Píše Michal Kosák

(Echa, 22. 7. 2015)

V časopise Česká literatura (č. 2/2015, s. 328–332; též zde) reagoval před časem Jiří Holý na kritiku Ivy Málkové. V ní recenzentka pod titulem Nenaplněná příležitost (Česká literatura 1/2015, s. 73–84; též zde) posoudila třísvazkovou edici Vítězslava Nezvala, kterou pro Českou knižnici připravil Milan Blahynka (srov. k tomu též zde echo Michaela Špirita z 2. 1. 2013). Nechci tu odklánět pozornost k méně důležitým věcem, podstata problému s nezvalovskou edicí v České knižnici je hlavně ve způsobu práce M. Blahynky v minulosti, v její dnešní nereflexi editorem samotným a hlavně v tom, jak ji vnímá vedení České knižnice, které Blahynku k této edici vyzvalo. Nicméně v reakci Jiřího Holého stojí také za povšimnutí následující vyjádření: „Ve třetím svazku Nezvala a zejména v mé vlastní edici Biebla (2014) jsme se snažili psaní komentářů zprůhlednit a systemizovat. Spolu s redaktorkou Štěpánkou Paškovou jsme během práce na Bieblovi vytvořili normu psaní komentáře, různočtení a ediční poznámky, která bude pro Českou knižnici závazná.“ Tato hřmotná formulace vytváří vhodnou příležitost vrátit se důkladněji (srov. echo z 15. 4. 2015) k Holého edici Básní Konstantina Biebla (Brno, Host 2014) a podívat se, jak by tato závazná norma měla vlastně vypadat.

 

Nechme stranou nejasné objasnění koncepce edice v úvodní pasáži komentáře k bieblovskému svazku, tj. především zastíravou argumentaci, proč nebyla do svazku pojata poslední Bieblova sbírka Bez obav – důvod je možno hledat snad v tom, že ji editor nepovažuje za součást „jádra“ Bieblova básnického díla, možná i proto, že je „schematismem poznamenaná“, či v tom, že je „rozsáhlá“ (vše s. 287) –, a věnujme se podobě kritického aparátu. Ten má podle editora zachycovat „podstatnější diference“ (s. 290). Tato nepříliš zřetelná charakteristika prostřednictvím komparativu umožňuje editorovi pořídit v aparátu selektivní, a přitom neargumentovaný výběr různočtení, u nějž není jasné, co a podle jakých pravidel je zachyceno. S tím se pojí kolísání mezi formalizovaným zápisem změn (s odkazy na pořadí strof), narativním podáním, popisujícím změny v kategoriích jako „drobné změny“ (s. 314) či „takřka identické [...] až na dvě drobné úpravy“ (s. 296), až po citace celých úseků. Při uvádění variant in extenso pak není zcela čitelné, proč někdy přes značnou blízkost nebyly varianty zpracovány do podoby schematického zápisu (srov. např. báseň Pyramidy bdí, v časopiseckém otisku jako Kraslice).

 

Tato rozvolněná forma podávání variant vede k nepřehlednému a nejasnému záznamu faktů textové historie: např. u básně Ohře při srovnání časopiseckého otisku a prvního knižního vydání ve sbírce Zlom čteme: „Z-1 se od čas. liší kromě drobností (‚zdvižených ňader‘m. ‚zpěněných ňader‘) především tříverším, které bylo uprostřed básně a které verze Z-1 vypouští“ (s. 317). Čtenáři komentáře nemůže být tedy zřejmé, kde přesně ono tříverší v časopiseckém otisku stálo, protože nelze jasně lokalizovat „prostředek“ básně. Úsek, který v časopiseckém otisku tvoří verš 14–16 z básně o 25 verších, není zřejmě totožný s jejím „prostředkem“, jímž by měly být řekněme verše 11, 12, 13, 14. Formalizovaný zápis např. à la Knihovna klasiků by byl nejen jasnější a úspornější, ale čtenář by měl již při prvním pohledu představu o proporcích změn v básni. Pokud chtěl tedy Jiří Holý se Štěpánkou Paškovou stanovit „závaznou normu“, měl být také způsob zachycení různočtení podložen jasným pravidlem. Druhá věc je, zda se by takové pravidlo podařilo udržet. V bieblovské edici se třeba už nepovedlo zachovat jednotný přístup ke způsobu citace variantních znění. Ačkoli se tvrdí, že varianty budou uváděny v původním znění (s. 290), jejich podoba kolísá mezi pravopisně aktualizovanou podobou a psaním původním – ponechávají se sarkofagy (s. 315), které editor jinak mění na sarkofágy, jindy se pravopis zas upravuje, např. sklamal na zklamal (s. 317). To je ale však v celé věci jen drobnost.

 

Jiří Holý se patrně snažil zohlednit v aparátu typ vydání určeného podle zadání České knižnice široké čtenářské obci. Snad tedy charakter edice ho vedl k tomu, že přehled variant textu doplnil jakýmisi interpretačními miniaturami, které by asi čtenáře měly směrovat k posunům ve významové stránce při sledování vývoje textu či podávat charakteristiku Bieblovy poetiky. To ovšem jen hádám. Tyto interpretační drobničky – jako např.: „Báseň evokuje jiný leitmotiv Bieblovy poezie, totiž spojení erotické lásky a smrti“ (s. 296), nebo „Znovu bieblovské spojení válečné hrůzy s erotikou. Mnohokrát citované verše [...] vyjádřily životní pocit generace, která přímo ze školních lavic odešla do války“ (s. 305), nebo „Z šestnáctiřádkové básně zbyly ve VH-1 a ve VH-2 (jež jsou identického znění) jen čtyři verše. Věcnost a lakoničnost se stala jednou z konstituent Bieblova básnického rukopisu“ (s. 299) – mají podle mě, už pro svou nespojitost, roztříštěnost a nesystematičnost v umístění v rámci aparátu, jen malou využitelnost. Menší část těchto doplňujících položek tvoří pak výběr z informací k dobovému přijetí. Je to výběr velmi zvláštní, místo aby čtenář získal alespoň bibliografický přehled o recepci sbírek, nalezne např. u básně Pitevna následující konstatování: „Podle F. X. Šaldy (1963, s. 121) báseň oceňoval také Antonín Sova“ (s. 311). Co s tím má čtenář dělat?

 

Snad se podařilo ukázat, že svazek Básní Konstantina Biebla by neměl tvořit závazné vodítko pro podobu aparátu v České knižnici. Je ovšem otázka, zda je něco takového vůbec prospěšné požadovat. Jako jsou texty a jejich autoři různí, liší se často také charakter variant, odlišná je pak samozřejmě též kvalita dosavadních edic. Jestliže v díle převažují složité kompoziční změny (např. proměny pořadí slok), určuje to i volbu podoby aparátu, a ta bude také jiná nežli u básníka, který provádí např. malé škrty a nahrazuje eliminované místo proporčně stejně rozsáhlým novým textem. Jinak se bude uvažovat a také uvažuje o edici Máchy v rámci České knižnice a odlišně zas o edici Konstantina Biebla, jehož dosavadní soubory nebyly na odpovídající úrovni. Zní to fousatě, ale závaznou normou pro komentář České knižnice by tedy měl být hlavně promyšlený, argumentovaný a kvalifikovaně oponovaný způsob komentování textu, platný a důsledně dodržovaný v rámci toho kterého svazku.


zpět | stáhnout PDF