Napsal Hans Natonek

(20. 7. 2015)

V návaznosti na dvě již zveřejněná Echa o Hansi Natonkovi chceme nyní v rubrice Napsali/Es schrieben připomenout jeho esej Praha strašidelná (Gespenstisches Prag) z roku 1939. Vedly k tomu hned tři důvody: První je vzhledem k zaměření tohoto germanobohemistického fóra zřejmý, neboť Natonek se v eseji podrobně vyjadřuje k „pražské německé literatuře“, přičemž je třeba zdůraznit, že ji nedělí – jak bývá běžné – na německou a českou, ale výjimečně se zde hovoří o „jedné pražské literatuře“. Natonek vytváří linii od vpádu Hitlera v roce 1939 nazpět k počátku 20. století a k monarchii pod vládou císaře Františka Josefa, přičemž se mu srovnáním těchto let daří skvěle vykreslit „nedefinovatelnou pražskou atmosféru“.

Druhý důvod, proč byl vybrán právě tento text, souvisí s publikací výboru z Natonkova díla Letzter Tag in Europa – Publizistik von 1933–1963 (Leipzig: Lehmstedt, 2013), vydaným Steffi Böttgerovou a rovněž recenzovaným v Echos, v němž se tento text objevil pod titulem Strašidla pražská (Gespenster von Prag, s. 178–182). V obsahu (s. 369) k tomu vydavatelka zmiňuje tento pramen: „Strojopis, Spolkový archiv v Berlíně, vznikl přibližně na jaře 1939, první dva oddíly byly otištěny pod titulem »Praha strašidelná« v: Österreichische Post (Rakouská pošta), Paříž, 1. květen 1939 (Hans Natonek) (textová předloha pro přetisk těchto oddílů).“

Pokud ovšem sledujeme tento údaj, který říká, že první dvě části textu jsou identické se jmenovaným novinovým článkem a pouze třetí oddíl že pochází ze zmíněného strojopisu, začne být věc zajímavá: Neboť nejen že nalezneme v Österreichische Post (roč. 1, čís. 10, 1. 5. 1939, s. 2–3) kompletní esej, ten navíc ale – především v prvních dvou oddílech – vykazuje mnohé odchylky od textu vydaného Böttgerovou, což vyvolává domněnku, že se musí jednat o úplně jinou verzi. Zpřístupňujeme zde překlad textu podle časopiseckého otisku; originální znění původní novinové publikace umožňuje srovnání s odlišným textem ve výboru z díla.

Také třetí důvod má literárněvědný, i když spíše poetický charakter: V roce 2015 uplyne sto let od prvního vydání románu Golemod Gustava Meyrinka (což skýtá podnět pro nové vydání [srov. např. recenzi od Johanna Schmidta]), jemuž se Natonek ve svém eseji věnuje. Meyrinka označuje za „patrona pražských strašidel“ a jeho líčení přesně odrážejí Meyrinkovo strašidelné vidění pražské společnosti, vtipně vyjádřené např. v „optimistickém vylíčení města“ (Gustav Meyrink: Prag. In: März 1, druhé únorové číslo 1907, s. 350–355) nebo v eseji Město s utajeným tlukotem srdce (In: Die Gartenlaube 75, č. 44, 1. 11. 1928, s. 919–922). Věčná otázka po Golemově úkrytu musí samozřejmě jak ve stínu minulosti, tak ve světle budoucnosti zůstat otevřená, ale kéž Prahu ochraňuje!

Praha strašidelná

Byla jednou jedna pražská literatura s evropskou pověstí. Nebyla česká, nebyla ani německá, mimo jiné byla také židovská; pražská byla a všechny tři dohromady. A tahle trojakost zrodila zmizelý pražský okruh básníků nezaměnitelného rázu: Meyrink, Franz Werfel, Max Brod, Franz Kafka, Paul Leppin a mladší Češi – oba Čapci, Březina, Vančura a další, kteří spočívali ve své nové existenci normálněji a přítomněji, radujíce se z dosaženého, a kteří nebyli již zaříkávači stínů a nezírali oním kouzelným oknem minulosti, v němž jsou vidět strašidla...

Rakouské Čechy, národnostně smíšené, plné nenávisti, spiknutí, pohodlného zoufalství a lajdáckých strašidel, tahle nedefinovatelná pražská atmosféra, kterou jste museli dýchat kolem roku 1910, abyste ji znali, zanechala v Praze a v pražské literatuře svůj závan navěky.

