Píše Tilman Kasten
(Echos, 22. 6. 2015)V nedávné době vzniklo několik studií, které zpochybňují rozlišování mezi „sudetoněmeckou“ a „pražskou německou“ literaturou (1890–1938) a vybízejí k novým pohledům na dějiny německojazyčné literatury Čech, Moravy a rakouského, respektive moravského Slezska. O přezkoumání si říká především dovozování takové dichotomizace, podle níž byli pražští němečtí literáti orientováni humanisticky (a moderně) a „sudetoněmečtí“ spisovatelé nacionalisticky či národovecky (tedy antimoderně) a mezi oběma literaturami neprobíhal žádný transfer. Oproti tomu je v návaznosti na teritoriální, respektive regionální literární historiografii navrhována alternativa, kdy se „pražská německá“ a „sudetoněmecká“ literatura pojímají jako části jedné německojazyčné literatury Čech a Moravy (samozřejmě s „neostrým“ ohraničením a vnitřní diferenciací a také v celkovém kontextu moderní literatury). Do tohoto vědeckého diskursu se zapojila Kristina Lahlová svou disertací Das Individuum im transkulturellen Raum. Identitätsentwürfe in der deutschsprachigen Literatur Böhmens und Mährens 1918–1938 (Individuum v transkulturním prostoru. Koncept identity v německojazyčné literatuře Čech a Moravy 1918–1938, Bielefeld: Transcript 2014), která se věnuje analýze užšího korpusu textů čítajícího jedenáct románů/povídek (např. Die Verstümmelten od Hermanna Ungara, Das Slawenlied od F. C. Weiskopfa, Blanche oder das Atelier im Garten od Paula Kornfelda, Der Umbruch oder Hanna und die Freiheit od Alice Rühle-Gerstelové a Alle Wasser Böhmens fließen nach Deutschland od Friedricha Jaksche, pseud. Bodenreutha). Autorka se přitom vymezuje vůči společenskohistoricky orientovanému přístupu, který podle jejího názoru podřazuje specifičnost literárních textů zájmu o historické poznání a často se pouze selektivně odvolává na jednotlivé pasáže textů. Lahlová chce středem pozornosti učinit „samotnou literaturu“ (s. 28) a tím „být práva textům a nikoli předem definovaným modelům a teoriím“ (s. 176) – aniž by ovšem přitom opomíjela vztahy mezi texty a jejich historickým kontextem.
Jak už bylo naznačeno, Lahlová uvážlivě sestavila heterogenní korpus textů, sahající od děl komunistických autorů až k „hraničářským románům“ a zahrnující díla explicitně se odvolávající na české/moravské „reálie“ i ta, která tak nečiní. V textových analýzách (5. kapitola) rozpracovává Lahlová všem společný tematický (a s tím spojený estetický) moment: všechna díla ztvárňují „postavení individua mezi kolektivy, problematiku identity a sebepojetí tohoto individua v moderním multikulturním prostoru“ (s. 421) – a to samozřejmě různými způsoby: zatímco především „hraničářské romány“ inklinují k národnímu esencialismu, lze třeba u Ungara pozorovat jeho zpochybňování. Přesto oba přístupy tvoří podle autorky „tematizováním problematiky identity v moderním kulturním prostoru dvě strany jedné mince“; oba lze vnímat jako „části jedné souvislé literární krajiny“ (s. 416). Esteticko-obsahovému poznatku je tím propůjčen literárněhistorický dosah, který dalece přesahuje pouhé srovnání zmiňovaných románů. Zůstává ovšem otázkou, jak velký má tento přesah konkrétně být: Jestliže je v úvodu jako cíl stanovena inovativní podoba „literární historiografie heterogenního prostoru v přelomové době“ (s. 32), je v závěru řeč už pouze o její anticipaci (s. 418). I když literárněhistorický přesah není definován, explicitně se jako cíl výzkumu zmiňuje rozpracování „specifika“ (s. 9) nebo „modelové identity“ (s. 13) německojazyčné literatury Čech a Moravy. Autorka se tak musí nutně zabývat jak kongruencemi (uvnitř „literární krajiny“), tak i diferencemi (směrem ven, vůči jiným „literárním krajinám“), protože jen tak lze nastínit pozitivní i negativní definiční kritéria, na jejichž základě může být německo-česko-moravská literární krajina popsána ve své „zvláštnosti“ (s. 13).
Zamýšlené pojednání pražské i „sudetoněmecké“ literatury v kontextu jednoho teritoriálního literárněhistorického přístupu dává principiálně smysl, ale způsob, jakým Lahlová odůvodňuje přináležitost textů k příslušnému prostoru (a tím kongruenci textů patřících k jedné literární krajině), je přesvědčivý méně. Pro její argumentaci má totiž kromě pozorování tematických paralel ústřední význam poukaz na socializaci autorů v „multikulturní společnosti“ Čech a Moravy (s. 78n). Ten nakonec slouží jako zdůvodnění toho, že na texty Ungara nebo Bodenreutha/Jaksche je možné pohlížet jako na dvě strany jedné regionálně literární „mince“ a že texty bez explicitních prostorových vazeb (jako Kornfeldův román) nebo román Rühle-Gerstelové napsaný v exilu mohou být označovány rovněž za součást literatury Čech a Moravy. Není tak ale zamýšlenou „střední cestou mezi čistým autobiografickým výkladem […] a poststrukturalistickou ideou transcendentální vypovídací schopnosti literárních textů“ (s. 29) mimoliterární kritérium nadřazeno „literatuře samotné“ (viz výše), aby obsahově estetický poznatek bylo možné teritoriálně ukotvit? Zdá se, že to tak nakonec bude, protože postulované prostorové specifikum textů lze pouze na základě abstraktního obsahového hlediska problematiky individuality a nezávisle na výskytu českých nebo moravských reálií objasnit jen stěží.
