Aktuality IPSL

Jakub Raška píše o malé monografii Alfreda Meißnera (29. 3. 2017)

Nový česko-německý příspěvek E*fora se zabývá knížkou amerického germanisty Jeffreyho L. Sammonse, která je vůbec první monografií věnovanou německy píšícímu spisovateli narozenému v Teplicích Alfredu Meißnerovi (1822–1885). Podle autora recenze Sammons podává spíše komentovaný přehled Meißnerových děl, zatímco zásadní badatelské otázky povětšinou obchází: „Odbývá toliko jednou větou Meißnerovo vyrovnávání se vztahem Němců a Čechů i jeho neúspěšný pokus o utvoření společné koalice obou etnik v revoluci 1848, který byl však odmítnut českými národními liberály v čele s Františkem Palackým. Přitom byl Meißner krátce před emigrací do Lipska jedním z kmenových autorů pražského časopisu Ost und West, jenž se kromě nesporných intelektuálních kvalit snažil právě o stavění mostů mezi německým a českým etnikem v Čechách. Meißnerův postoj ke vzmáhajícímu se nacionalismu poloviny 19. století by si zasloužil vlastní analýzu.“

Program Jana Lehára na vydávání starší české literatury v nakladatelství Odeon (22. 3. 2017)

E*foru dnes přinášíme dosud nepublikovaný Program vydávání starší české literatury v Odeonu, jejž zpracoval tehdejší odeonský redaktor Jan Lehár na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let 20. století. „Nechceme vydávat českou literaturu v Živých dílech minulosti ze starožitnických zálib,“ píše zde Jan Lehár. „Jazyk i obraznost literatury starších období jsou rezervoár, z něhož se obohacuje moderní literární život. Jak plodné může být toto obohacování, ukazuje dílo Vladislava Vančury.“ Ediční řada budovaná s cílem „přispívat k vytváření české literární tradice“ by podle Lehára měla zaplnit prázdná místa v dřívější nakladatelské praxi a současně se zaměřit „na konfrontaci starší české literatury se slovesnými bohemiky latinskými a německými i s výtvarným uměním“. Lehárova obšírná koncepce i konkrétní plán nových svazků starší literatury v knižních řadách Živá díla minulosti a Světová četba nabízí podle Jakuba Sichálka a Marie Škarpové, kteří text pro E*forum připravili k vydání, „stále inspirativní podněty k uvažování o tom, jak zpřístupňovat tzv. starší českou literaturu ne ryze odbornému čtenářskému publiku“.

Martin Hořák píše o Německočeské výstavě v Liberci 1906 a 2016 (15. 3. 2017)

Deutschböhmische Ausstellung, výstava, která proběhla v Liberci v roce 1906, měla „přinést důkaz, že právě německý lid v Čechách je nejpřednějším nositelem hospodářského blahobytu říše“, a tím „stvrdit oprávněnost politických a národních požadavků našeho lidu v Čechách“. Nový česko-německý příspěvek E*fora přibližuje liberecké expozice a zvláště pak publikaci  Německočeská výstava Liberec 1906 / Deutschböhmische Ausstellung Reichenberg 1906 (ed. Anna Habánová), které se této rozsáhlé výstavě věnovaly v roce 2016. Podle autora příspěvku lze ve výstavě „spatřovat autentickou výpověď o politické, hospodářské a kulturní situaci významné části německojazyčných obyvatel Čech v poslední dekádě před první světovou válkou. V souvislosti s aktuální reflexí někdejší výstavy je třeba vyzdvihnout další prohloubení poznání výtvarné scény českých Němců od přelomu 19. a 20. století do meziválečného období, k němuž počínaje výstavou Mladí lvi v kleci z roku 2013 v posledních letech zásadně přispěli historici umění Anna a Ivo Habánovi.“

Michal Topor píše o knize M. Hrdiny Mezi ideálem a nahou pravdou (8. 3. 2017)

Nový e*příspěvek analyzuje knihu Martina Hrdiny věnovanou pojmu realismu a diskusím o jeho české podobě Mezi ideálem a nahou pravdou. Realismus v českých diskusích o literatuře 1858–1891 (Praha, Academia 2015). „Chvályhodná ochota porozumět dobové řeči o umění vázne ve slepé skvrně rádoby spravedlivé metody, která pozornost zaměřenou k uměleckým projevům samotným nahrazuje – vyjímaje několik vykročení – soustředěním ke komentářům či obecným proklamacím. Nasazená optika postrádá rozměr, tak důležitý pro pochopení kritické a posléze i literárněhistorické distance: problém diskrepance mezi idealizující rozpravou, jejíž logiku se autor pokusil zkonstruovat, a estetickou úrovní, působivostí výsledků s touto rozpravou souznějících.“

Alfred Endler napsal o Paulu Leppinovi (1. 3. 2017)

Krátkým článkem z roku 1921 představujeme dnes v E*foru libereckého rodáka Alfreda Endlera (1897 – ?). Prozaik a dramatik přispíval literárními ukázkami i kritikami do Prager Presse, Prager Tagblattu a pražského čtrnáctideníku Die Wahrheit, spolupracoval však pravděpodobně i s Berliner Börsen-Courier. Leppinovo dílo představuje podle Endlera přechodovou formu, „totiž přechod mezi dekadencí a expresionismem. Když dekadent postaví před adjektivum slovo ‚hodně‘, nejde ani o kaligrafii, ani o pózu. Prostě a věcně tím vyjadřuje stupeň zdůraznění svých citů, intenzitu svého vnímání. Píše ‚hodně‘, protože hodně vidí, slyší, je hodně zaujat nebo dotčen. Toto je definice dekadenta: na maximum snížený práh dráždivosti. Vidí něco i tam, kde ostatní už nic nevidí. Je ohlušen, oslepen a nadmíru vzrušen tím, co ostatní vnímají ‚normálně‘ a co je nechává lhostejnými. […] Až konečně nastane proměna od dekadenta k expresionistickému člověku, od slabosti vůle k hladu po vzrušení, od ‚zahradní pohody‘ k potlačení, ale tím i záchraně nestřídmého srdce.“

Další aktuality...