Píše Martin Pokorný
(Echa, 1. 7. 2015)U příležitosti udělení Ceny F. X. Šaldy za rok 2014 Petru Rezkovi a jeho knize Proklouznutí neboli smrt přetiskujeme laudatio, které proslovil Martin Pokorný během předávacího ceremoniálu v Museu Kampa v pondělí, 29. června 2015.
Vážení hosté,
ocitám se před vámi v obtížném postavení. Mým úkolem je pronést laudatio, proslovit oslavu a chválu na letošního příjemce ceny F. X. Šaldy Petra Rezka. Petr Rezek byl mým učitelem a já bych ho zde – tak zněl pokyn – měl jako učitele představit. Jak by ale takové představení a taková chvála vlastně měly vypadat? Jak je lze provést?
Chvála může mít formu díků, pak je současně výrazem závislosti a může ji pronést kdokoli. Já zde ale nejsem od toho, abych vlastním jménem děkoval: za žádné mé osobní zisky cena udělena nebyla. Pokud ale chvála neděkuje, pak vždy povznáší nejen toho, jemuž je určena, ale současně i toho, kdo ji pronáší, kdo má právo či autoritu ji pronést, a ocitám se tedy znovu před obtíží: jak chválit coby žák, a přitom se nestavět nad učitele?
Jsou známy způsoby, jak tento paradox řešit. V příležitostných sbornících čili festschriftech například žáci chválí svého učitele tím, že mu s věnováním předkládají výsledky své práce. Podrobují se tak jeho verdiktu, přitom ale navenek stvrzují jeho renomé. Shodně fungují absolventské koncerty: hudebník hraje před zraky svých profesorů, současně ale předvedením vlastního výkonu oslavuje je samy. Cosi podobného zde sice možná učiním též, také se podrobím jakési exhibiční zkoušce, ale stane se to spíš z nezbytí než záměrně; forma festschriftu je pro mne rizikem, ne vzorem, který bych mohl následovat.
Jiným možným vzorem je udělování čestného doktorátu. Kdo pronáší laudatio, hovoří pak jménem instituce, která titul uděluje, a jménem nároků, kterým instituce slouží. Avšak co by v našem případě bylo institucí? Sám F. X. Šalda? Šalda institucí nepochybně byl, avšak přiřazovat k němu texty Petra Rezka právě v tomto směru by bylo zřejmým omylem, a volba mne jakožto laudátora by tento omyl mohla jedině zvýraznit. Má tedy být institucí sama Cena F. X. Šaldy? Musím svou chválu pronášet tak, abych současně nepřímo chválil všech předchozích osmnáct laureátů? Nutno doznat, že k tak obsáhlému úkolu se necítím povolán. Nuže, měl bych chválit garanta kontinuity ceny, sám udělující výbor? Má být předmětem mé chvály sám fakt, že cena byla udělena?
Snad máte pocit, že své i Vaše rozpaky dotahuji do extrému. Avšak je to extrém, od něhož se můžeme prospěšně odrazit a najít řešení. Opravdu totiž mohu a smím chválit sám výbor: mohu jej chválit za jeho rozhodnutí. Výbor musel ve svém vlastním rámci provést kritický výkon, tímto aktem ocenil kritický výkon Petra Rezka a současně symbolicky připomenul práci F. X. Šaldy; a pokud to vše nemá být jen sledem asociací, musí se alespoň hledat jakési jedno, které tyto různé akty dokáže propojit, musí se hledat věc kritiky, o niž v těchto různých výkonech jde. Nevynořuje se tak sice žádná instituce, vynořuje se však nárok, jemuž mohou různé instituce a také různí jednotlivci sloužit: nárok kritického soudu.
