Píše Michal Kosák
(27. 5. 2015)Vítaným podnětem k následujícím řádkům, v nichž níže zpracováváme odpovědi několika současných editorů na otázky k jejich praxi pořizování kolací, je recenze Petry Hesové nazvaná Rozpaky editorské čili První moderní edice zapomenutého románu Karla Sabiny (Slovo a smysl č. 22/2014, s. 149–154). V ní autorka podrobila revizi vydání Sabinova románu Král Ferdinand V. Dobrotivý a jeho doba, které připravili Michal Charypar a Lenka Kusáková (Academia, Praha 2013). Při prověřování textu recenzentka shledala zásadní nedostatky ve spolehlivosti přepisu výchozího textu, několik sond odhalilo i takové nepřesnosti, které – rovněž podle jejího vyjádření – zcela mění smysl. V další pasáži pak posoudila jiné aspekty edičního zpracování (jazykovou aktualizaci a další řekněme sjednocující praktiky), které zhodnotila slovy: „Vlastní ediční práce, kritická příprava textu románu k modernímu vydání, se jeví jako vskutku precizní.“ A došla k závěru, že „s ohledem na čtenáře je edice připravena skutečně vzorně a nezaujatě. Z hlediska kanonického textu [...] je však přece jen škoda, že zůstane vystavěn na nespolehlivé platformě s množstvím bezděčných nepřesností, kterým bylo možné předejít včasnou komparací výchozího textu se zněním vydávaným.“
Zjištění, že text je sice nehodnověrný, byl však kriticky připraven citlivě, a rezultát, podle nějž čtenář dostal vzornou, byť textově nespolehlivou edici, vytvářejí z hlediska textologie protimluv. Je-li přece text edice v takové míře nepřesný, těžko může být kritická příprava vyhlašována za precizní, a je-li to škoda z hlediska kanonického textu, je to logicky stejně ztráta i z perspektivy čtenáře, pro nějž se text vydává. Zdá se, že tento zmatek způsobilo částečně přesvědčení, že „vlastní ediční práce“ nezahrnuje kolaci, že ona „vlastní ediční práce“ je totožná s „kritickou přípravou textu“, která však obnáší pouze to, čemu se někdy nepřesně říká jazyková příprava. Přitom kolace je zřejmě neoddisputovatelným základem ediční práce, výchozím bodem a součástí kritické přípravy textu.
Bohužel se metodě kolací u nás nevěnovala taková pozornost jako jinde: například B. M. Ejchenbaum s K. I. Chalabajevem podle vzpomínek Ejchenbaumovy dcery experimentovali a hlavně následně analyzovali kolacionování textu ve dvojici pomocí telefonního aparátu, vytvořili si údajně i ustálená a takřka kódová spojení pro signalizaci interpunkce. Zkoušelo se čtení textu odzadu, zkoumala se délka úseku, již si lze bezpečně zapamatovat. U nás je, pokud vím, uveřejněno jen několik postřehů k metodě kolací, sestávajících ovšem jen z udání počtu nutných srovnání s výchozím textem – kolísá od dvou do čtyř. V další části proto zveřejňuji svodku z průběžně probíhajících rozhovorů s českými editory, v nichž jsem se dotazoval na jejich postup při kolacionování přepisů výchozího textu (neposuzoval jsem kvalitu jejich kolačních prací, a tedy ani nezvažoval, jaký přístup je z různých aspektů nejlepší, neprověřoval jsem dále, zda je jejich postup opravdu a vždy takový, jak o něm referovali). Zatím jsem hovořil s desítkou editorů střední a mladší generace.
Zásadní je hned zjištění, že oslovení editoři měli všichni svůj ustavený a vyzkoušený systém, přičemž definovaný postup se může ve zvláštních případech měnit podle charakteristik výchozího textu, jeho stáří, jazyka, stavu, typu edice a dalších proměnných. K metodě náleží to, že každý z oslovených má jasné preference a uzance. Ví, zda upřednostňuje, či dokonce vyžaduje pořizování kolací mezi vytištěnými texty, nebo používá pro srovnání elektronický text na monitoru – převažuje tendence ke srovnávání vytištěných textů, což ovšem může být podmíněno generačně. Má jasný názor na to, zda nejdříve sleduje text výchozí a následně jeho přepis, či zda postupuje opačně – převládá způsob práce, kdy editor nejdříve nahlíží do „originálu“ a vzápětí až do kopie, ovšem výsledek by měl být u obou metod vlastně stejný. Před započetím kolací se zajímá o to, jestli byl přepis pořizován přepisovačem/přepisovačkou nebo pomocí optického rozpoznávání znaků (OCR) – stejně to velmi rychle obvykle sám při srovnávání pozná. A má i své zvyky, co se týče vzhledu, tvaru či materiálu záložky nebo záložek, jimiž sleduje srovnávaná místa v textu, někdy má svůj zavedený systém barev či podtržení a také požadavky na klid i případný hudební (ovšem spíše méně pozornost zatěžující) doprovod.
Vesměs se dotazovaní shodují na požadavku opakované a vícestupňové kolace, kdy je text ověřován více lidmi – nejlépe i redaktorem edice. To, v čem se editoři, zdá se na první pohled, velmi liší, je jakási „střední“, ideální délka úseku srovnávaného textu: kolísá mezi mechanicky vymezenou pasáží (počet slov, řádka apod.) a významovým celkem (věta jednoduchá, syntaktické dvojice či fráze atd.), pokud to ovšem text dovoluje – většinou však v různé míře a podle složitosti či cizosti textu směřují oslovení editoři k významovým celkům (zkušenosti s kolacemi textu odzadu jsou vesměs u delších textů pro svou náročnost negativní). Dá se říci, že pro kolaci je charakteristické napětí mezi mechaničností, zvykovostí, garantující bezpečný proces kolace, a současně postupy, které mají zajistit co největší míru koncentrace, soustředění na význam textu. Proto si většinou editoři vyznačují i jevy, které jsou k řešení v jiných fázích edičního zpracování. Kolace je, a v tom se většina respondentů shodovala, totiž nejen prostředkem k zajištění spolehlivého textu, ale vede, i díky své pomalosti, k zvláštnímu, detailnímu a někdy i opakovanému poznávání textu, jež by mělo být pevnou součástí úvazku editora.
