Píše Luboš Merhaut
(Echa, 20. 5. 2015)Knížku s titulem Jaroslav Hašek: Historie moudrého vola, kterou vydalo nakladatelství Věra Dyková – Emporius (2015), ohraničují zneklidňující, resp. ujišťující nápisy: na přední záložce („ohlášený a připravovaný román Historie moudrého vola zůstává však dodnes záhadou“) a na zadní obálce („Pokus o rekonstrukci životopisného románu Jaroslava Haška“). Editor Radko Pytlík v úvodu (Neznámý Haškův román či mystifikace?) klade otázky a hned odpovídá: „V roce 1909 oznamuje Jaroslav Hašek své nevěstě Jarmile do Přerova, že píše román Historie moudrého vola, a tutéž zprávu ještě dvakrát opakuje. Žádný rukopis s tímto názvem však nalezen nebyl. Znamená to, že si celou věc Hašek vymyslel? Že byl román Historie moudrého vola jen jednou z pověstných haškovských mystifikací? To však není pravděpodobné, ba ani možné.“
Otázku „Co se tedy za záhadným titulem Haškova románu skrývá?“, řeší Pytlík „po dlouhém zkoumání“ prý „nejpravděpodobnější“ volbou – seriálem Ze staré drogerie, který jako „cyklus humoresek“ vycházel od května 1909 do února 1910 ve Veselé Praze. Obsahem útlé publikace (78 stran) je tedy výbor z Haškových povídek a črt, v jehož čele stojí zmíněný cyklus, doplněný dalšími 16 texty, které původně vyšly v letech 1909–1910 v časopisech a novinách (především ve Veselé Praze a v Karikaturách). To si čtenář ovšem musí dohledat sám, neboť žádné přesnější bibliografické údaje ani běžné ediční informace zde nenajde; jen náznaky, např. poznámku „pro srovnání uvádíme ukázku z dobových satir a humoresek, jež na výše jmenovaný seriál sice nenavazují, ale jeho celkovou atmosféru dokreslují“ (s. 75). Pořadatel samozřejmě neuvádí ani to, z jakých znění vychází. Vybrané práce přitom byly vesměs často přetiskovány, ústřední cyklus mj. v souboru nazvaném právě Ze staré drogerie (9. sv. Sebraných spisů, 1926), pak v četných dalších výborech, mj. ve 4. sv. Spisů v roce 1962 (Zrádce národa v Chotěboři, ed. Zdena Ančík, Milada Chlíbcová, Milan Jankovič a Radko Pytlík).
Zmínky o Historii vola (nikoli „moudrého“), z nichž Pytlík vychází, se objevily v několika Haškových dopisech Jarmile Mayerové z léta roku 1909 (tak tedy autor „ohlásil“ svůj údajný opus). Tím fakta končí. Víc se neví. Tedy ani to, že by ho skutečně „připravoval“. „Zmizelý“ text hledal již Václav Menger pracující s Haškovou korespondencí (Jaroslav Hašek doma, 1935). O „Historii moudrého vola“ pojednává v 5. svazku Spisů (1958) poznámka editorů (Zdena Ančík a Milan Jankovič) k trojici humoresek Paměti úctyhodné rodiny (Karikatury 1910) s odvoláním na svědectví redaktora Karikatur Josefa Lady, podle něhož jde o torzo „ztraceného Haškova protiklerikálního románu“. Taktéž Bibliografie Jaroslava Haška, kterou sestavili Radko Pytlík a Miroslav Laiske (1960), konstatuje, že z neznámého „rukopisu byla otištěna pouze část, nazvaná Paměti úctyhodné rodiny“. Pytlík jako spolueditor souboru Lidský profil Jaroslava Haška. Korespondence a dokumenty (1979) ve vysvětlivkách uvedl, že šlo o „protináboženský román“. Ladovské stopy se dále drží např. Jiří Olič (Jos. Lada, 2003), jenž na jejím základě dovozuje, že Historii vola jako torzo představují „povídky na sebe volně navazující, tématem jsou ‚světci a zázraky‘“. Pytlík některé z dosavadních domněnek („variant“) uvádí a odmítá jako nepodložené (jak také jinak) a předkládá novou spekulaci, aniž by měl nějaká nová fakta nebo jakákoli věcná vodítka. Jelikož jde o pomysl, může být „román“ charakterizován podle libosti, záleží na tom, který z mnoha desítek Haškových textů se stane jeho „pozůstatkem“; po protiklerikálním, humoristickém či spíše satirickém, protináboženském se teď vůdčím rysem stává jeho protiměšťácké zaměření a autobiografické založení.