Kritický soud, jak jsem řekl, se může k různým institucím vztahovat, nicméně má předchozí úvaha zdůraznila spíše jeho strukturní nezávislost. A snad tím mohu zpětně obhájit tento úvod, který vám mohl připadat přetížený a nevhodně spletitý. Proč podobnými úvahami kazit slavnostní atmosféru, kterou organizátoři tak pečlivě připravili? Má-li ale chvála být skutečným slavením, pak nemůže plynule zapadnout do žádných příprav – dokonce ani do příprav slavnosti.
– – –
Zvolil jsem úvod poněkud zarážející také proto, že Petr Rezek vždy byl a nepochybně i zůstane autorem, učitelem, myslitelem v mnoha směrech zarážejícím. Je to jen nahodilý rys, či podstatnější vlastnost?
Chci tu hájit druhou možnost a tvrdit, že Petr Rezek je ve svém uvažování zarážející nutně a že přitom nejde (jen) o jistý rys charakteru, nýbrž určitý vztah k myšlence.
Dovolte mi zkratku: Myšlenka může být zarážející, stejně jako myslitel. Pouze myslitel však může být zaražený, respektive může se zarazit sám. A pokud se zaráží jakožto myslitel, pak se zaráží před myšlenkou.
Myšlenka sama nemůže být zaražena, neboť se nepohybuje, nýbrž trvá. Tuto zvláštní stálost myšlenky se tradice pokoušela předvést různými způsoby, například vytvořením argumentační konstrukce nebo pojmového systému, odvoláním na rozum, který myslí mimo čas, postulováním myšlenek, jež předcházejí samotnému stvoření. Rezkovy kritické úvahy jsou však prosty jakékoli striktně stavěné argumentace i výslovné metafyziky, jejich stálost se na tento pramen neváže. Přesto si jakési setrvání nárokují: myšlenky v nich vyslovené jsou zvláštním vytyčením hranice, jsou stanovením, kam zajít a dál již ne.
Myslitel je ten, kdo se na těchto hranicích zarazí, jako by ho zastavila skleněná stěna, kterou snad mnohdy vnímá jen on sám. Kdo ho přitom pozoruje zvenčí, může mít snad i dojem bezúčelnosti, neobratnosti, komiky. A myslitel, jenž formuluje a píše, se k takovému pozorování nabízí: činí své kroky právě proto, aby při nich byl sledován. Ovšem k pochopení jeho úvah nedojdeme krokem, ale skokem. Zdrojem pochopení tu bude postřeh, jemuž se též odhalí, že myslitel se nezaráží až o samotné myšlenky, ale v jistém uctivém odstupu od nich. K těm myšlenkám, jimiž je skutečně zaražen, nepřistupuje nadoraz.
Ne každé myslitelovo zaražení je však myšlenkou – a to platí hned ve dvou směrech, zvláště pokud hovoříme o kritikovi. Kritik, konkrétně výtvarný kritik přece musí být současně divákem – a pak se zastavuje nikoli před myšlenkou, ale před sochou či obrazem. Na druhé straně – avšak takřka ve smyslu diesseits oproti jenseits – se kritik nastavuje vlastnímu publiku, ví o tom, že je sledován, pokukuje po svých spoludivácích. A myslitelův vztah k myšlence nezajišťuje mezi publikem a dílem nějakou prostou spojnici: myšlenka není prostě a jednoduše rastrem, který by se kritik snažil zprostředkovat navenek. Myšlenka není rámem, ale vztahem k rámu. Myšlenka se, ve zvláštním rekurzu, vztahuje k celé kritikově situaci. Svou stálost bere takříkajíc z toho, že vyvstává dvakrát, totiž „uvnitř“ a „vně“, „v intimitě“ a „veřejně“. Je to ale stálost, která kritika nutí k pohybu, k nejednoznačnému a někdy až trhavému pohybu.
– – –
Na jednom místě knihy Proklouznutí neboli smrt Petr Rezek upřesňuje svou koncepci poukazem na mýtus o Narcissovi a staví Narcissovu očarovanost vlastním obrazem do kontrastu se setkáním s uměleckým dílem. Pokusím se na závěr své řeči využít Ovidiovu verzi mýtu poněkud odlišně.