Nicméně: 15. březen 1939 byl dnem smrti této literatury; doslova. Hnány strachem vrhly se tisíce lidí, antikváři, knihkupci, sběratelé a čtenáři, do dobrovolného autodafé této a veškeré „podezřelé“ literatury. Nemusel přijít Goebbels a knihy pálit. Hořely samy od sebe. Tisíce pecí dýmaly ve stejnou ranní hodinu; kotle ústředních topení dostávaly literární potravu. Roztrhaná literatura ucpala tisíce toalet. Smrdělo to do nebe, byl 15. březen... Se vstupem německých vojsk se otevřela kloaka a lidé posedlí strachem setřepávali svou minulost, své já do záchodové mísy. Instalatéři pak měli co dělat. Tak vypadá děs, který předchází tyto dobyvatele. Lidé mysleli, že SS nebude mít na práci nic lepšího, než se okamžitě pustit do knih.

Tak obrazně a doslova zanikla jedna celá literatura.

Zároveň ale, jak vypráví jeden pražský pozorovatel, byl pohled Pražanů v těchto dnech zakletý a hrozivý. Hleděli skrze pochodující vojenské masy, neviděli je, jako by tankové pluky byly netělesné... Přítomnost se proměnila ve stín, daleké se stalo blízkým. Byla to ryze pražská proměna. V jednom mžiku vznikl nový pohled; transcendentní vhled skrze prizma do průsvitných oblastí strašidelné minulosti, jež byla najednou tak blízká, tak živá, tak milá, tak líbezná.

Stará Praha žije zasypaná a skrytá pod drtící německou masou.

Patronem pražských strašidel je Gustav Meyrink a jeho Golem. Meyrink měl z Prahy hrůzu, jež nebyla velmi vzdálena od nenávisti, nenávistné lásky. Znal příliš mnoho lidí, kteří byli strašidly – trochu posedlými nebo bláznivými či jen pošetilými, zlomyslnými nebo andělskými, ale jistojistě strašidly, jež pila pivo a jedla párky. Praha nebyla spisovatelovým domovem, byla pouze zvoleným domovem, ale během několika desetiletí ho slovansko‑rakouská atmosféra zcela pohltila. Lidé, ulice, domy k němu začaly promlouvat a odkrývat svou tvář. Byly to bázeň vzbuzující škleby, zelené tváře, obličeje ďáblů a andělů. Praha pro něj byla „Capuou duchů“, v trochu jiném smyslu, než jak to prohlásil Grillparzer o Vídni. Duchové byli strašidly, strašidla byla lidmi; dávala si dostaveníčka v hostincích a kavárnách, seděla v novinových redakcích – jednou z nich byl starobylý klášter s bludišťovitými chodbami a zvlněnými, vrzajícími podlahami.

Žil zde tajuplný a neproniknutelný Golem vysokého rabi Löwa, jenž odpočívá na tisíciletém židovském hřbitově, v oné divočině mrtvých, kde se zdá, že rozpadající se náhrobky pokryté písmem rostou do hloubky. Čeho chtěl moudrý rabi docílit stvořením obrovitého hliněného Golema, který nosí na jazyku nápis s tajným slovem? Nikdo neví. A pokud to někdy někdo věděl, upadlo to v zapomnění, budu se střežit toho, abych se kdy pustil do golemovské exegeze. Říká se, že obkročmo sedává na příkrém štítu Staronové synagogy. Nikdo neví proč. Starobylá synagoga tam stojí jako jeden z oněch nedalekých, do hloubky rostoucích náhrobků, propadajíc se, propadlá, cizí, houževnatá, pyšná a nedotknutelná uprostřed svěží, do výšky čnící vegetace domů v secesním stylu. Když jsem v noci procházel kolem Staronové synagogy, vždycky jsem pohlédl na ten špičatý štít, jestli on, Golem, tam nahoře nesedí a nečeká na úder oněmělých hodin; mají hebrejský ciferník, tyhle hodiny, a ukazují čas, jejž nelze vrátit zpět. Hodinová věžička židovské radnice má formu husitského kalicha, z něhož věřící přijímá Kristovu krev. Touto židovskou radnicí se během staletí proháněly neklid, bezradnost, zoufalství, a ve věčných literách zůstaly zachovány moudrost a zákon.

Ale možná že Golem vůbec nesedí na štítu, nýbrž ve vedlejší kavárně a šeptem se baví se Švejkem, svým českým bratrem.

Co Golem tropí a provádí za protektorátu? Chrání Staronovou synagogu, nebo se její štít jednoho dnejako v Říši rozhoří červeným plamenem? Mluv, netečný duchu se zapečetěným jazykem! Neskrývej se za barikádou svého pyšného vědění, jež vidělo v proměnách pozemské vlády tolik přicházet a odcházet...

