paškvil“ připojil výklad o genezi literárního žánru paskvilu atd. Poněkud kuriózním případem je pak komentování pasáže, která není součástí editovaného textu: Havelka se totiž rozhodl komentovat také marginálie z vydání Labyrintu z roku 1631, které do vydání z roku 1661, jež bylo pro edici vzato jako výchozí text, přejaty nebyly, a které tedy pochopitelně v editovaném textu nenalezneme.
Především se ale v novém vydání Labyrintu proměnil sám charakter vysvětlivek. Havelka totiž do nich kromě objasňování reálií, vysvětlování významů zastaralých slov či poukazů na užití totožných motivů v jiných Komenského dílech apod. zařadil výběrově i informace o provedených emendacích, textová různočtení apod. (přitom však kritéria, na jejichž základě některé emendace či textová různočtení zmiňuje a jiná ne, nikde neobjasnil). Havelkovi se tak doprovodný komentář zjevně poněkud rozbujel pod rukama a v jeho pojetí začíná spíše plnit funkci jakéhosi „textového univerza“, jež v sobě subsumuje např. i údaje, které bývají tradičně uváděny v textově kritickém aparátu. Z pohledu „uživatele“ je tedy vysvětlivkový aparát dost nepřehledný (např. textová různočtení jsou „rozeseta“ mezi vysvětlivkami, aby je čtenář nalezl, musí vědět, na kterých místech spisu docházelo k textovým posunům a proměnám, tuto informaci mu ovšem edice nedává, atd.).
Kolárova edice Labyrintu v České knižnici byla koncipována jako stručnější verze jeho vydání Labyrintu publikovaného ve třetím svazku Díla J. A. Komenského. Kolárův komentář byl sice velmi úsporný, nicméně případné zájemce odkazoval na jiné, podrobněji pojaté kritické edice Labyrintu i na sekundární literaturu a upozorňoval, kde se může zvídaný čtenář seznámit s dosavadními interpretačními pokusy a diskusemi nad dílem. Nové vydání Labyrintu žádný z těchto přesahů bohužel nenabízí: v důsledku toho se jeho doprovodný aparát tváří jako všeobsahující celek, k němuž už není nutné a snad ani možné cokoli dodat. Vypuštěním výše zmíněného textu J. Kolára a V. Petráčkové bez náhrady nebyl v knize zachován ani soupis odborné literatury publikované v letech 1978–1998, natož aby byl tento soupis aktualizován. Nahlíženo vcelku, příprava druhého vydání Labyrintu v České knižnici zjevně nebyla odbyta, zejména Havelkovo nasazení pro danou věc je evidentní, samo o sobě však bohužel nestačí, neboť toto vydání se v posledku ukazuje být dost nekoncepční a jeho rámcové části redakčně nedořešené (podle údaje v tiráži byla odpovědnou redaktorkou kupodivu opět M. Selucká, která tedy zde měla plnit „dvojjedinou“ roli odpovědné redaktorky a zároveň spolueditorky knihy).
Svazky České knižnice by jistě měly být vzorem ediční i redakční práce, ostatně na webových stránkách České knižnice se lze dočíst, že jejím cílem je „připravovat kvalitní a dobře komentované edice základních děl české literatury“. Tzv. reedice svazků, které pro Českou knižnici připravil v 90. letech 20. století J. Kolár (kromě recenzovaného svazku je to i výbor Středověké legendy o českých světcích, u jehož druhého vydání z roku 2011 je v tiráži nově jako spolueditorka a spoluautorka komentáře uvedena rovněž M. Selucká, její podíl na dané edici se však jeví být obdobný jako v případě „reedice“ Labyrintu), však spíše vybízejí k otázce, jak v nakladatelství Host rozumějí pojmům (spolu)editor(ka), (spolu)autor(ka) či odpovědný redaktor / odpovědná redaktorka, a především k otázce, jak by měla vypadat reedice středověkého či raně novověkého textu.