V Ovidiových Proměnách je Narcissův příběh propleten s příběhem nymfy Echó, již předtím ztrestané Junonou a schopnou jen opakovat cizí slova: Echó se marně snaží získat Narcissovu lásku, až se nakonec samým soužením promění v pouhý netělesný hlas. Mladík Narcissus zas odmítá lásku všech mužů i žen, až se nakonec zahledí do krásného hocha v tůni a strne jako socha; pak ale zjistí, že je to on sám a jeho láska je nenaplnitelná, začne zoufalstvím bušit do vlastní hrudi a – řečeno slovy básníka – roztaje jako vosk. Po jeho smrti zalkají všechny dryády a přidá se i Echó. Když se pak chystá pohřební žeh, tělo není k nalezení – avšak „namísto těla“, čteme v Proměnách, se najde „žlutavý květ“ se šesti bílými lístky kolem kalicha.
Ovidiova verze tradovaného mýtu je tedy příběhem dvou milovníků krásy – Echó, která miluje útržkovitými odezvami, a Narcissa, který miluje v sebefascinaci a uhranutí – přičemž zosobněná odezva a zosobněné zrcadlení si odpovídají i navzájem, mimo jiné motivem sebezáhuby. Oproti tomu zázračné umění přírody dokáže Narcissovi navrátit krásu i tělo, aniž by ho přitom zrcadlově zobrazovalo: žlutavý květ, jenž se na závěr příběhu zjeví, nezachycuje Narcissovu podobu, ale spíše jakési jádro jeho osobitosti; mladíkova krása v květech vyvstává před očima, ale přitom není vidět. A na opačném pólu stojí umění básníka, který dokáže celý děj zpřítomnit obrazem, jenž se odvíjí v čase, a přitom času nepodléhá. Narcissův jedinečný tělesný vzhled, pro celý příběh tak zásadní, přitom z básníkova podání mizí stejně jako z květu u břehu tůně. Jinými slovy: také umění zázraku a umění básníka si zvláštním způsobem odpovídají – ale neocitají se přitom v oněch smyčkách, jež zničily Echó a Narcissa, samostatně i navzájem.
Echó i Narcissus jsou poutáni krásou: nymfa pronáší vzdychavé repetice, mladík nakloněný nad hlubinu spatřuje rozechvělý obraz, kterým – jak zjišťuje – sám jest. Umění, jak už jsem uvedl, stojí u Ovidia jinde: zhmotňuje se ve žlutavém květu vzniklém proměnou a ve slově básníka, které ubíhá, a přesto zastavuje čas. Ale ještě nadto Ovidiův text vytyčuje další kontrast, totiž mezi nekonečnými rezonancemi a nekonečným zrcadlením, do něhož jsou nakonec vtaženy i květ a básnické slovo – a na druhé straně momentem proměny, který je nepředvídatelný a korespondencím se vymyká. Reflexe na tento protiklad podvojnosti a jedinečnosti – reflexe, jež musí mezi podvojností a jedinečností umět zprostředkovat, a přitom nesmí z jedinečnosti učinit pouhý protějšek podvojnosti – je metapoetická, a v tomto smyslu je aktem kritiky jakožto odlišné od (zázračného) umění.
– – –
Rozpaky, jež jsem zmínil na začátku, nejspíš alespoň zčásti přetrvávají. Jistě se dalo přiděleného úkolu zhostit snadněji, a snad by to bylo přijato i s větším uspokojením. Petr Rezek jako učitel i jako kritik ale vždy především připomínal, že snadnost ani uspokojení nejsou duchovní hodnotou. Výbor Společnosti F. X. Šaldy – jak mám za to – svým rozhodnutím dává najevo, že toto přesvědčení sdílí a v díle laureáta je nachází uskutečňované. Rozhodnutí výboru proto chválím a Petru Rezkovi upřímně gratuluji.