Problematicky zde působí i vymezení se vůči ostatním literárním krajinám (definiční kritérium odlišnosti), protože srovnatelné tematizování problematiky identity lze pozorovat i v dílech autorů, kteří nejsou ani z Čech, ani z Moravy (např. u René Schickeleho z Alsaska). Proto se mi pokus vymezit se vůči literatuře výmarské republiky (s. 13n) jeví jako problematický. Lahlová zde s odkazem na teze „nauk o chladném chování“ Helmuta Lethena (srov. Verhaltenslehren der Kälte, 1994) zastává hypotézu, že literatuře výmarské republiky dominovaly nové možnosti identifikace (absolutní outsiderství nebo nový kolektivismus – s. 13nn, 170n), kdežto protagonisté českých/moravských textů, jež jsou předmětem jejího výzkumu, jsou příkladem nemožnosti nové identifikace. Odkaz na Lethenův výklad samozřejmě platí pouze pro část literatury výmarské republiky a ta je zase definována jen esteticko-programově; to se děje opět s cílem prokázat prostorově podmíněnou specifičnost německé literatury Čech a Moravy. Zvolené srovnávací kategorie jsou zde málo přesvědčivé. Srovnání s jinou regionální literaturou té doby by určitě vedlo k průkaznějším výsledkům; méně mezerovité pojednání a důkladnější diskuze odborné literatury o vědeckém zkoumání regionální literatury by navíc přispěly k větší diferenciaci v pohledu na možnosti teritoriálního ukotvení a odpovídajícího odlišení literárních jevů, i k definičnímu zaostření pojmu „literární krajina“.
Kritiku si ale zasluhuje nejen to, jakým způsobem se vytváří souvislost mezi textem a kontextem a jak se zdůvodňuje kongruence a diference: v mnoha ohledech vzbuzuje otázky i samotný popis těchto kontextů. Ten je obsahem třetí kapitoly a klade si za cíl „detailní zpracování sociálních dějin regionu a jeho dějin mentalit“ (s. 29). Tomuto nároku ovšem autorka nemůže samozřejmě dostát, vždyť takové zpracování by vydalo na (více než) jednu celou monografii. Zároveň je s podivem, že už titul knihy odkazuje na fenomén transkulturality, autorka však vědomě opomíjí adekvátní české sociální dějiny a dějiny mentalit (s. 91); nedochází ani k reflexi pojmu transkulturality (alternativně se mluví i o inter- nebo multikulturalitě, např. s. 28, 409, 418) – v seznamu literatury není zmíněna žádná práce Wolfganga Welsche. Možná v důsledku toho vznikají částečně pochybné, paušalizující charakteristiky etnických/národnostních vztahů v Čechách a na Moravě („multikulturní společnost“, s. 10; „transkulturalita“ Prahy, s. 251), u kterých nejsou zohledněny významné regionální rozdíly, velké množství (regionálních, etnických, národnostně kulturních) konceptů vlastní identity (teze trojího ghetta Pavla/Paula Eisnera je sice kritizována, ale nezohledňuje se jako relativně známá dobová konstrukce identity) nebo vztahy mezi etniky a transfer literární (např. účast F. C. Weiskopfa na „Devětsilu“). Český referenční rámec, tolik zásadní pro tento „transkulturní prostor“, se tedy připomíná jen v hrubých rysech, a tak vzniká nebezpečí, že práce zaměřená popsaným způsobem na „německou literární krajinu Čech a Moravy“ bude reprodukovat omezené perspektivy národních filologií, vůči nimž se postavila literární historiografie inspirovaná konceptem spatial turn. I když se ale omezíme jen na německojazyčné literární a publicistické dokumenty, zůstává mnoho aspektů a protagonistů vynecháno (např. v příslušném oddílu [3.4] se neuvádí „sudetoněmecké“ místo paměti „4. březen 1919“), takže požadavek „detailního zpracování“ (s. 29) působí přemrštěně. To platí v neposlední řadě také s ohledem na skutečnost, že nebyly reflektovány práce vztahující se k tématu (Ines Koeltzsch; místo toho často slouží jako reference kniha Andrey Hohmeyer „Böhmischen Volkes Weisen“, 2002) a že se zde objevují chyby (první republika neskončila v březnu 1939, nýbrž mnichovskou dohodou, srov. s. 132) a nepřesnosti (po roce 1918 nebyli Němci v Čechách a na Moravě „českými“ [S. 11, 50], nýbrž „československými“ státními příslušníky).
Nepřesvědčuje tedy ani způsob korelace mezi textem a kontextem, ani popis samotných kontextů. Co zbývá jako pozitivní dojem z četby? Alespoň pokus objevit pro germanistický výzkum málo známé autory a texty, vytvořit syntézu estetických a světonázorově divergentních textů, jak to vyžaduje bádání o moderně, a intepretace rozvíjené plauzibilně a bezprostředně „u textu“.
Překlad Miloslav Man