Gejzírem nápadů a protimluvů, dalších otázek a „odpovědí“ je Pytlíkův Doslov s podtitulem Román – či mystifikace? (s. 71–75). Již název „nenalezeného“, „zmizelého“, „ztraceného“, ale i „chystaného“ či „nedokončeného“ románu je tu záhadou: vedle Historie moudrého vola autor píše ještě o „Historii moudrého vola“, románu Moudrého vola, románu „moudrého vola“, Románu moudrého vola. V další rovině čteme o portrétu „moudrého vola“, dokonce o typu „moudrého vola“, „jenž jako fenomén předchází zatím v autorově představivosti, naznačuje směr“ jeho literárního vývoje: „od umění grotesky a kabaretní improvizace k tvorbě, jež není pouze přípravou, ale stává se již vlastní literární tvorbou. [?] – Přiznejme, že tato prognostická vize je pouze výmluvou, není schopna nahradit zmizelý rukopis Historie moudrého vola!“ Čteme dále o „bohémské negaci, jež v Haškově pojetí nabývá podoby téměř absolutní“ a „skrývá se za maskou ‚moudrého vola‘“. Přesvědčení, že nejde o mystifikaci, zdůvodňuje Pytlík dvěma důvody. Jednak tím, že „před svou milovanou Jarmilkou a snad i budoucí ženou by se Jaroslav takto žertovat nedovážil“ [sic] (i v jeho intimní komunikaci lze však najít opakované stopy drobných, zvláště sebe-vylepšujících zavádění). Jednak tím, že Hašek v té době chtěl konečně vydat „rozsáhlejší literární práci“. „Co bylo toho příčinou?“ táže se Pytlík, že Jaroslav Hašek „známý humorista a bohém, nemá dosud ani jeden knižní titul!“ A odpovídá příznačně zacykleně: „bohémský život“. Hašek tedy toužil vydat knihu, ale nemohl, neboť byl bohém, navíc v negaci. Nicméně se dočítáme, co „měl na mysli“, co „od počátku chtěl“. Z mínění, že lze ztotožnit hledaný román s cyklem Ze staré drogerie jako jakýmsi jeho počátkem, pak plyne pozoruhodný způsob „argumentace“, založené řadou tautologií. Na hypotetické části jsou shledávány románové a jiné rysy neznámého celku.
Haškologický doyen a stratég mohl jednoduše předložit své jistě nezanedbatelné úvahy nad konkrétní etapou a situací Haškovy tvorby, a vytvořit tak svým způsobem ozvláštňující rámec pro nový výbor z jeho povídek. Tváří se však, že rekonstruuje nerekonstruovatelné. Před dvěma lety vyzdvihoval oporu „čisté faktografie“ v souvislosti s vydáním svého ne příliš zdařeného pokusu s názvem Jaroslav Hašek. Data – fakta – dokumenty (tamtéž, viz echo 5. 6. 2013). Podobně edičně odbytá a redakčně nedotčená je bohužel i přítomná kniha. Doslov v ní končí enigmatickou větou: „Ostatně: záhada Haškova románu Historie moudrého vola bude zřejmě plně rozluštěna teprve tehdy, až bude plně objasněna etapa, kterou nazýváme – ‚pražské dada‘.“ Není zřejmé, jak a proč by právě „objasnění“ této etapy mohlo pomoci „rozluštit“ záhadu zjevně neexistujícího románu. Jedině snad nejlogičtějším vysvětlením, že šlo o Haškovu drobnou, soukromou mystifikaci, již odborné bádání vzalo vážně. Hledání neexistujících textů je – zdá se – jakési dnešní „pražské dada“. Radko Pytlík ovšem mystifikuje čtenáře – předkládá svůj nový nápad, z něhož poněkud zmateně, textologicky neprofesionálně a zároveň nakladatelsky utilitárně udělal „novou“ knihu (obestřenou navíc tajemstvím) autora, jenž se pořád těší čtenářskému zájmu.