Ale v jedno věřím určitě: ten dupající, těžký duch bude strašit příslušníky SS nahoře na Hradě ve spaní. –

Císař František Josef přejíždí nový most přes Vltavu, který právě pokřtil a jenž nese jeho jméno.

Potom odjel navždy a s ním jeho doba a most se nadále jmenoval Most legií. Tohle „nadále“ trvalo dvacet a jeden rok. A když legionáři nebojovali, zase své jméno ztratil a teď se nadále jmenuje Protektorátní most, nebo Most Josepha Goebbelse, nebo Göringův most. Také toto „nadále“ bude jen dočasné, trvalé je jen to, co proudí pod mosty, ne jejich jména.

Stále ho ještě vidím před sebou, staříka, jak jede v otevřeném kočáře po zbrusu novém, vlajkami ozdobeném mostě. Cože, je mi snad tisíc let? Ten obrázek v přeostrých, barevných obrysech je uzavřen v čarovné kouli, jež se klene nad Prahou. Císařův zelený generálský klobouk s péry, zelený jako stromy na Petříně, bleděmodrý vojenský kabátec, bleděmodrý jako obloha začínajícího léta nad Hradem, bílé licousy, bílé jako nadýchané obláčky na nebi, jež se houpalo nad kopci a věžemi hrajíc všemi barvami, jako křehký sen o štěstí.

Utvořili jsme špalír, ne na povel nebo za pomoci narychlo svolaných přívrženců. Volali jsme „Nazdar!“ a mávali klobouky a císař pokyvoval hlavou a salutoval. Volali jsme „Ať žije!“ a císař se usmíval. V pravidelných rozestupech vlály v letním větru policejní chocholy z peří. Císař nejel v obrněném voze. Nebylo to divoké nadšení, ale přívětivá, ryzí radost, hrdost, jež si prorazila cestu veškerou obstrukcí, hrdost, že náležíme k velkému rakouskému mnohonárodnostnímu státu a jsme někým, kdo má co říci a taky to dělá, jak mu jen jeho obstrukční zobák narostl.

Císař, nekorunovaný král Čech a Moravy navštěvoval Prahu zřídkakdy. Pro své Čechy měl ještě méně sympatií než pro Maďary a Češi mu oplatili svou bolest tím, že zbili německé buršácké studenty, protože napodobovali velkoněmecké manýry (mimochodem tihle krojovaní studenti byli, jak se to ve strašidelném městě patří, povětšinou Židé). Císař, nemající vždy ty nejlepší rádce, neviděl Čechům do jejich rakouských srdcí. A Češi s obavami a děsem sledovali, jak Rakousko stále více najíždí na berlínský kurs. A byli proto tou nejvěrnější, nejtvrdošíjnější opozicí ze všech „království a zemí zastoupených v říšské radě“.

Císař měl v Praze láskyplnou přezdívku (a to je vždy projevem lásky, i když oponující). „Procházka“ mu říkali. Nikdo neví proč. Procházka je velmi časté české příjmení; jeho prostřednictvím přijali nekorunovaného krále za svého. Den po slavnostním uvítání otiskla Národní politika fotografii císaře, jak se prochází po Hradě. Pod ní stálo jediné slovo: Procházka. To si mohl člověk dovolit, aniž se za to dostal do koncentračního tábora; a kromě toho znamená toto slovo taky „procházet se“.

Večer se konal velký svátek světel. Ve všech domech postavili do oken svíčky. Nemuseli, udělali to rádi. Celá Malá Strana byla v oné letní noci plna vánočního třpytu. A kdyby dnes Goebbels vystrojil v Praze s veškerým technickým komfortem monstrózní ohňostroj, zůstaly by ulice prázdné; okouněli by jenom nesvéprávní, hlupáci, pochybné existence, statisti. Protože Hitler není Procházka, žádná procházka, nýbrž nařízený marš a husí pochod.

Když jel císař František Josef přes nový pražský most, visely na všech domech vlajky – bez hromadné vyhlášky gestapa. A přitom nebyl František Josef ani korunován svatováclavskou korunou v hradní katedrále. Když jel přes most Hitler v obrněném voze, byly ulice němé a strnulé jako Niobé; ve zkřivených obličejích se zračily zoufalství a nenávist. –

Ó ta průsvitnost minulosti … Jak je živoucí; jak blízké a barevné jsou vybledlé stíny, nadzemské a podzemní, byvší a zetlelé, drahý rod lepších předků viděný v tomto spektru.

Přeložila Petra Grycová

zpět